Houellebecq

Náš obličej vzniká až v dalším obličeji. Vznikáš, dáváš vzniknout. Chytáš, necháváš uniknout. Ona si na mě tak zvykla, že vznikla. Co se děje teď a co se děje pak? Líbí se mi nevinné holky, neprojevující se. A vinné a projevující se. Nelíbí se mi holky skrz mě čumící do blba. Co si to dovolujou? A k tomu prst v nose.

Zvířená voda v době voskových antihrdinů. Doba drhne dramatickými výlevy. Dusivá doba dospěla do bodu obratu. Doba křivého patosu. Prapotřeba růst. Dělej, ať to má děj. Ne hned, o tom to není. O čem teda? O snění v původním znění. Pak je až pak, na to je čas. Krátce zavzpomenout. Na dovolenou.

Mezi mé zájmy patří rušit. Na hrubé snažení hrubé zrušení. Piluju nezbednost. Ti, co to neumí, to chtějí umět. Ti, co to dělají, ale neví to, dělají to často tak, jak to dělají ti, co to neumí, ale učí to. Pak se to sami snaží učit, až se to úplně odnaučí. Když se mi zalíbí na židli, tak neřeším.

Osmělit se, ale k čemu? Vymyslet překážku, a pak ji překonat. Dělat z komára velblouda je droga. Snažím se vzpomínat čím dál zpět, jaký byl svět za komoušů. Je to tam. Svět spěchá ke vzpomínce a do ní. Stát se jí. Být pohlcen světem. Zmizen a doceněn bibliofily. Já marketing neřeším. Nebo řeším, ale ruším. Jsem svou myslí, tedy vším. Dnes má svátek pátek. Jsme stromy v tom, že jsme taky ovlivnitelní okolními vlivy. Jsem v období. Mám smysl, nemám smysl. Smysl nebo láska? Příběhy jsou paterny myšlení. Utrpení trnem v oku. Moje čumění dosahuje nezměrné míry, včera jsem viděl včelu.

Čelo, vlak. Člověk, lid. Stvol, bal. Samice, sám. Rok krysy je utkán ze stejné látky jako koleje. Čuránky padají vpřed, kapky na koleji kamení. Mluví o mně, a pak se schovávají, protože to přece není o mně. Ale já vím, že jo.

Slunce a voda staví jasné hranice tradice. Je důležité následovat absurditu a netrvat na vlastních představách, nervat se za zázrak. Voda a slunce káží a kazí plány. Vznikáš a ztrácíš se s tím, jak to chápeš. Svět pomáhá jen vlažně, aby se to povedlo. Slovo na slovo, řádek na řádek. Láska je nevyslovitelná, nemá smysl. Spíš než co by měl básník řešit jak. Psát. Slova jsou jen barvy pro směry.

Láska je nachystat si tvář. Láska je prodej, výdej, mít, co dít. Dluh ti pomáhej. Na svaté hoře pravidla nehledej. Osobnost pro mě splývá s tím něco osobitě vyjádřit. Něco ne jen tak ledajakého.

Tajemství života, hájemství zarputilých pohodářů. K tomu je třeba znalostí (mapy), vědomí (jasných myšlenek) a poezie (metafor). Ve výsledku jde o všechno a o nic. Očistit vnitřní k(á)men. Restaurace vědění. Není restaurace jako restaurace.

V noci jsem se probudil s ucpaným nosem, i když jsem v něm nic neměl. Nešlo to vysmrkat ani vyrýpnout, bylo to zaschlé až někde vzadu. Bezvýchodná, patová situace. Musel jsem víc dýchat. Pak jsem to zaspal. Po probuzení to bylo v pohodě. Když něco děláš schválně-záměrně, akt-kvalt voláš po reakci, která přijde nebo nepřijde. Když to děláš souměrně, tak tě nic nezastaví. Jen hranice nanicovaté intencionality, co je lákavá jak vážka volavá. Nesmíš po ní jít, jitřit emoce. Sám sebou být, ne ovce. Cestou necestou ber lásku, kde ji najdeš. Ber lásku na šílených místech.

Vlasy to nespasí, spíš propiska, která píše, spíše než spíže. Progresivní revizoři. Jízdenkou je přítomnost. V protoru, v textu. Balení je, že chceš, aby tě viděla, a zároveň chceš, aby tě neviděla, at the same time, a pak to radši zabalíš, everytime. Jediná odpověď je už nikdy ji nebalit. Radši sušit mokré prádlo na šňůrách beatu. Miluju tě. Právě teď. Jsi neskutečně krásná. V určitém úhlu světla. Ve dvou se to lépe stáhne. Kdo se umí včas uklidit? Dezintegrace. Dezinformace. Někdo.

Když citujeme něco, co je vycucané z prstu, je to cucát. Te(x)tování je dobrovolná devastace. Extrémní uživatel místo externí. Život je zmrzlina, kterou musíš lízat, jinak (než) roztaje. Sebevědomí není setrvalý stav, člověk ho získává v situaci. Ztrácí ho taky v situaci. Jakékoli pokusy ho vyvolat nebo uchovat jsou mlácením prázdné slámy. Když má člověk roztažené nohy, lidi ho okopávají. Žena nad snědenými hranolkami: „Já jsem si to neměla dávat.“ Muž se zakusuje do párátka.

Gay znamená bezstarostný. Tito mužové setrvávají v bezpečném kruhu své vzájemnosti a nepokoušejí se o divoženy. Buzna je ten, kdo se zříká žen pro vlastní pohodlí. Hoví si ve svém pohlaví. Neodváží se, nevyletí na oběžnou dráhu (jak se cítí muž, který dostal ženu). Ale pokus oslovit kohokoli s nabídkou/požadavkem lásky vyvolávává stejnou existenciální nejistotu. Buzna je jen ten, kdo to neudělá, i když chce, a dál se rochní ve známých vodách. Bez ohledu na pohlaví.

Každý svou posedlost uspokojuje jinak. Někdo sbírá harampádí po kontoších, někdo harampádí skupuje po obchodech, někdo harampádí do světa. Síla peněz nás tlačí (obsese) nějak je využívat (kompulze). Je těžké, ne-li nemožné přijít na to, jak je smysluplně utratit – už to slovo v sobě nese beznadějnost. Přitom na tom závisí naše bytí v tomto uspořádání.

Kupujeme peníze za svůj zaslíbený čas. Získáváme tak hodnotu, která je směnitelná. Něco s ní pak musíme udělat. Něco si koupit. Služby druhých lidí. Jejich čas. Prodávají ho všude kolem, aby získali peníze a mohli si koupit zase čas jiných. Chceme peníze. Chceme dát čas.

Když už musejí získat směnitelnou hodnotu ve formě peněz, snaží se lidi zároveň s nimi získat i nějaký ten kredit pro svou osobnost. Nemít jen hodnotu tu, že umí vydělat peníze, ale i tu, že je umí vydělat něčím, co je prospěšné nebo aspoň zajímavé. Aspoň pro ně. Nebýt prostě jenom stroj.

Jde o rozdíl mezi hodnotou vlastnictví peněz nebo nemovitostí (majetku) a hodnotou, která plyne ze způsobu jejich nabytí. V obou případech jde o peníze. Sebeušlechtilejší činnost v této společnosti nepřinese kredit, pokud svému tvůrci nevynese nějaký ten cash. Když ne, tak je uznán jen jako buzna, blázen.

Někdy je kvalita činnosti a kvantita peněz v součinnosti, třeba u lékařů. Jindy ne, třeba u vychcaných zbohatlíků. Kdyby byla hodnota způsobu nabytí a množství nabytého v symbióze, asi by byl mír. Ale není. Říká se: „Lehce nabyl, lehce pozbyl.“ Kdyby to bylo platilo, asi by byl mír. Na mozek se dere premiér. Ono to platí jen u lidí schopných reflexe, pochyb. To jsou ti, kteří se chtějí měnit. Pak jsou ti, kteří chtějí jen udržovat a rozšiřovat status.

Premiér považuje svůj způsob za legitimní, rovnocenný. “Každý nebyl jak Havel,” říká. U Havla šlo o způsob nabytí, u premiéra jde o množství nabytého, co jim přineslo moc. Společným jmenovatelem je ctižádost a pracovitost, chtění.

U Havla duchovní, u premiéra materiální. Kapitál. U Havla decentralizace (moc se upevní, když se rozdělí), u premiéra centralizace (monomanie, neschopnost delegovat povinnosti na druhé). Proto se věhlas prvního rozšířil po světě. Dokázal dát moc druhým. Nebo pocit moci. Právě tato moc, kterou po světě rozesel je jeho slávou. Moc sebezřeknutí, jakou má taky třeba dalajláma. Chytrého, včasného sebezřeknutí, které není kapitulací. Je zbraní v boji.

Boj je, zdá se, co dnes vládne světu. Být ve zbroji. Je jí dnes hlavně marketing. Havlovým marketingem bylo vězení a myšlení. To hlavní vězení tkví v myšlení. Je třeba dopátrat se podstaty, kterou je delegace. Předat moc. Marketéři nejsou klíčníky, jsou zručnými snajpry hlavní. Vpichují sdělení. Politik se pak může bezelstně věnovat svému byznysu.

Mám zánět Achillovy paty nebo tak něco. Už podruhé. Achillova pata je moje Achillova pata. Pamatuju si to jako dnes, když nám učitelka na prvním stupni základní školy vysvětlovala, co to je. Nebo jenom mně? Nepamatuju si samotné vysvětlování, jen nějakou sekvenci z venku před školou, jak ta škola vypadala. Vzpomínka na vysvětlování je v tom obraze. Kdysi žil někdo, kdo byl zranitelný jenom na patě. Zajímavé!

Je to bezvýchodná, patová situace. Nemůžu chodit. V poslední době jsem chodil hodně. Chodil jsem jenom. Chodil jsem daleko. Když nebylo, co dělat, tak jsem chodil. A šlo mi to. Teď se můžu leda ploužit. Přes špičku to nejde. Když člověk přenese váhu na špičku, odnese to pata. Pata jak vrata. Je to v cajzlu.

Dost to modifikuje realitu. Člověk jde pomaleji, a tak vnímá víc. Víc komunikuje, protože jeho ušlápnutost budí pozornost. Tu vítá. Usmívá se, protože díky tomu se uvolňují endorfiny. Ty tiší bolest. Bolest se usmívá. Jak se vždycky cestovatelé rozplývají, že ti lidi v chatrčích nic nemají, a přesto se usmívají. Ne, usmívají se proto. Mračíme se, protože nás nic nebolí. Mračíme se tak, že dospějeme k názoru, že musíme být nemocní.

Zranění ze mě vždycky udělá pohodáře. Přichází vždycky v době, kdy pohodář moc nejsem, takže se snažím pohodářem být, ale někdy to prostě nejde. Prostě mi to dojde. Jako satan s patosem běhám po všech čertech. Padám zlomen, sten se nese. Dřív jsem míval hodně zlomenin, tak jsem začal být opatrný. Ale zranění může přijít i nepozorovaně. Uleven padám přismažen k samé pánvi svého snažení. Usazen v mramor šedi s podšálkem přívětivosti, která brání přimrznout, a pak se odtrhnout leda s kusem svého masa na sedadle, procitám.

Proč? Co to trauma způsobilo? Co za tím bylo? Když zjistím proč a co, budu moci podobnou situaci v budoucnu prevenovat. Ale do jaké míry jsem schopen měnit své manévry? Nebude lepší vydechnout a o minulost lehčí se rozběhnout a naskočit na vlak (zapomenout na plak) života, aby člověk už nemusel sám vzadu po kolejích klopýtat a hledat útěchu v náhodných konstelacích?

V čase bolestného procitu člověk nepotřebuje nic řešit ani hrotit, ale až mu bude líp, ty myšlenky se znova přihlásí o slovo a mnohé další. Nenech se mýlit. Nikdo tě nechápe, řekla. To je generalizace, namítl jsem. To je tušení z toho, co jsem o tobě slyšela, ona na to. To je definice generalizace, řekl jsem. Neřekla nic. Miluju tě, řekl jsem. Neřekla nic. Co ty na to? Zeptal jsem se. Já na to nic, řekla. Chápání je docela signifikantní problém.

Krása holek tkví mimo jiné v jejich mnohosti. Když v tobě nějaká ustrne a ty přestaneš proudit mnohostí, stane se příliš vyrýsovanou, příliš přítomnou, až pomine v minulou. Takže bez cíle. Milovník žen je nevyhnutelně vagabund. Vyděděnec. Vandrák. Vyčerpanec, ale ne zaprodanec ani zaprděnec. Šmírák ano. Jen příznivost výrazu, zvýšená srozumitelnost krotí démony, kteří se rojí v rozptylu, až tě psychosomaticky zastíní.

Když už fakt nevím kam, tam ani vpřed, je tu pat. Nic na něj neplatí, musí prostě přejít. Za mého mlčení. Život je volání po bolesti, takové, která je poučením, ale ne verdiktem. Takovou každému přeju, protože ji potřebujeme, jinak se peřeje života stanou samohanou. Teď se cítím tak, že bych se seznamoval, což byl pocit, který jsem dlouho neměl a toužil jsem po něm. Pořád jsem měl pocit, že je po všem. Teď, když je po všem, ten pocit mám. Že není.

Do paty se mi zarazil osten – ostentativně míjím na knihovním gauči a najednou se seznámím, ani nevím jak. Sranda je, že se pak zvednu a jdu jak debil a sytý hladovému nevěří. Jsem jako pěst na oko nervosnímu soukolí moderní společnosti a zvlášť něčemu tak hyperaktivnímu jako je vysokoškolská studentka. Vypadám jako simulant, a proto se tak i chovám a proto jím nakonec i jsem. A ona jde sama do Jihlavy, nebo odkud je. Možná proto jsem do toho šel, protože jsem to čekal. Že nepůjdu.

Možná se neseznamuju proto, že jsem perspektivní, takže hrozí, že to vyjde. Jsem pořád až příliš perspektivní. Persepolis. Propolis. Perspektiva, to je cesta tak, jak ji vidíme, než se dotkne obzoru. Perspektiva, to je cesta se všemi svými místními zkresleními dosavadního vývoje. Perspektiva, to je vidina výboje, že se tam dostaneš. Perspektiva je to, co nás žene dál a dál a dál, ale je skutečná?

Není to jen fatamorgána? Fatamrdána? Fatálně mrdána na duně. Není cíl jen tím nejzazším, čím jsme? To, čeho můžeme dosáhnout? Špička a její protipól pata? Nejsme již dosaženi a jen samoléčeni svými marnými přesahy? Teď nemusím nic. Protože nemůžu. Je to úleva. Stejně jsem nic nedělal. Jen se toulal.

Jaký zázrak stanout proti někomu face to face without a book. Houellebecq. Čekám na free parking před lázněma a čtu. Taková extaticky hluchá chvíle dne, kdy do něj (toho dne) na chvíli procitnu. Parking je v kopci. Když přijedu zespodu, sedí se mi pohodlně. Když někdo odjede, povyjedu nahoru a nechám auto na místo sjet samospádem pootočením volantu. Mám rád samospád. Dnes jsem jel natankovat, musel jsem, už to přestalo ukazovat zbývající počet kilometrů. Mám rád tankovat, čuchám benál. Jen svátečně, když tankuju. Je to dobrý pocit, mít natankované, když už hrozilo, že to zdechne.

Je dobrý pocit, se převléct, když už člověk smrděl. Přijedu zvrchu a čekám na místo. Velký rozdíl v pohodlnosti. Zvrchu jsem přijel proto, že jsem jel podél středoškolaček, co stékaly z vyučování jako vodopády. Trousily se se smíšenými pocity, se zapomenutou otázkou „co tady dělám?“ na rtech. Já jsem měl vždycky pocit, že jsem v té škole něco nechal. No eternal reward will forgive us now for wasting the dawn. Místo se brzy uvolní, zasunu. Stojím ani zvrchu ani zespodu, příčně. To je fér. Chce se mi srát. Psaní nepomáhá, což píšu v nejlepším úmyslu si pomoci. Nemůžu si pomoci a nenapsat, že psaní znamená obrátit pozornost na sebe. Nejen svou, ale i tak zvaných lidí.

Psaní je pokaždé příští zabřednutí, tříští přítomnost tím, že zveličuje tu tvou. Upřednostňuje tě proti proudu, ze kterého vystoupíš, vystoupáš na hladinu. Sto, dvě stě a už se nezastavíš, pršíš ještě. Někdy to natruc nenapíšeš, a pak si to vyčteš, žes zapomněl myšlenku, která skvěle popisovala protivnost psaní. Jsi dalek produktivnímu trávení času, zdravému zápolení protipólů, na kterém máš zapáleně participovat, poctivě proti němu nic nemít, nic nemít proti smrti, jen neohrožený pohled vrhat na samice. To je život, po nás ať přijde utopie. Rozhovory se většinou dějí v zakuklení dvojic, při psaní je to oboubřehý monolog. Musíš obnovovat folklór frustrace, odkoukávat z tváří čas, z pohybů děj.

Někdy jsou vody stojaté, nezvířené, jen zčeřené, což má své kouzlo jako znamínko v dekoltu. Pak se v té hladině leccos odráží, třeba losos, ale čtenář chce čeřit pořádnou řeku, pořádně aby Někdo Něco řekl. Čtenář se chce potutelně spříznit, smířit, chce se v tom najít, ale ty chceš soupeřit, nedát mu nic zadarmo a najednou jsi mimo kolorit, názor, mimo všechny fokální naděje. Všechno zrušeno nebo spíš rušeno, rozpuštěno v tomto fatálním kafi. Psaní je jediná přítomnost ve smyslu, v jakém o ní mluvíme, performance mluvení.

Je to činnost toho, co normálně leze samo jako rozmnožování, rozpínavost buněk, jež se dělí na plno, ne jen na půl, zatímco v našich přebytečných myslích se to syslí v diagramech, přetékáme flow, koryta jsou zlomená, zlomené mozky a srdce, neutuchající protuberance, zubní pasty v umyvadlech, máta v bidetu, mosty pasty a půlroční povzdech na zádech. Při psaní vždycky zjistíš, žes vlastně nic nechtěl, jen jít, dýchat vzduch, snít ve tmě. Snový proud tě strhne s sebou dolů, s tebou domů do bodu nula, středobodu návratu, který rotuje, stojí a tančí majestát vzdoru bezmyšlenkovité přítomnosti, odepsanosti.

Není to nic proti ničemu, je to jen to, není to pro tebe, je to pro mě, ale klidně si to vem. Tvůj byt je mi vším, teď když jsem si tě všim a tys mě vzala v něj. Má to děj, dá se o tom psát. Jsem tvůj pes, interiér. Tvoje oči jsou dojem z nebes nebo spíš zpoza nebes, z vesmíru, jsou v nich galaxie a metafory, jsou i nejsou vidět, je to velmi zvláštní paradox přímo tady přede mnou a teď. Jo, oči jsou přítomnost. Jsou vším, co mi povídali o ženách, ale já jsem to přesto netušil, protože mi šlo jen o to, jak mi kázal démon, ale teď jsem v samé centrále systému, který jsem měl v úmyslu zničit. Začalo se mi to líbit, spisy můžu spálit.

Jakmile přestaneš držet linii příběhu, začneš se mile křenit a končíš, to je ta pointa. Všechno to bylo o tom, o tomhle, o setkání, sblížení a splynutí a o tom, co tomu brání, toto ztotožnění, zženštění, zarytá tetováž, její zarputilé pokračování, které zvládne přerušit jen sklenička nebo slečnička, nebo to je možná na tobě, abys nebyl jen tím, ale i sebou, ale to je jen dualismus, abys byl něčím větším nebo menším. Víceméně prostě dýchat vědomí, ale o tom to taky není, tak o čem?

O tom to. I love to be down this road, that’s the problém, you know. Am I fucked? Cítím se cool, oslí můstek. Z každého člověka máš nějaký pocit, a když se nevidíte, ten pocit se zmrazí. A když se uvidíte, tak se zase obnoví, takže dělej dobrý pocit. Sleduju realitu, jak se podhuluje všem dostupným komunikačním kanálům a zkresluje pod vlivem dopmainu, křiví se do nepředvídatelných vidin a já pořád vidím a cítím, jak by to mělo-mohlo být a nemá-nemůže-není a probředám do toho, jak to je, jak to jedině může být, zase, protože je a jistím, že to není tak, jak to vypadá.

Sedím na slunci a na náměstí. Kolem chodí silné holky. Třináctky vypadající na osmnáct a dvacítky na patnáct. Být nýmand není žádný med, ale člověk nejvíc vidí. Všechna moudrost je minulostí. Jen slunce a chuť tady být, protože není jen tak, jak uniknout. Noc přicházející, den přecházející. Díra zející. Odgolfnu berlí kamínek, zoomuju Měsíc. Kulatý, flekatý, zaprášený. Zelená, musím jít. Na druhé straně už tak velký není. Musím se na něj zase chvilku dívat. A vystoupí. Zalezu do Sklepa vychcat se, vysrat a reflektovat.

Bývá tam po otvíračce prázdno, ale přicházejí dva testosteronoví nácťáci. Po zralé úvaze vyberou místo hned vedle mě a jmou se mě deprimovat bujarými výtrysky bez obsahu. Pivo srkají jak víno, občas utichnou v ajfounovém ponoru. Jeden druhému na tom svém něco ukazuje, svorně se tomu řehtají. Telefonem přivolají tučnou blondýnu. Baví se o Flipu. Blondýnu posledně málem zajel kamion, mega se válela. Borec s potřebou mluvit dvakrát hlasitěji než ostatní a nešťastnou shodou okolností taky hlasem neandrtálce mi zvedá hladinu kortikoidů v krvi.

Hraje tu meditativní hudba, všechno bylo nachystané. Po levici knihovna. Zeměpis pro sedmé třídy, sbírka úloh z fyziky a Podvolení. Ty kecy mě hází mě na základku. Nemůžu nic říct, protože pak bych už nemohl psát. Podmínkou psaní je anonymita. Dokázal bych něco říct, někdy to i dělám. Šlo by to přátelsky i nasraně, obojí má své klady a zápory. Ale pak už bych byl vystříbřený a nemohl bych dál tříbit. Prostě jsem to koupil. Doufám, že brzy půjdou o dům dál, ale objednávají další rundu. Začínám si zvykat. To většinou následuje po tom, co se rozhodnete to neříct. Každopádně nemůžu psát o ničem jiném než o nich. Hraje soundtrack válečného filmu. „To je jak z Gladiátora nebo něčeho. Válečný-vesmírný,“ říká neandrtálec. Nevím, jestli je to o té hudbě nebo jen haluz, ale přesně to sedí. Válečný-vesmírný.

Když mě někdo ruší, nemůžu být se sebou, znemožní mi těžit ze své samoty. Nemůžu zoomovat. Vsakuje mě do života. Být se sebou znamená myslet. Teď myslet nemůžu. Jen poslouchat. Pičoviny. Jsem přítomností u pičovin. Neandrtálec chodí na tiskaře. Začne říkat věci jako „kolísá barevnost“ nebo „ofset“, což mu dodává zajímavé zabarvení. Ale co je mi po tom, jestli je zajímavý? Když vás někdo sere, pojímáte k němu určitou afektivitu, a abyste se vystříhali nepříjemných pocitů, může se stát, že ho začnete vnímat pozitivně. Zkultivujete ho, takový stockholmský syndrom. Problém s hlasitostí je, že to je, jako by na vás někdo šahal. Jste tím hlasem proti své vůli prostoupeni. Tím víc, čím víc se bráníte. Nakonec nezbyde, než se vzdát. To je jediný možný konec.

Velkou prostupností jsou díky své basové hloubce nadány hlavně mužské hlasy, surově penetrují jako kulky z namířené hlavně. Ženy jsou jimi zasaženy a paralyzovány dobrovolně, povolně. Taky mám takový hlas, ale spíš uspává. Neandrtálcův neuspává. Každopádně když jsem z něj už vydoloval nějaké poznání, tak mi tolik nevadí. Už se to dá. Někdo musí tisknout. Zdá se, že není zlý, jen syrově nepřípustný. Cestou na záchod mě míjí, nedá mi ani kousek volného místa. Možná je to tím, že jdu těsně kolem zdi. Vždycky se snažím předejít kontaktu. Spíš než o autismus jde o životní styl. Asi rozumí jen síle.

Záchod znamená úlevu. Pak se různými zvukovými hladinami nořím zase do svého pekla. Mlčet, když někdo řve? Když člověk něco definuje jako problém, vlastně ho tak stvoří. Sartre říká, že vždycky máme svobodu vydržet. Když se rozhodneme, že končíme, nejsme k tomu dohnáni, je to naše svobodná volba. Rimbaud říká, že jediné, co je na životě nesnesitelné je to, že nic není nesnesitelné. Člověk tedy mlčí, ale co dál? Trpět a dělat, že problém není, nebo si přesednout? Zmizet. Říká se, že moudřejší ustoupí. Změnit pozici je ponižující, ale samotné ty decibely jsou ponižující. Ta kadence. Asi má přísného fotra.

Dřív nebo později si přesednout budu muset. Po zralé úvaze to jde mnohem líp než pod vlivem emocí. Udělám to klidně a přítomně. Změna je život. Jakmile to člověk dělá, zapomene na to proč. Je to nový život. Nebolí to. Jen mám problém s výběrem místa. Aby si někdo nemyslel, že se na něho chci dívat nebo ho poslouchat. Když sem přijdu, vždycky přijdu první, takže jestli mi někdo sedne na lep, je to jeho chyba. Už se to tu naplnilo známými od pozdravu i od vidění. Jedna holka, které jsem včera napsal, jestli nezajde na čaj, tu pije pivo. Sérií propočtů se dostávám k jedinému možnému místu. Je v pohodě. Jsou daleko. Jsou pořád slyšet, ale jsem pryč z frontové linie.

Za mnou sedí jejich vrstevníci, ale inťoši. Ten jeden je bývalý satanovy děvky a druhý je vlastně starší (řekne to) a dělá mu psychoanalýzu. Ve chvíli, kdy přisednu, teda přesednu, bývalý říká: „Měl jsem problémy s máti. Neuvědomovala si, že mi dělá větší psycha, než ty, od kterých mě chce ubránit.“ Problém starý jako lidstvo samo. Pokračuj. „Takže z toho jsem byl špatný. Pak se k tomu přidaly finanční problémy. Udělal jsem takový problém. Nebyl jsem ve své kůži a nemohl jsem jí dávat tu lásku. A ona si našla jiného přítele. Ona říkala, že mi nechtěla ublížit.“

Ty vole, takové kecy. Proč by měla chtít, že jo? V těchhle věcech snad člověk neubližuje proto, že chce. Takové klišé. Starší týpek k tomu něco moudře pronáší. Frčí si na roli staršího týpka. Asi proto, že je mladý. Mladý starší, nebo jak to mají Mormoni. Bývalý satanovy děvky vypadá tak na dvanáct. Rád vykládá. Rád rozkládá. Jeho problém možná tkví v tom, že žere klišé. Ještě neví, že lidi jsou piče. Potřebuje pořádné dassein. Přejdou na církev a své představy o duši a duchovnu.

Přijde mi to jako hrozné klišé, asi proto, že už jsem se o tom taky dost napřemýšlel. Cizí hovno smrdí víc. Mladý starší říká, že se zrovna dostal z nějakého myšlenkového systému, do kterého ho navezla kámoška. Kolem jde tučná blondýna a zdraví bývalého. Vymiňuje si, aby si potom spolu šli zapálit. Jde si pak zapálit s neandrtálcem. Neandrtálec bývalého zná taky. Ten hlas. Ale jen na chvíli. Vytáhnu Poláčka. Nádherný jazyk.

Čím větší má člověk depresi, tím větší je to deprese. Aspoň navenek. Velcí lidi budí víc pozornosti, a tak mají deprese víc. Deprese má pocit, že je zasloužená, ne-li vítaná. Kámoš je chlap jak hora. Modré oči vyhlížejí zpod hustého obočí vždy mírně skloněné hlavy. Jeho hlas je monotónní a hluboký jako termální pramen. Rozpráví jako hlasatel televizních novin, kterého vyhodili, o celosvětové krizi, která má přijít. O psychických problémech, „kterým alkohol samozřejmě neprospívá“. Odmlčí se, jako by smířeně, ale po chvíli začne znova tam, kde skončil. Jenom nabíral dech, vzpomínal, co chtěl.

Vzpomene si, co chtěl, ale nenalezne svůj děj, a tak ho posuzuje. Pro svět to nevypadá dobře, kámoš pro něj nemá slova chvály. I on je ale součástí světa, takže zároveň odpírá soucit sobě. Nahrazuje ho pivem. Hovoří o své práci. Neutrálně. Jak do ní chodí. Dělá potřebné počítačové vychytávky. Má z toho pocit zadostiučinění, říká skleslým hlasem. Konstatuje to jako fakt. Někdy se i zasměje. Bezmezně věří ve svou inteligenci a kognitivní schopnosti. Občas se rozkašle a zalije to Bernardem. Dřív to býval bonviván, mohl to zkusit na každou. Pak se všichni kámoši rozjeli do světa, ale jeho to nikam netáhlo.

Pracuje v Otrokovicích, občas něco prohodí o stěhování do Prahy. Důvody ale nemá dost signifikantní, akorát, že to tam víc žije. Má kámoše, který mu naslouchá. Občas zajdou na pivo. Já jsem tohohle Golema, který ztratil šém a ucpal se povšechností taky tuhle poslouchal a dokonce i kladl doplňující otázky, ale nedokázal jsem ho z toho dostat. Málem jsem se uvařil, ale stihl jsem vyskočit. Jeho kámoš na mě kyne, ať přisednu, jako by zastával společenské funkce mého kámoše. „Zkurvená dementní otázka od zkurveného novináře,“ dokončuje můj kámoš myšlenku. „Máte všechno?“ ptá se ho servírka. „Ještě jedno,“ odpovídá. „Úplná demence, ta planeta, vole.“

Pokládá celou svou váhu do těch slov, vědom si jejich závažnosti. Je se sebou spokojený a znuděný. Jestli je dementní planeta, je dementní i on. Je z obliga. Na stole mu přistane pivečko jako ze žurnálu. Jeho kámoš jde na záchod a on se kochá fotogeničností půllitru. Podupává si do rytmu, ale ne pravidelně. Když se kámoš vrátí, zakašle a jde taky na záchod. Na sobě má bundu, trochu se potácí. Tonus bílého obličeje paralyzovaný pivem, ale vypadá dobře. Určitě líp než většina lidí. I oblečený je dobře. Jako by to oblečení nenosil, ale ono nosilo jeho. Oblečení má větší vypovídací hodnotu než on sám. Jako oblečení člověka, který odešel. On taky jde, ale jen na záchod.

„Čajíček?“ ptám se jeho kámoše. „Jo, na krček. A ty?“ „Já taky, ale ne na krček.“ Přichází satanova čubka s přítelem, kvůli kterému opustila bývalého. Znervózním. Přestanu myslet na kámoše a myslím na ni. Proč mě tak paralyzuje? Seznámil jsem se s ní na čtení, na kterém jsem četl. Byla tam Simona, ze které jsem měl psycho. Seděla ve vedlejší místnosti, a když jsem šel na plac, očekával jsem, že vleze dovnitř. Místo ní tam ale vlezla tahle. Ulevilo se mi. Slíbil jsem jí pak, že ji vezmu domů autem. Pak jsem toho litoval, protože se mi chtělo tam ještě zůstat a ona už musela jet. Stísněnost toho pocitu přetrvala. Ze začátku jsem ji balil, jenže pak řekla, že by se se mnou vyspala. Nedoprovodila to žádnými reálnými doprovody jako doteky.

Bylo to čistě v rovině verbální. Psali jsme si a bylo to celkem psychoanalyticky výživné. Odsýpalo to. Domlouval se sex. Řekl jsem jí, že u mě se nikdy sex nakonec nekonal, když se domlouval. A tak to taky bylo. Přesto jsem na to myslel. Myslel jsem na tu možnost. Činilo mě to narcistickým. A klaustrofobickým. Byl jsem na ni sprostý. Taky proto, že říkala, že to má ráda tvrdě, škrcení a tak. Prý ale stačí, když budu dominantní. Dominantní asi jsem, ale asi jenom v posteli, dumal jsem. Cítil jsem se dotčený, že mě někdo bere takhle katalogově jako sexuální nástroj.

Cítil jsem, jak se asi cítí holky. Cítil jsem se jako holka. Očekával jsem, že budu aspoň dobýván, ale to se moc nedělo. Bylo to úplně zmatení rolí. Nic jsem k ní necítil, nic hmatatelného. Byli jsme na čaji, ale neměl jsem chuť se jí dotknout. Už jsem to jednou s jednou holkou zažil. Zprvu jsem ji balil, a když začala balit ona mě, byl z toho jen dlouhý chat. Chat nebo chata, nikdy obojí. Verbální nebo fyzické. U fyzického nejde o spříznění duší. Spřízněná musí být těla a duše se podvolí. Těla se ale nikdy nepodvolí duším. Satanova čubka byla taky převtělením Simony, její reinkarnací nebo spíš deinkarnací, teda pokud uvažujeme, že reinkarnace může směřovat vpřed nebo vzad.

Tohle bylo vzad v tom, že se Simonou jsem něco měl. Možná i citového. Satanovu čubku jsem docela hejtoval, jak napovídá ta přezdívka, která se jí ale líbila. Nevěděl jsem pořádně proč. Pořád moc nevím. Když něco nechápu, tak mě to přitahuje. Myslím na to, chci to prokouknout. Ještě mě napadá jedna holka, se kterou jsem si psal vulgárně. Pod jejím vlivem jsem si pak psal vulgárně i s jinou, která to ale nekvitovala. Pod vlivem satanovy čubky jsem si psal vulgárně taky s jednou jinou, ta to taky nekvitovala. Teď víceméně na suchu, aspoň co se týče netu a jeho virtuálně-rituálně-literárně-erotických zlodružství.

Všechno dekonstruováno, ztrivializováno na dřeň. Měl jsem spát ještě s jednou, ale pak couvla, že jenom zajdem na kafe, tak jsme šli a bylo to pěkné, svobodné, jen tak pokecat. Napadlo mě, že bychom takhle mohli pokecat i se satanovou čubkou. Odepsala, že good vibe už je pryč. Napsal jsem jí, že neměla hned tasit piču, na piču sere pes. Ona že už to šlo. Já že bych rád pokecal s jejím člověkem. Ona nic. Všechno je zahaleno tajemstvím. Anima se přelévá z jedné do druhé a do třetí a nejde začít s čistým štítem. Co nezačíná, to neskončí. Aspoň co paměť sahá. Někdy je fajn být mimo.

Svítí slunce nad hlavou. Ruka se opírá a ulevuje noze, která stávkuje. Berla pádluje. Sedím na náměstí. Dobře tu je. Ve Zlíně, městě, kde den má 86 400 sekund. Městě, kde vím, že nic nevím. Městě, kde jsem svůj – šulin. Městě, kde jsem zpětně vychytaný. Dvě třináctky v černém s cigárama se tváří that they’ve got it made.

Všechno se nahrazuje, neutralizuje, eliminuje a absentuje v rozjímaní nad zjevným a skrytým. Leze to ven a propadá zase dovnitř do mindráků vesnické noci. Vyplazený na rynku nemám chybu, zením tesáky tolerance. Život je nedosažitelný, nic není sažitelné, jen saditelné do záhonů zpytu.

První klíčky i včelky vyrazily, hnojíš nadějí nabitý částicemi, jejichž původ neznáš, nemáš páky, hledáš sebe, kus nebe je duha. Jsou spousty druhů smíchu. Některé jsou přijatelné, jiné nepřípustné. To radši mračení. Někdo se umí hezky mračit stejně jako někdo umí hezky kouřit. Ten ať kouří a mračí se. Nepodléhejme cizím výkladům života, módním výkladům, výkladům sebe, které jsou setrvalým projevem průrvy.

Třináctky, které nekouří, jsou taky v černém a vypadají that they’ve got it made. Jsme uvrtaní v tom, co jsme si nadrobili, přitom stačilo slunce. Chceme to mít pod kontrolou. Ve dne v noci se držíme niti výkladu, odpočítáváme od svého základu. Meleme se mezi mantinely míry a čekáme, až to tam padne a ono ne. Den za dnem to tam nepadá, a tak po nocích kujeme sny, koncentrujeme energii, žhavíme drát.

Ráno nevíme, co to bylo. To, co je, je určitě lepší. Každá vyhlídka se zacelí. Stromek se zocelí. Tržíš nezralé plody, dojdou ve tvé náruči. Možná na tom visíš. Máš na to návyk. Pořád lepší viset, než si pod sebou podřezávat větev.

Začíná jaro, na tom se nic nemění. Po ulici kráčí Výklid. V hubě má nezapálené cígo. Trochu se potácí. Tváří se, že záměrně. Na červené nenuceně čeká, zapálí cígo. V ruce narvaná igelitka. Legalité, egalité, igelité. Žena telefonuje. Hází ji to do takové té ležérnosti. Mluví o rušení. Hotely ještě jsou, není třeba rušit pobyt. Ruší mě blahovolností svého hlasu. Mluví s někým, komu dělá službu. Pravděpodobně s prarodičem.

Na tržišti ve Wuchanu nelidsky zacházeli se zvěří, my s ní zacházíme neméně nelidsky. Ty nezbytné bytosti zabíjíme nenápadně, ale o nic méně krutě. Vymlouváme se, že jsou k tomu předurčeny. Ptal jsem se Filipa, jak to jde v Berlíně. Odpověděl terminologií Houellebecqovy Možnosti ostrova. V románu žije člověk řetěz klonovaných životů, provádí fotosyntézu a komunikuje jen virtuálně.

Udělal jsem si čaj do termosky, a když jsem ho za pár hodin otevřel, myslel jsem, že už bude studený, ale byl pořád horký. Úplně jsem zapomněl na zázrak termosky. Platformy zabíjení času byly podrobeny restrikci, je čas uvědomit si sílu prostého Slunce teď, když sílí, když se k nám vrací, vlastně my k němu. Nejsme středem vesmíru. Nejsme.

Horká vana a hned po ní studená sprcha je jako sex. Být pánem svého času je jako sex. Nezabíjet ho. Nechat čas žít, nechat jehlu šít. Na divadlo vyvěsili velkou reklamu na hru Osobní poplach. Chlap má na ní kus obličeje zamázlý červenou šmouhou. Padesátimiliónová dotace dává prostor pro srandu. Na dveřích takového toho obchodu s dánským nebo norským názvem, který by se klidně mohl jmenovat Pičoviny, je napsané: „Dočasně uzavřeno.“

Park, pár kund, štamgasti pokuřují před zavřeným Pštrosem. Taky jsem byl kdysi exulant kavárny než jsem se stal spekulantem trapu. Do kaváren už jsem chodil jen ze setrvačnosti. Mezi mé zájmy patří voda, slova a nic. Parkoviště prázdné, auto ve stínu. Nastoupím a nacouvám na Slunce. Po páté je přívětivé.

Když jsou potřeby těla rozumně uhlazené, jako by těla nebylo. Jednoduchá rovnice, univerzální studnice všech nauk. Když necháš tělo být, můžeš být, co chceš. Co chceš nevíš, to tě vedlo k zanechání těla. Můžeš jen být, zvesela a zcela. Může se to jevit jako nuda, když je toho hodně, co dělat. Ale když není, tak není. Když není co dělat, není ani nuda.

Nejextatičtější (kámoška nesnáší slovo extatický, co teprve nejextatičtější) (bývám před soumrakem) stavy a momenty vycházejí pod nějakou restrikcí; když jsi zavřený nebo ti není otevřeno nebo jsi zfetovaný a vlastně to nejsi ty, zkrátka v nich bývá zak(ód)ovaný nějaký paradox (přijetí paradoxu je přijetí bytí).

Slunce zašlo za hranu budovy, pravý úhel tři čtvrtě na šest. Před divadlem se shromáždili skejťáci a bajkeři. Kouří cíga, smějou se, dělají triky. Pijí lahváče. Dýchají zplodiny z řeky aut, co plyne vedle nich. Člověk v autě je podobně hloupý jako kouřící člověk. Hloupost má nejspíš co dělat se spalováním. Spalování živí kyslík, životodárný plyn. V atmosféře ho je tak akorát, ani moc ani málo. Kdyby ho bylo moc, tak by každý požár skončil vyhořením celého kontinentu.

Atmosféra to nějakou korekcí zredukovala tak, aby ho bylo jen tak akorát na dýchání. Globální oteplování by to mohlo narušit, bojí se jeden vědec. Neomaleně surfujeme na vlnách nicoty na tom vzácném skleníku, jímž jsme, na prkně svých potřeb-postřeh-chytej-střepy-sbírej. Pluj, jak už pluješ a uzdravuj se, napsal mi kámoš. Drž se-pusť se. V téhle po-době jsem si až neuvěřitelně podobní.

Četl jsem Na vrcholu zoufalství a říkal si, že je to dobré. Čekal jsem, že to bude jen takové husté, ale je to překvapivě dobré. Začalo se mi chtít chcát. Když čtete, sledujete nebo píšete něco dobrého, někdy se vám začne chtít chcát. Doma jsem klopil mandarinky, třezalku a černý čaj, takže to pěkně nateklo. Zrovna jsem se do toho chtěl pustit, když se na obzoru vynořily dvě báby s nordickými holemi a za častých panoramatických zastávek se ploužily mým směrem. Prošly kolem mého okna v živém rozhovoru o své procházce, v provozním rozhovoru (stejně jako je tohle provozní zápis). Na konci cesty to zase otočily, sledoval jsem je ve zpětném zrcátku. Prošly kolem mého okýnka, zintiměly. Brzy zmizely tam, kde se předtím objevily. Byly tu chvíli.

Ticho ruší telefonista. Telefonní rozhovory jsou ještě o něco víc iritující než ty osobní. Pak jsou rozhovory chatové, psané, kde prostor dostává myšlené, a rozhovory mediální, brainstormingy thinktanků. Pak jsou rozhovory vládní, které o nás rozhodují. Nakázaly karanténu v rámci velkých společných témat. Vystrnadila mě z osidel společnosti. Ona ta společnost je spíš směstnanost, sexistence. Společněji se cítím v lese, když potkám motýla a nade mnou krouží káňata a šplhám proti proudu potoka, který je přítokem rybníka, ve kterém se smočím. Slunce svítí na konec světa a já se loučím. Mám docela smysl pro apokalypsu. V krizi člověk obživne. Začne žít, ale nemůže se realizovat přes tu překážku. Ta překážka právě nahromadí energii. Říká si, že až se to spraví, tak už opravdu začne žít, ale pak se energie zase rozmělní. Žít se musí tady a teď (zas) a sbírat všechny konotace. Využít nový pohled, než se vrátíme k práci na společné stavbě babylónské věže, ztotožněni, zotročeni. Vzdát se zanícených představ a snů a udělat to nej-je-dno-dušší.

Ivan Mitrus nenechal virus, aby mu zničil mýtus a ve své pouti z Itálie do Norska pokračuje. S virem se vyrovnal. Česko zavádí od zítřka roušku na každou držku. Teploty se vyšplhají na ještě holé stromy. Pyly kvasí. Pčikám. To se nenosí. Rozpálený kemp mimo sezónu evokuje karanténu kvůli viru připomínajícímu sluneční korónu. Karanténa pochází z italského quarantino, což znamená čtyřicet jako čtyřicet dní. Nebo to bylo taky trentino, třicetidenní karanténa. Ze stejnojmenného italského města hodně Čechů virus přivezlo.

Čmelák bzučí mezi shnilými šípky. Po papíře leze brouk. Plaším koroptve a kačeny. Na zemi se válí plechovky a petky a obaly od Calippa. Vidím v tom jistou estetiku, fobie se přesunuje na lidi s rouškami. Babiš v rádiu oznamoval nová opatření dikcí smyslů zbaveného. Za vzor dává Čínu. Ministr vnitra Hamáček říká, že bez Zemanových kontaktů v Číně by nebyly roušky. Nejbohatší Čech Kellner podnikající v Číně nějaké daroval, zdůraznil Babiš. Viroložka Soňa Peková, kterou dehonestoval ministr zdravotnictví Vojtěch, myslí, že virus má příliš dehonestovaný velín na to, aby byl přírodního původu. K tomu je příliš velkou náhodou, že se poprvé objevil na wuchanském tržišti třicet kilometrů od jediné čínské virologické stanice.

Lidem odtrženým od veřejného života se veřejný život servíruje přes internet. Samota ale dává příležitost myslet. Když není, kam jít, je na co přijít. Je příležitost jít dosud neprošlými cestami své mysli. Lide, dej si pokoj. Všichni, kdo něco nabízejí, něco chcou. Všichni se vemlouvají. Teď je tu nemoc a kvůli ní rouška. Virus je symbol slova. Rouška je symbol. Ponoř se do jarního jezera meditace archetypu smrti. Není, o čem se bavit, čeho se zbavit. Utichá konzumní mantra a fatamorgána snů. Vrať se ke svým smyslům, poslouchej Rybu. Nemá slova. Kdo slova má, je zapověZen. Byl listopad a tři sta třicet tisíc lidí na Letné řvalo: „Dolů s Babišem!“ Řekni, kde ty kytky jsou, jinak to rozkvétá od jara do léta. Zvůle a rozum v jednom hábitu. „Jsme ve válce s virem,“ blekotá dramaticky tragéd, který ve válce byl už předtím s virem těch, kteří na něj šili roušku.

Cyklistka bez roušky u jezera zakempí, ale nevytvoří společný prostor. Posed typyicky shrbený, mobil vystasený. Přesunu se k antickému jezeru. Hejno racků se zvedne a zamíří na jeho druhou stranu. Titánský pocit. Vyrušil jsem srnce, naštvaně štěká. Kachny z mokřadu prchají. Sirény komářích rojů jak naléhavé myšlenky. Z vesnice hlášení místního rozhlasu zkresluje ozvěna. Kostra štiky se zachovalou hlavou. Z pláže stoupá dým. Neprostupný terén, vysoká tráva. Seschlá, žlutá buš loňských sněhů. Motýl na stéblu medituje, odletí až na poslední chvíli. Tunel v třímetrovém porostu. Labyrint světa, ráj srdce. Uhlazené chatky, bába na mě zhlídá. Další dým, doutnající idyla. Táta s pěknou dcerou hrabou listí na oheň. Dým valí přes pěšinu. Zavřu oči, zadržím dech, když jdu přes, cítím ho pak ve vlasech. Děda šlape na kole, za ním peláší černá koule psa.

Muž na zahrádce říká, že něco vylézá a že to není zvykem. Proti mně jdou dvě ženy, nasadí si roušky. Uhnu do stínu pole a čekám, až přejdou. Psycho pata pobolívá. Les má vlastní byznys. Beta průmysl, ptactvo štěbetá. Někteří řvou víc než jiní. Raší zelená, ale i neskutečně, nadpřirozeně a mýdlově vonící plochy fialové. Lehnu si do toho, udělám klik, na ruku mi spadne z baťohu termoska. Fakt to voní to. Na svém Místě si naliju šálek. Bobři skolili strom. Krásné zářezy zubů, vedle kopa vyplivaných pilin. V určité tloušťce-tence se kmen zlomil a sklonil vodě k nohám. Naposledy jsem tu byl na podzim. Na přilehlém ostrově je veselo. Je mi horko, jdu do toho.

Je to šupa, je to nádherné. Pod vodou otevřu oči, očistím pohled. Kačeny z ostrova sketují. Lidi četují. Je to hrozné, když je nařízen strach. Opatření proti kontaminaci veřejného zdraví. Bylo by to v pohodě, kdyby to tak nenavazovalo na dlouhodobě dojený étos a neetablovalo tupé špičky. Mezní situace je příležitost etablovat vlastní hlavu opozice, protože její neuvědomělost je vodou na mlýn opice ve válce s virem těch, co ji chtějí dostat do tepláků. Kolem projdou čtyři holky v rouškách. Nakumulovala se teď taková karma. Metr přede mnou se vymrští fatální bažant. Teď! Tady! Komáří svatozář. Zapadá slunce. Na každou držku roušku, taky si ten kondáč dám. Dech je přítomnost, můj ksicht je ztracen. Všichni jsme doktoři. Protijedoucí cyklista má profesionální plenu. Další jen samovýroba, frňák má venku.

V poslední době jsem se ostalgicky opájel představou, jaké by bylo žít v komunistickém Československu. Nemoci jezdit do ciziny. Ta dnešní (včerejší) moc možností je nemoc, když má člověk odvěkou paranoiu, že mu něco uniká. Tenkrát to řešit nemuseli. Teď taky nemusíte. Nemusíme. Projevy papalášů included. Deluded. Odkládal jsem hair cut. Lock down uleví od konzumního puzení. Nevidíš, jak se tváří. Oční kontakt je sebeodhalení. Oko, do duše okno. Nevíš, jak se druhý tváří, nevíš, jak je naladěný. Nevíš, jak reagovat, nevíš, jak se chovat. Schovat se. Úsměvem dáváš najevo, že nemáš v úmyslu útočit. Teď vidíš v každém potenciálního nakazitele a ten člověk tě nemůže uklidnit úsměvem. Ten, který tě jím uklidní, tě může spíš nakazit, protože nemá roušku. Paradoxní situace, kdy se uklidňující, přátelská gesta jako je podání ruky stávají kontraproduktivními.

Když je člověk zavřený ve své zemi, pořád má hodně možností. Aby člověk mohl být svobodný, musí mít nějaké překážky. Svoboda tkví v překonávání překážek. Tím, co člověk má po ruce. Svoboda je McGyver. Pořád je toho dost. Česko je vesmír. Ať člověk jde jen tam, kam dojde po svých. A jí jenom zvířata, která dokáže zabít. Mám tu výhodu, že vedu pohodu (Chaozz). Nežiju party, ale práci v pochodu. Myšlení v podchodu, tunel na kopci světa. Býval jsem zvyklý vylívat se mezi lidmi, ale posledních sedm let jako bych trénoval-trémoval na karanténu. Nechci se bát, ale znát. Démony. Není kam jít a není kde zůstat, jak zpívá postnormalizační Mňága. Koupal jsem se, když bylo léto, teda teplo. Rozjela se mi z té ledové doby, teda vody zase pata. Achiloffka. Psychosomatický zánět, psycho pata. Jsem vodník. Chodím každý den plavat. Když to nejde, jdu tam, kde to jde. Je to potřeba.

V prvním a posledním odstavci je pár pěkných obratů, to mezitím je popisek z programu. Sloh máš pěkný, ale vynikne, až když se postavíš sama za sebe. Až budeš opravdu chtít něco říct. Tohle je takový školní voser. Tančení u tyče. V kožichu. Na žurně jsem psal filmové recky pro jeden server o videohrách. Taky jsem to vosíral, psal jen děj. Zkušený kolega kritizoval moje spoilerství. Hájil jsem se, že recenze přece nečtou jenom lidi, kteří na film chtějí jít, ale i ti, kteří se o něm chtějí něco dozvědět, aby se pak blýskli v konverzaci s opačným pohlavím. Kámoš mi to pochválil. Vždycky se najde někdo, kdo tě pochválí. Cože, číst film, a pak se blýsknout v konverzaci? Jo, možná na tripu.

Zalíbení v energické křesťance Ellen, která je zamilovaná do ezo-markeťáka Rimmera, který úspěšně vydal knížku Eskejp, olízl žábu a začal být šílený. Rozpor křesťanství a eza. Seznámení s jinou Ellen, která spí s Dibim, který chodí s Adeladlou, která o tom neví. Mně se líbí Adeladla, která dělá improdivadlo. Je teatrální a smyslná. S Dibim svůj konflikt ztvární v duo slamu. Nazí na pódiu. Bláhovec v Rock café skáče z pódia. Nechá se pak vystřihnout ze záznamu. Dělám s ním rozhovor. Druhý den píše, ať ho dám okamžitě pryč. Tanec Adeladly s Ellen na pódiu Café V lese. Adeladla trhá plakát s Bláhovcem. Já jsem ten, který píše reporty a dělá špatné impro. „Dvakrát jsem ti dal šanci a pokaždé jsi byl zmaštěný,“ píše mi hlavní promotér Kůs po akci, na které mi dal šanci, byl jsem zmaštěný, ale přišlo mi to dobré. Poprvé jsem zmaštěný nebyl.

„A sova není pták?“ „Není. Sova je savec.“ „Jak to?“ „Má tělo opice.“ „Cože?“ „Má tělo opice. To jsem se naučil.“ Schopnost strávit čas je stěžejní. Nejhorší je přespříliš vymýšlet. To stavíš Babylon, který ti pak stojí v cestě.

Plánujeme proto, abychom uhájili svou budoucnost před druhými, třetími, čtvrtými a všemi těmi ostatními týmy. Vzájemné rušení ruší naše tušení. Rušení je stěžejní přísadou vzrušení stejně jako je bolest hlavní ingrediencí rozkoše. Je tedy životodárné.

Životo- neznamená blahodárné. Život není blahem. To by nebyl svobodou. Blaho je cílem. Rušení je cílodárné, buďme v něm cílevědomí. Když plánujeme, hájíme se před rušením druhých. Následný plán ale ruší nás. Stejně jako druzí, jen za ně. Po našem. Ego tak pere špinavé peníze.

Jsou lidi, kteří jsou rádi vyvolováni. Ti si nechávají plán zadávat. Nechávají se programovat, protože jsou k tomu vybaveni. I oni ale vybírají, komu dají tu moc. Nebo si to aspoň myslí nebo si to chtějí myslet. Takhle funguje dav. Lid si volí vůdce, aby si nerušeně mohl jít po svých. Je to paradox.

Jsou lidi, kteří mají rádi rozptyl a jsou lidi, kteří mají rádi distinkci. Ti první jsou pro život, druzí pro smrt, první pro akci, druzí pro klid, první jsou alfa, druzí beta, první jsou liberální, druzí konzervy, první jsou pravice, druzí jsou levice, první jsou mánie, druzí jsou deprese, první jsou lev, druzí jsou prase, první jsou jing, druzí jsou jang. Doplňují se, ale taky hádají.

První jsou pivo, druzí čaj, první jsou jedno, druzí jsou dvě. Je to dualita, dvě autonomní poloviny, které dostaly do vínku úděl komunikovat. Dělí se to i na mnoha dalších úrovních. Dělí se to a zase spojuje. Je to promíchané.

Ti, kteří jsou pro rozptyl, jdou přes mrtvoly, ti distinktní útlocitně lpí na momentálnu. Čas je pro ně nikdy nekončícím překvapováním, zatímco rozptyláři s ním počítají. Druzí úpí krušeni silou mocných, jsou křehcí, jejich slovo nemá váhu. Jedni mají výšku, ale zase ne myšlenku. Potřebují se, ale bojují spolu. Jedni jsou muži, druzí jsou ženy. Vzrušeny matky představeny.

A teď jak soužít a ne soužit? Jak souložit a zůstat tím, čím jsem byl? Odpověď zní, že to nejde. Nejde se přelít a zase se vrátit. Čas nejsou přesýpací hodiny, sypou se pořád vpřed. Jsme rozpůleni, abychom se mohli scelit a osudu je jedno s kým. Věru, je to na nás. Jsme sceleni, abychom se mohli dělit. Záleží na formě. Na každé formální úrovni je to jinak. Na jedné se dělíme, na druhé scelujeme.

Jsme mnoha formami. Jde to jedno po druhém, ale taky simultánně. Synchronizovaně, ale i chaoticky. Jsme nicky z klícky, stavíme poezii ze sémantiky, všechno má svůj důvod a náhoda neexistuje. Možné to je. Ale spíš je. Spermie pronikne do vajíčka, jak víme z laboratorního sklíčka. Za méně než rok máme človíčka.

Spermií oplodněné vajíčko (ona musela přijít k ní) zahájí neprodlené dělení. Výsledkem dělení je celek. To je podstata tvoření. Človíček zraje, až se mu jednoho dne rozední. Opravdu? Naučit se mluvit je naučit se smlouvat. Naučit se omlouvat je naučit se vymlouvat. Jsme sami – proti sobě. Jeden jako druhý. Jazyk plus dav rovná se ego.

Filosofie je hra s časem, snaha vyhnout se fyzické smrti duchovní lstí. Čím je lest větší, tím víc hrozí smrt. Asi to bude znít hrozně ezo, ale věci jsou tak, jak mají být, my je jen máme pochopit. Jeden je tělo, druhý duše. Když chceme někoho přelstít, přelstíme sami sebe. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Já-my, jak říká Kůs. Ne jen, že se přelstíme, ale svou lest i prohlédneme.

Jsme si vědomi celého procesu, což přinese výčitky svědomí. Svět jako vědomí a nic, jak říká Klíma. Prohlédneme svou lest stejně důmyslně, jako jsme ji vymysleli. Ó, jak to bolí, když není koho potrestat. Radši si vymyslíme sami sebe a potrestáme se a čekáme za to nebe nebo co. Jedno je facka, druhé pomsta, jedno je osvícení, druhé pochopení, jedno je nirvána, druhé sebevražda.

Proč? Jsme prostou tupou silou. Inteligence je iluze, jak dokládají všechny ty krize. Nepoučitelní, vypuzení vpřed. Náhodné seskupení eg znemožňuje vize. Chce to míru/směr, což je prostě zacílení (nebo snad spíš uvědomění, protože cíl je vždy vpřed), ne hrot/spěch, který určuje svou kvalitu podle rychlosti.

Jedno je hrot, druhé směr. Ale to už hrotím, horlím. Jsem temný, snad proto, abych přilákal slunce. Hlupák se nejvíc dozví. Hlavně zachraň sebe, jak říká Těsonohlídek. Ale co je záchranou? Smrt?

Diskurz je vyjadřovací móda, oděv ega, přetvářka. Krása. Sofistikovaná lež je krásná jako nic jiného. To je kořenem zla. Zlo je krása a krása je život. Omluvte mě, jsem v ráži. Slunce líže zlínské střechy, které vrhají lesk do mé analýzy. Razantní D. Kolem jde Pavel Petr. Řve: „Vitaj!“ Buší do okna mého auta. Psát o Petru Pavlovi či ne?

Pokecal jsem s ním v šestnácti před gymplem po reparátu. Věšel jsem se na železobetonovou konstrukci, které se říkalo (vlastně jsem jí tak začal říkat já) Trůn. (Není větší básnický zářez než uvést do diskurzu nějaké slovo, které v něm zdomácní/zlidoví. Na první hodině těláku jsem jednomu klukovi při fotbale začal říkat Vráťo, protože byl vysoký jako Vratislav Lokvenc, a už mu nikdy nikdo neřekl jinak.)

On býval kulturista, teď je trochu zdrclý. Šel z něj trochu strach, vůbec nepůsobil jako básník. Básník je skvělý termín v tom, že nic neznamená. Stejně jako člověk, když je sám. Po boku má přítele, možná proto se předvádí. Připomíná mi to sen, který se mi v noci zdál.

Sedím na zastávce na Dlouhé u Bati a usínám. Je to jeden z těch snů, ve kterých jste namol ospalí. Ve východu z podchodu stojí Klára. Znaveně na ni mávám, ale ignoruje mě. Už dlouho ji zvu ven, ale vždycky se vymlouvá na věkový rozdíl. V poslední době se vymlouvá na karanténu. Ve snu jde pryč právě kvůli viru.

Myslím, že lidi by měli trávit čas v karanténě hlavně zvědomováním toho, co je vir a co tu bylo už předtím. Každopádně Kláře nic nevyčítám, je mi sympatické, když mi někdo nesedne na lep. Nic jí nevyčítám ani ve snu, chápu situaci. Nechápou ji dva týpci. Jeden mě plácne přes kapsu. Shánějí cigára.

Říkám, že nekouřím, ale jeví se agresivně. Říkám jim, ať mě nebijou, že jim ty cigára klidně koupím. Jdu na náměstí. Jdou za mnou. Na náměstí zkolabuje moje spolužačka z gymplu, která je švagrovou mojí první lásky. Neumím první pomoc, jen ji propleskám. Stačí to.

Je hned v pohodě, tak jdu dál. Trochu se bojím viru, ale jsem taky nabuzený sebevědomím ze svého duchaplného zásahu, takže kumuluju palebnou sílu, abych týpkům nakopal prdele. Když se naseru, tak to umím, i když je to jen chvilková záležitost, pak musím vzít rychle do zaječích. Pochlapit se nestihnu, probudím se do rejdže. Koronanténa.

Sny jsou neškodné, horší je to s jejich interpretací. To se vlastně dá říct o všem. Všechno, co se dá říct o snech, se dá říct i o životě. Nevíme o nic víc o životě než o snech. Bláhově nadřazujeme život snům. Životně nadřazujeme blaho snům. Snově podzařujeme život blahem.

Býval jsem bohém, dnes jsem blahém. Vidět svůj ksicht v přísně přesném zrcátku zpětném ozářený sluncem je jarová pěna dní. Vryje se ti do paměti osobité chátrání. PP se vrací rozjařený procházkou. Ukazuje na mě véčko.

Básně lze žít jen svobodný, teda číst. Báseň je na rozdíl od žen něco, co hodnotíme, aniž bychom znali ideální tvar. A možná je to s ženami podobné. Jen si myslíme, že známe ideální tvar. Inteligentní život je myšlená idealita. Idealita existuje všude tam, kde existuje „jistá shoda“. Vzdát se lásky je cynismus, ale ne hřích. Přesto-přesto-šupito-presto.

Můj cvrkot v uších slaví rok. Za tu dobu mi zevšedněl. Žádný problém, a to mi to loni stálo za návštěvu doktora. Přitom šlo jen o to, ho pochopit. Ale myslím, že jsem z něj trochu zešílel.

Bezohlednost je životodárná. Milovat svět, když zapadá. Milovat je záhada. Slunce se stává okem stromu, symetrického smrku. Vzrušeně třese vlasama. Jednooký mezi slepými králem. Znavené, zarudlé oko mu padá k víčku Jižních Svahů.

Příběh je postoj, to, jak věc děláme. Svobodný je velmi-málo-částečně. Slunce se nečekaně vpíjí tam, kde kmen a svah se pojí v střed. Spájí se se středem, oddává ho.

Čtu závěrečnou rubriku Tvaru To je otázka. Včera jsem napsal autorce, že ta rubrika by měla být celostránková. Přidala si mě do přátel. „Určité zničení může být formou tvorby,“ píše. Je potěšena, že se mi to líbí.

Auto prostupuje chlad, uvádím motor v chod. Vím, jak ošemetné je ztotožňovat se na základě názorů. To je chyba, teda chabý základ. Moc náklad. Nejdřív má dostat slovo nic. Až pak (něco) víc. Další den, Šaldí perspektiva.

Na Jižních Svazích pod okny paneláků nad koupalištěm Panorama, kde budou lidi z nich trávit dovolenou, u moře ne, svět bude promořený. V noci se mi zdálo, že jsem se přestěhoval do Švýcarska. První noc v novém domě mi přímo k oknu chodily krávy a hrozně bučely. Považoval jsem to za neslučitelné s pronájmem, ale bylo mi sděleno, že to tak je ve Švýcarsku všude.

Pak jsem potkal Babiše. Byl jsem na něj nakrknutý, ale vykašlal jsem se na to a zeptal se ho, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Dal mi šanon a řekl, že ho mám uložit do skříně ve vedlejší místnosti. To místo jsem nenašel. Omluvil jsem se mu. Šel tam se mnou a dal to tam sám. Úkol mi zadal jen ze slušnosti. Pak jel na nějaké jednání. Byl hubený a distinguovaný.

Ve snu byly šílené scenérie pražských panoramat. Hned vedle černošedě bouřky modře vymetená idyla. Teď mám divně rád Babiše. Populista, ale náš. Musíš to zlo destruovat v sobě, v duši, ne v osobě, v těle. Tělost je schopna jen lásky.

Po nebeské modři, modré z milosti Slunce poskakuje ptáček. Hroznýš po něm trpělivě prahne. Bloncka v černé roušce vůbec není špatná. Horko těžko čichám samotu.

Jestli bych něco nechtěl, tak zemřít násilnou smrtí. Tři ptáčci ve vzduchu zaplavou. Nechají se nést předchozím pohybem, který jim díky správnému postavení křídel stačí. Tak bychom měli teď taky zaplavat. Prosti pohybu, ale ne vzduchu.

Mě na tom štve ten komunismus. Koronismus. Že člověk není sám za sebe. Že „sebe“ znamená „druhé“ – nakazit. Takže vlastně patří druhým. To je hrůza. Člověk se čím dál víc musí někam přidat. Čím dál víc sledovat, co se děje.

Jsem teď jako Sartre, když Německo napadlo Polsko. Totálně autentický. Nejde se distancovat a odtancovat. Ale je nemoc si z toho dělat osobní byznys, když na to člověk nemá vliv.

V politice se rozhodujeme racionálně. Není to vlastně volba, ale konstrukce, řekněme volba kolektivního člověka. Opravdu volní, individuální je jen humanismus (česky lidskost), který neumí nenávidět. Svou individualitu tvoříme splynutím s okolnostmi, jen tak ji naplníme (autenticita).

V kolektivu jsme povinně konkrétní, zplynovaní diskurzem, módou, náladou, časoví a klaustrofobičtí soudci. To, co se teď děje kolem nás, nebo spíš ve virtuálnu a tedy v nás, je statistika. Něco, na co nemáme vliv, něco, co nás redukuje na čísla, a to je, jak známo, stres. (Hranaté ostrovy modré mezi oranžovými paneláky.)

Lidi by si měli myslet jen to, co vymyslí. Úkolem spisovatele je předstírat, že má život. Čím líp píše, tím víc předstírá. Čím víc píše, tím líp předstírá. Když je top, je down. Strop je dno, on klaun. Nezbývá nic, ani sex. Jen vizuální vjem. Ano, bude líp. Hlavně žádné porno, to je vrchol zoufalství. I když, každý vrchol je krásný.

Lidi chodí po cestách. Když jdeš po cestě, potkáš lidi. Když jdeš mimo cestu (jak se říká prostoru mimo cestu?), potkáš ke své spáse vzácnou srnu, jak se pase. Chvíli ji nenápadně sleduješ, pak se ukážeš. S nadpozemskou (ale právě že pozemskou) lehkostí, s důstojným strachem utíká do bezpečí. Ta lehkost je až hororová. To člověk zahlcen kortizolem (když ho lapí stres) těžkotonážně uvadá – – – – – nadpozemsky marný v depresivní (predecisivní) póze – – – – – vede v patrnost všechny nášlapné miny a vzdušné bomby.

Rokle je dámské přirození s potůčkem zurčícím jak v nahrávce ezoterické hudby, kterou jsem poslouchal, když mi bylo dvanáct, protože jsem byl ve stresu ze školy. Kdo by nebyl? Dnešní karanténu bych tehdy vítal s jásotem, ale co člověk vítá s jásotem, z toho dřív nebo později vystřízliví, takže už se snažím nevítat s jásotem. Radši s patosem. Voda pronikavě kvapí v sekvencích mihotavé svěžesti obrostlá zelení, ze které pučí žluté a bílé kvítky ne větší než bříško palce mladé ženy. Přes říčku mostem (pravdu dím) je mechem požehnané kořenoví, nahoře stromoví – – – – – ve vyšších polohách oranžově osvětlené (najít eufemismus) sluncem – – – – – koketně na mě pomrkává jak ranní káva, ale čaj. Koketně, ale i sveřepě. Koketnost je obojím, ale vždy bez nápovědy.

Přemýšlím, nebo spíš jen cítím. To je rozdíl mezi kýčem a ezem. Cítím, co to je příroda, a že to je tohle. Člověk má sklon si pod tím pojmem představit něco monumentálního. Povalují se tu plasty, sem tam kopa pneumatik, auta hučí jako vlny na pláži v Santo Domingu, ale je to ona – Příroda, jakou jsem ani nečekal. Vpravdě. Příroda je právě to, co nečekáš. To přirozené. To, co je, aniž by to mohlo být jinak. Mírný sklon terénu, spějící tekutina, nespočet stromů, které trčí jak rezavé hřebíky z vyrvaného prkna v různých verzích ohnutosti.

Jsem to i já a řeka aut, co mě za chvíli odnese v automatu, co jezdí na stromy věky tlící v undergroundu, kde je ještě další příroda, nebo možná spíš vesmír. Vesmír není jen nad námi, ale i pod námi. Vesmír je to, čeho se nemůžeme dotknout, z čeho můžeme mít jen dojem. Příroda je to banální, co je na dosah a čemu bychom se normálně zdráhali ten titul přiřknout. Je příroda a to ostatní je vesmír. Vesmír nás fascinuje, ale příroda je tu pro nás. Je obyčejná, ale můžeme si na ni sáhnout. Vrací nám to, co do ní dáváme. Hlad i pohlazení.

Parkoval jsem u lesa a kolem jela komtesa na kole. Celá rozpálená z právě překonaného kopce zdravila někoho známého, kdo míjel ve voze, prsty roztaženými do véčka. Její tvář nehyzdila rouška. Zvedlo mi to náladu. Prostě serotonin. Psychologové uvádějí, že serotonin se vylučuje při dobře fungujících společenských vztazích.

Otevřu termosku a naliju si. Přičichnu k šálku a málem se pobliju. Nemám dost úzký (jak se říká tomu, v čem se dává do šálku louhovat čaj?), aby se vešel do hrdla termosky, takže do ní vždycky jen tak nasypu čaj a nechám ho tam. Chutná to vražedně. Chtěl jsem jet ven, ale zůstal jsem doma, tak ho piju doma. Chtělo by to takové ty dlouhé sáčky, jak to do nich dávají ve Falku. Chvilku to chci vylít do záchodu, ale čaj to je.

Sedávám v autě na slunku, protože na slunku je dobře. Ale horko, když jste v autě. Potím se a piju přelouhovaný čaj a čtu ovíněného Borkovce, ve kterém všechno dobře dopadne, protože má nadhled. Radši čtu ztracené blogy brutálně upřímného Varyše, to má koule. Sedím u stolu a je mi zima na chodidla. Dával jsem si je do sáčků, ale jsou z toho pak mokré ponožky. A je to divné. Nemódní. Bez ponožek v sáčku by to možná šlo.

Piju kalich hořkosti do dna. Dejme, jdeme, je med. Já jdu vždycky každý den ven, moje potřeba dobrodružství. Mám nízký práh dobrodružství nebo spíš vysoký. Stačí mi vidět scény sekvenční synchronizace, pár kund zažehne knot. Včera o mně někdo v diskusi psal, že jsem grafoman na úrovni Kukala (nedávno odejitého mluvčího filosofické fakulty). Jedna básnířka, píše skvěle.

Potřebuju svoje dobrodružství, vidět lidi, s někým pokecat. Moc společenských vazeb vzhledem ke svému sklonu podřezávat si pod sebou větev nemám. Vyžívám se v povrchním pozorování a seznamování. To je můj serotonin. Teď je to radikálně buddhisitická situace. On si sedl ke stromu a čtyřicet dní čekal, až si osvojí osvícení.

Ven jdu vždy, ale dnes jsem nešel. Když jde člověk ven, získá jinou perspektivu. Stane se něco zajímavého. Jak říkal můj dědeček: „Žádná cesta není zbytečná.“ Když člověk nejde ven, jdou dovnitř vzpomínky. Serotonin zahlazuje vzpomínky. Začnou rašit. Člověk začne vzpomínat i ve snech. Na dávné sny.

V mých snech je realitou, že jsem během svých cest na Portál jednu dobu po cestě začal v nějaké vesnici zastavovat v jiné kavárně a udělal si tam nějaké vazby. Dnes jsem se po probuzení bavil polemizováním, jestli je to pravda nebo ne a fakt jsem nevěděl. Poslední hořký šálek s bonusem čajových lístků na dně. Průjem z dušeného římského salátu. Půjdu zas. To by byl problém venku.

Teď jsou na tom všichni stejně. Porno je problém. Porno je dno. Dno je pevná půda pod nohama, ale nemůžeš došlápnout, protože dno znamená vodu, takže se můžeš leda odrazit. Může být i dno bez vody, ale jen v platformě, která normálně slouží pro vodu, která z nějakého důvodu byla vylita. To, že v ní není voda, je divné. To je divné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *