Archiv autora: Adam El Chaar

Rap

Lidi s odhodlaným výrazem – fejseři. Fejs je nahá podstata osobnosti. Nejde ji nastavit, jen pro ni žít, svědkem beat. No a oči, of course. Co z očí dělá to, the shit? Pohyb? I svaly na tváři hovoří, i když se nehýbou, tzv. tonus, napětí. Možná jde o to, že oči vedou přímo do mozku. Přiměřeně překrásná membrána do hroudy tuku kognitivního génia. Oči jsou brána do dalšího rána.

Co je to noc? To, čeho se nejvíc bojíš a zároveň se na to nejvíc těšíš, abys konečně mohl dorovnat sázku, protože teď ještě nevíš, jestli a pro co stojí za to umřít. Nemáš důkazy. Už bys chtěl mít splněno a odletět. Pozoruješ. Připravený zemřít. Minimálně hned za dalším rohem. Přísahám. A teď to otevřít v příkladně emocionálním zkratu na orbitu v nějakém nepřekonatelném, nezapomenutelném výlevu. Minimálně do další éry.

Proč musí mít ta zpěvačka tak sexy hlas? Pořád prahneš po konci od začátku do konce vinen klidem, přímotný, hřmotný, do samplu slavného songu se vtírá drum a bass a poezie a kudrlinky a konotace a přebal a relativita. Vzdát se odpovědnosti, to je chybějící součástka. Kde je Život?

Život, zní to krásně a srandovně zároveň. Zní to subjektivně. Něco si určíš a osvojíš jako člověk a ta věc někde v mozku, vědomí, to všechno fascinovaně spatřuje. Podívej se na svoje nohy. Studí. Nějaké nohy. Patří ti. Tělo je chodící odpovědnost. Vystoupíš a musíš předstírat, že je to v běhu. Musíš, protože to tak je. Ale necítíš to, cítíš to jen s někým.

Chodíš s někým. Uvěříš a zapomeneš na hodiny a na TICHO… Dobrý DJ. V tichu se všechno rekapituluje. Ticho znamená, že jsi z obliga. V tichu poznáš přítele. V tichu poznáš, jestli jsi šťastná. V tichu sebereš iluze. V tichu něco přijde. Ticho je budoucnost. Čas vše vysuší. Kapela je metafora na svět. Pojí nesourodé prvky do nezaměnitelného tvaru. Ukazuje sjednocení (jednotu?) různých časů (lidí-dimenzí). Tím samým je v zásadě člověk.

I’m an artist bitch. A to ti stačí? V rapu je snadné být super a cool a interesting. You can’t hide from the truth because the truth is all that there is. Psaní je jako kouření v tom, že předstíráš, že něco děláš a zároveň i něco děláš. Jsi přistižený a bojíš se vyrušení, své neadekvátní reakce, pro kterou by tě odvezli na ostrov, daleko od centra řešit jejich rutinu.

Dnes mnohé brání pravdě. Chce, abys ji ošukal, aby otěhotněla. To bys byl hodný. Ale ty ji chceš přechcat. Nebo pochcat. Si nevybereš, leda vysereš. Tím nic nezkazíš, huh? Sexuální zájem je zvláštní sorta pozornosti. Všudypřítomné psycho. Když se v nějakém mrknutí zhmotní, je to až nepříjemné. Vyžaduje to reakci. Vyžaduje to čas. Prostě sex.

Bezvládně se vznáší vláčně v nicotě před tebou. Fantasmagorie. Oddaluješ to, oddaluješ části, které se nedočkavě chtějí připojit. Odděluješ je jako při prefrontální lobotomii (která se dělávala okem). Nejdůležitější je vydržet co nejdýl. Abys necítil žádnou vinu. Abys viděl co nejvíc a udělal co nejvíc přesných tvarů, protože tak bude všechna pozornost pohlcena.

Osobnost je déja-vu. Be bopem dneška je hip hop. Floutuje v rytmu a přitom ví, jak to říct (jako by) v přiměřeně povrchním smyslu. Vyřádí a zabaví a je zdrojem nepozornosti. Něco začne a je to jedno, něco si tě veme, všichni se tváří, že všichni něco ví, nejtěžší úděl je beat (nad věcí), muset být nebo si myslet, že muset. Myslím, že musím is the new myslím, tedy jsem. Hezké zmatky.

Život je konstantní nebezpečí být vysmát. Základní vyjadřování neovlivníš. Ňáká bloncka tu má přednášku. Je trochu namachrovaná, chce po mně kilo. Ptám se jí, o čem to bude. Půl roku v dodávce na Zélandu. Jdu se projít. Když tě někdo ignoruje, je to podobně vyčerpávající, jako když tě zahltí přílišnou pozorností.

Přiměřenost is the shit. Jinak je to game. Podobně je to s očekáváním. Pozornost je vlastně fakticitou očekávání. Očekávání má co do činění s časem. Je to jeho, řekněme, smysl.

Přitom

Už nemůžu být nešťastný ani vteřinu. Ve svetru, ve kterém je mi nemorálně horko, sleduju holku, která sleduje počítač. Zdálo se mi, že dávám Joshimu nějaký Kerouacův rukopis, který jsem předtím nějak předělával. Chtěl něco od Kerouaca a já říkám: „Tak já ti dám rovnou tohle.“ Joshi a Kerouac…

Chodím celkem denně do Sklepa. Utápím se v utápění. Čtu a piju čaj. Pocity viny. Minulost a její přítomné ozvěny. Trpím v trapu zacyklení. Cytokiny klejí v locked-in syndromu nevůle. Dávivé zrcadlení. Kéž by to někdo rozčísl. Někdo, s kým bych mohl pokecat. Třeba ta z toho čtení, jak s ní poslední noci excesivně, expresivně chatuju.

Nechce se  mi jí psát, musí se to prostě stát. Po schodech se mihne její baťoh, takže vím, že se brzy zpoza zdi vynoří i její tvář. A taky že jo. Haluz! A ona? Nic! Není na vlně. Stalo se to, ale nic se nestalo. Nebo se stalo nic. Takže sedím dál. Tváří v tvář nicotě.

Je s týpkem, který navrhne, že si sednou do části, kde sedím já, ale ona že tam ne a sednou si za roh, kam nevidím. Takže jsem s drobným přerušením zase sám a mírně rozčarován. Holka, co sedí vedle, říká kámošce, že je alergická na mandarinky a týpek ze skupiny týpků: „do piči a ona že já to slyším a já že mně je to u prdele!“

Katarzně zhrzený srkám druhý louh nějakého černého čaje a píšu barovou propiskou, protože moje dopsala. Šel jsem se vyčurat a nedíval jsem se na ni a ona mě pozdravila. A doma zjistím, že mě pozdravila na fejsbuku. Dobrý výsměch, když ví, že ho s sebou nenosím. Velký špatný.

Vyptám propisku. Můžu si ji nechat? Ne, máme jich málo. Stejně bych ji nechtěl. Hraje tu meditativní cute hudbička jako houbička. Je mi dobře. Díky ní? Člověk nikdy neví. Možná adrenalin. Nevím, jestli to můžu úplně oddělit, a jestli jo, tak jestli gradovat nebo nechat bejt, jestli je to gejt z hejtu nebo jen souslednost nebo Vánoce.

Nepoužívám telefon. Jsem pro takovou tu přítomnost. Od jisté doby jsem začal hejtovat každý pohled na displej. Internet mám doma. Tam jsme si povídali. Teď jsem ju potkal. Venku. A nic. Jako pozdravila, ale pozdě. Takhle to stojí a padá ten zájem. Prý jsem zajímavý a cool. Super.

Nevím, kde jsem. Cítím se smutně. Ale dobře. Nejvíc živej se cítím tváří v tvář smrti. Umírající zvíře, myslím ten film. Kličkování mezi smysly. Meteory na temné obloze dokáží způsobit krátký úsvit v noci. Hormony a enzymy. Dneska mi všechno padá. Cítím se z ní v kleci. Seberiluze. Jako bych do ní byl zamilovaný a přitom nejsem. Co to je za syndrom? Syndrom přitakání.

Jsem hrozně hodný. Hodnost je přítomnost. Chci být hodný. Nejlíp mi je, když jsem roztomilý. Takový můžu být jen na hranici, která znamená komplexní zapomnění. Lidi sedí na bidýlku a vidí a mluví u stolků v křeslech a na židlích. Něco rozebírají a já přeslech co.

Můžu taky ignorovat, to umím. Ignorace je přirozenost. Hladina je dno. Alergie na mandarinky odpovídá na zprávy, zatímco její kámoška se zakcecala ve founu. Intimita v prdeli. Nechci beat nad věcí. To je hlavní posleství. Kdyby se jí podařilo shodit mě z věže sebe, ze sebevěže mého já, zasloužila by zápis.

O co se snažím vlastně je pohnout někoho ignorací k něčemu. Kéž by lidi byli instantně přístupní. To je moje utopie. Jsem vědomí, derivát všeho, čím jsem. Snažím se ničím. Někdy je člověk tak sám, až to dává smysl. Na šikmé ploše. Smysl je dvojsmysl. Doj mysl. Dojmy jsou teď. Dojmy jsou pryč.

Já tě miluju je bezpodmínečné. Nesmyslné. Nutné. Smrt těla. Let těla ve snu. Sny jsou alternativní historií. Tělo je kamenný obchod. Bože, to je nádhera, přestat psát, ty, který nejsi. To napsala už Stehlíková, ale taky to teď cítím.

Asi to bere tak, že se můžeme domluvit. Můžeme se domluvit na onlajně. V real dealu se nemusíme vůbec znát, poznávat, doznávat ke známosti. Ani v náznaku. Když už, tak brutálně. A proti tomu jsem spolu s Kerouacem a Vánocema. To je přesně to porno, proti kterému brojím svou alibistickou anihilací.

A teď zase zpět do těch existenciálních fakt(ů). Bože, kromě toho tváří v tvář smrti je mi dobře ještě mimo život, když o ničem nevím. Jenže pak o mně nikdo neví a svět je větr. Nezbývá už prostor pro výmluvy, jen ponor. Pochopení, které není. Není vpřed, ale tu, i když to zavání… I když by byl dobrý název časáku. Asi internetového.

Každá ženská je osobnost a zároveň anima. Můžeš odmítnout osobnost, ale nedomítej animu. Nebo můžeš odmítnout animu a osbnost nechat. To je peklo. Jedna osobnost ti může otevřít animu celého města. Moc nepátrej po tom, co vzbudilo ten zájem.

Mám chuť udělat něco šíleného. Třeba někam jet trolejbusem. To není šílené. Tak to udělej. Je to šílené.

Random

Lidi nekomunikují významy, ale modely. Útvary. Obrysy. Role. Váhat je v poho. A každý ví jenom, kudy zhruba jde. Někdy ani to ne. Já jen tak prosvítám skrz encefalickou membránu. Sjíždíme a jsme sjíždění a zároveň nic není. Mechanismus není zřejmý.

Na náměstí se mísí sváteční punčeři s hárdkór alkáči, kteří tu legalizují svůj habit, což nelegalizuje mráz, ledové sochy neskapou hned, ale brzy. Katatonie je protinapětí a pózování a negativizmus. Pomáhají benzodiazepiny. Když nepomáhají benzodiazepiny, není to katatonie, přímo to tu nemoc definuje. A taky možná tuto společnost. Všechno rušení se nám protiví, celkem přirozeně. Rušení se vrší a tónina, kterou chceme slyšet, se ruší. Psaní je katatonní služba společnosti. Chlast jsou benzíky. Uhličité tepny a moč páchnou v ulicích. Láska je souznění.

Zvony na pozadí pozdního letního dopoledne. Svalené ráno, cítím nenutnost. Rychle pryč, když byl definován zásek. Still upon you. Oponentura, tinktura proti tmářství. Týpek fotí holku ve světle neonového vodotrysku. Pornograf tiskne spoušť. Řekla, že ráda čte sprosťárny. Kdo ne? Jsou prosté, jak strčit ti tam prst. Spousta konotací, alternativní krása. Každý je svým mainstreamem. Musím se jít ohřát jen na chvíli. Jihnou mi prsty.

Něha do postele nepatří. Nechci být jenom šuk, řekla. Tak nebuď jenom šuk. Takových lidí tady musí čumět hodně, co? Ne, jenom vy. Moc lidí nevidí to, co já. A když pak píšu, nic netrvá věčně. Co z toho mám, co kdo z toho má, víc, než teď stav? Stav je alfa a omega, ne slova, jak trvrdí Mornštajnová. Star Trek na obzoru a nové výlohy siluet a lidi na punči mi dávají prioritu.

Tahle touha nejde ukojit. Jen v příbězích. Tak je sledujeme ve svých přítomných myslích. Provází je serotoninový smích očí tvých a mích a těla pojí lektvar, tkáně a mozek. Už mi romrzají prsty, co rozmrdají vrstvy tvých psych. Membrány stahů a stavů, jsi svatá, pro někoho. Oni si myslí, že na židli je to horší, než na křesle. Myslí si, že z křesla vykřešou víc pohody, ale židle je nejvíc. Židle je přítomnost a ona měla židli vytetovanou na ruce a tvář vyfetovanou a mě jímala poluce lehce decentralizovanou inkarnací oslovení, ale rychle už jsem musel jít, protože jsem slíbil jedné takové, že ji hodím.

Mezi řečí jsem přemýšlel proč, a pak to nechal skočit tam, kam to mělo-chtělo, a tak jsme jeli. To nikdy nevíš, co se mělo stát, to jen v seberiluzi katatonicky sleduješ, kontinuálně komunikuješ úspěch, kontem pluješ bizárem blue as can be, blue as noc, katatonie proti katatonii, lednová prohibice slam poetry, pozvi random poety z narcisových polí na jižních svazích, rozum versus cit, jedno je v druhém, kdo by to lišil, nevíš příštího dne, ty jsi to a marketing je, když chceš, aby ti do hospy lezli lidi, i když to vlastně nechceš, chceš jen ty, kteří fakt chtějí – – – z vlastní iniciativy – – – chceš jen náhodu, chceš víc než jen žít, chceš vydělat, co asi teď dělá Praha?

Vyčazená ve světelném smogu, dómu tvého guru hrozí asanace a ty definuješ srdce v miliónté mandale, zatímco on ho držel v ruce a masáží ho přiměl znovu tlouct, aby aspoň na cvhíli ještě žilo-bilo. Když srdce chvíli žije, co dělá duše? Když jdeš, co dělá oko? Ejakuluješ do všech těch mrtvic a sháníš vratnou kočku, mě chce jedna, abych ji škrtil a já to s ní rozebírám na fejsbuku, je chytrá, nebojí se pronikat do tajů, které jiní tají, a já pak taky netajím, pomáhá mi zvědomovat, zpřítomňovat, řekla, že jsem straight edge Bukowski, teď někdy jsem si to taky říkal, tak jsem si říkal, jestli jsem to někam nenapsal, nebo možná straight edge Morrison, tak jsem se jí zeptal, jestli na to přišla sama a ona že jo.

Do toho se snad ani nedá jít, to nejde, nejsem hoden hodu na tom těle, přitom jsem blázen, jen se tak řežu, mám opak paranoie, pocit, že se mě nic kolem netýká, a to i když mě někdo sleduje.

Pravá

Prostě ju musíš zbalit, vole! Existují rozsáhloskvoucí expertízy, upozornění a usnesení na základě korelací, které beztak neplatí nebo jsou hned po své definici nahrazeny, o definici to není. Nic mi po tom není, jak na to půjdeš, ale jako každému mi záleží na budoucnosti lidstva, která se dnes jeví nejistá (viz bludoucnost). Možná je na vině, že jsme přestali předávat knowledge, I mean vědění. Kontinuitu vědomí, po miliontiletí ústně předávanou, narušily technologie, technoorgie. Přestali jsme přenášet a začali zanášet a ztratili jsme to. Vždyť o nic nejde, říkáme si, je to přece dohledatelné (to i ty i tohle), svou slušností-úslužností udržujeme dobrou-unylou náladu, místo abychom do toho opravdu-efemérně šli. Není čas na hrdinství, to už neposbíráš. Jenom to shrnu posté do prosté věty. Zřídkakdy pustím chlupa, protože budoucnost lidstva je mi jako každému ukradená. Musíš ju prostě zbalit, vole!

Co to znamená? Něco jako uvěřit v Boha, protože o ni(c) vlastně nejde. Je to vlastně jen něco, co chceš. Jde o to, vzít si, co chceš, co ti z věčného práva náleží. Vzít si to tak, abys to opravdu měl (dostal), aby ti to neproklouzlo. Tady narážím na původní vykřičenou intenci. Not too intense, nepřepálit rozběh. Přepálit start, abys překonal archetypální váhavost, zaslepenost neprojevenosti dnešní společnosti iracionálním oslovením (zítřka), které není nepodobné kierkegaardovskému skoku do víry, protože věru nám v cestě stojí celá mo(nu)mentální absurdita reality, pak je však čas váhat. Zatetelit se náhlým spoutáním cest (pouhým, mužným). Vystřízlivět.

Jsi zase tam, kdes byl, protože to byl jenom endogenně zfetovaný nářez. Navázat na něj příště bude vyžadovat lokální anestezii, protože půjde o úplně jiný čas, dimenzi. Dimenze trhají lidi. Anestezie pravděpodobně nebude po ruce. Nebude jak smysluplně navázat. Přitom máš hlavu plnou plánů. Možná bude nejlepší se porozhlídnout kolem po nějaké jiné apelující tváři (primární moment nevěry). Málo nás věří v Boha, hledáme bůžky. Svoboda je možnost, intence se vytrácí v osamělém sezení, snění. Nic pro ni neznamenám, pro tu druhou taky ne, pro sebe vůbec nic. Jen ty, milý čtenáři, mě miluješ vší silou své utěšené prokrastinace.

Tahle vypadá jak Nikol Štíbrová, ta předchozí byla éterická Ukrajinka, což mě uklidnilo (ne sliby, ale dojmy chyby), nevím přesně čím, asi tou imbecilitou, kterou do rozhovoru vnese, když dva nemluví svými mateřskými jazyky, to zpoždění-zředění-zvláčnění přítomnosti usnadní-ospravedlní to nesmělé vznesení požadavku těla, které je stěžejní (oddalování toho momentu může přivodit kompletní-věčnou neurózu jako už tolikrát). Čím dřív, tím líp. Když chodíš kolem horké kaše, časem v ní skončíš tak jako tak. Kdo kolem kaše chodí, sám do ní padá. Jasně, je to zlom zvící druhého oslovení, ale každopádně se ti uleví. Nesmíš se prvním oslovením nechat ukojit, ukojí tě až ona, nechceš přece, aby se cítila zbytečná. To by byla masturbace.

Jít do ní není antimasturbace, spíš její ozvláštnění. Ta primitivní-útěková masturbace ti při snaze o tu zvláštní nepřestane házet klacky pod nohy. Co je příjemnější než DIY? To nemíním rozporovat. Na DIY je nejlepší, že můžeš vždycky (definice svobody, ale špatná). Nesmíš to ozvláštnění brát jako sport-spor. Kecám. Co bys nemohl? Musíš. Musíš si to rozhodnout sám. Ale když se rozhoduješ (když se musíš rozhodovat), už to není ono, už je něco špatně. Hřešíš. S tou pravou je to flow. Ale kdo dneska v době sociálních sítí (levných letenek, levných tanků, zdarma porna) věří na tu pravou? (Spalovny plastů, Airbnb, fluktuace snů, přelidněná centra, vytěžené zdroje, zdražující péče, do píče, už mě nic nezajímá, ale když si vzpomenu na tu Ukrajinku, je mi líp.)

Přede mnou sedí Nikol. Ten prapůvodní útěk z nudy, netrpělivosti, nedočkavosti do druhé je vlastně prapůvod vší té líbezné tragédie, kterou trolím od roku 2013. Možná kdybych to podchytil, podychtil. No, já jsem takovou jednu pravou právě jednou na houbách poknil, zkrátil jsem si dlouhou chvíli s jinou, a pak se zhroutil. Vlastně ne, měl jsem akorát takové zvlastalené (co to do prdele znamená?), ale dost nepříjemné pocity viny, kterých jsem se pak už nikdy nedokázal zbavit. Nevyčítal jsem to jen sobě, ale i jí, což jsem potlačoval. Nedokázal jsem ospravedlnit konflikt, který ve mně kynul. Nešel jsem s ním na světlo, nedovedu být hloupý. Začal jsem psát (spát). Takové Evino jablko, no, které mě otrávilo (ne psycho, ale psylo). Udělalo ze mě přelétavého motýla Emila (žádný úlet, ale přelet) a teď už tak chvíli letím (nad kukaččím hnízdem) a nic mě nemůže uzemnit. Ani tisíc klaritinů.

Těžko po tom všem věřit na tu pravou. Jsem jen soustředěn na to (falešný pocit, že se mi to rýmuje), vyjádřit vjem. Tvářím se, že mi to jde a to na sobě nejvíc nesnáším, že se tvářím jinak, než chci. Neměl jsem tehdy šňupat ten 3,4-methyldioxymetamfetamin, ale bylo tak sexy prodírat se autem pražským provozem, druhý den s low serotoninem přijímačky do Blesku, vzali mě, celý život dláždí shůry souhry rozhodnutí, které vlastně nejsou souhry, ale musí se sehrát, musíš je sehrát, nějak, jinak se zblázníš, a tak dáváš dohromady úplně nesourodé týmy. Celkový obraz nám naštěstí není souzeno nazřít. „See? See,“ říkal Bob Marley, ale my nemáme sea.

Připadám si, že žiju v nějaké kukle (díře), a že i druhé vnímám jako v díře (kukle), bojím se na ně podívat, bojím se, že zdraví je zrádné, že po něm přijde zdravé zpražení od Boha, člověk nikdy neví, kolik je trauma a kolik reakce, to je svoboda, s tím pracují různí ti koučové a já, člověk neví, kolik je zrcadlení, přelévání entit, to je jedno, důležitý je výstup, fakticitou svobody je výstup, nemyslím tuhle redukční rekapitulaci, to je dílo, myslím vnímání a nechávání vnímat, aspoň myslím, v tomhle si člověk nikdy není jistý.

Třetí pravidlo – ty si myslíš, že tě ignoruje, ale ona o tobě neví. To je čas. Nejsi vyšudypřítomný. To je pocit. Když usínáš, je to rezignace. Nechť tvé oči v lásce vidí co nejmíň, jinak z toho zbudou jenom básně a ty přece nejsi žádný literární řezník. Nebo jo?

Někdo ženy loví, někdo je sbírá. Já jsem sběrač. Žena se vybarví podle přístupu. Když ji podle stalkuješ, chová se jako zvěř. Cítíš se jako zvěrozvěst lásky. Stavíš hnízdo lásky ze snů a slov a předsevzetí, abys ji tam vtáhl, ale ona přepne na reverzní režim a místo souznění přichází přetlak splodin. Když není rychle překousnut, řve a čadí. Není to na žádné přetahování. Překousni svou hrdost a buď levnou pracovní silou. Pracuj jen prsty, mírným tahem. Žádné prudké pohyby, pochyby, promluvy, prohledy, rozhody, záseky. Na všechno je dost času, i když se cítíš na umření. Komunikace chce čas.

Komunikace má spoustu forem, které jen citlivý člověk odhalí včas. Ty formy jsou časové, vyvstávají a zase zanikají jako plody. Každý je jindy zralý, sklizeň je jen orientační pojem, pojmi ho po svém. Na druhý(ch) dojem se vyser, je to tvůj sad (osud). Tvůj sklad má čas, fáze procesu slaď, volej a prodej. Nebo to nech zpustnout, ať se vyrojí hmyz. Hmyz to má dnes těžké. Dej mu louku, ať se motýl vykřičí z podoby, cikády ať nerušeně vržou za letních konce rtů tmy. Sni v lednových údolích. Duch se vykouří.

Přemýšlím ve fejsbuku, žádná cesta není dost dobrá. Každý schod provází nejistota. Krůček po krůčku hloub do nitra. Ani úsměv víly nepronikne skrz membránu dost rychle, aby vyvolal souvislost. Tvary nevibrují obrys zlosti, šok a vášeň. Básně jsou zlo, říkal Rimbaud. Vypíšeš se ze zlého, ale i z dobrého. Zahrada zla je zahrada života, láska je nicotaj. Čas má čas, čas má šanci. Záleží na konstelaci. Ta je časem čím dál přesnější, ostřejší, blíž. Nebo je to smrt? Je to vrt a ty krtek, směrodatná veverka. Čekáš na příležitost a upíráš jí druhým. Kde je teď tma, bude svět a tep. Splním plán. Ona se stává mnou a já se stávám jí. Vstávám.

Všechno, co dělám, má smysl. V blbém slova smyslu. Copakotě? Rodiče udělali nějaké chyby, ale dali ti to, čím jsi. To není málo. Vzala zpět svou žádost o přátelství, když jsem ji nepřijal. To o ní hodně vypovídá. To udělala zatím jen jedna, a ta se pak zbláznila. Tak nevím. Když chceš, ospravedlníš, co chceš. Sama existence ospravedlňuje. Moje zamilovanost mi v ničem nebrání tak jako jí fetování a to je naše prokletí. Brání mi snad jen v pokračování. Snad má láska k ní (k té první) není ve skutečnosti k ní (k té první), ale ke mně! Vše by tomu nasvědčovalo. Sebe milovat nelze, aspoň ne plodně. Je třeba nebýt monomaniak a delegovat to dál. Introjektovat. Distribuovat lásku. Dobře rozvažuj.

V lásce jde vždy o záchranu sebe. Distribuovat vědomí, tvořit to, co se tvoří samo, a přesto to závisí na nás. To je zcela zásadní problém, zcela ustupující do přeplněných pozadí všedního kvasu. Přirozenost. Co všechno se dá do té škatulky shrnout-strhnout?

Musím svým čtenářům přiznat jistou ubohost, těm, kteří se cítí povoláni. Bezpochyby je tvořím svou sebelítostí a vůbec trváním na poli sebe a slov. Jsem zaujat, budiž to zapsáno. Indikuji svou zajímavost. Ne, tohle nejsem já. Tohle jsem já v křeči. Tohle jsem já, který již netrvá. Tohle je já, které se chce bavit. Zbavit sebe sama? To ne. Nevypadá to tak? Je to klam. Budiž to zapsáno.

Co vlastně znamená vpřed? Zapomnění, ale jen toho podružného. Zapomnění, pro které je třeba si hodně pamatovat, vydřít pro něj prostor neviditelnou aktivitou, kterou k sobě lnou myšlenky. Slamu přeju, ať si vysere oko. Snad míněno v dobrém. Semeno zaseto, múza jak řešeto. Mezi řádky zprávy o psychickém stavu. Přetrvávající serendipity. To taky není jenom blaho, i beat. V mém pojetí je štěstí uchopením všeho. I pak ale může zůstat chybění. Zázrak se snadno stane jediným smyslem, ideologií. Nezřízeností. Naprostá subjektivita štěstí znamená samotu. Vršení, gradace, vrcholení, hroucení. Škoda mluvit. Po teplu horko. Většinou.

Jako spisovatel o tom můžu donekonečna mluvit. Je to pro mě důležitější než samotná činnost. To je podstata psaní. Očekávání, okecávání. Nesporně hluboké pozorování, ale pak tragicky plytké vyjádření. Na pozadí upřímné touhy po pravdivém poznání pozlátko. Cítíš to tak jasně a blízko, až to nemůže být pravda. Na okraji stvořené nicoty neustále ohrožován samospádem do černot dezinterpretace (hloupým čtením). Čím víc dělám, tím víc mě ohrožuje opak toho, co dělám (backspin). Ale když polevím, jsem zase na začátku. To radši dál.

Vpřed! Pofelím v dalším prázdném divadle narcisiátu. Čím závislejší na vlastní dokonalosti, tím zavilejší volání smyslu. Dření tříbí zrak. Trvání jakékoli formy ji etabluje. Dostavuje se svoboda, i když dost unavená. Destabilizuje. Povznesený sex s – – – – – bez jakékoli organizace, takže už předem rozkoš chránící před jakýmkoli (!) šílenstvím (šílenství je nepřiměřenost, šílenství je šíleně se zaprodat domnělému smyslu, protože smysl nikdy není etablovaný, vždycky je jen – – – – – díky Bohu).

Doba námluv pominula. Je na tobě, jakou zvolíš formu. Tělesnou nebo duchovní nebo prostě jebat. Se mnou, s jiným, s jinou formou rozmanitosti nebo plaše věnovat falešné pohledy a hledat náhodné výrony. Já teď víc než cokoli potřebuju vztah. Těžko říct, jak jsem se dostal k větě tak banální, ale je to tak, ale ne tak, jak si myslíš. Záleží na tom, co chceš ty. Já chci pravý opak, protože ti nevěřím.

Něvěřím ve tvou existenci. Jsem smířený, že se nesjedem. Pouhá přítomnost je svatá dost. Víc než dost. Tak fascinovaně hledím do toho, co nejsi ty. Tu faleš ti věřím, jak káže bonton. Co jiného je vzájemnost, než věřit si lži? Sám sobecký až na půdu. Beru vykoupení, kde ho najdu. Všechno v myšlenkách. Aniž bys možná o čemkoli věděla. Sám se divím, jak je to samo o sobě vypovídající. Až mi to na tváři kouzlí úsměv.

  

.

Muchomůrky

Milípřátelé, zas tak moc se neznáme, mikropřátelé, šel jsem teď obchodňákem a vedle mě spěchal muž s rozepnutým baťohem a přehršlí věcí v něm, chtěl jsem ho na to upozornit, ale vzpomněl jsem si, že nemám rád, když mě na to někdo upozorňuje, dělím lidstvo na dva typy, lidi, kteří vás upozorní, že máte rozepnutý baťoh a ty, kteří vás nechaj bejt, na ty první házím hejt, protože vždycky vím, že mám rozepnutý baťoh, já totiž vždycky všechno vím, mám zmapované a zreflektované a většina všeho, co kolem sebe vidím, mi přijde hloupější než rozepnutý baťoh, vůbec mi nevadí, že ho mám rozepnutý, zato mi vadí přechytřelí lidi, kteří si myslí, že ví nejlíp, jak má co vypadat, nechtěl jsem rozšiřovat jejich řady, tak jsem muže nechal být a jít, ale daleko nedošel, baťoh mu do pár vteřin dočista ejakuloval, věci dopadly na zem a rozprskly se do všech stran, podlehly rozličným formám destrukce, rozbily se, rozplácly, rozsypaly, rozsypal se i muž, nemohl popadnout dech, já jsem to za ním prožíval s ním jako stín stih a výčitek svědomí, ale pak se začali zastavovat kolemjdoucí, srocovat, rotovat, sesypali se na něj jak magnetické piliny pod velkým kýčovitým vánočním stromem a nadživotním plyšovým sněžným mužem, který hlubokým hlasem hudroval, sbírali kotoulející se cherry rajčátka a co sbírat nešlo, na to hleděli s nefalšovanou beznadějí a udělali uličku uklízečce, která to s moudrou definitivou v očích přejela hadrou jako mandalu a o tohle satori bych muže připravil, jenom abych ho mohl sobecky poučit, že má rozepnutý baťoh…

Muchomůrky, to je od much a můr, že? Občas dostanu takové lingvistické osvícení. Občas i často. Člověk se na to nesmí moc soustředit, jinak ho zahltí tsunami mimovýznamů slov, které běžně denně používá jako automat na polívku a asi je to dobře, moc se v nich nerýpat, já všechno analyzuju, což ale neznamená, že bych si to neužíval, jen jinak, šel jsem po náměstí a hrála So This Is Christmas od Johna Lennona a já jsem si pěkně zvědomoval dokonalé aranžmá Phila Spectora, přesně zacílené a neomylně trefující kýžený efekt a měl jsem z toho dokonale zenový požitek, ale na úkor takového toho rozplynutí se v husí kůži, které tahle písnička unikátně přináší, úplně jsem cítil, jak přetavuju radost ze života v radost z uchopení, člověk nemůže mít obojí, obojí má svoje, já jsem v poslední době expert fakt úplně na všechno, porozumění je jenom chemická reakce.

Přítomnost je vlastně zautomatizovanost, zamilovanost do autopilota, jeho jistota, vlastnost, nebo možná spíš do kopilota (možná spíš), jako by se někdo jiný zmocnil, protožes ho zplnomocnil, tvého letadla, teda ono se to jenom jeví jako někdo jiný, ve skutečnosti jsi to ty, ale jen napůl, dřímeš ve svém křesle a tvé dřívější plány jsou plátny snů, planety dnů míjejí tebou míjeny – – – ve férové prohře – – – mařeny plameny ideové vyprázdněnosti, výhodou je, že si občas uvědomíš své vědomí, jak bdí nad čelem, zatímco ty trčíš v cítícím těle, všechno má na salámu, všechno se zdá fajn, jako by bylo jedno (ale je to jen půlka), která z lajn je nebo bude nebo by mohla být, prostě je to přítomnost, vole, vítězství vize, ale vkrádá se Ale, touha uvést vše na pravou míru, znova se zmocnit pojmů, prohlédnout skrz, ale aparát je infiltrovaný, imunitní systém odvislý a zmatený napadá vlastní nápady, podřezáváš si pod sebou větev, na to jsi expert, strom v zahradě blbosti blažené věrnosti tomu, co je nepostradatelné, léčivě účinné, úchylně účelné, né, pětku, né!

Jeden z důvodů, proč jsme v řiti, je chronická nedůvěra v autority (kdo nevěří, tomu se nedá věřit) a tedy neschopnost, protože nemožnost, autoritou být (to chceš), stát se něčím, být pro někoho někým, stanout na vrcholku hory (místo na dně hoře) na vrcholu sil, texaských syl, udělat se v Americe a osvojit si Úsměv, a tak jsem, Jsem obklopen věcmi, kecy a Něci, které v chvatu cirkulují šťastněji než Já soustavně vnořený v zpěněný svět vět, nádherně to bublinkuje, ani na chvíli jsem to nechtěl ukončit, dobře, na chvíli jo a byla to nejlepší chvíle všech dob, ale šup do další pětiletky, nikdy nejsi sám, společnost je jed i lék, tak jeď i leť, není snadná cesta ven, jednosměrná cesta sem na základě Rozhodnutí, reliktního pnutí, jsi tu Myšlenkami, které se derou na svět ústy, dorážejí na tebe zevnitř, baví se s tebou pořád ti stejní s temeny skrytými pod dlaněmi, hlavami skloněnými pod lavicemi, předvídají, přeříkávají svou neztenčenou slast a vlasy v krásných kaskádách a vem ji ďas, opodál se učí, Teď, dotek očí, jako když se napiješ v létě, v Létě.

Nevíš, neznáš, nemáš spěch, v ruce nástroj, ale ne návod, žiješ, nebo spíš máš život (nebo spíš) a nevíš, jak ho použít, já vím, že mám, ale nevím, možná je vědění k ničemu (to neznamená k zahození), protože vidím, točím smysly, ale kdykoli přestanu, přistanu, trvá, než se zase najdu a jdu dál, ne ve smyslu k cíli, ale ve smyslu „pojď dál“, zvu se na čaj, který hřeje jako zhýralá víla, čekáme na pravou chvíli, kdy ho použijeme, prožijeme svou žízeň (žij zen).

Naxolonu chybí vnitřní aktivita a je proto bez vlastního opioidního účinku, antagonista, který nestimuluje receptory, naopak působí inhibičně, feťák má absťák a střelí si a je konečně zase v nebi, ale když mu dají naxolon, tak je zase v absťáku, v pekle, naxolon je jediný opiát, který tohle dělá, hlídací pes demokracie, sedím tu a nikdo o mně neví – – – přežraný informacema – – – v mydriázním vhledu a s fotofobií se nořím do další nesrozumitelné kapitoly toxikologie, intelektuální striptýz zastydlého studenta, růžová děva se dívá a všechno, po čem toužím, si jen myslím, jen tomu sloužím, ale někdy přijde pravé chtění, pravý čas, to většinou nevím, to mě ani nenapadne v katatonii všednodennosti, kterou miluju, nikomu s ní nejsem nevěrný, žádné společenské náhražky a placeba a pozdní komploty a kuřba chápání a posvěcené situace a stavy vazalství a iluzorní ženy, tak skutečné, když nestříkám, pak stříkám do tmy milióny let zetlelého dřeva jako Teď a přitom teď není čas na lygnokain vzedmutí tvůrčích sil a vztyčení syl a utrácení lir a čerpání pro to pozdější, pro co žijeme, život je pozdě, pozdě je včas, proto se Teď musí emancipovat jako ženská v klinči postavení, ženské se musí věřit, svěřit tajemství života, které nikdy nepustila z ruky, protože jím je a to není feminismus, ale tragédie.

Endogenní opioidy vznikají štěpením molekul větších polypeptidů, které samy jsou bez účinku, a zatímco myslím na ženskou a moje receptory spí, stárnu, vynořuje se otázka času a otázka, jak naložit s otázkou času, zda ho brát jako bernou minci, zda se s ním srát ve svých úvahách – – – trápí mě priapismus – – – v noci lítám, což je rada, abych vybočil, do strany samozřejmě, nahoru to nejde, abych se konečně na něčem sekl, ženské by měly být na recept, zachovat klid nebo spontaneitu? v tom všem čas hraje roli, všechno má svůj čas, ale kdo ho volí? dav v duši, demokracie si žádá čas, všechno uspořádat chvilku trvá a výsledek neukojí a než se vybere hlas tam někde uvnitř, může už být po všem a nikdo do toho procesu pořádně nevidí a všechno se mění, ale stejně ta momentální forma nejvíc dává smysl, ve spánku zapomeneš.

Moc

Dřív jsem si myslel, že psaní je osvobozování myšlenek, ale je to spíš jejich bonzování, znásilňování, lepší než psát by bylo říkat to, ale řečeno to nebylo, tak si dělám násilí, starosti, aby to nebylo zapomenuto, dojdu k tomu sám, temporalizace je inkarnace.

Na protějším domu ve vnitrobloku šustily ve větru takové ty barevné tibetské vlajky. Byly pověšené z jednoho okna do druhého. V levém okně celou noc svítil lustr a já jsem se tam občas podíval. Přemýšlel jsem proč. Co se tam děje? Nemohl jsem usnout a nebylo co jiného řešit, tak mě to neskutečně tankovalo. V jednu chvíli jsem zahlídl nějakého kluka (bohužel), jak se tam prohlíží. Napadlo mě, že se preparuje. Jednou jsem viděl maďarský film o chlapovi, který vycpal sám sebe.

Prohlížel se, nahý. Jinak se nic nedělo. Pak zhasl a šel ven, oblečený. Vstal jsem taky. Bylo 6:23. Celou noc jsem byl nesmírně přítomný, chtěl jsem být. Topení netopilo, ale byl jsem oblečený do dvou ponožek, dvou podvlíkaček, roláku a dvou teplákovek. Nespal jsem, jen chvíli upadal do limbu. Za víčky se mi dělaly různé čínské obrazy jak z učebnice do zenu.

Večer předtím jsem byl na čaji v Café V lese. Barmanka se tvářila přísně, ale z té přísnosti se hned zas mile usmála, nevyzpytatelně. Minule jsem šel kolem, zrovna když stahovala roletu. Zeptal jsem se, jestli mají ještě otevřeno a ona odpověděla: „Už vám naliju jenom panáka.“ Úplně jsem se lekl, úplně jsem se sekl. Brutální krása jako rozeklané něco.

Teď tu byla znova. Dlouhé červené šaty jako noční košile, kmitala kolem, důstojně. Dopil jsem čaj a šel jí položit svou klasickou socka otázku, jestli bych si mohl dát ještě jednu vřící vodu. Někdy chápou, někdy ne, většinou dají, někdy ne, ale tohle se mi ještě nestalo. „Chcete i čaj?“ „Ne, ne já si tam právě dám ten starý.“ „Já vám klidně dám nový.“ „Jako zadarmo?“ „Jo.“ „Tak to jo… Děkuju.“

Cítil jsem se jako socka, ale tohle si za peníze nekoupíš, že tě někdo tak nezištně, punkově podaruje, chtěl jsem se ještě zeptat, čím jsem si to zasloužil, ale nechtěl jsem být moc koketní, konkrétní, zajímá mě moc a bezbřehé analýzy, tak jsem se vrátil na své místo a dál se pohupoval. Přišel Kobza s nějakou kočkou. Postavil se na bar a přeměřoval si prostor, kterého je majitelem.

Vypadal dobře, svůj typicky těžko čitelný výraz ve tváři. Zastavil se na mně pohledem, ale dřív jsme se párkrát nepozdravili, tak jsem u toho zůstal, ale bylo mi to pak líto, jako vždycky, když si s křížkem po funuse uvědomím, že jsem byl nepřítomný. Kočka byla fakt docela kočka. Kobza je teď docela v kurzu, píše i sloupek do Reflexu, ve kterém si pěstuje image týpka, který nikdy neodolá, když se dá uspořádat nějaká akcička, i kdyby ho to mělo stát jmění.

„Nezajdeš do kavárny?“ „Do jaké?“ „No, jednu tady kousek mám, náhodou.“ „Tak fajn.“ Tak nějak se Kobza tváří. Prohodí pár slov s barmankama, vypadá to, jako by je plísnil, ale ony se shovívavě usmívají. Já jsem tam vlezl tak, že jsem šel kolem a zakoukal se do dredařky, která kouřila venku. Tvářila se mimoskvoucně. Odhodlával jsem se ji oslovit, ale v poslední době jsem od toho nějak oddělený. Když šla dovnitř, neodolal jsem a šel za ní, moc zapojený. Nejdu do toho, jdu za tím, zatím, pak se uvidí.

Uvnitř jsem viděl, že je jen s kámoškou. Seděly pod barem a měly volnou židli. Naproti zel volný rohový stůl, jen přes jednu židli přehozený kabát. Sedl jsem si tam. Skvělá konstelace. V rohu je největší moc. Vrhal jsem po ní očko-kočko, jak se vede? Ale zmocnil se jí takový tak třicátník, který seděl na baru, na tváři opilou, žoviální grimasu, která prozrazovala, že se odvážil ji oslovit jen díky tomu, že se vnitřně vzdal veškerých ambicí takového počinu, tak si odpočinu.

Něco jí vykládal a ona se smála, což jí nedalo moc práce, protože měla špičku, zatímco její kámoška seděla s kamenným výrazem, byla moc hezká, od jiného stolu ji šmíroval ambiciózní fešák, ale ona se tvářila naštvaně. Když se na ni podívala dredařka, spontánně se obě rozesmály, jako by všechno bylo all cajk. Pily víno.

Já jsem nalézal uspokojení v pokoutné observaci, které se vždycky nejlíp věnuje právě v rohu a vhod přijde i hlasitá meditativní hudba (rytmus a plochy), ženy poblíž, s nimiž to lavíruje mezi zájmem a nezájmem, projeveností a neprojeveností a potemnělý prostor s kultivovaně se bavícími lidmi. Dobrá hipkavárna může zachránit život.

A musí být plno, aby pozornost mohla proplouvat, aby konfrontována měla kam utéct, pak se třeba zase vrátit, ale z vlastní vůle, aby si mohla hrát s jinou pozorností, aniž by byla odkázána na její milost a nemilost. S barmankou je to samozřejmě specifické. Člověk si ji nesmí brát moc osobně, je tam jen napůl. Plní funkci. Vždycky je zajímavé pozorovat, jak se s tím pasuje. Být funkcí a zároveň člověkem. Je z toho taková legrační karikatura. Ona ví, že se na tom pasete, a latentně vás za to nenávidí.

Dredatá s kámoškou odcházejí. Jdu si na bar pro knihu, tvoří ho knihovna. Ožungr, který hučel do dredařky, vypadá jak z Welshe, na mě něco kříčí a šlape mi na nohu, což mi rozhodí sandál, podává mi knihu, radši si ji beru a jdu si s ní sednout, i když nevím, co to je. Beru si z parapetu okna lampičku, žárovka je v keramické muchomůrce červené, zachytím Kobzův pohled. Česká nej. Nejdelší české slovo bez samohlásek je scvnkls. Cool.

Přijde barmanka s tím, že zavírají. Jen tak bez ničeho mi sklidí nádobí, i když tam mám ještě trochu čaje. Je hrozně naštvaná, že dredařka s kámoškou nezaplatily. Dobrá pointa. V ráži klade část viny na ožungra, který je tam štamgast, že se taky musí s každým bavit. Sprostě nadává na ty holky, byly prý na ránu, kdyby je teď potkala, tak jim něčím rozrazí hlavu. To mě zarazí, četl jsem teď knížku o koncentračním táboře, kde esesák každý den došel na pracoviště vězňů, chvíli se rozhlížel, pak vyrval někomu rýč a zasekl mu ho do hlavy. Každý den.

Barmanka volně přechází z rozhořčení do líbeznosti, což ti esesáci taky dovedli, tady ten jednomu vězni, který už nemohl, nechal poslat lepší boty, nikdo to nechápal a taky už se to nikdy nestalo. Obejme svou kolegyni a já jí dám šestnáct korun dýžko. Mám pro rázné ženy slabost. Ne, že bych preferoval buranství, ale mám rád holky, které se nebojí a neváhají vyjádřit a nezkoumají tu emoci pod mikroskopem. Samozřejmě to nesmí přejít do samolibosti, musí to klidně jít zlatou střední cestou teravádového Thajska. Zlost vyvážit láskou, jako by mezi nimi nebyl rozdíl. Nenávist je láska, říká Landa.

I fall in love too fast, říká Sinatra. Není to jen tahle výrazová rozmařilost, co mě bere, musí z ní celkově taky něco vyzařovat, musí se vyjadřovat, ale musí taky vyzařovat, to se umět nedá, to už musí posvětit vyšší moc, vyšší most. „Na shledanou,“ prohodím od dveří jako obyčejný muž a ona mi hezky odpoví a všechno potemní a pochladí, za dveřmi pomine kouzlo. Kdo mě pohladí? Sám na chodníku. Nikdy ji už neuvidím.

Důvod, že do toho v poslední době nechodím je ten, že v poslední době nevoním. Ne, důvod je ten, že se zamilovávám tak nějak přítomně, že na to jsem schopný hned zapomenout. Můžu se zamilovat znova a znova a znova v bludném kruhu zamilovávání. Ale není to jen tak. Bezprostředně v ten moment ztráty kontaktu se mě to docela dotkne a dolehne na mě celá ta absurdita svobody.

Ale co mi zbývá? Takové jedinečné a dokonalé a nenapodobitelné (to slovo jsem psal asi patnáct sekund) buchty jsou na každém kroku. Nakouknu do Sladkáče, jestli mě tam nezachrání nějaká reinkarnace. Je tam jedna ze Zlína, už jsem se s ní bavil. Usměju se na ni a pozdravím, ale cítím, že ona to necítí. Pozdraví jen povrchně, jen mou schránku. Někoho potkává neustále a nemá úsměvů na rozdávání. Nemá ten X faktor, který rozhazuje pocit vlastní jedinečnosti, jedinečnosti okamžiku. Rozesmutní mě ještě víc.

Šourám se pod lampami, palmami, pálí mě bydlo. Na světle jsou vidět detaily, v šeru vyniknou tvary. Všechno má něco. Stoupám do bytu v celistvé sumarizaci. Uvnitř jsem zase někdo jiný. To odloučení od náhlého slastného vjemu utrpím několikrát za den. Celkem peklo, pak to jde ztuha zpátky do odsýpání času a prostoru. Venku to na člověka číhá na každém rohu. Člověk vjem brání proti propadlišti dějin a brání se novým vjemům, které by ho zahladily. Neubrání ho, neubrání se. Bohužel-naštěstí každému vjemu časem vyprší čas a zbyde jen zušlechtěná vzpomínka na nádherný, blahodárný plamen petrolejky ve větru nirvány.

Všechno se vrátí k sobě, narovná a skloní, všechno se zkoní, aby se to zkalilo a sladilo, tak jsem tu zase sám na konci i na začátku už trochu vyléčený časem, vlak je plný a z chodby na mě do kupé hledí holka z Lanškrouna. Dobré slovo, jak škraloup. Čte Moc přítomného okamihu od Eckharta. V Pardubicích přijde skupinka a vyhodí moje kupé na chodbu. Stojím vedle ní, ale nic neřeknu, nic. V Chocni skupinka vystoupí a holka z Lanškourna jde s kámoškama do kupé, je tam místo akorát pro ně a pro mě. Naleznu se v moc přítomném okamžiku uprostřed kolektivu gymplaček, square prvaček (opak hip).

Jedna ta holka je strašná šprtka. Naštěstí vystupuje dřív, pak už se to dá. Už je tam jen jedna šprtka a jedna holka, která má nízký tlak a jedna, která málo mluví, jen se vědoucně a přihlouple usmívá. A ta přítomná. Vůbec nevím, jak ji oslovit. V náhlém osvícení je oslovím všechny a funguje to. Ptám se, co je zajímavého v Lanškourně a ony že drogy. Ptám se, jestli berou a ony že ne. „Radši knihu?“ ptám se a ony že jo. Znají ten džouk. Pak se obrátím k přítomné a šprtka se ošklíbne, jak vidím v odraze skla. Nic mi neujde.

Na podobné téma četla ještě jednu knížku a jinak ji baví knihy o psychologii. Ptám se, jestli si našla nějakou nemoc a ona že ne. „Já všechny,“ dodávám jí kuráž. „Možná ADD,“ osmělí se. „ADHD?“ „Ne, ADD, bez H,“ vysvětluje rozmile rukama nohama, „poruchu pozornosti bez hyperaktivity.“ „Ale četlas docela schopně,“ říkám. Ale vlastně po mně pořád pokukovala, teď už vím proč. „Pouštím si do sluchátek hudbu, to mi pomáhá se soustředit.“

V České Třebové vystupují. Popřeju jí nirvánu a ona se krásně usměje a popřeje mi ji taky. Všechny kromě šprtky, která se na sebe celou dobu marně snažila strhnout pozornost, se se mnou loučí na nashledanou a já odpovídám na shledanou a jsem zase v momentu slazené nicoty, všechnoty, jestli to čteš, napiš, styděl jsem se před tvýma spolužačkama zeptat se, jak se jmenuješ a Lanškroun-prvák-gympl je moc málo klíčových slov.

Bylo to jen takové to setkání ve vlaku, jaké bývá ve filmech a jako takové bylo dokonalé a všechno navíc by ho už jen zkazilo. Když odcházely, zaslechl jsem ji z chodby říct: „On byl tak zvláštní.“ Jsem on a to není tak zlé. Kdybys to četla, tak by se ti to asi potvrdilo. Každý takt má svůj opakt a tvůj pohled, nebo náš, jak to vyjádřit, byl pakt, no fakt, jen jsem v tu chvíli byl zrovna něčím nesnesitelně vyrušený.

Proto mi to možná chybí a utkvělo. Vsákl jsem to do sebe tou trhlinou, zůstal jsem stát opodál, čehož teď lituju v další litanii, kterou vlistuju do historie duší na dně rybníčku, vyplavu to ze sebe v chlórovaném zenu, to je potřeba, něco vytušit, vytěžit, vytěsnit, smrt je shit, asi to budu muset nechat jít, ale nesnáším takové to alibistické shazování pytlů, aby balón mohl stoupat dál a výš do stratosféry lepších zítřků, přijde mi, že úplně není zas tak rozsáhlý prostor, kam stoupat, nad náma je mrazivý vesmír, nic moc hostinného, a tak je možná lepší zůstat tady v tom přízemním konfliktu sebe sama, který expanduje v nesčíslných podělech vlastní pochybnosti.

Nikdy jsem nepovažoval život za zdroj, který by se měl těžit, selektovat, filtrovat, užít co nejlíp, vždycky jen tady a teď, fascinace, změť, ale někdy mi přijde, někdy si všimnu, že všichni jsou už v Mexiku a že bych se tam taky rád koukl, vždycky jsem se tam chtěl kouknout, poslechnout si pěknou ideu tam někde v nerozlišenu, prý jsem cynik, ale mám víru, jen se teď nějak nemůžu ani hnout, to bude ten konec roku, možná je pozdě, pořád je pozdě, pozdě je na pořadu dne.

Vjem

V prefrontálním perexu bych rád poznamenal, že existuje spousta lepšího čtení, které by čtenář mohl číst, spousta postranních myšlenek, kterým by se mohl věnovat, spousta jiných spustí, kterými by se mohl přelít do následujících budoucností lépe, než aby věnoval svůj zrak přejíždění řádků, které mi z mysli přišly na papír jen tak, ani nejsem jejich autorem, jen jsem je v určitém rozpoložení zaznamenal, nenesu za ně žádnou zodpovědnost, protože jsem se na ně neptal, takže jestli je čtenář čte, znamená to, že je stejně šílený jako já a já ho za to mám asi rád a doufám, že i on se má rád, přestože je čte, protože nejde o to, jestli se má člověk rád, ale jestli se má rád takového, jaký je, tím chci říct, že dneska se hodně mluví o tom, aby se člověk měl rád, je to úplně náboženství, hlavně zachraň sebe, píše JT, když nebudeš mít rád sebe, nebude tě mít rád nikdo, ale bacha, když se budeš mít rád jen proto, aby tě měli rádi oni, budou tě nenávidět ještě víc, nicméně pokud z poznání fakt chceme vytěžit i nějaké to vědomí, tak jde prostě o to, aby se člověk měl rád takového, jaký je, a to není vždycky lehké, někdy to není ani možné, protože někdy je člověk vedle jak ta jedle a v takovém rozpoložení ho nemá rád nikdo kromě jeho matky, jo, měj se rád jako tě má ráda matka, to je ono, přes všechny nepřekonatelné překážky, a pak se taky říká, že je potřeba mít nějaký příběh, nabídnout příběh, který tě prodá, ale já si myslím, že příběh je jenom paranoia, tím chci říct, že když si pořád něco konstruujeme, aby náš život dával smysl, máme se rádi, jenom když si dáváme nějaký smysl, to pak není láska, ale výměnný obchod – ty mi budeš dávat smysl a já tě budu mít rád – takový zaměstnanecký poměr, v tom se taky nedá žít, protože člověk smysl nedává, jenom si ho vymýšlí, je to hra, smysl předstíráme, hrajeme ho, nekompromisně po sobě vyžadujeme smysl, potažmo i po druhých, jenže co my víme, jaký mají druzí smysl, neví to ani oni, na všem leží neproniknutelná inverze a já mám pocit už viděného, ale znamená pocit už viděného to, že jsme danou věc už viděli, nebo je to prostě pocit, který už jsme měli, akorát ho nemíváme moc často? když je moc dlouho slunečno, inverze je příjemná změna.

Když je cokoli moc dlouho, tak je změna příjemná. Někdo tomu říká rouhání, ale je to přirozené. (Můj úsměv na ničem nezávisí. Prostě se zničehonic usměju a je to, jako by to udělal někdo jiný. Já přece nemám důvod k úsměvu. Kdo to byl? Kdo mě předběhl?) (Už mě nebaví se bát.) (Chtěl bych cítit, jak se kdo cítí ve svých botách. Odtud pochází anglické to be in someone’s shoes. Boty jsou byt. Je mu v nich dobře? Tlačí ho špička, dře ho pata? Cítí se v nich úplně nadpozemsky? Nikdo neví.) Slam poetry je projekt chicagského dělníka Marca Smithe. Jde o americký přístup k poezii. Učinit ji srozumitelnou, údernou, použitelnou při prosazování stanovisek jednotlivce. Český přístup je jiný. Jaký, to nevím, ale každopádně jiný, protože slam poetry se s poetickou scénou provázat nepodařilo. Jsou buď slameři nebo básníci. Slameři jsou trochu jako herci, básníci jsou víc jako filosofové. Ve Zlíně se první poetry slam konal na festivalu Skrz prsty. A pointa je, že to všechno mě napadlo, když jsem sral a nemohl odolat, abych se nepodíval na nestrávené zbytky ve svém trusu, který se skvěl v míse, bylo jich tam hodně a já jsem netušil, čeho to jsou zbytky, vypadaly divně, a tak jsem se nad nimi skláněl v té nejvíc ponižující pozici, do jaké může člověk sám sebe dostat, strkal jsem nos do vlastního lejna a v tu chvíli jsem si vzpomněl na svou první lásku a napadlo mě, že první láska je, jako když ti někdo strčí nos do vlastního lejna. (Přikrývku nepřidali. Topení netopí. Dva polštáře v jednom povlečení. Uzavřeném. Kartáček a pastu dali z pokoje do koupelny. Nechápu proč. Že bych jako nechápal eventuální možnost mít kartáček v koupelně a potřeboval k tomu být dokopán?) Ale čeho tím dosáhnu, když napíšu, že dřív lidi telefonovali jen doma nebo na speciálních stanovištích, zatímco dneska telefonují všude, kam se podíváš, a tak jsme svědky mizení veřejného prostoru, veřejný prostor se subjektifikuje, lidi jsou všude jako v obýváku, někteří už telefonují i bez telefonu a v internetových diskusích dohánějí ad absurdum to školské řekni, co si o tom myslíš a nafukují sociální bubliny, ve kterých se cítí nedotknutelní, ve kterých jsou jejich citáty nesmrtelné, všemožně na sebe prskají a ty bubliny pořád praskají, nakonec nezbývá, než křídla mít z mýdla a tát, procitnout do něčeho úplně jiného, slušného, spořádaného, platit daně spolubytí, to jen ty nejasné dveře mezi intimitou a sdílením, protože doma budeme vždy

(Krása je pomíjivá, což jí trochu ubírá na kráse. Krása je kolektivní statek.) (Když je výsledkem polemiky shoda, pak selhala.) Když na někoho vyrukuješ s tím, že je zajímavý, pravděpodobně v jeho očích vzbudíš naprostý nezájem, snad proto, že svůj zájem o něj uvězníš do onoho meta výrazu zajímavý, místo abys ho přízemně zrealizoval v jednotlivostech, tvůj zájem pro svou vzletnou povrchnost zůstane nevyslyšen a ty jako potvrzení ho brzy taky ztratíš, což neznamená, že ho přestaneš realizovat, protože je těžké přijmout realitu, že to byla lež, můžeš věnovat třeba celý život tomu, že to budeš vydávat za pravdu, udržovat institut sebe-pro-ni, tvořit mýtus jako komunismus třeba, jen ty sám velkoryse strháváš stěnu rozptylu, být znamená být vždy připraven dát k dispozici všechny své funkce, když honíš, tak jsi ve střetu zájmů. Češi jsou šachisté, kteří trpělivě vyčkávají kroků soupeře. Kladnou odpovědí na dotaz bít či nebít rozhodl režim o svém nebytí. To Hitlerovo Čech je cyklista, který se nahoře hrbí, ale dole šlape nemuselo být nutně myšleno jako hanba ve smyslu kolaborace, jak to všichni sebemrskačsky interpretují. Čech nenápadně kumuluje energii a čeká na příležitost, pro kterou má šestý smysl a neomylně ji využije. Čech čeká na akci, aby zvolil reakci. Někdy dělá mrtvého brouka, ale pak sure as hell to zase rozjede. Mladý člověk má spoustu tváří, ale časem mu zbyde jen ta jedna, a tak musí dobře vybírat, ale vybírá nevědomky v tisíci drobných rozhodnutí, takže to pak vypadá fakt skoro jako osud. „Skončíme u starého dobrého Googlu.“

Když čumíš, tak čumíš. Když nečumíš, tak čumí někdo. Má zablácené černé boty. To je ona, ta, která mě donutí zase psát. Červený baret jako francouzský dárek. I am flying again. Zájem o vjem. Nechám ji jít. Slova se začnou flákat, bobtná svobodno. Že jsou slova a svět v kontrapunkci je už teď mimo volní jednání. Jako když někomu čumíš na buchtu. Jako když čumíš na dvě buchty. Jako když čekáš, co buchta na tvoje čumění a ona čumí, ale ne na tebe, ale na tvoje čumění a tys přišel doslova o všechno a zbývá ti jen usmát se jako Joker. Jako když velmi ledabyle, nikoli nedbale, připravuješ příští-prýští vteřiny, protože ti dochází spousta věcí aktuálního významu a spousta kolemjdoucích žen nemá nic lepšího na práci, než se na tebe podívat, spousta těch žen něco sleduje, sděluje jako jedna žena, ale je jich spousta, jejich pomsta na tvé bohulibé samolibosti se koná, k něčemu se schyluje, úchyle, dřív, než se naděješ, jsi sám a nic se neděje. V myšlení se toho spousta oddělí, v sdělení zamlčí, v otevření zatají. Zatajíš dech, zadusíš vzdech a ona neví nic. Věčnost nic netuší, je to úděl. Jsi pro ni ničím. Musíš přestat. Být pro ni ničím. Být pro ni něčím. Vším. Ale pro kterou? Kerouac. Vstaň. Vztah. Nemělo by to jít úplně snadno. Přesýpání. Pracuju jako pičus. Tak drž piču, když jsi pičus. To není jenom právo, ale i povinnost. Toužebná vize tě táhne ke dnu. Opravdová krása je jako žíravina. Její vůně ti rozleptá plíce, rozlechtá tě k pláči. Scelí tě zase až jen zapomnění. Kolik zůstane zapomenuto bez té správné otázky, která je přitom úplně nevinná? Kolik viny zaseto ignorací gruntu? Zapomenuté vesmíry viny. Verva umanuté révy. Zapomenutí je slastným klíčem kam? Pod tebou zebou korálové spoje. Mezi vzrušením a vyrušením je jen nesprávný jazyk klávesnice. Klá vesnice. Písek, nevděk, pohled dnice. Jen tě upozorňuju, jak jsi krásná, což je toxické, když tvůj přítel zrovna vykonává potřebu. Podvést ho takto. Kdykoli, jen ne teď. Ale já se tak dostávám do povědomí. Skrz oči. Nesmím dát nic najevo, jen to povšimnutí.

Shluky pýchavek

Hmota postrádá fakta. Díky bohu za ten trest. Bolest otvírá vidění. Pořád mě topí přílišný nadhled. Všechno navazuje na minulé osoby. Všude mě rozptylují životy. Bráním se, a pak škemrám. Všichni kolem jsou dokonalí. Jsem chybějící díl, ale ztracený. Oni se udiveně dívají, proč se nepřipojím. Ale nezeptají se.

Sladká bolest. Všechno příliš vyplývá z osobní zkušenosti a málo z té boží. Čaj za třicet je hned pryč.  Přichází to potichu jako stařec, který se nemůže vymáčknout. Realita je tvrdá, ale žitá. Není se čeho bát. Takový je teď pocit. Pocit, že kdyby něco, tak tě někdo zastaví. Ve skutečnosti tě nikdo nevidí. Moje slepota. Pocit jako vichr, který cuchá nervy. Myslíš, že je to láska? Láska je sbírání důkazů pro tvůj záměr. Pseudohalucinace jako Bůh.

Jako pohled. Všichni kolem už nejsou žádní všichni. Někteří jsou zranění, na šikmé ploše, jiní zachránění, spasení, jako by se už nemuseli skrývat, obnažení, šílení. Někteří žijí beze strachu, bez srovnání. Na ty je radost se podívat, radost jimi být. Radost zakletá, ale věčně osvoboditelná. A tak může zůstat zakletá. Baží po osvobození a ty ji slyšíš. Cikády v uších. Jsou tam, i když ty na zahradě umlknou.

Psaní je osvobozování myšlenek. Osvobození je zastavení v čase bez dalšího osočování. Bolest je bytí bez jistoty. Ale stejně zazvoní zvonec toho, na co jsme podvědomě čekali. Nebyli jsme zcela prostí přání. Ne, to fakt ne. Až pak to fakt bolí, až když to není bolest, ale jen vzpomínka na ni, její promarnění. Do prdele s básněmi. Zabásnutí v básních. Potřebujeme značky. Jistotu a důvěru. Všechno blahosklonné je zbytečné. Všechno je to pravda. To, co si myslíš.  Věř tomu.

Zamiloval jsem se do ní. V permanentním ohrožení jejími meandry. V očekávání. V touze říkat pravdu, říkat všechno. Tu pravdu, která může být lží nebo prdem. Nikdy nevíš, dokud ji neřekneš. Nesmíš mi věřit. Ani já tobě. To je základ. Láska je jen blízkost a pohrdání. Pravda není nic, dokud ji neřekneš, neudáš, nepokradeš, nezabiješ, neuctíš. Miluju tě. Největší lež ze všech.

Kopce přecházejí v údolí a odevzdanost. Bože, bez lásky jsi už jen ty, nejzazší možnost. Láska hoří na kopci jasným plamenem. Celé planety hoří v absolutním hříchu. Celá polovina vesmíru promrhala lásku. Trest je jen další láska. Vleklý soud s pravdou. Soudek prachu s pravdou. Největší slast je být vedle jak ta jedle. „Mám z toho setkání zvláštní pocit, uvidíme.“ „Jsem slepý.“ „Jak to myslíš?“ „Že mě z té rušné ulice budeš muset odvést.“ „Aha, co se stalo?“ „Nic, jen tak melu.“ „Myslím, že nějaks to určitě myslel.“ „Myslím, že víš, jak jsem to myslel.“ „Máš očekávání?“

Stál jsem tam a toužil, aby se z toho davu vysemenila a čtyřicet pět minut procházel banánovky s knížkama na Spálené 53. Byly tam opravdové klenoty, Heller, Mailer (já jsem Aachler) za deset korun, ale nic jsem nevzal a v domnění, že nic nepotřebuju odešel na piazzetu Národního divadla, tak nějak se tomu teď říká, a bezcílně tam postával, jestli se dá bezcílně postávat, a chytal chladný vítr za krk a pohledy lidí, proti kterým se nejde bránit stejně jako proti reklamním sdělením, které najednou zněly relevantně, jako by byly myšleny vážně. Celý svět je hrozně vážný. Jediné, co není vážný, jsou tvoje vlastní myšlenky.

Byl jsem na tebe naštvaný (najednou jsi tady), dokud jsem si neuvědomil, že nejsem naštvaný na tebe, ale na někoho úplně jiného, a už jsem na tebe nebyl naštvaný. Prošel jsem všemi fázemi odmítnutí. Pláč, smíření, přijetí, mačkání, sátí inspirace do vnitřní petřínské magické jeskyně budoucnosti. Když jsem šel po Mostě Legií, už jsem byl zase normální, použitelný, perspektivní pro použití v příštím tisíciletí. Když jsem v Dobré trafice popíjel yunan, už jsem se zase bahnil ve zhoubném nadhledu.

Mám rád kundu a kozy a ty je máš krásné, ale ty je máš taky ráda a já žádné nemám. Tady by to mělo skončit. Máš krásné myšlenky, manýry, úsměvy, nevědomé obličeje dítěte. Myslíš, že mě to bolí, protože tebe to možná někdy bolelo, ale mě v poslední době jedna velká bolest právě přechází, jedna velká láska se usadila v bezpečné škatulce a ta všeobecná láska se mi vrátila, vrátila se mi dál a tys o ni zavadila a já bych ji asi zase rád dal, přitom není nic hezčího, než s ní jen tak žonglovat a čekat, co udělá a jasně, ona chce být dána.

Kdybych tě nemiloval, tak tě nenávidím, napíšu ti a ty to budeš brát vážně, ale ber to lehce. Snad si to můžu užít, nebo mi závidíš? Divné, že to vůbec řeším. To proto, že mezi náma něco je. „Mezi náma něco je“ je klišé a klišé je cesta do pekel, ale my už v pekle vlastně jsme. Já určitě. V paradoxním vesmíru, lochu toho, co je zjevné, co exhibuje. Co je hlubší, objevujeme, vnímáme, cítíme, ale zase zapomínáme. Vždycky znova nás pohltí stejný povrch. Zkouším se prokopat ven. Je tady v Trafice kluk tak šestnáctiletý a baví se s americkou lektorkou angličtiny. Prýští z něj nezapojenost do kolektivní viny, jak nechápe, nemusí, protože ještě vnímá na jiné bázi. Tahle původnost je krásné balení pro ženství a ty si ho navíc uvědomuješ a umíš ho ztvárnit. Je kurevsky sexy, to tvé sebevědomí. Musí být snad hrané, nutí mě se na tebe okamžitě obrátit, ale přicházíš sama ty, žes četla můj článek o slamu a že se ti líbil, až paks začala dělat to, co tam kritizuju. Pevné texty. Seznámili jsme se na slamu, prvně jsme se viděli na slamu. Hned jsem z tebe cítil ten hejt, čistý, uchopený, jako bys tu energii ve mně uměla osvobodit, odklít, odstigmatizovat. Tvoje pevnost se mi líbila, jsi jedna z těch, které můžou dělat establishment. Alfa samice.

Mimo slam mě pak vykolejila tvoje milost, usměrněnost, pro kterou jsem se s tebou rozhodl strávit/ztvárnit noc, překonal strach, že mě budeš štvát a tys mě pak fakt neštvala, což byl zázrak, zvláštní jev. Možná to není láska, jen absence štvaní. Ticho, rozhostění se. Chtěl jsem tě pohostit v posteli, přiměl tě sundat si kalhoty, zůstaly ti jen kalhotky. Musela ses znásilnit, tvoje oblíbené slovo, chtěla ses zavděčit za spaní. Není ale moje vina, že se chceš psaním zavděčit publiku. Dostat dobré body. Tvoje body bylo teplé, měkké, nejpříjemnější, co jsem v poslední době zažil. Tulil jsem se k tobě a hladil tě a tys mě taky hladila, tos ještě byla opilá. Druhý dnes už ses jen nechala. Seděli jsme na slunci a meditovali u čaje. Tvůj byl s medem, jinak bylo všechno jedno, úplné sjednocení. Úplné ne, něco tomu chybělo, ale ne v tu chvíli. Bylas tak nádherná, bezpečná a tvůj hlas jako by měl původ ve mně. Bylas moje.

Tvoje básně jsou lepší než moje, jsi objekt ke zkoumání, ale nemůžu, protože jsem muž. Neal se s Allenem vyspal ze soucitu, ale tvůj soucit je hejt. To je v pořádku, věřím ti, vysvobozuje mě to ze mě, z mojí povrchnosti. Dostávám reálnou barvu. Nikdy nevíme, co to je, co vlastně milujeme nebo na co máme vztek, určitě to nejde redukovat na člověka. Je to taky to všechno mezi, je to mnohost. Bože, je to marnost. Nic z toho, co jsem napsal, není pravda. Zase jen marná, mravokárná chvilka, aby zřetelněji vystoupila konstelace věcí. Včera jsem celý den studoval krišňáckou knihu Život pochází ze života. Je tam, že Bůh je osoba. Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství. Pro všechno, co si dokážeme představit je nějaký Bůh nebo Bůžek, ale On je vrchol. Najednou člověk není sám a to je to, co člověk zahazuje, když se trápí pro platonickou lásku, a je to to, co vlastně ztrácí, když se ta láska naplní, takže ve všem, co dělám, je laxnost, že je to jedno, v podstatě jen glosuju a to mě drží na svobodě. „Drží na svobodě“ je ale oxymóron. Jsem sběratel oxymóronů. Jsi cenný přírůstek.

Motivací je strach, meditací prach. Bože, pomoz mi z osidel zbytečnosti, dej mi nazřít povahu normálnosti, ven z maligní morálnosti. Dej mi sílu interpretovat, nastolit zvrat, zlom, setkání, zapomenout na sklady ega. Pán mě žádá o židli a já mu ji dávám. Jako by proběhla výměna něčeho úplně jiného. Energie. Ještě víc, než tě miluju, si myslím, že bys ty měla milovat mě. Zní to divně. Vlastně po tobě chci, abys přistoupila na mou hru, nebo abys se mnou hrála hru, abychom spolu hráli divadlo, byli divní na veřejnosti. Přitom slamu vyčítám právě jeho divadelnost. Musím ven z vlastních lží, hýbat se, chodit a čekat, až na mě někde sedne ta opravdová svoboda.

Na slamu píšu rýport. Lidi se smějou převážně rýmům. Moc nevím, co tu dělám, asi potřebuju úplně jiný druh energie, než je umění slamu. Jen jim závidím a představuju si, co by kdyby, kdybych vystoupil, a jak je hustý Dibi. Dibi nezávidí, směje se, nenuceně hladí po líčku Aničku, mluvčí Fridays For Future (Fuck Fuck Fire), která by se radši jmenovala Helga. Dibi už  je free od mocné Adeladly. Helga je příjemně chladivá, omlouvá se, že zrovna byla venku. Hrabal v horku víří hřejivou vlnu. Není to ta pravá duchovní strava. Rýmy jsou jako plot, bludný kruh. Kokot bloudí, nikde nikdo, kdo tě vysvobodí trochou uvolněné rozjívenosti. Rasismus. „Řekni, kde ty kytky jsou,“ ptá se Konečný ve svém nekonečném slamu o kámošovi z mládí, který nenávidí přistěhovalce.

V osidlech času bez kompasu zlomený v pasu bloudím po nejprestižnějším slamu v Rock café. Není tu žádná alternativa, jen rutina vyhořelých tváří. Nadávají na Babiše, který tiše píše historii stejně jako se o to snaží oni. „Je to takový trend,“ říkám Tukanovi, „takový Trump.“ Záměr se změnil ve vězení. Moc beat, moc frenetický blud. Nevíš, kam to vede. Tukan to solí, jako když se srdce splaší na dostihu stih. Šílený opakuješ pořád stejnou chybu. Rým, rybu do betonu.

Dibi říká text pro zítřejší klimatickou demošku. Helga na ni píše projev, kde se pořád opakuje slovo „voličům“. Voličům teče do bot, ale ve studni nemají vodu. To jsem vymyslel. Líbí se jí to, zítra to řekne. V rozsáhlé reportáži na iDNES.cz má na tváři namalovanou zeměkouli a v ruce transparent „Máte plán? A mohla bych ho vidět?“ Rasismus, klima. Jak z toho ven? Jasný apel na lásku, ale dá se na lásku apelovat? Sám uprostřed televizních hlasů nadržených na vysílání. Kozatá buchta v černých šatech jde na hajzl, pohřeb touhy.  Rakev, ze které je třeba ven, ale já pořád nevím, kdo jsem. Slamer zabitý básníkem, rýmem. Anatol jak zombie bez výrazu, použitá zauzlovaná guma. Boduje, baví, slaví úspěch. Němec jak plamen svíčky, politicky korektně se obouvá do Hitlera, hoří a pálí slova jako mouchy. Dělá si legraci z nácků, ale nic, na co by se dalo navázat. Nic, co by nazvalo to, co se tady děje. Zbytečný večer. Samota jak na nádraží.

Dibi vypadá dobře, jen si stěžuje na zítřejší vstávání, že už teď je opilý. Bob psal na fesjbuku, že je beatnik, ale myslím, že akorát nechtěl být za hejtra, když mu Švéd nadhodil, že u posledního Dibiho slamu měl pocit přítomnosti básníka. Ječivý aplaus, neukojená láska, zásek. Marně vybírám příští pohnutky, hloub do sebe.  Pauza, tváře, živí lidé, litanie zmlkla. Čas se zase rozlil. Napsal jsem ti báseň, tak běž do prdele i s celým slamem, který mi zlomil srdce, protože pro mě nikdy nic neznamenal. Dechberoucí, nikam nevedoucí monology místo jediného upřímného dialogu. Ega prahnoucí po realizaci, pohledy nikam nepatřící u mě vystřídaly kalebné sensace, meditace na teplou hmotu, spojení v tlukotu hudby, kdy nic a nikdo neodešel sám, jen abych se udržel na živu.

O tobě mluvím v jurodivém soužení. Jurodivém? Už bych asi měl skončit. Možná máš klíč ven z litanie, z relativních hodnot, hrot, který páře šev zla. Minulost i budoucnost je tvá. To za to nestojí? Vem tě čert, pojedu na chatu sám. Pojedu tam. Fakt strašná touha po těle, po konci. Hrabal se skopnutým prstem čte básně ze své knihy, kterou mi dal za recku, protože mu jediná zbyla, jinak všechny prodal po dvou kilech za jednu, což je hodně dobrá cena, pro něj, jako by to byl bůhvíjaký experiment. Taky mám rád dobrá řešení, elegantní řešení. Slam je ztráta času podobně jako chlast. Jako psaní. Co to kurva je, být hodný?

Napřed jsem se pokoušel o diskusi, ale brzy pochopil, že to bude spíš přednáška, tak jsem se ztlumil na poslech a přizvukování. Četl jsem zrovna Reportéra, Kmentův článek o vztahu Babiše se Zemanem, a docela mě to bavilo, ale on měl taky zajímavé informace. Říkal, že má u STB takhle tlustý spis. Lítal do Alžírska a dalších zemí. Vždycky jim musel sepsat krátkou zprávu. V KSČ nebyl. Teď to nikoho nezajímá, ale kdyby šel do politiky, spis by vytáhli. Spolupráce s STB ještě neznamená, že Babiš udával.

Každý den diskutuje na Novinkách mimo jiné o politice, ale je nad ní. Napsal knížku o původu hmoty. Nenabízí žádnou existenciální jistotu. Vědomí je osm centimetrů za očima, přímo v centru hlavy. Jeho syn v jednotkách UN spolu s ostatními příslušníky nahnal u Srebrenice domorodé rodiny, které vyhnaly srbské tanky z domovů a u UN hledaly útočiště, přímo Srbům do chřtánu. Nechali je u sebe jen jednu noc, pak je vyhnali z toho důvodu, že pro ně neměli jídlo a mohli střílet jen v sebeobraně.

Před jejich zraky Srbové hned začali oddělovat muže od jejich rodin. Jeho syn viděl srdceryvné scény známé od svědků z koncentračních táborů. Povraždili sedm tisíc mužů a chlapců a dalších osmdesát tisíc stálo ve frontě. Kvůli tomu prý Američani začali bombardovat Sarajevo. Byl to jediný způsob, jak to zastavit. Miloševič byl rozhodnutý území vyčistit.

Ani jeho nejde zastavit. Po smrti nic není. Vědomí je vlastnost mozku. Vynalezl extra snadno nasaditelné zimní řetězy na pneumatiky. Když se jeho syn vrátil z Kosova, vytáhl na něj vojenský nůž, on ho má teď v autě pod sedadlem na sebeobranu. Musel utéct do hospody bosý a nahý, chlapi ho tam bránili stolama. Syn byl ožralý a zfetovaný a řval, že všechny ženské jsou kurvy, a on mu pak řekl, že mrtvý nemůže fetovat, jako že ho zabije, jestli to tak půjde dál.

Najde si ženu, on mu ji najde, a bude jí recitovat básně a bude mít krásné děti a všechno. Hned podal inzerát. Dnes má syn děti a všechno. S manželkou jezdívali na Hvar do nuda kempu, stříkal dva metry daleko, když ho z manželky vytáhl. Dneska je Hvar plný luxusních hotelů a předražený. Dřív bydlel na Slovensku a nějaký Srb tam po něm chtěl deset tisíc zabíjačkových nábojnic, jinak že ublíží jeho rodině. Nebylo možné sehnat víc než deset, a tak mu musela pomoct mečiarovská mafie.

Nejnovější radar, vyrobili ho na rakouské univerzitě, vysílá fotony a získává obraz nalezených předmětů bez časové prodlevy, akorát zatím jen rozmazaně. Informace je nehmotná. Genetická informace v DNA je nehmotná. To je ta duše? To je ta duše. Víš, jaká je to náhoda, že tady sedíš? Takže Bůh není? Dává si ještě jedno kafe a číšník se ptá, jestli mu chutná. Je výborné, ve vedlejším podniku mají kyselé. Nejlepší je v Chorvatsku, úplný orgasmus.

Orgasmus je funkce tvého softwaru, který tě odměňuje, když plníš jeho instrukce. Žrát a rozmnožovat se. Ten software nejsi ty, patří přírodě, akorát jsi s ním bytostně propojený. Buď ho nakopíruješ do svých dětí nebo končíš. Hledí mi do očí jako posel něčeho. Na Mars se nepoletí. Nebude ropa, měď a hliník, nebudou ani na solární panely. To všechno dojde a naše závislá civilizace bude v trapu. Lidi chcou pořád víc.

Jeho žena s dcerou si nedávno zaletěly na Malorku na kafe. Diví se, že Greta výslovně nebrojí proti letecké dopravě, on by ji stoprocentně zdanil. Pokrok nezastavíš. V Evropě porodnost klesá, v Africe stoupá. Brzy se tři miliardy lidí zvednou a půjdou do Evropy. Jediné právo, které zbude, bude právo silnějšího. Vyhraje ten, kdo bude mít zbraně. Vstane a kontroluje, jestli jeho auto pořád stojí na parkovišti. Musí jít na záchod a já musím jít. Kolik je spotřeba, tolik je potřeba.

Když číháš někde, kde je tma, defilují před tebou jen přízraky. Když si ve tmě čteš, kazíš si oči. Není lepší rozsvítit? Za předpokladu, že tam nějaké světlo je. Když není, tak ho dones. Nebo běž radši spát.

Když někoho miluješ, chceš aby miloval on tebe. Na to přišel už Sartre. Je to, jako když se potřebuješ vysrat. Vysereš se jen, když tě ten druhý miluje. Jen tak se vysereš z podoby. Když tě nemiluje, dostaneš zácpu. Srdce i svěrač jsou z příčně pruhovaného svalstva. Jejich pohyb je neovlivnitelný vůlí. Jen uvolněním. Buď je nebo není.

Když si sundáš gatě a sedneš si a nic, tak to bolí, ale nedá se nic dělat. Svádění je jako míchání projímadla pro milovanou osobu. Vyber si někoho, kdo snese hodně, ne kvítek medový, který se hroutí po prvním prdu. Milovaná osoba je někdo, komu se můžeš svěřit. Zpovědník, i když patří k dekóru určitou tíhu ponechat uvnitř.

Nesmíš tu tíhu ale nechat, aby ti rozmetala střeva. To je pak jenom tvoje chyba. Nesmíš váhat pustit ji ven. Co neuděláš teď, neuděláš nikdy. Když se ti chce srát, nepřemýšlíš, jestli se to hodí. Je to jasný signál. Jediná otázka je kde.

Projímadlo lásky se neobejde bez přísady agrese (pozitivní, tvůrčí princip). Jeho základem je regrese (pasivní, odevzdaný princip). Ta se zase musí potlačit, je jí vždycky dost. Je to nostalgický pud, zatímco láska má směřovat vpřed. Když nejde vpřed, stane se z ní pletichaření u krbu.

Láska je konflikt, vzájemné ubližování si sbližováním. Dva si berou to nejcennější, co mají, svobodu, a opájejí se žalem nad tou ztrátou. Je to akt smrti a znovuzrození. Je to tak. Dítě je rukojmím pro ten pakt. Rodič vrah. Projímadlo. Pěstovat a míchat. Nebo se na to vysrat. To je dobrá psychosomatická rada. Na lásku je někdy nejlepší se vysrat.

První krok je, aby byl protějšek ochotný preparát pozřít, otevřít se soubytí. Aby s tebou začal chodit. Až pak se ukáže, jestli bylo projímadlo účinné. Jestli máš úrodnou zahrádku. Jestli máš ty správné odrůdy. Jestli se spolu vyserete. Někdy je to průjem. Chvíli se ti chce, chvíli ne a nakonec to pustíš do gatí.

Chtěl jsem jít do kina, ale nešel. Ne do sálu, zůstal jsem ve foyer a sledoval trailery, které běžely na plazmě. Díval jsem se na všechno kolem včetně takové moc hezké uvaděčky, díky které jsem se tam už několikrát pořádně zasekl. Zasekl jsem se i teď, ztratil jsem pojem o svých předešlých vizích. Nechal jsem všechno plavat, všechno bylo jedno. Neplánovaný rozpad konceptu většinou provází existenciální úzkost.

Úzkost tu byla, ale i klid. Člověk nikdy nedělá jen to, co dělá, nebo spíš dělal. Dělá zároveň i něco dalšího, co bezprostředně vyvstává, pro co plán je pouhým rámcem. Člověk prostě začne hrozně dobře vnímat, co se kolem něj děje, když se včas přestane trýznit různými myšlenkami na to, co měl a nemá, a jestli ztrácí čas. Už jsem kvůli ní ztratil milión dolarů svého času.

Už se mi tam těch uvaděček líbilo víc, ale nikdy jsem do žádné nešel, protože je tam vždycky šrumec a ona nikdy není sama. Tahle mě častovala indiferentními pohledy. To byl důvod, proč jsem ji chtěl znát, kromě toho, že byla cizí a povědomá zároveň. Většinou jsou milé a usmívají se, ale to mají v popisu práce. Tahle byla naturální jako Zola.

A odzbrojující. Taky jsem se cítil odzbrojující, byl to jeden ze vzácných případů přenosu. Měl jsem na sobě poprvé novou koženkovou bundu pilota, i když na ní stálo místo aircraft aricraft. Třikrát už jsem vyšel ven před kino, ale vždycky se zase vrátil do jámy lvové. Nechtěl jsem, aby se to zase rozplizlo v nevědomí. Dával jsem si nulové šance. Zeptal jsem se jí, jestli by nešla na čaj.

Asi prý ne, nemá čas. Nevypadala překvapeně. Byla tam spousta věcí, které mi navzdory verbálnímu odmítnutí nahrávaly a bylo to všechno snad lepší, než kdyby čas měla. Já jsem ho měl na rozdávání a dál s ní konverzoval, úplně jsem si v tom liboval. Zrovna jsem si dal cigáro s instantním výplavem endogenních opiátů. Stál jsem tam jako primát a prožíval archaickou flow mezi mužem a ženou.

Řečištěm se mi ženou všechny myšlenky světa. Vize je sjetá, ale přichází nová, dosud nemyšlená. Vyptávám se a dozvídám se. Věci. Hlavně podprahově. Dávám jí vědět nehmotné informace, že to nevzdávám ani netlačím na pilu. To je princip vesmíru. Jsem tady a teď stejně jako ona. Ženy mnohem míň myslí kolem a kolem. Neloučí se se mnou sbohem, ale zatím. Zítra dávají nového Allena.

Jdu ven úplně zenergetizovaný za kámošema, kteří na podchod promítají německé básně. Mám nějakou dát, dám Celebration of the Lizzard. Jsem ještěrčí král. Poprvé střízlivý, úplně jako opilý. Stačí se nebát být egem, legem dílů, které souvisí, jenom když jim dáš smysl. Svět dává smysl, jenom když ho dáš, neskládáš ze streamu představ. Tommorow we enter the town of my birth, I want to be ready.

Je důležité zapomínat, ale důležité je i to, co se zapomenout nedá. Nesmíš dělat, jen abys měl co dělat. Nejde být věrohodný bez toho, abys to jen dělal. Tvoje výpočty jsou jen přibližné, nemůžeš pochopit čaj. Teda čas. Vesmír se sbližuje. Nic si nemysli.

Takhle jsem se tam potácel, poztrácel vize a dostal stav. Smál jsem se sám a malý a opuštěný mezi všemi. Adept na vykoupení.

Taková blbost, oslovit dívku. Lovit dívku. Od slova love. Seznámit se a zpřítomnit skrz novou neznámou je fajn jak cigáro. Hlubší povídání, intelektuální flirt je psychedelie/psychoanalýza. Všestranné sblížení, to už je tvrdý opiát s rizikem rychlého vzniku závislosti

Seděla na gauči ve foyer nákupního centra. Dvakrát jsem prošel kolem. Poprvé jsem se usmíval. Nebylo to kvůli ní, jen jsem si zrovna na něco vzpomněl. Podruhé se usmála ona. Potřetí jsem se blížil s jistotou brzkého blízkého setkání druhého druhu, ale rybník mi vypálil jeden krazič, který vždycky sedí na lavičce v parku a angažovaně se pohihňává.

Zvedla se a šla. Myslel jsem, že půjde čekat na zastávku a bude zase snadno zacílitelná, ale šla až na nádraží. Telefonovala. Na nádru si sedla a pořád telefonovala a já stál opodál a přemýšlel, jak dál a nakonec sledoval, jak přijíždí autobus, všichni nastupují a autobus odjíždí.

Prohrál jsem a nocí šel sám. Bylo to tak blízko. Blízko jako daleko. Efemérní záležitost. Člověk nesmí propásnout ten pravý moment. Nebo možná může, ale musí se pak vzmužit. Pak už to musí fakt chtít.

Měl jsem tisíc možností ji oslovit, ale nechám se snadno odradit. Jako by všechno záviselo na spoustě nuancí. Mnohé je přitom dáno předem. V přírodě rozhoduje samice, a tak stačí vymyslet nějakou ne úplně dementní otvírací hlášku. To je někdy neřešitelný problém. „Ahoj, dáš mi svoje číslo? Já sbírám čísla a tvoje ještě nemám.“

Holky v drtivé většině poskytnou probuzení z noční můry. Ony oslovovat nemůžou, je to na chlapech a ve zdejších luzích a hájích se to vůbec nedělá, takže když se do toho dám, cítím přímo sváteční atmosféru. V zemích nebo místech, kde je seznamování běžnou rutinou, se neseznamuju. Sám to taky dělám jen někdy.

Připravit si podmínky, mít po ruce východ. Vyhrát může jen ten, kdo se smíří s prohrou. Už překonání vlastní paniky je vítězstvím. Někdy je prohra výhrou. Jindy vyhraješ, ale býval bys radši prohrál, protože to byl danajský dar. Někdy prohraješ a radši bys vzal to oslovení zpátky, protože na ni teď nemůžeš zapomenout. A oslovuješ ji pořád znova jak osel. Bez té kůže na trhu by to nebylo ono.

Poskládat si to v hlavě, aby to dávalo smysl. Vžít se do role. Ne, že bych to jenom hrál, ale hraní k tomu patří. Autentická hra na jednotu. Přece jenom jde o tělo. Něco po tom člověku chcete a chcete po něm, aby vám to dal dobrovolně. Takže vlastně okouzlujete sami sebou, svým tělem. Které samozřejmě není jen tělem, ale i vědomím. Hezky o tom píše Jean-Paul Sartre v Bytí a nicotě.

Ve výsledku je kolem spousta zainteresovaných dívek a já úplně osamělý, protože nezapadly do žádného příběhu. Někdo k tomu potřebuje lásku, já příběh. Jinak jsou to jen kamarádky nebo kompars. Já jsem jako lovná k ničemu, potřebuju pořádnou detektivní prácičku. Je to droga, čmuchám jako doga. Jasně, že bych rád měl holku. Ale to chce něco víc než jen příběh. Chce to mýtus. A mýtus je jenom mýtus.

Vzniká dojem, že všichni všechno vědí. Myslím o tobě. Myslím o mně. Potutelně vědí, líp než ty, co máš dělat. Shovívavě se usmívají, když to neděláš. Nedokážeš je poslechnout a schováváš se do činností. Oni tam jsou s tebou a participují, ale vědí, že máš být dávno někde jinde a jen tu lelkuješ. Víte to oba. Oni i ty.

Oni, to jsou jiná vědomí, která ti poskytují náhled. Ne ve smyslu poznání, ale právě pouhopouhého vědomí. Vědět se používá v souvislosti s poznáním, ale to slovo vlastně souvisí spíš s vědomím. Rozdíl mezi poznáním a vědomím je, že vědomí nepotřebuje slova. Podobný je rozdíl mezi rozumem a intuicí.

Vědomí je němé. Jeho hlas je slyšet jen v samotném vědomí, bez tunelu smyslů. Mluví k jiným vědomím, ale i k sobě samému. Každé vědomí má rovinu bytí pro sebe a bytí pro druhé. Zprostředkovává se samo sobě a až skrz sebe jiným.

Vědomí komunikuje nehmotně, na bázi teleportu. Jako když na vás někdo přenese svou náladu nebo záludnou pochybu. Není pro to slovo, skrýš, až později pochopíš. Musíš tomu dát čas. První dojem z kapsy vyhání. Poznání je chameleón. Mění barvy a odstíny. Jak se na to díváš, je to znova a znova jinak. Pravda je jediné, co máš, ale ztrácíš ji a zase získáváš.

Dostal jsem jedničku dvakrát podtrženou úplně bez chyby. Najednou říkáš věci, které neříkáš ty. Jen podléháš jejich říkání. Vnitřněs je převzal, protože nebylo po ruce nic lepšího, nebo ani nevíš jak. Teď stojíš přesvědčený za něčím, co se ti protiví. Protivítr tě vyčerpává. Potřeba něco říkat, něco dělat. Být nahý a sázet život.

Je v tobě i něco, co nic říkat nepotřebuje, slovy šetří, slov se nebojí, ani lidí. Je v tobě něco, co promíjí, nesrovnává se, nezabíjí pohledem. Když se směju, znamená to, že jsem v pohodě? A když brečím, že strádám?

Člověk si vždycky něco říká pro sebe a něco pro druhé. Nádoby jsou to spojité asi jako Kleinova láhev. Nesmíš se moc snažit o jejich koherenci. Nacházíš se v divné situaci – v existenci. Jeden naříká, druhý opravuje. Hmota se dívá na hmotu a pokouší se cítit jednotu. Když si to říkáš pro sebe, tak to zůstává v mozku. Když pro druhé, tak to musí urazit dlouho cestu. Až na konec vesmíru.

Dobrý den, já jsem ten z InZlinu. Nečtete inZlin? Dobře, tak pokračujte. Není to dobré si uvědomit, že jsi na nějaké planetě ve vesmíru? Slunko, mraky, vítr, déšť. Atmosféra. Není to dobré samo o sobě bez dalších důvodů a vývodů?

Spontaneita je možná jen s přípravou. Skok, ale až potom, co sis uvázal lano. Myslím bungee jumping. Příprava je vytvořit si podmínky. Svatební prstýnky. Pak do toho polovědomě spadnout. Jez do polosyta, pij do polopsycha.

Stereotyp je strach z vlastní spontaneity. Příprava na spontaneitu je symbolický stereotyp. Ne pouhý rituál. Racionální rituál. Jinak to dopadne velkým hovnem. Hranice musí být. Písmo je hranice.

Když se na to vysereš, tak se scelíš. Z lesa do kina. Přestalo foukat. Čilý fén přišel o zuby. Vždycky zarostu do strachu. Nemůžeš cítit jednotu, když ulpíváš na jednotlivostech.

Ledové čaje se neprodávají, jenom limčaje. Vane vánek. Všímám si funkcí mozku. Když ti něco přichází, tak ti prostě něco přichází. Ani ne tak synchronizace jako simultaneita. Lkát, rozhodně lkát. Dát druhým kredit za libé pocity, které vzbudili. Zajet na chatu a jen tak tam popičovávat. Time and the living is easy. V čase se žije dobře. Peklo je místo bez času. Stejně jako nebe. Stejná věc může být peklem i nebem zároveň. Kdybys dohlédl na konec vesmíru, spatřil bys vlastní zátylek. To je asi všechno.

Poslal jsem do JT’s štos svých básní s prosbou o instituci sbírky. Nebyl jsem odmítnut hrubě. Mým básním byl přiznán jistý obsah. Jejich forma označena za příliš slamovou. Asi šlo o řetězení slov na základě koncových hlásek, slabik a symbolů. Byl jsem požádán, abych ty básně udělal tak, aby dávaly smysl na papíře. „Aha, zpapírnit je.“ Za ten termín mě JT pochválil.

Nemohl jsem sloužit. Respektive jsem mohl jenom sloužit. Prostituovat se. Osekal jsem básně tak, že JT na jejich várku ani neodpověděl. Zvolil jsem opačný extrém a poslal mu absolutní litanii s nadějí, že v ní bude papír hezky šustit a mně zacinkají money in the bank. Když jsem s ním později dělal rozhovor pro iLiteraturu, dělali jsme jako by nic.

Nevzdávám to a dělám na tom, abych se pro JTho náležitě ztišil. Tuším, že je to marné. Píšu antipoezii, protože ta opravdová je jako boží jméno. Nesmí se vyslovit.

Sedím na balkóně Portálu. Kolem mě kouří osmnáctky a pijí víno. Přede mnou žlutozelený kaštan rozdává své dary. Nebe je šedé a den všední. Středa. Poprchá, ale ne dost, aby to narušilo chod věcí. Jedné z holek se chce, ale prý než dokouří, tak to jistě přejde. Její oči jsou zářivě hnědé jako vyšklebené kaštany. Přímo žhnou touhou odvděčit se za dar vidění života. Dere se ven tak, že ji chceš nechat a jen čekat, až bude zralá a spadne. „Moje nohy.“ „Ne asi.“

Přichází David, v očích má smrt literatury. Mají mu v Tvaru vyjít nějaké básně a Ohnisko mu špatně napsal medailon. David mu ho poslal jen v odrážkách, protože mu bylo blbé psát o sobě ve třetí osobě. Ptá se mě, jestli se to ještě dá změnit. V sazbě se mění už jenom drobnosti, říkám, ale jestli mu to napsal špatně, tak má trvat na změně. Akorát to vychází zítra, takže na změny už je pozdě. To máš jedno, hlavně, že tam jsi. Tereza Plačková se směje.

Dokouří a já můžu zase zhlídat na tu kaštanovou. Tentokrát se na mě podívá. Slyšela mě mluvit. Zasvěceně. S Davidem, kterého znají všechny holky. Proflákl jsem se. Měl bych být rád, ale nejsem. Nechci být nikým konkrétním. Nebo chci, ale chci to mít pod kontrolou. Vlastně hlavně nechci být sebou. Nemám nic. Ta nekontrola je tvůrčí. Ale chce to impuls.

Musím se vrátit k pozorování drobných nuancí. Neviděný. Neviditelný. Je nemožné, abych byl viděn. Vidím? Nebo kloužu po povrchu a po setmění ztrácím stopu? To je moje nejoblíbenější část dne. Všechno se vyklidní. Nějaká holka si sedne, dá pár prdů ze skla a zase jde, jako by to byl čaj o páté, jako by si jen nartěnkovala rty. Její modré oči byly prázdné a dokořán. Co skrývá? V co se chce proměnit?

David se baví s tou kaštanovou a vůbec si toho neváží. Neodolatelná, dokonalá hlava inhaluje slastné jedy. Rty vypouští něco nedůležitého. Všemu dominuje kolosální vizuální dojem. Její kámošky odejdou na záchod, zůstane sama. Tichounce si prozpěvuje. „Jak se máš?“ ptám se. „Jde to. A ty?“ usměje se. Je přítomná. „Já jsem kdyžtak Adam. „Sylva.“ To jméno jsem dlouho neslyšel. Sylva.

Sylva. Už neřeknu vůbec nic. Je mi dobře, ale nemůžu dýchat. Šedé mraky spěchají jako vata, která dostala druhou mízu. Jako bych mohl vnímat jen neprojevený. Jako by osobnost znemožňovala vid. Je navíc. Kolem jde Tereza Plačková a nutí týpka s excentrickýma ponožkama sundat nohy ze zábradlí. Svět je stalker zvoucí k akci.

Ten týpek mluví s Davidem. Jdu na záchod a prosím ho, aby sundal nohy a chválím mu ponožky. „Mně je nepochválíš?“ flirtuje David. „Musíš si je taky vystavit. To je ten správný přístup k ponožkám.“ Vyčurám se a mám pocit, že bych měl někam jít, ale sednu si dovnitř na svou oblíbenou židli a ocitám se ve svojí povídce.

Moje povídka mi dýchá na záda, písmo obsedantně expresivní, expresní vlak myšlenek z minulosti do přítomnosti. Tendence mysli ten den tence, úzce cestovaly z koncentrace do totální ztráty smyslu. Tečka. Tečka. Tečka. Představuješ si, co bude dál. Dál nebude nic. V defenzívě ducha, mentální deficienci. Co ti chybí? Jednota. Nevýhoda psaní je, že o tobě druzí vědí víc než ty. Ty o nich nevíš vůbec nic. Ani jestli existují.

Čtyři holky vedou řeči jako ze Sexu ve městě. Vždycky si říkám, že už zůstanu na světle, ale pak neodolám a zase se zakrtkuju. Hraju. Sázím. Studuju. Na ty míň očividně přitažlivé se dívá líp, protože neoslňují. Jsou to hormony a ctižádost, co oslňuje. Mít je. Dát si je. S těmi méně krásnými o nic nejde. Žádný stres.

S tou jednou se mečuju pohledama. Baby z Hříšného tance. Pak je příjemné podívat se jinam. Vydám hrozně moc energie na to, abych byl nějaký. Odtud všechna ta nenávist a vina, rotující mince vztahů. Důležitě zhlídáme ze zhrzených tvrzí svých tváří. Image. Krev a elektřina. „Já mám chuť na cígo.“

Jsem totálně scelený. Ožívám jen náhodně. No need to brain. San Francisco je úplná Mansonka. Susan Atkins.

Stávám se hodným člověkem. Proti své vůli. Čím dál častěji se přistihuju při nějaké činnosti, která není v můj prospěch. Někdy je přímo proti němu. Jindy je jenom zbytečná. Moje dobro bylo vždycky reverzně nezištné, jeho užitek čistě abstraktní. Třeba jsem lidem zvedal náladu bezelstným úsměvem. Věnoval jim pár chvil času, který mi nikdy nebyl drahocenný. Rád časem mrhám, v tom jsem velkorysý.

Jsem zbytečný člověk, zbytečnost přitom nesnáším. Člověk se často stává tím, co nesnáší. To se mi stává pořád. Tahle ironická síla mysli každou příliš silnou emoci nebo intenci obrátí do jejího opaku. Teď ještě moje řádky docela dávají smysl, ale pomalu už mě vdechuje propast. Otevírá se na pravé straně a já dostávám závrať. Je nenasytná, písmenko po písmenku mě vysává. Toužím psát nesmysly. Je to příjemné. Máloco příjemné dává smysl. Máloco smysluplné je příjemné. Smysluplné věci jsou jen normální. Příjemné věci jsou smyslné.

Se zbytečností je ten problém, že člověk nikdy neví, co se mu může v budoucnu hodit. Nemůže vědět, co je zbytečné. V poslední době se všude propaguje přítomnost, život v přítomnosti. Je to kec. Klec. Momentální potřeby jsou prchavé jako parfém. Vyhodil jsem fotky se svou bývalou, aby mě nerušily v přítomnosti. Teď bych si je moc rád prohlédl a na přítomnost se zvysoka vysral. Přítomnost je stín. Přítomnost je předpojatost podobně jako objektivita. Je to představa, paranoia. Předsudek. Já. K čertu s ní.

Venku se stmívá. Sedím v kavárně Archa. Zase jsem neodolal a schoval se do stínu přítomnosti. Nebylo, co dodat. Je důležité, co se teď děje? Je to všední kulisa. Moje NOW. Nikoho jiného tady přítomný okamžik nezajímá. Všichni jen přežívají. Já ho vidím, jak řve. Září v říji. Pulzuje. Protestuje proti primitivní stagnaci ducha soudobé společnosti. Demonstruje proti svému zapomenutí. Nedokážu mu říct ne. Altruistická literatura. Cítím zodpovědnost ke zdánlivým zbytečnostem, které natahují ruku po mojí pozornosti. Dávám jim šanci.

Vždycky jsem z vody lovil topící se hmyz. Miluju pavouky, které Bukowski obsedantně hubil. Interiér mojí hlavy hostí příkladnou mikrofaunu. Lidi se tváří, jako by mu uletěly včely. Včely dělají med. Když ho nemáte, nemáte co lidem mazat kolem huby. Já jsem medvěd. Putuju lesem. Nesu pochodeň vědomí. Jsem bezdomovec. Spím v listí a budím se s ptáky. Nikdy nejsem vidoucí víc, než při psaní. Přitom právě při něm všechno a všechny ignoruju. Je to asi zaměstnanost, co zostřuje smysly. Jakékoli soustředění. Jinak jsme zředění.

„Je tam něco o mně?“ ptá se servírka. Vyrušení z psaní považuju za velkou nevychovanost podobně jako probuzení ze spaní. V jedné kultuře za něj mají trest smrti. Psaní je spaní. Spaní následuje po pádu do bezprostředních myšlenek a vzpomínek. Zjistíme, co nás pálí nejvíc. Usnutí je vzplanutí na hranici odevzdanosti. Pak už je to o nás bez nás. Probuzení znamená nenávratnou ztrátu materiálu, který jsme extaticky hnětli mezi prsty. Jako když nám někdo zlomí klíční kost nebo srdce.

Když budíku neodpustíte, nikdy už znova neusnete. Musíte myslet racionálně. Musíte odpustit a smířit se a zapomenout na to, že musíte. Muset znamená nenávidět. Nenávist je rašeliniště. Čím víc kopete, tím víc se v něm koupete. Nenávist je hrozná věc, která vzniká z vyrušení. Někdy je to vyrušení nerudné, jindy jde jen o narušení naší utopie. To je třeba rozlišit.

Z toho mám docela fobii. Když člověk píše, tak snadno nenávidí. Mám strach ze strachu. Strach, že příští řádky budou smazány žoviálním kolemjdoucím. Pocit, že na příštích řádcích stojí budoucnost světa. Moje protekce je nezachrání, spíš naopak. Lover ztrácí holku, na kterou žárlí. Strach není láska. Prohra není výhra. Zahlédl jsem teď hranice svojí klece.

Je třeba nějaké řádky mít, ale ne si je syslit. Psát a spát a opakovat. Pak projde kolem nějaká holka. To je dobrý motor pro někoho bez vůle. Nemám vůli, moje tendence si se mnou hrajou. Hou hou, houpy hou. Monzun, sucho, fén. Milovník bez vůle to má těžké. Poletuje jako motýl. Otočí se za každou sukní. Někdy se za ní vydá. Vydá jí svůj život všanc. Sváže s ní svůj osud, i když ví, že si jen krátí dlouhou chvíli. Ta chvíle se nakonec zase prodlouží, ať už s ní nebo bez. Pokud kolem ní postaví mýtus, může se prodloužit na nekonečno. Tohle já neumím kontrolovat. Nic moc nekontroluju. Jen něco.

Vedle mě švitoří dvě slečny. Švitořily, dokud se jich servírka nepřišla zeptat, jestli si něco nedají, ony neřekly ne a nezaplatily. To je rozhodilo a teď hrozně nahlas řeší letenky. Hrozně se těší a googlují počasí v cizích zemích. Athény, Ibiza, Izrael, Maroko. Nejhezčí počasí od května do září. Studentky výšky plní potence své role. Výlety, úlety, přednášky, zkoušky. Nedají mi ani pohled. V univerzitní knihovně jsou vždycky posrané hajzly. Stejně bych se do nich zamiloval. Chtělo by to Boha. Někde tu je. Cítím ho. Kafe.

Jsou v sociální bublině. Já mám co říkat se svým papírem, se svým sebou. Seru se. Kloužu perem po papíře jako prsty po peru. NOW. V pohroužení sabotuju plán. Mám tu vše. Kloužu po povrchu, nesmí to být moc intimní, jen inspirované. Nesmí to být moc blízko. Musí to být hranice. Chodím kolem horké kaše. Trochu šťastný, trochu v kaši. Už jsem měl skončit. Hrbím se nad tím a piští mi v uších. Psaní se jeví jako zhodnocení času, ale pak se zvrhne do opaku. Z komunikace do izolace. Pointa je, že nemůžu přestat.

Na začátku to celkem dávalo smysl. Jsem hodný a nechci být. Ale co k tomu dodat? Třeba nic. Všechno je zbytečné, bezpečné a zavrženíhodné. Dej tam cestujeme levně kom. Trudnomyslný jazzík. Když ti někdo chválí vzhled, tak řekneš děkuju, i když víš, že to nejsi ty, ale kdo jsi, to nevíš. Tak řekneš děkuju. Je to taková tichá dohoda lidí, že budou dělat, že jsou tohle maso a voda a kdo ví co ještě. Každý vytváří poptávku, každý vytváří přetvářku.

„Myslíš, že jsem namyšlená?“ „Proč myslíš?“ „Jednous mi to říkal.“ „Nejsi.“ „Fakt?“ „Asi.“ „Jsem?“ „Spíš nemyšlená. Vždycky vypadáš, že máš něco za lubem, ale nic neřekneš.“ „Nevím jak.“

„Mega ses mě chtěla zbavit,“ píše jí kámoška v chatu. „Ty ses jí chtěla zbavit?“ „Nečti si to.“ „Promiň.“ „Jen jsem chtěla jít za tebou a nechtěla jsem, aby se nudila.“ „Takže ses jí chtěla zbavit.“ „Počkej mě na nádraží. Půjdeme k nám,“ píše jí.

„Asi se naštvala.“ Neodpovídá. „Protožes to nepřiznala ani nepopřela.“ „To je nejlepší.“ „A mě se chceš zbavit?“ „Ne, akorát nechci jít do čajovny ani do kina.“ „Mě nic jiného nenapadá.“ „Chci do postele.“ „Óká.“ „Jj.“ „Jj.“ „Místo óká a jj nepsat radši nic.“ „Napsat ,radši nic‘.“ „Radši nic.“

„Vadí ti to?“ Kouří. „Naopak. Úplně se do toho vžívám. Víš, že do tabáku se přidávají zvláštní látky, aby dým hezky vazbil?“ „To mi ani neříkej.“

Kotel cigarety se jejím dechem rozpaluje do červena. Její rty se střídavě schovávají do bílého dýmu. Čím víc je jí to lhostejné, tím víc je mi to přístupné. Skrz silonku vidím obrázek. „Kdy sis to nakreslila?“ „Ve škole.“

„Chtěla bys mít tetování?“ „Nevím. Jedno vlastně mám. Malé.“ „Kde?“ „Na nártu.“ „Aha. To jo.“ „Co?“ „To jo.“ „To jo?“ „To jo, to jo.“ „To jo. Chtěla jsem vyzkoušet, jaké to je.“

„Ještě nejezdi. Zajdem na Jokera.“ „Půjdu dneska už domů.“ „A někdy jindy?“ „Možná. Spíš se zase vymluvím.“ „Takže nikdy? Nikdy jindy?“ „Nikdy jindy.“ „Proč?“ „Mám z toho divný pocit.“ „Proč?“ „Nevím, jak to říct.“

„Tak si to rozmysli ve vlaku, a pak mi to napiš.“ „Uvidím.“ „Určitě. Natvrdo.“ „Dobře.“ „Tys mě úplně vymyla. Vytrhlas mě z mojí kunstruktivní nudy. Vůbec nevím, co mě čeká, až se do ní zase vrátím.“ Něco říká, ale rty se jí nehýbou.

„Cos teď chtěla říct?“ „Nevím, jak to říct.“ „Zkus to.“ „Radši nic.“ „Jak to máš s tím přítelem?“ „Nijak.“ „Povídej.“ „Říkal, že má špatně období a potřebuje čas.“ „Špatné období?“ „Jo.“ „Potřebuje čas? To zní jako definice podzimu. Sorry, baby, uvidíme se na jaře.

Předevčírem jsem ho viděl. Otočil se tady. Předtím taky v parku. Jel na kole. Mám na něho štěstí. Co kdyby se tady teď objevil? Žárlil by?“ „Myslím, že ani ne.“ „To je dobře.“ „Proč?“ „Kdyby žárlil, tak bych se cítil blbě. Správná reakce by byla, kdyby si přisedl a choval se, jako bys byla jeho majetek.

Má nějaké zajímavé koníčky?“ „Rád hraje hry a čte.“ „Co?“ „Příběhy ne, má rád přemýšlecí věci.“ „To jsou spíš vymývací věci. Jaké?“ „Mansona.“ „Jakého Mansona?“ „Teď nevím, jak je jménem.“

„Najdeš mi ho na Googlu?“ „Na Googlu?“ „Jo.“ „Dobře. Mark Manson. The art of not giving a fuck.“ „O čem to je?“ „O tom, že člověk má omezenou kapacitu na věci, kterými se může zabývat.“ „Hm.“ „On se tak bojí, že bude mrhat svým časem na něco zbytečného, že radši nic nedělá.“

„To jsme stejní.“ „Má i stejné písmo jako ty.“ „Chceš to?“ „To mi dáš?“ „Už to mám přepsané.“ „My budeme teď psát slohovku.“ „Tak to odevzdej.“ „Na tyhle témata.“ „Mně se líbí Svět je prázdný prostor plný věcí. Philip Roth.“ „Máš toho hodně?“ „Jenom tohle. Vždycky to přepíšu, a pak vyhodím. Nebo do toho sbírám psí hovna.“

„Ty máš psy?“ „Bišonky.“ „To nevím, jak vypadá.“ „Malý bílý obláček míru.“ „Ti bývají uštěkaní, ne?“ „To je mýtus. Ten jeden všechny úplně miluje a ten druhý občas zaštěká.“ „Babička má nějakého psa a ten hodně štěká.“ „Babička má nějakého psa… Ty jo.“

„Jak to mám říct?“ „Co to je za plemeno?“ „Nic zvláštního. Takový malý.“ „Plevel?“ „Plevel ne… A ty nedepkaříš?“ Včera jsem jí psal, ať nedepkaří a někam dojde. „Asi ne. Od té doby, co nechlastám. Vím, jak z toho ven. Skrz druhé lidi. Když nechlastám, tak vím, že můžu. Je to na mně.“

„Hm…“ „A sport je dobrý.“ „Plavání.“ „Ty plaveš?“ „Jo.“ „Já taky. Každý den.“ „Já každou středu. Máme to jako předmět ve škole.“ „Předmět plavání? Dneska jsem zapomněl věci a musel jít v trenkách.“ „Jo?“ „Bylo to v pohodě, byly dost upnuté, aby držely. Akorát když jsem se odrazil ode zdi, tak mi spadly.

Teď jsem naostro. To je docela problém, protože se mi rozjíždí zip. Teď se mi to stalo na ulici.“ „Co?“ „Nějaká ženská se mi tam podívala, tak jsem se tam podíval taky a uviděl, že je rozepnutý.“

„Jaktožes zapomněl věci?“ „Dal jsem si je sušit a nechal je doma.“ „Jsi nemocný?“ Smrkám. „Jen nachcípaný.“ „Jak to?“ „Málo se oblíkám.“ Usměje se. Usměju se.

„Fejsbukový kontakt?“ Má na ruce napsané Martin Mejstřík. „To je člověk, který vedl demonstrace.“ „Proti Babišovi?“ „V roce osmdesát devět.“ „Aha.“ „Jdeme na jeho přednášku.“ „To tam máš, abys nezapomněla?“ „Abych si ho našla.“ „Abys mu mohla položit nějakou chytrou otázku?“ „Jen tak. Abych se o něm něco dozvěděla.“

V poslední době se cítím nahý. Mým pokryteckým rituálům dochází dech. Zbývají jen věci, které souvisejí se životem. Děsí mě to. Někde v nitru mě to těší. Ten někdo, kdo řeší, ztrácí moc. Uvolňují se ledy. Stoupá hladina.

Nevím, čím to je, nevím, jak to říct, nevím, jestli má smysl, to nějak říct. Nevím, jestli cokoli, co jsem dosud řekl, mělo nějaký smysl. Nevím, jestli to, co se pořád snažím říkat, má nějaký smysl. Autentická náctka.

Život mě jako užovka žábu vsakuje do tlamy a tráví v útrobách. Nemůžu ani fň. Jsem prach a v prach se obrátím. Jenom sloužím. Smrt-život-osvobození. Staromládenecký idealista.

Pořád ze mě někdo mluví. Kdy promluvím já? Nebo jsem němý? Uvidíme. Nebo jsem slepý? Měl jsem jít s ní. Ven. Podívat se. Venku je jiný svět.

Opájet se časem jako Proust, radí Kerouac. Stabilizovat, mobilizovat, psát, prát minulost. Už tu není, zvolila spaní. Teče ze mě sopel, hází mě to zpět do bezbranných let. Tlačit se z dutin a celý bolet. Rýma je spell.

Samota devastuje jako jaderná bomba. Její tlaková vlna se dá využít k odpalu. Musíš být ve správnou chvíli na správném místě. Co tě nezabije, to tě posílí. Svézt se hodně daleko, až na Zem. Svést ji, ty jo.

Chvilkama jsem to dělal. Naplno. Zapomínal jsem příští písmeno. Chtěla jít, vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Koukal jsem na ni, jak nic neříká. Koukal jsem na ni, jak něco říká. Něco jsem říkal a ona poslouchala. Bylo mi v ní dobře. Chtěl jsem v ní být víc. Věděl jsem, že to nejde uspěchat.

Jen pomalu, nic nedělat, jen sledovat. Pomalu a nejistě. Samo se to souká do sofistikovaných ponožek. To je vzácné. To je jediné. Všechno jiné je boží zoufalství na planetě Zemi. Devastace světla. Drony. Agony.

Zbývá jen život. Věci, co jsem řešil, není třeba řešit. Odpustit, opustit mrazivou tvrz jistoty. Na záda mi dýchá dál. Stud. Když se chlubím svobodou, křeč. Potřebuju nový kartáček.

V příští chvíli se nepohnu. Dívám se hadovi přímo do očí. Bohorovný, předsmrtný klid. Pomíjím, promíjím, mostím se do příštích chvil. Do piče. Být použitelný. Upotřebitelný.

Život zbavuje já. Sloužit životu je pud. Promýšlím dny. Týpek z povídky Týpci, kde jsem ho vylíčil jako rasistu, sedá k pianu a hraje píseň z filmu Všichni dobří rodáci Mým domovem je ztichlá putyka. Fakt se mě to dotýká.

Včera jsem v Tvaru četl o Werneru Schwabovi. Udusil se ve spánku. V pětatřiceti. Asi zvratky. Dělal divadlo.

Co se nedostane ven, jako by nebylo. Můžeš se klidně stavět na hlavu. Svět patří finančním predátorům a angažovaným hercům.

„Co čteš?“ ptám se holky, co sedí vedle. Ukáže mi knížku Síla vzdoru. „Máš na to světlo?“ „Jsem zvyklá číst potmě.“

Dorazil jsem do Prahy vlakem ve tři, zabředl do dobře zásobeného oddělení Poezie v knihkupectví Luxor na Václaváku (absurdně dobře zásobeného) a vytáhl z regálu Bouškovu sbírku Mezisféry. Na fotce tam hledí vzhůru, jako by ven z průměrnosti, a vypadá při tom tak dobře zprůměrovaně, takový ten ksicht, co dává smysl, nijak hezký, ale zajímavý, až krásný svou střídmou nenápadností, vyhrocenou sebetypičností. Vlastně teď sám tak hledím vzhůru do korun stromů ještě zelených, ale už vzdávajících se prvních listů ve prospěch všeho, co má přijít, šoustá s nimi vítr, nebe je modré, lampa svítí oranžově a dívka, pro niž jsem si sem sedl, odchází, ale přichází jiná a jiná a jiná jako radikální přítomnost – množství možností.

Vyjdu ven z knihkupectví, sejdu kousek dolů po ulici a koho neuvidím, než Boušku se ženou, zjevně normální výraz, držení těla, vše všední, oděv černý, jen haló vlasů ho ozvláštňuje a žena v modrých šatech, krosnou Václavák a dají se Jindřišskou, spatřím se ve výkladu, kterých tu je spousta a řeknu si, že básník nevyniká přirozeností, ale vyčnívá obyčejností. Přestanu se na chvíli vměšovat, ale pak je to o to horší.

Černého hlava Kafky, týpek, co vypadá jak Kafka, nějaká múza, hlavně se nedostat do ztracenosti. Chill the fuck out! Zásek na padesáti holkách, z nichž každá byla ta pravá. Právě tam na rušné ulici datlovala do ajfounu a tančila, když přicházela její kámoška a jiná mluvila do ajfounu a krásně se smála, a pak to položila.

V kapse mám avokádo a sto chutí ho rozmačkat, zelená drahocennost by se prolila mými prsty v Zázemí, dřív to byla Vzorkovna, psával jsem tu zhulený, domáhal se práva mezi dny, je tu hodně lidí mezi všemi. „Ve středu, Tukan!“ „Někdo vodpad?“ „Někdo vodpad, já jsem připad!“ Já-Vodpad přisednu ke dvěma lesbám, ta jedna se mi moc líbí, že je lesba zjistím až pak a je to zase stejně nicotné prozření jak s T. „Já ti dám piču do držky,“ říká její holka hlášku, kterou vždycky odhání dotěrné kluky.

Jsem trochu lesba, drsně zženštilý, češu se propiskou, musím to vždycky za každou cenu pročísnout, i přes bolest. Jemné stárnutí v její tváři jí dodává zranitelnost, ale proč? Na náměstí Míru mám žízeň, všeobjímající žízeň, pražízeň a nalevo bezďák s bezďačkou a psem a břečkou v lahvi a napravo dvě Rusky, jedna nádherná, usmějou se na mě, zvednou se a jdou a ten bezďák říká psovi: „Utekly ti, mohl ses pomazlit s prvotřídníma cizinkama. Teď už nic nenaděláš.“ Jdu za nima a najdu je v Mekáči, ale nic nenadělám, jen si koupím vodu a vrátím se na lavičku.

V pokoji jsem měl dva polštáře povlečené v otevřeném povlečení. Požádal jsem o uzavřené povlečení. Dostal jsem uzavřené povlečení, ale přišel o druhý polštář. Požádal jsem o jeho vrácení a dostal ho, ale bez povlečení. Potom jsem dostal dva povlečené polštáře, ale v otevřeném povlečení. Ale ne tak otevřeném jako prve, takže to šlo. Můj život je trochu uzavřené oddělení, ale když píšete, tak potřebujete slunce v duši. Psaní je dítě.

Umýval jsem si v Noně na záchodě hrozny, spadly mi na zem, nechal jsem je tam. Zůstala mi salátová okurka, kterou jsem hrozil na okolojdoucí otrokyně kapitalistického pseudofeminismu na Národní třídě jako veganským pendrekem. Mít prostě cíl a jít, prostě si to užít, i když je to (nečitelné). Výtuh na Střeláku. Ten cíl byl lavička.

Týpek hraje na Kampě na kytaru a zpívá Across the universe, strašně famózně, bezskrupulózně mečí. Sednu si na Deník N, a když odejde, zní tu mantra chrápajícího bezďáka. Praha je plná bezďáků a turistů, kteří se valí slunným dnem jako řeka prázdného chtění. Turisti se valí, bezďáci se koncentrují. Vzájemně se pozorují z opačných stran barikády. Jsou tak jiní. Zábava pro zábavu, Vltava plná bárek. Globální turismus a oteplování v jednom – gloglo – polykáme andělíčky a stromy hoří.

„Tak ti neukážu svoje nejoblíbenější místo,“ malá holka říká druhé, protože na něm sedí nějaký fotograf. Zvědavě tam nakouknu a pod vrbou na lavičce sedí třiaosmdesátiletá nádherná babka z Bertramky, sousedka Gotta, cucá francouzské čůčo a ptá se, kolik je hodin, říkám, že nevím a ona něco vykládá, má hezký hlas, tak říkám, že jí to zjistím, je půl páté, chci jít, ale ona pořád něco říká, tak přisednu a poslouchám a poslouchám a je to balzám.

Je to bývalá univerzitní učitelka biochemie a má problém s mobilama, prý jsou hrozně ničivé, ty elektromagnetické vlny, říkám, že taky psychologicky je to ničivé a ona že lidi už si nechtějí povídat a já že přesně tak a kolem nás a skrz nás lítají elektromagnetické vlny a ona mě posílá na výstavu impresionistů (kolekce z Kodaně), na které byla, i když skoro nevidí, když čte, jsou to jen „takové imprese“, tak jí děkuju a jdu tam, ale na Karlově mostě úplně zamrznu a jen hledím a nevím, kam dál, co dál, co se děje. Magnetické místo.

Kolem jde Bernadeta Babáková a je v Jiříkově vidění, že mezi všemi těmi cizinci zrovna my dva, ale já ji zpražím, že takhle někoho potkávám pořád, přitom na Karlově mostě jsem nikdy nikoho nepotkal. Nabídne mi hru ve Studiu Hrdinů zadarmo, je to v sedm, režíruje to její kluk, ona už to viděla, jestli chci, tak mu napíše, ať mi obstará lístek. Přikývnu, ale spíš jen chci, aby pro mě někdo něco, cokoli udělal, mám na tom závislost, spíš než že bych toužil jít do divadla.

Ptám se jí, jestli půjde taky, prý fakt ne, musí ještě něco psát do školy. „A doprovodíš mě?“ „Tak jo.“ Jdeme přes letenský park plný impresivně zbarvených stromů, kolem metronomu, který „nekvituje, chtěl jsem říct nekmitá, ale přeřekl jsem se a tahle z toho vybruslil,“ říkám Bernadetě a ona se směje, přitom to nebylo nic moc vtipného. Mám s ní takový cool pocit, i když není cool jako ti lidi, kteří posedávají kolem metronomu a říkají mu Stalin, je spíš real.

To divadlo je nakonec až v osm a musím za ten lístek dát kilo, je to režijní lístek, říkám, ale Bernadeta nikdy výraz režijní lístek v souvislosti s divadlem neslyšela, přitom píše scénáře divadelních her, vysvětluje mi, že režijní lístek je lístek na vlak, který dostane někdo, jehož příbuzný pracuje u Drah a já říkám, že ne, že tak se fakt říká lístku do divadla, který ti poskytne někdo, kdo v tom divadle pracuje, je to režijka.

Prosím ji, aby tam se mnou počkala, že mám depku a ona na to, že má taky depku, asi mě jí nakazila, říkám, ať si dá víno a ona že nemá peníze a já ji nepozvu, nechce utrácet za lístek na tramvaj, jdu pořád krůček za ní a nejsem ochotný zrychlit, ona jde zase krůček přede mnou a není ochotná zpomalit, tak se rozloučíme. Sednu si na lavičku a oloupu avokádo, které mě celý den táhlo k zemi.

Myslím na Bernadetu, co jí asi táhne hlavou, básnířka, vyniká svou obyčejností, která fascinuje, člověk mezi lidmi, na tmavomodrém nebi mě hypnotizuje bula Měsíce, zrcadlo všech bláznů a druhý den je na vymeteném nebi Slunce, tlaková výše, na piazzetě Národního divadla dává kravaťák rozhovor České televizi, dlouze hovoří do kamery u výstavy o Sametové revoluci, má sametový oblek a sametový hlas a po skončení session ještě reportérovi něco důvěrně dovysvětluje, předpokládá univerzální zábavnost toho tématu. Profesionální deformace, děsivé zbytnění sociorole, prostor před kamerou a za kamerou splývá.

V Národním velké foto Vlasty Chramostové a kopa kytic před ním a reportérka z Primy a na přechodu policista do vysílačky říká: „Dopravní situace se nevymyká normálu.“ Je tam spousta aut, a když blikne zelená, přejdu spolu s turisty. Z Mostu Legií vidím na Vltavě staršího muže svlečeného do půl pasu, jak svižně vesluje kolečko kolem Střeláku, to mi imponuje, šel bych taky, ale nesu jídlo z Tesca. Na Střeláku se svleču do půl pasu a nastřelím si Slunce do žíly, jeden kaštan je rozkvetlý jako na jaře. Od Národního to smutečně troubí, kolem mě padají z dubu projektily žaludů a lidi se na mě usmívají, zakusuju ciabattu se sušenými rajčaty hroznama a čtu v Reflexu rozhovor o závislostech. „Jak má člověk závislý na mobilu v dnešní společnosti abstinovat?“

Na Petříně čtu článek o Gottovi, je podobný jako byl ten v Respektu, čili to, co se nabízí – proč uctívat někoho, kdo šel na ruku zvrhlému režimu, sice rozdával radost, ale to i ti, kteří zpívat nesměli, protože byli statečnější a tak dále. Tahle špína se vytahuje zrovna v okamžiku jeho smrti proto, že jiní ho zase nábožně uctívají. Stará dobrá polarizace společnosti. Jdu do Dobré trafiky, potřebuju čaj jak sůl. Sleduje mě nějaký sympatický zmrd a žádá sympatie, ale nemůže ze mě nic vydolovat, v kavárně patří k dekóru druhé ignorovat. Zkouším čínský čaj kemun. V anotaci stojí, že je to šampaňské mezi čaji. Myslel jsem, že je to metafora, ale fakt chutná jako šampaňské.

Bob mi včera napsal, že místo mě dává do slamu v Olomouci nakonec Switchera. Hodil mi lano, ale pak ho zase odřezal, tak jsem mu na to odpověděl: „To jsi dobrý pičus, ale je to tvůj mač.“ Byl to afekt, ale zároveň střízlivý akt, chladnokrevný řez. U někoho jiného bych to spláchl, ale jemu jsem v zájmu vyváženosti napsal pravdu. Příště si dám zase yunan, tohle chutná jako kytka milované dívce. Kouknu do očí obsluhující slečně, spěchá neskutečně. Nemůže si dovolit ani jednu postranní myšlenku.

Tenhle džob po ní žádá totální flow. Kolem ní zatím posedávají nýmandi nemající nic na práci, skandinávští charizmouši, učící se holka, holka čumící do mobilu, která mě hrozně sere, protože bych ji rád upoutal, ale nemůžu. Když odchází, vyjdu před trafiku a významně tam stojím, mrkne na mě, ale mine, mobil zabíjí spontaneitu, bože, jak mě to trápí, ta doba mobilní, ale je to samozřejmě jenom moje projekce, ve skutečnosti mě trápí moje psaní. Mobil je extenze prosté mysli, ve které se slily smysly.

Praha se svými nekonečnými divadly a výstavami lidí je jako balvan, který mě táhne ke dnu. Netuším, jak to procesovat – procestovat – zpracovat. Respektive zpracovávat, protože se to děje pořád, útočí to ze všech stran, anonymně jako čínské produkty. Uteču do knihkupectví Shakespeare a synové u Karlova mostu a v tom přítmí mezi slovy je mi najednou nádherně v té Praze, v závětří vjemů. Knížky jsou skvělé, když je vjemů buď málo nebo moc. V obou případech jsou balzám. Knihy jsou ticho, když je kolem moc hlasů, nebo když je moc hlasitý vnitřní hlas. Knihy jsou k nezaplacení.

Musím se přiznat, že jsem tady jednou čórl Clockwork Orange. Znáte takový ten stav, kdy se rozhodujete, jestli si něco koupit nebo ne a ty pro a proti jsou tak nelítostně vyvážené, že vás může spasit jenom extrémní čin? Jestli ne, tak asi nejste kleptomani. Já taky ne, ale mám úplně všechny psychonemoci, na které si vzpomenete. Syndrom všech nemocí. Od té doby už jsem to nikdy neudělal, bylo mi to moc líto, protože to knihkupectví je hrozně v pohodě a s jeho majiteli jsem kdysi chodíval hrát fotbal. Měli to dřív tam, kde je teď Café V lese, seznámil mě s nima rodák Miha, který má teď Café Sladkovský na druhém rohu. Pomeranče jsem se musel zbavit, dal jsem ho v Berlíně sestřenici a jejímu příteli. Parádně se jim hodil do knihovničky. Zakrátko se rozešli.

Minule jsem si v Shakespearu koupil knížku od Becketta. Zaujal mě název The End. Ještě ten den jsem ji ztratil. Většinou když něco ztratím, tak to pak zase najdu, projdu všechna místa, kudy jsem šel a někde se to válí na zemi, ale teď ne, určitě ji našli nějací apokalypsymilovní turisti a byli z toho názvu stejně nadšení jako já. Karma. Nedávno jsem ztratil šest stovek před plovárnou, kde jsem dřív našel pět stovek. Jeden měsíc jsem dvakrát pár dnů po sobě sobě našel na ulici stovku. Náhoda.

Čtu si Ginsberga a Corsa a Bukowského, a pak mi zrak padne na žlutou knížku s bílým kolečkem a nápisem „you are here“ jako na takových těch city mapách. Bloudění. Kniha je o dění a nesoudění. Takové ty ezo věci, které vám mají otevřít hladinu mysli, aby se vylila a svlažila vás i všechny kolem pramenem čirého poznání. Bullshit. Kéž by šlo nalít nektar prány do slov, ale všechno je to jenom fetiš.

Tak rád bych to koupil, ale stojí to pět kil. Máme zahodit všechny koncepty, klidně i Nirvánu, která je součástí všeho jako je voda součástí vln. Máme se zbavit klidně i ne-Já, stěžejní formule buddhismu, jehož je autor, nějak Nant Banh Prhat nebo tak, mnichem, máme prostě žít tady a teď. A furt tady a teď. Jen další synonymum, další klec konceptu. Ale kniha krásná. Knihy jsou krásné, ale jsou to jenom sny. Stalo se to vůbec? Děje se to teď. Ale pak? Nebo jen pak? Člověk si pamatuje to dobré, ale co cítí teď? A tady. Není tady a teď něco úplně jiného, nespojitelného stejně jako já a ty? Nebo jsem já ty? A co oni? Už jsou tady?

Všechno je jenom vzpomínka na léto. Něco popsat není jen tak. Je to jako geometrie, je třeba spousta čar. Spousta čaje. Pardon. Čar – čaj. Zrovna ho do sebe láduju ve velkém, testuju různé vzorky. Čaj mi dává sílu vést spoustu čar. V ČR holdují spíš pivu. Pivo je od slova pít. Já jsem přesedlal na čaj a pomalu se mi stává pivem, podobně jako když visíte hlavou dolů, tak se vám časem převrátí zrak a začnete vidět, jako byste měli hlavu vzhůru. Takže tu chlastám a pomalu mi před očima vystupuje trojrozměrný obraz hloubky mého nitra. Nebo vám. Nebo někomu. Možná. Vlastně je to jedno. Mně určitě. Už jo.

Poezie si klade tohle čarování obejít a odloudit úlevu pouhými skřeky. Řřřřřřřřřřřřř! Vytržení. Výtržníci slova dělají povyk v ulicích. Upřímně zbláznění básnící, čeští beatníci, neškodní blázni, jejichž slova si nekladou za cíl být zbraní, ale opravdovou silou, která netečně všemu vládne, nechtějí jí sloužit ani ji využívat, jen si ji uvědomit a pojmenovat. Trpí a tropí a tepou a typou, ale měli by se uklidnit. Druzí lidi mají pravdu zase svou. Svůj klid a svou práci. Prostě prcají.

Skvělé satori ve Vojanových sadech, jednom z nejlepších míst zasrané Prahy. Je mi zasraně skvěle. Zasraně, to slovo v říznosti vůbec nezasotává za svou anglickou předlohou fucking. Nešukáme, ale sereme. Přijde ke mně pavice se dvěma mláďaty a něco mi říká svým pavím jazykem a je to podobně krásné jako rozhovor s tou starou paní, která mě omladila, protože špatně viděla. Mládě sezobne mravence, ale zase ho vyplivne a ten mravenec běží dál, jako by se nechumelilo. Jistě se právě svou mravenčí prdelí pěkně posral. Ale svět se točí dál a on žije a utíká po vyhřátém betonu. Paví samec troubí jako rozjetý vlak, jeho peří je síť s větším záběrem než ta sociální. Z nedaleké dálky, vzdálené blízky je slyšet tramvaje a někdo tady pinká tenis, je tu kurt.

Vnímám všechny ty vjemy jako dopaminem poblázněný schizofrenik a napadá mě, že člověk není tady a teď, když si řekne, aby byl, ale naopak, když se téhle touhy vzdá, protože být tady a teď je samozřejmé, člověk to nemusí a nesmí chtít. Jen trochu. S mírou. A nebránit se tomu, co ho rozptyluje, protože to je taky tady a teď a hlavně – tady a teď je v pohybu a člověk se zkrátka musí některou cestou dát – ne stát. Nesmí následovat mainstream, ale nesmí ani ustrnout-usnout ve vlastních preferencích.

Holčička hází paví rodince oříšky a kope do přiletivších holubů. Stojí přímo u mě, tak jí nenápadně šeptnu: „Nekopej.“ Když se vrátí za maminkou, která do nich kope taky, holčička jí naznačuje, že by neměla. Přijde nějaký pán s chlebem a taky kope a ještě slovně nadává a naopak dělá ťuťuťu ňuňuňu na pávy, kteří po holubech taky vyjíždějí, ale ne agresivně, bez zášti. Válka o sousto, všudybudoucí hlad. Ti holubi mi připomínají mě, když chci něco zapsat. Vrhnu se na myšlenku a ona mi zmizí pod rukama. Zůstanou slova, suvenýr, atrapa. A znova.

Člověk nemá šanci, když spěchá, když ve spěchu za pačesy chytá Chvíli. Vhled je jen, když přejdeme na kopilota. Pustíme kormidlo, přestaneme hrabit moc. Jenže budoucnost je nejistá. Kolem jde nějaký pán, asi turista a přátelsky na mě kývne hlavou, jako by ve mně poznal spřízněného ilumináta. Okamžitě opětuju pozvednutím koutků úst. To není slušnost, ale synchronizace. Jeho žena na mně ulpí pohledem, který pátrá, co se mnou její muž má. Ona není iluminátka. Ten pán měl dopamin a já zrovna taky, a tak mezi námi probleskla synergie. Ten zájem nemusí být sexuální. Sexuální zájem je jen jedna z forem (feromon) dopaminového upoutání. Častá, ale taky vulgární, bezduchá. Jsem v tom trochu cynik, ale taky si ji nikdy nenechám ujít. Mám radši dopamin než oxytocin. To je trochu chyba, protože to jsou dvě strany jedné mince.

Pán s chlebem, který kopal do holubů, teď smutně sedí na lavičce. Podobá se v tváři pavímu mláděti a tváří se podobně bezprizorně, spíš víc. Loket na koleni, brada na dlani, kolem ťapkají holubi. Předtím té paní říkal, že o chudáky pávy se tam nikdo nestará a že vůbec neví, jak přečkají zimu. Přemýšlí nebo má depresi. Přemýšlení je někdy deprese. O tři lavičky dál někdo hostí ptačí sněm, do holubů nikdo nekope. Lidi sbírají ořechy. Oč jsme ochuzeni, když máme všechny své potřeby pořád pokryté, naplněné, ucpaná centra slasti, vědomí tupé intencionality. Všude obchody a ty kupuj, abys o něco nepřišel, aby sis neodpíral. Musíš žít, je to tvůj mač, žít znamená užít, protože život utíká, tak mu stač. Zvony. Já nevím, že bych toho Boba někdy s něčím poknil, až na to, že jsem ho paradoxně začal kritizovat, když mi začal platit za reporty. Tím mě zkurvil.

Svoboda paradoxně znamená zúžení prostoru. Focení je toxické. A konstantní dopisování. Psychomagnetické vlny tady a teď. Karlův most mě stabilizuje. Slunce těsně nad Petřínem. Moje myšlenky ušlapal dav. Nedivím se, že tady Tříska sebou třískl do té hnědé řeky. Je to tu jako film s dokonalými exteriéry, ale hraje v něm jen kompars. Nudí to k smrti. Turistická Praha je trochu horor. Nádherná dcera se pár kroků před zbytkem famílie nese jako pavice, akorát jsem vlastně nikdy neviděl nic skromnějšího než pavice, šedé myši obtížené starostmi o mláďata.

Dne ubývá, řeka lidí po mostě plyne oběma směry. Kognitivní disonance. Obrážejí svět a dělají obrázky u svatostánků na levnou krásu. Žena s jalovým výrazem pozvedne ruku k selfie přímo do tváře kolmejdoucí ženy, která se se stejně jalovým výrazem usměje, že se nic neděje. Špinavá labuť se vznese z hladiny. Je to ta kombinace památek a přírody, co dělá Prahu.

Minulé, momentální, mentální, tělesné, tohle, všechno… Chlapík sedí na ochozu a místo focení kreslí. Věž. Jde z něj kompletně jiný pocit než z fotičů. Nechlubí se cizím peřím. Něco zarámovat a zmáčknout spoušť je pouhou exhibicí intence. Přetvoření reality je meditace. Kouknu mu přes rameno. Umí.

Stoupnu si opodál, kde ze zlaté záplavy listů kouká kaštan vyšklebený ze svého obalu, připravený spadnout. Sylviin pohled. Visí z posledního, přesně za ním syčí splav a Slunce už je opravdu, ale opravdu poslední. Do scény vpochoduje holub a prohlíží si mě podobně jako ta pavice, jako by mu nešlo o žrádlo, jako by vě mně něco viděl. Je to příjemný pohled. Tourist si ho hned fotí.

Asi si do focení projektuju psaní. Není umění něco vyfotit, ale prožít to. Jsem fakt pokrytec. Ale otevřený. Vím to o sobě. To je možná ještě horší. Vědět to a nic s tím nedělat. Slunce došlo. Malíř dokreslil. Na Muzeu Kampa nápis Helmut Newton. Cpal jsem se tam ráno s novinářskou kartičkou, ale týpek ji moc zkoumal. „To je prošlé.“ „Trochu.“ „Pět let. To je dost.“ „Relativně.“

Umění není jít za svým cílem, ale ustálit se v rozptýlení. Nacházet v nehledání. Já vím, jen slova. Mám z toho taky marný pocit, ale nedokážu s tím přestat. Přestálit to. Fotící pán mě uvězní v rohu, chytnu klaustrofobii. Pořád paběrkuju kolem toho malíře, sedí teď se zavřenýma očima a poutá pohledy kolemjdoucích. Prchám s pocitem, že jsem psaním ustrnul v minulosti, měl jsem s ním spíš pokecat. Ještě se zastavím a sleduju ho zpovzdálí. Odchází vzápětí po mně.

V Hany Bany uvědomění, že já jsem já a samozřejmě hermelín. Full house, přisednu k holkám, které se baví o čínském kurz mindfullness. Jsem dočista vymindfullněný, akorát nevím, jak to aplikovat na realitu, asi to nejde, je to prostě jen takové provozní, prostě jen žeru hermelín, a pak jdu do divadla Na Zábradlí, kde zase vytasím kartičku. „Můžu požádat o novinářský lístek?“ „Můžete.“ Úlevně se usměju a jí se to líbí a mě mrzí, že nejsem v tu chvíli autentický, že jenom hraju. Jak by bylo skvělé použít to herectví při běžném seznamování, ale k hraní potřebuju něco, co mě radikálně zbaví autenticity. Adrenalin. S psaním je to podobné. Jsem v něm čistě, ničivě upřímný. Upřímnost není nic až tak pozitivního. Je to čirá nicota. Abstraktní asertivita vůči vlastní neviditelné ostýchavosti. Boj. Teď.

Na DAMU jsem přisedl k bandě herců. Zrzka se po mně dívala, pak šla na záchod, já za ní, náhodně ji potkat, což se povedlo, řekl jsem čau, ona ahoj a šla dál. Zadaná, já vyndaný, ona v září, já v říji. Na DAMU bezprostřednost nějak nefunguje. Vůbec, vole. Člověk je tím bezporstřednější, čím víc smrdí. Člověk si myslí, že se zapsal a ona jen indiferentně kouří. Člověk je všudypřítomný a lidi nikde. Znám je líp, než se znají oni. Co s tím?

Divadlo je jako život. Teda život je jako divadlo. Chceš se zvednout a odejít, ale užs to zaplatil, takže bys prodělal. Sedíš a hledíš, čekáš, až to pocitově hodí těch padesát korun, kterés do toho dal. Vedle mě muž pořád funěl a poposedával a lidi se kolektivně smáli věcem, které byly smutné. Mimóznosti starých lidí, nemocným lidem. Byl jsem zase jednou úplně mimo kolektivní vkus.

Hra se jmenovala Anamnéza. Herci přeřvávali. Postavy byly uzavřené ve své osobnostní bublině, komunikovaly jen povrchně, groteskně, navzájem se vnímaly jen symbolicky. Pro lidi to byla úplná katarze. Pak začali hrát blues Já to balím a v tu chvíli jsem se zvedl a odešel, jako bych v tom hrál, ale bylo to proto, že König zpíval moc nahlas.

Vlezl jsem do Absurdu a objednal si čaj. Vedle mě seděly dvě holky, jedna mluvila hrozně nahlas, přeřvávala svoje ego. Obrátil jsem se na ně s tím, že jejich konverzaci stejně neuniknu, tak jestli bych nemohl přisednout. Ta, co mluví nahlas, je Klára a druhá je Kačka. Klára se ve vlaku bavila se Ziburou cestou z Banátu. Prý říkal, že penis je škaredý a nelíbí se mužům ani ženám. Připomíná Adélu, má stejně roků, ale nechce děti. To ani Kačka, která je pravá zrzka. Kačka má kozy, obě jsou lvice. Klára dělá elektriku, Kačka žurnalistiku. Znají se od kolíbky. „Mně se hodně zdá o mých nových spolužácích. Ukážu ti Vojtu.“ „On to dělal jako že závodně nebo jako že závodně?“ Jejich starosti na mou hlavu.

Na zdi v mém pokoji je obraz městských mrakodrapů, který jako by vypadl z výstavy na Portále Tělo, přítomnost. Šedočernomodré tóny, vystupující nánosy barvy. Tématem výstavy je člověk bloudící městem. Píšu Kačce, že Facebooku chybí jediná věc – tělo. Věci mohou člověka nesnesitelně zatížit. Nejen věci, i informace. Informace jsou nehmotné věci. Pokecal jsem s Krišňákem, který zrovna šířil Krišnovo vědomí. Nabízel knihy stylem, že je někomu vecpal pod nos a řekl: „Nirvána.“ „Většina lidí jsou úplní blázni,“ sledoval zblízka hlavu chlápka, který zrovna opravdu jako blázen vypadal. Jestli si myslí, že zasahováním lidem do osobní zóny je přitáhne, tak dělá Prabhupádovi medvědí službu.

Řekl jsem mu, že jsem četl nějaké jejich knížky a myslel, že spolu rozebereme nějaké ty informace, ale jen mi nakládal tuny dalších knih. Napřed jsem si jednu chtěl vzít, ale na ten nátlak jsem mu je vrátil a omluvil se, že si jdu zrovna koupit Bondyho. „Toho znám. Ten umřel.“ „Jo, v posteli. Neuhasil cigáro.“ „Co děláš?“ „To není důležité.“ „Jsi konzervativní.“ „Docela jo.“ „Máš vedle sebe konzervu.“ Zrovna jsem dojedl plněné cukety. „Aha.“ „Odkud jsi?“ „Ze Zlína.“ „Já jsem z Prostějova. To je u Olomouce.“ „Já vím.“ Říkal to, jako by myslel nějaký jiný Prostějov. Prostějov z Vindalóky. To je planeta, na které sídlí Krišna. „Dáš aspoň nějaký příspěvek?“ „Radši dám něco žebrákovi, ne?“

„Je vidět, žes z těch knih nic nepochopil. No, kdo chce kam, pomozme mu tam.“ A byl pryč. Měli by mít nějaká kontrolní čísla, aby si na ně člověk mohl stěžovat. Vystupují z pozice duchovní autority, člověk se jim otevře, neměli by ho takhle faulovat. Já přece nemusím nic pochopit, jen jsem si četl nějaké knížky. Nejsem Krišňák. Něco jsem mu ale dát mohl.

„Dneska je příjemně. Ani horko, ani zima, nefouká vítr,“ řekne týpek, co jde kolem. Konečně kvalitní informace. Na Spálené 53 výkup knih. Znavené ženy vlečou banánovky s klenoty. Klenoty, které jsou odpadem, protože je všeho moc. V Dobré trafice opět fofr, tentokrát nestíhají jiné servírky. „Jaký to je, studovat?“ „Úplně na kundu. Já nic nestíhám.“ Zůstat někde je ustavičný boj s návratem. Čtu Reportéra. Hodný pán v trafice mi ho půjčil a já už jsem ho hrozně pomočil čajem. Často se cítím jako Mr. Bean, absurdní komik. Servírka je extrémně milá a jemná narozdíl od té předchozí. Taky už je tu příjemně poloprázdno. Přinesla mi čaj s éterickým prosím a já jsem odpověděl děkuju tak přeslazeně, až mě to polekalo. Ta pražská slušnost mě dovádí k šílenství. Sfoukávám svíčku jejího zájmu příliš důvěrným dechem.

Čtu „dcerám kterým“ a přijde mi, že správně by mělo být „dcerám kterám“. Má piercing v nose. Docela mě to přestává odpuzovat. Vídám to na docela fér holkách. Poláčkův článek o kastelánech v Kašperku. Poláček je hustýř. Fotky brazilských indiánů ve spáleném pralese. Každý ten prales považuje za svůj, plíce planety a tak, ale někteří lidi tam opravdu žijí. A zvířata. Ta jsou nám samozřejmě ukradená. A rostliny? Ty jsou jen matérií, po které chceme fotosyntézu. Bacha, chyba, tudy cesta nepovede. Dokud nepřestaneme ochranu prostředí podmiňovat vlastním zájmem, nic se nezmění. Protože to je vlastní zájem, co je na vině našeho problému.

Je tu i článek klimatologa, že bez vlastního zájmu změna není možná. Bez peněz, jejich přepočítávání, přerozdělování, váhání a získávání, jako bychom nestáli na hraně pekla. Peníze jsou realita. Klima půjde zachránit jenom penězma. Podobně je tomu u recyklace. Recykluje se jen to, co se vyplatí. I záchrana planety musí dostat háv ekonomického smyslu. A vlastně ho má. Kdo bude spotřebovávat na zničené planetě? Nový začátek znamená pokračovat lépe. To je ode mne. A tohle – pralinky jsou nejstaršími spoji. Na záchodě mi Bondy spadne do chcanků. Krišňák promluvil. Nirvána.

Na Petříně jsou vždycky Francouzi. Holky nemají opravdový zájem o opěv své krásy. Nejsou jí. Berou ji jen jako falešné uznání, rituál ospravedlnění, ale ve volném čase se chtějí prostě bavit. Je třeba dát krásu úplně stranou. Skutečnou lichotkou je polibek, Rty na trhu. Babylónská věž Žižkova. Husté hejno ptáků. Praha je shluk vědomí v poli. Kliku nepoužívám, kliku mám. Na Strahově pstruha. Celkem vzpruha spolu s Deníkem N a článkem v něm, že ke změně budeme muset přehodnotit svůj přístup k práci jako jediné hodnotě. Práce pohlcuje naši duševní energii, která pak chybí při řešení vyšších výzev. Ve volném čase jí zase plýtváme v honbě za odreagováním. Autor navrhuje ideu základního příjmu. Bezdězové z hlaváku jsou pro.

„Člověk si nemá klást otázku proč. Proč ne?“ říká herec před DAMU. Definovat si pro sebe básně. Je pozdě. Evidence lowdownového šému. Vyjdu ze Zázemí, koukne na mě bloncka. Vydám se za ní na Národní. Není to sledování, prostě chci jít tam, kam jde ona. U Kafkovy točící se hlavy ji nechám jít a cítím ztotožnění s Černého piecem. Teď ho chápu, opisuje dění v mojí hlavě. Změny rovin, změny vyznění, úhlů pohledu, aniž by člověk otočil hlavou. Všechno se točí uvnitř. „David Černý, major una principála,“ říká průvodce španělské skupině, která se shromáždila bezprostředně přede mnou. Typicky nezúčastněné výrazy účastníků zájezdu. Kafka ustrne, ale neusne.

Make your bed like you make your shit. Zase zásek. Měsíc nad střechou. Smysl je ledovec, po kterém bruslíš slovy. Myšlenka je prchavá, přemisťuje se jako poušť. U Pilotů party jako reklama na chlast. Sednu si k opuštěné sklenici vína. Park Hlaváku plný bezďáků. Zmar a neodpočinek. Vše, na co padne tvůj pohled, je pohled do zrcadla. Číslo osmdesát pět. Praha-Zlín střed. Su tuze laxní. Kdo spoří, tratí.

Na konci vesnice je rybník. Koliba je v rekonstrukci. Hlídá ji bělostný pes. Nad rybníkem se tyčí stromy. Vítr z nich sype listy. Čtvrt rybníka pokrývá jejich koberec. Když zafouká, začnou se sypat.

Pes leží. Vyhřívá se na slunku. Zničehonic začne štěkat. Zklidním ho v posunku. Hned vedle rybníka má chatu rejža. Pokojně pořádá pozdní oběd se šedovlasou ženou. V údolí někdo pálí listí.

Bílý dým se line vzhůru. Zenový podzim na vsi. Tady jsem trávil léta. Potápěl se. Četl Rychlé šípy. Později Aldouse Huxleyho. Slunko zapadá za les. Jen zalez.

Mrzí mě, že sem nejezdím častěji, pořád na to tady myslím, když všechen čas trávím zaparkovaný v parku a čekám na šanci nebo na odplatu a je mi celkem jedno, co z toho, hlavně aby si mě někdo všiml, možná to může přijít i tady, i tady probíhá život, jen v subtilnější verzi, musíš se na něj dívat přes mikroskop.

Pes spí v krásně odevzdané póze, ještě na něj svítí slunko, černá veverka běhá mezi stromy z větvě na větev jako komiksový hrdina, u prodlevy na drobnou chvíli zaváhá, aby ji vzápětí mrštným skokem překonala a přichytila se kýženého stromu, vypadá to jako zázrak, neexistuje, aby spadla, nemá postranní myšlenky, na co by asi myslela taková veverka?

Nehrozí tu tolik, že ji zajede auto jako u lázní, kde zajeté a rozjeté, navždy spící veverky v rozkošných pózách běžně zdobí silnici, je nádherná, když žije a triumfuje nad člověkem v mírnosti a vitalitě a akurátnosti od Boha, jenže člověk má jiné nástroje, které vymyslel a rozum před nimi zůstává stát.

Můj tmavomodrý vůz, ojedinělá značka čeká, až se mi zachce ho nastartovat, bude dělat, co mu řeknu, hodně věcí kolem nás dělá to, co chceme, ale ironicky taky to, co nechceme, třeba mobily, nevaž se, odvaž se, znevaž se.

Auta jezdí, aniž bychom chápali jak, a pak stačí koupit si vlez na vlak a je to zázrak, že si tím zasloužíme přemostění, kterého bychom sami se svými schopnostmi nikdy nebyli schopni, zvykli jsme si na zázraky možností, připadáme si vyvolení.

Nebe protíná bílou čarou a strašidelně tichým hukotem dopravák. Nějací lidi někam daleko nutně musí. Nebo spíš můžou, a tak musí. Tady dole se nezdá, že by cokoli bylo potřeba.

Potůček se zurčivě vlévá do rybníčku. Je neděle, a tak padla. Kola ekonomiky se znovu naostro roztočí zítra. Koláč nadívaných potřeb. Nabídka, poptávka, přetvářka. Sbíhají se mi sliny, silní a vlivní.

Budu sem jezdit častěji, trávit čas daleko od shonu, shluku vás, našel jsem si šedivý vlas, přišel čas odpočívat, nechci dál brát to, co bylo, za jisté, chci to, co je, vnímat, vnímat, že nic není jisté, slupky snímat až k intimitě, až ke splynutí (to radši ne) a ne se jen denně vlévat do zarytých koryt jako otrocká voda, postávat bohyním za prdelí.

Budu sem jezdit sám, ne v ní mám, ale v sobě naději a raději hledat beze slov, bez tváří protějšků, které se tváří jako nepostradatelné protipóly. Vystačím si s barvami, s tím málo, co je tady, s tím vesmírem, co je ve mně, se sebou, i když to zní hrozně.

Co je vně, to je nedosažitelné. Zdá se to na dosah, občas se zdá, jako bys to držel za pačes, ale byl to jen příčes. Zůstal ti v ruce jako trapný suvenýr.

Máš v sobě hlučný svět, který časem dozní. Zenová scéna se stane všední. Až spadne poslední list, barvy zmonotónní. Zjistíš spoustu věcí, a jakmile je zjistíš, už jim neutečeš. Leda že bys opravdu pořádně práskl do bot.

To všechno je tu jen teď a není to tím kolem, ale konstelací norem, načasováním, vzpomínky se pomalu, nepozorovaně pasují do kulis, listy v hejnu vibrují, pomalu se snášejí, nic není nesnesitelné, holý strom přímo ve středu to ví, ví, zač loket toho stojí, že tahle chvíle není poslední.

Je jen prostředkem k dosažení a není přenosná a nejde zůstat u prostředku ani dosáhnout cíle, všechno jen odkazuje na něco jiného a my ručkujeme a musíme být připravení, nakonec to není tak těžký úděl, i když může být, když jsi sám.

„Dobrý den,“ zdraví mě pán z koliby a zapaluje si cigáro. Sedím na jeho zahrádce. Hladí bělostného psa, který slastně kňučí. „Dobrý den.“ Po cestě jde mladá matka s malou dcerou. „Pojď, Sofi, ať tam nespadneš, pojď tady. Pojď honem, ať nespadneš.“

Nic nevoní tak, jak baboletní les plný listí hore suchého, dole mokrého, jak to tleje, jéje, říjnové slunko hřeje jak srpnové, prohřívá, když si najdete dobré místo, přihořívá, když ho hledáte, hoří všechno, co žije, skoro je mi líto do toho srát, ale někam musím složit spad, radioaktivní, to ne snad.

Dřepím a ostřím do listí, zatímco tlačím, co se dá, nejlíp, jak to jde, jak radí Čtyři dohody Dona Miguela Ruize, koukám kolem, seru na to, leze tu pavouk, pavouk je kamarád, připadám si jako v televizním pořadu o přírodě, les je plný života všech velikostí a forem, tady si zrovna vykračuje pavouček a moderátor tvoří dechberoucí lejno, to by byl moc neotřelý formát, nebojte, žádné papírové kapesníčky, nechápu, jak si někdo může vytřít prdel papírem a nechat ho tam, já tam nechám jen ten svůj špenát, pěkně si ho prohlídnu a jdu se umýt do rybníka.

Ze zadní strany koliby na mě štěká fena se čtyřmi štěňaty, ten před kolibou je otec, mají jen dřevěný kotec a betonovou zem, holt vesnice, žádné milionářské sídlo, kastelán koliby, kolibán je okřikne a zase se rozhostí ticho, ve kterém jen praskají listy, jak narážejí o větve na své poslední cestě, zenový zvuk jak z Kim Ki-duka.

Vezmu si z auta ručník, sojka letí s ořechem v zobáku, možná je to poštolka nebo něco jiného, statečně ho vláčí vzduchem, sundám hadry, rybník klouže, nemusím se osmělovat, rovnou tam spadnu, je to ledové, udělám pár temp, otevřu pod vodou oči, očista je kompletní, nejde jen o tu prdel, na kterou nesmím zapomenout, prohrábnu si ji prsty a jsem jak lilium, je to posvátné místo mého dětství a mládí, ale nesmím se tu zapomenout, ještě chvíli a zůstal bych navždy mlád.

Jsem rád, že jsem rád, když se sápu na břeh nahý s pocitem k nezaplacení v kapse jako vždycky, když se člověk překoná, znovuzrozený, je mi jedno, jestli mě někdo vidí stejně jako je mi v poslední době jedno, jestli mě někdo slyší zpívat, dřív jsem vždycky ustrnul, když se někdo vynořil, jako bych porušil tichou dohodu, nezazpíváš bližnímu svému, žijeme v paranoidních stresech a nikdo nás z nich nevyčeše, je my sami svými vklady, vhledy a zkušenostmi, to je stejně krásné jako děsivé, zasraná sartrovská svoboda, go to hell if what you’re thinking isn’t right.

Usuším se ručníkem, učešu si vlasy prsty a vysraný a vyšokovaný studem otevřu knihu Ego Body – Krásný říjen. Taju. „Dobrý den,“ zdraví mě kolibán a hladí psa. Je ke mně uctivý, možná si myslí, že o něm píšu zprávu, která rozhodne o jeho bytí a nebytí. „Dobrý den,“ usměju se na něj úsměvem pražské kavárny, který tady vyzní úplně nepatřičně, nějak nevím, co jiného hrát, asi ve mně už není nic jiného, než tahle p(r)óza, jsem prázdný stresem, traumatem, prázdninami.

Tady v té pohodě bez lidí je to úplně jiná realita, svobodnější, jenže už jsem moc institucializovaný, pořád mě to táhne dál, pryč, už jsem moc vylízaný, bože, fakt to cítím, stárnu, umírám, dementním, není mi pomoci, nemůžu si pomoct od téhle dekadence, neposlouchám ten hlas života v sobě, jsem zralý na spásu, čekám, ale ta spása je jen uvnitř, jen uvnitř.

Ty jsi to a v prach se obrátíš. Proč si ještě neužít? Proč ne? Na soukromém pozemku skromně lašuju bedle, moc bedlivě, mám jich moc, není už, kam je dát, musím to vymýšlet, musím je schraňovat, nemůžu s nimi jít nikam dál a to je možná dobře.

Z vesnice kokrhá kokot, zvuk příjemný i nepříjemný stejně jako vzpomínky, to místo je magické, manické shluky pýchavek a bouda s obdélníkem skla v životní velikosti, shlédnu se v něm a připomenu si T, kterou bych píchal, až bych kýchal, teď jsem četl rozhovor v časopisu Page s vědcem, který tvrdí, že to, že se nedá projít zdí, je jen konsensus kolektivního vědomí, že atomy jsou ve skutečnosti prázdné a pravda je to, čemu věříš.

Lehnu si do listí a honil bych nebo četl, ale jen tak v tom roští přemýšlím, kontempluju o tom, co je na piču, tady a teď je to zrovna dobrý, ale stačí to? Přemýšlím, co se sere a co se posere, co se pomrdá a co se dá dělat, co by se dalo dělat a les pomalu začíná dýchat chlad, všechno jde jak na drátkách, jak na houbách, všechno jde, když se chce a ono to chce, já se chci, chci se rekontaktovat na sebe, být jako solární kolektor, být energií, ne být solární baron a jen ji hromáždit.

Z dálky vidím na rejžově zahradě sedět Martinu, jeho dceru, kterou jsem v manickém létě po prváku vzal za ruku, byl jsem tu uvězněný kvůli reparátu z deskriptivní geometrie, chytil jsem ji za ruku, nic víc, pro mě to bylo hodně, mně stačí málo, aspoň v tu chvíli, na vzpomínku je to málo, co stačí v přítomnosti, nestačí v budoucnosti, žít naplno znamená tvořit minulost, vystupovat z komfortní zóny a tvořit vzpomínky, to jsem nikdy moc nedělal, ta vzpomínka pak reprezentuje celou éru, tahle moje éra není reprezentovaná ničím, mám jen nesouvisející díly, kafe a cigára a náhodné zhulenosti a dešifrováné reliéfy skal, ale byl to nádherný pocit a možná pořád je.

Její kámoška pak chodila s Romanem, se kterým jsem měl kapelu Twins, měli jsme pár koncertů, několik textů si pořád pamatuju, občas si je zazpívám, ta kámoška byla hezčí, ale Martina tam byla pro mě, a tak nebylo, co řešit, nemělo být, na té zahradě to není Martina, přání je otcem myšlenky, Martina je někde v trapu, je to rejžova žena, vypadá podobně, ale je stará, užívá si idylu a já z ní kousek ukousnu. „Dobrý den,“ pozdravím a ona taky pozdraví: „Dobrý den.“ Je ráda, že proběhla tahle výměna, tohle setkání a já taky, sedlo to jako prdel na hrnec.

Kolibán zatopil v krbu, z komína stoupá dým, mile se baví se psy, den hasne, to mi vždycky udělá dobře kdekoli, ale tady nejsou lidi, žádné pohledy, zurčí potůček, přede mnou rezavý plot ohraničuje hřiště, uskladním houby do auta, šikovně, aby nepřišly k újmě, sedám za volant a jedu mezi ně, lidi, těším se, ta moje společenskost je masochismus nejhrubšího zrna, usmívám se, jedu rychle, jako by mi život nebyl milý, slunce zapadá jako krvavý netvor, miluju je, koberec listů na hladině se rozpadl na desítky ostrůvků.

Má se ochladit na únorových pět stupňů, to mi ani neříkej, už jsou holé stromy, už to vypadá divně, stát nahý pod nahým stromem a hledět do slunce, nechat se jím hřát, meditace, plaval jsem v rybníku, našel bedle a bedlivě hleděl, aby se při přepravě nerozpadly.

Reinkarnace je kariérní postup a nirvána generální ředitel, ale samozřejmě takhle to nejde brát, ani jinak, nejde to brát nijak, jde to jenom nezapsat a splynout s prostorem, ale stejně to zapíšu, že jo, ale spoustu toho taky nechám jít jako spoustu ryb na Latino party v Bloku, třeba nádhernou hispánskou holku.

Napřed bezradně kření bílému páru, pak tančí s černochem a hrozně si to dává, konečně je v hlavní roli, ty jo, nemá chybu, pak je tu taky Ruska, je mi hrozně povědomá, zdá se, jako bych byl i já povědomý jí, ale to jsem každému druhému, protože jsem básník a vyčnívám obyčejností, že bych ji znal z porna? z Thajska? z jiné reinkarnace?

Můj dopamin je ketamin, všechny jsou signifikantní, ale všechny projdou mým cedníkem, jedna dlouhovlasá s takovým obyčejně krásným kukučem ho na mě vrhá jen tak mimochodem stejně jako včera v nákupním centru, pololhostejně, jako by si nevědomky rozlívala drink, který jsem jí koupil, pak jedna vysoká s malou tlustou, dlouhá, široká, bystrozraký.

Jedna holka si objednává u baru a sleduje mě a já ji, když nesleduje mě, tak sleduje servírku, jak připravuje drink, pořád sleduje a chce, aby bylo vidět, že sleduje, je tu jedna holka, co s týpkem tančí hříšný tanec, hrozně jim to jde, má to koule, je úplně neonová, tanec dělá hodně, myslím ten pohyblivý, ne na místě, to je spíš antitanec, tanec je pohyb.

Je tu i Kočanská, které jsem napsal na Fejsu „znám tě od vidění“, ani nevím, co jsem tím chtěl, básník, říct, když ji vidím, dělám, že ji nevidím a ona mě vidí a tančí, přisedne ke mně nějaký týpek, „ty píšeš do InZlinu“, asi tam budu muset přestat psát, ta popularita mě začíná srát, dám si levý prst na nos a pravým prstem si zatočím kolem ucha, jako že poslouchám, on trochu dotčeně zmlkne, ale sedí tam dál.

Vrtím pánví a hledím na ty lidi, přemýšlím proč the hell sedím, proč jsem ve vězení, proč jsou věci tak, jak jsou, proč jsem se kdysi dávno přestal k sobě chovat jak k lidské bytosti, jo, tento prostý, hrozivý fakt si uprostřed té nádhery uvědomuju a taky si uvědomuju, že je mi to putna, mám rád tenhle masochistický druh zábavy.

Rusčin týpek je na sračky, klade mu na srdce, aby zůstal sedět na židli a sama extaticky paří, jako by z něj sála energii, nedá mi to pokoj, odkud ji znám? jsou ve mně dvě části, které nekomunikujou, spokojená a nešťastná, teoretická a praktická, intuice a rozum, možná komunikují dobře a jediný kámen úrazu je, že si myslím, že nekomunikují, že je hejtuju, vezmu propisku a sešit a napíšu si: „Člověk, aby si mohl užíval, musí furt umírat.“

Jiná pláž

„Hello,“ zdravím stánkaře. „Zdrástvujte,“ odpovídají. Je to tady trochu Krym. Kousek od Kemeru. Sednu si na lavičku na jejich dlážděném plácku. Nahoře je přikrytý deseti řadami červenobílých deštníků, které visí mezi dvěma pavlačemi. Od hotelu Onkel, ve kterém jsem se dnes ubytoval, ho dělí rušná silnice, teď příjemně zmlklá. Prodávají se tu ručníky, kraťasy, papuče, opalovací krémy a další nezbytnosti každodenní spotřeby v turistickém letovisku.

Ruští turisté korzují a inhalují výfukové plyny z exoticky horkého vzduchu. Dva stánkaři relaxují v zahradních židlích a checkují mobily. Jeden něco líně vykládá. Loupou pistácie. Scéna je silně osvětlená jako na iluminoterapii. V Onkelu se večer na obrovské terase konala karaoke show. Odvážil jsem se jít ven, až když skončila. Decibely hluku to ticho znásobí.

Na pláži jsem si stoupl do vody a poslouchal a cítil vlny. Stál tam taky starý Rus. Byl nahý a měl ze mě vítr. Nahota se v Turecku nenosí. Nějak jsem ho uklidnil, protože pokračoval v nudě. Chodil jsem pak kolem bazénu a plavčíkoval neviditelným trollům. Myslel jsem na čtyřiadvacetiletou Ukrajinku Samiru s krásným smíchem a tátou ze Sýrie.

Prokecal jsem s ní předchozí noc na letišti ve Vídni. Až do vypuknutí války žili v Doněcku, pak se přestěhovali do Kyjeva. Studuje tam medinu a je úplně medová. Zrovna se vracela ze Sicílie a Říma. Pěla ódy na pizzu, pastu a zmrzlinu. Byla korpulentní, ale krásná.

Přijde za mnou holohlavý týpek a představí se jako night manager. Chce po mně číslo pokoje. Říkám, že jsem zrovna přijel, že si ho nepamatuju a že mu ho můžu dát jen přibližně. Chce ještě aspoň jméno. Nejlepší věc tady je, že nemám net. Můžu na Samiru jen tak myslet.

Stánkaři si povídají a já nerozumím ani ň. Kolem prošly dvě holky jak hůlky s korpulentní mámou, která stoicky sledovala pohledy okolních mužů. Kočky. S jednou jsem předtím večeřel. Házel jsem jí na zem rybu. Vždycky mi chtivě sekla po ruce, tak jsem začal házet z větší výšky. Ryba se vždycky hlasitě rozplácla o zem.

Číšník se shovívavě usmíval. Pak jsem lanařil sedmnáctiletou Kristýnu na noční plavání. Svíjela se v bolestné nerozhodnosti. Hájila se, že je ještě dítě a že ji maminka hlídá, protože je krásná. „Do you love your mother?“ zeptal jsem se. „Yes. My mother and father are…“ „The best?“ „Yes.“ „I understand your situation. Enjoy your evening.“ „I don’t know.“ Know vyslovovala jako now. „Try to enjoy.“

Pokrčila rameny a usmála se, jako by nevěděla, o co jde. Tušila to. Chtěla to zahnat, ale nemohla. Tak jsem šel sám. „OK, bye.“ „Bye.“ Byla pryč. Ve výtahu. Uvidíme se zítra na pláži. Seděl jsem s ní předtím na molu. Shovívavý číšník řekl, že je ka. To znamená krásná, jak jsem vydedukoval. „Erotic,“ dodal. Jo, přesně.

Personál se tváří šťastněji než hoteloví hosté, kteří se tu za hříšné peníze přežírají a k tomu obžerství jim hraje hudební kulisa dramatického klavíru, jako by šlo o nějakou bohoslužbu. Přežraní se pak odvalí do slaného rezervoáru, ve kterém se jim odlehčí. Nadšeně se převalují ve vlnách. Až v tu chvíli se jim na tváři objevuje úsměv.

Ve vlnách potkávám Polinu. Je hezká, ale i normální. Odjíždí za pár hodin. Zve mě ke společnému obědu. Přijímám, ale nedojdu, protože potkávám Kristýnu. Impozantní hory jsou zahalené do smogu. Jediné, co tady člověka může zachránit, je holka. Až na moře a žrádlo je to bída. Myslím zábavu.

Po večeři jsem musel prchnout. Nějaké dětské říkanky hrozně nahlas. V okolních hotelích to samé a vzájemně se to přeřvává. Říkám číšníkovi, že se jdu podívat na skutečné Turecko. Sedám si zase mezi stánkaře. Ládují se dobrotama kolem velkého stolu. All inclusive tady má svou tradici. V jedenáct hotelová zábava končí a všichni jako jeden muž odejdou spát. O půlnoci je ve všech pokojích zhasnuto.

Dávám u bazénu chill-out a čekám, až se objeví nějaká dáma v nesnázích nudy, ale nikde žádná. Začnu se procházet a rozběhám se tak, že night manager mě musí zase legitimovat. Vysvětluju, že jsem novinář a kumuluju palební sílu. Přikyvuje, že rozumí. Mluví anglicky.

Myslím, že xenofobie pochází z nerozumění jazykům. Z ruštiny nedokážu vyčíst žádnou osobnost. Je to uniformní jazyk. U holek sexy. Třeba když říkají dereva. To znamená strom. Night manager vypadá jako Kojak. Říká, že číslo mého pokoje není 4502, ale 3502. Prý jestli vím, kde to je.

„Yes, of course,“ ujišťuju ho. „You look a little better today,“ dodá smířlivě. Nijak zvlášť jsem se nevyspal, protože z mojí klimatizace prší. Asi po deseti minutách mě z ní začíná špičkovat nějaká kapalina. Začalo to už ve vlaku. Dveře se nečekaně srazily a secvakly mi lebku.

Lobby je vyvoněná parfémem. Vapuje tam holka, zapomněl jsem se zeptat na jméno. Hned, jak jsem přijel, upoutala mě svým úsměvem. „Do you speak English?“ ptám se. Ta hláška je klišé, ale funguje. „Little.“ „Big?“ „Little.“ Mužský personál na mě vrhá obdivné pohledy. Má doma manžela. Po pokecu padám na štrýt, na lavičku jako včera.

Chytám pohled týpka z managementu, jde si pro něco do sámošky. Uvnitř se odehrává věčný boj sluhy se zákazníkem, nadřízeného s podřízeným, nadrženého s loveným. Moc pravidel. Pravda pravidel. Plavidla stavidel. Ve vzduchu visí peníze. Venku je to svobodnější. Holčička jezdí na tříkolce. Asi jedenáctiletý kluk schovává věšák s brýlema.

Bavit jsem se přestal, když jsem přestal chlastat. Užívám si jen přítomnost. To je pak jedno, co se děje. Asi proto jsem tady. Tahle přítomnost je jediná možnost, jak zahodit svatozář a získat zpátky tvář. V tomhle koncentráku touhy se nehladoví, ale přežírá, nepracuje, ale ráchá v moři, dokud nepustíš barvu. Zábava je mučení.

Stánkaři kouří a poslouchají z mobilu baladu, která mi mluví z duše. Takové to dno, kam nedoléhá žádné světlo. Žádné blues. Poezie. Sýrie. Vybombardovaná. Pak něco rytmičtějšího. Smíření, vypaření melancholického mohlobytí. Ke korytu kulhá kočka. Samira mě překřtila na drama queen.

Asi jsem tady, abych se bavil. Ale já jsem se v poslední době bavil víc než kdy jindy. Směřuju k totální zábavě. Když jsem ji uviděl poprvé, tak se mi nelíbila. Pak si mě získala tím, že se bavila. Pořád. Kočku hypnotizuje poletující můra. Chodím po pokoji sem a tam a směju se na sebe do zrcadla.

U bazénu hraje celý den z repráků smyčka cajdáků s hlasitostí tak, aby je nešlo neposlouchat. Nedá se číst ani spát. To je asi účel. Oblázková pláž je rozparcelovaná mezi hotely a posetá lehátky se žíněnkami. Nejpohodlnější je dřevěné molo. Většina hotelů ho má, ten vedlejší ne. Personál Onkelu sousedy odhání, když si chtějí skočit.

Dneska jsem byl potřetí na recepci poprosit o výměnu pokoje. Manažer říká, že pool side nebude. Někteří lidi jsou tady na honeymoonu a pool side chce každý. Mám zůstat tam, kde jsem a neřešit to. Ztrácím drahocenný čas svojí dovolené. Když na tom trvám, nabídne mi pokoj 2023. Jde tam se mnou šílená ženská z recepce. Je hrozně usměvavá, je jak z Bukowského. Má všechno na háku, ale u ní to nevadí. Nejde, aby to vadilo. Taková správná, odbarvená, bezprostřední osobnost, kterou fascinuje moje odtažitá přemýšlivost.

Přitahujeme se. Usmíváme se na sebe, i když pro mě má špatné zprávy. Protože o nic nejde. Oprošťuje mě ode mě. Říkám, že jsem novinář a že o hotelu píšu článek. Směje se stylem, že to nám tady říká každý. Zavede mě tam. Cimra je malá a naparfémovaná. Když otevřu balkón, ucítím smrad z kuchyně. Neberu. Manažer na to, že mám dojít za hodinu. Nabídne mi pokoj 2020, hned vedle. Výhled je do protějšího hotelu. Řeknu, že si to musím rozmyslet. „You always see problem but there is no problem,“ směje se ta ženská.

Moře je stejně rozparcelované jako pláž, ohraničené provazy, za kterými jezdí motorové čluny s paraglidingem, banánama a tak. Nedá se plavat daleko. Nedá se zapomenout. Pořád narážím do provazů nebo sloupů mola. Z vody lezou lidi jak po deseti pivech, protože oblázky jsou moc velké. „Nice dress,“ chválím Kristýně duhovou tuniku. „It’s not dress,“ odpoví. „It’s OK?“ ptám se. „I go swimminig.“ „OK.“ Neumí plavat, dá jen pár metrů čubou.

Seznámil jsem se s ní tak, že jsem jí řekl, aby místo vertikálního kopání kopala horizontálně. Buď jí to nepřipadalo jako dobrý nápad, nebo nevěděla, jak to realizovat. Hotelový fotograf projde kolem na fotosession s nadrženě se usmívající paní a pozdraví mě. Musejí tady dělat nějaké psychotesty na vyklidněnost, nebo je to možná jen realita, mentalita.

Hotelů je tu celý náhrdelník, ale nekomunikují mezi sebou. Lidi z nich mezi sebou taky nekomunikují. Svět za hranicemi vlastního hotelu neexistuje. Kdybych se seznámil s někým z vedlejšího hotelu, museli bychom zůstat na ulici. I uvnitř hotelů se lidi separují do vlastních vztahů a ostatním projevují jen úslužnou nevšímavost. Napřed mi to přišlo nerudné, ale ten systém má něco do sebe.

Já jsem tu sám. U večeře všichni nenažraně nabírají, a pak už nemůžou. Personál nepřetržitě odnáší zbytky a tváří se neutrálně. Po večeři poslouchám cikády a stojím u zábradlí vedlejšího hotelu. Je hezčí, než ten můj, lidi v něm taky. Kuchař flambuje. Lidi selfíčkujou na posledních zbytcích světla.

Rozeznívá se tuctuc večerní zábavy. Projde holka a nepokrytě si mě měří. Její kluk ji selfíčkuje pod lampou. Sluší jí to. Přirozeně se směje a do toho mě šmíruje. Mně se taky líbí. Cítím se, jako bych někomu lezl do zelí.

Druhý den doplavu na konec řady hotelů, je to kilometr. Začíná tam dlouhá pláž, kde člověk teprve v osamocení pochopí, co je to moře. Neohraničenost, zastavení, rozprostřenost, nikam nespěchat. Příboj vytvořil přirozené sedadlo z kamínků. Sednu si do něj a nechávám si omývat nohy. V tom klidu poprvé ucítím a uctím čirost vody, ostrost barev. Nechám se chlácholit vibracemi vln.

Na pláži kempuje pár. Celta, skládací židle a oříšky. Poblíž medituje ve vlnách u břehu na břichu muž v červených plavkách. Cestou zpátky před prvním hotelem plave pěkná holka. Stojí na bidýlku bójky kousek od sympaťáka, který ji šmíruje. Když se sympaťák zamyšleně zadívá k obzoru, šmíruje zase ona jeho. Když holka odplave, oslovím ho. Ptám se, jestli se mu ta holka líbila. Prý jo, tak ho informuju, že on jí taky. Dodávám mu odvahu, že do ní má jít. Namítne, že je s matkou. Na molu se vedle ní zatím usadila.

Říkám mu, že je sympaťák. Matce se bude líbit, bude ho považovat za dobrou partii. Nakonec se zeptám, jestli má výhled na moře. „Yes, there.“ „Me to the street.“ Zasměje se. „Nice to meet you.“ Oběd u cajdáků. Když jsem přijel, říkal jsem si, že je to dobrá hudba, ale doufám, že nehraje každý den to samé. Hraje.

Odpoledne jsem zase plaval na jinou pláž a vytuhl tam. Kamínky jsem si natvaroval do ideálního lože, vyhrabal díry pro lokty, lehl si, mžoural do nebe a poslouchal vlnění a cikády, které řvaly jak o dušu. Cikády mám v hlavě pořád. Zvuk léta. Pár přetrvával pořád ve stejné poloze.

Cestou zpátky jsem se seznámil s Ukrajinkou Julií. „Do you speak English?“ „I do.“ „What’s your name?“ „Julia. Yours?“ Mluvila až moc dobře. Byla afektovaná jak Freddie Mercury a měla dobré kozy. Odjížděla za pár hodin, takže nemohla jít v noci plavat. Pořád se na laně vrtěla.

„Maybe I’m too tall,“ řekl jsem a skrčil nohy. „Yeah. I’m really small. Now I’m standing.“ „I’m squatting.“ Zasmála se a zavelela, že už půjde. Měl jsem pocit, že mi uplavala dobrá ryba. Chvíli jsem tam ještě paběrkoval a díval se, jak vylézá z vody a jde po pláži. Nebyla tak malá. Kus ženské.

U Onkelu ve vodě stála Kristýna. Nebyla s ní matka, tak jsem k ní zamířil jak velký bílý, ale než jsem se stihl zakousnout, objevila se rodička pár metrů od ní. Matka plavat umí. Zakotvil jsem v bezpečné vzdálenosti a chytil Kristýnin pohled. Usmála se a zamávala. To mi stačilo.

Od té doby, co k jídlu nosím tričko Beatles, se na mě usmívá i její kámoška. Za mnou na molu fotograf explicitně diriguje ruskou matrónu se dvěma dceruškama. Z každé strany jí jedna líbá na tvář. Ta jedna se mi líbí. Má rozgajdanou chůzi, špičky rozkročené od sebe a hustou pochcanou slámu na hlavě. Jsou z vedlejšího hotelu.

Z druhého vedlejšího hotelu začne týpek hrát na saxík I‘m never gonna dance again. „Should have known better than to cheat a friend.“ Není to tu tak špatné, teď s těmi endorfiny. Přestávám chtít někoho balit. Cílit. Chci jen enžojovat. Přestávám myslet na změnu pokoje. Do sprchy a na večeři. Tvořit talíř.

Číšník se mě ptá, proč jsem tu sám. Říkám, že mě baví sledovat lidi. A ženské. On jestli jsem se už s nějakou seznámil. Já že jo, ale vždycky za pár hodin odjíždí. On že mám checkovat, když přijíždějí noví hosté. Zasměju se. „To dáš. I believe you,“ řekne. Sleduju animační program. Děti opakují po animátorce pohyby a hrají jim k tomu stupidní písně.

Dneska přijela ruská matka s dětma. Matka vypadá na dvanáct, starší dcera na deset, ale má kozy. A culík. Matka má taky culík. Mladší dcera má tak tři. Jdu se projít. Hledám vchod na obří hráz, která jde vidět z vody, ale patří k nějakému hotelu. Narazím na další trh s blbostma a uslyším češtinu. „To jsou RayBeny,“ obhlížejí rodiče brýle. „Já mám jedny brýle a jsem šťastná,“ mudruje dcera.

Potkám dvě holky, které jsem dřív oslovil ve vodě. Ta jedna se po mě otočí. Poznala mě. Sleduju je, ale ve chvíli, kdy je už mám na dosah, zabočí do svého hotelu. Jako v hororu. Nádherné Rusky v modrobílém jako andělé. Před hotelem hraje Kristýna se svou crew stolní hru. Vedle hraje karty Ruska s babičkou a dědečkem. Vůbec se od nich nehne. Je buď na mobilu nebo s nima. Jdu hodit swima.

Animátorka předcvičuje dospělým. Sednu si na lehátko a fascinovaně to sleduju. Lidi si to fakt dávají. Desítka s kozama taky tančí. Když se to rozpustí, tančí dál, úplně náruživě. Nejde z ní spustit oči. Emanuje z ní nevinná touha, progresivní radost. Tančí pro matku, která se přijde přidat, ale nemá to v sobě. Malá je nábožně, strnule pozoruje.

Po swimu vyjdu před hotel a přisednu ke dvěma holkám z Kristýniny crew. Ptám se, jak se jmenují. Ta hezčí, co se na mě začala usmívat, když jsem začal nosit tričko Beatles, je Nasťa. Ptám se jí, jestli má ráda Beatles. Říká, že ne. „Anastasia,“ směje se ta ošklivější. „Why?“ zajímá mě. „Did you see Fifty Shades of Grey?“

„Yeah. You could be her. Same type,“ říkám Nasti. Nasty Nasťa. „You just need some Grey.“ „I have a Grey,“ odvětí Nasťa. „Víťa,“ směje se ošklivější. „Viktor,“ říkám. Nasťa kývne. „But he’s not exactly Grey,“ hádám. „No,“ přizná frustrovaně a je u toho zatraceně sexy. „He doesn’t give you the beating that you deserve,“ neřeknu.

Když odejdou spát, přijde za mnou číšník s dotazem, jak to šlo. „You need to attack, you’re too relaxed,“ koučuje mě. „I know. Thank you.“ „Take her to the disco.“ „I don’t want to go to the disco. I want to talk.“ „Girls don’t want to talk.“

V noci jsem moc nespal a ráno plaval na jinou pláž. Moc to nešlo a cestou zpátky mě navíc brzdil protiproud. Místo abych se někde svalil do stínu, jdu teď žrát pod drobnohledem účastníků zájezdu. Mám depku. Korpulentní dcera s máti se na mě smějou, kolik si nesu melounu. Je to úplný komín.

Desetiletá s kozama leží vyplazená na pláži s rukama rozpřaženýma jako Ježíš. Když jsem šel na oběd, uklízečka byla zrovna před mýma dveřma a ptala se, jestli mi má uklidit. Předtím jsem to odmítl. Řekl jsem, že postel ne, jen podlahu. Byly tam totiž kamínky, které se mi vysypaly z kraťasů.

Myslel jsem, že je zamete, ale rozetřela je po celém pokoji. Přidala chlupy z mopu, který už lízal celý hotel. Jsem si říkal, že jí mám říct, ať na to kašle. Teď si ji představuju v sexuálních fantaziích stejně jako dvě holky, které dneska dorazily a ta jedna se na mě usmívala. Na jinou pláž už to dnes nedám.

Seznámil jsem se s desetiletou s kozama. Má šestnáct. Její matka je ve skutečnosti její sestra a má dvacet tři. Malá je dcera sestry a má tři. Houpali jsme se spolu na vlnách u břehu. Pak jsem hrál vodní pólo. Prohráli jsme. Všude kolem se rochní lidi. Apokalypsa vkusu.

Jdu na pokoj. Je neděle, auta jezdí málo. Dám si sprchu. Myslím na ni. Nepamatuju si, jak se jmenuje. To znamená, že se mi líbí. Ptala se mě, kolik mám roků. Řekl jsem, že třicet. Většinou nelžu. Zmocňuje se mě spánek. Ani nevím, proč to píšu. Líbí se mi moje písmo.

Vstanu a zpívám Pláž od Mobyho. U slov I never meant to hurt you dostanu satori. V prchavém momentu si odpouštím. Mít svých pět stěn je největší vynález lidstva. „I love Kristýna but I think you and I would be good together,“ představuju si, jak říkám Nasti. Je lékárnice a ta ošklivější je anestezioložka. Pólo se mnou hrála jedna žena, která mě od té doby zdraví. To by byla znouzectnost.

Usnul jsem, ale jen do polospánku. Matrace je moc měkká. Hodil jsem na zem ručník a lehl si na něj. Dal jsem si sprchu a šel na večeři v nejlepší košili. Večeře ještě není. U bazénu natáčí týpek znouzectnost a podezřívavě se na mě dívá. Znouzectnost je přilitá a mává na mě. Kráčí houpavou chůzí a je docela jedlá.

Má hebkou kůži a dobré kozy, ale rozkydlou prdel. Hází po mně očka. Leze do bazénu s tím týpkem, tančí a směje se. Týpek se na mě podezřívavě dívá, jak píšu. Spiklenecky o mě mluví, smějí se. Projdu kolem bazénu, usměju se na znouzectnost a ona na mě. Je šílená. Stojí na schůdcích bazénu, paří na Hit the road, Jack a dívá se na mě.

Jmenuje se Natalia Paulescu, je z Moldávie, z Kišiněva, zubařka, učí na univerzitě. Je jí třicet dva. Číšník mě vyhecoval, ať jdu do ní, že se na mě dívá, tak jsem šel. Chce moje telefonní číslo, že mi napíše, až bude na pokoji. Říkám, že si můžeme povídat teď. Ona že je unavená, že musí jít spát. Ptá se, kde mám pokoj. Ptám se, jestli ho chce vidět. Ona že proč. Já že jen tak. Ona že ne. Já že OK.

Potkám Kristýniny kámošky. Přijde i Kristýna. Ptám se, jestli nedají night swimming. Kristýna to dlouze beze slov řeší. Pak prohlásí, že je nezletilá. Druhý den sedím na molu a nepokrytě hledím na vedlejší pláž po těch dvou andělech, co jsem je nedohonil. Ta holka, co mě poznala, na mě zamává. Tázavě ukážu na sebe a otočím se, jestli tam není ještě někdo jiný, víc hodný té pozornosti. Pak zase na ni. S úsměvem naznačí, že žehná skutečně mně. Nenechám se prosit, zvednu se a jdu za nima.

Mluvíme asi dvě hodiny, jsou na mě hrozně milé, i když vůbec nejsem ve formě. Nevyspalý a plný smogu. Moc nemluví anglicky, tak jen pojmenováváme různé části těla (ony rusky, já česky) a smějeme se podobnosti slovanských jazyků. Říkají, že jeden týpek z personálu je zrovna zval na pokoj vyfotit si selfie.

Ukážou mi ho. Je to nabušený Turek s isisáckým vousem. Nasraně si mě měří a kouří cigáro. Přijde animátorka a nabízí jim nějaký výlet. Nemají zájem. Mezi řečí mě vybídne k odchodu z jejich rajónu. Ta jedna je nádherná, ale vůbec nevím, jak do nich. Domluvili jsme se na večer v devět. Same place.

Sedím na molu a sleduju tři Rusky, jak se vzájemně fotí. Ta jedna v kanárkově žlutých plavkách má úplně vodorovné faldíky na zadku. Přesně opisují obzor. Má taky úžasné kozy, které zvýrazňuje výstřih. Docela klišovitý popis, ale hodí se. Její kámoška má na plavkách nápis Hot mess. Sleduju je zavěšený do provazů zábradlí. Nevadí jim to. Hot mess po mě kouká. Taky není zlá.

Odcházejí po pláži do nějakého vzdáleného hotelu. Jsou pryč. Přichází se vyfotit matka s dcerou. Personál je vyhazuje. Ta holka, co na mě zamávala, má krásné zelené oči. Je tak na zamilování. Na tričku měla Baby z Hříšného tance, jak cvičí kroky, a nápis Nobody puts Baby in the corner. Ale nesmím je oddělovat. Celou dobu jsem se s nima bavil jako s jedním člověkem. Slunce zaleze za horu, skočím do vody. Houpu se u schodů na molo.

Plave ke mně týpek. Chce vylézt po těch schodech, ale jsem v zenu, tak ho žádám, aby použil druhé schody jen pár metrů od těch mých. „One minute,“ dožaduje se. „This one,“ ukazuju na druhé schody. Něco namítne a přitom mi prskne do oka. Chrstnu mu do obličeje vodu. Je osolený, oslepený. Neuvědomil jsem si, že je to úplná žíravina. Chvilku se vzpamatovává. Protírá si oči. Teď je mi to líto.

Prýští z nich něco vesmírného. Víly. Šli jsme si v Onkelu sednout do tyrkysové lounge. Bylo to pro ně zakázané ovoce. Měl jsem pocit zhodnocení pobytu. Vůbec jsem nevěděl, co si s nima povídat. Chtěl jsem se na ně jen dívat. Nejspokojenější jsem byl, když něco hledaly v mobilu. Jedna se tulila k druhé. Nedá se říct, která je hezčí.

Hecovaly mě, ať něco říkám. Já na to, že se chcu jenom dívat. Je mi, jako by moje vnitřní dítě šlo na procházku, jako bych si dal přírodní drogu. Nepijou a nekouří. Každá má vlastní auto, kterým jezdí po Moskvě. S automatickou převodovkou. Prý je to dobrá věc pro ženy.

Pořád jsem přemýšlel, jak se jich dotknout. Lichotil jsem jim a nabízel, ať jdou do mého pokoje, jen tak se podívat. Nešly. Vznešené ženy. Nevěděl jsem, co říkat. Nebylo co. Ony chtěly, abych mluvil. Mlčel jsem a jenom se na ně výmluvně díval.

Najednou ze mě padá ten sen, nervozita, co dělat, jak to udělat. Procitám do života. Mají taky pokoj do ulice, ale říkají tomu, že mají výhled na hory. Probouzím se. Začalo to včera tím Mobym. Jsou křesťanky.

Rozjel jsem úvahu, že jak Ježíš říká „dělej druhým to, co chceš, aby dělali oni tobě“, tak člověk nikdy neví, co je dobré. Někdy si myslí, že je dobré to, co je špatné. Darina říká přes Google překladač: „Někdy není možné zachovat se správně.“

Po večerech cítím totální bliss. Včera prvně. Připomíná mi to Zábranského hlášku: „Každý Čech by měl být odvezen k pobřeží.“ Teď jsem si představil, jak přede mnou sedí Darina kočkovitě přitulená k Elizavetě. Zašátrám po Elizavetině ruce s nehtama rudýma a velkýma jak fazole a hned pak po Darinině. Propojuju je a tím je přitahuju.

Sleduju světla člunu, jak tančí po hladině. Spolu s tureckou hudbou mě to hází úplně jinam. Pak do toho začne personál vrzat židlema a utírat stoly. Prudce po nich zatoužím. Po těch holkách, ne po personálu.

Teprve teď cítím, kde jsem. Letadlo přistává v Antalyi. Přes clonu vnitřních dramat nevnímáme přítomnost. Takovou, jaká je. Otevřená. Fascinuje mě, jak mi nechybí net. Mám oteklé chodidla. Asi z letu. Měl bych si je hodit nahoru.

Zhasli. Beztíže ega. Kolem jde Kojak. „Not sleeping?“ ptá se. „I’m enjoying.“ „OK, no problem. Go on.“ Jak někdo může pokračovat v užívání?

Píšu nahý v okně. Turecká ulice. Můj odraz. Vidím v něm obě dvě. Ty vole, já jsem tak v klidu. Sleduju svůj stín na stěně. Prdnu si. Ten pokoj je fakt dokonalý. Polétavost mysli. Najde řešení. Světlo na vodě vždycky tvoří přímku k tobě, ať se na něj díváš odkudkoli. Nejsem si jistý, co to znamená.

Na sraz s holkama jsem vzal pálky na beachball. Naše hra byla stejná jako naše konverzace. Každý druhý míč letěl do autu. Hlavně Elizaveta do toho pálila úplně bezuzdně. Když jsem se zeptal proč, tak prý kvůli tomu, že tady hodně jí. Nešlo nám to, sedli jsme si. Pod nánosem krému jsem se totálně potil. Z každé strany seděla jedna. Vypozoroval jsem, že Elizaveta do mě valí.

Zahrabala mi ruku do kamínků a řekla: „Secret.“ Když jsem je ohodil kamínkama, řekly obě: „Thank you.“ Mám napsat esemesku, v kolik dáme večer sraz. Darině, protože Elizavetě čte zprávy máti, která je tu s nima. Ještě jsem ji neviděl, trochu Columbova žena. Tráví všechen čas u bazénu.

Přišel mě pozdravit sedmnáctiletý Rus. Podal jsem mu zakamínkovanou ruku a on si ji utřel do kraťasů. Seznámil jsem se s ním o den dřív, je to plavec. Plavky se rusky řeknou kupalky. Ruština je hodně dada. Řekl jsem Elizavetě, že to je kluk pro ni. „Sedmnáct? Ne,“ řekla, „možná pro Darinu.“ „To je pedofilie,“ otřásla se Darina. Mají devatenáct.

Je dnes krásná viditelnost. Stojím nahý u okna a čumím na hory. Představuju si, jak jdu s Elizavetou do postele. Darina chce odejít a já říkám: „No, I don’t want you to miss the game. Stay.“ Dávám jí pusu. Obě si nesměle sedají na mou postel a způsobně očekávají věci příští. Přemýšlím, jestli na posteli nechat polštáře. Asi jo.

Odesílání zprávy se nezdařilo. Teď je vidím na pláži, jak se baví s tím nešťastníkem, kterému jsem chrstl vodu do ksichtu. On mluví, ony poslouchají a měří si ho přes sluneční brýle. Nevidím mu do tváře, ale vím, že je to on. Smějou se. Natřásají se. Dávají si nožku přes nožku. Rozšafně se zaklánějí dozadu a zase dopředu. Opírají se o ruku, o bradu. Vlastně se asi docela nudí. Poposedávám, rovnám se, abych byl co nejvíc vidět, ale nic. Slunce co nevidět vyleze zpoza oblaku.

Jdu si pro další zelený čaj a stočím to za nima. Není to on, je to tatarský animátor. Uleví se mi. Jdu do vody a čekám na ně. Přijde za nima Turek, který je zval na selfies. Živě diskutuje, zatímco ony se svlékají. Jde pryč. Jdu za nima.

Zítra prý odjíždějí. Rácháme se ve vodě. Houpeme se a mluvíme. Ptají se, jestli se s nima nudím. Říkám, že ne. A ony? Ne, sice nemůžeme moc mluvit, ale „what can we do?“ Chápu to jako opravdickou, ne řečnickou otázku. Nabízí se jediná odpověď: „Make love.“ Ptám se na kluky.

Do Elizavety, zvané Lizy, valí třicetiletý děkan fakulty z její univerzity. Je ženatý a má dvě děti. Nosí jí květiny, dárky a dostává ji do řečí. Je z toho rozkošnicky flegmatická. „Big problem.“ Nedala mu ani pusu. Darina, zvaná Rina, měla kluka, který jí zanášel. „Bad action.“ Teda ona říkala, že to neví jistě, ale Elizaveta najednou řekla: „Yes, I saw.“ A Rina prý: „Co víš?“ A já na Lizu: „Nebylas to náhodou ty?“

Řekly, že mám smutné oči. Jsem smutný? Jo, protože odjíždějí a už teď mi chybí. Chytil jsem k nim dramatický drive podobně jako k Samiře. Jako by ztělesňovaly něco, co končí. Nevím, jestli je to tahle dovolená nebo tohle mládí. Dopíše mi propiska a usměvavý kluk z personálu mi donese novou. Slunce zapadne za hory. Dostanou potemnělý výraz a rozzářený obrys.

Večeřel jsem s animátorem. Byl před Tureckem dva roky ve Vietnamu. Nikdy nikoho neviděl žrát tolik, co mě. Stmívá se a nad horama letí nízké mraky. Jsou na dosah. Jinak je jasno a necelý půlměsíc. Pero, co jsem dostal, píše dobře.

Na plátno promítají pohádku pro děti. Moje láska k Lize a Rině je možná platonického rázu. Jsem jejich kamarádka. Netahejme holky jenom do postele. Chovejme se k nim jako k lidem. Až když se budou cítit fajn a budou to opravdu chtít, děj se boží vůle. Mám po nich absťák.

Přišla za mnou šestnáctiletá desítka, živě se o mě zajímala a nechala mě nasísat jí do koz. Měsíc vykukuje skrz mraky. Hrají stejné songy jako vždycky, ale nikdo netančí. Všichni jen sedí a dívají se. Animátor říká, že tuhle práci dělá pro zábavu. Jeho hlavním příjmem je sázení na sport a učení tance. Taky vyučuje vlastní systém sázek. Začne show břišní tanečnice.

Za podmanivých rytmů se proplétá mezi lidmi a natřásá faldíky s prvky pantomimy. Vybere ženu, která po ní má opakovat prvky. Svůj trapas bere s grácií. Lidi hledí ze svých židlí a vlní se. Následuje bellydancingová soutěž. Desítka zabíjí. Jmenuje se Mariya. Je to zkurveně nahlas, týpek do toho furt řve, musím si zacpávat ucho. Hajpí jak děvka. Ale celkově profesionálně odsejpávající soutěž. Nakonec pustí turecké zremixované lidovky a naběhnou tradiční Turci. Pak zjistím, že jsou to Kurdové.

Chytí se vespolek za ruce a valí. Přibyla tu jedna nádherná mladá Turkyně, která mi nevěnuje ani jediný pohled. Zato její malý bratr čumí pořád. Máš pěknou sestru. Tančí jen s mámou a s tátou. Rodina kolem sebe poskakuje jako zvláštní molekuly. Rodina je zvláštní skupenství vydestilované ze všech radostí a strachů.

Zastaví se u mě sympatický starší týpek a ptá se, jestli jsem spisovatel. A odkud jsem. Pak já jeho, jestli je z Turkey a on takovým moudrým hlasem: „I live in Turkey but actually I’m Kurdish.“ Všichni z jeho asi dvanáctičlenné skupiny se na mě usmívají jako na svatý obrázek, když píšu.

Stojím na pláži a oni ji zaplaví, docela navalení. Ujistím je o své podpoře jejich boji a týpek mi plačtivě jako Apač tiskne ruku a vykládá, jak jsou Kurdové v Turecku bráni jako nepřátelé. Řeknu mu, že dva Češi jsou ve vězení za účast v kurdské armádě YPG a on na to, že to ví a Čechům děkuje.

Říkám mu, že Češi mají Kurdy rádi za jejich statečný boj proti Islámskému státu a on mi tiskne ruku jako letitému příteli. Slavnostně oznámí, že jeho kamarád by mi chtěl zazpívat píseň o nešťastné lásce. Vystřihne ji luxusně, taková tklivá, naříkavá. Opravdu ho poslouchám. Pak se omluvím, že si to půjdu zapsat. „Thank you,“ říká Kurd. Jeho skupina začíná být fakt navalená a divoká.

Dobré vyspání. Poprvé dobrá nálada u snídaně. Přítomnost, vnímavost, smíření. Úsměvy. Úsměv i na recepčního, který mi nepomohl s výměnou pokoje. Opětuje ho. Život je cesta k přijetí. Stojím v okně. Přijíždějí noví účastníci. Moje cestovka TUI má na autobuse slogan Discover your smile. Náklaďák s korbou plnou melounů. Ještě lepší viditelnost než včera. Na obzoru paneláková Antalya. Silný vítr eliminuje horko a bere si všechno, co nemá potřebnou tíhu.

Vyhlížím je. Najednou na mě mávají z druhé strany mola v dobrém rozmaru s kšiltovkama. Musím za nima na pokec. Mám je rád. Skočím šípáka a beru to kraulem přímo do jejich středu, ale hned mi dojde, že po vydatném spánku a několika čajích to na impotentní pokec s krasavami nevypadá.

Omluvím se, že si jen zajdu trochu zaplavat, ale síla mě zanese daleko. Brzy potkám dvě sestry. Saša má osmnáct a Xenia dvacet čtyři. Jsou z Moskvy. Ptám se, jestli jsou v Rusku dobří kluci, protože holky na ně nadávaly.

Xenia říká, že jo, ale Saša na to: „Vždyť ten tvůj je Tatar.“ Xenia říká, že dnes odjíždějí a že je tomu ráda, protože se tu nudí. Těší se do své práce účetní. Říkám, že aby se člověk nenudil, tak se musí bavit. Pod molem malé rybky v hejnech skáčou nad hladinu před velkýma.

Doplavu na jinou pláž a hned to vezmu zpátky. Potkám šestnáctiletou Věru, která tvrdí, že vypadám na osmnáct. Mluví bez zábran rusky a já jí rozumím. Vlny jí sexy šplouchají do obličeje.

Pořád se k ní po laně přibližuju a ona se oddaluje. Má v uších náušnice, které jsem viděl ve snu na Adéle. Pak řekne, že jde za máti, aby se nebála a že se třeba zase potkáme. A já že kde, jestli tady. A ona že jo, že se tu bude třeba koupat.

Po obědě tam plavu, ale není tam. Vracím se a pod molem u schodů, kde jsem chrstl tomu týpkovi do ksichtu vodu, se pohupují na vlnách moje děvočky. Úplně jsem na ně zapomněl.

Jsou naštvané, že jsem se zdejchl. To mě dojímá. Když se zmíním o Věře, Rina řekne, že je to vesanské jméno. Pak ho obě sarkasticky opakují. Je to milé. Jsem rád, že je vidím, vplul jsem mezi ně jako do světla na konci tunelu. Zvláštní přítomnost.

Kolem plave ten sedmnáctiletý plavec. Zeptám se ho, jestli se nechce seznámit a on že of course. Holky po něm chtějí, aby nám překládal. „They think you are amazing, they really like you,“ říká. Chvíli nemusím plavat, jak se mi nafouklo ego. Ale práší.

Je šílený. Furt hustí, divně zhajpený. „My v Rusku ženské nepovažujem za lidi, jsou to spíš zvířata. Dělám si srandu samozřejmě,“ říká třeba. Baví se jen se mnou, ale holky úplně zasklívá. Asi se stydí, ale agresivně. Sklím ho. Odplave a ponechá nás sladkému švitoření.

Sedneme si na lehátko, odkud mě hned přijde s netrpělivě lhostejným posunkem vyhodit Turek. Jdeme na předěl mezi plážemi. Já stojím na svojí, ony na svojí. Obejmeme se na rozloučenou. Poprvé se jich dotýkám. Jdu na molo skočit do vody. Otočím se na ně, ony na mě taky. Zamáváme si. Pak se to všechno zopakuje ještě asi pětkrát.

Skočil jsem do vody a doplaval k Věřinému molu. Nebyla tam. Stál jsem na provazu a sledoval paragliding. Slunce zapadlo za horu a já jsem se zacítil jako Nikita, Lizin ctitel. Najednou mě zajímalo, co Liza zrovna dělá.

Jedou až zítra, ale dneska jdou prý brzo spát, protože mají před sebou dlouhou cestu. Podezírám je, že večer stráví s tatarským animátorem, o kterém básnily, že je super. Přiběhne za mnou Mariya a říká, že je dnes pěvecká soutěž a že se zúčastní. Že neumí zpívat, ale bude.

To je super. Má na sobě bílé tričko s růží. Říkám Kurdům, ať se zúčastní se včerejším songem, ale prý je tu kurdština zakázaná. Kdyby to dali na pódiu, vypukne vřava. Na pláži v pohodě, ale na pódiu vůbec. „Nevermind for the play,“ říkají o svých tancích, které každý večer s dětským gustem předvádějí. Zvou mě, ať se k nim dneska přidám. Děkuju moc.

Hrají dětské songy, dneska mě po týdnu zase mučí, tak vyjdu ven na tržiště pičovin a projdu si ho. Je krásně osvětlené, ale vůbec tu nefunguje ten usmívací realm. Jde jen o to, urvat kořist. Usmívám se s nadrženou razancí, nic mi radši nenabízejí.

Pěkňučká Rusnice telefonuje před hotelem, pak jde proti mě a já ji spontánně oslovím. Nehne brvou. Neberu si to osobně. Holky jsou tady ostražité jak ostružiny, protože Turci jsou příliš přátelští a ošahávají je. To mi už několik holek nezávisle na sobě reportovalo. Důvodem asi je, že Turkyně jsou na Turky jak harpyje. To mi reportoval číšník.

Do hotelu jsem se vrátil, když Mariya se sestrou zrovna končily svůj pěvecký part. Sedl jsem si co nejdál, protože to kotel řvalo. Mariya přišla a ptala se už poněkolikáté, kdy odjíždím. Chválila mě, že mluvím výborně rusky, a zajímalo ji, kde jsem se to naučil. Odpověděl jsem, že v češtině. Pak přišla její sestra, ať jde za ní. Ptal jsem se, jestli se o ni bojí. Prý se cítí sama. Hodně pije. Je rozvedená.

Tak šla, ale předtím mi napsala instáč a k tomu vzkaz v ruštině, že je jí se mnou dobře. A srdíčko. Rozebíral jsem to s číšníkem. Přišel jiný číšník, jestli jsem Adam. Já že jo a on že mě chcou nějaké holky. Byly to Liza a Rina. Bály se proniknout do cizího hotelu, tak si mě nechaly zavolat. Byla haluz, že ten číšník mě zrovna znal.

Vypadaly skvěle. Přišly prý jen spontánně říct good night. Ptal jsem se, jestli byly na party. Prý: „In our room.“ Sedli jsme si na lehátka. Jen tak tam seděly a dívaly se na mě. Ptal jsem se, jestli mají make-up. Neměly. Prý budou zítra od pěti ráno na pláži. Přijdu, jestli vstanu. Za pět minut vstaly a šly.

Číšník se ptal, proč jsem jednu z nich nešefl na pokoj. Vysvětlil jsem mu, že je nejde rozdělit a že bych to ani nechtěl. Že jsou skvělé dohromady a každá sama k ničemu. Jen s jednou bych si připadal sám. A že bych chtěl zažít trojku. On na to, že on taky, ale v Turecku je to nemožné. Ani turistky to zatím nezajímalo.

Vstal jsem v sedm a na pláži byl v osm. Když jsem nevyspalý, jsem nadržený. Pořád se o sebe otíraly a přitom se na mě usmívaly. Ptaly se, proč jsem smutný. Když jsem smutný, tak jsou taky smutné. „Ty nás ignoruješ. Dobře, ignoruj nás.“ Ukázaly na nějakého týpka, že je z jejich hotelu a naznačily šmatlavý pohyb, jako že je ošahával, a nasadily výraz odporu.

Naznačil jsem, že bych je taky rád ošahával a Liza že: „No, after marriage.“ Tak jsem řekl, že Věra bude třeba hodnější. A Liza uraženě: „Ah, Věra, Věra…“ A Rina: „Věra sad and bad.“ Udělaly si ze mě prachsprostého kamaráda. Osmělil jsem se a navrhl, ať se chytneme za ruce.

Chvíli jsme se drželi a točili dokola, pak se objali a rozloučili se. Mávali jsme si, dokud jsem nedoplaval za obzor. Plaval jsem na jinou pláž bez včerejší energie. Cestou zpátky jsem oslovil uhrovitou dívku, jestli nemluví anglicky. „No.“ „Thank you.“

Kolem proplavalo hovno. Voda byla plná kemrů a mastnoty z krémů. Kus cesty jsem pak došel po provaze a sledoval paraglidisty, jak kynou lidem dole a do dronu, který je doprovázel jako komár. Mariya leží rozvalená na pláži, jako by objímala slunce. Vypil jsem dva zelené čaje a litr vody u bazénu. Sedím na molu a holky tu nejsou. Znovu nabývám důstojnost.

Vane příjemný větřík. Ta výheň u bazénu je šílená. Ocitl jsem se v jakémsi perverzním disperznu. Příliš jsem se zabýval minulostí. Obýval jsem minulo. Minulo mi ovinulo krk. Co si ze mě asi zapamatovaly? Kdo jsem? Dneska nějak nemůžu žít. Přichází nějaká Oxana a nabízí mi masáž. Říkám, že nemám rád, když na mě šahají cizí lidi.

Jde animátor a říká, že ode dneška přestává pít. Říkám, že nepiju šest let. Říká, že to je good, že „better swimming“. Byly tak krásně jednoduché / jednoduše krásné. Divný sen. Všechno se hroutí, a tak to má být, když to člověk moc skládal. Stačí skočit do moře a stát se sám sebou. Kapkou v moři. Musím plavat na druhé straně lana, protože je moc lidí. Dívají se na mě jako na zjevení.

Na večerním programu je ukázka tureckých národních tanců. Jeden týpek spadne a udělá si něco s loktem. Part, během kterého spadl, statečně dotáhne do konce, ale pak se zhroutí v zákulisí, tedy u bazénu, u kterého sedím. Přiběhne za mnou Mariya s Emilií, svou neteří. Pořád se brutálně pusinkují. Když Mariya mluví, Emilia jí olizuje líčka. Sestra čeká opodál, nejde za náma.

Jdu se na recepci zeptat, v kolik mi to zítra jede na letiště a zakecám se tam s krásnou Turkmenkou Tavus (Páv) Abdullayevou. Na „how are you“ odpovídá „how are you, too“. Přijde tam Kojak a nervózně čumí, takže mi Tavus šeptá, ať radši přijdu později. Night manager poslouchá.

Kurd se se mnou loučí, že zítra odjíždí. „Bye, Adam. You’re a good person. „He’s the king,“ říká číšník. Stojím v okně. Páv vychází z hotelu a nastupuje do mikrobusu, který ji doveze do Antalye, kde bydlí s rodiči.

Druhý den si ke mně u snídaně Kurd důvěrně přisedl a žádal doporučení ohledně míst k navštívení v Česku, že se tam jeho skupina hodlá vydat příště. „Proč?“ zeptal jsem se. „Because they’re close to us.“

Doplaval jsem na jinou pláž a vždycky vyhodil šutr a snažil se ho trefit jiným. Jednou se mi to povedlo. Cestou zpátky jsem viděl krasivou děvočku na způsob Mii Farrow a mrtvou želvu, která připlula spolu s hejnem sraček, které zaplavilo pobřeží.

Namazal jsem se třicítkou, takže jsem se pěkně spálil a taky přesolil. Opustil jsem pláž dřív a na hodinu si před večeří zdříml. U večeře jsem byl grogy. Jeden týpek z personálu za mnou pořád chodil a chtěl číslo nebo Facebook. Hrdě mi oznamoval, že mě navštíví v Česku a že končí v devět, jestli nechcu posedět. Uprostřed melounu se mě ptal, kolik mi je. „Třicet pět.“ „A máš ženu nebo přítelkyni? Žádnou ženu ani přítelkyni?“

Na programu byla volba mistra, parafráze miss. Sranda, ale moderátor moc řval, tak jsem se šel projít na market. Když jsem se vrátil, na pódiu tančila Mariya se sestrou. Přišly pak za mnou ještě s kyjevským stand-uperem. Řešily, že vypadá na dvacet tři, ale má osmnáct. Sestra Mariyi se mě zeptala, kolik mi je. Řekl jsem, že třicet pět. Mariya byla naštvaná. „Třicet pět? Třicet pět?“ vykřikovala a dotčeně se usmívala a já jsem se usmíval omluvně.

Byla čím dál červenější. Červená je rusky krásná. Řekl jsem, že je to poprvé, co jsem si ubral věku, že si jinak zakládám na tom, abych říkal pravdu. Stand-uper jí to přeložil. Pak jí něco vykládal a Mariya se na mě po očku dotčeně, s úsměvem dívala. Objali jsme se na rozloučenou. Pak jsem ještě šel s nima kolem bazénu. Pak jsem šel už jen s ní ke mně do pokoje.

Líbil se jí. Objali jsme se a já jsem ji šel doprovodit na její pokoj. Bylo mi líto, že ten pokoj co nevidět bude minulostí. Pak jsme si ještě sedli do lobby v druhém patře. Drželi jsme se za ruce. Důrazně mi kladla na srdce, abych si našel ženu a měl s ní dítě, když mám těch třicet pět. Ona že je bude mít co nejdřív. Na rozloučenou jsme se políbili.

Dělal jsem to, co chtěla ona. A ona chtěla. A já jsem začínal chtít taky. Teď sedím na letišti a chce se mi spát. Fakt bych spal. Ale nemůžu. Kolem chodí rodiče s dětmi. V tomhle sterilním, vystresovaném prostředí se všechno zdá surreálné. V letadle upadám do nekontrolovatelných mikrospánků.

Chci si jako vždy vychutnat přetížení vzletu, ale budím se až kilák nad zemí. Svítá. Vzpomínky blednou. Svět se točí dál, jak předpověděla Rina. Mariya mi dala pozitivní pocit z výletu, z poznání. Když člověk komunikuje, tak se baví. Když ne, tak se nudí.

Sedím v Quiet zóně vlaku z letiště na nádraží ve Vídni. Do kóje vedle mě si sedají čínské děti. Když mě uvidí, jak píšu, ukázněně ztichnou a mluví jen šeptem. Za oknem továrna, dým, mraky. Trvá to jen čtvrt hodiny. Čtyři eura. Po deseti dnech jsem použil peníze.

Na nádraží jsem o půl deváté. Lístek mám až na jedenáct. Hledám lavičku. Najdu pěkné místo, ale je tam bezdomovec a posrané tepláky. O kus dál lehnu, pak zase vstanu, lavička je studená. O kus dál najdu teplou, ale brzy praží slunce. Je krásný den.

Lehnu si do stínu, ale chce se mi srát. Jdu na nádr, ale hajzly jsou za prachy. Obcházím okolní ulice, ale nemám na to někam vejít. Podniky vypadají moc blahobytně. Vídeň. Džusíky, kafe a croissanty na zahrádkách. Hipsterka na kole. Dcera nakládá do auta dementního otce, manželka se na něj oknem nejistě usmívá. Ožungři u prvního piva, pár hezkých holek, oldskůlový antikvariát.

Jedenáctá se blíží, jdu na nástupiště. Přímák do Prahy. Spousta čekajících turistů. Amíci na tripu po Evropě. Cute anglická Indka s bráchou a rodiči. Osamělá cool holka mi připomíná Sweedie, akorát není sexy. Sedí naproti mně a ta kakaová v úhlopříčce přes ulici. Nemůžu se na ni vynadívat. Její tatík vyhodil ty Amíky, měl místenky. Bohorovně se zvedli a popřáli mu hezký trip.

Vysral jsem se. Bohorovně. Za oknem réva, slunečnice, kukuřice. Je sucho, ale hezky. Rakušáci mají na polích ty remízky na zadržování vody, co se u nás o nich jen mluví. V Břeclavi jsem vystoupil, ale špatně pochopil návaznost. Přestup měl být za osm minut. Pak jsem mohl jet dalším, do kterého jsem nastoupil, ale zase vystoupil.

Myslel jsem, že na svou jízdenkou musím jet s eurocity, ale nemusel. Ležel jsem na lavičce a bylo mi to jedno. Ve vlaku jsem si opřel nohy o protější stěnu. Průvodčí to zvenku přes okno uviděl a gestikuloval, ať je sundám. Když mi kontroloval jízdenku, chtěl po mně pas.

Vedle mě sedí šílená rodinka. Jedí rohlíky se salámem, furt něco okřikujou a řeší. Musím si přesednout. Prochází průvodčí. „Já už jsem ukazoval,“ říkám. Udělá otrávený obličej. Myslím, že už nepřijde, tak si dám nohy zase na protější stěnu. Objeví se. Křičí, že mi to už říkal. Příště to bude za čtyři stovky.

Přes uličku sedí pěkná holka. Ve tváři dobře známý výraz spokojené deprese. Nádraží v Otrokovicích. Horko. Chladivý vítr.

Slamový vývar

Bohdan Bláhovec, Anatol Svahilec, Tukan, Karin, Pan Václav a Ing. Puding. Hradišťská slamová komunita, kontinuita entuziasticky atenduje každý poetry slam pořádaný zdejším spolkem Portus Litterarum. V prvním kole se diváci se slamery vaří v sauně uzavřeného stanu, na druhé se celty otevřou. Slam zlidoví, jak to má beat. Možná přijde i kouzelník. Bláhovec do svého slamu zapojí slovo respekt a spoustu dalších momentálních osvícení.

Druhá srpnová noc je mladá, magická, elektrická jako zdejší ženy. Lampy svítí mezi stromy Smetanových sadů jako šémy. Atmosféra je specifická, milostná, milostivá, křesťanská i pohanská, ovíněná, horko zmírněné tmou po tropickém dni, reálná i snová, nic není tak pomíjivé jako léto, filmová, vytržená. U fontány v rohu parku se mísí pankáči, parkáči s uměleckou mládeží. V altánku se vede intelektuální debata a vedle oživují záchranáři ženu, která přebrala. Pobuda vyptává na nějaké účastnici minci, její přítel žádost vyřizuje kladně. V Divadelním stanu hraje Záviš, kníže pornofolku, vedle v Respekt stanu se chystá slam poetry, porno poezie. Všichni se pak sejdou, sjedou vínem na cimbálovce. Vzájemné pohledy, úsměvy.

Ještě v plném odpoledním žehu sedí ve Smetanových sadech na vyprahlé trávě Václav Šindelář. Je sám taky vyprahlý z téměř každodenního „slámování“, ke kterému se upsal ďáblovi Anatolu Svahlicovi, oči rudé, do půl pasu svlečený odhaluje tělo potetované hebrejštinou, sánskrtem, koncentráčnickým číslem, symbolem dopravního podniku, logem slam poetry, obličejem z kolumbijské bankovky a spoustou dalších neuvážených tetováží. Podobně neuvážené jsou jeho texty, ale v odsejpání a sebevědomém přednesu působí na publikum jako afrodiziakum. Texty vydává i v knihách. Fanouškovská základna je vděčně zblajzne, ale je to spíš sběratelský artefakt než počtení. Vždyť příležitostí ho někde vidět solit je tolik, že ty jeho storky zná každý fanda nazpaměť. Před pár dny jsem v místní kavárně Uprostřed narazil v knihovničce na sbírku jeho slamů Emu mele maso. Spíš než samotné tělo knihy mě zaujala proudivá předmluva napsaná ve vlaku, plná beatnické energie, chvatu, úžasu ze života za oknem, rytmu pražců. Co kdyby napsal nějaký cesťák ze slamového života? „Hele, není čas.“ „Ty zápisky z Ghany byly výborné.“ Přidával je na fejsbuk a vždycky made my day. „Teď jsem byl v tom New Yorku a vůbec jsem nestíhal.“ Ani nevím, že byl v New Yorku. Vždycky byl v tom městě dělat tu aktivitu, jako by o tom měl každý automaticky předem vědět z kuloárů nebo sociální sítě. „New York je známý, ale ta Ghana je zajímavá.“ A český slam. Jak se to dá pořád tak objíždět? Co nastává za obtíže? Za měsíc míří do Oděsy. Běsy z Oděsy by se hodily. Člověk často mylně zobecňuje, že když uspěl na jednom médiu, tak mu to půjde s tím samým i na druhém, ale musí trochu něco změnit, médium dělá obsah. Co funguje v hubě, nemusí na papíře. Slamový Anatol na toho literárního zatím nemá čas. Zve mě přisednout. Je tam i jeho milá holka, která se s ním už jednou rozešla. Slamový Anatol utlačuje i toho vztahového. Když jste jednou v Jízdě, nemůžete se jen tak zastavit. Anatol mluví a mluví a bere každého. Chce mít co největší publikum, propaguje fejsbukové stránky, lajky, cíga, vlaky, vlajky, kilometry.

„Půjdu se podívat na prostor,“ říká Pan Václav, který je tu taky. „Ty jsi jak Michael Jackson,“ usměju se. Podívám se na mžourajícího Anatola. Jeho holka češe kámoše.. „Počkej, půjdu s tebou,“ zastavím ho. Studuje na DAMU, takový jouda z Provodova u Zlína. Je na něm vidět zvláštní trend. Když někdo dělá improslam, jeho tréma se s počtem vystoupení zvyšuje. Vystoupení se zvyšuje, slamer si vyskakuje. Najednou je moc vysoko a dostane závrať. Dostává honoráře a přitom přichází nepřipravený. Je to trochu podvod, ale Václav je jeden z podvodníků, kterému jdou na ruku, rozuměj zvou ho na slamy. Začínal se třemi absurdními hláškami, které s vážným hlasem přečetl a doprovodil intenzivním tvářením se. Potom jednoho dne neříkal vůbec nic, jako by se nemohl vymáčknout a jen se tvářil a publikum se taky tvářilo a bylo to dost divné. Jindy si napsal pár poznámek ve vlaku, a na pódiu je pak četl. Publikum pukalo smíchy jako popkorn v mikrovlnce. „Jsem tady teď na tričku viděl dobrou variaci na slogan Just do it. Just did it. Yesterday,“ říkám mu. „Jo, Puma má taky dobrý slogan,“ odpoví a chvíli přemýšlí, „no, vlastně nevím.“ To je přesně václavovský moment. Skuhrá, že je nervózní, že neví, co bude dělat, jako by to byl jeho první slam. Nakonec je to jeho první slam, při kterém neřekne ani slovo. Jen když někdo v publiku zareaguje, usměje se na něj, k něčemu ho mlčky vybízí, a pak se mu klaní. „Co se mu stalo?“ ptá se mě kámoška. „Nic, on to tak dělá,“ odháním ji, ať neruší můj kulturní zážitek. Je v tom adrenalinová divnost, někdo se o něco snaží úplně opačnými prostředky než běžný vzorek populace. Rebelie střídmosti, minimalismu. Podvodník Václav lije do kotlíku vodu a vaří čistě z ní. Horká voda je prý zdravá. Kolektivní slamový obsah je jinak skoro tuhý, zahuštěný jíškou slov a slov a slov a přitom slam o slovech vůbec nemusí být. Je tam spousta dalších prostředků komunikace. Tělo, výraz, fluidum, publikum.

Dnes je tajemného Václava potřeba. Kromě aktivistického Anatola, který to bere sportovně, je tu taky Tukan, který je z rýmů utkán. Jmenuje se Netuka a vypadá zrovna jako tukan. Jeho projev má podobný říz a zapadá do sebe jako jeho jméno a přezdívka. Letí jako pták, kráká, jak mu zobák narost. Je to radost, souznít zase jednou s publikem. Jsem s obecenstvem napojený na jeden klitoris, který Tukan nezdrženlivě dráždí vybroušeným jazykem. Je z Karlovarska, tam jsou lidi hodně sebevědomí. Tihle slovně nabušení slameři bývají až moc, ale jinak to asi ani nejde. Po slamu se kolem účinkujících vytvoří siločáry obdivu s magentickými pilinami slečen. Zaúčinkovali, vryli se. Vedu sem kámošku, která celý poslední měsíc básnila, že miluje „Svahilca“, ale teď vyměkne, aby druhý den hořce litovala. Slameři si kolem sebe nosí auru hvězd, i když je to malý vesmír. Objektifikace od diváků je uvězňuje v póze, ve které bijou o mříže tím, že jsou overfriendly. Tukan mě po nadšení z jeho performance odpuzuje konverzací s holkou, která se mi docela líbí. Používá oslovení jako „ty vole“ nebo „ty krávo“ a jí to vůbec nevadí. Pak skončí na hotelu s Václavem, ale nedá mu (ta holka). Slameři tráví zbytek večera na cimbálovce ve vedlejším stanu. Hlavně ti z Prahy a Čech z ní uchcávají jako z bezprecedentní ukázky tribálního umění, třeba režisér několika dílů Kmenů Bohdan Bláhovec. „To u nás není, takové rituály,“ je nadšený Tukan. Bláhovec se pokouší o tanec. Karinin borec, herec Aleš Bilík se tváří extaticky, jako by spolkl tripa. Zpívají staří i omladina. Mnohanásobný finalista slam poetry Pavel Oškrkaný se tváří nakrknutě, že ho nepozvali, pak tančí s tou, která skončí s Václavem. Pražáci stojí, pohupují se a kupují panáky.

Bláhovec na Filmovce pořádá promítání Nagano tapes na letišti v Kunovicích vedle Tupoleva, který zlaté hochy v osmadevadesátém přivezl z Japonska. O pár dní později pořádá tryznu za utopené vietnamské děti. „Jak se má Beáta (čtěte Býta – pozn. autora)?“ ptám se ho na malou dcerku. „Nekrásnější člověk, jakého znám,“ odpovídá, „doufám, že ji moc neposereme.“ „Ne, vy ji vytvoříte.“ Pořadatel Ondra Hrabal ho překecal, aby slamoval. Je to legend, má to v krvi. Stoupne si na pódium a vystřihne číslo svým nadzvukovým hlasem, který na chvilku dožene čas, znehybní ho a zhmotní. Rýmy chvilku těžkopádné jako jeho chůze, prvoplánové jako pivko v ruce, pak ale skluz a fúze s něčím nehmotným. Zhmotnění, lusk, puls, zážeh. Když tam je, tak tam fakt je. Neztrácí čas hledáním sebe. Hledá jen slova, hledá publikum a brzy vytne nějakou pointu, zásek. „Co ty, pořád slamuješ?“ ptá se mě. Má vždycky o každého zájem. „Když mě pozvou, tak jo, ale že bych se cpal na pódium, to už ne.“ „To já už taky ne.“ „Tos ani nikdy nedělal, ne?“ „Dřív jo, když jsem si myslel, že to dělám nejlíp.“ To je asi pro slam potřeba, si to myslet. Když člověk ztratí tu egoistickou hranu, ztratí puzení pódia. Nebo tam jen stojí jako Václav a přemýšlí nad nesmrtelností chrousta. To je slamové nebe. Bohdan z něj občas sestoupí. Někde se tu pohybuje ještě jiný slamosaurus z naučných slovníků Jan Jílek. Je to umělecký dramaturg Filmovky, musí někde pobíhat a zařizovat, a tak se svátku nezúčastní. „V poslední době moc neslamuju, hodně i odmítám.,“ říká, když ho potkám. „Já taky ne, a to ani neodmítám,“ zasměju se.

Z dalších slamerů je tu Petr Šťovíček zvaný Ing. Puding, architekt chodící bosky, Jeho artikulovaný, gradovaný projev připomíná Dr. Filipithce. Snad se podle něj i pojmenoval jako Pan Fenek podle Pana Václava, ale nejsem si jistý, kdo byl první. Přechází do ječení, personifikuje se v textu, absurdně stylizuje. Slameři se hodně ovlivňují, nevědomky, někdy i vědomky napodobují. Snad by se daly definovat i základní slamerské prototypy. Zvlášť dnes, kdy nějaké bádání v žánru je na ústupu, vlak už je moc rozjetý. Původní myšlenku pohlcuje komerce, generální partner Innogy. Je to podobné jako v náboženství, v každé myšlence. Když se moc omílá a lidi se v ní snaží moc něco vidět, tak se vyprázdní. „Nesnaž se,“ zní epitaf Charlese Bukowského slamovou scénou s hrozivou strohostí. Podobná energie jde na slam i z literárních vod.

Damačka Karin vyhrála Femislam v Olomouci. Myslí si, že slam musí být zábavný, divadelní, nadupaný. Ujistím ji, že nemusí, že mě právě tohle nebaví. Říká, že píše i básně, ale jen pro sebe. Já na to, ať vystoupí s těmi básněmi. Slam není divadlo, ale reality show. Když slamer odmítá intimitu se sebou, odmítá intimitu s divákem, odmítá diváka, odmítá sebe. To otevření se je těžké a výsledek nejistý, ale právě ta nejistota dává slamu život. Fungovat mohou i pevné texty, pokud jsou hodně dobré a jste sebevědomí jako Tukan, Dr. Filipitch nebo Ellen Makumbirofa. Většina lidí je ale sebevědomá, jen když je sama sebou. Donutí je k tomu ta nahota. Je krásné to sledovat, je to jiný zážitek, který nastává třeba u Bláhovce, Jakuba Folla nebo Metoděje Constantina.

Kdykoli člověk něco říká, ať už sám sobě nebo druhému, směřuje to zároveň ven, do universa. Když to někdo náhodou zaslechne, hned je toho součástí, ovlivní ho to, spoluutváří to sdělení, mění ho. Říkající člověk je slamer a univerzum je publikum. Slam je svátek pro ty, kteří mu z nějakého důvodu propadli. Slam je trans, fascinace, sebevědomá bezmoc diváka i slamera. S trochou touhy můžete být obojí. Slamer je člověk, který chce vidět a být viděn. Chce mluvit, leze mu to i ušima. Nemusí ani chodit na pódium, může to dělat pro sebe, tepat v sobě. Nechat jiné, aby byli tím médiem. Takoví lidi chodí na slamy.

Stanislav Klín vrazil do klidného průběhu večera klín. Ve druhém kole na jevišti jen stál, šilt vrhal stín na jeho tvář. Pak řek jen: „Seru na ně.“ A šel. Myslel jsem, že je to známka punku, Bob se ale durdil: „Pan Václav má aspoň nějaký koncept, Klín ani nevydržel publikum.“ Předtím si stěžoval, že je moc klid, že by to chtělo nějaký battle. Tak aspoň něco, ne?

Do druhého kola postupovali jen bodově úspěšnější slameři, Klín prý někomu sebral fleka. Za mě to ale byl plnohodnotný výstup. Časový limit je strop, ne povinná meta. Méně je někdy více, třeba v tomhle případě. Sorry jako, prostě sere na ně.

Čtu teď Zatemněno o literatuře v protektorátu. Napadlo mě, že jak všichni slamujou ty samý slamy, že je to podobný princip jako společenská konformita. Já vím, je to soutěž, sport, ale s poměrně volnými pravidly.  A všichni dělají jen to, co nejvíc platí. Nesnaží se najít novou cestu. Nebo většina. A přitom právě o tom poezie je. Být básník znamená být originál. Nic jiného.

Bob říká, že slam není poezie. Nebo nevím, jestli to říká, ale včera to říkal. Že je to vývar. Že poezie je maso a slam je to kolem něho. To dává rčení „vařit z vody“ nový rozměr. Od teď je to „vařit z masa ve vodě“. Ale vážně, ta propast mezi slam a poetry roste. Nůžky se rozevírají, jak říká Andrej. Je třeba je zase zavřít. Lidi si myslí, že slam je o slovech, ale je o emocích. To je ta základní minela. Slova a emoce jsou jako voda a oheň. Slova jsou jen mantinely, ta hra se odehrává uvnitř. Zevnitř to musí ven. Ale přes mantinely to nejde.

Jasně, vyhrál Hrabal a slova hrála roli. V prvním kole Hrouda. Z toho jsem měl akorát déja-vu. „Že ho to furt baví, furt tak stejně,“ říkal jsem si, „protože mě ne.“ Ale druhé kolo zabil. Text dobrý nabil, taky za ty prachy. Šest táců pro nějakou akci s Masarykem dle důvěryhodného zdroje. Bob říká, že je v pořádku použít jeden text na víc akcí, ale mně to přijde jako poslat jeden milostný dopis více holkám. Ne, že bych to nikdy neudělal.

Koncept je, že na sebe dissují Zeman s Masarykem. První pochvala – poslouchal jsem. U mě není zvykem poslouchat slam. Šprty kvituju prostředníkem, ale tohle bylo jiné. Za prvé – čistě mechanické ohromení. Říkal to rychle a ani jednou se nepřeřekl, přestože si dopomáhal papírem. Ten byl na hranici rekvizity – při takové kadenci slov per minute do toho vnášel nepřípustné napětí, jak se třepetal. Papíru sekundovaly vlasy, které slamerovi dorůstají.

Za druhé tam byl přesah – personifikace uspěchanosti. Zhmotnění otázky, kterou si možná nepokládám jen já – jak to ten člověk všechno dává? Pořádání akcí, psaní do Legalizací, vydavatelství, vyučování a já nevím co ještě. Cílevědomost. A ty voláš, ať prším ještě. Nebo spíš, proč to všechno dělá. Teď to dělá na pódiu.

Přechází sem a tam ze Zemana do Masaryka a zase zpět, sází obraty a očividně se snaží to stihnout. Podaří se, lavina se dovalí do údolí s řachotem aplausu v časovém limitu. „Uprostřed jedna devítka jako slunce a kolem ní planety – deset, deset, deset, deset,“ deklamuje svoje oblíbené číslo Bob. Nebo možná byla devítka střed galaxie a desítky její ramena, každopádně se při hlášení svíjí jako vesmírný had. Hrabal se to prostě naučil, pak to dal a teď jde dál. Cajk.

Slam není o vyhrávání, ale o působení na lidi. Nejde to dělat jen pro vítězství. Nejde to dělat jen pro slam. O slam vlastně vůbec nejde, jde o pódium. Stage time. Líbí se mi být jedním z mnoha. Nemám účel ani účes. Nechci slamovat. Nechci se bavit na něčí účet. Chci čučet na kozy úče. Chci pučet. Týpek mi pak říkal, že jsem přinesl pupen a chtěl, aby ho lidi zalili. Že jsem ho hned upoutal a že ve mně věří. Že víra je to samé co podpora. Na krku měl růženec a neměl boty. Objali jsme se a on šel.

Já jsem donesl pupen a byl tam taky Jelen. Moc hezky přednášel svoje básně. Vtipná scéna – holka s vlasy odbarvenými namodro si s ním o pauze dává selfie. Switcher loni přemýšlivý, chytlavý, dnes mondénní, rozvařený. Energie tam je, ale chtělo by to ztlumit, aby to nebublalo ven na sporák. Kdo to pak má utírat, řečeno Vasquezem. Čtverka stačí, ono to dojde. Chybí tomu ten tvar, jako má Hrabal. Aby se chvěly rožky.

Kromě Jelena a Switchera skončila na druhém místě v rovnosti bodů ještě Lumi, bývalá vítěze. Dlouho odpovídala na otázku, proč neslamuje, že dala Ondrovi nějaký text a on jí řekl, že není dobrý. Až around time, kdy se rozcházeli, do toho práskla. Teď mu dýchá na záda. „Ať si nasere,“ usměje se, když kolem prochází blazeovaný vítěz. Z té holky ještě něco bude.

Adeladla a Bibi chtěly přijet. Až moc, dostaly pokutu za překročení rychlosti. Co udělaly, bylo, že udělaly čelem vzad a na Zlín se vymňoukly. Adeladla už podruhé, na nej impařku ČR nic moc. Minule nad vzdáleným Zlínem mávla rukou i Barbora, classy bitch s číčou na svetru se ale tentokrát  hecla a chvályhodně zjevila na schodech GlamSlamu s prvorepublikovým mikrákem na plakátu.

Miša Krakovského jsem zatím viděl jen na fotce, slyšel pozitivní ohlasy od Švajcra a Hanačíka, byl na něj zvědavý, ale nečekal jsem, že ho požeru tady. V lajnapu byl Opusteny Ajtak Prisebe. Opuštěný se prý na Slovensku používá ve významu ztracený, zadepkovaný. Podle textů hodně paří počítačové hry. Opuštěný, i tak při sobě. Definice flow. Vyhrál to rapem, se kterým recentně vtrhl na scénu. Ovlivnil asi Hrabala, který v hradikvali rapoval. Inklinoval k tomu i dřív, ale hrabal to pod koberec.

To je jedno, jedno je dno. Hladina-dno. Je třeba udělat koryto, voda potřebuje (ná)dobu-tvar, ale nedržet se koryta. Money beats soul every time, come on. Jen tak decentně, sere mě veřejnost dost. Nic menej, Barbora prohodila pár familérních frází k Mišovi ohledně počítačových her, dala svůj dostávací „me too/you too“ slam (dovede tu výhružnou ublíženost). „Autogramy až na letišti,“ rozloučila se a ohebně zmizela.

Její spolujezdec už túroval auto, psal jí předtím, že má malý výkon, cestu prokecali. Dobrodružný život, ale ani si neprohlídla stohranatého otčíma. Pohrdla, dojela do města, kde nikdy nebyla, dala, jela, další hvězda nás navštívila a neviděla nic, než džuznu Sklepa 33. Dave, Dibi, Atol, Fili, Fenek, Ellen, Rimmer, Tukan, Juráň, ty všechny už na baťovskou zašle slavnou periferii přilákal pořadatel a moderátor Martin Cíleček.

Abych nezapomněl, z lajnapu vypadla taky Elinka, omluvenka nebyla vystavena. Včera frčela školní terminologie. Hodnocení poroty Martin vytrvale nazýval hlasováním (lidé hlásili), a když někdo dal nízké body Mišovi, pohrozil mu, že ho vyvolá. Martin vždycky oslovovával slamerky Bohyně, než mu to zatrhla Ellen. U Elinky Bohunské by to bylo bohulibé, škoda.

Martin nemouderoval, nedělal z moderace slam, byl lidský, shovívavý. Po dubnovém fiasku, kdy zrušil „Láska je láska, ale slam je slam“ slam v den jeho konání a vysloužil si tak kickout ze Slam poetry CZ, bylo dneska pódium připravené nejlíp, jak kdy bylo, ohraničené černým závěsem. Slamerky sice z lajnapu opadaly jako listy ze stromů (slam je mimochodem takový padající list), hlavní glam Barbora se ale dostavila.

Martin za mnou přišel, že je o mě zájem. Hračkář si o mě opakovaně říkal, tak jestli dám třeba příště. Třeba dnes. Byl jsem nakonec special guest. Čišel jsem bez čísel, ideální pro impro. Tréma odezněla jako echo mikráku, které po celou dobu zlobilo. Dával jsem o tom, co je slam. Není nic konkrétního, prostě přítomnost. Yo, proběhne, zatímco má proběhnout slam. Proběhnu Já. Sedl jsem si zase zpátky, jako by se nic nestalo. Pár lidí se po mně dívalo.

V prvním kole Juráň slamoval o rozdílu mezi básníky a říkankáři. V jeho závěru se označil za říkankáře. „Nebuď tak skromný,“ říkal jsem mu o pauze. „Musel jsem to nějak shodit,“ pýřil se. Po druhém kole už jsem mu dal za pravdu. Lidový vypravěč si to u mě zrakvil (i)slamem lvl Parlamentní listy. Dostal deset krát deset, takže ve finále si to poslechneme znova. U svého stolu si vítězoslavně stoupl na židli a v tričku try-poe-try (přišel na to sám) se klanil výskajícímu sálu.

Bob se čertil, že v Plzni chodí na slamy fotbaloví fanoušci. Kvůli tomu tam posledně „málem nevyhrála poezie“. V Olomouci, „říkají to i slameři“, je nejlepší publikum. V Jazz Tibet Clubu sedí polovina lidí na špinavé zemi a okopávají je kolemjdoucí s tácy masa. V nabídce je Jazz Burger, Tibet Nuggets zatím ne. Personál během výstupů kecá, telefonuje, pracuje. Nic moc prostředí na básnění. Bob dává během losování last call na přihlášení do soutěže. Sedím v patře a schody jsou do posledního místa zaseděné platícími diváky, takže spontánně neseběhnu. Přes tyto ztížené podmínky nevypukla žádná riot, naopak skvělá atmosféra. Just Tibet.

Slam dělá prostor a moderátor. Bob jako vždy živelně, žoviálně improvizuje v kruhu důvěry, jehož je Jehovou. Nově hodně hraje roli i dýdžej. Claviq posouvá jeho pravomoce spolutvůrce atmo širokým spektrem pouštěných nálad. Experimentuje drobným trolením do slamů na způsob kapely u talk show. Robustně zabil, respektive krásně napnul plachty finále večera, když u vyhlašování přerušovaně pouštěl disko hit We are family. Přiložil prst na klitoris doby, krysy trsaly v tureckých sedech a dřepech na schodech.

Závěrečné vyhlašování Bob trochu zfušoval. Místo aby budoval napětí, vzal hned za ruce dva nejlepší, aby slavnostně označil vítěze. Do finále ale postupují oba, takže dočasnému utajení měl podléhat i ten v pořadí druhý. Prvními jsou vlastně dva – po plném domě nepřekvapivě, fenomenálně Juráň, k němu do party rodinné stříbro Krajský ústav národního zdraví. I loni oni.

Kunz si vyžádal slovo ropucha, aby se na něj lucidně zasnil. Necudně cedil děj, který měl své nedostatky. Běžný smrtelník by se v nich kajícně utopil, ne tak on. Shodil dlouhé vlasy, nechal jen afro jako z huličské komedie. Pookřál, oženil se. S klukovským šarmem dovedl děj do konce poluce. Děj není až tak důležitý, když ho završí happy end pointy.

Žák navázal improvizací o tom, že by chtěl. Lyriku. „Kunz, to byla epika.“ Nebyl to jediný rozdíl mezi nimi. Kunz nechtěl, Kunz konal. Žák chtěl, konal míň. Mně se to líbilo, příjemně odlehčil tón, ale asi ani sám nečekal, že by za to něco dostal. Girls just wanna have fun. Bob mouderátorsky invenčně ocejchoval večer jako střet lyriky a epiky. Pak taky klasický, už trochu klišovitý střet slamu a poezie. Dodal bych střet burgeru a Tibetu a země a židle. Střet jak střep řezal vpřed.

Na výkon účinkujícího se dá dívat dvojí optikou – časovou a nadčasovou. Nadčasovým je obsah vystoupení. Většinou se mu říká báseň. Je reprodukovatelný a většinou je předmětem hodnocení poroty. Není ale předmětem slamu, tím je rovina časová. „Čas je rovná plantáž,“ říká v jedné básni Jim Morrison. Časová rovina, to je slamerova přítomnost, osobnost, mód. Vyhraje ten, kdo to vyváží, koho sebe závaží nezešikmí jeho plochu. Snad jsem se vyzářil jasně.

Povedlo se to Slavíčkové, která navíc přišla s něčím úplně novým. Ještě nikdo neslamoval na způsob uvádění pořadu pro děti. Přitom se to úplně nabízí. Je to skvělá katarze poe-hnoje, ve kterém ryjeme dnes a denně. Kdo se rád nevrací do dětských let, ten lže, nebo se do nich vrací dodnes. Svou infantilní estetikou Slavíčková všechny uvolnila, pobavila, roztleskala. „Řeknu vám dvě básně. Až začne ta druhá, tak vám řeknu. Tak teď začíná ta první.“ Tak to začalo.

Switcher předvedl v prvním kole zajímavé dráždění rekvizitního inkvizitora bosou nohou. Vyptal si slovo ponorka a vyzul si boty. Vlastně je vykopl do postranních stran, aby ukázal ponožky s ponorkama, které náhodou měl zrovna na sobě. Bob pak říkal, že by to byla rekvizita, ale že slovo ponorka dostal náhodou, takže v poho. Rekvizitou podle mě bylo to teatrální zutí bot. Ponožky se daly obnažit i s nimi, sahaly slamerovi až do půli holení. Bob sepsal nová pravidla slamu zvící pravidel chování návštěvníka australského národního parku, svého epigona ale prdět do hlíny neposlal. I po loňském ostravském extempore je třeba nezávislých arbitrů.

Já bych třeba rekvizity povolil, ale pravidla jsou pravidla. Proto jsou to pravidla. Symetricky rozptýlené boty slamera nepovoleně vyvažovaly. „Říkejte, že nemůžete chodit. Ale já mám narozeniny dvacátého třetího prosince,“ uvedl Switcher svoje druhé kolo, z dobrého námětu ale moc nevytěžil. Žongloval s jediným míčkem Vánoc, nakonec ho zahodil kamsi do deprese. Bodové (pod)hodnocení Bob glosoval jako popravu Switchera.

K tomu bych měl taky výhrady. K rozdávání bodových sad. Neměly by se nabízet jako na trhu. Drapnou po nich judgy bitches orientované jen na moc a výkon. Zenoví posluchači po nich zákonitě nešáhnou. Něžnější básnické pohlaví (melancholici) pak jsou ještě melancholičtější. Když se vám náhodou nějaký bodový vyvrženec líbí, neváhejte mu to říct. Vlídné slovo je víc než desítka. Když někdo do ruky dostane moc, stane se z něj kokot přes noc. Kdo jde po číslech, nepřišel za poezií. Přišel účinkovat, místo aby seděl na prdeli. Ale jasně, někdo to dělat musí.

Ten blonďatý raper byl dobrý. Srdcař. Přišel s boxerskými pohyby dát procítěnou báseň pro ženskou, která má jiného. Dal ji (tu báseň) se zarputilým výrazem, ale něžně. „Bez beatů je to lepší, je tomu víc rozumět,“ pochválil ho Bob. Měl sportovní bundu, kterou jsem lajkoval, netrpěl tou self-ironizující patinou, kterou se slameři obsedantně uzemňují. Byl to raper na slamu. Proč do slamu nechodí víc štýlařů? Neměl potřebu šaškovat, což vyniklo hlavně na závěrečném apelu, kde všichni juchali na We are family. On stál jako solný sloup. Měl rifle a černé boty s podpatkem. Klapaly, když hledal svou kakaovou femme.

Ellen slam miluje i nenávidí. Nastoupila s mobilem, ve kterém se utopil její snaživý kukuč. Nenahradila ho ani futuristická choreografie horních končetin. V nových slamech používá staré postupy otázek a odpovědí. Překvapila jen zpěvem, který teď ve slamu letí, aby nezůstala vzadu, ona totiž zpívá. To se ví. Se Slavíčkovou se podělí o poslední medailovou pozici a jede na bicyklu domů, protože už musí.

Sudička jí epigonila outsiderskými texty s gradací. Gradace je něco, o co se teď hodně lidí pokouší. Nestačí si ale jen říct, že v určitou chvíli zvýším hlas. Musí to provázet i momentální proměna slamerova temperamentu. Gradace, určité zešílení slamera. Prolomit tu nicotu mezi ním a divákem, skočit do lidí, obrazně řečeno. Umí to Ellen nebo taky slovenská Maďarka Bibi. Jižní vlivy jsou asi výhodou.

Vykejmi z jihu je. Chtěla dát nový text, ale nějak jí nevygradoval, tak dala starý o pití, který ji moc nerajcoval. Ona rajcovala i bez výstřihu, kterým v duoslamu maskovala nepřipravenost. Dnes měla papír, vytahaný svetr a všeobecnou pohodu. Pohazovala vlasama a uchichtávala se svým přeřekům. Přítomnost.

Uram z Hranic má hodně divadelní styl, ale nedotažený. Má hodně poloh, ale málo je intonuje. Dělá, že je to schválně. Možná je to tak správně. Slovo divadelní se hodí i na Adama Hoška. U něj mi ta intonace zase vadí. Schovává se za ni. Graduje, graduje, ale nevygraduje. Sociální kritika ad hoc.

Vlašicbauer se mi líbil. Výborná přítomnost. Převažovalo jak nad co, tak to má beat. Repliky kořenil komentáři, balancoval na hranici obscenity. Ve druhém kole zapomínal text a hledal ho v mobilu. Neměl se za to rád, mobil zahodil. Pak po něm pokukoval. Z okna gag.

Sourozenecké pořadatelské duo Eliška a Jenda Perlovi vždycky na svých slamech vytvoří rodinnou atmosféru. Vlastně rodinné už to je v Olomouci. Tak jinak, vytvoří atmosféru politické strany. Pospolitou. V backstagi vysvětluju nové slamerce Kristýně Novákové různá specifika žánru. Kdo, s kým, za kolik, a jak se to tu hemží superlativy. Jak je každý hned hvězda. Způsobně naslouchá. Spontánní dílna. Přišla z Filipitchova workshopu, co byl před pár dny.

„Co studuješ?“ „Gympl.“ „Tady v Brně?“ „V Bystrci, to je úplně na kraji.“ „Jasně, znám. Tam jsme jezdili na houby.“ „Jo, je tam dobrý les.“ „Jako na lysohlávky.“ „Aha.“ „Tam se na ně jezdí.“ „Jo? To jsem nevěděla.“ „Tak na to zase zapomeň.“

Vchází Lumi. Vyprávím Kristýně, jak ji Hrabal hrabal pod koberec, když s ním chodila. Je to konspirační storka, ale hodí se. Chci napsat slamový román. „To je dobrý nápad,“ říká Kristýna. „Akorát mi nechcou přiklepnout rezidenční pobyt.“ „Kde máš ségru?“ ptá se někdo Lumi. Lumi má ségru. „Proč vlastně nedělá slam?“ „Dělá jiné věci, třeba autorská čtení.“ „Na jednom jsem byl,“ říkám. „Líbilo se ti to?“ „Úplně jsem se do ní zamiloval. Ale nešla ven.“ „A ty se divíš, Adame?“ říká mi.

Já se vidím, ale moc nevím, jak to myslí. Později u klavíru pokračuje: „Adame, já si myslím, že mě úplně nechápeš.“ „Jak to myslíš?“ ptám se. „Nevím. Ale to má asi každý, že nemůže úplně sladit to uvnitř s tím venku.“ „Možná není žádné uvnitř ani venku. Možná je všechno úplně jinde,“ říkám. „Já vím, ale víš jak to myslím,“ říká. „Jo. Já jen, že mě to zrovna nedávno napadlo.“ „Můžu se napít tvého čaje?“ ptá se. Podám jí ho a připadám si jako v básni Jana Těsnohlídka mladšího.

Srká louh černý jako ruská duše. Opětuju úsměv Ester. Při slamu seděla přímo pode mnou ještě s blonďatou kámoškou. Opětuju další její pohled. Lumi se vzdálí, pozvu Ester na její plac. Bere ho. „Bylo to super,“ říká, „takové jiné.“ „Za mnou na každém slamu někdo přijde a řekne, že to bylo super, takové jiné. Tak dneska jsi to ty,“ usměju se. Fakt jsem na ni čekal. Je krásná, většinou to není někdo krásný.

Seděly pode mnou a byly krásné obě, nešly přehlédnout. Byl jsem blízko, otevřený a táhla ze mě samota. „Vypadals smutně,“ říká Ester. „Kurt Cobain říkal, že mu vždycky někdo říkal, že vypadá smutně a on přitom vůbec smutný nebyl. Že ho nebavilo na to pořád odpovídat. No a pak spáchal sebevraždu.“ Ester se usměje. „No jo, jsem smutný. Smutný člověk.“ Zatváří se soucitně, věří mi to.

Byl jsem si jistý, že se jim to nelíbilo. Teď to ventiluju a jí se to nelíbí. Místo sebevědomí mám sebesvědomí. „Nezajdete pak někam?“ ptám se. „Já už dneska asi půjdu domů,“ říká. Mezitím se k nám přidala její blonďatá kámoška. Má krásná malá prsa, tak akorát do pusy. „A ty?“ zeptám se jí. Kývne. Že ne.

Na pódiu jsem nebyl ve svém živlu. Ponížil jsem se na takový mezischod blíž k lidem. Někdo hned řekl ježišmarja a to jsem si ještě ani neprdl. (Dobré impro je prdnout si tak, aby to nebylo slyšet. Ne naopak.) Kýval jsem se ze strany na stranu jako autista. Mluvil jsem křečovitým hlasem dělníka bulváru Pavla Novotného. Zároveň to ale bylo takové houbově rozněžnělé. Neřešil jsem to. Popisoval jsem, teda pomlouval svou procházku po Brně. Něco mě táhlo zpátky, nepouštělo vpřed. Možná paranoia, možná něco skutečného.

Nakonec uvolnil můj spěch-nespěch smích. „Zvláštní, jak můžou být tři minuty dlouhé. Tady si to vždycky uvědomím. A co se za ně dá všechno stihnout.“ Tím jsem nemyslel, že bych něco stihl, spíš že jsem to pěkně propásl. Tu nehynoucí slávu, jak tomu říká Bob. Ale slam je právě i levě dobrý i špatný v tom, že není čas ho nijak dovysvětlit. Zůstane viset nedořčený ve vzduchu vpravdě jako přítomnost, kterou se snaží imitovat.

Proto ten report. Tam se dá zušlechtit nebo dorazit. Temný jak hříčka přírody. Vzal jsem před pěti lety v Olomouci od hada Boba pero a neuposlechl Bohdanovo přikázání z Luhačovic: „Adame, nepiš.“ Pykám bohapustou samotou marginálních představ. Zrodil se Spermer, had hada. Dvorní hater poetry slamů.

Fenek byl těžce nabušený, favorit finále po Filipitchovi-obhajiteli. Spolu se Šťáhlavským a Štovíčkem se smějou, jsou výrazní i v publiku. Výskají, nesnesitelně tleskají, zatímco já mám prst v uchu. U někoho prostě vidíš, že je šťastný a vyklidněný, u někoho míň. Být politik znamená být u moci, ale nefunguje to ad absurdum. Každý je politik. Fenek loni missl finále kvůli plesu s koulí na noze (holkou). Jestli ho letos vyhraje, tak tomu bych říkal koule.

Slam poetry je, že teď je ten čas, i když vlastně žádný není. Ale jakože je. A pak se o tom mluví. Vlastně je, ale nijak zvláštní. Jen se zvláštním udělá. Jako svátek. A pak se žvaní. Svátek, který teprve získá opodstatnění. Svátek, který se hledá. Tim Postovit, po mém druhé skutečné jméno českého slamu tvářící se jako pseudonym, předvedl swag, se kterým ho Anatol razí na scénu. Vyhrál jeho Crossslam a v létě předskočil v Tiskárně na Vzduchu. Vasquez ho tam přirovnal k Parlamentním listům. To Postovita naštvalo, protože se považuje za anti. Lajnu myslel ironicky a Vasquez ji vyrval z kontextu. „Udělal ze mě nácka.“ „Je důležité v tom slamu zdůraznit, jak to myslíš. Ono na to slaměři často kašlou,“ říkám.

Kůs mu prý napsal omluvný dopis, že Vasquez je hater. Vasqueze mám rád, to jeho lechtání eg mě baví. Kdo se zasměje, prohrál. Aniž bych o incidentu věděl, stalo se mi to samé s Juráněm. V posledním reportu jsem napsal, že jeho slam byl lvl PL a proud freedom fighter byl proti. Postovit měl slam obsahově nabitý, ale formálně se přeříkával podobně jako jeho mecenáš Anatol vždycky na finále, o které letos prvně neusiluje, jak loni slíbil.

Postovit v backstagi jen seděl v křesle a chodil na cigárka. Četl jsem si jeho věci na internetu, je fakt dobrý. Na slam je ho škoda. Just kidding. V backstage byla super atmosféra. Artbar je vždycky hodně o backstage. Bylo to tam jako na divadle. Krásná sonda do slamerovy duše. Všichni mluvili artikulovaně, kulantně jako sociální agregáty. Hecování, seznamování bažantů s mazáky. Přítomnost. Pro její pódiovou gradaci bylo třeba proběhnout deset sekund dlouhou prázdnou chodbou (mrknout na šatnářku) do sálu.

Do druhého kola se dostali všichni mazáci, z nováčků jen Bradka. Loni tu debutovala, ale od té doby slamovala jen čtyřikrát. Vyhrála beta level kvali. Já jsem ve svém slamu akcentoval přílet vran, body bídné. Čekal jsem, jestli publikum vyšle někoho s vlídným slovem, aby si to u mě vyžehlilo a jo, zrovna nejhezčí holku v sále, haluz. Zas takové terno to nebylo, vylezlo z ní, že se jí líbili i ostatní. V létě dva měsíce stopovala. Je nezávislá.

Jenda byl důležitý. Slameři měli přijít o hodinu dřív (sic!), aby jim obšírně vysvětlil, co je čeká. Nezvolený kandidát za Zelené si do slamu naprojektoval zastupitelstvo. „Já jsem Zelené volila,“ řekla Kristýna. „Tak tos volila ho.“ „Aha.“ Deskriptivním stylem pokračoval i na pódiu. Diváci bod po bodu věděli, co se bude dít. Žádné překvapení nenarušilo poklidný spád večera v Artbaru Druhý pád zaplněném dychtivými členy, co chodí na slamy.

Byli spokojení, muži i ženy jak v publiku tak na pódiu. Brno je všeobecně takové spokojené město. Jenda moderoval spíš politicky, než poeticky, precizně až puntičkářsky, soudružsky. Vynikl lokální Fenek. Kloubí akční rádius pohybový i slovně obrazový. Gestikuluje jako televizák, na pódiu se pořád něco děje. Kromě jediné devítky dostal v obou kolech samé. Ve druhém dával variace na Sekorovy pohádky. Dětský pořad jako v Olomouci Slavíčková, ale pro pokročilé. Přídavek byl cestou po Brně, o něco výživnější než byla ta moje. Brněnští insideři vrněli nadšením. Řadil bych ho k Juráňovi. Podobná kadence a skill česat desítky. Akorát Jirka stojí, Fenek je nepolapitelný.

Výrazově výrazných slamů, klaunů bylo víc. Pete Šťovíček („To jméno bych si nechala,“ řekla bloncka) si říká Ing. Puding. Po vzoru doktora Filipitche ho moderátoři vyslovují inženýr Puding, ale podle mě je to správně Ing Puding po vzoru Midi Lidi. Parlamentně hajloval, pro jistotu levou rukou. Jeho projev připomíná Dr. Filipitche, ale Bob říkal, že Štovíček byl dřív.

Ještě lepší gradaci než Štovíček dal Štáhlavský. Marcel je týpek. Stál ve frontě na letišti, dítě řvalo. Přišly na něj střevní potíže nezvratitelného charakteru, brzy mu to lítalo z úst. Co může gradovat víc než zvracení? Krásně gradovalo gejzírem metafor a vygradovalo. Jak? Dítě bylo zticha. „Dobrá blitka,“ běžel jsem ho pochválit do backstage. Smál se. Jeden z těch slamerů, co se smějou vlastním vtipům. Ale je to k dobrému, podobně jako u Metoděje. Třetí místo.

Na druhé padla Adeladla. Loni po finále avizovala, že už soutěžit nebude, ale sliby chyby. Vyhrát nezvládla, ale kromě Fenka pokořila všechny muže. Posilněná, povíněná pozvedla atmosféru večera. U impra je důležité trochu zapomínat, být mírně viskózní, ale na chlastu to klouže. Musí to i drhnout, přirozeně. Zvláštní vzlíná z přirozeného. Místy kouzlila trochu nejapně, ale občas napnula plachty smyslu a nechal plout improslam flow, nebyl to jen ten improligový profiraft. Každopádně nebyla slow. Ve druhém kole se otočila zády a někdo měl říct slovo. První tři byla prdel, Karel a Karel.

V zákulisí říkala, že v Liberci někoho diskvalifikovali za to, že si mikrofonem čistil zuby. Strhla se menší diskuse na téma rekvizit. Jenda nepatří mezi zastánce tvrdého potírání. „Hození trička do lidí bych nechal,“ říká. Kristýna Nováková dávala o Praze. Jenda to označil za odvážné (v Brně). Kristýna si svůj text nepamatovala blaze, dávala dramatické pauzy i tam, kde to nebylo dramatické. Pro debutantku to bylo dramatické všude. Katarzí prošla i bez druhého kola.

Kůs se loni smál jak Klus, letos trochu stál. V Meet Factory je lepší zázemí. Na Flédě lidi chtěli sedět, museli na zemi. Sál menší, atmo lepší, slam bližší, jeviště vyšší. Krásná Karin se dostala z Ostravy jako loni Adeladla. Ta letos jen podporovala Dibitanzla, Dibadla nebyla celá finálová. Kdyby to dal Tukan dohromady s Karin, byli by Tukarin. Just kidding.

Ellen tu nebyla vůbec, bůhvíkde byla. Asi prostě přestala chtít jít publiku na ruku. Ve druhém kole podobnou zpupnost projevili Dr. Filipitch či Dave. To je dobře, dělat to pro sebe, pro prdel. Akorát když děláš slam poetry pro sebe, tak ji děláš proti sobě. Jdeš tam přece dávat, ne? Ondra dával, nadával. Když ji děláš jen pro pozornost, tak na ně sereš jak Klín. Na koho? Kdo je vlastně slam poetry? Já nebo oni? Slamer nebo publikum? Oni chcou, abys byl sebou a přitom rozhodujou, jestli je to dobré nebo ne. Ty si máš vybrat, jestli na to máš, nebo jestli se na to máš vysrat. Asi nad tím nemáš moc dumat, prostě dát, co máš. Nebo mít, co dáš? Máš moc, ale nezabředni v pýše. Někdo píše, mluví v břiše. The truth is out there. Up there. Upgrade. Ser na norm core, jde o all. Vol.

On dal, neuondal Hroudou, zabil Zemanem. Dave sevřel Svěrákem, Filipitch třema minutama. Ve druhém kole už to ale hráli sami na sebe. Hrabal na Hrad. Dilema finále. Když se na na to radikálně srozumitelné, odsýpající slampoetryové balení-valení vymňoukneš, zabiješ subtilní veš, nebo spíš myš, shitu známého pod jménem divácký zájem.

Jsi živnostník v prodejně, která ti patří. Trávíš tam svůj čas, pracuješ za tři, ale tváříš se, že bys tam radši nebyl. Lidi jsou tu kvůli tobě, plní tvůj akční plán, a přesto, nebo snad právě proto, ti vadí, že tu jsou. Připadáš si sám. Oni to vidí a koupí si jen, co nezbytně potřebují. Nerozšoupnou se u tebe jen tak z radosti.

Máš v hlavě jiný plán, osnuješ sen, ale nebudeš na něj mít peníze, protožes nehrabal. Ondra se dral, hádal. Přijal ten akt za svůj. Ten obchod je tak trochu Subway, ne tvůj. Jsi ale pobočka, do které lidi chodí kvůli tobě. Sníš o něčem vlastním, ale až to budeš mít, možná zjistíš, že je to až moc tvoje. Přítomnost vždycky chybí, proto se musí žít.

Svahilec si řekl, že už je (sám) víc než slam, že už je Bláhovec. Moc nadšeně nevypadal, když viděl finále bez sebe. Nic jako tohle není. Vydolovat šém správného textu, co tě dostane v public sexu blíž ke královně. Všechno ostatní je mříž.

Nezúčastněně prodával knihy, hřbitovy slov, místo aby hrabal přítomnost slov, balil se do slávy, kterou ještě nemá nehynoucí, kříž se dá stlouci jen ze dvou kůlů. Did you exchange a walk on part in the war for a lead role in a cage?

Je to o nápadu, pak o zpracování, pak o provedení. Všechny tři schody se musí poctivě odšlápnout. To se snadněji řekne, než udělá. Nic jako poctivý nápad neexistuje a přitom je to základ. Nedá se to nafingovat. Proto to možná Svahilec zabalil.

Chce to poctivě tápat cestou, která je cíl a přitom nemá cíl, protože cíl je Pak a ty musíš být Při tom, abys mohl jít, jinak se akorát dostavíš. Chce to vážit si sám sebe, ale nezvážnět pro žádnou utopii. Neutopit se v moři naděje, ale vzdát to pro prázdné nebe. Pro to krásné modré, co tam vlastně není.

V Divadle Hudby jsem před pěti lety poprvé poeticky slamil, smilnil s mikrofórem. Divadlo a hudba, ta slova přesně vystihují slam poetry. Ne jen číst, vlastně vůbec číst. Vidět a slyšet přímo v osobě básníka. To pro něj není lehká úloha. Svým vystoupením zpoza básně realizuje spíš postranní, nečestný úmysl. Když píše báseň, nechce být na očích, ale pak najednou chce. Sám proti sobě jde na pódium. Chce být na očích. Nevěří svým očím. The shit is happening!

Je výhoda, když se po výkonu ještě zjitřený může uchýlit do přechodného soukromí, zákulisní dekomprese. Překapat se přes filtr maskérského zrcadla zpátky na veřejnost, kde už je zase jen pěšákem. Neroztávat live, sám si užít chvíle odvalujícího se balvanu endorfinu. Pokračovat dozadu k baru, kde nikdo není, jen nějaká zbloudilá duše se ho ptá: „Tak co?“ S čajem se vrátit sledovat dění, kde už není v hlavní roli. Byl to jen sen. Pro slam se hodí i název výstavy, která se právě děje v muzeu o patro výš – Rozlomená doba (mimochodem zásadní). Avantgarda zpřed sto lety, kdy se lámal chleba. Toyen, Štyrský, Kupka, Čapek a další. Tři sta obrazů. Je tam i oddělení s názvem vizuální poezie. Problematické sousloví. Co to je? Co to není? Prý to tu do půl roku srovnají se zemí. Předposlední slam tady, brzo bude všechno passé.

Tramvaje, co jezdí kolem, dodávají místu potřebný drajv. Kostel naproti mu dodává potřebnou svátost. Slam je svátek slova. Na dohled Dóm, to zní dobře. Hned vedle tichá kavárna s výhledem ven. Přede mě se posadí dvě holky. Jedna se po mně dívá, druhá mě sklí. Teď to porušila. Omluvně se usmála, když její kámoška rozhodila do prostoru vlasy, aby je následně svázala do culíku.

Tak je to s psaním pořád. Něco napíšete a už to není pravda. Je to jen taková uklidňující kratochvíle. Psaní i čtení, kumulace moci. Fotí si dortíky s kafíčky. K nakousnutí, k nahlédnutí. Za nimi za oknem jde Jelen. Pak Hýsek s Uramem. Pak jedna zrzavá bohyně. Jsem vinař, novinař. „To je to nejhorší, co mohl Facebook vymyslet – šťouchnutí,“ říká ta s culíkem. Odcházejí. Uctivě mě ignorují, já bych je objal. Obě. Jdu vedle, kde to jede.

Klavik už sedí na pódiu a pouští hip hop. Praha. „Jediný, co je jistý, je, že na podzim bude padat listí.“ Chtěl bych být na slamu v Praze. Chtěl bych být v Praze na podzim. Ty holky jsou tu taky. Baví se u backstage s Francouzi. Škoda nevyužít rodilé mluvčí. V sociální bublině slamu je snadné se seznámit, slam je takové Thajsko. Koukají po mně nějaké Venuše, ale moc o nich přemýšlím.

Přichází Ondra Hrabal, pije kolu. Vypadá zdrble, vozí na zádech Výkon. Lumi je celá v černém jako červ, jen se zakousnout. Klavik po rapu pouští šustivé funky, šanson, pak šepot do beatů. Formuje očekávání v poklidném snění. „Ahoj Adame,“ leknu se Kunze, „napiš tam, že to je dnes nadstandardně mladé publikum. Asi kvůli tomu jazyku.“ Bzučí jako sršeň, ale má recht, píšu to tam. „Dane, mně je šestnáct,“ zní úplně závěrečná hláška večera zpřed divadla té s culíkem.

„Jdu pozdravit další lidi,“ odbzučí Dan. Lumi chodí sem a tam, pylně se učí. Dřív ty hrabací pochody dělával Ondra Hrabal, teď je klidný. Formu na finále už jen ladí. Ale klid před slamem nebývá předzvěstí velkého aktu jako pověstný klid před bouří. Tréma má beat. Postranní slamerský ruch dělí od publika sloupy. Lidi jsou pohodlně usazení v židlích, o všechna ta darmata se nemusí zajímat.

Bob se chápe mikrofonu, v poklidu zahájí večer. Našteluje hlasitost na „pokec před spaním“, žádné hokejové finále olympiády. Tenhle slam je navíc. Obvyklé chody duoslamu a kvali už jsme žrali, tohle je třešnička na dortu olomoucké slamzóny. Na plátno, na které se budou promítat titulky, se teď promítá Bobův stín. „Francie je jednou z Mekk slamu,“ uvádí v superlativním diskurzu.

Francouzi jsou jiní než Češi hlavně v tom, že když mluví, tak zpívají. My máme zpěv zakletý do zvukomalebnosti uvnitř samotných slov. Melodii moc nedáme. Na pódium vystupují dnešní VIP. Nenápadná dcera své matky dělající legrační pózy, když karikuje reklamu na webové stránky – francouzská mistryně z roku 2016 Gaëlle. Rozvážný vicemistr světa v rapu z roku 2017 po šesti sklenkách whiskey se rozohňující nad migrací (vítač) – plešatý charizmouš Maras a Nico Las vyprávějící kosmickou rychlostí o migraci i Vánocích – pouhý finalista. Na pódium přijdou jako první, ale startovní pole uzavírají. Ostatní dnes jen předskakují a poskakují.

Dalšími zahraničáry jsou Slováci. Joe Cocker na Woodstocku se skromně sklopeným zrakem, který řve tlumenou výmluvností – aktuální mistr sousedů Samčo. Raper, který do slamu přinesl více než stravitelnou formu jeho divočejšího bratra – Mišo Krakovský. Frantíci ničemu nerozumí, ale tleskají. Za Čechy je tu nepolapitelný televizák Fenek s fresh haircutem, který nahradil původně inzerovaného Svazijce. Ondra Hrabal je bez haircutu, oba jsou finalisté nadcházejícího finále na brněnské Flédě. Na závěr Lumi, mimozemsky splývající s černým pozadím. HysTerka rozdá čísla porotcům a Samčo, který si vylosoval debut může začít.

Dává, jak to glosuje Bob, neandrtálský slam. Tento cejch si slamer vysluhuje jak ovlaseným zjevem tak klimbavým projev a zběsilým hlasem. Říká něco o genderových červech, čelí vlastnímu spádu. Potácí se ve vírech své imaginace, jen performované, dnes nikdo neimprovizuje. (Bob ale druhý den píše: „Samčo dělá impro!“) Máme tu výkladní skříň, v čele vitríny Francouzi, ve kterých by se impra nedořezal. Samčo slamuje o údajném rozvratu na Slovensku, soudruzi si tam dávají nějaký samet. Ve druhém kole pak o chlebu jako určujícím ukazateli dějin. Je to opět výborné, tentokrát i konceptuální, z čehož si Bob sedá na zadek: „Hej, co to je za týpka?“ zeptá se po něm jen.

Za účinkujícími svítí bílé plátno pro francouzské překlady, jinak bílé plátno diváckých dojmů. Ondra Hrabal, hradišťské želízko v ohni. Kola ho zbrchala, s francouzskou nonšalancí požádá kamaráda Borise, aby mu měřil čas, jestli svůj slam Hrouda úpravami správně zkrouhl do tří minut. Má ho naučený dobře, hrabalovská poslechovka, ale na finále je to málo. Je to o Slovácku, odkud Ondra pochází. Vzhledem k jeho znalosti reálií to není pro outsidera dost srozumitelné, ne na první dobrou, není tam dost synapsí. Závěrečná aktualizace „a je to blízko do Brna“ to nezachrání. Druhý jeho text, diss mezi Zemanem a Masarykem odsýpá rychleji, přesto se i líp poslouchá. Chtělo by to k němu dodat rovnocenný slam. Hrouda won’t do. Jeho víra v rodnou hroudu se kryje s mou vírou v dobrý text.

Fenkův první slam je zábavný, těží ze vzpomínek na pohádky Ondřeje Sekory. I ve druhém textu „Chtěl bych být blbý“ zůstává u hmyzu. Jde o požár mraveniště, ale s přesahy do diskurzu postfaktické doby, kde vedou ne ti bez chyb, ale ti bez pochyb. Inspiruje se hlavně v diskusních fórech, což je u nás častý jev. Slam je virtuální, schovává se v internetu. Nejen, že internet odráží slam (události), ale slam taky odráží internet.

Metaforou požáru Fenek personifikuje Zemi rozpolcenou do blahobytu a čirého zoufalství. Je v tom cítit Tukan – v  sociálně kritickém obsahu i v kaskádovitých jednoslovných rýmových smyčkách. Svůj text aktualizuje, dává roli francouzským slamerům, jako by v něm byli vždycky. Vecpe se mezi ně na druhé místo, ve finále mu fandím. Je skromný a nepolitický (nepořádá slamy). Jeho reprezentace by přemotivované české scéně pomohla.

Top bychom měli, pojďme na ten druhý – Frantíky. První z nich je Maras, chronologicky i kvalitativně (i když skončí třetí a vyhraje Nico Las). V úvodní řeči říká, že jeho text se bude týkat nenávisti a imigrace a že neví, jestli to tady máme taky. Podobně jako Fenek svůj text aktualizuje, Okamurou a SPD. Okamuru zmiňoval taky Samčo, když vyjmenovával, kdo koho řídí. Okamura získal výsadní postavení, řídí ho prý Bůh. Je vděčným terčem lidové slovesnosti, snad pro znělost svého jména i hlasu.

Maras mluví fakt pěkně, intonuje, mění kadenci, nabízí více emocí. Má šarm, chvilkama připomíná Belmonda. Typ na hlavní roli. Domluvím se francouzsky, takže ignoruju promítané titulky. Snažím se zjistit, co ze slamu je univerzální v tom vizuálním projevu, a jakou roli hrají významy. Jde to, protože rozumím fakt hovno. Titulky ignoruju i proto, že na mě plátno v kontrastu s méně svítivým slamerem při střídání moc září (jsem světloplach). Ale je parádní vidět Frantíka v akci. Maras ty významy právě dobře nahrazuje podprahovou komunikací.

Nico Las je typ na vedlejší roli, a jako by si toho byl vědom. Stojí na castingu pro hlavní roli a snaží se, seč mu síly stačí jako kluk, který se snaží ukecat holku, na kterou mu síly nestačí. Nakonec se mu to obdivuhodným nasazením podaří. Text mi teď už chybí, je to vyloženě vypravěč, u kterého o slova jde. V prvním kole čerpal z migrace, ve druhém z Vánoc. Samospád zahraničních hostů je opravdu impozantní, jako by se venku víc žilo. Český slam by je chtěl dohnat, být jako oni. I tady se čím dál víc šlape na plyn, jako by to bylo hlavní kritérium.

Maras ale ukazuje i jiný rozměr. Je rychlý v tom, že střídá polohy. (Mimochodem, dvanáctého prosince se v Divadle Hudby koná čtení Porno i na Moravě.) Marasův druhý slam „Šest sklenic“ je pomalý, nechá vás vydechnout. I v tom prvním jsou rychlé jenom některé pasáže, jakoby na ukázku. Tím víc si je vychutnáte. Je to jako slovní cvičení, jako by hrál na hlas. Ne ve smyslu beatboxu, kde jsou hlasivky a ústa nástrojem, ale ve smyslu hlas plus význam, nebo spíš výraz. Jako by byl od sebe oddělený a jen se ovládal.

Na úvod prozrazuje, že ho čeští pořadatelé požádali o humorné texty (Klavika prý zase o funky dýdžejování). Nemohl sloužit, nejvtipnější text byl podle jeho slov ten první (který vtipný vůbec nebyl, ten naštvaný s Okamurou). Druhý slam o popíjení whiskey byl zase melancholický. Svou vědomou přítomnost na pódiu Maras dokázal i úvodními promluvami. Nikam se nehnal, dával si to. Chtěl po publiku, aby mu odpovědělo na dobrý večer bon soir. Učinilo tak unisono. Pochválil je, že je lepší než publikum francouzské. Získal si je, na pódiu byl někdo. Nico Las pak to bon soir jen přebral a druhé kolo uvedl jen dvěma zdviženými prsty a slovy „numéro deux“. Maras po slamu taky obstarával komunikaci s českými frankofonními diváky. Bavil se s těma šestnáctkama, zatímco Nico Las jen s Gaëlle.

Ta migraci neřešila, zvolila téma rodiny, své matky. Akcentovala Alzheimera a internet. Její přednes byl precizní, zaměřený na příběh. Beze slov mi moc neměla co nabídnout, taková školní. Všichni Francouzi vyzdvihovali témata z mediálního diskurzu, což je jeden z atributů slamového žánru. U nás se to děje taky, ale víc metaforicky jako třeba u Fenka. V tom je francouzský slam bezelstnější, český rafinovanější. Možná inspirace říkat věci na rovinu.

Zašitovaný všemahle těma myšlenkama jsem s cizinci ani neprohodil pár slov, nechal svou francouzštinu v passé komposté. Stál jsem před divadlem kousek od nich. Normální lidi. Bavil jsem se s Fenkem, chytrý člověk. Gaëlle po mně koukla, tak jsem řekl Fenkovi, že do ní jdu. Fenek že jasně a šel pryč. Já jsem pak do ní nešel, hlavu jsem věšel. Pěkně jsem sešel, prvně ani se slamery jsem sednout nešel, jen do auta sednout, muselo to přijít jednou. V sociální bublině své hlavy sumíruju support report, svoje stavy do zprávy o stavu světa – další věta.

Slam. Nasrat na přesahy do světa, český imprař rulezz. Nasrat na precizní připraře. Ve druhém kole bílé plátno mizí, na slamery se promítá reklama. Slam poetry, Innogy, FB, Babylon. Cry on, I feel creation. Mišo Krakovský je nemocný, opravdu mocně. Bob ho chválí, že v takovém stavu po práci sedl do vlaku a přijel dělat zábavu. To že je dnešní slam. Ano, slamer je tramp, kolonizátor. Ne někdo, kdo se nechá kolonizovat. Viděl jsem Miša nedávno ve Zlíně, ale teď v Divadle Hudby ho vidím mnohem líp. Hlavně slyším. Kolébá, volí podobně jako Gaëlle téma spíš rodinné než sociální. Jasně, rodina je taky sociální, ale víte, jak to myslím. Rodina je základ bubliny.

Mišo kašle, ale i nakřáplým hlasem podává solidní výkon. Střádá mikroby do spár mikrofonu, nikdo nic nepozná. Slamuje o své holce, žensky otevřený rozebírá pocity. Atak vlastní ješitnosti dovrší básněním o své dceři Lesance. Mladý otec má dvacet pět. Mišovy slamy jsou ty, do kterých se dá tančit. Nejen kvůli rytmičnosti, ale i podprahové bezstarostnosti koketního interpreta. Závěrečné vyhlášení Klavik graduje k orgasmu zase jedním euforickým flákem. Minule to bylo We are family, dnes Give it up. Na na na na na na na na na na ná. Baby, give it up, give it up, baby, give it up. (Give it up.)

Valtice, Podivín, Poštorná. Znám taky jednu z Lanžhot, ta je taky fakt hot. Břeclav je zrůda plná krásných holek. Procházka po Kuffnerově nábřeží zlepší dojem. Dyje dojemně teče, okna paneláků svítí. V Piksle se koná osmý slam místní scény. Je jí přesně rok.

Piksla je takový vagón, vlastně spíš housenka. Má červené kouzlo osvícených boxů a sympatickou barwoman, která mi dělá čaje do krýglů. V Hradišťském Míru měli před dvěma týdny tři sta lidí, v Piksle dnes devadesát. Je tu k hnutí, ale na prudké pohyby to není.

V Hradišti byl Svahilec, tady je taky Svahilec aka Svazijec. Dneska nešéfuje, je takový vyspale klidný, jakoby obyčejný slamer. Vzpomínám na jeho začátky v pražském Rock Café, kde vrazil na scénu se zátopkovským storytellingem. Lidi se po sobě zaraženě dívali, pak začali tleskat.

Po pěti letech nepřetržité akce fenotyp nekajícně exhibuje skill trhaným reportem z houbaření. Ani pauza nepřijde nazbyt, vyplní ji výrazem plným vědomého šílenství. Bezkonkurenční patos. Kuje železo, dokud je žhavé, v uplynulém ladovském týdnu natočil videoklip k Motorovým sáním. Slam jako song. „Já vím, úplná pičovina,“ usměje se a sklopí hlavu.

Druhým headlinerem měl být Tukan, ale sladkým slibům na poslední chvíli nedostál. Organizátor Martin Switcher sehnal adekvátní náhradu v Timu Postovitovi. Ten ač Pražák právě dorazivší do práce, hned flexibilně uvědomil zaměstnavatele a odebral se na jižní Moravu za příjemnějším melouchem.

Intim, jak mu říkám, ještě není profláklý, ale podle všeho brzy bude. Tukan je prouprchlický aktivista, Intim prokurdský. Za známějším kolegou nezaostává ani v indexu WPM (words per minute). Jeho slamy jsou i podobně nadité informacemi a konotacemi. V prvním slamu chce dívku na vážný vztah. Že nenosí růžové brýle dokládá četbou Těsnohlídka (mladšího).

V Blues pro Irák podává příklad informace, kterou ani pochopit nejde – přesný počet sirotků, kteří vznikli po jediném bombovém útoku. Hodně přes dva tisíce. Takové to číslo, na které podle psychologických průzkumů už emocionálně nereagujeme. Je to víc než jeden, takže pouhá statistika. Nebo svastika.

Dál od témat lidskoprávních blíž k těm běžnodenním zabrousí Sára. Když si na veřejných záchodcích v zápalu boje sednete na předpochcanou záchodovou desku, vlastně byste to taky nejradši hnali až do Štrasburku. Podobné zážitky Sára zpřístupňuje naléhavým tónem a peprnými výrazy. Oplývá příjemně sebevědomým projevem á la Ellen Makumbirofa. Studuje v Olomouci, kde je složité jím nenasáknout. Tamtéž se vzdělává moderátor večera Martin Switcher, který zas nasmrádl orgasmickým Bobem Hýskem. V některých chvílích připomíná jeho klon, dodává ale i neokázale skromný břeclavský swag.

Tady se to teprve usebírá. Narozdíl od Olomouce se tu slameři nesemení z výšky, ale z gymplu. Kouzelně frustrovaná Josefenka zakončuje svůj výstup radou: „Mějte rádi svoje vady.“ Hustý slogan shazuje jen to, že ho radí bezvadná ona. Jinak je to ideální slamová line – k srdci si ji může vzít každý. Při svém slamu nad ní výslovně zaplesá třeba Bruchowski. I ve mně se pohnuly ledy, když mě napadlo, že bych se mohl mít rád nikoli prost, ale včetně svých vad (řečeno Juráňem). Vnímavý DJ po mém slamu pustil Beckův hit, ve kterém se zpívá: „I’m a loser, baby, so why don’t you kill me?“ Nová verze by mohla znít: „I’m a loser, baby, so love me.“ Nebo spíš: „I’m a lover, baby, so lose me.“ „Čau, lásko.“

Po Josefence je další představitelkou břeclavského beatu Dívka s manadrinkou aka Agáta s červenou tečkou na čele. Jazykově bohatý slam úplně nedodala intonačně. Nezmocnila se ho tak, aby se stala textem, jak se říká. Sebevědomí jí nechybí, aspoň podle našeho důvěryhodného zdroje. „Ona všechno říká, jak to cítí,“ prozradil týpek, který s ní tančil na plese. To je druh sebevědomí dobrý pro impro, u textu je spíš na škodu. Člověk toho má spoustu v hlavě, co by rád řekl na rovinu, a přitom se musí sápat na horu textu. Rád bych DSM, jak jí říká Switcher, někdy spatřil jen tak honit mráčky po obloze.

Vystoupil ještě Šesták, organizátor mikulovského společenského života. Muž s vizáží čerta ze štědrovečerní pohádky osvěžil běžnou produkci význam-rým originálními hrátkami se slovy. Hodně je opakoval a nechával jen tak komunikovat mezi sebou.

Moderující improvizační slameři často provádějí večerem v duchu improslamu. Switcher připomínal zmíněného Hýska, který neslamuje, vybouří se vždycky v samotné moderaci – povídá o slamerech, žánru, scéně místní i celorepublikové a dodá, aby lidi přišli zas. Provádí kampaň. Switcher zároveň vědomě propadá okolnímu šumu, náhle prohazuje slova s lidmi z publika a awkwardně prozrazuje insiderské informace nijak nesouvisející s mainstreamem večera. To je vlastně jeho slam. Moderuje, když slamuje, nebo slamuje, když moderuje? Switchuje.

Můj slam byl o tom, že poezie nejde zachytit, takže o ničem. Kritika taky nejde zachytit, i tento report je o ničem. Všechno je to jenom marná touha po komunikaci. Někdo dělá poezii, někdo ji kritizuje, někdo slamuje, někdo se dívá. Příroda to rozdělila. Slamer dává pocity a publikum hodnotí, na kolik mu je věří. Kdo vám věří nějaké pocity, většinou vás chce dostat do postele. Všimněte si, že rodiče vám nikdy žádné pocity nevěří.

Čím víc vědomí, že pocity neexistují, tím víc poezie. Poezie se přestane projektovat do spojení a chápání, zůstane v ohnisku. Nemusíte za ní nikam chodit. Ve vší té stylizaci se poezie unavuje. Možná namítnete, že poezie je stylizace. Ale ne, poezie je tím, čím není. Je prázdnotou za slovy. Slova jsou od toho, aby se vyprázdnila. Fígl k odvedení pozornosti. Nechodím tančit, tančím tam, kde zrovna jsem.

„Mysl je jako padák, nejlíp funguje otevřená,“ řekl kdysi zpěvák Frank Zappa. Když se ale teprve chystáte skočit, je dobré si padák řádně spakovat. Český slam se škatulkování brání. Vládnou mu rozevlátí blázni. Každý si může myslet, co chce.

Slam poetry je sportovní literatura. Tam se dá řadit i autorské čtení, když se stane prostředkem společenského uznání. Někteří slam poetry považují za extenzi autorského čtení. Slamer je expresivnější, než autorský čtenář, svůj text uzpůsobuje okamžitému propojení s recipientem. Rekvizity má sice zakázané, ale papír může držet jako tahák pro deklamaci podobně jako politik při projevu. Slam poetry je něco mezi autorským čtením a politickým projevem.

Nejlépe slamer působí bez papíru, s prázdnou hlavou, když sdílí nikoli konkrétní sdělení, ale sám sebe a teprve hledá slova – když jde s publikem na férovku. Nechá papír, racionální paměť a mosty spadnout. Nesnaží se těžit z minulosti, spíš lehčit z přítomnosti. Je jen tady a teď pro tu strašně krásnou vteřinu zapomnění.

Slam poetry je svátek slova. Básníkem přece člověk není proto, že někdy něco napsal, ale proto… Že prostě je. A když už jednou je, měl by koukat, aby… Udělal báseň. Ne napsal, ale udělal – svou přítomností, tělem, hlasem, inspirací. Umí-li si napsat text, naučit se ho a ztvárnit na jevišti – všechna čest, ale to je divadlo. Chce-li dělat slam, ať ukáže drama bezprostřední tvorby, předvede, proč básník utíká ze života do textu. Ať je básníkem. Zjevením.

Slam není svázaný dekórem, jak by byl, kdyby se latentně vyžadovaly nějaké (mnou) nepsané zákony. Je to živý organismus, který své trendy možná obsahuje přímo ve své DNA a jeho dynamika je tak přirozená. Slam se nebere vážně, je to laboratoř slova a slávy, prostor pro experiment a klidně i exkrement. Byznys má tu výhodu, že zaručí slamerům honoráře a cesťáky. To napomáhá jejich sebeúctě, mohou se uvolnit, rozvinout, vystoupit z řady, osahat si pódium, odbourat bloky, narazit na nové. Člověk stvořením svého pódiového alter ega, svou dobrovolnou objektifikací přichází o společenskou bezprostřednost. Je vržen do náruče ostatním slamerům.

Vzniká komunita, zvláštní sorta. Něco mezi básníky, herci a politiky, ale ani jedno pořádně. Dvojnásobný mistr ČR Rimmer se se svou rolí vypořádal mottem inspirovaným esoterickými učeními: „Neexistuju.“ Když se někdo něčím stane, je těžké se tím odestát. Slam je droga, která svému uživateli potetuje duši jako Anatolu Svahilcovi tělo. Od dob svého vyvolení si na něj nechal dát hebrejštinu, sánskrt, koncentráčnické číslo, symbol dopravního podniku, logo slam poetry, obličej z kolumbijské bankovky a spoustu dalších tetováží, které uvážil jen napůl.

Bohdan Bláhovec se občas ze záznamu poetry slamu nechal vystřihnout. Tento „Boh“ českého slamu mě jednou zapřísahal, že o slamu nemám psát. Všechny své výhrady mám přetavit přímo do svého výkonu na pódiu. To je asi dobrá rada pro každého kritika, ale přijal jsem jablko od hada – pero od Boba Hýska, vedle Tomáše Kůse druhého průkopníka a pořadatele české slam poetry a taky překladatele Bukowského. Ten moje náhledy cení, pokud zrovna neútočí na jeho bludy, to cení zuby. Na Hýskovy olomoucké slamy jezdím jako honorovaný reportér. Píšu pak svého druhu slam, support report pro komunitu. „Kritiku potřebujem,“ myslí si Hýsek narozdíl od Kůse, který jede čisté PR.

Spřízněným žánrem slamu je rap, to je asi známé. Dalším spřízněným žánrem je punk se svou otevřeností a zálibou ve výstřednosti. K němu bych připojil i skateboarding, který se u nás vyvíjel ruku v ruce s punkem. Z „prkna“ si slam bere akrobacii a drive, provozují ho Viktor Hanačík nebo Honza Dibitanzl. Potom reality show, slamer by měl být ochotný ukázat vnitřnosti. To je ten pravý význam spojení slam exhibice.

Mánie z psychologického hlediska vzniká z potlačené vzpoury proti rodičům. Proti čemu se bouří český slam? Proti poezii, kterou chce být. Točí se ve vírech slov, topí se v utopii snadné dostupnosti, odráží se tempy rýmů. Kašle na styl a smysl, baží po přítomnosti a slávě. Extaticky se vynořuje v náhodné pointě, chce se jí chytit, ale kostnatí, staticky padá z piedestalu zpět do všednosti. Manická je i sebeprezentace slamu navenek – to, jak se vyžívá v superlativech. Každý je hned hvězda, akce se zapsala do historie, největší návštěva všech dob a podobně.

Slamer se buď shazuje, nepřipadá si dost dobrý, nebo se adoruje, když chytne vlnu. Tento infantilní přístup je známý z rapu. Vyznačuje se jím Dr. Filipitch, Rimmer pro jistotu neexistuje. Favoritem na příští titul je Tukan, který pochází stejně jako Dr. Filipitch z pavího kraje – Sokolova. Na slamu je něco patologického, ale i to je součást jeho kouzla. Dobře ho definoval pořadatel Jenda Perla, když uváděl jednoho svéráznějšího slamera, studenta Imaginace, který se zrovna prodíral davem na pódium: „Pusťte ho! To není blázen, to je slamer.“

Bob Hýsek se nedávno vyjádřil, že poezie je maso, zatímco slam je vývar. Tomáš Kůs si své poetické odkroutí v lyrických sbírkách, Hýsek to dává do debat se slamery. Žije s nimi, učí anglickou filologii a v úvazku má i slamový seminář. Znal se s Ginsbergem. Narozdíl od Kůse je ke slamové scéně kritický, i on se ale bojí riskovat. Na své akce do Olomouce zve jen ty, kteří se už dříve dobře umístili – textově zajištěné slamery, kteří nezklamou, ale taky dlouhé periody živořívají o stejném textu. Matadoři Kůs a Hýsek jsou se slamem od samých počátků, které se kryjí s počátky milénia, pořádají taky Anatol Svahilec, Dr. Filipitch, Ondra Hrabal, Martin Switcher, Pavel Oškrkaný a spousta dalších.

Kůs měl zprvu problém s jejich ironizujícím diskurzem, třeba eufemizováním slamu slovem básničky. Jednou taky zatrhl název akce SLAM POETRY SHOW s tím, že to je zavedená značka, za kterou zodpovídá on. Pod svá křídla bere jen prověřené akce pořádané úzkým okruhem spolupracovníků, žánr řídí jako firmu. Anatol Svahilec začal s pořádáním poetry slamů v různých nových českých městech, říkal si mafie. Dnes je Masarykem slamu a ze své pořadatelské činnosti vytěžil i diplomovou práci pro svůj obor Produkce, který studoval na DAMU. Když jsem ho viděl poprvé v únoru 2014 na exhibici v pražském Rock café, byl to nováček. Někdy si u nového slamera řeknu: „Jo, tohle je slam.“ Třeba u Tukana, když na olomoucké Slamasytce deklamoval Neoliberalismus. U Anatola jsem si řekl: „Ne, tohle je divadlo.“

Polovinu poetry slamu tvoří prostor, publikum a slameři, tu druhou pořadatel a moderátor, často v jedné osobě. Je to chlebodárce, který způsobem, jakým slamera uvede na pódium, určuje jeho náladu, potažmo výkon. U pevného textu na tom tolik nezáleží podobně jako vás netaktní barmanka nerozhodí, když jste přišli do kavárny ještě s někým jiným. Pro improvizátora je ale uvedení stěžejní, protože je tady a teď, sám. Prahu a Plzeň pokrývá Tomáš Kůs s moderátorem Martinem Vasquezem. Ten ke slamerům bývá přísný, jeho styl by se dal označit za hatemoderaci. Veselí na Moravě a Hradec Králové má pod palcem Pavel Oškrkaný, Břeclav Martin Schweitzer, Brno nezvolený kandidát za Zelené Jenda Perla, Ondra Hrabal to rozjel z Uherského Hradiště přes Valašsko až do Ostravy, Dr. Filipitch má západ Čech. Atmosféra se liší od města k městu. Moderuje se převážně tak, že průvodce večerem vybavuje slamery různými nálepkami. Je to ponižující test sebevědomí a koncentrace, kde silnější pes mrdá.

Někteří považují improvizaci a pevný text za dva odlišné žánry uvnitř žánru. Mezi imprem a „připrem“ je rozdíl asi jako mezi psaním propiskou a na klávesnici. To první je pomalejší, ale romantičtější. Improvizace je český originální vklad do slamového žánru, jinde na světě se nevyskytuje. Podobně jako jsme trampové a koloběžkáři, jsme i slamoví improvizátoři. Začal s tím Bohdan Bláhovec, který byl mistrem ČR v roce 2005. Špatně pochopil pravidla, myslel si, že se to musí vymýšlet za běhu. Jeho styl je dodnes ideálem – snoubí se v něm apel na aktuální politicko-společenskou scénu, úvahy o sobě samém a mesiášské vytržení. Vedle něj tehdy působil na scéně i Jan Jílek. Ten měl texty naučené, ale říkal je pomalu, takže vznikal dojem, že jde o improvizaci.

Ani dnes improvizátoři nechybí, většinou jde ale o představitele improdivadla nebo-li improligy (divadelní soubory se utkávají v soutěži, které se říká liga). Improligaři dostávají kritériu rychlosti, prostě pořád něco říkají, cokoli. Kouzlo improslamu tkví v možnosti sledovat protagonistovu myšlenku, její překvapivý, spontánní vznik. Slamer myšlenku tahá na svět pomocí rýmů, ale nedrží se zuby nehty žádné příběhové linie. Naproti tomu třeba improligař Daniel Kunz vrší situace ve stylu lucidního snění, myšlenku podřizuje příběhu. Jančí, mele pantem, jako by měl přijít konec světa. Fantasmagoří pod parou piva. Trochu zapomínat je potřeba, aby člověk mohl jít dál, určitá viskozita, ale pod vlivem alkoholu to někdy klouže až moc. Musí to i drhnout, přirozeně.

Zvláštní vzlíná z přirozeného. Adeladla myšlenku čas od času udrží, má to ale daleko do krystalické přítomnosti prosté spěchu, jakou uměl Jakub Foll. Toho dnes už nikam nezvou, protože po vypršení limitu pro své vystoupení na několika akcích odmítl opustit pódium a získal pověst podivína, je to ale vlastně geniální happening na dnešní poměry. Kromě Kunze a Adeladly loni ve finále improvizoval i Honza Dibitanzl. Nesnesitelnou lehkost vlastních myšlenek zatěžuje tím, že žádá od publika slova. Jde o improvizaci jen poloviční, protože dostává zadání.

Jen o pár bodů loni finále minulo Pana Václava. Ten nespěchá, pracuje s výrazem, často nic neříká, jen se tváří. Ani to ale není čistá improvizace, protože má vždy připravený koncept. Co je to čistá improvizace? Spontánní kooperace slamera s publikem a zároveň jeho aktivní boj proti vlastnímu zvěcnění. Ten konflikt vnáší do sálu zvláštní a – neopakovatelnou – jiskru, jakou měl Metoděj Constantine, když byl mistr. Je to zpřítomnění slamerových názorů bez předchozí redukce, jeho otevření se, přemýšlení nahlas, jak to ještě pořád někdy předvede Bohdan Bláhovec. V neposlední řadě to může znamenat i nedělat vůbec nic, nechat pracovat jen tu přirozenou energetickou výměnu, jak se občas mihne podvědomím Jakub Foll.

Častým jevem na slamových jevištích je pseudonym. Slameři do něj podobně jako rapeři personifikují něco ze své osobnosti. Svahilec svou mnohomluvnost – pomalejší recipienti mu mívají problém rozumět, jako by mluvil svahilsky. Předpřipravená entita dává svobodu být někým jiným, ten někdo jiný pak ale žije na úkor toho skutečného, na úkor přítomnosti, která vzniká interakcí s publikem a kterou je radost na každém slamu objevovat. Bohdan Bláhovec měl štěstí na jméno, které se k němu hodí i jako pseudonym, Jakub Foll se ve skutečnosti jmenuje Jakub Folvarčný, Tukan Netuka, Sudička Sudková, Rimmer Charvát a podobně. Z pseudonymu už většinou pro slamera nevede cesta zpět.

Vzhledem k jeho manické podstatě každému slamerovi hrozí vyhoření. Vyburcovaný adrenalinem nedokáže šetřit energií a vyčerpá se. Každý si někdy říká, že už by s tím sekl. „Nechávám si to teď proplout mezi prsty. Říct něco lidem, to určitě bylo důležité, ale pak jsem se zasekla,“ řekla dvojnásobná finalistka Ellen Makumbirofa v rozhovoru pro říjnový Tvar. Na pódiovém adrenalinu vzniká regulérní závislost a jako každou závislost, i tuto provází značná ambivalence. Přátelské slamové prostředí, kde člověk může být divný a úspěšný zároveň, se neopouští snadno.

Vůči stand-up comedy se slam vymezuje divností. Stejně jako ona i on využívá plnými doušky humoru, stand-upeři už se ale v divnosti tolik nevyžívají. Slam akcentuje určitou výstřednost, kterou ve stand-upu katalyzuje smích. To i ve slamu, často ji ale taky jen tak staví na odiv. Divní jsou Shylock nebo Viktor Hanačík, divnost s vtipností fúzují Anatol Svahilec nebo Pan Fenek, divnější než divnost jsou Jakub Foll nebo Pan Václav. Podobně jako vtipnost i divnost má své aha momenty. Fakticitou vtipnosti je smích, divnost signalizuje ticho, které není tak explicitní. Smích je vidět, šíří se, je změřitelný a přiřaditelný. Divnost není veřejně ověřitelná. Je individuální, niterná, nepřiznaná.

V pardubické kvalifikaci v roce 2013 nastala na prvním místě rovnost bodů a tehdejší moderátor Jakub Foll to vyřešil opravdu divně. Rozhodnout měl battle. Na rozdíl od jeho rapové formy při něm slameři vystupují každý zvlášť, samostatné výstupy pak normálně hodnotí porotci. Foll napřed chtěl, aby rozhodl nejhlasitější smích, pak ale kritérium spontánně změnil na nejtišší ticho. Výsledek byl samozřejmě absurdní. Doménou vtipnosti je katarze, u divnosti je to konflikt. Upřený, znepokojivý pohled. Upřený, ale upřímný? Vidíme člověka nebo loutku? Tvář nebo masku?

Myslí to s námi dobře? To je jedno ze zásadních dilemat slam poetry, od kterého je všechno ostatní spíš ventilem. Ticho je jako tma, divné ticho je jako dočasné zatmění Slunce. Vystoupí hvězdy, sny, světlušky, kočičí oči. Šoková intervence, na kterou divák dobrovolně nepřistoupil. Bodově ji neocení, jako kdyby se upřímně zasmál, ale dotkla se ho, zapsala se mu do paměti. O tom to je, zapsat se do paměti. Té obyčejné, lidské. Nechat přihlížející přičichnout k pachu šelmy zavřené v kleci Bytí, kterou v sobě všichni chováme.

Jsou dvě fáze-verze básníků. První je Morrison nebo Rimbaud, čiré vědomí dítěte kadícího zlaté perly. Po odrostení z daného věku buď začne dělat něco jiného, básně už ho nezajímají, nebo zemře v duchu hesla: „Live fast, leave young.“ Nedokázal se smířit se ztrátou střeva, chtěl srát navždy. Je třeba zahájit druhý životní cyklus básníka skrz uvědomění si vlastní smrtelnosti, aniž by ho to stálo život či poetický cit. Ne-vyrůst jako Buk, stát se vědomým dítětem, uchopit poezii rozumově. Má červené šaty, krásné dívčí tělo v nich a unavenou tvář. On tasí šrajtofli a táhne ji k baru. V náhlém popudu dává přednost tělu.

Pořadatel Bob Hýsek v anotaci na zadním obalu sebraných slamů Anatola Svahilce píše: „Anatologie Přece se to nevyhodí není žádný laciný recyklát, nýbrž papírový pomník trvalé udržitelnosti svérázného vypravěčství a praštěného humoru.“ Já bych řekl, že to laciný recyklát právě je, „pomník trvalé udržitelnosti“ je (možná záměrný) protimluv a celkově megalomanství, které českou slam poetry prostupuje a stravuje. Bobův citát je jako spousta slamových textů – sebestředný, velkorysý k sobě jako dítě, které si hraje a vyžaduje pochvalu.

Když je takových textů plná kniha, trochu to přebobtná. Když už se slamer cpe na papír, měl by slamovat s perem v ruce. Na papíře se taky dá slamovat, bez myšlenek na to, že to pak budu muset říkat. Slam prose. Anatol píše výborně. Rád jsem jednu dobu obědval jeho fejsbukový román na pokračování z pobytu v Ghaně. To byl krásný exemplář slamové prózy, něco na způsob Kerouacovy beatové prozodie. Jinak jsou u Anatola jeho slamy neoddělitelné od jeho překotné dikce a tlampačového hlasu. Číst je, je jako číst scénář filmu, který jste už viděli. V duchu to čtete jako on. Může to být dobré k dohledání toho, co jste při performance přeslechli, ale kouzlo slam poetry tkví i v tom, že si z přítomnosti svou pozorností a nepozorností vytáhnete neopakovatelný tvar, který je jenom váš.

V květnovém Hostu vyšel článek Kulturní vetřelec, ve kterém Jiří Trávníček připomíná, že původně byly psané texty používány jen ke skupinovému čtení. Pořádaly se literární grupáče. Tak zvané tiché čtení přišlo až dlouho po nástupu knihtisku. V tom se slam vlastně vrací ke kořenům. Ohání se autenticitou, neopakovatelností, komunitou. Vydávání slamů je degradací a slabostí slamera, který podlehl falešnému volání věčnosti. Tímto podléháním a nahráváním je dnes slam prolezlý. Ztrácí původnost, duši. Panuje představa, že čím bude proslulejší, čím víc lidí bude chodit, tím bude lepší.

Anatol je šedou eminencí této propagandy. Přes její síto se přecedí jen silná ega, méně soutěživé introverty odrazuje. Na závěr žádného slamu nezapomene zaspamovat výzvu k lajknutí fejsbukové stránky. Na podzimní mistrovství vyzývá k „hojné účasti“. Představa družby s přihřátými, infantilními klauny spoustu lidí odpuzuje. Co má co k čemu vyzývat?

Kvalifikace mistrovství ČR je nejlepší platformou pro free style. Může se tam přihlásit, kdo chce. Nemusíte se pořadatelům snažit zavděčit za honorář. To nemusíte ani tak, ale stejně vám v hlavě straší autocenzor vkusu. Na to, abyste peníze v rámci osobní svobody odmítali, jako to na čteních dělával praotec slamu Allen Ginsberg, nemáte gule. Kdo nebere, okrádá svoje ego. Kdo bere, okrádá duši. Konflikt ega a duše bere moc energie. Přitom když nejde o život, nejde o nic. O tom by mohl být dobrý slam.

Slam je o tom, aby člověk říkal, co si myslí. Samozřejmě je otázka, co to znamená, říkat, co si myslím. V ideálním případě by měl člověk hovořit oproštěný od svých emocí, a tak atakovat přítomnost. Takto oproštěný pak ale neřekne vůbec nic. S tím mám v poslední době problém. Idealita se slamem nemá nic společného, bez emocí to nejde. V poslední době mám blok vařit z vody ze strachu, že budu vypadat jako Switcher.

Razí masochistický přístup – rozkoš z toho, že to nechytá, z trapnosti. Masochismus provází sadismus. Na Duoslamu ponižuje Kejmi a tváří se, že na to má právo, protože ji to naučil. Chodí po gymplech a zasvěcuje potěr do slam poetry, v poslední době s Ondrou Hrabalem. Pořádají slamy, místo aby se soustředili na slova. Mezi pořádajícími slamery jsou taky Dr. Filipitch, Anatol Svahilec nebo Pavel Oškrkaný. Samí naučenci, Switcher zpočátku budil impronaděje. Bob ho překřtil „Bláhovec na koksu“.

Bob ví, proč sám neslamuje. Hrabal a Switcher vyšli z jeho kurzu, teď se po něm opakují. On je ale učitel od přírody, taky má nějaké zkušenosti. Dal si jointa s Ginsbergem, to by samo o sobě stačilo. Oni si myslí, že stačí absolvovat kurz. Jsou jako Sebastian Kurz, který statečně kritizuje Putina, ale je to jenom divadlo. Má to být reality show. Divadlo se z reality show stává, když ho pohltí peníze. Možná je divadlo vývojovým stadiem reality show, podobně jako je podle jedné teorie fašismus vývojovým stadiem demokracie. Momentálně je slam divadlo. Všichni jdou na pódium jako před kameru. Vynoří se vyšnoření a perfektně zaoblení se divákovi skotoulí do dlaní.

Byl jsem na filmu První člověk o Neilu Armstrongovi. Měsíční trip mi přijde jako dobrá metafora slamu. On to slam byl, ale tak atmosférický, až metaforický. Sledoval ho celý svět, takový pocit má i slamer. Svět měl pocit, že je tam s ním, takový pocit má i divák. On byl někde úplně v prdeli, takový pocit má slamer. Bylo to tam neopakovatelně krásné. A taky pořádné psycho. Byl tam jen chvíli, měl nachystaný text: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“

Ta hláška krásně symbolizuje slamovou situaci jak v přítomné, tak věčné rovině. Spojuje osobní a kolektivní, dokonalá báseň. Že vlastně pro něho je to jen jeden z mnoha kroků, co udělal na té cestě na Měsíc a lidi vidí jen to finále. Vnímají to jako sen, magickou přítomnost. Je to o vnímání jednoho člověka druhým, slamera publikem. Slamer tě bere na trip někam, kdes ještě nebyl. Spočine bezbranný a ty si na něm představuješ sám sebe. To je metabolismus slamu.

Už asi nemůžu prostituovat svou poezii. Slameři jsou povrchní pozéři. Slam je jako fejsbuk. Abys to mohl dělat, musíš je mít v přátelích. Musíš lajknout stránku Slam poetry CZ. Lidi lajkují a exhibují na zdích se svýma názorama a fotkama. Attention whores. Neexistuje slam bez události na fejsbuku, to by nebylo ono. Stejně jako fejsbuk tě slam svou iluzí společnosti izoluje od lidí, zpředmětní tvou upřímnost. Izoluje tě iluzí, úplně tě zhaluzí.

Slam je žít tak, jak bys chtěl. Slam je procitnout do plynutí času. Na chvíli, slavnostně a jenom rituálně, protože doopravdy to nejde, to by se člověk zbláznil. Je mu souzeno žít mimo čas a jen se ho občas dotknout nebo žít v jeho blízkosti, přítomnosti. To je slam. Switcher se mi v prvním kole v Olomouci líbil, velmi. Akorát v reportu jsem zrovna řešil tu jeho rekvizitu. Ve druhém to bylo bez rekvizity, ale zase už i bez kvality. Moc se snaží zavděčit. Já taky. Já si na něm řeším sebe. Já se moc rád nemám. Nebo mám, ale dávám si tvrdý režim.

Na jeho výkony má možná vliv, že má dominantní ženu. Není s ním, ale v Břeclavi. Na telefonu. V tu středu pořád něco řešil a tvářil se ustaraně. Hrabal dost pookřál potom, co odkopl Lumi. Teda až po období truchlení. Ono to publikum je do značné míry ženská. Správný slamer je oddaný publiku. Je to jeho Volk(a). Třeba Herr Filipič. Metoděj metal blesky i se ženskou, ale tam bylo zároveň děcko. Když už má slamer ženskou, je lepší, když k ní má i děcko. Jenom ženská, to je moc intenzivní. I když třeba Tukan je intenzivní i s Filipičovou ségrou na krku. Ale vlastně nedělá impro. Publikum je ženská jen pro impraře. I když Kunz je čerstvě ženatý a jeho výkon se spíš zlepšil. Ale Kunz dělá jiné impro. Předstírané.

Improliga mě nebaví. Povrchní tempo, exhibice energie. Nerozvíjí myšlenku, kumuluje situace bez ladu a skladu, lucidně sní. V tom byl dobrý Kvádr, dával různé hlasy a tak. U Kunze se mi líbí práce s publikem, ty zábředy do rádoby improvizace tolik ne. Slamovou improvizaci vidím spíš jako zpřítomňování reálných myšlenek a názorů slamera podle toho, jak to z něj vytáhne atmosféra a lidi. Ne podle slov, které si vyptá. U Switchera mě dráždí to vyptávání slov. Improvizovat na nějaké slovo, to už není improvizace. To je zadání.

Improvizovat se má na ducha doby, střílet na slunce, jako když se člověk modlí. Nebát se nudit, nehrotit to na svůj dojem ze sebe, protože dojem diváka nejde vypočítat. Pak člověk hrozně utíká z toho okamžiku. Vysákne ho paranoia. Improliga je fikce, improslam je autobiografie. Autobioverbalie.

Jen on, one and only Svahilec. Dneska se to ve Zlíně jmenuje Anatol hodinu mele slam. Není to tak úplně slam, spíš storytelling. Zdravě agresivní, to slam bývá, ale spíš, než poezie, je to vyprávění, vypravěčství, zátopkovské, neúnavné příběhy s rýmy, vysněné s brkem a inkoustem a ústy v permanenci, lepší i horší věci, nehmatatelné iluze prodejné v knize, vydal už dvě Emu mele maso a Přece se to nevyhodí. Profesionální komediant, Karel Gott slamu neodmítne muže ani ženu, i když vyslechnout musíte spíš vy jeho. Jehova křižuje zemi Českými drahami, svůj vlastní mouderátor i manažer. Živí se tím, i když asi méně žere, než mluví. „Klokotá eskalátor, klokotá by lidi výš či níž někam popotáh.“

Ve Sklepě 33 je to slam v tom, že přišli fajn lidi všech věkových kategorií, až na ty staré. Anatol má zpoždění, barmani jsou nervózní, ale pak dorazí. Rozrazí dveře a zvláštní směsí uvolněného chvatu situaci zklidní. Chlácholí i láteří už od dveří, jarní povodeň kalí ztuchlé zlínské vody. „Ty neplať, stejně napíšeš report,“ tipuje mě. „Já jsem ani nevěděl, že dneska jsi. Přišel jsem na čaj,“ bráním se. „No, však to je výborné. Jdu si pro pití, nechceš něco?“ „Černý čaj.“ Nese mi ho, sám má kolu. „Tak dík moc.“  „Nemáš vůbec zač.“ Holky, po kterých jsem předtím pokukoval, mě sledují s větším respektem, když mi hlavní hvězda donesla hořký mok. Klesá mi hladina B-komplexu. „Ale nedávej to prosím tě moc nahlas.“

„Slyšíte mě i na baru?“ ptá se Anatol a dává bez mikráku, dávkuje akutní A-dávku. „Víc se tak soustředím na vyslovování, takže na tom vyděláte,“ rozbíhá svou one man show. Spíš, než stand-up, je to run, průlet vesmírem slovních hříček, ze kterých chytáš jen každou pátou, pocit míjení je ale neméně opojný. Sdílíš úsměvy s publikem, ale zároveň nevíš, čemu se přesně smějí. Někdo sedí zaraženě přehlcen. Člověk se nesmí snažit vědět všechno, jen střídmě odchytávat sushi z pásu. Je to meditace-Kameňák. Lidi mají nahozeno, a když vlásek zabere, rozesmějí se. Někdy explicitně (třeba u názvu „Vincent van Pedagogh aneb Neposloucháš“), jindy rozpačitě.

Anatol jede a člověk žasne, že si to všechno pamatuje. Anatol jede a pamatuje si to. Nepřeříkává se, i když chvilku trvá, než se dostane do rytmu. Chvilku se loudá a chvilku předbíhá svůj text, než se zkonsoliduje. Mezi výstupy pak baví průpovídkami, snoubí připravenost s improvizací. Jeden slam je o tom, jak se Češi v historii vojensky nebránili, i když možná měli, jiný o tom, jak nechtějí slyšet o uprchlících. Nedávno jsem četl o imunitním systému člověka, který když nemá dost příležitostí, jak se vybít, realizuje se na něčem neškodném, třeba na pylu a vznikne alergie. Buňky spouštějící alarm jsou na bázi bílkovin, jmenují se cytokiny. Nudí se a prudí, protože za ně všechno zastanou antibiotika. Antibiotika by se měla užívat jen s mírou, ale kdo dneska něco dělá s mírou?

Anatol určitě ne. Řítí se svým vymezeným prostorem, je to sportovní výkon, výron, co se z něj snáší. Na talíři se vrší jitrnice slamů, které tlačí do střívek divákova zájmu. Při slamu o tetování už má sundanou polovojenskou bundu a na sobě jen tričko, takže odhaluje některá ze svých četných modrých děl. Jednu paži má omotanou fólií, pod ní čerstvou tetováž půlměsíce od nějakého Adama, u kterého ve Zlíně spí. Nenápadně na ni upozorní tím, že ji schová za záda, když kritizuje antiislamismus. Ve slamu Supermarket punk se stylizuje do ukrajinské prodavačky s perfektním přízvukem, opět zdařilá satira. Je tu rytmický Metronom, ve kterém klokotá eskalátor. Lidé, kteří nevěděli, na co jdou, hledí s otevřenými ústy a šeptají si slůvka uznání.

Jeho Zlíňané Anatolovi rozumějí. Je ze čtvrtiny Zlíňák, jeho babičku ale po válce vykázali do Krnova, aby osidlovala pohraničí. O tom si povídáme pak, Anatol je pořád rozjetý jak vlak, nenechává věci vyznívat, zobecňuje je, zařazuje, rozvádí, chrání si slovo nevypočitatelným očním kontaktem jako hokejista puk. Občas by člověk chtěl něco podotknout, nesměle hladí prsty kolt. Musí se odvážnit, rozvášnit. Ve volné milisekundě, když přehazuje výhybku, vyhrknu, že moje babička v Krnově žila taky. Ale před válkou. Před Zlínem. I tak je to slušná náhoda. Slušná pointa. Následující přestřelka jich přinese ještě přehršel.