Archiv autora: Adam El Chaar

Zbytky

Loni se na mě usmálo štěstí a v jedné soutěži jsem vyhrál všech devět ročenek Nejlepších českých básní. Odložil jsem je do knihovny. Za nějaký čas mi vyhořel počítač. Vzniklo okno. Všechny jsem je prostudoval. Byly to hezké noci. V tématických esejích editoři přicházeli s interpretacemi fenoménu poezie. Prali se i s aktuálním kontextem. Nechyběly praktické příklady z produkce daného roku.

Do té doby pro mě poezií bylo cokoli napsané v patřičném rozjitření. Nejlepší české básně naznačovaly, že by poezie mohla být i vědou. A přikládaly vstupní skripta. To ve mně vzbudilo nepřekonatelný odpor, ale počítač byl na troud, tak jsem četl dál. Upřímný zájem editorů o věc a básně snoubící uchopitelnost s tajemností mě nakonec přesvědčili, že rozum a poezie nemusejí být v rozporu. Vnitřní dítě sice přestane řvát, ale to neznamená, že je po něm. Vznikne prostor pro komunikaci. V intelektuálně krušném předvánočním čase na sklonu roku osmnáct jsem v knihkupectví náhodou narazil na desátý exemplář. Neomylně jsem s ním mrskl do košíku.

Nakladatelství Host navazuje na americký formát Best American Poetry, který vznikl v USA v roce 1988. O pár let dříve za velkou louží začala i slam poetry. Obě platformy mají společné to, že poezie v nich podléhá hodnocení. Olej do ohně přilévá kontroverzní název věrný původnímu formátu. Nejlepší české básně. V naší švejkovské subkultuře působí hloupě sebevědomě. Vždyť nejde o kaviár toho, co se urodilo daného léta, ale o docela normální básně vybrané dvěma lidmi s určitým pohledem na věc. „Pojďme se zamyslet nad tím, co to je báseň a dát si pár příkladů toho, co by nemusel být úplně šunt,“ mohla by znít nekonfliktní anotace. Ale zase by chyběl ten krásný flame.

Předposlední sbírku Tomáše T. Kůse Nevinní jsem získal jako cenu na jednom poetry slamu, na kterém jsem vystupoval. Podle jména (normálně se píše bez toho T) jsem myslel, že ji napsal jeho otec, taky Tomáš, od kterého jsem předtím četl několik reportáží z poetry slamů. Bylo na nich znát, že se v poezii vyzná, díval se totiž na slam poetry skepticky. Jednoho dne mě slamerka Ellen Makumbirofa vyvedla z omylu: „Ne, Nevinné napsal Tomáš.“ Na webu Ravt jsem si pak náhodou přečetl pár úryvků z jeho chystané sbírky Mělké jámy. Řekl jsem si, že ji musím mít.

Karel Škrabal a Bořek Mezník jedou na stejné vlně. Mezník boří svou prázdnotu, Škrabal se škrábe na přecitlivělé duši. Ránu si ještě rozdírá. Když dva souputníci píší podobně, jeden z nich je většinou otcem toho stylu. Takové přátelství je někdy bludný kruh. Jeden podvědomě píše pro druhého. Vzájemně si píšou uvnitř toho stylu. Jejich slova i témata se v literárním kosmu přitahují. Mnohému ze svých textů rozumějí jen oni. Nechávají si různá znamení. Mluví sprostě. Znám to, taky jsem tvůrcem stylu.

Poprvé jsem před deseti lety publikoval v Tvaru. Můj souputník rok po mně. Božena Správcová mu napsala, že je to nejlepší báseň, jakou kdy četla. Píše lépe, než já, naštěstí už jenom fotí. Tvůrce stylu bude vždycky cítit určitou tíhu, víc se drát na světlo. Škrabal pendluje mezi Kavčími horami a Bubenčí jako lanovka-funkce. Vozí na ramenou celý svět, vlastně dva světy. Tři světy. Osobní svět, mediální svět a Svět. Ale je to džob. Je to jméno. Vzdát to? To by šel člověk sám proti sobě. Místo aby hořel pro osobní invenci, poznává veřejné v nekonečné spirále. Psaní je mu stále vlastní. Věří, že je to pořád možné. Být básníkem. Někdy se mu to daří. Doufat-nezoufat.

Všechno si samozřejmě nepamatuju, i když teď, jak o tom píšu, nějaké nové náznaky, respektive staré, se vynořují. V tom tkví šílenost retrospektivního psaní. Je to jako kopat do podvědomí. Řízená, vědomá autohypnóza. Sny utkví v hlavě víc, než některé reálné věci. Sny jsou s realitou rovnocenné. Ovlivňují nás úplně stejně, přestože se staly jen v našich hlavách. Možná právě proto. Sny mají jinou frekvenci a tady si akorát jeden vyrazil na výlet do reálu. Aby bylo jasno – tím, co se dělo, jsem byl opravdu ztrápený. Chápu, co cítí psychotici a schizofrenici, kterým komplikují život nereálné věci, reálné jen v nich.

Všechny nás ovlivňují ty naše vnitřní chaosy, pochody a nedorozumění. Většinou jsme schopní je bagatelizovat, ale nikdy je úplně neumlčíme. Nenaučíme se je umlčet, spíš se jimi umučíme. Když se snažíme popřít ego, vznikne akorát jeho opak – nego. Negace je to, co nás žene vpřed. Uvádět věci na pravou míru. Ten pravý zen je možná ego. Durman pustí naše vnitřní démony ven. Možná tím aktivuje vnitřní šamany. Všichni plujeme v takovém zvráceném proudu emocí a představ. V pavouku. V počasí.

Na You Tube je reportáž nějaké regionální televize s názvem „Zdrogovaní durmanem mlátili záchranáře“. Týpci si zavolali záchranku. To lidi po požití durmanu dělávají. Účinné látky se vstřebávají rychle, takže výplach žaludku bývá pouhou formalitou. Může jim to ale zachránit život, pokud se dostanou do respirační paralýzy, případně kómatu. To si ale zase většinou už nic nezavolají. Klukům v reportáži to pak nějak najelo a záchranářům se bránili. Mlátili a kopali kolem sebe hlava nehlava. Specifika durmanové intoxikace v reportáži vůbec nejsou zmíněná. Typický příklad povrchní žurny, která nejde do hlubších pohnutek. Týpci byli pohnutí durmanovým dramatem, o kterém se nikomu ani nezdá. Agresivita vyplynula ze zmatku a strachu, skopolaminové nakopnutosti-napnutosti. Lidé se sklony k agresivitě by se durmanu určitě měli vyhnout. Ale to všichni, i beránci.

A to je ta krásná země, planeta Země, domov můj. Ledy tají na pólech a na lučinách už není tolik motýlů, protože je sečeme. Kosíme živočišné druhy nevybíravým blahobytem. Ládujeme do sebe její plody, spalujeme uleželý hermelín její ropy v automobilech svého sebezájmu. Jsme na ní přisátí jako paraziti, jako by nám patřila. Ale to my patříme přírodě. Ona by nám i patřila, kdybychom se k ní chovali slušně. Máme moc, ale spíš než o ni nám jde o hrubý domácí produkt. Abychom měli víc než oni.

Ve svých tělech nosíme spousty parazitů, ale uchytí se jen ti, kteří nám něco dávají na oplátku. Naše moc se obrací v nemoc honby za inovací, rozmnožováním majetku. Nemoc hoňby, hromadění harampádí. Konzum je vlastně duchovní záležitost. Nejde o věci, ale o zážitek z každého nového nákupu. Každý nový šém dodává nový status. Peníze jsou v náboženství jménem kapitalismus tvůrčí energií. Jsou kanálem k zážitkům, mohou se ale zaseknout i na vlastním shromažďování.

Duchovním ekvivalentem peněz jsou jídlo nebo oděv, obyvatelé spodních pater Maslowovy pyramidy lidských potřeb. Když je distributoři nemohou přeměnit na cash a projde jim trvanlivost nebo vyjdou z módy, vyhodí je nebo spálí. Institucionalizovaný hřích. V sousedním Německu už existují i obchody s prošlým jídlem, ale to je jen kapka v moři. Ekosystém je stejně nevyzpytatelný jako ten tělesný. Všechno v něm souvisí se vším. Když to někde bolí, problém může být úplně jinde. Není samozřejmě všem dnům konec. To zdaleka ne.

Armstrong slam

Když jsem loni v soutěži Hosta vyhrál všechna dosavadní vydání Nejlepších českých básní, byl jsem samozřejmě rád, i když do té doby jsem jimi spíš pohrdal. Štěstěna mi je poslala do klína, tak jsem se jich zhostil. Jeden výbor je pouhým ucáknutím, devět už slušným výronem. Při jejich studiu jsem nahlédl, co to je kriticky uznávaná báseň. Hodně mi daly tématické eseje. Každý editor v nich přišel se svou interpretací fenoménu poezie a popral se i s dobovým čili současným kontextem.

Můj pohled na poezii se změnil, nebo spíš rozšířil. Začal jsem ji brát jako žánr. Do té doby pro mě bylo poezií cokoli, co člověk napíše v patřičném rozjitření. Teď jsem viděl, že poezie je i věda. Někdo se tomu může vysmát a jít dál vlastní cestou pěšky jako Rimbaud. Nic proti tomu, ale já jsem naskočil do vlaku diskuse. Nejlepší české básně jsou dobrými vstupními skripty.

Jsou dvě fáze-verze básníků. První je Morrison nebo Rimbaud, čiré vědomí dítěte kadícího zlaté perly. Po odrostení z daného věku buď začne dělat něco jiného, básně už ho nezajímají, nebo zemře v duchu hesla: „Live fast, leave young.“ Nedokázal se smířit se ztrátou střeva, chtěl srát navždy. Je třeba zahájit druhý životní cyklus básníka skrz uvědomění si vlastní smrtelnosti, aniž by ho to stálo život či poetický cit. Ne-vyrůst jako Buk, stát se vědomým dítětem, uchopit poezii rozumově. Má červené šaty, krásné dívčí tělo v nich a unavenou tvář. On tasí šrajtofli a táhne ji k baru. V náhlém popudu dává přednost tělu.

Kontroverzi kolem Nejlepších českých básní má na svědomí hlavně ten název, zbytečně provokativní, schválně provokativní, proaktivní. Třeba Almanach Host by tolik pohoršení nebudil. Vždyť nejde o kaviár toho, co se urodilo daného léta, ale o docela normální básně vybrané vždy dvěma lidmi s určitým pohledem na věc. „Pojďme se zamyslet nad tím, co to je báseň a dát si pár příkladů toho, co by nemusel být úplně šunt,“ mohla by znít nekonfliktní anotace.

Nakladatelství Host navazuje na americký formát Best American Poetry, který začal vycházet v roce 1988 v USA. Zhruba ve stejné době za velkou louží vznikla i slam poetry, další platforma, kde poezie podléhá hodnocení. K nám ji v roce 2003 na festival Poezie bez hranic přivedl spolu s Jaromírem Konečným a Martinem Reinerem také redaktor Hosta Miroslav Balaštík. V roce 2009 v Hostu vyšla první česká básnická bestofka. S trochou konspirace lze toto nakladatelství označit za trojského koně amerického brouka. Popularizátora poezie, chcete-li.

Pořadatel Bob Hýsek v anotaci na zadním obalu sebraných slamů Anatola Svahilce píše: „Anatologie Přece se to nevyhodí není žádný laciný recyklát, nýbrž papírový pomník trvalé udržitelnosti svérázného vypravěčství a praštěného humoru.“ Já bych řekl, že to laciný recyklát právě je, „pomník trvalé udržitelnosti“ je (možná záměrný) protimluv a celkově megalomanství, které českou slam poetry prostupuje a stravuje. Bobův citát je jako spousta slamových textů – sebestředný, velkorysý k sobě jako dítě, které si hraje a vyžaduje pochvalu.

Když je takových textů plná kniha, trochu to přebobtná. Když už se slamer cpe na papír, měl by slamovat s perem v ruce. Na papíře se taky dá slamovat, bez myšlenek na to, že to pak budu muset říkat. Slam prose. Anatol píše výborně. Rád jsem jednu dobu obědval jeho fejsbukový román na pokračování z pobytu v Ghaně. To byl krásný exemplář slamové prózy, něco na způsob Kerouacovy beatové prozodie. Jinak jsou u Anatola jeho slamy neoddělitelné od jeho překotné dikce a tlampačového hlasu. Číst je, je jako číst scénář filmu, který jste už viděli. V duchu to čtete jako on. Může to být dobré k dohledání toho, co jste při performance přeslechli, ale kouzlo slam poetry tkví i v tom, že si z přítomnosti svou pozorností a nepozorností vytáhnete neopakovatelný tvar, který je jenom váš.

V květnovém Hostu vyšel článek Kulturní vetřelec, ve kterém Jiří Trávníček připomíná, že původně byly psané texty používány jen ke skupinovému čtení. Pořádaly se literární grupáče. Tak zvané tiché čtení přišlo až dlouho po nástupu knihtisku. V tom se slam vlastně vrací ke kořenům. Ohání se autenticitou, neopakovatelností, komunitou. Vydávání slamů je degradací a slabostí slamera, který podlehl falešnému volání věčnosti. Tímto podléháním a nahráváním je dnes slam prolezlý. Ztrácí původnost, duši. Panuje představa, že čím bude proslulejší, čím víc lidí bude chodit, tím bude lepší.

Anatol je šedou eminencí této propagandy. Přes její síto se přecedí jen silná ega, méně soutěživé introverty odrazuje. Na závěr žádného slamu nezapomene zaspamovat výzvu k lajknutí fejsbukové stránky. Na podzimní mistrovství vyzývá k „hojné účasti“. Představa družby s přihřátými, infantilními klauny spoustu lidí odpuzuje. Co má co k čemu vyzývat?

Kvalifikace mistrovství ČR je nejlepší platformou pro free style. Může se tam přihlásit, kdo chce. Nemusíte se pořadatelům snažit zavděčit za honorář. To nemusíte ani tak, ale stejně vám v hlavě straší autocenzor vkusu. Na to, abyste peníze v rámci osobní svobody odmítali, jako to na čteních dělával praotec slamu Allen Ginsberg, nemáte gule. Kdo nebere, okrádá svoje ego. Kdo bere, okrádá duši. Konflikt ega a duše bere moc energie. Přitom když nejde o život, nejde o nic. O tom by mohl být dobrý slam.

Slam je o tom, aby člověk říkal, co si myslí. Samozřejmě je otázka, co to znamená, říkat, co si myslím. V ideálním případě by měl člověk hovořit oproštěný od svých emocí, a tak atakovat přítomnost. Takto oproštěný pak ale neřekne vůbec nic. S tím mám v poslední době problém. Idealita se slamem nemá nic společného, bez emocí to nejde. V poslední době mám blok vařit z vody ze strachu, že budu vypadat jako Switcher.

Razí masochistický přístup – rozkoš z toho, že to nechytá, z trapnosti. Masochismus provází sadismus. Na Duoslamu ponižuje Kejmi a tváří se, že na to má právo, protože ji to naučil. Chodí po gymplech a zasvěcuje potěr do slam poetry, v poslední době s Ondrou Hrabalem. Pořádají slamy, místo aby se soustředili na slova. Mezi pořádajícími slamery jsou taky Dr. Filipitch, Anatol Svahilec nebo Pavel Oškrkaný. Samí naučenci, Switcher zpočátku budil impronaděje. Bob ho překřtil „Bláhovec na koksu“.

Bob ví, proč sám neslamuje. Hrabal a Switcher vyšli z jeho kurzu, teď se po něm opakují. On je ale učitel od přírody, taky má nějaké zkušenosti. Dal si jointa s Ginsbergem, to by samo o sobě stačilo. Oni si myslí, že stačí absolvovat kurz. Jsou jako Sebastian Kurz, který statečně kritizuje Putina, ale je to jenom divadlo. Má to být reality show. Divadlo se z reality show stává, když ho pohltí peníze. Možná je divadlo vývojovým stadiem reality show, podobně jako je podle jedné teorie fašismus vývojovým stadiem demokracie. Momentálně je slam divadlo. Všichni jdou na pódium jako před kameru. Vynoří se vyšnoření a perfektně zaoblení se divákovi skotoulí do dlaní.

Byl jsem na filmu První člověk o Neilu Armstrongovi. Měsíční trip mi přijde jako dobrá metafora slamu. On to slam byl, ale tak atmosférický, až metaforický. Sledoval ho celý svět, takový pocit má i slamer. Svět měl pocit, že je tam s ním, takový pocit má i divák. On byl někde úplně v prdeli, takový pocit má slamer. Bylo to tam neopakovatelně krásné. A taky pořádné psycho. Byl tam jen chvíli, měl nachystaný text: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“

Ta hláška krásně symbolizuje slamovou situaci jak v přítomné, tak věčné rovině. Spojuje osobní a kolektivní, dokonalá báseň. Že vlastně pro něho je to jen jeden z mnoha kroků, co udělal na té cestě na Měsíc a lidi vidí jen to finále. Vnímají to jako sen, magickou přítomnost. Je to o vnímání jednoho člověka druhým, slamera publikem. Slamer tě bere na trip někam, kdes ještě nebyl. Spočine bezbranný a ty si na něm představuješ sám sebe. To je metabolismus slamu.

Už asi nemůžu prostituovat svou poezii. Slameři jsou povrchní pozéři. Slam je jako fejsbuk. Abys to mohl dělat, musíš je mít v přátelích. Musíš lajknout stránku Slam poetry CZ. Lidi lajkují a exhibují na zdích se svýma názorama a fotkama. Attention whores. Neexistuje slam bez události na fejsbuku, to by nebylo ono. Stejně jako fejsbuk tě slam svou iluzí společnosti izoluje od lidí, zpředmětní tvou upřímnost. Izoluje tě iluzí, úplně tě zhaluzí.

Slam je žít tak, jak bys chtěl. Slam je procitnout do plynutí času. Na chvíli, slavnostně a jenom rituálně, protože doopravdy to nejde, to by se člověk zbláznil. Je mu souzeno žít mimo čas a jen se ho občas dotknout nebo žít v jeho blízkosti, přítomnosti. To je slam. Switcher se mi v prvním kole v Olomouci líbil, velmi. Akorát v reportu jsem zrovna řešil tu jeho rekvizitu. Ve druhém to bylo bez rekvizity, ale zase už i bez kvality. Moc se snaží zavděčit. Já taky. Já si na něm řeším sebe. Já se moc rád nemám. Nebo mám, ale dávám si tvrdý režim.

Na jeho výkony má možná vliv, že má dominantní ženu. Není s ním, ale v Břeclavi. Na telefonu. V tu středu pořád něco řešil a tvářil se ustaraně. Hrabal dost pookřál potom, co odkopl Lumi. Teda až po období truchlení. Ono to publikum je do značné míry ženská. Správný slamer je oddaný publiku. Je to jeho Volk(a). Třeba Herr Filipič. Metoděj metal blesky i se ženskou, ale tam bylo zároveň děcko. Když už má slamer ženskou, je lepší, když k ní má i děcko. Jenom ženská, to je moc intenzivní. I když třeba Tukan je intenzivní i s Filipičovou ségrou na krku. Ale vlastně nedělá impro. Publikum je ženská jen pro impraře. I když Kunz je čerstvě ženatý a jeho výkon se spíš zlepšil. Ale Kunz dělá jiné impro. Předstírané.

Improliga mě nebaví. Povrchní tempo, exhibice energie. Nerozvíjí myšlenku, kumuluje situace bez ladu a skladu, lucidně sní. V tom byl dobrý Kvádr, dával různé hlasy a tak. U Kunze se mi líbí práce s publikem, ty zábředy do rádoby improvizace tolik ne. Slamovou improvizaci vidím spíš jako zpřítomňování reálných myšlenek a názorů slamera podle toho, jak to z něj vytáhne atmosféra a lidi. Ne podle slov, které si vyptá. U Switchera mě dráždí to vyptávání slov. Improvizovat na nějaké slovo, to už není improvizace. To je zadání.

Improvizovat se má na ducha doby, střílet na slunce, jako když se člověk modlí. Nebát se nudit, nehrotit to na svůj dojem ze sebe, protože dojem diváka nejde vypočítat. Pak člověk hrozně utíká z toho okamžiku. Vysákne ho paranoia. Improliga je fikce, improslam je autobiografie. Autobioverbalie.

Some more

„Mysl je jako padák, nejlíp funguje otevřená,“ řekl kdysi zpěvák Frank Zappa. Když se ale teprve chystáte skočit, je dobré si padák řádně spakovat. Český slam se škatulkování brání. Vládnou mu rozevlátí blázni. Každý si může myslet, co chce.

Slam poetry je sportovní literatura. Tam se dá řadit i autorské čtení, když se stane prostředkem společenského uznání. Někteří slam poetry považují za extenzi autorského čtení. Slamer je expresivnější, než autorský čtenář, svůj text uzpůsobuje okamžitému propojení s recipientem. Rekvizity má sice zakázané, ale papír může držet jako tahák pro deklamaci podobně jako politik při projevu. Slam poetry je něco mezi autorským čtením a politickým projevem.

Nejlépe slamer působí bez papíru, s prázdnou hlavou, když sdílí nikoli konkrétní sdělení, ale sám sebe a teprve hledá slova – když jde s publikem na férovku. Nechá papír, racionální paměť a mosty spadnout. Nesnaží se těžit z minulosti, spíš lehčit z přítomnosti. Je jen tady a teď pro tu strašně krásnou vteřinu zapomnění.

Slam poetry je svátek slova. Básníkem přece člověk není proto, že někdy něco napsal, ale proto… Že prostě je. A když už jednou je, měl by koukat, aby… Udělal báseň. Ne napsal, ale udělal – svou přítomností, tělem, hlasem, inspirací. Umí-li si napsat text, naučit se ho a ztvárnit na jevišti – všechna čest, ale to je divadlo. Chce-li dělat slam, ať ukáže drama bezprostřední tvorby, předvede, proč básník utíká ze života do textu. Ať je básníkem. Zjevením.

Slam není svázaný dekórem, jak by byl, kdyby se latentně vyžadovaly nějaké (mnou) nepsané zákony. Je to živý organismus, který své trendy možná obsahuje přímo ve své DNA a jeho dynamika je tak přirozená. Slam se nebere vážně, je to laboratoř slova a slávy, prostor pro experiment a klidně i exkrement. Byznys má tu výhodu, že zaručí slamerům honoráře a cesťáky. To napomáhá jejich sebeúctě, mohou se uvolnit, rozvinout, vystoupit z řady, osahat si pódium, odbourat bloky, narazit na nové. Člověk stvořením svého pódiového alter ega, svou dobrovolnou objektifikací přichází o společenskou bezprostřednost. Je vržen do náruče ostatním slamerům.

Vzniká komunita, zvláštní sorta. Něco mezi básníky, herci a politiky, ale ani jedno pořádně. Dvojnásobný mistr ČR Rimmer se se svou rolí vypořádal mottem inspirovaným esoterickými učeními: „Neexistuju.“ Když se někdo něčím stane, je těžké se tím odestát. Slam je droga, která svému uživateli potetuje duši jako Anatolu Svahilcovi tělo. Od dob svého vyvolení si na něj nechal dát hebrejštinu, sánskrt, koncentráčnické číslo, symbol dopravního podniku, logo slam poetry, obličej z kolumbijské bankovky a spoustu dalších tetováží, které uvážil jen napůl.

Bohdan Bláhovec se občas ze záznamu poetry slamu nechal vystřihnout. Tento „Boh“ českého slamu mě jednou zapřísahal, že o slamu nemám psát. Všechny své výhrady mám přetavit přímo do svého výkonu na pódiu. To je asi dobrá rada pro každého kritika, ale přijal jsem jablko od hada – pero od Boba Hýska, vedle Tomáše Kůse druhého průkopníka a pořadatele české slam poetry a taky překladatele Bukowského. Ten moje náhledy cení, pokud zrovna neútočí na jeho bludy, to cení zuby. Na Hýskovy olomoucké slamy jezdím jako honorovaný reportér. Píšu pak svého druhu slam, support report pro komunitu. „Kritiku potřebujem,“ myslí si Hýsek narozdíl od Kůse, který jede čisté PR.

Spřízněným žánrem slamu je rap, to je asi známé. Dalším spřízněným žánrem je punk se svou otevřeností a zálibou ve výstřednosti. K němu bych připojil i skateboarding, který se u nás vyvíjel ruku v ruce s punkem. Z „prkna“ si slam bere akrobacii a drive, provozují ho Viktor Hanačík nebo Honza Dibitanzl. Potom reality show, slamer by měl být ochotný ukázat vnitřnosti. To je ten pravý význam spojení slam exhibice.

Mánie z psychologického hlediska vzniká z potlačené vzpoury proti rodičům. Proti čemu se bouří český slam? Proti poezii, kterou chce být. Točí se ve vírech slov, topí se v utopii snadné dostupnosti, odráží se tempy rýmů. Kašle na styl a smysl, baží po přítomnosti a slávě. Extaticky se vynořuje v náhodné pointě, chce se jí chytit, ale kostnatí, staticky padá z piedestalu zpět do všednosti. Manická je i sebeprezentace slamu navenek – to, jak se vyžívá v superlativech. Každý je hned hvězda, akce se zapsala do historie, největší návštěva všech dob a podobně.

Slamer se buď shazuje, nepřipadá si dost dobrý, nebo se adoruje, když chytne vlnu. Tento infantilní přístup je známý z rapu. Vyznačuje se jím Dr. Filipitch, Rimmer pro jistotu neexistuje. Favoritem na příští titul je Tukan, který pochází stejně jako Dr. Filipitch z pavího kraje – Sokolova. Na slamu je něco patologického, ale i to je součást jeho kouzla. Dobře ho definoval pořadatel Jenda Perla, když uváděl jednoho svéráznějšího slamera, studenta Imaginace, který se zrovna prodíral davem na pódium: „Pusťte ho! To není blázen, to je slamer.“

Bob Hýsek se nedávno vyjádřil, že poezie je maso, zatímco slam je vývar. Tomáš Kůs si své poetické odkroutí v lyrických sbírkách, Hýsek to dává do debat se slamery. Žije s nimi, učí anglickou filologii a v úvazku má i slamový seminář. Znal se s Ginsbergem. Narozdíl od Kůse je ke slamové scéně kritický, i on se ale bojí riskovat. Na své akce do Olomouce zve jen ty, kteří se už dříve dobře umístili – textově zajištěné slamery, kteří nezklamou, ale taky dlouhé periody živořívají o stejném textu. Matadoři Kůs a Hýsek jsou se slamem od samých počátků, které se kryjí s počátky milénia, pořádají taky Anatol Svahilec, Dr. Filipitch, Ondra Hrabal, Martin Switcher, Pavel Oškrkaný a spousta dalších.

Kůs měl zprvu problém s jejich ironizujícím diskurzem, třeba eufemizováním slamu slovem básničky. Jednou taky zatrhl název akce SLAM POETRY SHOW s tím, že to je zavedená značka, za kterou zodpovídá on. Pod svá křídla bere jen prověřené akce pořádané úzkým okruhem spolupracovníků, žánr řídí jako firmu. Anatol Svahilec začal s pořádáním poetry slamů v různých nových českých městech, říkal si mafie. Dnes je Masarykem slamu a ze své pořadatelské činnosti vytěžil i diplomovou práci pro svůj obor Produkce, který studoval na DAMU. Když jsem ho viděl poprvé v únoru 2014 na exhibici v pražském Rock café, byl to nováček. Někdy si u nového slamera řeknu: „Jo, tohle je slam.“ Třeba u Tukana, když na olomoucké Slamasytce deklamoval Neoliberalismus. U Anatola jsem si řekl: „Ne, tohle je divadlo.“

Polovinu poetry slamu tvoří prostor, publikum a slameři, tu druhou pořadatel a moderátor, často v jedné osobě. Je to chlebodárce, který způsobem, jakým slamera uvede na pódium, určuje jeho náladu, potažmo výkon. U pevného textu na tom tolik nezáleží podobně jako vás netaktní barmanka nerozhodí, když jste přišli do kavárny ještě s někým jiným. Pro improvizátora je ale uvedení stěžejní, protože je tady a teď, sám. Prahu a Plzeň pokrývá Tomáš Kůs s moderátorem Martinem Vasquezem. Ten ke slamerům bývá přísný, jeho styl by se dal označit za hatemoderaci. Veselí na Moravě a Hradec Králové má pod palcem Pavel Oškrkaný, Břeclav Martin Schweitzer, Brno nezvolený kandidát za Zelené Jenda Perla, Ondra Hrabal to rozjel z Uherského Hradiště přes Valašsko až do Ostravy, Dr. Filipitch má západ Čech. Atmosféra se liší od města k městu. Moderuje se převážně tak, že průvodce večerem vybavuje slamery různými nálepkami. Je to ponižující test sebevědomí a koncentrace, kde silnější pes mrdá.

Někteří považují improvizaci a pevný text za dva odlišné žánry uvnitř žánru. Mezi imprem a „připrem“ je rozdíl asi jako mezi psaním propiskou a na klávesnici. To první je pomalejší, ale romantičtější. Improvizace je český originální vklad do slamového žánru, jinde na světě se nevyskytuje. Podobně jako jsme trampové a koloběžkáři, jsme i slamoví improvizátoři. Začal s tím Bohdan Bláhovec, který byl mistrem ČR v roce 2005. Špatně pochopil pravidla, myslel si, že se to musí vymýšlet za běhu. Jeho styl je dodnes ideálem – snoubí se v něm apel na aktuální politicko-společenskou scénu, úvahy o sobě samém a mesiášské vytržení. Vedle něj tehdy působil na scéně i Jan Jílek. Ten měl texty naučené, ale říkal je pomalu, takže vznikal dojem, že jde o improvizaci.

Ani dnes improvizátoři nechybí, většinou jde ale o představitele improdivadla nebo-li improligy (divadelní soubory se utkávají v soutěži, které se říká liga). Improligaři dostávají kritériu rychlosti, prostě pořád něco říkají, cokoli. Kouzlo improslamu tkví v možnosti sledovat protagonistovu myšlenku, její překvapivý, spontánní vznik. Slamer myšlenku tahá na svět pomocí rýmů, ale nedrží se zuby nehty žádné příběhové linie. Naproti tomu třeba improligař Daniel Kunz vrší situace ve stylu lucidního snění, myšlenku podřizuje příběhu. Jančí, mele pantem, jako by měl přijít konec světa. Fantasmagoří pod parou piva. Trochu zapomínat je potřeba, aby člověk mohl jít dál, určitá viskozita, ale pod vlivem alkoholu to někdy klouže až moc. Musí to i drhnout, přirozeně.

Zvláštní vzlíná z přirozeného. Adeladla myšlenku čas od času udrží, má to ale daleko do krystalické přítomnosti prosté spěchu, jakou uměl Jakub Foll. Toho dnes už nikam nezvou, protože po vypršení limitu pro své vystoupení na několika akcích odmítl opustit pódium a získal pověst podivína, je to ale vlastně geniální happening na dnešní poměry. Kromě Kunze a Adeladly loni ve finále improvizoval i Honza Dibitanzl. Nesnesitelnou lehkost vlastních myšlenek zatěžuje tím, že žádá od publika slova. Jde o improvizaci jen poloviční, protože dostává zadání.

Jen o pár bodů loni finále minulo Pana Václava. Ten nespěchá, pracuje s výrazem, často nic neříká, jen se tváří. Ani to ale není čistá improvizace, protože má vždy připravený koncept. Co je to čistá improvizace? Spontánní kooperace slamera s publikem a zároveň jeho aktivní boj proti vlastnímu zvěcnění. Ten konflikt vnáší do sálu zvláštní a – neopakovatelnou – jiskru, jakou měl Metoděj Constantine, když byl mistr. Je to zpřítomnění slamerových názorů bez předchozí redukce, jeho otevření se, přemýšlení nahlas, jak to ještě pořád někdy předvede Bohdan Bláhovec. V neposlední řadě to může znamenat i nedělat vůbec nic, nechat pracovat jen tu přirozenou energetickou výměnu, jak se občas mihne podvědomím Jakub Foll.

Častým jevem na slamových jevištích je pseudonym. Slameři do něj podobně jako rapeři personifikují něco ze své osobnosti. Svahilec svou mnohomluvnost – pomalejší recipienti mu mívají problém rozumět, jako by mluvil svahilsky. Předpřipravená entita dává svobodu být někým jiným, ten někdo jiný pak ale žije na úkor toho skutečného, na úkor přítomnosti, která vzniká interakcí s publikem a kterou je radost na každém slamu objevovat. Bohdan Bláhovec měl štěstí na jméno, které se k němu hodí i jako pseudonym, Jakub Foll se ve skutečnosti jmenuje Jakub Folvarčný, Tukan Netuka, Sudička Sudková, Rimmer Charvát a podobně. Z pseudonymu už většinou pro slamera nevede cesta zpět.

Vzhledem k jeho manické podstatě každému slamerovi hrozí vyhoření. Vyburcovaný adrenalinem nedokáže šetřit energií a vyčerpá se. Každý si někdy říká, že už by s tím sekl. „Nechávám si to teď proplout mezi prsty. Říct něco lidem, to určitě bylo důležité, ale pak jsem se zasekla,“ řekla dvojnásobná finalistka Ellen Makumbirofa v rozhovoru pro říjnový Tvar. Na pódiovém adrenalinu vzniká regulérní závislost a jako každou závislost, i tuto provází značná ambivalence. Přátelské slamové prostředí, kde člověk může být divný a úspěšný zároveň, se neopouští snadno.

Vůči stand-up comedy se slam vymezuje divností. Stejně jako ona i on využívá plnými doušky humoru, stand-upeři už se ale v divnosti tolik nevyžívají. Slam akcentuje určitou výstřednost, kterou ve stand-upu katalyzuje smích. To i ve slamu, často ji ale taky jen tak staví na odiv. Divní jsou Shylock nebo Viktor Hanačík, divnost s vtipností fúzují Anatol Svahilec nebo Pan Fenek, divnější než divnost jsou Jakub Foll nebo Pan Václav. Podobně jako vtipnost i divnost má své aha momenty. Fakticitou vtipnosti je smích, divnost signalizuje ticho, které není tak explicitní. Smích je vidět, šíří se, je změřitelný a přiřaditelný. Divnost není veřejně ověřitelná. Je individuální, niterná, nepřiznaná.

V pardubické kvalifikaci v roce 2013 nastala na prvním místě rovnost bodů a tehdejší moderátor Jakub Foll to vyřešil opravdu divně. Rozhodnout měl battle. Na rozdíl od jeho rapové formy při něm slameři vystupují každý zvlášť, samostatné výstupy pak normálně hodnotí porotci. Foll napřed chtěl, aby rozhodl nejhlasitější smích, pak ale kritérium spontánně změnil na nejtišší ticho. Výsledek byl samozřejmě absurdní. Doménou vtipnosti je katarze, u divnosti je to konflikt. Upřený, znepokojivý pohled. Upřený, ale upřímný? Vidíme člověka nebo loutku? Tvář nebo masku?

Myslí to s námi dobře? To je jedno ze zásadních dilemat slam poetry, od kterého je všechno ostatní spíš ventilem. Ticho je jako tma, divné ticho je jako dočasné zatmění Slunce. Vystoupí hvězdy, sny, světlušky, kočičí oči. Šoková intervence, na kterou divák dobrovolně nepřistoupil. Bodově ji neocení, jako kdyby se upřímně zasmál, ale dotkla se ho, zapsala se mu do paměti. O tom to je, zapsat se do paměti. Té obyčejné, lidské. Nechat přihlížející přičichnout k pachu šelmy zavřené v kleci Bytí, kterou v sobě všichni chováme.

Břeclav se usebírá

Valtice, Podivín, Poštorná. Znám taky jednu z Lanžhot, ta je taky fakt hot. Břeclav je zrůda plná krásných holek. Procházka po Kuffnerově nábřeží zlepší dojem. Dyje dojemně teče, okna paneláků svítí. V Piksle se koná osmý slam místní scény. Je jí přesně rok.

Piksla je takový vagón, vlastně spíš housenka. Má červené kouzlo osvícených boxů a sympatickou barwoman, která mi dělá čaje do krýglů. V Hradišťském Míru měli před dvěma týdny tři sta lidí, v Piksle dnes devadesát. Je tu k hnutí, ale na prudké pohyby to není.

V Hradišti byl Svahilec, tady je taky Svahilec aka Svazijec. Dneska nešéfuje, je takový vyspale klidný, jakoby obyčejný slamer. Vzpomínám na jeho začátky v pražském Rock Café, kde vrazil na scénu se zátopkovským storytellingem. Lidi se po sobě zaraženě dívali, pak začali tleskat.

Po pěti letech nepřetržité akce fenotyp nekajícně exhibuje skill trhaným reportem z houbaření. Ani pauza nepřijde nazbyt, vyplní ji výrazem plným vědomého šílenství. Bezkonkurenční patos. Kuje železo, dokud je žhavé, v uplynulém ladovském týdnu natočil videoklip k Motorovým sáním. Slam jako song. „Já vím, úplná pičovina,“ usměje se a sklopí hlavu.

Druhým headlinerem měl být Tukan, ale sladkým slibům na poslední chvíli nedostál. Organizátor Martin Switcher sehnal adekvátní náhradu v Timu Postovitovi. Ten ač Pražák právě dorazivší do práce, hned flexibilně uvědomil zaměstnavatele a odebral se na jižní Moravu za příjemnějším melouchem.

Intim, jak mu říkám, ještě není profláklý, ale podle všeho brzy bude. Tukan je prouprchlický aktivista, Intim prokurdský. Za známějším kolegou nezaostává ani v indexu WPM (words per minute). Jeho slamy jsou i podobně nadité informacemi a konotacemi. V prvním slamu chce dívku na vážný vztah. Že nenosí růžové brýle dokládá četbou Těsnohlídka (mladšího).

V Blues pro Irák podává příklad informace, kterou ani pochopit nejde – přesný počet sirotků, kteří vznikli po jediném bombovém útoku. Hodně přes dva tisíce. Takové to číslo, na které podle psychologických průzkumů už emocionálně nereagujeme. Je to víc než jeden, takže pouhá statistika. Nebo svastika.

Dál od témat lidskoprávních blíž k těm běžnodenním zabrousí Sára. Když si na veřejných záchodcích v zápalu boje sednete na předpochcanou záchodovou desku, vlastně byste to taky nejradši hnali až do Štrasburku. Podobné zážitky Sára zpřístupňuje naléhavým tónem a peprnými výrazy. Oplývá příjemně sebevědomým projevem á la Ellen Makumbirofa. Studuje v Olomouci, kde je složité jím nenasáknout. Tamtéž se vzdělává moderátor večera Martin Switcher, který zas nasmrádl orgasmickým Bobem Hýskem. V některých chvílích připomíná jeho klon, dodává ale i neokázale skromný břeclavský swag.

Tady se to teprve usebírá. Narozdíl od Olomouce se tu slameři nesemení z výšky, ale z gymplu. Kouzelně frustrovaná Josefenka zakončuje svůj výstup radou: „Mějte rádi svoje vady.“ Hustý slogan shazuje jen to, že ho radí bezvadná ona. Jinak je to ideální slamová line – k srdci si ji může vzít každý. Při svém slamu nad ní výslovně zaplesá třeba Bruchowski. I ve mně se pohnuly ledy, když mě napadlo, že bych se mohl mít rád nikoli prost, ale včetně svých vad (řečeno Juráňem). Vnímavý DJ po mém slamu pustil Beckův hit, ve kterém se zpívá: „I’m a loser, baby, so why don’t you kill me?“ Nová verze by mohla znít: „I’m a loser, baby, so love me.“ Nebo spíš: „I’m a lover, baby, so lose me.“ „Čau, lásko.“

Po Josefence je další představitelkou břeclavského beatu Dívka s manadrinkou aka Agáta s červenou tečkou na čele. Jazykově bohatý slam úplně nedodala intonačně. Nezmocnila se ho tak, aby se stala textem, jak se říká. Sebevědomí jí nechybí, aspoň podle našeho důvěryhodného zdroje. „Ona všechno říká, jak to cítí,“ prozradil týpek, který s ní tančil na plese. To je druh sebevědomí dobrý pro impro, u textu je spíš na škodu. Člověk toho má spoustu v hlavě, co by rád řekl na rovinu, a přitom se musí sápat na horu textu. Rád bych DSM, jak jí říká Switcher, někdy spatřil jen tak honit mráčky po obloze.

Vystoupil ještě Šesták, organizátor mikulovského společenského života. Muž s vizáží čerta ze štědrovečerní pohádky osvěžil běžnou produkci význam-rým originálními hrátkami se slovy. Hodně je opakoval a nechával jen tak komunikovat mezi sebou.

Moderující improvizační slameři často provádějí večerem v duchu improslamu. Switcher připomínal zmíněného Hýska, který neslamuje, vybouří se vždycky v samotné moderaci – povídá o slamerech, žánru, scéně místní i celorepublikové a dodá, aby lidi přišli zas. Provádí kampaň. Switcher zároveň vědomě propadá okolnímu šumu, náhle prohazuje slova s lidmi z publika a awkwardně prozrazuje insiderské informace nijak nesouvisející s mainstreamem večera. To je vlastně jeho slam. Moderuje, když slamuje, nebo slamuje, když moderuje? Switchuje.

Můj slam byl o tom, že poezie nejde zachytit, takže o ničem. Kritika taky nejde zachytit, i tento report je o ničem. Všechno je to jenom marná touha po komunikaci. Někdo dělá poezii, někdo ji kritizuje, někdo slamuje, někdo se dívá. Příroda to rozdělila. Slamer dává pocity a publikum hodnotí, na kolik mu je věří. Kdo vám věří nějaké pocity, většinou vás chce dostat do postele. Všimněte si, že rodiče vám nikdy žádné pocity nevěří.

Čím víc vědomí, že pocity neexistují, tím víc poezie. Poezie se přestane projektovat do spojení a chápání, zůstane v ohnisku. Nemusíte za ní nikam chodit. Ve vší té stylizaci se poezie unavuje. Možná namítnete, že poezie je stylizace. Ale ne, poezie je tím, čím není. Je prázdnotou za slovy. Slova jsou od toho, aby se vyprázdnila. Fígl k odvedení pozornosti. Nechodím tančit, tančím tam, kde zrovna jsem.

Hra Bal

Kůs se loni smál jak Klus, letos trochu stál. V Meet Factory je lepší zázemí. Na Flédě lidi chtěli sedět, museli na zemi. Sál menší, atmo lepší, slam bližší, jeviště vyšší. Krásná Karin se dostala z Ostravy jako loni Adeladla. Ta letos jen podporovala Dibitanzla, Dibadla nebyla celá finálová. Kdyby to dal Tukan dohromady s Karin, byli by Tukarin. Just kidding.

Ellen tu nebyla vůbec, bůhvíkde byla. Asi prostě přestala chtít jít publiku na ruku. Ve druhém kole podobnou zpupnost projevili Dr. Filipitch či Dave. To je dobře, dělat to pro sebe, pro prdel. Akorát když děláš slam poetry pro sebe, tak ji děláš proti sobě. Jdeš tam přece dávat, ne? Ondra dával, nadával.

Když ji děláš jen pro pozornost, tak na ně sereš jak Klín. Na koho? Kdo je vlastně slam poetry? Já nebo oni? Slamer nebo publikum? Oni chcou, abys byl sebou a přitom rozhodujou, jestli je to dobré nebo ne. Ty si máš vybrat, jestli na to máš, nebo jestli se na to máš vysrat.

Asi nad tím nemáš moc dumat, prostě dát, co máš. Nebo mít, co dáš? Máš moc, ale nezabředni v pýše. Někdo píše, mluví v břiše. The truth is out there. Up there. Upgrade. Ser na norm core, jde o all. Vol.

On dal, neuondal Hroudou, zabil Zemanem. Dave sevřel Svěrákem, Filipitch třema minutama. Ve druhém kole už to ale hráli sami na sebe. Hrabal na Hrad. Dilema finále. Když se na na to radikálně srozumitelné, odsýpající slampoetryové balení-valení vymňoukneš, zabiješ subtilní veš, nebo spíš myš, shitu známého pod jménem divácký zájem.

Jsi živnostník v prodejně, která ti patří. Trávíš tam svůj čas, pracuješ za tři, ale tváříš se, že bys tam radši nebyl. Lidi jsou tu kvůli tobě, plní tvůj akční plán, a přesto, nebo snad právě proto, ti vadí, že tu jsou. Připadáš si sám. Oni to vidí a koupí si jen, co nezbytně potřebují. Nerozšoupnou se u tebe jen tak z radosti.

Máš v hlavě jiný plán, osnuješ sen, ale nebudeš na něj mít peníze, protožes nehrabal. Ondra se dral, hádal. Přijal ten akt za svůj. Ten obchod je tak trochu Subway, ne tvůj. Jsi ale pobočka, do které lidi chodí kvůli tobě. Sníš o něčem vlastním, ale až to budeš mít, možná zjistíš, že je to až moc tvoje. Přítomnost vždycky chybí, proto se musí žít.

Svahilec si řekl, že už je (sám) víc než slam, že už je Bláhovec. Moc nadšeně nevypadal, když viděl finále bez sebe. Nic jako tohle není. Vydolovat šém správného textu, co tě dostane v public sexu blíž ke královně. Všechno ostatní je mříž.

Nezúčastněně prodával knihy, hřbitovy slov, místo aby hrabal přítomnost slov, balil se do slávy, kterou ještě nemá nehynoucí, kříž se dá stlouci jen ze dvou kůlů. Did you exchange a walk on part in the war for a lead role in a cage?

Je to o nápadu, pak o zpracování, pak o provedení. Všechny tři schody se musí poctivě odšlápnout. To se snadněji řekne, než udělá. Nic jako poctivý nápad neexistuje a přitom je to základ. Nedá se to nafingovat. Proto to možná Svahilec zabalil.

Chce to poctivě tápat cestou, která je cíl a přitom nemá cíl, protože cíl je Pak a ty musíš být Při tom, abys mohl jít, jinak se akorát dostavíš. Chce to vážit si sám sebe, ale nezvážnět pro žádnou utopii. Neutopit se v moři naděje, ale vzdát to pro prázdné nebe. Pro to krásné modré, co tam vlastně není.

French slam

V Divadle Hudby jsem před pěti lety poprvé poeticky slamil, smilnil s mikrofórem. Divadlo a hudba, ta slova přesně vystihují slam poetry. Ne jen číst, vlastně vůbec číst. Vidět a slyšet přímo v osobě básníka. To pro něj není lehká úloha. Svým vystoupením zpoza básně realizuje spíš postranní, nečestný úmysl. Když píše báseň, nechce být na očích, ale pak najednou chce. Sám proti sobě jde na pódium. Chce být na očích. Nevěří svým očím. The shit is happening!

Je výhoda, když se po výkonu ještě zjitřený může uchýlit do přechodného soukromí, zákulisní dekomprese. Překapat se přes filtr maskérského zrcadla zpátky na veřejnost, kde už je zase jen pěšákem. Neroztávat live, sám si užít chvíle odvalujícího se balvanu endorfinu. Pokračovat dozadu k baru, kde nikdo není, jen nějaká zbloudilá duše se ho ptá: „Tak co?“ S čajem se vrátit sledovat dění, kde už není v hlavní roli. Byl to jen sen.

Pro slam se hodí i název výstavy, která se právě děje v muzeu o patro výš – Rozlomená doba (mimochodem zásadní). Avantgarda zpřed sto lety, kdy se lámal chleba. Toyen, Štyrský, Kupka, Čapek a další. Tři sta obrazů. Je tam i oddělení s názvem vizuální poezie. Problematické sousloví. Co to je? Co to není? Prý to tu do půl roku srovnají se zemí. Předposlední slam tady, brzo bude všechno passé.

Tramvaje, co jezdí kolem, dodávají místu potřebný drajv. Kostel naproti mu dodává potřebnou svátost. Slam je svátek slova. Na dohled Dóm, to zní dobře. Hned vedle tichá kavárna s výhledem ven. Přede mě se posadí dvě holky. Jedna se po mně dívá, druhá mě sklí. Teď to porušila. Omluvně se usmála, když její kámoška rozhodila do prostoru vlasy, aby je následně svázala do culíku.

Tak je to s psaním pořád. Něco napíšete a už to není pravda. Je to jen taková uklidňující kratochvíle. Psaní i čtení, kumulace moci. Fotí si dortíky s kafíčky. K nakousnutí, k nahlédnutí. Za nimi za oknem jde Jelen. Pak Hýsek s Uramem. Pak jedna zrzavá bohyně. Jsem vinař, novinař. „To je to nejhorší, co mohl Facebook vymyslet – šťouchnutí,“ říká ta s culíkem. Odcházejí. Uctivě mě ignorují, já bych je objal. Obě. Jdu vedle, kde to jede.

Klavik už sedí na pódiu a pouští hip hop. Praha. „Jediný, co je jistý, je, že na podzim bude padat listí.“ Chtěl bych být na slamu v Praze. Chtěl bych být v Praze na podzim. Ty holky jsou tu taky. Baví se u backstage s Francouzi. Škoda nevyužít rodilé mluvčí. V sociální bublině slamu je snadné se seznámit, slam je takové Thajsko. Koukají po mně nějaké Venuše, ale moc o nich přemýšlím.

Přichází Ondra Hrabal, pije kolu. Vypadá zdrble, vozí na zádech Výkon. Lumi je celá v černém jako červ, jen se zakousnout. Klavik po rapu pouští šustivé funky, šanson, pak šepot do beatů. Formuje očekávání v poklidném snění. „Ahoj Adame,“ leknu se Kunze, „napiš tam, že to je dnes nadstandardně mladé publikum. Asi kvůli tomu jazyku.“ Bzučí jako sršeň, ale má recht, píšu to tam. „Dane, mně je šestnáct,“ zní úplně závěrečná hláška večera zpřed divadla té s culíkem.

„Jdu pozdravit další lidi,“ odbzučí Dan. Lumi chodí sem a tam, pylně se učí. Dřív ty hrabací pochody dělával Ondra Hrabal, teď je klidný. Formu na finále už jen ladí. Ale klid před slamem nebývá předzvěstí velkého aktu jako pověstný klid před bouří. Tréma má beat. Postranní slamerský ruch dělí od publika sloupy. Lidi jsou pohodlně usazení v židlích, o všechna ta darmata se nemusí zajímat.

Bob se chápe mikrofonu, v poklidu zahájí večer. Našteluje hlasitost na „pokec před spaním“, žádné hokejové finále olympiády. Tenhle slam je navíc. Obvyklé chody duoslamu a kvali už jsme žrali, tohle je třešnička na dortu olomoucké slamzóny. Na plátno, na které se budou promítat titulky, se teď promítá Bobův stín. „Francie je jednou z Mekk slamu,“ uvádí v superlativním diskurzu.

Francouzi jsou jiní než Češi hlavně v tom, že když mluví, tak zpívají. My máme zpěv zakletý do zvukomalebnosti uvnitř samotných slov. Melodii moc nedáme. Na pódium vystupují dnešní VIP. Nenápadná dcera své matky dělající legrační pózy, když karikuje reklamu na webové stránky – francouzská mistryně z roku 2016 Gaëlle. Rozvážný vicemistr světa v rapu z roku 2017 po šesti sklenkách whiskey se rozohňující nad migrací (vítač) – plešatý charizmouš Maras a Nico Las vyprávějící kosmickou rychlostí o migraci i Vánocích – pouhý finalista. Na pódium přijdou jako první, ale startovní pole uzavírají. Ostatní dnes jen předskakují a poskakují.

Dalšími zahraničáry jsou Slováci. Joe Cocker na Woodstocku se skromně sklopeným zrakem, který řve tlumenou výmluvností – aktuální mistr sousedů Samčo. Raper, který do slamu přinesl více než stravitelnou formu jeho divočejšího bratra – Mišo Krakovský. Frantíci ničemu nerozumí, ale tleskají. Za Čechy je tu nepolapitelný televizák Fenek s fresh haircutem, který nahradil původně inzerovaného Svazijce. Ondra Hrabal je bez haircutu, oba jsou finalisté nadcházejícího finále na brněnské Flédě. Na závěr Lumi, mimozemsky splývající s černým pozadím. HysTerka rozdá čísla porotcům a Samčo, který si vylosoval debut může začít.

Dává, jak to glosuje Bob, neandrtálský slam. Tento cejch si slamer vysluhuje jak ovlaseným zjevem tak klimbavým projev a zběsilým hlasem. Říká něco o genderových červech, čelí vlastnímu spádu. Potácí se ve vírech své imaginace, jen performované, dnes nikdo neimprovizuje. (Bob ale druhý den píše: „Samčo dělá impro!“) Máme tu výkladní skříň, v čele vitríny Francouzi, ve kterých by se impra nedořezal. Samčo slamuje o údajném rozvratu na Slovensku, soudruzi si tam dávají nějaký samet. Ve druhém kole pak o chlebu jako určujícím ukazateli dějin. Je to opět výborné, tentokrát i konceptuální, z čehož si Bob sedá na zadek: „Hej, co to je za týpka?“ zeptá se po něm jen.

Za účinkujícími svítí bílé plátno pro francouzské překlady, jinak bílé plátno diváckých dojmů. Ondra Hrabal, hradišťské želízko v ohni. Kola ho zbrchala, s francouzskou nonšalancí požádá kamaráda Borise, aby mu měřil čas, jestli svůj slam Hrouda úpravami správně zkrouhl do tří minut. Má ho naučený dobře, hrabalovská poslechovka, ale na finále je to málo. Je to o Slovácku, odkud Ondra pochází. Vzhledem k jeho znalosti reálií to není pro outsidera dost srozumitelné, ne na první dobrou, není tam dost synapsí. Závěrečná aktualizace „a je to blízko do Brna“ to nezachrání. Druhý jeho text, diss mezi Zemanem a Masarykem odsýpá rychleji, přesto se i líp poslouchá. Chtělo by to k němu dodat rovnocenný slam. Hrouda won’t do. Jeho víra v rodnou hroudu se kryje s mou vírou v dobrý text.

Fenkův první slam je zábavný, těží ze vzpomínek na pohádky Ondřeje Sekory. I ve druhém textu „Chtěl bych být blbý“ zůstává u hmyzu. Jde o požár mraveniště, ale s přesahy do diskurzu postfaktické doby, kde vedou ne ti bez chyb, ale ti bez pochyb. Inspiruje se hlavně v diskusních fórech, což je u nás častý jev. Slam je virtuální, schovává se v internetu. Nejen, že internet odráží slam (události), ale slam taky odráží internet.

Metaforou požáru Fenek personifikuje Zemi rozpolcenou do blahobytu a čirého zoufalství. Je v tom cítit Tukan – v  sociálně kritickém obsahu i v kaskádovitých jednoslovných rýmových smyčkách. Svůj text aktualizuje, dává roli francouzským slamerům, jako by v něm byli vždycky. Vecpe se mezi ně na druhé místo, ve finále mu fandím. Je skromný a nepolitický (nepořádá slamy). Jeho reprezentace by přemotivované české scéně pomohla.

Top bychom měli, pojďme na ten druhý – Frantíky. První z nich je Maras, chronologicky i kvalitativně (i když skončí třetí a vyhraje Nico Las). V úvodní řeči říká, že jeho text se bude týkat nenávisti a imigrace a že neví, jestli to tady máme taky. Podobně jako Fenek svůj text aktualizuje, Okamurou a SPD. Okamuru zmiňoval taky Samčo, když vyjmenovával, kdo koho řídí. Okamura získal výsadní postavení, řídí ho prý Bůh. Je vděčným terčem lidové slovesnosti, snad pro znělost svého jména i hlasu.

Maras mluví fakt pěkně, intonuje, mění kadenci, nabízí více emocí. Má šarm, chvilkama připomíná Belmonda. Typ na hlavní roli. Domluvím se francouzsky, takže ignoruju promítané titulky. Snažím se zjistit, co ze slamu je univerzální v tom vizuálním projevu, a jakou roli hrají významy. Jde to, protože rozumím fakt hovno. Titulky ignoruju i proto, že na mě plátno v kontrastu s méně svítivým slamerem při střídání moc září (jsem světloplach). Ale je parádní vidět Frantíka v akci. Maras ty významy právě dobře nahrazuje podprahovou komunikací.

Nico Las je typ na vedlejší roli, a jako by si toho byl vědom. Stojí na castingu pro hlavní roli a snaží se, seč mu síly stačí jako kluk, který se snaží ukecat holku, na kterou mu síly nestačí. Nakonec se mu to obdivuhodným nasazením podaří. Text mi teď už chybí, je to vyloženě vypravěč, u kterého o slova jde. V prvním kole čerpal z migrace, ve druhém z Vánoc. Samospád zahraničních hostů je opravdu impozantní, jako by se venku víc žilo. Český slam by je chtěl dohnat, být jako oni. I tady se čím dál víc šlape na plyn, jako by to bylo hlavní kritérium.

Maras ale ukazuje i jiný rozměr. Je rychlý v tom, že střídá polohy. (Mimochodem, dvanáctého prosince se v Divadle Hudby koná čtení Porno i na Moravě.) Marasův druhý slam „Šest sklenic“ je pomalý, nechá vás vydechnout. I v tom prvním jsou rychlé jenom některé pasáže, jakoby na ukázku. Tím víc si je vychutnáte. Je to jako slovní cvičení, jako by hrál na hlas. Ne ve smyslu beatboxu, kde jsou hlasivky a ústa nástrojem, ale ve smyslu hlas plus význam, nebo spíš výraz. Jako by byl od sebe oddělený a jen se ovládal.

Na úvod prozrazuje, že ho čeští pořadatelé požádali o humorné texty (Klavika prý zase o funky dýdžejování). Nemohl sloužit, nejvtipnější text byl podle jeho slov ten první (který vtipný vůbec nebyl, ten naštvaný s Okamurou). Druhý slam o popíjení whiskey byl zase melancholický. Svou vědomou přítomnost na pódiu Maras dokázal i úvodními promluvami. Nikam se nehnal, dával si to. Chtěl po publiku, aby mu odpovědělo na dobrý večer bon soir. Učinilo tak unisono. Pochválil je, že je lepší než publikum francouzské. Získal si je, na pódiu byl někdo. Nico Las pak to bon soir jen přebral a druhé kolo uvedl jen dvěma zdviženými prsty a slovy „numéro deux“. Maras po slamu taky obstarával komunikaci s českými frankofonními diváky. Bavil se s těma šestnáctkama, zatímco Nico Las jen s Gaëlle.

Ta migraci neřešila, zvolila téma rodiny, své matky. Akcentovala Alzheimera a internet. Její přednes byl precizní, zaměřený na příběh. Beze slov mi moc neměla co nabídnout, taková školní. Všichni Francouzi vyzdvihovali témata z mediálního diskurzu, což je jeden z atributů slamového žánru. U nás se to děje taky, ale víc metaforicky jako třeba u Fenka. V tom je francouzský slam bezelstnější, český rafinovanější. Možná inspirace říkat věci na rovinu.

Zašitovaný všemahle těma myšlenkama jsem s cizinci ani neprohodil pár slov, nechal svou francouzštinu v passé komposté. Stál jsem před divadlem kousek od nich. Normální lidi. Bavil jsem se s Fenkem, chytrý člověk. Gaëlle po mně koukla, tak jsem řekl Fenkovi, že do ní jdu. Fenek že jasně a šel pryč. Já jsem pak do ní nešel, hlavu jsem věšel. Pěkně jsem sešel, prvně ani se slamery jsem sednout nešel, jen do auta sednout, muselo to přijít jednou. V sociální bublině své hlavy sumíruju support report, svoje stavy do zprávy o stavu světa – další věta.

Slam. Nasrat na přesahy do světa, český imprař rulezz. Nasrat na precizní připraře. Ve druhém kole bílé plátno mizí, na slamery se promítá reklama. Slam poetry, Innogy, FB, Babylon. Cry on, I feel creation. Mišo Krakovský je nemocný, opravdu mocně. Bob ho chválí, že v takovém stavu po práci sedl do vlaku a přijel dělat zábavu. To že je dnešní slam. Ano, slamer je tramp, kolonizátor. Ne někdo, kdo se nechá kolonizovat. Viděl jsem Miša nedávno ve Zlíně, ale teď v Divadle Hudby ho vidím mnohem líp. Hlavně slyším. Kolébá, volí podobně jako Gaëlle téma spíš rodinné než sociální. Jasně, rodina je taky sociální, ale víte, jak to myslím. Rodina je základ bubliny.

Mišo kašle, ale i nakřáplým hlasem podává solidní výkon. Střádá mikroby do spár mikrofonu, nikdo nic nepozná. Slamuje o své holce, žensky otevřený rozebírá pocity. Atak vlastní ješitnosti dovrší básněním o své dceři Lesance. Mladý otec má dvacet pět. Mišovy slamy jsou ty, do kterých se dá tančit. Nejen kvůli rytmičnosti, ale i podprahové bezstarostnosti koketního interpreta. Závěrečné vyhlášení Klavik graduje k orgasmu zase jedním euforickým flákem. Minule to bylo We are family, dnes Give it up. Na na na na na na na na na na ná. Baby, give it up, give it up, baby, give it up. (Give it up.)

Brno

Sourozenecké pořadatelské duo Eliška a Jenda Perlovi vždycky na svých slamech vytvoří rodinnou atmosféru. Vlastně rodinné už to je v Olomouci. Tak jinak, vytvoří atmosféru politické strany. Pospolitou. V backstagi vysvětluju nové slamerce Kristýně Novákové různá specifika žánru. Kdo, s kým, za kolik, a jak se to tu hemží superlativy. Jak je každý hned hvězda. Způsobně naslouchá. Spontánní dílna. Přišla z Filipitchova workshopu, co byl před pár dny.

„Co studuješ?“ „Gympl.“ „Tady v Brně?“ „V Bystrci, to je úplně na kraji.“ „Jasně, znám. Tam jsme jezdili na houby.“ „Jo, je tam dobrý les.“ „Jako na lysohlávky.“ „Aha.“ „Tam se na ně jezdí.“ „Jo? To jsem nevěděla.“ „Tak na to zase zapomeň.“

Vchází Lumi. Vyprávím Kristýně, jak ji Hrabal hrabal pod koberec, když s ním chodila. Je to konspirační storka, ale hodí se. Chci napsat slamový román. „To je dobrý nápad,“ říká Kristýna. „Akorát mi nechcou přiklepnout rezidenční pobyt.“ „Kde máš ségru?“ ptá se někdo Lumi. Lumi má ségru. „Proč vlastně nedělá slam?“ „Dělá jiné věci, třeba autorská čtení.“ „Na jednom jsem byl,“ říkám. „Líbilo se ti to?“ „Úplně jsem se do ní zamiloval. Ale nešla ven.“ „A ty se divíš, Adame?“ říká mi.

Já se vidím, ale moc nevím, jak to myslí. Později u klavíru pokračuje: „Adame, já si myslím, že mě úplně nechápeš.“ „Jak to myslíš?“ ptám se. „Nevím. Ale to má asi každý, že nemůže úplně sladit to uvnitř s tím venku.“ „Možná není žádné uvnitř ani venku. Možná je všechno úplně jinde,“ říkám. „Já vím, ale víš jak to myslím,“ říká. „Jo. Já jen, že mě to zrovna nedávno napadlo.“ „Můžu se napít tvého čaje?“ ptá se. Podám jí ho a připadám si jako v básni Jana Těsnohlídka mladšího.

Srká louh černý jako ruská duše. Opětuju úsměv Ester. Při slamu seděla přímo pode mnou ještě s blonďatou kámoškou. Opětuju další její pohled. Lumi se vzdálí, pozvu Ester na její plac. Bere ho. „Bylo to super,“ říká, „takové jiné.“ „Za mnou na každém slamu někdo přijde a řekne, že to bylo super, takové jiné. Tak dneska jsi to ty,“ usměju se. Fakt jsem na ni čekal. Je krásná, většinou to není někdo krásný.

Seděly pode mnou a byly krásné obě, nešly přehlédnout. Byl jsem blízko, otevřený a táhla ze mě samota. „Vypadals smutně,“ říká Ester. „Kurt Cobain říkal, že mu vždycky někdo říkal, že vypadá smutně a on přitom vůbec smutný nebyl. Že ho nebavilo na to pořád odpovídat. No a pak spáchal sebevraždu.“ Ester se usměje. „No jo, jsem smutný. Smutný člověk.“ Zatváří se soucitně, věří mi to.

Byl jsem si jistý, že se jim to nelíbilo. Teď to ventiluju a jí se to nelíbí. Místo sebevědomí mám sebesvědomí. „Nezajdete pak někam?“ ptám se. „Já už dneska asi půjdu domů,“ říká. Mezitím se k nám přidala její blonďatá kámoška. Má krásná malá prsa, tak akorát do pusy. „A ty?“ zeptám se jí. Kývne. Že ne.

Na pódiu jsem nebyl ve svém živlu. Ponížil jsem se na takový mezischod blíž k lidem. Někdo hned řekl ježišmarja a to jsem si ještě ani neprdl. (Dobré impro je prdnout si tak, aby to nebylo slyšet. Ne naopak.) Kýval jsem se ze strany na stranu jako autista. Mluvil jsem křečovitým hlasem dělníka bulváru Pavla Novotného. Zároveň to ale bylo takové houbově rozněžnělé. Neřešil jsem to. Popisoval jsem, teda pomlouval svou procházku po Brně. Něco mě táhlo zpátky, nepouštělo vpřed. Možná paranoia, možná něco skutečného.

Nakonec uvolnil můj spěch-nespěch smích. „Zvláštní, jak můžou být tři minuty dlouhé. Tady si to vždycky uvědomím. A co se za ně dá všechno stihnout.“ Tím jsem nemyslel, že bych něco stihl, spíš že jsem to pěkně propásl. Tu nehynoucí slávu, jak tomu říká Bob. Ale slam je právě i levě dobrý i špatný v tom, že není čas ho nijak dovysvětlit. Zůstane viset nedořčený ve vzduchu vpravdě jako přítomnost, kterou se snaží imitovat.

Proto ten report. Tam se dá zušlechtit nebo dorazit. Temný jak hříčka přírody. Vzal jsem před pěti lety v Olomouci od hada Boba pero a neuposlechl Bohdanovo přikázání z Luhačovic: „Adame, nepiš.“ Pykám bohapustou samotou marginálních představ. Zrodil se Spermer, had hada. Dvorní hater poetry slamů.

Fenek byl těžce nabušený, favorit finále po Filipitchovi-obhajiteli. Spolu se Šťáhlavským a Štovíčkem se smějou, jsou výrazní i v publiku. Výskají, nesnesitelně tleskají, zatímco já mám prst v uchu. U někoho prostě vidíš, že je šťastný a vyklidněný, u někoho míň. Být politik znamená být u moci, ale nefunguje to ad absurdum. Každý je politik. Fenek loni missl finále kvůli plesu s koulí na noze (holkou). Jestli ho letos vyhraje, tak tomu bych říkal koule.

Slam poetry je, že teď je ten čas, i když vlastně žádný není. Ale jakože je. A pak se o tom mluví. Vlastně je, ale nijak zvláštní. Jen se zvláštním udělá. Jako svátek. A pak se žvaní. Svátek, který teprve získá opodstatnění. Svátek, který se hledá. Tim Postovit, po mém druhé skutečné jméno českého slamu tvářící se jako pseudonym, předvedl swag, se kterým ho Anatol razí na scénu. Vyhrál jeho Crossslam a v létě předskočil v Tiskárně na Vzduchu. Vasquez ho tam přirovnal k Parlamentním listům. To Postovita naštvalo, protože se považuje za anti. Lajnu myslel ironicky a Vasquez ji vyrval z kontextu. „Udělal ze mě nácka.“ „Je důležité v tom slamu zdůraznit, jak to myslíš. Ono na to slaměři často kašlou,“ říkám.

Kůs mu prý napsal omluvný dopis, že Vasquez je hater. Vasqueze mám rád, to jeho lechtání eg mě baví. Kdo se zasměje, prohrál. Aniž bych o incidentu věděl, stalo se mi to samé s Juráněm. V posledním reportu jsem napsal, že jeho slam byl lvl PL a proud freedom fighter byl proti. Postovit měl slam obsahově nabitý, ale formálně se přeříkával podobně jako jeho mecenáš Anatol vždycky na finále, o které letos prvně neusiluje, jak loni slíbil.

Postovit v backstagi jen seděl v křesle a chodil na cigárka. Četl jsem si jeho věci na internetu, je fakt dobrý. Na slam je ho škoda. Just kidding. V backstage byla super atmosféra. Artbar je vždycky hodně o backstage. Bylo to tam jako na divadle. Krásná sonda do slamerovy duše. Všichni mluvili artikulovaně, kulantně jako sociální agregáty. Hecování, seznamování bažantů s mazáky. Přítomnost. Pro její pódiovou gradaci bylo třeba proběhnout deset sekund dlouhou prázdnou chodbou (mrknout na šatnářku) do sálu.

Do druhého kola se dostali všichni mazáci, z nováčků jen Bradka. Loni tu debutovala, ale od té doby slamovala jen čtyřikrát. Vyhrála beta level kvali. Já jsem ve svém slamu akcentoval přílet vran, body bídné. Čekal jsem, jestli publikum vyšle někoho s vlídným slovem, aby si to u mě vyžehlilo a jo, zrovna nejhezčí holku v sále, haluz. Zas takové terno to nebylo, vylezlo z ní, že se jí líbili i ostatní. V létě dva měsíce stopovala. Je nezávislá.

Jenda byl důležitý. Slameři měli přijít o hodinu dřív (sic!), aby jim obšírně vysvětlil, co je čeká. Nezvolený kandidát za Zelené si do slamu naprojektoval zastupitelstvo. „Já jsem Zelené volila,“ řekla Kristýna. „Tak tos volila ho.“ „Aha.“ Deskriptivním stylem pokračoval i na pódiu. Diváci bod po bodu věděli, co se bude dít. Žádné překvapení nenarušilo poklidný spád večera v Artbaru Druhý pád zaplněném dychtivými členy, co chodí na slamy.

Byli spokojení, muži i ženy jak v publiku tak na pódiu. Brno je všeobecně takové spokojené město. Jenda moderoval spíš politicky, než poeticky, precizně až puntičkářsky, soudružsky. Vynikl lokální Fenek. Kloubí akční rádius pohybový i slovně obrazový. Gestikuluje jako televizák, na pódiu se pořád něco děje. Kromě jediné devítky dostal v obou kolech samé. Ve druhém dával variace na Sekorovy pohádky. Dětský pořad jako v Olomouci Slavíčková, ale pro pokročilé. Přídavek byl cestou po Brně, o něco výživnější než byla ta moje. Brněnští insideři vrněli nadšením. Řadil bych ho k Juráňovi. Podobná kadence a skill česat desítky. Akorát Jirka stojí, Fenek je nepolapitelný.

Výrazově výrazných slamů, klaunů bylo víc. Pete Šťovíček („To jméno bych si nechala,“ řekla bloncka) si říká Ing. Puding. Po vzoru doktora Filipitche ho moderátoři vyslovují inženýr Puding, ale podle mě je to správně Ing Puding po vzoru Midi Lidi. Parlamentně hajloval, pro jistotu levou rukou. Jeho projev připomíná Dr. Filipitche, ale Bob říkal, že Štovíček byl dřív.

Ještě lepší gradaci než Štovíček dal Štáhlavský. Marcel je týpek. Stál ve frontě na letišti, dítě řvalo. Přišly na něj střevní potíže nezvratitelného charakteru, brzy mu to lítalo z úst. Co může gradovat víc než zvracení? Krásně gradovalo gejzírem metafor a vygradovalo. Jak? Dítě bylo zticha. „Dobrá blitka,“ běžel jsem ho pochválit do backstage. Smál se. Jeden z těch slamerů, co se smějou vlastním vtipům. Ale je to k dobrému, podobně jako u Metoděje. Třetí místo.

Na druhé padla Adeladla. Loni po finále avizovala, že už soutěžit nebude, ale sliby chyby. Vyhrát nezvládla, ale kromě Fenka pokořila všechny muže. Posilněná, povíněná pozvedla atmosféru večera. U impra je důležité trochu zapomínat, být mírně viskózní, ale na chlastu to klouže. Musí to i drhnout, přirozeně. Zvláštní vzlíná z přirozeného. Místy kouzlila trochu nejapně, ale občas napnula plachty smyslu a nechal plout improslam flow, nebyl to jen ten improligový profiraft. Každopádně nebyla slow. Ve druhém kole se otočila zády a někdo měl říct slovo. První tři byla prdel, Karel a Karel.

V zákulisí říkala, že v Liberci někoho diskvalifikovali za to, že si mikrofonem čistil zuby. Strhla se menší diskuse na téma rekvizit. Jenda nepatří mezi zastánce tvrdého potírání. „Hození trička do lidí bych nechal,“ říká. Kristýna Nováková dávala o Praze. Jenda to označil za odvážné (v Brně). Kristýna si svůj text nepamatovala blaze, dávala dramatické pauzy i tam, kde to nebylo dramatické. Pro debutantku to bylo dramatické všude. Katarzí prošla i bez druhého kola.

Červí díra

V prvním kole Juráň slamoval o rozdílu mezi básníky a říkankáři. V jeho závěru se označil za říkankáře. „Nebuď tak skromný,“ říkal jsem mu o pauze. „Musel jsem to nějak shodit,“ pýřil se. Po druhém kole už jsem mu dal za pravdu. Lidový vypravěč si to u mě zrakvil (i)slamem lvl Parlamentní listy. Dostal deset krát deset, takže ve finále si to poslechneme znova. U svého stolu si vítězoslavně stoupl na židli a v tričku try-poe-try (přišel na to sám) se klanil výskajícímu sálu.

Bob se čertil, že v Plzni chodí na slamy fotbaloví fanoušci. Kvůli tomu tam posledně „málem nevyhrála poezie“. V Olomouci, „říkají to i slameři“, je nejlepší publikum. V Jazz Tibet Clubu sedí polovina lidí na špinavé zemi a okopávají je kolemjdoucí s tácy masa. V nabídce je Jazz Burger, Tibet Nuggets zatím ne. Personál během výstupů kecá, telefonuje, pracuje. Nic moc prostředí na básnění. Bob dává během losování last call na přihlášení do soutěže. Sedím v patře a schody jsou do posledního místa zaseděné platícími diváky, takže spontánně neseběhnu. Přes tyto ztížené podmínky nevypukla žádná riot, naopak skvělá atmosféra. Just Tibet.

Slam dělá prostor a moderátor. Bob jako vždy živelně, žoviálně improvizuje v kruhu důvěry, jehož je Jehovou. Nově hodně hraje roli i dýdžej. Claviq posouvá jeho pravomoce spolutvůrce atmo širokým spektrem pouštěných nálad. Experimentuje drobným trolením do slamů na způsob kapely u talk show. Robustně zabil, respektive krásně napnul plachty finále večera, když u vyhlašování přerušovaně pouštěl disko hit We are family. Přiložil prst na klitoris doby, krysy trsaly v tureckých sedech a dřepech na schodech.

Závěrečné vyhlašování Bob trochu zfušoval. Místo aby budoval napětí, vzal hned za ruce dva nejlepší, aby slavnostně označil vítěze. Do finále ale postupují oba, takže dočasnému utajení měl podléhat i ten v pořadí druhý. Prvními jsou vlastně dva – po plném domě nepřekvapivě, fenomenálně Juráň, k němu do party rodinné stříbro Krajský ústav národního zdraví. I loni oni.

Kunz si vyžádal slovo ropucha, aby se na něj lucidně zasnil. Necudně cedil děj, který měl své nedostatky. Běžný smrtelník by se v nich kajícně utopil, ne tak on. Shodil dlouhé vlasy, nechal jen afro jako z huličské komedie. Pookřál, oženil se. S klukovským šarmem dovedl děj do konce poluce. Děj není až tak důležitý, když ho završí happy end pointy.

Žák navázal improvizací o tom, že by chtěl. Lyriku. „Kunz, to byla epika.“ Nebyl to jediný rozdíl mezi nimi. Kunz nechtěl, Kunz konal. Žák chtěl, konal míň. Mně se to líbilo, příjemně odlehčil tón, ale asi ani sám nečekal, že by za to něco dostal. Girls just wanna have fun. Bob mouderátorsky invenčně ocejchoval večer jako střet lyriky a epiky. Pak taky klasický, už trochu klišovitý střet slamu a poezie. Dodal bych střet burgeru a Tibetu a země a židle. Střet jak střep řezal vpřed.

Na výkon účinkujícího se dá dívat dvojí optikou – časovou a nadčasovou. Nadčasovým je obsah vystoupení. Většinou se mu říká báseň. Je reprodukovatelný a většinou je předmětem hodnocení poroty. Není ale předmětem slamu, tím je rovina časová. „Čas je rovná plantáž,“ říká v jedné básni Jim Morrison. Časová rovina, to je slamerova přítomnost, osobnost, mód. Vyhraje ten, kdo to vyváží, koho sebe závaží nezešikmí jeho plochu. Snad jsem se vyzářil jasně.

Povedlo se to Slavíčkové, která navíc přišla s něčím úplně novým. Ještě nikdo neslamoval na způsob uvádění pořadu pro děti. Přitom se to úplně nabízí. Je to skvělá katarze poe-hnoje, ve kterém ryjeme dnes a denně. Kdo se rád nevrací do dětských let, ten lže, nebo se do nich vrací dodnes. Svou infantilní estetikou Slavíčková všechny uvolnila, pobavila, roztleskala. „Řeknu vám dvě básně. Až začne ta druhá, tak vám řeknu. Tak teď začíná ta první.“ Tak to začalo.

Switcher předvedl v prvním kole zajímavé dráždění rekvizitního inkvizitora bosou nohou. Vyptal si slovo ponorka a vyzul si boty. Vlastně je vykopl do postranních stran, aby ukázal ponožky s ponorkama, které náhodou měl zrovna na sobě. Bob pak říkal, že by to byla rekvizita, ale že slovo ponorka dostal náhodou, takže v poho. Rekvizitou podle mě bylo to teatrální zutí bot. Ponožky se daly obnažit i s nimi, sahaly slamerovi až do půli holení. Bob sepsal nová pravidla slamu zvící pravidel chování návštěvníka australského národního parku, svého epigona ale prdět do hlíny neposlal. I po loňském ostravském extempore je třeba nezávislých arbitrů.

Já bych třeba rekvizity povolil, ale pravidla jsou pravidla. Proto jsou to pravidla. Symetricky rozptýlené boty slamera nepovoleně vyvažovaly. „Říkejte, že nemůžete chodit. Ale já mám narozeniny dvacátého třetího prosince,“ uvedl Switcher svoje druhé kolo, z dobrého námětu ale moc nevytěžil. Žongloval s jediným míčkem Vánoc, nakonec ho zahodil kamsi do deprese. Bodové (pod)hodnocení Bob glosoval jako popravu Switchera.

K tomu bych měl taky výhrady. K rozdávání bodových sad. Neměly by se nabízet jako na trhu. Drapnou po nich judgy bitches orientované jen na moc a výkon. Zenoví posluchači po nich zákonitě nešáhnou. Něžnější básnické pohlaví (melancholici) pak jsou ještě melancholičtější. Když se vám náhodou nějaký bodový vyvrženec líbí, neváhejte mu to říct. Vlídné slovo je víc než desítka. Když někdo do ruky dostane moc, stane se z něj kokot přes noc. Kdo jde po číslech, nepřišel za poezií. Přišel účinkovat, místo aby seděl na prdeli. Ale jasně, někdo to dělat musí.

Ten blonďatý raper byl dobrý. Srdcař. Přišel s boxerskými pohyby dát procítěnou báseň pro ženskou, která má jiného. Dal ji (tu báseň) se zarputilým výrazem, ale něžně. „Bez beatů je to lepší, je tomu víc rozumět,“ pochválil ho Bob. Měl sportovní bundu, kterou jsem lajkoval, netrpěl tou self-ironizující patinou, kterou se slameři obsedantně uzemňují. Byl to raper na slamu. Proč do slamu nechodí víc štýlařů? Neměl potřebu šaškovat, což vyniklo hlavně na závěrečném apelu, kde všichni juchali na We are family. On stál jako solný sloup. Měl rifle a černé boty s podpatkem. Klapaly, když hledal svou kakaovou femme.

Ellen slam miluje i nenávidí. Nastoupila s mobilem, ve kterém se utopil její snaživý kukuč. Nenahradila ho ani futuristická choreografie horních končetin. V nových slamech používá staré postupy otázek a odpovědí. Překvapila jen zpěvem, který teď ve slamu letí, aby nezůstala vzadu, ona totiž zpívá. To se ví. Se Slavíčkovou se podělí o poslední medailovou pozici a jede na bicyklu domů, protože už musí.

Sudička jí epigonila outsiderskými texty s gradací. Gradace je něco, o co se teď hodně lidí pokouší. Nestačí si ale jen říct, že v určitou chvíli zvýším hlas. Musí to provázet i momentální proměna slamerova temperamentu. Gradace, určité zešílení slamera. Prolomit tu nicotu mezi ním a divákem, skočit do lidí, obrazně řečeno. Umí to Ellen nebo taky slovenská Maďarka Bibi. Jižní vlivy jsou asi výhodou.

Vykejmi z jihu je. Chtěla dát nový text, ale nějak jí nevygradoval, tak dala starý o pití, který ji moc nerajcoval. Ona rajcovala i bez výstřihu, kterým v duoslamu maskovala nepřipravenost. Dnes měla papír, vytahaný svetr a všeobecnou pohodu. Pohazovala vlasama a uchichtávala se svým přeřekům. Přítomnost.

Uram z Hranic má hodně divadelní styl, ale nedotažený. Má hodně poloh, ale málo je intonuje. Dělá, že je to schválně. Možná je to tak správně. Slovo divadelní se hodí i na Adama Hoška. U něj mi ta intonace zase vadí. Schovává se za ni. Graduje, graduje, ale nevygraduje. Sociální kritika ad hoc.

Vlašicbauer se mi líbil. Výborná přítomnost. Převažovalo jak nad co, tak to má beat. Repliky kořenil komentáři, balancoval na hranici obscenity. Ve druhém kole zapomínal text a hledal ho v mobilu. Neměl se za to rád, mobil zahodil. Pak po něm pokukoval. Z okna gag.

Glam

Adeladla a Bibi chtěly přijet. Až moc, dostaly pokutu za překročení rychlosti. Co udělaly, bylo, že udělaly čelem vzad a na Zlín se vymňoukly. Adeladla už podruhé, na nej impařku ČR nic moc. Minule nad vzdáleným Zlínem mávla rukou i Barbora, classy bitch s číčou na svetru se ale tentokrát  hecla a chvályhodně zjevila na schodech GlamSlamu s prvorepublikovým mikrákem na plakátu.

Miša Krakovského jsem zatím viděl jen na fotce, slyšel pozitivní ohlasy od Švajcra a Hanačíka, byl na něj zvědavý, ale nečekal jsem, že ho požeru tady. V lajnapu byl Opusteny Ajtak Prisebe. Opuštěný se prý na Slovensku používá ve významu ztracený, zadepkovaný. Podle textů hodně paří počítačové hry. Opuštěný, i tak při sobě. Definice flow. Vyhrál to rapem, se kterým recentně vtrhl na scénu. Ovlivnil asi Hrabala, který v hradikvali rapoval. Inklinoval k tomu i dřív, ale hrabal to pod koberec.

To je jedno, jedno je dno. Hladina-dno. Je třeba udělat koryto, voda potřebuje (ná)dobu-tvar, ale nedržet se koryta. Money beats soul every time, come on. Jen tak decentně, sere mě veřejnost dost. Nic menej, Barbora prohodila pár familérních frází k Mišovi ohledně počítačových her, dala svůj dostávací „me too/you too“ slam (dovede tu výhružnou ublíženost). „Autogramy až na letišti,“ rozloučila se a ohebně zmizela.

Její spolujezdec už túroval auto, psal jí předtím, že má malý výkon, cestu prokecali. Dobrodružný život, ale ani si neprohlídla stohranatého otčíma. Pohrdla, dojela do města, kde nikdy nebyla, dala, jela, další hvězda nás navštívila a neviděla nic, než džuznu Sklepa 33. Dave, Dibi, Atol, Fili, Fenek, Ellen, Rimmer, Tukan, Juráň, ty všechny už na baťovskou zašle slavnou periferii přilákal pořadatel a moderátor Martin Cíleček.

Abych nezapomněl, z lajnapu vypadla taky Elinka, omluvenka nebyla vystavena. Včera frčela školní terminologie. Hodnocení poroty Martin vytrvale nazýval hlasováním (lidé hlásili), a když někdo dal nízké body Mišovi, pohrozil mu, že ho vyvolá. Martin vždycky oslovovával slamerky Bohyně, než mu to zatrhla Ellen. U Elinky Bohunské by to bylo bohulibé, škoda.

Martin nemouderoval, nedělal z moderace slam, byl lidský, shovívavý. Po dubnovém fiasku, kdy zrušil „Láska je láska, ale slam je slam“ slam v den jeho konání a vysloužil si tak kickout ze Slam poetry CZ, bylo dneska pódium připravené nejlíp, jak kdy bylo, ohraničené černým závěsem. Slamerky sice z lajnapu opadaly jako listy ze stromů (slam je mimochodem takový padající list), hlavní glam Barbora se ale dostavila.

Martin za mnou přišel, že je o mě zájem. Hračkář si o mě opakovaně říkal, tak jestli dám třeba příště. Třeba dnes. Byl jsem nakonec special guest. Čišel jsem bez čísel, ideální pro impro. Tréma odezněla jako echo mikráku, které po celou dobu zlobilo. Dával jsem o tom, co je slam. Není nic konkrétního, prostě přítomnost. Yo, proběhne, zatímco má proběhnout slam. Proběhnu Já. Sedl jsem si zase zpátky, jako by se nic nestalo. Pár lidí se po mně dívalo.

Slamový vývar

Stanislav Klín vrazil do klidného průběhu večera klín. Ve druhém kole na jevišti jen stál, šilt vrhal stín na jeho tvář. Pak řek jen: „Seru na ně.“ A šel. Myslel jsem, že je to známka punku, Bob se ale durdil: „Pan Václav má aspoň nějaký koncept, Klín ani nevydržel publikum.“ Předtím si stěžoval, že je moc klid, že by to chtělo nějaký battle. Tak aspoň něco, ne?

Do druhého kola postupovali jen bodově úspěšnější slameři, Klín prý někomu sebral fleka. Za mě to ale byl plnohodnotný výstup. Časový limit je strop, ne povinná meta. Méně je někdy více, třeba v tomhle případě. Sorry jako, prostě sere na ně.

Čtu teď Zatemněno o literatuře v protektorátu. Napadlo mě, že jak všichni slamujou ty samý slamy, že je to podobný princip jako společenská konformita. Já vím, je to soutěž, sport, ale s poměrně volnými pravidly.  A všichni dělají jen to, co nejvíc platí. Nesnaží se najít novou cestu. Nebo většina. A přitom právě o tom poezie je. Být básník znamená být originál. Nic jiného.

Bob říká, že slam není poezie. Nebo nevím, jestli to říká, ale včera to říkal. Že je to vývar. Že poezie je maso a slam je to kolem něho. To dává rčení „vařit z vody“ nový rozměr. Od teď je to „vařit z masa ve vodě“. Ale vážně, ta propast mezi slam a poetry roste. Nůžky se rozevírají, jak říká Andrej. Je třeba je zase zavřít. Lidi si myslí, že slam je o slovech, ale je o emocích. To je ta základní minela. Slova a emoce jsou jako voda a oheň. Slova jsou jen mantinely, ta hra se odehrává uvnitř. Zevnitř to musí ven. Ale přes mantinely to nejde.

Jasně, vyhrál Hrabal a slova hrála roli. V prvním kole Hrouda. Z toho jsem měl akorát déja-vu. „Že ho to furt baví, furt tak stejně,“ říkal jsem si, „protože mě ne.“ Ale druhé kolo zabil. Text dobrý nabil, taky za ty prachy. Šest táců pro nějakou akci s Masarykem dle důvěryhodného zdroje. Bob říká, že je v pořádku použít jeden text na víc akcí, ale mně to přijde jako poslat jeden milostný dopis více holkám. Ne, že bych to nikdy neudělal.

Koncept je, že na sebe dissují Zeman s Masarykem. První pochvala – poslouchal jsem. U mě není zvykem poslouchat slam. Šprty kvituju prostředníkem, ale tohle bylo jiné. Za prvé – čistě mechanické ohromení. Říkal to rychle a ani jednou se nepřeřekl, přestože si dopomáhal papírem. Ten byl na hranici rekvizity – při takové kadenci slov per minute do toho vnášel nepřípustné napětí, jak se třepetal. Papíru sekundovaly vlasy, které slamerovi dorůstají.

Za druhé tam byl přesah – personifikace uspěchanosti. Zhmotnění otázky, kterou si možná nepokládám jen já – jak to ten člověk všechno dává? Pořádání akcí, psaní do Legalizací, vydavatelství, vyučování a já nevím co ještě. Cílevědomost. A ty voláš, ať prším ještě. Nebo spíš, proč to všechno dělá. Teď to dělá na pódiu.

Přechází sem a tam ze Zemana do Masaryka a zase zpět, sází obraty a očividně se snaží to stihnout. Podaří se, lavina se dovalí do údolí s řachotem aplausu v časovém limitu. „Uprostřed jedna devítka jako slunce a kolem ní planety – deset, deset, deset, deset,“ deklamuje svoje oblíbené číslo Bob. Nebo možná byla devítka střed galaxie a desítky její ramena, každopádně se při hlášení svíjí jako vesmírný had. Hrabal se to prostě naučil, pak to dal a teď jde dál. Cajk.

Slam není o vyhrávání, ale o působení na lidi. Nejde to dělat jen pro vítězství. Nejde to dělat jen pro slam. O slam vlastně vůbec nejde, jde o pódium. Stage time. Líbí se mi být jedním z mnoha. Nemám účel ani účes. Nechci slamovat. Nechci se bavit na něčí účet. Chci čučet na kozy úče. Chci pučet. Týpek mi pak říkal, že jsem přinesl pupen a chtěl, aby ho lidi zalili. Že jsem ho hned upoutal a že ve mně věří. Že víra je to samé co podpora. Na krku měl růženec a neměl boty. Objali jsme se a on šel.

Já jsem donesl pupen a byl tam taky Jelen. Moc hezky přednášel svoje básně. Vtipná scéna – holka s vlasy odbarvenými namodro si s ním o pauze dává selfie. Switcher loni přemýšlivý, chytlavý, dnes mondénní, rozvařený. Energie tam je, ale chtělo by to ztlumit, aby to nebublalo ven na sporák. Kdo to pak má utírat, řečeno Vasquezem. Čtverka stačí, ono to dojde. Chybí tomu ten tvar, jako má Hrabal. Aby se chvěly rožky.

Kromě Jelena a Switchera skončila na druhém místě v rovnosti bodů ještě Lumi, bývalá vítěze. Dlouho odpovídala na otázku, proč neslamuje, že dala Ondrovi nějaký text a on jí řekl, že není dobrý. Až around time, kdy se rozcházeli, do toho práskla. Teď mu dýchá na záda. „Ať si nasere,“ usměje se, když kolem prochází blazeovaný vítěz. Z té holky ještě něco bude.