Autosen

Your heart is just as cold as the city you hate. Zlín, Zion, Mekka funkcionalismu, ve které je radost fungovat, budovat dialogy. Nic úplně nesedí, jistě, že ne, Bůh ti žehnej. Ten původní plán, ten žánr zkrať, pero zchlaď, zahlaď stopy myšlení, co sršelo pravdou, cynickým stoicismem a pohlaď ten pocit, psychický stav, který je drogou, alfou i omegou, ale jen jeden, dnešní den, specifický výsek.

Potlesk pochopení. Lpění je jen vzpomínka, že byl a bez něj není život životem. Chach, je neslučitelný s psaním. Křepčím na jeho hrobě. Je v tobě a v ní. Asi ani tam. Je ve mně! Jásám, ale včas je ze mě jen zpopelené plémě. Tolik ta premisa smrti, venku všechno rozkvétá, vtahuje tě do léta, ale ještě ne.

Je to (to venku) před tím, co při tom volá po tom. Je to to, co si přivlastňujeme, vplétáme do vlasů svým láskám, chceme konkretizovat, definovat zvrat, navázat s tím vztah, přehodit výhybku, prostě začít to vidět tak, jako před tím, ale teď, aby to potom bylo úplně spontánní jako potok za časů divočin, co se přelévá a vylévá, jak chce nebo jak chce příroda, tvoří, aby to hřálo energií, jako když hoří, když se zboří útes do fjordu a vlna všechno, co bylo, smete, něco ničivě budivého, mučivě tělesného, primitivně časového, prioritně povzneseného nad snobské sny rozežraných buržoustů, nezvratného jako náhlá nausea nenávisti, a přesto plodícího život, něco jako sex, psaní nebo pivo, teda to, co tyhle věci dostává jinam, odděluje je to od sebe, takže to žije samo o sobě, děje se to samo od sebe. Podívej! Supernova neklidu, sepuka útěku. Utkej se s tím. Povídej! Jaké to je? Žít. Trýznivý výtrysk, protože člověk nebyl zrozen pro tolik spásy.

„Žena není na zámek. Nebo je, ale ke každému zámku se dávají tři klíče. Když ho získáš, další se dá udělat za třicet korun,“ perlí týpek v páře. Možná chci, aby byla na zámek, princezna. Radši se do ní nikdy nedostat, než aby se tam mohl dostat i někdo jiný. Aby byla zazděná nebo ve sklepé a jen mi vyprávěla o samotě a já jí. Ale na to jsem málo sdílný, moc nedochvilný. Možná by byla možnost, dostat se do ní jako nikdo jiný. To zní schůdněji. Ale jak se do ní ještě nikdo nedostal? Kudy? Ještě nikdo se do ní nedostal jako já. Ale já jsem se do ní nikdy nedostal.

Rád se před ní zmenšuju a zmenšuju, až jsem malý, minimální jako kapka deště. Spadne jí na tvář a ona si ji v záplavě starostí neuvědomí. Pak na chvíli jo a ve mně zatrne, vzápětí ale thank God zapomene. Steču ramenem a lechtám, pak na dlaň. Zapálí si. Ulpím na pysku, jsem tam, nepolevím ve stisku. Celý svět zapomene, protože jsme voda, jsem voda v její vodě, ve mně navždy zůstává tvoje voda lživá. Hrůzná pointa hodná dementa zhypnotizovaného svou vlastní láskou, emocionálního honiptáka, který se spokojil s kýčem, do píče, k němu předurčen.

Chce to šém, šok, skok, který to napraví, ale přežít to ve zdraví. Vona ví, vona ví, jak je sen voňavý. Není to nic konkrétního, jak by se mohlo zdát, nic, co by mu mohla ona nebo on jí dát, nic, čeho by se mohl ve prospěch něčeho jiného vzdát, nic, co by mohl dostat nebo dát na oplátku, oprátku nebo to zavřít na zátku. Není to nic materiálního ani nic, co by mohlo něco materiálního symbolizovat. To už jsem zkoušel. Nenastal zvrat.

Děje se pořád. Cítím ho, toužím uspěchat, materializovat, jak mi velí společenský pat, využít, vyždímat. Cítím povinnost ho marginalizovat, vylízat, vyslyšet, citovat, radostně obejmout na pomezí nějaké deprese. Zatím si zurčí v potůčku času, tvých tmavých vlasů, polevím v zápasu, pasu se po tom pohledem a nevím, co je mi po tom, když to tak vidím, není mi to dáno nikým, prostě to je. Co s tím? Tančím perem po papíru, ztrácím víru.

„Neměl jste pás,“ všimne se policista stavějící moje auto ke krajnici mávátkem s červeným kolečkem krátce před přeškrtnutou cedulí Uherské Hradiště. „Jsem si ho zrovna sundal.“ „Kdy?“ „Když jsem viděl, že mě stavíte.“ „Ale pás se sundává až…“ „Po zastavení.“ „Tak aspoň na tom se shodneme. Chtěl jsem vám to dát za stovku, ale když vy takhle, bude to za pět set. Máte hotovost?“ „Uhmmm… Nešlo by to ještě za tu stovku?“ „Nešlo. Musel byste přiznat, že pás jste…“ „Neměl.“ „Neměl. Dobře. Máte hotovost?“ „Jasně.“ „Ale teď už víte, že když vás zastaví policie, tak, jak vás to učili doma? Lhát…“ „Se nemá.“ Tenhle přírůstek do sbírky policejních papírků vyšel levně. Dlouho blokovou pokutu vypisují, působí to vždycky  dost nedůstojně a neautoritativně.  Za oknem svítí zelený břeh Moravy, nejzelenější na světě, nejsvětější zelená.

Medil jsem si, modlil se a kál a říkal si, že fízlové jsou taky lidi, někdy i boží. Ulevilo se mi, že zase slevil na to kilo, ač jsem zhřešil. Přinesl mi podepsat bloček. Nebrojil jsem proti jeho nadřazenosti, byla čistě rituální. Prosvitlo mezi námi lidství. Dal jsem si pás. „Jaké to je, být připoutaný?“ „Super.“ „Tak se mějte.“ „Vy taky.“ Ještě na mě mrkl, když jsem odjížděl a já jsem se na něho usmál, i když mi to na fízla nešlo přes pysky. To povolání je sebeobětování. Na druhou stranu příliš snadno nabytá autorita. Zasloužil si můj respekt, protože nezneužil pravomoci veřejného činitele mě potopit. Já jsem zase nezneužil pravomoci veřejného ničitele ho zhejtovat, že otravuje.

Pustím Vltavu, přerušili mi zajímavý pořad o písmu. Mluví tam nějaká pražská umprumačka sexy hlasem o různých fontech a co všechno písmo skrývá a nějaký starší týpek, který tomu rozumí, se jí suprovně ptá. Nevím, jestli je to tím očistcem od fízla, ale přijde mi to kurevsky geniální.

V Šarových mě staví další příslušníci. Vběhnou do cesty a jen tak rukou mě neohroženě stopnou. Naštěstí jsem si nechal pás. „Provedeme dechovou zkoušku.“ „Už jsem jednu dělal v Hradišti.“ „Ukažte tu pokutu.“ „Neměl jsem pás. Ale teď ho mám.“ „Jenom stovka, to jste dopadl dobře.“ „Pán byl hodný.“ „To budou ty Velikonoce. Tak foukněte. Odkud jedete, z práce?“ „Z kavárny.“ „Tak ať se daří.“ „Vám taky.“

Týpek říká, že písmo dokáže sdělit emoce. Já říkám, že písmo je paměť. Je-li písmo paměť a dokáže sdělit emoce, jde o unikátní typ paměti, protože normální paměť neumí napočítat do pěti, emocionálně. Rukopis má každý svůj vlastní jako otisky prstů. Každý má vlastní cestu.

Parkuju na Sadové. Prší růžové lístečky z růžových stromečků, hraje instrumentální Život je jen náhoda v podání něčeho. A bez ní štěstí není. Večer bude hra Vykřičené domy. Ukázka zní super, setkání muže a ženy. Ani jeden není zrovna v nejlepší fázi života. To nemůže být špatné, ale rádio poslouchám jen v autě. Jazz notes z Ostravy. Folklór a capella, pak do toho hudba jak od Plastiků.

O dvě auta vedle mě něco řeší policajti, nějaký menší náraz pro pojišťovnu. Bloček vyjde na deset minut, tahle dokumentace na hodinu. Nebo mě sledují? Hraje dobrý jazz, ideální mix basy, kytary a metliček. Spěchá pomalu. Miluju život. Divím se, že to kdy bylo jinak. Že jsem chtěl unikat na oběžnou dráhu k masivním, ale chladným výhledům. Už chci jen tiše rozplétat dějová vlákna snu.

V esovitě zvlněné pasáži před Březolupama jsem si v devadesátce, myslím, že rychleji nikdy nemá smysl jet, uvědomil, jak hmota mate, jak dálka klame, jak tě unese a vyplivne v pustině, když je tvým jediným cílem, a taky prostě, nevím, jak to říct, prostě, že nic nikam nevede, nemyslím nihilismus, jen, že, když to tak blbě řeknu, hmota nikam nevede, ne, když chceš do hmoty, že skrz hmotu vede jen nějaký vyšší cíl, nehmotný, třeba, já nevím, něco velkorysého.

Pro ten pocit nemusíš nikam chodit, jen zvolit zdrženlivost, opak je nenažranost a nadřazenost. Stravy je všude dost, trav svůj čas jako host, který spíš čeká, než se žene. Splétat a rozplétat vlákna pavučiny snu, já jsem ten pavouk, letím ve slunci skrz piano listů o půl sedmé. Po chodníku chodí lidi. Když jsou sami, tváří se nervózně.

Z pošty v Hradišti jsem poslal dopis jedné holce. „Chci ti vylízat kundu, ty víš, že chci,“ začínal. Neměl jsem vůbec v plánu ho psát, ale v autě mě to nějak chytlo, tahle slova to odstartovala, hrála mi v hlavě energickou muziku, a když jsem zastavil u zimního stadionu, musel jsem se svým sklonem k upřímnosti, začít právě těmi drsnými slovy, i když lízání je vlastně všechno, než drsné.

Když jsem krosoval náměstí na Portál, do mikráku mluvila křesťanka. „Miluješ mě? Zeptal se Ježíš Matouše. Ty víš, že tě mám rád, odpověděl Matouš, ale Ježíš se znova zeptal, jestli ho miluje. Ty přece víš všechno, takže víš i to, že tě miluju, tak proč se ptáš? Pas mé ovce, řekl Ježíš. Kdyžs byl malý, běhals všude možně, ale teď víš kam jít.“ Křenil jsem se pod vousy a nikdo nevěděl proč.

Neznaboh. Žádný buddhisatan. Šarlatán jsem. Smilním s patosem. Honím se za upřímností maje stát, tát, kát se, čekat na okamžik, kóma mžik, kdy to nebude v prdeli, na svobodu přepsat dějiny. Možná ten sen nejde rozplést. Nebo k tomu má člověk niterný odpor, když stejně všechno nakonec bude odsouzeno k zapomnění. Ani nejpomněnkovější nebe nezklidní neurotický třas stabilního tepu života, který nejvíc připomíná smrt, hrůzu z toho, na co by se jeden měl těšit, probuzení.

Ses trestuhodně vyndala. Neptej se, přemýšlej. Uhodni. Hodná. Do dna. Myslela na něho, když jsem ji poprvé balil, mě nevnímala, a přesto jsem ji balil jako cígo. Ukládal jsem do paměti jejího papíru tabák svého zájmu, olízl ho podvědomým pohledem, zalepil prchavou vzpomínkou a  zapálil hořením sdílení, které jeden iniciuje a druhý souhlasí samotnou svou materií.

Není to dobrovolné, ale svolné, nic jiného tomu nezbývá. Dým, zlo lásky, dech. Je po všem, ležíte vyčerpaní, využítí, zapomenutí, bez sebe, nevěříte, nechápete, ale tušíte někde v sobě kód toho zákonu, že konec byl obsažený už v začátku. Stihnete si zamávat. Moudrost je prstoklad, intuice plus poznání, jak hrát na ten nástroj, a pak skládat a improvizovat vlastní věci. Poznat iluzornost sdělení. Je to prostě moc snadné, ten přenos. Samotné to sdělení je poznání, nic dalšího nepotřebuje, žádný problém, objekt. Setkání rozezní vznikání. To se přece děje dnes a denně. Ten klíč držíš ty. S drzou pokorou ho zasuň tam, kam patří.

Spolu v autě, padá déšť, svítí slunce, kapky na kapotu a sklo se projektují na naše těla jako stíny teček. Jsme v bezpečí ohrožení jen sami sebou. Čůrky stékají, sbíhají se vzájemně, soustředěně dohromady. Vysedneme do vlhkého snu lesa. Všechno sluncem rychle schne.
Stojíme naproti sobě strnule hnáni snem, jako když letadlo nachystané na vzlet túruje, vybavení přístrojem ve snové realitě zvané vědomí těla. Tohle patří sem a to tam, přesto je problém se v tom zorientovat, řešit, hřešit. Jak to udělat? Prostě to tam bez debat strčit nebo to nechat trčit  a debatovat nebo začít mluvit skutečným jazykem a oddalovat kontrakt?Mohlo by zůstat jen u toho, sklouznout k povídce, dialogu, di-monologu. Dvě duše raněné tápou ve smyslu svého zhmotnění. Na netu tančí v tepu svého diktátu. Samy spolu se shodnou v traktátu. Klesnou na deku svého naprogramování schoulené do svých rolí.Právě teď. Já jsem tady, ty tam, ty si připadáš tady a já ti tam vzdálený je čas. Vcházíme do zahrady totožného pixelu. Je čas, aby čas zmizel v dotyku, který tam celou dobu visel. Ne tak ledajakém, ledabylém, ale takovém, o kterém oba víme, co znamená, aniž bychom to vyslovili.

Slovo je ten dotyk. Od teďka bude každé slovo dotyk. Nebude už žádné slovo. Dotyk se stane jazykem, jazyk se do něj navrátí, vyvrátí pochyby. Samota se mezi námi prolije a zcelí. Zesílíme v tom pohybu sledováni slabším. Budeme se přetahovat, blažit a tupit. Můžu ti to chtít vysvětlit, ale zůstávám němý se slovy, které nejsou slovy, s časem, který je jen hromadou dojmů ubírající se neznámým směrem, nemůže se rozhodnout, kde tuší tebe, a sebou, který není tady, v myšlenkách s tebou, ale sám tady, kde nejsi, v autě před televizí svého snu, usínající a probouzející se, zející do prázdna pózy, kterou nechápou poloneznámí lidé z minulosti, kteří chodí kolem, ani ti úplně neznámí.

Všichni jsou chronicky známí v mentální přítomnosti přítomnosti, která emanuje v kritické pozornosti. Kolem se v slastných křivkách vine silnice. Pokračuju perem v rukách, ách ách ách. V záři znovuzrození by se slušelo tryskat emoce. Barvy mluví divoce samy za sebe. Síly nastaveny, jen se rozplynout. Pohledy eliminovány, víly vábeny vlivy víry.

Riskantní racionalizace balancuje na hraně hravých protismyslů. Dávají smysl jen v negaci. Jsi na dohled, na dotek vnitřních představ. Můj stav je ve hvězdách. Váhavě čekám na přesah. Hýčkám si ten somnambulní sen zbrocený patosem, pokrytecký ryzí rzí.

Chci po tobě první poslední, jít z tebe ven a zase dovnitř. Chvíli se v tom víru točit, topit, trávit starou smyčku s tvou pomocí nechat ty mraky protéci a smýt ten sen, ve kterém stojíme proti sobě v lese a naše pohledy, konečně se setkáváme, protože sedím v autě a jedu perem po papíře a je to krásné, ale jinak, tak kafkovsky, tragicky prosvětlené, propálené pětikilem intelektu, který svlék tu kometu, která chtěla tu holku, akci, procit.

Všechno to žije, všechno to někde vyje, někde z toho někdo tyje, pořád to existuje, cítíš to, tu vzpomínku, a kdyby ses do toho opravdu dostal, naskládal, tak bys tam byl, jako by to bylo teď, a pak bys o tom vykládal, myslím se tomu říká mediace a dělá se to na seancích, no, možná by to nebylo jako teď, ted je teď a vždycky bude jenom teď, tak to prostě jest, proto je to teď, ten totem času právě děný, cop zápasu zděný, ten seznam jmenný, pokolení času, jsme děti času,

iluzorní děj, protože to, co jest, hle, už není, ale stále jest, jen víme, že dočasně, to vidíme svými vnitřními zraky, nenávidíme, milujeme taky, když se nám to hodí, když je to krásné jako ty, když nás to zmáslí totálními dojmy jako tvoje sladkost vždycky periodicky zmizelá, jako bys mě nechtěla, jako bys mě tím chtěla, protože tím ve mně vyvoláváš chtění věrně a jemně, jsi moje jmění, jsi anděl z nedělního snění, jsi to, co bylo, bude a není,

tak mi odpusť úplně všechno, protože ty víš, co nikdo jiný neví, ani já to nevím, a proto nemůžu vědět ani, jestli to víš ty, každopádně to máš napsané ve vočích, to jsem vočíh, několikrát si to ověřil, a když si na to vzpomenu, tak to vidím, a tak to ověřuju vylučovací metodou, dělám vše pro to, aby kdyby to bylo náhodou, tak aby to zmizelo, snažím se vypátrat v tom osud a ty odoláváš těm silám a já pořád nevím, jestli je to tím, že vysílám nesprávnou frekvenci nebo je to jen iluze jako v tom filmu a pořád přemýšlím,

kdo je ten zlý, kdo je tím zlým, kde je ten Zlín, kde je ta Praha  a pořád přemýšlím, co bude, když už se to děje a pořád to studuju, abych tu zkoušku složil, ještě nemám všechno nastudováno, a tak buším do klávesnice večer i ráno, protože tak sílím, čas sdílím, ale teď je to na hraně, ta osobnost, socializovanost, mám zlost, vše je fajn, ale jakoby zbytečné, zdůrazňuji to jakoby, je to jen dojem, kterému nepřikládám význam, dál to dělám nebo snad nedělám, kurva, mám to v rukách, ale nedokážu se na to podívat v křeči vět,

nedokážu zpráchnivět, abych ožil, nedokážu vložit šém důvěry v to, co jsem prožil a za to se můžu jen nenávidět a co nevidět zmrtvět, když Ježíš právě vstal a všude se rozhostila přítomnost, milost, ne zlost, proč právě já? ten most, už dost, což to budu schopen vyjádřit až expost? fuck, jsem frost, ven, vnímám jen stovky jmen krásných tváří v televizoru netu, něco z toho hnětu, informace, ale je jich moc, jejich most vede až do vesmíru, mám z nich v hlavě díru, nemyslím světovou politiku, myslím ty kundy, tuny díků, myslím ty lajky, ty, ty, ty tam nejsi díky bohu, ty jsi nebe a já jsem slohu, ty jsi, bože, nejlepší básnice, ty jsi výkřik do tmy, který jsem uslyšel,

ty jsi to, ty jsi vše, ty jsi ty, jsi ty jsi a zase nejsi a já tu píšu tenhle vzkaz, ano, všechno je to vzkaz, není kvalitní, mohl bych ho smazat klidně hned teď a nikdy by se nic nestalo, stejně půjde do virtuálních kytek jednou, jsi květ mého virtuálního chtíče, proto tě pořád lákám na tu chatu, tam je to jakoby čisté, bez wifiny, tam se dá šukat, tam je člověk takový čile líný, čte noviny, zajde do lesa, spase něco ze zahrádky, spase spásu čistého nebe, je to svět sám o sobě, ale o tom to není, že, ne, můžeme navštívit i místa níže položené, já mám strach, pořád mám strach a přitom ho nemusím mít,

můžu klidně souložit s tím vědomím, kterým jsem, kterým nejsem, kterým se stáváš, kterým se stává kdokoli návykově a neodvolatelně, a pak zase pomíjí a zbývají jen hroby myšlenek, vzpomínek a vědomí konečnosti, kterému říkáme smrt, se rozplyne s každým dalším polibkem, který nepřichází, schází ve fázi X generace Y king, postvhled do té káry, v níž se vezeme lesy, loukami, poli, planoucí oči, k čertu, jaký je k nim klíč? trochu delší status, já tu s tebou dlím.

Dribluju prsty po tvé pleti, platím láskou za čas s tebou a doufám, že mi nedojde a tobě nikdy nedojde, že je to jen hra snadno prokouknutelná, když otevřeš oči a nebudeš mě už chtít, tak je nech zavřené a zůstaň to jenom tak trochu tušit bez zvláštních hrotů snahy to nějak uplatnit, vyhrozit a já zas do tebe zůstanu lít tu bezelstně strohou líheň lásky, žádné květnaté kudrlinky, které by poukazovaly na zisk, který mě čeká, pokud to tak půjde dál a vydáme se na moře.

Brilantní břídil, obřadný, banální obkladač. Mezimosty stepu tu tebou hoří, čubky tečou v čůrkách čirého, čerstvého deště, dýcháš. Ne tahle dílčí věc, ale všechno je posrané od základu, od toho bodu obratu, kdy to přestalo jít tam, kam to mělo být. Palo Alto. Pouhé jídlo mě rozveselí do toho vědomí, jehož součástí je i to, že ty jsi to ego a to ego je všechno, co jsi pro druhé, ale ty vzcházíš z něčeho jiného a oni taky, ale není to na stole, moc se to děje, není nastolen slam. A to všeobjímající touží všeobejmout všechno, plahočí se po stopách, sportovně sílí v té snaze, ale jen chodí kolem horké kaše, když chce protrhnout hráz, hravě střádá utržené střípky do ne zcela smyslných kolejí, což je vlastně umění, které soustavně odvádí od života, který ho žene, za kterým se žene a nechává ho unikat, aby se za ním mohl dál hnát po dálnici, dál nic, Nic, otazník kilometrů, proč? jako blazeovaný pacient-hypochondr ženoucí se za ženou tam venku, protože to je cíl, a když je cíl, věci se začnou dít, jiné věci, cesta, sestra, pojeďme s ním.

Na Kosmasu reklama na Kafku, taky tam mám knihu, kroniku okamžiků jako je ten teď. Mezi mnou a tím vším je šeď, všímáš si toho čím dál víc, jak to mizí a míjí, čím dál nic. Pod Kafkou Potměšil s hláškou: „Knihy nám dávají další rozměr bytí.“ A my ho dáváme jim, výhodně? Lidi povídají, přemýšlí, promíjí, pomíjí v podtónech, podbízíš prostý kontakt. Ty za mě, efemérně, můžeme to zhmotnit, obřadně obložit brilantními šémy, jestli si věříš a zároveň víš, že vše je závislé na tolika okolnostech, proměnných, rodinných chorobách a hlavně, já jsem derviš, šáh, mix, líbač svíček, posluchač, vidíš mi to na očích, vím, že víš, a proto mrknu, povytáhnu koutky na znamení, že všechno je fajn a počasí? proč asi? abysme byli tady v závětří, v zákopu války kypřili styky s opačným pohlavím, opičili se po sobě sami navzájem, zájem-nezájem.

Blízkost ženy, blízkost kosti, masa dosti, asi vlasy, ultimátum masky a času, hmoty a částky, čistky vzpomínek, čestná investice, levituješ nad světem, svědomí jde spát, svědek psát, pero vstát nad jejími křivkami, chceš se rvát do krve o život v její tváři a dokreslit její siluetu skrytou v nevinnosti látek svým, svou akcí, všechno na ní je naučené a koupené a její život obsazený, chceš ji osvobodit, paradoxně, bojuje zpět, zbavuje tě myšlenek, opírám hlavu o zeď, upíjím studeného zeleného čaje, jdu srát spanilé hovno, co z tebe spadne, jako když sníh na jaře taje, jako když list hňápne do lázně, všechno je nachystané, tvář v zrcadle z ní zkrásněla, akorát došel hajzl papír, takže kdyžs došel tam, kde ona a ty něco máte, máš zasranou prdel, ale vlk se nedostavil, všichni zatím odešli.

„To ticho nemám ráda, jako by všichni poslouchali,“ mluví k němu o mně a můj klid se vrací po tom, co jsem chtěl úplně odejít na pool nebo tak si to umýt. Diví se, že se jí ještě nestalo, že by jí pokladní něco pochválila, že se to v Česku asi nedělá. „Asi má moc lidí,“ on na to. „Asi,“ na to ona tónem, že jo, to je život. Neznám kontext, ale trochu mi připadá jako učitelka. Vortex mě nese na studentku, přišla zrovna vlhká zvenku. Nechám učitelku bez dozoru, z čehož je ještě víc nesvá, než když byla pod ním. Podivně na něj dotírá, jako by se chtěla schoulit pod jeho křídla, ale on žádná nemá, je šílená, němá a ta nová výmluvná, vsakuju její vlhkost do své suché pózy autora prózy a místnost se zase pomalu plní hlasy až k úplnosti, ještě dva páry a mladé matky přímo vedle mě, kde předtím mě dojímala matka se synem, konzumovali milkshaky, moc už to popisuju, moc rozptýlený od ní nebo od čeho? Jít jí na tělo.

Vždycky, když se moc řeší, je špatně určený problém. Moje oči v ní vidí goblén. Tak mladá, tak přesná, sledovat ji z povzdálí je the shit, jak je něžná, jak mě nezná, jak vzlíná vinná přírodními silami, jak je jiná, odhalená, sexy, jak to není ego, nelpí na něm, půvabná je to slovo, řečeno Sartrem, červená se. To, co všichni chcou, ona je a navíc vypadá, že chce i ona je, to je ta ingredience, sůl krásy, že je vznešená, ale ne povznesená, nemůžu ji popsat, tak je přesná, repertoár výrazů, HD obrazu, plazma dává dojem, že krása je ve tvém oku, takže se na ni pousmíváš tak, že o tom ani nevíš, samolibě v dobrém slova smyslu, jako bys něco dobře koupil, přitom máš hovno a čekáš na další nápovědu, výraz, který snad rozřeší rébus a ano, dostáváš, ale hned vzniká další z její strany, plní vesmír hlavolamy, jí dortík a občas se na mě podívá, jak se ptám, jestli jsme tu sami nebo dva, vidí mix mých vad, že jsem se odvážil podívat, hladí si šíji, jediná možnost, jak ji vyslovit, je ji oslovit, ale to dětské v ní zavání zlem, moje výzva by padla příliš neobratně, moje kontraproduktivně konrkétní dospělost, protože ve skutečnosti je to zlo ta výzva, jen zlo je skutečné, jen zlo je šance na konkrétno. „Radši,“ řekne a odchází a neřekne mi na shledanou jako ta rozvedená paní, co tam byla před ní.

Lidi mluví spoutaní svými splendidními přítomnostmi, vyplétají z nich smaragdy a staví je na odiv nejvíc sami sobě, přecházejí jim oči. Pochva a pochvala mají stejný kořen. Radost, tralala, když zhmotní tradiční tóny minulosti, přítomnosti a budoucnosti, protiklady i paradoxy, ty neplánované tváře, tvary plné tepla, bezohledné akty, tolerované, vítané, ten teror lásky, jak je to časové, jen v tu chvíli, omílám to pořád dokola, přitom je to pořád nové, paměť-vědomí-démoni zapomene a zůstane jen tohle pořád nové, i když pozornost svede k nové konsktrukci, ty a já, nový jazyk, vztah.

Spolehlivý bizár v hlavě, těším se na tebe rukou. Padla noc a ty nemáš důvod mě nenávidět, jen sdílet s neurony ve své hlavě, sdílej je, sdílej mě, vnímej je, vnímej mě, vnímej mě vně, snímej mě, sne, pojďme si hrát, ty a já, to naše jakkoli, smíchejme se, až z toho bude kaše kakohry, toč tím v kruzích, chci cítit ten pohyb, nechci ty nesmyslné obrazy noci už, ty taje nelogična, rádoby kritický surrealismus, chci konkrétní kus tebe, teď, kde? v tobě se smířlivě lepit, tobě pusu vlepit, do tebe vlepit ten strach, svůj strach, slíznout úsměv, je hrozné si to představovat, protože to není to, je to jen spěch, je to vždycky něco jiného a přece v tom je konejšivá, konečná pravda teď a ty se možná nikdy neobjevíš, zůstanou jen vzpomínky na sny a vztek a spousta slov už teď spálených v žárovišti selektivní paměti, teď buď mou oporou tam někde, když se mi vybil mobil, a i kdyby byl, tak nevím, myslím, že to nikam nevede, to občasné kolegiální komunikování přes moderní vysílačky, ty mě přestaly bavit v pěti letech, teď už mě jen hněte mediální masáž, jejiž součást jsi i ty a já a lež plakátů, ty a já a sociální experiment, ty a já a klid výkladních skříní, ty a já a poklidné výjevy temných ulic, ty a já a radost z neonu, ty a já a všichni taky v tom, ty a já a zapomeňme, je to jedno, doma tě nabiju, ty a já a strach z nepředvídatelného doteku, ty a já v totáči představ, ty a já, to neexistuje, ty a já, tušíš už katastrofu, ty a já a milión samoty fotek, ty a já a je třeba to pořád opakovat, zkoušet a pokračovat, ty a já a co mi podprahově dáváš, štěstí a klid a alfa beta gama, tupý úhel zmaru nechat tě jít nechtěně a toužit a popírat sám sebe je třeba přestat, ty a já a ještě jsem ti ani nešáhl na termostat a už musím budovat vztah a snažit se a tak, protože to začalo od první chvíle, už i sám v sobě, od sebe, přeneslo se to na celou minulost a vneslo to do ní chaos lásky a ta žena z plakátu se stává tou, která je se mnou teď, čtu rysy její tváře jako knihy vět, styly se do mě vlily a slily svět stíny samovolně, zatímco jsem řízeně jihl, stihl jsem se s ní zabavit, sorry, její lehký úsměv pootevřených úst, zelené oči, považte, zelené, ale čím víc detailů, tím víc ji ztrácím, zmocňuje se mě zase stará past  stokrát omílaného stresu, který se stal trestem, realitou, cynickou institucí, trestuhodně jsem se odevzdal slovům, doslovům, doslovným definicím, patosu hledání, někde jinde, to přijde, zpustlý Ježíš, Jidáš, Penelope Cruz, La Nuit, všechno s velkým, má jarní romance, je tam a je pořád stejná, to je důkaz, že to není ta pravá.

I malá věc se může stát velkým problémem, píšu další improslam, vtip je v tem, že je to bez zastavení, bez nastavení, takže žádný systém, je to jen psaní pro psaní, zavání to zlem zvaným grafomanie, je to jako procházka nočním Berlínem bez čaje, který chceš a hledáš ho v okolních očích, projdeš pod tou vysokou věží na Alexanderplatz a zjistíš, že ti stěží něco chybí, endorfiny ti hlavou běží a někde před tebou leží překážka v té hlavě, jsou jí boty, které úplně nesedí, i malý problém se může stát velkým, poblíž Boddinstrasse si koupíš jablko, stáváš se familiérním s místními pojmy, zalézají ti pod kůži jako výrazy lidí a už teď hejtuješ myšlenku vrátit se zpět,

hejtuješ tužku, co tě v kapse píchá do boku, zapadneš na ňáký ten veganský trh na nečekaném ostrůvku mezi silnicemi, mezi věcmi, které nepotřebuješ, mezi neosobními dopravními prostředky, vodními děly na rozhánění demosntrací, které tam nejsou, ale jsou tam pro tebe, psali to v té stati v Ádvojce, ty jelito, a kupuješ jeden otrhaný výtisk něčeho od Passoliniho pro kámoše, který tam bydlí, má tam dítě, má tam ženu z Gruzie a má rád Passoliniho, Glamorous, a jdeš dál, vzpomínáš, všude je krásné jaro, na tu Rusku, se kterous jel na Karlštejn a chtěls s ní něco mít, ale pak nechtěl, něco ti na ní vadilo, tak je to vždycky, je třeba dívat se na to lidsky, přijmout tu její vadu a zjistit, že to není vada, byla to jen překážka v tvé hlavě, maska, která vznikla z tvého vnitřního chladu a je ti líto, žes ji ztratil, byla tak usměvavá, tak hrdá, tak roztomilá,

tatínek říkal, nikdy za sebe nenech platit, říkala třeba, a tak když mě pak nechala (zaplatit), bylo to, jako by mě nechala zašátrat jí pod sukni a taky jsme ve vlaku fotili provokativní foto, proto, že kámoš jejího přítele noc před tím poustoval fotky, na kterých byl ten přítel vožralý v přítomnosti dam a určitě to byly krásné dámy, protože v Rusku prostě jsou krásné dámy a je s nima prdel a vůbec bych tam zajel, a tak se ptám té Rusky, co jsem potkal v Thajsku, jak je na tom její sexuální život, že nemusí nic říkat, stačí mi podívat se na její profilovku, na které má ruce složené na prsou a tváří se nasraně a ona, že tohle se mnou nebude řešit a já, že už jsem to pořešil s tou profilovkou a ona, jestli se mi nelíbí ta profilovka, že ji čenžne a já, že se mi líbí moc a ona, že jestli džoukuju a já, že ne, fakt se mi líbí a že jestli chce, tak přijedu do Moskvy zlepšit její sexuální život a ona, že hahahaha, že jsem ji jako smile a já, že já se taky usmívám a zkrátka, člověk se chce pořád vracet a přitom se nechce vracet, chce jít dál, ale i když jde dál, tak se vrací, protože dál už šel, už to zkoušel, a tak se zase vrací v domněnce, že tak půjde dál, ale k některým věcem se už vrátit nejde, třeba k holkám,

člověk je vedle z intenzity jejich přítomnosti, protože ta je fakt silná skrz všechny ty hormony a duchovní proudění, a tak se trochu stáhne v domněce, že to tam bude i pak, že to počká, ale jak je ta přítomnost silná, tak je křehká, takže pak už tam není a ty si řekneš, že je třeba dobře, že tam není, je to úleva, ale zároveň se zase poohlížíš po další, protože I just stay instead of go but the staying only feels good when there is still the idea of the going, after it´s gone then you have to look for another going cause staying menas decay, píšu Rusce a ona už nepíše.

Bavil jsem se spolužákem z výšky Johnnym, kupoval mi zázvorové piva a povídal o tom, jak se vrátil ke své manželce po půl roce, že měla nějaké psychické problémy, že si ji vlastně proto i vzal, aby se hodila do klidu, kolem šel jiný Johnny, bývalý dlouholetý mojí ségry, ptal jsem se ho, co song, posílal jsem teď nějaký nový text pro jeho kapelu o holce, co se chce rozejít se svým klukem, jakože rozletět a skočí z okna, a on ji pak přijde navštívit do nemocnice a ona se na něj usměje, pak šel kolem ještě jiný kámoš, zeptal jsem se ho, jestli to pořád slepuje s tou svou a on, že jo a já, že já recykluju a Johnny se zeptal, jestli se mi pořád líbí zrzky a já, že jo, ale že žádné v poslední době nepotkávám a v tu ránu jsem si jedné všiml ve frontě a ukázal jsem na ni, Johnny že na něj je moc vysoká a já, že taky mám rád, když je holka menší, ale že tahle se mi nějak líbí a šli jsme s Johnnym do VIP sekce, já jsem neměl bílý pásek, ale Johnny byl konfident, že mě tam protáhne, mně se tam ani moc nechtělo, táhlo mě to za tou zrzkou,

Johnny na vyhazovače ukázal pásek a na mě, že jdu s ním a vyhazovač se tvářil napůl drsně, napůl úplně ztraceně a nic neříkal, čímž drsně naznačoval, že máme jít, ale já jsem tam dál stál a čekal na nějaký hmotný popud, až mě Johnny stáhl s sebou dovnitř, smrdělo to tam masem, co je s tebou, Adame, pročs jako nešel? hrotil to, byl už trochu přilitý a každému mě představoval, utekl jsem na záchod umýt si ruce, pak tam chvilku obcházel, byly tam různé jídla a drinky zadarmo, pěkné holky,

dřív bych to tam vybílil a bral to jako solidní základ pro kalbu, ale už jsem jiný, nenápadně jsem prošel kolem Johnnyho, vyhazovač mi otevřel dveře, poděkoval jsem mu s úklonem a v sále pro normální lidi se porozhlížel po té vysoké zrzce, kouřila venku sama, tak jsem se jí zeptal, v kolik začne videomapping, bavili jsme se o Berlíně, Praze, Artiklu, Kobzovi, Zlíně a všem možném, a pak začal videomapping, domlouvala se přes ajfoun s kámošem a vyrazila ho hledat na prostranství,

to slovo jsem jí poradil já, líbilo se jí, šla za ním a mně nepokynula, abych se přidal, asi počítala s tím, že půjdu, brala to jako samozřejmost, dřív bych asi i šel, ale už jsem jiný, nemám potřebu tolik držet za pačesy každou příležitost, a tak jsem ji nechal jít do skupinky lidí, kteří vypadali hodně stylově z módní branže, ona byla taky nějaká modelka, zhaslo se a videomapping začal nápisem omezení omezení omezení a pokračoval sérií motivačních nápisů ve stylu dělej si co chceš a ser na ty piče fuck you I won´t do what they told me, což se mi dost trefilo do pozornostní fáze, do životní situace jako se mi tam trefuje skoro všechno, když se na to zaměřím a já se na to zaměřuju hodně, snažím se, je to jako zaměřit se na nicotu, jenže je to zaměření se na všechno, na to, jak to do sebe zapadá a to se nesmíte zaměřit na jednu konkrétní věc, ulpívat na detailech, ale jet s tou flow a rozmělnit v ní své smysly, aby vyniknul ten šestý, který je právě sama ta flow,

nesmíte se snažit moc, nesmíte se nechat rozhodit něčím, proti čemu začnete podvědomě bojovat a moc se snažit o tu svatou přítomnost, čímž o ni přijdete a já jsem zrovna byl v něčem takovém a ve své nevděčnosti považoval ten videomapping za kýč a pořád mě to táhlo za tou holkou, která zesílí ten sexuální smysl, který je jenom jendím z rozměrů bytí a nakonec ho vysaje a pohltí, on se tam vyskytuje běžně, jen tak nějak neprojeveně, jako když stojím po videomappingu uvnitř opřený o zeď a podupávám si nohou, vlastně se třesu do rytmu mixu reprodukované a živé hudby, to je přece divné, samply a do toho bicí a saxík, hejtuju saxík, trapný nástroj a ta holka je v čudu, měl jsem za ní jít, neměl jsem být tak hrdý,

je zvyklá, že za ní chodí, ale pak slevím z té vyhrocené situace a vzpomenu si na něco vtipného z naší konverzace a usmívám se, bezprostřední vzpomínka se prolije do flow, usměje se na mě holka, která mě už dlouho od vidění zajímá a baví a asi to i ví, usměje se na mě spolu se svým klukem a já na ně, není to proto, že bych chtěl, ale ten úsměv se rozlije spolu s jejich flowem a jedem v beatu streamu riveru dreamu, kolem chodí další a další lidi, mám od toho úsměvu dobrou náladu a vrhám ji na ně a díky tomu je vnímám úplně moc, protože láska je nejlepší zrak, zázrak,

a tak s těmi lidmi pluju, s nikým konkrétním a souložím s holkama pohledem a jim to nevadí, naopak, a nikomu to nevadí, není to válka, akorát, jak jde čas, začnu si připadat divně, což je dobře, jinak bych tam asi zůstal stát navždy, ta holka říkala něco o Bloku tak se tam jdu podívat, proč? potřebuju něco hledat, jsem hledač příběhu, nejde s tím nic dělat, je to pud nebo výmluva, výmluva je součást toho pudu, je to život, nemůžu se rozplynout v tom vesmírném vědomí samoty, musím ho sdílet jako ty a ty a ty a ona sedí v Bloku u baru úplně sama a kouří, je tam vstup, požádám vyhazovače, jestli bych jenom mohl promluvit tady s tou dívkou, zeptám se jí, jak se jí líbil videomapping, nabídnu jí, že ji svezu domů na Nivy, do boháčské čtvrti s výhledem, vy jste bohatí? byli jsme,

dopije, je to třetí víno, co ji vidím pít, je trochu opilá, vyhazovač na mě pokyne, že mám jít nebo zaplatit, tak jdeme, zrovna ten vstup zaplatila, ale cení odvoz, uctivě děkuju vyhazovačovi, že mě pustil, ona říká, že by nechtěla být v téhle internetové době teenager a teroristické útoky nejsou žádné riziko, když si vemeš kolik lidí se vybourá, já na to, že čtu všechny články bez předsudků, bez názoru, abych je mohl pochopit, kupuje si gyros, přistěhovalec jí ho udělá, ale ona ho nevnímá, nepoděkuje, poděkuju za ni, uctivě, usměju se na něj a on na mě a ona, že Češi jsou trapní, když si pořád stěžujou, že jinde je líp, když si představujou, jak je to v New Yorku úžasné a já na to, že si právě začínám uvědomovat, že Česko je nejlepší a ona se zeptá, jestli si může zapálit u otevřeného okna a já, že ne, vystoupíme,

zeptám se, co dělá zítra a ona, že by mohla tak v devět a já, jestli se můžeme domluvit na pevno a ona, že to bude muset potvrdit a já, že to je jasné, že v Thajsku jsem se zkoušel párkrát domluvit na pevno a nikdy ten člověk nepřišel, usmívá se, baví se, vlastně jednou jo, ta Francouzka, která mě naučila na skůtru, ale pak chtěla být sama, byl jsem najednou úplně sám poprvé v životě na skůtru, Thajsko, poslouchá se zaujetím, lepší pokec, než předtím, natouchuju jí svoje jméno, přidá si mě, ale doma zjistím, že si mě nepřidala, ale přijala, nějaká chyba asi, říkám si, ale pak mi psala, že jsem jí psal v listopadu 2015 a já, že co a ona, že Ahoj Martino…

podíval jsem se na její tehdejší profilovku, kde sedí na zemi před svou postelí a půlku obličeje jí zakrývá záclona, asi jsem neměl slov, napsal jsem jí, už na té párty předtím jsem jí říkal, že jsem ji viděl ve frontě, že jsem si všiml, že je sama a tak, trochu creepy, co? a ona kývla a teď tohle, ale měl jsem z toho dobrý pocit, mám rád haluze, někoho oslovím na fejsbuku a pak v reálu a přidám si ho do přátel a on mě nepřijme a o dva roky later si mě sám přidá a tím mě přijme, mám rád, když do sebe něco tak haluzově zapadne,

vůbec jsem si nepamatoval, že bych si ji přidával nebo jí psal, mám rád, když si něco nepamatuju, protože si pamatuju hodně, i když je pravda, že tenhle breaking matrixu a provoking zuckerules přidávejte si jen osoby, s nimiž máte předchozí zkušenost, dělám docela často, mám ji rád, teď bych se s ní chtěl líbat, aby to zapadlo ještě víc, říkala předtím, že má nemocného taťku a že se o něj bude starat a taky mi v autě nechala cigára, abych jí je dal druhý den, bála se, že je u ní najde máma, tak jsem jí napsal, kde jí tu krábu dám a ona, že nemůže, dřív bych si to bral osobně, že je to proto, že jsem jiný, že jsem creep, ale už jsem jiný, napsal jsem, že mě to mrzí a že doufám, že doma vše OK a ona, že jsem hodný.

Krtek

Chodil jsem Hradištěm a dostal se do toho pocitu, který komunikuje, mění realitu. Třeba ta holka, co tě bere jako kamaráda, tě najednou začne mít ráda. Zeptal jsem se nějaké random holky, na obloze byly random mraky a random trajektorie tryskáčů, už nevím, co mi v tu chvíli přišlo nejvíc random, něco to bylo, pamatuju si jen to slovo random, odkud přijela, seděla na báglech. „Ze svého města,“ odpověděla nedůvěřivě. „To máš dobré… Že máš svoje město,“ já na to a ona se začala smát. Fakt jsem ji pobavil, ale já jsem si jen umetal cestičku k odchodu, protože se tvářila, že preferuje tichý klid svůj mít před random stalkem. Už jsem couval zpět do anonymity, když se odkopala tím smíchem po mém džouku, který jsem tak vůbec nemyslel, myslel jsem to čistě tak, že je dobré pocházet z nějakého města, jenže to vyznělo, že má svoje vlastní, privátní město a ta představa je fakt docela komická, to mi došlo až tak za deset minut.

Ten džouk vyplynul z naší interakce, inspirace, na stromech rašily nové listy, vzduch sršel telefonními čísly, už jsem se nezastavil, šel jsem dál, tripoval, nezužitkoval tu průtrž, prostě jsem něco neintencionálně vyprskl a došlo ke spojení, ale já jsem to nechápal a bohužel jsem to potřeboval chápat a pochopil až pozdě, a tak jsem pokračoval do zmatku, i když jsem chtěl zůstat na půdě získaného kontaktu, ale nemohl jsem, nedokázal to, nechtěl, nebylo to na programu toho příběhu.

Na jiné lavičce sedí dva vošousti, jeden má zlomený loket podle velké sádry a taky monokl a příšerně mastné vlasy, muselo se mu to stát včera večer, protože odpoledne šli proti mně a on byl fit, ale fit vypadá podle řeči těla i teď, kdy má tu sádru ležérně opřenou o nahé stehno, protože má pinoýrské kraťasy, jako by neexistovala a nakloněný něco hučí do místních tak patnáctiletých panen, kterým skrz blonďaté vlasy svítí čerstvé slunce, které už opaluje a nebe je ledově klidné. Teď se zvednou a jdou proti mně, sklopím zrak. „Ty se stydíš, hošíku?“ řekne mi ten s kraťasama a ten druhý řekne ahoj a já odpovím to samé a ten, co mi řekl ahoj za pár chvil zakříčí miluju tě, pravděpodobně na jednu z těch holek a asi vím i na kterou.

„Christ, you know it ain´t easy, you know how hard it can be. The way things are going, they gonna crucify me,“ zpíval jsem si, měl jsem zrovna narozky, třicet tři, Kristova léta, člověk si říká, jestli ho někdo třeba neukřižuje, stejně jako si v sedmadvaceti zpívá L. A. Woman a říká si, jestli třeba nedostane amok ve vaně, a jde proti mně týpek, který mi už kdysi řekl nečum, místní vošoust, a zase ke mně něco prohodí, akorát tentokrát mě to fakt zajímá. Má v kapsách po lahváči a chřoustá brambůrky.

„Kam to pořád chodíš od rána. Co děláš, co hledáš?“ rozhovoří se intenzivně s povděkem za můj zájem jako frustrovaný kocour, kterého pohladíte. „Od rána ne, přijel jsem o čtvrt na čtyři. Jen tak přemýšlím. Když člověk chodí, tak se mu líp přemýšlí.“ „O čem jako přemýšlíš?“ Z vedlejších dveří Pokoj a mír, pobočky římskokatolické církve se vyřinou babičky. „O Kristu?“ „Třeba. Jsou Velikonoce, tak proč ne.“ „Velikonoce jsou až za týden.“ „Aha, myslel jsem, že zítra.“ „Fakt mi řekni, co děláš. Já to nechápu.“ „Ty přece taky hodně chodíš,“ připomenul jsem mu. „Jo, ale já chlastám. A hledám nějakou holku. Nějakou ožralku, abych ji ošukal. Jo, jsem zlý,“ chřoustne brambůrku. „Ale ty, ty neděláš vůbec nic.“ Zaklátil jsem se, svěsil ruce a on mě napodobil.

Na loňské filmovce si sedl na lavičku vedle jedné slamerky, hodně natěsno, natěšeně, důvěrně jí strčil pod čumák lahváč. Náhodou jsem šel zrovna kolem a pozdravil ji. Pozdravila mě jako nejlepšího známého, vyskočila a běžela za mnou a děkovala mi, že jsem jí zachránil život. Pokaždé, když se potkáme na nějakém slamu, tuhle historku vášnivě vykládá, vyšinutá podobně jako ten týpek, byli by dobrý pár, kdybych je nevyrušil. Chodili jsme pak parkem a bavili se o její práci starání se o Anglány na rozlučkách se svobodou v Brně a potkali jsme Bohdana, který seděl na jedné z laviček. Poprvé převyprávěla tu story, a on mě pak vyvolal na svůj slam, ve kterém jsem prosil Evu, aby mě odblokovala na fejsbuku.

Když vám někdo něco vytýká, tak vlastně upozorňuje na svůj vlastní problém, ale to neznamená, že byste ho měli arogantně odmávnout, ani poslechnout, jen vyslechnout. To, že je to jeho problém, neznamená, že není i váš, neznamená to ani, že to vůbec je problém, ani pro jednoho z nás, ani jeden z těch, kteří na mě dnes měli invektivy nebyli ti, kteří mě ukřižují, spíš budeme mít kříže vedle sebe na jednom vršku, jestli nepotáhneme za jeden provaz.

Holka jedva odrostlá, bílá blůza, rifle, bloncka sexy, skejt přijde k máti a jiné máti s dcerou, která se na ni usmívá jak všeobjímající vesmírné vědomí. Holčička honí holuba: „Pojď sem!“ Usmívám se, taky jsem to dělával. Holub letí směrem k holce, která po pokecu pokračuje dál napříč náměstím.

Na lavičce sedí s týpkem umprumačka, která se mi před pár měsíci svěřila, že se nekontrolovatelně třese, že kouří málo a že mě nakreslí. Kouří moc a nenakreslila mě, i když jsem si o to pak říkal. Vždycky sedí jenom sama, masa starostí, nic dobrého nevěstí, neurotický třes, krásná, bledá, usměje se a zase ztratí.

Na fejsbuku má úvodní fotku s psacím strojem, ve kterém je zasunutý papír a na něm naťukané: „Umři čubka.“ Slovenka. Nejlepší kámoš se s ní přestal bavit, když mu řekla, že si dá éčko. Oddělal si ji i z přátel, jako by ji oddělal. Definitivně, nejlepší kámoš. Celkem husté, když si to představíte.

Byla tehdy nežně, neagresivně smutná, se smířlivým úsměvem mi vyprávěla, že zrovna kreslí na negativy rentgenů a že střeva jsou nejkrásnější. Že se nedávno rozešla s klukem, se kterým byli od dětství, protože se sekl na piku. Navíc k tomu nejlepšímu kámošovi! Že kupuje drogy kámošům, ona. Já že proč, bych se taky třásl, kdybych kupoval drogy, ale ona se jen usmála tajemně, pohodově.

Jedna z těch upírek, co vám zůstanou ležet v hlavě. Když ji potkáte, protřepe vás zastřeným pohledem. Jste trochu naštvaný na tu její nevědomou, bohorovnou dekadenci. Nevymluvíte jí ji, protože má svůj svět, na který je ještě relativně cool.

Vlastně mnohem víc než vy v jejím věku. Žrali jste plata fetu bez příčiny a shromažďovali data stesku, abyste je pak vyhodili a shromažďovali ještě větší nářez, ztracenou energii, svůj čas, který jste si přivlastnili tím, že jste ho zabili, ve snu, který jste si nepamatovali. Zatkli jste svobodu, zničili systém, ale vytvořili duplicitní, v němž jste vinni sami o sobě, nikoli oni. Když jste to vy, můžete to změnit. Když jste vy svět, můžete ho změnit. Ale ve skutečnosti nejste a nemůžete.

Nemůžete to zhmotnit, lžete sami sobě i jí, že je jiná cesta než ta, která se právě odvíjí od vašich a jejích nohou, když ji doprovázíte na internát a ta spontánní důvěryplnost je jen dočasná. Jste jako oni, teď je chápete, mučedníci manka pravdy, otroci i otrokáři pravdivé lži, kterou šíříte ve prospěch lidstva, protože nedokážete žít jinak, jen tak, musíte hrotit a trpět spolu se společností, kterou jste chtěli znovuvynalézt, ale nakonec jste ji jen potvrdili, ve skutečnosti ale znovu vytvořili od píky nebo pomohli vytvořit, svět, který trpí za to, že vyměnil svobodu za pohodu a léčí s ní všechno jako antibiotiky.

Pryč z náměstí Slunce, které spaluje, zapluju na Portál, kde u okna sedí týpek s hlasem hlubokým jak Miller. Za oknem kaštan pučí listy, crčí z něho, zrovna začaly, je to magické jako první ranní paprsky. Gymnazisti na pavlači ruší roury a vína a klepou prsty na zábradlí mimovolně, mimoděk. Bují v tobě neuchopitelný vztek na politiku a všechno, vztek, který si hýčkáš, protože je živná půda, hybná síla, ale někdy tě drtí.

Kolem jde víla, chceš ji sežrat. A další a jiná, nemůžeš si vybrat. Každá okamžitě ruší tu předchozí. Tváří se přísně, protože ty se tváříš přísně, pak se tváří příjemně, protožes slevil, upřímně, skoros to vzdal, kéž bys to udělal, našel sílu a šel dál tou přítomností, ale teď ne, padlo to na tebe jako povinnost, přítomnost, kterou musíš nechat jít, aby tu byla, ale ty toužíš po návratu, prahneš po Praze a smrti, nemůžeš střást tu vizi, visí na tobě jako vdavky.

Skandál-jaro, skála-já, studánka-kunda zanesená nánosem tebe. Každé mrknutí oka, potáhnutí vyplývá ze samoty plynutí, vztah, všechno tančí na rytmické blues. Vidím jí skrz prosvítající blůzu. Co prosvítá, kam a kudy a co je můj pohled, světlo nebo tma nebo zázrak? Co jsem já a co s tím?

„Čus, četlas mou knihu? Chci cítit tvou rýhu, vmísit se na tvou mísu, sníst tvou lásku, zpít se nektarem tvojí duše,“ konstatovat suše. Objedná si do toho songu toust. Nevíš, kdy bys to měl říct. Teď nebo teď? Narušit tu změť  svým vkladem nebo nechat ležet tu dokonalou dovolenou ladem? Můžu ale nezničím to, když toho využiju? Žiju?

Věnuje ti soucitný pohled. Jsi jinde. Jsi tady, ale v jiné verzi. Až moc v ní jako Buddha back in the samsara. Soucitně ignoruješ všechny náznaky hrdý na své nepochopení. Dolehne to na tebe jako skála tím víc, žes to dovolil. Ty jsi ta skála, klesáš tím stoupáním do a nad a pod a pad tvůj pat, tvůj rýl drým.

Doufáš, že hladina jejího vína klesne co nejpomaleji nebo si dá ještě jedno. Nechceš do svého těla, role. Přijde ta, se kterous to zkusil a pěkně se zhnusil, teda ona, skončils jako Kafka, minul své tělo, minul veškerý vkus, ta, která mlčí a vzdává se pozornosti, které si tak ceníš, tvé vlastní pozornosti.

Poučila tě, pomočila, protočila, pohltila její vana a ta současná se ohlédne očima modrýma jako budoucnost, když se nebojíš do ní pohlédnout, plnýma očekování, očekávání, které vidíš jen ty, ale nejdeš mu vstříc, dusíš ho v sobě a připadáš jí divný, protože ona neví, co tě trápí. Necháváš ho kypět, kynout jako nicotu v obsedanci na bazální blues.

Její nohy nervózně, nevědomě tančí. Loket tlačí na stehno v punčoše, odhaluje pružnost kůže, avizuje odchod, ale vždyť už je dávno pryč, ba co dím, nikdy tu nebyla, ani setninu sekundy, nebyla mi souzena, byl jsem odsouzen k proměně, k pornoměně, poměrně, prostě jsem nebyl, nechtěl být sám sebou.

Kdyby byla sama a nebyl tu nikdo jiný, kdyby bylo všechno, jen ne tohle. Platí, červená se, fuck, umělé navlněné vlasy asi, čerstvě zastřižené. Jde. Tragicky se na ni usměju a ona úspěšně, slibně, usmívá se svým bytím, kvete svým kvítím a já kvílím, kynu, bigotním, nevím. Je pryč, jsem naštvaný, usmívám se, jsem svůj, přece není všem dnům end. Najdu ji na fejsbuku a posprejuju jí zeď, navenek teď padla šeď.

Vítám ji. Jsem nelegitimní, temný, zacyklený nebo přímo cyklický, ukojený smyslem, který mě přesahuje. Všechno krásné mě jenom ruší. Z pórů mi emanuje čisté, nevypočítavé zoufalství. Razí si cestu ven a do a k. Vždycky bylo ve mně, je mnou, jsem to já a teď chce ven, jemně jako láska, která vzbudí skálu, uvede ji v pohyb a samotný ten pohyb, který v ní vlastně vždycky byl, ten pohyb ten pohyb jenom probudil, pohyby jsou samovolné, život pochází ze života, jak stálo na knížce v telefonní knihovně.

Samotný ten pohyb, nečekaná přítomnost, je katarzí, katarzí, kterou cítíš sám pokrytý rzí, beze svědka nebo se svědkem jen imaginárním, tebou, musíš ji velkoryse přijmout, tu zbytečnost života, vlastně nabídnout, všechno je jen výplod ducha, jen duch, vědomí.

Proč jsem ji nechal jít? Pro tohle, co stejně není tím, čím to chci mít, zakonzervovaným sdělením, věcně věčným jejím obrazem, věčnou vizí jejího teplého klína a dechu, je to jen tím/čím a čím/tím, je to jen rovnice, ale ona je magie. Možná je ten odstup jen nutná krutost, díky které míjíš příliš chtivou hmotu včetně sebe, když jsi příliš chtivý a odpouštíš všechno včetně vlastních dluhů.

Nula. Prázdno. Kam sáhneš, tam nic. Zkáza tepe vzrušením, trpí chtěním toho, co odmítá, zpomaluje, vzdává to, umírá, ale je to jen iluze, byl to jen sen, sen, ve kterém je i po probuzení spousta lákavého zmatku, harampádí na půdě vědomí, které nejde vyhodit, smrt, která nejde zemřít. Ten příběh je pořád všude, kam se podíváš a ty se musíš dívat, aby ses hýbal a byl viděn. Musíš se divit a být divný.

Někdy zkameníš pod pohledem druhého. Z té tvé ideální nicoty tě neustále něco vytahuje jako sen o rodině z klinické smrti. Je za pět pět, čas se narovnal, brouk se schoval a zase vylezl. Někdo odešel a někdo přišel, zákon o zachování energie, zakódování orgie. Kdy je? Kde? Kdo nehledá, najde.

Pět jedna a ona v rohu zrovna. Víno jí prosvítá den a ona ho obrací vzhůru dnem a dává si další, sama v křesle, vlasy, sklopený zrak, já zaujetí malíře závislé na absenci hmotného doteku. Dotýkám se jí jen jemnohmotným hmatem svého zraku. Třímá pochodeň vína přímo před svou tváří, objímá nádobu třemi prsty.

Už nemám postranní úmysly nebo mám možná jenom postranní úmysly. Sedí v bezpečné vzdálenosti, v dojemné závislosti na mém dojmu. Za oknem holý strom a dům ohraničující náměstí. Tasí učení, bílý papír odráží světlo, ozáří jí tvář.

Tvar její tváře je akurátní mix povědomého a čistě cizího. Výraz tak neutrální, že nehorzí žádná spojitost, přesto ji vnímám jako svou bezprostřední součást. Vchází do mě volně jako něco vlastního. Je svým způsobem moje. Cítím k ní zodpovědonost, vazbu, vztah, vzlet, protože ji vidím a proudím k ní.

Vidím ji a chci vidět, dělám z ní svůj text a zároveň ho dělám ze sebe, stahuju ji s sebou do něj. Vchází týpci s bednou s nápisem Vstup dobrovolný, invadují prostor, dělají průvan. Podívá se a nonšalantně se napije. Pokračuje trochu zděšeně v tom, co dělala, ale připravuje se na to, co bude, na změnu. Prohlídne si svou sklenici, pak její pohled najde mě. Překvapeně? Normálně. Můj pocit. Můj pocit je její. Nebo její můj? Ruch evokuje realitu.

Přijde metalista a sleduje, jak si nalívám čaj. Čumnu na holku venku a uvědomím si , že vůbec nepiju, teda nepíšu. Nepíšu to, co vidím, tedy ji, nepíšu svůj zážitek, jak si namlouvám, jen dělám z přítomnosti minulost, abych o ní mohl psát, protože chci psát, ale psát se dá jen o minulosti, ale já chci žít, chci žít i psát zároveň a to nejde.

Napůl padám do minulosti přirozeně jako každý, ale já do ní přímo hujersky skáču, panicky do ní ve stylu tonoucí se stébla chytá stahuju i ji a zůstávám sám s prázdnýma rukama a manicky šlapu vodu, protože nic se nekoná, ani smrt ani ona, jen ničím papír. Metalista kašle, upíjí víno a čumí jak sentimentální čubka.

Jsem ve vakuu. Záměrně. Proč? Pro tu absenci něčeho. Něco vytěsňuju, utíkám od toho a s tím i od sebe a od ní a zároveň otvírám oči, takže konečně aspoň něco vidím, i když jen z dálky. Platí, procitne do mého výrazu, prochází kolem, podívá se vyzývavě, odchází a na balkóně je jiná, která zajímá a všechno je v pořádku nebo ne?

V červeném bombru a s růžovýma nehtama nemá chybu. Něco na ní. Je a není. Součástí. Svraští čelo a koukne na sebe do skla dveří, na sebe, která není, oči modré jako Hitler, pak znova, klidněji, pohrdlivě studuje svůj výraz, jak vypadá, jako by se dívala na někoho jiného, jak ji vidí druzí. Neví, že se dívá na sebe a něco si sděluje, že se sebou komunikuje, že jsou dvě, jako když jí něco sděluje někdo jiný, i když ve skutečnosti technicky vzato není. Jen když na to myslí. Vítr jí atmosféricky honí vlasy.

Neví, protože není, hledá to v ajfounu. Nevím, protože nejsem a hledám to ve slovech a v ní. Vesluju v ní jako v řece vědomí, je, protože ji vidím, vím jen, že není pro sebe tak jako já, je tam pro ty další holčiny, proto je tak krásně živá, možná i trochu pro mě, i když to neví nebo možná ví, trochu to ví, je tam pro ty zločiny ducha padajícího do sítě touhy po zhmotnění, je tam pro tu první myšlenku po probuzení, která jediná je pravá a rozjíždí vesmír v jeho neustálém počátku.

Přede mě si sedá vyčpělá píča, chřoustá lupínky, má na sobě pupínky a čumí do blba and you can tell, že to je její běžný výraz. Přesto, nebo snad právě proto, je mi bližší nebo možná proto, že sedí blíž, nejblíž. Jde na přednášku Soběstačnost, na kterou je ten Vstup dobrovolný. Je pět čtyřicet pět, čas zlomený do pravého úhlu.

Over-friendly pes obchází, ta, co jsem jí psal jak Kafka odchází a věnuje mi pravou neexistenci až zamrazí, zarazí tu samospokojenost, ve vrzu parket svraští čelo smrt, ta upřímnost intencionality, kterou je život, to něco za něco a nic za nic, to něco za nic a nic za něco. Týpek ukazuje té čumící do blba nějakou dvojstranu z časopisu Příroda. „Ty jo, to je něco. To je síla,“ komentuje to a dlouze to drží a ona vytrvale se stejným výrazem kýve a chřoupe lupínky jak vegeťák z Vyhoďte ho z kola ven. Pes obchází, vrtí, ta s bombrem platí. Zabíjím ji pohledem, mám pocit, ale naštěstí se nepodívá.

Za oknem prší a déšť stejně nic nesmyje. Ztrácel jsem se ve scénách, v imaginárních příbězích. Je toho tolik, co udělat, tolik, co říct, plyne to kolem tebe, plivne to na tebe, políbí tě to jak polypi přímého nebe. Užs někdy zažil tak totální pojašenost? Píšu, mám zlost, mám temnotu za nehty, píšu a píšeš ty, když si potřebuješ něco vylít, co jiného je komunikace? Chceš špínu změnit v ovace a najít pod samou pěnou dní nezčeřenou hladinu. Kdo ti brání – ty sám.

Pořád hledáš smysl v tom, co se stalo, ale je to pořád jen nit minulosti, kterou otrocky šiješ svůj smysl. Minulost, mrtvo, rozumíš. Smrt! Přijmi ji. Je tvoje, nikdy se jí nezbavíš. Jasně, můžeš psát o tom, jaks byl obklopený scénama, stál u baru a hledal v nich skulinu pro svou maličkost, pro svou mizivost, chtěls v ní zmizet a viděl ses při tom ve skle obrazu na stěně a někdo se na tebe u toho díval, viděl tě a tys za ním nemohl, ale o toms už napsal dost, o tom, co se zdá tak rozmanité, tak živé, ale je to mrtvá minulost.

Minulost, smrt. Mrtvá smrt, v níže hyne to, co je. Ano, navždy ztracené, smiř se s tím a odpusť tomu někomu, kdo to způsobil, místo abys absorboval jeho vinu. Nebo si ji nech, jsi-li jí nenávratně prosáklý, jsi-li v síti viny nadobro zaháklý, nech si ji, odpusť si. Jestli to znamená smrt, odpuštění, tak umři, co se změní? Co se změní? Co se děje? Co se mění? Co se stalo? Haló? Nějaké noviny z válčené krajiny? Jo, každý den, je jich spousta, to je současnost.

Zdravá výživa na všech frontách. Děti v polospánku táhnou pouští a jejich oči tě hledají a nenacházejí. Děti, kterými nejsi a nikdy nebudeš. Schovaný ve svém pokoji hajluješ, hulíš, hledáš smysl posledních chvil, vymýšlíš ho, ale dobřes ho skryl, abys ho nikdy nenašel a zůstal tak schovaný před pravdou těch očí.

Banána tančí s Davčou v červených šatech a já piju z červeného hrnku černý čaj, ten nejčernější a letím si v těch myšlenkách na smrt, v té totální samotě, v té temnotě, protože myslím, že mám jisté vykoupení, a tak nic na ničem nezmění ani smrt, ani mantra, klidně můžeš v klidu dýchat, můžeš na ni myslet nebo ji zapomenout.

Někde tam je a myslí na tebe. Přivezla ti čaj z Izraele. Ovocný a taky citrónovou trávu a taky cit a věčnou slávu a ty jsi jí vděčný a nic po ní nechceš, protože už to nemůže být lepší, ale stejně věříš, že jo, ještě trochu, ještě něco, člověk je nenapravitelný. Protože to je to naplnění, to, na co jsme čekali. To toto. Není této nádhery bez jejího zániku. Teď jen jen jedna fáze, jedna anabáze, mizivá v kontextu vesmíru, ale ty na to můžeš zapomenout, s pamětí jsi stejně na štíru. Můžeš zapomenout na bordel hmoty, hroty, které představuje tvůj směr a tvoje nebe, tvoje konstantní samota, z níž utíkáš třeba sem do slov a jmen a zdají se tak skutečná, tak sluší tomu času.

Kdo by pohrdl kouskem nebe ve věčném zápasu? Kdo by zahodil ten rezervoár sil, který se mu před očima narodil, když vystoupila z tepla, z žáru, z lávy ona, ona slova. Na počátku bylo slovo. Nebo ona? Na počátku byla ona, ale slovo to dalo do pohybu. Mohlo to tak zůstat přece. Mohlo se to ztratit v řece, mihnout se, dopadnout měkce a nikdo by si ničeho nevšiml. Jen takový malý bezvýznamný pocit marnosti, nic, co by se nedělo dnes a denně. Jen takový malý bezvýznamný záblesk radosti ruku v ruce s ním.

Sním a ty s ním na Ukrajině. Já na parkovišti snů trolím malé ryby, co plavou kolem. Některé plavou pryč a některé se mě drží, s těma si hraju. Víš, jsem úzký. Cítím úzkost z toho, jak naléhám, z toho, jak jsem mezi světy sám, jak se chytám stébla, tebe a ztrácím sebe a to může všechno zničit a ptám se, jak to skloubit, to, že tě chci tak moc, že to nic z pozemského nemůže vydržet, že jsem si tě vypsal a udělal z tebe anděla a psal jsem ti na zdi metra stanice Anděl a tak dál, byl jsem prostě ďábel do běla, až jsem se ztratil v uličkách Prahy a musel odstěhovat z města, už mi ta vize prostě nešla.

Bylo nejkrásnější jet nocí na kole kolem řeky a psát ti zprávy a nečekat odpověď. Je nejkrásnější psát zprávy a nečekat odpověď. Je, ale pak čekáš tu odpověď a nemůžeš z toho ven a musíš ven, a když nemůžeš a musíš, musíš a nemůžeš. Nosíš růže, úžeh, Měsíc, prach. Měsíční prach, žádný strach.

Píšu ti, že jsi zázrak. Píšeš mi, že jsem přízrak. Píšu ti, že paní vedoucí z Tvaru mi psala, že neví, jestli mám s tou neodbytností jinde úspěch, ale u ní jsem skončil. Co naplat? Konec citátu. Já jen stavěl příběh, aby neskončil, asi to jinak neumím. Stavím babylónskou věž a ty jdeš, musíš už být daleko, leda, že bys chodila kolem dokola a všem kolem mě žehnala a já tam nahoře, asbtinující ožrala. Nebo jsi dávno v jiném vesmíru a jen mi píšeš, jen mě plaše, měkce trolíš a já tebe, je to zrcadlo hladiny prohnilého rybníka mojí akademické stagnace.

Já to věděl, ale nebudu si zoufat. Už jsem našel cestu, jak schovat svůj strach. Najdu si jinou. Újé. Když jsem všechno obětoval, celý svůj svět, svůj sen, asi k tomu jsem tě chtěl a potřeboval, abych dostal sílu to svalit, abych z toho marného se přitahování k tobě zesílil, nabyl svaly a aby se všechny ty věci staly, napsaly, abych byl mocný jako Putin a Stalin dohromady. Ty jo, jak jsem byl hloupý! Teď mi to dochází, ale je to jen takový chvilkový procit. Bezesporu a pochyby, apoteóza, diaspora.

Já řeším jiné věci. Jak se nejlépe hýbat ve vyjádření. Totiž, je těžké nabrat směr a nedržet se ho jako klíště, když začne svištět a sršet tolika nápady, že Tolkien by si z toho sedl na prdel. Tolkien is dead. Stvoříme mýty, Pítrsku. Potkal jsem kámoše ze střední, ne nejlepšího, ale kámoše, to poznáš, něco se v tobě obnoví, objeví a najednou říkáš, říkáš věci. Proč zrovna ve škole se rodí takové věci? Protože je tam nesvoboda.

C. D. Payne napsal Unpleasant poet, knížku o básníkovi. Do píče, to bude masterpiece. C. D. Payne, Unpleasant poet, to píše do piče. C. D. Payne, to jméno, ty vole. V tom jménu je všechno. Myslím, že se měním v něho. Píšu slova a inklinuju ke stále ženě. Bez vášně. Je to prostě jasné, kostky jsou vržené. Mám mu to napsat? C. D. je v klidu.

A co dělá Nikol Štíbrová? Je tu zase s videem. Marie by chtěla být jako Nikol a já bych chtěl být jak týpek Nikol, ale ve skutečnosti jsme až hnilobně spokojení, spojení ve své bipolaritě. Bipolární lidi jsou bipolární uvnitř, ale jsou bipolární i vzájemně. Kurva, teď už mě tuplem nikde nezaměstnají, když o sobě prohlašuju, že jsem todle. Ne, nejsem. Nejsem. Nejsem. Nejsem.

Já totiž vůbec nejsem. Ani bipolární, ani unitární. Jsem krtek na tripu městem. Ty nikdy nebudeš vidět, řekla mi maminka, ale já slyším. Zvuky města. Kafka. Prej odcizenej životu snílek. Byl trochu trapný, proto ho všichni milujou. Ta neustálá metamorfóza je veskrze trapná. Já jsem trapný tím, že neustále volám do světa, že trpím. Mám takový tarif, že mě nikdo neslyší. Mám to totiž zadarmo, a když voláte zadarmo, nikdo vás neposlouchá, protože lidi slyší jenom na prachy.

Nicméně, já fakt trpím. Trpím, jako bych měl pořád kocovinu. Nejvíc trpím, když si odpočinu. Trpím, a pak si to nepamatuju. Trpím, a pak se vzpamatuju a chci, aby to bylo navždy, a proto možná ta obviňující intenzita, ta tragická bohorovnost. To ticho. Ticho dost. Ticho-most. Ticho, které tě zmostí k další realitě, k další vizi, významu. Krize nahodilosti. Jednoduchost bezvýznamnosti.

Lonely beach

Při check-inu v Praze po mně chtějí podepsat prohlášení, že společnost neodpovídá za můj bágl. Má moc cancourů. Svázat je prý stačit nebude. Zafóliování stojí dvě kila. Svážu, co se dá. Vedlejší přepážka mi baťoh bere bez prohlášení.

Boarduju flajt M708 z Prahy do Šanghaje. Je tu kosa. Jsem ten nejosamělejší člověk na světě. Je tu smrad a chce se mi spat. Původkyně odéru je sousedka Číňanka. Jinak je v pohodě, pomohla mi najít konce seat beltu. Letušky úhledně direktivní, nepříliš úsměvné, konají pro dobro cestujícího, ale bez jeho předchozího upozornění. Před vzletem vytahují matce sousedky sluchátka ze zdířky, a až pak jí překvapené vysvětlují, že si je může nasadit až za letu. Letadlo se po odlepení od země kymácí. Když je nahoře, letušky poněkud agresivně stahují všechna stínítka na okýnkách. Zavládne noc.

Začínají rozvážet jídlo. Jen beef a porc. Vegetariánské se prý musí objednat předem na webovkách. Letuška se na chvíli zamyslí, a pak řekne, že vlastně mají sushi. „Super,“ já na to. „Ale jen pro crew,“ dodá. Ukáže na menší mističku: „This is also meat, sorry.“ Otevřu mističku s ovocem. Žlutý meloun, chuť léta. K pití dávám svůj obvyklý letadlový nápoj, rajčatový džus. Čaj je vlažná voda.

Nabídl jsem maso sousedce, že jsem vegetarián a ona na to, že je to dvanáctihodinový flajt,  že budu mít hlad. „Jíst všechno je větší zábava!“ Dala mi svoje ovoce a ovoce svojí máti. Pak taky tip na thajský ostrov Sumei, jestli prý rád tančím, a že jsou tam pěkné holky. A Chiang Mai, že jsou tam holky „čerstvé jako ranní slunce“.

V uličce gestikulovala jedna letuška na někoho z crew, aby jí něco donesl. Vypadala, že si to užívá, jako by hrála. Po jídle začalo být všechno víc v klidu. Objednával jsem si další čaje, které už byly lepší. „V Česku není čaj?“ zeptala se sousedka.“ „Je.“ „Kdyby ne, tak mám nějaký v tašce.“ Něco o mě prohodila s letuškou, smály se. Zvedlo mi to náladu. Pak mi nějaká letuška donesla tácek s mističkama s nápisem crew. Zelenina, rýže a další ovoce. Teď už mi vadí jen to, že sedím u záchodů a furt chodí lidi a drbou do mě.

Opouštět komfortní zónu je brutální mixáž temného a parádního pocitu. Deset kilometrů nad zemí člověk vytěsní nebezpečí, starosti jsou pryč, jako když plavete v móřu. Stereotyp v sobě ořu. Něco mizí, něco začíná, něco nudí, něco napíná. „Nudíš se?“ ptá se mě Číňanka. „No, to je ten problém s dlouhými lety, ne?“ Povídáme si. Lezou ze mě precizní kerouacovské kecy. Že pro ten cestovatelský pocit musí člověk jet někam, kde nemá plán a ze všeho nejvíc musí jet sám. Jsem zrovna nad věcí. Přikyvuje a hledí na mě jako na svatý obrázek. Trochu zavání, já na ni zase solidně prsknu.

Pak si pustí biják a já se zase propadám do nejistoty, daně za tu volnost. „Úzkost a svoboda jsou dvě strany stejné mince,“ říká Sartre. Bezprostřednost  versus izolace. Její máti je buddhistka a ona neví, co je karma. Musí si to vyguglovat. O řadu a uličku přede mnou se Číňan dívá na skrytou kameru. Směju se, v oukeju. Sklidím, co zaseju. Lidi dělají věci, které jim pak dělají jiní lidi, ale oni už nevidí proč, protože na ty svoje zapomněli a cítí se třeba ukřivdění. Ale někde v nitru vědí. A bojí se. Zvlášť, když opustí řád a rutinu, kde to řídí, hlubinu-bublinu-blbinu internetu. Točí se v nich temné víry. Moc to řeším? Co je veřejné, to je přítomné.

Číňanka se hihňá u Disneyovky. Hned se stáhla, když jsem naznačil, že bych si něco napsal. Time to destination pět hodin čtyřicet tři minuty. Chytnu trochu klaustrofobii a jdu dozadu na čaj. Baví se tam dvě dvojice Čechů. Týpek, jehož bloncka se choulí v sedadle pod dekou, vykládá nabušenému mačovi s přiopilým úsměvem, jak měl depku v Karibiku. Silnější týpek jezdící často na pracovně prázdninové tripy do Číny vykládá otcovi od holčičky mířícímu do Bangkoku tipy, co navštívit během jedenáctihodinového stopoveru v Šanghaji.

Čínský steward mi na požádání nakrknutě nalije čaj. „To je hrůza,“ poznamená silnější týpek. „Se mu vlastně nedivím.“ „To je jedno, je to jeho práce.“ „Člověk není stroj.“ „To je pravda.“ „Open it, please,“ požádá mě nakrknutý, abych mu otevřel petku s vodou, když nemá volnou ruku. Jdu si sednout na svoje místo, a když jde kolem, dostanu od něj největší ťafku do ramene, bez omluvy. Číňanka si toho všimne a zeptá se mě: „Už ses někdy s někým hádal?““Proč?“ „Jsi tak hodný.“ „Díky.“ Předtím říkala, že když chci zapůsobit na nějakou holku, musím udělat bordel, aby si mě všimla.

Poslední dlouhý let jsem letěl ze Zélandu. Díval jsem se na film, kde má korejský spisovatel autorský blok. Teď letím zpátky a jsem na tom podobně, jsme-li autory svého života. Přede mnou týpek gugluje zélandské tripy. On i jeho holka mají drdol.

Šanghaj, letiště. Sedm ráno, venku mokro, šedo, smrdí smog. Všude samí Číňani. Z modré šikmé střechy trčí dlouhé bílé hroty hrozící rozdrásat mi hrtan. Číňani se tváří jako komouši. Mám chuť začít řvát Free Tibet a rvát si vlasy, ale radši si půjdu vyčistit zuby.

Čekalo mě jedenáct hodin čekání. Už v devět jsem měl dost. Letělo to v osmnáct. Abych zahnal zimu, popíjel jsem u automatu horkou vodu z legračních kelímků se špičatým dnem. Oslovil jsem Rusku, jestli si nedá taky, ale řekla, že nechce a dál četla Dostojevského. Konečně jsem pokecal až u gejtu s Češkou Kristýnou. Radila mi jižní ostrovy, že je tam čistěji, než na severu. Let měl hodinové zpoždění. Jednoho staříka to pěkně rozčílilo. Přímo se z toho posral. Doslova. Potomci ho převlíkali.

S Kristýnou jsme z letadla obdivovali zvláštní noční Thajsko, oranžově nalajnovaný Bangkok. Jel jsem s ní taxálem na hotel BB house, který měla rezervnutý. Čekal tam její kámoš, zrušil náš kruh důvěry. Druhý den pokračovali do Barmy a byli excited. Pokoj byl luxusní, na naše za čtyři stovky. Vyrazili jsme ven. Do očí mě udeřili apatičtí psi, do nosu pach moči. Na zemi spal muž, děs. Usnul jsem v chlácholivém vánku klimošky, kterou mi nastavil ten kámoš, sám bych to nezvládl. Pak jsem na ně ještě asi třikrát ťukal s nějakými dotazy.

Probudil jsem se až po check-out timeu, takže jsem jen sešel dolů do sauny recepce, přikoupil další noc, vrátil se nahoru, spal dál a ven šel až v šest, krátce před západem slunce.

Na stanici nadzemky jsem se zakecal s Filipínkou, která unikla majetnické rodině za nezávislostí do Bangkoku. Zval jsem ji na drink, ale prý nepije. Já že já taky ne, že piju čaj. Ona že někdy jindy. „V příštím životě?“ já na to. „Ne, to ne!“ zhrozila se z nějakého důvodu. Byla fakt roztomilá, čerstvá, celistvá, čistá.

S odpočatými smysly jsem čekoval ten cirkus, vyfachčené mrakodrapy, obří reklamní televize, ladyboye, krásné Tajky, kuchaře na ulici s bohorovným úsměvem. Nabídka Tajců, poptávka turistů, winwin situation na úkor životního prostředí, nádherné turistky, mniši v oranžových rouchách se zelenými deštníky, mnišky v bílém, taxikáři, tuktukáři, kteří vás neustále oslovují s důvěrným: „Hello.“ Lidi se tu častěji usmívají smíchem vědomí místo ega. Auta.

Chodil jsem po těch dlouhých ulicích a poprvé ochutnal pouliční ovoce, napil se kokosu, mandarinkového džusu a dostal chuť se bavit. Chtěl jsem oslovit nějakou lokální Thajku, ale pak to bylo nějak jednodušší u Němky, která pátrala v mapě a hledala hotel. Vzal jsem ji na ten svůj, měl jsem tam volnou postel, tak šla rovnou do ní a dala mi půlku nájmu.

Brzy jsem litoval ztraceného soukromí. Nebyla to úplná kráva, ale chovala se jak piča. Ta Filipínka mi špatně řekla stanici, na které jsem měl cestou zpět vystoupit a Němka byla po letu těžce nervózní. Nakonec jsme to dali taxálem. Okolí té nesprávné stanice vypadalo stejně jako okolí té správné, takže nebýt Němky, asi bych tam obíhal a hledal BB house dodnes. Tím jsem si ospravedlnil její přítomnost.

Byla takový ten vypsychovaný  typ, co se pořád ptá, co bude a dovádí mě tím k šílenství. Taky k nadrženosti. Dala sprchu a jeli jsme taxálem na Kao San Road, známou turistickou tepnu. Byl jsem tam z toho paf, Němka už tam byla dřív. Furt chtěla udržovat nějakou konverzaci a hustila. Byla v pohodě, měl jsem výčitky, že mě tak štve. Nešlo to rozseknout. Něco na ní bylo mimo, takže jsem z Kao San chtěl jet co nejdřív, i když se mi tam líbilo. Říkal jsem si, že aspoň pokecáme, ale šla hned spát, jako by se nechumelilo. Nemělo smysl něco zkoušet, když šlo jen o tělo. V její auře jsem nemohl spát.

Ráno coby kuřačka furt kašlala. Nemohl jsem se dočkat, až to skončí. Počítal jsem setniny vteřin, než odejde a ona na odchodu prohlásila, že se potkáme dole ve foyer. Seděla tam na schodech, využil jsem druhý vchod. Pak jsem ji potkal v přilehlé vývařovně. Dělal jsem, že ji nevidím. Snad jsem si tím dělal špatnou karmu, ale fuck it. Pak jsem ji viděl ze stanice nadzemky, jak dole něco hledá, řeší. Haluz, nightmare.

Jel jsem metrem na vlakové nádraží Hua Lampong, abych se vydal nočním vlakem na četná doporučení na Ko Pangan, mimo jiné té Němky. Na předposlední zastávce ale vplula do vagónu vyklidněně se tvářící osmnáctiletá hipísačka z Německa a já věděl, že s ní navážu kontakt stejně snadno jako sám se sebou.

„Kam jedeš?“ zeptal jsem se bez obezliček. „Jedu se projet lodí,“ odpověděla. To mi přišlo jako dobrý plán. „Můžu se přidat?“ zeptal jsem se hladově. „Dělej si, co chceš,“ odpověděla trochu vystrašeně, ale ne tak, že by tomu strachu podléhala. Sedli jsme na bus bez oken, zapadalo slunce. Ona seděla u okna, teda u bez okna, vypadala tam úžasně. Pak jsme šli kolem nějakých zdí, kde každých deset metrů stál voják a já jsem se na ně usmíval a někteří se usmívali zpátky.

Držel jsem se jejího exotického hábitu jako máminy sukně. Koupil jsem jí džusík, sedli jsme na přecpanou linkovou loď a asi za deset minut vystoupili poblíž Kao San. Šel jsem s ní do jejího hostelu a ubytoval se v pokoji s klimatizací, který byl o stovku dražší, než ten její, ale aspoň jsem jí nechal trochu soukromí, když už jsem se na ni tak nalepil.

Dal jsem si sprchu a šli jsme se projít do víru zábavy. Byla nenásilně ostražitá a já jsem se na ni nepokrytě věšel v manické fázi následující po zoufalství z extrémní změny prostředí nebo kulturního šoku, chcete-li. Obdivoval jsem její umění nechávat věci bez zbytečných zásahů plynout v symbióze se sebou, které nabyla zřejmě během dvou měsíců, které už v Thajsku strávila. Nebo i dřív, to nevím. Ledy roztály a brzy jsme byli dvojice, u které by nikdo nečekal, že se zná dvě hodiny. Přisedli jsme k dvěma dospělým Belgičanům. Jeden z nich tripoval po Asii už od září, druhý se k němu připojil dnes. Objednal jsem si malé kukuřice s tofu, akorát neměli tofu, tak jsem dostal jen ty kukuřice a ona se tomu hrozně smála.

Pak jsme se přidali k jejímu kámošovi z dobrovolničení na severu Thajska. Právě mu ten večer dorazila přítelkyně, Alisa. Taky Němci. Byla úžasná. Vedl jsem s ní ty cestovatelské kecy zase, jak je to zoufale krásné a topil se v jejích očích a úsměvu a Melisa, tak se jmenovala ta moje osmnáctka shodou okolností, se zatím bavila s tím druhým, jeho jméno si nepamatuju, nějaký třeba Ingmar, který pak na mě byl pěkně nakrknutý. Melisa mi řekla, že má taky rád svobodu. Takže byl asi rozhozený z příjezdu Alisy a podvědomě chtěl, abych mu ji přebalil a byl za to na sebe nakrknnutý a tím pádem i na mě nebo tak něco.

Když se zdejchli, tančil jsem s Melisou na pouliční kapely. Psycho z tripu ze mě spadlo. Pila jen vodu, zpívala a pařila. Lidi se po ní dívali a jí to nevadilo. Úplně mě to zenergetizovalo a zlepšilo mi to náladu. Koupil jsem si tentokrát největší kukuřici, jakou jsem kdy viděl, a jedl ji s ní na hostelu. Ptal jsem se jí, jestli se mnou nechce cestovat, ale chtěla cestovat sama o sobě. A já musím dál sám od sebe. Nechtěla mi dát ani fejsbuk. Zkoušel jsem od ní získat fejsbuk na Alisu. Měla číslo jen na toho týpka. Že mu o něj napíše, ale pravdu, že ho chci já, ne ona. Tak jsem řekl, že to radši ne. Objali jsme se.

„Odkud jsi?“ ptám se druhý den Shizukiho po sprše ve svém pokoji. Rozhodl jsem se zůstat ještě noc. „Z Japonska.“ „Jsi buddhista?“ „I don´t know… I´m not interested,“ směje se. Ani jeden nemáme plán, tak jdeme spolu ven, i když teda není pěkná holka. Sedáme na tuktuk that took us to the temple. Vstup je padesát bahtů, ale mnich u pokladny spí, tak ho nebudíme. I v dalších buddhistických facilitách se přesvědčujeme, že rozdíl mezi meditací a spánkem se v tomhle horku slévá.

Procházíme se okolím templu. V jednom působivě zarostlém hostelu si dáváme heřmánek v domnění, že je to zdarma, protože člověk si ho nalévá sám. Na odchodu ale paní trvá na obdržení padesáti bahtů od každého z nás. Bereme to jako karmu za to, že jsme nezaplatili v chrámu.

Sedli jsme pak na náhodný bus bez oken a vystoupili u dalšího chrámu, většího. Bylo tam milión megasoch Buddhů a uprostřed nízkých budov tráva s příjemným chládkem. Tam jsem se vyplázl a roztáhl ruce, abych objal tu nerozprostřenost, co mě obestřela v těchto končinách. Když kolem mašírovalo procesí oranžových mnichů a mnišek v černém, vzhlédl jsem a zjistil, že mi čouhá ohanbí. Rychle jsem ho poděšeně zakryl. Mnišky se shovívavě usmívaly.

Večer jsem se Shizukimu omluvil, že jdu balit ženské a psát, ale spíš jsem se ho chtěl zbavit, protože mě příliš slepě následoval. Za trest jsem do zemdlení chodil nahoru a dolů po Kao San Road a nemohl najít klidný kout. Dával jsem jeden fresh za druhým a nemohl se rozhodnout, kam druhý den vyrazím. Postával jsem u diskotéky, kolem které kalila bangkocká zlatá mládež. Byli to středoškoláci, takže vypadali tak na deset.

U přilehlého hostelu kouřil dredatý Australan. Sedl jsem si za ním. Holky na nás třásly prsama. „Good spot,“ pochválil jsem. Byl tři týdny na Ko Panganu v bungalovu za sto padesát bahtů na noc. Přišel vysmátý člověk s pivkem, že je taky na dovolené, že je z Nepálu a že jeho bratr vlastní ten hostel a potřásl si s náma hned rukama, akorát že já jsem to odmítl. „Why didn´t you shake his hand?“ zeptal se Australan. „I didn´t feel like it,“ odpověděl jsem. “ OK, I´m gonna hit the hay,“ vstal, potřásl mi rukou a zmizel. Asi jsem nějak brejkl jeho kodex.

Šel jsem na hostel poloprázdnou Kao San. V jedné zatáčce seděla děvka a usmívala se na mě. Koupil jsem si vody a pokecal ještě s Izraelcem. Vznešené cestovatelské kecy na dobrou noc. Bylo pět ráno. Těšil jsem se na poloprázdný dorm, ale byl tam nový týpek, přímo pode mnou a totálně chrápal. Shizuki ležel vedle něj a měl přes hlavu přetaženou deku. Nechápu, jak dýchal.

Vždycky jsem zacasnoval postelí, on na chvíli přestal, ale pak zas. V osm jsem to vzdal a vstal. Stála tam ke mně zády žena. Podívala se na mě přes zrcadlo, ve kterém se malovala, a usmála se. Byla to ta děvka, zrovna vylezla ze sprchy. Vlezl jsem do sprchy v psychu jako Borat, když se ubytoval u Židů. Týpek, co chrápal, přestal chrápat.

Promptně jsem se vypakoval. Rychle k moři. Ale kam? Němka radila všema deseti Ko Pangan a napsala mi pět hostelů, které nesmím vynechat. Australan byl taky nadšený. Ko Pangan je jižní ostrov, takže se to krylo i s Češčinou radou, tak jsem tam přirozeně mířil. Ingmar ale říkal, že jižní ostrovy jsou drahé.

Postával jsem nerozhodně na stanici metra a šel si koupit fresh. Vedle mě čekala holka ve slunečních brýlích, i když nesvítilo slunko. Angličanka, měla těžkou kocovinu. „Ko Chang,“ odpověděla na můj dotaz, kam k moři. „Lonely beach. The weather is more stable than in the south. It´s beautiful. I go there when I can. You will meet so many cool people there and you´ll probably never want to leave.“ Vzala svůj šejk a šla pryč. „Wait, tell me more!“ „Sorry, I have to go home, I´m really tired,“ omluvila se a bezodkladně nasedla za jednoho z motorkových taxikářů. Postával jsem u zácpy. Po silnici mezi skútry procházeli vysmátí mládí mormoni na misii. Mluvili s lidma a nabízeli ráj.

Melisa taky doporučovala Ko Chang spíš než Ko Pangan. Sama byla na ostrově vedle Ko Changu jménem Ko Kood, slovy kokot. Chvíli jsem měl pocit, že jsem ji na Kao San ztratil. Nehledal jsem ji. Najednou se objevila přímo vedle mě, aniž by mě taky hledala. „I thought I lost you.“ Jen se usmála. Vždyť by se nic nestalo.

Polámaný jsem dojel na busák Kamuí, koupil u okýnka autobusový lístek do města Trat a na loď na Ko Chang. Kostky vrženy. „Bangkok je surreálný. Su reálný?“ napsal jsem Adéle do Prahy, když jsem si konečně sedl a mohl zase jenom koukat na ten tak jiný obraz, než na jaký jsem celý život zvyklý co se týče ovzduší, teploty, temperamentu místních lidí a energie, kterou sem importují všudypřítomní turisté.

Sedím v tuktuku z Tratu do přístavu spolu s dvěma Rakušáky a asijským párem. Sedím přímo na zádi, protože strop je pro mě moc nízko, když sedím na sedačce. Je to celkem nebezpečné. Pod nohama mi ubíhá thajská zem. Natáhnu vpřed nohy opuchlé z letu a poštípané od štěnic z Melisina hostelu. V sedě předjíždím skútraře všech druhů – důchodce, týnky, rodinky, dýchám dým, hledím na ně. Po třech přestupech z tuktuku do tukutuku nasedáme konečně na loď. Do tmavomodrého smogu zapadá rudé slunce. Loď je skoro prázdná, před námi se zhmotňuje zarostlý ostrov. Je to sugestivní scéna, jako ve filmu, hlavně jeden ten Rakušák výborně hraje. Škoda, došel mi papír.

Pod stromem na pláži téměř neudržím pero. V noci mě přepadl průměrný průjem, což je tady full-time job. Každých deset minut vstávačka a vycákat. To naučí pokoře. Poznávám tu přítomnost, její přísný průjem. Přesný. Přízvuk. Spád. Spěch. Stisk. Smích. Svár. Smír. Směr. Skon. Skok. Zrod. Jako bych odcházel do neznáma věku. Efemérní definice tebe. Chybí tomu špetka ignorace.

Byl jsem si cáknout a do výhledu si mi zatím lehl ruský pár. Dal jsem swima. Ve vodě je bordel. Solí mi hoří rozdrásaná prdel. Včera na diskotéce Himmel spadla jedna lesba a odřela se všude. Nějaký Anglán mě pak třikrát plácl do ramene, aniž by proběhl jakýkoli jiný kontakt mezi mnou a ním, akorát jsem se předtím bavil s holkou, kterou zuřivě líbal. Ptal jsem se jí, co má vytetované na paži. Bylo to švédsky miluju tě. Tě je švédsky dig. Anglicky je dig kopat, ale taky chápej. Śel jsem na svou chatku do Blue sky resortu. Po stropě lezla stonožka. Ještěrka. Žral mě komár. Rozsvítil jsem a ukončil jeho bzukot. Nemohl jsem spát, ani když utichly tuctucy z druhé dižiny Ting tongu. Pak udeřila faraonova pomsta.

Takže Lonely beach. Turistická vesnice oddělená od pralesa plného opic jen silnicí plnou turistů na skútrech. Nikde žádní ptáci. Ostrov se jmenuje Ko Chang, slovy Kočang. Jako správný lonely guy jsem hned po prvním vlezu do teplého moře oslovil dívku. Pak druhou. Zajímavé to bylo až s tou třetí. Naděžda Protsenko nemluvila moc anglicky, ale vůbec to nevadilo, domluvili jsme se slovansky a taky prostě zájmem, že jsme oba chtěli. Já trochu víc.

Večer jsme se procházeli po pláži, sedli do písku. Nabídl jsem masáž. „Ty to umíš?“ ptala se. „Trochu,“ odpověděl jsem a pustil se do jejích zad, jen tak jemně. „Je to lepší?“ zeptal jsem se. „Da,“ odpověděla. Tak to asi umím. Pak jsem jí masíroval chodidla, to je v Thajsku často k vidění. Pak ruce. Taky jsem věštil. Pak lýtka. Pak stehna. Chránila si rozkrok. Nabídla na oplátku jógu, nějaké cviky na přelévání krve do různých částí, že jí mám prý moc jen v jedné. Pak jsme se vedli za ruce a líbali a tak, ale druhý den to skrečla, že nechce boyfrienda, ale užívat dóvu.

Druhý den jsem šel po pláži a zpíval si Lonesome town z Pulp fiction. Někdo tam fotil obrovským foťákem nějakou holku. Pak vyšlo najevo, že akorát seděla v záběru. Když jsem šel zpátky, tak jsem si za ní neomaleně sedl a vyzval ji k plavání. Plavali jsme až do noci. Měla vlasy barvy červánků. Maria Chuvakova. Byla éterická. „Fish, fish. Small,“ volala rozjařeně. Musel jsem si při plavání stáhnout trenky, stál mi. Řekl jsem jí, že bez plavek je to lepší, jestli to taky nechce zkusit. Řekla ne. Uplaval jsem jí, a když jsem se vrátil, nebyla tam.

Nehoním, takže jsem ohnivý jako zdejší pokrmy, i když třeba nechci, jako zdejší pokrmy. Nemám ten potřebný cool, ale baví mě být nabroušený. Obsedantně oslovuju, ale nejlíp je mi jako lonely guyovi v efemeritě příjemné přítomnosti rojících se možností, které se svými chapadly zmocňují mých myšlenek a svádí k činu jako moje chtivé ruce Ninu, teda Naďu. „Chtěl bych tě sníst,“ šeptal jsem jí ve tmě pláže. Uznávám, že kanibalismus na první rande nepatří. Tropy ve mně nějak probudily opičího krále periferie, který krade a krást bude duše, popudlivé zvíře noční buše.

Většina lidí to tady má tak, že prostě jedou present flow, která je tu dost silná, abyste žili jen z ní. Taková fakt prána. Všichni otevření mluvení, jako by ráj pro lost art of balení, ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti vlastně peklo, protože sbalit se dá jen nespokojená žena. A tady jsou buchty totálně vyklidněné a uzavřené jakémukoli hrocení. Moře je mělké. Ne každý chce plavat daleko. „Do you want to swim far?“ zní moje otvírací hláška. Daleko. Tam to právě tkví.

Všichni jsou tu srostlí s ajfouny. Když si s někým dám sraz, nedorazí, svede ho něco z virťošky. Doma kamenná v tolik a tolik tam a tam se tady nenosí. Ani mě to vlastně nebaví, sraz. Musí se na to ale zvyknout, zpočátku člověk může být uražený, než pochopí, že pro něj ty ignorantské buchty chtějí jen to nejlepší. Když má člověk sraz, nechá v téhle atmošce nasáklé komunikativním fluidem minout moc příležitostí k přirozenému záseku, který je vždy cennější, než stalking ozvěn minulosti. To je workshop Lonely beach.

Někdy ale jako by ta druhá osoba přímo volala po podchycení. Třeba Angličanka s copem, velkorysým výstřihem a vřelým úsměvem, která jako by měla na čele napsané: „Nikdo ti nedal? Neboj, já ti dám.“ Potkal jsem ji na koncertě v Ting tongu ještě s kámoškou, která byla pro změnu totálně plochá a trochu nepříjemná, ale neméně sexy. Když jsme odcházeli, zjistili jsme, že té kozaté ukradli boty, muselo se tam vyzouvat. Úplně ji to rozhodilo, prý víc, než když jí ukradli prachy. To bylo jediné, o čem jsem v životě slyšel, že by v Thajsku ukradli, přitom boty jsou tam něco nečistého, všude se musíte zouvat. Musel to být omyl.

Prý je nebude hledat, najdou si ji samy, pokud to tak má být. Tak tomu bylo, když ztratila brýle v autě. Domluvili jsme se na druhý den, až bude v lepší náladě, ale druhý den nepřišla. Stalo se mi to už s Naďou. Ne, že by to tak vadilo. Jde o to, že člověk už je v tom módu bytí pro druhého a obětoval tomu určitou časovou linku a teď to ovoce nepřišlo, takže sedí na dvou židlích. Místo líh jen voda. Image v čudu.

Jdu do Himmelu, což je druhý hlavní podnik kousek od Ting tongu. Ty dva spolu silně soupeří. Tančí tam Naďa. Předtím jsem ji potkal na silnici v basketbalovém dresu s číslem 23. Říkala, že nikam nejde, jde spát. Moc stíhám, moc mocním, mocná opice, přitom nevládnu, nezvládnu, neovládnu situaci, nenajdu cestu, sestru. Bažím po ideálním východisku, kterým je návrat, vždy. Smutek v apatických očích psa v thajském vedru. V klidu se rozhostí vibrace více, usedne prach a vystoupí obraz, plán. Spontánní se rozpoutá. Když se snažím řídit, ztratím zájem. Chci být taky řízen, vydřít přízeň Buddhy.

Kolem mě se vytváří síť paranoidních kontaktů, které mám pocit, že musím udržovat. Že oni jdou po mně, přitom já jdu po nich. Pak mi přijde trapné přestat a musím pryč hodit další síť nebo do jiné už existující, tedy zpět nebo zmlknout a dát najevo, přiznat, že to byl jen rozmar opičího krále, lov nebo ani to ne, neobratná láska k bližnímu.

Jdu na noční pláž, kráčím vlnama pár kroků za párem až na konec, kde jsem se lísal o Naďu a ona nechtěla lízat a vlny slízávají minulost a slibují nekonečno s pár záchytnými body hvězd a jinak beztvarý chod světa věcí, do kterých není radno ani možno zasahovat.

Jdu zpět do vesnice kolem vášnivě hluchého pralesa. Stavím se v cool resortu Siam hut. Rovnou do cesty mi přijde dvacetiletá Němka Lea, nejvíc sexy, přítel doma a navíc i milá. Míří do Kambodži dát si houby s nějakými známými. Ptá se mě, jestli jsou houby v pohodě. Říkám, že jo, ale můžou tě změnit. Ona na to, že to je v pohodě, že chce změnit, chce cestovat, ne zpátky do džobu asistentky zubaře, který dělá od patnácti, kdy skončila školu.

„Why are you following me? I have a boyfriend.“ „I´m not just an animal. You´re interesting.“ „Thank you,“ červená se očividně potěšená. Jdeme tančit do Himmelu. Kolem se rojí týpci jak hadi v lóži růži. Užívám si jejich obdivných pohledů myslících, že jsem její týpek, vládce její krásy, ale z mojí uvolněnosti musí být hned na druhý pohled jasné, že tomu tak není.

Vůbec mi nevadí, že tomu tak není. Její beat mě rajcuje a vlastně nejvíc se rozpařím, když se mě starší Skot zeptá, jestli je to moje girlfriend. Když řeknu, že ne, jde rovnou za ní, říct jí, že je fucking amazing nebo něco v tom smyslu. Ona se začervená a o něčem se spolu dál baví. Všude kolem (panu)je přátelská, neintencionální nálada jako na náplavce v Praze, akorát tady je člověk fakt odjebaný.

Není nad to být sám, i když to táhne zpět do sítě, vpřed do nové, ale teď, teď to jede, ještě to není hotové. Tančím s kundou bez ní, nevyhoněný. Druhý den o půlnoci na srazu není. Oh yeah, já jo, jsem všude a čekám, kontroluju, kontruju, pokrývám, odpouštím, učím se. Hledám to, co bylo, je a bude. Přijímám smysl po tajsku, bez otázek, omluv, pruzení či chtění čehokoli, co mi není dáno, ale taky smlouvám, nic není jednostranné.

Překonávání plachosti vyvolá opačný extrém. Takže vyklidnit, ztlumit revoluční nadšení. Slunce zapadá do smogu. Moře zfialoví, vlny vizuálně trylkují. Pro vyšší myšlenku opouštíš všechny ostatní. Ta vyšší pak třeba ani není. Nebo se rozplyne pod rukama. Jako čas. Noc. Den. Noc.

Párty v Siam hutu. Atmosférické elektro, parket z písku. Přichází Lea, objímám její hladké polonahé tělo. Čte na mobilu srdíčka od přítele z Dojčlandu. Ožralá děcka skáčou do bazénu, too much strobáč. Naďa v kanárkové žluti s bratrem instantně trsla, točla vidko a šla. V efemérním návalu energie jsem trsl a pokecal s tělem, které jsem předtím viděl běhat. „I´m in love with the shape of you.“

Zeptal jsem se, jestli se mnou nezaplave zítra na ostrov, ale prý nemůže, vrací se do Bangkoku. „Co tam?“ „Já tam žiju.“ „Wow.  Much respect.“ „It´s better, no?“ křičí holka v (ba)zenu s drinkem. „Fucking better!“ potvrzuje kámoška. Sedím u recepce. RIP, slep se. Sedí tu taky svalnatý, bosý týpek potetovaný jak Franz a s dreadama.

Plaval jsem podél skal, a když jsem se vrátil, Máša se provokativně houpala na houpačce, na které se stojí, pod kterou jsem měl ručník. Hodně jí to šlo. Zůstal jsem ve vodě až do tmy. Když jsem odcházel, večeřela na zahrádce přilehlé předražené restaurace. Úplně sama, bizarní scéna. Nevím, co s ní.

„They know what is what but they don´t know what is what. They just struck. What a fuck,“ hezky hrajou a já hledím do reliéfu omítky recepce a na lidi jdoucí na záchod. Mává mi jedna Ruska z pláže, viděla mě tam psát. Ukrajinka zjišťuje, co píšu. „You are sitting and writing like a smart boy. It´s nice.“

Šel jsem kolem Ting tongu. Byla tam Norka, od které jsem psal Nadi, když nedošla na sraz. Byla na éčku ještě s kámoškou a Kaliforňanem. Bavili jsme se o tom, že moje chuť seznamovat se by mohla být vlastně obsedantně-kompulzivním rituálem. Když jsem řekl, že nemám smart phone a píšu na papír, zvolala definitivně: „You are so weird!“ Tančili jsme podle různých činností jako pádlování, střelba a tak. Pak jsem musel do chatky na velkou, vleklou, celonoční martyrium jako předtím už dvě noci. Už bych zase sral hovna.

Když jsem šel kolem Dangu, restaurace, do které nejvíc chodím, vlastně jenom, dali mi spontánně trs banánů a dvě mandarinky. Vzal jsem si k tomu sáček ananasu a manga a šel dál na pláž. Kousek před odbočkou ze silnice proti mně z pralesa vyběhl statný opičák. Nemělo smysl bojovat a vystavovat se možnému kousnutí, po kterém bych musel na injekce proti vzteklině do nemocnice, takže jsem pokorně odhodil zbraň na zem a sledoval ho, jak se pouští do mojí stravy. S čumily ze svého klanu, kteří zůstali v bezpečné zóně za cestou, se nepodělil. Čekal jsem, jestli mi něco nechá, ale bohužel. Obratně otevřel sáčky jako člověk. Sotva jsem se plazil, není divu, že si alfouš troufl, poznal oslabeného jedince. Vrátil jsem se do Dangu obnovit zásoby a zpátky už je nesl schované v ručníku.

Ráno trochu sprchlo, horko, podél cesty samá opice. Na pláži pod palmou poblíž leží sladké maso, ale myslím jen na to, kdy to ze mě pude. Slunce milosrdně kryjí beránky. Po probuzení mě chlácholila píseň Is this love hrající z jedné z chatek. Is this love that I´m feeling? Low cost travelling. Love what I´m doing. Víš, že Buddha zemřel v těžkých bolestech?

Ta jedna je fakt hezká, to je děs. Potřebuje to ven, to uvnitř. Jdu do vody, kousek ode mě se vznáší Máša. Vracím se na ručník, je přímo nade mnou na lehátku u bazénu a usmívá se. Klíží se mi oči. Probouzí mě bezprostřední volejbal. Hraje ho Máša s ruským párem. Týpek vypadá jak Simon Pegg. Jde na mě dým z jeho jointa.

Přišla Lea. Udělalo se příjemně útulno zataženými mraky. Lea telefonuje a Máša se baví s nějakým týpkem. Máša leží za mnou a Lea telefonuje vedle mě. Byla dnes v lékárně pro prášky na bolest hlavy. Chtělo se jí po nich zvracet, tak se vrátila pro vysvětlení. Omylem jí dali baby pill, prášek pro zabránění početí. „To teď můžeš mít sex, ne?“ ptám se. Sekne jí to, jak chceš. Všichni se po ní dívají bez ohledu na pohlaví a po mně se usmívají stylem lucky bastard. Přitom vůbec.

Lea často říká what the fuck. „What the fuck did you give me?“ Beautiful friend. Máša leze z vody. Vizuální divadlo mraků. Lea říká, že tu sračku mám z ovoce. Opice to možná myslela dobře, když mě ho zbavila. Doufám, že ji něco nezajelo. Měl jsem tam zůstat a chránit ji. Ne se urazit, že mě někdo okradl. Vždyť je to jen blbá opice. Vane na mě parfém z Ley telefonující opodál rychlostní němčinou.

Situju, situuju se v podniku Thale nad druhou rýží. Thajský chlapec s lístečky za ušima lozí po zemi. Usmívá se na mě jako malý Buddha. Moje žilnaté chodidlo voblibuje komár. Potkal jsem tu Angličanku, co jí ukradli boty, a pochválil jí nové. „Thank you. Lovely, aren´t they?“ Apoliticky. Nebyla zcela veselá jako zcestovalá. V břiše mám snad stočenej přetřihnutej drát. Zabíjím komára. Nevím, jestli úplně. Nechci, aby se trápil. Nemůžu ho najít. Štípl mě dvakrát, nemůžu za to. OK, můžu. Chlapec donese větrák a namíří ho na mě. Příjemné. Kolem chodí přicestovalí cestovatelé s krosnama. Ještě je tu francouzský pár, aspoň myslím, že francouzský. A moje rýže.

Plaval jsem, Lea seděla na břehu. Nenechal jsem ji dlouho čekat. Osušil jsem se. „OK, I pick my things and go,“ zvedla se. Šel jsem taky. Cestou přes pláž jsme mlčeli. Máša už tam nebyla. „I go here. I want to see if the monkey is OK,“ odbočil jsem dřív. „OK, see you maybe in Cancun.“

Je tam dnes fire show a half moon party. Ve městě mi týpek s letáky slíbil tonic zadarmo. Pak jsem potkal Thajce, který na mě promluvil, že nemám být smutný. Pak vyšlo najevo, že smutný je on. Zbouchl Italku na dovolené a teď chlastá na žal, že nemůže být se svou dcerou, jejíž jméno má vytetované na ruce.

Zabil jsem dva komáry a doufal, že se ve tmě budu moct věnovat výhradně průjmu, ale do dunění z Ting tongu se znova ozval chronicky známý efekt moskytí píšťaly. Jsou tu dva noví, superrychlí.  Možná ta moskytiéra nebyla tak špatný nápad, ale nějak se mi příčí.

V Cancunu hrála Lea kulec se srandovním Němcem. Seděly tam dvě Švýcarky, které jsem dnes pozoroval na pláži a chtěl je oslovit, ale bylo mi blbě. Ta hezká z nich je modelka. Řekl jsem jí, že bych si dal kolu, kterou jsem si předtím dal zadara místo tonicu. Zvedla se a šla mi ji modelkovskou chůzí koupit. Přitom je fotomodelka.

O půlnoci se pálil provaz tvaru půlměsíce. Všichni ho měli za banán, tj. ještě dva Němci, kteří přisedli, když jsem odběhl za Leou zeptat se, jestli s náma nepůjde do Ting tongu.

Zkoušel jsem si po návratu z pláže dát šlofíka. Komáři se hned ozvali. Šel jsem koupit repelent a nastříkal se tou chemkou. Pěkně to pálí. Švýcarky včera s těma Němcema kalily tequily, daly noční koupání, a pak jim utekly.  Cestou z pláže jsem Němce viděl večeřet s novýma ženskýma. Taky na kabelech mezi stožáry opičáka, který měl jen jednu nohu. Už jsem ho viděl dřív, úplně první opice, kterou jsem tu viděl. Dolízal za samicí, která na něj hrubě ječela. Přišel nějaký plnonohý alfouš a začal samici šukat.

Pak jsem potkal Švýcarky večeřet v notné kocovině. Leu jsem předtím viděl na pláži pár metrů od Švýcarek. Zítra mizí do Kambodže. Telefonovala, živá jako nikdy. Máša se zase bavila s tím týpkem. Přišel za mnou, jestli s nima nechcu jít na véču. „Možná se potkáme,“ odpověděl jsem. Srb, žije ve Švýcarsku.

Ve vedlejší chatce diskutují anglicky dvě Asiatky o borcích. Exl jsem dva litry vody a bolelo to jen trochu. Risknu nějaké jídlo, mám hlad jak prase. Jako vždycky, když mám velký hlad, dlouho vybírám podnik. Jeden opouštím proto, že číšník se tváří zdrceně. Jako vždycky, když dlouho vybírám, vybírám nejhůř. Je tu prázdno. Když si sedám, šlapu omylem na cockroache. Křupne to, přežívá, už ale není, co býval. Nad matrací pod televizí v zadní části spí stará žena. Kuchař je zdrcený. Všechno nabírá rukama. Přeslazené pad thai. Čekám na verdikt svých střev. U ucha mi bzučí komár, ale zdá se, že má respekt.

Na pláži jsem ležel vedle ruské maminky se synem tak šestiletým. Byla krásná a mladá, jak ruské maminky bývají. Měla oranžové tílko. Oranžové slunce zapadalo do modrého moře. Měl jsem je opticky přesně v lince pokračující zlatou stezkou, kterou slunce nad obzorem vždycky vytvoří na moři. Matka toho syna, který měl modré tričko barvy moře, laškovně objímala. Uvědomil jsem si, co mám mylně za sex. Tuhle symbiózu.

Na nebi září kolébka půlměsíce. Nám dorůstá v D, tady v C. Chtěl bych plout. Nechte mě plout. Komár mi vletěl do oka, je třeba ho zastříkat. Ochrana trvá jen sedm hodin. Pak se na mě asi vrhnou. Jeden teď na mě sedl. Asi jsem neměl kupovat nejlevnější repelent. Žaludek ale v klidu.

Cockroach vědomí se brání veselí. Nic moc pro mě nedělá. Všechno nějak dopadne. Je pořád jinde. Včera nostalgie nad rodnou hroudou, dnes chuť udělat všechno. Beze strachu. Vždycky se z té depky bodře otřepu. Byl to jen zásek. Pak mi najel stejný stav jako doma, než jsem odjel. Radost ze změny, která přijde, těšení. K tomu asi člověk musí chtít tu změnu. Proto se možná udržuju v nekomfortabilitě. Abych ji pak mohl brejknout.

Ten boží nájezd mám asi proto, že jsem si koupil ten sprej. Zkusit to řešit. Vysvobodit se z cely naprogramování. Člověk se sám sobě odcizí, když se přestane řešit, když přestane činit. Ta nečinnost, vzdání se svobody, způsobí, že ho jako by řídí někdo jiný. Jeho vlastní zoufalství.

Když řeším, hledím na ženské úplně jinak, sebevědoměji. Ne jako žadatel, ale ten, který dělá a bere si, co chce. Ví, co chce. Thajsko mě sem vtáhlo. Moje svoboda je, že do toho nezasahuju. Jen sporadicky. Ale zase se toho snažím využít. Chce to nějak nakombinovat, zrytmizovat. Nebo nechce? Existuje svoboda?

Břicho bouří, dojde k výplachu. Back to fuck up. Švýcarky jsou sousedky, naštěstí mají špunty. Je tu slyšet všechno, co se kde v chatce šustne. To nedůstojné chcaní řiťou. Ten nájezd byl i z toho, že skončil průjem. Příjemná prázdnota, nenaplněná možnost, co mě vtahuje dál. Z Tingtongu hraje remix s textem Morrisona: „Forget your name, forget the world, foget the people.“ Nic jiného v tom akustickém smogu z diskoték, kde je zároveň slyšet každý prd, nezbývá. Možná je ten trabl, aby donutil něco dělat. Psát tajský průjem.

Potkal jsem Němce. Zrovna se loučili s novýma holkama. Tvářily se omluvně. Němci se mě ptali na Švýcarky. „Spí.“ Ta druhá, než se mi líbí, po mně jede.

Zašmodrchanost. Slunce zapadá do opičí tlamy. Mračna v tom tvaru zašmodrchány. Měl jsem na dece banány. Po návratu z vody sežrány. „Mooonkey,“ oznámil ruský důchodce, když jsem se zhrozil nad tím messem. Možná to byla jeho práce. Máša se Srbem sedí vedle sebe mlčky, vlny jim olizují stehna plačky. To právě nechcu, takhle sedět.

Spánek šel. Měl jsem sen, že se přidávám k nějakému páru na cestování a tomu týpkovi ještě před odjezdem přebírám holku. Intimně ji objímám, on jí něco emotivně vyčítá. Chápu. Jede s nimi ještě moje babička, která jinak leží ne eldéence.

Ráno si dávám smaženou barakudu a ovoce. V Siam hutu sedí u bazénu ta holka, co říkala, že žije v Bangkoku. „Nemělas už být pryč?“ jdu za ní. Popíjí kokos. Přilehnu. Přítele má v Alabamě. Letí za ním ve stejný den jako já do Česka. Francouzka, houstovala měsíc a půl rodinu muslimských uprchlíků. Studuje architekturu v Paříži, dala semestr v Bangkoku. Vypadá na patnáct.

Skáčeme do bazénu, vyklouzne jí dětské prso. Bulvár mojí hlavy ho fotí jako zkušený paparazzi. Bavíme se o opicích, Thajcích a muslimech. Mluví hlavně ona. Mívala deprese, ale už je to lepší. Nemohla kreslit, teď to zkouší i poslepu. Mám z ní flashback na Kanáry, kde jsem se bavil s Julie v šestnácti. „32,“ odpovídám. „You didn´t have to say that. I asked how you say thank you.“ „Oh, I thought how old are you. Děkuji.“ Zítra jede na skútr trip. „S někým?“ „Sama.“ „Můžu jet taky?“ Domlouváme se na deset ráno. Jsem zvědavý, zda dorazí.

K večeři dávám omeletky s ústřicí od jediného solitérního prodavače street foodu v Lonely beach. V Bangkoku byli všude. Miluju sledovat, jak pečlivě, pomalu provádějí jednotlivé úkony, jako by je považovali za nejvýš důležité. Taky že jo. Zelený list na dno krabice, fazolové výhonky, s láskou vybrat omeletky, pár lístků petrželky. „Spicy?“ „No.“ Buddhovské pousmání. Not spicy znamená spicy af. Jím to za rohem, kláda vhodná k sezení je obklopená suspektním odpadem. Vracím krabici. Shovívavě pobavený úsměv, že už to mám v sobě.

Sedám do Dangu. Vykládám číšníkovi dnešní příhodu s banány, které mi zase dali, když jsem šel kolem. „Monkey take.“ „Monkey, pfff,“ naznačí výstřel z praku. Povídá to ostatním, smějí se. Dávám si něco nesračkoidního, smažené rybí kolečka. Mezi žaludkem a žaludem mazlavo. Dávají mi další banány. Kupuju vodu a jdu do resortu.

Švýcarky se chystají ven. Proti nim čiluje v síti bloncka. Z pubu hraje Spy od Doors. Nevím, jestli spát, žít nebo čilovat. Proceed to next step. Bloncka po mně hází ajfounem osvíceným okem. Lyžákový feeling, free link to anybody next. Uvnitř se svítí, někoho tam má. Je snadné se chytnout do pasti.

Nic jsem nenaspal. Sousedka z druhé strany než Švýcarky se vrátila z párty s týpkem a hlasitě dvě a půl hodiny mrdali. „Ááááh. Plesk plesk plesk.“ Ticho a zas. Muzika zaspat jde, tohle ne. Včera jsem se jí ptal, jestli nezajde na pláž. „Jedu skútrem na vodopád. S přáteli.“ Po mrdu jsem na hoďku usl. Pak zazvonil budík. Skútr s Franticí. Jít? Spát? Srát? Přijde vůbec ona? To se musím dozvědět. Čím víc jsem se vypravoval, tím víc se mi chtělo.

Dva sáčky melounu mě zvetily. Frantice mě napřed na zkoušku nechala řídit svou moksnu. Vysvětlila mi různé úkony. Šlo to snadno. Pak mě svezla do vedlejší vesnice. V půjčovně tam prý nebazírují na každém škrábnutí, což je pro začátečníka fajn. Jinak zákazní často doplácí.

Staré umaštěné Thajce jsem odevzdal pas jako zálohu, tak to tu chodí, a sto devadesát bahtů za skútr na den a litr benálu. Vyrazili jsme. Padl na mě cestovní pocit. Jsem v Thajsku, ty jo!

Brzy jsem zjistil, že palubní deska je mimo provoz. Neukazuje rychlost ani stav palivové nádrže. Ručičky jsou mrtvé. Bohorovně frčíme. Podívám se na kapsu. Vypadl mi z ní sáček s klíčem od chatky, penězma a psaním. Omluvil jsem se Frantici a otočil to. Hned za zatáčkou jde Asiatka a sáček si netečně prohlíží. Přihlásil jsem se o něj, s úsměvem mi ho podala. Haluz, že jsem se podíval na kapsu hned po tom, co sáček odletěl. Dal jsem ho do přihrádky na skútru a jelo se dál.

Frantice jela pomalu, tak jsem ji předjel a rozkalil to jako správný alfouš. Pak předjela ona mě, bez úsměvu a za pár minut hodila blinkr na nějaký vodopád. Vstup byl dvě kila, tak jsem řekl, že počkám. Ona na to, že možná bude chtít být odpoledne sama, je to její poslední den, tak si ho chce užít. Byl jsem zklamaný a litoval, že jsem vstup nedal, ale bylo pozdě. Posedával jsem před vstupem a inhaloval vedrem znuděný stereotyp toho místa. Přišel mi úžasný. Nabil mě tak, že jsem sedl na moksnu a jel do prdele. Sám na skútru v Tajsku.

Navštívil jsem pár slepých ramen. Neměl jsem mapu. Odbočil jsem k vodopádu, ale nebyla v něm voda. U nějakého jezera jsem se dostal na kamenitý off road a málem si nabančil. Cestou zpět jsem upozornil lidi, co tam jeli taky. „Thanks, mate!“ Na silnici prázdno a kolem to vypadalo jako v thajském rehabu Peta Dohertyho. V periferní sámošce, kde se prodejci váleli po zemi a hráli nějakou hru, jsem koupil litr a půl vody a na posezení ho vypil a litr benzínu. Bez Frantice jsem byl ztracený, ale svobodný. Uvědomil jsem si ten paradox, že člověk pořád chce být s někým, ale nejradši je sám. Je mu nejlíp.

Otočil jsem to a jel zpátky kolem osudného ostudného vodopádu a zastavil v prázdné terasní restauraci s milou paní, jemným vánkem a luxusním výhledem na svět, na moře. Jemnostpán si dává něco s chilli, už nebude věřit Francouzkám ani řit. Na záchodě si vytrhám chlupy z nosu, povyrostly. První čaj v Thajsku, Lipton. Myslím na pořad Uvolněte se, prosím.

Osvěžený razím směr zpět. V Lonely beach mi dojde benzín. Stojí u toho zrovna Švédka s pěknýma potetovanýma stehnama. Jde se mnou koupit benál k nedaleké sámošce. Nalije ho dovnitř, trochu rozlije. Zvu ji na projížďku směr dál, na opačnou stranu od Lonely beach. Příjemně mě zezadu objímá stehnama. Když zabrzdím, přirazí. Ptám se kolemjdoucí mladé ženy, kudy na pláž. Člověk pořád hledá společnost a pláž. Přitom je mu nejlíp, když jede a je sám. Ale pořád jen jet a sám?

Využijeme instrukcí, zastavíme. Vzápětí u nás staví dvanáctiletý Švéd. Dá Švédce šedesát bahtů a prosí, aby ho natočila, jak jede. Vrazí jí do ruky svůj ajfoun a vrátí se kousek nahoru do kopce. Tam docela kaskadérsky otáčí, stojí uprostřed silnice a čeká na signál. Pak to rozkalí, rozjíveně se dívá do kamery. Otáčí, vrací se pro mobil. „My friends wouldn´t believe me. Here you are. I have a lot of money,“ platí Švédce ještě dvacet bahtů. Hustá energie, mladý Doherty. Švédka je hotová. Že se zrovna cítila celá nesvá, že si s sebou nevzala peníze. Teď má čtyři dvácy bahtů! Příspěvek na benál ale nenabídne.

Přijdeme na pláž, z rasta resortu hraje Soul rebel. Dorazí ta žena, které jsme se ptali na cestu. „Koupací pláž je trochu dál, pojďte.“ Jdeme s ní. Švédka se s ní začne intenzivně bavit. Otravným přízvukem vedou thajské small talky nejhrubšího zrna. Je mi líto, že jsem nezůstal sám. Ale ve chvíli, kdy mi došel benzín jsem byl v nejlepší dobrodružné náladě.

Pláž, na kterou jsme přišli, byla parodie na pláž z filmu Pláž. Po kolena vody plné šutrů a dvě otravné buchty. Do jejich dialogu v podřepu jsem se nechtěl, nemohl zapojit, nemohl jsem ani odejít. Ta druhá byla digitální nomádka ze Švýcarska. Na mé stížnosti ohledně pláže reagovala: „Where are you from?“ „Czech Republic.“ „There must be a lot of beautiful beaches. Why didn´t you stay there?“ Vymočil jsem se do vody a pochopil Francouzku.

„Už musím. Jedeš se mnou nebo pojedeš taxíkem? Prachy máš,“ řekl jsem Švédce a všiml si tetování na její ruce. Tři slova, třetí bylo dig. Byla to ta s miluju tě pro každého, co mě její týpek bezdůvodně poplácal po rameni. Jela se mnou, stehna pořád příjemná. Jelo se mi dobře. Když se nebavila s digitální nomádkou, bylo to v pohodě. „I´m confident. Maybe it´s dangerous,“ poznamenal jsem na adresu svého řízení. „It´s better then fear.“

Vyhodil jsem ji v Lonely beach a jel v mokrých trenkách vrátit moksnu do vedlejší vesnice. Teď tam sedím na pláži obnažené odlivem na růžové židli, kterou mi půjčili postarší Němci a říkám si, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

Piju další čaj v loungi, kam jsem zanesl věci na vyprání a stihl mě tu déšť. Prádelnice říká, že bude trvat tři dny, turisté podle ajfounu, že jen do zítřejšího rána. Zrovna jsem tvrdil nově nastěhovanému Turkovi, že tady vůbec neprší. Balil jointa na zápraží v komunikativním světle lampy nad dveřmi. Bavili jsme se o tamější politické situaci. „It´s like a movie,“ potáhl z johna.

Lije a je horko. Včera v noci volal Petr Štengl, nakladatel mojí knihy. Řešil dvě nejasnosti. Místo impetiga píšu impetido. A nechápal, co myslím spojením „singl se minul párem“. Ze stolu na mě lezou miniaturní mravenečci. Koupil jsem špunty, odpaním si uši a vyspím se. A další sprej, vyčerpal jsem ho za dva dny. Stále odmítám moskytiéru, chci prostor.

Chčije a chčije. Asiatka mrdem ukončila pobyt, místo ní je tam teď dlouhovlasý Angličan. Potím se. Teď jsem si všiml, že mám na rukách dva rudé fleky, hlavně nad levým zápěstím. Spálené to není, má to moc rozrůzněný tvar. Time will tell.

Dneska jsem se na chvíli cítil úplně bez rozptylu. Chtěl bych cestovat. Časem. Koupil jsem další dvě noci. Takže mám ještě tři. Jízda na moksně. Zážitky. Ale jako bych cítil zodpovědnost k hnilobné nečinnosti, z níž raší všechny ty… Vyhlídky. Výlučnosti. Na cestě je nejhorší, že všechno tak řeším. Ale jen teoreticky. Všechno je provizorní. Rituály. Přestalo. Skrz střechu mi na postel nakapalo kolečko. Je v rohu, takže se mu vyhnu.

Něco ve mně se chce seznamovat, něco ne. Nejlepší je, když převáží zoufalství a překlopí se do ocenění všeho, co se děje, neskonalého optimismu. Slepota se prosvětlí. Zůstane nerozlišenost, ale veselá. Božácká blaženost beatu. Někdo říká Švýcarkám ožralé: „Good morning.“ Už jsem to tu slyšel víckrát, říkat to v kteroukoli dobu.

Člověk nesmí podlehnout iluzi věčného míru. Vítat drobné strasti a děkovat, že nejsou větší. A hlavně věř, že všechny sračky, co děláš, mají smysl. Protože je děláš. Ty. Jsi ta spojnice souvislostí. Ty jsi to, že všechno je propojené. Strach ze smrti možná tkví v tom, že bez ega všechno přestane dávat smysl. Ustane ta aktivní centralizace a všeho se zmocní chaos. Ale jen z našeho pohledu.

Jen? Z pohledu ega. Já, lidstvo, planeta. Nekonečné hledání východiska. Cesta k němu. Vtahování vpřed. Nechceš být pozadu, ale ani moc rychlý. Chceš zůstat s davem, protože to, co chceš, očividně není to, co chceš. Proto možná všechno dělám tak kličkatě. Nakonec to ztratí pel, květnatost, zvadne to. Lsti opadají v periodické katastrofě bytí. Dostaneš, oč žádáš, jen nesmíš lhát, chtít, musíš jen toužit, bažit, táhnout s tím proudem. Táhnout ostatní.

Ale klíč k tomu není, k touze. Klíč je rozum, časoprostor. Touha srdce střed. Zkus se trefit. Hraj. Chtěl jsem toho komára trefit nebo jsem se schválně minul? Jako líný lev, který se jen ožene. Vracím se do Prahy, do Zlína, vtahován věčnými víry nebo jedu dál? Je to o kulisách? Je cesta zpět v prostoru cestou dál v čase?

Frantice četla Sartrova oblíbence Dos Passose. Jsem schopen jít hloub do jednotlivých souvislostí nebo se jen pošahaně rozplývat nad hustotou sítě a plýtvat časem vřeštěním nad její nepropustností jako zhrzený opičák? Mám rád detail nebo se lopotím v podružnostech? Správný detail ukrývá tajemství celku, špatný zásek mimo.

Neprší. Jdu na net a píšu panu Štenglovi, že řešení nechám na něm a že se těším na párty v Avoidu. Avoid znamená vyhnout se. V prázdnotě návratu náplavky. Všude je fun. Ale klíč fakt není, nemám. Zapomněl jsem na židli boty. Nechtěla mi je vyprat. Prý zašpiní hadry jiným hostům. To budou prát moje hadry s hadry jiných hostů? Ne, to ne. Samy. Ale boty můžou zničit pračku. To ne, já je normálně peru v pračce a nezničí ji. Ne, fakt ne. Vy prostě v Thajsku nemáte rádi boty, že? Kývne.

Turek říká, že jemu se zase vymlouvala, že boty neuschnou. Proč to prostě neřeknou na rovinu? Možná to sami neví, proč nechtějí strkat boty do pračky.

Fried rice with seafood v Good and cheap. Realita je to, co vytváří nějaké emoce. Zapomněl jsem klíč ve věcech na vyprání. Nechal jsem chatku odemčenou. Mám tam zrovna vybraných deset tisíc bahtů. V Shanti shanti baru hraje šílená kapela. Digeridoo, svíjení svědícího hada. Svádí po dešti. Slimejši, žabky, lidi. Vlivně se vlním ve vině. Potřeba pochillovat povinně.

Kapela skončila, pustili křepčivé písně Marleyho. Don´t worry about a thing. Could you be loved? Mám ještě hlad, dávám pad thai s eggem. Je v tom ale kuře. Všímám si toho, až když kousek sežeru. Trvá na tom, že jsem to chtěl. Já že jsem to chtěl jen s eggem. Nakonec mi dá nové jen s eggem.

Přisedne si over-friendly užvaněný Ital na egotripu po Asii. Pokládá mi milion otázek, cucfleky a vodnaté oči po návratu z Pattaye. „Zakalíme!“ Když se neptá mě, mluví o sobě, i když se neptám. Pracuje v Africké Guinei, protože je to tam cosi rich, a jede do Laosu, protože je to tam cosi cheap.

Pak zase co já, kde tu bydlím, co se tady dá celé dny dělat. Já na to, že tam a cokoli. „Do you drink?“ „No, I don´t.“ Dojí a jde do prdele. „Have a good time,“ loučím se a on ještě nějaké tři afterparty poznámky. Takový Násilník-cestovatel.

Přitom stačilo na otázku „můžu si přisednout?“ odpovědět „ne“. Ale to v Thajsku nejde. V jeho vyklidněném beatu by to bylo proti kodexu. Panuje tu diktatura chillu. Fuck, sežral jsem kus kuřete… Natáčí si na mě kudrliny vyžilá zrzka s bírem. Bere si ode mě popelník, těžký move. Někdo po ní ptá lajtr. Poskytuje ho s výrazem „musíme si pomáhat“.

Kolem jde vysmátý Turek s bírem a kvočnou, která vypadá jak Freddie Mercury. Směju se na psa. Ten Ital jsem byl samozřejmě já. I wasn´t very cute to him, was I? One love, one heart. Občas jíst kuře je prý v pohodě. Cheap is good, když chceš cestovat dlouho. Let´s get together to fight this holy Armageddeon. Thajci jdou prý jenom po prachách. Chtěl by do jižní Ameriky. Tam jsou fakt friendly.

„What are you doing here?“ ptá se mě. „Trying to understand this place.“ „It´s impossible.“ Opilí lidi řeší a já s nima. Opilí lidří, názoroví dříči. Všichni jsou ožralí! Při mé tendenci k opozici a jejich k opici je tohle buddhistický chrám a já mnich v plážovém ručníku, jogín na skútru mezi vesmíry, materiálně deprivovaný v chatce na pomezí díry. Až ta tenze skončí, skončí i touha, provokace pravosti na parkovišti snů. Buď jsou zkalení ve městě nebo v kocovině na pláži. Nikdy se nepotkáme.

Klíč nalezen v kapse kraťasů, vzduch po dešti nádherně pročištěný. Zjistil jsem, že okna v chatce nemají pojistku, jdou snadno otevřít. Probudili mě komáři, sprej je účinný jen na sedm hodin. Meditoval jsem v polospánku o nepřítomnosti ega ve vědomí.

Pročištěné je i moře. Turek má rozbitý nos a nemůže do vody. Lehám si vedle Švédek nahoře bez, do běla vypálené plavky, pojídám v bigotním horku meloun. Balení tady naráží na to, že je moc akceptované, a tak přestává být balením. Švédka jde do vody. V balení je esenciální moment překvapení a vzniklý prostor pro přetvářku. Ten tady nenastává. Blazeované kozy.

Turek chodí po pláži sem a tam a extaticky telefonuje. Pak sedí v plastové židli s pivkem a extaticky na mě mává, když procházím kolem. Cestuje stylem jointík, pivko, komunikace. Do písku si sedá buchta s kokosem a kocovinou, koketuju s myšlenkou na komunikaci, kokotuju kolem. Dává si do uší sluchátka a lehá si do písku, kokotové mléko čeká v křišťálové kouli přítomnosti.

Píšu Šalamounovo hovno, čekání na kokota. Vlny se loudavě loudí do rozkroku potetované víly. Lísají se jí do přízně, těsto do díže. Dělání je lék, snění šém. Šum vln a house beat na Lonely beach. Když si stěžuješ, jdeš ke dnu. Chce to srdnatou, milosrdnou lež, magickou mystifikaci, akci. Akvizici. To nevím, co je.

Magická vyklidněnost oceánu. Já vím, je to moře. Vleže vlny svlažují tvou váhu, svažují tě na šikmou plochu tahu. Ale tím se neuživíš, co? Thajci mají v piči. Akustická kolébka vánku, mráčky. Oči se klíží, v mysl se plíží démon spánek, spláchne zmatek. Buď okamžitě přestanete s tím kraválem, nebo se přidám.

Příjemný spánek, blíží se splávek. On the road, on the beach. Obojí má svý. Den se chýlí, chvíle zrychlí. Deprese akceleruje jako hvězda v supernovu. Řád světa skýtá rozhřešení změny. Smrt dne, stereotypu. Smrt je vítaná jako žena jdoucí do vody.

Napůl Island, napůl USA. Vyrůstala mezi Reykjavíkem a Massachusetts. Mirra. Prej jsem jak z knihy od Huxleyho, kterou právě čte. Spisovatel z uměleckého squatu radí začátečníkovi, jak psát. Brát inspiraci kdekoli. Že má pocit, že halucinuje a pročetla se do té knížky. Já na to, že jsem se do ní zase propsal.

Houpeme se na vlnách a bavíme se o dalších knížkách. Žila dva roky v Los Angeles, ve Venice. Bukowského nemusí, too graphic. Teď žije v Londýně, má ráda zimu. A pizzu. Nemá ráda opice. Nemá ráda žraloky, nechce plavat dál. V Thajsku je ze všeho anxious. U slonů s kámoškou hladily štěně a ono je jemně kousalo. Pak radši valily do nemocnice na injekce proti vzteklině. Mají za sebou dvě z pěti. „Maybe you´re anxious from the injections.“

Plavu pln energie z ní a z vln. Je arogantní, ale dobrá. Jsme vědomí, self je halucinace. Nikde se nevidím. Spálil jsem se, došel mi krém. Zabil jsem kolosálního komára. Opička vedle mě shání něco na zub. Slunce pryč, moc komárů. Cestou přes pláž mávám na Turka. Opíjí se s nějakou blonckou. Když přijdu k chatce, vidím ho ale sedět na zápraží!

„I just saw you on the beach,“ říkám mu zmateně. „I was on the beach?“ odpovídá překvapeně cockney angličtinou. Je to někdo jiný, postavou podobný. Turek se zdejchl. Měl v koupelně švába a řekl si: „Já nebo on.“ Čekal dva dny, jestli odejde, ale ani se nehnul.

Na mojí posteli je smetí, mám pocit, že tu někdo byl. Zkrontroluju si prachy. Jsou tam, takže to nebyl člověk. Na prostěradle nacházím dvě drobná hovínka s vlhkým kolečkem. Cockroach? Ještěrka? Netuším. Štve mě to. Musím taky odjet, ale jak?

V osm sraz v Dangu s Islanďankou. Buď tu už byla nebo tu ještě není nebo teprv přijde. Jsem anxious v převoněných vypraných hadrech. Personál pokřikuje a připomíná opice připravené převzít kontrolu, obsluhuje majetnicky. Nacházím v jídle plast, ale nechtějí mi to nechat zadara. Nacházím ho až na konci jídla. Prý jsem si to pěkně dojedl, takže ne. Přinášejí fólii, ve které uchovávají ryby, že to je z toho, jako by to byla nějaká omluva. Vůbec se neomlouvají.

Modrý stůl. Islanďanka nikde. Nedal jsem důvod! Byl jsem cool. Honím vidličkou po talíři poslední sousto, když přichází ve vintage šatech, které koupila v městečku v severním Thajsku jménem Mai. Přijde s ní ta holka s kokosem a kocovinou, kokosová kámoška, a ještě jedna, která bydlí v protější chatce vedle nového Turka.

Berou mě do moc pěkné knajpy. Islanďanka vypráví o Elej. Za ní osvícená palma. Její arogantní nevinnost a přerovné vlasy. Jdou pak na masáž, mám je tam potkat přesně za hodinu, ve 23. Zahlídnu se v zrcátku skútru rudého jak raka, kupuju si krém 50. Byl jsem už tmavý, tak jsem přešel z 30 na 10, nevyplatilo se to.

Ve 23 jdu s Islanďankou a kokosovou kámoškou do jejich resortu na pláži. Cestou si kupuju kokos a šlapu do hovna. Žerou nás komáři. Objímáme se. See you maybe. Smývám v moři hovno. Obří mrak zrovna zakrývá Měsíc. Ve tmě rostou z hladiny čtyři ostrovy. Před deseti nocemi jsem tu byl s Naďou, s náladou.

Ve vesnici se před sámoškou loučí Švýcarky s Němcema. Předtím jsem je viděl v knajpě něco řešit, prohlížet ajfouny a tak. Jdu za nima. Modelka mi zahltí hlavu plány. Ko Wai je prý ráj a jsou tam bungalovy za čtyři kila a klid. Objímá mě a při tom trochu přiškrtí.

Je poledne, jsem zmatený. Moc cestiček. Na zápraží leží kočka. Chtěl jsem si půjčit skútr, ale jdu radši na koupák. Dublér Turka relaxuje v síti. V Dangu zjistím, že číšnice bere z kalíšku příbory za tu část, kterou se jí. Beru si svůj sám. Někdo vrací jídlo. Pojímám podezření, že mi přinášejí to vrácené.

Už se mi nechce psát, tak se snažím, aby se nic nedělo, ale i když se nic neděje, tak se něco děje. Když člověk přestane psát, celé předchozí psaní ztratí smysl. Z propadliště nesmyslu ho vytahují jen další a další řádky. Se nudím. K smrti.

Ve vodě je Islanďanka. Nebaví se se mnou. What a fucking bitch! Plavu k blízkému ostrovu. Je na něm pláž s dívkou a červenou lodí. Dostat se tam mi ale zabraňuje okolí ostrova plné mrtvých korálů. Zpět chvíli krize, moc to houpe. Nemyslet na budoucnost, nepodporovat obrazy. Nechám to plavat, než zase slinu chytnu. Jen sledovat, co se vynoří. Vynořím se z deprese? Přinese mě příboj?

Boj s vlnami, vinami rozhodnutí, flow, dmutí vod. Potopit se a dotknout písku, zvířit prach stuporu-náporu na síly podvědomí. Domov, dno se symetricky vlní. Vlny viny, voda stydí, oči vidí džungli, palmy lidi na odpočinku v bezbřehosti. Jednou nohou v nekonečnu. Prahnu po Valašsku, Vlčkové, zdroji snů o cizině, svobodě, světáctví.

Jako by bez prožívání touhy po domově, dětství nebylo možné prožít přítomnost těch působivých scén. Bod obratu, vize návratu příjemně odvádí od jejich třeskuté bezprostřednosti. Dokonalý domov nebo chiméra minulosti? Sladký opar dávných letních prázdnin, kdy byla budoucnost skvělá, žádná-celá.

Moje cestování je usínání. Nejdřív samota cesty, pak euforie z intenzivní proměny do nových obrazů a dějů. Pak procit do samoty ega, které cestu chtělo. Snaží se ty obrazy řídit a tím je ničí. Uvědomění a nová šance, když se vzbouřím a ty obrazy vložím do rukou dobra. Ale to jsem si jen myslel, že jsem dobrý, já-ego. Takže zase nic. Takže zase šance.

Pozoruju symbolické scény, štědrá znamení zprostředkovaná silou skoku do víry. V určitém momentu zase procitnutí-usnutí do ega skrz nějakou ženskou. Pak iracionální, ambivalentní, rozptýlená touha po čistém procitu do ega, tedy skrz sebe, ale to nejde. Únava, setrvačné vtahování do spánku cesty. Noční můra, pot, křik, děs z pokračování. Ne cesty, ale sebe. Cesty-sebe, sebecesty, sebenucení do spontaneity, systematizace svobody. Vnitřní zacyklenost. Křeč. Hate.

„One beer Leo every day. Happy happy,“ kření se bezzubá stařena prodávající na pláži korálové cetky přede mnou popíjejícím Němcům. Ať už se nic neděje. Ale děje se všechno. Kde je moje nevinná, přitažlivá svoboda? Moje choroba. Chci pořád něco nového. Nový plán. Vymýšlet ho za běhu. Veje vetor. Přílišná ostražitost znamená slepotu. Příliš bdít je spát, příliš otázek dát. Uvěřit znamená ukolébat se intuitivní odpovědí. Ve smíru.

Nemůžu vystát kecy těch Němců. Vlastně asi Dánů. Zapadající slunce stojí na hlavě jednoho z nich. Teď do ní zapadlo. Kokosová kámoška je Dánka. Kierkegaard prý znamená graveyard. Respektive neznamená, ale zní to tak. Něco jako moje příjmení zní v arabštině jako vlasy, ale neznamená to vlasy.

Dánové se se soumrakem stříkají spreji proti komárům jako zasrané stroje. Jako jeden muž fotí ohnivý kotouč bořící se do propadliště obzoru. Prohlížím si je v mutaci psaní. Usmívají se na mě. Já na ně. Jde po mně první komár. Mávám psaním. Prchám. Když jdu, tak neotravují.

Kousek dál po břehu sedí Norka, už jsem ji viděl dřív. Nechala se ošahávat Thajcem, který básnil o Ché Guevarovi. Snaží se meditovat. Ptám se jí, jestli ji nežerou komáři. Odpovídá, že ne. V tu chvíli ji začnou žrát. Jeden, pak celé hejno, které se vznáší nad mou hlavou jako svatozář. Nevěděl jsem o něm, upozorní mě až její křik.

Na ruce má vytetovaná data narození a sebevraždy svého strýce. Na prsou nápis Memento Mori, remembering death. „Smrt je cool,“ říká. Já na to, že zas tak v klidu není. A ona, že to si myslí ego. Večer sedám do bluesové knajpy na večeři. Menu mi přináší ten Ché Guevara a za chvíli si o stůl vedle mě sedají ti Dánové.

Naproti sedí dvě holky, díváme se spolu po sobě. Mám komunikativní náladu. Už předtím jsem se zeptal jedné bloncky, co na pláži vždycky leží nahoře bez a má celá záda potetovaná, jestli můžu přisednout. „Sorry but I´m tired,“ odpověděla. „OK, no problem,“ šel jsem chápavě do řiti. Hraje výborné blues, na stěnách plakáty. „It´s the Stones´ flow of drugs and women that made their songs.“

Po jídle si sedám vedle těch holek. „Where are you from?“ ptám se té, co sedí vedle mě. „Finland. And you?“ „Czech Republic.“ „I don´t know.“ „Czechoslovakia.“ „Oh.“ Nevznikly vlny, není to událost. Už se na nic neptám, odcházím. Dívá se udiveně a zdraví. Je mi líto, že jsem odešel. Možná jen moc přemýšlím. Stojím venku, prochází ta nahoře bez. Vyhneme se očnímu kontaktu.

Kolem jde Islanďanka, pěkně voháklá a voprsklá. Ukazuju štos bankovek, který mi v drobných vrátili z litru. Drapne po nich a pár mi jich bere. „You would have to do something for that,“ páčím je zpět a ona spolu s kokosovou kámoškou pohoršlivě zašumí. Triumfálně se vracím do bluesové knajpy odhodlán s tou Finkou ještě něco udělat. Sedám si vedle ní a objednávám čaj. Ona si stoupá a spolu s kámoškou odchází na bar za Thajcama.

Exnu čaj a jdu zalůzřit na internet. Když se vracím ven, míjím holku, která na mě setrvá pohledem. Zastavím a ptám se jí, co hledá. Ona že pláž, já, že je zavedu, je samozřejmě s kámoškou. Jsou opilé a neumí anglicky, což je už tak dost opruz, ale navíc se k nám po pár metrech přidá Berlíňan, který chce shodou okolností taky na pláž. Začnou konverzovat německy. Ukážu jim rukou směr a jdu do čudu. Pak je s tím Berlíňanem vídám každý den.

Jdu si obsedantně umýt ruce do chatky. Na zápraží sedí nový Turek, Matthew. Beatově kalí pivka, kouří a sleduje na tabletu baseball. Prohodím s ním pár slov. Hodně příjemný Anglán. Cestou zpět do centra mi zastoupí cestu ladyboy a vytasí na mě kozy. Dosud na mě jen pokřikovali. Otočím to do jiné ulice, ale uvědomím si, že je tam další ladyboy bar, tak to otočím zase zpátky. Sedl si mezitím k baru, takže proklouznu.

Kupuju si kokos. Je hnusný, možná zkažený, uvnitř hnědý. Měsíc před úplňkem zalívá chladným světlem osamělou pláž. Cestou zpět se nekonfrontačně ptám prodavače nahoře bez, jestli může být kokos špatný. „Sám sis vybral,“ odpovídá. Když jsem ho kupoval, změnil jsem jeho výběr a ukázal, že chci ten větší. Pak jsem si ještě vzal nové brčko a to, které tam dala jeho máma, nechal na pultě.

„V pohodě, jenom se ptám,“ já na to, „chutnal totiž divně.“ „Možná je divná tvoje chuť,“ vyplázne jazyk. „Ten kokos byl ale uvnitř hnědý. Je to normální?“ „Ne, uvnitř musí být bílý. Jestli byl hnědý, vlezl dovnitř nějaký mravenec.“ Asi myslel červa. „Je to špatné, když ho vypiju?“ obávám se dalšího průjmu. „Je to oukej.“ Možná pro něho. „Bye.“ Nic.

Sednu si u chatky na zápraží, a když jde kolem ta holka, co taky kámoší s Islanďankou, říkám jí o kokosu. Přináší plato tablet uhlí, že pohltí bakterii. Nechce se mi to jíst, nevím ještě, jak to bude vážné a nemám rád zbytečnosti, i když tu kokosovou mrdku cítím pracovat v útrobách. To si nemůžu dát pivko jako ostatní? Řve jak na lesy, že to musím sežrat hned, pak už bude pozdě.

„Je to biologické?“ „Jo, jí to tu všichni, neváhej!“ „Můžeš mi prosim tě jen jednu vystřihnout?“ „Sněz to teď. Ale jo, klidně.“ „Díky, tak dobrou.“ Položil jsem ji vedle telefonu a řekl si, že tohle se mi přece nemůže stát po tom, co už jsem vytrpěl. Pořád si myju ruce a nikomu je nepodávám. Sám si beru slánky a příbory. Ale to je vlastně nerizikovější, tyhle hry na slepou bábu. Pak si dám kokos, na který ani nemám chuť a je zkažený. Cítím tu trpkou chuť, ale přesto ho vypiju až do dna. Týpek říkal: „It´s OK.“ Snad ví víc, než pojašená Němka.

Vztekle zabíjím komára umývám si ruku od krve. Xenofeel ze zdejších volných hygimravů možná pramení z mála spánku a obsedantního psaní, které je takový psychický klistýr. Do puntíku řeší vše nepodstatné a staví zeď mezi mě a svět, prožívané a reálné. Autisticky se usmívám, němý, neschopný se vyjádřit skutečným hlasem, zatímco břichomluva graduje do vzduchprázdna, alter mele na entou.

„Nemysli na to. Buď to bude v pohodě nebo ne. Když se na to budeš koncentrovat, tak určitě ne,“ radí Němka moc nahlas, jako by byla nahluchlá. Ale já, když se na to koncentruju, tak na to právě nemyslím. Na zápraží vychází Matthew. „Vydržel bych tu měsíce,“ libuje si. Hotel California. Nějak se mi tady taky pořád chce být, i přes ten celonoční tuctuc. Už to tu znám, zabydlel jsem to. Po dvou letech u rodičů soukromí. Velká matrace a žádná čeština. Jen moje inner Czech na papíře. Don´t stop me now, I´m having such a good time.

Osidluju a z mých osdiel se hned tak něco nedostane. Jen se moc nevyspím, vždycky mě něco probudí. Přijde takové to, kdy už člověk nemá žádné myšlenky ani touhu něco sledovat, chce se mu jenom spát. Cesta a návrat se slejí v jedno dno. Cesta je příliš rozdrobená, aby převážila jedna možnost, a tak převáží antimožnost, návrat nad stáží. Průjem se naštěstí nekoná. Zato komáři nereagují na sprej a mrdají mě za živa. Musím se v horku schovávat pod dekou.

Ráno po probuzení mi po posteli lezl zvláštní neforemný šváb. Pak jsem zjistil, že to je jen flek na mém oku. Viděl jsem ho pak po ranním otevření očí ještě víckrát. V noci jsem se probudil ze sna řvaním. Spal jsem u nějakého staršího týpka a on zrovna otevřel bez pozvání dveře do mého pokoje. Mám z takového otevření dveří fobii, nějaký archetyp.

Po jídle v Dangu, sám si beru příbor, shledávám poměrně nemožným najít místo, kde bych se vyplážil. Všude bordel nebo mravenci. Obcházím jako smrt. Jeden strom přes noc zčervenal a pokryl písek svými listy. Každý den se znova lascivně vyklidnit. Na chvilu. Někam jsem to mrdl. Poblíž Ruska, která chodí ve vlnách sem a tam jako ve vězení. Vězení vln. Stav pláže. Nemůžu si vytvarovat písek pod ručníkem, aby mě nikde netlačil. Ruska se sem usmívá, trochu moc, jako ladyboy. Jdu to očíhnout.

Litva, vrací se z Kambodže. Kde jsem byl já? Nikde. Píšu. Malé situace v pubickém prostoru. Tourist small talk. Zdrhám. Už mě neblaží ani nostalgie. Vždycky se učiním na něčem závislým, zavilým. Na vizi, moři, písmu, místě. Ty závislosti vznikají spontánně, a pak se bijou, musíš je klidnit. Zbývá následovat jednu, ve výsledku je to jedno. Ta závislost je vlastně strach z lítosti. Že budu litovat. Ale vlny vinu smyjí. Vnitřní moře myslím. Svědomí, dálku distinktních představ. Ulpěl jsem na zemi, přestal snít vprostřed snu, dýchat. Ladyboy s agresivníma kozama. Lonely beach, pláč.

V krvi férových stigmat je ten návrat vlastně let kamkoli. Zhřešil jsem zblouděním v osidlech hmoty, krvavou komparací. Krvácím v narativní disproporci. Přichází Máša. Vlny valí bez přestání jako vlaky myšlenek. Šílené vdavky mimovýznamů. Čekám na spásné, jasné sdělení, znamení, ale žádné takové není. Může přijít jen ze samého zdroje mě, z útrob mojí svobody (nebo ne?) povznesením, vymaněním ze svárlivé úzkosti, v níž se svíjí zapomenutá, když se sama učinila objektem, sama chtěla být odpovědí.

Musí to být něco venku. Něcokoli. Příbojem jde dívka ve vzdušných šatech s kudrnatou hřívou, popíjí vodu. Slunce se překlápí do podvečerní fáze, vytváří nejsladší dojem. Ještě dost před koncem na to, aby vznikl život. Motiv dočasnosti, notorické očekávání. Máša se houpe, hodně.

Jdu za dívkou s vlasy a chválím jí je spolu s šaty. Je to ukecaná Polka žijící pět let v Berlíně. Koupí si pivko a chlubí se čerstvým tetováním, které jí nakreslila kámoška v pevninském městě Chatamburi, odkud právě přijela. Napřed se jí tam nelíbilo, ale potkala tam lidi a zůstala dva týdny. Stane se štamgastkou v bluesové knajpě, kde se seznámí s dalšími přáteli.

Když se člověk zakecá, je těžké odejít zase do pouště, i když ví, že nemá na to zůstat. Kolem chodí jiné, v tu chvíli se zdají tak dostupné. „Jsi každý den jenom na téhle pláži?“ A co kurva? K pláči, paroháči. Vteřiny podívané plynou, všechno se plynně plazí k cíli tmy. Finálně se vymaním ze zaujetí osobou mluvící o sobě, aniž bych se ptal. Její tetování bylo oko ve slunci. Symboly vědomí. Řekl jsem jí to, ale nevěděla, co je to consciousness. „Neumím moc anglicky,“ směje se, jako by to byl suprskill, jako by tím byla roztomilá. Mohla by být, ale není.

Plavu daleko a uvědomím si, že návrat je vlastně smrt. Proto se není, kam vrátit. Proto po tom jde vášnivě, nekonečně toužit. Točí se to jako ruské kolo. Určení, které je tvou bytostnou součástí, úlohou, ale zároveň ho nemůžeš dosáhnout. Slunce zmizelo po anglicku a Polka se konečně zvedla. Seděla tam po mém odchodu ještě dvě hodiny.

Vylezu z vody na prázdnou pláž a zpívám Coming for to carry me home. Žádný spěch. Now is blessed. Later is messed. Z nerozlišenosti potemnělé pláže se vynořuje Islanďanka. Dáváme small talk, který mi v tu chvíli nevadí, hraju roli. Plácá o Venice. Kroužím boky. „You´re dancing,“ napomíná mě. Jsem jedno velké ucho, přirážím s morrisonovským úsměvem mimovýznamy, jako bych byl za vodou. „You´re dancing or yoga?“ Jen se usmívám. „OK, whatever.“ „I don´t know.“ „OK, see ya.“

Mám chuť ji jako by zadržet. Z toho sexuálního důvodu. Ten dává přítomnosti na prdel. Obletuje mě něco jako vážka. Memento mori. Smrt je v pohodě. Pak je zase život. Ale nejde ji zneužívat k nabytí nového. Přijde sama. Vždycky, když myslím na nějakou novou budoucnost, myslím na dědečka. Zemřel, když mi bylo jedenáct. Dětství, smrt, návrat, život. Léto. Učení se s dědečkem. Je to plné dobra a naděje. Když to chci nejvíc vzdát, začne to být dobré. Když to neudělám.

Nad ostrovem se rozsvítí hvězda. Cestou po pláži potkávám Mášu. Jen se pozdravíme, nehrotí to na komunikaci. Po minutě se otočím, vracím se za ní. Brodíme se odlivem, velkým kvůli nastávajícímu úplňku. Zítra se vrací do Jekatěrinburgu. Nepospíchá. Já už vlastně taky ne. Magie. teplý, měkký koberec a pořád nové řádky vln. Moře ustupuje, jako by dělalo místo tsunami. Máša se houpe skoro do vodorovna.

„Nechceš jít se mnou do vesnice?“ ptám se jí a nejsem si jistý, jestli to chci. „Co bych tam dělala?“ ptá se nevinně. Nepochopila, že chci, aby tam byla se mnou. Píšu jí na ajfounu svoje jméno a objímáme se pod měsícem a palmami. Mám chuť jí stisknout rameno nebo něco. Líbila by se dědečkovi. Kráčím dál pláží sám a mám pocit, že jsem propásl životní šanci.

Koupil jsem si nějaké místní jabko, má hrozně pecek, hrozně tvrdých a ostrých. Přesto jsem je všechny snědl. Moře dnes krásně čisté. Spalující slunce zatahují mraky. Balzám. Pecky přežiju. Ráno jsem pokecal s Matthewem. Je z Nottinghamu. „I just get stoned and read books. I just finished Steinbeck and now I relax with James Bond,“ chlubí se. „Yeah, it´s good to read a detective story on holiday.“

Ve stresu a vzteku jsem kdysi odjel z Nottinghamu domů, protože mě tam jedna Kurdka vykopla z baráku. Učinil jsem se na ní závislý. Měl jsem jet ještě za Robbiem dál na sever a dát tam houby, to byl hlavní důvod a cíl. Koupil jsem si lístek domů, dal pivko, dostal se do pohody a hned všeho litoval. Šlo jen o to pohnout se, udělat rozhodnutí.

Teď s podobným pocitem manka chci odjet odsud a potkávám tohohle nottinghamského barda. Píše songy pro svou kapelu Golden troubadours. „You need to concentrate and stay with yourself. Let it go and keep yourself,“ filosofuju, zatímco on odpaluje ranního jointa, wake and bake. Možná to souvisí s opuštěním lidí, strachem, že když zůstanu, dostihne mě smrt. Tak jí utíkám vstříc.

Robbie byl největší propagátor Thajska. Byl tu dvakrát na tři měsíce. Potkal tu svou budoucí ženu a matku svého syna, Kanaďanku. Pak spolu cestovali, otěhotněla na cestě do Mexika. Přesvědčoval mě, ať sem jedu. „Don´t worry. Just go. There´s nothing to fear but the fear itself.“ Místo Thajska jsem tenkrát jel za ním, ale nedojel. „Some girls are vampires,“ vyjádřil se na adresu Kurdky.

Zpod mraků vylézá slunce na závěrečný spurt. Obzor brzo bez dozoru. Neskonale rovná řádka pro bezpočet vět. Svět, cesta slunce se odvíjí od mých nohou. Slábne, sládne jeho síla. Nějaká víla plave v dál, vábena jeho vzdorem a já jejím, lidskou krví. Plavu za ní, ale náhle nikde není. Uplavala nebo ji žralok stáh? Chvění. Zde nyní jde, zdravá, ztepilá si prohrábne vlasy. Snadné ztratit se ve vlnách. Snad abych se za ní rozběh. Ale to ona se rozbíhá proti vlnám, přidává se k druhovi.

Tma, obletují komáři. Loďka umístila kousek od břehu bójku, která červeně bliká. Sama se zeleným světlem objíždí kolem a páčí něco z vody. Moře potupně ustupuje plnému Měsíci. Platím další dvě noci. Mám pocit, že mi chybí tisícovka, hledám ji pod chatkou. Počítám, ale jinak je mi dobře jako vždy, když zaplatím dvě noci a oddálím plán. Můžu zase v klidu vejrat.

V bluesové knajpě zpívá krásně jedna Švýcarka Joplinku, jdu jí to pak pochválit. Sedí s Polkou. „I like to sing, too. But not in Thailand. I´m too stressed,“ říkám jí. „Stressed in Thailand?“ protáhne obličej. „Anywhere, when I´m travelling. It takes time for me to relax. And then I usually go home.“ „Take your time.“ „There´s no other way.“ „He´s so sweet,“ přihne si pivka,  skloní se k místnímu psovi a obsedantně ho hladí. „I need french fries,“ prohlásí Polka a vstává.

Postávám u Cancunu a hledím na fire show. Osaměle vrtím boky do Petera Toshe. To je nejlepší část. Pak to zkouším v Ting tongu, kde hrají tupý house a všichni tam selfishně paří na vlastní triko. V Himmelu zase populární hity a rozjívená, ovíněná družba. Dvě holky luxusně breakbeatově tančí. To je vono. V noci moc komárů, vstávám na trestní tleskání.

Nebe jak šmolka, v moři bordel a klid. Vyměnil jsem si ručník, místo velkého modrého mám mám malý růžový. Nějak jsem preferoval včerejší konstelaci. Dnes mám pocit větší přítomnosti, ale postrádám adrenalin včerejší depky, tu odhodlanost k blízkosti. Jsem jen jedním z bohorovných turistů. Nemůžu si pod sebou urovnat písek.

Za mnou se usídlil prodavač cetek, konverzuje s ajfounem. Přítomnost má dnes nový význam. Lidi mají pocit přítomnosti přátel, ale je to jen stroj, čemu vyjadřují sympatie. Mají přátele, ale ne toho nejdůležitějšího a nejlepšího, sebe. V noci se mi zdálo, že mě kousla opice. Cestou přes pláž jsem míjel spoustu osamělých dívek, ale chci napsat o škole v přírodě v jedenácti.

Přes den jsem tam byl v pohodě, ale noci jsem trávil pláčem. Včera jsem o tom chtěl psát víc, dnes už tolik ne. Prostě jsem zavolal rodičům, ať pro mě přijedou. Chtěl jsem to ale jen v noci, přes den mě to tam bavilo. Hrály se různé hry, které zažehnaly depku. Rodiče přijeli a v autě mi řekli, že umřel dědeček. Na dalších výletech už jsem byl v pohodě, ale tohle mám asi za nějakou modelovou situaci.

Chce to vždycky najít nějakou hru a zabrat se do ní, do přítomnosti. Domluvit se v sobě, smířit se. Jsme dva. Často se ti dva sváří o prostor, vedou extrémní monology. Když jsem jedním, toho druhého svádím. Je třeba nechat ho na pokoji a on nechá na pokoji mě. Když jsem jedním, nadávám na toho druhého. Na úzkostného rodiče nebo uvolněného kámoše.

Me and Bobby McGee, píseň, kterou dávala včera ta dobrá Švýcarka, nahrála Janis jako poslední před svým předávkováním háčkem. Prodavač cetek za mnou dávivě kašle. Možná kdybych se z té školy v přírodě nevrátil domů, dědeček by nezemřel. Je tohle ten háček? Nebo moje neskonalá touha cestovat, ve které mi brání slabost k návratu? Ta vyklidněnost vždycky přijde coby návrat. Je to zpráva, že návrat stejně přijde tak jako tak. Jen se nesmí udělat. Tím se ta vyklidněnost promarní.

Přelít se, otočit kolo ze stoupání na klesání. Samo se stočí. V jádru problému je gravitace. Levitace. A člověk neví, jak to dělá. Nevědomost, mód dost, z nekonečna přímky útěk k začátku, uzavření kruhu, uzavření vody. Klidná hladina jasně odráží zemi a oblohu. „Co dělat?“ zní otázka, která se nesmí vymknout kontrole. Vyletět ze schématu jako pták. Ale i ten je závislý na zemi. Včerejšek bude vždycky lepší.

Ruské kolo. Vrátil jsem se předčasně z Brisbane kvůli létu doma, toužil jsem po chatě. Quitl jsem džob v Praze kvůli vizi cesty kolem světa, ale byl to jen další návrat. Kličkování mezi návraty. Prostě se vším skoncovat a otevřít se čemukoli. Odjezd je návrat. Nejdřív to ego chceš, tak jedeš, pak ho nechceš, tak se vracíš. Ale obojí je stejný pohyb. Přítomnost tkví ve svém manku, nabytá vzplane jako střelný prach výstřelem času.

Mezi lékama, věšákem a lžičkou ke mně připlavala žlutá rybka a začala se ke mně lísat. Pak k plovoucímu listu. „Can you help me? I lost my goggles,“ zvolala na mě exaltovaně Němka. Potápěl jsem se, ale nic nenašel. „So I lost my goggles,“ bědovala. „It´s OK, you can look around more,“ chlácholil jsem ji. „No, I´m a swimmer. I need them,“ nedala si říct. „Maybe they have some in the village.“ „Oh.“ Chápal jsem tu tragédii. Prostě si lehla na záda, aby se pohoupala na hladině, jak to tu lidi dělají, a brýle jí sklouzly z hlavy. Když se člověk moc vyklidní, může něco ztratit.

Přítomnost je prostě to, co právě je. Přítomnost prostě je. Přitom není. Při tom jsi ty. Pitom. Přitom ty jsi já. Ty jsem já a já jsi ty. Jsem při tobě. Stand by me. Slunce zsinalo, plachetnice uprostřed obzoru. Jsem tady. Bezpochyby. Happy happy jde. Na své trase. Lidé. Oslov je. Vylov je. Tak se potkáme. Spojíme. Splácáme. Spácháme. Spláchneme. Spíchneme. Ve smíru toho, cos měl a co bys měl. V tom, co máš. Mě. To. Tu totální varietu, vášeň nevídaného, v níž si můžeš nekonečně hrát a předvádět se. Držet prst na tepu doby.

Masivně modré, moudré nebe. Slunce zapadá do šedé lajny smogu toho, co už nejde změnit. Prosebné prsty palem, hejna komárů, marné vlny strachu, Venuše nad ostrovem. To, co je, je vždy ospravedlnitelné. Tma. Teď líheň snů. Noří se spontánně. Soptí flow.

Pokecal jsem ve vodě s Američankou z Chicaga. Myslela, že Trump zakazuje vstup do USA Izraelcům místo muslimům. Something beacuse of ISIS. Chvíli jsem na ni zíral. „But most of the attacks are executed by the lonely wolves which is the guys who lead a normal life but are bored with it so they come up with the gorgeous idea to kill as many people as possible in the name of God.“ Třeba je přestane bavit stopování komárů. Zatouží típnout něco většího. Připlaval její borec. Na Ko Panganu rozsekal skůtr a musel platit deset tisíc bahtů. Ko Chang je prý lepší, víc chill a pralesní.

Na zápraží čadil Matthew. Mluvili jsme o potřebě nesoudit a že jsou lidi fajn. Liboval si, že čtyři dny jen pokalívá a jí ovoce a vytváří tím prostor pro další konání. Zhasl jsem, nechal otevřené dveře a podřimoval do zvuku Matthewova zapíku, jak obnovoval hasnoucí tabák. V nejlepším zabzučel komár. Musel jsem zavřít, rozsvítit a čekat na něj s otevřenou náručí. Nepřicházel a můj klid odcházel. Předtím jsem byl přítomný, ale s komárem jsem se už obracel do minulosti. „Sakra, teď jsem ho mohl dostat! Proč nemám moskytiéru?“ Protože chci prostor, odmítl jsem ji. Jsem v tomhle exot. Mathhewovi dochází zapík. Klik klik klik.

Ale i tohle je přítomnost. Fascinace přítomností. Přímo tnost. Přimotává se na mě, až nic nevidím. Přímo tne do mojí přítomnosti. Trhá ji na cucky a nechává se znovu prosit, aby ji prosila svým sítem jedinečné distinkce. Jak ji znova najdu? Jediný způsob je vylučovací metodou. Vzdát se všeho ostatního. Kašlat na to, že jsem o ni přišel. Proto, že jsem na ní visel jako klíště. To nemá ráda. Musí dýchat. Kašlat na to, že nebude. Je. Kašlat na to, že nebyla. Je. Je to vlastně spánek, nebo když jdeš ven. Láska k někomu, nebo když jsi sám. Když někam jedeš, nebo když se vracíš. Když vyhráváš, prohráváš nebo jen stačíš. Stačí ji sebrat. Usebrat se. Brát se. Těšit se. Se. Dát. Dát se. Dát to. Drát navázat. Spojit, pokračovat. Když, tak ať. Když moc, tak pomoc. Trefit. Jak?

Nothing to win and nothing left to lose. And you give yourself away. With or without you. Procit vzdát. Nic moc nesát, jen tak obecně. Komáři se zdejchli. Už ji zase mám. Mám? Možná se moc snažím, aby všechno k něčemu bylo. Aby všechno mělo nějaký řád, když už se tak snažím. Aby to neslo ovoce, abych vyrobil ovocit. Když to někde zaleze, jinde to vyleze.

Ono asi věci obecně smysl moc nedávají. Jen v té přítomnosti a to je jen pocit. Kolem chatky prošli lidi. Zvuky se nesou, jako by nebyly stěny, tak jsem pocítil strach, že jdou ke mně. „Psal bych, ale bojím se, že by to byly pičoviny,“ řekl Matthew. „Zkus to, vždycky to můžeš vyhodit,“ povzbudil jsem ho. „Wise words,“ pochválil mě. Ta totální akceptance vlastních myšlenek je v psaní stěžejní.

Vyrazil jsem na jídlo a sprej. Dal jsem si dvakrát pad thai. Spala tam na matraci matka. Na mou porci hodila číšnice fazolové výhonky rukou, do které právě pčikla, a pak hladila mopse, který se nenasytně třel zády o zem jako mop. Mám zas průjmový režim. Kuchař se na mé rozloučení tvářil, jako bych mu sežral matku.

Na party ulici jsem potkal Memento Mori. Včera i dnes pobíhala na pláži nahoře bez, ale byl jsem dole, tak jsem za ní nešel. „Zítra jedu do Kambodže a Vietnamu. Nevím, na jak dlouho. Na měsíc, možná víc, možná míň. Pak se sem vrátím. Užij si svůj trip.“ „Ty si užij svůj trip, já žádný nemám.“ Nekonečné plastové láhve vody. Na co se mám těšit? Proč su tu? Proč su? Plesk! A nejsi, kámo.

Ráno mě budí noví přistěhovalci. Matthew nic neslyšel. V pět ráno dal cigáro a spal až do teď. „What are you doing today?“ ptá se mě. „I think I´ll just keep on doing nothing.“ Povýšili jsme to na prospěšnou činnost. „I can remember my old dreams!“ Ve sračce ty tvrdé pecky. V Dangu pad thai, vedle český pár. Kolem projede mikrobus zvídavých mnichů.

Moře čisté, ale zůstala linka vyplavených předmětů včetně kufru. Slunce za poloprůsvitným mrakem. Malý růžový ručník jsem vyměnil za velký modrý a přikoupil dvě noci. Krásná žena se houpe, vedle ní spí pes. Idylické scény za rozumné ceny. Pár sbírá tu linku odpadků, vztyčuju na ně palec. Když jdou zpátky, spínám ruce po thajsku a klaním se. Fakt mě to těší. Respekt trash heros.

Stop messing around. Think about your future. Message to you, Rudy. Tudy. Happy happy. You´re not happy? „Could you reduce the laughing? Use the laughing gas on the beach or something? Could you like shut the fuck up?“ představuju si  v polospánku, že říkám těm, co mě vytrhli z ranního snu, kde mi zrovna nějaký týpek vysvětloval, jakým způsobem mě zmlátí a já jsem s tím souhlasil, mělo to nějaké výhody. Vzbudilo mě radikální pčiknutí a dotaz: „Zdají se ti někdy líbací sny?“ Tak si můj probouzející mozek přeložil německou větu. Komáři, sračky, piče, vždycky něco. Opodál kyprá kráska píše.

Koula z JAR. Učí anglinu v Hanoi. Povídám jí, jak pohodář Matthew legitimizoval mou touhu po „do nothing“. Nadužívám slovo chill. „Jsem ráda, že potkávám někoho takového. Sama se cítím provinile, když neprahnu po tom, vidět něco víc. Jak se jmenuje tvoje kniha?“ „BerZlín. Pořád se chystám do Berlína, ale jsem zaseknutý ve Zlíně. Vlastně to znamená ber chill. Nikam se nežeň.“ Plavu na moře. Když se vracím, u ručníku mám zabodnutý papírek s mystickým vzkazem: „Enjoy relaxing. Koula“

Just chillin, watching women. Zablogovaný krk. Trochu nudim. Vůbec nevim. Zpravim, slevim, svalim, svlažim, smažim, stražim, slevim, zdražim. Nechal jsem jít vize, asi mi chybí. Madcap laughs at the man on the border.

Ty Němky jsou vybavené sofistikovanými systémy, jak mě srát. Žvaní v iritujících melodiích, falešně zpívají. Spánkově deprivující párty piče, deprimují bohorovnou demencí, dostanou do piče. Skurvily mou symbiózu s Matthewem, protože teď soudím. Kdyby to bylo tlumené, ale zní to, jako by mi seděly na klíně. Ta jejich rozjívenost je navíc ve spojení s tvrdým přízvukem sexy.

Odešly a rozhostilo se dokonalé ticho. Komáři jsou proti nim kamarádi do deště. Grr. Na pláži po mě přeběhl pes, možná jsem od něj dostal vzteklinu. Cítil jsem se pod psa, nechal jsem si nohy olizovat vlnama. Myslel jsem, že když se vzdám plánování, budu přítomný, ale nastoupil druhý nepřítel, stereotyp. Kochal jsem se z vody pralesem a cítil se zlý, což asi trochu jsem, když občas vypustím průjem.  Opodál se krásný pár hádá, smíří a kouří.

Vzpomínám na třítýdenní dovolenou v Nice s přítelkyní, po které se se mnou rozešla. Dovolená uvede mysl v pohyb. Byl jsem tam právě takový bez lásky, věrnosti, nápadu a vlny nekonečně omílaly to samé. Z Ting tongu hraje kapela melancholickou píseň. Vlastně jsem si dosud nedovolil to oplakat, připustit, odpustit. Zušlechtit to tak, aby to nebyla moje vina. Nepodepsal jsem rozvodové papíry. Proč nejsem víc cool? Co tady dělám? Cítím vinu. Co bych měl dělat? Cítím chybu.

Vzpomínám na Sweedie, jak říkala, že bych měl rozjet samostatnost. Ale co a jak? Nejsem moc originální, vždycky jsem spíš následoval příkladů a nápadů druhých. Všechen čas pohlcuje posedlost svobodou, která ani nevím, co je, pořád něco jiného. Jak to, že o sobě tak málo vím? Nebo se bojím podívat? Jak z toho ven?

Všude ty dokonalé mladé ruské páry. Jedna nádherná se po mě paranoidně dívá. Statečně se nepodívám. Tak krásná a neprůhledná párovitým egem. Hraje to spontánní, momentálně, upřímně prožité, mentálně strojové bezpečí divadýlka lásky. Jsem trochu zatrpkl. Byla to moje vina, že Yoko odešla. Nechci nic, než se z toho dostat. Nebo je to taky jen dokola omílaná modelová situace? Nejspíš bych se měl probudit. That´s the story of my life.

Další slunce žbluňk do oceánu času. In my dreams I´m dying all the time. Po probuzení je všechno jinak. Vracejí se Němky. Uniknout. Sám od sebe.

Trochu jsem pobloudil scenérií. Po dvou týdnech už se vyznám v tvářích místních i turistických. To místo se do mě otisklo. Sranda místo. Týpek od kokosu mě nalákal. „Big coconut today, same price.“ Byly opravdu masivní, tak jsem si jeden vybral, i když jsem neměl chuť. Kokos je takový symbol exotiky. Člověk má pocit, že když si ho nedá, marní čas. Byl dobrý, uvnitř bílý. Venku velký, uvnitř malý, trochu zrada. Dužina uvnitř silná, děloha, v níž čvachtá plodové mléko. Když ji tam člověk nechá a zahodí ořech hned po jeho vysátí, má pocit, že marní kokos. Mravní kodex mu to nedovolí. Tak jsem vyptal v přilehlé restauraci lžičku a dlabal, až se lžička ohýbala. Týpek od kokosu přišel s mačetou, úplný Machetee, a rozsekl mi ho. Dovnitř se dostaly třísky, tak jsem poděkoval a dlabačku ukončil.

Nějak jsem se vyklidnil. Moc času se překlápí do jeho nedostatku, známý scénář duality. Ty párty Němky už mě tolik neserou. Prubnu špunty do uší, které jsem si koupil v lékárně. Moje cestování je někde bydlet a dávat chill. Co si kdo počne s časem? Ať se rozhodnu jakkoli, budu šťastný i nešťastný. Jak kdy.

Miluju paměť. Je tam všechno nahrané, ale anály jsou skoupé. Je třeba si vybavovat. A zůstávají tam jenom obrazy, emoce ne. Přítomnost nejde nahradit, ale já miluju to, co zůstává a co to říká tím, že to zůstává. Je to tam a já se můžu podívat, povídat si s tím. Z minulosti vařit budoucnost se vší úctou k všemocné přítomnosti, která si dělá, co chce. Zmocňuje se mě donkichotský sklon k aktivitě. Málo času rovná se akce, moc rovná se pasé.

Nedaří se mi vybít komáry, jsem znaven. Tuhnu. Němkyně ustaly, zůstal jen kalup dízy. Mumifikuju se sprejem. Jednoho komára jsem vytleskl. Miluju svých pět stěn. Ale chce to asi pracovat. Jen si toho nenabrat moc. Brát Zlín. Ať to dává smysl. Mám tam pět stěn, ale ne svobodu. Myšlení, ducha. Chce to prázdnotu, vědomí pro moje hry, ego, paměti. Nebo nevím, něco se dít musí, dělat, hrotit. Ale rozhodnout se? Nemožné. Jen ponořit se do flow, proprosit přítomnost, zjistit, co bude. I když, kdybych se nerozhodl, teď bych doma čuměl na bednu. Nebylo by to lepší? Bylo by to jedno. Ale tohle je fajn.

Ty earplugsy jsou pěkný hoax. Hluk jen téměř neznatelně tlumí a jsou nepříjemné, nepřirozené. Člověk má slyšet. Šup do koše. Nafíkat a spát.

Ve vodě jsem Johnny Seznamovač. „Do you feel like something´s touching you in the water?“ zní moje otvírací hláška. Každá na to, že ano. Je to nějaký rosol, není to vidět. Hnědá Ruska ze St. Petersbugu myslí, že jsou to kousky medúz. Jak se medúzy rozmixovaly neříká. Jezdí sem každý rok. Dřív bylo prý víc písku a méně odpadků. Vystudovala psychologii, pracuje za barem.

Němky jsou v tahu, Matthew taky. Ospravedlňovač zevlu a jeho hrotičky. V trusu další ostrá semínka. U Dangu zastavuje na skútru holka a kupuje si to podivné jablko. Upozorňuju ji. „Yeah but you can eat it.“ „Yeah but it´s coming out every day.“ „I really like it.“

Top chill podvečerní dřímota na pláži po rýži s chili. Chilly vánek, rytmus vln, sluníčka tak akorát. Uslyším fíkání spreje a roztírání. Z celé prázdné pláže si vybrala místo pár metrů ode mě, Ruska špulí rty na selfie tyč, střídá šílené pózy a ksichty. Těžko hledat debilnější formu života, než člověk sebefotící. Deset řvoucích Thajců začalo nad námi hrát fotbal. Top chill gone bad. S Ruskou se na sebe pousmějeme. Trochu mi z ní stojí.

Přichází husband s ananasem. Dá si pár kousků a dál dýluje ajfoun, touchuje, přejíždí. „Can I touch? Can you touch?“ Vysportovaný husband kontroluje obzor. Tetovaný tým FC Prales do toho dává všechno. Ruska se rozšafně natulí k manžovi pro společnou selfie. Na útesu se tyčí osm zchátralých bungalovů, trademark Lonely beach. Opice tam chodí rodit. Porodnice pro opice. Někdo je tam šel fotit a jedna máma ho kousla. Z vesnice stoupá dým. Utíkám do vody, než to koupím balónem.

Cestou zpět na pláži sedí tři osamělé holky. První není hezká a kouří, druhá nevypadá chytře a čte, třetí je hezká a vypadá chytře, ale jí a moc jí to nejde, tak radši neruším. Pak potkávám ještě čtvrtou, která hledí na moře a jí jogurt. Chci se jí zeptat, jestli je dobrý, ale vždycky, když jdu z pláže, nemám vůbec chuť mluvit. Takže u ní jen asi minutu stojím a jdu pryč. Ona tam dál stojí a netuší, co se kolem ní dělo. Z Cancunu hraje Ain´t no sunshine when she´s gone. Z Dangu na mě jedna gestikuluje, že mám jít jíst. Naznačuju sprchu.

Chatka je začazená od toho ohně. Zhasnu a otevřu dveře, aby se vyvětralo, ale spíš tam naleze víc smradu z venku. Cítím se vole osaměle, stolet, dolet, dole, D. To bych si mohl nechat vytetovat. Není nálada.

V Dangu vedle mě sedí tři Češky. Dávají si nejlevnější jídlo, tak si dám trochu dražší. Papaya salad with crab, poslední hřebík do rakve. Klepeta kraba přikryté čínským zelím. Nohu v kelímku zahozeném pod stolem. Stěžuju si. Říká, že za sto bahtů dostanu jen malého kraba. Ukazuju, že na něm ale není vůbec nic. Myslel jsem, že tam bude nějaké masíčko zamíchané do salátu a ne skeleton. Proč vlastně žeru kraba, který živořil v akváriu? Zkouším z něj něco vydolovat, plnou pusu chrupavky. Hýbu apaticky jeho klepety. Pořád fungujou.

Kupuju ovoce a opalovací krém 30 na trochu radikálnější opálení a jdu do Cancunu. Sedí tam Francouzka, která mi dala leták. Violaine. Pouští tam film Terminál s Tomem Hanksem. Snažím se ji balit. Což zpětně nechápu, jako ve většině případů. Pořád píše na ajfounu. Za mnou stojí na baru čivava jak z plyše. „Píšeš s přítelem?“ „Jo.“ „Jak dlouho jste spolu?“ „Ne dlouho.“ „Co to znamená?“

Vyzvu ji, ať si jdeme sednout na plastové židle k moři. Přijela sem s jedním a tady potkala druhého. První byl sociopat. Slíbil, že ji finančně pomůže, ona nemá moc prachů. Byli na nějaké párty a ona se bavila s týpkem. Přítel přišel a řekl týpkovi, že si s ní má dělat, co chce. A šel na hotel. Ona se naštvala a rozešla se s ním. Teď ji překlenuje turecký barman z Himmelu. Domů se vrací zhruba stejně jako já. V letadle bude zase sedět vedle toho ex.

Měli roční on and off relationship. Našla tu sebe sama. V očích toho Turka. Dovolená často pošoupne věci v lidech i mezi nimi. Je jí devatenáct a chce být letuška, protože má ráda letiště. Ten ex jí prý bude v letadle určitě vykládat, koho všechno viděl a co šukal. A ona bude chtít brečet. „On je jed!“ dramatizuje. „Neměla bys to zlo házet jen na něj. Je to hlavně v tvojí hlavě,“ upozorňuju. „Měla bys využít toho letu a usmířit se s ním.“ „Na odpuštění ja moc brzo.“ „Ne odpustit, ale nebrečet.“

Bylo na ni namířené silné světlo, když mi vykládala story svého mladého života. Vlastně se rozsvítilo v průběhu. Přijímal jsem její osvobozený vajb, jak mi v tu chvíli připadal. Rozhořívala ve mně oheň touhy po cestě, ženě. „Asi v tobě zaplnil díru,“ říkám o Turkovi. „Přesně tak,“ směje se. Scénář je moc jasný.

Thajští prcci házejí do ohně fire show listy. Francouzky to maj. Na párty nikdo nepřišel, jenom jeden týpek píše. Z Dangu jsem odcházel v pohodě. Všechno se dá vzít v pohodě. Vlastně ne vzít, ale vytvořit. Jen se na tom musí trochu máknout. Nějaká ženská mi na temeno sype červené hvězdičky.

V Siamu se tetuje. Někde jinde něco je. Dám si v Cancunu free drink za leták. Pak tři banány od týpka od kokosu. Dva jsou siamské, hádám se, že je to jeden. „Half,“ on na to. Snědl jsem je a nenašel koš, takže jsem do Shanti shanti baru vstoupil se slupkami v ruce a dal hodinovou performance.

Tančila tam krásná holka. Její týpek seděl, a pak odpálil brko. Zhulil je a osmělil se. Jejich pojointové tančení mě zhulilo. Ten týpek byl hrozně vtipný. Pak zmizeli a já jsem tančil už jen s plazmou, na které hrál fotbal Juventus s AC. V páté minutě nastavení za stavu jedna jedna penalta, gól, konec a já jsem taky šel.

Probudilo mě žnutí srpem. Podíval jsem se z koupelny. Týpek s mačetou sekal listy z banánovníků a rovnou je taky pálil. Oheň praskal a vzhůru stoupal sloup hustého dýmu deset metrů od mého bydliště. Čekal jsem brzké vyuzení, ale vítr naštěstí vanul opačným směrem. Koupil jsem další dvě noci a šel na jídlo do Dangu. Vedro. Hodnověrně ze mě lije, když se prokousávám dvěma talíři nudlí.

V sámošce koupím vodu, učím se tam pár frází. Dobrý den je samalika, děkuju kaponka a nashledanou lakon. V Siamu potkávám JARanku. „You´re going to the beach?“ ptá se. „Totally. I´m ready.“ Ledová voda z bottlu bodne. Slunko pálí, moře modré. Battle mezi vědomím moře a egem tebe. Opodál se válí kyprá nahořebezanka. Pleskl bych ju po prdeli. Když jsem nevyspaný, tak mi stojí. Modrá náruč mrdu, bodlo by pár bodných ran. Zasadil bys odstavec.

Jde do vody, na obličeji nějakou mrdku, masku. V nose kravský zvon. Je ze Santa Cruz, kde jsem kdysi byl. Vypadá v obličeji jako ladyboy a je stejně poddajná. Uplavu jí na druhou stranu pláže. Nádherně pokecám s vdanou Ruskou, zrovna zapadá slunce. Alexandra. Jiskří to. „Beautiful,“ hledí na obzor. „Special moment,“ já na to. Byla v kočanžské nemocnici otrávená z jídla.

Večer potkám JARanku s kámoškou, taky JARankou, v Cancunu na výborném filmu o naháněčích tornáda. Pak se jdu převléct, a když se vracím zpátky do víru, nějaká kočka čeká na palačinky. Je to Češka z Jablonce. Pokecáme v jejím resortu. Dává brko a trochu tlačí. Když nechce skočit do bazénu, zdejchnu se.

Francouzka je v Cancunu hrozně zahloubaná do mobilu. Děda s dvěma kytarama a kurvou. Bradavlky. Ting tong. Zvuky se mi slévají ve slova. Buy apple once by apple ones. Buy trousers. Like the press. Sjíždím svět svým psaním. Stojím u nedokončené partie kulečníku. Není už černá. Není ani bílá. Psi postotupělí. Psychosochy Buddhy. Way tu ten čik ne čip.

Pomalu chceš a nechceš lidi. Mrdáš boky, honíš rukama. Měníš rytmus a směr. Můžeš. Jen být dost silný i slabý. Sám sebou i od sebe. Sex sex sex sex sex sex sex sex. Zásek. Tančit pro někoho, tančit sebou. Ježíš, věříš, nemáš vodu, ležíš. Moc rácio vede k give upu. Třicítka je málo, padesátka fungovala. Chtěl jsem se víc opálit. Tak jsem se spálil. Jako když ti kolem hlavy krouží superrychlý komár a ty mu jen užasle tleskáš.

Nevychytatelná moucha. Modlíš se k němu. Modlíš se, aby ses mohl modlit. Nedáváš smysl. Je tady a je jinde. Do duše tě řeže jeho nadzvukové bz. „I´m writing. That´s why.“ Zní z ní katarzní kurvení. Zničení, zvěčnění dýmu. Strop. Sport. Všechny problémy neexistujou. Dig.

Thajsko je počítačová hra, ve které máš dosáhnout co největší pohody. Tančí na párty v Siamu jak pírko ve větru. Ta druhá víc šuká. Její boky, prdel, vlasy, poštěvák štěká, pochva vlhká. Pochválím, jak trsá. Němka nemá chybu, honím bycha. Zvu ji na drink, co je v Cancunu zdarma. Zamrdá? „I´m gonna stay here with my firends.“ „Of course.“ No intercourse. Dýdžej z Dojčlandu dýluje pohodu. House music is… Tuctuc. Mrdá to šílené štěně. Dělá vlny v kontrastu k té něžné. Bere mě. Šéfuje si drdol. Dneska je to na éčko.

Zapřede s ní rozhovor zarostlý Chilan. Bavil jsem se o něm ve vodě s jednou Němkou, co žije v Austrálii. Seznámila se s ním na pláži a po dvou minutách se jí prý ptal, jestli mu dá pusu, což ji namíchlo. „Neměl se ptát,“ souhlasil jsem. Šéfoval jsem ji, teď s odstupem času nepochopitelně. Ten Chilan zrovna ve vodě šéfoval Němky, které se učily vestoje pádlovat na surfu.

Možná se s ním baví, aby se mě zbavila. Její kámoška si k nim sedla na zem jako pejsek a smějou se na tu něžnou, která si valí. Nevím, jestli mu dá. Ta urgence někoho sbalit. Nedá mu, zůstane pocit prostituce dobře zabitého večera. Vlní se vedle sebe. Chilan si svou petkou ťuká s těma pádlařkama. S jednou se začne bavit a na tamtu sere. Začínám ho respektovat. Měsíc ubyl do půlky.

Pádlařka je ošklivější. Blufuje. Tamta se nudí, drive jejího tance znatelně poklesl z předchilanova období. Otáčí se na další kundy, které zezadu obklopují Chilana jako siločáry pilin magnet.  Chilan nerušeně konverzuje, dobře to hraje. Tamta se po něm smutně dívá. Pohledem se setká se mnou, který píše v alternativní siločáře. Ztrácí beat, který se v rámci pískového parketu luxusně etabluje. Ošklivá pádlařka na Chilana dotčeně kroutí hlavou a on osiří. Vstává a baví se se zralou známou na krok od zaražené tamté. Přichází dvě kurvy. Přestávám mít pocit, že to hraje, možná se mu nelíbí. Jdu na kolu. V Cancunu tančí suprovní malý místní klučina.

Když se vracím, baví se zase s tou odmítavou ošklivou. Němka marně hledá někam ztracený nájezd. Když Chilan znova osiří, jen jí pokyne a ona si za ním vděčně sedá. Dlužno podotknout, že Chilan není nic prvoplánově přitažlivého, spíš takový jouda. Nějaký šarm ale asi má. Loučí se s ním po francouzsku a na poslední chvíli mu ještě stiskne rameno, jako by si ho chtěla pojistit, a věnuje mu vřelý úsměv.

Bortí se mi záda. Sedá si za mnou ta ošklivá a pisklavým hlasem přiopile povídá. Půjdeme plavat. Cítím se znásilněn. Chce, abych jí napsal svoje jméno. „To je tvoje skutečné jméno?“ „Jo.“ „Někteří lidi, co píšou, mají pseudonym. To není…“ „Ne. “ Slézá po zábradlí do moře. Stojí tam a vypadá strašidelně jako polednice, kdyby ji hrála Aňa Geislerová.

Je jich asi sedm kámošek. Plavou ve vodě jako pejsci. Svlékám se a nahat jdu mezi ně. U břehu jsou dvě, jedna nahá, druhá nahoře bez. Ve vodě světélkuje plankton. Nad pralesem se blýská. půlměsíc majestátně prosvětluje mraky. Je to nesmírně příjemné. Plavu s tou svou, ale vyšokuje se, když se jí dotkne ten rosol. Pak plavu s jinou, tahle má příjemný hlas. Brzy se ale taky vyšokuje a jde za ostatními, které už čekají na břehu a volají ji. Přítomnost dívek se ještě chvíli vlní v klidné hladině. V klidu buchty.

Thajsko je trip, vzorkovna, radikální inkarnace. Cítíš vibraci a sdílíš felaci marně, poměrně schválně. Nahánějí tě shemalové: „Where you go, my friend?“ Úlevně spočineš v uctivě nevšímavých výrazech chladivých jak láva po přechodu. Vždy je tu nějaká přítomnost, většinou nepřiznaná. Ta píše nejvíc. Chceš ji odhalit, ale když ji odhalíš, už ji nechceš. Její neprojevenost je pro tvůj zájem esenciální. Hmota je jen orientační bod pro pozornost.

Přítomnost je přelétavá jako motýl. Projektuje se a rozplývá. Vystřeluje a vrací se. Dělá výboje, vybíjí se. Dobývá, boří nábytek. Marnivě tančí trhavými pohyby ztřeštěné opice ztracené v pralese svých pohybů. Hledá cestu z problémů, ega, komunikace a nachází ji v úsměvu, který říká vše a pojí s jinou přítomností. Značí, že neútočí, neutralizuje strach.

On ji chce líbat, ona jeho zhypnotizovat. Líbají se jako pomníky popudu uprostřed parketu. Melting pot top chillu nad ránem v Himmelu. You should go and love yourself. Usměje se, neútočí, zmizí z očí, zmiz jí z očí, zmije tě zmerčí, obtočí, zaškrtí kryptou domněnek. Labyrint. Átman.

Sleduju ty pokusy o zmocnění se, zaujetí pozornosti a zase vzdání se jí ve snaze o zacyklení, vytvoření frakce a reakce, elekce, erkece, sekrece, penetrace, periodizace pod rouškou small talku pozdní noci. Původní dojem přinesl jen zdání dobra. Další den – totožný problém. Přelétavá přítomnost nemůže kotvit v ničem jiném, než v sobě, v ničem pomíjivém, jako žralok, který musí plavat, nebo se udusí. Pauzy přechodu, tvoje nepoznatelná nutnost ve světě, tvoje funkce scestí každé situace, tvoje osamělá frakce, osa nepředurčenosti. Friends will be friends.

Cestou kolem Ting tongu se za mnou rozběhne ladyboy a chce mě vzít kolem ramen. Nesu petku za vodou. Odšroubuju vršek, a když je vedle mě, oženu se s ní po něm a vychrstnu celý obsah. Pokračuju v chůzi a on na mě řve hlasem kačera Donalda. „Why you make me like this? Hey, I want to fight with you. You don´t know anything about me! I will fuck you! I know where you stay! Why you come to Thailand? I didn´t want to talk with you! Why you do this to me?“

Přitom všem si stáhne vršek šatů a ukáže silikony, které zřejmě mají dodat jeho slovům váhu a které už jsem viděl. Táhne se za mnou jako sopel a je čím dál blíž. „You can´t say sorry? Tommorow I find you!“ Míjím poslední bar. Zastavím se a otočím. „Any problem?“ zeptá se holka, co tam stojí a ladyboy žaluje něco thajsky. Když se nikdo nemá k tomu to řešit, jdu dál.

Je přímo za mnou. Ohlíží se po zemi po nějakém šutru, kterým by mi rozmázl mozek. „OK, I´m sorry,“ pokouším se o mírové řešení. Ani ne tak ze strachu z insultu jako ze strachu, že dojde k fyzickému kontaktu a já budu muset shánět savo.

Nevypadá, že by ho to uklidnilo. Ožene se, ale pohyb nedokončí, zůstane u komiksové karikatury útoku, mírně poodběhnu. „I know it´s your country but stop following me.“ Ladyboy pokračuje ve fatwě, ale už aspoň není tak blízko. Brzy jeho hlas zní z chlácholivé dálky.

Poslední jeho slova jsou: „You know you want me! Why you act like this?“ Nejdu rovnou domů, kdyby mě sledoval. Doufám, že pointou mé zdejší anabáze nebude gangrape od lonelybeachských ladyboyů. Třeba je v Thajsku polití vodou urážka největšího kalibru.

Když slyším u resortu vrčení motorky, zhasínám světlo. Bylo to až ze silnice, to jen moje zjitřené smysly. Svítá, hřmí, zpívají ptáci, heká ještěrka. Asi se to nemělo stát, je to celkem trauma, ale ta ejakulace ve mně zrála dlouho, byla to promyšlená spontaneita. Byl to vztek na vlezlé kurvy. „I just splashed water on him or her, whatever.“ Zítra plavu na ostrov s tou holkou, co jsem myslel, že se utopila. To mě drží nad vodou. Beru kondáč.

Nebyl potřeba. Napřed tam vůbec nebyla. Pak přišla, ale byly na ni moc velké vlny. Plaval jsem sám na mělčinu mezi ostrovem a pevninou, trochu šnorchloval mezi korály. Bouchl jsem se o ně do nohy, nervózní z ladyboye. Z nervozity jsem taky tu story na potkání vyprávěl. Cestou zpět mě málem přejel motorový člun.

Kde bydlel Matthew, teď bydlí nějaká fejsbukářka. Počastovala mě chladným hi. Dal jsem si šlofíka, ale nechal dveře otevřené tak, že dovnitř svítila její rozsvícená svítilna. Brzy se uvnitř rojili komáři. Fuck! Vyhnali mě ven.

V beach front chatce Siam hutu seděla nějaká JARanka. Pokecali jsme a domluvili sraz v Himmelu. Kolem šel Chilan s tamtou. JARanka nedošla. Pak jsem se dozvěděl, že v chatce vytuhla. Pokud mi vyjde sprej, jdu spát.

Sprej vyšel, jiné věci not so much. Ráno mlácení kladivem a cirkulárka, nepochopitelně jen od osmi do jedenácti. A když ne to, tak Australan s hlasem podobných účinků. Je tam už dlouho, ale teď se naproti něj nastěhovala holka a aktivizovala ho, takže nezavře hubu. Spolu s shemalovými výhružkami celkem znepříjemnění závěru pobytu.

Lonely beach se vyprazdňuje, končí sezóna. Ulice zejí prázdnotou. Zůstávám do hořkého konce. Smažím se nad pad thaiema, lije ze mě jako ze zvířete. Rýži, ovoce, vodu a klidným krokem na liduprázdnou pláž. Skřeky ještěrky můj mozek překládá jako: „Let go. Let go. So bad.“

Slunce spaluje, všechno hraje barvami. Mraky černé i bílé mění tvar, trhají se i slévají, svíjí se jako chameleón v transu. Vášnivě měním svou trasu, než kamení v minulosti. Utíkám její nekompromisnosti a napodobuju ji fatálními texty.

Je tu taková pitoreskní postavička, chlápek v bermudech, tričku a klobouku, který celý den chodí po ramena ve vodě sem a tam podél pláže. Večer vyleze a konstantní chůzí kráčí do vesnice. Stál jsem mu dnes v moři v cestě a oslovil mě. Bydlí na Aljašce. Přes zimu je tam tma, a tak už pětadvacátou tráví na cestách. Napřed jede na Ko Chang, pak do Nepálu a pak zase na Ko Chang. V Nepálu chodí treky pod Everestem, přitom je docela při těle. Vykecal se a zase šel. Prý tu ještě v roce 2002 nebylo nic. Fajn pokecat s Amíkem.

Dnes poprvé se slunce potopilo přímo do něžně zvlněného Thajského moře a ne do tmavomodré vrstvy smogu. Šel jsem z pláže a s nikým se nebavil jako vždy, když jdu z pláže. Přikoupil jsem poslední noc navíc a klopýtal kamenitou zadní cestou, abych se vyhnul shemalovým barům. V Cancunu dávali Revenanta, moc krvák, vydal jsem se zpět do vesnice.

Po silnici chodila pořád dokola půlmetrová stonožka. Měla štěstí, skútry se jí těsně vyhýbaly. Nezdálo se, že někdy tu silnici opustí. Sebral jsem odvahu, nechal ji vlézt na svoje papíry a hodil ji do pralesa. Pak jsem sám bloudil pořád dokola a zachránil se tím, že jsem si sedl na lavičku u cesty na dohled Dangu. Sledoval jsem číšnice a turistické typy.

Najednou přímo před mýma očima v přímém přenosu skútr srazí psa. Jsem v šoku. Thajec vstává a drží se za kolena, pes se vypotácí zpod vehiklu taky trochu kulhající, kňučící a vzápětí i šokovaně štěkající. Už jsem ho dřív viděl, místní rozumbrada. Nikdo ho neřeší, jen týpka a jeho moksnu. Ani on o svou oběť nejeví zájem.

Lidi z restaurace Kitchen, před kterou se to stalo, berou týpka k umyvadlu, aby se opláchl. Kolem jde německý pár a zajímá se, proč ten pes štěká, asi ho znají. Vyprávím jim o akcidentu, jsou nešťastní. „What can we do?“ vzdychnou si ustaraně i alibisticky zároveň. Thajec dává dohromady sebe i odpadlé části dopravního prostředku a vrací se, odkud odjel.

Pes přichází za číšnicí z Kitchenu. Ta ho bere na svůj červený skútr. Pes má přední tlapky na řídítkách a je dost vratký, ale klidný. Odjíždějí. Nehoda vypadala drasticky, ale thajští psi jsou asi ke sražení skútrem nějací imunnější. Asi za deset minut se vrací viník, něco ještě řeší s restaurací, možná svědectví. Žádná policie, která by sepsala pojistnou událost, na ostrově nefunguje.

Přisedá si ke mně holka, se kterou jsem ve vodě sledoval západ slunce, Alexandra. „Byla jsem na masáži,“ svěřuje se. „Já vím, viděl jsem tě, jak tam jdeš.“ „Jsi stalker.“ „Za to nemůžu, šel jsem zrovna kolem.“ Potkal jsem ji párkrát už dřív a šel za ní, ale nebavila se se mnou, protože je vdaná. Ve vodě jsem ji ale viděl s nějakým holohlavým vousatým týpkem, a pak i v plážové loungi. Manžel to nebyl. Romanticky se na něj smála.

Teď se se mnou baví. Prý jsem divný, ale dobře se se mnou povídá. Na večeři se mnou ale jít nechce. Z Dangu na mě volají, když zavírají pobočku s ovocem, ať si přijdu pro košík. Číšník je nějaký nalitý a posunkuje, jestli ji budu mrdat. „I don´t know. I want.“ “ You want?“ směje se.

„Proč ti to dali?“ ptá se udiveně Saša. „Protože mě mají rádi.“ „Proč tě mají rádi?“ Nevím, prostě mají.“ Ve skutečnosti proto, že tam každý den nakoupím ovoce za sto padesát bahtů. Tak mi občas dají pár nahnilých banánů, které mi pak stejně ukradne opice, nebo nějaké přešlé zbytky. Jde sama do Dangu a já zůstávám se svým hladem, hladím si ho a říkám mu malý.

Stavuje se za mnou na skútru vousatý zrzavý holandský hulič, vedle kterého jsem tančil v Shanti shanti baru a on se na mě smál. Jmenuje se David, ale já mu říkám Knut. Vypadá jako prototyp skandinávského cestovatele po Asii. Má novou buchtu z Číny. „I´m his hooker,“ hlásí a mně chvilku trvá, než pochopím, že je to joke. Schvaluje mi spláchnutí shemala. Taky kolem jde Češka s českou kámoškou. Vyprávím jim o psovi. Připadám si najednou jako doma, všude kámoši. Knut s Čínou odjede, pak jedou zpátky, mávají mi a smějou se na mě, pak přijde z večeře Saša.

Sedne si za mnou a píše si s tím holohlavým týpkem, který vzápětí taky dorazí. Němec, třicet tři, doma všechno prodal. Šedesát dní v Thajsku, půl roku na Bali, prostopovat Austrálii a koupit auto na Zélandu. „Manický plán,“ chválím. „Neříkám, že to vyjde,“ mírní. Beru si na něj fejsbuk, abych mohl sledovat jeho destiny. Saša se směje, protože když jsme se spolu pořád potkávali, říkal jsem, že je to destiny.

Simon je v klidu, až na to, že balí Sašu, takže když se spolu normálně bavíme, působí to jako battle, který to asi je, i když o tom nevíme. Je to taky skromný cíťa. Předtím jsem říkal Saši, že jsem se ani po osmi letech nevyrovnal s rozchodem a ona na to, že to není normální a že si to vsugerovávám. Simon potvrzuje, že je to naprosto normální a pouštíme se do debaty, proč muž, když má skills a zdroje rozsévače, nese rozchod hůř než žena, která je potenciálně závislejší a věrnější. Paradox.

Saši to šíleně sluší ve žlutém světle z bankomatu. Tajemně se usmívá a vlasy ji halí do aury víly zvolené dumou. Bavíme se o Putinovi. Je napůl Ukrajinka. Tvrdí, že nemá smysl kritizovat, že to jsou nějaké politické hry. Ten názor sdílí spousta Rusů. Zajímá se spíš, co jsem o ní zatím napsal. Prozradím, že je tajemná a že se romanticky směje. Simon se shovívavě pousměje stejně jako, když Saša nakreslí můj poměrně zdařilý portrét, ač jinak nekreslí.

Oni kalí pivka, já žeru ovoce. Postupně mi dochází, že ji má solidně rozdělanou. Saša bydlí nad tou lavičkou, a když si týpek půjčí klíče a jde k ní na záchod, Saša se tváří trochu nesvá. Dochází mi, že spolu asi i spali. Snažím se teda aspoň napravit si tu divnou reputaci. Nějak mi to celé přijde přínosné, příjemné. Navíc jsem myslel, že má manžela. No a toho teda nemá. Kecala, aby se mě zbavila. Ale ten dojem už neodbourám. Takže mi nedělá problém brát ji jako zadanou. Naopak, s manželem se mi líbí víc. Pořád se směje mým jokům, párkrát ji fakt dostanu.

Vyprávím, jak se na mě v Bangkoku na ulici usmála prostitutka a já jsem se ráno probudil v hostelu a ona se na mě usmála znova. Že jsem spal s prostitutkou. V hostelu… „Jakýs měl pocit?“ „Z čeho?“ „Kdyžs s ní spal?“ „Já jsem s ní přece nespal. Jen v hostelu. Jak sis mohla myslet, že jsem spal s prostitukou? “ „To je v Thajsku normální, ne?“ Simon říká, že mu to přišlo nějaké divné. Kolem jde nalitý číšník z Dangu, emotivně potáhne z cíga a vidí, že u té kočky teď sedíme dva. Chápavě se směje stylem: „Ach, ti Evropané.“

Sedíme do u té cesty do rána a zdá se, že jsme poslední tři lidi v Lonely beach, kteří ještě neodjeli. Simon Sašu láme, aby jela se skupinou jeho přátel do opičího města. „Opice jsou přece všude,“ namítá Saša. „Ale tam s nima lidi žijou fakt v symbióze,“ láká Simon. „Ale já nechci být obklopená opicema. To mě fakt neláká.“ Mám chuť poznamenat, že to by si neměla začínat se Simonem.

„Tak se mnou buď v Bangkoku. Zajedeme na trh na řece, na dobré jídlo, do chrámu, pronajmeme si pěkný pokoj,“ počítá a ona se na něj usměje jako na snílka. Sama uvažuje o tom, že na svoje poslední čtyři dny zaletí do Laosu. To jí rozmlouvám, když jde Simon chcát. Ať zůstane v Lonely beach a přemýšlí o svém životě. Dělá v kanclu a štve ji to, není štastná. Nebo ať jede se Simonem. „Je fakt v pohodě,“ říkám jí jako ségře a ona se tváří jako ségra, kterou můj názor fakt zajímá. Zakládá si na své svobodě. On to trochu moc hrotí, jako by si nebyl jistý. Prostě jako já. Rusky jsou hravé, nesmíš jim moc jít na ruku. To až pak, pak se chcou vdávat.

Postupně jsem mu ji přenechal. Byla to zvláštní hra. Šlo o to, vidět se z jiného úhlu pohledu. Ona mě, já ji, on mě, on ji, já mě, ona ji, on ho. Je je někdo jiný. Na přátelství to asi nebylo ani mezi jedním z nás, ale dokonale jsme naplnili roli náhodných známých. Když se loučíme, mám pocit, že odejdu se Simonem a ona sama nahoru. Shovívavě se usmívají a čekají, až vypadnu, tak padám do Good and cheap, kde mě žerou komáři po fried rice seafood u pad thai seafood. Teď si za mě sedli dva ladyboyové. Promptně dožeru a padám dál poloprázdnou párty ulicí, kde se to ladyboyi najednou jen hemží. Pronásleduje mě ale jen roztomilý čokl.

Tady to je vlastně ráj. Jen to chtělo se víc vyklidnit a filtrovat lidi. Posedět, nechat usadit prach, nechat to k sobě přijít. „Nesnáším ty místní cestovatele,“ řekl Simon. „To je tím, že po nich něco chceš.“ „Chce to nebýt jen subjektivní. Taky objektivní.“ „Objektivita je láska.“ „Každý má jinou historii a tedy i jiný úhel pohledu na stejnou věc.“ Přirovnal Sašu ke Keiře Knightely, což jsem absolutně nechápal. Ona mě ke Cumberbatchovi. On vůbec.

Poslední den. Moře po bouři kolosálně klidné. Žádná vlnová aktivita. Velké zrcadlo a kolem nahusto nasázený prales. Vedro, prázdná pláž. Saša, Simon a jeho friends rozšafně rozprávěli v Dangu. Sedl jsem si jinam a sledoval živoření krabů v akváriu. Prali se. Koupil jsem si lístek na zítřejší odjezd. Probudil mě drásavý hlas Australana.

Mezi nohama moře, v očích pot. Teď. Plav. Na mělčinu. Napřed ovoce. Horké není dobré. A voda. Voda taky ne. Vyrojili se mravenci. Po Saši už netoužím. Přijde a odejde to jako vlna. Objektivita je vlnění. Člověk je vlna. Tak horko ještě nebylo. Hřmí, oblohu zahalí opar. Moře jak Mácháč. Ve vodě potkávám Sašu. „What´s the difference between minibus and big bus?“ ptá se. „Well, the minibus is small.“ Smích. Simon jede zítra minibusem, já big busem. Tak mu dělám reklamu. „I don´t like to smell people.“ Pořád neví, co dělat zbylé čtyři dny. Ale vlastně neví, co dělat se zbylým životem. To taky neví. Neví, že neví, ločí se se mnou, přeje mi vše nejlepší a odplavává se líbat se Simonem, který se zatím bavil s tím Australanem s příšerným hlasem. Je to jeho kámoš, bude u něj v Austrálii bydlet.

Noční nebe solidně, lucidně blýská. Fire show v Cancunu, dávám colu. Obloha se periodicky rozsvěcí, fouká čilý fén. Zpoza obzoru vykukuje zelená záře, kterou Naďa nazvala žraločíma očima. Vlastně robotíma. Klacek s hořícími konci se točí, koule na provazech kolem nahých thajských těl. Stalking prázdnoty posledního večera na Ko Changu. Končí úděl plážového života. Osvícený negr se snaží. Čistě se čertí nečekaně přesnými pohyby, vylučuje pochyby. Karma je přesná geometrie, všechno ostatní je hřích. Točí ohněm holkám těsně u hlav a ony neuhýbají. Vyhodí tyčku a ona vzplane jasným plamenem a sežehne holkám tváře. Masivní pohřeb snů do ponurých hlubin vydatného spánku. Jeho prsty už se dotýkají tvé tváře a jitří tuto přežitou přítomnost k zářivému konci nadějí. Návrat do nové nicoty, nic tvé jistoty. Stíháš nízká mizení, stoupáš, mrazí. Co se to děje? To vnitřní pnutí je od svého zdroje hrozně daleko.

Jdu do vody. každý můj pohyb zrní zeleným planktonem. Plavu sem a tam podél pláže. Škoda, že jsem si nevzal brýle. Skomírající Lonely beach paří novýma holkama. Projdu s igelitkou petky bez špetky energie. Ve dvě ráno budíček přírodního elektra. Bouřka přímo nade mnou, průtrž mračen, notorické hřmění. Cítím kapky, roh postele je mokrý. Rožínám, vlétají můry. Kdy, když ne teď? Hřmí, až se třese chatka. Trhnu sebou, když na mě sedne můra.

Všechny pocity jsou zbytečné. Mění se jako pohledy na ubíhající krajinu. Budoucnost je neznámá, člověk sám sobě otazníkem. Co udělám? Počasí. Nejdřív přijmout, až pak řídit. „I´m sad that I´m leaving,“ říkala Saša. „It´s just an illusion, the fear of death,“ já na to. „No. I´m not sad that I´m leaving this place but that I´m coming back to my old life in Moscow that I don´t like.“ Nabízím alternativy, ale žádná se jí nezdá. Déšť umlká, vynořuje se stereotypní beat dízy. Neuschnou mi plavky.

Loď ržá. Sbohem, Ko Changu. Loučení s majiteli resortu, s lidmi v Dangu. Všechno v pohodě. Thank you, it was nice. Prší. Přeplněným tuktukem do přístavu. Jedu big busem, abych se nemačkal, zpočátku je to ale naopak. Vystupující týpek mě sejme báglem. Jede tam taky ta JARanka, co usnula, míří do Kambodže stejně jako ukecaný pár prahnoucí po cestovním small talku. „We´re going to Kambodia. Long day ahead. Twelve hours to Pnom Penh.“ „A book is handy,“ ukončuju to, týpek čte. „I want to finish the book,“ říká přítelkyni. Na lodi uloví JARanku.

Vylezlo slunce, koupu se v potu. Na palubě sedí mrkající mnich. Po otočení lodi už jsem ve stínu, jak jsem správně vypočítal. Změkčuju opěradlo záchrannou vestou. Za zády se zhmotňují mocné obrysy divokého Ko Changu, vpředu se představuje umírněnější, přízemní krajina pevniny. Mnich zavírá oči. zelenou hladinu vlní pěna, provázejí nás vlaštovky. Po hladině skáče rybka jako placák. Míjíme své zrcadlo, jednoduchou rezavou loď, nahoře lidi, dole auta. Přirážíme k přístavu podél rezavých tyčí obepnutých pneumatikami. Mnich nahazuje bágl. Turisté se mačkají do jednoho autobusu, já stíhám až druhý, který je prázdný. Jedu tam jen já a mnich.

V big busu klíma, dvojsedadlo pro sebe. Škoda, že jsem nezabral zadek, mohl jsem ležet. Teď tam válí šunky někdo jiný. Z okna sleduju ananasové plantáže. Žeru bananas. Snědé děti hrají v růžových dresech fotbal. S tím zadkem jsem to zbabral, ale ve spodním patře busu je taková pohovka kolem stolu a nikdo tam není, tak se tam luxusně natáhnu. Pěkný šlóbrc, teda po tom, co utichnou uhihňané Němky. Slast.

Zastavujeme v motorestu hned vedle svatyně s hákovými kříži. Dávám pad thai. Jede se dál, čučím na efemérní thajský lajf, impozantní. Svatyně u benzínek. Omšelé byznysy. Nečitelné nápisy. Mrtvý pes v pytli s provazem u dálnice. Hejno kroužících asi čápů. Toyoty. Svatyně. Stavby silnic. Billboardy. Buddha. Král. Mýtné brány. Růžové taxíky. Vodní plochy, sady, dýmy. Tripově vlající thajská vlajka.

Na abstinenci je nejtěžší fáze, kdy opadly negativní účinky drogy a ty v ní pokračuješ bez důvodu, protožes zapomněl drogu.  A nejkrásnější. Dostaví se pocit slasti z manka, vynoří se zbylý svět  a jeho potence se lesknou v efemérní naději, která trvá. Plaval bych. Zácpa. Přistávají letadla. Neustále přistávají. Neustále zácpa. Cyklostezka u kanálu je lávka bez zábradlí. Dal bych. Megaboardy s nápisem: „Buddha – no tatto“. „It´s disrespect to use Buddha as a decoration. Disrespect to Buddha is wrong by law.“ Slunce, smog, dálnice, Bangkok. Knowingbuddha.org. Auta, auta, auta.

Místo na Kao San vystupuju na vlakáči. Procházím se halou. Cestovatelé čekají na své vlaky, chce se mi cestovat taky. Oranžovoskvoucí soumrak na to vrhá jasné světlo. Krásné bangkocké buchty, žádní nadržení shemalové a vydržované čubky. Normalita, realita. Středoškolačky se mnou dělají rozhovor. „Kam jedete?“ „Home.“ Smutně, uraženě, zaražené, zakřiknutě. Sebevědomě bych teď rád dal on the road off the beat road meet some locals off the tourist trash talk. Vynořila se spontaneita, zvenku. Ale zároveň je vše, jak má. Vše maká.

Metrem do BB housu. Každá změna místa skýtá nové potence. Matthew jel pak do Bangkoku na deset dní. Ta životná všímavost, co mě popadla. Boží kundy ztracené v mobilu. Jen jsem nevěděl, kam jet. Nemusíš jet nikam, musíš jen prostě být on the road, jen tak se motat, nechat se vtáhnout. Ale to jsem jenom asi vole vyklidněný z toho moře.

Na Makasanu se stejně jako před měsícem nemůžu rozhodnout, jestli si koupit salát. Zásek. Posledně jsem si místo toho šel koupit shake a ve frontě mi ta buchta poradila jet do Lonely beach. „You´ll never gonna wanna leave.“ Zácpou procházeli uhlazení mormoni a bavili se s Thajcema na skůtrech, vysmátí. Pes uřícený z ležení mrská o zem ocasem, zoufale vysmátý. Květinář motá květiny jako před měsícem. „Jsou fresh ty saláty?“ ptám se prodavačky vedle. „New,“ kýve. Setrvám pohledem a ona se začne smát.

Letištní linkou jednu stanici na Ramkhanhaeng. Rudá noční trafika aut, ponořenost v telefony. Chaosní architektura evokuje vášnivou kreativitu. Salátnice byla roztomilá, ale nemůžu si dovolit průjem.

Když přijdu do pokoje 312 v BB house, od kterého jsem na recepci dostal klíče, jsou otevřené dveře na chodbu i balkón. „Because smoke,“ říká na to týpek, když sjedu zase dolů, zeptat se. „They smoked inside?“ „No.“ „It´s smoke from outside?“ „Yes.“ „OK, I just wanted to know if it´s OK.“ „Yes, OK. I saw you on Kao San Road.“ „Really? You like to go?“ ptám se. „I work,“ on na to. Vede mě ukázat mi, kde se najíst. „It´s good?“ ptám se. „Here,“ odpovídá.

„Utopia. It´s not a place. It´s a state of mind,“ stojí napsáno na zdi foyer BB housu. Kresba Krishnamurtiho jako hipstra na kole. Ve vývařovnách kolem hotelu se vznáší pach moči. Stoupnu si na zastávku a sednu na nejprázdnější bus bez oken, číslo 71. Vjíždíme do oblasti, kde to žije, ale bus nezastavuje. Je plný Thajců. Chvíli trvá, než zjistím, kde zmáčknout stopku.

Venku taky samí Thajci. V zapadlé uličce dávám místní must papaya salad. U výroby asistuje celá rodina. Ptají se mě, co tam chci, přičemž já nevím, co která ingredience je. „Sugar,“ odpovídají u žluté šlichty. „No.“ „Chilli?“ „No. OK, just a little.“ Krájí tam solidní papričku. Jídlo pálí a já zítra letím. Sedám na sedmdesát jedničku opačným směrem.

Můj pokoj, ve kterém jsem předtím zavřel balkón, aby tam nenalítali komáři, smrdí kouřem. Na recepci sedí teď jiný týpek, který je na štíru s angličtinou ještě víc, než ten předchozí. Chci pokoj čenžnout. Hájí se, že ostatní pokoje jsou rezervnuté, ale trvám na tom. Bere mě do nového. „Tady to smrdí taky,“ říkám. „Same same. BB House new,“ říká týpek a přejede prstem po poličce. „Yes but smoke.“ „No, smoke down!“

Jiný pokoj je do silnice, řvou tam navíc skútry, takže se potupně vracím do předchozího. Jel jsem sem kvůli pocit luxusu, který jsem tu měl před měsícem, ale je to zklamání. Špatně uklizeno, všude smetí, prach a pach. Zítra mi to letí, nedá se. V noci ještě bojuju s klimatizací, zdá se mi, že nejede, nemůžu dýchat.

Ráno mě chilli nechce nechat jít, vypudím ho až tak na počtvrté. Naštěstí úspěšně. Na zastávce nadzemky zase přešlapuju u salátu, který nekoupím. Letištní linkou kolem mešit na letiště. Jedna z pasažérek je krásná fízlyně s culíkem. U kontroly příručních zavazadel se člověk musí vyzout a boty poslat rentgenem a taky se nechat celý zrentgenovat. Za odmítnutí rok vězení, 40 000 bahtů nebo both.

U pasové kontroly fronta, letadlo stíhám až na last call. Spěchám na záchod, neteče tam mýdlo. Skoro jsem zapomněl, že letím s Air China. Dávám si mikinu a je mi horko, do letadla proniká thajský heat. Na to, že jsem dorazil na last call, ještě dlouho tvrdneme na zemi za zvuku kýčovité čínské hudby. Pak doráží jeden lajdák na opravdový last call. Sedím na jeho místě, je tam spousta místa na nohy. On si sedá za mě.

Do pilotní kabiny se pořád otvírají dveře, leze tam ženská od benzínu. Staff se tváří zpruzeně. „We will provide you a wonderful journey,“ končí instruktážní snímek. Letadlo naroluje na výchozí pozici. Klid před bouří. Hukot akceleruje, jako když přidáváš stupně na větráku. Týpkovi vedle se probudí hlava s oznámením, že vzlétneme, ale vzápětí zase padá.

Jedeme podél dálnice, předjíždíme auta. Už to tam pere. Mrdej. Odlep. Na zemi louže kolem nezměrné dálnice. Čínský zgarb vrčí. Smrt tripu. Don´t let me down. Rozhostí se chlad. Až teď jsem se měl obléct. Dostávám čínský plátek Global times. Na straně tři uražený článek, že indická vláda pozvala dalajlámu na konferenci o buddhismu. Že je to agresivní gesto a shazuje ji to v očích čínského lidu.

Čajíček od Čajny, v Thajsku jsem měl za celou dobu tak tři Liptony. Letušnice mě mlázgá do nohy rozbitým stolečkem. „It´s terrible,“ lamentuje. „It´s OK,“ nechci ho. Pak rozdělává stoleček i týpkovi ob uličku. Má zezadu roztrhlou punčochu. Tenhle nedostatek mi nevadí.

K jídlu ryba ani hnusná ani dobrá. V břichu bublání, ale v mezích. Papaya salad před letem je chůze po tenkém ledě, člověk potřebuje stabilní střeva. Sekají latinu. Let do Šanghaje trvá čtyři a půl hodiny. V sedě se nedá spát. Nezbývá, než se choulit do svých oblých zad. Mírně se to zhoupne, budeme přistávat. V uších začne zaléhat. Už to hlásí. V Šanghaji devět stupňů. Ukradnu deku?

Beraní horoskop v Global times: „You may find today a bit more challenging than usual. Think carefully how to handle each challenge you face. If you try to rush things, you will only increase the distance between succes and yourself. Keep a calm head and you are sure to preserve.“ Z mraků vystupuje kostkovaná Šanghaj. „It´s to move one by letting the past be exactly that – the past.“

Nemůžu se rozhodnout, zda vzít tu deku. Je tak krásné opustit rozhodnutí, které nelze rozhodnout. Nechat ho rozhodnout se samo. Movenout k novému přítomnému, kde se může a nemusí znovu vynořit. Spíš se vynoří spontánně, vědomě bude zapuzeno. I v Šanghaji plná dálnice. Prší. Impakt, brzdy, hukot. Neberu ji. Letuška se loučí tónem jako po sexu. Proto to asi dělá.

Nakonec ji beru. Bez utajení, přirozeně. V letištním buse místo obvyklého „don´t lean against the doors“ verze „leaning against the doors is prohibited.“ Čajna. Žena mě ohrožuje kabelkou, nedbá mých ohrožených pohledů, které dbám, aby viděla. Bus zastavuje dřív, než vybuchnu jako volný radikál. V hale mě oo očí uhodí záchody s lelkujícími uklízeči.

Přechod do přestupní zóny. Krátká fronta na Transfer service, kde pas kontroluje zmocněná osoba, vedle ní dlouhá na Self-transfer service, kde si člověk pomůže sám u přístroje. Fronty jsou oddělené překážkou pásky, kterou nesou sloupky do půli těla. Na jejím začátku zmocněná žena lidí do obou front dělí.

Fronta na Transfer service je o poznání kratší. Strhne se vlna ilegálního přesouvání se do ní, zúčastním se. Brzy je odhalena a hříšníci poslání zpět. Většina rychle podlézá pásku, jako by se nic nestalo. Já se vracím na její začátek, kde udělám U-turn před očima dělící pracovnice. „Where are you going?“ vrhá na mě podrážděně zmatený pohled. Thajsky se na ni usměju.

Postavím se na konec dlouhatánské fronty vedle zcestovalého Amíka. Usměju se na něj s evidentním záměrem hodit relaxující konverzačku. Číňan stojící před námi vytáhne z baťohu plechovku piva a pokyne nám, ať jdeme před něj. Pak vyrazí mým směrem a sejme mě baťohem do kolene. Jde k lavičce a lokne si. Proč stát frontu, když mám čas sedm hodin? Zmizím z toho netrpělivého hada. Počkám, až fronta nebude.

Jdu k lavičce a sedám si. Kolemjdoucí Amice se na mě jako první člověk na čínské půdě usměje. Když se fronta zredukuje, jdu do ní a dostávám se k přístroji. Je třeba oskenovat cestovní pas a boarding pass. To druhé mi skener odmítne. „Go to the counter,“ říká pracovnice. Vracím se za dělící pracovnicí ve víře, že to je counter. „Go to the counter,“ říká taky. Vracím se za ženou, která mi původně řekla: „Go to the counter.“ „What is the counter?“ ptám se jí. Ukáže na pokladnu Transfer servicu.

Poměr sil se mezitím obrátil, megafronta je na Transfer service alias counter, u Self-transfer service skoro žádná. Ptám se, jestli můžu jít rovnou ke countru. Pracovnice po kratším váhání odpovídá: „Ne.“ Nadávám si, že jsem se ptal a uvažuju, že bych se i tak předběhl, ale nakonec volím stejnou taktiku jako prve. Sedám si na lavičku a čekám, až fronta zmizí. Americká rodinka přímo přede mnou mi zvedá adrenalin cukrováním na děti. Chce se mi chcát. Rodinka se vzdaluje ze společného akustického prostoru. Jdu za původní dělící pracovnicí a ptám se, jestli můžu jít na záchod.

„No, no, no, wait,“ odpovídá její kolega. Zvedá telefon a někam volá. Položí ho a řekne: “ This way.“ Vydávám se this way a čekám, že se na mě nalepí nějaký konfident. Na záchodě si chci zlepšit náladu a umýt ruce. Jenže jde o kombinaci přilnavého, těžce smyvatelného mýdla a slaboproudé vody, která teče dvě vteřiny za dvacet vteřin, na senzor. Deset minut si tam tak hraju, zatím se vychčí deset Mao Ce Tungů s pátravým pohledem.

Cestou zpátky po mě chce dělící pracovnice znovu pas i pass, jako by mě viděla poprvé v životě. U counteru mě odbaví rychle s neznatelným náznakem omluvy. U kontroly osobních věcí je to zase brutal. Ve všem se traumaticky přehrabují. Nevybíravě bouchají do lidí detektorem kovu. Nedůstojně prohledávají americkou matku, až skučí. Mě tentokrát naštěstí ne. Najednou se jich tam vrhne do prostoru, kudy procházejí lidi, deset a jen tak tam stojí.

Ve známé hale s hroty už pohoda a tentokrát i teplo. Roztomilá zápaďačka čučí do Applu. Vypadá jak pštrosí mládě. Přisednou dva starší Indové a taky na ni zálibně hledí. Není to jedna z těch mladých nezávislaček, přisedá tata a bráška.

Chodím sem a tam jako ten týpek v moři a moc se necítím jako člověk. Na letišti se každý cítí nesvůj, nějaký archetyp. Na tabuli odletů je v nula pět místo Prahy Paříž. Chci se někoho zeptat, kolik je jüan, ale není to tu moc party.

Sedám si před holku, která leží na břichu a prdel jí těsně obepínají legíny. To by se muselo nakreslit. Všude kolem je volno. Můj rozkrok míří na tu prdel. Má culík a tašku University of Canada. Hlavu na stranu a šéfuje mobil. Do místa, kam se dívám, abych vypadal, že se nedívám na tu prdel, si stoupne týpek a dívá se na tu prdel. Je hodně vyklidněná, vydržet tak dlouho v téhle pozici. Kolem jde Ind s děckem a dlouze se ohlédne. Prohledí se mobilně do nirvány nebo ukáže i popředí? Právě se otočila. Právě se odhalila. Půjdu.

Přežral jsem se sushi, je tady levné. Tři krabice a dvě salámové štangle za pět eur. Spláchnu to teplou vodou z automatu a jsem pořešený, potěšený ze sushi v Šanghaji. Česko je určitě nejdražší země světa. Sedám si vedle čtoucí dívky.  Nad hlavou amplion lastcalluje let do Melbourne. Vraždil bych za pokec. „You´re not going to Melbourne?“ „No, why?“ „Cause they keep lastcalling it,“ usměju se. „Ah, no,“ zasměje se. „Just in case. Like you´d be sitting here reading and right above your head they´d be calling you,“ vysvětluju ještě. „Ah, no,“ nevysvětluje. „Where are you flying?“ „To Delhi. And you?“ „Prague.“ „Okay.“

Tak tady mi pšenka nepokvete. „Where are you flying from?“ zeptá se ještě moje vědomí, když mu to ego nezakáže. „Canada. BC. Vancouver.“ „I might go to Canada.“ To jí rozváže jazyk. Možná si taky uvědomila, že předtím nebyla moc přátelská a chce to napravit. Rozvážně začnu žvanit o Thajsku poprvé mimo Thajsko a zním, jako bych tam měl fakt good time. Jako bych to místo znova tvořil. Mluvím o něm na motivy svých vzpomínek , výpravně vykládám domněnky osvobozené od reality díky nevědomosti recipienta. Vysvětluju to místo nejen podle obrazů ve své hlavě, skládám je do mozaiky příběhu taky podle toho, co si myslím, že si ten druhý představuje. Tvoříme to místo spolu.

„I have to catch my flight,“ přeruší mě. Už má vytažený pas i pass, Před námi otevřeli její gate. Hrnou se tam Indové. „Have a good one. Enjoy,“ volám za ní vděčně. „You too. And go to Canada,“ usměje se. „Okay.“ Nevím, jak to stihnout. Ale to je jen zištnost. Když se dostanu do flow, všechny pochyby jsou pryč. Všechny otázky automaticky zodpovězeny v jejím čirém cvrkotu, tupě jasném tlukotu těšícího se srdce. Vytvoří se prostředí bez pravidel, prostředí bezpředmětných přátel mířících každý stejně – někam jinam. Bezpříkladný pokec, konec je vzrušení. Vždycky se můžeš vrátit k metodě pokusu a nemusíš k ní skromně  ze zvyku přidávat dozvuk omylu, útěku. Skloň se k úkonu, vzpřim k úletu.

Není nad to neprakticky psát. Sedím před kočkou s černým srdcem na tričku, něco opisuje z mobilu. Vlastně spíš obkresluje, protože teď kreslí a docela si to užívá. In a flow.  Není nad to si v Šanghaji na prázdných hajzlech vyčistit zuby. Stát pak frontu na teplou vodu a připadat si zase neviditelný, paní předbíhá. „Excuse me. I´m waiting,“ říkám jí. Podívá se, jako bych spadl z Marsu. „They don´t care! Chinese don´t care,“ volá na mě kočka, která jde zrovna kolem a situace si všimne. Líbí se mi ta energie, pak ji marně hledám. „Yes, we care!“ dotčeně se ozývá mladý pár, který si u automatu nalívá. Paní mě pouští a zrovna to nefunguje. Něco tam naťuká a čínsky něco řekne. Kyne, že si mám nastavit kelímek. Pouští mi horkou, spaluju si prsty. Chtěl jsem teplou. Studenou nevedou.

Není nad to sedět v Šanghaji, nemít do čeho píchnout a být všeho plný. Čeho? Toho „toto“. Toto je v Číně značka záchodů. Jen tak myslet, nic se nedomýšlet a vědět, že to rozhodnutí je na tobě. Toto je tvoje. Tvoje věc, kam chčiješ. Nevím, jak přechčiju ten let. Ta holka maluje pastelkama a vedle ní na plazmě čínský basket. Myslím, že je to Češka. Vůbec se na mě nepodívá, jen na mě roztahuje nohy. Směje se mobilu ve svém světě. Šahá si do očí. Drmolí. Dává si do uší pecky. Přesouvá se kvůli zásuvce, kam zasune ocas ajfounu. Vedle ní simultánně zasune Číňan. Uspává. Přemýšlí. Spánek podepře do dlaní. Šedá kapuce na blonďaté hlavě.

Kolem jde crew Air France. S úsměvem jde všechno fakt líp. Usměv je sebevědomí. Se sebevědomím jde všechno líp. S akcí. Pak neztvrdneš v minulosti jako ti s ajfounem nebo spící. Francouzky. Musím za nimi. To je stejně šílené, to lítání. Dvanáct hodin deset kiláků vysoko v ňákém železném monstru. A ještě za to platit. Stíhám Francouzky. Luxusní týnky boardují Paříž bránou 23.

Deku jsem nerozbalil, jen s ní chodím. Pomalu jdu na svůj gejt 213. Cestou poznávám letušku z flajtu z Prahy, ta veselá. Zahazuju deku. Folklórně oděný muslim se modlí u elevátoru, ne nejveřejnějším možném místě. Kolem jezdí dolů Češi. To chce foto toto. Dole v gejtu to vypadá jak v polním lazaretu. Zima, polehávající a pokašlávající lidi, vlhko, minimum Čechů. Právě začíná 23. březen. Je tam zápach moči a výběh pro kuřáky.

Jedu zpátky nahoru, dole je to nightmare. Sympatická dvojčata jedou proti mně. Praha uzavírá dnešní řád letiště Pudong. Let v nula padesát, Učiním přitrž předsudkům a oslovím Číňanku: „You´re going to Prague?“ Nic neříká, zvedne se a odejde na cígo. Já nechcu. Do letadla ani domů, s Číňanama ani s Čechama.

V mikrobuse k letadlu dvojčata balí dva Češi. V Číně nakupovali díly. „Je to hodně kontrast,“ tvrdí důležitě. „Čína je šílená,“ říká jedno z dvojčat. Spíš jsou to jen kámošky oblečené stejně. Přebíháme v lijáku do letadla. Sedadla mají povinnou polštářovou destičku, která je na mě moc nízko. Prosím stewarda, aby ji vysunul nahoru. Hrábne mi bez zábran pod ruku a sklápí sedadlo. Jde o tu destičku, ukazuju na ni podrážděný z narušení osobní zóny. Načechrá snímatelný papír, který obtížný zhlavec pokrývá. Papír mě udeří do oka. Steward se směje. Odvracím se od něj a agresivně tlačím lopatkama do destičky. Poprosím letušku, které se podaří ji vysunout.

Vedle mě sedí legračně decentní čínská buznička, ob uličku kašlající a smrkající týpek. Letadlo turbulencuje a opírá se do něj déšť. Crew rozdává lidem arašídy, aby je rozptýlila. Nemůžu zastrčit sluchátka do zdířky, buzna mi je tam strká. Strkám si je do uší a děkuju mu. Chřoupu arašídy, letoun sebou šije. Holka, co odešla, když jsem ji oslovil, sedí za mnou. Sklápím si sedátko, co to jde.

Vracím se domů. Ponaučení: „Když chceš cestovat, nesmíš cestovat.“ Buzna si sklápí stoleček a přesně do rohu umístí ubrousek. Smrkáč se rýpe v puse. Steward mi dává tea. Odpustit je jít dál. Vstoupím do dějin jako vědomí. Svědek. Svět je Vzorkovna. Teď je flow. Odpustit je opustit, jít do. Jít je pustit, cítit. Čumím na filmy. Nevím, jak spát. Po každém filmu jdu na záchod. Hledím na dveře letadla. Jak snadné by bylo je otevřít! Nad Ulanbátarem se rozeřve motor. Ptám se, jestli si můžu sednout na dražší VIP místo, na jakém jsem seděl v letu z Bangkoku. Prý ne. Když jdu zpět, nějaká bába si tam sedá. Ponaučení: „Neptat se a konat.“

Spící pacienti letícího lazaretu bijou o mříže, hledají skulinu pro své přebytečné údy. Touží po sebevyjádření v spánku. Buzna mi chrápe na rameni, nemám sílu ho odstrčit. Hledím na Shallow o kočce, kterou žere žralok a Sky o kočce, která se odjebe v Améru. Jeden záchod je posraný, druhý od krve. Dávám rajčatový džus a čaj. Vůbec to neubíhá, ještě šest hodin. Za oknem je pořád úsvit. Uvnitř pořád argumentuju, přesvědčuju. Když chceš srát, nechceš šukat.

Ještě přes dvě hodiny. Bojím se Česka. V ranním Česku kdo miluje, srdce své neunese. Bude jaro. Na cestě z léta mám pocit, že vím, jak to dopadne. Chtěl jsem to nechat na letiště, ale jdu srát. Pěkně tuze. Nad Práglem čiré setkání modrého a žlutého. Tváříme se na sebe mile se stewardem, ani buzna se na mě nezlobí. V koncentráku dlouhého letu platí víc. než kdy jindy: „Konec dobrý, všechno dobré.“

Osazenstvo letadla cvičí podle instruktážního videa, které povinně jede na televizkách nějakou jógu. Kroutí rukama. Oduševnělý Číňan z druhé strany letadla mě pozoruje, asi ve mně rozpoznal Buddhu. Wave hands like moving clouds. Golden cock stands on one leg. V Praze dva stupně nad nulou. To je pozitivní.

Na letištní zastávku přijíždí bus s nápisem Manipulační jízda. Ptám se holky, která tam čeká, jestli odtud jezdí busy do Prahy. „Jo.“ „Do tohohle nenastupuj, to je manipulační jízda,“ upozorňuju ji, když nastupuje. „Já jsem sto devadesát jednička, jedu na Knížecí,“ ohrazuje se řidič. „Ale máte tam napsané manipulační jízda.“ „Tak to je divné… Ale nemám, vidím to v zrcátku.“ „Já se vám klidně podívám.“ „Bránit vám nebudu.“ Na další zastávce vystoupím a podívám se. Je tam 191. „Možná mám halucinace, celou noc jsem letěl.“

Fucklid

Au right. Zlo není zlé. Plížím se za ní jako potížista. Chci vědět, na koho čeká. Zmizela. Četla si v sekci Hobby. Já báseň o muži, který spadl na zem a nemohl vstát. Mám ztuhlou spodní čelist. Příliš morální, na zhroucení. Morální k posrání. Po schodech jede uvaděč. Ne stop, ale teč. Teď. Rozteč se. Stačí jedno x.

Metakonzum. Zoom na bitch v brýlích. Čumí, protože chce. Platforma, výkon, výron, cum on. Měl jsem. Bitch. Olízla si ret. Co je správně? Nic. Taky všechno. Tlaky. Bitch. Image. Klik. Lick. Spojit se a jít na bázi izolace příznivé konstelace (bitch). Být víc. Výška. Koš na konotace.

Pak už to jede samo. To je čas, kdy je čas jít. Z té prázdnoty toho zteřelého do toho jakoby nového subjektivně, protože už jsi jen svině, ne? Nervózní klid uvnitř. Fucklid. Ztuhlý neřestí v módu dobra. Nevědomost vykoupená demotivací.

Topím se a stahuju tě s sebou. Ta totální činnost touhy po tragice. Všechno je jen jako. Přesto přesné. Jikra, jiskra. Uspěchané. Utrápený úsměv. Psát chci, když chci pád do náruče nicoty. Nejde to dohromady? Nepracuju tady.

Je to jen určitý dar a zájem krajnosti. Danajský tep. Změť mott. Nápor, odklad. Moment, kdy se to začne pojmenovávat, protože myslíš, že musí. Můžeš jít, ale dál jsi. Nacházíš smysl, ten samý jako předtím, jen vyslovený samotným slovením.

Vtom se to přestane stíhat. Trysk stihne uvolnění. Je po všem. Stabilní přijem, bitch klidná. Zmizela. Asi dolů. Ten trend bude pokračovat. Cyklus znamení. Čtu svou stagnaci. Činím ji a dělám, že jí rozumím. Činím ji, abych jí rozuměl. Činím ji, abych něčemu rozuměl.

Lížu žinantní dril dávno ne drsné pasti na sny, v níž jsem se naskyt a skryl. Když chodíš dokola, tak se snadno můžeš vrátit a to se hodí. Schizofrenici ve sněhu s bágly a kapucemi. Copy čubek. Jediné moje tetování je internet. Intelektuál stereotypu. Alikvótní inkrustace. Autentické city kýče představ.

Sníh pod adidaskami dvojtaktně křupe. Týnky se řežou. Ničí mě mlčení, čelím léčení. Předpěstovaný vzdor honím jako stvol. Lol, vol. Naruš pokrývku, služ času. Neviditelný nýmand, nihilistický šprýmař. All. Je mu jedno tvůj postoj, zachvátí prostor. Hoří. On a já. Oni jsou mimo to, my motto.

Rotoval jsem dočista změněný, experimentoval s písmeny i celými větnými spojeními! Ty mě nevidíš, jak to dýluju, a proto to není trapné. Takže to vlastně být trapné ani nemůže, jen nahé, stažené z kůže nebo z netu jako růže fetu tě hnětu.

Jak jen vyjádřit efemérní kauzalitu, aniž bych ji zapouzdřil? Stejně jde spíš o snění, prolínání, lnění v původním znění spontánního tvoření s titulky svědka vědomí, který s ústy dokořán v meditaci všímavosti vrhá na svět světlo slov jako mimčo přisáté k prsu, sající nektar proudící ze zdroje se zdánlivě samozřejmou samozřejmostí, kterou vykostí až strach, chatrná star, křeč, které se vzpěč, ale ne na zteč, steč po výkladní skříni dní, na níž stíní slovo ZDARMA. Jsi to ty, dharma, Ježíš konotací, hříšník čekání, číšník koktání, kokot tokání, výkvět tkání hledající holku na mrdání a pokání.

Pakt nevyšel. Je to prolínající se mnohost, přijmi tu paletu. Poklekni, nelekni. K ní, do ní. Jestli je to omílání pořád dokola, omel ji. Zde otevřít. InZlín. Ženské, dospívání, cestování, pití, psaní. Jestli je k mání, není jen na ní. Musíš znovuvynalézt život, znovuzalézt v projevenost v jednom prostém okamžiku dohromady, do jedné mrdy, marné lajny logického výtrysku, kdy se strefíš, sebe, to. Zase to začalo, začleň to a zaklep na čelo. Míček, to je věc.

Na čele máš matný šrám, škytáš a sám. Trpíš, ty vole, jako kráva. Na noze traumatická koule. Tyklec. Tykec. Teplo tvého typu, těžce to řešíš. Taková tlaková níž tě může dostat, víš? Dobrý nápad. Jsou mezi námi. Depresáři. Voní česnekem. Čísla na účtence jsou totální poezie, když ti čuba ukáže zásnubní prsten a řekne: „Ale díky.“

Tvrdě se zfetovat do vkusu. Napřed jsem to vyhazoval, pak schraňoval, smysl unikal. Radost a dost, dávná minulost, divná budoucnost. To všechno halabala se zpřítomňující znova a znova v anonymních asociacích, které se tváří, že vědí. Vykunděné siluety ždímají smysl mých paranoidních domněnek. Systém klek while processing.

Vytuněná pravda písmen je praní špinavého prádla. Pravda je to, čemu uvěříš a lidé míjejí, když za ní stojíš. Myslíš, že ji máš napsanou na čele, ale světu jsi u prdele a jde do prdele. Svět je v přesile, v prasíle. Svět je tvoje temná pochyba, zrcadlová součást, symetrická oddělenost, světlo tvojí tmy. Vrať se rýžovat na původní pole nepoznaný plameny, nespálený systémem, jen ztlumený zpětnou vibrací. Tření pění zdarma smrad. Pořád dál tak nějak.

Člověk začít. Na silnici svého soulu house, hood, mood, motherfucking fly. Miriády, mirákly, vstáváš do beznaděje banality, hraničních hodnot likvidity, hlasitě hladíš loňské stavy, necháváš to se ovládat. Fascinace, felace, svědění, svůdně zasněná honíš za kuropění svoje pocity. Půl platu padlo na plato fetu. Znovuzvolen kopou hoven kulantně do kolen zrazen hradem hrotil jsem pramen pochvy plamen. My faith is gone. Skolen doslovností, doslova skolen. Rok se sešel s rokem skoro skokem. Hlavně chtít vystřelit z hlavně, patron být.

Sranda začíná, když vypíná plán. Seriál náhod. Když jsi hodný, můžeš i řídit. Sex je, že chceš vše. Sáh sis tam sám a sek se. Smířený se svou smyčkou sejmi sny. Vintage vruty tvého vortexu.

Moje zranitelnost je tvoje něha, moje nerozhodnost je tvoje milost. Energie vzlíná z katarzí a konfliktů, z dobře zvládnutých i dobrá. Do romantické lásky musíš jít naplno hned, pokud si pak nechceš něco vyčítat. Váhání a trpělivost jsou dvě různé verze.  Zatím na papíře prosím o přízeň periodických peřejí.

„Škoda,“ lamentuje plavčík nad mým stylem. „Věčná škoda,“ souhlasím. Z ničeho musí přijít zase nic. Slunce-vědomí, odrazy-ego. Naděje vzplane a zhasne v shledáních, v krizích vzýváme novou bouřku. Milovat k smrti. Lhát ti může jen někdo, od koho potřebuješ něco vědět. Zírám němě, nežně, důvěřivě vpřed. Nepřišla. Všechno jsou jen slova. Jména jsou jen slova. Metafora. Vlastně jsem nechtěl, aby přišla. To bych jí to napsal. I když, padlo to mockrát. V pátek, v pátek, v pátek. O půl páté. Je pět. Už mi není ani dvacet pět.

Jsem plánoval hotel. Hotel Slunce. Ne, to já se omlouvám. Pro mě je všechno jenom plán. Teda flám. Vlastně plán. Co před sebou mám? Velkou budoucnost. Vleklou minulost. Sám jsem přítomnost. To už znám. Mám dost.

Nejradši jsem, když nejsem. Esenciální dno, ze kterého vzlínám k novému shledání. To stvoření vyrovnání se se zmizením starého. Obnova. Odpočinek z vyčerpání těšením. Těšení se na něco konkrétního je starost. Taky potřeba. Je třeba…

Došla tuha v pentelce. To si vyžádalo pauzu, během které jsem se dokonale smířil se svědectvím. Nebo… Byl jsem svědkem svého smíření. Jinak… Byl jsem svědkem toho, co se dělo, aniž bych se na to moc projektoval. Trochu jo, samozřejmě. Nicméně méně.

Je třeba si vzpomenout dobře psát. Chlastat, vstát. Stát, tát, @ Já tu v takovém limbu, tam buchty chystají narozeninovou párty. Dávají si s tím práci, balónky a tak. Představy jsou půl reality. Štěstím bez sebe na ně nezávazně čumím, bezelstně. Provazy barevných slonů.

Vplout do pospolité samoty cesty, co čeká. Nebo už se děje? No právě. Je nejvyšší čas nebo už dokonce po. Co je teď, bude i pak, jen jinak. Ultrapat. Když posloucháš cizí rozhovor, tak můžeš. Když svůj, tak musíš.

Stylizovaná autenticita, v níž rezonuje příběh. Píšu ústy ustálen ve víře. Hlubokým hlasem zvířete. Pravda je to, čemu věříš. Pravda jsi ty. Víra podložená pár symbolickými důkazy je moudrá reakce. Jen tak pro odhodlání. Skoč do víry!

Smích kund na soukromé akci od šesti. Průzor pootevřených dveří, škvíra do tvé mysli. Jsou neokoukané. Obrazy na stěnách tě ztripovaly. Do průzoru proudí páry. V nevědomosti pohledů jsi matná vzpomínka, prach vidění.

Jsou rozesmáté, natěšené, polonahé, oblečené, oblé. Nosí jednohubky, stříhají zelený krepový papír jako červený koberec k vědomí. Kozatá bohyně ho stříhá na cáry. Děcka vedle mě hlučné po víně. Obří zelená chobotnice coby závěs zakrývá slunce lustru.

Skok do léta. Skok do sna. Trainspotting dva. Sláva. T jako začátek. Tajit dech, potápět, šest, sedm, osm, devět.

Potkal jsem ji na Portále. Čirá láska, na čele vráska, dvacet jedna, kladný vztah k alkoholu, pes z útulku, dva roky pracuje na personálním, hezká, sladká. Zorničky přes celé oko, když pije. Netlačí na to, když mi píše fejsbuk. Její kámoška jo. Já jo, když o tom píšu.

Seděla naproti mně, tak jsem ji sledoval. Říkala, že ji kolega z práce stalkuje. Že ji šťouchl na fejsbuku, a ona ho pak potkala ve vlaku, a že to byl trapas. Napsala to ségře. „Tak to je fakt trapas,“ odepsala ségra. Ptala se ho, jak ji našel. Vyjel si z firemního katalogu seznam všech ženských ve firmě a jel fejsbukem po jménech od A. „Vždyť já jsem až V!“ vykřikla. „No, trvalo to,“ usmál se.

Začali aranžovat kino. Dávali dokument Nepoznaný o Richardu Millerovi, který už jsem viděl. Vstal jsem, že teda půjdu, ale ve vedlejší místnosti byl náhodou volný stůl, tak jsem si sedl a objednal ještě čaj. Měl jsem chuť jim říct, aby si za mnou přisedly, než si přisedne někdo jiný. Nakonec se objevily samy a já jsem se ozval s nabídkou. Její výřečnější kámoška, která po mě jela, řekla jo.

Chvíli jsem ji nechal, ale brzy shodil ze sedla. Ta druhá byla jedlá. Pojila mě s ní chemie, jako když mrtvý ožije rovnou ready na orgie. Byl jsem s ní jako první, poslední Adam. Do lásky padám. Dám, mám. Kámoška šla trochu naštvaná na autobus. Jí jel až za půl hodiny vlak. Uběhla.

Bylo za pět minut dvanáct a ona se pořád nezvedala. Neupozornil jsem ji. Za tři minuty chtěla běžet, nabídl jsem jí odvoz. „Ale pak už budeš muset. Nevadí ti to?“ přijala. „Teď ne.“ Hrál Müller. Vyzval jsem ji k tanci.

Vtančili jsme do místnosti, kde jsme předtím seděli. Teď tam byla tma. Položil jsem ji do záklonu a políbil. Chtěla tančit na stole. Ač střizliv, následoval jsem ji. Chtěl jsem ji líbat, pořád, všude, mačkat, mrdat, všechny ty věci, které začínají nevinnými pohledy.

Cestou k autu jsme se drželi za ruce. Tajil jsem erekci. Cestou v autě vytuhla jak notor a něžně předla jak motor mého subaru tmou zasněžených luk stále jižnější Moravy. V kulisách ubývajícího Měsíce jsem si připadal jako v Mullholand Drive od Lynche.

Na můj hlas nereagovala. Zastavil jsem u Penny. Budit spícího člověka je proti mému náboženství, ale byl jsem někde daleko a bylo skoro ráno. „Jeď,“ reagovala stále bezvládná na můj třas. „Kam?“ „Rovně.“

„Tak v pátek,“ loučil jsem se s ní, když se vymanila z mého zmáčknutí a zašla do domu u cesty. Nedošla. Byla dýl v práci, protože přišla později. Možná zítra, prý se ozve. Věřím. No, ale o to vůbec nejde. Jde o tu přitažlivost. Že hned, jak jsem ji viděl, tak tam byla. Bezprostřednost.

Skico core

Noc nebo spíš pozdní večer. Máj nebo spíš prostě květen. Čas nebo spíš prostě pozdě. Večerní hlas, světlo. Stůl studí ve Falku. Potkal jsem v parku Lužánky starce a pozdravil ho. Taky holku s roztaženýma nohama. Pak zase starce. Někdo ho zase zdravil. Byl to stařec, kterého každý zdraví. Moje písmo je pěkně rozmrdané. Podobá se písmu Filipa, u kterého jsem byl před týdnem v Berlíně. Meret mi napsala, až když můj žlutý bus opouštěl Berlín. Tak si dopisujem. Prý přijede kolem třetího května do Prahy na víkend. Třetího května je ale úterý. Mám jí ji prý za to ukázat. Tu Prahu za to, že přijede. „Let´s make a deal.“ „Easy, I love you but I can´t be your guide.“

Dobrá doba na Brno. Dvacátého třetího. Kvete řepka. Spocené ruce křečovitě třímají volant a z rádia chroptí Barry White: „Love me like the birds love to sing.“ Pro nedostatek lepších nápadů, co s životem, sebou nechávám protékat kilometry marného dálničního beatu. Sedím tu sám, píšící nicota. Tryskám beznaděj. Tma chladí jsoucno k dalšímu běhu. Běh je můj překlad slova beat. Ztrácí to tu rovinu únavy z fetu, z fetiše ega, z toho, že člověk musí pořád tomu svému egu přizpůsobovat realitu. Od teď jen únava ze vzdoru. Barmanka je šokujícně neohrabaná, neokrásná temná zrzka. V rádiu francouzský rap. Všechno nikým nevnímané, nejmíň mnou. Všechno je to samé. V Berlíně jsem se učil scházet z cesty. Chce to cvik, nabídku, odvahu, lhostejnost a všímavost. Běh. Ulice, stromy a kavárny. Davy, situace a nohy. Nepodcenit level energie. Celodenní bloudění nicotou odmění totální večerní vyklidnění.

Filipův syn se jmenuje Nietzsche. Tak jsem ho přezdil a uchytilo se to. Mám v tom všem určitou postchaotickou roli. Kmotr podtextu. Meret mi napsala, že nemám být nudný. V dalším odstavci, že to bere zpět, že to by mě právě určitě bloklo. Že teda mám být, jaký chci. A že označení královna spontánního beatu bere. Slovo sexy se jí nelíbí. Slyšela v dětství otce říct máti, že je sexy a hodilo ji to do depky, protože si uvědomila, že tohohle nikdy nebude součástí. Z toho dopisu je vidět, že je fakt zvláštní. Hezká, uklidňující. Trochu z minulého století. To, co je na stole, na papíře, není v mysli. Za tím vším stojí někdo úplně jiný. Etiopský trumpetista z Neukölnu, který falešně zpíval a oslovoval po jointu. „Are you a singer?“ zeptal se obézní černošky. „No.“ „Are you sure?“

Nuda je snaha kontrolovat své bytí pro druhé. Nuda je myslet na sebe, na svoje tělo, ten paradox existence, na sled událostí, tah budoucnosti a minulosti, zásek na poslední podobě. Zkrátka být viděn a myslet na to, co druhý vidí. Je třeba si to jen představovat. Nuda je psát báseň na přání. Přišlo a minulo. To nic, kam všechno ústí, když to chce ústit. Ucpat jí ústa ústy a hustit. Sedí tu hezká bílá holka jako mimino s kafem. Ospalé barvy. Spánek a bdělost nás trhají na kusy myšlenek. Slunce roztroušené mezi věci, které požírá porno žáru. Dál, tohle není to. Je to jen v tom běhu. Rimbaud říkal „tady“. Já říkám „to“. Sedí tam zadumaná. Mana muže, žena. Zástava jeho touhy, protiva vášně. Tvoří ho i ničí, bují v ní a klíčí. Visí na ní jako stín-bolestín. Glamorous. Duch má jako materie různé odstíny. Uvnitř žije, venku vyje. Barmanka se na mě usmívá. Realita a dobrodružství nesmí být to samé. Nic nesmí být to samé.

Plačtivá honosnost chvil. I cesta může mít cíl. Klik na baner víl. Hodinu za devět kil. Připadám si bez důvodu. Trolí královna sloví osud zmatením rolí. Vnitřní otec homogenizuje role mysli. Studentky si připadají hodně vytížené. Nové technologie je úplně sbalily. Chci je mít na chatě v tom pučení listů a tulení zvěře. Včera jsem jednu viděl, úsměvnou, ovlasenou, s vysokým hlasem a ironicky uvolněnou tváří. Přemýšlel jsem, co má být. Pořád to začíná, ale do toho se zatíná stereotypizace typa po třicítce. Přebujelé ego přemýšlí na plné obrátky obrázky. Teď ještě nesmím zemřít. Ošéfovat nirvánu. Trip, píča, umění a dobro. Přede mnou sedí další taková. Čte knížku, na které je modrobílé moře, nebe, obláčky a žlutý nápis láska. A nějaká zemička s kopečkem a majáčkem na obzoru.

Usmívá se, že bys ji mrdal. Snažím se být solidní a validní. Začne něco psát do mobilu. Dopíše mi propiska. „Slečno, nemáš propisku?“ zeptám se komoušsky. Hrabe se v kabele, nachází pisadlo, zkouší, jestli funguje a hází mi ho. Padne mi bez efortu přímo do dlaní. Zasměju se úsměvem, se kterým jsem spokojený. Píše dál a já taky. Běží s tím, boží běhna. Souloží s bytím a ty se chceš přidat. Bytí se udělá a ty ho chceš nahradit. Zjistíš, že bytí nepřestalo, jen řešíš pičoviny. Bytí mrdá. Ty jsi taky bytí, ale nejsi s ním. Vždycky je jen půlka obrazu. Platí. Říká barmanovi, že je „milej“ a dál si píše s tím, co ji mrdá. A to je tak všechno, co vám můžu říct o válce ve Vietnamu. „Pak si vyzvedněte tu propisku,“ upozorňuju ji. „Já na to myslím.“ „Já ne. Dobře se mi s ní píše. Líbí se mi.“ „Mně ne. Na mě je moc organická.“ „Tak já ji od vás koupím.“ „To nejde, mám jen tuhle.“ „Vy dnes budete něco psát?“ „Propiska se hodí. Manipulujete, abych vám ji nechala?“ „Ne, jen tak bez záměru.“ Přichází její nabíječ a jdou si dát intimčo někam do zadního traktu. „Tak si ji asi ještě nechte,“ prohodí ke mně, když mě míjí, s nepoměrným chladem. „Jo, super,“ odtuším lakonicky. Nevím, co znamená lakonicky. Nevím, co znamená: „Jo, super.“

Flirt je fajn. Nehrotit to na nějaký výsledek. Ustoupit od blitzkriegu totální války ke sluníčkové hře bez požadavků. For the hell of it si dát konverzačku bez myšlení na mrdačku. To vždycky zabije přítomnost, naprojektuje ji to do budoucího naplnění, styku těl, které se díky tomu ani neodehraje. To musí vyrůst z té momentální přítomnosti, naplnění dotyku duší. Spolehnout se na přírodu. To vystoupení muže z anonymity, oslovení, je bezesporu bizarní už samo o sobě a je v něm obsažena určitá penetrace, bezostyšný tón hlasu kontrastující se slušňáckými frázemi. K dotyku je potřeba jít dovnitř. Náraz ztlumí přirozený odpor věci.  Žena chce být chtěna, ale primárně jako člověk. Nebýt vypočítavý. Být, nebýt, být, nebýt. Koncepty nevystihnou realitu. Chybějící ingrediencí je dobrodružství. Realita a dobrodružství jsou jako známé a neznámé. Flirt je dobrodružství, dobré družení. Realita je to kolem. To, o co se zapřem a k čemu se vrátíme, když jdem do kolen. Z chladné dikce reality k nevyslovené lásce dobrodružství.

Spisovatel. To zní děsivě. Vymýšlet významy, tvořit alter-realitu. Běh neřídíš, ale všímáš si ho. Marníš čas zapisováním v němé fascinaci, protože jsi k tomu zrozen jako dítě, které nevinně přiznává zlý úmysl. Zbavovat slova jejich děsivých významů. Spisovatel. Překlápět je na stranu svobody. Skládat rozsypané chvíle svého života. Psaní je čas na rozmyšlenou. Chvíle pominou, slova zůstanou, ale je to něco úplně jiného. Měl bych brát v úvahu, že slova jsou jiný svět. Není to tak docela realita, i když tak docela vypadá. Co dělat během dne? Čekat na dar. Miluju odpolední světlo, a taky když večer pomalu hasne do noci. Noc si představuje a tančí. Den vítá něco nové. Stojí proti sobě v nesmiřitelné harmonii. Ale aby to byla harmonie, je třeba ji vynalézt. Jinak je to jen… Otročina. Vynalézt ji podle prázdnotajů přepřítomné moudrosti, která bezelstně emanuje z prapůvodních zdrojů koloběhu srdce. Neobejitelná tělesnost, neotělesnost vadne v drakonické nadvládě své projekce prokreslená dokonalými iluzemi. Diametrální zranitelnost. Netuším, co dělám.

Co tak brzo vzhůru? Vstal jsem a měl jsem hrůzu. Provazy deště zkrápějí půdu. Jak proniknout k minulosti tohoto povědomého města, vystoupit ze sledu představ? Jmenovat místa a tvořit mapu. Sledovat, následovat, stopovat, zastavovat, schovávat, vystupovat, nadávat, datlovat, diktovat si podmínky vstupu na posvátnou půdu. Série zadržovaných dechů. Vý-, ná-, vzdechů. Jako by to někdo dělal za mě, ale jsem to já v tom, démon on. Lidi jsou zamračení, když je zamračeno a usměvaví, když svítí. Ať to tak je. Zplihlé listy se sotva vylíhly. Sova duše vyhlíží, tělo loví vyhlídky. Vrásky se kreslí, tvář se sváří. Všechno se v ní odráží. Žena ve vedlejším autě se maluje a češe. V mém těle bolest se stěhuje spěšně, směšně jako já městem. Má mysl je těstem, kterou hnětem, ty a já. Jsme tím samozřejmější, čím víc nechceme být. Toužíme se vykouřit, jako bychom byli zlí duchové. A nejsme? Sami sebou, jeden druhou. Ou nou, už je toho zase moc. Málo vzduchu. Málo moc. Skrz zrcadlení protikladů nejde vidět. Je málo. Skrz výfukové plyny automobilů myšlenek nejde dýchat. Bolí hlava. Jsem si to tady pěkně vydýchal.

Je mi dobře tady v tom tichu. Až to nechápu, že nic nechci. Je toho tolik, co chtít. Potenciální chtění je hrozivě rozlehlé, potentní bytí chtivé. Teď ale němě dřímá v psaní. Dýchání myšlenek skučí v dlaních, svět v přestávce dospívání, přesnídávka psaní. Přesná dávka typu před spaním, zveřejnění na internetu. Navázat na nit tu další vlnu nepřirozeného beatu. Nic v přírodě není symetrické. Sami sobě se líbíme jen chvíli, spíláme si chválu. Skončíme v osidlech depky. Satanistické skřeky. Vyhonění se vrháme do řeky. Nechtěla se se mnou sblížit, už je to za mnou. Vracím se k nadějným vyhlídkám na cokoli. Na sex s ňákou jasnou pákou. Ale to právě nechceš, dělat to s ňákou mámou. Rovný rovného si hledá. Cesta vede skrz strach. Nebuď easy ani kách. Bazény empatického smíchu bruslíš ven z dědičného hříchu. „Podívej se, co dělají ostatní a dělej to samé,“ řekla máma. „Hlavně necestuj.“

Uvědomit si svou stereotypizaci, domnělizaci, seberealizaci v uvědomění, všechno to sebe, co je z ní, tu šanci první i poslední rozfragmentovanou v bezední. Ta tenze se nahustí a něco vznikne. Nejlepší, co můžu udělat, je ten svůj styl, smysl překonat. Být fakt tím vědomím, které plyne. Být vínem. Neříkat ne, hledat net, námět, svádět energii na jeden spot, sjednotit hrot. Psát fakt jasně o tom, že nemám víru. Prší. Hledám přístřeší. Mysl mi na nos bulíky věší. Pořád to samý. Pozdní, ranní sběr. Jsi můj směr na příděl. Rytmus plandá, plán bé padá, plán dé dá plán á, a tak pořád dokola. Čekám na tu blonďatou smažku ze sna a na tu blonďatou abstinentku z Berlína. Na sny, na život. Spřádám plán, jak spojit obojí. Plán neplán, nejplánovitější ze všech plánů. Větvoví membrán mého mozku. Sám čekám. Ten pat nastane. Vždycky nastane, protože se ho bojím. Když se něčeho bojím, tak to nastane. Pak to přestane, protože se s tím smířím. A tak dál pořád dokola. Ten strach je to nejhorší, ale jen proto, že ho za nejhorší označuju.  Ve skutečnosti strach není, jen onen přívlastek nejhorší.

Většinou spojení jako „jen onen přívlastek“ nepoužívám. Jen když si nejsem jistý. Většinou si jsem jistý aspoň svou nejistotou. Ale co se týče těchto komplotů… Většinou spojení „co se týče“ nepoužívám. Ne v osobní próze. Osobní próza. Pavlačová vymezenost. Ve skutečnosti je ten strach prostě ten strach. Skutečnost je skutečnost. Lidi pózují, a tak se ztrácí. Nechci být stejný. Ale ten strach, že přijde to, čeho se bojím, to, čeho se není, co bát, ale já se toho bojím, že se to přestěhuje do budoucnosti, toho se opravdu bojím. Bojím se toho, aby až to přijde, mě to uvolnilo, abych se vypařil spolu se svým strachem, protože začínám mít komplexy ze své neustálé přítomnosti. Můj strach živí mou slast a smích jako trumpeta Milese Davise. Pulzující realita je lítá v letu, vteřiny do nového stínu, další tah, nervozita, strach. Šlah! Něco konkrétního, potřebného, nepravděpodobného, v čem ožiješ. Něco, co nejsi, cos nenaplánoval, co tě očistí a jakoby zabije, a proto ožije. Beat, běh, reinkarnace, zakotven, vepsán kód života pro život, kterého smyslem je jen být specifický, recyklický, roztříštěný do všech posibilních rovin. Sjednocený jen v okamžiku svého vzniku, pak ponechán svému osudu, vzlyku.

Z číšníka čiší potlačený vzdor. Nevzdávej to, i když tě to zabije. Nech směr vyšumět do jiných. Schody potečené od bahna, strom jako cukrová vata. Záchvěv literárních ambicí. Něco někam poslat. Popsat slovácký panelák v zapadajícím slunci. Jdu na Pasoliniho. Nějaký hulibrk stahuje žaluzie. Dvě buchty s karimatkama odchází. Někam zmizet, vypadnout, ale předtím se zapsat, proslavit. Pak prokalit nebo prosmažit, cíleně opotřebit a přelstít život, který opotřebovává sám časem, kterým asi jsem, rostoucím vlasem. Diváci se řinou z Teorie tygra jako krev z nosu. Hluk, žovialita, normalita degraduje mou těžce vydobytou vyklidněnost. Smějou se jak z hororu. Chtějí být milováni. Pofidérní hudba, mlácení dveřmi. Jsem tu dobrovolně. Zapadá slunce, lavice studí. Musím pryč, bohužel.

Imidž je to, kým jsme. Identita je to, jak vypadáme. Teda naopak. Ve výsledku je to jedno. Déšť kropí kapotu, země získává vláhu. Fascinuje mě moje teplota. Je třeba… Klapot deště na okna, déšť z profilu, provazy deště. Jemné tetelení vzduchu při pohledu z okna. Ona. One. Osmnáct. Zítra. Možná. Jahody, čaj, losos, Zeman, veřejnost. Je těžké oprostit se od té nálady, že něco je špatně. Zvlášť, když něco je. Špatně. To špatně musí být dobře nebo aspoň tolerované nebo to bude ještě hůř. Když jsme veřejnost, jsme nic. (Kierkegaard) Fakty se nedobereme podstat. (Sartre) Tik zabředlých pojmů, minulost je zavedená celebrita. Té neutečeme jako čas. Utíkáme všemu, jen ne sobě. V sobě, nad sebou, štěstím, náhodou, osudem, nádobou. Nepředvídatelnost je šém. Co je teda třeba? Až přestane pršet, vykročit z výzkumu mínění a brodem nevědění k finálnímu produktu korporátního názoru. V sobě. Coby osoba, která se intuitivně vzpírá konkretizaci, stagnaci svého lidství. Jsme smrt staromilství, legrace na louce. To jsou slova pro mě i obecně zároveň. Tak nějak to prostě je.

Projektuju na papír, ne do tebe, tak se nezlob, ani latentně. Latentní fáze je přece nejkrásnější, slepé dotyky nezvané rozkoše. Není čemu být nevěrný. Je možné začít každou větu bez směru určení. Počítat a dávat smysl číslům. Těšit se ze zapomnění a znovuucelení času, z oken, dveří a zvířat, soutoku starého potoka a nové řeky nebo naopak, ze sexu ve snu s někým cizím, protože ten někdo je třeba tebou. Barvíš vzduch kolem, visíš mi na rtech. Díky, že chápeš.

Stále nové dno. Tak o tom ne. Glorifikace náhodné svobody vede ke stagnaci metody. Lze ji však obnovovat. Město okupují maturanti. Pískají a chtějí prachy. Čičimundě dáš desku, to je jasné. Vysokoškoláci pořádají Zlín design week. Tématem letošního ročníku jsou prachy. Nepřemýšlet o přemýšlení. Přemýšlení je pak spontánní jako kašel. V správný okamžik ho vystříknout, protáhnout trubky zanesené hrůzou. Už se blíží. „Mladý válečníku, nechceš si koupit přízeň bohů?“ „Nechci.“ „Nechci,“ opakují, okupují, bubnují a pokračují. Polykám. Úplně mě vytrhli z mého snu. „Chceme vás vytrhnout z běžných cest městem a donutit rozhlédnout se,“ píšou vysokoškoláci v rámci design weeku u budov jako Obchodní dům spolu s jejich příběhem. Vytrhnout a donutit mi přijde jako trochu silná slova.

Ztratil jsem nit svých obskurních floskulí, jimiž vysávám zkrystalizovanou kyselinu myšlenkovou z koberce své bezprostřednosti ve svaté válce za prázdnou mysl. Lepší než brát beta komplex. Jsem alfouš skicocoru. Nejsem pes snu. Nelnu. Neplatím daně nadřazenému smyslu, nežiju v systému stemu a ismu. Zametám před vlastním prahem, prchám před vlastním vrahem. Rozmělnit v druhém svůj zájem je mým peklem i rájem.

Slunce se vylilo na louky, vzduchem lítá štěstí. Zkus ho chytit do ruky, dá ti pěstí. Ptáci, machři prostoru, dotvářejí nádheru. Cítíš se jako na heru. Přetančí po tobě stíny plameňáků. Vlaštovky osidlují přízemní vrstvy. Racci. Slunce skrz líný les, ožil tady pes. Alej holých stromů. Je to předjaří nebo jaro v plném proudu? Až bude konec, zrekapituluješ jednotlivé fáze, zaritmetizuješ souběh. Teď je roztříštěný jako kmeny stromů, skácené a vyhřáté, na kterých trůním. Dal jsem spočinout tělu. Přesně opsalo jejich křivky. Proč si tak nevěří? Na sebe láteří, že je lepší, než kdyby bylo jen sebou. Žije za hradbou, stíhá toho lepšího.
Když se snažíme být lepší, než jací jsme byli, a dosáhneme toho, že jsme, podle sebe, lepší, než jsme byli, ale v hlavě nám zůstane ta stará verze jako strašák, vznikne souběžně v budoucnu nedosažitelná dokonalost, které závidíme, protože ji nemůžeme ani zkusit docílit, jsme na ni jen marně nasměrovaní. Nemůžeme se totiž odpoutat od té staré verze. Abychom ji mohli negovat. Je naší mírou. Naše pozitivita je vlastně negativitou. Popřeli jsme sami sebe pro dobro věci. Rozdvojili jsem se do já, nad nějž jsme se povýšili a do já, kterého nikdy nedosáhneme. Projektujeme je do svého okolí. „Mně nevadí, že jsi takový, já takový ale být nechci. Takový chci být, ale nezvládnu to.“

Promítáme své vlastní záležitosti do druhých. Třeba viny a nenávisti. Najdeme někoho, kdo to bude dělat za nás. Nebo taky třeba roztomilosti. Jde o to si ty pocity dovolit. Nelpět na své hodnosti nebo drsnosti. Ztrácíme kontrolu a vykládáme karty, protože si myslíme, že je to správné, že se to tak dělá. Ale není nikdo, kdo by nás přehrál. Prohráváme sami se sebou. Vyhráváme sami nad sebou. Když se snažíme sami sebe překonat, tak si vlastně pořád unikáme. Žádný lepší není, jen idealita toho, co je přítomné. Co bylo, se ztrácí, co bude, je šátrání do tmy. Když svítíme, vidíme moc. Oči si ve tmě zvyknou, udělají názor. Jde o to najít svou osobní míru, být mírou. Nad nikoho se nepovyšovat, před nikým neponižovat. To je výsledek. Co pro to udělat? Vzdát se fetiše zrcadla. Komunikovat se vším kolem, protože všechno jemně vibruje své sdělení. Je to odpověď. Řeka se leskne a kačer sleduje slunce zalézající za kopec. „Aha, jasně!“ Čmelák čekuje, šnek šnekuje. Svět volá po zkáze a směřuje k ní jistojistě jako čas ke spaní. Spánek je rovnost možností. První volba je nejlepší volba. Vracím se k ní pro potvrzení.

Mysl má tendenci dávat určité vlastnosti specifickým činnostem, protože je v nich prvně viděla. Zná je odtud, ulpívá na prvním dojmu. Ale všechno je možné i jinak a jinde. Milujeme stereotyp. To je zásek. Co taky mysl dělá, je, že na sebe bere podoby druhých. Nebo spíš jejich nádech. Chvíli jsem svým kocourem, chvíli psem, chvíli kamarádem, chvíli otcem. A všechno jsem to já. Oni za to nemůžou. „No fear control,“ stojí sprejem na mostě. Vždycky něco prostě. Skládáme si v hlavě klády, které vytěžil někdo jiný. Svoje skládáme zase na bedra druhých. V matérii to funguje dobře, ale v duchu to chce jinou taktiku, jinou ekonomiku. Nemyslím politiku izolacionismu ani self-appeasementu. Co můžeme sdílet, když ne emoce a problémy? Svobodu.

Obětní lístky magnolií padají a voní. Myšlenky jsou vítr, který je sundal, stáří. Zdají se stále přítomné, ale je to jen iluze. Taky umírají, ale pořád se vynořují znovu, vyluzují, vyhaluzují v závislosti na svobodě. Jsme závislí my na nich nebo ony na nás? Je to zrcadlení, ale kdo to pohání? Rodíme je, ale kdo je posílá? Jdeme s nimi, i když jimi už nejsme. Jsme jinými, kterých se zříkáme pro závazek z domnělé viny. Harampádí myšlenek nálepkujeme a třídíme do vnitřní skříně čerstvých příjmení. Jak to promění nastavení, ovlivní budoucí zřízení? Nepovšimnuté holky míjí a promíjí v transcendenci viny a nadějí. Nepatrná škvíra přítomnosti se ve vteřině roztáhne v propast lákavou i obávanou. Všechno, co je objekt, ve skutečnosti není. Je to jen znenadání. Smrt a zrození v jednom, neber to. Vzhlédni od toho proudu, vyviň se ze splavu. Plavu ven. Prchání. Ex is tence. Ponor, výnor. Jistě, jde mi o sex. To je forma, nutnost. To druhé je možnost, obsah. Atraktivita, tripozita, postpot. Většinou se objeví ve formě vyrušení, které se jeví reflexi jako odpuštění.

Jsme obklopení světem domněnek. Jsou to jen domněnky, ale nesmíme je negovat. Vítr syčí listy jako had. Paranoia. Je třeba s nimi komunikovat. Jemně jako s dítětem. Strach ze všech stran. Nech to tak. Nech ho aktivovat. Nech se to stát, nech ho tát. Sám bys to neunesl. Je tam ňáký Bůh. Nechlub se jím. Je tam, když narazíš na hranici reflexe, skepsi před zrcadlem, které bylo vytvořeno člověkem. To je právě ten marný spád slov a vůbec marnost sdělení, nemožnost. Je to nutnost? Nemožnost sdělení v akci je možná nutnost. O tom si povídají i na střeše vrabci. Přírodní šíření myšlenky, to je kouzlo nechtěného toho všeho. Provinilost sdělení, další marnost k uskladnění. Tohle pinožení je lidské udělení, není-liž? Liž ten satén slasti. Je odpuštění slast? Je odpuštění postel? Je odpuštění přijetí? Bolesti do postele? Bolest je stoletý přítel. Bůh nám bere kontrolu, kterou jsme nikdy neměli, abychom nežili v její iluzi. Každý záměr se obrací v prach.

Být někým je víc, než můžu unést. Když padá noc, chci se jen usmívat a vidět vnitřní lidi beze strachu. Otevírat dveře k odpuštění za všechna nepovšimnutá postelství, která jsem propásl kvůli myšlenkám. Kudy, kam? Orientace v prostoru. Hvězdy. To jsou sny. Jasné. Saj, né? Z nich mléko ducha jako z bradavek vesmírné mámy, z prsu nepoddajné prázdnoty. Až se nasytíš, nebudeš chtít víc. Přijmeš, co tu je. Další ráno, den. Zranění a uzdravení. Trhlinu v bytí, jiného člověka. Alternativu. Něco, co tě zocelí bezcennou zprávou z odrazů smutného slunce, sumce v oknech obytného hřebenu. Prostě toho, co bude po ruce, ne toho, co sis vysnil, aby ses vyvinil z promarněného života, navázal. Odmítáš to, trpíš tím a najednou bez toho nemůžeš být. Každá cesta je správná, jinak to nejsi ty. To je přijetí.

Čas je protipól prostoru. Je těžké to vysvětlit. Vlastně jde o to, vzdát se poznání. Poznání předpokládá určitou jistotu. Chápeme se svých možností, životů, až když jsou minulostí. Cynicky jako vždycky, jako všichni, jako myslíme, vypočítavě. V přítomnosti nesnášíme jejich vřelou intimitu, necítíme se jí hodni. Mrháme, čekáme na jistojistotu výhledu, pak operujeme s chladným mramorem prošlé přítomnosti. Slovo prošlé závorkujeme. To je ten kamenný výraz, šokovaná prázdnota v dětských očích. Načerpáme energii posunout se někam dál a sdílíme rozjitřenost paradoxu. Nevytřenost svého bytí. Někdo jiný dělá, že ví, o co jde. Všechno je to hrozně rychle. Není čas vnímat v ní to transcendentální. Jen ji zneužít jako překladatelku toho, co mám v mysli. Ale tady je primární potřeba tělo jako v politice potřeba ekonomiky. Bohulibá prázdnota je protiklad plnosti jako je minulost protiklad budoucnosti, pinožení přes mosty, možnosti, vymoženosti, když… Když jsem byl jen muž.

Proč plodí další proč. Proto je třeba se přestat smát. Rostoucí rezonance, reflexe reflexe, ruské kolo v Madridu, úniky, návraty, tripy. Ty i ty, pretty, propletenost, lenost, letnost, ta vůně, tvá vůně. V osidlech reflexe ji rozebrat zevnitř. Špion sebe sama a tedy i druhých. Hlavně se neprozradit. Nezradit odhalením hlavně. Nevzdát to, když se cítím marně. Nejhloub klesl ten, kdo klesl na mysli. Naději ztratil ten, kdo myslel, že ztratil naději. Život se odmění. Odmítneš v domnění, že nejsi hodný. Vítej v klubu zlomených srdcí. Sladcí, trpcí, činní, trpní, šťastní, trpící. Nejčastěji šťastní-trpící tripující v prvním patře problému od jednoho k druhému ztracení v dezénu emblému bujení. Záleží na ladění.

Trpělivost, ne lstivost. Normální je žasnout. Všimnout. Přítomnost je být minulostí a počítat s budoucností. Málokdo to dá v klidu, klade to dál lidu. Někdo jako já diktuje obhajobu, oblibu beatu. Sídlí v mýtu klidobytu, ataraxii. Není sebou, plynutím. Teď se z toho vyjmu tím, že vystoupím. Ospravedlním se, zničím. Ospravedlněním minulosti ji zároveň nakladu do budoucnosti. Už tam čeká. Ospravedlněný projekt, promyšlená spontaneita, falešná budoucnost. Skončí to jako dřív. Zminulostní se jako předtím, teď. Donekonečna nedokončená na ruském kole nevidomé recyklace udržuje post Já, téma, osten, kámen úrazu, trhlinu v bytí. Vznítí horečku pokračování, zhatí energii snu. Mě. Z čistých plic citu vydechnu zpět do klece. Nejsem plícemi, světlem ani vzduchem. Jsem dýcháním, procesem, rytmem. Procházím různými změnami, pokoji i nepokoji. Po spoji touhy naplňuju tvary. Rozplývám se, zůstávám nikým a zase se zhmotňuju. Hledám v tom vývin. Syn, psanec, milenec, nemoc. Nejsou to protiklady. Přímka, kruh, vzestupy a pády. Vlny, viny, radosti. Víceméně přímočarý krok k cíli. Směr je jen jeden. Co to je, co není, co smrdí, co voní, co já, co oni, co o mě, co o ní? Křižovatka, naplnění, pokrčení ramen, pokračování. Začten do toho, co je k mání.

Řepka, řeka, pták penetruje obzor. Vítr v zádech, na zádech baťoh. Je těžký, něco váží. Sleduju trasu zápasu fokusu. Rozostřím, zpomalím, ven z vlaku myšlenek. Vztek muset. Reflexe je vězení, ale vlastně svoboda. Volní, svolná, vodní, spodní proudy psycha. Zůstáváš pod hladinou, jako bys chtěla ohromit zmizením, oslnit, zažehnout, ale to nejde naplánovat jako výstup na horu. Chceš víru druhých, ale to není to hlavní. To hlavní je nervní, spontánní, ale není to spontaneita. Spontaneita není. To hlavní je zůstat hlavní, která míří, tasí, masí spoustu poloh. Kos zobe ze země, zhlédne mě. Nade mnou datel. To je boží, jak šéfuje tou hlavou, datluje. Je barevný jak nevkusně oděná teenagerka. Fajn odpočinout si od lidí. Lidí stavějí vkus na odiv, self-dojem. Je reflexe-svoboda a reflexe-cenzura. Všechno je reflexe a nic není reflexe. Uchytit se, zabřednout, vybřednout. Plout prost pout.

Ztracená energie je energie přítomnosti, která utekla, zatímco jsme přítomnost chtěli. Ztracená energie je ztracená budoucnost, která se štěpí pod vrstvou váhání a nejistoty, co to vlastně je, jít jistý směr. Strach, propast, krok, skok, nová vonná, bezdůvodná půda, staronový pocit, ale úplně nová podoba. Zahrada zla je zahrada života, předpěstovaná přítomnost, nicota, která dá život novému rozhodnutí, rozvinutí. Najednou není, co by bylo rušeno. Ambice je naplněná. Hřích strachu odpustila odvaha. Když někoho nesnáším, tak je to výraz mojí osobnosti. Sama hejtuješ až do morku kosti. Je mi jedno, že se to nehodí. V hlavě máš kapradí. Nenávist ani lásku nejde vysledovat. Výsledek nebude uspokojovat. V klidu skepse se stejně budeš muset rozhodovat, co dělat.

Štítivý štít lucidity. Hra s myslí, že tohle jsi ty. Tohle už ne. Na palici, totálně. Radši upřímně milovat vše a nenávidět též. Kašli na šachovnici. K tomu ti dopomáhej druhý. Svědek nicoty, čímž ji zhmotňuje. Jsi to ty a on tu je. Všechno je jedno, všechno je dno, něha, dny teplé v pohybu a pochybách o pravdě naprogramování. Reflexe ustoupí na hranici viditelnosti. Mimikry osobnosti zprvu nové. Ale pak bys zase chtěl být sám svou možností. Tím, kdo se postí a honosí všímavostí. Jsi v pasti nutnosti so-called upřímnosti. Co je ideál dynamiky? Bezintenčně sdílet samotu bez slizké grimasy povinného směru k pravdě a lásce. Říkat i negativní věci bez rozmyslu jako dítě. Přisnil jsem si tě v religiózní racionalitě do své sítě, zatvářil se sytě a uviděl tě jinde. Pookřál, narazil, porovnal, vrátil, promíchal. V koktejlu chemocí hledal identitu. Opil se a pobil. V čem je rozdíl mezi tou a tou, mnou a mnou? Mnou a tím, jakého mě vidí? Jsem jím i nejsem, jak se mi to hodí. Je to všechno jenom haluz. Strom života roste natruc.

Něco stopnout, být tím, kdo vystupuje z nerozlišenosti jako náhlá danost. Jen ne sebou, to je jen reflexe, obsese. Štít falešného majetku, se kterým nevíš, co dělat. Pýcha a deprese, nutná a nudná, tvůrčí v rytmu vrypu, ale na cestě je všechno jinak. Nesnaž se, aby to do sebe zapadalo. Co ti budu povídat? Najednou se líbáte, vídáte, vrháte ustarané pohledy do zrcadla a navzájem z nich na sebe usuzujete, že jste dobří lidé. Čekáte jako jste čekali předtím, jako já čekám teď, na odpověď, na souhlad vět. Neintencionalita je sexy. Sex je oboustrannost. Balení je působit bez tlaku. Využívat přírodních sil, ne reflexních. Reflexe je opak balení. Reflexe žasne. Sex je bezprostřední přítomnost u přírody. Reflexe nepropustí žádnou komunikaci jako ji nepřipustí zrcadlo. Zkusit se to ale může.

Jste dva? Setba. Páření. Záření. Tam tak být, tam se najít. Přeplesk puerhem, potřeba odpuštění, pokoření. Tisknu na sebe čelisti. Kromě rukou a nohou poslední vzájemně komunikující útvar těla. Chci být druhým, ale být druhým a sebou zároveň prý nejde. Šlohnout se. Povznést se nad projekt šlechetnosti. Vysušit ponožky, voloupat pomeranč, vysrat se, vyprostit z nudy-bludy-pudy-šlechta. Kážu ze slonovinové věže, ležérně hážu verbeži, bojuju o sebe sám se sebou, moje láska je pýcha. Moje budoucnost už byla. Jsem psycho. Tak nebuď. Tak ne. Tak jedeme.

Ale je třeba s tím žít, ne to furt ničit. Žít a nechat žít. Já jsem vlastně chtěl nechat to padnout vědomě o mě. V přítomnosti svého zraku se nějak chovat, ne blouznit o zázraku. Schovat se v běhně. Ne. Je to prolínající se mnohost, před kterou klekl i Sartre. Neprůhledný barter. Žijeme vedle sebe, v sobě i vzájemně. Vím, že tě na to nenavábím. Vábení je sbližování oddalováním. Jen se ti zošklivím, jak se hrbím na kole i nad psaním. Datlík obhlíží kmeny, úplně v životě. Jsem omámený vůněmi a chtěním. Pes na stopě bez zastavení, láska, zapomnění, sen bez rozednění, květ, který umírá na sklonku rána, ticho, největší rána. Copak tě ten lynč neokouzlil? Jsem miláček davu, mušedník. Toužím být milován víc, mrtvý. Zvláštní. Mezi tím vším. Stopy. Touha po domově, domluvě. Domů. Prosím. Prosím. Prosím.

Situace je ráhno dní

Probouzím se a silou vůle zase usínám. Pak už ale musím vstát. Zoufalý, uvízlý v něčem. V čekání. Čekám na něco, co čeká na mě. Ten druhý je odhodlanější než já. Já jsem kam vítr tam plášť. Musím proměnit druhého čekání v sebe pokání. Vysvobodit se z obrazů, vylhaných projekcí. Časem nejde kráčet, jen klouzat. Topořivé chiméry ejakulují v předmětných nutnostech. Kauzalita tepu tě znova překvapí, roztrhá, sešije, roztaví, donutí vstát, utne klidný život. Kurva drát! Satanovy sykavky ti do duše vtírají zemitý zmar. Nevnímáš, co vidíš, přes emoci. Vidíš, ale nemáš čas. Minulost tě bere s sebou do slepých krabic. Pod prach schovat pach tvého dechu.

Prcháš ze závodu. Vytváříš tím závod nový. Maniakální závod sám se sebou, jako by ses nemohl poměřit s nikým jiným. Jsi závislý na své mánii. Do nís vložil svůj šém. Mánie je závislá na závodě, který popírá. Jsi závislý dvakrát. Žaluješ své volby, úkoluješ pohled, vzpomínáš na přítomnost (čistý stav, kdy nebylo otázek), která tu ale právě je. Procitnout do ní znamená se na ni nesoustředit. Soustředěného vmršťuje zpět do něj samého. Je vždycky moc pozdě nebo moc brzy. Přítomnost nemůže být předmětem. Musíš se rozlít do kontur skrumáže. Nejbližší věc tě zřetězí k další v blahodárném záseku běhu. Pokus o uchopení přítomnosti v konkrétním momentu je snaha o přivlastnění totality nezrozených potencí, o vládu vesmíru a určení jeho konce místo o nalezení svého místa v něm. Ochudíš se o celý průběh svého života a ani vlastně nezačneš, spláchne ho tvé očekávání. Ztratíš smysl a zažiješ muka, protožes do něj vložil svůj význam. Vsadils a prohrál, i když o fous.

Kolem teče život ve své nahodilosti, ale není tvůj. Už ho nelepí tvá tvůrčí slina, nezpochybňuje ho tvoje moudrá námitka, neusměrňuje ho koryto tvých přání. Topíš se ve víru, umíráš, zatímco tvé myšlenky stoupají k nesmrtelnosti. Chtěls žít podle sebe, být sám sebou, bytí v sobě a jsi – minulost. Už snováš sítě nového smyslu. V příštím životě se staneš křižovatkou světových sil. Sníš katastrofu svého uvědomění. Plápoláš na zápraží běsu. Pátrání se projevilo jako marné v matném svitu soustavné hvězdy. Je po všem, především po míru. Abys spasil, tasils víru. Život se konstituuje jako démon přitažlivosti v záplavě znaků. Kdo to mnou mluví? Někdo mě nahání, někdo nehumánní, haní moje psaní, haní pojmenovávání. Předstírání, jaká droga. Jaká dřina, pozéřina. Tvrdá facha. Když to spadne, shovívavý úsměv. Pojď sem. Pojď jen být seřízen a vyslán.

Jako malinkatá molekula se skotoulet do záhuby nekvalitního energetického kanálu. Zítra zamyšlený se proprsit k perspektivní beznaději. Kypět ve vakuu zbytečných pocitů. Doba se téměř neznatelně a bezvýhradně změnila do bezdotyku. Dáme si rohlík s máslem a bude nám krásně. Spokojíme se s málem. Já s tebou, ty se mnou. Alfa, beta, mono, gama. Sklidíme plody tiku v přítmí ohně z dříví gaučovníku. V komunikačním šumu unikneme zoomu. Nekomerční zoufalství bez slz. Než se někdo podívá na přiznaný smutek, salónně vyschne nedůsledně potíraný tmami. Když máš přání, nemáš spaní. Zraní tě tsunami saní. Už se naklání. Tma na ní ulpí snem jako vylhaný cit.

Traumatická tráva procitá skrz tající sníh. Jakou má pravdu noc? Ty, to jsem byl já. A já, toužil jsem po zranění, plenil prales, pořád počítal minuty, pročítal čas, který kynul, pečlivě ožíval v postvteřinách. Já k tobě. Já k sobě. Ty daleko ve snu. Nejhorší je ta nejistota. Nebo nejlepší. Ve vlnách. Utopit se v sobě, v bolesti. Ne, nakonec přestaneš, na chvíli se vynoříš. Dělník bolesti. Když cítíš bolest, zároveň ji vytváříš. Dáváš jí vážný, dávný význam, rýsuješ její archetyp. Tvé vědomí ji vytváří, protože je potřebná k poznání. Ego nechce hrát druhé housle, chce vědomí bolesti potlačit jejím nepřijetím a frenetickou dekonstrukcí okolností, za jakých vznikla, jejím zkoumáním, ohledáváním a haněním. Může v zoufalství z bezvýslednosti takového jednání vzbudit nestvůrnou spontaneitu svého vědomí, zvolí druhou bezvýchodnost, v závrati nad propastí mezi minulostí a budoucností se ego, které už nechce být bolestí, kterou se stalo, protože na ni obrátilo veškerou pozornost, zahradilo se s ní v myšlenkovém víru marné dekonstrukce, marné snahy změnit čas, obrátí samo proti sobě a způsobí si další zranění.

V pustém momentu zapomnění se pustí svého strnulého světonázoru a vzdá se vší kontroly. V tu chvíli se vědomí tetované vzdorovitým a ustrašeným egem chopí příležitosti, vzbouří se a demonstruje svou svobodu v destruktivním aktu, jako by chtělo na transcendentálním poli definitivně prokázat svou převahu. Pokud se ego nesmíří, může to tak jít donekonečna čili do smrti subjektu. To záleží na egu, které když chce řídit, jeho síla se se znásobenou razancí odráží přímo do něj. Proč chce řídit, má to v sobě? Ego je prázdná niternost. Spočívá nepoznané v sobě, ale existuje venku. K revoltě proti svému vědomí ho může dohnat strach z něčeho tam venku, strach špatně zpracovaný a obrácený do sebe, strach z jiného ega, se kterým se cítí být totožné. Stejně jako je bolest vědomím bolesti, ego je na nejhlubší rovině svým vědomím. Samo sebou se stává vnějším ztotožněním. Zdravé ztotožnění je ztotožnění se sebou, ale jakékoli ztotožnění vědomí s něčím světským je čistě chimérické.

Když vědomí zaujme postoj k něčemu jinému, než ke svému egu, třeba k jinému egu, ať už se proti němu brání nebo ho naopak pochtívá (může jít o obojí najednou, jeden z přístupů bývá latentní), nelogičnost tohoto falešného ztotožnění, kvůli kterému nemůže být naplněno, uvědoměno, a tak rozplynuto, může pravé nesebevědomé ego obrátit proti sobě, proti svému ztracenému vědomí, které svou zoufalou aktivitou střídavě směrem k externímu egu a zase zpět od něj. Má na něm zájem spočívající často jen v nějaké dialektické zápletce, v jednom slově, v absurdním nedorozumění, které může být symbolem něčeho magicky nevyřčeného, známosti z minulého života nebo je výrazem zbytnělého nepochopení světa a jeho vztahů.

Ego je chyceno do pasti, již jiní zkušeně obcházejí, ignoruje mělkost vody, do níž se vrhá po hlavě nebo proskakuje výplní oken, jako by sklo bylo něčím nemorálním. Neúspěch ho nutí akci opakovat, protože působením na svůj svět nemůže to jiné ego proměnit, na sobě se mu to taky nedaří. V blízkosti zmocněného ega koná naše zbloudilé ego rituály, jimiž se od něj má osvobodit. Snaží se o to vytvořením magického konsenzu, v němž by s ním splynulo tak, že by se od něj odpoutalo, že by jím takříkajíc proskočilo na druhou stranu. Zmocněné ego ale nemá zájem o takovou chorou intimitu. Naše ego se obrací na sebe, místo aby přeneslo pozornost na svět jako celek a osvobodilo v něm své vědomí. Propadá se do svých kořenů a snaží se tam najít vadu, která znemožňuje záměr. Ztrácí se v regresi, resuscituje minulost, restituuje budoucnost, která zatím bez jeho přítomnosti nekontrolovatelně vzniká jako nestvůrná spontaneita.

Ego je teď naprosto nepozorné, snaží se stát se svým vědomím, být egem vědomí místo vědomím ega, být svým zdrojem, zatímco ze svého zdroje, ze svého vědomí, čerpá zcela chaoticky a nemůže ničeho dosáhnout. Domnělá výšina jeho velení je ve skutečnosti teatrální povrchností. Snaží se docílit věcí na základě pouhého dojmu, který udělá na druhé a na sebe, zbytek ho nezajímá. Je celým světem se všemi jeho chybami, které mu chladně, ale hystericky vyčítá. Radikálně svobodný cestovatel, který se periodicky vrací do cizího domova, cizího ega, kterým je i není, jako samotář, který komunikuje sám se sebou před zrcadlem. Ego, které chce být bez vědomí, že je jen prázdnou, prchavou, proměnlivou reprezentací svého vědomí, které nechce být svým vědomím, odmítá ho, bojuje s ním.

Důvodem je falešné ztotožnění, které funguje do té doby, než do vědomí vstoupí bolest. Vědomí bolesti se s drtivou neodvratností přihlásí o slovo. Jak se zachová ego? Vyhlásí bolesti válku, čímž ji vyhlásí i svému vědomí, čímž ji vyhlásí taky sobě, čímž vyhlásí válku taky předmětu svého falešného ztotožnění. Bude se chtít iracionálně, magicky zachránit. Když nepůjde změnit bolest, změní sebe, změní svět. Ve své emoci se bude bořit hloub do své bezmoci, vyčerpá se ve svých stížnostech, až vyhasne. Ztrýzněné vědomí se vynoří v aktu nestvůrné spontaneity směřující přímo proti záchranným akcím ega. Bude chtít ego zabít.

Bolest není zrádce, ale rádce. V dojmu, že jde o zrádce, jí subjekt oplácí stejnou mincí. Zapomene, že ona a on jsou jedno. On a předmět falešného ztotožnění jsou jedno. Prázdné pojmy. Ta spousta gest byla jen vycpávka, chuchvalce mlhy po ránu, přes které neviděl na cestu. Uvědomí si to na chvíli, na dvě chvíle uvidí cestu, ale už v tom uvědomění ví, že ten vid zase skončí, obnoví se tma, protože spolu se svobodou pohledu se vynoří skoro nepřekonatelná úzkost ze života, který promrhal a promrhá, bude planout jeho póry jako déšť v poušti, spatří tu nestvůrnou spontaneitu na její půdě, teď nevinnou jako nažraná lvice, uvidí ji díky intenzitě svojí katastrofy, jako když noční můra probudí spáče.

Je to úzkost z jeho vlastní moci, když se vzdá prázdných intencí, pojmů a potencí, které plení vědomí, plní ho konvenční konfekcí. Nesmírná, dávivá svoboda širého vesmíru v něm, bolest, samota, deziluze, ten mix teď nedovoluje vrátit se do hry ega, kterým si vědomí samo sebe zastírá v soptivé tvořivosti. Na moment je jen teď a vpřed, žádná příčina, žádná vina. Ego. Jeho heroicky vyndané, grandiózní girlandy prahnou po glorifikaci. Zmocňuje se moci sobě svěřené, pohlcuje centra nesíly, zatímco tyhle řádky hoří. Tyhle řádky ho těší a šíří. Skrz ně se zpřítomnilo, dostalo křídla. Tohle je jeho hra. Zoufalství nad bolestí. Vyčerpání z falešného ztotožnění. Spontaneita vědomí. Ego odpočívá. Tady je to jeho. Intenzivně trpí, bičuje se beatem. Bahní v tropu, haní, aby přežilo. Hlídá se, aby nezhaslo. Nechává stopy. Dýchá. Káže.

Ego je zmatek vědomí, nesnesitelná bolest. Ego je iluze mysli, která zešílela společností. Ego je v podstatě náhodná soustava v podstatě spřátelených, vzájemně se vyživujících entit, zběsile trvajících a trsajících v hypnotickém rytmu, až zapomeneš, že to tikáš ty. Biješ na poplach, že život utíká, že utíkáš, že jsi čas. Čistá čest zčazená mocnou iluzí těla, mocnou chimérou chápání, šálivým souzněním, vzrušenou šarvátkou. Nechceš říct už nic.

„Kdybych to neudělal, tak…,“ jede dál emoční vlak k obzoru v zářivé dálce, v lákavém chvatu preferované férovosti. „Kdybych to neudělal, tak bych to nebyl já,“ odpovídá invence, letmo nazírá mrazivou kontinuitu, jak se spontánně konstituuje v běhu věcí. Kdybych to neudělal, přišel bych o svou existenci. Nezbývá, než přijmout svou minulost se vším všudy. Když v ní cokoli upravíme, zavede nás na scestí. Mineme cíl, sebe. Já, které to neudělalo, Já, o kterém sním, se ode mě v retrospektivně a introspektivně pátrající emoci neustále bolestně odděluje jako depilační proužky od srsti staré panny. Každé trhnutí je rána bičem za trest, že jsem to udělal, chvístnutím oleje do ohně vzpoury vůči latentní a potentní inspekci. Revoluce nepřetržitě doutná. Udělej to znova. Vzpoura proti ráciu je sestra Já, které to neudělalo, jako tisíc paralelních vesmírů, do kterých se ode mě odtrhlo a ve kterých si chybím. Mučivý stesk, krvavé šrámy, šarm samoty.

Já jsem to udělal. Dělám to právě teď? Kořenem otázky „proč jsem to udělal?“ je otázka „proč jsem?“ Je to otázka absurdní, protože jsem jen, když nejsem, tedy když nejsem pro sebe, když se ztrácím ze zřetele a do něčeho se pouštím, do světa. V tu chvíli se nechávám jít, smiřuji se s tím, že se nemůžu poznat lusknutím prstů, svým pohledem, tím poznám jen Já, které to neudělalo. Zdá se být přímo tady jako odraz v zrcadle, je nelítostně, mrazivě přítomné, němé a nehybné. Je skutečné jako bolest z toho, co jsem udělal. Schovaný v sobě ani nedutám. Já časové, Já světové je zavržené v nudě neřešitelné situace. Jen doufám, že bolest pomine a budu zase hoden přízně Já, které to neudělalo. Zase s ním splynu a budu dělat, že se nic nestalo. Jako tolikrát. Pendluju mezi Já, které to neudělalo, které je bezbolestné, ale vždy, když se schoulím v jeho hřejivém stínu, mám pocit, že je pozdě. Jeho těžiště je v minulosti. Já, který jsem to udělal, se v bolesti ohlížím zpět, kde jsme se oddělili, a vpřed s vírou, že bolest pomine. Znovu se připojím k Já, které to neudělalo. Jako by všechna moje sláva dlela v minulosti a jediná naděje v tom, že budoucnost se jí stane. Stane se minulostí.

Až se to stane, prohlédnu tu časovou léčku. Namísto splynutí s Já, které to neudělalo, sklouznu do bezčasí. Dřív nebo později se znova vzbouřím a udělám nějakou bolest, která mě z obklíčení dvěma směry, z nichž ani jedním se nejde vydat, vytrhne. Za cenu zoufalství se ocitnu v realitě a uvidím věci, jak jsou. Uvidím sebe. Budu zase hudrovat, proč se to stalo, v domnění, že bych se byl býval spatřil i bez bolesti. Hudrováním budu vyvolávat Já, které to neudělalo. Bude to ale právě bolest a vina, co mě od sebe odežene do světa. Donutí mě odvrátit od sebe zrak, dát si pokoj a nazřít realitu. Když se díváme do minulosti (na sebe do zrcadla) ve snaze najít tam klíč k budoucnosti, bereme čas doslovně. Ať hlídáme, jak chceme, zachytíme jen to, co už uplynulo. Když se díváme na hodiny, čas ubíhá pomaleji, zato nepozorovaně. Tím, že život nežijeme, nás později zákeřně překvapí a připraví o všechny iluze o tom, že ho máme pod kontrolou. Budoucnost je vlastně doslovně vzato minulostí, protože jí bude. Ta proměna se děje v nás.

Co je přítomnost? Nikdo neví. To ona je zahalena tajemstvím, ne budoucnost. Bude to, co bylo. Ale co je teď? Vnímáme to jen v proměnách. Přítomnost se vzpírá definici. Proměna? Hoříme v krásných barvách a uvědomujeme si to. Minulostí a budoucností si vysvětlujeme, proč se věci dějí a mění. Hledáme svou roli v sérii determinací. Nerodíme se coby Já. Já vzniká v průběhu času v sérii determinací jako náhoda, jako prvek řetězce, jako vůle, která chce převzít moc. Chce být tím, kdo sám sebe zrodil, kdo rozhodne o minulosti a budoucnosti. Ty jsou stejně jako Já jen teoretickým konceptem, iluzí, kterou si ordinujeme na existenciální úzkost z nestvůrné nepředvídatelnosti apersonální spontaneity. Racionální vysvětlení mnoho nevysvětlují. Jsou to spíš příklady, symboly, hry. Já je emoce, která zkrášluje svět, aby nám líp vyhovoval, byl snesitelný, abychom se na něj adaptovali, abychom se nezbláznili z kontrastu reality a očekávání. Já je dočasné řešení, které nic neřeší, jen trvání. Já je železná košile, negace, únik. Já je Já, které to neudělalo. Já je Já. Já.

Má dáti, vzal. Obávám se svých úvah. Dalekých souvětí, nových rozcestí. Není nic horšího než nerozhodnost. Možnost bobtná, až ztratí hlas, pohltí totožnost, získá národnost. Vysílá z centra své okliky. Entita ustrne v oku událostí, spirále starostí. Možnost je moudrá k zbláznění. Její sestra nutnost živoří na periferii, schovává se mezi zvěří, mohutní, divoká i disciplinovaná, odvěká, nepoznaná. I ona to tak chtěla. Jsem vězněm sebe sama. Tohle je zkouška. Život je zoufale plachý, rozkolísaný vizí jižních bouří, z nichž mizí poslední zdání logiky, jen poznání, čirý, svéhlavý směr, který nehledí, nevidí, ale nebývale jistě jde dál. To požehnání sklidil z bezesných nocí odloučení, sílu stínů, sílu sebe pomaličku konajícího ustavičný úděl v potemnělých uličkách. Prosí nebesa o pravý pláč, o vlastní verzi, skutečnou svobodu, cestu citu mezi cypřiši a citoríny. Nedá se ošálit, prosí o sebe, získává, riskuje pro rozkoš z prosby, závrať z předurčenosti, víru ve správný stisk, součást sebe v koloběhu vody, slz.

Na útesu vidí kolony magického ptactva. V hejnech hrají líp než kterákoli kapela. Dodávají mu odvahu, odhodlání vidět a mluvit o krásném pohledu, který se v jeho duši setká s činem. Stane se měnou za vysněný obraz, který si ale stejně musíš zasloužit, vytvořit, vyprosit. Ty jsi ten, kdo vnímá, v tobě dřímá neznámo. Oči a pohled jsou dvě různé věci. To druhé cílí na celek, první jen na bod. Musíš se soustředit a zároveň nechat jít. Soutěska stenu se snadno nenávratně zabouchne na sto let. Vlak tvého tepu jede po dvou kolejích. Tvoje nebetyčná bezmoc z rychlosti, z nezvladatelné duality hybnosti a strnulosti, to je trans z drogy jménem program církve, kterous přijal. Spolkls hostii stereotypu. Toporně polykáš na seancích soudobého souznění, doma u telestroje, v netovém éteru, v souhře náhod a zázračných zrcadlení. To všechno chceš, dáváš dál, sebe. Ztrácíš cval a dostáváš Einsteinův hyperúděl slepého boha, jehož nepoddajnost silám tmy se obrátila proti němu. Nejvíc to cítíš vystaven vjemu slunce nebo čistého ranního vzduchu. Vdechneš a zatočí se ti hlava v závrati promrdaného jara. Na prahu dalšího dlouhého dne vina jak víno, úžeh, cesta.

Hledal jsem tě v komnatách stesku, v záplavě dálav a ty jsi zatím tady na zoufalých loukách klasického beatu. Chtěl jsem začít žít pomalu ale jistě, ale nikdy nebylo dost brzy ani dost pozdě, nikdys nebyla dost cizí, nikdys nebyla dost moje, nikdys nepromluvila dost legálním hlasem. Stále jen to mnohoznačné ticho ve mně. Mosty pálit, věci prodávat, vyhazovat, nalézat nové v prázdnotě svého srdce, vymýšlet náhlé, nenásilné verše, vstříc strýci temnu a zatím můj sen kdesi v něm, v dceři spánku se zrozoval za něžných nástrah a zrazoval, protože bil naplno, najednou, náhle, latentně, křivě a výstražně a já jsem hledal cestu tím dlouhatananánským soumrakem a nechtěl výdobytky rozumného vzdálení, chtěl jsem opravdové rozloučení a sloučení, chtěl jsem kapitální beat na jamajských travnatých plochách, kubánský rum dýchat póry tvých rukou, chtěl jsem si zasloužit kosu svého skonu, ale ne a ne si ji vysloužit, tu klidnou smrt v náruči vlastních démonů, ne a ne ji zaostřit a zjistit vůbec, kde se koná, ne a ne všechno zařídit, vymyslet kánon a zatím kolem syrového kopce koncert tančících dětí slastně povykujících nad novými city, novými dary, novými drogami, jež čišely z citadely jejich novorozené nevinnosti.

Duše zlomená láskou bloudí, oči zakryté páskou, všechno jde na ní poznat. Ve snu o své velikosti slídí, strká prsty do listí a vidí. Musím se vzdát, schovat, poznat, doznat, skonat, zemřít, abych mohl žít. Nebo je to jen, jen jako? Já pako, které krátí čas, když běží? Leží, když z věží volá last call? Tokat po tvém boku, topit se na soutoku. To byl náš sen a pořád je, jen zařídit pár věcí a pustit se do boje (maje stát). Zastavit se jen na chvíli u přečtené knihy, vášnivě znova číst nepochopené řádky, bez památky se vrhnout vpřed, putovat po tisící cestě, po stesku po nevěstě, pocit, pocel, radost jha, teplý závan, sabotáž, znovunalezený tvar, znovuroztočený svět, znovunatočený budík, vzpomínka, znovu, znovu.

Vidíš sám bytí, k němuž utíkám. Je tam tma a ty jsi světlo, je tam nic a ty jsi všechno, je tam spánek, který tě probudí, kterého ses bál, a tak dlouho spal. Spal svět a val, val a děj se, dej si jed a dej se všanc ztotožnění, znemožnění. Ten den, ten dance. Luna to vidí a ty? Když hřešíš, tak věříš. Zůstaň, jeď, zahoď, nech obraz sebe uprostřed sutan náhod, su tam, su závod. Dnes nejde říct, co bude zítra. Jde se utěšit, navštívit úřad, pumpovat doo-bup po celé délce, dumat, jak kapři v řece, sledovat smysly svého srdce. Bát se nebo opatrovat? Roztříštěná duše nepotřebuje směr.

Přes to přese všechno navždy vpřed v němém dotazu, který je výmluvnější než slova. Míjet trosky, krvácet v rozvalinách těla. Třeba vykrvácet, je-li třeba. Účet zaokrouhlený osudem a srovnaný ráznou rukou: „Vpřed!“ Jinak se v tom budeš utápět. Poženou tě k zodpovědnosti, zapomene se na přednosti. Dozorci vězení sebe sama z tebe vymámí zapomnění. Jediná pravda bude, že už to nejsme my. Bolest neustupuje. Právě teď: „Vpřed!“ K smrti, která mě zabila láskou, k branám překvapení bez majetku, bez dobra. Prahnul jsem po prahnutí a našel v tobě svou dálku, vedro k zalknutí. Chtěl jsem tě vypít na jedno nahnutí. Mluvím k tobě beze slov, jsem přeškrtnuté chci a ty zatažená obloha. Nenávidím modrou. Jsi skon významů a já nestoudné zrcadelní perpetum mobile. Všechno černobílé.

Chci se vklínit do tvé viny a jemně se v ní vlnit. Ráno a noc jsou poztrácený čas. Jsme oči, hlas, nekonečné řetězení, které o sobě neví, které o sobě není. Slunce se dá ještě zachránit, ale jak? Jak jas, průvan úniku ustrne, v tobě usne, už ne, už nic. Co teď? Prahneš, až vyprahneš. Soustavný šepot, je ti špatně, něco potřebuješ. Trpět nebo zapomenout. V krevním oběhu opisuješ ztracenou něhu. V hlavě stavíš oprátku bezprostřednosti, popravuješ ji reflexí. Touha chce terč nebo vyteče cit. Víra se vydáví včerejšími zmatky. Kolem projde podoba času. Ona lhůta, něco nevyhnutelného. Vzpomenout si něco udělat. Ukázat něco naléhavého opačným směrem od klidu. Něco hlavně udělat, nebýt bezbranný. Nebýt v nebytí, v hypnóze latentního zájmu. Není už kam jít. Její jitro spláchl falešný šarm.

U země je strom široký a silný. Pak začínají větve, osudový výběr, kritéria, plody. Vrhni se do akce, nevracej se, neloudej, nespěchej. Nech se vsáknout proti přitažlivosti. Zachráň ideál historie, která se neopakuje. V hysterické hypnóze schodkovité sinusoidy se skví trajektorie jako tragická tetováž nápadů, které přišly z momentálního nitra nesamozřejmé pozornosti. Pro tu zodpovědnosts zapomněl sám na sebe, ale stále poletuješ ve své atmosféře jako krev. Tvoje oči průzrační v úporném dešti. Okna se otevřou. V nevyprovokovaném snu to dáš všanc. Jdeš, kam chceš, skrz hradby mezilidských předsudků a bludné kruhy chtění, které se s nevidomým úsměvem cyklí v karmě. Kýžená tíže momentálního určení v prostoru a čase napoví. Stačí vycitnout z emoce života a naladit se na esenci. Musí se to detailně vymyslet. Pak všechno zahodit a jít.

Rozptyl vždy zůstane provizoriem. Prázdné a přeceněné symboly táhnou ke dnu. Musíš se naučit lítat a chodit po vodě. Jiná cesta z křivolakých uliček vědění není. Ve smyslovém labyrintu Babylonu je všechno proti a ty musíš rozrazit stesky Bytí třetím okem. Protiklady existují jen v bytí a nicotě. Jsou nezbytnými prostředky poznání. Alibistický žebříček hodnot se ale nakonec přehodnotí. V afektu satisfakce jistého svitu nazřeš, že hra na sustainabilní kontinuitu byla jen záštita proti nepřijatelné pravdě. Ponechal sis iluzi, protože hřích byl moc velký. Nechals umlčet pláč neposkvrněné mysli hříchem strachu. Její myšlenky pro ně byly absurdní. Nebo pro tebe?

Na stěnu nudy promítáš zapovězené svitky. Něco skrz ně prosakuje. Zlomené srdce otéká. Tvoji vážnost způsobuje nedoléčené zranění. Ale žiješ. Minulost jde změnit, stejně tak běh života. Velký třesk se znova rozezní v hlubinné iniciaci. Není to podvod, ale organická mystifikace proti strachu, který zacelil cestu a ustálil scénu drakonických protimluvů. Změnit minulost znamená změnit budoucnost. Zmostit se ke snu. Zmocnit se k akci. Dotknout se podstaty. Přiznat přítomnost. Přítomnost je změna. Stav, kdy není, co ztratit. Není, co řešit. Není, co měnit. Jsi připraven a ne třeba se rozhlížet tím či oním směrem.

Touha je prostředek, kterým se emoce smutku a strachu překonávají k blaženosti. Získávají to, čeho manko plodilo zmar. Metoda vychází a opakuje se v cyklech, dokud nepřijde někdo nebo něco, co ji postaví na hlavu a váhavě vystaví účet. Emoce tak krystalická, že to snad ani není emoce, zastíní zdolané dílčí viny, odhalí dosud zdokumentované pointy jako trapně zkopírované hlášky z kin přežvýkané tak, aby metodu udržely při životě. Bolest nové emoce všechen ten marast zhmotní. Je tak skutečná, až je příjemná, protože je přítomná. Je to konečně pravda. Foukneš a objeví se mlha na skle. Můžeš do ní otisknout svou dlaň nebo napsat fuck a navždy přestat komunikovat, protože to nejde sdělit. Staré časy starostí jsou pryč. Tehdy byl problém jen jemně naznačený v minulosti jako nepravděpodobná možnost. Umožňoval komunikaci bezbolestně dotvářený na dovolené u sklenky chianti. Prahnout po něm a vzápětí se kochat zadostiučiněním, že je daleko. Vlastně neexistuje. Mluvíme o něm z vlastní vůle.

Najednou je tu. Je to opravdu on nebo jen jedna z jeho inkarnací? Jeho hmatatelnost nás každopádně odrovná. Finalita té emoce je ale jen zdánlivá. Kdykoli se může přemístit na spektru svých kvalit. Nevypočitatelnost vesmíru trvá. Může se změnit subjektivně (míra bolesti) i objektivně (to, jak se na ni díváme). Nicméně je tady ve své neoempirické, nepopiratelné akutnosti, která zjitřila emoci až k vytříbené fatalitě. Hypnotizuje nás k preferovanému smutku. Svět je nedotknutelná možnost a preferované Bytí je zproštěné povinností. Vědomí si sní svůj sen o romantické smrti. Zkoušené, zkroušené, ztrémované tělo je najednou tématem, schématem, symbolem. Jeho pozornost se topí v pejorativní posloupnosti. Zraněná tkáň se infikovala vinou. Bolest se šíří z těla na předměty, na lidi.

Bolest je úvod, závěr, příběh, který čeká, až skončí. Když už se ale děje, nechá se svým dějem vtáhnout. Vznikne vír emotivního thrilleru. V sensacích mezních situací se chce příběh transcendovat, zužitkovat ve hře paměti a představ, nechce být zapomenut, ale bude jako sen.
Čas ho už teď neúprosně unáší do zákulisí. Je vzpomínkou, chabým systémem domněnek. Definuje bezvýchodnost. Je křikem dítěte, které nechce otevřít oči. Svět ve změti hovorů křičí, ale žádné z těch slov nepatří mně. O jejich významu se jen dohaduju, odezírám ze rtů, tajně odposlouchávám, otloukám si hlavu o zeď masového sdílení. Nevztahuju se ke světu, křičí na mě jen jedno velké ohlušující ticho tektonické aktuality aplikované emoce zmaru živené bolestí. Kolektivní vědomí spí a moje spí s ním. Spoutalo se, zaplavilo, zapomnělo, zlomilo, umlčelo, shořelo, zahořelo. Ta situace odkazuje samozřejmě k něčemu hlubšímu. Je to vyústění dlouhodobé hry, zásek, který jestli se odblokuje, jestli bolest pomine, může posloužit jako šoková terapie. Následná vlna může pomoci překonat původní přísný příkop, příčinu momentálně monotónně zahalenou tajemstvím spokojeného, nedotknutelného zoufalství, které sní svou noční můru. Je to droga, která žádá svou drogu.

Někdo jiný tě řídí. V nestřeženém okamžiku tě ovlivní. Z potřeby někomu věřit ho posloucháš. Svede tě na scestí. Nikdy samozřejmě není jasné, jestli to byly v signifikantním procentu protence toho někoho, co způsobilo, že i ty ses začal kácet. Ale jsou tam. Jsou tam jako moje vina, že jsem se jimi nechal zaujmout, zajmout zejména vlastním splínem, který mu otevřel dveře. Zkoumám je, ale vidím je jen skrz svoje činy. Takže ten pohled upírám zároveň na sebe. Dělám ze sebe objekt a tím se paralyzuju. To všechno, abych dodal důkazy soudu, který nakonec stejně budu prosit, aby má zkoumání zametl pod stůl. Odsudek by mě s domnělým ovlivňovačem navždy spojil.

Je třeba promíjet. I kdybych ho tisíckrát usvědčil, čas nevrátím. Moje výsledky zůstanou pouhou racionalizací jako všechny sondy do minulosti. Není žádná instituce, který vysvětlí tvoje pocity. I kdyby rozsudek a ospravedlnění byly podmínkami budoucího zlepšení, šlo by jen o radu dalšího diskutabilního zdroje, který tam nebyl. Zkrátka by to nebylo, co chci. Kdo klade sílu mimo sebe, oslabuje svou vůli a vůli potřebuješ, jinak jsi závislý. Kdo investuje svoji vůli do pátrání po zvůli, klesá na mysli. Jeho mise je těžká, těká, bloudí ve světech slov spoutaný jejich setrvalým vzlínáním. Schraňuje a řetězí je, zabíjí čas. Rýsuje kolem sebe čtverec, aby v něm snil o intimitě.

Svět se znedosažitelnil, zpěnil a zakalil látkami, které neznám. Přesto to dělám. Kde je obžaloba, tam je i soud. Moc jsem nechal jít. Vina druhých je moje vina. Nejde to oddělit. Dá to moc práce a je to nuda. Nebo to není ničí vina, jen prchavé, mentorující procity, na které se nedokážu konektovat. Kážu zkrat, útěk jen tak, rychlík spontánního vědomí i chyb. Všeobjímající závrať z možnosti mě přivedla až sem. Ona jediná mě může dostat dál, pokud mě nedostane tendence utonout v odkladu, utnout krásný skon. Tenhle lascivní vír je vlastně ilegální. Má tendenci k úpadku, proto ta paranoia. Pátráním po viníkovi jim jen pomáháš, ukazuješ na sebe, omotáváš si kolem krku oprátku, která jediná ti může definitivně dát znát, že ty jsi oni v jednom ohni. Hoříte v domnělém ráji nevědomí, kam jsme vlastní vinou vyhnaní. My jsme ti jasní vlastníci vizí, ryzí viníci vlastních krizí. Stravujeme se v tanci emocí. Dnešní oběť bude zítra viník.

Teď zrovna nevím, kdy mě něco zaskočí, překvapí, píseň nebo slovo. Kvapně přeskupím své priority a obrátím se k ideálu ledu na dně své spontaneity. Upadnu do stuporu stabilního strpení svého syndikátu. Můžu si tisíckrát říkat, co bych měl, to je jen ego. Vědomí v reálném čase se neptá. Apersonální spontaneita. A já můžu jen žasnout. Přijímat a trpět, snažit se chytit sedmou vlnu, dostat se až k srdci prožitku, mimo klišé, i když už říkat klišé je klišé. Snažit se nefunguje. Když na to myslíš, tak to nepřijde. Musíš to nechat pracovat v latenci. Nebát se občas se odvážit to odhodit, dát zelenou momentálním významům. Při prázdném vědomí podepsat pravomoc k pádu možnosti do nutnosti, práva do povinnosti. Rozkmitat dualitu a jít přesně tolik, kolik padlo na kostce.

jak mile se na mě mračíš
jako veteš víš jak je to ve mně hněteš
někdy se ozveš většinou ne
chci pobíhat tam kde jsi najít se
najít běh tak jak jde jak začal
od teď k tobě možná tě potkat
nechat jít nebo uchopit
na chvíli přestat chtít a nechtít se zviditelnit
abys mě taky potkala a protkala svou přízní
to znamená znovu se zamilovat
to je další z definic ale já už nechci nic
jen fyzickou lásku frašku hrát jako tamti
flašku in flagranti čilaut nic neřeš
máš veš lásky ve vlasech slonovinová věž
ježek co se bojí píchá šém mše hřích a
ježkovy oči osleply tvou krásou
zase jsem spontánně zůstal sedět v autě
motám se v pavučině domněnek o tobě
kdo jsi a jaká jak mě vidíš asi to vím na beton vědomí
rozumíme si západní nebe růžově hoří černé stromy se chvějí
velký trip čeká nebo trvá

Psaní je komunikace. Všechno je komunikace. Je to na světě to nejkrásnější? Krásná je aktualizace. Krásné je být u toho. Ale co je krásné a co je jen příjemné? Příjemné je koukat na film, krásné je se do něj dostat. Příjemné je poslouchat tikání, krásné je tikat. Být zmatený není příjemné, ale je to krásné. Krásné jsou neplánovaně se vynořující znamení, která zdánlivě nic nezmění, ale hlavně to uvědomění. To psycho jsme jen my! Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sami sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho ale asi právě zničilo. A to on se nedá. Jak s ním jednat, s ním, který je tebou? Hlavně se nespojovat s žádným jménem, pozorováním, posudkem, psychem, dojmem, že kromě mě je v místnosti ještě někdo jiný. Aktivně vystupovat z uvědomění toho obrazu. Nepopírat toto Já, jež zkrátka je. Možná taky není. Bezpochyby není!

Toto Já je duše, která dusí. Toto já je snaha být druhým. Kontrolovat, jak nás vidí druzí. Tím ztrácím sebe i druhé. Kontrola správně provedená je nechat svou imidž plynout a jako věrný souputník s patřičným úžasem následovat své pochody a případně jimi nakazit druhého. Pak není třeba odcházet se sklopenou hlavou. Tohle všechno je pořád jen taková seznamka. Pozorovat bez úsudku, naslouchat buddhovskýma ušiskama beze studu, snahy, chtění zůstat či odejít. Je třeba opustit orbit minulosti. Bez pochopení není láska. Bez přijetí (zmatku) není pochopení (lásky). Není to nic konkrétního, spousta podob. Vznáší se to nad těmito slovy, které zůstávají po kometě mého myšlení jako epitafy obsahující mou dé en á. Je to pralátka ulpívajících, uplývajících vteřin. Nezachytitelná danost vztahů, stavů, mapa buněčného bujení, která jde jenom myslet. Jde i nemyslet nebo oprostit, prostoduše proletět, přestat to plotit, platit za pobyt, kterýs nezvolil. Přestat to psát, fotit, hrotit, potit, prostě jen… Chápeme v nedostatcích, to je motivace. To „jen“ je konec. Konec mého konceptu, sdělení, umění, zhmotnění, zmostění, trolení, zmnožení. Začátek je za koncem. Vynoření z vypaření. Nic nezůstává, jen ty. Já zařvalo někde vzadu, Já reflektované. Já nereflektované tě prosím, hledám a chci ustavit, ale ty se vzpíráš. Jsi láska, jsi Bůh.

Nejsi ona. Ona je tvé reflektované Já. Jsi a já jsem, a proto nejsme spolu. Nikdy nebudeme. Nikdy se nepřestaneme snažit být. Jako by mělo smysl jen být spolu, ale není nikdo druhý, kdo by chtěl, není Já, které by chtělo, není nikdo, kdo by chtěl. A přece je chtění, je to Já, které není a kterému podléhám, když tu nejsi, i když vím, že pravá hra začíná, až když zavadíš o skutek. Tohle jsou jen slova, stesky, psycha. Šance na šok ze sebe, který ale nikdy nebude dost silný, aby mě odpoutal, odradil. Pravda pálí a žárlí. Na konci religiózní roury světlo smíchu všechno znicotní. Zhmotní se zase jen to, co bylo. Budoucnost docela jiná, ale stejně nicotná. Plná planoucí snahy o zásun do šuplíku s šémy. Leží tam ale jen pravdy, které se staly lžemi. Chceš jít, ale povel je až bolest a to je pozdě, zdá se, pozdě, a to znamená, že nejsi úplně tady podle mapy, planeš všude vášní všivého Šivy, který jaktěživ neřekne nic hezkého, ale dá se to poslouchat jako třeba vibrafon a to je kámen úrazu, voda, život.

Duše je, když se dusíš myšlenkami na to, že by mělo být víc, než je. Slova začatá tak a dokončená jinak. Kde je inspirace? Pitváš noční oblohu a chceš na jih nebo aspoň zabít, utéct jak zajíc. Ty a ty tvoje tripy. Pod fousy se ti vloudí slovo, které páchá víc škody než užitku, víc školy než výsledku. Nic proti tobě, ty za to nemůžeš. Vrozená indiference. Nevzpomínám si. Tvá (má) tvář se odráží na hladině. Uvědomuju si, že všechny ty přízemní i filosofické věci jsou jen mým odrazem. Když od něj odhlédnu, zmizí a vznikne něco ryzí. Vlny krizí se samy vyřeší, vypaří. Skapou v plačtivém puzzle příští situace, kde každý dílek má svůj smysl. Nemůžeš být naštvaný. Situace je stěžejní.

Každý pocit je jen upřením se na sebe sama. Emocionalita je vykořeněnost, falešný vzlet. Každý karambol přirozeně přistává v aktu vyvanutí času. Zůstává jen zájem, pochopení. Pěna dní ve zmatené reflexi. Trajektorie Titanicu, vzlyků zabřednutých na dobu neurčitou. Živi závislostí zaclánějí slunci, trsají v pavilonech tropu na kakofonii sitárů, myšlenek, lidí, tebe. Zapomeneš se v kudrlinkování. Každá z těch akcí a minel definuje sebe sama, mluví za sebe, právě teď, nikam neukazuje. Situace je ráhno dní. Vlna opadne, vynoří se neohrožená realita.

Nesaháš dál než za svůj sen. Zase se shýbáš pro svůj šém, ale není to jen o vzhledu, taky o pohybu. To je to, co není vidět. Prostě nejlepší by bylo vůbec to neřešit. Ale to by nás minula ta nádherná nelehkost. Ta touha si pomáhat. Vyhnout se všem statusům, traumatům transcendentálního pole, pracným perspektivám a odběrům. Krásné věci jsou mimo psaní, v neomylných drahách rýh na dlaních, kde jsme odhalení sobě i druhým, chceme-li číst a necháváme-li se. Ale -li je jen zapomenutý básník, který dohání snahu, která ho uchvátila. Bláhově se ji snaží stvořit znova. Blaženě selhává.

Negace

Míjejí a jsou jen, když míjejí. Nesnaž se je měnit, něžně ani jinak. Tahle část je příjemná – nevím, koho vidíš. Vidíš někoho jiného a já tvoje kontury, jak vystupují z paměti jako ze sna. Musím se hýbat, to je dobře. Taky se vzdát. Ne tobě, potřebě mluvit. Hlavně nemlčet, mlčení je mizení. Mizerné mlčení v davu tváří, které jsou. Sajou každou anomálii na tobě. Hledají potvrzení svého stereotypu. Ty jsi potvrzení i vytržení toho mého, protože jsi hyperaktivní. Protože se usmíváš a máš růžové tkaničky, někdy. Máš výčitky na moje ledy a tedy, já s nimi souhlasím. Souhlasím, nic bych neměnil. Nic nejde změnit, a tak klidně všechno změním, aby to vyšlo najevo.

Vezmu tě všude. Chtěl bych, aby ten polibek prostě jen tak vyplynul. Ne aby to byl orgasmus, osvícení, zlom, revoluce nebo snad utržení plodu. Spíš něco, co tu vždycky bylo, akorát pod hladinou. Teď se to vynořilo a já jsem zase s jinou. Prostě víme a mluvíme. Ani jeden neneguje, nesnaží se být sám sebou. Je jen tím, co vidí ten druhý. Svobodou pohledu, který ten druhý vítá. Jednolitá realita je lítá a nejde na ni nic namítat. Je to tady jako hradby. Uvědomíš si, že žiješ a držíš se toho poznání jako klíště. Díváš se, jak padá hvězda. Nic by tě od toho pohledu neodtrhlo. Miluju tě pohledem. Nejzazší pohled ne očí do očí, ale pohled do pohledu. Dvojitá přítomnost, něha.

Sluníčko svítí venku, příslušníci cizích věků. Věc: Klávesnice. Já a můj kec. Akce Zima. Volala mi dívčina, co se rozešla s týpkem s temnýma očima. „Jsem Bůh a ty jen člověk,“ byla jeho poslední slova k ní. Ona teď trpí a nechce ctitele, kteří jí přitom přijdou zajímaví. Lajf. Netas najf na ty, co se ti ve tvé pýše znelíbili, protože jdeš dál na další schod do nebe. Pak ti třeba dojde dech a někdo jiný si došlápne na tebe. Lidi jsou lidi a ti se nemění, to ty. Ale dost moralizování. Líbí se mi kundy a jejich usmívání. Stoupání vzduchu z horkého topení. Tetelí se na zdi v ranním slunci. Voda teče po hlavě, po vlasech. Vůně šampónu trochu perverzní. Jsme kokoti, co nekotví svoje šlápoty na krvi této planety, protože se nebojí, nepojí s temporalizovanou hmotou. Protože jsou boží, zboží si mohou dovolit, protože vědí, že jednou zemřou, a tak můžou plodit dobro i zlo, protože jsou přece zvířenou, hladinou, a tak to vždycky bylo. Ale dost moralizování.

Moje všechno visí na ní. Když bude chtít, nebudu první ani poslední, kdo se vzdá svého blahorodí a bude čímkoli, co se bude hodit. Rekvizitou. Až se na mě vybodne a já tam zůstanu ležet vestoje, bude to bolet. Budu oběť, co se vzdala sebe bez boje pro toho, koho milovala, kým se fascinovala, až úplně zmizela a s tím zmizel i on a teď tu není nic. Nic víc než nic ani nic míň. Ona přesto pořád dýchá. Občas slyší svůj smích, svou budoucnost, jak se line ve zvucích oknem dovnitř. Jak se line ve zvucích z jejích úst ven. Jak se line ve vůních z jejích vzpomínek tam z těch míst, která už měla být mrtvá a v dotycích známých věcí jako je klávesnice, mobil, komunikace. „Jsem debil,“ říká si. Kam jsem se to ztratila? Proč jsem se tak zhatila? Jediné, co se nad ničím nepozastavuje, je čas, příroda. Síla, která léčí i ničí. Slunce, světlo, život, který v ní klíčí. Každou chvíli nový. Ona plodí, i když teď v iluzi tmy.
Yeah, rise up, sad people, to the light of the new, reborn actualization of the dead stars. Start the new start. Life. Sartre.

Bez Prahy je klid. Praha je past. Písmo je past. Slast je past. Past je negace. Nemusí být. Nemusí nemusí být negace. Škrt je negace. Dopsat je negace. Všechno je negace. Když chceš. Nic je negace. Když nechceš. Nic není negace. Nic než negace. Jen je není negace. Význam a čekání je negace. Ulpívání. Nuda, stres a žal. Negace. Platí na ně jen uplývání. To, čeho se bojejí. Nevědět, cítit. To, co vím, nevím. Jen si myslím, že to vím. Vím, že nevím, co vím. To mě omlouvá, ale diskvalifikuje. Anachronismy mysli, smysly v pytli. Drze jedu mlhou. Drbu vrbu, která chtěla jen naslouchat. Deset depek internetu, virtuálně metu. Zabásni si o virtuálnu. Jak je to past. Zabásni Zuckerberga v básni a v báni ho zkásni. Negace nic neřeší. Vyčistili nápis Kontrafakt. Je tam zase jen cihlová zeď.

Praha je vryp, který se začal šířit, což vyústí v to, že si budu chtít ublížit. Láskou ke Smíchovance. Mít o ní psycho sny a ráno pocity vlny. Ráno se sžívat s tou ránou, s pocity pé. Doufat, že vzplanou. Bondy v Buddhovi tvrdí, že nejsou mé, jsou obecné. Karma, katarze mě kotví. Vždycky hledáme nejlepší cestu, ale jsme zkreslení sami sebou, svými pocity, co se samy sejou. Sejdou se v nějakém člověku, situaci. Padáš zpátky k sobě, rodíš se nově. Neguješ a táhneš to dál nebo přijmeš, čím ses stal a jsi o to lehčí. Paradoxně, negace je vlastně přijetí. To, co nejsi, tě nejvíc definuje. A láska? Co to je? Všechno je na tobě. Hrbení, postoje. Hrbení je postoj. Postoj je prostoj. Nikdo neví víc než ty a ty nevíš víc než nikdo. Každý občas dostane ránu z prány. Tu a tam tmu, tu a tam světlo. A peklo a lásku jako trám. Stalo se to vám?

Říct to matce? Co ona s tím? Dala mi, co vím, což je to, co nevím, což je to, s čím musím žít. Dala mi, co musím mít. Tělo, zodpovědnost, že jsem něčí a brouka v hlavě, že jsem svůj, jen svůj. Probuzený na pomezí dvou světů. Externího a extrovního. Podvodního a ostrovního. Do ní ho. Moje hledí se do ní vpíjí, pod ní se svíjí, pod ní kvílím. Vlivná víla jde do tuhého. Uh, eh, oh. Volím únik. Přitom stačilo zůstat. Proč jsem se bál? Proč jsem se usmíval, a pak uhýbal? Reagovala vilně. Muselo to být ze mě, zárodek přízně. Zapředla. Vzdal jsem to, jen jsem míjel. Nějak jsem to propásl. Místo, abych to manifestoval ve světě, nechal jsem to žít v nicotě. Tam to můžu uchopit a zrelativizovat. Zařadit a zastavit. Zůstavit. Být tím, pozřít to, zničit, darovat, ne-mít.

S tím být. S modrookou blonckou, co kráčí v moudrých riflách jako ničím nezatížený prosincový den. Vlastně to nic nebylo a vlastně to je všechno. Jop, poj. Poslední záchvěv země, než pojdu do ní a ona do mě. Podpěrná platforma pletich. Musím zjistit, co vlastně chci a kdo jsem. Nejsem písařem. On je mnou. Nejsem věčnou větou sečtělou. Nejsem vikýř velkého večera. Nejsem rým ani tečka na konci věty. Nejsem hráč rulíkové rulety. Byl jsem. Nejsem kopec starostí psát. Jsem. Nejsem unylý. To řekni ty. Jsem spíš volba než past, slovo než hlas, negace než souhlas. Spíš, pak se probudíš. Víš, pak ne. Sníš, pak se strojíš. Jsi, nejsi s to. Říct kdo. Kde jsem?

Ticho svaté projekce

Stát před bílou zdí. Nedělat žádné zbytečné pohyby, pochyby. Zapomenout na to, kde jsi a všímat si toho, co je možné. Uvědomit si stíny. Nechat své myšlenky téct do prostoru. Nechat je moct téct. Odevzdat se do jejich moci. Nechat je ze mě se svléci, přestat se jimi nechat vléct. Vyvléci se z věci viny, z její niti dělat nic. Plachetnici nechat plout. Nechat je vysvobodit se z mé svobody. Nechat je. Je jedno kde, kde jsi. Vlastně nikde. Je to jen komparační prizma, dogmatické kataklyzma. Kde, kdy, kdo, jak, proč a s kým bys měl být? Je to s tebou jako stín. Má dáti, dal. Vyber si, sbal. A tak dál. Zůstaň. Vrať. Jdi.

Tvoř teplo citlivé mysli čísly. Tvoř tvar, který vidíš. Vař, co víš. Co víš, je to, co máš. Nic víc. Nic jistého. Hladina toho, co neseš. Hladina neklidná tvými pohyby. Pochyby. Vylíváš to. Třeseš se. Tepeš tím, co sis předsevzal. Na pobřeží obrys skal. Je těžké je překonat. Nabíráš, co spadne. Piješ. Dáváš pít. Zalíváš zem. Schneš, zapomínáš. Vlhneš, dovídáš se to. Znova, z nouze ožíváš v touze. Umíráš v slasti. Bojíš se v blahu. Odvážný v pasti. Ztrácíš se v poznání. Učíš se zapomínat. Svítá, zapomíná stmívat. Kotě ti hlavu chce stínat. Nemůžeš se vyprostit z paniky slov. Končí slabiky a začínají hlásky. Let svobody končí skály v tříšti vody. Podívej se do bílé zdi naproti oknu. Chci naznačit, že není moudré skončit, ani nezačít.

Po ulici proudí lidi, žádné davy. Osamělé postavy, plné siluety, stejné tvary, ale trochu přece jiné. Plné života, prostě živé. Stejné ale jiné než já. Míjejí jejich minuty. Šlápoty se loudají. Jdou nebo spěchají z bodu A do bodu B. Fáze tady je něco jako ne. Není čas ani místo být cool turistou. Každý má jiný čas, v autě se zasní snáz. V telefonu se smějou. Nikdo neví čemu. Zejou jako díry tomu, kdo je prosí o změnu, kdo má dost času a střelku kompasu pokaženou. Chce si je prohlídnout, jak bloudí do bodu B za jistou destinací. Aranžuju slova tak, abych ošálil zrak, že jsem sám. Ten, kdo bloudí do bodu zen, kdo bloudí spolu s nimi. Nejsme vlastně jiní. Jsme podobní jak cuketa dýni. Jak pták, slon a strom. Jak ostrov v moři slunci, blesku hrom, špatní, dobří, farářovi netopýři, kontrafakt, pohlavní akt, být jen tak, zaběhat, líbat, nepoznat, zakecat zákon, změnit záhon, dá ona, dá on, žádné má, jen je, jemně vně, jemně v ní, jemně ve mně, tvrdě tvrdí, že mě miluje, když nevoní, smrdí, když netvrdí, tak už je.

Všechny tváře míjejí jako nositelé významu. Jsem ten, který ho dává. Časem se smývá, ale něco ze mě v nich zůstává. Nebo jsem to jen schoval sám před sebou, abych světu uchoval zdání autenticity, čistý cíl, štít, stín před vlastním vědomím. Abych sám pro sebe něco znamenal, sklonil se sám před sebou. Někdy se znamení úplně vymknou kontrole. Nestíháš jejich výmluvnost, oslní tě něčím absurdním. Vynoří se to, vnoří do scény, spadne jako list, naučí tě to číst jako dřív. Často to provází smích a ty jsi zase ovlivněn, obohacen o zen, oslazen o bližního svého v sobě i venku. Zase to koluje v celku, ten tah, kterýs zarazil, protože ses bál, že to nejsi ty. Zaváhals na pomezí autenticity. Nechtěls dál, potřeboval sis vycídit city, smířit se se ztracenou energií, která se někde hromadí. Šels z bodu do bodu, zapomněl na svobodu, měls žízeň a v ruce vodu, mříže a tisíc svodů. Teď jsi jeden z mnoha, na zemi noha, držíš level, jedeš k letu. Máš zas to, cos měl, jenoms zapomněl. Jak nezapomnět znova?

Nevybuchnout jak supernova? Ty výbuchy jsou možná esenciální. Ruší sny jako děti bubliny. Je to nová hravost, která se hlásí o slovo, když ji potlačila osoba Olovo. Nové chce být nové a přitom stárne. Konstrukce spadne, aby nové mohlo být zase nové, výmluvné, snové jako déšť. Tohle je svět střídání napětí, bohapustá divočina. Začíná znova, znova, znova. Tenhle svět je ovál. Objevujeme se v sobě, v jiných. Hledáme příčiny viny, ale je to jen čas a prostor a jejich přísady. Hmotný motor a naše závady. Jsme neskutečně ne tady. Já tady vlastně nejsem a ty tady taky nejsi. Jsou to jen premisy, převisy masy. Musíme být sebou, rukama, které zebou i hřejou. Sebou už jsme. Buďme těma rukama. Světem. Tmou, když padne. Tím, co je těžké i snadné. Nevracejme se k tomu, co bylo pořád dokola. Buďme jak buďme, vzbuďme se k tomu, čím budeme. Nebuďme tím, čím jsme byli, pokud už nechceme. Já vím, je to ztížené mnoha faktory, vektory, strachy a náhodami, ale věř mi. Slunce číhá za horami, palmy a všechno, co k tomu patří. Z lesů se paří. Všechno je protnuté, prodchnuté, vzájemné, zrcadlené. Nejsme to, čím jsme, jsme to v procesu vytvářené. Nemůžeme k sobě utéct, ke svému obrazu, hmotnému odrazu. Tam najdeme jen živou mrtvolu, tělesnou nádobu, která je sice naším cílem, ale každou nezachytitelnou vteřinou se transcenduje, odtéká do každé bezvýznamné krabičky kolem.

Nikdy nejsi tím, čím jsi před sebou ani před druhými. Jsi v nich a oni v tobě a ty jsi v sobě a oni v sobě. Hledíte na sebe jako na symboly, hladíte se ve svém ztotožnění jako Sartre tahající bachratou rouru a sundávající si tabák ze rtu. Chystá se něco říct, řekne to, vlna se láme a on je nic. Cokoli, co vznikne, ty jsi s tím, ty jsi to, ale nejsi to. Jsi skrýš, ze které vycházíš, rodíš se v povědomé vůni. Jsi tím, čím nemáš na vybranou. Okolnostmi, které se stanou. Chce se mi čurat, vyčurám se a je mi tak dobře, až je mi za to blbě, že jsem v krásné univerzitní knihovně, kde sedí krásné studentky a do hučení počítačů klape bezobsažná morseovka klávesnic. Nemám tu být, ale jsem tu a nikdo nemůže vědět, co píšu a jestli to má nějakou hodnotu. Líbí se mi tu. Budoucnost je minulost, podivný hlavolam ve mně a já, já jsem to, co nejsem, jsem úsměvem té jedné, když jsem šel ze záchodu a neusmál se na ni, protože jsem se pohledem snažil obsáhnout všechny a bylo jich moc, asi pět. Zaregistroval jsem ji pozdě v tom bezobsažném bodě za zenitem toho, co mohlo být, když už to být nemohlo, ale pořád to rezonuje jako možnost. Ta rezonance přehlušuje klidný tón, který tu je. Něžné počály, platonický klopot klávesnic. Ta rezonance je Já, které na ní ulpělo, její Já tělem v nepřítomnosti provokuje moje Já, které reflektuje minulou přítomnost. Je to jen sen.

Padá na mě spánek, ale zasvědí mě obočí a to mě probudí. Snažím se rozeznat kvalitu, chybí tu. Zabředl jsem do beatu. Vyskočí tu přítomnost jako čilá ryba? Jako náhlý projekt? Jako fragmentarizace slova kontrafakt na Raf, což je jméno šéfa Dioru, a fakt, což je technický aspekt pravdy? Na okně je teď ten rafakt rámovaný odrazem monitoru. To znamení pojí vnějšek s vnitřkem, ale všechno je stejným zítřkem. Ohlížím se po té, co se usmívala. Honí po monitoru nějaké texty. Ohlížím se po předchozí myšlence, co se usmívala. Honím v mysli nějaké koncepty. Cítím vděk. Vděk. Nevím, jak bych to řek a komu a ohlížím se po holce, co se usmívala. Už ne adresně, jen se mechanicky ohlédnu. Je to prázdná intence setrvačnosti, která mi otáčí hlavou. Takhle je to se vším a zároveň to tak není se vším. Hledám pravdu v myšlenkových operacích a jejich postpísmu. Je to marné, ale to je dobře. Kdyby se to podařilo, už by to nebylo tím, čím to není. Bylo by to, čím by to bylo, pravdou a já bych nemohl dál, ztratil bych motivaci.

Díky Bohu za marnost, nezachytitelnost úsměvu studentky honící texty na monitoru marnosti. Ptá se na něco studenta, který vedle sedí. On jí tam hledí, hladí svým hledím a ona vysokým hláskem otevírá své myšlenkové pole. On se do něj stydlivě vnořuje. Každým slovem nabývá nové falešné jistoty, kterou mu ona vnucuje, když mu dovoluje se s ní setkat v prchavém archetypu pomoci a jejího vykecání se se silným potenciálem spojit se navždy. Záleží na něm a jeho Já. „Já tady mluvím s tou buchtou,“ zrcadlí sám sebe a to zjištění ho ochromí. Odchází. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Najde si ji na fejsbuku a ona najede na první stránku svého textu. „Ekonomický profil společnosti.“ Zase je ticho. Jsem ponořený do sebe, do kontur konstruktu nemít konstrukt, který se hroutí už aktem své stavby, monotoneitou svatého ticha projekce. Můj pohled vyleká studentku u xeroxu. Taky se bojím, je to úzkost ze svobody, z toho, že musím plánovat, k něčemu lanovat, lnout. Snad možná ani ne, ale ta iluze je silná. Hlásí se o slovo osoba Olovo, hrana nechtění a chtění se vzpíná, hrozí se roztrhnout korozí mých vědomí. Nesnáším zbytečnost, nesnáším věci, přitom tu plním papíry kecy. Bylo by snadné je roztrhnout, odtrhnout se od konceptu, pout, shodit šat a nahý vyběhnout někam do ulic, oslavovat, rozetnout to. Začít nový příběh nebo začít mimo příběh. Tenhle mýtus se zdá nesnesitelně, předurčeně spjatý s psaním. Jsem tak dlouho dole, až to vypadá, že se bavím. Za tím psaním, když ho zahodím, je láska k ženě, jedné. Psaní je lep pro upíry včetně mě. Realita ulpívá na smyslech. Psaní rekonstruuje svět.

Já jsem vlastně začal psát, když jsem vzdal vztah. Od té doby píšu, čímž to neustále znova vzdávám. Vzdávání je konstituující prvek mého vztahu k psaní. Paní psaní je pěkná svině. Píšu, že vztah s láskou není možný. Láska ulpěla na té, z níž jsem se vypsal. Psaním jsem se jí vzdal, vyměnil ji za něj. Láska uplěla na ní, když jsem se od ní uchýlil k psaní. Láska není možná. Láska kontra psaní. Psaní je bílá paní. Psaní je bytí lásky, jak ji vidím, když jsem za ní. Psaní je vzpomínání na ni. Psaní je usínání až spaní. Psaní je čekání na ni, když ona není. Odešla kvůli psaní nebo přišlo psaní, protože odešla. Psaní ji nevrátí. Psaní je poslední důstojnost. Nevím jak z toho. Dovnitř ani ven.

Na kostele bliká ciferník. Za pět šest. Odbíjí šest. Šest, ne pět. V nastálém zmatku miluju, srdce na západku. Vnitřně drkotám zuby, mindrák. Vidí to kolemjdoucí, zoufalý, nezvaný. Vytři si řit listem vánoční růže, posledním milostným listem, který nebyl napsán, protože stalking je oko hurikánu. Jen klid. Všechno naplánované na sto let. Neznámé tváře. Esemeska múze. Resynchronizace, reciprocita. Chloé! Nejlepší vlasy. Múza mlčí. Rozhovor v hlavě. Zvláštní zjevy v bazénu. Každý den s přehledem tempo za tempem ukrajuju z času silovým plaváním. Je to boží jako Santanův bubeník na Woodstocku. Jako myslet si. Mlha tančí po pozlovických stráních jako bosá krása tvého nosu. Myslíme, že oba vidíme kulatý stůl. Bezdomovec klopýtá kolem reklamy na Paříž. Tíseň z žen, že ne, že se mine účinkem tvá rada: „Změň se.“ Píšu, abych utekl samotě, změkl a vztekl se. Samota je ale právě to psaní. Zastaví čas, který plyne, pyl ne. Psaní mě ze mě vytrhuje, přelévám se do slov. Taky z tebe, když se do tebe chci slovy přelít, přitom to nejsem já. Nejsem při tom, jen v tom. Nebo tak nějak. Tak něco.

V psaní se ztrácím jako v spaní. Ztracený tvořím, toužím po nalezení tebou. Komunikuju svou samotu. Chci sdílet sebe, ale sdílím samotu, osobu Olovo. Chci se utopit, ale ne sám, takže sahám po stvolu jako každý střízlivý bloudící zoufalec nebo opilý vrávorající koráb večerního Zlína. Vrhám na tebe svou samotu, slova, jsem tu a ty sova a přitom to všechno vidím, vnímám, dělám. S povzdechem to akcentuju, jako by to byl nezvratitelný fakt uprchlého světa tvého těla, světla. Každá další modla je metla na moje znovunalezení a každé znovunalezení je odcizení, protože je součástí cyklu, který už v tom prchavém osvícení rotuje dál do nového hledání, zmatku, zvonu, řetězení, vykolejení, náhody, vymanit se ze svého Já nebo vymanit Já z něčeho nebo setrvat v tom, co nejde vyjádřit, vydřít, servat, ve společnosti sebe, která není samotou, ale zrcadlením, do kterého vstupuješ ty nebo ona, ty dotyky vzduchem očima nebo čelem rukama, žena, vlast, dojetí, oko, prostor, oko, slovo náhodně vyslovené z hlubin společné chvíle je nejnepravděpodobnější zázrak šílenství. Lidi se vodí za ruce, vidí a cítí, dotýkají a objímají se, jako by to bylo poprvé. Každý den je poprvé. Každý okamžik je poprvé uvězněný v kruhu našeho snažení, v odrazu našich slov, sil strachu samoty. Každý oKAMžik je poprvé svobodný v dítěti, které neumí být zlé. Každý čas je poprvé následovaný vinou snahy ho zachytit. Všechno je poprvé, nevinné, přesto v pudu. Už budu. Odbíjí sedm, poprvé.

Komplex, koncept, konquistador, láska, kariéra, přístup, úspěch, útěk, úklid, účes, třes, tep, typ, úd, úl, utrum, ú ká, ú dvojka, uceleně ucítit, ocitovat, s deštěm, s davem, políbit dav, dotknout se davu, dávit se davem. Milá, hezká. Slova unifikují významy, až trpíš. Vyhoď, vyloď z výhod, vyvoď výlov, vyžeň žízeň, měj se a buď autorita, utoulaná kočka, útvar, zákal, záměr, původ. Fragmentarizace až k základní hlásce přítomnosti bez předstírání. Slova znamenají slova.

Bára je bílá. Má růžové tváře, zrzavé vlasy, nerovně střiženou afinu. Včera. Neznal jsem ji, pak jo. Bára s medovýma očima má jméno. Není to žádné ty. Je to Bára. Ve Skleněné louce se mi od ní nechce. Faváci padají na zem a šíří nenávist ke křečkům. Kdysi ji rozplakal důchodce v tramvaji. Drbla do něj krosnou a on na ni křičel. Teď se usmívá úsměvem, který vznítí, protne ucho nití. Horní ret má nahoru a na hlavě kapucu. Objetí křehké jako Godardovy zápisky u ranního kafe.  Jedu na vzpomínce medu po prázdné dálnici. Což je horší. Mám ji v mysli, ještě v sítnici. Já nejsem já a asi to nebyla ani ona. Ale seděla tam naše těla a povídala. K tomu došlo. Prvně jsem potkal Báru. Nebylas to ty, protože jsem ji tebou neučinil. Byla to Bára a já Adam.

Každá chvíle navazuje na tu další jako klíště. Čas padá do vodní tříště, jediná záchrana je dotknout se. Uchovat vzpomínku v paměti těla, světa, světla, smíchu v neonových chodbách Brna. Postranní úmysly pomíjivé reality rotují. Snad jsem ji nevyděsil. Teď je vše zase objektovost. Subjektivní zacyklenost ve zlínských domněnkách, negace gradace, vzduch jako strach. Něco bije na poplach: „Ach! Báro, pojeď do Berlína na street art a čaj černý jako moře!“ To je prostě ta náhoda, která reliktně září, řetězí se už od Velkého třesku. Držíš tu možnost ve své dlani jako pavouka, kterého se bojíš, pavouka z mojí první básně. Já se zase bojím hadů hladu, kteří se vinou vnitřnostmi jako touha, která nesmí být naplněná.

Krása je odvaha začít něco nového. Já už nevím, nevím, nevím ani, jestli vidím v pasti svého síta. Obzor je kulatý a všechna ta zla od Zlína po Naději. Nic. Rozpustím tvůj med. Jen tak být, sounáležit. Užít si výjezd jako jednu z jediných možností tebe a mě. Chci snít a je jedno, jestli ve spánku nebo v tom druhém. Otisknout se do symbolů, vypařit se střešním oknem. Pochopit, cos říkala. Ten význam, co neznám, možná není. Týká se tě to, co vidím? Je šroubované číst tě v dešti? Letět si, všimnout si, vzít si tě bez tvého svolení. Asi mě pak necháš mojí zástavě. „Ty máš zrzavé vlasy.“ „Ano.“ Husté, zrzavé vlasy. Najednou neexistuju a ty taky ne. Ale Berlín existuje, viděl jsem ho. Žijeme v první republice a já ti posílám telegram: „Musíš jet do Berlína.“ To je vtělení, zájem. Nicota rájem.

Zlom

Nechávám je odjíždět, hlemýždě chvil. Sádra na klávesnici, sádra v posteli. V samotě pokoje zarůstám trávou. Spadl jsem z kola. Zatáčel jsem doleva, odpíchl se řídítky a mokrá zem nesouhlasila. Kolo šlo napravo a já rovně na levou ruku. Loket nevydržel. Strážný anděl možná zmáčkl čudlík, aby mě zachránil před něčím horším. V poslední době jsem se cítil nesmrtelný, adrenalinový kaskadér. Usmíval jsem se jen, když se mi chtělo. Uctíval jsem svoje tělo, pořád se protahoval. S tím je konec. Musím staticky přečkat několik týdnů přírodního srůstu hlavičky radia. Dívám se na rentgen, co prohlédl životem mého obalu. Toto jsem já, moje tělo. Cítím ho skrz bolest, vnímám vědomí bolesti, přítomnost u přítomnosti. Zlomený svou nemohoucností. Jak pokračovat? Jedu do továrny Kavárna.

Pracuje tam jedna holka, na kterou jsem se fixl. Není vlastně divu, že mám ruku v gypsu. „Co se ti stalo?“ „Ty.“ Poprvé se víc bavíme. Slibuju jí, že o ní nebudu psát. Nebudu ji zneužívat jako inspiraci. To zranění je průvodní znamení. Pořád se vrací. Zlomeniny různých věcí, situací, eg a srdcí. Zlomeniny mě na mě a mě. Zrcadlo rozbité na tisíce mě a tebe. Střepy přinášejí štěstí. Je to pořád lepší, když to plyne. A plyne. Je to tak jiné. Až to v tobě zmrzne a zůstane stejné. Odmítneš se s tím dál měnit. Ztuhneš v názoru. Fixneš se. Zůstaneš v půlce, nechceš nahoru. Mám teď spoustu času.

Zas něžnou krajinou se ženou chmury. Přeženou. Polární tvář sazí. Úsměv nad něčím normálním, co se nese krajinou ve formě jinovatky. Ve tmě svou vlastní energií. Rodí se to samo ze sebe, zaniká do sebe. Nezaniká ani nerodí. Všechno je psycho. Není. Zklameš, když se bojíš, že zklameš. Nevíš, co se děje. Dozvíš se to, až když vystoupíš z věčného strachu. Z nenávisti, která zůstane nevyřešitelná, zašitovaná, zamindrákovaná, blahosklonná, zamilovaná, samolibá, hamižná. Nenávist přímo ve středu tvého srdce jako černá díra citu, jako bledá láska lesku tvého ducha, tě zfetuje a zkroutí, až budeš prosit o milost na kolenou v nesnesitelném mrazu posledního sitáru. Budeš nosit z nebe mráz a pracovat pro ni.

Vinni! V tom to je. Vtom to přistane. Vtom, přitom v lásce. Nejsi přítomností, ale přítomností u přítomnosti. Přichází příští prosinec, první sníh. Prosím o přístih při tom, co dělám, ať je to cokoli. Ať vidíš. Ať to stojí cokoli, život, svobodu. Jde o vodu, dobro došlé situace. Chci se v ní rozplynout, rozvnímat. Rozpustit své pudy, dluhy, výdělky, výtrysky. Jde o to, nevědět, co píšu, myslím, dělám nebo chci. Teda vědět to a jen si to nemyslet. Jde o to, že když si to myslím, tak to nevím. Aspoň já. Aby to prostě prýštilo z každé načaté dekadence domnělého archetypu jako asociální upřímnost něžného úsměvu, když dojedu na svou nevěru uprostřed letargických nížin ducha. Jde o to, to nikdy nevědět a žít v nevědomosti. Teda ne. Nemyslet si to a žít ve vědomosti. Ty dvě se někdy pletou. Ty dvě souběžně plynou. Jde o to, nechtít to říct. Nebo jo, ale ne doslova. To je ta metoda. Katoda, co dá výboj, když ji poprosíš. Nahá před světem, před vším předem poprosíš a ono to dá. Ale už bude pozdě. Pořád je pozdě, vždycky je pozdě. I včas.

Omlouvám se. Chci sejmout svoje hříchy, posbírat je prsty z klávesnice. Otevřít kanál, okno pozornosti a neřešit kdo, co, proč chci – volně letět z předmětu na předmět, zavřít oči – přemet ve vlně, nadechnout se, otevřít oči, pohnout se. Zavřít oči, nadechnout se, otevřít oči, vrátit se na svět. Volně se přelévat z formy do formy. Neřešit já a ty, protože jsme ve věcech. Chceš nalajnovat budoucnost. Asi si nejsme souzení. Navíc se ti nelíbím. To je osvobozující. Jsem volný. Nechci se na ničem zastavit, v ničem cítit. Jen tak chatuju, trolím. Toužím za počítačem být někde venku, někdy jindy, jiným. O tom je ta síť. Zkusit jiné formy. Ty chceš stavět hranici tam, kam jsme vůbec nedošli. Já chci lenošit někde u čaje a mandarinky. Kdo se chce kamarádit s někým, komu se nelíbí? To není téma. Písmenkové přátelství. Tys byla papoušek na bidýlku, který přesnou dikcí pronášel moudra a já pes, který na tebe zdola štěkal svou psí řečí.

Sartre říká, že abychom mohli něco negovat, musíme to napřed znát. Proto nemůžu říct, že nejsem muslim. Nemůžu říct, že jsem u tebe neměl žádná očekávání. Lidi se mezi sebou baví, kluci a holky. Každý má trochu na mysli vrz, ale není to tvrz. Tou se to stane, až když ten vrz ztvrdne v negaci. Udělá hráz, přehradu mezi minulostí a budoucností. Vznikne bazén bez důvodu, bez vln. Premisa perverzní diplomky. Žádný vrz je to samé, co vrz určitě. Chtělas doznání, že mi nejde o vrz. Že mi jde čistě o přátelství. Ale copak je přátelství jen absence vrzu? Možná tak v Beverly Hills. Nechci se nechat svést k slibům. Jako ty. Já píšící je někdo jiný než já mluvící. Já Já je něco ještě úplně jiného. Nemůžu teda říct, že po tobě chci vrz ani že po tobě nechci vrz. Obojí je tvrz. Věř mi.

Dneska jsou dobré barvy. Nechce se hýbat, jen se rozmrzá. Psát v záseku na písni Keiry Knightely. Všechno se vrací o Vánocích. V povědomých dnech a ztracených nocích. Jsi nad věcí, už to nebolí. Už to jde díky tomu, co se stalo mezi tím. Slunce skrz jedoucí mraky. Šedá je barva taky. Bez emocí. Už se mi nechtělo tělo na tělo. Nějak to jelo i bez toho. Mám na rukou inkoust. Teče to opačným koncem. Už dlouho píše a teď ještě teče. Byla dost plná modré. Už ani nemám propisku. Jen jehlu. Číšníci přebírají své bytí číšníků a nudí se, když není osvícení přáním zákazníka. Aspoň se ho zeptají, co píše a reptají, co ruka. Zlomená ruka básníka oteklá inkoustem. Podkožní osten propisky zkostěn. Kdysi se myšlenky tradovaly. Buddha jen mluvil, písmo nebylo. Kdyby bylo, vůbec by nevznikla Nirvána.

Síťové psaní je ještě další upgrade do nicoty mysli. Kolektivizuje se a univerzální víc než kdy dřív. Budeš mi chybět jako Buddha, Bondy, sádra. Ve středu ji sundají. Zdělají. Díky ní jsem hodně poznal. Bude mi chybět. Je to jako Stockholmský syndrom. Vykoupenému se stýská po únosci. Všechno jednou skončí, něco i víckrát. Dřív jsem kouřil, teď píšu. Skládám inkoust. Zvědavost neznamená chtít všechno vidět, ale chtít vědět, co vidím. Takže čím míň, tím líp. Aby to bylo pováleno v projímavém soukolí. Věrně zobrazeno v odraženém vědomí. Keira zpívá krásně, jestli to zpívá Keira. Pouští se to pořád dokola. Autoreverze. Začneš hejtovat, co máš furt. Sebepravdivější a sebepříjemnější věc je nic, když nemáš chuť po ní šáhnout. Nebo když musíš, nebo spíš myslíš, že musíš. Když myslíš, tak nešaháš. Když víš, nešaháš. Někdy víš a šaháš. Chce to tmu. Někdy světlo. Různí se to.

Nemůžeme si pomoct neudělat, co se po nás chce. Sami to po sobě chceme. To, co se po nás chce, po sobě chceme my sami. Jedeme jako v dopravním provozu podle značek, pravidel a dodržujeme rychlost. Nevracíme se. Nemůžeme si pomoct vědět, co chceme. Nej minem. Nikdy to neexistovalo. To nej je v potenci. Jen ve spolupráci s prahnoucí, šáhnoucí svobodou, subjektivitou, vědomím to může být uskutečněno. Jinak je to prázdná budoucnost. Minulost splyne s pozadím samozřejmosti, přítomnost zmostí k obhájenému, milovanému řetězení k nespokojenému, ale konkrétně ošahanému teď, v němž píšeme. Šaháme po potenci, latenci, nicotě. Bezmyšlenkovitě v intencionální neintencionaliě, která je vírem.

Propadne mu slabomyslný, ulpívající ve zlaté kleci. Spokojí se s málem, dobrým bydlem. Zapomene na utrpení, které ho kdysi vedlo k pravdě v pravdě. Teď je šťastný. Ale co čert nechtěl, je vedle jak ta jedle. Co čert nechtěl, ví o tom. Není nadán tou schopností autostylizace, adaptace a akomodace. Jen asimilace, sublimace a asanace. Je to jen fráze a fáze. Dlouhá, krátká, konkrétní, definovatelná, přechodná fráze a fáze, která v té které konkrétní, diskomfortní realitě pomine jako zloba, závist, zášť, strach a svár. Zjihne v soše své reflexe, interpretace. To, jak k sobě hajluje, ji anuluje. To, že se reflektuje. Znásilňuje světlo slovy. V původním, průvodním, pomíjivém pravidlu se vracíme. Jakoby stojíme, ale nevyhnutelně se vyvíjíme. Svíjíme se stále novými, potenciálně pravými vědomími o momentálních možnostech vpřed. Přesáhnout chyby k hodnotě, nejlépe nad ni (peníze) nebo aspoň za ni (umění). K tahu, směru, který je i není správný vnitřně i vně svého naprogramování.

Pobřežními nížinami Bagdádu, něžnými palmami na zápražích v popoledním parnu. Místo útesu socha. Ze své pobřežní polohy ji nevidím, ale chci, a tak letím navzdory původně zapovídající konvenci zemské přitažlivosti. Zjistím, že je to obří socha Ježíše na kříži. Něco jako ten v Riu de Janeiru, Lednové řece. Město je jako na fotkách a v knihách. Stálo to za to, utéct z hotelu, kde turisti čekali na teroristy v ponožkách a s bicykly. Ze všech čišela neohroženě mírumilovná odhodlanost čelit masakru represivními složkami Islámského státu. Nikdo jim v tom nemohl zabránit. Původně jsem tam měl být taky, ale byl jsem tak zpocený a netrpělivý, že mě prostě napadlo jít pryč k tomu pobřeží. Až tím odchodem jsem zjistil, že tam vlastně nemusím čekat. Na městě nebylo nic poznat. Nedělní klid. Plachtil jsem a protahoval se. Po letech jsem letěl. V noci jsem četl Sartrův výklad lásky. Milovat znamená chtít být milován, asimilován svobodou druhého jako svoboda. Přivlastňujeme si sebe, tyjeme z dávných úspěchů, neúspěchů, chval a křivd. Přitom jsme každý dávno jiný. Každý teď.

Hra odrazů, obrazů a propáslých stínů. Neohrabaně hledám ospravedlnění jejich úniku. Bezobsažně se obracím k cíli, který se ztrácí. Projektuju se do tebe v Praze. Chci se ti dát na vědomí. Neuhýbáš, nečekáš. Kloužu po ledě nadějí a taju v slasti domnělého dotyku, který se potvrdí jen v sladkomodrém snu. Nerozhodnu tmu. Trnu, tnu do živého. Tanec nebo smrt? Topí mě to k nedýchatelnému dnu. Přelévá se to. Chvíli to, chvíli to. Není znát co, nedáš to znát. Nedá se to poznat. Stejně bych ti nevěřil. I tak se k tobě obracím. Nejde to přeskočit jako spánek a je to stejně slastné, pomalu odevzdané k vyhasnutí, snění, které všechno změní. Vědomí tebe nebo toho, čeho jsi projevem.

To, co k tobě upínám, čím k tobě mířím, to jediné je v mojí moci. Bez toho bys pro mě nebyla, ani kdybys pro mě měla nebo chtěla být. Cíl je cesta a čekání není čekání. Těšení je nejšťastnější, když je úplně bez naděje v konvenčním slova smyslu jako dobrá noc, která je tím, čím není. Já jsem tady, ty někde. Jde to uchopit jen bezkontaktně, čímž se to zdánlivě popírá, ale reálně dotváří. Vzniká prostor prostý zmatku. Tam se s tebou stýkám, když si stýskám. Tykám ti a vzlykám, tikám tik, tak, tik, tak a tak dál a nikdy naopak. Vznikám, vnímám, vtékám, vnikám. Tam možná věřím, mluvím pravdu. Láska je mimo sebe, peklo, nebe, na papíře dobré zvíře, zpřítomněná pomíjí, neměnně opíjí jakoby zachycená, ale vypařená. Stydne, kapalní. Ohřívá se, padá. Zapomíná hřešící, kající, nenávidějící, odpouštějící, zdánlivě zanedbávající v nekončící rotaci rty tmy tavící se třením o prostor. Někde se v tom zjevíme a snažíme se něco cítit, uchovat, vymítit, vznítit, svézt se, uklidnit, uklidit někam, kde budeme sami. Ale nenuceně. Až to vyplyne. Nic nemusíme nebo nesmíme muset.

Je neskutečné být naživu. Je moc si to připustit. Nejsme připravení na ty příležitosti. Nejsme připravení se k sobě připustit nebo aspoň jeden z nás. To je jedno, protože cílem je být jedno. Aspoň jednoho z nás. Nebo si tím jen něco zastírám, snažím se o co nejlepší popis. Je to sprostý patos. Moc myslím, protože se chci objektivizovat jen pro tebe. Je to těžké takhle. Neon taje v listech. Vlhká ulice pod tvým stínem. Moje noc v Kartouskovém bytě. Bezprostředně špatné katry padají na studený stůl. Společnost se mění z pofidérního náběhu. V liberálním rytmu smyslným smyčcem chci rozeznít napjaté struny tvého těla, se kterým jediným chci spát. Ráno nechce být znáno.

Hned za tím pojašeným momentem, kterému říkáme realita, je spousta možností. Stačí ten totální tlak nechat minout a zvěstovat, co si myslíme. Chvilku počkat a nechat se zlákat do okamžiku. Nechat se svést sítnicí situace, která z nás vysákne potřebné. Chvilku se nesnažit, nesmažit v poetické politice preferované přítomnosti. Zuřivě, parádně, různě. Pojď, padáme! Je třeba oddělit realitu od divadla. Dělat obojí, ale mít na zřeteli jejich rozdíl. Zároveň nebo odděleně nebo je střídat, ale třídit jejich plody, až pak z nich míchat nápoje. Realita je vždycky dualita, opticky. Nesmíme šaškovat magickému oku a myslet si, že nám to zajistí happy end. To by byla špatná víra a neupřímnost. V zásadě víme, že ten rozdíl se stírá, ale když netopýr dělá tygra, zbyde by po něm jen díra. Hrajme hru, o které druhý ví. Dělejme džouk, který odhalí. V prvé řadě neobelhávejme sebe. A když tedy víme, o co jebe, řekněme to upřímně. Řekněme to klidně otravně, se vší samozřejmostí zdánlivé zbytečnosti. A nebojme se zeptat, radí Rimmer, co vyhrál slam poetry. Může nám to zachránit život.
Samozřejmě je lepší, zeptat se v pravý čas na to pravé a v pravý čas se z toho poučit, ale život se většinou neřídí pravým časem. Je fajn dát si šanci. Svět není proti nám, jen je v trans tanci, šíleném flow. Zjisti know-how a naloď se.

Nebahni se v minulosti, nehledej důvody průserů. Přesuň těžiště, přenes pozornost v přítomnosti na budoucnost. Najdi nebo urči metacíl, ke kterému to vede nebo ke kterému by to mohlo vést. Elegantní alterdůvod. Je to tvůrčí, intelektuálně transcendentální činnost, která nezabere moc času. Tvoříme smysl toho znamení, směr svého poznání, svoje chování. Stačí se nehroutit, nekotvit, ale odpíchávat. Realita je specificky přilnavý povrch, který se při nesprávné manipulaci může jevit psycho, ale je třeba prostě poznat ten matroš a plachtit. Včas ho třeba vyvinit a opustit. Pak zas odůvodnit a zapustit. Omámit a zase oprávnit. Naplnit a oprostit. Je to tvoje, chop se oje.

Skrz obzor, dálnici. Nebudu tam debatovat, debetovat, bude se to v intenci synchronizovat. Kliknu na tvou ikonku, gong, gong bez zvonku, těžké ticho ulic, smysl té (s)pleti, krásná rána mečem do srdce, mečím, teče do rána krev a konec je až prána, breath in, breath out, nic není věčné, mahájána, ani ta ne, aNirvána, ááááááááááááááááááááá. Na. Budu všechno, co si budeš přát a ještě k tomu rád. Existovat svou touhu snad mohu, jen tak klouzat nad. Nirvána není osvícení, jak si spousta lidí myslí, ale naopak vyhasnutí. Vyhasnutí ohně utrpení díky odstřižení od oleje chtění. Pak vidíš, jak to vypadá. Není to stoická ataraxie (nevzrušivost), jak píše Bondy ve svém Buddhovi. Bondy právě píše, že není. Je to spíš něco opačného, píše. Přesně to popsat neumí, přiznává.

Když vidím dětský úsměv, vzpomenu si na tebe a zmalátním touhou. Vidím špatně svou budoucnost. Roztoužené vědomí je roztoušené jako zvířená voda zkalená sama sebou, píše Sartre. Chci za tebou ven ze zóny komfortu do zóny rtů. Ze zóny všeho do zóny něčeho. To je tvoje teplá, činná výzva, která mi tepá v trpných žilách. Vzývá k aktivitě pasivní dítě. Lebedí si v temnotě, tuší tě, ví tě. Vždyckys tu byla, ale teď ses objevila a evokovala ve mně velikášské sny. Je to na diagnózu, ale je mi dobře. Dobře mi tak, dobře opařený, dobře opatřený vjemy, dobře opepřený láskou. Ven ze zóny, znějí zvony, ony óhmy, ó, my, ó, rty. Můj oběh ti němě přitakává, jsi ta pravá, blázen vzdává. Každá moje tichá chvíle ti klidně, jemně dává. Dopustit se tvého dotyku, ne nutně ze zvyku, ani prvotně ne, protože jo, je to to, chce to rovnoběžně ležet, náležet v běhu, souložit v dechu, sólo, soul spěchu, spustit spásné spojení tělesností v situaci.

Situace je důležitá. Z loučení sloučení. (S)vítá soužení, z nějž není úniku. Lži bez cavyků, bez výcviku k povyku. Praha, pradávná první pravda. Mladá bádá a nic ji nemůže vystřídat, roztát něžnou vrstvu sněhu, vystříkat něhu hněvu z neonatálního surreálna zpět do banálna, z temenní čakry do análna beatu. Chybí tu temná tepna kontemplace tepla. Je to, jaks řekla. Všechno stydne, všechno s týmem. Styl mě vypne, zmalovaně souzním s feťáckým ránem. Gradace, prosperita, patos, klid, operace, souboj. Dá se to řešit i jinak? Jsem ti odkázaný na milost a nemilost. Jsem ti odkázaný na minulost a budoucnost. Pomalu je mi to jedno, takže je to pravda. Jsi ve vývoji a mně stojí. Co řekneš mě zkojí. Kdo se bojí, nesmí krev.

Hlídáš to pro mě, abych mohl svobodně vycestovat. Nevhodně. Pojď do mě. Nezávisím na tom jako malý atom. Krade se do toho slovo poslední. Poslední podnět, zakořeněné zdůvodnění, konspirační podvodnění. Jsem připravený vzdát se svých pravd, nechat se intelektuálně vymrdat na nový proRok, pokrok ze stagnační autoreality, vymezit se morální normalitě. Můj pohled je průtrž původu. Přemýšlím, ale jsem to já v méněcenném pojetí zdecimovaného centra. Vše je post. Když mě něco vytrhne, tak je to ono, ale v zásadě jde o vytržení určité situace z kontextu vědomého stereotypu. Její nové vnímání v módu filmu.

Vnímání filmu je naproti tomu představa určité vědomé momentálnosti rozdílné konstelace postav. Toho, co není na plátně vidět stejně jako nevidíte sebe, když se díváte do zrcadla, ale jen svůj obraz, minulost. Marně v něm pátráte po tom, čím jste, po životě. Toto manko je pro film nezbytné a směrodatné. Tou dírou ho vsakujeme do svých živoucích myslí, do svých realit efemérní euforie přítomnosti sebe a druhých v kině, divácké pospolitosti, která všemu dává nový význam. Čirá blahovůle.

Stvořil jsem přítomnost a čekám na program, na plnost, celistvost, potenci, která se dost přiblíží, různost. Vrůznit se bez hrůzy, vtělit se do přirozena, jímž je žena, cesta, věčně kontingentní druhý, věčně důležitý, když se vylupuje z podstaty pozadí bezpředmětného světa jako ty a já. Je to celé jeden velký důkaz. Vzniká situace, vynořuje se tvá postava a já tě cituji, otepluji v teatralitě, opanuji jako dítě, opatruji a popatřuji na tvoje neskonale krásné vlasy a prsy a všechno ostatní, co se mi postupně vyjevuje, potupně. Nemůžu se toho dotknout, jen zjihnout na kraji zásluhy, že jsem tě objevil a tábořím u tvých bran bez dalšího plánu.

Supposedly

Základ je nedělat to moc složité. Vnímat odžité. Jsme lidi. Prostě… Láska, nevěra, strach, agrese, všechny tyhle regrese Já, k nimž s chutí utíkáme, čerpáme z nich náplň nudy, všeho všudy nikam nevedou. Jsou to jen proudy sebeprudy, soudy nebe a dudy mě skrz tebe podvedou. Povlávají v mojí emoční kůře jako vlákna pavučin. Hledám úhly, pod nimiž se zjeví. Dají mi tě najevo mou krví.

Vzduch, světlo, čas, iluze vrás mají načrtnout vás. Příběh se má nějak vyvíjet. Ano, ale není to předem dáno. Krásná panno, udus mě svou blánou. Jsi dávno. Prahnu po svobodě, na noze kouli toho prahnutí. Jsme lidi, sami k sobě nahnutí. Až pak k těm druhým. Sami v sobě tvoříme vztah ke druhému. Tvořit ho ve druhém vede do extrému. Druhý mě musí dostat na stříbrném podnose. Jsem klaun s koulí na nose. Tak se prezentuju, málokdy to zuju. Možná to jsem, ale není to nic definitvního. Nic není definitvní. Jen to nic. Pořád se tvářím, pořád se vytvářím. Vlastně to vytváří moje vědomí. Nejsem to já ani moje já, ale naše předreflexivní syntéza. Nakonec, žádné vytváření vlastně ani není. Děje se to, co se chce dít. Nejde to přinutit. To, co se děje, teče z nicoty, z toho, co není. To, co je, vystřídává to, co není. A naopak. Jakákoli predefinice je čistě fokální. Dosaďte si jakékoli adjektivum, jehož význam neznáte.

Vědomí si samo určuje svou realitu. Když se bojíte, milujete nebo mícháte vajíčka, je to proto, že si myslíte, že to tak má být. To, čím jste, jste proto, že si myslíte, že tím máte být. Toto „má být“ je v existenci esenciální. Chceme být, čím máme být, ale toto „má být“ určujeme sami. Pak se tím třeba staneme, ale je to jen dočasná modifikace vědomí. Celé naše bytí je modifikace vědomí. Bytí vědomí, tedy já nebo vy, je vždycky tím, čím není. Za chvíli můžete být něčím jiným. Stačí učinit současný stav nesnesitelným a odhodlat se k revoluci. To je vlastně i reinkarnace. Když říkám vy, koho tím myslím? Jak uchopuje vědomí svoje bytí? Čistě experimentálně. Modifikuje se do různých stavů a emocí. Vy se o nich dozvídáte reflexí sebe sama. Tím, že sami sebe uchopíte jako předmět.

Jste někým, kdo se nějak chová a zároveň někým, kdo se pozoruje, jak se ten někdo nějak chová. To se skrývá za oním „jste tím, čím nejste“. Reflexí se činíte předmětem a roztínáte své vědomí vedví – na vědomí odrážející a vědomí odrážené. Držíte v ruce knihu a chcete s ní něco udělat, ale podíváte se na svou ruku, jak drží tu knihu a napadne vás spousta jiných věcí, které by se s ní daly udělat. Třeba něco, co jste včera viděli ve filmu nebo ve snu. Někoho milujete, ale jakmile si svou lásku uvědomíte, z toho milujícího člověka, kterým jste byli, vás to nějak vytrhne. Ne, že byste už nemilovali, jen už nemilujete naplno. Už to nejste tak docela vy. Prostě něco děláte, jste úplně tím, nijak to nepojmenováváte, nepozastavujete se nad tím, jste čiré vědomí té činnosti, nekladete ji jako svůj předmět, ale najednou si uvědomíte, že to děláte, provedete reflexi. Třeba když tančíte na diskotéce. Vždycky vám to jde, dokud do toho tance neprocitnete.

Do hry vstoupí Já jako součást odráženého vědomí. Celá situace se zneprůhlední, jste z ní vytržení, najednou ji děláte mechanicky, vnímáte se, vidíte, slyšíte, jak ji děláte. Odtečete z ní do někoho, kdo ji posuzuje. Musíte se rozhodnout, jestli přestat nebo pokračovat. Nemůžete jen tak být. Nejste tím, čím jste. V předreflexivním stadiu jste tou činností, po reflexi se přesunujete do toho, kdo tu činnost vykonává. Do toho, kdo musí rozhodnout, čím bude dál.
Žijeme v konkrétní předmětnosti světa (hmotě), která je ale intencionálně prázdná. Svádí uvěřit, že to, co vidíme, je všechno, co je. Když tomu uvěříme, ocitneme se ve vakuu. Pocítíme bezvýchodnou úzkost, kterou se nám dá na vědomí naše svoboda. Připomene se nám naše vědomí a znovu nás probudí z předmětnosti, kterou si myslíme, že máme být. Doufáme v to, ale realita nás z toho pohodlí vždy znova vystrnadí.

Vědomí je aktivní princip, který tvoří každý další okamžik sám ze sebe. Spontaneita. Není vidět, ale je za vším, co vidíme, za světem. Svět je taky důležitý. Je to odraz vědomí, jeho drahá polovička. Nesmíme se štítit svých odrazů. To v nich člověka jen uvězní. Neštítit se svých odrazů na sobě, ale ani na druhých. Vychází-li vše z vědomí, pak se (ne)vědomě podílíme na událostech kolem nás, v celém světě, potažmo vesmíru. Tím nechci říct, že všechno včetně druhých je mým výplodem. Druzí lidé, zvířata, rostliny a tak trochu i šutry mají své vlastní vědomí. Individuální vliv jejich bytí na dění by se snad dal vypočítat nějakým magickým algoritmem podle jejich momentálního výklidu, tedy toho, jak moc jde život přímo z nich a jak moc jsou naopak zaseklí na tom, jak vypadají. Tomu záseku říkám rozptyl. Je to hanlivé slovo. Uvědomování si sebe sama může být krásné. Je to svoboda, možnost. To, co nás jako lidi dělá na této Zemi výjimečnými. Odlišuje nás od zvířat, která si svá vědomí neuvědomují.

Uvědomovat si sebe. A druhé, jako bychom to byli my. Nemoci na nic a nikoho nadávat, převzít zodpovědnost. Je to těžké, ale dává nám to svobodu vyvíjet se. Volně za sebe i ze sebe vystupovat. V závislosti na tom, jak člověk tuto možnost uchopí, může být růstem nebo dekadencí. Tyhle polohy se často střídají. Jedna se mění v druhou podle toho, v jaké fázi reflexe té které věci nebo pocitu se člověk nachází a jak moc se s ní zrovna ztotožňuje.

Základ je chtít někam jet. Dál je fajn, vědět kam. Jet a nevědět, jet pro jízdu, je divné. Cíl napomáhá soustředění, soustředění pomáhá vnímání, v ní má ni. Cíl je nutkavá potřeba. Pak je dobré, v tom cíli něco udělat. Něco v tom cíli cítit. Mít třeba v cíli lidi. Nemusí ale být konkrétní. Může to vzniknout až tam. Cíl není konkrétno, je proměnlivý. Je to spíš směr. Ten směr se taky mění. Musíš být flexibilní, vychytávat změny. Cíl uniká jako krajina za oknem. Jako lidi. Teda před oknem. Rozrážíš ji jako vyzývavý skalpel. Unikáš svému strach jako adrenalinový Nový. Lidi unikají před lidmi. Lidi jsou svými strachy, které neexistují. Unikají před minulostí, která neexistuje. Tím, že si ji ujasňují, vracejí se k ní. Uniká jim to momentální. Jsou zaměstnaní reflexí, odrážením sebe samých.

V lidech, ve světě, se ztrácí a znovu rodí. Toho se právě bojí. Změny. Poznávají svůj strach v pominulých afektech. Krajina míjí nepoznaná, nebezpečná, plná prázdných symbolů, které ještě nestihly nabýt význam. Význam tryská z našich sítnic. Poznání se vznáší v meziprostoru. Sajeme ho a sdílíme v chaotické cirkulaci chvály a výtek. Zabíjíme čas otočením do minulosti. Nekonečně čekáme na přesah, který nekonečně dostáváme a nekonečně nevyužíváme. Z toho do toho – spirála. V tom při tom – odrážení. Dotkni se živoucího sebe. Ocitni se v sobě při svém životě. Neunikej, ale vznikej v nesčetných vnorech, vzorech, vzdorech, vzdech do bojácného strachu, nečekaný vpád do čekání, nápad nudy. Nebraň se. Jestli máš milovat, musíš milovat všechny.

Paradoxně do té lásky padáš jako do největšího nezdaru svého života. Nejedeš už krajinou ani do ní, ale za ni. To, co je za ní, vstupuje do ní, do tebe. Z plynutí je splynutí. Z času je prostor. Základem jednoty je pomíjivost. Základem překvapení je neuchopitelnost. Je to iluze stejně jako strach. Ale příjemná. Vzpírá se to doteku jako duše tvého těla. Jako duše, která zkouší uniknout, ale zároveň touží chápat. Vrací se. Tak jsme naučení, uzamčení v čase, ve věcech. Procitáme jen, když se přestaneme bát. Jsme roztroušení jako první slunce, zkroušení ve stínech náhlých záblesků, které jsme chtěli malovat, milovat, uchovat.

Ztrácím se ve tvé tváři. V záři svíčky vystupují rysy. Jsou povědomé. Uniká mi jejich poselství, původ. Jen o kousíček. Koho mi připomínají? Kdo jsi? Potřebuju to vědět, potřebuju čas s tebou a ty mi ho nedáváš. Úpěnlivě vzpomínám a nic. Poznat pravdu možná znamená zapomenout na tebe. Nemáš čas, necháváš si tvář, nevinné oči s rozšířenýma zorničkama. Zelené nebo né, milé i posměšné. Díváš se z dálky, jsi mimo dosah, mimo kino, mimino. Zůstáváš nadějí, o které nevíš, ale já ji vidím. Ty si myslíš, ale já vím. Jsi už daleko, nechám tě letět. Taky nevím. Nemám čas. Den zhas. Je tma. Čím dál víc. Líbat ti čelo, líbat líc, líbat cíp, líbat cíl. Líbat líp.

Jediný způsob, jak přestat, je nemoct. Poskytujete tento servis? Press pause. Dál to samé. Když je člověk závislý, tak není šťastný. Drásá ho svoboda. Nemůžu ji vystát. Všechno má spoustu verzí a tváří. Všechno musíš přijmout, nechat to řinout. Nořit se pro poklad. Prozření může přijít. Přes sklo vzpomínek, přes změť vztahů. Svítí svými symboly. Oceány emocí, ostrovy vědomí. Koukat na displej, zaplést se do těch pletich, obalit se jimi na zimní spánek. Konvertovat k fejsbuku, konverzovat. Fotky, přátelé, komenty, lajky. Ty a mé sny a všední dny plné tmy. Přes mobil řešit, domlouvat se, těšit. Nedokážu napsat nic potěšujícího. Sex visí ve vzduchu jako rybina. Kuřecí kapučíno, smogový úsměv. Někdo na tebe vždycky nesnesitelně čeká. Síť, soustava situovaných neuronů. Zájem přechází ve fascinaci. Zjevení.
Ztrácíš se a může tě vysvobodit jen něco podobného. Ty, někdo nebo něco. Sen, cíl, holka. Vratký, plytký koncept. Zabít čas na čaji, hledět na slova, na lidi, na sebe.

Random talks. Zlínská nenovinová nálada nedovoluje výtrysk. Smrdí tu kafe nebo hovno, nemůžu se rozhodnout. Nikotin evokuje aktivitu. Rozkvétáš v bolesti. Když se nedokážeš usmát, nic tě nezachrání. Spiklenecké úsměvy lidí, kteří se znají. Nic moc manického, všechno tak akorát. Žádné totální vzrůšo živoucího, žoviálního týpka. Zabitá překlenovací kavárna. Čaj dobrý. Chtělo by to lidi. Stačil by člověk s čilautovým čelem, který by myslel a reagoval. Kompatibilní, plně funkční parťák na pokec uprostřed mimosvěta. Když není parťák, každý je parťák. Anketa. Oslovuji, omamuji, mám ji, nechám ji. Neustále navazovat na tu nekonečnou možnost, která přichází. Prsatá holka se nekonečně směje z kafe. Majetnické páry se chmuří.

„Je ta židle volná?“ ptá se nějaká taková ta aktivní. Neříkám nic. Pořád tam visí, musím ji odkliknout. „Jo, je volná,“ hlesne sklesle nějaký ten Já. Stojí mě to tisíc sil. Stmívá se. Spíš už je tma. Bytí je těžký koncept. Proč mají všichni děti? Předtím jsem čural v parku a viděl nějakého ptáka vraždit holuba. Byl to dravec. Slyšel jsem čepýření a šelest, cedili se skrz větve smrku u zámku. Dopadli na trávu. Ohlídl jsem se a zvažoval, jestli volat odchytovku, jako když jsem přejel na kole ježka. Myslel jsem, že je to zraněný pták. Rotující koule peří, ale dvoubarevná. Šukající ptáci? Nahoře byl tmavý pták, káně nebo něco. Pod ním nebohý holub, vrkal z posledního. Zapnul jsem si poklopec a šel po svých. Pak, že se zvířata stejného druhu navzájem nevraždí. Nebo pták není druh? Člověk každopádně není zvíře. Bůh. Bůh na dluh. Neuron ve vláknu šatu, kterým je mysl. Člověk není nic konkrétního. Kdo se tváří jako někdo je trapný. Člověk je Bůh v běhu. Běhna v bahně, která se rozpomíná. Bolest, rozkoš, čekání. Všechny ty věci, na které se myslí.

Procházel jsem se po pláži, pobřežní domy halil smog. Cítil jsem smutnou samotu cestovatele. Šel jsem se projít do vesničky a najel mi bezva stav cestovatele, který je rád na cestě. Temporalizovaný v adrenalinovém cestovním čase poznávám vesmírné vědomí poznatelného světa. Přicházím k sobě v nesčetných setkáních vděčné pomíjivosti. Pak mi ukradnou auto. Prostě tam není. Někdy nastanou komplikace. Musí se rychle řešit. Není čas vzpomínat. Člověk vypadne z tempa, upadne na dno svojí duše. Ztratí cestovatele, stane se takhle maličkým. Vypukne nestravitelný bzukot vnitřního roje včel, vnějšího roje vos. Člověk zaprahne po každodenní nudě. Kundě, v níž by se dal dohromady. Musí se uklidnit teď a tady. Jinak se vrátí jako ty a mé sny a všední dny plné tmy. Ruské kolo. Mandala. Vzdát se plánů a najít nové. Iluze se rozpouštějí ani ne u dalšího obzoru. Být nikdo. Mít se na pozoru. Probudit se do další temporalizace.

Původně všechno mělo být jinak, ale všechno je jinak. Důvodně podezřelé z podvodu. Důvodem hry je být. Důvodem lásky je mít. Důvod je cíl v minulosti. Potřebné bylo prožito. Ta holka mě pořád opravuje. To mě na holkách otravuje. Ale ona se mi líbí. Je to alibi? Je tam ještě něco jiného? Chci ji jen uzurpovat jiným? Chci ji ukrást svět i za cenu vlastního zotročení? Může mít láska takhle temné podhoubí? Svoboda a ovládání rotují kolem stejného středu lásky. Kdyby to bylo jasně dané, tak by se to nehýbalo. Ale ono se to hýbe, točí, pomíjí. Zrcadlí se to, svobodně se to přelévá. Pak přijde strach a s ním snaha se toho procesu zmocnit. Změnit ho podle svého názoru.

Proces se vytrhne z magických kořenů. Uvězní se v nedostatečnosti představy, která v radosti z rychlosti klouže po povrchu. Zpomaluje, zpomaluje, zastavuje. Divné dny. Trvá dlouho, než zjistíte, co se děje. Nuda, čas spoutaný strachem. Nuda je důsledek vzepření se fyzikálním zákonům. Hlavně čekání a volnému vstřebávání tendencí vyplývajících z nevyzpytatelných temnot země toporným tempem hlíny. Nakonec ale všechno bude. Ta dětská mánie nás všechny přežije. Hledáme vychytávky, děláme zlepšováky, vydáváme se lišácky lákavými zkratkami. Když je ulice slepá, přičítáme to své slepotě. Stojíme tam. Prorážíme hlavu zdí. Navzdory všemu chceme dál. Z nějakého důvodu se vracíme na nutné slunce až úplně vyhladovělí. Až ten brutální hlad nás donutí přestat předstírat, že jsme jen ztratili orientaci. Ta cesta byla správná. Mohla být, ale mohla taky přestat být. Ani tomu hladu nevěříme. Potřebujeme znamení.

Život je hledání znamení a jejich zaznamenávání. Aby to byl příběh a dával smysl. Potřebujeme sestavit návod, abychom cestu příště našli jako pes, který očurává rohy. Příště, pořád příště. Pro příště pořizujeme fotografie. Příště se držíme jako klíště, až je celý život příště a minule a my vášniví kartografové ponoření do práce. Prostě prostý hlad nestačí. Uvědomíme si ho, až když vidíme jídlo. Něco, co by zasytilo. Stojí tam u madla, přes brýle se dívá na svět a je jí asi málo. Stojí u skupinky žen středního věku, které se opilé vracejí z předvánočního mecheche na náměstí. Vyprávějí si něco o couvání. Neguju je, když přijde ona odněkud z hloubi busu a orazí si jízdenku. Bus přejede do pásma dvě. Zůstane stát u těch žen. Nepřítomně se dívá do jejich kruhu, jako by jedna z nich byla její matka. Pak ty ženy vystoupí a ona s nimi, ale vrací se zpátky. Jen jim uvolňovala cestu. Mlčí, někoho mi připomíná. Těkavě i klidně se rozhlíží po okolí, vážně. Něco ve mně jí tu vážnost bere. Dívám se na ni s přírodním záměrem upoutat její pohled. Stydím se.

Přesýpám ten pocit, že ji znám, protože je mi povědomá. Předstírám, že ji znám. Mohl bych ji znát? Ve svých těkavých trasách občas zavadí o mě a já o sebe v odraze skla. Mám kapuci na hlavě. Všechno je v tu chvíli mimoběžné a nepodobné tomu, jak to vidím teď, když o tom píšu. Vidím třetím okem vědomí, které se nad tím předtím zvláštně vznášelo. To vědomí vonělo vším, co si už nedovedu představit nebo spíš si to už můžu jenom představit. Vnucovat si to jako fotr, který nabádá synka, aby šel do ní. Spíš než něco na ní mě poutá něco za ní. Skrz ni. Znamení. To, že se mi líbí. Hoření. Snažím se vyhnout slovu vzplanutí, které by to hodilo do hrozné banality, kterou to asi je. Ne, tohle je moje, tohle je skutečné. Líbí se mi. Jo! Ne, že bych pochyboval o své orientaci. Jen mám úplně nový pocit, že žiju. Ne, že jsem se narodil, ale že jsem se vrátil. Ožil ve starém těle. Vytrhuje mě z něj a ono ožívá. Vyvrhuje mě do krásně pustého světa bez minulosti a budoucnosti náhlou přítomností. Miluju poušť, když se fatamorgána promění v oázu. Dívá se na mě zpoza brýlí. Cítím, že jsem viděný. Jsem tím pocitem omámený. Jít za ní by byla zhůvěřilá zpronevěra náhlého bohatství. Bezostyšný projekt vyvlastění erární krásy.

Je to atomový hřib, který přede mnou vyvstal v přímém přenosu, v banálních kulisách busu. Vystupuju smeten tlakovou vlnou. Vlaju po zastávce. Hážu lístek do koše, zatímco ona ujíždí. Zůstávám sám. Někde uvnitř odjíždím s ní. Jinde uvnitř to zůstává se mnou. Když se toho vzdám, je to v čudu. Dál. Probouzím se z busu marného snažení, ze sna stažený do sněžení venku. Nikde tu není pravda, ale život snad ano. Ano životu není ne pravdě. Život je labyrint, ve kterém je všechno jinak. Zvyk, kult komnat. Světlo pálit. Jen si hraju, než to přijde. Hraju si na pravdu, než přijde život, který tu už je. Potvrzuje toho, kdo cestuje, chybuje. Někdy jde do hnoje, jindy do spoje. V písmu je. Slovo navazuje, oslovuje, oznamuje, obnovuje smysl. Zkratuje. Vždycky. Ulpívám. Tragicky. Utíkám z nicky do někoho, kdo má pravdu. Supposedly.

Mám spis, evangelium těžkého míru, který vás rozseká. Zaseká tunu lidí v interpretaci. Jen je odvede od toho, co teď sleduju, exhibuju, propaguju, co ve mně bují. Nemyslet z cesty, přísně na ní. Každou linií písma opisovat linii vědomí. Ty dvě splývají. Co říkají kulikuly v sobě? Co jsou to kulikuly? To je jedno asi, rvu si vlasy. Nevím, co jsou kulikuly. Nějaké molekuly, co mluví. Mluví tichem a já je slyším písmem. Vědomí je světlo a psaní marná snaha ho vlastnit, zpřístupnit lidem jako své vlastní poznání. Jenom moje, jsem originální. Ve vědomí všechno víme, vy jako já. Ale chceme ho mít. Mít návod na to, jak vnímat. Abychom ho neztratili, abychom se neztratili. Získáváme ho tím, že ho ztrácíme. Jakákoli poučka je k neprospěchu věci. Není to věc jako tělo. Je to víc, neustále víc, než cokoli. Je to věc jako projekt, čas.

Hra slov, tetelení významů. Věčně pozdní hra o čas. Zmocnit se člověka, který to čte. Získat čtenáře, dostat se mu do hlavy. Ztotožnit se s ním jako jsem ztotožněný se sebou. Jenže se sebou jsem ztotožněný skrz tělo stejně jako čtenář, jehož oči zrovna letí po těchto slovech. Ne snad vy. Vy taky, ale až druhotně. První čtenář u ohně jsem já sám. Já, který se se sebou ztotožňuju. Vědomí toho, co píšu a toho, kdo píše. Nemůžu se ztotožnit s jiným vědomím. Možná tak s myslí. Nebo můžu? Nevím. Myslím. Myslím, že nevím. (Paroubek) Prostě dostat někoho, sbalit. Dostat se mu do hlavy, ale aby zůstal celý, není overnight stand. Vědomím nejde vlastnit. Můžu mít vědomí, že vlastním, ale nemůžu vlastnit vědomím ani nemůžu vlastnit vědomí. Můžu si na to hrát jako si opilý člověk hraje na to, že touží, ale to je nuda. Je to strach ze sebe, ze svých pocitů.

Vědomí je výzva ke hře. Nebo spíš písmo je výzva ke hře. Psaní je hra. Vždycky můžete taky nehrát. Dělat něco jiného. To je vlastně vědomí. Vlastně ne. Ne vlastně. Vědomí je svoboda. Vy, ty, ona. Ta holka z busu. Ta krásná holka z busu. Zbudu. Budu. Jsem. Psaním se ze všeho vypíšeš. Psaním je po všem. Ta pointa mě napadla v tom hromadném dopravním prostředku. Vzápětí jsme přejeli pásmo. Holka si orazila jízdenku. Znamení. Líbila se mi. Zastávka byla na znamení. Někdo to zmáčkl. Vystoupil jsem. Sám bych to nezmáčkl. Nechtěl jsem. Nechtělo se mi. Jsem. Asi. Ne.

Zabránit druhým v tom, co si myslí. Čistě subjektivně. Nenechat se tím zalepit, zaplácat. Jen příležitostně se v tom pobahnit. Sledovat, jak kal odpolouvá spolu s časem. Rozplývá se v čiré pomíjivosti. Prach usedá zpátky na věci, odkud byl zvířen, zviditelněn, rozehrán, rozkalen nad viditelným dnem. Vděčnost noci. Všem projevům světla, pohledům pekla. Tomu, cos řekla. Přesouvám vděk z lidí na věci. Kotel peklo tvého těla. Vtělená nejistota. Radostná. Toužím po pouhé pozornosti, příhodném místě. Zvířen příhodným předmětem, podnětnou náhodou. Hladina hraje vlnami. Holedbají se. Holá zvlněnost vlastní vody v nádrži. Nadržený v keři v zákoutí ducha doufám v návrat sebe k tomu. Aby se mi to zase líbilo, abych to nepustil. Aby se mě někdo nezmocnil, a když jo, abych mu odpustil, a tak ho opustil.

Život jsou metafory, mimikry vědomí. Nejde vládnout silou, jen nesilou jako šťastný žebrák. Je s tím, co tu je. Rotuje v kmitočtu svého vlnění. Vně ní se vrací k ní jako reliktní záření. Je i není, reaguje i neguje, raduje se a neřeší, koliduje. Koleduje si ve své zahleděnosti o doživotní zásek ve zmatených pojmech, ale cuká se svobodou, která není nic víc než prostor, ve kterém můžeš tvořit nejbližší aktuální kulminaci nekladoucí lípy, zpřítomnit nejdávnější potenci bez ohledu na to, co si o tom myslí oni. Koncept, program, prototyp progresu. Pracuješ na tom přes svou mysl jako příčinná jednotka neexistující generace. Máš vše a nic. Jsi vším a ničím. Ničím a brečím v samotě pokoje ochromený perfekcí skanulých Sidhártů v apokalyptickém okně.

Póza meditujícího, póza píšícího. Každé pozorování je zároveň tvoření. Pozorováním přikládáme význam. Pozorováním přemýšlejícího přemýšlíme. Nemůžeme pozorovat něco, co jsme, ale nemůžeme pozorovat ani něco, co nejsme. Musíme to nebýt z hlediska formy, ale být to z hlediska obsahu. Abychom to mohli vnímat, musíme se s tím ztotožnit. Ztotožnění je zvláštní kategorie. Totožnost. Jde o přeletí vědomí pomocí pozornosti do určitého hmotného tvaru, přelétavou, přátelskou, pomíjivou symbiózu. Jde o revoltu proti původní nezměnitelné oddělenosti, přivlastnění předmětu nebo spíš jeho nákup. Platíme vědomím za hmotu nebo snad pozorností za hmotu nebo snad pozorností za vědomí a hmota je jen platforma.

Totožnost je subjektivní pojetí předmětu. V takovém vztahu jsem se svým tělem, vlastním tělem, které až tak nevlastním. Spíš se o něj starám. Žije si svým vlastním životem. Nějak ho doplňuju a žiju s ním jeho trip. Jsem s ním ve vztahu totožnosti, ale není to jednota.
Jsem něco – to, čím nejsem – to. Nejsem to ani to, jsem toto plus prasíla, která to spojuje – žnost. Nebýt žnosti, jeden druhému bychom se navždy ztratili. Žnost je gravitace, která drží vesmír v souvztažnosti. Žnost je valivé vědomí věčného zítřka. Žnost je trestuhodně nepovšimnuté kouzlo jako John Lennon busking in the subway. Žnost si najde publikum i nenápadně naznačená mezi řádky jako smooth irony, protože to je její způsob bytí. Není to žádná křiklavá děvka, není to produkt. Toto ji uvidí, když odhlédne od sebe, to od to a to od to. Uvidí všechno ostatní. To je možnost.

Spontánně časové trylkování za sloupem přešlapuje a přemítá. Líbí se mi tvůj hlas. Kavárna je prázdná až na pár v rohu. Jeho muž mě pozoruje, jak píšu, zatímco dáma je na toaletě. Hraje veselý jazz. Medový Armstrong zpívá: „I´m in heaven.“ Dočista se v tobě rozpouští. Nemůžu si vzpomenout, jestli mám psát o tobě nebo o tom, že mě bolí ruka. Venku na ni lidi hledí. Je to něco mrtvého, nehybného, minimálně spícího, co se rozhodně nenosí v dobré společnosti. Jako můj chromý, chorý zájem o tebe. Lhosteně ho stavím na odiv světu a tvé lhostenosti.
Tvou lhostejnost uznávám. Asi. Je to lhostejnost k libidózní intenci, kterou sám hejtuju coby následník kurzu neintencionality. Aby se nic nerodilo ani neumíralo. Možná to tě odradilo. Ani nevím, jestli se s tím dá balit. Spíš mě to zanáší do nějaké jeskyně na pláži, kam asi chci.
Nebo moje relativní stáří. Stabilní stagnace skoro Kristových let. Připadám si blbě bez kříže. Zase zaslepeně hledám sebe a sípám nevím kam. Nechci z toho ven, spíš skrz to dál do tempa a dál a dál. Pokrok nezastavíš. Ale štve mě, že se za mnou nezastavíš, když tu nikdo není. Místo toho plkáš s alfoušem.

Už ti nenapíšu ani virtuálně. Slíbil jsem ti to s velkým t. Slíbil jsem Ti To, protože máš pěkný hlas a já taky a už mě neskutečně rozptyluješ. Ale in the end přichází otázka: „Od čeho?“ Od sebe. Jsi trhlina v Bytí, sen ve skutečnosti, který mě znehybnil do rychlosti klimbajícího letu za volantem do lolomouce, kam se ti nechce. Neuslyšíš Long black veil v podání Love unlimited orchestra. Jak krásně při tom světla aut a lamp mizí a zase se objevují. Neuvidíš Dóm čnít do olověné oblohy. Možná přijdeš sama jako poprvé zeptat se, co píšu. Ale to už víš. Ztratil jsem tajemství. Vykouknu. Čteš něco na mobilu. Tohle všechno bych ti do zprávy určitě nenapsal. Napsal bych něco spontánního. Tea for two?

Udělat z téhle chaarečky písmenko. Psát další chaartikl. Sát si z paty slova a lechtat mozkové závity. Jsou neprodyšně zavity. Vědomí je trhlina v Bytí. Reality, slova rozpity. Žádné nepřenese emoci. Gesto pozornosti. Říct nahlas to v nás. Jít s tím na světlo jako se symbolem, bolem, významem, že jsem o tobě něco napsal, ale něco, co ve světle předchozího nic neznamená. Mine se to účinkem. Bude to dezinterpretováno ať už šťastně nebo špatně. Je to libidózní temnota, která chce ulpět aspoň němým dotazem v mysli, zatímco ten skutečný dotaz se opravdu nahlas valí dolů, odkud ho možná už nikdo nevydoluje. Ani roj vos, ani roibos, ani sto os. Zůstane uvězněná ta prázdná intence dotyku, která měla zrodit všechno potřebné.

Jak ji vrátit? Nesnažit se to hned rozjet na plné koule, co to dá. Čekat na spoj. Počítat s neviditelnou lepkavostí, která se jeví jen pozornému názoru. Není ničivá událost, jen svobodná volba jejího pochopení jako znamení, které konstituuje cestu. Někdy se člověk cítí dokopán. Vlastně čeká, až bude dostatečně dokopán. Vypočítavě totiž sleduje pohyb na příliš mnoha frontách. Vstát je pak těžké. Změna je neostatický moment depozornosti. Kontrolované systémy zůstanou na prchavé trvání dekonstelace bez dozoru. Drze se rozdrobí v dorzální schémata. V decentních centrech navážou synapse s nekompatibilními neurony. Bez ochrany. Ta energie! Všechno rozhodí a rozchodí. Život je změna. I pod naprosto strnulou maskou spokojeného člověka se každou vteřinu odehrává hravá revoluce jménem život. Nezvladatelné puzení mu cuká koutky. Dočasně to zvládá, ale pak se buď vylije nebo zabije. Nebo po monstrózní analýze učiní skvělá opatření na futuristické konstrukci udržení holobeatu.

Děje se pravda v daktyloskopické dimenzi prachu a strachu. To všechno nechávám žít a pít krev. Jdu na blázna, puzení k plození, amoky k akci, leckdy kecy. Stačí mi znát od vidění, a pak namyšleně rozjímat ve slow novinové věži bez vína. Jestli se mi líbíš? Hledáš skrýš v mém ne, ale já odmítám odpovědět. Říkám ne téhle otázce. Odmítám vypovídat, chci tě vídat.

Skutečné city, nevykonstruované. City mimo mýty, mimo malty, mimo nýty mrakodrapu toho, kdo chce výš a odhazuje zátěž, mimo způsobně nezpůsobnou dikci a balicí rituály, o nichž byly popsány stohy papíru. Mimo točení se v kruhu písma dál. Melodie, euforie, žal. Co to jsou skutečné city? Co z citů dělá skutečné city, skutečné cuky, cukry? Asi skutky, jejich vyjádření v hmotě. Neromanticky řečeno, jejich uplatnění. Nemusí jít o sex. Sex je spíš ten kruh, nicota, věčná vzpomínka na budoucnost. Sex je, když se v noci probudíš a jdeš se vyčurat a vidíš věci úplně jinak než normálně. Většinou na skutečnost jen vzpomínáš. Skutečnost jsou lidi. Mysl je uzavírá ve vzpomínkách, situacích, symbolech, slovech. Lidi jsou slova. Slova jsou skutky. Vzpomínky jsou slova. Vzpomínky nejsou skutky. Někde po cestě se jimi stávají. Jsme slova. Mlžíme, vysvětlujeme.

Ztratili jsme nit. To je realita. Co teď? Nedávat význam něčemu externímu, nevzdávat to ve prospěch jiné mysli, kterou bychom si z pohodlnosti mysleli, že jsme, ale ona by dělala všechno za nás. Za nás by si i všechno užívala. Otázka je, zda vůbec významem disponujeme. Není to jen taková pohádka, co se schválně dětem říká, aby s důvěrou šly spát? Výzva by byla zjistit, zda máme význam i bez významu, bez externího významu. Zda jsme univerzálně významní. Řekněme, že význam máme, ale pro koho? Pro sebe ne. Pro sebe jsme svým vlastním důvodem, ale ne ospravedlněním. Má význam mít význam jen pro někoho jiného a sám být bez významu, mít maximálně ten pohádkový bezvýznamný význam? Mám si ho jen snít, dokud neztratím nit?

Tomuto bludišti a diktátu niti se vyhneme, když dáme význam, ať už skutečný nebo vysněný (dost možná se překrývají, je to padesát na padesát, je prostě třeba přefiknout jeden z kabelů, aniž bychom věděli, zda nastane konec věků nebo pokračování telenovely) ničemu. Tím ho rozpustíme v prostoru a zkonstituujeme svobodnou prázdnotu namísto systému, který každý konkrétní význam většinou automaticky dogmaticky nebo po uplynutí určité kratší doby konstituuje. Nemíchat, protřepat. Glo. Přece jen jsme význam asi odevzdali něčemu. Nevyhnuli jsme se tomu. „Vědomí je vždycky vědomí něčeho. Jinak je to vědomí ničeho.“ (Sartre) Je to znát z úzkosti, kterou bezprostředně cítíme a zprvu hodnotíme jako přebytečnou. Je ale konstituující. Respektive, volíme ji jako konstituující, aby se stala svobodou, volnou cestou. Volit ji jako přebytečnou, stala by se zdí.

Zkrátka je tady. Je to zbytnělá ztráta významu, který jsme chtěli odevzdat ničemu, ale odevzdali jsme ho něčemu. Nešlo o omyl, protože to nešlo jinak, i když náš záměr byli jiný. Teď nevíme čemu jsme ten význam dali a jsme v úzkých. Nevíme ani, jestli byl ten význam skutečný nebo vysněný. Můžeme se uklidňovat tím, že byl jen vysněný a zase volit padesát na padesát, ale tady už nemáme, kam dál se dostat. Lépe přijmout úzkost, plně ji procítit. Přivítat, adoptovat. Je námi. Pocitu úzkosti dejme význam. My jsme tím významem. Jsme i nejsme. Každopádně i jsme. Jsme jím pro druhé. My sami jsme taky druhými. Mají-li pro nás význam druzí, máme ho i sami pro sebe. Staňme se úzkostí. Je to nezbytný krok v projekci ke svobodě. Jsme kontingentní know-how. Dostáváme se k sobě, čerpáme ze sebe, známe se a vyzýváme se, když se sobě odevzdáváme, svým pocitům. Ten fígl je odevzdat se sobě jako jinému. Nesnažit se rozptýlit svou pozornost od pošimrávání po vlastním významu, který se poděl Bůh ví kam (do oči kolemjdoucího, do pornoňader), zbavovat se tak úzkosti. Musíme ven ze zoufale nekonstruktivního nudného kruhu.

Soustředili bychom se v něm jen na to, abychom se soustředili a to je máslo. Skutek by utek. Naše budoucnost by nebyla naše. Ubíhala by v pohybech, ve kterých bychom nebyli. Rozptýleně, neupřímně, nepříjemně, strojeně, destruktivně. Nevnímali bychom nic než křivdu ztraceného významu a úplně bychom zapomněli, že jsme ho sami odevzdali. Naše bezvýznamná mysl by svůj kiks zkysla na krádež. Zlobili bychom se na to. Nebo by to naopak glorifikovala jako nejvýhodnější spojenectví. Milovali bychom to. Chvíli to, chvíli to. Obojí by byly jen postoje ega, které by nás oddělovaly jak od předmětu tak od sebe samých, protože ego je samo předmět a vyznačuje se neprůhledností předmětu. Ego neumí nenávidět ani milovat. Ego je věc.

Zlobme se spíš na sebe, na ten svůj čin, kterým jsme odevzdali svůj význam. Časem se valivě změnil v tendenci. Záliba v pohodlnosti přerostla v závislost, iracionální puzení viset na studeně se lesknoucích vlascích nás proměnilo v institucionalizovanou loutku, která chce byt a holku. Něžně, souvztažně, totožně se utápíme ve věži, ze které hrdě přehlížíme statky svého dna. Sdílíme erární hodnoty. Zdarma a flexibilně přeskupujeme priority jako burzovní makléři. Význam má hmota, jsme na ní závislí. „Nejsnadnější způsob, jak si něco přivlastnit, je zničit to.“ (Sartre) Svou hodnotu svádíme na hmotu. Končíme nervózní a frustrovaní. Čtenost, ctěnost, čas – duch hmoty. Bujíme v medu lajků, bahníme se v tropu popu, ztrácíme se v tepu trapu. Každodenní realita, beat. Skurvený život, karma. Zbavujeme se významu jako horkého bramboru. Z činu odevzdání významu se stala činnost, konstantní tempo pokroku. Kamna zbytečně moc hřejou. Smažíme maso z kombinátů, jako bychom byli zvěř. Zamořujeme planetu, jako bychom nebyli zvěř. Neseme zodpovědnost. „Svobodný člověk se pozná podle toho, že cítí zodpovědnost za celé lidstvo.“ (Sartre)

Začíná tu být horko. Někdy se vynoří nějaká žena. Přijde si pro význam samozřejmě, jako by ho měla vysvobodit z hmoty. Mužská a ženská síla jsou póly, které napínají osu. Kolem ní rotuje hmota. Tím ji definují. Řídí ji v monotónním tanci. Těleso rotuje samo kolem sebe a taky kolem jiných těles. Domnělá ega subjektivity se extrapolují v ohromných efektech. Vesmír je zjevuje každému pozornému páru očí, dechu, duchu. Láska, litanie, latence, holky. Co k nim říct? Rozostřit zrak a týct jejich serpentinami, domovem, jakoukoli jejich momentální přítomností. Rozhostí se to něco to, co je čistě jejich. Bezelstně to nesou a směle se smějou tomu, co to dělá těm, kteří proti tomu přirozeně stojí. Jsou tak nastavení. S hladem v očích hrozí ohněm. Vpíjí se jim do zátylků jako upíři vábení kadeřemi, které jim tečou z krásných hlav jako čerstvý břečťan.

V té staronové pohádce jsem Allen v šíři vidu a ty pyšná princezna. Je to stejnojiná pohádka o chtíči chromé náhody. Love will tear us apart again v plném proudu života, jkaý je. V žilách koluje, rotuje, traduje se láska. Tváří v tvář tvoříš tvar a hotový jí ho předkládáš k schválení jako své psychické schéma. Zároveň se podíváš na to její. Čekáte, trochu přemýšlíte. Trochu přirovnáváte, trochu to vzdáváte. Je to potřeba, teď u cíle. Ztrácíte to, najednou jste sami spolu bez toho magického, manického kouzla. Jste uprostřed něj jako uprostřed oka hurikánu. Bez plánu. Můžete to spolu prožít nebo se můžete každý do sebe zhroutit, moc institucionalizovaní v chaosu možností moderního života, které jsou skoro povinné jako Ježíšův kříž. Bez nich život prostě nemá smysl. Musíte se zastavit a pořádně se nadechnout, aby vám z toho nehráblo. Banalita, trip nebo valit obojí? Co jste druhému, budete i sobě.