Archiv autora: Adam El Chaar

Situace je ráhno dní

Probouzím se a silou vůle zase usínám. Pak už ale musím vstát. Zoufalý, uvízlý v něčem. V čekání. Čekám na něco, co čeká na mě. Ten druhý je odhodlanější než já. Já jsem kam vítr tam plášť. Musím proměnit druhého čekání v sebe pokání. Vysvobodit se z obrazů, vylhaných projekcí. Časem nejde kráčet, jen klouzat. Topořivé chiméry ejakulují v předmětných nutnostech. Kauzalita tepu tě znova překvapí, roztrhá, sešije, roztaví, donutí vstát, utne klidný život. Kurva drát! Satanovy sykavky ti do duše vtírají zemitý zmar. Nevnímáš, co vidíš, přes emoci. Vidíš, ale nemáš čas. Minulost tě bere s sebou do slepých krabic. Pod prach schovat pach tvého dechu.

Prcháš ze závodu. Vytváříš tím závod nový. Maniakální závod sám se sebou, jako by ses nemohl poměřit s nikým jiným. Jsi závislý na své mánii. Do nís vložil svůj šém. Mánie je závislá na závodě, který popírá. Jsi závislý dvakrát. Žaluješ své volby, úkoluješ pohled, vzpomínáš na přítomnost (čistý stav, kdy nebylo otázek), která tu ale právě je. Procitnout do ní znamená se na ni nesoustředit. Soustředěného vmršťuje zpět do něj samého. Je vždycky moc pozdě nebo moc brzy. Přítomnost nemůže být předmětem. Musíš se rozlít do kontur skrumáže. Nejbližší věc tě zřetězí k další v blahodárném záseku běhu. Pokus o uchopení přítomnosti v konkrétním momentu je snaha o přivlastnění totality nezrozených potencí, o vládu vesmíru a určení jeho konce místo o nalezení svého místa v něm. Ochudíš se o celý průběh svého života a ani vlastně nezačneš, spláchne ho tvé očekávání. Ztratíš smysl a zažiješ muka, protožes do něj vložil svůj význam. Vsadils a prohrál, i když o fous.

Kolem teče život ve své nahodilosti, ale není tvůj. Už ho nelepí tvá tvůrčí slina, nezpochybňuje ho tvoje moudrá námitka, neusměrňuje ho koryto tvých přání. Topíš se ve víru, umíráš, zatímco tvé myšlenky stoupají k nesmrtelnosti. Chtěls žít podle sebe, být sám sebou, bytí v sobě a jsi – minulost. Už snováš sítě nového smyslu. V příštím životě se staneš křižovatkou světových sil. Sníš katastrofu svého uvědomění. Plápoláš na zápraží běsu. Pátrání se projevilo jako marné v matném svitu soustavné hvězdy. Je po všem, především po míru. Abys spasil, tasils víru. Život se konstituuje jako démon přitažlivosti v záplavě znaků. Kdo to mnou mluví? Někdo mě nahání, někdo nehumánní, haní moje psaní, haní pojmenovávání. Předstírání, jaká droga. Jaká dřina, pozéřina. Tvrdá facha. Když to spadne, shovívavý úsměv. Pojď sem. Pojď jen být seřízen a vyslán.

Jako malinkatá molekula se skotoulet do záhuby nekvalitního energetického kanálu. Zítra zamyšlený se proprsit k perspektivní beznaději. Kypět ve vakuu zbytečných pocitů. Doba se téměř neznatelně a bezvýhradně změnila do bezdotyku. Dáme si rohlík s máslem a bude nám krásně. Spokojíme se s málem. Já s tebou, ty se mnou. Alfa, beta, mono, gama. Sklidíme plody tiku v přítmí ohně z dříví gaučovníku. V komunikačním šumu unikneme zoomu. Nekomerční zoufalství bez slz. Než se někdo podívá na přiznaný smutek, salónně vyschne nedůsledně potíraný tmami. Když máš přání, nemáš spaní. Zraní tě tsunami saní. Už se naklání. Tma na ní ulpí snem jako vylhaný cit.

Traumatická tráva procitá skrz tající sníh. Jakou má pravdu noc? Ty, to jsem byl já. A já, toužil jsem po zranění, plenil prales, pořád počítal minuty, pročítal čas, který kynul, pečlivě ožíval v postvteřinách. Já k tobě. Já k sobě. Ty daleko ve snu. Nejhorší je ta nejistota. Nebo nejlepší. Ve vlnách. Utopit se v sobě, v bolesti. Ne, nakonec přestaneš, na chvíli se vynoříš. Dělník bolesti. Když cítíš bolest, zároveň ji vytváříš. Dáváš jí vážný, dávný význam, rýsuješ její archetyp. Tvé vědomí ji vytváří, protože je potřebná k poznání. Ego nechce hrát druhé housle, chce vědomí bolesti potlačit jejím nepřijetím a frenetickou dekonstrukcí okolností, za jakých vznikla, jejím zkoumáním, ohledáváním a haněním. Může v zoufalství z bezvýslednosti takového jednání vzbudit nestvůrnou spontaneitu svého vědomí, zvolí druhou bezvýchodnost, v závrati nad propastí mezi minulostí a budoucností se ego, které už nechce být bolestí, kterou se stalo, protože na ni obrátilo veškerou pozornost, zahradilo se s ní v myšlenkovém víru marné dekonstrukce, marné snahy změnit čas, obrátí samo proti sobě a způsobí si další zranění.

V pustém momentu zapomnění se pustí svého strnulého světonázoru a vzdá se vší kontroly. V tu chvíli se vědomí tetované vzdorovitým a ustrašeným egem chopí příležitosti, vzbouří se a demonstruje svou svobodu v destruktivním aktu, jako by chtělo na transcendentálním poli definitivně prokázat svou převahu. Pokud se ego nesmíří, může to tak jít donekonečna čili do smrti subjektu. To záleží na egu, které když chce řídit, jeho síla se se znásobenou razancí odráží přímo do něj. Proč chce řídit, má to v sobě? Ego je prázdná niternost. Spočívá nepoznané v sobě, ale existuje venku. K revoltě proti svému vědomí ho může dohnat strach z něčeho tam venku, strach špatně zpracovaný a obrácený do sebe, strach z jiného ega, se kterým se cítí být totožné. Stejně jako je bolest vědomím bolesti, ego je na nejhlubší rovině svým vědomím. Samo sebou se stává vnějším ztotožněním. Zdravé ztotožnění je ztotožnění se sebou, ale jakékoli ztotožnění vědomí s něčím světským je čistě chimérické.

Když vědomí zaujme postoj k něčemu jinému, než ke svému egu, třeba k jinému egu, ať už se proti němu brání nebo ho naopak pochtívá (může jít o obojí najednou, jeden z přístupů bývá latentní), nelogičnost tohoto falešného ztotožnění, kvůli kterému nemůže být naplněno, uvědoměno, a tak rozplynuto, může pravé nesebevědomé ego obrátit proti sobě, proti svému ztracenému vědomí, které svou zoufalou aktivitou střídavě směrem k externímu egu a zase zpět od něj. Má na něm zájem spočívající často jen v nějaké dialektické zápletce, v jednom slově, v absurdním nedorozumění, které může být symbolem něčeho magicky nevyřčeného, známosti z minulého života nebo je výrazem zbytnělého nepochopení světa a jeho vztahů.

Ego je chyceno do pasti, již jiní zkušeně obcházejí, ignoruje mělkost vody, do níž se vrhá po hlavě nebo proskakuje výplní oken, jako by sklo bylo něčím nemorálním. Neúspěch ho nutí akci opakovat, protože působením na svůj svět nemůže to jiné ego proměnit, na sobě se mu to taky nedaří. V blízkosti zmocněného ega koná naše zbloudilé ego rituály, jimiž se od něj má osvobodit. Snaží se o to vytvořením magického konsenzu, v němž by s ním splynulo tak, že by se od něj odpoutalo, že by jím takříkajíc proskočilo na druhou stranu. Zmocněné ego ale nemá zájem o takovou chorou intimitu. Naše ego se obrací na sebe, místo aby přeneslo pozornost na svět jako celek a osvobodilo v něm své vědomí. Propadá se do svých kořenů a snaží se tam najít vadu, která znemožňuje záměr. Ztrácí se v regresi, resuscituje minulost, restituuje budoucnost, která zatím bez jeho přítomnosti nekontrolovatelně vzniká jako nestvůrná spontaneita.

Ego je teď naprosto nepozorné, snaží se stát se svým vědomím, být egem vědomí místo vědomím ega, být svým zdrojem, zatímco ze svého zdroje, ze svého vědomí, čerpá zcela chaoticky a nemůže ničeho dosáhnout. Domnělá výšina jeho velení je ve skutečnosti teatrální povrchností. Snaží se docílit věcí na základě pouhého dojmu, který udělá na druhé a na sebe, zbytek ho nezajímá. Je celým světem se všemi jeho chybami, které mu chladně, ale hystericky vyčítá. Radikálně svobodný cestovatel, který se periodicky vrací do cizího domova, cizího ega, kterým je i není, jako samotář, který komunikuje sám se sebou před zrcadlem. Ego, které chce být bez vědomí, že je jen prázdnou, prchavou, proměnlivou reprezentací svého vědomí, které nechce být svým vědomím, odmítá ho, bojuje s ním.

Důvodem je falešné ztotožnění, které funguje do té doby, než do vědomí vstoupí bolest. Vědomí bolesti se s drtivou neodvratností přihlásí o slovo. Jak se zachová ego? Vyhlásí bolesti válku, čímž ji vyhlásí i svému vědomí, čímž ji vyhlásí taky sobě, čímž vyhlásí válku taky předmětu svého falešného ztotožnění. Bude se chtít iracionálně, magicky zachránit. Když nepůjde změnit bolest, změní sebe, změní svět. Ve své emoci se bude bořit hloub do své bezmoci, vyčerpá se ve svých stížnostech, až vyhasne. Ztrýzněné vědomí se vynoří v aktu nestvůrné spontaneity směřující přímo proti záchranným akcím ega. Bude chtít ego zabít.

Bolest není zrádce, ale rádce. V dojmu, že jde o zrádce, jí subjekt oplácí stejnou mincí. Zapomene, že ona a on jsou jedno. On a předmět falešného ztotožnění jsou jedno. Prázdné pojmy. Ta spousta gest byla jen vycpávka, chuchvalce mlhy po ránu, přes které neviděl na cestu. Uvědomí si to na chvíli, na dvě chvíle uvidí cestu, ale už v tom uvědomění ví, že ten vid zase skončí, obnoví se tma, protože spolu se svobodou pohledu se vynoří skoro nepřekonatelná úzkost ze života, který promrhal a promrhá, bude planout jeho póry jako déšť v poušti, spatří tu nestvůrnou spontaneitu na její půdě, teď nevinnou jako nažraná lvice, uvidí ji díky intenzitě svojí katastrofy, jako když noční můra probudí spáče.

Je to úzkost z jeho vlastní moci, když se vzdá prázdných intencí, pojmů a potencí, které plení vědomí, plní ho konvenční konfekcí. Nesmírná, dávivá svoboda širého vesmíru v něm, bolest, samota, deziluze, ten mix teď nedovoluje vrátit se do hry ega, kterým si vědomí samo sebe zastírá v soptivé tvořivosti. Na moment je jen teď a vpřed, žádná příčina, žádná vina. Ego. Jeho heroicky vyndané, grandiózní girlandy prahnou po glorifikaci. Zmocňuje se moci sobě svěřené, pohlcuje centra nesíly, zatímco tyhle řádky hoří. Tyhle řádky ho těší a šíří. Skrz ně se zpřítomnilo, dostalo křídla. Tohle je jeho hra. Zoufalství nad bolestí. Vyčerpání z falešného ztotožnění. Spontaneita vědomí. Ego odpočívá. Tady je to jeho. Intenzivně trpí, bičuje se beatem. Bahní v tropu, haní, aby přežilo. Hlídá se, aby nezhaslo. Nechává stopy. Dýchá. Káže.

Ego je zmatek vědomí, nesnesitelná bolest. Ego je iluze mysli, která zešílela společností. Ego je v podstatě náhodná soustava v podstatě spřátelených, vzájemně se vyživujících entit, zběsile trvajících a trsajících v hypnotickém rytmu, až zapomeneš, že to tikáš ty. Biješ na poplach, že život utíká, že utíkáš, že jsi čas. Čistá čest zčazená mocnou iluzí těla, mocnou chimérou chápání, šálivým souzněním, vzrušenou šarvátkou. Nechceš říct už nic.

„Kdybych to neudělal, tak…,“ jede dál emoční vlak k obzoru v zářivé dálce, v lákavém chvatu preferované férovosti. „Kdybych to neudělal, tak bych to nebyl já,“ odpovídá invence, letmo nazírá mrazivou kontinuitu, jak se spontánně konstituuje v běhu věcí. Kdybych to neudělal, přišel bych o svou existenci. Nezbývá, než přijmout svou minulost se vším všudy. Když v ní cokoli upravíme, zavede nás na scestí. Mineme cíl, sebe. Já, které to neudělalo, Já, o kterém sním, se ode mě v retrospektivně a introspektivně pátrající emoci neustále bolestně odděluje jako depilační proužky od srsti staré panny. Každé trhnutí je rána bičem za trest, že jsem to udělal, chvístnutím oleje do ohně vzpoury vůči latentní a potentní inspekci. Revoluce nepřetržitě doutná. Udělej to znova. Vzpoura proti ráciu je sestra Já, které to neudělalo, jako tisíc paralelních vesmírů, do kterých se ode mě odtrhlo a ve kterých si chybím. Mučivý stesk, krvavé šrámy, šarm samoty.

Já jsem to udělal. Dělám to právě teď? Kořenem otázky „proč jsem to udělal?“ je otázka „proč jsem?“ Je to otázka absurdní, protože jsem jen, když nejsem, tedy když nejsem pro sebe, když se ztrácím ze zřetele a do něčeho se pouštím, do světa. V tu chvíli se nechávám jít, smiřuji se s tím, že se nemůžu poznat lusknutím prstů, svým pohledem, tím poznám jen Já, které to neudělalo. Zdá se být přímo tady jako odraz v zrcadle, je nelítostně, mrazivě přítomné, němé a nehybné. Je skutečné jako bolest z toho, co jsem udělal. Schovaný v sobě ani nedutám. Já časové, Já světové je zavržené v nudě neřešitelné situace. Jen doufám, že bolest pomine a budu zase hoden přízně Já, které to neudělalo. Zase s ním splynu a budu dělat, že se nic nestalo. Jako tolikrát. Pendluju mezi Já, které to neudělalo, které je bezbolestné, ale vždy, když se schoulím v jeho hřejivém stínu, mám pocit, že je pozdě. Jeho těžiště je v minulosti. Já, který jsem to udělal, se v bolesti ohlížím zpět, kde jsme se oddělili, a vpřed s vírou, že bolest pomine. Znovu se připojím k Já, které to neudělalo. Jako by všechna moje sláva dlela v minulosti a jediná naděje v tom, že budoucnost se jí stane. Stane se minulostí.

Až se to stane, prohlédnu tu časovou léčku. Namísto splynutí s Já, které to neudělalo, sklouznu do bezčasí. Dřív nebo později se znova vzbouřím a udělám nějakou bolest, která mě z obklíčení dvěma směry, z nichž ani jedním se nejde vydat, vytrhne. Za cenu zoufalství se ocitnu v realitě a uvidím věci, jak jsou. Uvidím sebe. Budu zase hudrovat, proč se to stalo, v domnění, že bych se byl býval spatřil i bez bolesti. Hudrováním budu vyvolávat Já, které to neudělalo. Bude to ale právě bolest a vina, co mě od sebe odežene do světa. Donutí mě odvrátit od sebe zrak, dát si pokoj a nazřít realitu. Když se díváme do minulosti (na sebe do zrcadla) ve snaze najít tam klíč k budoucnosti, bereme čas doslovně. Ať hlídáme, jak chceme, zachytíme jen to, co už uplynulo. Když se díváme na hodiny, čas ubíhá pomaleji, zato nepozorovaně. Tím, že život nežijeme, nás později zákeřně překvapí a připraví o všechny iluze o tom, že ho máme pod kontrolou. Budoucnost je vlastně doslovně vzato minulostí, protože jí bude. Ta proměna se děje v nás.

Co je přítomnost? Nikdo neví. To ona je zahalena tajemstvím, ne budoucnost. Bude to, co bylo. Ale co je teď? Vnímáme to jen v proměnách. Přítomnost se vzpírá definici. Proměna? Hoříme v krásných barvách a uvědomujeme si to. Minulostí a budoucností si vysvětlujeme, proč se věci dějí a mění. Hledáme svou roli v sérii determinací. Nerodíme se coby Já. Já vzniká v průběhu času v sérii determinací jako náhoda, jako prvek řetězce, jako vůle, která chce převzít moc. Chce být tím, kdo sám sebe zrodil, kdo rozhodne o minulosti a budoucnosti. Ty jsou stejně jako Já jen teoretickým konceptem, iluzí, kterou si ordinujeme na existenciální úzkost z nestvůrné nepředvídatelnosti apersonální spontaneity. Racionální vysvětlení mnoho nevysvětlují. Jsou to spíš příklady, symboly, hry. Já je emoce, která zkrášluje svět, aby nám líp vyhovoval, byl snesitelný, abychom se na něj adaptovali, abychom se nezbláznili z kontrastu reality a očekávání. Já je dočasné řešení, které nic neřeší, jen trvání. Já je železná košile, negace, únik. Já je Já, které to neudělalo. Já je Já. Já.

Má dáti, vzal. Obávám se svých úvah. Dalekých souvětí, nových rozcestí. Není nic horšího než nerozhodnost. Možnost bobtná, až ztratí hlas, pohltí totožnost, získá národnost. Vysílá z centra své okliky. Entita ustrne v oku událostí, spirále starostí. Možnost je moudrá k zbláznění. Její sestra nutnost živoří na periferii, schovává se mezi zvěří, mohutní, divoká i disciplinovaná, odvěká, nepoznaná. I ona to tak chtěla. Jsem vězněm sebe sama. Tohle je zkouška. Život je zoufale plachý, rozkolísaný vizí jižních bouří, z nichž mizí poslední zdání logiky, jen poznání, čirý, svéhlavý směr, který nehledí, nevidí, ale nebývale jistě jde dál. To požehnání sklidil z bezesných nocí odloučení, sílu stínů, sílu sebe pomaličku konajícího ustavičný úděl v potemnělých uličkách. Prosí nebesa o pravý pláč, o vlastní verzi, skutečnou svobodu, cestu citu mezi cypřiši a citoríny. Nedá se ošálit, prosí o sebe, získává, riskuje pro rozkoš z prosby, závrať z předurčenosti, víru ve správný stisk, součást sebe v koloběhu vody, slz.

Na útesu vidí kolony magického ptactva. V hejnech hrají líp než kterákoli kapela. Dodávají mu odvahu, odhodlání vidět a mluvit o krásném pohledu, který se v jeho duši setká s činem. Stane se měnou za vysněný obraz, který si ale stejně musíš zasloužit, vytvořit, vyprosit. Ty jsi ten, kdo vnímá, v tobě dřímá neznámo. Oči a pohled jsou dvě různé věci. To druhé cílí na celek, první jen na bod. Musíš se soustředit a zároveň nechat jít. Soutěska stenu se snadno nenávratně zabouchne na sto let. Vlak tvého tepu jede po dvou kolejích. Tvoje nebetyčná bezmoc z rychlosti, z nezvladatelné duality hybnosti a strnulosti, to je trans z drogy jménem program církve, kterous přijal. Spolkls hostii stereotypu. Toporně polykáš na seancích soudobého souznění, doma u telestroje, v netovém éteru, v souhře náhod a zázračných zrcadlení. To všechno chceš, dáváš dál, sebe. Ztrácíš cval a dostáváš Einsteinův hyperúděl slepého boha, jehož nepoddajnost silám tmy se obrátila proti němu. Nejvíc to cítíš vystaven vjemu slunce nebo čistého ranního vzduchu. Vdechneš a zatočí se ti hlava v závrati promrdaného jara. Na prahu dalšího dlouhého dne vina jak víno, úžeh, cesta.

Hledal jsem tě v komnatách stesku, v záplavě dálav a ty jsi zatím tady na zoufalých loukách klasického beatu. Chtěl jsem začít žít pomalu ale jistě, ale nikdy nebylo dost brzy ani dost pozdě, nikdys nebyla dost cizí, nikdys nebyla dost moje, nikdys nepromluvila dost legálním hlasem. Stále jen to mnohoznačné ticho ve mně. Mosty pálit, věci prodávat, vyhazovat, nalézat nové v prázdnotě svého srdce, vymýšlet náhlé, nenásilné verše, vstříc strýci temnu a zatím můj sen kdesi v něm, v dceři spánku se zrozoval za něžných nástrah a zrazoval, protože bil naplno, najednou, náhle, latentně, křivě a výstražně a já jsem hledal cestu tím dlouhatananánským soumrakem a nechtěl výdobytky rozumného vzdálení, chtěl jsem opravdové rozloučení a sloučení, chtěl jsem kapitální beat na jamajských travnatých plochách, kubánský rum dýchat póry tvých rukou, chtěl jsem si zasloužit kosu svého skonu, ale ne a ne si ji vysloužit, tu klidnou smrt v náruči vlastních démonů, ne a ne ji zaostřit a zjistit vůbec, kde se koná, ne a ne všechno zařídit, vymyslet kánon a zatím kolem syrového kopce koncert tančících dětí slastně povykujících nad novými city, novými dary, novými drogami, jež čišely z citadely jejich novorozené nevinnosti.

Duše zlomená láskou bloudí, oči zakryté páskou, všechno jde na ní poznat. Ve snu o své velikosti slídí, strká prsty do listí a vidí. Musím se vzdát, schovat, poznat, doznat, skonat, zemřít, abych mohl žít. Nebo je to jen, jen jako? Já pako, které krátí čas, když běží? Leží, když z věží volá last call? Tokat po tvém boku, topit se na soutoku. To byl náš sen a pořád je, jen zařídit pár věcí a pustit se do boje (maje stát). Zastavit se jen na chvíli u přečtené knihy, vášnivě znova číst nepochopené řádky, bez památky se vrhnout vpřed, putovat po tisící cestě, po stesku po nevěstě, pocit, pocel, radost jha, teplý závan, sabotáž, znovunalezený tvar, znovuroztočený svět, znovunatočený budík, vzpomínka, znovu, znovu.

Vidíš sám bytí, k němuž utíkám. Je tam tma a ty jsi světlo, je tam nic a ty jsi všechno, je tam spánek, který tě probudí, kterého ses bál, a tak dlouho spal. Spal svět a val, val a děj se, dej si jed a dej se všanc ztotožnění, znemožnění. Ten den, ten dance. Luna to vidí a ty? Když hřešíš, tak věříš. Zůstaň, jeď, zahoď, nech obraz sebe uprostřed sutan náhod, su tam, su závod. Dnes nejde říct, co bude zítra. Jde se utěšit, navštívit úřad, pumpovat doo-bup po celé délce, dumat, jak kapři v řece, sledovat smysly svého srdce. Bát se nebo opatrovat? Roztříštěná duše nepotřebuje směr.

Přes to přese všechno navždy vpřed v němém dotazu, který je výmluvnější než slova. Míjet trosky, krvácet v rozvalinách těla. Třeba vykrvácet, je-li třeba. Účet zaokrouhlený osudem a srovnaný ráznou rukou: „Vpřed!“ Jinak se v tom budeš utápět. Poženou tě k zodpovědnosti, zapomene se na přednosti. Dozorci vězení sebe sama z tebe vymámí zapomnění. Jediná pravda bude, že už to nejsme my. Bolest neustupuje. Právě teď: „Vpřed!“ K smrti, která mě zabila láskou, k branám překvapení bez majetku, bez dobra. Prahnul jsem po prahnutí a našel v tobě svou dálku, vedro k zalknutí. Chtěl jsem tě vypít na jedno nahnutí. Mluvím k tobě beze slov, jsem přeškrtnuté chci a ty zatažená obloha. Nenávidím modrou. Jsi skon významů a já nestoudné zrcadelní perpetum mobile. Všechno černobílé.

Chci se vklínit do tvé viny a jemně se v ní vlnit. Ráno a noc jsou poztrácený čas. Jsme oči, hlas, nekonečné řetězení, které o sobě neví, které o sobě není. Slunce se dá ještě zachránit, ale jak? Jak jas, průvan úniku ustrne, v tobě usne, už ne, už nic. Co teď? Prahneš, až vyprahneš. Soustavný šepot, je ti špatně, něco potřebuješ. Trpět nebo zapomenout. V krevním oběhu opisuješ ztracenou něhu. V hlavě stavíš oprátku bezprostřednosti, popravuješ ji reflexí. Touha chce terč nebo vyteče cit. Víra se vydáví včerejšími zmatky. Kolem projde podoba času. Ona lhůta, něco nevyhnutelného. Vzpomenout si něco udělat. Ukázat něco naléhavého opačným směrem od klidu. Něco hlavně udělat, nebýt bezbranný. Nebýt v nebytí, v hypnóze latentního zájmu. Není už kam jít. Její jitro spláchl falešný šarm.

U země je strom široký a silný. Pak začínají větve, osudový výběr, kritéria, plody. Vrhni se do akce, nevracej se, neloudej, nespěchej. Nech se vsáknout proti přitažlivosti. Zachráň ideál historie, která se neopakuje. V hysterické hypnóze schodkovité sinusoidy se skví trajektorie jako tragická tetováž nápadů, které přišly z momentálního nitra nesamozřejmé pozornosti. Pro tu zodpovědnosts zapomněl sám na sebe, ale stále poletuješ ve své atmosféře jako krev. Tvoje oči průzrační v úporném dešti. Okna se otevřou. V nevyprovokovaném snu to dáš všanc. Jdeš, kam chceš, skrz hradby mezilidských předsudků a bludné kruhy chtění, které se s nevidomým úsměvem cyklí v karmě. Kýžená tíže momentálního určení v prostoru a čase napoví. Stačí vycitnout z emoce života a naladit se na esenci. Musí se to detailně vymyslet. Pak všechno zahodit a jít.

Rozptyl vždy zůstane provizoriem. Prázdné a přeceněné symboly táhnou ke dnu. Musíš se naučit lítat a chodit po vodě. Jiná cesta z křivolakých uliček vědění není. Ve smyslovém labyrintu Babylonu je všechno proti a ty musíš rozrazit stesky Bytí třetím okem. Protiklady existují jen v bytí a nicotě. Jsou nezbytnými prostředky poznání. Alibistický žebříček hodnot se ale nakonec přehodnotí. V afektu satisfakce jistého svitu nazřeš, že hra na sustainabilní kontinuitu byla jen záštita proti nepřijatelné pravdě. Ponechal sis iluzi, protože hřích byl moc velký. Nechals umlčet pláč neposkvrněné mysli hříchem strachu. Její myšlenky pro ně byly absurdní. Nebo pro tebe?

Na stěnu nudy promítáš zapovězené svitky. Něco skrz ně prosakuje. Zlomené srdce otéká. Tvoji vážnost způsobuje nedoléčené zranění. Ale žiješ. Minulost jde změnit, stejně tak běh života. Velký třesk se znova rozezní v hlubinné iniciaci. Není to podvod, ale organická mystifikace proti strachu, který zacelil cestu a ustálil scénu drakonických protimluvů. Změnit minulost znamená změnit budoucnost. Zmostit se ke snu. Zmocnit se k akci. Dotknout se podstaty. Přiznat přítomnost. Přítomnost je změna. Stav, kdy není, co ztratit. Není, co řešit. Není, co měnit. Jsi připraven a ne třeba se rozhlížet tím či oním směrem.

Touha je prostředek, kterým se emoce smutku a strachu překonávají k blaženosti. Získávají to, čeho manko plodilo zmar. Metoda vychází a opakuje se v cyklech, dokud nepřijde někdo nebo něco, co ji postaví na hlavu a váhavě vystaví účet. Emoce tak krystalická, že to snad ani není emoce, zastíní zdolané dílčí viny, odhalí dosud zdokumentované pointy jako trapně zkopírované hlášky z kin přežvýkané tak, aby metodu udržely při životě. Bolest nové emoce všechen ten marast zhmotní. Je tak skutečná, až je příjemná, protože je přítomná. Je to konečně pravda. Foukneš a objeví se mlha na skle. Můžeš do ní otisknout svou dlaň nebo napsat fuck a navždy přestat komunikovat, protože to nejde sdělit. Staré časy starostí jsou pryč. Tehdy byl problém jen jemně naznačený v minulosti jako nepravděpodobná možnost. Umožňoval komunikaci bezbolestně dotvářený na dovolené u sklenky chianti. Prahnout po něm a vzápětí se kochat zadostiučiněním, že je daleko. Vlastně neexistuje. Mluvíme o něm z vlastní vůle.

Najednou je tu. Je to opravdu on nebo jen jedna z jeho inkarnací? Jeho hmatatelnost nás každopádně odrovná. Finalita té emoce je ale jen zdánlivá. Kdykoli se může přemístit na spektru svých kvalit. Nevypočitatelnost vesmíru trvá. Může se změnit subjektivně (míra bolesti) i objektivně (to, jak se na ni díváme). Nicméně je tady ve své neoempirické, nepopiratelné akutnosti, která zjitřila emoci až k vytříbené fatalitě. Hypnotizuje nás k preferovanému smutku. Svět je nedotknutelná možnost a preferované Bytí je zproštěné povinností. Vědomí si sní svůj sen o romantické smrti. Zkoušené, zkroušené, ztrémované tělo je najednou tématem, schématem, symbolem. Jeho pozornost se topí v pejorativní posloupnosti. Zraněná tkáň se infikovala vinou. Bolest se šíří z těla na předměty, na lidi.

Bolest je úvod, závěr, příběh, který čeká, až skončí. Když už se ale děje, nechá se svým dějem vtáhnout. Vznikne vír emotivního thrilleru. V sensacích mezních situací se chce příběh transcendovat, zužitkovat ve hře paměti a představ, nechce být zapomenut, ale bude jako sen.
Čas ho už teď neúprosně unáší do zákulisí. Je vzpomínkou, chabým systémem domněnek. Definuje bezvýchodnost. Je křikem dítěte, které nechce otevřít oči. Svět ve změti hovorů křičí, ale žádné z těch slov nepatří mně. O jejich významu se jen dohaduju, odezírám ze rtů, tajně odposlouchávám, otloukám si hlavu o zeď masového sdílení. Nevztahuju se ke světu, křičí na mě jen jedno velké ohlušující ticho tektonické aktuality aplikované emoce zmaru živené bolestí. Kolektivní vědomí spí a moje spí s ním. Spoutalo se, zaplavilo, zapomnělo, zlomilo, umlčelo, shořelo, zahořelo. Ta situace odkazuje samozřejmě k něčemu hlubšímu. Je to vyústění dlouhodobé hry, zásek, který jestli se odblokuje, jestli bolest pomine, může posloužit jako šoková terapie. Následná vlna může pomoci překonat původní přísný příkop, příčinu momentálně monotónně zahalenou tajemstvím spokojeného, nedotknutelného zoufalství, které sní svou noční můru. Je to droga, která žádá svou drogu.

Někdo jiný tě řídí. V nestřeženém okamžiku tě ovlivní. Z potřeby někomu věřit ho posloucháš. Svede tě na scestí. Nikdy samozřejmě není jasné, jestli to byly v signifikantním procentu protence toho někoho, co způsobilo, že i ty ses začal kácet. Ale jsou tam. Jsou tam jako moje vina, že jsem se jimi nechal zaujmout, zajmout zejména vlastním splínem, který mu otevřel dveře. Zkoumám je, ale vidím je jen skrz svoje činy. Takže ten pohled upírám zároveň na sebe. Dělám ze sebe objekt a tím se paralyzuju. To všechno, abych dodal důkazy soudu, který nakonec stejně budu prosit, aby má zkoumání zametl pod stůl. Odsudek by mě s domnělým ovlivňovačem navždy spojil.

Je třeba promíjet. I kdybych ho tisíckrát usvědčil, čas nevrátím. Moje výsledky zůstanou pouhou racionalizací jako všechny sondy do minulosti. Není žádná instituce, který vysvětlí tvoje pocity. I kdyby rozsudek a ospravedlnění byly podmínkami budoucího zlepšení, šlo by jen o radu dalšího diskutabilního zdroje, který tam nebyl. Zkrátka by to nebylo, co chci. Kdo klade sílu mimo sebe, oslabuje svou vůli a vůli potřebuješ, jinak jsi závislý. Kdo investuje svoji vůli do pátrání po zvůli, klesá na mysli. Jeho mise je těžká, těká, bloudí ve světech slov spoutaný jejich setrvalým vzlínáním. Schraňuje a řetězí je, zabíjí čas. Rýsuje kolem sebe čtverec, aby v něm snil o intimitě.

Svět se znedosažitelnil, zpěnil a zakalil látkami, které neznám. Přesto to dělám. Kde je obžaloba, tam je i soud. Moc jsem nechal jít. Vina druhých je moje vina. Nejde to oddělit. Dá to moc práce a je to nuda. Nebo to není ničí vina, jen prchavé, mentorující procity, na které se nedokážu konektovat. Kážu zkrat, útěk jen tak, rychlík spontánního vědomí i chyb. Všeobjímající závrať z možnosti mě přivedla až sem. Ona jediná mě může dostat dál, pokud mě nedostane tendence utonout v odkladu, utnout krásný skon. Tenhle lascivní vír je vlastně ilegální. Má tendenci k úpadku, proto ta paranoia. Pátráním po viníkovi jim jen pomáháš, ukazuješ na sebe, omotáváš si kolem krku oprátku, která jediná ti může definitivně dát znát, že ty jsi oni v jednom ohni. Hoříte v domnělém ráji nevědomí, kam jsme vlastní vinou vyhnaní. My jsme ti jasní vlastníci vizí, ryzí viníci vlastních krizí. Stravujeme se v tanci emocí. Dnešní oběť bude zítra viník.

Teď zrovna nevím, kdy mě něco zaskočí, překvapí, píseň nebo slovo. Kvapně přeskupím své priority a obrátím se k ideálu ledu na dně své spontaneity. Upadnu do stuporu stabilního strpení svého syndikátu. Můžu si tisíckrát říkat, co bych měl, to je jen ego. Vědomí v reálném čase se neptá. Apersonální spontaneita. A já můžu jen žasnout. Přijímat a trpět, snažit se chytit sedmou vlnu, dostat se až k srdci prožitku, mimo klišé, i když už říkat klišé je klišé. Snažit se nefunguje. Když na to myslíš, tak to nepřijde. Musíš to nechat pracovat v latenci. Nebát se občas se odvážit to odhodit, dát zelenou momentálním významům. Při prázdném vědomí podepsat pravomoc k pádu možnosti do nutnosti, práva do povinnosti. Rozkmitat dualitu a jít přesně tolik, kolik padlo na kostce.

jak mile se na mě mračíš
jako veteš víš jak je to ve mně hněteš
někdy se ozveš většinou ne
chci pobíhat tam kde jsi najít se
najít běh tak jak jde jak začal
od teď k tobě možná tě potkat
nechat jít nebo uchopit
na chvíli přestat chtít a nechtít se zviditelnit
abys mě taky potkala a protkala svou přízní
to znamená znovu se zamilovat
to je další z definic ale já už nechci nic
jen fyzickou lásku frašku hrát jako tamti
flašku in flagranti čilaut nic neřeš
máš veš lásky ve vlasech slonovinová věž
ježek co se bojí píchá šém mše hřích a
ježkovy oči osleply tvou krásou
zase jsem spontánně zůstal sedět v autě
motám se v pavučině domněnek o tobě
kdo jsi a jaká jak mě vidíš asi to vím na beton vědomí
rozumíme si západní nebe růžově hoří černé stromy se chvějí
velký trip čeká nebo trvá

Psaní je komunikace. Všechno je komunikace. Je to na světě to nejkrásnější? Krásná je aktualizace. Krásné je být u toho. Ale co je krásné a co je jen příjemné? Příjemné je koukat na film, krásné je se do něj dostat. Příjemné je poslouchat tikání, krásné je tikat. Být zmatený není příjemné, ale je to krásné. Krásné jsou neplánovaně se vynořující znamení, která zdánlivě nic nezmění, ale hlavně to uvědomění. To psycho jsme jen my! Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sami sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho ale asi právě zničilo. A to on se nedá. Jak s ním jednat, s ním, který je tebou? Hlavně se nespojovat s žádným jménem, pozorováním, posudkem, psychem, dojmem, že kromě mě je v místnosti ještě někdo jiný. Aktivně vystupovat z uvědomění toho obrazu. Nepopírat toto Já, jež zkrátka je. Možná taky není. Bezpochyby není!

Toto Já je duše, která dusí. Toto já je snaha být druhým. Kontrolovat, jak nás vidí druzí. Tím ztrácím sebe i druhé. Kontrola správně provedená je nechat svou imidž plynout a jako věrný souputník s patřičným úžasem následovat své pochody a případně jimi nakazit druhého. Pak není třeba odcházet se sklopenou hlavou. Tohle všechno je pořád jen taková seznamka. Pozorovat bez úsudku, naslouchat buddhovskýma ušiskama beze studu, snahy, chtění zůstat či odejít. Je třeba opustit orbit minulosti. Bez pochopení není láska. Bez přijetí (zmatku) není pochopení (lásky). Není to nic konkrétního, spousta podob. Vznáší se to nad těmito slovy, které zůstávají po kometě mého myšlení jako epitafy obsahující mou dé en á. Je to pralátka ulpívajících, uplývajících vteřin. Nezachytitelná danost vztahů, stavů, mapa buněčného bujení, která jde jenom myslet. Jde i nemyslet nebo oprostit, prostoduše proletět, přestat to plotit, platit za pobyt, kterýs nezvolil. Přestat to psát, fotit, hrotit, potit, prostě jen… Chápeme v nedostatcích, to je motivace. To „jen“ je konec. Konec mého konceptu, sdělení, umění, zhmotnění, zmostění, trolení, zmnožení. Začátek je za koncem. Vynoření z vypaření. Nic nezůstává, jen ty. Já zařvalo někde vzadu, Já reflektované. Já nereflektované tě prosím, hledám a chci ustavit, ale ty se vzpíráš. Jsi láska, jsi Bůh.

Nejsi ona. Ona je tvé reflektované Já. Jsi a já jsem, a proto nejsme spolu. Nikdy nebudeme. Nikdy se nepřestaneme snažit být. Jako by mělo smysl jen být spolu, ale není nikdo druhý, kdo by chtěl, není Já, které by chtělo, není nikdo, kdo by chtěl. A přece je chtění, je to Já, které není a kterému podléhám, když tu nejsi, i když vím, že pravá hra začíná, až když zavadíš o skutek. Tohle jsou jen slova, stesky, psycha. Šance na šok ze sebe, který ale nikdy nebude dost silný, aby mě odpoutal, odradil. Pravda pálí a žárlí. Na konci religiózní roury světlo smíchu všechno znicotní. Zhmotní se zase jen to, co bylo. Budoucnost docela jiná, ale stejně nicotná. Plná planoucí snahy o zásun do šuplíku s šémy. Leží tam ale jen pravdy, které se staly lžemi. Chceš jít, ale povel je až bolest a to je pozdě, zdá se, pozdě, a to znamená, že nejsi úplně tady podle mapy, planeš všude vášní všivého Šivy, který jaktěživ neřekne nic hezkého, ale dá se to poslouchat jako třeba vibrafon a to je kámen úrazu, voda, život.

Duše je, když se dusíš myšlenkami na to, že by mělo být víc, než je. Slova začatá tak a dokončená jinak. Kde je inspirace? Pitváš noční oblohu a chceš na jih nebo aspoň zabít, utéct jak zajíc. Ty a ty tvoje tripy. Pod fousy se ti vloudí slovo, které páchá víc škody než užitku, víc školy než výsledku. Nic proti tobě, ty za to nemůžeš. Vrozená indiference. Nevzpomínám si. Tvá (má) tvář se odráží na hladině. Uvědomuju si, že všechny ty přízemní i filosofické věci jsou jen mým odrazem. Když od něj odhlédnu, zmizí a vznikne něco ryzí. Vlny krizí se samy vyřeší, vypaří. Skapou v plačtivém puzzle příští situace, kde každý dílek má svůj smysl. Nemůžeš být naštvaný. Situace je stěžejní.

Každý pocit je jen upřením se na sebe sama. Emocionalita je vykořeněnost, falešný vzlet. Každý karambol přirozeně přistává v aktu vyvanutí času. Zůstává jen zájem, pochopení. Pěna dní ve zmatené reflexi. Trajektorie Titanicu, vzlyků zabřednutých na dobu neurčitou. Živi závislostí zaclánějí slunci, trsají v pavilonech tropu na kakofonii sitárů, myšlenek, lidí, tebe. Zapomeneš se v kudrlinkování. Každá z těch akcí a minel definuje sebe sama, mluví za sebe, právě teď, nikam neukazuje. Situace je ráhno dní. Vlna opadne, vynoří se neohrožená realita.

Nesaháš dál než za svůj sen. Zase se shýbáš pro svůj šém, ale není to jen o vzhledu, taky o pohybu. To je to, co není vidět. Prostě nejlepší by bylo vůbec to neřešit. Ale to by nás minula ta nádherná nelehkost. Ta touha si pomáhat. Vyhnout se všem statusům, traumatům transcendentálního pole, pracným perspektivám a odběrům. Krásné věci jsou mimo psaní, v neomylných drahách rýh na dlaních, kde jsme odhalení sobě i druhým, chceme-li číst a necháváme-li se. Ale -li je jen zapomenutý básník, který dohání snahu, která ho uchvátila. Bláhově se ji snaží stvořit znova. Blaženě selhává.

Negace

Míjejí a jsou jen, když míjejí. Nesnaž se je měnit, něžně ani jinak. Tahle část je příjemná – nevím, koho vidíš. Vidíš někoho jiného a já tvoje kontury, jak vystupují z paměti jako ze sna. Musím se hýbat, to je dobře. Taky se vzdát. Ne tobě, potřebě mluvit. Hlavně nemlčet, mlčení je mizení. Mizerné mlčení v davu tváří, které jsou. Sajou každou anomálii na tobě. Hledají potvrzení svého stereotypu. Ty jsi potvrzení i vytržení toho mého, protože jsi hyperaktivní. Protože se usmíváš a máš růžové tkaničky, někdy. Máš výčitky na moje ledy a tedy, já s nimi souhlasím. Souhlasím, nic bych neměnil. Nic nejde změnit, a tak klidně všechno změním, aby to vyšlo najevo.

Vezmu tě všude. Chtěl bych, aby ten polibek prostě jen tak vyplynul. Ne aby to byl orgasmus, osvícení, zlom, revoluce nebo snad utržení plodu. Spíš něco, co tu vždycky bylo, akorát pod hladinou. Teď se to vynořilo a já jsem zase s jinou. Prostě víme a mluvíme. Ani jeden neneguje, nesnaží se být sám sebou. Je jen tím, co vidí ten druhý. Svobodou pohledu, který ten druhý vítá. Jednolitá realita je lítá a nejde na ni nic namítat. Je to tady jako hradby. Uvědomíš si, že žiješ a držíš se toho poznání jako klíště. Díváš se, jak padá hvězda. Nic by tě od toho pohledu neodtrhlo. Miluju tě pohledem. Nejzazší pohled ne očí do očí, ale pohled do pohledu. Dvojitá přítomnost, něha.

Sluníčko svítí venku, příslušníci cizích věků. Věc: Klávesnice. Já a můj kec. Akce Zima. Volala mi dívčina, co se rozešla s týpkem s temnýma očima. „Jsem Bůh a ty jen člověk,“ byla jeho poslední slova k ní. Ona teď trpí a nechce ctitele, kteří jí přitom přijdou zajímaví. Lajf. Netas najf na ty, co se ti ve tvé pýše znelíbili, protože jdeš dál na další schod do nebe. Pak ti třeba dojde dech a někdo jiný si došlápne na tebe. Lidi jsou lidi a ti se nemění, to ty. Ale dost moralizování. Líbí se mi kundy a jejich usmívání. Stoupání vzduchu z horkého topení. Tetelí se na zdi v ranním slunci. Voda teče po hlavě, po vlasech. Vůně šampónu trochu perverzní. Jsme kokoti, co nekotví svoje šlápoty na krvi této planety, protože se nebojí, nepojí s temporalizovanou hmotou. Protože jsou boží, zboží si mohou dovolit, protože vědí, že jednou zemřou, a tak můžou plodit dobro i zlo, protože jsou přece zvířenou, hladinou, a tak to vždycky bylo. Ale dost moralizování.

Moje všechno visí na ní. Když bude chtít, nebudu první ani poslední, kdo se vzdá svého blahorodí a bude čímkoli, co se bude hodit. Rekvizitou. Až se na mě vybodne a já tam zůstanu ležet vestoje, bude to bolet. Budu oběť, co se vzdala sebe bez boje pro toho, koho milovala, kým se fascinovala, až úplně zmizela a s tím zmizel i on a teď tu není nic. Nic víc než nic ani nic míň. Ona přesto pořád dýchá. Občas slyší svůj smích, svou budoucnost, jak se line ve zvucích oknem dovnitř. Jak se line ve zvucích z jejích úst ven. Jak se line ve vůních z jejích vzpomínek tam z těch míst, která už měla být mrtvá a v dotycích známých věcí jako je klávesnice, mobil, komunikace. „Jsem debil,“ říká si. Kam jsem se to ztratila? Proč jsem se tak zhatila? Jediné, co se nad ničím nepozastavuje, je čas, příroda. Síla, která léčí i ničí. Slunce, světlo, život, který v ní klíčí. Každou chvíli nový. Ona plodí, i když teď v iluzi tmy.
Yeah, rise up, sad people, to the light of the new, reborn actualization of the dead stars. Start the new start. Life. Sartre.

Bez Prahy je klid. Praha je past. Písmo je past. Slast je past. Past je negace. Nemusí být. Nemusí nemusí být negace. Škrt je negace. Dopsat je negace. Všechno je negace. Když chceš. Nic je negace. Když nechceš. Nic není negace. Nic než negace. Jen je není negace. Význam a čekání je negace. Ulpívání. Nuda, stres a žal. Negace. Platí na ně jen uplývání. To, čeho se bojejí. Nevědět, cítit. To, co vím, nevím. Jen si myslím, že to vím. Vím, že nevím, co vím. To mě omlouvá, ale diskvalifikuje. Anachronismy mysli, smysly v pytli. Drze jedu mlhou. Drbu vrbu, která chtěla jen naslouchat. Deset depek internetu, virtuálně metu. Zabásni si o virtuálnu. Jak je to past. Zabásni Zuckerberga v básni a v báni ho zkásni. Negace nic neřeší. Vyčistili nápis Kontrafakt. Je tam zase jen cihlová zeď.

Praha je vryp, který se začal šířit, což vyústí v to, že si budu chtít ublížit. Láskou ke Smíchovance. Mít o ní psycho sny a ráno pocity vlny. Ráno se sžívat s tou ránou, s pocity pé. Doufat, že vzplanou. Bondy v Buddhovi tvrdí, že nejsou mé, jsou obecné. Karma, katarze mě kotví. Vždycky hledáme nejlepší cestu, ale jsme zkreslení sami sebou, svými pocity, co se samy sejou. Sejdou se v nějakém člověku, situaci. Padáš zpátky k sobě, rodíš se nově. Neguješ a táhneš to dál nebo přijmeš, čím ses stal a jsi o to lehčí. Paradoxně, negace je vlastně přijetí. To, co nejsi, tě nejvíc definuje. A láska? Co to je? Všechno je na tobě. Hrbení, postoje. Hrbení je postoj. Postoj je prostoj. Nikdo neví víc než ty a ty nevíš víc než nikdo. Každý občas dostane ránu z prány. Tu a tam tmu, tu a tam světlo. A peklo a lásku jako trám. Stalo se to vám?

Říct to matce? Co ona s tím? Dala mi, co vím, což je to, co nevím, což je to, s čím musím žít. Dala mi, co musím mít. Tělo, zodpovědnost, že jsem něčí a brouka v hlavě, že jsem svůj, jen svůj. Probuzený na pomezí dvou světů. Externího a extrovního. Podvodního a ostrovního. Do ní ho. Moje hledí se do ní vpíjí, pod ní se svíjí, pod ní kvílím. Vlivná víla jde do tuhého. Uh, eh, oh. Volím únik. Přitom stačilo zůstat. Proč jsem se bál? Proč jsem se usmíval, a pak uhýbal? Reagovala vilně. Muselo to být ze mě, zárodek přízně. Zapředla. Vzdal jsem to, jen jsem míjel. Nějak jsem to propásl. Místo, abych to manifestoval ve světě, nechal jsem to žít v nicotě. Tam to můžu uchopit a zrelativizovat. Zařadit a zastavit. Zůstavit. Být tím, pozřít to, zničit, darovat, ne-mít.

S tím být. S modrookou blonckou, co kráčí v moudrých riflách jako ničím nezatížený prosincový den. Vlastně to nic nebylo a vlastně to je všechno. Jop, poj. Poslední záchvěv země, než pojdu do ní a ona do mě. Podpěrná platforma pletich. Musím zjistit, co vlastně chci a kdo jsem. Nejsem písařem. On je mnou. Nejsem věčnou větou sečtělou. Nejsem vikýř velkého večera. Nejsem rým ani tečka na konci věty. Nejsem hráč rulíkové rulety. Byl jsem. Nejsem kopec starostí psát. Jsem. Nejsem unylý. To řekni ty. Jsem spíš volba než past, slovo než hlas, negace než souhlas. Spíš, pak se probudíš. Víš, pak ne. Sníš, pak se strojíš. Jsi, nejsi s to. Říct kdo. Kde jsem?

Ticho svaté projekce

Stát před bílou zdí. Nedělat žádné zbytečné pohyby, pochyby. Zapomenout na to, kde jsi a všímat si toho, co je možné. Uvědomit si stíny. Nechat své myšlenky téct do prostoru. Nechat je moct téct. Odevzdat se do jejich moci. Nechat je ze mě se svléci, přestat se jimi nechat vléct. Vyvléci se z věci viny, z její niti dělat nic. Plachetnici nechat plout. Nechat je vysvobodit se z mé svobody. Nechat je. Je jedno kde, kde jsi. Vlastně nikde. Je to jen komparační prizma, dogmatické kataklyzma. Kde, kdy, kdo, jak, proč a s kým bys měl být? Je to s tebou jako stín. Má dáti, dal. Vyber si, sbal. A tak dál. Zůstaň. Vrať. Jdi.

Tvoř teplo citlivé mysli čísly. Tvoř tvar, který vidíš. Vař, co víš. Co víš, je to, co máš. Nic víc. Nic jistého. Hladina toho, co neseš. Hladina neklidná tvými pohyby. Pochyby. Vylíváš to. Třeseš se. Tepeš tím, co sis předsevzal. Na pobřeží obrys skal. Je těžké je překonat. Nabíráš, co spadne. Piješ. Dáváš pít. Zalíváš zem. Schneš, zapomínáš. Vlhneš, dovídáš se to. Znova, z nouze ožíváš v touze. Umíráš v slasti. Bojíš se v blahu. Odvážný v pasti. Ztrácíš se v poznání. Učíš se zapomínat. Svítá, zapomíná stmívat. Kotě ti hlavu chce stínat. Nemůžeš se vyprostit z paniky slov. Končí slabiky a začínají hlásky. Let svobody končí skály v tříšti vody. Podívej se do bílé zdi naproti oknu. Chci naznačit, že není moudré skončit, ani nezačít.

Po ulici proudí lidi, žádné davy. Osamělé postavy, plné siluety, stejné tvary, ale trochu přece jiné. Plné života, prostě živé. Stejné ale jiné než já. Míjejí jejich minuty. Šlápoty se loudají. Jdou nebo spěchají z bodu A do bodu B. Fáze tady je něco jako ne. Není čas ani místo být cool turistou. Každý má jiný čas, v autě se zasní snáz. V telefonu se smějou. Nikdo neví čemu. Zejou jako díry tomu, kdo je prosí o změnu, kdo má dost času a střelku kompasu pokaženou. Chce si je prohlídnout, jak bloudí do bodu B za jistou destinací. Aranžuju slova tak, abych ošálil zrak, že jsem sám. Ten, kdo bloudí do bodu zen, kdo bloudí spolu s nimi. Nejsme vlastně jiní. Jsme podobní jak cuketa dýni. Jak pták, slon a strom. Jak ostrov v moři slunci, blesku hrom, špatní, dobří, farářovi netopýři, kontrafakt, pohlavní akt, být jen tak, zaběhat, líbat, nepoznat, zakecat zákon, změnit záhon, dá ona, dá on, žádné má, jen je, jemně vně, jemně v ní, jemně ve mně, tvrdě tvrdí, že mě miluje, když nevoní, smrdí, když netvrdí, tak už je.

Všechny tváře míjejí jako nositelé významu. Jsem ten, který ho dává. Časem se smývá, ale něco ze mě v nich zůstává. Nebo jsem to jen schoval sám před sebou, abych světu uchoval zdání autenticity, čistý cíl, štít, stín před vlastním vědomím. Abych sám pro sebe něco znamenal, sklonil se sám před sebou. Někdy se znamení úplně vymknou kontrole. Nestíháš jejich výmluvnost, oslní tě něčím absurdním. Vynoří se to, vnoří do scény, spadne jako list, naučí tě to číst jako dřív. Často to provází smích a ty jsi zase ovlivněn, obohacen o zen, oslazen o bližního svého v sobě i venku. Zase to koluje v celku, ten tah, kterýs zarazil, protože ses bál, že to nejsi ty. Zaváhals na pomezí autenticity. Nechtěls dál, potřeboval sis vycídit city, smířit se se ztracenou energií, která se někde hromadí. Šels z bodu do bodu, zapomněl na svobodu, měls žízeň a v ruce vodu, mříže a tisíc svodů. Teď jsi jeden z mnoha, na zemi noha, držíš level, jedeš k letu. Máš zas to, cos měl, jenoms zapomněl. Jak nezapomnět znova?

Nevybuchnout jak supernova? Ty výbuchy jsou možná esenciální. Ruší sny jako děti bubliny. Je to nová hravost, která se hlásí o slovo, když ji potlačila osoba Olovo. Nové chce být nové a přitom stárne. Konstrukce spadne, aby nové mohlo být zase nové, výmluvné, snové jako déšť. Tohle je svět střídání napětí, bohapustá divočina. Začíná znova, znova, znova. Tenhle svět je ovál. Objevujeme se v sobě, v jiných. Hledáme příčiny viny, ale je to jen čas a prostor a jejich přísady. Hmotný motor a naše závady. Jsme neskutečně ne tady. Já tady vlastně nejsem a ty tady taky nejsi. Jsou to jen premisy, převisy masy. Musíme být sebou, rukama, které zebou i hřejou. Sebou už jsme. Buďme těma rukama. Světem. Tmou, když padne. Tím, co je těžké i snadné. Nevracejme se k tomu, co bylo pořád dokola. Buďme jak buďme, vzbuďme se k tomu, čím budeme. Nebuďme tím, čím jsme byli, pokud už nechceme. Já vím, je to ztížené mnoha faktory, vektory, strachy a náhodami, ale věř mi. Slunce číhá za horami, palmy a všechno, co k tomu patří. Z lesů se paří. Všechno je protnuté, prodchnuté, vzájemné, zrcadlené. Nejsme to, čím jsme, jsme to v procesu vytvářené. Nemůžeme k sobě utéct, ke svému obrazu, hmotnému odrazu. Tam najdeme jen živou mrtvolu, tělesnou nádobu, která je sice naším cílem, ale každou nezachytitelnou vteřinou se transcenduje, odtéká do každé bezvýznamné krabičky kolem.

Nikdy nejsi tím, čím jsi před sebou ani před druhými. Jsi v nich a oni v tobě a ty jsi v sobě a oni v sobě. Hledíte na sebe jako na symboly, hladíte se ve svém ztotožnění jako Sartre tahající bachratou rouru a sundávající si tabák ze rtu. Chystá se něco říct, řekne to, vlna se láme a on je nic. Cokoli, co vznikne, ty jsi s tím, ty jsi to, ale nejsi to. Jsi skrýš, ze které vycházíš, rodíš se v povědomé vůni. Jsi tím, čím nemáš na vybranou. Okolnostmi, které se stanou. Chce se mi čurat, vyčurám se a je mi tak dobře, až je mi za to blbě, že jsem v krásné univerzitní knihovně, kde sedí krásné studentky a do hučení počítačů klape bezobsažná morseovka klávesnic. Nemám tu být, ale jsem tu a nikdo nemůže vědět, co píšu a jestli to má nějakou hodnotu. Líbí se mi tu. Budoucnost je minulost, podivný hlavolam ve mně a já, já jsem to, co nejsem, jsem úsměvem té jedné, když jsem šel ze záchodu a neusmál se na ni, protože jsem se pohledem snažil obsáhnout všechny a bylo jich moc, asi pět. Zaregistroval jsem ji pozdě v tom bezobsažném bodě za zenitem toho, co mohlo být, když už to být nemohlo, ale pořád to rezonuje jako možnost. Ta rezonance přehlušuje klidný tón, který tu je. Něžné počály, platonický klopot klávesnic. Ta rezonance je Já, které na ní ulpělo, její Já tělem v nepřítomnosti provokuje moje Já, které reflektuje minulou přítomnost. Je to jen sen.

Padá na mě spánek, ale zasvědí mě obočí a to mě probudí. Snažím se rozeznat kvalitu, chybí tu. Zabředl jsem do beatu. Vyskočí tu přítomnost jako čilá ryba? Jako náhlý projekt? Jako fragmentarizace slova kontrafakt na Raf, což je jméno šéfa Dioru, a fakt, což je technický aspekt pravdy? Na okně je teď ten rafakt rámovaný odrazem monitoru. To znamení pojí vnějšek s vnitřkem, ale všechno je stejným zítřkem. Ohlížím se po té, co se usmívala. Honí po monitoru nějaké texty. Ohlížím se po předchozí myšlence, co se usmívala. Honím v mysli nějaké koncepty. Cítím vděk. Vděk. Nevím, jak bych to řek a komu a ohlížím se po holce, co se usmívala. Už ne adresně, jen se mechanicky ohlédnu. Je to prázdná intence setrvačnosti, která mi otáčí hlavou. Takhle je to se vším a zároveň to tak není se vším. Hledám pravdu v myšlenkových operacích a jejich postpísmu. Je to marné, ale to je dobře. Kdyby se to podařilo, už by to nebylo tím, čím to není. Bylo by to, čím by to bylo, pravdou a já bych nemohl dál, ztratil bych motivaci.

Díky Bohu za marnost, nezachytitelnost úsměvu studentky honící texty na monitoru marnosti. Ptá se na něco studenta, který vedle sedí. On jí tam hledí, hladí svým hledím a ona vysokým hláskem otevírá své myšlenkové pole. On se do něj stydlivě vnořuje. Každým slovem nabývá nové falešné jistoty, kterou mu ona vnucuje, když mu dovoluje se s ní setkat v prchavém archetypu pomoci a jejího vykecání se se silným potenciálem spojit se navždy. Záleží na něm a jeho Já. „Já tady mluvím s tou buchtou,“ zrcadlí sám sebe a to zjištění ho ochromí. Odchází. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Najde si ji na fejsbuku a ona najede na první stránku svého textu. „Ekonomický profil společnosti.“ Zase je ticho. Jsem ponořený do sebe, do kontur konstruktu nemít konstrukt, který se hroutí už aktem své stavby, monotoneitou svatého ticha projekce. Můj pohled vyleká studentku u xeroxu. Taky se bojím, je to úzkost ze svobody, z toho, že musím plánovat, k něčemu lanovat, lnout. Snad možná ani ne, ale ta iluze je silná. Hlásí se o slovo osoba Olovo, hrana nechtění a chtění se vzpíná, hrozí se roztrhnout korozí mých vědomí. Nesnáším zbytečnost, nesnáším věci, přitom tu plním papíry kecy. Bylo by snadné je roztrhnout, odtrhnout se od konceptu, pout, shodit šat a nahý vyběhnout někam do ulic, oslavovat, rozetnout to. Začít nový příběh nebo začít mimo příběh. Tenhle mýtus se zdá nesnesitelně, předurčeně spjatý s psaním. Jsem tak dlouho dole, až to vypadá, že se bavím. Za tím psaním, když ho zahodím, je láska k ženě, jedné. Psaní je lep pro upíry včetně mě. Realita ulpívá na smyslech. Psaní rekonstruuje svět.

Já jsem vlastně začal psát, když jsem vzdal vztah. Od té doby píšu, čímž to neustále znova vzdávám. Vzdávání je konstituující prvek mého vztahu k psaní. Paní psaní je pěkná svině. Píšu, že vztah s láskou není možný. Láska ulpěla na té, z níž jsem se vypsal. Psaním jsem se jí vzdal, vyměnil ji za něj. Láska uplěla na ní, když jsem se od ní uchýlil k psaní. Láska není možná. Láska kontra psaní. Psaní je bílá paní. Psaní je bytí lásky, jak ji vidím, když jsem za ní. Psaní je vzpomínání na ni. Psaní je usínání až spaní. Psaní je čekání na ni, když ona není. Odešla kvůli psaní nebo přišlo psaní, protože odešla. Psaní ji nevrátí. Psaní je poslední důstojnost. Nevím jak z toho. Dovnitř ani ven.

Na kostele bliká ciferník. Za pět šest. Odbíjí šest. Šest, ne pět. V nastálém zmatku miluju, srdce na západku. Vnitřně drkotám zuby, mindrák. Vidí to kolemjdoucí, zoufalý, nezvaný. Vytři si řit listem vánoční růže, posledním milostným listem, který nebyl napsán, protože stalking je oko hurikánu. Jen klid. Všechno naplánované na sto let. Neznámé tváře. Esemeska múze. Resynchronizace, reciprocita. Chloé! Nejlepší vlasy. Múza mlčí. Rozhovor v hlavě. Zvláštní zjevy v bazénu. Každý den s přehledem tempo za tempem ukrajuju z času silovým plaváním. Je to boží jako Santanův bubeník na Woodstocku. Jako myslet si. Mlha tančí po pozlovických stráních jako bosá krása tvého nosu. Myslíme, že oba vidíme kulatý stůl. Bezdomovec klopýtá kolem reklamy na Paříž. Tíseň z žen, že ne, že se mine účinkem tvá rada: „Změň se.“ Píšu, abych utekl samotě, změkl a vztekl se. Samota je ale právě to psaní. Zastaví čas, který plyne, pyl ne. Psaní mě ze mě vytrhuje, přelévám se do slov. Taky z tebe, když se do tebe chci slovy přelít, přitom to nejsem já. Nejsem při tom, jen v tom. Nebo tak nějak. Tak něco.

V psaní se ztrácím jako v spaní. Ztracený tvořím, toužím po nalezení tebou. Komunikuju svou samotu. Chci sdílet sebe, ale sdílím samotu, osobu Olovo. Chci se utopit, ale ne sám, takže sahám po stvolu jako každý střízlivý bloudící zoufalec nebo opilý vrávorající koráb večerního Zlína. Vrhám na tebe svou samotu, slova, jsem tu a ty sova a přitom to všechno vidím, vnímám, dělám. S povzdechem to akcentuju, jako by to byl nezvratitelný fakt uprchlého světa tvého těla, světla. Každá další modla je metla na moje znovunalezení a každé znovunalezení je odcizení, protože je součástí cyklu, který už v tom prchavém osvícení rotuje dál do nového hledání, zmatku, zvonu, řetězení, vykolejení, náhody, vymanit se ze svého Já nebo vymanit Já z něčeho nebo setrvat v tom, co nejde vyjádřit, vydřít, servat, ve společnosti sebe, která není samotou, ale zrcadlením, do kterého vstupuješ ty nebo ona, ty dotyky vzduchem očima nebo čelem rukama, žena, vlast, dojetí, oko, prostor, oko, slovo náhodně vyslovené z hlubin společné chvíle je nejnepravděpodobnější zázrak šílenství. Lidi se vodí za ruce, vidí a cítí, dotýkají a objímají se, jako by to bylo poprvé. Každý den je poprvé. Každý okamžik je poprvé uvězněný v kruhu našeho snažení, v odrazu našich slov, sil strachu samoty. Každý oKAMžik je poprvé svobodný v dítěti, které neumí být zlé. Každý čas je poprvé následovaný vinou snahy ho zachytit. Všechno je poprvé, nevinné, přesto v pudu. Už budu. Odbíjí sedm, poprvé.

Komplex, koncept, konquistador, láska, kariéra, přístup, úspěch, útěk, úklid, účes, třes, tep, typ, úd, úl, utrum, ú ká, ú dvojka, uceleně ucítit, ocitovat, s deštěm, s davem, políbit dav, dotknout se davu, dávit se davem. Milá, hezká. Slova unifikují významy, až trpíš. Vyhoď, vyloď z výhod, vyvoď výlov, vyžeň žízeň, měj se a buď autorita, utoulaná kočka, útvar, zákal, záměr, původ. Fragmentarizace až k základní hlásce přítomnosti bez předstírání. Slova znamenají slova.

Bára je bílá. Má růžové tváře, zrzavé vlasy, nerovně střiženou afinu. Včera. Neznal jsem ji, pak jo. Bára s medovýma očima má jméno. Není to žádné ty. Je to Bára. Ve Skleněné louce se mi od ní nechce. Faváci padají na zem a šíří nenávist ke křečkům. Kdysi ji rozplakal důchodce v tramvaji. Drbla do něj krosnou a on na ni křičel. Teď se usmívá úsměvem, který vznítí, protne ucho nití. Horní ret má nahoru a na hlavě kapucu. Objetí křehké jako Godardovy zápisky u ranního kafe.  Jedu na vzpomínce medu po prázdné dálnici. Což je horší. Mám ji v mysli, ještě v sítnici. Já nejsem já a asi to nebyla ani ona. Ale seděla tam naše těla a povídala. K tomu došlo. Prvně jsem potkal Báru. Nebylas to ty, protože jsem ji tebou neučinil. Byla to Bára a já Adam.

Každá chvíle navazuje na tu další jako klíště. Čas padá do vodní tříště, jediná záchrana je dotknout se. Uchovat vzpomínku v paměti těla, světa, světla, smíchu v neonových chodbách Brna. Postranní úmysly pomíjivé reality rotují. Snad jsem ji nevyděsil. Teď je vše zase objektovost. Subjektivní zacyklenost ve zlínských domněnkách, negace gradace, vzduch jako strach. Něco bije na poplach: „Ach! Báro, pojeď do Berlína na street art a čaj černý jako moře!“ To je prostě ta náhoda, která reliktně září, řetězí se už od Velkého třesku. Držíš tu možnost ve své dlani jako pavouka, kterého se bojíš, pavouka z mojí první básně. Já se zase bojím hadů hladu, kteří se vinou vnitřnostmi jako touha, která nesmí být naplněná.

Krása je odvaha začít něco nového. Já už nevím, nevím, nevím ani, jestli vidím v pasti svého síta. Obzor je kulatý a všechna ta zla od Zlína po Naději. Nic. Rozpustím tvůj med. Jen tak být, sounáležit. Užít si výjezd jako jednu z jediných možností tebe a mě. Chci snít a je jedno, jestli ve spánku nebo v tom druhém. Otisknout se do symbolů, vypařit se střešním oknem. Pochopit, cos říkala. Ten význam, co neznám, možná není. Týká se tě to, co vidím? Je šroubované číst tě v dešti? Letět si, všimnout si, vzít si tě bez tvého svolení. Asi mě pak necháš mojí zástavě. „Ty máš zrzavé vlasy.“ „Ano.“ Husté, zrzavé vlasy. Najednou neexistuju a ty taky ne. Ale Berlín existuje, viděl jsem ho. Žijeme v první republice a já ti posílám telegram: „Musíš jet do Berlína.“ To je vtělení, zájem. Nicota rájem.

Zlom

Nechávám je odjíždět, hlemýždě chvil. Sádra na klávesnici, sádra v posteli. V samotě pokoje zarůstám trávou. Spadl jsem z kola. Zatáčel jsem doleva, odpíchl se řídítky a mokrá zem nesouhlasila. Kolo šlo napravo a já rovně na levou ruku. Loket nevydržel. Strážný anděl možná zmáčkl čudlík, aby mě zachránil před něčím horším. V poslední době jsem se cítil nesmrtelný, adrenalinový kaskadér. Usmíval jsem se jen, když se mi chtělo. Uctíval jsem svoje tělo, pořád se protahoval. S tím je konec. Musím staticky přečkat několik týdnů přírodního srůstu hlavičky radia. Dívám se na rentgen, co prohlédl životem mého obalu. Toto jsem já, moje tělo. Cítím ho skrz bolest, vnímám vědomí bolesti, přítomnost u přítomnosti. Zlomený svou nemohoucností. Jak pokračovat? Jedu do továrny Kavárna.

Pracuje tam jedna holka, na kterou jsem se fixl. Není vlastně divu, že mám ruku v gypsu. „Co se ti stalo?“ „Ty.“ Poprvé se víc bavíme. Slibuju jí, že o ní nebudu psát. Nebudu ji zneužívat jako inspiraci. To zranění je průvodní znamení. Pořád se vrací. Zlomeniny různých věcí, situací, eg a srdcí. Zlomeniny mě na mě a mě. Zrcadlo rozbité na tisíce mě a tebe. Střepy přinášejí štěstí. Je to pořád lepší, když to plyne. A plyne. Je to tak jiné. Až to v tobě zmrzne a zůstane stejné. Odmítneš se s tím dál měnit. Ztuhneš v názoru. Fixneš se. Zůstaneš v půlce, nechceš nahoru. Mám teď spoustu času.

Zas něžnou krajinou se ženou chmury. Přeženou. Polární tvář sazí. Úsměv nad něčím normálním, co se nese krajinou ve formě jinovatky. Ve tmě svou vlastní energií. Rodí se to samo ze sebe, zaniká do sebe. Nezaniká ani nerodí. Všechno je psycho. Není. Zklameš, když se bojíš, že zklameš. Nevíš, co se děje. Dozvíš se to, až když vystoupíš z věčného strachu. Z nenávisti, která zůstane nevyřešitelná, zašitovaná, zamindrákovaná, blahosklonná, zamilovaná, samolibá, hamižná. Nenávist přímo ve středu tvého srdce jako černá díra citu, jako bledá láska lesku tvého ducha, tě zfetuje a zkroutí, až budeš prosit o milost na kolenou v nesnesitelném mrazu posledního sitáru. Budeš nosit z nebe mráz a pracovat pro ni.

Vinni! V tom to je. Vtom to přistane. Vtom, přitom v lásce. Nejsi přítomností, ale přítomností u přítomnosti. Přichází příští prosinec, první sníh. Prosím o přístih při tom, co dělám, ať je to cokoli. Ať vidíš. Ať to stojí cokoli, život, svobodu. Jde o vodu, dobro došlé situace. Chci se v ní rozplynout, rozvnímat. Rozpustit své pudy, dluhy, výdělky, výtrysky. Jde o to, nevědět, co píšu, myslím, dělám nebo chci. Teda vědět to a jen si to nemyslet. Jde o to, že když si to myslím, tak to nevím. Aspoň já. Aby to prostě prýštilo z každé načaté dekadence domnělého archetypu jako asociální upřímnost něžného úsměvu, když dojedu na svou nevěru uprostřed letargických nížin ducha. Jde o to, to nikdy nevědět a žít v nevědomosti. Teda ne. Nemyslet si to a žít ve vědomosti. Ty dvě se někdy pletou. Ty dvě souběžně plynou. Jde o to, nechtít to říct. Nebo jo, ale ne doslova. To je ta metoda. Katoda, co dá výboj, když ji poprosíš. Nahá před světem, před vším předem poprosíš a ono to dá. Ale už bude pozdě. Pořád je pozdě, vždycky je pozdě. I včas.

Omlouvám se. Chci sejmout svoje hříchy, posbírat je prsty z klávesnice. Otevřít kanál, okno pozornosti a neřešit kdo, co, proč chci – volně letět z předmětu na předmět, zavřít oči – přemet ve vlně, nadechnout se, otevřít oči, pohnout se. Zavřít oči, nadechnout se, otevřít oči, vrátit se na svět. Volně se přelévat z formy do formy. Neřešit já a ty, protože jsme ve věcech. Chceš nalajnovat budoucnost. Asi si nejsme souzení. Navíc se ti nelíbím. To je osvobozující. Jsem volný. Nechci se na ničem zastavit, v ničem cítit. Jen tak chatuju, trolím. Toužím za počítačem být někde venku, někdy jindy, jiným. O tom je ta síť. Zkusit jiné formy. Ty chceš stavět hranici tam, kam jsme vůbec nedošli. Já chci lenošit někde u čaje a mandarinky. Kdo se chce kamarádit s někým, komu se nelíbí? To není téma. Písmenkové přátelství. Tys byla papoušek na bidýlku, který přesnou dikcí pronášel moudra a já pes, který na tebe zdola štěkal svou psí řečí.

Sartre říká, že abychom mohli něco negovat, musíme to napřed znát. Proto nemůžu říct, že nejsem muslim. Nemůžu říct, že jsem u tebe neměl žádná očekávání. Lidi se mezi sebou baví, kluci a holky. Každý má trochu na mysli vrz, ale není to tvrz. Tou se to stane, až když ten vrz ztvrdne v negaci. Udělá hráz, přehradu mezi minulostí a budoucností. Vznikne bazén bez důvodu, bez vln. Premisa perverzní diplomky. Žádný vrz je to samé, co vrz určitě. Chtělas doznání, že mi nejde o vrz. Že mi jde čistě o přátelství. Ale copak je přátelství jen absence vrzu? Možná tak v Beverly Hills. Nechci se nechat svést k slibům. Jako ty. Já píšící je někdo jiný než já mluvící. Já Já je něco ještě úplně jiného. Nemůžu teda říct, že po tobě chci vrz ani že po tobě nechci vrz. Obojí je tvrz. Věř mi.

Dneska jsou dobré barvy. Nechce se hýbat, jen se rozmrzá. Psát v záseku na písni Keiry Knightely. Všechno se vrací o Vánocích. V povědomých dnech a ztracených nocích. Jsi nad věcí, už to nebolí. Už to jde díky tomu, co se stalo mezi tím. Slunce skrz jedoucí mraky. Šedá je barva taky. Bez emocí. Už se mi nechtělo tělo na tělo. Nějak to jelo i bez toho. Mám na rukou inkoust. Teče to opačným koncem. Už dlouho píše a teď ještě teče. Byla dost plná modré. Už ani nemám propisku. Jen jehlu. Číšníci přebírají své bytí číšníků a nudí se, když není osvícení přáním zákazníka. Aspoň se ho zeptají, co píše a reptají, co ruka. Zlomená ruka básníka oteklá inkoustem. Podkožní osten propisky zkostěn. Kdysi se myšlenky tradovaly. Buddha jen mluvil, písmo nebylo. Kdyby bylo, vůbec by nevznikla Nirvána.

Síťové psaní je ještě další upgrade do nicoty mysli. Kolektivizuje se a univerzální víc než kdy dřív. Budeš mi chybět jako Buddha, Bondy, sádra. Ve středu ji sundají. Zdělají. Díky ní jsem hodně poznal. Bude mi chybět. Je to jako Stockholmský syndrom. Vykoupenému se stýská po únosci. Všechno jednou skončí, něco i víckrát. Dřív jsem kouřil, teď píšu. Skládám inkoust. Zvědavost neznamená chtít všechno vidět, ale chtít vědět, co vidím. Takže čím míň, tím líp. Aby to bylo pováleno v projímavém soukolí. Věrně zobrazeno v odraženém vědomí. Keira zpívá krásně, jestli to zpívá Keira. Pouští se to pořád dokola. Autoreverze. Začneš hejtovat, co máš furt. Sebepravdivější a sebepříjemnější věc je nic, když nemáš chuť po ní šáhnout. Nebo když musíš, nebo spíš myslíš, že musíš. Když myslíš, tak nešaháš. Když víš, nešaháš. Někdy víš a šaháš. Chce to tmu. Někdy světlo. Různí se to.

Nemůžeme si pomoct neudělat, co se po nás chce. Sami to po sobě chceme. To, co se po nás chce, po sobě chceme my sami. Jedeme jako v dopravním provozu podle značek, pravidel a dodržujeme rychlost. Nevracíme se. Nemůžeme si pomoct vědět, co chceme. Nej minem. Nikdy to neexistovalo. To nej je v potenci. Jen ve spolupráci s prahnoucí, šáhnoucí svobodou, subjektivitou, vědomím to může být uskutečněno. Jinak je to prázdná budoucnost. Minulost splyne s pozadím samozřejmosti, přítomnost zmostí k obhájenému, milovanému řetězení k nespokojenému, ale konkrétně ošahanému teď, v němž píšeme. Šaháme po potenci, latenci, nicotě. Bezmyšlenkovitě v intencionální neintencionaliě, která je vírem.

Propadne mu slabomyslný, ulpívající ve zlaté kleci. Spokojí se s málem, dobrým bydlem. Zapomene na utrpení, které ho kdysi vedlo k pravdě v pravdě. Teď je šťastný. Ale co čert nechtěl, je vedle jak ta jedle. Co čert nechtěl, ví o tom. Není nadán tou schopností autostylizace, adaptace a akomodace. Jen asimilace, sublimace a asanace. Je to jen fráze a fáze. Dlouhá, krátká, konkrétní, definovatelná, přechodná fráze a fáze, která v té které konkrétní, diskomfortní realitě pomine jako zloba, závist, zášť, strach a svár. Zjihne v soše své reflexe, interpretace. To, jak k sobě hajluje, ji anuluje. To, že se reflektuje. Znásilňuje světlo slovy. V původním, průvodním, pomíjivém pravidlu se vracíme. Jakoby stojíme, ale nevyhnutelně se vyvíjíme. Svíjíme se stále novými, potenciálně pravými vědomími o momentálních možnostech vpřed. Přesáhnout chyby k hodnotě, nejlépe nad ni (peníze) nebo aspoň za ni (umění). K tahu, směru, který je i není správný vnitřně i vně svého naprogramování.

Pobřežními nížinami Bagdádu, něžnými palmami na zápražích v popoledním parnu. Místo útesu socha. Ze své pobřežní polohy ji nevidím, ale chci, a tak letím navzdory původně zapovídající konvenci zemské přitažlivosti. Zjistím, že je to obří socha Ježíše na kříži. Něco jako ten v Riu de Janeiru, Lednové řece. Město je jako na fotkách a v knihách. Stálo to za to, utéct z hotelu, kde turisti čekali na teroristy v ponožkách a s bicykly. Ze všech čišela neohroženě mírumilovná odhodlanost čelit masakru represivními složkami Islámského státu. Nikdo jim v tom nemohl zabránit. Původně jsem tam měl být taky, ale byl jsem tak zpocený a netrpělivý, že mě prostě napadlo jít pryč k tomu pobřeží. Až tím odchodem jsem zjistil, že tam vlastně nemusím čekat. Na městě nebylo nic poznat. Nedělní klid. Plachtil jsem a protahoval se. Po letech jsem letěl. V noci jsem četl Sartrův výklad lásky. Milovat znamená chtít být milován, asimilován svobodou druhého jako svoboda. Přivlastňujeme si sebe, tyjeme z dávných úspěchů, neúspěchů, chval a křivd. Přitom jsme každý dávno jiný. Každý teď.

Hra odrazů, obrazů a propáslých stínů. Neohrabaně hledám ospravedlnění jejich úniku. Bezobsažně se obracím k cíli, který se ztrácí. Projektuju se do tebe v Praze. Chci se ti dát na vědomí. Neuhýbáš, nečekáš. Kloužu po ledě nadějí a taju v slasti domnělého dotyku, který se potvrdí jen v sladkomodrém snu. Nerozhodnu tmu. Trnu, tnu do živého. Tanec nebo smrt? Topí mě to k nedýchatelnému dnu. Přelévá se to. Chvíli to, chvíli to. Není znát co, nedáš to znát. Nedá se to poznat. Stejně bych ti nevěřil. I tak se k tobě obracím. Nejde to přeskočit jako spánek a je to stejně slastné, pomalu odevzdané k vyhasnutí, snění, které všechno změní. Vědomí tebe nebo toho, čeho jsi projevem.

To, co k tobě upínám, čím k tobě mířím, to jediné je v mojí moci. Bez toho bys pro mě nebyla, ani kdybys pro mě měla nebo chtěla být. Cíl je cesta a čekání není čekání. Těšení je nejšťastnější, když je úplně bez naděje v konvenčním slova smyslu jako dobrá noc, která je tím, čím není. Já jsem tady, ty někde. Jde to uchopit jen bezkontaktně, čímž se to zdánlivě popírá, ale reálně dotváří. Vzniká prostor prostý zmatku. Tam se s tebou stýkám, když si stýskám. Tykám ti a vzlykám, tikám tik, tak, tik, tak a tak dál a nikdy naopak. Vznikám, vnímám, vtékám, vnikám. Tam možná věřím, mluvím pravdu. Láska je mimo sebe, peklo, nebe, na papíře dobré zvíře, zpřítomněná pomíjí, neměnně opíjí jakoby zachycená, ale vypařená. Stydne, kapalní. Ohřívá se, padá. Zapomíná hřešící, kající, nenávidějící, odpouštějící, zdánlivě zanedbávající v nekončící rotaci rty tmy tavící se třením o prostor. Někde se v tom zjevíme a snažíme se něco cítit, uchovat, vymítit, vznítit, svézt se, uklidnit, uklidit někam, kde budeme sami. Ale nenuceně. Až to vyplyne. Nic nemusíme nebo nesmíme muset.

Je neskutečné být naživu. Je moc si to připustit. Nejsme připravení na ty příležitosti. Nejsme připravení se k sobě připustit nebo aspoň jeden z nás. To je jedno, protože cílem je být jedno. Aspoň jednoho z nás. Nebo si tím jen něco zastírám, snažím se o co nejlepší popis. Je to sprostý patos. Moc myslím, protože se chci objektivizovat jen pro tebe. Je to těžké takhle. Neon taje v listech. Vlhká ulice pod tvým stínem. Moje noc v Kartouskovém bytě. Bezprostředně špatné katry padají na studený stůl. Společnost se mění z pofidérního náběhu. V liberálním rytmu smyslným smyčcem chci rozeznít napjaté struny tvého těla, se kterým jediným chci spát. Ráno nechce být znáno.

Hned za tím pojašeným momentem, kterému říkáme realita, je spousta možností. Stačí ten totální tlak nechat minout a zvěstovat, co si myslíme. Chvilku počkat a nechat se zlákat do okamžiku. Nechat se svést sítnicí situace, která z nás vysákne potřebné. Chvilku se nesnažit, nesmažit v poetické politice preferované přítomnosti. Zuřivě, parádně, různě. Pojď, padáme! Je třeba oddělit realitu od divadla. Dělat obojí, ale mít na zřeteli jejich rozdíl. Zároveň nebo odděleně nebo je střídat, ale třídit jejich plody, až pak z nich míchat nápoje. Realita je vždycky dualita, opticky. Nesmíme šaškovat magickému oku a myslet si, že nám to zajistí happy end. To by byla špatná víra a neupřímnost. V zásadě víme, že ten rozdíl se stírá, ale když netopýr dělá tygra, zbyde by po něm jen díra. Hrajme hru, o které druhý ví. Dělejme džouk, který odhalí. V prvé řadě neobelhávejme sebe. A když tedy víme, o co jebe, řekněme to upřímně. Řekněme to klidně otravně, se vší samozřejmostí zdánlivé zbytečnosti. A nebojme se zeptat, radí Rimmer, co vyhrál slam poetry. Může nám to zachránit život.
Samozřejmě je lepší, zeptat se v pravý čas na to pravé a v pravý čas se z toho poučit, ale život se většinou neřídí pravým časem. Je fajn dát si šanci. Svět není proti nám, jen je v trans tanci, šíleném flow. Zjisti know-how a naloď se.

Nebahni se v minulosti, nehledej důvody průserů. Přesuň těžiště, přenes pozornost v přítomnosti na budoucnost. Najdi nebo urči metacíl, ke kterému to vede nebo ke kterému by to mohlo vést. Elegantní alterdůvod. Je to tvůrčí, intelektuálně transcendentální činnost, která nezabere moc času. Tvoříme smysl toho znamení, směr svého poznání, svoje chování. Stačí se nehroutit, nekotvit, ale odpíchávat. Realita je specificky přilnavý povrch, který se při nesprávné manipulaci může jevit psycho, ale je třeba prostě poznat ten matroš a plachtit. Včas ho třeba vyvinit a opustit. Pak zas odůvodnit a zapustit. Omámit a zase oprávnit. Naplnit a oprostit. Je to tvoje, chop se oje.

Skrz obzor, dálnici. Nebudu tam debatovat, debetovat, bude se to v intenci synchronizovat. Kliknu na tvou ikonku, gong, gong bez zvonku, těžké ticho ulic, smysl té (s)pleti, krásná rána mečem do srdce, mečím, teče do rána krev a konec je až prána, breath in, breath out, nic není věčné, mahájána, ani ta ne, aNirvána, ááááááááááááááááááááá. Na. Budu všechno, co si budeš přát a ještě k tomu rád. Existovat svou touhu snad mohu, jen tak klouzat nad. Nirvána není osvícení, jak si spousta lidí myslí, ale naopak vyhasnutí. Vyhasnutí ohně utrpení díky odstřižení od oleje chtění. Pak vidíš, jak to vypadá. Není to stoická ataraxie (nevzrušivost), jak píše Bondy ve svém Buddhovi. Bondy právě píše, že není. Je to spíš něco opačného, píše. Přesně to popsat neumí, přiznává.

Když vidím dětský úsměv, vzpomenu si na tebe a zmalátním touhou. Vidím špatně svou budoucnost. Roztoužené vědomí je roztoušené jako zvířená voda zkalená sama sebou, píše Sartre. Chci za tebou ven ze zóny komfortu do zóny rtů. Ze zóny všeho do zóny něčeho. To je tvoje teplá, činná výzva, která mi tepá v trpných žilách. Vzývá k aktivitě pasivní dítě. Lebedí si v temnotě, tuší tě, ví tě. Vždyckys tu byla, ale teď ses objevila a evokovala ve mně velikášské sny. Je to na diagnózu, ale je mi dobře. Dobře mi tak, dobře opařený, dobře opatřený vjemy, dobře opepřený láskou. Ven ze zóny, znějí zvony, ony óhmy, ó, my, ó, rty. Můj oběh ti němě přitakává, jsi ta pravá, blázen vzdává. Každá moje tichá chvíle ti klidně, jemně dává. Dopustit se tvého dotyku, ne nutně ze zvyku, ani prvotně ne, protože jo, je to to, chce to rovnoběžně ležet, náležet v běhu, souložit v dechu, sólo, soul spěchu, spustit spásné spojení tělesností v situaci.

Situace je důležitá. Z loučení sloučení. (S)vítá soužení, z nějž není úniku. Lži bez cavyků, bez výcviku k povyku. Praha, pradávná první pravda. Mladá bádá a nic ji nemůže vystřídat, roztát něžnou vrstvu sněhu, vystříkat něhu hněvu z neonatálního surreálna zpět do banálna, z temenní čakry do análna beatu. Chybí tu temná tepna kontemplace tepla. Je to, jaks řekla. Všechno stydne, všechno s týmem. Styl mě vypne, zmalovaně souzním s feťáckým ránem. Gradace, prosperita, patos, klid, operace, souboj. Dá se to řešit i jinak? Jsem ti odkázaný na milost a nemilost. Jsem ti odkázaný na minulost a budoucnost. Pomalu je mi to jedno, takže je to pravda. Jsi ve vývoji a mně stojí. Co řekneš mě zkojí. Kdo se bojí, nesmí krev.

Hlídáš to pro mě, abych mohl svobodně vycestovat. Nevhodně. Pojď do mě. Nezávisím na tom jako malý atom. Krade se do toho slovo poslední. Poslední podnět, zakořeněné zdůvodnění, konspirační podvodnění. Jsem připravený vzdát se svých pravd, nechat se intelektuálně vymrdat na nový proRok, pokrok ze stagnační autoreality, vymezit se morální normalitě. Můj pohled je průtrž původu. Přemýšlím, ale jsem to já v méněcenném pojetí zdecimovaného centra. Vše je post. Když mě něco vytrhne, tak je to ono, ale v zásadě jde o vytržení určité situace z kontextu vědomého stereotypu. Její nové vnímání v módu filmu.

Vnímání filmu je naproti tomu představa určité vědomé momentálnosti rozdílné konstelace postav. Toho, co není na plátně vidět stejně jako nevidíte sebe, když se díváte do zrcadla, ale jen svůj obraz, minulost. Marně v něm pátráte po tom, čím jste, po životě. Toto manko je pro film nezbytné a směrodatné. Tou dírou ho vsakujeme do svých živoucích myslí, do svých realit efemérní euforie přítomnosti sebe a druhých v kině, divácké pospolitosti, která všemu dává nový význam. Čirá blahovůle.

Stvořil jsem přítomnost a čekám na program, na plnost, celistvost, potenci, která se dost přiblíží, různost. Vrůznit se bez hrůzy, vtělit se do přirozena, jímž je žena, cesta, věčně kontingentní druhý, věčně důležitý, když se vylupuje z podstaty pozadí bezpředmětného světa jako ty a já. Je to celé jeden velký důkaz. Vzniká situace, vynořuje se tvá postava a já tě cituji, otepluji v teatralitě, opanuji jako dítě, opatruji a popatřuji na tvoje neskonale krásné vlasy a prsy a všechno ostatní, co se mi postupně vyjevuje, potupně. Nemůžu se toho dotknout, jen zjihnout na kraji zásluhy, že jsem tě objevil a tábořím u tvých bran bez dalšího plánu.

Supposedly

Základ je nedělat to moc složité. Vnímat odžité. Jsme lidi. Prostě… Láska, nevěra, strach, agrese, všechny tyhle regrese Já, k nimž s chutí utíkáme, čerpáme z nich náplň nudy, všeho všudy nikam nevedou. Jsou to jen proudy sebeprudy, soudy nebe a dudy mě skrz tebe podvedou. Povlávají v mojí emoční kůře jako vlákna pavučin. Hledám úhly, pod nimiž se zjeví. Dají mi tě najevo mou krví.

Vzduch, světlo, čas, iluze vrás mají načrtnout vás. Příběh se má nějak vyvíjet. Ano, ale není to předem dáno. Krásná panno, udus mě svou blánou. Jsi dávno. Prahnu po svobodě, na noze kouli toho prahnutí. Jsme lidi, sami k sobě nahnutí. Až pak k těm druhým. Sami v sobě tvoříme vztah ke druhému. Tvořit ho ve druhém vede do extrému. Druhý mě musí dostat na stříbrném podnose. Jsem klaun s koulí na nose. Tak se prezentuju, málokdy to zuju. Možná to jsem, ale není to nic definitvního. Nic není definitvní. Jen to nic. Pořád se tvářím, pořád se vytvářím. Vlastně to vytváří moje vědomí. Nejsem to já ani moje já, ale naše předreflexivní syntéza. Nakonec, žádné vytváření vlastně ani není. Děje se to, co se chce dít. Nejde to přinutit. To, co se děje, teče z nicoty, z toho, co není. To, co je, vystřídává to, co není. A naopak. Jakákoli predefinice je čistě fokální. Dosaďte si jakékoli adjektivum, jehož význam neznáte.

Vědomí si samo určuje svou realitu. Když se bojíte, milujete nebo mícháte vajíčka, je to proto, že si myslíte, že to tak má být. To, čím jste, jste proto, že si myslíte, že tím máte být. Toto „má být“ je v existenci esenciální. Chceme být, čím máme být, ale toto „má být“ určujeme sami. Pak se tím třeba staneme, ale je to jen dočasná modifikace vědomí. Celé naše bytí je modifikace vědomí. Bytí vědomí, tedy já nebo vy, je vždycky tím, čím není. Za chvíli můžete být něčím jiným. Stačí učinit současný stav nesnesitelným a odhodlat se k revoluci. To je vlastně i reinkarnace. Když říkám vy, koho tím myslím? Jak uchopuje vědomí svoje bytí? Čistě experimentálně. Modifikuje se do různých stavů a emocí. Vy se o nich dozvídáte reflexí sebe sama. Tím, že sami sebe uchopíte jako předmět.

Jste někým, kdo se nějak chová a zároveň někým, kdo se pozoruje, jak se ten někdo nějak chová. To se skrývá za oním „jste tím, čím nejste“. Reflexí se činíte předmětem a roztínáte své vědomí vedví – na vědomí odrážející a vědomí odrážené. Držíte v ruce knihu a chcete s ní něco udělat, ale podíváte se na svou ruku, jak drží tu knihu a napadne vás spousta jiných věcí, které by se s ní daly udělat. Třeba něco, co jste včera viděli ve filmu nebo ve snu. Někoho milujete, ale jakmile si svou lásku uvědomíte, z toho milujícího člověka, kterým jste byli, vás to nějak vytrhne. Ne, že byste už nemilovali, jen už nemilujete naplno. Už to nejste tak docela vy. Prostě něco děláte, jste úplně tím, nijak to nepojmenováváte, nepozastavujete se nad tím, jste čiré vědomí té činnosti, nekladete ji jako svůj předmět, ale najednou si uvědomíte, že to děláte, provedete reflexi. Třeba když tančíte na diskotéce. Vždycky vám to jde, dokud do toho tance neprocitnete.

Do hry vstoupí Já jako součást odráženého vědomí. Celá situace se zneprůhlední, jste z ní vytržení, najednou ji děláte mechanicky, vnímáte se, vidíte, slyšíte, jak ji děláte. Odtečete z ní do někoho, kdo ji posuzuje. Musíte se rozhodnout, jestli přestat nebo pokračovat. Nemůžete jen tak být. Nejste tím, čím jste. V předreflexivním stadiu jste tou činností, po reflexi se přesunujete do toho, kdo tu činnost vykonává. Do toho, kdo musí rozhodnout, čím bude dál.
Žijeme v konkrétní předmětnosti světa (hmotě), která je ale intencionálně prázdná. Svádí uvěřit, že to, co vidíme, je všechno, co je. Když tomu uvěříme, ocitneme se ve vakuu. Pocítíme bezvýchodnou úzkost, kterou se nám dá na vědomí naše svoboda. Připomene se nám naše vědomí a znovu nás probudí z předmětnosti, kterou si myslíme, že máme být. Doufáme v to, ale realita nás z toho pohodlí vždy znova vystrnadí.

Vědomí je aktivní princip, který tvoří každý další okamžik sám ze sebe. Spontaneita. Není vidět, ale je za vším, co vidíme, za světem. Svět je taky důležitý. Je to odraz vědomí, jeho drahá polovička. Nesmíme se štítit svých odrazů. To v nich člověka jen uvězní. Neštítit se svých odrazů na sobě, ale ani na druhých. Vychází-li vše z vědomí, pak se (ne)vědomě podílíme na událostech kolem nás, v celém světě, potažmo vesmíru. Tím nechci říct, že všechno včetně druhých je mým výplodem. Druzí lidé, zvířata, rostliny a tak trochu i šutry mají své vlastní vědomí. Individuální vliv jejich bytí na dění by se snad dal vypočítat nějakým magickým algoritmem podle jejich momentálního výklidu, tedy toho, jak moc jde život přímo z nich a jak moc jsou naopak zaseklí na tom, jak vypadají. Tomu záseku říkám rozptyl. Je to hanlivé slovo. Uvědomování si sebe sama může být krásné. Je to svoboda, možnost. To, co nás jako lidi dělá na této Zemi výjimečnými. Odlišuje nás od zvířat, která si svá vědomí neuvědomují.

Uvědomovat si sebe. A druhé, jako bychom to byli my. Nemoci na nic a nikoho nadávat, převzít zodpovědnost. Je to těžké, ale dává nám to svobodu vyvíjet se. Volně za sebe i ze sebe vystupovat. V závislosti na tom, jak člověk tuto možnost uchopí, může být růstem nebo dekadencí. Tyhle polohy se často střídají. Jedna se mění v druhou podle toho, v jaké fázi reflexe té které věci nebo pocitu se člověk nachází a jak moc se s ní zrovna ztotožňuje.

Základ je chtít někam jet. Dál je fajn, vědět kam. Jet a nevědět, jet pro jízdu, je divné. Cíl napomáhá soustředění, soustředění pomáhá vnímání, v ní má ni. Cíl je nutkavá potřeba. Pak je dobré, v tom cíli něco udělat. Něco v tom cíli cítit. Mít třeba v cíli lidi. Nemusí ale být konkrétní. Může to vzniknout až tam. Cíl není konkrétno, je proměnlivý. Je to spíš směr. Ten směr se taky mění. Musíš být flexibilní, vychytávat změny. Cíl uniká jako krajina za oknem. Jako lidi. Teda před oknem. Rozrážíš ji jako vyzývavý skalpel. Unikáš svému strach jako adrenalinový Nový. Lidi unikají před lidmi. Lidi jsou svými strachy, které neexistují. Unikají před minulostí, která neexistuje. Tím, že si ji ujasňují, vracejí se k ní. Uniká jim to momentální. Jsou zaměstnaní reflexí, odrážením sebe samých.

V lidech, ve světě, se ztrácí a znovu rodí. Toho se právě bojí. Změny. Poznávají svůj strach v pominulých afektech. Krajina míjí nepoznaná, nebezpečná, plná prázdných symbolů, které ještě nestihly nabýt význam. Význam tryská z našich sítnic. Poznání se vznáší v meziprostoru. Sajeme ho a sdílíme v chaotické cirkulaci chvály a výtek. Zabíjíme čas otočením do minulosti. Nekonečně čekáme na přesah, který nekonečně dostáváme a nekonečně nevyužíváme. Z toho do toho – spirála. V tom při tom – odrážení. Dotkni se živoucího sebe. Ocitni se v sobě při svém životě. Neunikej, ale vznikej v nesčetných vnorech, vzorech, vzdorech, vzdech do bojácného strachu, nečekaný vpád do čekání, nápad nudy. Nebraň se. Jestli máš milovat, musíš milovat všechny.

Paradoxně do té lásky padáš jako do největšího nezdaru svého života. Nejedeš už krajinou ani do ní, ale za ni. To, co je za ní, vstupuje do ní, do tebe. Z plynutí je splynutí. Z času je prostor. Základem jednoty je pomíjivost. Základem překvapení je neuchopitelnost. Je to iluze stejně jako strach. Ale příjemná. Vzpírá se to doteku jako duše tvého těla. Jako duše, která zkouší uniknout, ale zároveň touží chápat. Vrací se. Tak jsme naučení, uzamčení v čase, ve věcech. Procitáme jen, když se přestaneme bát. Jsme roztroušení jako první slunce, zkroušení ve stínech náhlých záblesků, které jsme chtěli malovat, milovat, uchovat.

Ztrácím se ve tvé tváři. V záři svíčky vystupují rysy. Jsou povědomé. Uniká mi jejich poselství, původ. Jen o kousíček. Koho mi připomínají? Kdo jsi? Potřebuju to vědět, potřebuju čas s tebou a ty mi ho nedáváš. Úpěnlivě vzpomínám a nic. Poznat pravdu možná znamená zapomenout na tebe. Nemáš čas, necháváš si tvář, nevinné oči s rozšířenýma zorničkama. Zelené nebo né, milé i posměšné. Díváš se z dálky, jsi mimo dosah, mimo kino, mimino. Zůstáváš nadějí, o které nevíš, ale já ji vidím. Ty si myslíš, ale já vím. Jsi už daleko, nechám tě letět. Taky nevím. Nemám čas. Den zhas. Je tma. Čím dál víc. Líbat ti čelo, líbat líc, líbat cíp, líbat cíl. Líbat líp.

Jediný způsob, jak přestat, je nemoct. Poskytujete tento servis? Press pause. Dál to samé. Když je člověk závislý, tak není šťastný. Drásá ho svoboda. Nemůžu ji vystát. Všechno má spoustu verzí a tváří. Všechno musíš přijmout, nechat to řinout. Nořit se pro poklad. Prozření může přijít. Přes sklo vzpomínek, přes změť vztahů. Svítí svými symboly. Oceány emocí, ostrovy vědomí. Koukat na displej, zaplést se do těch pletich, obalit se jimi na zimní spánek. Konvertovat k fejsbuku, konverzovat. Fotky, přátelé, komenty, lajky. Ty a mé sny a všední dny plné tmy. Přes mobil řešit, domlouvat se, těšit. Nedokážu napsat nic potěšujícího. Sex visí ve vzduchu jako rybina. Kuřecí kapučíno, smogový úsměv. Někdo na tebe vždycky nesnesitelně čeká. Síť, soustava situovaných neuronů. Zájem přechází ve fascinaci. Zjevení.
Ztrácíš se a může tě vysvobodit jen něco podobného. Ty, někdo nebo něco. Sen, cíl, holka. Vratký, plytký koncept. Zabít čas na čaji, hledět na slova, na lidi, na sebe.

Random talks. Zlínská nenovinová nálada nedovoluje výtrysk. Smrdí tu kafe nebo hovno, nemůžu se rozhodnout. Nikotin evokuje aktivitu. Rozkvétáš v bolesti. Když se nedokážeš usmát, nic tě nezachrání. Spiklenecké úsměvy lidí, kteří se znají. Nic moc manického, všechno tak akorát. Žádné totální vzrůšo živoucího, žoviálního týpka. Zabitá překlenovací kavárna. Čaj dobrý. Chtělo by to lidi. Stačil by člověk s čilautovým čelem, který by myslel a reagoval. Kompatibilní, plně funkční parťák na pokec uprostřed mimosvěta. Když není parťák, každý je parťák. Anketa. Oslovuji, omamuji, mám ji, nechám ji. Neustále navazovat na tu nekonečnou možnost, která přichází. Prsatá holka se nekonečně směje z kafe. Majetnické páry se chmuří.

„Je ta židle volná?“ ptá se nějaká taková ta aktivní. Neříkám nic. Pořád tam visí, musím ji odkliknout. „Jo, je volná,“ hlesne sklesle nějaký ten Já. Stojí mě to tisíc sil. Stmívá se. Spíš už je tma. Bytí je těžký koncept. Proč mají všichni děti? Předtím jsem čural v parku a viděl nějakého ptáka vraždit holuba. Byl to dravec. Slyšel jsem čepýření a šelest, cedili se skrz větve smrku u zámku. Dopadli na trávu. Ohlídl jsem se a zvažoval, jestli volat odchytovku, jako když jsem přejel na kole ježka. Myslel jsem, že je to zraněný pták. Rotující koule peří, ale dvoubarevná. Šukající ptáci? Nahoře byl tmavý pták, káně nebo něco. Pod ním nebohý holub, vrkal z posledního. Zapnul jsem si poklopec a šel po svých. Pak, že se zvířata stejného druhu navzájem nevraždí. Nebo pták není druh? Člověk každopádně není zvíře. Bůh. Bůh na dluh. Neuron ve vláknu šatu, kterým je mysl. Člověk není nic konkrétního. Kdo se tváří jako někdo je trapný. Člověk je Bůh v běhu. Běhna v bahně, která se rozpomíná. Bolest, rozkoš, čekání. Všechny ty věci, na které se myslí.

Procházel jsem se po pláži, pobřežní domy halil smog. Cítil jsem smutnou samotu cestovatele. Šel jsem se projít do vesničky a najel mi bezva stav cestovatele, který je rád na cestě. Temporalizovaný v adrenalinovém cestovním čase poznávám vesmírné vědomí poznatelného světa. Přicházím k sobě v nesčetných setkáních vděčné pomíjivosti. Pak mi ukradnou auto. Prostě tam není. Někdy nastanou komplikace. Musí se rychle řešit. Není čas vzpomínat. Člověk vypadne z tempa, upadne na dno svojí duše. Ztratí cestovatele, stane se takhle maličkým. Vypukne nestravitelný bzukot vnitřního roje včel, vnějšího roje vos. Člověk zaprahne po každodenní nudě. Kundě, v níž by se dal dohromady. Musí se uklidnit teď a tady. Jinak se vrátí jako ty a mé sny a všední dny plné tmy. Ruské kolo. Mandala. Vzdát se plánů a najít nové. Iluze se rozpouštějí ani ne u dalšího obzoru. Být nikdo. Mít se na pozoru. Probudit se do další temporalizace.

Původně všechno mělo být jinak, ale všechno je jinak. Důvodně podezřelé z podvodu. Důvodem hry je být. Důvodem lásky je mít. Důvod je cíl v minulosti. Potřebné bylo prožito. Ta holka mě pořád opravuje. To mě na holkách otravuje. Ale ona se mi líbí. Je to alibi? Je tam ještě něco jiného? Chci ji jen uzurpovat jiným? Chci ji ukrást svět i za cenu vlastního zotročení? Může mít láska takhle temné podhoubí? Svoboda a ovládání rotují kolem stejného středu lásky. Kdyby to bylo jasně dané, tak by se to nehýbalo. Ale ono se to hýbe, točí, pomíjí. Zrcadlí se to, svobodně se to přelévá. Pak přijde strach a s ním snaha se toho procesu zmocnit. Změnit ho podle svého názoru.

Proces se vytrhne z magických kořenů. Uvězní se v nedostatečnosti představy, která v radosti z rychlosti klouže po povrchu. Zpomaluje, zpomaluje, zastavuje. Divné dny. Trvá dlouho, než zjistíte, co se děje. Nuda, čas spoutaný strachem. Nuda je důsledek vzepření se fyzikálním zákonům. Hlavně čekání a volnému vstřebávání tendencí vyplývajících z nevyzpytatelných temnot země toporným tempem hlíny. Nakonec ale všechno bude. Ta dětská mánie nás všechny přežije. Hledáme vychytávky, děláme zlepšováky, vydáváme se lišácky lákavými zkratkami. Když je ulice slepá, přičítáme to své slepotě. Stojíme tam. Prorážíme hlavu zdí. Navzdory všemu chceme dál. Z nějakého důvodu se vracíme na nutné slunce až úplně vyhladovělí. Až ten brutální hlad nás donutí přestat předstírat, že jsme jen ztratili orientaci. Ta cesta byla správná. Mohla být, ale mohla taky přestat být. Ani tomu hladu nevěříme. Potřebujeme znamení.

Život je hledání znamení a jejich zaznamenávání. Aby to byl příběh a dával smysl. Potřebujeme sestavit návod, abychom cestu příště našli jako pes, který očurává rohy. Příště, pořád příště. Pro příště pořizujeme fotografie. Příště se držíme jako klíště, až je celý život příště a minule a my vášniví kartografové ponoření do práce. Prostě prostý hlad nestačí. Uvědomíme si ho, až když vidíme jídlo. Něco, co by zasytilo. Stojí tam u madla, přes brýle se dívá na svět a je jí asi málo. Stojí u skupinky žen středního věku, které se opilé vracejí z předvánočního mecheche na náměstí. Vyprávějí si něco o couvání. Neguju je, když přijde ona odněkud z hloubi busu a orazí si jízdenku. Bus přejede do pásma dvě. Zůstane stát u těch žen. Nepřítomně se dívá do jejich kruhu, jako by jedna z nich byla její matka. Pak ty ženy vystoupí a ona s nimi, ale vrací se zpátky. Jen jim uvolňovala cestu. Mlčí, někoho mi připomíná. Těkavě i klidně se rozhlíží po okolí, vážně. Něco ve mně jí tu vážnost bere. Dívám se na ni s přírodním záměrem upoutat její pohled. Stydím se.

Přesýpám ten pocit, že ji znám, protože je mi povědomá. Předstírám, že ji znám. Mohl bych ji znát? Ve svých těkavých trasách občas zavadí o mě a já o sebe v odraze skla. Mám kapuci na hlavě. Všechno je v tu chvíli mimoběžné a nepodobné tomu, jak to vidím teď, když o tom píšu. Vidím třetím okem vědomí, které se nad tím předtím zvláštně vznášelo. To vědomí vonělo vším, co si už nedovedu představit nebo spíš si to už můžu jenom představit. Vnucovat si to jako fotr, který nabádá synka, aby šel do ní. Spíš než něco na ní mě poutá něco za ní. Skrz ni. Znamení. To, že se mi líbí. Hoření. Snažím se vyhnout slovu vzplanutí, které by to hodilo do hrozné banality, kterou to asi je. Ne, tohle je moje, tohle je skutečné. Líbí se mi. Jo! Ne, že bych pochyboval o své orientaci. Jen mám úplně nový pocit, že žiju. Ne, že jsem se narodil, ale že jsem se vrátil. Ožil ve starém těle. Vytrhuje mě z něj a ono ožívá. Vyvrhuje mě do krásně pustého světa bez minulosti a budoucnosti náhlou přítomností. Miluju poušť, když se fatamorgána promění v oázu. Dívá se na mě zpoza brýlí. Cítím, že jsem viděný. Jsem tím pocitem omámený. Jít za ní by byla zhůvěřilá zpronevěra náhlého bohatství. Bezostyšný projekt vyvlastění erární krásy.

Je to atomový hřib, který přede mnou vyvstal v přímém přenosu, v banálních kulisách busu. Vystupuju smeten tlakovou vlnou. Vlaju po zastávce. Hážu lístek do koše, zatímco ona ujíždí. Zůstávám sám. Někde uvnitř odjíždím s ní. Jinde uvnitř to zůstává se mnou. Když se toho vzdám, je to v čudu. Dál. Probouzím se z busu marného snažení, ze sna stažený do sněžení venku. Nikde tu není pravda, ale život snad ano. Ano životu není ne pravdě. Život je labyrint, ve kterém je všechno jinak. Zvyk, kult komnat. Světlo pálit. Jen si hraju, než to přijde. Hraju si na pravdu, než přijde život, který tu už je. Potvrzuje toho, kdo cestuje, chybuje. Někdy jde do hnoje, jindy do spoje. V písmu je. Slovo navazuje, oslovuje, oznamuje, obnovuje smysl. Zkratuje. Vždycky. Ulpívám. Tragicky. Utíkám z nicky do někoho, kdo má pravdu. Supposedly.

Mám spis, evangelium těžkého míru, který vás rozseká. Zaseká tunu lidí v interpretaci. Jen je odvede od toho, co teď sleduju, exhibuju, propaguju, co ve mně bují. Nemyslet z cesty, přísně na ní. Každou linií písma opisovat linii vědomí. Ty dvě splývají. Co říkají kulikuly v sobě? Co jsou to kulikuly? To je jedno asi, rvu si vlasy. Nevím, co jsou kulikuly. Nějaké molekuly, co mluví. Mluví tichem a já je slyším písmem. Vědomí je světlo a psaní marná snaha ho vlastnit, zpřístupnit lidem jako své vlastní poznání. Jenom moje, jsem originální. Ve vědomí všechno víme, vy jako já. Ale chceme ho mít. Mít návod na to, jak vnímat. Abychom ho neztratili, abychom se neztratili. Získáváme ho tím, že ho ztrácíme. Jakákoli poučka je k neprospěchu věci. Není to věc jako tělo. Je to víc, neustále víc, než cokoli. Je to věc jako projekt, čas.

Hra slov, tetelení významů. Věčně pozdní hra o čas. Zmocnit se člověka, který to čte. Získat čtenáře, dostat se mu do hlavy. Ztotožnit se s ním jako jsem ztotožněný se sebou. Jenže se sebou jsem ztotožněný skrz tělo stejně jako čtenář, jehož oči zrovna letí po těchto slovech. Ne snad vy. Vy taky, ale až druhotně. První čtenář u ohně jsem já sám. Já, který se se sebou ztotožňuju. Vědomí toho, co píšu a toho, kdo píše. Nemůžu se ztotožnit s jiným vědomím. Možná tak s myslí. Nebo můžu? Nevím. Myslím. Myslím, že nevím. (Paroubek) Prostě dostat někoho, sbalit. Dostat se mu do hlavy, ale aby zůstal celý, není overnight stand. Vědomím nejde vlastnit. Můžu mít vědomí, že vlastním, ale nemůžu vlastnit vědomím ani nemůžu vlastnit vědomí. Můžu si na to hrát jako si opilý člověk hraje na to, že touží, ale to je nuda. Je to strach ze sebe, ze svých pocitů.

Vědomí je výzva ke hře. Nebo spíš písmo je výzva ke hře. Psaní je hra. Vždycky můžete taky nehrát. Dělat něco jiného. To je vlastně vědomí. Vlastně ne. Ne vlastně. Vědomí je svoboda. Vy, ty, ona. Ta holka z busu. Ta krásná holka z busu. Zbudu. Budu. Jsem. Psaním se ze všeho vypíšeš. Psaním je po všem. Ta pointa mě napadla v tom hromadném dopravním prostředku. Vzápětí jsme přejeli pásmo. Holka si orazila jízdenku. Znamení. Líbila se mi. Zastávka byla na znamení. Někdo to zmáčkl. Vystoupil jsem. Sám bych to nezmáčkl. Nechtěl jsem. Nechtělo se mi. Jsem. Asi. Ne.

Zabránit druhým v tom, co si myslí. Čistě subjektivně. Nenechat se tím zalepit, zaplácat. Jen příležitostně se v tom pobahnit. Sledovat, jak kal odpolouvá spolu s časem. Rozplývá se v čiré pomíjivosti. Prach usedá zpátky na věci, odkud byl zvířen, zviditelněn, rozehrán, rozkalen nad viditelným dnem. Vděčnost noci. Všem projevům světla, pohledům pekla. Tomu, cos řekla. Přesouvám vděk z lidí na věci. Kotel peklo tvého těla. Vtělená nejistota. Radostná. Toužím po pouhé pozornosti, příhodném místě. Zvířen příhodným předmětem, podnětnou náhodou. Hladina hraje vlnami. Holedbají se. Holá zvlněnost vlastní vody v nádrži. Nadržený v keři v zákoutí ducha doufám v návrat sebe k tomu. Aby se mi to zase líbilo, abych to nepustil. Aby se mě někdo nezmocnil, a když jo, abych mu odpustil, a tak ho opustil.

Život jsou metafory, mimikry vědomí. Nejde vládnout silou, jen nesilou jako šťastný žebrák. Je s tím, co tu je. Rotuje v kmitočtu svého vlnění. Vně ní se vrací k ní jako reliktní záření. Je i není, reaguje i neguje, raduje se a neřeší, koliduje. Koleduje si ve své zahleděnosti o doživotní zásek ve zmatených pojmech, ale cuká se svobodou, která není nic víc než prostor, ve kterém můžeš tvořit nejbližší aktuální kulminaci nekladoucí lípy, zpřítomnit nejdávnější potenci bez ohledu na to, co si o tom myslí oni. Koncept, program, prototyp progresu. Pracuješ na tom přes svou mysl jako příčinná jednotka neexistující generace. Máš vše a nic. Jsi vším a ničím. Ničím a brečím v samotě pokoje ochromený perfekcí skanulých Sidhártů v apokalyptickém okně.

Póza meditujícího, póza píšícího. Každé pozorování je zároveň tvoření. Pozorováním přikládáme význam. Pozorováním přemýšlejícího přemýšlíme. Nemůžeme pozorovat něco, co jsme, ale nemůžeme pozorovat ani něco, co nejsme. Musíme to nebýt z hlediska formy, ale být to z hlediska obsahu. Abychom to mohli vnímat, musíme se s tím ztotožnit. Ztotožnění je zvláštní kategorie. Totožnost. Jde o přeletí vědomí pomocí pozornosti do určitého hmotného tvaru, přelétavou, přátelskou, pomíjivou symbiózu. Jde o revoltu proti původní nezměnitelné oddělenosti, přivlastnění předmětu nebo spíš jeho nákup. Platíme vědomím za hmotu nebo snad pozorností za hmotu nebo snad pozorností za vědomí a hmota je jen platforma.

Totožnost je subjektivní pojetí předmětu. V takovém vztahu jsem se svým tělem, vlastním tělem, které až tak nevlastním. Spíš se o něj starám. Žije si svým vlastním životem. Nějak ho doplňuju a žiju s ním jeho trip. Jsem s ním ve vztahu totožnosti, ale není to jednota.
Jsem něco – to, čím nejsem – to. Nejsem to ani to, jsem toto plus prasíla, která to spojuje – žnost. Nebýt žnosti, jeden druhému bychom se navždy ztratili. Žnost je gravitace, která drží vesmír v souvztažnosti. Žnost je valivé vědomí věčného zítřka. Žnost je trestuhodně nepovšimnuté kouzlo jako John Lennon busking in the subway. Žnost si najde publikum i nenápadně naznačená mezi řádky jako smooth irony, protože to je její způsob bytí. Není to žádná křiklavá děvka, není to produkt. Toto ji uvidí, když odhlédne od sebe, to od to a to od to. Uvidí všechno ostatní. To je možnost.

Spontánně časové trylkování za sloupem přešlapuje a přemítá. Líbí se mi tvůj hlas. Kavárna je prázdná až na pár v rohu. Jeho muž mě pozoruje, jak píšu, zatímco dáma je na toaletě. Hraje veselý jazz. Medový Armstrong zpívá: „I´m in heaven.“ Dočista se v tobě rozpouští. Nemůžu si vzpomenout, jestli mám psát o tobě nebo o tom, že mě bolí ruka. Venku na ni lidi hledí. Je to něco mrtvého, nehybného, minimálně spícího, co se rozhodně nenosí v dobré společnosti. Jako můj chromý, chorý zájem o tebe. Lhosteně ho stavím na odiv světu a tvé lhostenosti.
Tvou lhostejnost uznávám. Asi. Je to lhostejnost k libidózní intenci, kterou sám hejtuju coby následník kurzu neintencionality. Aby se nic nerodilo ani neumíralo. Možná to tě odradilo. Ani nevím, jestli se s tím dá balit. Spíš mě to zanáší do nějaké jeskyně na pláži, kam asi chci.
Nebo moje relativní stáří. Stabilní stagnace skoro Kristových let. Připadám si blbě bez kříže. Zase zaslepeně hledám sebe a sípám nevím kam. Nechci z toho ven, spíš skrz to dál do tempa a dál a dál. Pokrok nezastavíš. Ale štve mě, že se za mnou nezastavíš, když tu nikdo není. Místo toho plkáš s alfoušem.

Už ti nenapíšu ani virtuálně. Slíbil jsem ti to s velkým t. Slíbil jsem Ti To, protože máš pěkný hlas a já taky a už mě neskutečně rozptyluješ. Ale in the end přichází otázka: „Od čeho?“ Od sebe. Jsi trhlina v Bytí, sen ve skutečnosti, který mě znehybnil do rychlosti klimbajícího letu za volantem do lolomouce, kam se ti nechce. Neuslyšíš Long black veil v podání Love unlimited orchestra. Jak krásně při tom světla aut a lamp mizí a zase se objevují. Neuvidíš Dóm čnít do olověné oblohy. Možná přijdeš sama jako poprvé zeptat se, co píšu. Ale to už víš. Ztratil jsem tajemství. Vykouknu. Čteš něco na mobilu. Tohle všechno bych ti do zprávy určitě nenapsal. Napsal bych něco spontánního. Tea for two?

Udělat z téhle chaarečky písmenko. Psát další chaartikl. Sát si z paty slova a lechtat mozkové závity. Jsou neprodyšně zavity. Vědomí je trhlina v Bytí. Reality, slova rozpity. Žádné nepřenese emoci. Gesto pozornosti. Říct nahlas to v nás. Jít s tím na světlo jako se symbolem, bolem, významem, že jsem o tobě něco napsal, ale něco, co ve světle předchozího nic neznamená. Mine se to účinkem. Bude to dezinterpretováno ať už šťastně nebo špatně. Je to libidózní temnota, která chce ulpět aspoň němým dotazem v mysli, zatímco ten skutečný dotaz se opravdu nahlas valí dolů, odkud ho možná už nikdo nevydoluje. Ani roj vos, ani roibos, ani sto os. Zůstane uvězněná ta prázdná intence dotyku, která měla zrodit všechno potřebné.

Jak ji vrátit? Nesnažit se to hned rozjet na plné koule, co to dá. Čekat na spoj. Počítat s neviditelnou lepkavostí, která se jeví jen pozornému názoru. Není ničivá událost, jen svobodná volba jejího pochopení jako znamení, které konstituuje cestu. Někdy se člověk cítí dokopán. Vlastně čeká, až bude dostatečně dokopán. Vypočítavě totiž sleduje pohyb na příliš mnoha frontách. Vstát je pak těžké. Změna je neostatický moment depozornosti. Kontrolované systémy zůstanou na prchavé trvání dekonstelace bez dozoru. Drze se rozdrobí v dorzální schémata. V decentních centrech navážou synapse s nekompatibilními neurony. Bez ochrany. Ta energie! Všechno rozhodí a rozchodí. Život je změna. I pod naprosto strnulou maskou spokojeného člověka se každou vteřinu odehrává hravá revoluce jménem život. Nezvladatelné puzení mu cuká koutky. Dočasně to zvládá, ale pak se buď vylije nebo zabije. Nebo po monstrózní analýze učiní skvělá opatření na futuristické konstrukci udržení holobeatu.

Děje se pravda v daktyloskopické dimenzi prachu a strachu. To všechno nechávám žít a pít krev. Jdu na blázna, puzení k plození, amoky k akci, leckdy kecy. Stačí mi znát od vidění, a pak namyšleně rozjímat ve slow novinové věži bez vína. Jestli se mi líbíš? Hledáš skrýš v mém ne, ale já odmítám odpovědět. Říkám ne téhle otázce. Odmítám vypovídat, chci tě vídat.

Skutečné city, nevykonstruované. City mimo mýty, mimo malty, mimo nýty mrakodrapu toho, kdo chce výš a odhazuje zátěž, mimo způsobně nezpůsobnou dikci a balicí rituály, o nichž byly popsány stohy papíru. Mimo točení se v kruhu písma dál. Melodie, euforie, žal. Co to jsou skutečné city? Co z citů dělá skutečné city, skutečné cuky, cukry? Asi skutky, jejich vyjádření v hmotě. Neromanticky řečeno, jejich uplatnění. Nemusí jít o sex. Sex je spíš ten kruh, nicota, věčná vzpomínka na budoucnost. Sex je, když se v noci probudíš a jdeš se vyčurat a vidíš věci úplně jinak než normálně. Většinou na skutečnost jen vzpomínáš. Skutečnost jsou lidi. Mysl je uzavírá ve vzpomínkách, situacích, symbolech, slovech. Lidi jsou slova. Slova jsou skutky. Vzpomínky jsou slova. Vzpomínky nejsou skutky. Někde po cestě se jimi stávají. Jsme slova. Mlžíme, vysvětlujeme.

Ztratili jsme nit. To je realita. Co teď? Nedávat význam něčemu externímu, nevzdávat to ve prospěch jiné mysli, kterou bychom si z pohodlnosti mysleli, že jsme, ale ona by dělala všechno za nás. Za nás by si i všechno užívala. Otázka je, zda vůbec významem disponujeme. Není to jen taková pohádka, co se schválně dětem říká, aby s důvěrou šly spát? Výzva by byla zjistit, zda máme význam i bez významu, bez externího významu. Zda jsme univerzálně významní. Řekněme, že význam máme, ale pro koho? Pro sebe ne. Pro sebe jsme svým vlastním důvodem, ale ne ospravedlněním. Má význam mít význam jen pro někoho jiného a sám být bez významu, mít maximálně ten pohádkový bezvýznamný význam? Mám si ho jen snít, dokud neztratím nit?

Tomuto bludišti a diktátu niti se vyhneme, když dáme význam, ať už skutečný nebo vysněný (dost možná se překrývají, je to padesát na padesát, je prostě třeba přefiknout jeden z kabelů, aniž bychom věděli, zda nastane konec věků nebo pokračování telenovely) ničemu. Tím ho rozpustíme v prostoru a zkonstituujeme svobodnou prázdnotu namísto systému, který každý konkrétní význam většinou automaticky dogmaticky nebo po uplynutí určité kratší doby konstituuje. Nemíchat, protřepat. Glo. Přece jen jsme význam asi odevzdali něčemu. Nevyhnuli jsme se tomu. „Vědomí je vždycky vědomí něčeho. Jinak je to vědomí ničeho.“ (Sartre) Je to znát z úzkosti, kterou bezprostředně cítíme a zprvu hodnotíme jako přebytečnou. Je ale konstituující. Respektive, volíme ji jako konstituující, aby se stala svobodou, volnou cestou. Volit ji jako přebytečnou, stala by se zdí.

Zkrátka je tady. Je to zbytnělá ztráta významu, který jsme chtěli odevzdat ničemu, ale odevzdali jsme ho něčemu. Nešlo o omyl, protože to nešlo jinak, i když náš záměr byli jiný. Teď nevíme čemu jsme ten význam dali a jsme v úzkých. Nevíme ani, jestli byl ten význam skutečný nebo vysněný. Můžeme se uklidňovat tím, že byl jen vysněný a zase volit padesát na padesát, ale tady už nemáme, kam dál se dostat. Lépe přijmout úzkost, plně ji procítit. Přivítat, adoptovat. Je námi. Pocitu úzkosti dejme význam. My jsme tím významem. Jsme i nejsme. Každopádně i jsme. Jsme jím pro druhé. My sami jsme taky druhými. Mají-li pro nás význam druzí, máme ho i sami pro sebe. Staňme se úzkostí. Je to nezbytný krok v projekci ke svobodě. Jsme kontingentní know-how. Dostáváme se k sobě, čerpáme ze sebe, známe se a vyzýváme se, když se sobě odevzdáváme, svým pocitům. Ten fígl je odevzdat se sobě jako jinému. Nesnažit se rozptýlit svou pozornost od pošimrávání po vlastním významu, který se poděl Bůh ví kam (do oči kolemjdoucího, do pornoňader), zbavovat se tak úzkosti. Musíme ven ze zoufale nekonstruktivního nudného kruhu.

Soustředili bychom se v něm jen na to, abychom se soustředili a to je máslo. Skutek by utek. Naše budoucnost by nebyla naše. Ubíhala by v pohybech, ve kterých bychom nebyli. Rozptýleně, neupřímně, nepříjemně, strojeně, destruktivně. Nevnímali bychom nic než křivdu ztraceného významu a úplně bychom zapomněli, že jsme ho sami odevzdali. Naše bezvýznamná mysl by svůj kiks zkysla na krádež. Zlobili bychom se na to. Nebo by to naopak glorifikovala jako nejvýhodnější spojenectví. Milovali bychom to. Chvíli to, chvíli to. Obojí by byly jen postoje ega, které by nás oddělovaly jak od předmětu tak od sebe samých, protože ego je samo předmět a vyznačuje se neprůhledností předmětu. Ego neumí nenávidět ani milovat. Ego je věc.

Zlobme se spíš na sebe, na ten svůj čin, kterým jsme odevzdali svůj význam. Časem se valivě změnil v tendenci. Záliba v pohodlnosti přerostla v závislost, iracionální puzení viset na studeně se lesknoucích vlascích nás proměnilo v institucionalizovanou loutku, která chce byt a holku. Něžně, souvztažně, totožně se utápíme ve věži, ze které hrdě přehlížíme statky svého dna. Sdílíme erární hodnoty. Zdarma a flexibilně přeskupujeme priority jako burzovní makléři. Význam má hmota, jsme na ní závislí. „Nejsnadnější způsob, jak si něco přivlastnit, je zničit to.“ (Sartre) Svou hodnotu svádíme na hmotu. Končíme nervózní a frustrovaní. Čtenost, ctěnost, čas – duch hmoty. Bujíme v medu lajků, bahníme se v tropu popu, ztrácíme se v tepu trapu. Každodenní realita, beat. Skurvený život, karma. Zbavujeme se významu jako horkého bramboru. Z činu odevzdání významu se stala činnost, konstantní tempo pokroku. Kamna zbytečně moc hřejou. Smažíme maso z kombinátů, jako bychom byli zvěř. Zamořujeme planetu, jako bychom nebyli zvěř. Neseme zodpovědnost. „Svobodný člověk se pozná podle toho, že cítí zodpovědnost za celé lidstvo.“ (Sartre)

Začíná tu být horko. Někdy se vynoří nějaká žena. Přijde si pro význam samozřejmě, jako by ho měla vysvobodit z hmoty. Mužská a ženská síla jsou póly, které napínají osu. Kolem ní rotuje hmota. Tím ji definují. Řídí ji v monotónním tanci. Těleso rotuje samo kolem sebe a taky kolem jiných těles. Domnělá ega subjektivity se extrapolují v ohromných efektech. Vesmír je zjevuje každému pozornému páru očí, dechu, duchu. Láska, litanie, latence, holky. Co k nim říct? Rozostřit zrak a týct jejich serpentinami, domovem, jakoukoli jejich momentální přítomností. Rozhostí se to něco to, co je čistě jejich. Bezelstně to nesou a směle se smějou tomu, co to dělá těm, kteří proti tomu přirozeně stojí. Jsou tak nastavení. S hladem v očích hrozí ohněm. Vpíjí se jim do zátylků jako upíři vábení kadeřemi, které jim tečou z krásných hlav jako čerstvý břečťan.

V té staronové pohádce jsem Allen v šíři vidu a ty pyšná princezna. Je to stejnojiná pohádka o chtíči chromé náhody. Love will tear us apart again v plném proudu života, jkaý je. V žilách koluje, rotuje, traduje se láska. Tváří v tvář tvoříš tvar a hotový jí ho předkládáš k schválení jako své psychické schéma. Zároveň se podíváš na to její. Čekáte, trochu přemýšlíte. Trochu přirovnáváte, trochu to vzdáváte. Je to potřeba, teď u cíle. Ztrácíte to, najednou jste sami spolu bez toho magického, manického kouzla. Jste uprostřed něj jako uprostřed oka hurikánu. Bez plánu. Můžete to spolu prožít nebo se můžete každý do sebe zhroutit, moc institucionalizovaní v chaosu možností moderního života, které jsou skoro povinné jako Ježíšův kříž. Bez nich život prostě nemá smysl. Musíte se zastavit a pořádně se nadechnout, aby vám z toho nehráblo. Banalita, trip nebo valit obojí? Co jste druhému, budete i sobě.

Hřích

Ruka se zdá srostlá jen napůl, hybná je jen hypoteticky, v zásadě chromá, pahýl, věchýtek. Píšu pořád jen jednou. Ohnout ji trochu víc, abych si mohl učísnout vlas nebo ukousnout nehet je jako učit ji znovu chodit. Je v tom nezlomná radost hrdého rodiče. Plná víry živené každým pokrokem dítěte. Po měsíci ve sprše ruka ruku myje. Pravá vnímá levou, která ji hladí jako milenec, který se přece jen vrátil z války, obživl. Jeho dotyky jsou nedostatečné, zvadlé, ale jediné možné. Skrz svou lásku pravá cítí upřímnou snahu levé a velkoryse jí odpouští nevýkonnost. Velkorysost není správné slovo. Cítí dlouho nepoznanou rozkoš z hlazení, která milence dělá milenci a dává jim zapomenout na věci kolem, na válku. Když se levá zase svěsí do rigidní ohlé ztuhlosti, pravá ji odmění silným, svěžím, schválně trochu drsným setřením měsíčního potu. Laská ztracenou a znova nalezenou sesterskou pleť. Pro ni svítí i ve zbídačeném stavu, když se vypotácela z měsíční horké tmy.

Duomox je antibiotikum, které jsem včera začal brát na léze svéřepě se mi už týden šířící po obličeji, aby toho nebylo málo. Věřím na řeč těla, věřím na řeč všeho a tohle znamená, že ztrácím tvář. Zlomená ruka znamenala, že se moc snažím chápat. Asi jsem se nepoučil, ale možná to ani není účel. Účel je uvědomění, ne změna. Ta musí přijít mimovolně. Uvědomění je volní. Impetido je rozkošné zlo jako kunda, která vám vezme tvář. Napřed jsem se jím kochal, ale pak mě vylekalo. Nechci mít úplně olezlou čuňu, zas tak si nevěřím. Navíc to prý může i do očí, můžu si to přenést škrábáním. Už jsem si tím nakazil ohanbí, tam jsem se škrábal, tam mám taky impetido. Můžu tím nakazit i tebe, milý čtenáři, možná je i v těchto slovech. Je opravdu vysoce infekční. Děti s ním nechodí do školy například.

Od perorální aplikace Duomoxu, kterou mi předepsala hodná paní doktorka, která mě vzala bez objednání stejně jako minule, kdy jsem jí ukázal přirození a ona řekla, že to nic není a že je jí to blbé, ale vezme si na to lupu a já jsem se zasmál a ona taky (takhle nějak to má vypadat), jsem na impetido zdá se vyzrál. Dnes už na mé výstavní skříní nebyla znát žádná expanze, myslím čumák, a tam dole to snad bude taky óká, myslím čurák. Jsem z toho Duomoxu pěkně vyknedlený. Moje psaní možná působí tak, že jsem vyknedlený většinou, ale toho vyknedleného psaní dociluju právě čistou hlavou, zatímco teď, kdy jsem opravdu vyknedlený, píšu normálně. Možná se divíte, že jsem vyknedlený z antibiotika, ale jsem dost citlivý na všechny látky a tohle asi splňuje vedlejší účinek zvaný nevolnost. První Sartrův román.

Impetido, tak by se mohla jmenovat kapela. Abyste ho ode mě dostali, musíte k tomu mít trochu dispozici, trochu sníženou imunitu. Prostě ho musíte mít dostat. Musí to zrovna chtít říct vaše tělo, takže kdyby šlo kolem, prostě by si řeklo. Já ztrácím tu tvář a moc přemýšlím, proto jsem teď olezlý a mám divnou ruku. Každopádně, žádné líbání teď. Přes rok jsem se nelíbal, takže by byla zvláštní náhoda, kdyby se k němu smráklo zrovna teď. Ten Duomox mi mimochodem chutná. Hořkokyselý. Fetování má něco do sebe, něco blahojistého. Tu vyknedlenost ale beru tragicky. Vždycky. Cítím se hrozně vyknedlený. Když jsem vyknedlený, bojím se cokoli udělat, jsem neodvážný, křehký víc než obvykle.

Bolest snáším statečně. Většinou se jí směju, když není úplně paralyzující. Smích je dobré anestetikum. Nejhorší je si stěžovat. To vůbec nemluvíte o své bolesti. Ta je nepřenosná.

Na svou bolest jen myslíte, myslet na ni ale nesmíte. Ne v režimu bytí pro druhého. V režimu bytí pro sebe je kontemplace bolesti povznášející. Oprošťuje od světa, inkarnuje. Poznáváte své tělo a stáváte se jím. Ruka je slaboučká, ale moje. Tělo je stroj, který užíváme. To mi dochází při hýbání s tou rukou, která se během strnulého měsíce ve fixaci, která nuceně následovala po traumatu zlomení špičky lokte, ale naštěstí bez dislokace, jinak by bývala musela být i operace, proměnila v nekooperativní klacek. Taky mě bolí zápěstí kdysi zlomené na třikrát. Když jsem přeskakoval zábradlí, zakopl jsem o něj a za ním navíc bylo hřiště snížené asi metr a půl pod odrazem. Nikdy nevíte, jak to s vámi dopadne.

Když se ale oprostíte od myšlenek na důvody (minulost) a cíle (budoucnost), je bolest radost, protože, jak jsem napsal, oprošťuje od prostoru. Jste prostě tady a teď. Všechna legrace nastává, když se to posere. Pak se uvolníme. Kéž by to tak nemuselo být a já mohl být šťastný i bezbolestně. Muselo by mě oprostit něco jiného. Sex to taky zvládne. Ale jen ten dobrý. Jinak je to lepší bez sexu. Je to tak i s cestováním. Je lepší jet s někým, kdo je super, než sám. Ve všech ostatních případech je lepší jet sám. A to jen někam, kde je to dobré.

Mám rád svoje tělo, učím se jeho řeč. Už ho za nic neplísním, že udělalo tohle a tamto jinak, než jsem chtěl. Ono se plísní samo, hehe. Cítím ho intuitivně, intenzivně. Registruju jeho chemické změny po absorpci nějaké látky. Trápím ho, extrémně využívám. Je to všechno óká, pokud to vede ke svobodě a půvabu, aby bylo takové, k čemu je zrozené. Jinak řekne ne a já jdu k zemi. Moc jsem klikoval, plaval a jezdil. Asi ho to sralo. Ono to myslí dobře. Nemyslí, vždycky koná, v tom tkví jeho nevinnost. Má mě rádo. Tělo vás má vždycky rádo. Je to vaše dítě. Učte ho a učte se od něj. Učte se s ním. Měl bych si dát Duomox, ale nevím, kolik je. Má se to brát přesně po osmi hodinách. Včera jsem termín o hodinu propsal, před šestnácti hodinama. Kolem jde Dubina s kočárkem.

„Nevíš, kolik je hodin? Mám si vzít antibiotikum,“ zakloním se na ni. Nevyptává se na podrobnosti. Hledá mobil někde pod svým miminem a říká: „Šestnáct dvacet tři.“ Zlínská úrazovka je v pavilonu 23 a hned vedle Továrny za oknem je svitovská budova 23. Je tu jedna fakt kočka. Sedím schválně k ní natočený. Můj pohled je malátný, ustaraný. Nedostane se k ní. Nevím, jestli je to Duomoxem nebo sundanou sádrou nebo tím, že ruka je na hovno i po sundání sádry. Mám pocit, že nikoho nemůžu zaujmout jen tak. Jen, když chci, když se na to zaměřím. To je možná můj problém, proč mě nic a žádná netěší. Protože se je snažím získat egem a takové plody nenesou radost. To je možná řeč Duomoxu, poselství jeho rauše. Chce mě trochu otevřít univerzální teatralitě, donutit mě naslouchat. Tolik se neprojevovat, nezmocňovat se svým pohledem druhého svobody, protože to je sexuální koncept odsouzený k nezdaru, což už v hlavě vím, ale chovám se pořád staře. Můj hladový pohled zná celý Zlín.

Cítím psychické mokro, píšu kostrbatě. Musím polknout to déčko. Vyloupnu tabletu s vyrytým číslem 235 a slupnu ji. Neobsahuje cukr ani sůl. Labužnicky ji nechám rozpustit na jazyku. Je dobré, že to aspoň chutná.

Včera se mi z nosa na filmu Trable o Vánocích, který je nepochopitelně propagovaný jako trapná americká komedie, když je to přitom parádní newyorská komedie, ale všechno nepochopitené je vlastně velmi pochopitelné, spustila krev, když jsem si strhl šušeň přiškvařený na přepážce. Nechal jsem to stékat do pusy. Taky dobré, lepší než moč. Tu jsem teda nezkoušel, ale spousta lidí jo. V dětství mi často tekla krev z nosu, pak mi doktoři ty krvavé epizody nějakým zákrokem ukončili. Docela mi to chybí. Má to něco do sebe, trochu si zakrvácet. Ochutnat nápoj orlů. Nějak nekoordinuju pohyby při nalívání čaje, nic nedokončuju. Vpíjím se do (ulpívám na) bezvýslednosti momentů. Je přítomnost a přítomnost. Jedna je zalykavě zející prázdnotou, na niž se zatraceně promítají naše přání jako horečnatý sen ve strnulé sekundě mikrospánku v autě, kdy se probudíte se svatou myšlenkou na čele: „Kurva, to mohl být průser.“ Druhá je sladkobolná plnost oproštěnosti od časoprostoru při sexu, bolesti nebo meditaci.

Číšnice se tváří, že si mě připraví k večeři. Usmívá se jako záporák z bondovky. Léky jsou šílené. Lidi jsou šílení. Léky jsou léčky na lidi. Lidi s léky jsou šílení s těmi vedlejšími účinky a sladkofalešným pocitem, že vyzráli. Vchází hajzl. Viděl jsem ho, jak opodál seřvává dělníky. I k němu se musíte chovat uctivě. Jinak jste sami hajzl. Pro nezúčastněného pozorovatele. Nebuďme hajzli, nepůsobme jako hajzli a nechme hajzly hajzly. Byl jsem earlier v kině na filmu Iracionální muž, kde Joaquin Phoenix zabije hajzla a krásná Emma Stone se proto na něj zlobí. Než to začalo, seděl jsem u stolu a psal na papíry, na kterých jsem měl položenou i vstupenku. Přišli důchodci a přisedli. Byl to filmový klub seniorů.

Začali něco hrozně hlučně důchodcovsky řešit, tak jsem promptně vstal a šel řešit lásku na papíře jinam a ta vstupenka nejspíš vyletěla do vzduchu z mých papírů a houpavě se snášela k zemi a ti důchodci na toho sympatického mladíka nezavolali, normálně lístek ztopili a nechali si ho a mladíka jeho touto scénou symbolizované nešťastné papírové lásce. Svěřil jsem se holčině, co mi ho prodala a dala mi nový. Žlutý bonusový spešl z edice filmového klubu seniorů. Jen tak to nevzdám hvězdám.

Vyskládám na stůl čtyři pomeranče, táhly v kapsách mou bundu k zemi. Na černém stole nepatřičně oranžově zejou jak Zénon, jako můj život, který je taky seemingly pořád tam, kde nemá být, protože jsem krkavčí otec, který se nedokáže ztotožnit, jako by chtěly něco říct. „You´re running and you´re running away but you can´t run away from yourself.“ (Marley) Těšil jsem se, až mi sundají sádru. Teď to konečně je, ale je to jiné já, ale je. Je to, je to já. Člověk se vždycky zasekne na nějaké podružné neurozitě, jako že tu ruku vlastně stejně nejde moc používat. Neuvědomí si, že i tak je to v daných podmínkách velký upgrade. Zdrojem strachu je nejistota, jestli má budoucnost ve svých rukou. Jestli v ní nezeje nějaká překážka, která mu vše překazí. Něco nad jeho síly.

Málokdy se mi nějaká holka fakt líbí. K čemu to vlastně je, když to pak stejně nedopadne nebo ani nevylítne. Od teď je dobré a krásné jen to skutečné, jen to, co vyvolá realitu, jen to, co se nějak zhmotní, zobjektivizuje. Ostatní je jen příliš živá kulisa. Zahrada. Vědomí je vždy vědomí něčeho. Šipku do bazénu věcí, do zenu světa metafor or die trying. Nejsem žádný kurevník. Mrdám duši. Tělo jen, když to není iluze. Když je to skutečný život. Není to jen tak, setkat se pohledy, zbavit ji svobody, sledovat ji, jak se jí zbavuje. Je to krásné, ale i smutné. Získáváš tělo, ztrácíš duši. Někdo ti přisoudí význam a ty ho pak neseš jako kříž. Prošel jsem fyzickou i psychickou strnulostí. Člověk to musí přijmout s vděčností, srdečností jako hřích, zkušenost, schod, zpověď, slovo. Přijmout to, co je, aniž by to chtěl, aniž by měl zájem. Někdy je to lehčí, než přijmout to, po čem toužil, pokud toužil egem. Ty holky jsou nějaké zadumané. Cítím cílenou definitivu. Vidím Vietnamku, kterou často potkávám v poslední době. Ona to ví a dává najevo, že to ví.
Ležím v knihovně na čtvercové palandě, kde už jsem známou aranží, kde už jsem zdomácněl. Je to dobré místo, jak se dostat do kontaktu se světem. Ne tím ležením, ale četbou. Taky knajpa svou bezpředmětnou atmosférou dokáže vzbudit ducha. Ale ne internetová. Internet svou onlajnovostí naopak mezi tebe a svět staví zeď jako Sartre právě teď. Na téhle palandě jsem taky možná přišel k impetidu, bakterii, která mě momentálně činí nelíbatelným. Nelíbám se dlouhodobě. Tento stav impetido jen temporalizuje, závorkuje. Teď mi to prostě akorát nevadí, protože to ani není možné. Impetido mě penetrovalo asi skrz akné na pravé tváři v rovni ucha. V oblasti, kde si držím hlavu při ležérním studiu. Do knihovny chodí různé existence a na mojí palandě se asi občas natáhne i méně čistý bezďák. Nechá tam po sobě impetido lačné seberealizace.

Tělo mladého muže, který hodně píše, chce mluvit. S impetidem uzavře pakt o komunikaci. Muž, který píše, pak pakt svého těla s impetidem zhodnotí tak, že ztrácí tvář, protože ta každým dnem mizí v rudých strupech. Muž přes nepříjemnou malátnost z toho pramenící užívá antibiotický lék Duomox, aby jim to nějak rozmluvil. Kdybych si na to od začátku nešahal a neroztíral si to po ksichtě ručníkem, možná nemuselo dojít až na chemo. Ty skvrny mám přesně v hranicích svých vousů. Žiletka vedená mou statečnou rukou je zadarmo rozvezla po celé tváři. Taky jsem si to mohl od začátku mazat Fucidinem, antibakteriálním krémem. Všechno ale bylo jinak. Tak, jak to bylo. Minulost je bytí v sobě, mrtvá. Nejde do ní projektovat přítomnost. Takový projekt je nekonstruktivní. Může být destruktivní. Já už jsem poničený dost. Musím se oklikou vrátit na rovinu bytí pro sebe a na bytí v sobě obracet jen střízlivou, přítomnou reflexi se zájmem ve volní budoucnosti.

Vstanu od knihy o vztahu de Beauvoire a Sartra (měli to dobře hozený) a jdu se podívat na jeden z počítačů, kolik je hodin. Bude půl páté, mám spolehlivé vnitřní hodiny. Polykám se zadostiučiněním svůj úděl (Duomox). Člověk na práškách získá pocit, že existuje jen, aby je včas bral, zvlášť když po nich malátní. Když se mu daří je brát, odvozuje od toho pocit své důležitosti nebo spíš naplněnosti. Zmocňuje se skrz tu látku, již pozře, světa, je pánem situace. Fetování má původ ve zodpovědnosti, jen trochu gone bad. (Zmocňování se ničením je skrytá dimenze kouření. Působí přímo duchovně, protože člověk spálený tabák pozře a zase vyfoukne. Kopíruje tak dýchání prány. Nikotin se ale usazuje na správných receptorech, nehledě na neoblíbený dehet.) Zase se položím ke knize a myslím na svou levou ruku. Je nepředstavitelně nemožná. Křupe, bolí a nedává moc nadějí. O všechno se musí starat pravá. Levá neodvádí ani to málo, co dřív. Óká, víme, co se jí stalo, ale historie se na bolestínství neptá. Levici si necháváme jen pro nedostatek jiných racionálních alternativ. Vláčíme ji všude s sebou jako připomínku zašlé slávy.

Teď vážně, představa nemít levou ruku je pro pravou hrozná. Přijít o její dotyky by se svým způsobem rovnalo ztrátě vlastní existence. Levá ruka totiž zakládá bytí té pravé. Jsou to bratři v triku. Když se levá dotkne pravé, pravá si uvědomí, že žije. Uvědomí si svou tělesnost, ožije. K tomu, aby se dotkla sama sebe, potřebuje druhou. Jinak by to byl jen mrtvý nástroj, který by o sobě vůbec nevěděl. Nebyla by mrtvá. Byla by sama. Ty ruce jsou dva poslední lidi na planetě, mají jen jeden druhého. Jasně, že by se pravá mohla nechat hladit nohou jako si člověk může povídat se psem, ale je jasné, že by to nebylo ono. Třeba oči jsou v podstatě jedna věc, i když jsou dvě. Vystupují totožně, koherentně, dělají stejné pohyby. Spolupracují automaticky, mechanicky podobně jako nohy konající převážně kyvadlový pohyb při dopravě. (Oči jsou mimochodem symbolem vědomí. Oko nemůže vidět samo sebe. Ani se nemůže podívat na druhé. V zrcadle ano, ale ne v reálu. Nemůže se uchopit. Pokud chce, musí spoléhat na druhého člověka, aby jeho bytí založil. To je původ lásky. Nebo se projektovat do mrtvé věci – zrcadla. To je původ umění.)

Ruce jsou spešl. Jsou inteligentní a sebevědomé. Jimi jsme nejblíž světu. Tvrdí se, že hmat je základní smysl a ty ostatní jsou od něj jen odvozené. Nositelem hmatu samozřejmě nejsou jen ruce. Sahat můžeme i hlavou nebo břichem, ale stejně jako člověk svou inteligencí vyniká mezi zvířaty, vynikají jí ruce mezi zbytkem vnějšího těla. Jsou k hmatu dokonale uzpůsobené. K pochopení smyslu myšlenky se užívá slovo uchopit stejně jako při uchopení věci rukou. Sledujte své ruce při nějaké činnosti. S jakou zručností, přičinlivostí a bezelstností následují vaše záměry, aniž by se na cokoli ptaly. Jste to samozřejmě vy a ne něco prostředního, co byste jen ovládali. Přesto jsou dvě. Takhle jste dva i vy uvnitř sebe. Takhle se v sobě při reflexivní myšlenkové činnosti odrážíte a sami sobě zprostředkováváte své vědomí o věcech, světě a těch druhých. Dozvídáte se o svých záměrech, korigujete je tím či oním směrem, rozhodujete se. To je inteligence, svoboda (úzkost a zodpovědnost), subjektivita, vědomí, lidská realita.

Jedním z těch odrazů je vaše tělo a druhým jste vy. Jste svým způsobem přítomností u těla. Jste jeho mocí a ono je vaším projevem. Nejste jen tělem, jste hlavně hybnou silou, která se skrývá za ním stejně jako jste prostřednictvím svého těla hybnou silou ve světě. Na těle se dá číst spousta věcí o vás, je vaším symbolem. To, jak se tváříte, chováte, jestli máte zkažené zuby nebo zkažené způsoby, to vše o vás něco vypovídá. Samozřejmě ne podle konkrétního mustru, který nabízí konvenční společnost. Ten by musel být hyperflexibilní a neustále se aktualizovat podle okolností. Ten mustr jste vlastně vy. Vaše tělo vás neustále komunikuje tím, že určujete jak. (Bohužel ho ale většinou neřídíte tak, jak byste chtěli, protože jste zaslepení iluzí, že jste jen to tělo. Podléháte jeho vrtochům jako podpantoflák manželce.) To, jak se chováte ke svému tělu, je to, jak se chováte k druhým lidem a ke světu. Taky to, jak se chováte sami k sobě. Vlastně všechno, čeho jste svědky, je, řečeno Sartrem, totalita vás. Je třeba nevinit za svůj život nikoho jiného, a to i když jsme na tenhle svět nepřišli vědomě, záměrně. Nebyl to totiž jen záměr současného Já, toho, kým jste teď, toho Já vašeho těla, které je s ním svázané jako levá ruka s pravou, žije s ním a zanikne. Příčina vašeho vynoření na světě ve vás přesto je. Teda aspoň podle Buddhy, který tvrdí, že každé další inkarnované Já je vždycky novou složeninou pěti částí, s nimiž se ploužíme karmickým koloběhem od zrození přes smrt k dalšímu zrození. Protože chceme. Těch pět složek je vnímání, cítění, uvědomování si, karmické události a ještě něco. Ani s matérií těchto stavebních kamenů ale nejsme totožní. Všechno pomíjí. Podle Buddhy ani Bůh není věčný. Taky podléhá karmickému zákonu. Úplně všechno. Člověk má prý lepší výchozí pozici, jak se z něj vymanit, než Bůh, protože disponuje správným mixem utrpení a svobody, tedy motivace a možností, a je osolený just right špetečkou inteligence.

Zvláštní věcí je, že teď nevím, jak tu levou pochroumanou ruku používat, jak ji rozcvičovat. Jaké vlastně ruka dělá pohyby? Byl jsem zvyklý je dělat automaticky, Sartre by řekl non-theticky. Dělal jsem je, aniž bych o nich věděl, aniž bych je reflektoval. Teď, když levačka po měsíční fixaci vůbec neví, která bije, musím její pohyby studovat na pravačce, abych věděl, jak moc s ní kroutit, klást ty pohyby jako předmět svého zkoumání. Musím zjistit, co ta ruka dělala, abych jí pomohl znovu nabýt její rukovitosti, rukověrnosti, rukovětnosti. (Aby zase psala. I když v psaní jen pravou je určité kouzlo. Je to pomalejší a je víc času myslet). Je fajn dělat věci automaticky, non-theticky, jen tak, ale pak vlastně vůbec nevíme, že je děláme, jak je děláme. Takhle děláme spoustu věcí, takhle žijeme své životy. Aniž by levá věděla o pravé. Udělejme si ve svých životech víc času na reflexi, abychom je mohli uchopit, rozvíjet a sdílet. Uvědomění je ten správný způsob, jak se zmocnit věcí a světa.

Snažíme se o to různě jinak. Konzumací, tedy pozřením, nebo darováním, Vánocemi. Vlastnění je důvod k oslavě. Ale měla by to být i samotná existence. Jsme tu a máme šanci. Jsme tu a pravá má levou. Prostě si uvědomte štěstí pospolitosti, není to navždy. Tato Já jsou pomíjivá, zpívejte koledy. Lord has come. (Nejsnadnější způsob domnělého vlastnění je ničení.) Na tom, že mám teď tu levačku tak na levačku, si uvědomuju svou smrtelnost a zároveň nejen smrtelnost. Protože kdo je ten, kdo ji tak touží rozhýbat, rozplývat se, jak si bude povídat s tou svou pravou a třeba i jinou pravdou.

nedočkavé sémě směje se mně
odolává jako láva jako káva hajpovává
než se směle spustí s nezachytitelností
mám holku stoiku u stolku se svíčkou
holou větu s tečičkou co si přejeme se neděje
když se to konečně děje už si to nepřejeme
přejeme už si jen přejet peřeje a věříme
bojíme se a to čeho se bojíme se stane
narozdíl od toho v co věříme převrhneme se
ztratíme lol a pak už jen primárně chceme
to co jsme chránili strachem a co
se vůbec nezničilo když se stalo to
čeho jsme se báli naopak se to
tak nějak ozřejmilo akorát už
nemáme lol a v nastálém zmatku
podléháme komplotům psychofyzického jáství
snažíme se dualizovat jeho syntetickou jednotu
jako prostoduší práškaři namyšlení myslitelé mysli tele
věci se začnou dít rozverně roztočíme kolo událostí
samopohybem stačí se spojit sráči
je to věčné pozadí všude kolem a ty to bereš dovnitř
vypouštíš to ven jsi všude srozuměn a nikdo neví jak jeden
působí na druhé a druhý na jiné je to megaskála síť ponorka
tajemství které odhalujeme jen experimentálně
výsledky vydáváme za směrodatné a světe div se sami tomu věříme
svojí víry se bojíme ale musíme stíhat běh a být jeho součástí
reflexe ducha za tebe dýchá vědomí je představivost
nevládne ti tobě ani nikomu ale může tě skrz strach zahltit
položí tě do lži a v šoku v krvi ji uznáš za pravdu lživota
štěstí se tě vzdá a cesta a gradace a jsi bez práce
termotep karmostín řetězíš kumulaci manka času
rumcajs zatím tasí trasu
soustředěně nasloucháš jeho výzvě
otevřeně intenzivně

Chtěl jsem se seznámit s barmankou. Ani se na mě nepodívala. Druhý den jsem si zlomil ruku. Jel jsem do baru a seznámil se s ní. Přemluvil jsem ji, aby se mnou spala. Teda aby se mnou jela. Na slam poetry. Pak jsem dál chodil do té kavárny. Znervózňoval mě její význam. Jako by mě řídila. To se mi stává. Nevěděl jsem, co to je za význam. V buse mě chytil revizor. Nadiktoval jsem falešné jméno. Adam Michna. Nevěděl jsem, co to je za významy. Vzpomněl jsem si na Adélu. Jednu holku z Prahy. Napsal jsem jí. Odpověděla. Její komunikace byla vždycky nahodilá. To se mi na ní líbilo. To ji ve mně ukotvilo. Miluju náhody a jí se podařilo zůstat náhodou. Nemohl jsem se zlobit, že na mě sere. Nemůžu říct, že bych miloval, jak na mě sere, ale miloval jsem ji. Proč? V příštím čísle Divokého vína.

Dostal jsem vyrážku, ztrácel jsem tvář. Když jsem s nějakou holkou, začnu se dívat po všech jiných. Logické. Když jsem s ní, jsem vlastně jí. Proč bych se na ni díval? Musím se dívat na ty ostatní. Proč? Protože se mi líbí. Když jsem s ní, otevře se mi sexuální čakra. Zájem o ženu tedy znamená automaticky zájem o všechny ženy. Jste samozřejmě s tou jednou. Ale koukáte kolem. Tohle je u mě problém. Jakmile s nějakou jsem, tak okamžitě učiním předmětem jinou. Projektuju znovuzrození. V noci jsem si s barmankou textoval. Psala, že je v posteli. Zeptal jsem se, co má na sobě. Je šička, tak to byl vlastně dvojsmysl. Zájem o její práci nebo o její tělo? Ona v tom měla jasno. Odepsala až za dva dny nějakou naštvanost. Druhý den jsem přišel do baru bez sádry. Nemohl jsem tou rukou hýbat. Bolela jak blbá svině. Taky jsem bral antibiotika proti vyrážce a byl jsem z nich v depce. Pro depku nikdy nejdu daleko. Ruka je na hovno. Ksicht je na hovno. Minulost je na dvě věci. Budoucnost je na prd. Přítomnost na trus.

Myslel jsem na ruku, na chromé lidi, na vztahy rukou mezi sebou, mezitělní vztahy rukou, na slepé lidi. Ani se na mě nepodívala. Pocítil jsem příběhovitost té situace. Ten význam, který jsem do ní vkládal, je poznání, které jsem od ní dostal. A ta zlomená ruka to ukotví v paměti.
Privilegování určitých lidí je volání po poselství, které v nich intuitivně vidím. Měl jsem už dlouho zoufalý pocit, že mě někdo řídí. Šéf, doktor, rodiče, ona, spousta on, minulost, budoucnost, cesta. Dalo by se pokračovat. Ale vlastně jsem to jen já. Já, kdo zůstává a čeká benefity, bere koncepty místo, aby tvořil. Vidí zlo všude kolem, ale straší on, on onen. Straší, plaší a brečí, loajální k originální temnotě. Bolest jsem vnímal jako fatální nástroj zotročení a ve zběsilé reakci si říkal, že mi nic nezabrání v tahu na nebeskou bránu, kde si dám horkou vanu. Chci se zabít jako každý básník. Samozřejmě to neudělám jako žádný mnich. Možná se to udělá samo.

Opíral jsem hlavu o zeď z bílých cihel v matném světle a říkal si, že všechen život je v Praze. Svět se točí beze mě, ale zároveň jsem věděl, že to jsou jen takové románové kecy. Cítil jsem přítomnost všeho. Prahu, Adélu, barmanku, rodiče, doktora. Cítil jsem respekt ke všem lidem na světě. Ve středu té nahovnovitosti bylo všechno v pohodě. Čišelo to z přirozenosti a vyjadřovalo se to mnou jako slova perem. Byl jsem inkoust, který zhoust a zaschl. V té chvíli. Šla kolem a významně kývla na pozdrav. Mračil jsem se očima, ústy se usmíval, trojrozměrný a zranitelný jako lidi. Zranitelnost je ta největší síla. Moje nasranost se transformovala v solidaritu a svobodu. Význam se rozplynul do času, i když jen na chvíli. Napadlo mě, že to dám nebo zkusím.

V prvé řadě, v prvé vřavě jsme lidi. Nebo bychom měli být. Ne jen zvířata. Sex spadá někam do průsečíku těch dvou sfér, člověku tak vlastních. Je duchovní i fyzický, pudový i mystický. V prvé vřavě mezi mužem a ženou o sex nemůže jít. Sex je jako ego, které můžeme zahlédnout jen koutkem oka na horizontu svého vědomí o životě, a to jen když to vůbec nemáme v plánu. S tímhle konceptem si moc nevrznete. Když se cokoli dlouho neděje, tak zapomenete, co to vůbec je. Opakování je matka moudrosti a člověk je synem zvyku. Jako s tou zchromlou rukou po fixaci, neděláte to pak samozřejmě a automaticky. Přestěhuje se vám to do racionální sféry. To je kámen úrazu, amen sexu. Sex nejde vymyslet, je neviditelný. Jen se zjevuje.

(Sex je kontingentní jako tělo. Je to symbolický boj proti nicotě. Jedno vědomí otevírá druhé, spojuje se s ním. Je to ale jen hra na spojení, rytmický rituál, zaříkávání jednoty. Vědomí nejsou schopná popřít nicotu, která mezi nimi zeje ve formě zdi těl. Nicotu hmoty nevymaže žádný sebetoužebnější dotek. Touha vyústí ve slast. Těla se od sebe zase oddělí. Procitnou do své izolace jako umírající zvíře. Je to antická tragédie se vším všudy.) Když na dlouho přestanete kouřit a pít, tak to pak neporušíte jen tak. Musí to být something special. Slíva a startka na vrcholu Everestu přesně ve 23:23 na Silvestra středoevropského času a poustnout selfie na instáč. Oni to promítnou na St. Vitus Cathedral v reálném čase. Tyhle zvýšené nároky zaviní, že k tomu nikdy nedojde. Dojde, ale úplně v nedohlednu.

V tom je kouzlo celibátu, sexuální abstinence. Proto jsou jeptišky sexy. Pokud k tomu porušení mají dispozici, ale zároveň jsou to opravdu upřímné jeptišky, poruší slib jen neintencionálně ve chvíli nemotivovaného odevzdání se přítomné situaci, která v kontextu a podtextu přesně odpovídá snu. Je tam ten pocit. Ten pocit je ta situace. Je tam afekt, který tu situaci teprv uskuteční. Uvede ji se všemi fanfárami do reálna. Jeptiščina tělesná svoboda se znovu narodí. Švihem se vzepře nudě biochemické askeze, která ji realizovala ve věčnosti, společnosti Boha, ale oddalovala realitě žité spontánně s ostatními, v módu mládí, které je idolem doby, žité v drivu sázení na první dobrou. Ten švih je vaše (její, moje) jediná možnost, jak si vrznout (nebo loknout). Vlastně je tu ještě jedna možnost. Používá ji většina lidí, ale ve své čistotě ji budete považovat za málo dandyovskou. Je to vzepření-se-o-něco.

Vstáváte z lotosového květu. Máte dvě možnosti. Můžete se zapřít rukou o zem a rozdvojit se, pomoct si. Tato berlička symbolizuje vytvoření falešného důvodu, proč je dobré jen tak se opít nebo s někým spát, i když po tom zrovna nijak netoužíte. To jen-tak je falešně vytvořené postupem vzepření-se-o-něco. Tato faleš sloužící k uspěchání celé věci, když vás vyvede z míry pocit, že nejste normální, když to neděláte. Ta faleš pramení z vaší netrpělivosti a nevíry, že byste to mohli někdy přirozeně jen tak chtít. Pomáháte si systémem a v tu chvíli to není jen-tak, ale jen-tak se naopak potápí jako Titanic. Je to onanie. Druhá, zajímavější možnost je překonat gravitaci švihem. Stejně jako u vzepření-se-o-něco toho můžete dosáhnout kdykoli. Vypadá to složitěji, ale ve své skutečnosti, upřímnosti a nezávislosti, je to jednodušší, protože po tom nenásleduje pád do sítě příčin, důsledků a stereotypu. Závisí to jen na tom, jak dokážete překonat obavy a švihnout sebou.

Nesmíte se k tomu nutit. Nesmíte to chtít. Musí to jí spontánně přímo z vás. Z předchozí věty vyplývá, že toho nejde docílit. Jakmile je tam musí, nesmí, nutit, chtít, není to švih, není to jen-tak, ale vzepření-se-o-něco. Prostě sebou švihnout. Vstát a švihnout si. V mžiku, z radosti. Tenhle scénář se dá aplikovat na každou životní změnu. Sex, hlavně orgasmus, je symbol hezké smrti. Zároveň je sex životně tvořivý, akorát externě. Tvoří nový život v ženě, ale ze mě ten život v radostné extázi odchází. Smrti svým způsobem odolává. Sex a následné oplodnění, je symbolem převtělení, reinkarnace, usmíření duality, ale pak jejím pokračováním, zachováním v nekonečném koloběhu. Vzniká další smrtelný život. Sex symbolickým zpřítomněním smrt jen oddaluje. Dalo by se říct, že prodlužuje. Oddaluje Nirvánu. Ta je smrtí v duchovním slova smyslu. Znamená vyhasnutí, konec převtělování. Ne vyhoření, vyhasnutí na bázi vysvobození, kde oheň je spalující, slepý chtíč. Nenastává tma, ale světlo nebo snad chvění, které jsme předtím přes žár toho ohně neviděli, necítili, nevnímali. Teď si ho tedy ani nemůžeme představit, připodobnit.

Po Nirváně se nesmí nebo spíš nedá toužit. Když si někdo touhu po sexu projektuje do touhy po Nirváně, touží pořád po sexu, akorát otravuje okolí duchovními kecy. Doslova je stříká. Pak je lepší, když si dá ten sex. Cesta k abstinenci je dlážděná relapsy. Proč vlastně kráčet k abstinenci? Raději kráčet k přirozenosti. Nechat se překvapit, co tam čeká místo malování čerta na zeď. Překvapení je hnací motor každé cesty poznání. Bez spontaneity to nejde, protože aktivizuje ducha. Abstinence je předmět vyvolávající touhu. Projekt, iluze. Nirvánotvorná stezka, takto pojmenovaná, vůbec nemusí být prospěšná a může se zvrhnout ve zkázonosnou dezinterpretaci (a reinkarnaci do červa nebo švába). Buddha každému žákovi radil analyzovat jeho učení svým vlastním rozumem. Každý člověk tvoří a objevuje svou realitu. To, co se zdá být dané, je jenom iluzorní platforma, něco, co se zdá, brzda. Cesta je pro každého člověka jiná stejně jako je každý člověk jiný, individuální, v jiné situaci, na jiném stupni vývoje. Buddha prý jednoho žáka experimentálně uvedl do stavu Nirvány a on křičel o život. Nebyl připraven.

Důležitá je integrita. Aby to šlo člověku od srdce a nedělal to jen pro nějaké ideály. Pak na tom ideálu akorát lpí. Hlavní věc na Nirváně je na ničem nelpět. Nejsnadnější cesta, jak na něčem lpět, někdy je úplně si to odepřít. Tak to ve vás stále existuje v módu ne-přítomnosti. Když si člověk Nirvánu sám nějak koriguje a ordinuje, je to často jen výsledek nějakých jeho bludů, iluzí vyplývajících z jeho nevědomosti. Samozřejmě je to jediná možnost, jak eliminovat možnost své fanatizace něčím vnějším. Chybami se člověk učí. Přesto to chce i komunikovat. The truth is out there (in too, of course). Třeba sexem. My lidi to děláme pro zábavu, nemusíme přitom hned plodit. To je často spíš nežádoucí a vedlejší projev té transcendentální a zdraví prospěšné činnosti. Ono vás to někdy parádně dostane do života, hlavně když jste nastoupili cestu k jen iluzorní Nirváně. Sex vás osvobodí od iluzorní Nirvány. Na obzoru spatříte zase tu pravou. Hrozí ale, že zase reverzně do sexu naprojektujete Nirvánu. Dokonce je to pravděpodobné.

Možná jste se zasekli na jejím prvním schodě. Nepořešili jste svou nenávist a pýchu. Píchat může pomoct. Já už jsem to teda dlouho nešéfoval, jak uvádím výše. Přestal jsem i v tom samohanlivém slova smyslu. Buddhovi mniši tvrdí (sic!), že ta spermatická tvůrčí energie, když si ji ponecháte, pak stoupá páteří až do mozku, kde vám dá nějaké nadpřirozené schopnosti. Ty ale nesmí být vaším cílem, to by bylo zase lpění. Kámoš říkal, že to zkoušel, ale sperma se mu zaseklo někde nad zadkem. Pak musel k doktorovi se zádama. Jako u abstinence v sexu, chlastu a cigárech, i u honění po čase vyhasne ten řetěz k akci. Přestane být vaším stereotypem, vypadne vám z hlavy. Jste zase panic. Víc než panic. Panicové honí a tím se magicky připravují na real thing. Jste malý kluk. Máte zase takové ty intenzivní prvotní sexuální podněty ve formě vnímání žen jako mystických bytostí nadaných superpower. Úplně krásně je vnímáte a neškatulkujete, co vám dělají a co s tím uděláte. Chováte se k nim hezky, protože nevnímáte tu sexuální výzvu. Nejste gay ani malý, takže někudy se do nich přesto snažíte proniknout. Pohledem, slovy, situacemi. Jste prostě takový divný. Neřešíte budoucnost, neulpíváte jen na jedné. Vnímáte ženskou energii jako celek.

Nejste ale Buddha, spíš Sartre, takže nějaká se vám přece jen zalíbí. Ulpíte. Jdete za ní celí divní. Dětská maska je v troskách. Jste dospělí a nevíte, co si s tím počít. Vaše pohoda je odhalena jako neupřímnost a vy se to snažíte zachránit humorem. Takovým dvořením-trolením. Máte neodbytný pocit, že jste k tomu nějak vyzývaní. Nikdo než vy a ona tam není, takže k tomu musíte být vyzývaní jí. Ale holky jsou z principu nevinné. Mají od přírody to, v čem jste se vy chtěl zabydlit. Mají to vědomí. Mají ho mezi nohama. Všechno se zvrhne v opak toho, v čem jste se předtím blazeovaně bahnil. Je důležité, abyste aspoň zdánlivě setrval na rovině bohorovnosti. Až v případě blahosklonné konstelace se vyšvihněte ke švihu, viz výše. Neopírejte se o její domnělou výzvu. Pokud to uděláte, dojde k blahosklonnému přelití, přehoupnutí se z předchozího extrémního postoje do postoje opačného, pudového procitnutí z projekce Nirvány do jejího originálního reflektoru, sexu.

Předchozí postoj je odhalen jako přetvářka, vyhrocený a motivovaný strachem a ziskem. Celá nová identita chlípného mnicha, který si myslí, že podvádí Buddhu, ale podvádí jen sám sebe, vlastně ani sebe, jen je uzamčený v tom, co si myslí, strašně nervózní jako nesebevědomý, záletný manžel, je velmi antisexy narozdíl od původní představy jeptišky. Je třeba vyčkat na vstřícný krok objektu. Ale opravdu? „Muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín,“ píše anarchistický buřič Fráňa Šrámek ve slavné básni Splav. Muž by měl být iniciátorem a nositelem touhy, žena jeho útočištěm. Žena je společností vyzvaná nebo odsouzená, chcete-li, hrát roli neintencionálního, apersonálně spontánního vědomí. Muž je zatím ono pomíjivé já, které pro ni má chtít umřít. Je to takové divadýlko, ale musí se hrát. Úděl člověka je hrát, ta hra je komunikace. Jinak nikdo není spokojený. Není to pozéřina, je to cit pro pozorování. Údržba rovnováhy archetypálních postojů.

Nezbývá, než pojmout mou asexuální polohu jako sexuální, požitkářskou. Na jejím poli si vytvářím co nejlepší výchozí pozici pro co nejlepší sex jako kuřák, který nekouří, aby mu to pak co nejvíc chutnalo. Nesmím tam ale zakrnět do stoické ataraxie (nevzrušivosti). Uchovat výdobytek imunity vůči (před)postoji vzepření-se-o-zem a využít ho k dosud nevydobytému citu pro švih, respektive k probuzení švihacího instinktu. Asexuální polohu jsem taky zvolil, abych se osvobodil od chaotického balení, které nepřináší pocit úplnosti, spíš naopak. Balení je sypání, zběsilá hra o čas bez zájmu o výsledek. Čas nikdy nemůže být výsledkem, protože neustále uniká. Propadl jsem tomu po rozchodu s tou pravou, abych to jakoby dohnal a taky, abych ji nahradil, a to při vědomí její nenahraditelnosti. Ne, že bych ji pořád miloval. Časem přestala být tou pravou na rovině faktu (vně) ale na rovině hodnoty taková zůstala (uvnitř). Pomíjivé Já se snažilo dosadit na její místo kteroukoli jinou kandidátku. Všechny žadatelky (žadatelky jen z pohledu pomíjivého Já zdráhajícího se jít na věčnost) jsem vyděsil k smrti, když jsem k nim natahoval modrající pařát chřadnoucího Já s melancholicky, hladově hrůzyplnýma očima.

Tento problém zůstává. Jen se nad něj povznáším v potenciální Nirváně. Ta neznamená nevzrušivost, ale řešení, vyhasnutí napětí. Procitnutí na prázdném poli. Nezbývá než přijmout vlastní smrtelnost, přijmout se, přijmout sex. Přijmout vlastní smrt a co je mnohem těžší – vlastní narození. Zrodit se pro člověka, pro druhého člověka, protože pohyb mého nekonečného hledání náhrady vlastně znamená útěk před tím, kdo hledá mě a přede mnou samým. Před tím, kdo mě ztělesní, kdo mi dá novou inkarnaci, novou podobu, nový pohled, novou sexuální bytost, novou novost. Na poli abstinence alkoholové, nikotinové, sexuální, masové, mediální, přátelské, prostě na poli totální abstinence si pro to stanovuju ideální podmínky, aby to jakoby nebolelo, aby to proběhlo úplně smooth, ale to je oxymorón. Aby se člověk mohl najít, musí se ztratit. Musí se mu zhroutit systém jistot, musí umřít, musí žít.
Pokud se opravdu chce najít, pak není otázka, jak to obejít, ale jak dopad životodárné apokalypsy zmírnit. Jak ji vyvolat a řídit. I to se zdá jako oxymorón. Prostě jít do toho, jít do ní. Zasloužit si to vědomí, vytvořit svou budoucnost. Dobře, dost.

každé teď už není
žádné teď není poslední
tis rulík ruská ruleta ty ses ztratila
ty už není stejně jako jiné věci a věty
tuším svět za dalším krokem
za dalším rohem za dalším setkáním
představuju si že mě vytrhne
je banální přesto to zvládne
tuším svět a musím jít k němu
na hranici svých možností
zkoušet se zafektovat zaláskovat
v konkrétní situaci do konkrétní postavy
v dramatu hrát na matu
házet tam drobáky mlátit do tlačítka
hypnotizovat točící se kruhy obrázků
čekat na svatou trojici která nepřichází
dýchat vůni jejích očí vstřebávat svou nevolnost
oprošťovat se od světa který neznamená nic
vracet se do něj protože znamená všechno
minimálně pro tuto chvíli
je to jediné místo které utiší žízeň
nitky se tu stékají u ní
momentálně

Už nemám zlomenou ruku. Už nemám zlomenku, jezdím na jízdenku. Naraženou. Ale jednou přijdu na zastávku a v tu ránu to jede. Další až za hodinu. „Super,“ říkám si. Nemusím mrznout, tvrdnout. Přijel mi přesně do kroku, jako když z voleje dáte gól nebo smeč. Z brečení zteč, vyjde to. Mystické znamení vás hodí do klidu, vyhodí z obliga řešit jízdné.„Mně to přijelo úplně přesně do kroku,“ by ale asi jako výmluva neobstálo. Ono často neobstojí vůbec nic. Révové soucitem neoplývají. Nejsou to zdravotní sestry. Prvních pár vteřin se konstituuje busový vesmír, atmosféra je zhuštěná adrenalinem. Nikdo nevstává, aby ve jménu dopravního podniku provedl razii. Adrenalin se zpětně vychytává (tak se to říká) a já si říkám: „Ten rauš miluju.“ Vezu se zadara.

Na další zastávce nenápadně bedlivým pohledem kontroluju lidi. Ten to není, ten taky ne. Problém je, že vždycky poznám, který to není, ale nikdy nepoznám, který to je. Pokud se teda neprozradí uniformou. Ve Zlíně nejsou tak slušní, aby se tak identifikovali, jako třeba v Praze. Zabydlím se v tichém spiklenectví a věřím v Boha. Zbývá poslední zastávka. Už to moc nečekuju. Adrenalin je pryč, mellow mood has got ya. Chybí mi konstantní paranoia černého pasažéra. Většinou v poslední době lístek mám. To se ale nepočíce. Na druhé straně busu týpek razí lístek. Tváří se vševědoucně. „Pohoda,“ říkám si. Zakecá se s ženskou vedle. Řeč těla není žoviální, ale ani nepřátelská. Promluví i na pána opodál. Co no, jsou Vánoce, je přátelský. Jde dál skrz hromadný dopravní prostředek. S každým něco prohodí, ale s nikým se nezastaví. Ruku má vystrčenou, jako by něco nabízel. Asi něco z takových těch chráněných dílen. Stříbrný odznáček.

Bus zastaví na křižovatce. Stojím úplně vzadu. Nemotorně se vrhnu ke dveřím. Ještě jsem to nezkoušel, ale slyšel jsem, že dveře jdou otevřít, když je roztáhnete. Člověk nemusí v téhle archetypální jobovce (kdy nemá jízdní průkaz a jde réva), jen čekat na smrt jako ovce.

Zkouším je otevřít, ale ani zdaleka na to nemám zralou ruku. Ani do toho nejdu naplno. Proč do toho jdu? Demonstrativně? Je to spíš takový zkrat. Opřu se o skleněnou výplň a čekám. Ještě je tu naděje, že týpek přede mnou načapá jiného nešťastníka a ten to za mě vyžere.

Rozhlížím se, jestli si mého zoufalého úskoku někdo všiml, ale ten humbuk se děje jenom ve mně. Jsem zoufalý jako boxer čekající na káó. Se vší ochotou bych někomu přenechal černého Petříčka. Ochota se mi ale vrací jako bumerang. Tenhle bus obráží vesnice, neveze žádné randoms. Všichni mají měsíční, tříměsíční, paušální a všechny možné legitimace, které se prodávají. Já jsem cyklista. Ještě včera jsem měl sádru. Teď se ale opravdu není na co vymluvit. Leda že mi bus vjel do trasy chůze. Já jsem do něj nevědomky nastoupil. Jsem v tom úplně nevinně.

Black passengerovi se nevěří ani bota na noze, takže bych mohl úpět a ukazovat na ruku a nic by mi nepomohlo. Samozřejmě mě nic neomlouvá. Bylo by to jen takové mrskání. Prázdný apel na lidskost révy. Pak by mě jistě jako peklo zařízl. Soucit tihle týpci při výlovu parazitů na systému mít nesmějí. Tihle týpci se nesmějí. Vyčerpal jsem všechny možnosti. Všichni měli lístek. „Nemám,“ nemám. Ke všem těm lapáliím přijdu ještě o litr. Konverzace s révou mě paradoxně uklidňuje. O samotě to vždycky vypadá horší, než je. Možná to o samotě vypadá just right a v neosamotě právě moc lehce. Když je člověk viděný jiným člověkem a dalšími člověky v situaci, tak hraje. Hraje sám sebe a tím se od sebe oprošťuje, od situace a jejích starostí. O samotě není před kým hrát. Všechno na něj padne. Takže když už, scénu si může užít. Trpět bude ještě dost.

„Tak nějaký průkaz,“ nakloní se ke mně s přehnanou důvěrností. Jako bych byl teď jeho. Symbolicky mu zavane z úst. „Nemám,“ trvám. „Něco musíte mít. Kam jedete?“ dotírá. Zní to, jako by taky hrál. „Do města.“ „Kde vystupujete?“ Bus zrovna přibržďuje. „Tady.“ Vylijeme se na vzduch. „Něco musíte mít. Občanku, průkaz pojišťovny. Kam jedete?“ diví se o překot. „Fakt nic,“ usmívám se, protože réva ten požadavek přednáší s takovým vyhroceným vtipem, jako bych opravdu musel mít nějaký průkaz, který je k člověku morálně připnutý jako mikročip nebo číslo z koncentráku. Nemít ho přesahuje lidské chápání a já tento přesah reprezentuju jako blízké setkání třetího druhu. Pasažér bez jízdenky ale nemusí mít průkaz. Třeba ztratil peněženku. Nehledě na to, že je to výhodné. Získá důvod, proč si nezaplatil jízdné a zároveň prostor pro vytvoření falešné identity. Pasažér bez průkazu musí být stejně běžný jako revizor bez soucitu.

„Takže jméno,“ tasí bloček. Takže impro. Adam, tlačí mě čas. „Adam Michna,“ jmenuju se. Ještě pobavený z té předchozí scény to podvědomě schválně říkám ironicky strojeným hlasem. Jako by mezi námi bylo tiché spiklenectví a sepsání protokolu divadlem pro velkého bratra. Dobrý kámoš z dětství se jmenoval Michal. Že bych to na něj chtěl hodit? Vlastně ne, Adam Michna z Otradovic. Učili jsme se o něm na gymplu. Nakonec to k něčemu je. „Bydliště?“ „Kúty pět pět jedna.“ Teď už mi réva přijde chladný a vážný. Lituju své předchozí uvolněnosti. Pořád je možné, že po sepsání zavolá policajty a vystaví mě trapasu. Ani nevím jestli na Kútech nějaké pět pět jedna je. Réva naštěstí zlínský zeměpis neovládá. Údaj přijímá. Podá mi bloček k podpisu. Obezřetně podčmárnu Michnu. Fingovanou samozřejmost podpořím rozvelátou koncovkou. Během ní mám čas popřemýšlet, jestli zavolá policejní hlídku, aby mě ověřila, jestli bych utíkal. Můj způsob bytí není diskopříběh, ale James Bond, který sice běhá, ale ne před revizorem. Z poslední mojí kudrlinky mi dojde, že revizor mě nechá žít. Podá mi kopii smlouvy. „Díky, pěkný den,“ rozloučím se po americku. Něco odpoví, ale nerozumím mu. Možná to bylo vysvětlení všeho, ale nepátrám po tom. Strčím si papír do zadní kapsy a vplavu bez viny mezi lidi. Krásně neznamenám nic.

Teď jsem četl Kierkegaardovo pojednání o zoufalství jménem Nemoc k smrti a zjistil, co je vlastně Bůh. Že jsem se s ním párkrát setkal a vždycky to bylo hrubé. Vždycky mě vysvobodil z největšího zoufalství. Taková ta náhlá euforie v mezní depce. V šestnácti mě rodiče zavřeli na chatě na prázdniny, protože jsem měl dělat reparát z deskriptivní geometrie. Depku jsem měl z toho, že nemůžu být s jednou Francouzkou, kterou jsem potkal na Kanárech, kam jsem během těch prázdnin jel na přelomu července a srpna. V červenci jsem četl Čapka, spal ve stanu a psal. V srpnu jsem euforicky zahradničil, občas hulil a plánoval neudělat reparát a odjet za tou Francouzkou na Bretaň, úplně vážně. To říká K., že uvěřit v Boha je skok do absurdna. To, co nabudeš tam za branami, které se ze světského hlediska jeví jako absurdno, se pak stane tou boží pohodou. To zjistíš až pak. Musíš to prostě fáknout. Let it go, let it be, let it flow.

Ten skok do absurdna má vlastně totožný význam s tím, v jakém smyslu používám slovo afekt. Pamatuju si, jak jsem o těch prázdninách oslovil na chatě nějakou holku u rybníka. Jela na koni. Rozhodl jsem se k tomu naprosto spontánně, nemělo to žádný smysl pro tento vesmír. Přesto jsem to udělal, jen tak, z čiré happiness. Nebo spíš z čirého zoufalství a přineslo mi to čirou happiness. Od té doby takovému nesmyslnému, radostnému činu říkám afekt. Asi od té doby zaměňuju pokání za balení. Podle Sartra je snaha někoho sbalit za účelem lásky vlastně snaha získat svobodu druhého, která by založila tvoje bytí, získat nepřímou moc nad svým bytím. U obratu k Bohu jde o intuitivní založení svého bytí prostřednictvím Boha. V obou případech ztrácíme své Já, abychom ho získali. V případě zoufalství ztrácíme své Já bezdůvodně nebo možná proto, že to nevyšlo v té lidské lásce, protože ta je logisticky odsouzena k nezdaru, jak dokázal Sartre na straně 426 Bytí a nicoty.

Udělal jsem reparát, nastoupil do školy a happiness šla ve stereotypní samsáře gymplu do háje. Světsky to samozřejmě bylo skvělé, prosperoval jsem v systému. Jel jsem dál, ale moje milované boží absurdno zmizelo jako pára nad hrncem. S tou Francouzkou jsem se setkal o osm let později. Byla nabušená, z akvabel přesedlala na judo. Šplhal jsem pomocí přetvářky dál po stromě konvenčního poznání. Po stromě zoufalství. Úspěchy v Babylonu byly debakly v Duchovnu. K. upozorňuje, že zoufalství se často skrývá za fasádou dokonalého štěstí. Nabrnkl jsem si holku, kterou jsem miloval. Byla to křesťanka. Nechápal jsem, že miluje Boha víc než mě. Žárlil jsem. Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem z toho stromu skočit dolů, ale byl už jsem moc vysoko. Čím dál výš. Pohled dolů děsil.

Dlouho jsem pátral po příčinách té letní happiness, a jak se k ní znova dostat, ale viděl jsem jenom kauzalitu. Viděl jsem, že mě k ní dovedlo největší zoufalství, ale nedokázal jsem uchopit tu vzpouru, která ho přetavila. Myslel jsem, že to byla láska k Francouzce, ale to se ukázalo jako mýlka. Nebo to, že jsem pil hodně kafe? Vycházelo mi, že se musím dostat do co největšího zoufalství, abych se dostal do té happiness. Žil jsem podle toho, ale nefungovalo to. Soren Kierkegaard na to vrhá světlo. Hřích je pozitivní, tyhle uklouznutí a minutí nás přibližují Bohu. S velkým důrazem ale poukazuje na to, že to nejde uchopit racionální úvahou. Nejde si to naštelovat. Taková snaha odpovídá právě jednomu ze dvou druhů zoufalství, typicky mužskému zoufalství vzdoru. Ten se vyznačuje tím, že chceš být sám sebou. Samo zoufalství nemůže vést k odpuštění. (Odpuštění je právě ta happiness. A pokání, říct si o něj, to je ten afekt, vystoupení sama za sebe, promluvení sebou samým na Boha. On byl ta holka na koni. Moje zásadní zoufalství je, že hledám v holkách Boha. U Sartra je afekt převzetí odpovědnosti za svůj život v zoufalé mezní situaci, kdy se svět mění v absurditu. Sartre samozřejmě Kierkegaarda četl. Spoustu z jeho nábožnosti přetavil do svého ateismu.)

První stupeň zoufalství je hřích. Uvědomění si hříchu, sebe sama v hříchu je sice znakem pokročilého ducha, ale vede k potencování zoufalství na druhý stupeň, který se jmenuje zoufalství nad hříchem. Čím víc vědomí o vlastním Já, tím větší zoufalství. (V buddhismu se zoufalství říká utrpení. Hřích je vlastně buddhistická karma. Zoufalství nad hříchem je podlehnutí negativnímu stavu mysli.) Kierkegaarda považují za prvního existencialistu. V mezní situaci tvoje zoufalství dosáhne bodu, kdy se ti vyjeví jeho absurdita. Vzbouříš se a vystoupíš sám za sebe. Promluvíš sám sebou. „Life is good and then it hits you, stuff you thought it comes true. Once it hits your mind, what you gonna do? Don´t keep it inside, you´ve got to SAY IT!“ To je od Beastie Boys. Jeden z nich, Adam Yauch, dostal rakovinu. Tenhle text je z té doby. Cokoli tě zastaví a donutí uvědomit si sebe, čas a ten mazec kolem. Bývají to právě nepříjemné, až tragické události, které nás pokoří tak, že hledáme pomoc jinde než u sebe nebo druhých. Ve všem se určovat a všechno si plánovat sami – to je právě zoufalství vzdoru. Chtít být sami sebou bez ohledu na moc, která nás určuje.

Vzdor ale není jediný. Druhý druh zoufalství je typicky ženský, zoufalství slabosti. To je, když se nechceš stát sám sebou. Stejně jako když se chceš stát sebou, se míjíš. V obou případech hřešíš. (V jazyce Toltéků znamená hřích „minout cíl“. Cíl je Já.) Jestli se do hřešení, negativní karmy zapleteš záleží na tom, jestli si nad hříchem začneš zoufat místo, abys požádal o odpuštění, v božím afektu oslovil holku na koni. Záleží to na tobě. Je to tvoje svoboda. Zoufání nad hříchem je vlastně uvědomování si vlastního Já v hříchu. Je to mrazivé vědomí o ztracenosti, míjení sebe se svým Já, navíc vlastní vinou. Je to pyšné, fatální užírání. Sartre uvádí tři reakce vědomí na vlastní zpředmětnění, tedy vynoření ve světě, které s Kierkegaardovými dvěma základními druhy zoufalství korelují – stud, strach a pýchu. Stud je vlastně strach být sám sebou a pýcha je vzdor, snaha být sám sebou, která ale vede k tomu, že mohu být „jenom“ sám sebou a už ničím jiným, jak píše Sartre. Zoufání nad hříchem vede k tomu, že se v sobě uzavřu, zacyklím, píše Kierkegaard. Obrat k Bohu, afekt, pokání, prosba o odpuštění jsou vlastně to, že vědomí pokorně přijme své zpředmětnění, vystoupí samo za sebe, i když vlastně samo sebou není. To je to utrpení, zoufalství, které se potencuje, kumuluje právě v těchto reakcích na něj, ve studu a pýše, ve strachu.

Nejvíc se realizuje ve svém popření. Čisté vědomí je vědomí předmětu. Když vědomí klade samo sebe jako předmět, koná reflexi, vzniká Já na pozadí reflektovaného vědomí. Tato reflexe je vlastně prvotní hřích, pozření jablka a touha skrýt svou nahotu – stud, strach a pýcha. Reflexe a zjevení Já na straně reflektovaného vědomí toto vědomí zneprůhledňuje – vsouvá do něj neprůhlednou desku zrcadla, které tvoří zdání života, zdání, které je možné kontrolovat a buď jím být nebo nebýt, znát se k sobě (pýcha) nebo ne (stud). Proč? Strach. Proč je základní stavební kámen zoufalství. Já se zprůhlední v Bohu, píše Kierkegaard. Obrat k Bohu je tedy upření vědomí od sebe sama na Boha, na zakládající magickou entitu intuitivně vytušenou v nicotě, za předměty. Zprůhlednění v Bohu. Ustání v hledání, v zoufání. Bůh je, že všechno je možné, píše Kierkegaard.

Taky tohle – hřích je pozitivní. Má smysl, vlastně tě přivádí na dobrou cestu, cestu k Dobru. Je to informace, že na ní nejsi, že ses minul. Je ale třeba nespokojit se s vědomím nesprávné cesty a odkládání té správné. Zvlášť nebezpečné je to, když to jde ruku v ruce s poznáváním sebe sama. Zoufalství se pak potencuje na vyšší formy. Stává se nemocí, která může vyústit ve ztrátu Já, věčné zatracení. I buddhismus má peklo, ve kterém se duše může při špatné karmě reinkarnovat. O stupeň výše je svět hladových duchů, to jsou tvorové trpící neukojitelným hladem. Potom zvířata, pak lidi, pak polobohové, pak bohové. Když v hříchu zoufalství setrváš, zoufáš si nad zoufalstvím, pak pořád znova unikátně hřešíš. Uděláš hřích svým předmětem, stane se tvou drogou, něčím, co tě definuje a potvrzuje. To je druhý stupeň zoufalství – zoufalství nad hříchem. Jako když piješ, abys zapomněl, že jsi alkoholik, protože nejvíc se o tom dozvíš právě ve střízlivosti. Nebo když podvedeš svou ženu, trápíš se tím, nemůžeš ji ani vidět, protože se s ní cítíš nejvíc provinilý a útěchu hledáš u dalších žen. Neznáš se k sobě. To je potencování zoufalství. To je pýcha. To je stud. To je strach. Zoufalství se potencuje v uvědomování vlastního Já.

Jeho třetí stupeň je zoufalství nad nemožností odpuštění hříchu. To je, když se považuješ za nehodného odpuštění. Je to pořád stud a pýcha. Byls předtím tak pyšný na to, jakýs byl. Došlo k takovému propadu, že už sám sebe nechceš. Pohoršuješ se nad Ježíšem. Opak pohoršení je víra. Čtvrtý stupeň zoufalství, ďábelské zoufalství, je popření samotné existence Boha. Shrnutí. Jing a jang zoufalství je, že se nechceš stát sám sebou nebo že se chceš stát sám sebou. Zoufalství je hřích. Hřích je to samé, co karma. Zoufalství nad hříchem je podlehnutí negativnímu stavu mysli, které plodí další špatnou karmu. Kryje se to se Sartrovým popisem stavů, které má vědomí ze svého vlastního zpředmětnění ve světě – stud (nechceš být sám sebou), strach (máš strach být sám sebou) a pýcha (chceš být sám sebou, máš strach být takový jaký jsi. Chceš být mocí, která určuje sebe sama, svým vlastním základem). Hledáš ji v druhých jako hladový duch. Zoufalství nejde racionálně využít k získání božího odpuštění, jen bezelstně afektovaným obratem ho přetavit ve víru. Odpuštění je jen dobrý pocit. V tomhle světě neznamená nic.

Adéla říká, že slova nejsou, ale to není pravda. Slova jsou. Můžou být jalová a můžou být stylová, můžou být dobrá, můžou být různá. Musíš je akorát umět používat jako ten fejsbuk. Je to těžké. Mozek ti stejně jako fejsbuk nabízí furt ty samé výsledky hledání. Je to klec a ani není zlatá. Prostě píšeš a čekáš, co vyleze. Pak to musíš taky číst, vrací se ti to jako bumerang. Kotví tě to, ten výlev tě najednou definuje jako nové narozeniny. Nechceš je slavit, protože ses nechtěl narodit, prostě ses narodil. Nechtěls stárnout, řešit v závislosti na svých genech. Nechtěls být vychován a tím definován k transcendentální katarzi proměny, která ne a ne skončit. Nějaký hlas ti napovídá. Ten démon, co v tobě řádí. Je to vlastně on, ten ty, kterým střídavě chceš a nechceš být, se kterým bojuješ o prostor a čas. Vlastně se sebou, se sebou samým, se sebou vlastním. Následně to distribuuješ.

Směješ se, nenávidíš, zraňuješ, nechápeš. Subjektivně chápeš, co se děje kolem, ale snažíš se to před sebou prezentovat objektivně. Výsledný defekt je zásek. Nevíš, jak pokračovat, zacyklí tě to v tobě. Staré dobré dobře popsané zoufalství je tady v úplně novém hávu s něčím novým v sobě, něčím, co se ti nabízí, co tě vybízí, co se ptá, ptá se to tebou, co se sebou uděláš a ty říkáš, že už to tu bylo. Čekáš, čiší to z té samé nicoty. Snažíš se to chytit, marně. Znova to prožiješ. Snažíš se to procítit, vykročit ze zoufalství. Jít dál cestou své domnělé bezprostřednosti. Zraněný pak ale upadneš, rozmázneš se ještě víc a v tom paradoxu ti nezbude ani špetka rozumu. Beznadějně uzavřený v sobě to vzdáš. Prosvítíš se láskou a vydáš se zase tou samou cestou (až si odbudeš všechny ty rituály smrti, sebezapření, sebezdolání, sebebolest).

Zjistíš, že nemůžeš fungovat ve sračkách sebeviny. Odmítneš myšlenku na sebevraždu, protože tohle naštěstí není deprese. Jenom se to tak tváří. Má to spoustu tváří, které se sváří, vaří jako lektvar tupé touhy. Piješ ho už po staletí a není, co si z toho vzít, než objetí šíleného odevzdání se té situaci, vzetí za vděk nejbližším živým tvorem, který ti věnuje pozornost. Prostě ti spadne hřebínek a ty ho na prchavý moment, který tě nabije silou do dalších let bloudění ve tmě, protože ta je moc silná, víc, než si dovedeš vůbec ve své hrdé, zaslepené lásce, povýšené masce, představit, přestaneš hledat. Tma rotuje kolem tebe, ty kolem toho, to kolem tebe, ty kolem tebe svou všímavostí. Chceš z toho ty (Já) ven, ale nevíš, co dělat v tom světě, nevíš, co jsi a co je tvůj úkol, nevíš to a to je to. Ta disproporce se nádherně doplňuje, krásně se to srovná, když se nebudeš snažit dávat tomu dílčí pointy, dovádět to ke zdárným koncům a znova se rodit, protože tenhle život se všema těma sračkama je jediný život, který máš. Nemáš se stát sám sebou, ale sám životem, uvědomit si ne sám sebe, ale to, že jsi sám, ztracený v autoreversu nivelizace, zautomatizované reflexi postu.

Zavalí tě totální zmatek. Cítíš potřebu to nějak rozebrat, zvrátit, ale to je nadlidský úkol. Užs to moc rozfajroval, rozjel k legálnímu výhledu, k letálnímu obzoru, k masivní kontrole. Chybí kometa, která by to rozčísla. Vzýváš ji každý den, ale má něco jiného na práci, nějaký jiný vesmír, jiné jitro, jiný vítr, jinou variaci na nezměnitelnou situaci, ve které se nacházíš. Pomáhá nějakému jinému tvému Já nebo možná někomu nebo něčemu, co s tebou vůbec nesouvisí. Musíš sám udělat nějaký první krok. „Jak na nový rok, tak po celý rok,“ platí pro každý moment tvého lajfu.  Každý další moment tvého lajfu je nový život, život, jaký je, nejzazší pravda odrážející se v každé situaci, v každé emoci, v každé decentralizaci tvého zhrouceného jha, kterým voláš o pomoc nejbližší bytost, nejbližšího Boha. Každý člověk je odrazem svého Boha, každý je Bůh jako byl Ježíš Bůh, jenže každý je Bůh jen, když v něj a jemu uvěříš, jinak pro tebe nemá žádnou hodnotu, nemůže ti pomoct. Teda pokud pro tebe má hodnotu jen ten, kdo ti může pomoct, ale tak to v zásadě je, pokud teda nejsi Bůh, ten jediný Bůh, kterým nikdo není, který není jistý a ve kterého se taky má věřit.

Něco dává smysl. Pocit a pocit je Eva. Evokovala lásku. Byla hned pryč. Nespoutaná. Zamilovaná láska požírá sebe samu. Láskou se můžeme zmocnit lidí, zoufalstvím pak sami sebe. Jen sympatií indukované bezelstné zrcadlení se dá považovat za sexy. Na základce ho právem šikanovali. Byl neadekvátní. Nedávno se z toho dostal tím, že se přestal chovat konfrontačně díky tomu, že ho všichni zavrhli. Snažil se psát, být sexy, ale skoro k ničemu to nevedlo. Hrozně zmateně se rozloučil se servírkou. Krátkými, váhavými krůčky odešel do temnoty. „Je zatoulaná do mého času jen na pohled.“ Chtěl do svých myšlenek, soustavně odtékat. „Má krásné prsa,“ poznamenal na její adresu. Pobíhala po místnosti. Ve svých myšlenkách se cítil příjemně nezachytitelný. Může zhmotnit svět, zhmotnit se do světa tím, že do něj vteče díky uvědomění jeho nicoty. Stane se nicotou, stane se významem.

„Stejně můžu všechno,“ bušilo mu ve spáncích. Seduje se stylovým skuhráním a shoří v sexu. Jak těžké být sebou, být ničím. Ne ničím jako něčím, ale ničím jako ničím. Jen chemie. Jsme skládanka a hledáme tečnu, svou funkci, archetypální satisfakci. Topil se v té negaci. Hledání je negace. Viděl život z nadhledu, ale nebylo to moc příjemné. „Má krásný zadek.“ Vždycky se to hodí, ale pro něj se to muselo nehodit. To byl příjemný vedlejší účinek jeho nehození se nebo spíš zmírnění katastrofy. Byl v pohodě jen, když byl v prdeli. „Může se v celibátu masturbovat?“ Nepsali to. Nestál za nic, to byl základ. Mládí. Minuta ticha. Jen proleť, jen dýchám, dávám, vracím. Neschopná to citít a nikdy moje. Poplatná touha po plodech pokory. Nutnost žít. Po vlně lásky se zase zhmotní psycha, sekundárně, duálně a ty v klinči těch sil nabízíš šílenství a hledáš útěchu. Když se člověk zasekne, je jako animovaný. Eva mu o den dříve řekla, že vypadá jako animovaný. „Jako bys neexistoval. Možná proto, že jsi tak jiný než na fejsbuku. Tam bych tě nejradši zabila. Tady se na tebe směju,“ smála se, jako by svému smíchu nechtěla věřit.

Byl ve formě, zoufalý. Všude kolem viděl zlo nerozeznatelné od dobra a nevěděl proč. Proč je příjmení zoufalství. Proč je klíč víc než láska. Zoufalství znamenalo, že mohl být milý, aniž by to kladl jako poznání, projekci, most k sexuální potenci. Znamenalo tolik, co západ slunce ve filmu. Bylo nereálné, nekontrolovatelné. „Jsou myšlenky vzpomínky?“ Byl šťastný, když byl nešťastný. Obsedantně meditoval a masturboval. Díky nicotě byl příjemným společníkem. Jinak moc reflektoval, perfektoval. Vrátila se ona simplexní schizofrenie jako vodopád onanie do oceánu. Přehrával si v hlavě různé debaty, hledal styčné body, chvilková porozumění. Dostával se k nim složitými konstrukcemi. Své absenci kolegiality říkal distinkce. Byla to spíš degradace, která za jeho lamentace ústila do něčeho, co na něj lezlo. Někdo ho nakazil. Jako by byl úplně sám. Přišlo mu vhodné se zbláznit, tedy být sám sebou. Sám sebou byl vždycky, když se to nehodilo. „Co si lidi myslí o člověku, který píše, pije mléko, čumí na ně? Znají mě stejně jako já,“ vyděsil se.

Cítil se menší než tečka nad tímhle i a náležitě si to užíval. Usmíval se. Nedotýkalo se ho to. Sváděl to na antibiotika. Být opravdu ničím. V každém okamžiku upřímně, nepřiznaně originální. Aniž bys to chtěl. To se podaří jen, když se staneš tím, číms nechtěl, když je pozdě. Až tam přestaneš držet nit matčiny ruky. Závětří Boha s díky odmítá význam, a tak nic neřeší. Možná je Bůh funkce mozku, možná je mozek funkce Boha. Ale proč? Panuje bizarně, prostřednictvím chemie. Svítá, stav snímá vina. Vnímám, neexistuju, jen asistuju. Asi ju nemiluju, jen konverzuju. Smířlivě osnuju rozloučení s davem-stavem a tříštím hlasy alterega zpátky do nuly. Čekám na totální tématické prázdno potemnělého stolu. Pikantní pat. Prostě medituješ mokvající suicidum a směle se motáš. Ze zvědavosti a taky touhy se změnit, metamorfovat se pro další patro. Nepátrej, pouze se postupně uplatni. Přikurtovaná někde ve významu. Žádný význam není.

Objednal si puerh na dva nálevy, i když je jen na jeden. Po prahodině pichlavého rozboru se dostal k pointě. Trapně se zjevila uprostřed místnosti jako totální banalita. Zabalili to. Za trest zůstal sám, obklopen dvěma banálními rozhovory. Konce jako situace konvulzivně, kolaterálně kolonizují toho, kdo se táže bez významu, a přesto se děje, krystalizuje v katarzní rekapitulaci, která děsí svou rzí. Pomačkaný, potetovaný myšlenkami se vrací, poštěstí se mu pošéfit tehdejší hlubiny, portské ve stínu s vílou, která dychtí nevědět těžko čitelný text. Včera i dnes vnímá jen jedním směrem. Konečně už nejsem, jsem jen sen. Hey, man! „Má krásné nohy. Sluší jí to, když je milá.“ Měl rád, když byla milá. Mohl být milý na ni. Být milý na někoho, kdo není milý, je agrese. Detabuizace. Mámivá opice, která kvílí své nesmyslné představy, aby zastavila evoluci. Cítil se špinavý nenávistí. Očišťovalo ho jen zoufalství. V tichém pláči se zklidnil. Všechna ta zranění, traumata. Katarzní kapalnění na kříži paradoxu. Ale pak je tu zase ta politováníhodná každodenní mortalita, kdy kamarádsky koketuje. V komnatách beatu ožívá ortel. Přitiskni se a zavři oči. Otevři čelo čili třetí oko, kterým jde vidět dozadu nebo do tepla. Připrav akcelerace a skoro nic. Nic tady, nic tam. Nic tehdy, nic teď. Tepající místečko na ksichtu napravo od rtů a další tah. Snažil se číst rozhovory. Snažil se.

Zpětné zrcátko

Odmalička vykazoval můj rukopis specifickou vlastnost, že jsem psal čárky nad písmeny střídavě na jednu a na druhou stranu. Ne úplně střídavě, to by bylo moc systematické. Klátily se bez jasného předpokladu, podle vanutí nedefinovatelného větru. Ten vítr je tak intimní, že musí mít zdroj ve mně, ale nejsem to já. Ovlivňuje mě a bere na sebe různé podoby z tohoto světa. Nic mi není jasné. Nemůžu nic s určitostí tvrdit. Za nic se zaručit. Asi mi ani nejde věřit. Chvíli je noc, chvíli den, chvíli noční můra, chvíli denní sen, který nemá chybu.

Procházím si fejsbuk. Záplava obrazů mě zahlcuje, ucpává. Zmateně klikám bez konkrétního směru. Zapomínám, co jsem vlastně chtěl. Vracím se na svůj profil. Ťuknu písmeno do vyhledávacího okna a kliknu na někoho, koho mi nabídne. Čtu si jeho nový status. Nechci sklouznout do psaní o fejsbuku. O tom, jak nemám žádné přátele a jak nelajkuju stránky, jenom si s lidma dopisuju. Pohodička. Bullshit! Blueshit. Píšu si tu s lidma, převážně ženama, ale není to realita. Ani v ní nevypadám lepší. Kvůli své vrozené skromnosti spíš horší.

Venku to není o moc reálnější. Lidi jo, já ne. Já nejsem realita. Na první pohled je všechno krásné, ale když se rozhodnete, zaseknete, podíváte a promyslíte to, všechno prokouknete. Na tuhle koukací cestu jsem se vydal, když jsem před třemi lety o jedné popelavé středě přestal pít. Byla to neděle. Řekl jsem si, že jestli se chci zabít, ať to udělám jako muž. Vylézt na Everest bez přípravy, na zmrzlých rukou mačky. Ne cucáním všeobecně přijímané sračky. Přestal jsem pít a začal se opájet myšlenkami. Pracovat se svým vědomím. Vplul jsem do různých sfér a názorů. Teď nevím jak ven. Člověk chce být venku.

Potřebuju se probudit ze snového psaní. Přestat se projektovat, obviňovat sebe a druhé. Strhnout strupy minulosti, které nesu s sebou jako nezbytné vysvětlení stávající situace, která s tím vysvětlením zůstane stávající. Stane se ustavující situací mého konce zcela sceleného se mnou už teď, kdy ťukám tato vysvětlující slova v divné snaze uniknout situaci skutečné. Přestávám skutečnou, nevysvětlitelnou situaci poznávat, ztrácím skutečný zrak. Přestává existovat. Je to o pozornosti. Nebo možná jen na člověku, který přijde a řekne: „Hello, lucky boy. Is there anybody out there?“ A nebude to totální troll nebo sebetroll nebo já. Lotos je to nevychytaná sezóna.

Brnění beatu, bezbožné pátky. Přemisťuju světy tam a zpátky. Šrafuju realitu, bytí ve vzpomínkách, bytí na Besedě u bigbítu, bytí ve zmaru po návratu ze Zélandu před čtyřmi lety, kdy jsem nechtěl být šťastný. Žahl jsem flašu rumu a zeptal se jedné holky, jestli jí můžu šáhnout na kozu. „Jo,“ pokrčila rameny. Vsunul jsem jí tam ruku. Bylo to krásné.
Zrovna jde kolem, ale nevybavuje si mě. Vybavuje se s kamarádkou. Někam spěchá v rushi. Většinou tu lidi mají kamarády a někam spěchají v rushi. „Být shy je odvážné,“ píšu si a hledám mršinu.

Lukas po mně háže zmačkanou plechovku od energy drinku. „Co tady bloudíš?“ „Jdu na langoš. Jen čekám, až dojí ta kozatá. Chci, aby mi to udělala ona.“ „Taky chci, aby mi to udělala.“ „Má dobré langoše.“  „I manželka souhlasí. O té si můžeš nechat zdát,“ loučí se.
Začíná pršet avizovaný déšť. V čajovnovém stanu vzniká murphyovská nálada. Vyjde najevo, že není nepromokavý. Mrholí do něj. Je tam moc vyndaných ožungrů, pro které zmizely hranice. Já si je hýčkám jako návod ke svobodě. V odevzdaném okamžiku opouštím komfortní zónu a vystavím se přímo přírodnímu živlu. Proč se ho lidí bojí jak čert kříže? Vždyť je to život.

Aha, když zmoknete, je vám zima. Lidi se pitoreskně krčí namačkaní, pod čím se dá. Začínají hrát Květy. „Proč mi voláš, že chceš, abych se vrátil zpátky?“ kníká Kyšperský. Asi chce, aby ses vrátil zpátky. Proč chce, aby ses vrátil zpátky? To jsou ty zamilované pátky. Rudá světla zabarvují provazy vody. Zapařím na první song, pak už mrznu. Nebe rozsvěcí milióny wattů. Padající voda pojí lidi. Bez chcance by Woodstock nebyl Woodstock. Byl by bez šance. Vodtok. Vláčím se k autu. Bahno mi tíží žabky. Svleču hadry. Suším se.

Kyšperský zpívá o svém nenarozeném, nepočatém dítěti, se kterým prý snídá a různě ho vídá. Cestou zpátky v autě přemýšlím o své dívce, která, budu-li mít někdy dívku, nejspíš teď někde taky bloudí. Potřebuje být nástrojem něčeho, potřebuje mít cíl, aby se mohla v něčem zdokonalovat, nějaké krytí absurdity. Možná zrovna taky myslí na svého budoucího sysla, jaký asi bude, a je jí trochu trapně jako mě. Mně je dost trapně. Často je mi líto lidí. Pořád hledají bezpečí, zábavu, žijou životy ve stínu smrti, vytvářejí hodnoty, rodí děti, v něco věří. Každý, kdo žije a něco hledá a nehodí si šňůru, je skálopevně věřící člověk. Je mi jí líto, je mi za ni trapně. Pak si v jedné zatáčce, kde voda z kaluže vysoko vystříkne, uvědomím, že já taky takhle trapně a politováníhodně prahnu po nějaké z těch nedokonalých, neúplných abstraktně-polofyzicky-chimérických bytostí. Na jednu z nich přímo abstraktně upírám zrak jako upír z romantické fantasy. Jsem bezbřeze politováníhodnější než kdokoli, koho ve své samolibosti lituju.

Na kočičích hlavách ve Veselí nad Moravou ztratím správný směr. Chce se mi čurat. Vystoupím bosky na teplý, morký silniční asfalt do blýskající se noci. Vypouštím se za zastávkou a přemýšlím, už je to racionální, nejistý poznatek, o tom, že vlastně asi lituju jenom sám sebe. Tou lítostí stavím mezi sebe a sebe zeď. Ta lítost je něco jako pýcha, když je člověk svým vlastním bohem, protože si myslí, že ví, co druzí cítí. Zabředne do tak metafyzického stavu jako je soucit. Sám si soucit vůbec nezaslouží, protože ví, co je utrpení, a přesto trpí. Trpí za lid, který platí za fesťáky, chlasty, žrádla, lásku, platí-žije, platí-pálí tvůrčí statky, přetváří je v nicotu sounáležitosti, která visí v éteru neviditelná jako temná energie, která není materiálně-racionálně zaznamenatelná, ale vyplňuje většinu vesmíru. Všechno ovlivňuje.

Nastartuje auto, udělá u-turn a intuitivně najde cestu na Uherské Hradiště. Je mizerně značená, všechny cesty jsou mizerně značené. Když nechcete znát mapu, musíte se ptát a stejně se smířit s blouděním. Uvědomí si, že přímo ve shnilém jádru té jeho oddělenosti trčí materialismus tvářící se jako láska. Buď ho vzývá nebo zavrhuje, ale nedokáže s ním produktivně operovat. Ten materialismus není jen to tělo, ale právě taky city. Vjíždí do Uherského Hradiště. Cesta do Zlína je ještě dlouhá. Je to dluh. Žalostně známá. Zná každou zatáčku, každou vesnici. Bílovice, Březolupy, Šarovy, Bohuslavice u Zlína, Březnice, Zlín. Jako zastávky metra. Drží volant, nezúčastněně jím pohybuje, na tváři něco jako úsměv. Chtěl by být jinde. Ne tam, kde by chtěl být ani tam, kde je. Úplně mimo chtění. Je na tom pořád stejně, ve stejné trajektorii opisující jeho samého. Vzpomíná na svoje zážitky. Není to on. Podívá se na sebe do zpětného zrcátka. Nic nového. Může udělat jen něco cirkusově pitoreskního, aby si uvědomil, že žije. Zařvat, něco říct prapodivně do prázdnoty sebe sama v autě, ve svém okruhu ipseity.

Ona někde právě teď taky žije změť výzev. Pomalu pomíjí poztrácená mezi kilometry. Musel by se na ni opravdu zaměřit. Opravdu se do ní vypustit, opravdu se do ní odpustit jako do absolutně spásné myšlenky. To by se ale musel stávající stav stát nesnesitelným. Musel by pohrdnout materiálním pohodlím ksichtu, ve kterém dlím jako v neproduktivním stavu mysli. Ale není to ztraceno. Projekt vyžaduje neustálou angažovanost projektujícího. Stupor se obnovuje v každé vteřině. Jde o to, dát očím svobodu, aby spatřily něco jiného. Obnovit se z deprese setrvalého beatu, kterou střídavě kladu za vinu tomu, kdo se zrovna naskytne, abych si nemusel přiznat, že s ní žiju jako s něčím milým. Jako s milou. Závratnou rychlostí se řítím z kudlovského kopce k mrakodrapu. Kouknu po sobě do zpětného zrcátka. Moje oči mi kromě bezesné prázdnoty sdělují, že ta proklínaná danost je přece jen moje poslední útočiště před katastrofou. Můj ksicht se usměje. Dole to prudce stočím doprava. Ona tam někde… Jestli tam někde je, je úplně všude.

Chtěl bych přijít na totální metaforu tvorů, odskočit si od záměru-nezáměru ke skutečnému vyjádření. Vyplnit příběh, vtisknout se do davu písmem. Činem, v němž se staneš někým. Popíšeš všechny a vypíchneš aspekty jejich osobností, které by jinak zůstaly navždy nepovšimnuty. Zrodíš je tak k novému životu. Propojíš se s nimi a oni se poznají. Je to nejvíc, co můžeš udělat. Sám tam příliš nejsi. Nedáváš moc znát. Jen zrcadlíš. Právě to jsi ty. Unikátní moment variability zrcadlených objektů. Jsi to, co právě teď ta mozaika připomíná. Za ideálních podmínek se ti to daří zachytit v písmu. Má tu moc zastavit čas. Nahromadit vjemy s jen omezeně volní kontrolou písmaře, protože každá intence dříve než později zaniká. Díky tomu to zůstává pravdomluvné. Písmař zaniká a zase se osvobozuje v nových a nových hlasech. Nemůže a nesmí nikomu nadržovat. Jeho Bohem je čas. Na místě uhynulého směru se vynořuje další. Ten cíl není jasně daný. Kniha, kterou držíš, je magický precedens.

Písmař a čtenář se zastaví. Nastaví se na něco vzájemného. Písmař vrhá v kostky symbolů, které musí být dost konstantní na to, aby šlo sdílet jejich smysl. Ten jim ale ve finále dává až čtenář. Není to žádná čtvrtina, ale celá polovina sdělení. Polovina zkušeností, polovina přítomnosti přetaví příběh v něco úplně jiného. Zanechá písmaře tam, kde byl. Pokud si usmyslil sdělit něco pevného, pevně se převtělit, stát se dílem, jak se říká, jen se zasekl na jedné z osobností, které ho ovlivnily. Ty další chtěl popřít, vymanit se z nich. Dočetl-li ho čtenář do konce, zůstal v něm pocit, že písmař se na něj přisál jako klíště, upír nebo komár. Snažil se smysl v čtenářově mysli někam vmanévrovat, čtenáře ovládnout. Tím ho úplně ztratil, čtenáře i smysl. Písmař nerozhoduje, z které strany vítr duje. Tak to zkrátka a dobře nefunguje. Není to písmařova reálná ambice. Ambicí má tisíce, ale ne šířit něco, co si usmyslí. (Boží) písmo svého ega.

Písmař může zachytit a předat jen pohyblivý obraz té mozaiky jednotlivých událostí a osobností. Nemůže být více lidmi najednou, musí být více lidmi po sobě. Nelpět jen na jednom z těch lidí, nezaseknout se na nikom z nich. Ani na lidech všeobecně. Písmař musí kráčet určitým směrem, ale ne předem daným, predestinovaným. Jeho (s)dílo se podobá tanci kolem ohně (cíle jeho cesty). Písmař nesmí podlehnout tendenci předat přímo ten oheň (ohnisko). Chce-li, shoří jako pověstná můra. Takový pokus se samozřejmě cení, má v sobě něco, co nic jiného, čeho může písmař dosáhnout setrvalou snahou. Smrt, absloutní temporalizaci. Probuzení. Chce-li ale zůstat písmař písmařem, ne popelem nebo rockovou ikonou, musí se spokojit se záblesky a stíny, stavět si cíl v mlhách. Smířit se s tím, že cíl je jen fatamorgána, uctivěji řečeno vize, která ho má k tomu kráčet dál, které se obětoval, aby zorganizoval party čtení, počkal na naději, která není, nesmí být, a tak, když se objeví, nechává ji táhlým pohybem ruky jít. Jeho cílem není klid, musí zlatou žílu mlít den co den, nepomáhat si planým patosem pudů.

V koutku duše chce písmař jít rovnou za nosem. Nebýt víc než tvorem obrazů, které záhadně navazují stylem, který nevymyslel. On je jen koná. Jaký zázrak, kontakt! Písmař je bdělý snář energicky chvátající na západ chápat první večerní družici, která pojí noc a den ještě ve světle oranžovém. Smiřuje znesvářené strany ruchu a spánku v čilém bdění, vidí odkapávat dění, sled vět, slet scén, do kterých nezasahuje. Za odměnu si uvědomuje, že je to jen v jeho hlavě. Všechno vytváří jeho pohled. I čtenáři jsou písmaři, jen dělají něco jiného.

Máš kůži hebkou jako peří. Barevně úplně nevinnou. Jinou než jiné. Ne, že bych znal moc kůží. Je lepší znát moc kůží nebo neznat? Záleží na kontextu. Na tom, jak budu pokračovat. A v čem a s čím. Co to je pokračovat? Je to něco říct? Zašeptat, zakřičet? Rozběhnout se a přeskočit zábradlí? Zlomit si ruku, ručičku na hodinách? Lehnout si na trávu, vrtět sebou jako na houbách? Tak nějak se cítím. Jako na houbách. Když se cítíš jako na houbách, jsi úplně každým svým pohybem. Ty mě vidíš jako někoho konkrétního, hmatatelného. To je tím, že vidíš jenom tělo. Já pro sebe tělo nejsem, jsem vědomí. Vědomí tebe teď momentálně. Tvého těla. Ty jsi plná mě, já tebe a každý jsme sám sebou

Neobtěžuj se a nestěžuj si. Jen stalkera by napadlo, že je, co chápat. Vniknul by dvěma prstíčky do submisivní mysličky, vslídil by se mi do mysli svými výmysly, konotacemi, o kterých nemám tušení. Na mých dveřích jeho bušení. Na nich konstantní symbol opozice. Myslí to moc vlažně nebo moc rázně? Honosí se naprostou nepotřebou soukromí. Neohromí mě, ale ochromí. Oněmí. Obscénní. V tomto éteru jsme jinde, než jsme, a tak musí ke slovu přijít magie. Něco, co nás svým způsobem zabije. Dá našim příběhům společný smysl. Najednou nebudeme jen těly, ale Monetovými novými obrazy. Chvílemi jen sytě bílými výkresy bez poskvrny. Smíchu bude poskrovnu jako v Kafkových dopisech. Nedostaneme se dál, než na spontánní fresky znásilněné Boudníkem.

Scény emanují z Nic. Spontánní frazémy, zmatené pohledy žen, líné úniky do zteplalých meandrů a zpátky do modrého, moderního proudu. Zdrcená bezcennost se magickou nicotou přetaví do variabilního symbolu lásky. Bývalé lásky se zvrhly v pomsty, lítání v lístost.
Tenhle kruh jsem s tebou ztratil, tenhle klids mi zhatil. Z prázdnoty tvé samozřejmosti nebylo úniku. Celé to bylo jen cesta k tobě, byls předmět. Teď tu stojíš a v té přítomnosti mizíš. Chci dál lhát sám sobě a tím o tobě vědět. Být na dohled, dohledatelný jako Foglarova kniha v regálu, ne nedostupný jako ztracená Rimbaudova báseň. Pocit z ní je magický. Předmět musí nebýt, aby byl. Žiju v tomhle zvláštním hájemství trollů bez domova. Vytrhují mě scény, jak se mládí miluje a stáří mává na dětství. Tichý svědek vědomí, které ulpělo na pomíjivých, nepopsatelných strojích. Být, když je život.

Kdyby tu byla, tak by nechyběla. Chyběl bych já. Doběla rozpálený na hranici sdělitelnosti, Hus na štítu konformity. Já v koutě lákadel podléhající směle, měnící se skvěle do něčeho, co nikdo nečekal, nečeká a nebude čekat. Tečka. Chybí události a údy, aby provedly potřebné úkony. Potřít rapidně se proměňující minulost semenem a soplem je mým nesplněným snem. Společnost zaměřená na výron. Nesmíš přestat psát, nesmíš přestat sát, nesmíš se přestat ptát, navrhovat řešení. Jen pak to bude pokračovat. Setmění, kuropění, napsání, přečtení. Budeš mě trápit tím, co je, co není. Budeš mě trápit mnou. Ve skutečnosti to budu já, kdo bude trápit tebe. Budeš mým poslem z nebe. Vsunu ti svůj úsměv do dlaní, úst, klína. Ve skutečnosti to budu já, kdo bude trápit tebe, vynášet tě do nebe. Snášet dolů modré jiné.

Ticho. Jsi ticho. Zůstává skořápka rozbitá na podlaze, skořápka mé hrdosti. Taky je možné, že to tak jen cítím. Nebo obojí. Asi není ideální oddělovat to. Původ-důvod-důsledek-ruch-šum-lek. Lečo. Snad je tam ještě možnost svobody, kterou si upírám v cyklu kontrolly sebe-tebe-toho-teď. V Ádvojce psali o seberozvoji. Prý je to byznys, porno hadra. Přitom ta Nirvána je perverzně dostupná. Jen na ni není vidět. Kolikrát někudy denně jdeme. Až posté si všimneme něčeho markantního. Takhle nevidíme Nirvánu. Neúnavně nám ji staví do cesty zběhové Babylonu, kteří pro nás vrátili narodit. Fetujeme dokonalé stavy bolesti, deprese. Jak opustit stezku, kterou jsem viděl v tobě? Chtěl jsem po ní jít až do konce a teď se mi už nechce hledat jinde. Najít jinde by znamenalo popření všeho. Nechce se mi ani čekat, co přijde. Srát na to a doufat, že to vyjde. Nirvána je vyhasnutí všech vztahů. Už si nepřeješ nic. Zní to jako sebevražda. Dopamin a serotonin jsou většinou právě splněná přání, intencionální jednání. Nirvána není cíl. Ne takový, který by byl zhodnocen a odměněn.

Mléčná dráha jde durch. Hledět na ni je lepší než psaní. Smaže to víc. Od sousedů se line kuckání kun. Po nebi se vine perský koberec snů. Poslední tropická noc je tapeta na monitor. Jedna z hvězd občas slétne až k našim nohám. Meteoru. Jeden z nás to vidí, ne oba, a ten, kdo to vidí, vykřikne: „Ty jo!“ Oči toho, který to neviděl, vyletí nahoru. Lítají taky letadla a družice. Družic jsou tisíce, hvězd miliony, vesmírné vesnice. Chceš to sledovat každou noc. Tohle je ten pravý internet, monitor, plazma. Zpět do náctilet. Nactiutrhačných let, které zářily jak měď. Chutnaly jak med. Zpět do teď. Vystoupit z virtuální virózy jde jen švihem, šmahem. Něco udělat nebo shnít. Bez tebe to nepůjde. Kdo jiný to má udělat než ty? Sundávám pantofle a do lesa jdu bos. Po návratu chodidla mám krásně hladké. Krásně odpočívají
.
Bosky jako v šestnácti, bosky teď. Jaký jsem tehdy byl? Lepší nebo horší? Jak v čem. Jak proč. Střecha světa. Ruiny lukovského hradu. Západ slunce. Vizuální Nirvána. Cesta je chvíli ze špičatých kamínků, chvíli z nejjemnějšího písku. Chvíli jehličí, chvíli bažina. Chvíli ledová tráva. Přilísá se číča z nedalekého stavení. Něco mi připomene. Že nejsme sami. Opodál zírá pes. Utíkám do lesa. Lesem cesta nevede. Jdu přes psa. Je fajn. Les sálá vlhkostí. Někde už není. Tady byl dřív chrám duše, kde jsem zpíval: „There is a rose in spanish garden.“ Teď mýtina. Na to se nejraději vzpomíná. Taky jsem tam psal a četl Čapka. Čadil první cígo. Spartu po strejdovi, který pak odjel do Austrálie. Babička viděla dým. Varovala mě, že se toho nezbavím. Čekal jsem na čas a potkával ho v efemérních průzorech šestnáctileté mysli, která teď mizí v tobě, v jedné z těch ty, v jedné z hlavních, na kterou pořád myslím, kterou bych tady chtěl provést, protože Zéland hadra a Smíchov daleko.

Rodinka srnek přede mnou způsobně, nerychle prchá. Dva králíci relaxují pod jabloní v tmavě zelené trávě mezi popadanými světle zelenými jablky. Podél cestičky štědré přívaly ostružin. Slunce mezi smrky. Sundám baťoh, který jsem si neměl brát. Baťoh vzpomínek, ale už ho mám. Sundám ho aspoň na chvíli. Tričko se pod ním propotilo, sundám ho taky. Vynoří se osamělá běžkyně. Vlasáč v teplákách v zemi nikoho. Otočím se k ostružinám. Když mě míjí, zrovna se pro nějaké shýbám. Ať má komfortní zónu. „Dobrý den,“ hlesne. „Dobrý den,“ ohlédnu se za ní. Utíká, utíká, utíká. Utekla. Uteklo to, co bylo. Přiteklo to, co je. Přitéká to dál. Protéká. Chci to nějak to usměrnit. Myslí. Zklidním se. Vzpomínky. Jsou tam, i když o nich nevím. Kolik tam toho je? Možná všechno.

Není se čeho bát než sebe. Když se přestaneš strašit, už se není bát ani sebe. Je se bát jen něčeho, co teď zrovna není. V té nepřítomnosti to strašlivé krásně hřeje při posezení pod nočním přílivem náhodných vzpomínek. Strašlivé nekonečno náhod, srpek dorůstajícího měsíce poslední tropické noci. Srpen je ostrý měsíc. Léto se láme, láme se rok, neznatelně odtéká. Všechno je ještě v pohodě, ale už se to sklání. Vtírá se vědomí, že to padne, všechno. Listy kaštanů se kazí jako první. Vrstevnice mýtiny, obzor na dosah ruky. Všechno je blízko, ticho, jasno. Několik osamělých stromů, hasnoucí modrá obloha. Dlouho jsem to neviděl, nevymanil se z chronických cest dýchacích předurčenosti. Ráno je epický shit, tak co ti brání? Jít. Až řeknu: „Mám tě rád!“

Přijmout přítomné místo, dokonalé přitomísto. Ne se na něj nalepit. To by přinselo nestabilitu. Místo není připevněno nýty. Pohybuje se. Úchyty jsou sídly deprese. To, co chceš, rozplyne se. Jen přijímáš a jedním dechem opouštíš místo, myšlenku. To podstatné je nezvratné. To tvoje je zpožděné. Vratné teď. Přijímáš ho z nadteď a rozpouštíš. Vyplyne z tebe v oddaném předklonu. Roven dostáváš nové a zase vracíš v nicotu citlivé recyklace. Dech je největší zábava. Vzduch ta největší laskomina. Plíce jsou dominanta duše, myšlenky jsou dým. Vize je dýmovnice vržená do centra krize orgány kontroly. Mraky na nebi jsou názory. Déšť je přílišná blízkost pravdy. Odplata, která ruší tvou komfortní zónu zenu pasivního snění-poznání. Hrom v chrámu vědomí vyzvání vyzvání k povstání nad pouhou racionalitu k holobeatu. Uvnitř toho teď intuitivně, nevnímaje, nic nevyjímaje jedeš bez ohledu na to, co se vyplatí.

Velkoryse rýsuješ bez ohledu na chyby. Nápady jedou. Vedou z útvaru na ryby, ale to je jedno, protože víš, že přijde další teď. Je čím dál blíž. Necháš ho být. Přijde další. Brzy jich je změť. 9005. Zmocní se tě vláda ztracených, zvrácených teď. Naléhavě žádá zplnomocnění vět, zpřístupnění arzenálu zvratných zájmen, análu podstatných jmen, kterým přisoudí svůj vlastní, tobě neznámý význam, který bude tebou jen naivně přijímán. Budeš k sobě milostivě přizván. Budeš sebou, ale nebudeš to ty. Budeš zvrácený a jediná šance bude vzbudit se a zvrátit svůj úděl. Projít všechna nepřečtená teď. Je jich moc, jejich moc je velká. Je to úlet. Budeš číst, až budeš bulet a to, co zvíš, bude bullet through your brain. Jestli to ustojíš, tak se zase zmocníš. To se podaří jen, když zvolníš.

Není to poleno, jež bys měl roztínat, lustr, jenž bys měl rožínat. Nejde o to to zapínat. Naopak. Postupně vypínat stupor svého směru, zaměření na teď, zvratné teď, zvratné se, minulost. Ta teď se navršila vpředu. Jejich moc je imaginární, ale to teď nevíš. Odpověď se skrývá ve tvém středu, kde je pravý zdroj. Víc říct nedovedu, roste ve mně nepokoj. Nemá se o tom mluvit. Jen opisujeme ohnisko, hledáme přízvisko, útočiště, rumiště. Otálíme na oválu, než vyběhneme. Soustředíme se kolem opálu tušení. Vášeň myšlení obklopuje grál jako obezřetná zeď písma. Díváš se moc zblízka, je čas přestat. Vzdát se toho? Moc to těší. Další zápich, zápas. Další cíle proti prasíle času, víle smrti s mírně nepříjemnou informací. Chvíle se rodí jako děti. Skončit by znamenalo dopustit nedorozumění, zánik smyslu. Jeví se tak nepostradatelný. Přestat ho sdílet, vpíjet se do příslušných míst. To by byl úlet. Akt nezodpovědnosti.

Pat

Nic nové. Nebo spíš příliš nové. Sníš příliš o nové. Místy něco připomíná, místy je úplně nová. Stále snová. Místy se pod přítomným pohledem přímo ztrácí. Pak i můj úsměv pod duhou dat, pak přijde pat. Pakt proti mně mnou mi ucpe trakt. Čerti si nade mnou ruce mnou, jak se plahočím k novému začátku. Místo kopretiny na zahrádku nasadím si oprátku. Na co jsem čekal?  Vypnu se z víru špatné víry. Táhl mě k nutnosti stále se ptát, kdo za co může a jak. Řešit ten pat zde den ode dne vleže u netu, fotek holky, na které tě přitahuje něco, o čem ona neví, přesně to, o čem ona neví a chce to vědět a ty jí to nesmíš prozradit, protože to, že víš, že ona neví, je tvoje jediná naděje, která může a nemusí být skutečná. Po tom rozhraní je slast jít. Je to součást většího projektu k obzoru. Cesta, chcete-li.

Potkal jsem ji na slam poetry v Brně a pak na zdi Erika Taberyho. Napsal jsem jí všechna trápení, která nemají smysl, ale člověk si na ně občas vzpomene jako na tělo. Zahalí se do těch nesmyslných fakt tváří v tvář její digitální tváři, která se tváří, i když se nijak netváří. Vzáří se do mého uvnitř, kde se svářím. Svět se mihotá, samota se chichotá. Je nastrojená v síťovém zrcadle. Její vzhled je můj vhled do vlastní rozervanosti, rezervované vlastnosti, nervozita, ztrácím dech. Ne zdech mého pokoje cizí stín. Poušť spánku, nějaké sny, blízkost. Srdce bijící v průhledné rybě v proudu, který tiší hlasy.

Co je psáno, není dáno. Je to jen v těch očích a v úsměvu, který uhýbá a zároveň útočí. Jako vlny někde na Srí Lance. Jako kreativní Krišna musíš všechno udělat tady a teď, v jednom vrhu, v jednom spýdu. Je všude, kam přijdu. Ležím na koberci a ona je na stropě. Blíží se blíž a já buď spím nebo se usmívám. Na chvíli se mi podařilo na ni nemyslet. Aniž bych na ni zapomněl. Je tu, jen ne ve formě poznání, ale vědomí. Je to děsně zajímavé a trochu srandovní. Myslet na ni bez myšlenek. Už ji nepotřebuju kontaktovat. Cítím ji u sebe. Ale je to nahnuté jako zadržený dech. Vzduch je taky slast. „Můj shluk atomů myslí jenom na ten tvůj,“ napíšu jí. Ne nutkavě. Schválně. Jako by schválně.

Sním tři zmrzliny v šeru deštivého soumraku dvacátého třetího února a jdu plavat. Vezu se s myšlenkama, ale ne v nich. Vedle nich. Jsem vedle. Jsem mnich. Míchám tu spoustu spoutané vody, v hlavě chaos láskovědy. Spousta pastí, ale mimo mě. Vnímám je jen mimoděk jako vlastní. Strašně zvláštní myšlenky. Nechci se s nimi potkat, jsou moc vtíravé. Nakonec se zjeví samy, úplně nevinné. Jen jsem je zaklínal svým strachem. Jsem divný. Kdo jsem? Kdo bych měl být, abych mohl být? To je asi jedno. Je to jedno? Láska. Nepřetržitý pohyb, vlna. Nepřežitý život, teď. Nemám ho k čemu přirovnat, ztratil jsem všechny návody. Nitě se zašmodrchaly. Je to jen kapalná směs nepředstavitelných pocitů. Poznám se v hlase. To jsem já. Jak je krásné být!

Chci mluvit. Jako dítě, které se to zrovna naučilo. Nechci jít spát, ale být tady pro ni. Čekat na její rozkazy, být dočista zotročený. Chci, aby byla zlá. Protože jsem sám zlý. Chci očistit zlo, aby celý svět byl úžasný. Chci, aby zlo bylo dobro. Aby čas byl tebou. Něžná, nevinná, zranitelná, zpupná. Vidím ji a ona vidí mě. Takže můj výsměch vychází naprázdno. Ano, jsem trochu nepřátelský. Je to nezbytný trénink na spontaneitu, která mi nevyšla. Nejspíš je všechno tak, jak má být. Ten pocit dostávám ve sprše. Přehluší všechny starosti a stesky. Bezpochyby. Je mi hezky, je to osvícení. Jak se to pozná? Nesmí na tom záležet. Vítám bolest, její předvoj i závoj, klady i zápory, vybírám si ji. Cítím čas, usínám.

„Co to dělám? Kdo jsem?“ Vším zahlcen. „Čím chci být?“ Měl bych chtít jediné. Aby všichni byli šťastní. Možná je ten pád do spánku podobný smrti. Šťastný bývám nejvíc, když odcházím, oslnivě se loučím. Konec je největší droga. Jen nesmí být definitivní. Smrt právě není definitivní. Nikdo to nepotvrdil. Zase jsem sklouzl ke smrti. Smrt jako vysvobození z chaosu lásky, z nesnesitelné lehkosti pohybu k polibku. Políbit na ulici, tady a teď, jak je psáno v příručce balení. Být kladen za vzor sám sebou je ta nejhorší volba. Vlastní bytí, řežba vlastního srdce.

Měkce lehl bych si do klína. To je to jediné, co jsem si vysnil a proč už ani neopouštím svůj kutloch. Žiju extatickou představou. Každých pár minut propukám v smích, natáčím se na mobil s různými projevy. Křičím na celý dům, ztrácím vůli k úniku, protože selhala, žalostně, žalostně, žalostně, žalostně. To zní francouzsky. K něčemu to bylo jako všechno. Vůle vymete cestičku lásce. Nebo spíš vzdání se lásce, protože vůle je vyčerpávající a neudržitelná. Láska se vždycky vrátí. Všechno zhatí. Zvítězí nad vůlí, nad egem. Láska, vědomí. Není to dobře ani špatně. Je to prostě tak. Život je to, co se ti stane, zatímco jsi zaneprázdněný děláním jiných plánů, zpívá John Lennon. Láska tě absurdně pokoří, aniž by ti zkřivila vlásek. Šílené způsoby lásek. Buď se jí bráníš nebo po ní prahneš. Ona se prostě stane. Tak si zase klidně lehni a spi. Možná ti to dojde aspoň ve snu. Že je tady všude kolem. Mluví k tobě. Přestaň fňukat. Nemá to být náboženství.

Nechápeš, co děláš, když všechno víš. Je toho asi víc. Přesahuje to předvídatelnost. Chybějící součástka jsi ty, který o tom přemýšlíš. Šílíš, útočíš. Gestapo tepu. Jsi tu tutově. Tolik gradace. K čemu vede ta operace? Milý se mýlí, směje se cíli, egojistí, přijímá. Jeho snahu stíná špatná víra. Měříš si ji vážnou tváří. Hýbeš jen očima. Ona se dojímá v jejich zrcadle. Užasle se vrací k tomu ohnisku, aniž by chtěla. Nemůžu nic říct, musím nechat jít. Na tom se shodneme, na tom se paseme. S pasem neměnné, přítomné země překračujeme materiální hranice. Nicméně musíme, hlavně já, legový troll, odolat chladit tu lávu, studit ji v běhu, uzemňovat v osudovost záměru slova. To zmrazí čilé rození v průvod pohřební toho, co bylo.

Pokud se nepletu, popelu bylo kilo. Pole patu už se zrylo, všechno se rozprášilo. Zasilo se semen taky kilo. Vyrostla sklizeň dobrá tak pro vránu. Věřit ve změnu, v Nirvánu? Slivku po ránu? Nehroť člověka, nedělej z něj boží znamení. To ho zahlení. Není žádné pole v ní transcendentální. Jen zrcadlení. Momentální.

Zdravím ji, loučím se pozvednutím koutků. Nutím se k činu, nerozhýbu loutku. Taky zdraví. Světlo tmaví. Najednou tu není. Barvy ji překrývají. Hrátky dalšího času. Proč slova? Byla tu ona! Módní ikona nové belle epoque. Lehoulinký šok. Nic, co bych neprožíval dnes a denně. Jen teď té projekci věřím už méně. Vědomě se od ní odvracím. Kde něco je, tam je stín. Pořád odjíždím. „Brzo tu asi nebudu,“ lžu. Padám na hubu závistí. Armáda Rimbaudů egojistí dogmata domněnek. Moc nad něčím jsi žas, ažs pocítil čas tak, žes přistál ve tmě odvrácené strany. V prachu pouště představil sis brány Lenky nebo Jany, jejichž membrány mají být komunikovány. Odchází ten čas. Fakt, furt, až v tobě hrkne. Je tě čím dál méně. Musíš být jemně vyobrazen věrně, neuvědoměně. V téhle pevné měně se v pravdě vzdáváš života. To je bota, taktika kokota, totálního, mimošlápota. Dívat se, hlídat, věcně, věčně mlčet. Chvíli. Prodlužovat to. Znova to zkusit. Udělat to. Není nad to. Deset, dvacet. Máš to.

Ráno jsem si parádně zaplaval. To pomáhá to nekotvit. Procházel jsem se po Špilberku, čuměl na Brno a žil. Po dlouhé době jsem žil! To je metafyzický moment této povídky. Ze stráně Kraví hory stoupal dým a já jsem to vnímal všemi smysly. Zpíval jsem si. Miloval jsem ten pocit být na cestě, zproštěný omáčky. Byl jsem totiž v příběhu, v dobrodružství.  Včera se něco stalo a mělo to nějaký význam. Probudil jsem se někde jinde, kde jsem ještě nebyl. Uvažoval jsem, že pojedu dál, do Prahy. Tam si půjčím od kámoše a budu pokračovat do Berlína. Měl jsem to udělat. Samozřejmě. Ale byl jsem líný. Nakonec jsem s těžkým srdcem opustil Brno a jel studentem do Zlína. To, co mohlo být, jenom mohlo být. Nebylo. Navždy. Nebo ještě může být?

Vždycky ty návraty a konce vnímám fatálně. Fatálně nesmyslně používám svou mysl. Ulpívám na něčem, co vzniklo náhodou, z ničeho. Je bolestné si uvědomit, že to, co bylo, už nikdy nebude, ale vzápětí je nesmírně osvobozující a euforizující, když uvidíš plody toho, že se prostě neukotvuješ v žádném konceptu, čím bys měl být pro sebe a pro druhé. Že můžeš zase něco být. Ty plody jsou prostě to, že to neděláš. Jsi odměnou sám pro sebe. Můžeš všechno.

Když se snažíš něco popsat zaznamenáním všech detailů, na které přijdeš, vždycky to bude unavené. Musíš, my oba musíme, psát bez motivace. Beze snahy dělat to dobře. Prostě trochu beatnicky. Nesnažit se být dobří. To je v zásadě to nehorší, co se ti může stát. Když jsi dobrý, druzí tě chválí, jak jsi dobrý. Začneš si to myslet a to je moment, kdy tě to přestane bavit. Přestaneš bavit. Protože tomu uvěříš. Protožes to chtěl. Fígl je nechtít být dobrý. Ale ani špatný. Psaní pro tebe nesmí být práce. Nesnáším lidi, kteří říkají, že píšou. Sám jsem dost dlouho říkal, že jsem spisovatel. Lidi se na mě vždycky dívali jako na hňupa. Když je někdo dobrý, zatíží ho to. Vezme mu to odvahu pocitu, že nemá, co ztratit. Najednou má, co ztratit. To je mocná iluze.

Pokora je pozitivní strach. Bohabojnost. Bez pokory daleko nedojdeš. Teda já. Vždycky já. Ten druhý je vždycky jen taková laboratoř. Jsme plémě záhadných narcisů, kteří se na sebe vzájemně projektují. Proto je nezbytná láska. Láska, láska a nic než láska. Cokoli jiného tě dostane do sraček. Nesmíš vystupovat tak, že znáš pravdu. Nesmíš říkat, že jsi chytrý. Nesmíš na sebe strhávat pozornost. Tím zneprůhledníš obsah. Emoce vyčerpávají. Ten konflikt vůbec nemusel vzniknout. Stačilo si trochu zameditovat. Premeditovat, co přichází. S úsměvem zhodnotit situaci. Pokud tam byl stres, rovnou odjet.

Strach je zvyk. Závislost. Odolávat mu je každodenní struggle. Strach je v zásadě dobrý. Když se přehání, stane se jedem. Vznikne vězení stereotypu. Zoufalství závislosti. Musíme z něj procitnout, je to iluze vlezlá až pod kůži. Jako když máš zlý sen a víš, že je to jen sen, ale nemůžeš se přinutit se probudit. Pasivně přijímáš zlo. Chce to naučit se jistotě. S tou jsem měl vždycky potíž. Když jsem byl malý, za každou větou jsem obsedantně uváděl dodatek: „…ale nevím to jistě.“ Na světě není nic jistého, jen smrt. Než se dostaví, je třeba vstoupit na tenký led premisy. Postavit tu premisu jako realitu. Ona se jí pak stane. Když ale všechny své vize bereme jako nicotu, staneme se nicotou i my. Zároveň víme, že jí nejsme, protože vidíme a cítíme tvoření všude kolem. Jen sníme, bahníme se v možnostech. Život zatím plyne se svou železnou pravidelností. Tvoří se sám, setrvačností. O nás bez nás. Jistota je schopnost proměnit sen ve skutečnost.

Sen je možnost, jistota je nutnost. Být snílek je k ničemu. Nebýt snílek je k ničemu. Být jistý snílek je správná výbava pro produktivní spánek. Ta jistota nesmí znamenat lpění. Když je ta jistota násilná, tak neusneme, protože chceme usnout za každou cenu. Pokaždé, když začneme usínat, tak nás to usínání probudí. Ta jistota musí být spíš absence nejistoty. Musíme se prostě odevzdat přírodě, pustit se. Chce to jistou dávku odvahy. V poslední době zjišťuju, že někdy, když něco chceš, můžeš toho i dosáhnout. Třeba rozjet se s autem do kopce, aniž bys buď převařila motor nebo ti to zdechlo. Jen si musíš tak nějak transcendentálně věřit. Transcendentální víra nemůže být předmětem. Nemůžeš ji chtít. Přijde sama, když přestaneš fetovat strach. Strach, že jsi mimo svou cestu. Že ta cesta skončila zaživa, že se navždy přerušila. To je jen tvoje mylné vnímání časoprostoru. To, co se teď děje, je ta cesta. To, co teď vidíš, je pravý, nefalšovaný vesmír. To ty, to je…

Když se něco chceš naučit, tak se to i můžeš naučit. Všechno není marnost. Někdy jde být i upřímný. S tím mám problém. Jsem hrozně stydlivý. Radši se prezentuju ve špatném světle, ve tmě. Dělám to nejhorší, než abych se odhalil. Prostě jsem trapný. Pak to kompenzuju vychloubáním. Tento statement mě nijak neočišťuje. Zřejmě jsem jen narcis, který tvrdí, že ta obluda v zrcadle není on.  Hodně se s lítostí obracím do minulosti. Snažím se ji znova nastolit. Když jsem byl malý, vždycky jsem brečel nad uplynulým víkendem, idealizoval ho. Vždycky když něco skončí, stane se to pro mě zapovězeným rájem, který pak hledám v nedohlednu. Když ho najdu, zjistím, že to vůbec není ono. Zapovězený ráj je přítomnost, na které jsem ulpěl. Jako když jsem se jednou po osmi letech setkal s velkým očekáváním s jednou Francouzkou, co jsem si s ní vášnivě, romanticky ulítl na Kanárech. Už to tam nebylo. Bylo to vázané na okamžik. Přítomnost je světlo a co neuděláme teď, neuděláme nikdy.

Trpím nezvladatelnou tendencí znovunastolovat přítomnost. Zastavit to krvácení života. Křičím: „Vražda!“ Ale to krvácení je právě život. „In rememberance of today is the sad feeling of tommorow.“ (Marley) Nemůžeš lpět na náhodě. Každý den je náhoda. Něco, co vzniklo z ničeho. Hodně jsem lpěl na vztahu, který skončil. Vracel se k němu, vyvolával ho zpátky. Tou snahou ho vzkřísit a zvěčnit jsem ho popíral, ztrácel ho navždy. Protože když chceme věčný život, přivoláváme i věčnou smrt. Všechno existuje jen v konečnosti. Tak je to i s lpěním na sobě, na svém já. To je taky něco, co vzniklo z ničeho, náhodou. Rodiče se potkali náhodou. Můžeš namítnout, že to byla karma. Ale karma je vlastně taky náhoda. Pamatuju si, že když jsem byl malý, napadlo mě zabít se. Tváří v tvář tvoření ex nihilo jsem se chtěl stát pánem svého osudu. Pak jsem si ale řekl, že by to byla škoda, že je to obrovský dar. Nesmí to zaniknout. Touha po věčném životě je reakce na touhu po smrti. Střet základních pudů sebezničení a sebezáchovy. Oba jsou touhou po moci.

„Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ (Gandhi) Duchovní vůdce neříká: „Udělej tu změnu.“ Buď tou změnou. Tohle neustálé vznikání, apersonální spontaneitu, jak mu říká Sartre, si nejde vzít, ale jedině jí být. To je vlastně meditace, tvoření reality. To je rozdíl mezi dělat a být. Rozpor, do kterého jsme vržení, definuje lidskou realitu, bytí vědomí. Nejde v tom být úplně spontánní. Sartre tomu říká pasivní spontaneita. Při ní napodobujeme tu skutečnou. Neustále, zodpovědně vznikat a zanikat. Procitat. Není ostuda usnout. Ztratit se v emoci, obraze. To je normální jako je normální spánek. Ostuda je neprocitnout, ráno nevstat. Celý den se válet.

„In this life we´re coming in from the cold.“ (Marley) Není ostuda udělat chybu, ostuda je nepoučit se z ní. „The road of life is stumblig and you may stumble, too. While you´re judging someone, someone else is judging you.“ (Marley)  Už s Marleym moc poučuju. Čaju času překračuju. Pouštím se na oceán života s pramicí rozumu. To nejde. Jde o to, aby to plynulo. Jde o to, řídit se tím, co nám zanechali předci. Z té studnice můžeme brát jen, když máme volné ruce. Ta studnice je intuice. Není to vůbec nic esoterického. Justa little.

Prágl. Vyšehrad. Náplavka. Zkřížené čáry po letadlech. Zlaté slunce tonoucí v šedi. Racci. Divná instalace pod železničním mostem.  „Necháš mě samo sebou v Praze?“ „Uvidím.“  „Udivíš.“  „U divadla v osm.“  „U divadla. V osm. Je tu hezky.“  U divadla v osm hledím na Smetanu. Vystupuje z devítky. Telefonuje. Usmívá se. Na koho? V půli cesty mezi mnou a tramvají to pokládá. Jsem nesvůj, ale když je u mě, tak to opadá. „Vypadáš jako Smetana.“ „Vypadám i jako tahle,“ ukáže na druhý plakát. Protneme čtverec mezi Národními divadly.  „To je nářez, že jsi tady,“ říkám.  „Já jsem tady pořád,“ usmívá se. „Myslím jako tady u tohoto,“ ukazuju na svoje tělo. Nářez. Nejde k tomu nic víc poznamenat.

U Vietnamců za sedmnáct korun jí kupuju bránik. „Ale ty si dáš taky,“ oponuje, když beru jen jeden. „Já jsem dobrý,“ zasměju se, i když jsem předtím slíbil, že budu pít. „Porušuju zákon. Musím být střízlivý, abych tě mohl hlídat. Máte otvírák?“ ptám se Vietnamky. „Tady,“ zasměje se, když předtím vypadala vražedně. Otevřu lahváč a pokračujeme dál, tančit do botanické zahrady. „V poslední době nejsem vůbec střízlivá,“ směje se.  „Jsi jenom lízlá. To je v pohodě.“ Směje se tomu slovu. Lízlá. Vidí ve výkladní skříni nějaký zákusek a chce ho. „To je nebe,“ říká. „Tak ho koupíme,“ říkám. Ale nechce. Jdeme na nějaké místo. „Určitě ho budeš znát,“ říká. „Proč myslíš?“ „Mám pocit, že bys mohl.“ „Vypadám jako někdo, kdo zná místa?“ „Ano.“ Lichotí mi to.

Je to dvorek Emauz. Balkón s výhledem, který oslňují reflektory. Nikdy jsem tam nebyl. „Dá se odtud dobře s flaškou smát policajtům, když jdou dole,“ směje se, sedá si, opírá se o zábradlí a dívá se na ozářené průčelí Emauz. „Vypadáš smutně,“ říkám. Když se nesměje, vypadá smutně. „Ne, proč? Jsem šťastná.“ „To okno je správně asymetrické,“ poznamenám na adresu okna pod věží. „Jako obličej.“ „Obličej?“ „Obličej je vždycky asymetrický.“ „Jo, nozdry,“ usměje se. „Proč jsou tam takové ostny?“ ptá se na adresu věži Emauz. „Je to divné.“ „Asi aby si tam nemohli sedat holubi a srát,“ směje se. „Vypadá to jako chrám iluminátů.“

Jsem rád, že jsem v Praze, ve které jsem ještě nebyl. U botanické zahrady máme málo strachu rozbít tropický skleník. „Pojďme na komín,“ vymýšlí náhradní plán. Přelézáme plůtek ke komínu. Žebřík tam není. Sedáme si na vršek mřížovaných schodů. Sledujeme dění v oknech protějšího domu. V jednom mladý pár popíjí víno, vaří a každou chvíli se líbá. „On se od ní vždycky hned odtrhne,“ všímá si. „Asi už jsou spolu dýl,“ dedukuju. Otevírají okno a na parapet vylézá kočka. „To bude vážné, když spolu mají kočku,“ říká. „Já kočky nesnáším.“ „Ty jsi rasistka?“ „Ne, jenom nemám ráda kočky.“ „A Cigány, že?“ „Jo a uprchlíky,“ směje se. Dosrkne svého bránika a natáhne s ním ruku za zábradlí. „Né, nehaž to tam,“ protestuju. „Ještě nikdy jsem to neudělala. Chci to zkusit,“ dumá zlověstně. „Půjde tam kočka a pořeže si tlapky. Tohle dělají jen hloupí, opilí, sedmnáctiletí lidé,“ kážu. „To ano,“ stáhne trochu posmutněle flašku z nebezpečného prostoru a položí ji. „Asi budu bydlet sama. Akorát nevím za co,“ spráskne ruce.

„Mamka není hodná?“ „Ne kvůli ní. Kvůli mně. Má to se mnou moc těžké.“ „Tak můžeš bydlet se mnou.“ „Ty jedeš do Kanady.“ „Tak nepojedu.“ „Musíš jet.“ „Tak až se vrátím.“ „To už budu vdaná.“ „Tak nepojedu do Kanady.“ „Se mnou bys nevydržel.“ „Ale jo.“ „Neumývám nádobí.“ „Já ho umyju.“ „Neumím třídit prádlo do pračky.“ „To nevadí.“ „Takže je pak všechno černé. A růžové.“ „Stačí když budeš třeba… Vařit.“ „To bych mohla.“  „Tak budeš vařit a já umývat nádobí.“ „To je fér.“ „Domluveno. Pojďme někam do tepla na pivo.“ „Na langoš. Mám hrozný hlad.“ Přelézáme plůtek zpátky a chvátáme jejím svižným krokem. Přes Google jsem našel nějaké výsledky závodů osmistovky, kde byl její čas. „Dvě třicet.“ „Dvě třicet jedna. Jak to víš?“ „Mám tě přečtenou.“

Před náma se objevuje Suchá dáseň. „To je kultovní hospoda. Pojďme tam.“ „Jak to víš?“ „Dneska jsem o ní četl.“ Směje se. „Líbí se ti tu?“ ptám se. „Ani ne, je tu moc štamgastů. A tobě?“ „Já to neřeším.“ Když si všímáš, tak má všechno svůj smysl. To je velká svoboda. Ale jsem taky nervózní. Z toho, že budu zas u někoho spát a z toho, že tahle chvíle je prchavá jako každá jiná chvíle nebo spíš ještě víc, protože ji tak moc cítím. Nemůžu se ubránit touze ustálit ji ve zkumavce svého ustrašeného pohledu na ni, která tam není, když se o to snažím, ale jen když se něžně nesnažím. Taky proto, že si v poslední době vůbec moc nevěřím a všechno dělám schválně špatně a vidím v tom význam a svobodu.

Objedná si kofolu a brambůrky. Langoše nemají. Zamyšleně chřoupe a dívá se do sáčku se zrcadlem, jako by z něj věštila minulost nebo budoucnost nebo jako by jen měla velký hlad a chutnalo jí to jako největší specialita. Vychutnává jako Bukowski v New Yorku. Každý její mimický pohyb je tak expresivní, jako by byla herečka, která je zcela ponořená do své role a vůbec nemyslí na sebe. A já kamera, která si je vědoma jí, jak jí, a sebe sama, jak není. Jako by byla plamen svíčky, který mě zavřel do času nebo hodil na vlnu času. Záleží na mně, jestli se bojím nebo jsem odvážný. Jako by v tom sáčku byla odpověď nebo otázka. Sleduju kontury její mladičké tváře, která teprve rozkvétá. Uzavírám ji do objektovosti. Upadám do nevyslovitelných útrap své subjektovosti, samoty, i když je ještě tady. Nevím, co dělat.

„Na co myslíš?“ zeptá se. Vím to přesně. „Že tady teďka jsi, a pak už tu třeba zase nebudeš.“ „To ne,“ řekne rázně. „Prostě, co bude, až tady nebude,“ cituju znělku Bolkovy manéže. „Proč ne?“ „Na to nemyslíš.“ „Přísahám.“ „Na co?“ „No, možná si jen myslím, že na to myslím,“ couvám bohabojně a ona se vítězoslavně usměje. „Ale fakt na to myslím. Proč mi nevěříš?“ „Myslím, že na tohle nemyslíš.“ „A na co?“ „To nevím.“ „Myslím přesně na tohle. Určitě. Jsem tady, přítomný. Ty právě moc ne.“ „Já nejsem, no.“ „V pohodě. To proto, žes pila.“ „Mrzí mě to.“ „Nevadí. Mně se tak líbíš.“

Držím svůj hrnek oběma dlaněma, jako bych ho právě vyráběl. Hypnotizuju ji pohledem, který nevím, co znamená, ale risknu to. Ona se dívá všude možně, ale připadá mi, že se dívá na mě, protože rysy její tváře jsou naprosto výmluvné i bez pohledu. Lepkavé jako med říkají: „Lízni si, sedni si. Utop se. Stojí to za to.“ Podívá se na mě. Ucítím vůni toho medu, který jsem dosud jenom viděl. Jako obranný štít používá úsměv. Jako oštěp smích. Směju se taky, i když nevím čemu. Nic neříkám. Není to potřeba, jako když se dva lidi dotýkají. Akorát se jí dotýkám jen pohledem. Připadá mi, že tam je. Odhaluje se svou nepřítomností. S úsměvem odhaluje zase mě.

„Co děláš, když jsi ve společnosti?“ ptá se. „Bavím se s lidmi.“ „O čem?“ „O nich. Snažím se je rozkecat. Oni pak někdy úplně rozkvetou.“ „O sobě ne?“ „O sobě ne. Já není.“ „Jak to?“ „Já jsem sebou. Prezentuju se prostě tím, čím jsem. Ale nemůžu o tom mluvit. Pak bych tím už nebyl,“ sartruju. Sedí to spíš na ni. V momentu nepozornosti jsem si přivlastnil její kvality. Vždyť se rozebírám do aleluja! Nic nenamítá, jako by ani nebyla tou, o které nekonečně píšu. „A já jsem?“ ptá se jen. „Ty jsi. Vidím tě.“ Já není a ty není, ale já jsem a ty jsi. Nejsme venku, ale uvnitř. Každý v sobě. Proto ji potřebuju. Aby byla moje já, které nemám. Aby byla to venku, to, čím já být nemůžu a ona ano. Já bych byl zase tím, kým ona nemůže. Tím, kdo ji vnímá.

Opouštíme Suchou dáseň. Pronikavý pohled barmana si nás měří. Co si asi myslí? Každý pohled, který mě s ní vidí, mě těší. Cítím se, jako bych byl jí. Nebo spíš námi. Sebou v ní. Jako bych byl úplně nový. Oldřich Nový. S lidmi je to stejné jako s chemickýma sloučeninama. Když se dva lidi setkají a nějak spolu zareagují, už nikdy nejsou stejní, jako byli předtím. „Které slovo se ti líbí?“ ptá se. „A tobě?“ „Něha.“ „To se mi nelíbí ani líbí. Líbí se mi třeba… Třeba.“ „A taky dno.“ „Dno se mi taky líbí.“ Rozesměje se a rozběhne výskoky do výšky z jedné a pak z druhé nohy jako u nás na ulici běhával boží, opožděný Mira Kamas. Vyfukoval u toho z bublifuku bubliny, děcka mu je praskaly a on je honil. „Týýý!“ Většinou nikoho nedostal. Když jo, tak ho pustil, protože nevěděl, co s ním. Všichni se mu smáli. On se smál taky, i když ho to praskání upřímně štvalo.

Dohonil jsem ji a rozskákal se vedle ní. Dobře jsem ten styl znal. Mira ho zpopularizoval. To byl vlastně ten tanec. Chvilkama jsme letěli. Tančení je synchronizované zrcadlení protikladných principů. Já jsem ona. Ano, v téhle povídce je ona. Ve skutečnosti žádné ona není. Ve skutečnosti je jenom „ty jsi“, kterému „já jsem“ bezprostředně přítomný. I teď. Ve skutečnosti je to zrcadlení úplně nesynchronizované. Nebo synchronizované, ale za hranicí našeho vnímání. To bychom museli vnímat, že já jsem ona a ona já. To bychom se vůbec nepotřebovali. Přitažlivost tkví právě v nedorozumění. Nebo spíš žádné nedorozumění není. Nedorozumění je rozumové. Ve skutečnosti je to tření „já jsem ty a ty jsi já“ tančení.

Dohopsala k týpkovi, který stál uprostřed ulice a kouřil. V plné rychlosti do něj narazila otázkou, jestli nemá cigaretu. Nepřekvapilo by mě, kdyby si rovnou vzala tu, kterou kouřil, a pokračovala v hopu. Myslím, že ani toho týpka. „Omlouvám se, ale mám poslední,“ reagoval rozumově. „Nesnáším, když někdo lže, že má poslední,“ řekla mi pak. „Nebo dát tu poslední.“ „To někdy dělám.“ „Sestro, tvoje plíce jsou moje plíce,“ pronesl jsem indiánsky. Zasmála se.

Přemostili jsme Vltavu a sedli si na schody před červeným kostelem na Andělu. „Tady to mám ráda.“ „Já taky.“ „Proč?“ „Protože na Andělu je to všude nové a tady je to staré. Taky se mi líbí barva toho kostela.“  Kývá, že přesně. „Nejlíp je nám stejně venku,“ dochází mi. „Jo. Tady je všechno.“

Každé vědomí je jiné. Třeba vědomí toho, že se všechno mění. Je vždycky nové. Stále znova na to přicházíme. Nejde to uchovat. Vztáhnout na minulost. Nemůžeš chápat svůj život a události v něm. Rozdělit je na dobré a špatné. Máš jen svůj omezený, osamělý řetěz významů. Dav mě nutí ke kontinuitě. Všechno mizí. Cítím to u čaje. Něco nového. Staronového. Stejnojiného. Středostavového. Láska. Už ne ta definitvní. Ne tak definitivní. Ne ta v ní. Ta odezní. Odezní z ní. Léto zdaní zdání, změní zadání. Zdá se mi o ní? Ani ne. Je mi z ní nicotně? Ne. Není. Ona není. Ano. Ne víc než kytarové sólo. Ne víc než all of you. Rozstonaná ráno v zrcadle mojí spontaneity hledá nová, racionální, materiální východiska. Svým mlčením mě zliská, získá, přiměje k přijetí svého stanoviska.

Nenávidím to zkamenění slov do významu. Žij krásně. Žij. Já chci mluvit. Hořet myšlenkami. Protože to znamená být v pohodě. Být v pohybu, ať už vlastním nebo v proudu, který tě nese. Ostnatý vněm modré z nebe nesnese, nic nezjistí, nezajistí, neumístí, ale je to správné. To je vše, co k tomu teď můžu říct. Není to k minulosti ani k budoucnosti. K přítomnosti? To je největší lež ze všech. Nemám k tomu nic navíc. To je právě ta němá podmínka, která nesmí být pózou. Zásada, kterou nemáš dodržovat, protože jsi z ní stvořen. Přirozenost, kyselý hrozen. Nemám nic navíc, jen tenhle papír. Nervozitu své existence, která podle mého šíleně špatně, ale vlastně šťastně, správně odráží to, čím jsem, co nevidím, jen se snažím, smažím v nestvůrně nervozitě témat.

Jak je ten tanec krásný! Píše, pádí, padá. Do všeho zapadá, i za obzor. Neúnavně zápasí v soustavném běhu, který je úpadkem. Podvojnou účastí mu dáváme tvar. Amatérsky šermujeme tím, co nás naučila příroda. Hrdí chováme nejhorší nadávku na jazyku. Polykáme podivnou nádivku masy svého času. Každý procit, prostoj se ladným obloukem vrací zpět jako bumerang primitivního průšvihu. Rimbaud on the road, provinilá paranoia. Jako poslední záchranu před požárem na sebe bereme vyzývavé odevzdání. V prvé řadě se musíme smířit s vlastním pohrdáním. Bez vnitřní motivace. Nic za to nečekat. Úděl ani katarzi. Tyhle věci tu prostě jsou. Vytrhrnout je z kontextu jako něco nedůležitého. Neinterpretovat útržky světa, které se dostanou skrz zdi nepozornosti, zacyklenosti vpřed i vzad. Nedat jim hlas ani sluch.

Je to cynismus? Být s nimi, to jo. To zas jo. Být s nimi všude, kam se hneš. Být jimi, být jim byvším bytím. Kterým jsi. Potřebuješ svou pomoc, promoc, vydat se na cestu, nocestu, setřást vnitřního nacistu. Opouštět, odpouštět, být pořád při tom, řádit v přítmí krize konstelace témat, v přítmí přitažlivosti banality změny, volby, váhavých výtrysků vitality, jež vyháníš a zároveň krotíš, kriticky, zoufale, vášnivě na zahradě víru ve slunečním sledu událostí, které něco věstí a ty po tom pátráš, i když víš, že bys neměl nebo dokonce nesmíš, ale to je jen můj názor. Ty máš svůj vzor kompatibility, nedostižný vzor lucidity. V rámci kroku ho tepovitě utápíš v toku bloku.

Ten druhý pól, procezené já, se najednou, nadvakrát, nanekonečněmnohorkát objevuje, zjevuje jako něco cizího, se mnou neoddělitelně, bezvýsledně spjatého. Transcenduje to na nesčetné iluze ve mně a kolem mě, které cítím a vnímám jako skutečné, ale které jen vytvářím v útěku ze zrcadlení, z náhledu konceptu, který nechci, nemůžu chápat, protože se ptám proč a můžu odpovědět nesčetně mnoha důvody z nesčetně mnoha úhlů pohledu, protože je můžu zaujmout, protože se vášnivě měním a lákám vše do svého portfolia jako itinerář cesty, návod pro další generace, pro dalšího sebe.

Psychicky se reprodukuju, abych se zapsal a věděl o sobě. Zároveň nic z toho nedělám, dělám to jen teď, dočasně, myslím. Dělám to opakovaně, a tak tak chápu. Je to můj koncept, který vytvářím, abych ho strhl v antické tragédii života, v mementu současnosti, zkamenělém orgasmu myšlení na veřejnosti, v němém dotazu na sebe, odrazu, v němž už nejsem, nejsme. Zkusil jsem to, aspoň jsem to zkusil, i když jsem to zkurvil za nás všechny, abychom se vzájemně trochu poznali prostřednictvím pomeranče, abych se na chvíli ukojil ke klidnému klimbání v digitální krvi.

Nejsem šťastný. Ale mám štěstí. Takže mám šanci. Ale taky strach. Ten je potřeba. K překonání. Citlivě. Beze strachu. Nemít strach ze strachu. Mít jen jeden strach. Citlivě ho překonat. Vlastně s jeho pomocí překonat něco. Sebe, svět. S láskou. Se štěstím. Být šťastný znamená dotknout se sebe. Samozřejmě nejlépe prostřednictvím někoho jiného. Když se někoho dotýkáme, vlastně se jím dotýkáme sebe. Dotýkáme se sebe o něj. Abysme se mohli někoho dotknout, musíme se odvážit. Jít dovnitř. Když se chceme jen dotknout, jen se přiblížíme. Ale nedotkneme se. Překonání je proniknutí. Proniknutí strachu k vědomí, že nebylo, čeho se bát. Jen sebe, svého strachu. Když ten strach ale překonáváš ve strachu, ne v lásce, se štěstím a ve stavu určité odevzdanosti, tak tu věc můžeš poškodit. Jasně, vypadá to jako sex. Sex je opak povrchnosti. Omak duše.

Kdysi jsem byl šťastný. Tak ve dvanácti. Pak tak ve dvaceti. Kryje se to s první masturbací a prvním sexem. Takže to je možná jen selektivní paměť. Protože ono je to všechno jedna velká přítomnost. Všechno se děje teď. To štěstí tu pořád je. Jen se soustředím na ten strach. Když máš strach, pozná se to tak, že se nudíš. Když se nudíš, tak si dřív nebo později něco uděláš. Aspoň já. V takovém stavu jsem právě teď. Dneska jsem se tak nudil, že jsem v autě jel na zelenou pro chodce. Auta měla červenou. Naštěstí jsem se s ničím nestřetl. Na útěku před tou minelou jsem pak projel ještě dvě oranžovočervené. V listopadu jsem si z nudy na kole zlomil loket, který jsem zatím nerozchodil. Před pár dny jsem dělal sedlehy na plovárně. Pořádně jsem se mlázgl druhým loktem o otevřené dveře skříňky. Zraněný loket znamená neschopnost se prosadit.

Nuda je, když nevíš, co se životem. Připadáš si neužitečný. Máš strach se zapojit, najít si místo. Ten strach není nějaká zbabělost. Spíš nemoc. Dřív se tomu říkalo zoufalství, dnes deprese. Je těžké cokoli udělat. Nic tě nenapadá, nemáš drive. Pohybuješ se jako ve vodě. Nuda je voda. Je to stav, ve kterém si nevážíš života. Bojíš se ho. Bojíš se svých blízkých. Sebe. Všeho. Život žádá odvahu. Vlastně to je zbabělost. Jsem zbabělý. Ale Bob Marley v No woman no cry zpívá: „My fear is my only courage.“  Tady to mělo končit. Dopsal jsem a šel pokecat za máti. Narovnat vztahy. Mimoděk jsem se začal protahovat. Zaznělo křupnutí. Zprvu úsměvné, ale následované bolestí. Prý jsem si hýbl s plotýnkou. Na netu jsou k tomu výborné diskuse.

Asi před půl rokem jsem se bavil s jedním kámošem o masturbaci. Teda o nemasturbaci. Buddhisti tvrdí, že po dvanácti letech tvrdého šetření s mužskou životodárnou tekutinou se u tebe vyvine šestý smysl. Říkají tomu nerv soucitu. Kromě soucitu dostaneš taky nějaké nadpřirozené schopnosti. Tak jsem to zkusil. Naordinoval jsem si po alkoholovém, nikotinovém, čudkovém, kafovém a masovém další půst. Vnímání se fakt posune na jiný level. Jsi tak v zenu, že druhým připadáš víc zfetovaný než obvykle. Díváš se na život jako na film. To je možná kámen úrazu. To sperma, když to řeknu natvrdo, jeho energie, ti má podle buddhistů stoupat páteří až do mozku. Až tam dorazí, má se ti rozsvítit. Asi jsem málo soucítil stejně jako kámoš. On právě říkal, že se mu ta energie zasekla v zádech a něco se mu tam skříplo. To mě rozesmálo.

Napustil jsem si vanu. Teplá voda je na tu plotýnku prý dobrá. Taky příležitost, jak se přistihnout in flagranti a pomoct si od energie, na kterou asi ještě nejsem připravený. Nic z toho nebylo. Asi už se nevzrušuju. Pozdě bycha honit. Zalehnout a naslouchat dutému skřípotu bolesti. Dešifrovat její poselství. Poselství mnoha bolestí. Psychických, fyzických, psychofyzických. Astrálních.

Všichni ví, když se objeví nový výboj. Sled představ. Nekonečné fotky ztrácejí smysl. Co mohlo být, nebýt bitvy alegorií? Všechno se nicuplně ukládá k spánku. Sympatický synth pop jejího těla. Ozývá se. Váhám. Váhám, zda váhat. Kopa známých tváří se sváří o mou pozornost. Bojím se. Je důvod, ne? Den usne v koktejlu hovorů a stesků. Doufáš, to je láska. Úzkost, která vyžaduje čin, odvahu ke svobodě. Jinak tě nechá zbýt. Tvůj dech proudí po stěnách tajícího ledovce. Bouří se na tvé kůži. Hoří ve mně, němě se reprodukuje. Čekám na tebe v kobce svojí cesty. Vstoupím do tvého světa tropickým koridorem, dioptricky přesnou pravdou. Až dnes ožiju, každý je zván.

Jsme jen my. Sny a papír, písmo. Sbohem, vysněná. Ahoj, skutečná. Nikdy jsem nemohl odejít. Jsem jen tady a teď. To písmo bylo peklo. Hroty, jedovatý inkoust, tiskařská čerň, radiace monitoru. Chci už jen tebe. Světlotmu tvého spojení s posledním pojmem. Plavu z teatrality do reality, i když už jde i jít. Ale chci zůstat v pralátce. Štěstí je uvědomění, to stačí. Ve středobodu obratu se cesta stáčí z modrého rytmu naděje do děje, ve kterém je tvá duše uchopitelná stejně jako zapomenutelná. Jsi uplakaná dívka, kterou jsem ukradl pohledem. Chci tě jen vidět. Štěstí je projekt-sen. Na moment se prosazuju v procesu změn. Vesmír je moment, časový. pomíjivý. Nesmíš utíkat. Jen tikat, štkát tu lásku, š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-šetrně naslouchat dechu štvavých očí. Konečně spočinuly v činu. Chtěly na cestu, ale na cestě už jsou. Jsou cestou. Uviděly se v tobě a uviděly tebe. Staly se sebeuchovávající vzpomínkou na tvou krásu.

Sdílím svoje psycho. Ztrácím nit, abych se mohl vynořit. Vyvinit se spásným imprem města zapadlého na konci trajektorie trajektu. Picton. Bájná krajina skomírá někde v tobě. V době, v nádobě, v bodě X, kde rozvíříš pochyby, ploty. Necháš se převést sám sebou. Ne sebe. Sebe pošleš na ryby. Pošleš ýmejl plný beatové prozodie, nové výzbroje pro tvou imidž. Chvíli bude zase pozdě jít dál. Příliš času, aby ses rozkoukal, byl tu pro publikum. Plný sál barev. Noční pokec pomocí písmen na fejsbuku. Všechny tváře steklé do jedné. Jedna je málo. Jedna je ta moje. Já sám ve tmě a ona anděl, víla. Ona je klíč pryč. Ona je pryč. Celá bílá. Zaseknu se na adrese strach. Poslouchat a cítit, vznítit se, dovtípit, kdy jsi hoden slyšet a kdy jsi hoden mluvit. Kdy jsi hoden jen tak tiše viset v psyše. Jsi stydká krása scelená v rytmu. Abych se zas odtrhl od tvého obrazu. Zachovat klid.

Představujeme si, co vidíme. Vidíme, co vidíme, je to hmota, ale zároveň si to představujeme. To je význam, který tomu dáváme. Když ti někdo představí nějakého člověka a ty si o něm podle toho uděláš zhruba obrázek. Když rodič děcku představuje svět. Všechno kolem je nevinnost vsazená do konceptu, sražená do kolen. Právě že není. Co z toho vyplývá? Kdyby něco vyplývalo, už by to byl zase koncept. Je to o pomíjivém prožitku. Všechno tak nějak. O tom stávku. Na sluníčku, ve tmě. Hlavně ne v šedu, v šedém ledu, v říši středu. V tobě nebo ve mně, tvrdě nebo jemně.

Není to samozřejmé. Musíš to pořád znova objevovat, znova na to přicházet. Nejde to uchovat. Nikdy nemáš jistotu, že tě koncept nepohltí. Uvědomění uměle přidávaného významu nejde ani vydávat za pravdu. Pravda je koncept. Vyřčené uvědomění konceptu je koncept. Bezbrannost je na tom právě krásná. Osud je teď. To je vlastně rozdíl mezi vědomím a poznáním. Čekáme od poznání světlo, ale poznání, i když je krásné, to vědomí spíš zatemňuje. Světlo je vědomí. Poznání je touha si ho přivlastnit. Tršna, žízeň. Strhnout vědomí na stranu ega. Je těžké, ne-li nemožné, to nedělat, protože to definuje člověka jako společenského tvora. Závisí na tom sdílení mezi lidmi ve společnosti. Abysme mohli sdílet, musíme poznávat. Sdílíme poznatky. Vytváříme problémy, abychom je spolu mohli řešit. Jako teď já.

Dopsal jsem a dopil čaj. Očumuju blondýnku, která douučuje zelenovlásku. Má krásné kozy a nad nimi zlatý křížek. Věci se zakulacují, ale zůstávají v celku. Nechal jsem se inspirovat obrazy a básněmi. Vody mojí nudy zběsněny. Je třeba neprodleně dělat, co je třeba. Žalostně roztroušený v jaru. Jen proto, že slovo žalostně je krásné. Když vyjde z těch správných úst v únoru dubna. Duna studu. Míchat. Tohleto není to, co tady hledám. Sledovat cíl, ledovat ruku. Škrábe se na vnitřní straně stehna, slečna. Doktor říkal, že se musím hýbat. Bez pevné půdy pod nohama. Tím myslel, abych nevěděl, co v příští chvíli udělám a zapojoval různé svaly. Stahoval je a protahoval. „Variety is the spice of life,“ glosoval jsem.
„Yes.“

Nebýt zrůda, zrůznit. S tím se dokážu ztotožnit. Ale chce to teď, stále to dělat, ale nestále. Když to bude stát, bude to stát penále. Hodiny prodlené na Portále u blondýny vyústí ve ztrátu vidiny. Už tam jen sedí. Ona a já, které jí nepohladí ty kozy a vlasy. Splstěná chuť v puse, v temnotě okamžiku. Dýcháš skrz poslední oblaka dýmu nebo páry. Navždy se jeví siločáry mládí, poslední nemožné emise. Nemůžu už psát, myslet. Jen se smutně zmátořit a jít do lékořicové tmy tě hledat. Jsi jiná a já taky, styk by byl nad mraky trip. Do tucha zrcadla se zašklebit. Je příliš všude. Bezostyšně buduje styk ze zásob slov. Zohni se pro maso, maso love. Nechci už ženy, chci na chatu. Blbost. Škrtnout tu nestoudnost. Ne, zůstává. Slovo je čin a ty čníš. Napsal jsem málo. Myšlenky mi odsála Adéla. Všechno plyne čistě, když si odmyslíš klíště svého soudu a domyslíš svobodu pohledu. Byla to krásná láska, Adélo, byla to krásná láska. Třepu tebou a ty si to nezasloužíš, žes neumlčela křičící miminko. Zase se to stalo. Zmizel jsem nastálo do útrob její nepřítomnosti. To mi scházelo. To zelo. Od lásky ke zlosti. Dokončování slov. Stěžejní ráno. Málo.

Auta projíždí kalužemi a cákají na auta stojící u kraje. Cesta je volná. Naproti vchod s číslem jedenáct. O tom čísle mluvila Meret, královna spontánního beatu, poslední reinkarance protějšku, který se vzdaluje spolu se mnou. Bylo by to depresivní, kdyby to nebyla jízda.
Vylouhoval se mi švarcté. Napiju se. Lechtá mě chladný vítr, blizny díků. Vyšlo slunce, svítí na pub na druhé straně ulice. Holohlavý týpek tam čadí a snaží se setřást si kapuci, která mu pokrývá zadní polovinu hlavy. Všichni jsou latentně milí, nehrozí žádný strach. Je jaro a na domu opodál se skví nápis BOTH.

Uvnitř kavárny koukám na koláže a objevuju starého sebe, který je nový já. Přemýšlím o Meret. Má ironický úsměv. Loudil jsem z jejích očí trochu soucitu, ale být nudný je prostě neodpustitelné. Je to u chlapa smrtelný hřích. Nesnáší svého spolubydlícího, protože se pořád dívá na seriály. Je ráda brutálně spontnání. V tiše kvetoucí šachovnici Neukölnu zrcadlím svou realitu na rohu Sanderštráse a Hobrechštráse. S ní bych jen zabředl do dalších kapitol švarctripu, ale bez ní taky. Pracoval bych, šteloval smích a lidi by míjeli nezrcadlení. Nakonec bych dostal další ďahu od reality za to, že ji jenom hraju. Honosím se uvědoměním, horečnatě řečním, čním, činím se ničím.

Trpím chápáním pohybů svých i druhých a tím ztrácím jejich význam. Tím, že ho vím a ony ho neví. Ony ho míní a tím mě míjí. Rozcházíme se na další žalostné křižovatce. Ani nezpomaluju, jenom cupitám dál jako jezevčík po boku páníčka své přítomnosti, po boku své nicoty. Jsem tím i oním a ony míjí, ony míní a já vím, ale nemíním. Ony jdou, já zůstávám, ony zůstávají, já jdu. Rotujeme v těsném závěsu, v sípavých detonacích. Démoni nespasitelnosti, nespalitelnosti, nelitovatelnosti. Všechno je, jak má, nepřipraveno, neretušováno, neměněno, nepromíjeno, nevynasnaženo, Meret.

Dívám se nalevo na Američanku. Podpírá si hlavou ruku po dvojce bílého. Z nějakého důvodu tím pohledem na ní setrvám o něco dýl, jako by v něm byl nějaký význam. Ten mizivý zlomek předstíraného času znamená zoufalství mého života, které ona tak dokonale zmateně ztvárňuje sama o sobě. Bojuje se svým vztekem. Když s něčím bojujeme, nakonec podlehneme, neudržíme pozornost. Boj není správná zbraň. Internet tohle všechno promění v maso nicoty. Lepší je prodírat se nevidomým davem a sexuálně blouznit při pohledu na tváře. Vnímat jejich přírodní poselství. To je cestování, ztratit se a najít mezi lidmi. Vystoupit ze svého konceptu do hmotného symbolu cesty a zasunout ten správný koncept, spustit šém.

Všechno špatně, zoufalství. Jsou dva, tady i tam, časově i prostorově, v nekonečném zdvojování, fascinují se navzájem. Zelená ve stínu, zelená na slunci. Listy už zase jsou. Dvojka Američanky je prázdná. Béžové domy. Dívá se na mě. Vůbec není to, co jsem napsal. Stačí si znova uvědomit, že tohle všechno je popel. Všichni toužíme po dezinterpretaci, vyvrácení, aby nás někdo ve správné chvíli vyvážených emocí sebral a ztrolil do bezvědomí, v pauze, usazení, kdy ostré lokty zborceně odpočívají a jen oči se ostře dívají.

Poprosím ještě o nálev. Týpek mě zve na čtení. „Je tu malý problém, nežiju tady.“ „Ano, to je trochu problém,“ souhlasí. „Ale možná se sem přestěhuju,“ tvrdím. „Kdybyste něco potřeboval, přijďte dovnitř za námi.“ „Mám rád lidi, když chodí kolem.“ „Jo, jo.“

Jde holka a koketně po mě koukne. Míní a míjí a mě se zvedne smutek, že skutek utek. Byla tripózní, zajímavá jako Berlín. Američanka odchází a druhý louh je slabý. Rozlítané mraky na modrém nebi. Problémy světa? V okně posledního patra prosvětluje obří listy záhadné rostliny slunce. Zoufalství, je třeba s ním počítat. Kontrola, nekontrola, plány, společnost, podvojnost, zrcadlení, katastrofa, strofa, středa, střecha světa, zatracení, slast, klinč, křest.

Být sám sebou, největší úkol ze všech, všechno kolem toho, já, brod, Kafka, most, slunce, jaro, staré, nové, sitár, štrýt, topaz, city, mýty, reflexe, relevance, mít tě za ženu, digitální portfolio jako náhrobní kámen. Pořád ještě nevím, jestli budu žít. Musím jen dál být, nenechat se potopit sebou ani druhými. Věřit, ale v co? V opakování. Zrzky mě vždycky dostanou, když se zmateně ohlídnou. Neumí být cudné. Pořád nové, pořád dál. Týpek v černém svetru na balkóně kouří a já, koně v koutu ržají a já v klidu, vím, míjím, nesmrtelně.

Na plátno víček se promítají první obrazy. Bez klepání, nečekaně, jako by tu vždycky byly. Když usínáš, jsi nejkrásnější. Líbám tě na víčka. Až se probudíš, budeme se zase rozbíjet o stěny svých těl. Láska na příděl. Poprosím tě o soucit, o ten se musí prosit. Když budeš sténat, budu jásat novou hudbu, nová slova nových témat. Nové slunce na novém slunci. Rozbíjíme se o iluzi tvoření. Miluju tě, protože jsi blízko. Jak je láska krátkozraká. Miluju tě, protože jsi ve mně. Jak je sobecká. Miluju tě, protože jsi nedávno. Jak je zapomnětlivá. Miluju tě, protože jsi tklivá. Jak je optimistická. Miluju tě, protože mě vidíš. Jak je bojácná. Miluju tě, protože jsem zapomněl, proč tě miluju. Miluju tě, protože mě vnímáš v těch rozpacích. Moje slova v oblacích přepřemýšlení.

Vrátila se mi něha. Jsi i nejsi tu. Tak je to třeba. Je třeba milovat všechno, co se stane. Vystupuješ z pozadí milovaných problémů. Zase jsem k tobě sklouzl, k sobě. No tak pojďme, rozbijme to kamení cizího pohledu. Není, zač bojovat, ale je, co říct. Vše, co nemá cenu, se ztratilo mezi prsty, v pasti zmatené touhy. Barvy jsou jasné. Je, na co svalit vinu. Je další rok, všechno vykvetlo. Další krok bez debat. Další světlo, hlad, šukat pohled rozglábených vrat. Všechno bylo špatně, ale nebolí to. Není žádné ego. Jen vědomí. Taky tělo. Tichá perspektiva zájmu.

Lítat. Ohromit soustavu poupat iluzí letu. Šířit naději humornou rebelií. Osvobodit usoužené ženy neláskou. Neptej se nebo odpovím. Barvy. Čas. Běh. Opřen o strom v parku, kolo po boku, poměrně opeřen vlasy, slunce nesmírně příjemně svítí a snad proto nic konkrétního, jen stíny a vzpomínka zase na někoho nového, téměř skutečného, kdo mi netečně hází přízeň.

Myslím na ta místa světa, na která nemůžu dosáhnout představivostí. Myslím na svůj strach (zátěž) a odvahu (vzepření se nebo švih). Můj strom je mladý a štíhlý, pere mi do zad mízu. Hlava, záda, tělo. Máš mě ráda? Jsme spirit. Namachrované maso. Nachromovaná mysl. Jsi šílená výprava do dalekých tušin ducha. Už mě opouštíš, už hledám tělo návratu, vzývám konec, očistec vykoupený novým strachem. Vždycky něco ztratíš, ale není co ztratit.

Každé druhé slunce se zatíná až do morku přítomnosti. Prahnu po tichu noci v krovu společnosti. Hvězdy, bolest, odvaha. Strach je aktuální maska sexuality. Hřeje představa tvé teplé přízně, pomíjivých jedenácti minut, které budou doznívat a doznívat, až vyhasnou. Zbyde hrdá vzpomínka. Postpóza, vhled. Láska je sled. Všechno je výsledek toho, co bylo.  Už se nemůžu usmívat, hrotit to. Ne teď, ne zítra. Zase to přišlo. Nesnažím se mluvit ani psát. Protnul mě stín nicoty, stromu, který se ani nezdál nebezpečný. Všechna ta místa pamětí proměněná v prach. Prodej minulost za almužnu svobody. Je třeba činit, o čem bylo sněno. Snít dál, když to bylo odčiněno. Bezbřehá touha ničí břehy.

Na lavičce v parku v polospánku. Za víčky mi začaly naskakovat obrazy, snové scény. Vlastně nezačaly. Nedokázal jsem definovat moment, ve kterém se vynořily. Vlastně se to nestalo. Jiné slovo. Podobný pocit jsem měl, když jsem pracoval jako administrátor a emaily se vždycky ohlašovaly cinknutím. Měl jsem z toho cinknutí zvláštní pocit. Kdy tu nebylo a kdy už tu bylo? Nebylo tu vždycky? Kde je teď?

Podzim

Listy nikam nespěchají. Válejí se na zelené trávě. Slunce je prozlacuje. Nejhezčí jsou, když padají. Jako bubliny ve vodě. Jako cukr, co se drolí z prstů. Sdělení tak jasné, že se stalo nemožným ho dešifrovat. Jen se mu odevzdat. Stromy mají osobnost. Můžu před nějakým stát a komunikovat s ním. Chápu ho jinak než lidi. Je to osvobozující. Je třeba zapomenout na slova, lidi a emoce. Ideální je nějaká únava. Vzduch je prosycený Nirvánou. Slovo vyryté do školních lavic. Listy leží, auta jezdí. Lesknou se jim okna. Budou jezdit, dokud nedojde ropa. Pak budou další auta a další lidi, kteří se ti budou líbit. Zemřít v tomhle podzimu nebo aspoň shodit listí, které na mně hnije. To těžké ve mně temně tleje. Asi iluze, ale mocná. Spad iluzí, po kterých jsem sáh v zoufalství a natáh ruku po dalších, a tak dál až do skonání věků? Pojď se se mnou poválet v poledním slunci. Listy pojí toulavá vlákna pavučin. Světlé mraky spěšně mění tvar. Vrhám na ně pohled a ony se vrhají na mě. Žádný list nevolí stejnou trasu.

Zlomené srdce bolí sladce. Uvědomuju si čas. Chvíli jím jsem pak zas ne. Jsem jen snem, jdu na dřeň. Každým dnem vymýšlím. Slunce. Něco letící ve vzduchu, něco letící ve světle. Stále stejné rýmy. Místo návratu se ztrácí. Dochází to moc pozdě, chci to ještě použít. Něco nového zatím uniká. Zakmitá, zabliká, odtéká před očima. Život pomalu dozačíná. Chtělo by to schoulit se někde v lůně existenciálního blaha. Sám si nedám naději. Zavírám oči. I ty listy mě chtějí ukrást a zamést pod koberec cizího konceptu. Budu zapomenut i se svými slovy. Proto se asi pořád válím ve veřejném prostoru. Řetězím konotace a topím se ve hmotné vibraci očí, za nimiž tuším pohled.

Svět nějakým zázrakem vystupuje sám ze sebe. Každý rok všechno roste a ztrácí se. Děláš, že na to máš, že se schováš, že se odvoláš, že odoláš. Její krásné nohy, krásné trasy, které chodí. Krásné vlasy, které shodí z čela, kde se rodí její myšlenky a já je chci ukrást. Čert sper tu touhu, musím plout s tím, co nebylo a nebude a přitom je. Všude cítím tě. Jsi jedno nevyřčené slovo. Svět je tvou kulisou, tichý a mlčenlivý. Jsem tu sám a přestávám být sám sebou. Jsem sám tebou.

Přibližně přílišně tě miluju pod stromy swingujícími ve stínu vlastních snů na sklonku října. Slunce surreálně příjemně hřeje na tváři a vítr prší listy. Ležím na prkenném molu z upřímného dřeva u cizí chatky. Žbluňkla ryba, vítr mi suší ponožky. Patřím na Petřín, jsem na konci světa. Moje myšlenky naštěstí neexistují. Lžu, to je poznaná nutnost, přirozenost bez příčiny. Lžu sám sobě, mám pocit viny. Myšlenky mě řídí. To už nejsou vlákna, ale konopné lana. Drží ráhna plachetnic mojí osamělé flotily na cestě do prázdna. Neznám pravdu, ale musím vypadat, že ji mám. Je to pud-blud vlka, který chce být sám. Někde uvnitř ví, že musí. Do klidu ledu mých nadějí mobilně promluví teplo tvých virtuálních úst. Po dvoutýdenní epoše mrazu všechno taje.

Zatím jsem zešílel, o tom není diskuse. Nevím, kdo jsem. Nevím, kdo jsi. Nevím, kdo je nikdo. Život se zastavil. Slova mě nezajímají. Proč je pořád píšu? Závidím jim, že se k tobě dostanou. Já zůstávám za branou. Myslím na tebe. Mohl bych přestat, ale chci. Vymyslet tě.

Prostupuje mnou tak zvaná nezvaná zima. Nirvána lásky, kterou nelze nazvat šťastnou, ale pořád to je láska a ta se jen tak nezahazuje. Co s ní? Tvůj zenový nezájem něco znamená. Mohl bych být rozumný. Mám to už všechno zanalyzované. Ale to je jenom vnějšek, chladná skrumáž faktů. Svou lásku žiju. Ptám se tě na ni každý den a ty mi nakonec napíšeš: „Jsem signál.“ „Čeho jsignál?“ „To máš vědět sám.“ „Nejsignál, jen se schováváš za determinismus. Buď svoboda!“

Mlčíš, mobil mlčí. Je na něm jen čas. Každý den stejný. Tající, tajemný život. Měl jsem se dál ptát, mohl jsem čekat odpověď. Takhle jsem si jen ulevil a minuty tečou. Možná už nechci čekat odpověď, možná chci zapomnět. Z té krásné svobody není úniku. Ze svobody, která je tvůj úsměv, když tě potkám v srdci monstra města. Na konci každého zadrženého dechu je nová nahota dalšího nádechu a na obzoru každé masky je láska a dotek. Každý nový okamžik zůstává nevyřčený ve tvém daleko. Naše hlasy v něm měkce mlknou. Noci se zmocňuje hra světel. Za otevřenýma očima se rýsují ty nejkulatější obrysy života a snů zároveň.

Jaké to je být tebou? Jak si dáváš pastu na kartáček? Jak si čištíš zuby? Naděláš s tím nebo je jen tak přešmrdlíš? Co vidíš, když jdeš parkem a směješ se na všechno žluté? Co jsem ti vytýkal patří jen mě. Je taková slast dostat od tebe zprávu s tím magickým číslem. Čím to je? Ukončuješ věty tečkou, i když říkáš, že jsi nepořádná. Psát zpět je taky slast. Vědět, že to přeletí tvoje oči, i když jistota to není. Ale stačí na to, odevzdat se tomu virtuálnímu Teď a dost to přehánět. Vítr převrátí pár listů v sešitu a na řeku padne mlha. Nehybná a vlhká, nesmírně tichá. Poslouchám, čekám tón.

Dotknout se tvého těla a ne tohoto papíru. Jaká je asi tvoje kůže? A tvoje krev? Kdyby to šlo psát jen myslí na tvou kůži. Prsty bych přejížděl v rozptýlených liniích po tvých neznámých, povědomých křivkách. Rýmoval bych polibky a pohyby záhyby tvého těla a všude nechal skrytý význam. Starý příběh bych vložil do tvého klína a on by tam ožil, protože jsi jiná. Svět dohasíná a zase se rozsvěcuje v nejkrásnějším souvětí. Všechna váha mých slov by se zkoncentrovala do pozoru a zbytek světa by se stal vánkem bez názoru. Ztratil bych se mezi řádky tvých vlasů, v surrealistickém patosu bych ti sjel na pusu.

V tom, co zbylo z času, bych jazykem bojoval o spásu s tvým a pořád děkoval Bohu, že s tebou spím. Pak bych se uchu vyzpovídal z vin, že nikdy nepopíšu tvou krásu. Zkusil bych to aspoň inkoustem slin. Otevřel bych oči do těch tvých a četl tam nejhezčí z knih. Nesnažil bych se ji číst na jeden nádech, našel bych detail na tvých zádech. Vychutnal bych si každou z kapitol – krk, prsa, bříško a tam dol… E… Nejlepší pasáž, vole! Žádné zvláštní spletence postav, žádná tma hradních komnat. Světlo, teplo, poklad. Jak bys asi vzdychala nebo bys jen rychleji dýchala? Co by prozradila tvoje tvář? Že se ti to líbí? Trochu, moc?

Být něco, co někdo může mít. Neutíkat. Být jako vodopád, ledopád, bezúročný vklad. Ne jen kolem, ale v tom. Jako atom. Jako on. Ne klon – něco, co je třeba hrát. Já – něco, co jde mít rád nebo dokonce milovat. Štvát. Slib dát, že budeš a žít. S tím, že máš. Být. Nenech čekat to tělo. Dej mu, co chtělo, když psalo řádky bez konce, odstavce bez dechu, úspěchu. Jsem stydlivý až trapný. Mívám pocit, že bych měl být někde jinde. Někdo jiný. Navenek jsem jiný než uvnitř. Ne tak skutečný takže horší. Zhlídám na svět s nenávistí a hned zase s lítostí a nedaří se mi ty dva přístupy skloubit. Někdy se mi daří je/se zhroutit.

Hýčkám svoje křivdy jako komodity. Stavím v sobě města zásad. Směřuju k ideálnímu stavu. Když ideální stav nastane, zásady se zboří. Vize ideálního stavu se zrealizuje v bohapustém chaosu. Nejsem člověk k pomilování, ale jsem zamilovaný. Žádné obcházení žhavých uhlíků. Tíha chůze a řev. Extáze a deprese. Žádám tu osobu o pomoc, aniž bych ji vinil. Vinit ani nejde, v zásadě je to příjemné. Ona je vlastně jen sirka, kterou jsem škrkl. Teď plaším a panikařím, když je oheň na střeše. Prosím ji o vodu, ale ona je čistě jenom ta sirka, teď už vyhořelá.

To naše setkání bylo fajn, akorát jsem se necítil úplně v pohodě. Měl jsem pocit, že jsem to nezahrál úplně podle svých možností. Proto jsem jí pak pořád psal. Ona už nenapsala. Už se nám to jednou stalo. To mi pak napsala, že prostě nikam nepůjde. Pak jsme se jednou potkali náhodou a bylo to fajn. Pak jsme si nějak zase začali psát, a pak jsme se domluvili. A pak už teda nenapsala. Ani jo, ani ne. Nic. Jsem si vědom, že si na ní kompenzuju určitou frustraci. Potřebuju vypadnout ze Zlína. Musím to udělat. Udělám to. Akorát nevím kam. Tak jsem si s ní chtěl dát schůzku, aby mě vytáhla aspoň do Prahy.

Možná ji chci tak, abych ji měl, když ji chci. Jsem vlastně sadista. Když to nevyjde, tak naopak chci dělat úplně, co ona chce. To je zase masochismus. Zdravé je vlastně dát najevo, že chceš a odvrátit se. Dát druhému možnost si tě okouknout a případně k tobě přijít.  Jenže já tuhle možnost přijít ke mně zapovídám tím, že na ni pořád hledím – píšu jí. Protože nevěřím, že bych v ní vůbec mohl nějak uvíznout, že by sama mohla chtít. Musím ji nutit, vydírat. Mám asi sebevědomí na bodu mrazu.

Ten přirozený způsob jsem dokázal naposledy s holkou, co jsem s ní chodil tři roky, teda na začátku. Pak jsem ji podvedl líbáním a dostal divný pocit, který mě pak pronásledoval. Neodvratný pocit viny. Už během toho vztahu se pak můj přístup změnil na ten nedůvěřivý, sadomasochistický. Možná to souvisí s tím, že jsem vždycky chtěl být děvkař. Opylovat květ za květem. To jsem si říkal na začátku toho vztahu. Že by to tak nějak mohlo být, že by mi to mohla tolerovat. Ale po tom líbání jsem zjistil, že už taková blbost jako líbání úplně zničila můj klidný, nenucený náhled na ten vztah a uvrhla mě do psycha.

Pak jsem si říkal, že to opylování třeba bude, až tu holku mít nebudu. Teď když ji ale nemám, tak stejně nenastalo. Jen si na to hraju. Ve skutečnosti mám pocit viny, jako bych někoho měl a byl nevěrný. To je možná důvod toho tlačení na pilu. Jako bych se násilně chtěl osvobodit. Mám pořád pocit, že mám málo času. Když někdo chce mít všechny, tak nemá ani jednu. Ale aspoň se může na všechny dívat. Já se vlastně vždycky bojím, že s nějakou budu, protože se pak nebudu moct dívat na ty ostatní. Nebo budu, ale bude to trapné. Mám to tak i s cestováním. Strach vsadit na jednu kartu. Beru všechno hrozně vážně.

Možná mě zaklela ta bývalá. Ona hodně četla kabalu a čarodějnické knihy. Pamatuju si, že řekla, že si myslí, že po ní už žádnou holku nenajdu. Já jsem právě při tom vztahu hodně vzpomínal tu svobodu před ním. Byl jsem do ní dlouho zamilovaný a ona se do mě zamilovala, až když jsem to uvnitř tak nějak pustil a začal být uvolněný a rozehrával to víc na všechny strany. Takže mě klofla zrovna, když jsem se chystal rozletět. Ta uvolněnost pak odešla s tím podvodem a už se nevrátila. Jako bych se ji uvnitř pořád snažil zachytit. Ale tím ji asi právě odháním. A ty holky.

Tady se všichni usmívají, to je zralé. Nenuceně, nepracovně. Chodím se sem usmívat. Akorát ten alfouš se neusmívá. Ale je to jeden z těch lidí, kteří se usmívají, když se neusmívají. Je tu jedna nová holka, taková modelka. Její zadek při každém kroku povytahuje obočí. Vypadá, že by radši brázdila molo. Občas se usměje, když myslí, že má. Má krásné vlnité vlasy, ale vybral bych si tu druhou, tu s copem. Je usměvavá. Má klapaté uši a oči, které hřejí. Její zadek je trochu nakynulý, ale já taky nejsem zrovna George Clooney. Mám na to vemlouvavý hlas i slovní zásobu, ale jsem brutální. Párkrát jsme se potkali pohledem a usmáli se na sebe.

Pak jsem se dostal do bludného kruhu chtění a místo dalšího úsměvu ve stylu „život je príma“ jsem ji počastoval vyceněnýma dásněma, s jakýma se chystáte zaplácnout komára. To všechno kvůli náznaku jejího zájmu. Nedokážu být tím, kdo ji zaujal. Vystoupím z toho zájmu, zkoumám ho, zkoumám ji. Přetáčím to jak video, přeháním to, ať už je to cokoli, ať už to bylo cokoli. Když jde zase kolem, vystoupím z ruského kola karikatury. „Nemáte prosím vás propisku na půjčení?“ ptám se s kreativní teatralitou, jako by se svět scvrkl na tuhle scénu, ve které jsme jenom já a ty. „Mám. Přinesu vám ji. Chcete i papír?“ Je to krásný pocit, že něco přinese. Nějaký archetyp. „Papír mám,“ odmítám a přijdu si neteatrální, což mě naštve. Měl jsem říct: „Papír mám. Díky.“

Přináší propisku. Obřadně ji převezmu. Nezbývá než se přijmout, jaký jsem v té chvíli. Jak prostě na ni? Nechat ji být sebou a nebýt jí. Nepředjímat to, jak mě vnímá ani nenaznačovat žádné preferované sebevnímání. Nechat to proudit v éteru, řídit se nevypočitatelným momentálním sledem pohledů, nastálých nasládlých událostí, které jsou tak bezvýznamné, až řídí celý vesmír. Řítit se s ní dočasně společným časem. Zřídit se tou situací, nějak v ní ulpět a uspět. Ty rady jsou moc obecné, racionální. Je to vlastně únik ze situace, kterou nedokážu řešit. Neumím hřešit. Mířit třeba mimo, ale aspoň to zkusit. Unikám do písma svatého, ve skutečnosti sjetého strachem.

Alfouš chodí obsluhovat stůl vedle mě. Mám už dopitý čaj, a tak ho intentzivně sklím, abych si mohl objednat u ní, až bude vhodná příležitost. Archetypálně ji zaúkolovat. Možná je pozdě na zvrat. A chci vlastně něco rozjíždět nebo jen rozjímat nad hrou stínů, když mě míjí v básnickém splínu? Stojí s alfoušem vedle sebe na baru. Nemůžu se tam podívat. Agresivní alfouš by můj pohled shrábl a galantně by se za mnou vydal. Podíváme se s ním na sebe. Nejde. Ona se se servilním šarmem copaté dívky baví s majitelkou sedící ke mně zády na baru. Zachytí můj pohled, který neúčastně vyprchá. Kdo jsem? Co dělám? Majitelka se zvedne a přijde za mnou: „Ještě jeden?“

„Ano. Tentokrát Earl Grey,“ odpovím s pocitem chovance léčebny. Furt na detoxu. Furt si něco ordinuju, koordinuju. Chybí mi aminokyseliny, ženiny sliny. Jsem něco mezi psychopatem a Poirotem v zajetí drobných náhod, pro které mi uniká celek. Chtělo by to konkrétní teď, ale osud je vyklidněný. Stav nic neřeší, nejde to dělat pro stav. To je jen další závislost. Chce to revoluci, projekt z nesnesitelné litanie do nicoty. Nejnesnesitelnější je, že nic není nesnesitelné. Závody náhody. Člověk-věc, člověk-pán, člověk sám chce vystoupit ze zkostnatělé Sámovy říše ke svým možnostem a uctít život vědomou vizí, uskutečnit prachsprostou intenci. V insolvenci to chce invenci. Něco z tohoto světa. Prostě prostá místnost plná jejího kouzla.

Nic nebo víc? Nějak to zezrcadlit. Už se neusmívám. Psaní je jako ledová sprcha. Proč bych se tady měl vlastně usmívat? Navalí se na mě vztek z vlastní neschopnosti vyjet. Ze své nepolepšitelné nepřijatelnosti, zoufalosti. Svět je proti mně. Nejde o svět, ale o mě. Nejde o mě. Jdu na záchod a v několika neintencionálních pohybech se nacházím úplně lehký jako krajina zalitá úplňkem, úsvit nepřímé aristokracie. Vracím se jako nový a ona se na mě dívá s účastí, lítostí, jako by nahlédla do papírů, které jsem nechal válet na stole. Stydlivě se na ni usměju a ona trvá v nehybně neintencionálním, přítomně klidném výrazu upřímného zájmu a venku ledová zima. Listopad přinesl noční chlad a já jsem nejstatečnější, nejzranitelnější básník neexistující generace.

Pomalu sklopí zrak, jako bych ji odmítl a ona se s tím smířila. Svět se topí v samolibosti. Modelka má zvadlou tvář. Neposlušně, nepřekonatelně usíná a zase se probouzí v dekadentní touze. V kapse na lišáckém zadku mobil. Kolik uběhlo času? Co je to čas? Co je to osudová žena? Jsem trapný s tím psaním. Co se tím snažím říct? Mrazivá noc hoří ve svíčkách na stolech. Trpím, platím. Nevím nic. Nic je signál.

Jejich sex je založený na smíchu. Takové ty křeče bránice, které vás zpacifikují do společné náruče. Týpek si tucnul espreso a teď něco manicky vyjadřuje, expresivizuje něžným přivíráním očí a občasným duchapřítomným vyvalením bulv. Významná gestika vypovídá o neukočírovatelném bzučení v mozku. Šedé gatě, černá košile a polobotky. Lehce prošedivělé, krátce střižené, mladistvě rozcuchané vlasy. Zachovalý tak šestatřicátník. Baví ho džob. Pokaždé ho v nějaké kavárně vidím s jinou mladicí. Pokaždé se tváří vesele a intimně.

Dneska je to dvaadvacítka krev a mlíko s mikádem. Přitakává jeho gestům, přiráží jeho žovialitě jako dobře informovaný navigátor. V pravou chvíli nasadí soucitně bezelstný kukuč a on se do ní přelije celým svým unaveným egoismem. Nějak se tím ozdraví.

Před čtyřmi lety jsem ji chtěl balit. Jeli jsme na rybník a bylo to fajn. Ani jsem se jí nedotkl. Pak byla pravidelnou návštěvnicí mých čtení. Pak mě blokla na fejsbuku, protože jsem jí posílal svoje díla. Zaškatulkoval jsem si ji jako fanynku a jí se to nelíbilo. Ten vošoust to umí. Umí si vybrat, a pak do toho dá všechno. Emanuje z něj rezervovaná rozervanost prostopášného kofeinisty. Ona kontruje latentní naivitou nevinné laně. Jsou kosmicky kompatibilní jako solární systém slepený gravitací a temnou energií v přesném poměru, který umožňuje pohyb. Možná je to jen zdání. On je moc nad věcí, zacyklený v bohorovnosti. Nejde to z něj. Chová se, jako by se u toho viděl v zrcadle. Měl už moc ženských a moc kafí. Už neví, čí je.

Ona to neví ještě a asi se to nikdy nedozví. Asi vůbec neví, že by to mohla nebo měla vědět. Možná má recht, jako když mě blokla za ten spam. Ženám věř. Je něžně odevzdaná. Předstírá, že neprohlédá jeho hru. Vědomě se jí nechává unést. Je to běhna, ale ne svině stejně jako on je děvkař, ale ne hajzl. Nějaké temno tam bude. Záleží na úhlu pohledu. Starý mládenec pokrývá určitý segment trhu, žije styl-list, který nepadá. Chutná mu pyl, ne plod. Je pilný. Má pocit, že pořád něco musí. Hledá u ní uznání. Ona je vzrušená závratí z užití, závislá na zklamání. Odpočívá v zábavné náruči bonvivána. Není to Nirvána, ale je to blaho. Beze strachu žije sexuální život ve všech jeho formách. Chce se chopit jeho rámě, když odcházejí, ale on se nechytne. Nepovažuje to v dané situaci za praktické. Budou vycházet ze dveří, nastupovat do auta. Žádná promenáda.

V ryzí vizi nový schízy všichni se snaží jen zapomenout. Miluju tě, ale není co řešit. Láska je moc složitý koncept na to, jak snadné je milovat. A pak, vždycky radši zavřu oči a odvrátím tvář do slunce. Inhaluju vitamín D. Je to lepší než poluce po delší odluce od ruce. Je to lepší, než přesvědčovat tě o své kompatibilitě mít s tebou dítě. Stejně nejsi ta, která dešifruje ta data. Konec racionální koncentrace! Jsi tam, kde je slunce, kam nemůžu dosáhnout. Ani ty si mě nemůžeš vybrat. Musíme se srazit mimo sféru prizmat! Musíme je špatné slovo. Musí se to stát, ale nesmíme si to přát. Kdybychom si to přáli, nikdy bychom se nepotkali. Lepší slovo je možná můžeme, ale taky nevyjadřuje to kýžené. Nejlepší slovo je… Touha. Touha vyzývá přírodní zákony. Je to prahnutí po co největším světle a teple. Přechází fakt, že tím je spalující plamen pokrčením ramen.

Je to zatvrzelé šílenství, setrvalý šepot. Obětovat oba společné gradaci. Ale čím jsou si těla blíž, touha se vytrácí. Touha je tekoucí teď. Zeď, přes kterou nevidět. Touha je pátravý pohled do slunce, rozepnutí poklopce. Touha je to, co není. Znovu z nouze osvícení. Touha je nevěření, že něco může samo jen tak být. Touha je touha to vytvořit, vydobýt. V noci bdít a ve dne snít a číst znamení jiné mysli. Touha je zmatení telefonními čísly. Touha je číst vytoužený význam tam, kde se přiznám, že váhám, jestli jsi ta pravá a ne nějaká kráva. Ale touha zaplaší všechny pochyby. Pochyby pošle na ryby a zbude chlad, osamělý chlap. Pěkný listopad.

Awesomní západ slunce z kopce Kudlova, zatímco Jižňáky se topí v inverzní mlze. Tam dole nikdo nic neví, nechápe, zatímco tady, tady, zatímco všechno tryská teď v tenzních barvách a ty se odhaluješ a zase schováváš. Hraju o vše při vyhroceném sjezdu dolů do Zlína s téměř vypuštěnými dušemi ve sjetých pneumatikách. To mě konečně zbavuje myšlenek. „Já vlastně nic nechci,“ říkám Árnýmu před Blokem. Myslím to vážně, ale asi kecám. Záleží na Árným. Árný jen spokojeně čadí. Bojí se nicnedělání, a tak je pořád v práci. Šetří a nakupuje gramce, aby mohl dýdžejovat. Zaučuje ho Pavlas, který mi na střední střílel tripy. Blokl mě z fejsbuku Bloku, protože jsem tam dával povídky psané v bezprostředním chaosu po zhulení se na sofa, kde jsem zabíral místo těm, kteří utrácejí za chlast.

Árný je čím dál éteričtější ve fázi, kdy dekadence ještě zkrásňuje. Kartousek v ní chce hnít, protože podlehl iluzi svého šarmu jak já a teď o sobě hledá všude zmínky, které by vyvrátily fakt, že neexistuje. Fakt, který je ve směru jeho chtění zcela zdrcující, ale v přirozeném světle krásně osvobozující. Chce být v novinách, v ženských. Rozchází se s dobrou manioLucií z AVU, protože Helena. Kartousek pro sentiment pražského Žižkova opustil Zlín, kde měl historicky nezastupitelnou roli nestudenta UTB. Chtění vyčerpává bytí, a tak teď má všechno, ale neví, jak s tím naloží. Složí to nebo souloží, nesnáší modré z nebe, jen fotky, dobré fotky.

Všichni zahyneme pro nějaké dobro, pro lok modrého čaje, protože jsme, čím nejsme. Svobodou, kterou chci chápat, a tak toužím a defenestruju bytí z výšky svého fatálního výšlapu. Řítím se dolů do Zlína, do muzea své přesně šlapající předvídatelné touhy, která se otáčí, rotuje víceméně bezpečně.

V Továrně hraje jazz. Přemýšlím o tom, jak je to jednoduché. To, co je ve mně, je tak různé od toho, co je venku. Zvednu zrak od té litanie, od fasinace tím, že jsem, na holku u protějšího stolu. Moje myšlenky končí, protože se lámou o útesy Já, které touží být potvrzeno jiným Já.

Já to očividně nechci, ale moje Já po tom prahne jako po Praze, po pouhém pohledu. Usmívá se a oči jí bloudí tak různě. Je to svoboda. Směje se tak bezstarostně. Stydí se, když smrká. Občas pohlédne na nicotu, jíž je moje vědomí píšícího těla. Jde na záchod, asi se pořádné vychrchlat. Vzpomínám a nenalézám tohle Já ve svých vzpomínkách, jako by to byly vzpomínky na někoho jiného.

Moje vzpomínky, ale ne na mě. Vrací se a zase se směje jako rozjívený Šiva na obláčku čerstvě spadených načechraných pastelových listů proschlých listopadovým sluncem. Směje se schíze světa. Vyzývá k vědomému zapomnění v běhu dění na hledání Já, které není k nalezení. Pekla a odpuštění. Prostě k snění.

Hladím ti vlasy. Líbám krk. Ne asi? Mrakodrap roste do mlhy. Všechno už jsem říkal. Dlouho jsem se nedotýkal. Usměju se, když se podíváš. Moje ruka bruslí slova. Čas je někde venku jako nekonečný vesmír, který se rozepíná. Šáhnu ti na rty. O tom se mi zdálo, teď se to stalo. Okamžik. Nevím, co dál. Narazil jsem do skal, zatahal tě za vlasy, trochu znásilňoval, ale pro násilí nebylo místo ani důvod, všechno mělo původ v tom vesmíru. I ten nejsamolibější zvážní v hmatatelné blízkosti jiného člověka. Minulost pomíjí jako minuty na palubní desce a to, co čeká, je řeka, která tě vezme tam, kam třeba. Řeka bez břeha teče odnikud a tam i končí, uvnitř stejná jako zvenčí. Nastartuju. Budoucnost splývá s minulostí. Jsme každý sám, každý v sobě. Každý ještě tam.

Na cool kolbišti v Orlovně připoutaný ke svému stylu. Česnekový odér kámoše Vida, konečně slušněji oděn jel jsem s ním na slam nočním Zlínem, Otrokovicemi a Napajedly. Vykládal a já jsem nasával každý záměr Šivy, světlovlny tvořivého myšlení. Z rádia hrál koksový koncál Marvina Gaye. Nemůžu pokračovat. V kavárně není obvyklý neintencionální ruch. Zavírají a chystají poradu. Ohrožují mě svou švitořivou důvěrností u kulatého stolu, opodál kterého sedím jako pitvořivá oběžnice. Žerou maso. Zejména jedna z žen si mě měří, jako bych vyrostl ze židle. Nesnáším korporátní familiérnost, ale je to zajímavá situace. Jsou tady i děti a štěně, které vypadá jako chodící použitý hadr.

Zaměstnanci se přesunuli k baru. Majitelka vyjadřuje nespokojenost s některými jevy. Poučuje, jak to správně dělat. Tvrdí o nějakém dloubání prstem, že je pro ni nepochopitelné. Týpek u kulatého stolu žere maso. Má potetované ruce a rudé tričko s nápisem Progenex. Majitelčin hlas mě deprimuje. Asi mi připomíná nějakou učitelku ze školky. Progenex dožvýká poslední sousto a expresivně se seká na výkladu. Děti šeptají v dětském koutku. Zvláštní jev.

Sebesabotér

Snaha být sebou zastydla v performanci. Raději tedy nebýt nikým. Je to zajímavé, ale chce to odvahu. Jde o to, mít co sdílet. Třeba bordel, bla bla bla, ale pokračovat po cestě bez emocí. Sledovat, co to dává, ledovat páva. Obrazy, znamení, detaily. Jen pro tebe. Když se neposereš z toho chaosu, využiješ jeho tvůrčí potenciál, ustálíš jeho inteligentní dialog na sustainabilní úrovni, tak to dá mapu, podle níž můžeš jít. Dá to dávku denního světla, které tě sjede víc, než el es dé. Dá tě dohromady.

Dělej, co máš. Nelekni se rotace, dislokace ani evaluace. Když tápeš víc, než chápeš, tak chápeš víc, než chápeš. Neintencionální tápání je iluze, zůstane-li pouhým pozůstatkem snu po probuzení, který setřeseš. Nepraštíš se do čela s tím, cos měl, cos chtěl. Vybředneš do běžné sociální projekce, v níž se tak jako tak v nemilosrdné časové posloupnosti zrealizuješ. Zuješ se ze stokilových bot svého předprogramování.

Oni jsou zrcadlo, to je staré poznání, ale zaprášené nánosem nových reflexí, nových dočasných útočišť před bezpředmětnou láskou. Pláž, moře, útesy a ty na pozadí toho všeho. Staré ty, ohnisko tvých regresí jako nedozírné slunce u Afriky. Ve skutečnosti mnohem dál. Mandala toho, co chceš. Být věčný pokus nezaujmout postoj, nezamrznout v očekávání. Zamrznout a v pravou chvíli procitnout na parketu, na pláži s postprocitem perfekce, šťastný jako opice.

Projdi se svými písmeny až k jejich životu. Odděl je, aby ses s nimi mohl spojit. Vědomě, ale neintencionálně, jako by se to prostě stalo dílem osudu, dílem tvým a dílem náhody, svatou trojicí dílů svaté pohody bez platu. Méně kvič a víc cvič. Zacvič s tím, zanič si na cizím pomezí. Ta šance už nebude. Všechno je neopakovatelné na mnoha úrovních, zvlášť ta zkřížení. Kosé úhly pohledu se stáčí ke krajnímu disentu. Dává to smysl jen tobě, který bys je mrdal a naslouchal jejich poulení očí.

Zvuk by se trochu zpožďoval jako u nekvalitního filmu. Kdo to píše? Proč tak tiše? Někdo jen tak trousí teskné věty, obrací cáry vzkazů, jako by črtal trasu následného vpádu do bodu emoce. Plíživý sex v koridorech knihovny. Venku se stmívá. Chtění psát se mění v chtění spát, sát, splynout, plynout. Linout se už bez písma jako něco, co jen chvíli je a přitom je to pořád. Zatím.

Zase v Noně. Stromy na Petříně se barví a já jsem asi… Na Kampě naše básně. Sedíme u básní, které se točí a ty kouříš a mně to voní a nemělo by. Spolu tání. Spoutaní, zpoutaní. Táhni, Verlaine! Za oknem se na auta Národní třídy dramaticky snáší černobílé štěstíčko. Zase se vznáší. Včerejší večer mi oddělal slova. Něco ve mně ožívá. Něco napiš, něco potvrď. Pronásleduj mě tvrdou tmou, teplým tepem, porozuměním, přítomností. Milovat. Básnit o tobě, bájit. Laskat se s tebou.

Chci se usmívat jen na tebe, jinak můj obličej zkameněl. Slova jsou dobrá jen k popsání muk bytí bez tebe. Krásných muk, protože v nich jsi. Naše světy se trochu sblížily. Teď jsem tady a je to jedno. Svět kolem je někdy šťastný. Hraje trip hop s prvky opery. Všichni se setkávají. Jsme rozetkaní spolu v tání. Všechno je tak zamilované a institucionalizované. Chce se mi spát. Povstat možná z pošetilého pošmourna. Othello. Láska. Pořád nechápu, co se stalo. Všude byly barvy a světla. Pomáhal jsem ti ze stromu. Dotkl jsem se při tom tvého prsa. Snesla ses za mnou na zem.

Lítalas. Bylas pořád napřed. Je to kýč, když to popisuju, ale v tu chvíli to čistě čišelo z mého srdce. Následoval jsem tě a byl celý nesvůj, protožes tam byla. Na tvou tvář dopadalo světlo pouličních lamp Kampy. Chvíli ses smála a chvíli byla vážná. Jako nebe. Pak to najednou skončilo jako vodotrysk, když přestane trysk. Vodojasné objetí. Utečeš na tramvaj. Vodotrysk zase vytryskne, ale ty už tam nejsi. „Proč by lidi měli sdílet?“ „Neměli.“ „Můžou lhát?“ „Musí. Jinak je to trapné.“ „Co jim to sdílení dá?“ „Možnost lepšího vyjádření.“ „A neztratí tím něco?“ „To je jen iluze.“

Zjistil jsem to dnes u filmu Jmenuji se Oliver Tate. Že od jisté doby od sebe jen utíkám. Četl jsem, že když začneš chlastat, tak uvízneš v době, kdys začal. Já jsem začal v patnácti a teď nepiju dva roky. Takže je mi vlastně sedmnáct. Intenzivní nervozita z nepřítomnosti něčeho, tak nějak bych ten pocit nazval. Absence rozhodnutí, které definuje osobnost. Možná je to normální a je jen chyba to moc řešit. Cyklit se v tom. Možná je chyba řešit, že se v tom cyklím. Jako když jsi naštvaný na celý svět z toho, žes upadl na banánu.

Jsem sebesabotér, který s jelimanickým úsměvem ironizuje sebe sama až k absurdní… Zkouším to vyčerpat pouhým stáním vedle toho. Ať se to požere samo. Pomáhá mi spousta blažených náhod.  Sleduju stopu vysvětlení. Utichne otázka proč? Začínám cha cha chápat. Když chceš být svobodný, odsuzuješ se k nesvobodě. Když něčím nechceš být, musíš tím být. Jinak bys nevěděl, čím nechceš být. Tím, že se vůči něčemu vyhrazuješ, dáváš tomu život. Živíš to ze sebe.

Musíš být nesvobodný, abys věděl, co to je, být svobodný. Jdeš po iluzi. Když jí uvěříš, žiješ v pověře. Stáváš se pohanem. Ochraňuj tě Bůh. Nesmím zkrátka chtít to, co chci. Musím chtít to, co je. To, co je správné. Musím věřit ve správnost. To je vlastně láska. Chtění ji prostě ruší. Chtění se musí vyčerpat. K čertu s chtěním. K čertu s projekcí. K čertu s popřením. K čertu s popřením popření, s psaním.cChci ji. Nemůžu ji nechtít. Můžu ji chtít nechtít nebo nechtít chtít, ale nemůžu ji chtít ani nechtít. Prostě tady je. Nechám ji tady být.

Konečně jsem tě viděl, tvůj konejšivý tvar. Slyšel jsem tvůj bubloveý smích, který nezastavíš. Smete mě jako tsunami medu. Poskládalas mi z papíru lodičku a já jsem ji potopil. Hráli jsme si s papírem a třtinovým cukrem, s mokrým čajem a s pohledy. Nebyly žádné myšlenky, žádné touhy být někde jinde. Ty se vynořily, až kdyžs utekla na tramvaj. Vznikly nesčetné a nekonečné myšlenky být někde jinde. Být s tebou. „Šťastnou cestu do Indie.“ Je to bláhové a není to ani originální. Je to banální, směřovat všechno k nějaké cestě, a pak ji zrušit pro ufňukanou lásku. To by mě později dostihlo a dával bych ti za vinu, žes mě o tu cestu připravila. Byla by to hra mého vědomí, jak mě udržet v šachu, když nemůžu vydržet nesnesitelnou lehkost spontaneity.

Šli jsme po mostu Legií. Stromy Střeláku byly nasvícené fialově a růžově. Na nebi srpek měsíce. Pořáds o něčem přemýšlela. Pořád ses ode mě odpoutávala a zase se vracela tím smíchem. Schody na Kampu byly zahrazené nějakým zábradlím. Přelezlas ho. Přelezl jsem za tebou. Sedli jsem si ke kotoučům s básněmi a hráli si se slovem spontánní. Tys řekla, že to zní jako spolu tání. Přemýšlel jsem o tom, co je to tání. Jestli něco, co taje nebo něco, co tane. Na mysli.

Bylo v tom obojí. A ještě něco třetího, nevyslovitelného. Tál jsem a tys tanula. Pak jsem hned zase tanul a tys tála. Psali jsme na kotouče variace slova spontánní. Přišel jsem na spoutaní. Nevychází spontaneita právě ze spoutanosti? Není to její popud? Spontánní je to, co se ničím neřídí, ničím zvnějšku. Přišlas na zpoutaní. „Jako změna stavu.“ „Zpoutaní jako zhulení.“ Tak nějak jsem se cítil, když jsem nemohl z hlavy dostat šéfy své spoutaneity, šémy své spontaneity. Bojoval jsem proti nim, chtěl jsem být co nejsvobodnější po tvém boku. Byl jsem, byla tu tvoje přítomnost, ale zároveň jsem nenaplňoval představy toho, jaký bych měl být, jaký bych chtěl být. Pořád jsem se tím zaobíral.

Chtěl bych být úplně tady, ale v Praze už jsem nebyl. Chtěl jsem, abych pak ničeho nelitoval. Udělat něco pamětihodného. Chytit tě za ruku nebo za cokoli. Pohladit tě nebo políbit. Nešlo to. Tvůj krásný profil osvěcovala obyčejná noční lampa. Byl to ten nejúžasnější efekt celého Signal festu. Petřín byl laserová vesmírná základna v mlze mimozemského chaosu. Všude kolem to dunělo a blikalo. Signál, který vycházel z tebe, nebyl vidět, slyšet ani cítit. Byl jen tady. Neidentifikovatelný. Možnás byla jen ráda za pozornost, ale nechtělas jí dostát svým tělem. Kdybych se ho dotkl, tak bys z něj vystoupila.

Chtěl jsem být tam, kde ty, ale možná, že kdybych zůstal v Praze, ani by ses se mnou nesetkala. Jaké další slovo by mohlo spontánně navázat na spontaneitu jako svá vlastní variace? Jaké slovo by mohlo nazvat spontaneitu spontaneitou? „Táhni!“ vykřiklas nevinně. Lekl jsem se. Napsal jsem to tam přímo nad jméno Verlaine. Měl báseň hned pod tou naší. Pointou spontánní básně o spontaneitě bylo: „Táhni, Verlaine!“ „Není to ten prokletý básník?“ zeptala ses. „Jo, měl vztah s Rimabudem.“ „To se vyslovuje nějak jinak, ne?“ „Rembo. Byli homosexuálové. Ale jenom, když byli spolu.“ „To jde?“ „Někdy.“ „To nám paní učitelka neříkala.“

Vypadáš trochu jako Rimbaud a já jako Verlain. Začínám ho chápat, i další tyhle týpky, třeba toho huliče ze Samotářů. Zároveň vypadám a cítím se jako Rimbaud, když sekl s psaním a s Verlainem a odjel do exotických zemí. Vlastně mám takovou rouhačskou myšlenku, že jsme si trochu podobní. Seknul jsem s prací a se šéfem, ale teď místo odjezdu do exotických zemí došlo k mé náhlé, nebo spíš postupné projekci do tebe a hrozí, že i ty sekneš s psaním, do kterého tě chci namočit, abys byla se mnou, protože mám pocit, že nám to tak nějak jde, když píšeme.

Ty nepíšeš a to je právě ono. Píšeš jen, když se ti chce. O tom celé psaní je. Musí být spontánní. Jenže když přestaneš a nějakou dobu mi nepíšeš, mám strach, že s ním fakt sekneš, že se mnou sekneš, sekneš s Verlainem. Co když nejsem Verlain? Co když je to jen strach, proti kterému bojuju a který na každém kroku odsuzuju, protože stravuje všechno živé? Nutí člověka hrát sebe sama, vyhýbat se vzdušné prázdnotě, která je živnou půdou tvorby, strachem ji degradovat na nudu, vyhýbat se jí karikováním sebe sama, uvěznit se ve vnějšku, ve hmotě své každodennosti, kterou známe, ale kterou nejsme, protože se neustále spontánně přesahujeme k novým a novým podobám, novým variacím sebe sama, své spontaneity, jako mi pod prsty vznikají nová a nová slova, kterými k tobě a ke každému, kdo jde kolem, mluvím.

Chtěl bych tě najít. Chtěl bych tě mít. Chtěl bych být s tebou. Svoboda v nesvobodě, svoboda od svobody. Píšu teď o tobě? Už nemůžu, když jsem jednou seděl vedle tebe a díval se ti do očí. Jsi jen, když se na tebe usměju a ty na mě. Nikdy jindy. Jindy je jen Indie. Když mám strach, nejsem uvnitř. Nebo jsem, ale moc hluboko. Lovím plankton. Jsem všude kolem, kontroluju dojem, ale nikdy neudělám nic překvapivého, co by tě probudilo nebo nabudilo, kvůli čemu by ses do mě zamilovala. Musím do té Jindyje. Prahnutí po fyzické blízkosti není láska. Láska je spontaneita, svoboda. „Ve vztahu je tolik lásky, kolik je v něm svobody,“ uvažuju a hrbím se na lavičce, zatímco točíme kotouči básní. Kolemjdoucí nás sledují.

Představuju si, jak vypadáme. Vypadám z role. Křením se. Zapomínám na svůj věk. Nesnažím se být mladý, nesnažím se o nic. Láska je kromě svobody taky porozumění. Porozumění je, když není, co chápat. Chápat je držet. Držet je ztratit. Nejdeš udržet, unikáš mi z jakéhokoli konceptu. Znovu a znovu se potvrzuješ jako láska. Vyskočíš a začneš točit těmi kotouči. Dělám to po tobě. Nemůžu spoutat sebe ani tebe, jsem úplně zpoutaný. Vejdeme do davu. Připadám si jako někdo jiný. Nebo si tak možná při té vzpomínce připadám až teď, když to píšu. Od našeho spolu tánís mi nenapsala.

Taky vůbec nemám, co napsat. To ale u mě neznamená, že nepíšu. Píšu ti o to víc. Každá zpráva je slza, která schne na tváři tvrdošíjně uřvaného dítěte, aby se jeho obličej vzápětí rozjasnil blaženým úsměvem, že je na světě, protože ty jsi na světě, ať už se mnou nebo beze mě, protože láska je porozumění, že není co chápat, ztratit, držet. Teda je co, ale není to možné. Padá to ze mě jako podzimní listí. Uvědomění si toho je svoboda. Uvědomění si toho je, že jsi tady a teď jen ty. Ten dav je kompars. Svět, ve kterém nejsi, je Mars. Tam teď jsem a reflektuju a tím to vlastně nevzdávám.

Nabízí se to jako ideální možnost. Zemřít s úsměvem na rtech, když svět zmizel. Je to dokonalé alibi. Proto jsem možná zmizel z Prahy. Protože ses jí stala. Nemohl jsem být s tebou, a tak jsem nemohl být v Praze. Být v Praze, která není, je k zbláznění. Tak jsem vymyslel, že pojedu do nějaké Jindyje. Na cestu kolem světa, na opravdový Mars, ze kterého bych se vrátil jiný. Vřítil bych se do tvého světa zcestovalý. Tohle psaní je snaha uniknout z blažené beznaděje, která ve mně zůstala z našeho spolu tání. Jsem zaplavený roztátou kapalinou, ale jde toho litovat? Litovat nejde věcí a událostí, ale toho, jak na ně reagujem. Ani tím ale nic nezměníme. Spíš se v tom uzamkneme.

Plynout vpřed a neohlížet se déle a dále než k uvědomění toho, co se stalo a čekat, až bolest pomine. Ani to ale nebude úleva, protože s bolestí pomine i život, uvědomění života, umění života, poznání. Radši trpět. Největší bolest je, že to, co tady píšu je jen to, co si myslím. Co si myslím já. Není v tom tvůj pohled. Kéž bych o něm něco věděl, cokoli. Kéž bys mi nemusela lhát. Lhaní je strach. Sedíme u vodotrysku, u kteréhos ještě nikdy neseděla. Ptáš se mě na další a další otázky, jako bych měl znát odpověď. Znát odpověď ale znamená jen něco odpovědět. Kdo odpoví, zná odpověď.

„Proč by měl člověk sdílet?“ ptáš se. Nevztahuju to na sebe, což znamená, že jsem upřímný nebo zmatený. „Neměl.“ „Neměl?“ odpovídáš a já tam až teď slyším: „Tak proč mě k tomu máš?“ „Sdílení je přirozené. Kdyby člověk měl sdílet, už by to nebylo přirozené.“ Teď se mnou nic nesdílíš, ale vlastněs to nedělala ani předtím. Akorát teď tě mám, jak zpívá Sinatra Under my skin. Jsi přesně Sinatrův typ. The lady is a tramp.

Uznat něčí svobodu je těžké jako vylézt na mokrý strom. Jsi pro každou špatnost. Nastavím ti ruce a ty po mě vystoupíš nahoru a já za tebou. Stojíme tam jako dvě kočky, které nemůžou dolů. Musí pro ně přijet policajt. Ten policajt je chlapík tak mého věku. „Vy to tu hlídáte?“ ptá se tě s bezprostředním úsměvem. Za ním stojí jeho manželka, která je podobný typ jako ty s malým dítětem. Pán se usmívá, ona se usmívá míň. Je jasné, že se tomu pánovi líbíš. Všem se líbíš.

„Tuhle rodinku jsem vždycky vídal na farmářských trzích, festivalech a tak. Vždycky si říkám, že je to krásná rodinka,“ šeptám ti. Oni to slyší a dívají se na mě. „Měl jsem to říct spíš jim,“ dochází mi. Nešeptat to tobě jako mámě. Moje závislost na tobě je komická, když je mi jednatřicet a tobě sedmnáct. Závislost-láska je asi způsob mého vztahového bytí. Tak jsem své vztahové bytí před lety opustil a upustil od jeho restaurace.

Proto bych asi měl jet do Jindyje, abych své vztahové bytí… Abych se nějak… Ale teď nedokážu nic, jen sedět a myslet na tebe. Dívat se na tebe na stromě minulosti. O náš strom jsou zavěšené pruhy, které svítí jako jedna z atrakcí Signal festu. Někdo jeden pruh utrhne. Rozzlobí tě to. „Mohli bychom do nich skočit,“ napadá mě úniková cesta. „To bychom je potrhali!“ „To jo, byl by to trochu Jackass.“ „Co to je?“ „Televizní pořad, kde chlápci dělají nářezy. Třeba skočí z budovy do korun vedlejšího stromu. Jen tak.“ „Takže Totální zatmění a Jackass.“ „Jo.“ Seskočím s žuchnutím dolů. Někdo to komentuje, ale mě nic nebolí. Jsem na Marsu, gravitace je lehučká.

„Já se bojím,“ bojíš se. Natahuju k tobě ruce, abych ti pomohl dolů. Dřepíš v sedle stromu. Tisknu tvoje dlaně a dívám se ti do silonové kuchyně. Abys seskočila musíš si sednout na mokrou kůru. Chytnu tě v podpaží, na jedné straně se dotknu tvého měkkého prsa a snesu tě jako do peřin. „Děkuju.“ „Prosím.“ „To bylo jako v Hříšném tanci.“ Zasměješ se. Konečně něco znáš.  Znovu v davu. Nějací lidi nesou tácy s panáky. Chceš si jeden vzít, ale jsou za čtyřicet. „Já se teď cítím úplně trapně. Už jsem po té skleničce svou pracičkou šátrala,“ směješ se. Slyším teď u téhle věty tvůj hlas. Předtím si pamatuju jen obrazy a myšlenky. Vlastně ještě dřív než jsme se dohodou setkali v Noně, náhodou jsem tě potkal na Andělu. Šlas se spolužákem na oběd a řeklas mi nejkrásnější „áhoj“ na světě.

„Tak v pět?“ zeptal jsem se. „V šest,“ odpovědělas. To mám taky nahrané. Věděl jsem, že je to v šest. Netuším, proč jsem řekl „v pět“. Řeklas to š v tom šest zvláštně, ševelivě, mimo čas, mimo dobro a zlo. Tak, jak ho říkáš. Šel jsem zrovna vrátit firemní počítač. Měl jsem v plánu být před šéfem strohý. Nechat si své plány pro sebe. Ale potkání tebe bylo sérum pravdy. Zbavilo mě jakékoli kontroly. Vplul jsem do Mafry jako veselé dítě. Prototyp člověka, který se zbavil džobu. „Už něco máš?“ ptal se šéf. „Ne.“ „Ani nehledáš.“ „Mě teď ty média už nelákají.“ „Ne média, cokoli.“ „Zatím vstřebávám tuhle zkušenost. Nikdo na mě není existenčně závislý, takže se do ničeho nehrnu.“ „Ten byts pustil?“ „Zlín mi teď docela vyhovuje. Dík za předané znalosti. Klávesové zkratky a tak. Ctrl-Z je k nezaplacení.“ „Ať se daří. Zachovej prosím tě mlčenlivost o tom, co tady pečeme. Chirurg taky musí udržovat tajemství.“ „Jasné.“

Ta mnohoznačná věta mě rozhodila, protože do určité míry jsem žvanit chtěl a už i žvanil v posledním Artiklu, který jsem měl zrovna v baťohu. Šéf při jejím vyřčení stáhl tvář do dospělácké vážnosti a zadíval se na mě svým démonickým, bezpředmětným pohledem. Ten byl jedním z důvodů, proč jsem ten džob vzdal. Příliš mě hypnotizoval. Teď mi iracionálně, magicky narušil spontaneitu, což gradovalo, když jsem od něj našel nepřijatý hovor těsně předtím, nežs přišla do Nony. Přišlas a všechny chmury nahradilo to porozumění, to mimo-dobro-a-zlo, které je víc mňam, než vepřo-knedlo-zelo, leč(o) s tvým odchodem zase odeznělo.

Možná jsem s tím džobem skončil, abych se zase dostal do bezstarostnosti, spontaneity, o kterou jsem se připravil někdy na gymplu, někdy ve tvém věku. Nebo si to jen myslím. Když jsem ti pak v Noně říkal, že už jsem tři měsíce u rodičů, koulelas očima. Ale tady jsem, abych si tu spontaneitu právě vybavil. To jsem taky myslel tím, že si odrinuju depku. Uvědomit si svou mrtvou spontaneitu je depka. Ale tady, u kořenů třeba půjde probudit. Spontaneita v lidské realitě se musí zaktivizovat naším přičiněním. Nestačí se jen vzdát vnějších vlivů. Nakonec hlavním vnějším vlivem jsme sobě každý sám. Spontaneita v lidské realitě je pasivní. Musíme do ní vstupovat se svými plány. Musíme být svými pány, protože naše spontaneita pána potřebuje.

To mi moc nejde. O tu spontaneitu se bojím. Aby zůstala spontaneitou. Ona jí pak třeba přestane být. Sám to nezvládnu. Když nemůžu chodit s tebou, chodím za tebou. Taková přírodní spontaneita. Nezatracuj mě, prosím. Ty. „Mohli bysme napsat takové to na zvláštní počet slabik,“ navrhlas u těch kotoučů básní. „Haiku.“ „Jo.“ „Když nevíš, co psát, piš to, co se zrovna děje, báseň okamžiku,“ řekl jsem jogínským tónem a napsal: „Sedíme u básní a ty kouříš a mně to voní.“ Zasmála ses smíchem, který je přesně tím, čím se jeví. Absolutní bytí. Fenomén. „A nemělo by,“ dopsal jsem.

Asis myslela, že proto, že cigára jsou mi jako odnaučenému kuřákovi trnem v oku a nose. Javanese mi ale nevadí. Tím „nemělo by“ jsem spíš myslel, že mě nechceš, proto bys mi neměla vonět, jinak to budou muka. Nesnesitelná muka lásky. Taky že jo. Neměly by ale jo. Možná by měly. Mimo ty osamělé splíny cítím velkou energii. Určitou jistotu. V podstatě se pořád směju. Možná to jenom hraju, abys mě litovala. Možná je to moje taktika.

Vonělo mi z ní i kuřecí maso, když si koupila bagetu, i když jsem vegetarián. Předtím jsem psal v první osobě ty, teď píšu ve třetí ona. Když jsem psal tu báseň „a ty kouříš“, kouření je u mě mimochodem symbol myšlení, a tys seděla vedle mě, došlo mi, že to ty s tebou vlastně nemá nic společného. Ty sedíš vedle mě. Nemáš chybu. To ty na tebe jen odkazuje. „Já tě chci“ znamená „buď někde tady“. Když s ní mluvím přímo a říkám „ty tohle“ a „ty tamto“, tak vlastně nemluvím k ní. Je nevyslovitelná. Najednou o tobě mluvím jako o ní. Jsem totiž někde, kde nejsi. Když říkám ty, je to „ona pro mě“. Je to určitá iluze vlastnictví, díky které o tobě můžu mluvit a psát.

Můžeš se s ní ztotožnit, nebo si můžeš říct, že jsem blázen. Já tady něco píšu a doufám, že ona v tom najde zalíbení, ale vlastně to k ničemu není, protože jestli je něco, co se snažíme vyjádřit těmi pojmy „já“ a „ty“, tak to je jen přítomnost, je to chtít být při tom. Přítomnost je radost a nepřítomnost, nebýt při tom, je bolest. Když jsme spolu a tajeme v čase, tajemní taneme v něčí myslí, ve společné mysli něčeho, je to… Teď jsem si opřel rty o pěst a zadíval se na nápis H2O na svém backpacku a řekl si, že by to bolest někam jet, za dobrodružstvím, když chci být s tebou.

Seznámil jsem se s jednou holkou ve Zlíně, ale je moc žoviální. „Ještě se z toho budu dlouho vzpamatovávat,“ napsal jsem jí na dotaz, jaké bylo setkání s múzou. „O tom mi budeš muset vyprávět,“ odepsala. „Proč bych ti o tom měl jako vyprávět?“ pomyslel jsem si a napsal jí, že mě ta žoviálnost štve. „Udělala jsem něco špatně?“ „Vygůgluj si slovo žoviální.“ „Myslela jsem, že jsme kamarádi,“ odepsala. „Tak se teda nemusíme vídat.“ „Tak jsem to nemyslel. Jen jsem dal najevo, že mě to štve,“ odepsal jsem. Kdo ví, jakou definici slova žoviální vygůglovala.

Sám jsem žoviální. Na druhých nás častou štvou naše vlastní vlastnosti. Proč jsem k tobě tak žoviální? Protože jsi nezachytitelná. Mám z toho závrať. Byla by totální náhoda, kdybysme spolu měli něco mít. Náhody se dějou. Je těžké nechat tě tady jen tak být. Ani tě nechtít, ani chtít. Nechat tě přicházet jako taj komety, jako náhlé myšlenky. Nechat tě nepřicházet. Mám tendenci ničit, zbavovat se věcí i vztahů jako jsem zničil lodičku, kterous mi chtěla dát, jako jsem zničil sám sebe, když jsem ti řekl, že všechno ničím. „Ty jsi úplně strašidelný. Ale fakt,“ zvážnělas trochu. „Bojíš se mě?“ usmál jsem se na tebe, jako by se mě to netýkalo. „Ne.“

Červené až fialové vlasy. Barva, kterou nedovedeš ani nechceš popsat. Sundává si šedou bundu, odhaluje tělo. Věnuje mi pohled. Přemýšlím o psaní a o jejích prsách. Jedno s druhým se bije, je to přesah, který neudržíš. Oranžové nehty, špičaté. Drží papírový kelímek s kafem, s plastovým víčkem, symbol konzumu. Má nohu přes nohu, bledou pleť. Baví se s tlustou, milou blondýnou. Jejich konverzace graduje, zřejmě brzy odejdou. V hale knihovny je pět stromů v květináčích. Z jednoho spadl list. Strop je tisíc oken vpouštějících šeď. Spadl druhý list. Dlouhý a úzký.

Blondýna má rudé rty, odchází. Ta druhá zůstává. Oslovím ji s děsivou samozřejmostí, rozhoduju se. Píše na ajfounu, odtéká do něj. Nějak to nemůžu udělat. Asi proto, že jsem si to předsevzal. Oba píšeme. Oba jsme v říši slov, šémů dekadence, otrokářů víry a vůle. Válečníků na poli lásky, která je pyšně splachuje deštěm své neuchopitelnosti. Píše, jak najatá. Zvedá se k odchodu. Obléká si šedou bundu. „Nechcete si přisednout?“ ptám se. Neslyší. „Slečno, nechcete si přisednout?“ zvýším hlas. „Ne, ne, já už musím jít,“ odpovídá omluvně. „Aha, v pohodě,“ já na to, ale to už zase neslyší. Spadl třetím pak čtvrtý list.

V noci se mi zdálo, že jsem nakreslil několik obrazů. Ve snu jsem kreslil líp než ve skutečnosti. Za pozornost stál jeden z nich. Byl zelenotmavošedý. Byli na něm někde v přírodě na louce chlapec a dívka. Dívka seděla úplně vlevo na kraji. Že to byla dívka šlo poznat jen z těla, protože neměla tvář. Měla ji buď začmrkanou nebo skrytou vlasy, ale spíš začmrkanou. Kousek od ní ve směru jejího pohledu seděl chlapec. S výrazem rokokového andělíčka se k dívce napůl plaše, napůl odvážně přitáčel, jako by se jí chtěl podívat do toho obličeje. Dívka měla na hrudi masku ve stylu V-ho z filmu V jako Vendeta. Jednoduchou, rozesmátou a bílou. V kontrastu se začmrkaným obličejem úplně zářila. Nepůsobila ale jako dívčina maska. Spíš jako dekorace, kterou jí přisoudil malíř. To všechno se odehrávalo v levé půlce obrazu. Tu pravou si úplně nepamatuju, ale myslím, že tam byl někdo třetí. Nějaký nezúčastněný pozorovatel. A nějaké další dekorace.

Vlasy jí obkružují ucho se zářivou tečkou. Na Portále hraje primitivní, prochlastané blues. Komiksovým hlasem mluví s oplácanou blondýnou s červenými líčky, pozitivním přístupem k životu, úzkýma modrýma očima, bílou halenou a jinak vším černým. Vlasy jsou vlastně pochcaná sláma. Rozvalená jak doma mrská blondýna nohou do rytmu. Pořád si se sebou nějak hraje. Vypadá jako ten komik, co je teďka ve StarDance, ale je přitažlivá svou živelností. Ten komik, co je teďka ve StarDance, je vlastně asi taky přitažlivý svou živelností. Vypadá pohodlně. Nemyslím tu povahovou vlastnost.

„Hej, já ti ukážu jednu fotku,“ bere té, o které jsem začal psát, ajfoun, do kterého ta, o které jsem začal psát, soustředěně hledí a kouše si u toho nehty barvy jeřabin. Je to panenka. Vrhá na blondýnu ironický, přátelský pohled. „Je tu moc světla,“ stěžuje si. Hraje si s vlasy, tečou jí po tváři na tmavě fialový svetr. Dává si je rukama do culíku a zase je nechá rozletět. Pohled jí sklouzne do prázdna, když blondýna mluví do telefonu. Vrchní blondýně přinese deci bílého. Panenka jde k baru. Když se vrátí, sedne si na jinou židli, zády ke mně. Možná je to mnou, možná tím, že seděla pod světlem, možná obojím. Vůbec jsem si nevšiml, že by si mě všimla. Teda toho, že ji neomaleně skicuju.

Blondýna si toho všimla určitě. Směje se o sto šest, i když si ještě ani nelokla vína. Určitě to v nejbližší době udělá. Srká si. Panenka má levou ruku na hlavě, nohy na blondýnině křesle a pravou ruku natahuje po blondýniném víně. Srká si víc. Ovíněná blondýna na mě vrhá netaktní pohledy, zatímco já vrhám pohledy na svůdně ležérní, sklící panenku. Blondýna teď přímo vychytala můj pohled, když jsem ho lačně zvedal od psaní. Na stěně visí obraz, na kterém je starý šedovousý muž s tyrkysovou kšiltovkou s nápisem Crusher. Má orlí nos, jedno skleněné oko a jedno skoro bez života. Bezdomovec. Za ním na oprýskané zdi dvě řady pestrobarevných plakátů nahých žen ve vyzývavých pózách.

Po mé levici sedí jiné dvě holky. Jedna má dlouhé černé vlasy s ustřihnutou ofinou a dlouhý ostrý nos. Šedé úzké gatě, hnědé boty bez tkaniček a černý baťoh se světlerůžovými srdíčky. Její kámošku vidím jen periferním pohledem, takže nerozeznávám detaily. Panenka si stříká na ruce parfém, starý trik jak skrýt cigaretový odér. Odchází spolu s blondýnou, která neustává v živém rozhovoru ani na odchodu. Má na tašce nápis Stay positive. Zůstává po nich silné aroma. Smiřuju se s tím, že jsou minulostí.

Konversky, rifle a modrý svetr. To má na sobě ta holka, kterou vidím jen periferním pohledem. Ohlídl jsem se, dokonce dvakrát, protože jsem si nebyl jistý, co má modré. Pijí každá červené víno, které je skoro černé, a nad nimi visí obraz, na kterém tři důchodkyně sledují na výstavě obraz s obnaženou ženou ve vyzývavé póze. Přichází černovlasá holka a hned ve dveřích mi neintencionálně věnuje pohled. Sedá si na blondýnino místo. Píše něco na mobilu. Blues.

„Bílé. Sušší, jestli můžu,“ objednává si. Píše dál na mobilu, odtéká do virtuálna. Její odtékání je zrcadlem mého odtékání, které mě teď děsí. Je šest devět. Dívám se na svůj mobil. Je na něm šest osm, jinak nic. Jsem sám. Toužím po zprávě od jedné holky, ale nechce mi napsat. Nemůžu říct vlastně ani, že mi nechce napsat, prostě nepíše. Černovláska jde na záchod, a když se vrátí, má na stole víno. Píše. Házím mobil do baťohu a snažím se najít nějakou vizi budoucnosti. Bude to trvat. Takový nějaký pohled vrhnu na černovlásku, když přestane psát a upře na mě zastřené, modré oči. Loká si.

Co znamená začít žít? Začít pít? Asi mimo jiné. Crusherův pohled je nemilosrdný. Možná nebát se být jako ostatní. Cítím se jako dítě. Holky po levici se baví o surfování a vyslovujou to jako surfování.„Já se těším do Prahy,“ upře pohled na strop ta s ofinou. „Jo?“ ptá se neentuzisaticky ta v konverskách. Bojím se všeho a ničeho. Můj pohled je vážný jako vlažný. Trocha toho vína by mě roztála, ale je to moc projekt. Být milejší, vřelejší, volnější. Ruka spocená.