Schodištní moudrosti

V prefrontálním perexu bych rád poznamenal, že existuje spousta lepšího čtení, které by čtenář mohl číst, spousta postranních myšlenek, kterým by se mohl věnovat, spousta jiných spustí, kterými by se mohl přelít do následujících budoucností lépe, než aby věnoval svůj zrak přejíždění řádků, které mi z mysli přišly na papír jen tak, ani nejsem jejich autorem, jen jsem je v určitém rozpoložení zaznamenal, nenesu za ně žádnou zodpovědnost, protože jsem se na ně neptal, takže jestli je čtenář čte, znamená to, že je stejně šílený jako já a já ho za to mám asi rád a doufám, že i on se má rád, přestože je čte, protože nejde o to, jestli se má člověk rád, ale jestli se má rád takového, jaký je, tím chci říct, že dneska se hodně mluví o tom, aby se člověk měl rád, je to úplně náboženství.

Hlavně zachraň sebe, píše JT, když nebudeš mít rád sebe, nebude tě mít rád nikdo, ale bacha, když se budeš mít rád jen proto, aby tě měli rádi oni, budou tě nenávidět ještě víc, nicméně pokud z poznání fakt chceme vytěžit i nějaké to vědomí, tak jde prostě o to, aby se člověk měl rád takového, jaký je, a to není vždycky lehké, někdy to není ani možné, protože někdy je člověk vedle jak ta jedle a v takovém rozpoložení ho nemá rád nikdo kromě jeho matky, jo, měj se rád jako tě má ráda matka, to je ono, přes všechny nepřekonatelné překážky, a pak se taky říká, že je potřeba mít nějaký příběh, nabídnout příběh, který tě prodá, ale já si myslím, že příběh je jenom paranoia, tím chci říct, že když si pořád něco konstruujeme, aby náš život dával smysl, máme se rádi, jenom když si dáváme nějaký smysl, to pak není láska, ale výměnný obchod – ty mi budeš dávat smysl a já tě budu mít rád.

Takový zaměstnanecký poměr, v tom se taky nedá žít, protože člověk smysl nedává, jenom si ho vymýšlí, je to hra, smysl předstíráme, hrajeme ho, nekompromisně po sobě vyžadujeme smysl, potažmo i po druhých, jenže co my víme, jaký mají druzí smysl, neví to ani oni, na všem leží neproniknutelná inverze a já mám pocit už viděného, ale znamená pocit už viděného to, že jsme danou věc už viděli, nebo je to prostě pocit, který už jsme měli, akorát ho nemíváme moc často? když je moc dlouho slunečno, inverze je příjemná změna. Když je cokoli moc dlouho, tak je změna příjemná. Někdo tomu říká rouhání, ale je to přirozené. (Můj úsměv na ničem nezávisí. Prostě se zničehonic usměju a je to, jako by to udělal někdo jiný. Já přece nemám důvod k úsměvu. Kdo to byl? Kdo mě předběhl?) (Už mě nebaví se bát.)

(Chtěl bych cítit, jak se kdo cítí ve svých botách. Odtud pochází anglické to be in someone’s shoes. Boty jsou byt. Je mu v nich dobře? Tlačí ho špička, dře ho pata? Cítí se v nich úplně nadpozemsky? Nikdo neví.) Slam poetry je projekt chicagského dělníka Marca Smithe. Jde o americký přístup k poezii. Učinit ji srozumitelnou, údernou, použitelnou při prosazování stanovisek jednotlivce. Český přístup je jiný. Jaký, to nevím, ale každopádně jiný, protože slam poetry se s poetickou scénou provázat nepodařilo. Jsou buď slameři nebo básníci. Slameři jsou trochu jako herci, básníci jsou víc jako filosofové. Ve Zlíně se první poetry slam konal na festivalu Skrz prsty. A pointa je, že to všechno mě napadlo, když jsem sral a nemohl odolat, abych se nepodíval na nestrávené zbytky ve svém trusu, který se skvěl v míse, bylo jich tam hodně a já jsem netušil, čeho to jsou zbytky, vypadaly divně, a tak jsem se nad nimi skláněl v té nejvíc ponižující pozici, do jaké může člověk sám sebe dostat, strkal jsem nos do vlastního lejna a v tu chvíli jsem si vzpomněl na svou první lásku a napadlo mě, že první láska je, jako když ti někdo strčí nos do vlastního lejna.

(Přikrývku nepřidali. Topení netopí. Dva polštáře v jednom povlečení. Uzavřeném. Kartáček a pastu dali z pokoje do koupelny. Nechápu proč. Že bych jako nechápal eventuální možnost mít kartáček v koupelně a potřeboval k tomu být dokopán?) Ale čeho tím dosáhnu, když napíšu, že dřív lidi telefonovali jen doma nebo na speciálních stanovištích, zatímco dneska telefonují všude, kam se podíváš, a tak jsme svědky mizení veřejného prostoru, veřejný prostor se subjektifikuje, lidi jsou všude jako v obýváku, někteří už telefonují i bez telefonu a v internetových diskusích dohánějí ad absurdum to školské řekni, co si o tom myslíš a nafukují sociální bubliny, ve kterých se cítí nedotknutelní, ve kterých jsou jejich citáty nesmrtelné, všemožně na sebe prskají a ty bubliny pořád praskají, nakonec nezbývá, než křídla mít z mýdla a tát, procitnout do něčeho úplně jiného, slušného, spořádaného, platit daně spolubytí, to jen ty nejasné dveře mezi intimitou a sdílením, protože doma budeme vždy…

(Krása je pomíjivá, což jí trochu ubírá na kráse. Krása je kolektivní statek.) (Když je výsledkem polemiky shoda, pak selhala.) Když na někoho vyrukuješ s tím, že je zajímavý, pravděpodobně v jeho očích vzbudíš naprostý nezájem, snad proto, že svůj zájem o něj uvězníš do onoho meta výrazu zajímavý, místo abys ho přízemně zrealizoval v jednotlivostech, tvůj zájem pro svou vzletnou povrchnost zůstane nevyslyšen a ty jako potvrzení ho brzy taky ztratíš, což neznamená, že ho přestaneš realizovat, protože je těžké přijmout realitu, že to byla lež, můžeš věnovat třeba celý život tomu, že to budeš vydávat za pravdu, udržovat institut sebe-pro-ni, tvořit mýtus jako komunismus třeba, jen ty sám velkoryse strháváš stěnu rozptylu, být znamená být vždy připraven dát k dispozici všechny své funkce, když honíš, tak jsi ve střetu zájmů. Češi jsou šachisté, kteří trpělivě vyčkávají kroků soupeře. Kladnou odpovědí na dotaz bít či nebít rozhodl režim o svém nebytí.

To Hitlerovo Čech je cyklista, který se nahoře hrbí, ale dole šlape nemuselo být nutně myšleno jako hanba ve smyslu kolaborace, jak to všichni sebemrskačsky interpretují. Čech nenápadně kumuluje energii a čeká na příležitost, pro kterou má šestý smysl a neomylně ji využije. Čech čeká na akci, aby zvolil reakci. Někdy dělá mrtvého brouka, ale pak sure as hell to zase rozjede. Mladý člověk má spoustu tváří, ale časem mu zbyde jen ta jedna, a tak musí dobře vybírat, ale vybírá nevědomky v tisíci drobných rozhodnutí, takže to pak vypadá fakt skoro jako osud. „Skončíme u starého dobrého Googlu.“ Když čumíš, tak čumíš. Když nečumíš, tak čumí někdo. Má zablácené černé boty. To je ona, ta, která mě donutí zase psát. Červený baret jako francouzský dárek. I am flying again. Zájem o vjem. Nechám ji jít. Slova se začnou flákat, bobtná svobodno. Že jsou slova a svět v kontrapunkci je už teď mimo volní jednání. Jako když někomu čumíš na buchtu.

Jako když čumíš na dvě buchty. Jako když čekáš, co buchta na tvoje čumění a ona čumí, ale ne na tebe, ale na tvoje čumění a tys přišel doslova o všechno a zbývá ti jen usmát se jako Joker. Jako když velmi ledabyle, nikoli nedbale, připravuješ příští-prýští vteřiny, protože ti dochází spousta věcí aktuálního významu a spousta kolemjdoucích žen nemá nic lepšího na práci, než se na tebe podívat, spousta těch žen něco sleduje, sděluje jako jedna žena, ale je jich spousta, jejich pomsta na tvé bohulibé samolibosti se koná, k něčemu se schyluje, úchyle, dřív, než se naděješ, jsi sám a nic se neděje. V myšlení se toho spousta oddělí, v sdělení zamlčí, v otevření zatají. Zatajíš dech, zadusíš vzdech a ona neví nic. Věčnost nic netuší, je to úděl. Jsi pro ni ničím. Musíš přestat. Být pro ni ničím. Být pro ni něčím. Vším. Ale pro kterou? Kerouac. Vstaň. Vztah. Nemělo by to jít úplně snadno. Přesýpání. Pracuju jako pičus. Tak drž piču, když jsi pičus. To není jenom právo, ale i povinnost. Toužebná vize tě táhne ke dnu. Opravdová krása je jako žíravina.

Její vůně ti rozleptá plíce, rozlechtá tě k pláči. Scelí tě zase až jen zapomnění. Kolik zůstane zapomenuto bez té správné otázky, která je přitom úplně nevinná? Kolik viny zaseto ignorací gruntu? Klá vesnice. Písek, nevděk, pohled dnice. Jen tě upozorňuju, jak jsi krásná, což je toxické, když tvůj přítel zrovna vykonává potřebu. Podvést ho takto. Kdykoli, jen ne teď. Ale já se tak dostávám do povědomí. Skrz oči. Nesmím dát nic najevo, jen to povšimnutí. Dřív jsem si myslel, že psaní je osvobozování myšlenek, ale je to spíš jejich bonzování, znásilňování, lepší než psát by bylo říkat to, ale řečeno to nebylo, tak si dělám násilí, starosti, aby to nebylo zapomenuto, dojdu k tomu sám, temporalizace je inkarnace. Na protějším domu ve vnitrobloku šustily ve větru takové ty barevné tibetské vlajky. Byly pověšené z jednoho okna do druhého. V levém okně celou noc svítil lustr a já jsem se tam občas podíval. Přemýšlel jsem proč. Co se tam děje?

Nemohl jsem usnout a nebylo co jiného řešit, tak mě to neskutečně tankovalo. V jednu chvíli jsem zahlídl nějakého kluka (bohužel), jak se tam prohlíží. Napadlo mě, že se preparuje. Jednou jsem viděl maďarský film o chlapovi, který vycpal sám sebe. Prohlížel se, nahý. Jinak se nic nedělo. Pak zhasl a šel ven, oblečený. Vstal jsem taky. Bylo 6:23. Celou noc jsem byl nesmírně přítomný, chtěl jsem být. Topení netopilo, ale byl jsem oblečený do dvou ponožek, dvou podvlíkaček, roláku a dvou teplákovek. Nespal jsem, jen chvíli upadal do limbu. Za víčky se mi dělaly různé čínské obrazy jak z učebnice do zenu. Večer předtím jsem byl na čaji v Café V lese. Barmanka se tvářila přísně, ale z té přísnosti se hned zas mile usmála, nevyzpytatelně. Minule jsem šel kolem, zrovna když stahovala roletu. Zeptal jsem se, jestli mají ještě otevřeno a ona odpověděla: „Už vám naliju jenom panáka.“ Úplně jsem se lekl, úplně jsem se sekl. Brutální krása jako rozeklané něco. Teď tu byla znova.

Dlouhé červené šaty jako noční košile, kmitala kolem, důstojně. Dopil jsem čaj a šel jí položit svou klasickou socka otázku, jestli bych si mohl dát ještě jednu vřící vodu. Někdy chápou, někdy ne, většinou dají, někdy ne, ale tohle se mi ještě nestalo. „Chcete i čaj?“ „Ne, ne já si tam právě dám ten starý.“ „Já vám klidně dám nový.“ „Jako zadarmo?“ „Jo.“ „Tak to jo… Děkuju.“ Cítil jsem se jako socka, ale tohle si za peníze nekoupíš, že tě někdo tak nezištně, punkově podaruje, chtěl jsem se ještě zeptat, čím jsem si to zasloužil, ale nechtěl jsem být moc koketní, konkrétní, zajímá mě moc a bezbřehé analýzy, tak jsem se vrátil na své místo a dál se pohupoval. Přišel Kobza s nějakou kočkou. Postavil se na bar a přeměřoval si prostor, kterého je majitelem. Vypadal dobře, svůj typicky těžko čitelný výraz ve tváři. Zastavil se na mně pohledem, ale dřív jsme se párkrát nepozdravili, tak jsem u toho zůstal, ale bylo mi to pak líto, jako vždycky, když si s křížkem po funuse uvědomím, že jsem byl nepřítomný. Kočka byla fakt docela kočka. Kobza je teď docela v kurzu, píše i sloupek do Reflexu, ve kterém si pěstuje image týpka, který nikdy neodolá, když se dá uspořádat nějaká akcička, i kdyby ho to mělo stát jmění.

„Nezajdeš do kavárny?“ „Do jaké?“ „No, jednu tady kousek mám, náhodou.“ „Tak fajn.“ Tak nějak se Kobza tváří. Prohodí pár slov s barmankama, vypadá to, jako by je plísnil, ale ony se shovívavě usmívají. Já jsem tam vlezl tak, že jsem šel kolem a zakoukal se do dredařky, která kouřila venku. Tvářila se mimoskvoucně. Odhodlával jsem se ji oslovit, ale v poslední době jsem od toho nějak oddělený. Když šla dovnitř, neodolal jsem a šel za ní, moc zapojený. Nejdu do toho, jdu za tím, zatím, pak se uvidí. Uvnitř jsem viděl, že je jen s kámoškou. Seděly pod barem a měly volnou židli. Naproti zel volný rohový stůl, jen přes jednu židli přehozený kabát. Sedl jsem si tam. Skvělá konstelace. V rohu je největší moc. Vrhal jsem po ní očko-kočko, jak se vede? Ale zmocnil se jí takový tak třicátník, který seděl na baru, na tváři opilou, žoviální grimasu, která prozrazovala, že se odvážil ji oslovit jen díky tomu, že se vnitřně vzdal veškerých ambicí takového počinu, tak si odpočinu.

Něco jí vykládal a ona se smála, což jí nedalo moc práce, protože měla špičku, zatímco její kámoška seděla s kamenným výrazem, byla moc hezká, od jiného stolu ji šmíroval ambiciózní fešák, ale ona se tvářila naštvaně. Když se na ni podívala dredařka, spontánně se obě rozesmály, jako by všechno bylo all cajk. Pily víno. Já jsem nalézal uspokojení v pokoutné observaci, které se vždycky nejlíp věnuje právě v rohu a vhod přijde i hlasitá meditativní hudba (rytmus a plochy), ženy poblíž, s nimiž to lavíruje mezi zájmem a nezájmem, projeveností a neprojeveností a potemnělý prostor s kultivovaně se bavícími lidmi. Dobrá hipkavárna může zachránit život. A musí být plno, aby pozornost mohla proplouvat, aby konfrontována měla kam utéct, pak se třeba zase vrátit, ale z vlastní vůle, aby si mohla hrát s jinou pozorností, aniž by byla odkázána na její milost a nemilost. S barmankou je to samozřejmě specifické. Člověk si ji nesmí brát moc osobně, je tam jen napůl. Plní funkci.

Vždycky je zajímavé pozorovat, jak se s tím pasuje. Být funkcí a zároveň člověkem. Je z toho taková legrační karikatura. Ona ví, že se na tom pasete, a latentně vás za to nenávidí. Dredatá s kámoškou odcházejí. Jdu si na bar pro knihu, tvoří ho knihovna. Ožungr, který hučel do dredařky, vypadá jak z Welshe, na mě něco kříčí a šlape mi na nohu, což mi rozhodí sandál, podává mi knihu, radši si ji beru a jdu si s ní sednout, i když nevím, co to je. Beru si z parapetu okna lampičku, žárovka je v keramické muchomůrce červené, zachytím Kobzův pohled. Česká nej. Nejdelší české slovo bez samohlásek je scvnkls. Cool. Přijde barmanka s tím, že zavírají. Jen tak bez ničeho mi sklidí nádobí, i když tam mám ještě trochu čaje. Je hrozně naštvaná, že dredařka s kámoškou nezaplatily. Dobrá pointa. V ráži klade část viny na ožungra, který je tam štamgast, že se taky musí s každým bavit.

Sprostě nadává na ty holky, byly prý na ránu, kdyby je teď potkala, tak jim něčím rozrazí hlavu. To mě zarazí, četl jsem teď knížku o koncentračním táboře, kde esesák každý den došel na pracoviště vězňů, chvíli se rozhlížel, pak vyrval někomu rýč a zasekl mu ho do hlavy. Každý den. Barmanka volně přechází z rozhořčení do líbeznosti, což ti esesáci taky dovedli, tady ten jednomu vězni, který už nemohl, nechal poslat lepší boty, nikdo to nechápal a taky už se to nikdy nestalo. Obejme svou kolegyni a já jí dám šestnáct korun dýžko. Mám pro rázné ženy slabost. Ne, že bych preferoval buranství, ale mám rád holky, které se nebojí a neváhají vyjádřit a nezkoumají tu emoci pod mikroskopem. Samozřejmě to nesmí přejít do samolibosti, musí to klidně jít zlatou střední cestou teravádového Thajska. Zlost vyvážit láskou, jako by mezi nimi nebyl rozdíl. Nenávist je láska, říká Landa. I fall in love too fast, říká Sinatra. Není to jen tahle výrazová rozmařilost, co mě bere, musí z ní celkově taky něco vyzařovat, musí se vyjadřovat, ale musí taky vyzařovat, to se umět nedá, to už musí posvětit vyšší moc, vyšší most. „Na shledanou,“ prohodím od dveří jako obyčejný muž a ona mi hezky odpoví a všechno potemní a pochladí, za dveřmi pomine kouzlo. Kdo mě pohladí?

Sám na chodníku. Nikdy ji už neuvidím. Důvod, že do toho v poslední době nechodím je ten, že v poslední době nevoním. Ne, důvod je ten, že se zamilovávám tak nějak přítomně, že na to jsem schopný hned zapomenout. Můžu se zamilovat znova a znova a znova v bludném kruhu zamilovávání. Ale není to jen tak. Bezprostředně v ten moment ztráty kontaktu se mě to docela dotkne a dolehne na mě celá ta absurdita svobody. Ale co mi zbývá? Takové jedinečné a dokonalé a nenapodobitelné (to slovo jsem psal asi patnáct sekund) buchty jsou na každém kroku. Nakouknu do Sladkáče, jestli mě tam nezachrání nějaká reinkarnace. Je tam jedna ze Zlína, už jsem se s ní bavil. Usměju se na ni a pozdravím, ale cítím, že ona to necítí. Pozdraví jen povrchně, jen mou schránku. Někoho potkává neustále a nemá úsměvů na rozdávání. Nemá ten X faktor, který rozhazuje pocit vlastní jedinečnosti, jedinečnosti okamžiku. Rozesmutní mě ještě víc. Šourám se pod lampami, palmami, pálí mě bydlo. Na světle jsou vidět detaily, v šeru vyniknou tvary. Všechno má něco.

Stoupám do bytu v celistvé sumarizaci. Uvnitř jsem zase někdo jiný. To odloučení od náhlého slastného vjemu utrpím několikrát za den. Celkem peklo, pak to jde ztuha zpátky do odsýpání času a prostoru. Venku to na člověka číhá na každém rohu. Člověk vjem brání proti propadlišti dějin a brání se novým vjemům, které by ho zahladily. Neubrání ho, neubrání se. Bohužel-naštěstí každému vjemu časem vyprší čas a zbyde jen zušlechtěná vzpomínka na nádherný, blahodárný plamen petrolejky ve větru nirvány. Všechno se vrátí k sobě, narovná a skloní, všechno se zkoní, aby se to zkalilo a sladilo, tak jsem tu zase sám na konci i na začátku už trochu vyléčený časem, vlak je plný a z chodby na mě do kupé hledí holka z Lanškrouna. Dobré slovo, jak škraloup. Čte Moc přítomného okamihu od Eckharta. V Pardubicích přijde skupinka a vyhodí moje kupé na chodbu. Stojím vedle ní, ale nic neřeknu, nic.

V Chocni skupinka vystoupí a holka z Lanškourna jde s kámoškama do kupé, je tam místo akorát pro ně a pro mě. Naleznu se v moc přítomném okamžiku uprostřed kolektivu gymplaček, square prvaček (opak hip). Jedna ta holka je strašná šprtka. Naštěstí vystupuje dřív, pak už se to dá. Už je tam jen jedna šprtka a jedna holka, která má nízký tlak a jedna, která málo mluví, jen se vědoucně a přihlouple usmívá. A ta přítomná.

Vůbec nevím, jak ji oslovit. V náhlém osvícení je oslovím všechny a funguje to. Ptám se, co je zajímavého v Lanškourně a ony že drogy. Ptám se, jestli berou a ony že ne. „Radši knihu?“ ptám se a ony že jo. Znají ten džouk. Pak se obrátím k přítomné a šprtka se ošklíbne, jak vidím v odraze skla. Nic mi neujde. Na podobné téma četla ještě jednu knížku a jinak ji baví knihy o psychologii. Ptám se, jestli si našla nějakou nemoc a ona že ne. „Já všechny,“ dodávám jí kuráž. „Možná ADD,“ osmělí se. „ADHD?“ „Ne, ADD, bez H,“ vysvětluje rozmile rukama nohama, „poruchu pozornosti bez hyperaktivity.“ „Ale četlas docela schopně,“ říkám. Ale vlastně po mně pořád pokukovala, teď už vím proč. „Pouštím si do sluchátek hudbu, to mi pomáhá se soustředit.“ V České Třebové vystupují. Popřeju jí nirvánu a ona se krásně usměje a popřeje mi ji taky. Všechny kromě šprtky, která se na sebe celou dobu marně snažila strhnout pozornost, se se mnou loučí na nashledanou a já odpovídám na shledanou a jsem zase v momentu slazené nicoty, všechnoty, jestli to čteš, napiš, styděl jsem se před tvýma spolužačkama zeptat se, jak se jmenuješ a Lanškroun-prvák-gympl je moc málo klíčových slov.

Bylo to jen takové to setkání ve vlaku, jaké bývá ve filmech a jako takové bylo dokonalé a všechno navíc by ho už jen zkazilo. Když odcházely, zaslechl jsem ji z chodby říct: „On byl tak zvláštní.“ Jsem on a to není tak zlé. Kdybys to četla, tak by se ti to asi potvrdilo. Každý takt má svůj opakt a tvůj pohled, nebo náš, jak to vyjádřit, byl pakt, no fakt, jen jsem v tu chvíli byl zrovna něčím nesnesitelně vyrušený. Proto mi to možná chybí a utkvělo. Vsákl jsem to do sebe tou trhlinou, zůstal jsem stát opodál, čehož teď lituju v další litanii, kterou vlistuju do historie duší na dně rybníčku, vyplavu to ze sebe v chlórovaném zenu, to je potřeba, něco vytušit, vytěžit, vytěsnit, smrt je shit, asi to budu muset nechat jít, ale nesnáším takové to alibistické shazování pytlů, aby balón mohl stoupat dál a výš do stratosféry lepších zítřků, přijde mi, že úplně není zas tak rozsáhlý prostor, kam stoupat, nad náma je mrazivý vesmír, nic moc hostinného, a tak je možná lepší zůstat tady v tom přízemním konfliktu sebe sama, který expanduje v nesčíslných podělech vlastní pochybnosti.

Nikdy jsem nepovažoval život za zdroj, který by se měl těžit, selektovat, filtrovat, užít co nejlíp, vždycky jen tady a teď, fascinace, změť, ale někdy mi přijde, někdy si všimnu, že všichni jsou už v Mexiku a že bych se tam taky rád koukl, vždycky jsem se tam chtěl kouknout, poslechnout si pěknou ideu tam někde v nerozlišenu, prý jsem cynik, ale mám víru, jen se teď nějak nemůžu ani hnout, to bude ten konec roku, možná je pozdě, pořád je pozdě, pozdě je na pořadu dne.

Milípřátelé, zas tak moc se neznáme, mikropřátelé, šel jsem teď obchodňákem a vedle mě spěchal muž s rozepnutým baťohem a přehršlí věcí v něm, chtěl jsem ho na to upozornit, ale vzpomněl jsem si, že nemám rád, když mě na to někdo upozorňuje, dělím lidstvo na dva typy, lidi, kteří vás upozorní, že máte rozepnutý baťoh a ty, kteří vás nechaj bejt, na ty první házím hejt, protože vždycky vím, že mám rozepnutý baťoh, já totiž vždycky všechno vím, mám zmapované a zreflektované a většina všeho, co kolem sebe vidím, mi přijde hloupější než rozepnutý baťoh, vůbec mi nevadí, že ho mám rozepnutý, zato mi vadí přechytřelí lidi, kteří si myslí, že ví nejlíp, jak má co vypadat, nechtěl jsem rozšiřovat jejich řady, tak jsem muže nechal být a jít, ale daleko nedošel, baťoh mu do pár vteřin dočista ejakuloval, věci dopadly na zem a rozprskly se do všech stran, podlehly rozličným formám destrukce, rozbily se, rozplácly, rozsypaly, rozsypal se i muž, nemohl popadnout dech, já jsem to za ním prožíval s ním jako stín stih a výčitek svědomí, ale pak se začali zastavovat kolemjdoucí, srocovat, rotovat, sesypali se na něj jak magnetické piliny pod velkým kýčovitým vánočním stromem a nadživotním plyšovým sněžným mužem, který hlubokým hlasem hudroval.

Sbírali kotoulející se cherry rajčátka a co sbírat nešlo, na to hleděli s nefalšovanou beznadějí a udělali uličku uklízečce, která to s moudrou definitivou v očích přejela hadrou jako mandalu a o tohle satori bych muže připravil, jenom abych ho mohl sobecky poučit, že má rozepnutý baťoh. Muchomůrky, to je od much a můr, že? Občas dostanu takové lingvistické osvícení. Občas i často. Člověk se na to nesmí moc soustředit, jinak ho zahltí tsunami mimovýznamů slov, které běžně denně používá jako automat na polívku a asi je to dobře, moc se v nich nerýpat, já všechno analyzuju, což ale neznamená, že bych si to neužíval, jen jinak, šel jsem po náměstí a hrála So This Is Christmas od Johna Lennona a já jsem si pěkně zvědomoval dokonalé aranžmá Phila Spectora, přesně zacílené a neomylně trefující kýžený efekt a měl jsem z toho dokonale zenový požitek, ale na úkor takového toho rozplynutí se v husí kůži, které tahle písnička unikátně přináší, úplně jsem cítil, jak přetavuju radost ze života v radost z uchopení, člověk nemůže mít obojí, obojí má svoje, já jsem v poslední době expert fakt úplně na všechno, porozumění je jenom chemická reakce.

Přítomnost je vlastně zautomatizovanost, zamilovanost do autopilota, jeho jistota, vlastnost, nebo možná spíš do kopilota (možná spíš), jako by se někdo jiný zmocnil, protožes ho zplnomocnil, tvého letadla, teda ono se to jenom jeví jako někdo jiný, ve skutečnosti jsi to ty, ale jen napůl, dřímeš ve svém křesle a tvé dřívější plány jsou plátny snů, planety dnů míjejí tebou míjeny – – – ve férové prohře – – – mařeny plameny ideové vyprázdněnosti, výhodou je, že si občas uvědomíš své vědomí, jak bdí nad čelem, zatímco ty trčíš v cítícím těle, všechno má na salámu, všechno se zdá fajn, jako by bylo jedno (ale je to jen půlka), která z lajn je nebo bude nebo by mohla být, prostě je to přítomnost, vole, vítězství vize, ale vkrádá se Ale, touha uvést vše na pravou míru, znova se zmocnit pojmů, prohlédnout skrz, ale aparát je infiltrovaný, imunitní systém odvislý a zmatený napadá vlastní nápady, podřezáváš si pod sebou větev, na to jsi expert, strom v zahradě blbosti blažené věrnosti tomu, co je nepostradatelné, léčivě účinné, úchylně účelné, né, pětku, né! Jeden z důvodů, proč jsme v řiti, je chronická nedůvěra v autority (kdo nevěří, tomu se nedá věřit) a tedy neschopnost, protože nemožnost, autoritou být (to chceš), stát se něčím, být pro někoho někým, stanout na vrcholku hory (místo na dně hoře) na vrcholu sil, texaských syl.

Udělat se v Americe a osvojit si Úsměv, a tak jsem, Jsem obklopen věcmi, kecy a Něci, které v chvatu cirkulují šťastněji než Já soustavně vnořený v zpěněný svět vět, nádherně to bublinkuje, ani na chvíli jsem to nechtěl ukončit, dobře, na chvíli jo a byla to nejlepší chvíle všech dob, ale šup do další pětiletky, nikdy nejsi sám, společnost je jed i lék, tak jeď i leť, není snadná cesta ven, jednosměrná cesta sem na základě Rozhodnutí, reliktního pnutí, jsi tu Myšlenkami, které se derou na svět ústy, dorážejí na tebe zevnitř, baví se s tebou pořád ti stejní s temeny skrytými pod dlaněmi, hlavami skloněnými pod lavicemi, předvídají, přeříkávají svou neztenčenou slast a vlasy v krásných kaskádách a vem ji ďas, opodál se učí, Teď, dotek očí, jako když se napiješ v létě, v Létě.

Nevíš, neznáš, nemáš spěch, v ruce nástroj, ale ne návod, žiješ, nebo spíš máš život (nebo spíš) a nevíš, jak ho použít, já vím, že mám, ale nevím, možná je vědění k ničemu (to neznamená k zahození), protože vidím, točím smysly, ale kdykoli přestanu, přistanu, trvá, než se zase najdu a jdu dál, ne ve smyslu k cíli, ale ve smyslu „pojď dál“, zvu se na čaj, který hřeje jako zhýralá víla, čekáme na pravou chvíli, kdy ho použijeme, prožijeme svou žízeň (žij zen). Naxolonu chybí vnitřní aktivita a je proto bez vlastního opioidního účinku, antagonista, který nestimuluje receptory, naopak působí inhibičně, feťák má absťák a střelí si a je konečně zase v nebi, ale když mu dají naxolon, tak je zase v absťáku, v pekle, naxolon je jediný opiát, který tohle dělá, hlídací pes demokracie, sedím tu a nikdo o mně neví – – – přežraný informacema – – – v mydriázním vhledu a s fotofobií se nořím do další nesrozumitelné kapitoly toxikologie, intelektuální striptýz zastydlého studenta.

Růžová děva se dívá a všechno, po čem toužím, si jen myslím, jen tomu sloužím, ale někdy přijde pravé chtění, pravý čas, to většinou nevím, to mě ani nenapadne v katatonii všednodennosti, kterou miluju, nikomu s ní nejsem nevěrný, žádné společenské náhražky a placeba a pozdní komploty a kuřba chápání a posvěcené situace a stavy vazalství a iluzorní ženy, tak skutečné, když nestříkám, pak stříkám do tmy milióny let zetlelého dřeva jako Teď a přitom teď není čas na lygnokain vzedmutí tvůrčích sil a vztyčení syl a utrácení lir a čerpání pro to pozdější, pro co žijeme, život je pozdě, pozdě je včas, proto se Teď musí emancipovat jako ženská v klinči postavení, ženské se musí věřit, svěřit tajemství života, které nikdy nepustila z ruky, protože jím je a to není feminismus, ale tragédie.

Endogenní opioidy vznikají štěpením molekul větších polypeptidů, které samy jsou bez účinku, a zatímco myslím na ženskou a moje receptory spí, stárnu, vynořuje se otázka času a otázka, jak naložit s otázkou času, zda ho brát jako bernou minci, zda se s ním srát ve svých úvahách – – – trápí mě priapismus – – – v noci lítám, což je rada, abych vybočil, do strany samozřejmě, nahoru to nejde, abych se konečně na něčem sekl, ženské by měly být na recept, zachovat klid nebo spontaneitu? v tom všem čas hraje roli, všechno má svůj čas, ale kdo ho volí? dav v duši, demokracie si žádá čas, všechno uspořádat chvilku trvá a výsledek neukojí a než se vybere hlas tam někde uvnitř, může už být po všem a nikdo do toho procesu pořádně nevidí a všechno se mění, ale stejně ta momentální forma nejvíc dává smysl, ve spánku zapomeneš.

Prostě ju musíš zbalit, vole! Existují rozsáhloskvoucí expertízy, upozornění a usnesení na základě korelací, které beztak neplatí nebo jsou hned po své definici nahrazeny, o definici to není. Nic mi po tom není, jak na to půjdeš, ale jako každému mi záleží na budoucnosti lidstva, která se dnes jeví nejistá (viz bludoucnost). Možná je na vině, že jsme přestali předávat knowledge, I mean vědění. Kontinuitu vědomí, po miliontiletí ústně předávanou, narušily technologie, technoorgie. Přestali jsme přenášet a začali zanášet a ztratili jsme to. Vždyť o nic nejde, říkáme si, je to přece dohledatelné (to i ty i tohle), svou slušností-úslužností udržujeme dobrou-unylou náladu, místo abychom do toho opravdu-efemérně šli. Není čas na hrdinství, to už neposbíráš. Jenom to shrnu posté do prosté věty. Zřídkakdy pustím chlupa, protože budoucnost lidstva je mi jako každému ukradená.

Musíš ju prostě zbalit, vole! Co to znamená? Něco jako uvěřit v Boha, protože o ni(c) vlastně nejde. Je to vlastně jen něco, co chceš. Jde o to, vzít si, co chceš, co ti z věčného práva náleží. Vzít si to tak, abys to opravdu měl (dostal), aby ti to neproklouzlo. Tady narážím na původní vykřičenou intenci. Not too intense, nepřepálit rozběh. Přepálit start, abys překonal archetypální váhavost, zaslepenost neprojevenosti dnešní společnosti iracionálním oslovením (zítřka), které není nepodobné kierkegaardovskému skoku do víry, protože věru nám v cestě stojí celá mo(nu)mentální absurdita reality, pak je však čas váhat. Zatetelit se náhlým spoutáním cest (pouhým, mužným). Vystřízlivět. Jsi zase tam, kdes byl, protože to byl jenom endogenně zfetovaný nářez. Navázat na něj příště bude vyžadovat lokální anestezii, protože půjde o úplně jiný čas, dimenzi. Dimenze trhají lidi. Anestezie pravděpodobně nebude po ruce. Nebude jak smysluplně navázat.

Přitom máš hlavu plnou plánů. Možná bude nejlepší se porozhlídnout kolem po nějaké jiné apelující tváři (primární moment nevěry). Málo nás věří v Boha, hledáme bůžky. Svoboda je možnost, intence se vytrácí v osamělém sezení, snění. Nic pro ni neznamenám, pro tu druhou taky ne, pro sebe vůbec nic. Jen ty, milý čtenáři, mě miluješ vší silou své utěšené prokrastinace. Tahle vypadá jak Nikol Štíbrová, ta předchozí byla éterická Ukrajinka, což mě uklidnilo (ne sliby, ale dojmy chyby), nevím přesně čím, asi tou imbecilitou, kterou do rozhovoru vnese, když dva nemluví svými mateřskými jazyky, to zpoždění-zředění-zvláčnění přítomnosti usnadní-ospravedlní to nesmělé vznesení požadavku těla, které je stěžejní (oddalování toho momentu může přivodit kompletní-věčnou neurózu jako už tolikrát).

Čím dřív, tím líp. Když chodíš kolem horké kaše, časem v ní skončíš tak jako tak. Kdo kolem kaše chodí, sám do ní padá. Jasně, je to zlom zvící druhého oslovení, ale každopádně se ti uleví. Nesmíš se prvním oslovením nechat ukojit, ukojí tě až ona, nechceš přece, aby se cítila zbytečná. To by byla masturbace. Jít do ní není antimasturbace, spíš její ozvláštnění. Ta primitivní-útěková masturbace ti při snaze o tu zvláštní nepřestane házet klacky pod nohy. Co je příjemnější než DIY? To nemíním rozporovat. Na DIY je nejlepší, že můžeš vždycky (definice svobody, ale špatná). Nesmíš to ozvláštnění brát jako sport-spor. Kecám. Co bys nemohl? Musíš. Musíš si to rozhodnout sám. Ale když se rozhoduješ (když se musíš rozhodovat), už to není ono, už je něco špatně. Hřešíš. S tou pravou je to flow. Ale kdo dneska v době sociálních sítí (levných letenek, levných tanků, zdarma porna) věří na tu pravou? (Spalovny plastů, Airbnb, fluktuace snů, přelidněná centra, vytěžené zdroje, zdražující péče, do píče, už mě nic nezajímá, ale když si vzpomenu na tu Ukrajinku, je mi líp.)

Přede mnou sedí Nikol. Ten prapůvodní útěk z nudy, netrpělivosti, nedočkavosti do druhé je vlastně prapůvod vší té líbezné tragédie, kterou trolím od roku 2013. Možná kdybych to podchytil, podychtil. No, já jsem takovou jednu pravou právě jednou na houbách poknil, zkrátil jsem si dlouhou chvíli s jinou, a pak se zhroutil. Vlastně ne, měl jsem akorát takové zvlastalené (co to do prdele znamená?), ale dost nepříjemné pocity viny, kterých jsem se pak už nikdy nedokázal zbavit. Nevyčítal jsem to jen sobě, ale i jí, což jsem potlačoval. Nedokázal jsem ospravedlnit konflikt, který ve mně kynul. Nešel jsem s ním na světlo, nedovedu být hloupý. Začal jsem psát (spát).

Takové Evino jablko, no, které mě otrávilo (ne psycho, ale psylo). Udělalo ze mě přelétavého motýla Emila (žádný úlet, ale přelet) a teď už tak chvíli letím (nad kukaččím hnízdem) a nic mě nemůže uzemnit. Ani tisíc klaritinů. Těžko po tom všem věřit na tu pravou. Jsem jen soustředěn na to (falešný pocit, že se mi to rýmuje), vyjádřit vjem. Tvářím se, že mi to jde a to na sobě nejvíc nesnáším, že se tvářím jinak, než chci. Neměl jsem tehdy šňupat ten 3,4-methyldioxymetamfetamin, ale bylo tak sexy prodírat se autem pražským provozem, druhý den s low serotoninem přijímačky do Blesku, vzali mě, celý život dláždí shůry souhry rozhodnutí, které vlastně nejsou souhry, ale musí se sehrát, musíš je sehrát, nějak, jinak se zblázníš, a tak dáváš dohromady úplně nesourodé týmy. Celkový obraz nám naštěstí není souzeno nazřít.

„See? See,“ říkal Bob Marley, ale my nemáme sea. Připadám si, že žiju v nějaké kukle (díře), a že i druhé vnímám jako v díře (kukle), bojím se na ně podívat, bojím se, že zdraví je zrádné, že po něm přijde zdravé zpražení od Boha, člověk nikdy neví, kolik je trauma a kolik reakce, to je svoboda, s tím pracují různí ti koučové a já, člověk neví, kolik je zrcadlení, přelévání entit, to je jedno, důležitý je výstup, fakticitou svobody je výstup, nemyslím tuhle redukční rekapitulaci, to je dílo, myslím vnímání a nechávání vnímat, aspoň myslím, v tomhle si člověk nikdy není jistý. Třetí pravidlo – ty si myslíš, že tě ignoruje, ale ona o tobě neví. To je čas. Nejsi vyšudypřítomný.

To je pocit. Když usínáš, je to rezignace. Nechť tvé oči v lásce vidí co nejmíň, jinak z toho zbudou jenom básně a ty přece nejsi žádný literární řezník. Nebo jo? Někdo ženy loví, někdo je sbírá. Já jsem sběrač. Žena se vybarví podle přístupu. Když ji podle stalkuješ, chová se jako zvěř. Cítíš se jako zvěrozvěst lásky. Stavíš hnízdo lásky ze snů a slov a předsevzetí, abys ji tam vtáhl, ale ona přepne na reverzní režim a místo souznění přichází přetlak splodin. Když není rychle překousnut, řve a čadí. Není to na žádné přetahování. Překousni svou hrdost a buď levnou pracovní silou. Pracuj jen prsty, mírným tahem. Žádné prudké pohyby, pochyby, promluvy, prohledy, rozhody, záseky. Na všechno je dost času, i když se cítíš na umření.

Komunikace chce čas. Komunikace má spoustu forem, které jen citlivý člověk odhalí včas. Ty formy jsou časové, vyvstávají a zase zanikají jako plody. Každý je jindy zralý, sklizeň je jen orientační pojem, pojmi ho po svém. Na druhý(ch) dojem se vyser, je to tvůj sad (osud). Tvůj sklad má čas, fáze procesu slaď, volej a prodej. Nebo to nech zpustnout, ať se vyrojí hmyz. Hmyz to má dnes těžké. Dej mu louku, ať se motýl vykřičí z podoby, cikády ať nerušeně vržou za letních konce rtů tmy. Sni v lednových údolích. Duch se vykouří. Přemýšlím ve fejsbuku, žádná cesta není dost dobrá. Každý schod provází nejistota. Krůček po krůčku hloub do nitra. Ani úsměv víly nepronikne skrz membránu dost rychle, aby vyvolal souvislost. Tvary nevibrují obrys zlosti, šok a vášeň. Básně jsou zlo, říkal Rimbaud. Vypíšeš se ze zlého, ale i z dobrého. Zahrada zla je zahrada života, láska je nicotaj. Čas má čas, čas má šanci. Záleží na konstelaci. Ta je časem čím dál přesnější, ostřejší, blíž. Nebo je to smrt? Je to vrt a ty krtek, směrodatná veverka.

Čekáš na příležitost a upíráš jí druhým. Kde je teď tma, bude svět a tep. Splním plán. Ona se stává mnou a já se stávám jí. Vstávám. Všechno, co dělám, má smysl. V blbém slova smyslu. Copakotě? Rodiče udělali nějaké chyby, ale dali ti to, čím jsi. To není málo. Vzala zpět svou žádost o přátelství, když jsem ji nepřijal. To o ní hodně vypovídá. To udělala zatím jen jedna, a ta se pak zbláznila. Tak nevím. Když chceš, ospravedlníš, co chceš. Sama existence ospravedlňuje. Moje zamilovanost mi v ničem nebrání tak jako jí fetování a to je naše prokletí. Brání mi snad jen v pokračování. Snad má láska k ní (k té první) není ve skutečnosti k ní (k té první), ale ke mně! Vše by tomu nasvědčovalo. Sebe milovat nelze, aspoň ne plodně. Je třeba nebýt monomaniak a delegovat to dál. Introjektovat.

Distribuovat lásku. Dobře rozvažuj. V lásce jde vždy o záchranu sebe. Distribuovat vědomí, tvořit to, co se tvoří samo, a přesto to závisí na nás. To je zcela zásadní problém, zcela ustupující do přeplněných pozadí všedního kvasu. Přirozenost. Co všechno se dá do té škatulky shrnout-strhnout? Musím svým čtenářům přiznat jistou ubohost, těm, kteří se cítí povoláni. Bezpochyby je tvořím svou sebelítostí a vůbec trváním na poli sebe a slov. Jsem zaujat, budiž to zapsáno. Indikuji svou zajímavost. Ne, tohle nejsem já. Tohle jsem já v křeči. Tohle jsem já, který již netrvá. Tohle je já, které se chce bavit. Zbavit sebe sama? To ne. Nevypadá to tak? Je to klam. Budiž to zapsáno. Co vlastně znamená vpřed? Zapomnění, ale jen toho podružného. Zapomnění, pro které je třeba si hodně pamatovat, vydřít pro něj prostor neviditelnou aktivitou, kterou k sobě lnou myšlenky. Slamu přeju, ať si vysere oko. Snad míněno v dobrém. Semeno zaseto, múza jak řešeto. Mezi řádky zprávy o psychickém stavu. Přetrvávající serendipity. To taky není jenom blaho, i beat. V mém pojetí je štěstí uchopením všeho. I pak ale může zůstat chybění. Zázrak se snadno stane jediným smyslem, ideologií.

Nezřízeností. Naprostá subjektivita štěstí znamená samotu. Vršení, gradace, vrcholení, hroucení. Škoda mluvit. Po teplu horko. Většinou. Jako spisovatel o tom můžu donekonečna mluvit. Je to pro mě důležitější než samotná činnost. To je podstata psaní. Očekávání, okecávání. Nesporně hluboké pozorování, ale pak tragicky plytké vyjádření. Na pozadí upřímné touhy po pravdivém poznání pozlátko. Cítíš to tak jasně a blízko, až to nemůže být pravda. Na okraji stvořené nicoty neustále ohrožován samospádem do černot dezinterpretace (hloupým čtením). Čím víc dělám, tím víc mě ohrožuje opak toho, co dělám (backspin). Ale když polevím, jsem zase na začátku. To radši dál. Vpřed! Pofelím v dalším prázdném divadle narcisiátu. Čím závislejší na vlastní dokonalosti, tím zavilejší volání smyslu.

Dření tříbí zrak. Trvání jakékoli formy ji etabluje. Dostavuje se svoboda, i když dost unavená. Destabilizuje. Povznesený sex s – – – – – bez jakékoli organizace, takže už předem rozkoš chránící před jakýmkoli (!) šílenstvím (šílenství je nepřiměřenost, šílenství je šíleně se zaprodat domnělému smyslu, protože smysl nikdy není etablovaný, vždycky je jen – – – – – díky Bohu). Doba námluv pominula. Je na tobě, jakou zvolíš formu. Tělesnou nebo duchovní nebo prostě jebat. Se mnou, s jiným, s jinou formou rozmanitosti nebo plaše věnovat falešné pohledy a hledat náhodné výrony. Já teď víc než cokoli potřebuju vztah. Těžko říct, jak jsem se dostal k větě tak banální, ale je to tak, ale ne tak, jak si myslíš. Záleží na tom, co chceš ty. Já chci pravý opak, protože ti nevěřím. Něvěřím ve tvou existenci. Jsem smířený, že se nesjedem. Pouhá přítomnost je svatá dost. Víc než dost. Tak fascinovaně hledím do toho, co nejsi ty. Tu faleš ti věřím, jak káže bonton.

Co jiného je vzájemnost, než věřit si lži? Sám sobecký až na půdu. Beru vykoupení, kde ho najdu. Všechno v myšlenkách. Aniž bys možná o čemkoli věděla. Sám se divím, jak je to samo o sobě vypovídající. Až mi to na tváři kouzlí úsměv. Lidi nekomunikují významy, ale modely. Útvary. Obrysy. Role. Váhat je v poho. A každý ví jenom, kudy zhruba jde. Někdy ani to ne. Já jen tak prosvítám skrz encefalickou membránu. Sjíždíme a jsme sjíždění a zároveň nic není. Mechanismus není zřejmý. Na náměstí se mísí sváteční punčeři s hárdkór alkáči, kteří tu legalizují svůj habit, což nelegalizuje mráz, ledové sochy neskapou hned, ale brzy. Katatonie je protinapětí a pózování a negativizmus. Pomáhají benzodiazepiny. Když nepomáhají benzodiazepiny, není to katatonie, přímo to tu nemoc definuje. A taky možná tuto společnost. Všechno rušení se nám protiví, celkem přirozeně. Rušení se vrší a tónina, kterou chceme slyšet, se ruší. Psaní je katatonní služba společnosti. Chlast jsou benzíky. Uhličité tepny a moč páchnou v ulicích. Láska je souznění. Zvony na pozadí pozdního letního dopoledne.

Svalené ráno, cítím nenutnost. Rychle pryč, když byl definován zásek. Still upon you. Oponentura, tinktura proti tmářství. Týpek fotí holku ve světle neonového vodotrysku. Pornograf tiskne spoušť. Řekla, že ráda čte sprosťárny. Kdo ne? Jsou prosté, jak strčit ti tam prst. Spousta konotací, alternativní krása. Každý je svým mainstreamem. Musím se jít ohřát jen na chvíli. Jihnou mi prsty. Něha do postele nepatří. Nechci být jenom šuk, řekla. Tak nebuď jenom šuk. Takových lidí tady musí čumět hodně, co? Ne, jenom vy. Moc lidí nevidí to, co já. A když pak píšu, nic netrvá věčně. Co z toho mám, co kdo z toho má, víc, než teď stav? Stav je alfa a omega, ne slova, jak trvrdí Mornštajnová. Star Trek na obzoru a nové výlohy siluet a lidi na punči mi dávají prioritu. Tahle touha nejde ukojit. Jen v příbězích.

Tak je sledujeme ve svých přítomných myslích. Provází je serotoninový smích očí tvých a mích a těla pojí lektvar, tkáně a mozek. Už mi romrzají prsty, co rozmrdají vrstvy tvých psych. Membrány stahů a stavů, jsi svatá, pro někoho. Oni si myslí, že na židli je to horší, než na křesle. Myslí si, že z křesla vykřešou víc pohody, ale židle je nejvíc. Židle je přítomnost a ona měla židli vytetovanou na ruce a tvář vyfetovanou a mě jímala poluce lehce decentralizovanou inkarnací oslovení, ale rychle už jsem musel jít, protože jsem slíbil jedné takové, že ji hodím. Mezi řečí jsem přemýšlel proč, a pak to nechal skočit tam, kam to mělo-chtělo, a tak jsme jeli. To nikdy nevíš, co se mělo stát, to jen v seberiluzi katatonicky sleduješ, kontinuálně komunikuješ úspěch, kontem pluješ bizárem blue as can be, blue as noc, katatonie proti katatonii, lednová prohibice slam poetry, pozvi random poety z narcisových polí na jižních svazích, rozum versus cit, jedno je v druhém.

Kdo by to lišil? Nevíš příštího dne, ty jsi to a marketing je, když chceš, aby ti do hospy lezli lidi, i když to vlastně nechceš, chceš jen ty, kteří fakt chtějí – – – z vlastní iniciativy – – – chceš jen náhodu, chceš víc než jen žít, chceš vydělat, co asi teď dělá Praha? Vyčazená ve světelném smogu, dómu tvého guru hrozí asanace a ty definuješ srdce v miliónté mandale, zatímco on ho držel v ruce a masáží ho přiměl znovu tlouct, aby aspoň na cvhíli ještě žilo-bilo. Když srdce chvíli žije, co dělá duše? Když jdeš, co dělá oko? Ejakuluješ do všech těch mrtvic a sháníš vratnou kočku, mě chce jedna, abych ji škrtil a já to s ní rozebírám na fejsbuku, je chytrá, nebojí se pronikat do tajů, které jiní tají, a já pak taky netajím, pomáhá mi zvědomovat, zpřítomňovat, řekla, že jsem straight edge Bukowski, teď někdy jsem si to taky říkal, tak jsem si říkal, jestli jsem to někam nenapsal, nebo možná straight edge Morrison, tak jsem se jí zeptal, jestli na to přišla sama a ona že jo. Do toho se snad ani nedá jít, to nejde, nejsem hoden hodu na tom těle, přitom jsem blázen, jen se tak řežu, mám opak paranoie, pocit, že se mě nic kolem netýká, a to i když mě někdo sleduje. Už nemůžu být nešťastný ani vteřinu. Ve svetru, ve kterém je mi nemorálně horko, sleduju holku, která sleduje počítač.

Zdálo se mi, že dávám Joshimu nějaký Kerouacův rukopis, který jsem předtím nějak předělával. Chtěl něco od Kerouaca a já říkám: „Tak já ti dám rovnou tohle.“ Joshi a Kerouac… Chodím celkem denně do Sklepa. Utápím se v utápění. Čtu a piju čaj. Pocity viny. Minulost a její přítomné ozvěny. Trpím v trapu zacyklení. Cytokiny klejí v locked-in syndromu nevůle. Dávivé zrcadlení. Kéž by to někdo rozčísl. Někdo, s kým bych mohl pokecat. Třeba ta z toho čtení, jak s ní poslední noci excesivně, expresivně chatuju. Nechce se mi jí psát, musí se to prostě stát. Po schodech se mihne její baťoh, takže vím, že se brzy zpoza zdi vynoří i její tvář. A taky že jo. Haluz! A ona? Nic! Není na vlně. Stalo se to, ale nic se nestalo. Nebo se stalo nic. Takže sedím dál. Tváří v tvář nicotě. Je s týpkem, který navrhne, že si sednou do části, kde sedím já, ale ona že tam ne a sednou si za roh, kam nevidím.

Takže jsem s drobným přerušením zase sám a mírně rozčarován. Holka, co sedí vedle, říká kámošce, že je alergická na mandarinky a týpek ze skupiny týpků: „do piči a ona že já to slyším a já že mně je to u prdele!“ Katarzně zhrzený srkám druhý louh nějakého černého čaje a píšu barovou propiskou, protože moje dopsala. Šel jsem se vyčurat a nedíval jsem se na ni a ona mě pozdravila. A doma zjistím, že mě pozdravila na fejsbuku. Dobrý výsměch, když ví, že ho s sebou nenosím. Velký špatný. Vyptám propisku. Můžu si ji nechat? Ne, máme jich málo. Stejně bych ji nechtěl. Hraje tu meditativní cute hudbička jako houbička. Je mi dobře. Díky ní? Člověk nikdy neví. Možná adrenalin. Nevím, jestli to můžu úplně oddělit, a jestli jo, tak jestli gradovat nebo nechat bejt, jestli je to gejt z hejtu nebo jen souslednost nebo Vánoce. Nepoužívám telefon. Jsem pro takovou tu přítomnost. Od jisté doby jsem začal hejtovat každý pohled na displej.

Internet mám doma. Tam jsme si povídali. Teď jsem ju potkal. Venku. A nic. Jako pozdravila, ale pozdě. Takhle to stojí a padá ten zájem. Prý jsem zajímavý a cool. Super. Nevím, kde jsem. Cítím se smutně. Ale dobře. Nejvíc živej se cítím tváří v tvář smrti. Umírající zvíře, myslím ten film. Kličkování mezi smysly. Meteory na temné obloze dokáží způsobit krátký úsvit v noci. Hormony a enzymy. Dneska mi všechno padá. Cítím se z ní v kleci. Seberiluze. Jako bych do ní byl zamilovaný a přitom nejsem. Co to je za syndrom? Syndrom přitakání. Jsem hrozně hodný. Hodnost je přítomnost. Chci být hodný. Nejlíp mi je, když jsem roztomilý. Takový můžu být jen na hranici, která znamená komplexní zapomnění. Lidi sedí na bidýlku a vidí a mluví u stolků v křeslech a na židlích. Něco rozebírají a já přeslech co. Můžu taky ignorovat, to umím. Ignorace je přirozenost. Hladina je dno.

Alergie na mandarinky odpovídá na zprávy, zatímco její kámoška se zakcecala ve founu. Intimita v prdeli. Nechci beat nad věcí. To je hlavní posleství. Kdyby se jí podařilo shodit mě z věže sebe, ze sebevěže mého já, zasloužila by zápis. O co se snažím vlastně je pohnout někoho ignorací k něčemu. Kéž by lidi byli instantně přístupní. To je moje utopie. Jsem vědomí, derivát všeho, čím jsem. Snažím se ničím. Někdy je člověk tak sám, až to dává smysl. Na šikmé ploše. Smysl je dvojsmysl. Doj mysl. Dojmy jsou teď. Dojmy jsou pryč. Já tě miluju je bezpodmínečné. Nesmyslné. Nutné. Smrt těla. Let těla ve snu. Sny jsou alternativní historií. Tělo je kamenný obchod. Bože, to je nádhera, přestat psát, ty, který nejsi. To napsala už Stehlíková, ale taky to teď cítím. Asi to bere tak, že se můžeme domluvit. Můžeme se domluvit na onlajně. V real dealu se nemusíme vůbec znát, poznávat, doznávat ke známosti. Ani v náznaku. Když už, tak brutálně. A proti tomu jsem spolu s Kerouacem a Vánocema. To je přesně to porno, proti kterému brojím svou alibistickou anihilací.

A teď zase zpět do těch existenciálních fakt(ů). Bože, kromě toho tváří v tvář smrti je mi dobře ještě mimo život, když o ničem nevím. Jenže pak o mně nikdo neví a svět je větr. Nezbývá už prostor pro výmluvy, jen ponor. Pochopení, které není. Není vpřed, ale tu, i když to zavání… I když by byl dobrý název časáku. Asi internetového. Každá ženská je osobnost a zároveň anima. Můžeš odmítnout osobnost, ale nedomítej animu. Nebo můžeš odmítnout animu a osbnost nechat. To je peklo. Jedna osobnost ti může otevřít animu celého města. Moc nepátrej po tom, co vzbudilo ten zájem. Mám chuť udělat něco šíleného. Třeba někam jet trolejbusem. To není šílené. Tak to udělej. Je to šílené. Lidi s odhodlaným výrazem – fejseři.

Fejs je nahá podstata osobnosti. Nejde ji nastavit, jen pro ni žít, svědkem beat. No a oči, of course. Co z očí dělá to, the shit? Pohyb? I svaly na tváři hovoří, i když se nehýbou, tzv. tonus, napětí. Možná jde o to, že oči vedou přímo do mozku. Přiměřeně překrásná membrána do hroudy tuku kognitivního génia. Oči jsou brána do dalšího rána. Co je to noc? To, čeho se nejvíc bojíš a zároveň se na to nejvíc těšíš, abys konečně mohl dorovnat sázku, protože teď ještě nevíš, jestli a pro co stojí za to umřít. Nemáš důkazy. Už bys chtěl mít splněno a odletět. Pozoruješ. Připravený zemřít. Minimálně hned za dalším rohem. Přísahám. A teď to otevřít v příkladně emocionálním zkratu na orbitu v nějakém nepřekonatelném, nezapomenutelném výlevu.

Minimálně do další éry. Proč musí mít ta zpěvačka tak sexy hlas? Pořád prahneš po konci od začátku do konce vinen klidem, přímotný, hřmotný, do samplu slavného songu se vtírá drum a bass a poezie a kudrlinky a konotace a přebal a relativita. Vzdát se odpovědnosti, to je chybějící součástka. Kde je Život? Život, zní to krásně a srandovně zároveň. Zní to subjektivně. Něco si určíš a osvojíš jako člověk a ta věc někde v mozku, vědomí, to všechno fascinovaně spatřuje. Podívej se na svoje nohy. Studí. Nějaké nohy. Patří ti. Tělo je chodící odpovědnost. Vystoupíš a musíš předstírat, že je to v běhu. Musíš, protože to tak je. Ale necítíš to, cítíš to jen s někým.

Chodíš s někým. Uvěříš a zapomeneš na hodiny a na TICHO… Dobrý DJ. V tichu se všechno rekapituluje. Ticho znamená, že jsi z obliga. V tichu poznáš přítele. V tichu poznáš, jestli jsi šťastná. V tichu sebereš iluze. V tichu něco přijde. Ticho je budoucnost. Čas vše vysuší. Kapela je metafora na svět. Pojí nesourodé prvky do nezaměnitelného tvaru. Ukazuje sjednocení (jednotu?) různých časů (lidí-dimenzí). Tím samým je v zásadě člověk. I’m an artist bitch. A to ti stačí? V rapu je snadné být super a cool a interesting. You can’t hide from the truth because the truth is all that there is. Psaní je jako kouření v tom, že předstíráš, že něco děláš a zároveň i něco děláš. Jsi přistižený a bojíš se vyrušení, své neadekvátní reakce, pro kterou by tě odvezli na ostrov, daleko od centra řešit jejich rutinu. Dnes mnohé brání pravdě.

Chce, abys ji ošukal, aby otěhotněla. To bys byl hodný. Ale ty ji chceš přechcat. Nebo pochcat. Si nevybereš, leda vysereš. Tím nic nezkazíš, huh? Sexuální zájem je zvláštní sorta pozornosti. Všudypřítomné psycho. Když se v nějakém mrknutí zhmotní, je to až nepříjemné. Vyžaduje to reakci. Vyžaduje to čas. Prostě sex. Bezvládně se vznáší vláčně v nicotě před tebou. Fantasmagorie. Oddaluješ to, oddaluješ části, které se nedočkavě chtějí připojit. Odděluješ je jako při prefrontální lobotomii (která se dělávala okem). Nejdůležitější je vydržet co nejdýl. Abys necítil žádnou vinu. Abys viděl co nejvíc a udělal co nejvíc přesných tvarů, protože tak bude všechna pozornost pohlcena. Osobnost je déja-vu. Be bopem dneška je hip hop.

Floutuje v rytmu a přitom ví, jak to říct (jako by) v přiměřeně povrchním smyslu. Vyřádí a zabaví a je zdrojem nepozornosti. Něco začne a je to jedno, něco si tě veme, všichni se tváří, že všichni něco ví, nejtěžší úděl je beat (nad věcí), muset být nebo si myslet, že muset. Myslím, že musím is the new myslím, tedy jsem. Hezké zmatky. Život je konstantní nebezpečí být vysmát. Základní vyjadřování neovlivníš. Ňáká bloncka tu má přednášku. Je trochu namachrovaná, chce po mně kilo. Ptám se jí, o čem to bude. Půl roku v dodávce na Zélandu. Jdu se projít. Když tě někdo ignoruje, je to podobně vyčerpávající, jako když tě zahltí přílišnou pozorností.

Přiměřenost is the shit. Jinak je to game. Podobně je to s očekáváním. Pozornost je vlastně fakticitou očekávání. Očekávání má co do činění s časem. Je to jeho, řekněme, smysl. Jde o to, navyknout si na co nejmenší odměnu. Nejlíp na nic. Odměna jako něco, co dělá radost, je třeba, aby byl život snesitelný, aby pokračoval. Kam? Rameny pokrčoval. Asi do svobody. Hledám teď přesně tu míru krásy a hnusu, kterou jsem viděl v ní. Sex posvěcuje hnus. A duch, ač vším hýbe, když v něm člověk setrvá ve snaze trvat a trvat a trvat, zase nedojde k ničemu. Popis ke skutečnosti přistupuje zvenčí, čili chtít něco dělat je absurdní jako chtít lapit dívčí sen, odkládat naději na později.

Les posledních nadějí a moře posledních útesů. Je třeba počítat s lidmi a jejich vklady psych, které přišly vniveč při posledních touhách. Vrhají na tebe svoje psí pohledy a zapovězené intence se v nich setkávají a ztrácejí a vracejí v nečekaných honitbách, které tě teprve upozorňují na povahu skutečnosti a hlavně jejího uskutečňování v řetězené benevolenci a hlavně k čemu to všechno je a vede. Všechno je provizorní a chemicky ošetřené a podmíněné a autentické jen v upřímném sebevyoutování. Nejlíp si připadám v divnosti, lapený v plném proudu, když se to rýsuje, rýhuje nezávisle na mně, když mi klouže propiska, když mě nezdraví kotě, když mě haní včerejšek a já jsem rozpolcený v dalším literárním směru, vyvlastněný v erárním slovu jako obmyšlený stalker v panice cítěného reálu.

Líná huba nešuká. Řekl bych, že těžko říct. Na vině je pravda. Kundy se maj plnit aspoň o Vánocích. Není žádný přesný model, ale je určitá kolektivní představa, jak mají určité věci vypadat (hlavně pak Ty), které navazují na univerzální touhy v jejich vyjádření v původním znění s titulky, tedy nevtíravém překladu, který připraví solidní podmínky pro připomínky, případně kompletní přeměnu režimu, aby byl vhodnější pro empatetickou populaci. Chytnout příležitost za pačesy v mohutném hromobití její jemné podstaty (když chce)š, aby tvůj pohled nějak vyměkl, teda vyzněl, abyses s ní nějak spojil.

Přes její nespornou krásu bych ani nechtěl úplně mrdat, ale dokáže mi něco zprostředkovat, půjdu se na to vychcat, vědomý proud v míse nechám bublat. Pořád hledat nějaké Ty. V kostele se satanovou děvkou, která mě promění v havrana. Bohoslužba začíná. Připadá jí divná, tak jdeme ven. Zkratka vede oplocenou zahradou. To je můj dům. Ty nemáš ani kůlnu. Mám výhled na kundu, dám si další rundu. Třeba přijdeš taky. Myslel jsem, že otevírají až zítra, nesmíš mi všechno věřit. Ověřovat z více zdrojů. Moje slovo nemá váhu ani patu. Říkáš, že má, ale to je právě klam. Ležím v kómatu na posteli. Něco odepíšu. To je jedno co. Najednou je jedno co. Prostě se to děje. Já se pak vždycky směju.

Sex je největší joke. Když šukám, tak jsem joker. Už je tu dost lidí. Nechci, aby ke mně někdo přisedl. Týpek z minulosti. Komunikuju s kundama v opačném rohu místnosti. A s jednou hned vedle. Ta vzadu je daleko a černá, tahle je blízko a bílá. A jemná. To je jedno. To je dva. Není žádné teď. Jen tady. Teď je tady. Teď znamená tady. To ti v mnoha ohledech může ulehčit skutečnost. Sedím v rohu, ale na stěně je okno. V jeho odrazu vidím schody. Rád vím něco víc. To něco víc mě zajímá víc než to tady. Okno vede do šachty, jsem v podzemí. To je níž než přízemí. Odsává mě to, čekovat. Jsem navíc.

Mám na víc? Mám takovou nadpřirozenou schopnost. Tak jako ty nežárlit. To zas neumím já. Teda umím, ale cítím se pak jako kokot a to nemám rád. Nejsem vůči tomu imunní. Možná to mám dokonce rád, cítit se tak. I ty máš někdy brutální vánoční kocovinu a myslíš na to, jak být dobrá. Ta jemná říká, že v republice moc neznají rčení na Štěpána není pána, že to znají jen v blízkém okolí. Černá má oranžovou čepici a upozorňuje na mě svoje společenstvo. Najdu si ji na fejsbuku, teď není čas. To je ten odraz v okně.

Teď musím hledat pointu. Člověk to musí nějak uzavřít. Vykalibrovat. Zapsat se a prchnout, aby mohl být zase miminko. Vypsat se a odejít. Pointa je, když to skončí. Kdykoli to skončí. Pointa je pořád, a tak to může začít. Přes všechna příkoří. Party společenstev je v plném proudu. Rozlil jsem čaj a mokro vytvořilo skvrnu ve tvaru fucku nebo cocku. Cock je fakticita fucku. Je tu jedna holka, která když mluví nebo se směje, tak se jí na čele udělá žíla. Je to sexy. Společenstvo připíjí. Pivo je doping na kecy.

Mluvit bere energii. Nenechám si brát žádnou energii. Být sebou a jít do toho. Někdy. Atomizované skupiny a já. Vidím dál. Malinko miminko. Míša mi tak říkala. Píšu ti to a ty na to, že nebudeš moje matka, ale o to vůbec nejde. Kolem mě se tvoří bigotní společenstva vlastníků. Přemýšlím, co vlastně vlastníme, a jaký zastávám postoj v pomyslném osazenstvu kolem stolu. Jaký jsem, jestli vůbec nějaký. Nějaký asi budu. Hledám pointu. Takže vlastně příběh. Jsem denní snílek. Ta poslední mi říkala vlk. Temný kouč. U těchhle lidí by stačilo jedno pivo, aby se ti líbily. Někdy to je flaša rumu.

Proč to píšu? Je to setěr. Funkční stěrače v každé zatáčce. Kritik je vždycky na značce. Prádlo se točí v pračce. Slast to pustit a už se to mele. Prášek je šém. Pak je to čisté. Setřít není špatné, nemá to původ v haně. Jen aby bylo vidět. Větřit a setřít. Stírám za tři. Ostřikovací kapalina stříká. Velký třesk stírá smysl a reliktní záření slov. To mi ho teda vyndej. Setřu velkou vránu. Skon.

V dlani svírám její srdce. Bije jako zvon. Let go. Letí. Nezkřivil jsem jí vlas, jen jsem ji chytil a pustil. Jen jsem zvířil čas. Letí. Ty jás. My ne, nic takového není. Leda bys ztratila sebe. Jó, to vadí. Ty to víš. Typ. Kdysi jsem ho znal, ale asi ne dost, páč místo ke mně přisedl ke kundám. Židli jsem mu dal a on si ji vzal. Jeho duše je zjizvená. Součástí jejich kruhu se stal, nebo spíš chtěl, ale ony dál melou svou a on jen bezprizorně procesuje a snad přemýšlí, co by řekl. Těká očima a tváří se jak Pete Doherty. „A jak se máš ty?“ otáže se červené, když se vytvoří červí díra. Časem si jejich pozornost svou vytrvalostí zaslouží nebo spíš vynutí. Občas se podívá mým směrem.

Komunikuju s celým sálem. Myslím, že to mám lepší, protože stírám, zatímco on se neodvažuje rozstřelit jejich vláhu. Na druhou stranu je tomu blíž než já, který v rohu skapal. Z fleku na stole cocku už je jenom žalud. Bílá se koukla do mýho outra. Stírat jde jen, když je mokro, to je hodnota vody (mokrost je fakticita vody). Jedna z jednoduchých až krutých pravd pro Vodníka. Tohle je ještě mládí, co svádí. Já svádím boj s časem. Nesmiřitelný. Nesetřitelný. S bílým vlasem displeje. V poslední době jsem začal chodit do kina zadarmo, dobré znamení. Už jsem nějakou dobu všechno bezmyšlenkovitě platil. To je na jednu stranu čestné, na druhou fatalistické.

Nejde o peníze, ale o pocit nebýt ovce. Přechcat to a sklidit ovace noradrenalinu. Nebo když mi cestou dolů od lázní skočí do neutrálu zelená, která tam bývá jen pár vteřin. Dopamin. Fejsbuk taky dává. V poloze spícího tygra, trup zkroucený jak hňup. Radši v kavárně sbírám pohledy, občas se chytí. Musím si dát šanci. Musím si dát čas. Není čas spěchat, jak říká Fil. Dneska odjel do Palerma. Prý to tady nedává. Typ, co sedí vedle holky, se kterou jsem se eyoval, zařval vyhoďte toho zmrda, když jsem se zadíval na knihovničku ve snaze vypátrat tam nějaký papír. Asi jsem ho vyprovokoval svou katatonií.

Začíná to mít grády. Ta holka ho uklidňuje a dívá se na mě. Jako bych se zamiloval do holky od nácků. Baví mě být vulnerable. Žádný flaming, Jdu si ještě pro vodu do konvičky. Říká, že mi ji donese, ale pak donese úplně nový čaj. Černý. To je dobře, ten předtím byl zelený s nechutným mentolovým aroma. Nevím, jak se věci mají. Mám ho platit? Myslím, že mi ho nepočítal, že mi tam ten nový čaj dal omylem. Má toho kotel. Udělal věc navíc, jako když někdo na věc zapomene. Zapomněl v negaci. Stejně to trochu zastavilo stavidla mé výmluvnosti. Proud mé výmluvnosti je jediný důvod, proč mě to tu baví.

Musím se do něj vrátit. Mě vždycky rozhodí nějaká blbost. Praktická stránka věci. Nemůžu přicházet na věci, jen dumám nad něčím, co není důležité. Na zemi leží cigáro. Další skupina na mě upozorňuje. Takový týpek, co chodívá s jiným týpkem a vždycky mě řeší. Takoví zajímaví a vypadají sympaticky. Nejde to moc reflektovat, když jste narcis. Eyuju tu holku, týpci mě docela hejtujou. Jsem tématem, až mi z toho raší pot na čele, taky z toho čaje, ale nic mi nehrozí. Ta holka je kinda pretty. Má příjemnou řeč těla. Jsem zcela spocený. Splacený? Prý jo. Všechno je bezcenné. Chceš to setřít. Dneska jsem viděl jednoho kluka z gymplu. Jmenuje se Létal. Napadlo mě, že to zní jako lethal.

Město je dnes prázdné, dá se v něm dobře zpívat. Všechno je závislé na formě. Vědomí na hmotě. Láska na situaci. Sežral jsem deset pomerančů a pět jablek. Plaval jsem hodinu a půl. Jako nic. Díky adrenalinu, který mi uvolnil starší bratr kámoše (Koženého), který u lázní čekal s autem na parkování a já jsem se tam náhle zjevil a zasunul, zrovna když někdo konečně zvedl kotvy. Prostě jsem byl ve správný čas na správném místě a chtěl jsem tu až silvestrovskou přesnost vypíchnout, ten kámoš ještě právě minule přesně takhle mi tam vjel, zatímco já už jsem měl pěkně zpocenou prdel, ale já jsem zabojoval a vjel mu tam a teď jsem ho trumfnul zas v pravý čas, sice to nebylo morální, ale legitimní jo, protože tady platí, že kdo dřív chodí, ten dřív mele.

Čekání se sice počítá, ale taky je povinnost toho člověka si to místo nějak blokovat, jinak platí zákony džungle, a když jsem tam teda tak bleskurychle zajel, nebyl čas na tvrdou sílu, ale spíš diplomacii, což by ale znamenalo určitou poníženost, kterou asi Koženého bratr nemohl v danou chvíli aplikovat, a tak skouzl k ataku. Za mnou asi pět minut jeli policajti a před tím mým zásunem přibrzdili, ale správně usoudili, že situace nespadá do trestního práva, a tak na to vzápětí zase šlápli, kteréžto přimhouření možná bratrovi Koženého ještě víc rozhodilo sandál, takže místo aby vznesl lucidní námitku, po které bych samozřejmě ustoupil, otevřel mi dveře, ještě jsem ani nevypnul motor, dřív jsem toho bratra v lázních potkával a zdravili jsme se, ale teď vyletěl jak čertík z krabičky: „My jsme tu čekali, okamžitě vypadni, Elšáre, nebo tě z toho auta vytáhnu.“

Tak jako až pitoreskně. Než jsem stačil cokoli říct, což by bylo něco ve stylu: „jasné, pohoda“, mlázgl dveřma a vracel se do svého vozu, tak jsem tam holt hodil erko, vycouval a prdl to před gympl, i když námitka byla poněkud nepřiměřená, ale je nejsem žádná žlutá vesta, spíš bílá přilba. V čekání na parking mám docela praxi a chápal jsem, že v člověku, který neprovádí duchovní praxi, může nastále situace vzbudit rozličné pocity. Do lázní jsem přichvátal poněkud vykolejen, taky dosud nejsem Buddha, jaksi adrenalizován, což jde skvěle využít jako palivo pro plavání, do kterého se člověk jinak někdy musí nutit.

Oni mají tu agresivitu trošku v rodině, Kožený míval ve zvyku v afektu boxnout do zdi, a pak si o ni i zlomil ruku, kterou mu diletantsky operovali v Chorvatsku, takže to pak přestal dělat, ale taky se rozvedl, bratr žije stále ve svazku. Nešel jsem do páry, seděli tam, jen jsem si dal studenou sprchnu a skočil rovnou do lajny a začal křižovat agresivním kraulem, bratr pak plaval ve stejné lajně a já jsem ho párkrát předplaval, což bylo zadostiučinění, kultivovaný battle, plaval jsem jak najatý, ani na chvíli jsem se nezastavil, abych mu nemusel pohlédnout do tváře, buď proto, že jsem se bál nebo proto, že mi to bylo trapné, když ji před chvílí přede mnou ztratil.

V Thajsku je největší faux pas ve společnosti ztratit tvář, tam jsem nikoho na nikoho křičet neviděl, v duchu jsem mu ale děkoval za tu energii a říkal si „jasné, to nasere“ nebo „jasně, vlastně jsou Vánoce“ nebo „jasně, asi dlouho nebyl plavat“ nebo „vy čuráci!“ (v tomhle pořadí). Když je člověk moc cool, občas si na něm někdo chladí žáhu. Docela mě ten incident vlastně dojal, protože jsem to ve svém hraničním absolutismu pojal jako celkostní kritiku svého životního stylu, v poslední době jsem s Koženým hodně kecal v páře a on pak možná zpíval, on vždycky zpíval, když jsem chodil s Karolinou, vždycky jí na mě všechno vykecal, na to jsem úplně zapomněl, kde jsem koho držel za ruku a tak, a ona pak „všechno věděla“.

Dřív jsem ho nesnášel, jeho přislazený styl, než jsem s ní začal chodit, tak s ním kamarádila a jednou mu (prý jenom) vyhonila, a když jsem z toho byl v piči, tak řekla, že ho má malého, menšího než já a teď ve sprchách vidím, že kecala, ale mám ho docela rád, taky už jsem přisládl nebo je mi to prostě jedno, když člověk přestane řešit kundu, začne mít spoustu lidí rád, každopádně si už budu dávat pozor, co mu říkám, protože to je možná horší, než to napsat na blog. Plaval jsem a retrospektivně regredoval do averze vůči Koženému, ale když mě pak oslovil ve sprše svým žoviálním čau, odpověděl jsem mu vyklidněným čus a za ním byl ten jeho bratr a tvářil se furt stejně nakrknutě, docela zfotrovatěl, takže se mi ulevilo, když byli konečně v čudu.

Nebyl to žádný velký deal, pro ně asi ne, ale já jsem takový citlivý člověk, což mě někdy v kombinaci s láskou k provokaci přivádí na samou hranici, každopádně mám radši drsnou konfrontaci (ne násilí), než sváteční přetvářku, která beztak pozdější výbuch iniciuje. Když jsem se obouval, nahá slečna si nandávala podprsenku a to byl balzám na moje testosteronem popraskané rty, bezskrupulózně jsem si ji měřil vyklidněný hodinuapůlovým swimmingem, a pak ve foyer žral ty pomeranče, a ona když vycházela, tak se mi dlouze podívala do očí a za ní šel její typus a v křesle vedle vánočního stromu nějaká paní nějakému retardovanému pánovi masírovala chodidla a všichni to po očku sledovali a ona po očku sledovala ty pohledy a já jsem se tam díval jenom tak nenuceně, předtím když přišel do sušárny, tak mi řekl: „zdravím tě“, dobrý týpek.

Ta holka zašla s týpkem do bufetu a já jsem si říkal, jestli nebudu opět konfrontován, ale nechala si to pro sebe, možná se jí to líbilo, mám dneska takový orgiastický den, včera jsem byl na tom Společenstvu vlastníků a tady ten incident byl jak z toho, když člověk něco vlastní nebo má pocit, že to vlastní, tak se chová jak debil a asi je to proto, že nevlastní sám sebe nebo že nemá ten pocit, není napojen, jak říká Klus, to se týká třeba i názorů a lpění na nich, ale nechci sklouznout do nějakého buddhistického mentorství, z toho je vždycky akorát depka, každopádně není většího okovu než vlastnictví pravdy nebo spíš pocit jejího vlastnictví, klidně třeba i jen preferovaného modelu, jenže my máme tendenci do těchto chomoutů strkat hlavu, mám zas chuť se akorát dívat, jak si kundy hrají s vlasy, to bude ten můj postoj v pomyslném osazenstvu kolem stolu vlastníků společenské smlouvy, orgiastický a taky teatrální.

Mimochodem, nechápu ten název Vzestup Skywalkera, teda chápu, že to je ne zcela ideální vybruslení z neřešitelného překladatelského ořišku originálního názvu The Rise Of Skywalker. Ten Skywlaker je totiž navzdory převládajícímu přesvědčení v tomto případě ženská. Býval to chlap, ale tady už jde o ženskou, o tom ale předtím nikdo neví, takže je to takový dvojsymysl s překvapením. Ta ženská přijme jméno Skywalker až na konci přijme až na konci. A předtím povstane. Skywalker na vzestupu by bylo allright. Takhle by to muselo být Vzestup Skywlaker. Nebo Skywalkerové.

Sedím v Arše, šel jsem se vysrat a zatím přisedla paní, napřed jsem to hejtoval, ale navodila hrozně příjemný, nenucený vajb, díval jsem se z výkladní skříně a zachytil pohledy pár lidí a vůbec nic jsem najednou nepředstíral, cítil jsem se přesně svým ksichtem, snad proto, že na něm byl dočista bezvýraz, paní telefonovala a říkala někomu, že se zrovna dověděla o smrti své kamarádky, takže je docela v laufu, pak šla platit a já jsem zjistil, že i když je něco mezi starší a stará, tak je sexy, má ty tvary a vláčnost, a když šla zpět, tak jsem se na ni pousmál, skoro neznatelně a ona přesně to samé opětovala, oblíkla se, měla nějaké tašky ze šik butiků, usmáli jsme se na sebe teď už vřele a řekli si na shledanou, úplné Vánoce. Známe jen svou fakticitu a ne hodnotu.

Nesmyslnost požadavku ega je, že neznáme, nemůžeme znát hodnotu své fakticity, možná ani žádnou hodnotu nemá (fakticita), je to prostý fakt, u kterého je jen částečně ovlivnitelná kvalita, metoda zacházení. Základní funkcí je přicházení (na věci). Týpek cukruje na holku, ale na bartendra při objednávce zhlídá jako na nepřítele. Pochopitelně. Sex je to samé co hejt, jen v jiné kvalitě. Proto v opravdové lásce není na pořadu dne. Svět se stává rušivým, i když za to nemůže. Tvoří se společenstva, ve kterých ze všeho toho miliskování vznikají různá pnutí, takže se různě tváří, především na mě, protože se nabízím. Satanova čubka jde s týpkem kouřit. Smích a ne pocity a já šmíruju tu, která se mi líbí(la) včera, šel jsem za ní náměstím, než zmizela, pak jsem na několika platformách včetně platformy mezi budovami 14 a 15 zpíval Doors.

Jak to všechno souloží s tím, že všechno je jen odrazem tvé mysli? Nejlíp se mi píše asi zelenou. Co dělá člověk zkoumající odrazy své mysli, místo aby ji používal? Nežije cizí život? Svůj jako cizí. Je zajímavý, to zas jo, ale ta zajímavost ho ničí tak, že se bojí, že nějaký z těch odrazů mu rozbije držku, protože zkoumavý výraz je velesroucí, zvlášť pro tupouny, kterým je reflexe velecizí. Na druhou stranu mám tyhle tupouny fakt rád, jsem jeden z nich, jen v negaci. Miluju satanovu čubku za to, že má týpka a já si tu v rohu můžu medit a vidět, že je v tváři bílá jako smrt, ale oči má černé jako život a jde z ní divný beat a já se necítím sám, ale nevím, jestli je dobře, když se tomu pocitu poddám, píšu pak jak zamilovanej píčus, celkem inspirace, ale nepíšu román se zamilovaným píčusem.

Superwoke sleduju nějakou holku při interakci se společenstvem a je to výsostně nudné, zachytím pohled satanovy čubky a ten můj je úplně vymletý, ona mě tu vymletost jakoby učí, proto jsem v poslední době tak vehemetně samolibý a spoko s flow. Napiju se čaje a tvářím se, jako bych pil odvar z belladony. Mňam do píči. O sex nejde, jde o styk. Vnímáš ten posun? Nebo zásun? Člověk se směje do té doby, než zjistí, že se není, čemu smát. Nevadí mu, že má velkou prdel. Pěkně si ju vyprcá. On má zrovna dokonalé tělo, znám ho z lázní. Oba jsou plavci. Ptám se Naty, jestli nedá slam, ale prý neslamuje a já jsem si myslel, že jsem ji viděl slamovat. Možná se tak tváří, že slamuje. Zdálo se mi o ní. Možná jsem ji jen potkal ve městě. Pozdravila mě hodně radostně. Ale to byla opilá.

Sedl jsem si k ní a bavili jsme se o tom, že prej rejža má demenci, říkala ona, že jí to někdo říkal, že je pořád zmatený a já jsem říkal, že má o demenci teda zajímavé představy a přišla satanova čubka a prej že ty ses na mě dneska vysral a já že no a ona že tak příště a já že příště, taková morrisonovská scéna, ale taky jsem si říkal, co mi tady jako dělá scény, to je snad normální, že jsem se na ni vysral, ne? Pak se po ní dívám a hledám nějaký svůj vliv, pusinkuje se se svým přítelem docela nezávisle, trochu dementně, asi jí ještě nikdo pořádně neolízl čuňu. Možná jenom díky psaní jednou zjistím, že mám demenci. Nebo už jsem to zjistil? Minimálně digitální, tu máme všichni. Grrrrr.

Takže pár plavačů, moje čubka má špičku, pokrývá potřebu lásky, dva týpci sdílejí frustraci, Naty na baru s kámojdou a čytři masivní společenstva neprohlédnutleně spletitých vztahů. Je důležité, co si lidi myslí. Ne jestli je to pravda. Není cesta jim to vyvracet,, ale pracovat s tím. Na každém šprochu pravdy trochu. Člověk si ztotožňuje to, co si myslí, s tím, co je, a proto je vyvracení cesta do pekel. Radši zaujmout postoj „není to důležité“ a stavět na něčem jiném. Stavět co? Co vlastně chceme? Šířit DNA svého světonázoru? Nebo poznat konkrétního člověka a skrz něj svět, protože každý má jiný? Asi obojí.

Holka u vedlejšího stolu říká: „Kámoška říká dveřmama a přitom já jsem kráva.“ Typ umpramačka. „Matka mi říká, co to máš na stole za pičičandy?“ Pičičandy jsou drobnosti. Má velké okuláre a vypadá jako tvor. Černý podlouhlý tvor s výraznýma očima. Tapír. Vlastně nevím, jak vypadá tapír, myslel jsem mravenečníka, ale tapír zní líp, trochu jako papír. Nenápadně tasí pičičandy z kabely, strká si je do pusy a chřoupe. Za ní ji rámuje velký obraz modřínového lesa na podzim. Žlutě zbarveného, protože modřín je jediný opadavý jehličnan.

Odchází holka ve fialovém kabátě. Usmála se na mě dříve, ale už jsem v takovém off-koukacím módu, kokot v kavárně. Najdu si ji na fejsbuku blabla bla, život plyne jak svině. „Zpičihněv,“ variuje tapír název města Spytihněv. To mě nikdy nenapadlo. V noci se mi zdálo, že jsem v Thajsku a mám něco s nějakou bohatou holkou, která má kluka. Lítali jsme po velké hale na něčem zavěšení jako loutky a v jednu chvíli mě vzala za ruku, což v tom snu znamenalo mnoho. Jiná dějová linka byla, nebo možná jiný sen, že jsem bydlel v nějakém psycho hotelu a pořád se odhodlával ztama vypadnout a bylo to těžké, stejně jako dokopat se vyrazit někam na cestu.

Prostě odjedu, vždyť hotely jsou všude, říkal jsem si. Stává se mi to i na cestě, že se zaseknu a nechce se mi razit dál. Živořím někde v nějakém zapadákově a těžce to tam zkoumám. Mám problém s opouštěním, spíš setrvávám. Jsem štrekař. A odkladač. Jak čeho. Všeho, co se samo nenabízí. Třeba když mám natankovat, je to vždycky o fous. (Natancovat.) Všude jiná cena. Jiná prodavačka. Jiná pumpa. Když to vyjde ke spokojenosti a proběhne to příjemně, je to výhra. Samozřejmě je nejlepší experimentovat.

S pumpama. Bože, co to zas píšu? A hrozně velkým. Kam spěchám? Popsat všechny papíry světa? Je to značná rozkoš. „Existancialismus. To byl Kamy? A ten druhej. Sartre!“ zdvihá kámoška tapíra ruce ve vítězném gestu, zatímco tapír zamyšleně špulí spodní pysk. Má na sobě vánoční svetr s nápisem Merry Chimichanga. Vůbec se na mě ještě nepodívala, i když mě má jak na dlani. Já ji přímo dlábím. Nerozlišuju druhy zájmů. Buď mi druhý přijde sexy (to byla ta fialová, kdysi jsem ji viděl v nějaké síťovině, vyzývavá jak něco, ale nikdy mi nevěnovala žádnou přízeň, až dnes) nebo zajímavý nebo působí moudře, a podle toho pak zvolím přístup. To právě nedělám. U mě to je prostě Zájem. Přišli kámoši a sedli k vedlejšímu stolu, protože píšu.

Martin má vonoční modrý svetr s bílýma vločkama a sedl si tak, že ho rámuje obraz rozbouřeného moře, což zvláštně nesedícím způsobem sedí, zvlášť proto, že se zrovna vrátil z Maroka, takže konečně poprvé letěl, ale bylo to bez jídla, tak mu říkám, že jestli v letadle nežral, tak ani neletěl. Omlouvám se, že tady mám kancelář a že píšu článek. „Však to dopiš, Adame a pojď sem.“ „Šak v pohodě, ne?“ Martin vypadá jak z hořké vánoční komedie. „Hulili jste?“ ptám se na to Maroko. „Bylo nám to nabízeno, ale já nehulím.“ „Jo, ty jenom houbuješ.“ Smějou se. Dneska jsem zrovna přemýšlel nad vtipy. Proč přijdou druhým vtipné, když je tak člověk ani nemyslí. Protože ta nadsázka, pro odesilatele zjevná, příjemci v první moment vyzní docela vážně. Až pak si uvědomí, že je to legrace, ale ten první moment rozhodne o všem. Lidi berou realitu úplně vážně a únikem jsou vášně smíchu.

Ty nehulíš, jenom houbuješ. Oni jednou houbovali na filmovce a já jsem si po velkém váhání nedal. Houby bojuješ. Ty houby vyzněly v kontextu toho mého vtipu, že jsou míň než hulení, přitom je to naopak, psylo je víc psycho než hulo. Psylocin s pomocí svého prekurzoru psylocibinu pojaší člověka víc než THC a CBD a další terpeny obsažené v silici konopí jako té vlahé noci, mohlo to být dobré. Ten jejich smích tu byl v neposlední řadě houbový. „No vidíš, teďka bych se cítil opuštěně tam,“ říkám klukům, když jdou čadit.

Smrdí to tu klobásama, byli předtím u ohně v obci jménem Šarovy (tam mi to patří) u týpka, co tam dělá galerii a zrovna měl vernisáž. Přišla satanova děvka. Když ignoruješ známky iritace druhého člověka, jak se můžeš divit, že tě začne ignorovat? Lidi nemají náladu někomu něco vytmavovat. Nikdo není důležitý. Nic není důležité. Aby se někdo akceleroval do nějakých dramatických speed limitů. Viz klimapolitika. Všechno má víc tváří, každý se drží spíš zpátky, než aby si jednu z nich nadsadil. Lidi chou spíš něco dostat než změnit. Spíš cítit než ctít praktickou stránku věci. Proto je to, co cítíš víc než všechno ostatní. Proto lidi odpadávají jak stromy na podzim.

Slova jsou jen pomůcky. Pak pomníky. Nejsou důležitá. A dost už s tím. Tapír si sundala brýle a ukázala, že je cute. „Vy pijete a kouříte, to je nepřijatelné,“ odrážím další pozvánky k přisednutí ke klukům, kteří kalí pivka a panáky stolichnaye. Vysvětluju jim, proč preferuju oddělené stoly a kecáme hlasitě. Tapír má červenou čepici s černým nápisem NO! Vlastně jsou ty barvy naopak. Týpci mě ruší. Já chci holku, která se mi bude úplně líbit (na šukání), protože vím, že takové existujou. Nebo možná věřím.

Abych nemusel přemýšlet, jestli se mi líbí a vybírat, co se mi na ní líbí, prostě takovou, kterou budu chtít slupnout jak malinu. Se vším všudy. Tapír vypráví, jak ve škole při zkoušení řekla orgasmy místo organismy. Dneska jsem v lázních potkal Hrabala, teda Hradila. Měli jsme ho na gymplu z biologie. Přišla banda mačistů a hrajou stolní hru Secret Hitler a hrozně u toho vykřikují. Vyhodili takovou zrzku s kámoškou, se kterou jsem včera zároveň odcházel ztadyma. Šla ještě s jednou holkou, kterou už dlouho hledám na fesjbuku. Řekl jsem to Kubovi a on říkal, že se mu ta zrzka líbí.

Předtím chodil se zrzkou Pavlou, kterou přestal milovat. Martin zase přestal milovat Alenku, se kterou dlouho chodil. Teď spolu chlastají. Řekl jsem Kubovi, že bych za ní možná přisedl a nějak z ní dostal jméno té holky, kterou hledám, a on se na to nějak upnul, jako že by taky rád přisedl, ale nemá na to, do toho jít. Je to takový Kerouac. Ponouká mě, abych to realizoival a já na to: „je to na tobě“ a on: „já to nikdy neudělám“ a je vidět, že to myslí vážně. To nechápu, já jsem taky introvert, ale tak dovedu se hecnout, o nic nejde, ne? No! se strojí k odchodu, tak si ji naposledy užívám

„Užij si rozchod,“ loučí se s kámojdou. Když je rozchod, tak by mohl existovat i schod, co? Stoupá po schodech. Přes koho ji najít? Tahle projekce, prokrastinace seznámení do virtuální oblasti je docela fatální zlozvyk. Všechno se děje jen tady a teď, v realitě smrdutých zrajících sýrů smrtelných entit. Docela trauma. Místo, abych do ní šel, tak do ní píšu. Cítím orgasmus. Jako bych ho měl. On občas přijde sám, když to člověk nehrotí. Tak nějak zespodu, zevnitř. „Tu roli, ty pičo!“ křičí mačista. Kuba navrhuje název mých sklepních seancí Schodištní moudrosti. Říkám, že se mi líbí to slovo schodištní, že je vypovídající a přitom nevycizelované. Prý to tak říkají v Německu. Ale asi německy, ne? Nechápe, že se mi líbí zvuk toho slova.

Čeština. Taky jsem někde použil metaforu, že psát je jako jít po schodech dolů. Člověk jde dolů, ale duch stoupá. Jo. Jako by se to přelilo. O co jde komu stejně jiného, než se udělat? Touha-objekt-slast-marast. Jaký je jediný důvod, pokud to jde aspoň trochu obejít, to hrotit? Proud vědomí – zaraženost – city – nedefinovatelno – nedýchatelno. „To se dalo čekat, ty kurvo! Pičo, jak se to stalo?“ Klukům došla kámoška, která hodně vypadá jak z hořké komedie, takže mě přestali využívat jako třetí vrchol trojúhelníku. V úhlopříčce sedí holka jak cumel. Není to můj civilizační okruh. Nevím, jak to říct, ale je dokonalá. Ale jen tady a teď. Pod oknem.

Sedím na ni přesně namířený, jako by mi to dělala. Koukne po mně chladně, jak jinak, když si tu na ni honím, aniž bych chtěl cokoli jiného. Cokoli jiného než line. Martin je na tom obraze taky dokonalý, fešák, ale vůbec ne šefovní, v čemž tkví ta dokonalost. Dokonalost té holky tkví v tom, že ji chci. Jen to je dokonalost. A zároveň chyba. Ta holka nikdy nebude ona (dokonalá). Jenom touha. „Takže do toho nejdeš, Adame?“ přijde už dost opilý Kuba. „Já tomu asi ponechám tajemství,“ vymluvím se, ale později za nima přisednu a zjistím fejs té holky, kterou jsem hledal. „Tady budeš radši cucat ty svoje čajíčky?“

K mačistům přichází další a podává jednomu z nich ruku tak razantně, že ho sundá ze židle a všichni se smějou. Jedna holka u vedlejšího stolu se tomu směje hrozně šukézně a já si říkám, že je to fakt v piči, jak tu u čajíčku píšu. Nevím, jestli není pozdě na to to říct, a jestli to vůbec jde v tomhle chrámu preferované reality, kterou stárnu, jako bych jinak stárnul chlastem, něco říct. Furt porovnávám šikmé plochy vyhlídek a chlastu a slov a psaní a spaní a snů a spásy a cítím se jako Kerouac. Pokoutné skupinky se zase změnily ve společenstva a zvýšila se hladina hlukového smogu. Hlavní součást zaujetí člověka jiným člověkem je úžas – kde je?

Nesmíš se ní bavit, jako by to byla už tvoje ženská. Nebo možná musíš. Tak jako Kuba, když se připojil, zatímco já jsem jen tak provozně přikládal do konverzace tak, jak jsem si myslel, že by měla vypadat. To bylo poučné. Pak mi bylo strašně horko a úlevně jsem vypadl do mrazu. Spousta lidí má slovo topit spojené s ohněm, ale ve skutečnosti jde o přenos tepla vodou (asi). Láska je, když bys v životě nedal pusu holce s rovnátkama, a pak naopak nechceš líbat žádnou jinou pusu než tu s rovnátkama. Nejlepší na čase je (a možná to je jeho hlavní znak), že se na něj nedá (nebo naopak dá) zapomenout. A takhle jsme v čase všichni ztratitelní, zranitelní. Ještě lepší, než chápat okolní nepochopitelné vztahy, je vzdát se (zdravě) jejich chápání.

Velmi hlasitě mluví o tom, že dává Praha-Zlín za dvě hodiny, maximálně dvě třicet (to mi připomene I will never be untrue od Doors „never stay out drinking, no later than two, two-thirty), ale že to je o papíry, a pak o hádce s matkou, která mu vyčítá, jak žije. Jeho přítelkyně, modelka s velkýma náušnicemi se zamilovaně usmívá. Takový týpek ze Samotářů, cholerik, což je ale legitimní temperament. Velmi nejasná zpráva o konci roku 2019.

Všechno se spíš prostírá v přítomnu-v přítemnu a výsledek není dokonalý, zato vypovídající. V Bille jsem potkal Pana Václava a šel s ním do divadla na Testosteron. Proč nedokážu odhadnout, která ženská by mě fakt brala? Můj mozek je mým nepřítelem. Kámoš toho Neala navrhne road trip a Neal na to: „Hlásím se dobrovolně.“ Jsou fakt filmoví. Sedí s nima ještě gay, který mě kotel eyuje. Říká, že to tam (v Retru) vypadá jak ve fast foodu z Návratu do budoucnosti. Zná Návrat do budoucnosti, to je malé bezvýznamné plus.

Když do nikoho nejdeš, všechno je jenom randomní. Konec roku je vždycky totální dojezd. Furt v jakémsi stejném rozpoložení dosahu, rozsahu. Sociálních sítí? Co cítí ti, z jejichž nití jsme šiti? V lásce zabředlí, ciráty o spáse, paseme po něčem novém, věčném, bezpečném, kurva dokonalém. Ve slonovinových věžích svých narcisismů se si smějeme z cizích ksichtů, vzájemně, záměrně, dnes už odcizení, zauzlení soustavně v soustavě svých nadějí.

Řečním na papír, všechno je někdejší, něco mě konejší. Až budeme číst nějaký padesátý článek o klimakatastrofě, tak uprostřed nějaké věty díky nějakému spojení nás to trkne. Nikdo nechce být rušen dotekem ani pohledem, ani dojmem, který je dojen (doyen) přirozenou zvídavostí, a tak se nás zhostí (ten dojem) nehledě na nás a naše starosti o vlastní štěstí, prostou přitažlivostí živého dítěte v nás. Dojem je všemocný, nezávislý na tom, kdo ho vzbudil. Je námi a my jím a nic mezi tím a najednou je to tady a co teď?

Hlava. Hlava je stejně jako dlaně a chodidla končetinou. Končetinama něco děláme, ale hlavou ne. Hlavou jenom myslíme, pokud teda nejsme fotbalisti a nehlavičkujeme. Hlava je končetina kulatá, nemá tedy žádný zjevný konec. Neslouží k žádném závěru-záměru. Slouží k otáčení, k navracení podnětů, provádění vznětů, předávání signálů v netu neuronů. Hlava je zprostředkovatel nejen nás pro sebe (pohyb těla, pohyb života), ale i nás pro druhé, hlava má výraz, díky kterému se na pozadí miliardy plovoucích úkonů a někdy i starostí můžeme bezstarostně smát. Ksicht záměr má.

Ksicht je končetina psychiky. Je to všechno zázrak. Buď jeho součástí. Más volbu. Být tady je fantastické. Být tady znamená chápat. A předávat. Je příliš snadné (vlastně těžké) být jen tím svým. Nic není jen tím svým. Být svým je náhoda, v tom je to krásné. Být svým vždycky nakonec překazí dojem. To je taky krásné (i když těžké), být svým dojmem dojen. Látky a receptory. Lidi jsou jako látky a lidi jsou jako receptory. Takže člověk je látkou (láskou) i receptorem (příjemcem) zároveň. Receptor zprostředkovává (aktivuje) poselství (účinek) látky tělu. Někteří lidi nás aktivují (jsou agonisty) a jiní blokují (jsou antagonisty).

My jim pak můžeme v té aktivaci bránit, když usoudíme (podvědomě), že nám ubližují (imunitní systém). Pak se někdy můžeme bránit (cytokiny) i těm, kteří nám neubližují, to když nemáme moc nepřátel a jsme nevybouření (alergická reakce). Je to všechno zahaleno tajemstvím. Základní poselství je, že na některé lidi máme receptory a na jiné ne. A někteří lidi pro nás ještě akorát blokují jiné lidi nebo blokují naše receptory na ně jako třeba kofein blokuje adenosinové receptory a společensky tak znemožňuje látku, která nás znavuje, takový je mechanismus jejich stimulačního účinku.

Husté, co? Jo a někteří lidi zas samozřejmě mají receptory na nás a někteří ne. Jak to působí na nás, tak působíme i my na ně. Akorát ve stavu příjemce jsme celým úžasným vesmírem a ve stavu odesilatele pouhou nicotnou částečkou vesmíru, nýmandem, voličem. To, že jsme vesmírem, neznamená, že ten vesmír chápeme. Nějakou tou intuicí. Žádnou instituci intuice nemáme k dispozici, jsme vlastně nýmandi i coby vesmír. Přesto máme všichni coby vesmír určitý majestát. Maje stát jsem upad. Majestát vnitřního vesmíru je ta sartrovská zodpovědnost. A vlastní nicotnost ve vztahu k vnějšímu vesmíru je absurdita. Nebo je absurdita možná to dvojí bytí – vesmírem a jeho částečkou. Dvojí vnímání. Dojen dojmem jsem zdvojen.

Všechno to působí halabala (chaos) a zároveň podle řádu, kterému říkáme vyšší, protože ho nechápeme. A tak je to někdy halabala a někdy řád, přijde na to, jaký z toho máme dojem, jak jsme zrovna zpraveni kompatibilními látkami. Ale vypovídá to všechno něco o realitě nebo spíš jen o systému? Často nás přitahuje někdo, kdo nám někoho připomíná. Buňky mají paměť. Nejvíc na tom člověku (myšlence) pak oceňujeme to, že není tím, koho nám připomíná.

Hraniční porucha osobnosti. Hra-nič-ní porucha osobnosti se vyznačuje tím, že se snažíš být tím druhým člověkem místo být s ním, chceš mu splnit každé přání, což vede k přehřání a žehrání, místo zrání to zraní, kdo to přehání, ten to vyhání do extrému, věrný všemu, věrný šému, milášek lásky plný, ale prázdný utíká k utopii, chce cítit všechno na hra-nic-i možností, nechápe vlast-nic-ké vztahy, ustává, povstává, povlává ve větru jako větrosměr, volnostpták, hroznohovna, trapné seance, v Analogonu jsem si přečetl, že surrealistovi Dryjemu, který píše místo listy listeny, se dost nelíbilo rané Na stojáka, že se ho při sledování zmocnily trapnost a stud a já tu trapnost právě žeru, možná je to špatně, jsem na špatné straně barakudy, ale co je lepšího, než být otevřeně trapný nebo vyjukaný?

Je to konfliktní a katarzní zároveň, kruh života ustrne v oku hurikánu, hraničáři právě postrádají střed své osobnosti, jinak je to mimochodem nejčastější důvod hospitalizace, ale s věkem se to zlepšuje, Buddha byl možná jenom hraničář, kterému dojela hranice a nirvána byl první dobrý dojem v jeho životě a Jimbo to byl taky a Buk a Jack, hraničáři často fetujou, aby tím nahradili ten střed, ale celá tahle civilizace vede člověka k drogám, pekla rodin a hodin s občasnými symbiózami, I ain’t talking about no revolution and I’m not talking about no demonstration, I’m talking about having some fun, I’m talking about having some fun this summer, I’m talking about some love, I’m talking about some love, I’m talking about love, love, love, love your fucking neighbour and love him, come on!

Říkala, že nechce být jen šuk, tak jsem byl kámoš, ale pak jsem přestal být kámoš, protože jsem měl být šuk a jako šuk kámoš být nemůžu, buď kámoš nebo šuk a dneska se mi mihla ve snu, jen prošla s tím svým modrým baťohem, to by mohla být báseň, báseň je vášeň, shluk slov je do básně vnášen, báseň je prostor, báseň je krátké sdělení, jaképak honění smyslu a zmocňování se podstat? Swimming, walking, writing, rewriting, cafés going, reading. Temporalization. Myslíš, že to, co vnímáš, ovlivňuje to, jaký jsi? Myslím tvoje tělo. Jen když se necháš být, budeš vnímat, jaký jsi. Správně.

Poulím oči na čaj. Přede mnou to pluje. Časově. Soudy hodnotící fakticitu mě motoricky znásilňují. Izolují. La Isla Isola. Když potkám dobrou holku, tak mě většinou konfrontuje s tím, že jsem nula, nebo ji možná právě kvůli tomu považuju za dobrou holku, nebo možná proto, že je většinou tak zvaně slušná, šprtka, nemá ráda filozofii, nevidí můj rozměr, vidí jen, že mluvím jak filozof, a já když vidím, že mi někdo nerozumí, tak mluvím jak piča místo jak kniha. Neztenčeně teče do bot, studna prázdná beze dna.

Když ji chceš, tak bojuješ se svou plachostí, a tak se na ni někdy nutíš, takže to chce to nějak vyladit mezi tím, aby viděla zájem, ale ne boj, aby viděla všímavost jen něžnou, aby ji nespláchla bezmyšlenkovitě si dovolující vlna tak zvané pohodovosti, aby ji jen lehce, kontrolovaně ocákla, aby z toho se svou zdrženlivostí nevyšla jako namyšlená kráva, prostě se držet námětu. (I write with many colours. Kudrlinka se může jevit jako spirála, a tak svým děsem přijdeš třeba o něco hezkého.) Hlavně si neprdnout na hlas ani na smrad.

(I feel like out of time, I mean in time but out of myself, like a nightmare, completly in and out of lovely level.) Sami nic neznamenáme, existujeme jen v očích druhých. Vždycky v ráži sbalím nějakou holku, a pak mě veškerá ráže opustí, zůstanu zpustlý, zápěstí zapustí. Světové problémy se nás netýkají, je to hrozné, ale je to tak. To víc kterýkoli člověk, kterého potkáme. Upnu se na ni, jako bych dosil bájného grálu. Nevyvažovat, nevyzařovat, nevyřazovat, nevyžadovat pozornost, to stačí, to zčadí. V kavárně ruch, ataka normality, pruh ne kruh, bublinknutí v konvici, kontextura, dotknout se někoho předvídavostí, předzájmem je mentalismus. Mentalismus je, že to ani nepoznáš. Mentalismus je obyčej, hřištěm mentalismu je obličej.

Mentalismus je obyčejnost, ale moc lidí ho ignoruje. Mentolismus je něco jiného, souvisí s mentorismem. Když je někdo pozér, to poznáš. Může být mentolista mentalista? If he’s meant for it. A kdo je metabolista? Existuje věc jménem bolit, hodně zářivý meteorit, který občas náhle na chvíli promění noc v den, ale vybije vám všechna okna, tlaková vlna (on totiž vybuchne v atmosféře, což způsobí tu záři), ne ten šutr, ten pak musíte jít hledat. Existuje mentorit? Not really. I mean, you would really have to be out of it. Too out. You can’t really be that out even if you wanted to. Not even on ketamin which is a sedatvie for horses. Horses are cool. Obávám se zranění vzniklých z věcí, které mi nevadí. Nevadí teď, pak jo, když je too late. Having a good time doing it but afterwards regretting it. Už vím, proč jsou lidi tak uzavření, aniž by to tak mysleli. Protože neumí impro. Otázka je, jestli neumí nebo nechtějí. Myslet. Každý myslí, jde jen o to, vytasit se s tím.

Oslovil jsem ji, ověsil slovy a ona něžně přikyvovala a něco u toho ťukala do počítače, dělala dvě věci najednou (pokud nezapisovala, co jsem říkal). Možná jsem ji otravoval. Mně bylo skvěle. Bavilo mě se poslouchat. Po dlouhé době jsem mluvil anglicky. Dneska mi na stůl hodila nějaká kokina. „No!“ zvolal jsem reflexivně. Já to nejím. Ale ona už byla pryč. Vrátila mi ten přeslazený jed, kterým jsem ji včera očkoval. Podíval jsem se na kokina a zjistil, že jsou z Ukrajiny jako ona. To jim dodalo zbrusu nový, symbolický rozměr. Zastyděl jsem se, že jsem se choval tak hystericky. Jak zabít čas?

Sám, čaj. Alkohol ne. Alkohol je slušnost. Jsem ten mentalista. Je mentalista metalista? Oba mají rychlá sóla. Jaký je rozdíl mezi kočkou a psem, kockou a packou, přítelem a přítelem, ničím a něčím? Flow je stah tvořivého svalu. Flow je stav ztopoření ptáka nebo spíš nadrženost bez manisfestace. Obyčejnost flow je mentalistická těžba. Mentalista musí přijmout vše jinak ztratí vše – signál. Je na hraně ohně. Někdy je rušivá i sama flow. Co ruší? Život, zvěř. „Co píšeš?“ prý. „Flow.“ „Flu?“ „Flow.“ „Můžu?“ „Já ti to ukážu. Prostě flow.“ Předpokládám flow ve svém písmu už obsaženou. „Můžu se podívat?“ „Radši ne.“ Když jsem byl ještě highschool, klidně bych cokoli přečetl. Neschovával bych se za flow. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, co flow je.

„Ale klidně seď.“ „Já se možná vrátím. Tak za pět minut.“ „OK.“ „Ty jsi nachlazený?“ „Ne.“ Přátelství je prostor pro spontaneitu. ale i její obžerství. Myšlenky čekají ve frontě na štěstí. Flow je strastná-slastná ztráta času. Flow je slepota světlem. A pak je vyprahlost a lidský dotek ve tmě. Bavit se s někým jen na fejsbuku je jako sledovat ho v odrazu okna a plně ho vnímat a přitom si ho vůbec nevšímat, být ho plný a přitom pro něho neviditelný, jako sledovat sebe v odrazu svého písma s kamennou tváří myslet a psát a popírat přitom svou podstatu, brát, co je, hltat pocit kontaktu, bezkontaktní sousvět, that could surely be it. Flow, to nemůžeš vidět. Flow, opájím se svou spontaneitou, low, louč, loučím se s tvou. Znám ji ze základky. Jedna z holek, na které si netroufneš. Jedna z nejhezčích holek na škole. Chodila s takovým šéfovním gólmanem. Byla to fotbalová sportovka, já jsem byl v nesportovní třídě, ale fotbal jsem hrál každý den. O tom jindy, teď jde o to, že ta holka je teď troska. Hard core. Byla hrad a teď je zřícenina. She don’t get along.

Párkrát jsem si jí všiml už dřív. Vždycky mě to hodilo do zenového údivu nad proměnami času a prostoru. Šel jsem nádražní uličkou a ona proti mně vykročila a zeptala se na drobák. Sáhl jsem do náprsní kapsy přímo na srdci, kde nosím své zdroje. Nastavila dlaň v červené rukavici a já jsem jí do ní vložil dvacku. Pěkně poděkovala. Podíval jsem se jí někam pod levé oko a řekl, že v pohodě. Šel jsem dál a vykročil proti mně takový týpek. Taky hodně pohledný, i když v poslední době dost ztratil, jak to bývá. Ještě je jeden takový pán, sedává u řeky. Sympatický, úplně normálně vypadající. Pohledný. V poslední době šel do kytek. Vůbec to nedává. Říká se, že atraktivní lidi to mají lehčí. Těžko říct, proč je tolik pohledných bezďáků, když podle výzkumů je fyzická atraktivita volňáskem do lidských srdcí.

Fešák se mě ptal na drobák. tak jsem zase zašátral. „Ty tam něco najdeš,“ povzbuzoval mě s důvěrou. Dřív vždycky stával u obchodňáku a ptal. Představte si Brada Pitta, jak někde vyptává drobák. Zvláštní scéna. Jednou jsem ho viděl v raptusu na něco hrozně nadávat. Asi na systém. Teď byl jak mílius. Už nebyl tak pohledný. Dřív měl dlouhé vlasy, teď byl nakrátko a i jinak se sdrcl. „Pětikačku,“ říkám. „Super,“ vystrčil dlaň. Ve snaze vyhnout se kontaminaci jsem mu ji do ní hodil z lehké distance, což zapříčinilo, že spadla na zem a zkazila dojem z mojí dobročinnosti. „Sorry,“ říkám. Ty už si to najdeš. Kritika je stavění protikladů, malování sebečerta na zeď, malování černobílého světa, který pak musí ozvláštnit určitá náhoda, jinak je to nuda.

Velkou část zabere strohý popis, informace. Pak je to předstírání, že existuje nějaká ideální jednota, jak by to mělo být, že autor je té ideální jednoty znalcem a hlídačem, ne-li strůjcem. Přitom jde jen o jeho ego. Bez něj to nejde a s ním taky ne. Existuje jen roztříštěnost nedosažitelných subjektivit, které mohou být jen myšlené, nabízené a nadbíhané. Nebo obmyšlené, to je potom troling. U veškerého psaného projevu jde o ztotožnění. Existuje určité preferované psaní, jak to autor myslí, ale čtenář to myslí zase jinak. To znamená, že dílo si žije vlastním životem. Kritika díla je taky dílo, nezřídka autorovi slouží k vlastnímu udělání. To mluvím o sobě. V kritice díla autor mluví o sobě. Co je mu po kom? Co je komu po kom? Autor díla si z toho může vzít, co chce. Čtenář taky. Autor kritiky taky. Ten z toho má hlavně dopamin. To mějme na paměti. Paměť procesuje dopamin. Pak ještě existuje kritika kritiky, ale to se dnes moc nedělá, všichni jenom nadávají.

Problém je, když někdo o někom píše jako o sobě. Ale jak jinak to dělat, aby to nebyla úplná nuda? Pokud do toho neprojektuju sám sebe, tak do toho projektuju tabulky. To radši sebe, ne? Fikce je lepší než akademie. Fikce slouží k pochopení reality líp než učebnice. Fikce je svoboda. Akademie je honění v kabinetě. Chtěj víc. Je logické, že na stejném místě tě budou napadat stejné věci. Budou tě napadat stejní lidi. Vzniká představa (to je blbost, představa je před, takže už musela vzniknout, předtím, teď je tu jen jako pohled zpět, kterým se snažíme hledět vpřed, kritika je vlastně představa), že každá nová možnost přinese něco nového, novou barvu, novou bokovku, každý nový rok přinese novou variaci na lidský úděl. Spíš je to ale pořád to samé. Same same. Je rozdíl, co chceme a co můžeme, co je nám umožněno samotnými možnostmi. Hrát si na filozofa, to by mi šlo.

Moje trolení je out of control. Back to meaning. Keep it real. Realita je fejsbuk. Přátelé, akce, to se mi líbí. Čím větší síť přátel, čím víc to se mi líbí (odbytiště dopaminu, my vlastně dopamin i dáváme, ne jen dostáváme, nejsme jen pasivními příjemci mozku, mozkem i jsme), tím menší koncentrace člověka. Řízením osudu zředěni na nudu. Měl jsem ji rád, svým způsobem jsem ji miloval. Ale nebyla pro mě dost dobrá. To ničím netrumfneš. Prostě to nebylo na takové to poflakování se pospolu trnitými zákoutími každodenního psyla. Asi mi chybí smysl pro intimitu. Mám silný smysl pro smysl. Nemám rád zbytečnosti. Občas smrdím nebo mám roztrhané boty. Otázka zní, co má smysl? Je to jen pocit. Smysl má pocit. Lidi se nezamilovávají do lidí, ale do pocitů. To, co člověk zrovna dělá, vysvětluje pocit, který z toho má. Nebo síť pocitů. Pocity jsou barvy. Barvy vyvolávají pocity. Když člověk začne mít vztah s pocitem, ty ostatní vyblednou. Pocity mají tendenci k egoismu. To si musí vyřešit každý v sobě.

Jaký si to uděláš, takový to máš. Jak to máš v sobě, tak to máš venku. Tak si to řeším. Otázka je, kam to vede. Jestli ke zlepšení, nebo to bude ještě horší, až to bude vyřešené. To je kruciální otázka. Kritika je vypíchnout bezvýznamný detail a, postavit ho na roveň signifikačním axiomům systému, využít ho jako červí díru do systému a rádoby vymyslet nový pohled na věc, ale to je jen hra, you know, i když všechno je jen hra, tak proč by tohle nemělo být? To jsem zároveň uvedl příklad. Všechno je jen hra. Souhlasíte? Tohle je jen hra. Souhlasíte. Čtu v Tvaru sloupek Lukáše Senfta o samotě. Píše, že nepřichází zevnitř, ale člověk je jí obklopen. Žije v hustém želé všech možných různých nepřítomností, přítomností, které kdy ztratil. Good friends we’ve had, the good friends we’ve lost (and I mean it) along the way, jak zpívá Marley. In this bright future you can’t forget your past so dry your tears, I say. No woman no cry. Tím mimochodem nemyslí „kdyby nebyly ženy, nebyl by pláč“, jak si lidi často myslí, ale „ne, ženo, neplač“.

Čárky tam asi nedal schválně. Já si nemyslím to, co si myslí Senft, ta metafora mě nějak nerajcuje. ale něco na tom bude. Nejhorší je, když jsou ty nepřítomnosti právě přítomné jako ty buchty u vedlejšího stolu. Ta, co přišla první, ve mně probudila orgiastický pocit ze sna, který se mi v noci zdál o jiné holce, ale tahle vyvolala ten pocit do reality a já jsem se do ní zamiloval na první pohled, ty jo. Když se nám o někom zdá, nikdy to není jen přímo ten člověk. Pokud si z toho snu zřetelně pamatujeme třeba jeho tvář, vidíme, že nevypadá přesně stejně. Je divně, snově řízlý. Co je ve snech důležité, jsou pocity a tahle holka ten můj dokonale ztělesnila. Byla nádherná! Zklesle jsem seděl na dně své sinusoidy a neměl myšlenky na cokoli. Hleděl jsem na ni a ona na mě taky, tak jsem si řekl, že musím. Ale jak?

I další věci mi připadaly, že sedí. Všechno zapadalo. Já taky. Seděl jsem zapadlý v křesle a taktizoval. Myslel jsem na jednoho youtubera, co křižuje svět s nějakou sexbombou a často se v myšlenkách, když v nějaké tribální lodi za západu slunce frčí na nějaký ostrov, vrací do časů, kdy se bál oslovit holku, jak jeho mysl vždycky vymýšlela výmluvy. Moje mysl nevymýšlela výmluvy, nevymýšlela vůbec nic, protože jsem celý den psal. To na tom mám právě rád, že to vyčistí hlavu, jenže ono ji to spíš vyplení. Psaní je heroin. Psal jsem. Neospravedlnitelná nepřítomnost pravdy je samota.

Tenhle můj pocit naprosto nezapadal. Pravda není, tak jak může být nepřítomná? Řešily Netflix. Pak Červeného trpaslíka. Bavil ji jen do šesté série. Pak Přátele. Jediné dva seriály, o kterých bych něco věděl. Když ji miluješ, všechno se spikne, jak říká Coelho. Cítím se puzen všemi okolnostmi. Hey listen, I’m lonely, I need some love. Hej, dneska vůbec nemám energii na balení, mohla bys mi napsat? Hej, prosim tě, nešla bys někdy na kafe? Jsi takové roztomilé zvířátko. Dala bys mi číslo? Protože se mi celkem líbíš. Jsi nádherná studna dopaminu. Jen šrafuju. Dám to. Musím si stoupnout. Bez toho to nepůjde. „Ahoj, mohl bych si k vám na chvilku přisednout?“

„Ne.“ „Ne?“ „Prosím ne.“ „Tak jo. Tak dík.“ Proč ne? Soupeří o mou pozornost. Moje pozornost soupeří se mnou. Když přemůžu svou pozornost, vlastně když jí pomůžu a přemůžu mužnou ostýchavost, zvolním do dětského módu, tak se stanu viditelným. Moje pozornost, vlastně spíš pozornost na mě, se uvolní, stane se neplnou. Moje obavy vzplanou, obava se ukáže planou a můžu začít. Možná se budete divit, ale já jsem ještě nezačal. Vlastně jsem spíš přestal. Kdysi kdesi v něčem zacyklen jsem začal klást nespočet otázek. Teď můžu začít mlčet, zamlčet to. Volnost spočívá v nezávislosti na přítomném okamžiku. Musíš vědět, co bude v tom příštím.

Ne přesně, ale nástřel. Jako když si napíšeš na papírek myšlenku, a pak ji napíšeš někde jinde jinak, ale je to variace na ten původní papírek. Takže psát si papírky. Máš to vymyšlené. Jsi ready jak Freddy. Víš, že to vyzpíváš. Vnímáš a vykrýváš. Soustředíš se. Jsi koncentrovaný jak koncentrát a nedáš svou energii, volnost zadarmo. Nedáš duši za každou možnost. Ždímáš výrony univerza. Distribuuješ pozornost. Anglán vždycky v pátek doučuje malou holku. Minule jsem si na ně otevřel kešu. On se oversnaží, ona je znuděná, zívá a rýpe se v nose. On tělem i duší vysvětluje nová slovíčka, ona ho sleduje jak divadlo. On se jí ptá, jestli je unavená, ona na to, že ne.

On se jí ptá, jestli je smutná, ona na to, že ne. „Ale vypadáš dneska nějak smutně.“ Směju se na ně. Anglán se směje zpátky, vždycky mě vesele zdraví, i když se neznáme. Ostře kontrastující ostrůvek pozitivity v moři vezdejšího fatalismu. Holčička vypadá fakt smutně. Při pohledu na ni mě napadá ještě možná otázka: „Do you have any uresolved childhood trauma going on?“ On ji pak za něco pochválí a ona se rozsvítí. Ne jako když se rozsvítí lustr, nenuceně, jako když slunko vyjde zpoza mraků, a pak zase zajde. Takové ty dny, kdy je na nebi spousta mraků, ale taky spousta modrého. Je v té nenucenosti hrozně roztomilá. S učitelem tvoří jing a jang expresivity a introverze. Pak se ty protipóly sblíží, když se sesednou, aby četli z knihy. On se ztiší a ona začne víc spolupracovat. Už není tak roztomilá, když se dostane do hry, do boje, zapadne do své role ve scéně, kterou sleduju. Už komunikuje, nepotřebuje mou pozornost, která ji prudila k tomu být normální.

„Let’s begin a tour. I’ll show you this, I’ll show you there. A tour,“ říká učitel a ona zas zívne a roztáhne přitom labužnicky ruce, jako by tu teatrálnost od něj odkoukala. Z mé pozornosti se začíná těšit kozatá zrzka, která čte. K mému dlouhému stolu uprostřed místnosti, v jehož čele sedím, si sedají dvě týnky, ani se na mě nepodívají. Šermují mobily a vapují, šíří se slazený zápach. Hledím na ně jak na zjevení, kterým jsou. Lidi dneska ignorujou. Ignorujou dnešek. Pro malou přijde táta. Učitel říká, že je všechno v pořádku. Ona si nazuje růžovou čepici s ušima a drží tátu za ruku. Usmívá se a pozoruje, jak lámanou angličtinou konverzuje s Anglánem. Je v pohodě. Child is just floating in the breeze. „Já si sednu na druhou stranu stolu a vůbec tě nebudu rušit,“ přichází Davidova holka. Týnky si zatím přesedly na místo uvolnivší se holkou, která od barmana sháněla nabíječku na mobil, on ji neměl, ale slitovala se nad ní zrzka a půjčila jí ji, a ona pak ponořená do mobilu furt pokašlávala a přiváděla mě k šílenství. „Nevadí?“

„Tady se to za chvíli uvolní,“ ukazuju na místo Anglána, který se tam ještě vykecává. „Dobře,“ dá si na můj stůl kabát, „tak já si zajdu pro kafe, a pak si tam sednu.“ „Dík. Já tady mám takový průzor.“ „Jasně, abys viděl.“ No, myslel jsem spíš energetický průzor. Vrátí se s kafem a sedne si do křesla, které je u zdi navíc. Aby mi nestínila. Vysílá ke mně neptunskou pozornost. Čekáme, až odejde Anglán. Ne a ne odejít. Nakonec ale jo. Ona si tam sedne a já se k ní o půl hodiny později přidám, když si k mému stolu přisedne trojice postarších žen, ze kterých hrozně táhne slivovice. Hodím jí na stůl kokino od Ukrajinky a omluvím se, že když píšu, tak jsem smrtelně vážný. Ona že v pohodě. Pokecáme. Kokino si beru zpět, protože je veganka. Sedí v křesle, kde seděl Anglán a já tam, kde seděla holčička. Vyklidním se a taky začnu zívat. Asi jde o to, udržovat druhého trochu v adrenalinu. Možná proto jsou školy tak psycho.

A taky tady není vzduch. Teď si za ní ještě přisedává nějaký kámoš a dost živě se baví, takže jsem rád, že jsem ji vystrnadil. Soustředím na svůj piece. Přítomnost má jediný smysl. Jsou to dveře do budoucnosti. Dohromady je to pohyb. Svatá trojice. Pohyb je duch svatý. Spíš než o to být tady jde o to tady nebýt. Být nad tím. Letět. Když zrzka vzhlédne od četby, tak je to na mě. Něco takového asi produkuju i já. Disturbuju. V knihovně jsem předtím v meditativní atmosféře vyrušil Ukrajinku. Kolem byli lidi ponoření do učení a já jsem narušil ticho. Poděkoval jsem jí za sweets. Ona že v pohodě. „And write me. I wrote you,“ dodal jsem a doprovodil to gestem kmitajících prstů. Ona se zakabonila a že yeah a odhlédla zas do počítače. To yeah bylo evidentně no. Ignorace je pozornost v negaci. Je třeba ji konfrontovat.

Možná je správný mechanismus, obrátit agresi ve správnou chvíli na sebe, když by měla zasáhnout někoho nevinného. Co nejvíc druhého člověka odradí, je, když se za něj druhý člověk stydí. Před kýmkoli. Zároveň to nesmí být opak studu. Vědomí spočívá ve vedení více časových linií. V jejich vědění, vyvstávání a vnímání. Všímavost je medění. Nejde o to, zvolit střední cestu, ale vlastní cestou. Cestu. Vlastní cestou je časopis Bernardu, jehož název je psaný divným fontem, takže vypadá jako Nasty cestou. Ale pořád lepší než střední cesta. Ten pojem nic neříká. Každý má jinde ty póly. Když už, tak vlastní střední cesta. To je diagnóza moci. Aby to byl střed mezi tvými vlastními extrémy a ne nějaká momentálně společensky převažující normalita.

Když jsem odcházel z pozice administrátora blogů a diskusí iDNES.cz do opozice svého vlastního blogu, jehož název se skládá z prvních dvou vteřin, teda třetin mého jména, abych nemusel pořád trnout, co mi na můj článek řekne který oldskůlový trol, napsal jsem si do loučícího se článku na redakční blog (napsal jsem si vlastní nekrolog): „Adam El Chaar se vydává vlastní cestou“. Dlouho jsem volil mezi různými variantami. Napadaly mě různé euforické útočnosti, ale nakonec jsem zvolil neutrální formulaci. Když už jsme u toho, zjistil jsem, že často používám slovo vlastně, takže ho teď asi budu používat ještě víc. Snaha být co nejvíc vlastní vlastně není ani tak egoisitická jako neutralistická. Nejsem ani sem ani tam, jsem prostě tady. Proti ani zpět ani vpřed, prostě jsem jen tím, čím jsem. Nepotřebuju se nikam cpát. Jenže člověk se nemění. I když je vlastní, pořád je stejně lačný.

Pozornosti. Tím víc, když je teď vlastní. Tu svou vlastnost začne prezentovat, protože úplně mizivý zase být nechce. Něco znamenat chce. Něco navíc, ne jen to vlastní. To je pak horší než být sem nebo tam. To pak jsem sem nebo tam, ale navíc ještě dělám, že nejsem. O to víc je vidět, že chci být něco víc. Napadá mě, že být vlastní možná ještě znamená být přítomný. Vlastně je anglicky actually. Aktuálně. Začíná hrát Heroin. Až neskutečně se to do téhle situace hodí. Poslouchat nebo pokračovat v myšlence? Dilema. Život nebo psaní? I don’t know just where I’m going. But I’m gonna try for the kingdom. If I can. Cause it makes me feel like I’m a man. When I put the spike into my vain. Man, I tell you things aren’t quite the same. Když vezmu do ruky pero a začnu jím jezdit po papíře. Všechno se změní, moje myšlenky zní. Musím přestat a poslechnout si to. I guess, I just don‘ know.

And I guess that I just don’t know. Přijde pár a sedne si mi přímo do průzoru. Městských lišek prý žije čtyřicet na kilometr čtvereční, zatímco v přírodě jen tři. A ty městské jsou prý míň agresivní. When I’m rushing on my run and I feel just like Jesus son. Najednou nechci být sám, potřebuju nějakou společnost, abych jim mohl konkurovat. Takhle mě vyloženě týrají. Nemůžu se na ně nezaměřovat, když si sedli přímo přede mě. Ruší můj poslech a zároveň psaní. Už předtím jsem marně kloubil poslech a psaní. Away from the big city where a man can not be free of all of the evil of this town and of himself and those around and I guess that I just don’t know and I guess, I just don’t know. On si dal kafe, ona mojito a povídají si a mně bylo tak příjemně o samotě. Věděl jsem, že to nebude trvat navždy, ale proč si sedli přímo přede mě? Možná bych to měl brát jako lichotku. Jsem proklatě přitažlivý. Aktuální. Nebo přitalživý? Jsem svíčka, když vypli proud.

Neměl bych tolik lpět. Nebo pět? Měl bych vnímat pozitiva toho, co přichází. Nic jiného mi nezbývá. Jsem v kavárně. Zrovna jsem si říkal, že už nebudu pořád kritizovat. Vymezím si pro to prostor. Jinak jsem v izolaci. Vždycky na holce najdu nějaký kaz, který mi kazí jazz a nechám ji jít a jsem zase sám a přitom na dotek je každý jiný, je to jiný level, který mi uniká pro moje kontaminační psycho. Obsluhuje tu hipster, který vypadá jak ještěr z kreslené pohádky. Byl jsem admin. Admin Adam. Když jsem pojal zaječí úmysly, smazal jsem si všechny články ze svého blogu. Zrovna jsme najeli na nový systém, ve kterém si bloger už mohl mazat články. Předtím to nešlo.

Předtím když bloger zveřejnil článek a rozmyslel si to, musel o smazání požádat redakci, která to povolila jen ve zvláštních případech. Teď už mohl mazat sám, ale pořád to nebylo žádoucí. Nijak jsme tu novou možnost nekomunikovali. Ale já jsem si jí všiml. A využil. A všechny články smazal. Šéfa jsem se nenápadně zeptal, jestli když si smažu články, tak budou opravdu smazané. Řekl, že ne. Pořád budou v centrální registrále. Napsal jsem do centrální registrály na Slovensko a nenápadně vyptal, aby odtamtud smazali všechny moje články. Nechápali proč. Komunikoval jsem s nějakou sexy Slovenkou. Neviděl jsem ji, ale byla sexy. Nakonec je smazala.

Některé jsem použil do dvou eknih. Ostatní jsem si schoval. Poslal jsem si soubor s nimi na mail. Mail se mi časem omylem vymazal, takže by bývalo bylo fajn mít články v té registrále. Ale mazání je větší heroin než psaní. Když jsem tam pracoval, psal jsem blogy každý den. Když jsem předtím viděl, že bloger má ve svém infu nápis ADMIN, vždycky jsem si myslel, že psaní blogu je součástí jeho práce. Lidi si to pak mysleli zas o mně. Ve skutečnosti to tak nebylo. To jsem po nástupu rychle zjistil. Začal jsem na svém blogu reportovat svou práci. Proč jsem co smazal a tak. To mi bylo rychle zakázáno. Tak jsem pokračoval klasicky. To mi nebylo zakázáno.

Pokračoval jsem v intimitách. Ponechal jsem si pocit, že je to součást mojí práce. Pomáhalo mi to ji přežít. Když jsem se rozhodl to tam zabalit, přestal jsem psát i blog. Už mě tam nic nedrželo. Jednou jsem šéfovi mezi řečí napsal, že jsem si smazal ty články. Pozval si mě na kobereček a já mu tam pěkně nasvinil, protože jsem už šel vlastní cestou a ta je vždycky bahnitá. Moje pole zaplevelili lidi. Průzor ucpán. Bude přednáška a já sedím přímo u repráků. Předtím jsem byl v Bille a dostal zvláštní pocit. Představoval jsem si, jak všichni ti lidi, kteří nakupují, uvnitř svých hlav myslí, počítají, syslí slevy, oslí můstky do příštích událostí, které chystají, položek, které uvaří.

Představoval jsem si, co se skrývá za světem vnějším, zjevným, ve světě skrytém, latentním. Jaká je sranda, kolik toho zjevně namyslíme a přitom to vůbec není vidět. Ono to jde vidět, jenom když se člověk snaží, prezentuje. Dává vám prezent svých myšlenek. Dárek svého nitra. Ale to už je to stejně něco jiného, přetaveného. To vnitřní nejde sdělit. Jde jen bruslit po povrchu, jak zpívá Topol: „Ta silueta na ledu bruslí jako o život a led pomalu a bez soucitu taje. Až jednou provždy pohřbí ty jeho srdceryvný jinotaje.“ Ten klavír do toho. To je taky nářez Pořád se zajímáme o to, co je venku, co je daleko, co je nejdál. Chceme dohlédnout. Díváme se a divíme a měříme a řežeme. Ale co je uvnitř, co je nejblíž, co je skoro ty, co je my, to nevíme. Je tu lidí jak nasraných a všichni si mě nasraně měří, protože si je nasraně měřím já.

O nitru máme jen představu. Představa je před. Nitro je teď. U pečiva jsme po sobě koukli s nějakou sličnou. Vnímala mě? Často mám s někým prokazatelně intenzivní oční kontakt, pak se s ním seznámím a on přísahá, že mě vidí poprvé v životě. Člověk si připadá tak intenzivní, ale je zahalený mlhou, zahleněný balastem, kterým není on. Člověk se tak bojí, že ho všichni sledujou, a pak je naštvaný, že ho nikdo neregistruje. Chce to střední cestu. Vlastní. Zvyšme laťku. Slyšme lásku, která se hlásí o slovo. Když se rozplyne představa, zbyde prázdná hlava, ale jde o to, dosáhnout nezaujaté plnosti, vnímavé, pozorné, všímavé… Dosti mladé dvě holky přicházejí přednášet svůj piece Napříč USA, takže si musím přesednout. Zmeškalová a Kilhofová.

Vtipně negativní jména. Holky šetří na jídle, ale za vstupné do nějakého parku dají klidně pět litrů. A ne jednoho. Opak mě. Naproti mně sedí malá holka, rozsvěcuje prostor a já se rozplývám. Dětská vylazenost je cool. Pije vodu s mátou, máti lízlá vínem, s tátou je sranda po pivku. Láskyplní k ní i k sobě navzájem. Cestovatelky sedí v rohu poněkud pohřebně, asi mají trému. Vyčkávají svého osudu. Ta jedna někam odejde a vrátí se s kloboukem. Rozveselí se. Už vyčkávají nadějeplněji s prázdným kloboukem. Everybody’s got a hungry heart. Asi se opakuju. Zase se opaluju. Hráč košíkové – košer. Kaliči, kteří najednou mají děcko, říkají, to ještě není všecko. Když ti je krásně, připadá ti každý krásný. Třeba na sluníčku. Ale ve stínu nebo ve tmě hledáš světlo a teplo krásy. Je to pak droga, která tě uvězní. Já tu pravdu nechci.

Chci ji jen vábit, svědit, teda svádět, lapit, teda lepit. A tak dál. Zrovna prošla s modrou složkou výkresů. Měl jsem vše vyskartovat a vystartovat. Ale nechtělo se mi činit se přitalživým. Nevím, civím. Ale všimla si mě. Třeba někde bude. Tahle táhle procupitala. Vlála. Kdo ji viděl, na toho sáhla. Na bujných kudrnách sluchadla. Čím víc se lidi ignorujou, tím víc po sobě čumí. Do knihovny vstoupí děva a pozdraví, ale jen personál. Sednu si naproti zrzce. Už jsem ji dnes potkal. Čtu Revolver Revue. Napřed se na ni ani nepodívám, ale pak jo. Vyklidněn táním neuhlídám pohled. Nechám ho po ní téct. Co si to dovoluju? V RR Krištof Kintera, slavný umělec. Chodíval jsem s jednou vršovickou partou hrát fotbal a on taky. Vůbec nenahrával, vždycky musel zakončovat sám, ale nikdy to nedal. Možná jednou. To byla oslava.

Jeho tvorba si taky nedělá násilí. Já jsem haluzář, vždycky se trefím nazdařbůh. Mám rád i spolupráci. Kombinace a uličky vydají za góla. Góly nikdy neslavím. S obrovskou chutí čtu básně nějakého Tadeáše Birona, ale vím, že jen ta zrzka jim dodává teplo, teplo, které je smyslem, přitažlivé jako výstražné, protože je krásná a den pomalu chátrá, už jen ten klasický oranžovo-tyrkysový soumrak a přítomnost je najednou křehká jako úsměv dítěte a říkám si, ať nikdy neodejde, ale už se zvedá, odejde. Čtu o Bironovi, vlastním jménem František Kouřil. Všechno mě to zajímalo, jenom když tu byla. Fakt mě to zajímalo a ona mi na to svítila, jenže teď ta víla už tu jenom byla a zbyl jen suvenýr a naděje, že třeba někde bude, že hodně někde bude, ale podmínkou je, že já někde budu, tak doufám. Musím umřít jako Dionýsos, abych se mohl zase zrodit.

Možná proto to dělám-nedělám, abych mohl plodit, plotit čas, který… Vznesu se nad trasu prostým činem, ne v transu. Nebo skloubím obojí? Rád kloubím. Čtu Kouřila. Hle, básník! To o něm se zvrhne v proud expertizmů, tak se vrátím k básním, ale teď, když jsem z nich něco udělal, něco, co doporučuju, jako by tam už nebyly. Básním se nedá poroučet stejně jako ženským. Jsou tu jenom chvíli, pak můžeš objíždět čtení, ale neudržíš je, ale můžeš je zase potkat, je nebo jiné. V poezii je to jedno, když vzlíná ze samoty, žádná není tao pravá, tak pravá jako ty. Cesta je cíl, jsi na cestě, v cíli mrákoty, jazyk na vestě. Každá je jen některá. Ani jsem nečekal, že budu dneska tak odvážný a překročím konvenci jednoty sebe a pravosti, ospravedlnitelnosti všeho osobou nějakou někde v budoucnosti. To není rezignace, ale alibi.

Na místě zrzky je teď oplácaný holohlav mého věku. Změna je život. Horlivě hodnotí něco na monitoru, hoví si. „Ztajené chátrání má v tváři každý, koho jsem ve městě potkal.“ Hledám jiný verš, ale nemůžu ho najít. Je vždycky těžké najít konkrétní verš. Najdeš vždycky spoustu jiných. Způsobů, jak zasytit hlad po stylu. Tenhle: „Klíč k té ženě je následovat jemnost a něžnost do všech odstínů. Teprve pak se otevře její bytost v podobě nového listu až k temnému vytí.“ To má plné koule. Kouzlo usednutí se rozplývá. Musím si vychodit nové. Poslouchat poryvy svého těla. Starat se. Vysrat se. Problém je, respektive problém to není, že ve stavu plných koulí se cítím v péči něčeho vyššího.

Vyjadřuju se v zapomnění, jsem se plný. To zní negativně, protože jako bych nevnímal okolí, ale tak to není. Vnímám plně, ale jenom průzor. Je toho víc než dost. Zároveň je tu vždycky tendence to shodit, smazat jako mandalu, začít znova postaru. Jako bych se bál dojít daleko, protože se stejně budu muset vrátit. Z výšky spadnout. Všechny tyhle metafory. Všechno je tělesné. Neobmyslitelné. Místo zrzky teď sedí starší paní, zamyšlená hypnotizuje monitor. Monitor, který ji z mé strany kryje, nese nápis sucho. Je ostražitě pobavená. Jím banán. Sexy ovoce. Obsahuje serotonin. Spousta napětí asi vyplývá z toho, že člověk pořád přemýšlí, jak to, co chce udělat, bude vypadat. Většinou to pak neudělá. Na vině není objektivní konvence, ale autocenzura.

Na vině je, že člověk to nemá pořádně vysvětlené. Autocenzura není v zásadě špatná. Je samozřejmě nutná. A je objektivní, jen když si odmyslíme, že všechno je subjektivní. Objektivní znamená pozitivně subjektivní. Negativně subjektivní znamená iracionálně vystrašená. Pozitivně subjektivní znamená občas si něco kontrolovaně dovolit, a tak posouvat hranice klece. V běžném režimu jinak normálně štelovat ježka. Žádná reálná-konkrétní konvence není. Zákon se vždycky vykládá různě. Od toho jsou právníci. Konvence je plovoucí podlaha. Posouvá se kontrolovanými excesy, které se umí samy ospravedlnit. Třeba úsměvem. Stanou se pak precedenty jako Kvílení nebo Trenky. Lidi často zaměňují konvenci s iracionálním strachem.

Nenamáhají se něco si pod ní představit. Zapomínají, že jsou jejími spolutvůrci. V jistém smyslu dokonce absolutními tvůrci. O komunikaci spolutvůrce a absolutního tvůrce jindy. Hlavním programem žurnalistiky není jen jet ve stereotypech, ale taky je nabourávat. Toho si někdy všimněte. Oni je udržují a zároveň nabourávají. Je to velký byznys. A kýč. Jasně, že bych si dal radši pivo než čaj. Něco, u čeho nemusíš čekat, až to zchladne, aby sis neopařil hrtan. Něco, co můžeš agresivně hltat a s každým hltem vstupovat do bezpříčinné minulosti, která je přítomná. Ne si furt se svým druhým já přehazovat horký brambor příštího okamžiku. Drsně sosáš jak Bukowski, když za pozdní noci bušil do stroje jako za mlada a pokoj plnily nevypočitatelné vibrace cikád.

Pivo je od slova pít, protože se nekompromisně saje jak matčin prs. V poušti všedního dne vytryskne pramen americké vize. Jo, jsem alkoholik. Ty poslední týdny jsem měl v baťohu vždycky skleněný prs lahváče tak jako teď banán, pomeranč, jabko, kaki, avokádo, mandarinku, mango, lososa, kešu a tak. Měl jsem skelný pohled a hadrovitý výraz, když jsem s ním předtím vytřel letitou kocovinu. Tak jsem tam hodil neutrál a nechal to dojet. (U vedlejšího stolu. „Dáte si ještě?“ „Jo.“) Vystoupil jsem a dál šel pěšky lesem mentální emancipace. Na chlast se hodí všechny charakteristiky heráku. Vždycky jsem ho bral jako výlet do jiného realmu. Žádné společenské cucání falu pospolitosti. Zlomilo se to ve Photogetheru.

Tehdy tam operoval Danzan. Měl tuny slívy. Stačilo si cestou v Bille koupit pár studených třetinkových kol a najít si nějakou zasutou komnatu. Photogether je atomový kryt, říká se mu taky Bunkr. Pak už se jenom pěkně vycajchnovat panákem za panákem a zalívat je tekutým cukrem. Danzan byl můj dealer slívy. Byla zadara. Celkem kombinačky. Zároveň ve mně budil určitou společenskost, výřečnost. Bouchl jsem do stolu a začal razit politiku hesla „je třeba se osvobodit z Danzanova kultu“. Zbavit se otcovské figury a změnit konfiguraci. Nastal kult slamu, nezkalené otevřenosti. Danzan začal dělat Garáž. Uplynulo sedm let. V poslední sobě jsem se začal odvracet od kultu slamu, což byl vlastně kult Hýska, další otcovské fugury. V sobotu pořádá Danzan slam. Já jsem sehnal lidi. Snad přijedou. Protnuly se přímky.

Stopníkem je můj vlastní kult. Než jsem se stal slamerem, byl jsem Morrisonem. Na Hybridu jsem v sobotu dal místo slamu Morrisona a dostal jsem zpět skvělou energii. Přitom jsem jenom více méně řval. Ale kontrolovaně. Byla to úplně jiná energie než nicota mých bezhlavých imper. Ale byl jsem to taky já. Možná i víc. Možná jsem prostě impersonátor. Pár měsíců předtím jsem na stejném místě v Míru na kvali dal poprvé hlavé impro. Říkal jsem realitu, něco, co se stalo. Jen jsem to nově spojil, stvořil. Jako teď, když vyvolávám minulost, abych z ní vymodeloval něco použitelného. Už není tak lehké mě vyrušit. Jedu po liniích, vnímám tvar.

Není jasný, ale vystupuje. Zní to jako Stár wars. Vzestup Adama Řidiče. Asi je to předslamový hype. Ten pocit, že všechno vyplyne. Všechno vypne a bude jen teď. O tom jsem hodně psal v reportech. Že je to svátek slova. A tak. Vůbec jsem nevnímal realitu. Je to spíš svátek lidí. Setkání. Můžeš někoho potkat. Potrkat. Asi jsem do těch slamů projektoval photogetherové sensace. Psal jsem tenkrát dobré básně, dokonce je dal Buddeus do Psího vína. Postchlastová doba je doba psaní. To je můj Bunkr. Je podobně opojné, jen to není zadarmo. Jde z něj kdykoli vystoupit bez vezdejších účinků.

Účinkuju sám. A je to jenom moje. („Ještě pivo?“ „Tak poslední.“) Drogou je teď každý příští okamžik. A pokračovat a nezčeřeně. I to je na hlavu. Lidi v psaní vidí něco magického. Možná jo, ale jenom trochu. Nic není dokonalé. Není třeba se kát a mrskat. Když člověk zruší svůj dopaminergní stereotyp, docela se mrská. Jak ryba zčerstva vytažená sama sebou. Divná změna. Člověk spíš končí než začíná, ale něco v něm přece jen začíná. Projevuje se to úsměvem. Ten úsměv, který se sám usmívá a chce jen, aby ho nikdo nehasil. Musíš ho respektovat, ne potlačovat. Je to osvobozující. Akorát se pak usmíváš a nevíš proč. Proč ne? Přestání jako začátek. Divný pohyb.

Hrozí se zavařit motor. Vlastně ztratí tah. Hledáš palivo, ale spíš musíš vyměnit motor. Nakonec hledáš úplně nový dopravní prostředek. Nakonec nehledáš vůbec nic a zkoušíš používat mozek. Ale to ti nikdy moc nešlo. Hledáš duši. Tím se dá zabavit. Duše má klíč k mozku. Jen ji musíš nechat jednat. Tři, dva, jedna… Přestaň kecat. Nečekej zázraky. Tahle realita je zázrak. Přestaň se tvářit jak kakabus. Nech se být děckem. Vzpomínka na rauše zůstává. Sensace trolingových nocí. Člověk se tak vžil do role, že se ráno probudil mrtvý. Nejvíc mě nebavilo to neustálé čekání na život. Teď je to zase čekání na rauš. Ale nedám si, nevzdám to. Vím, jaké to je. Tohle je nové. Pořád.

Ono to přijde. Musí se tomu pomoct. Pomůžeš? To jsou takové motivační myšlenky, které jsem začal tlačit vzápětí po svém vzepětí. Skončil Golem, začal Fénix. Je to zažehnávací mantra bažení. Docela nuda, ale někde to i frčí. Pomalu přestávám věřit, že někdy přestanu razit, i když tuším, že je to další metaxa. Je to o dost těžší. Přestávám každou chvíli, ale vždycky zase začnu jako Egon Bondy. Je to trochu OCD. Úzkost nezařazené svobody kompenzuje kompulze formluace a vyrytí myšlenky. Já fakt nepíšu, ale ryju. Orám jak orkán. V tom písmu to všechno je. Pak ho vyhodím, nechám jen chladný přepis. Je to jako praní špinavého prádla. Ta špína jsem já.

Potřebuju alternativu ke svému korytu. Kolem mě je zábava v plném popruhu a ve mně všechno končí. Ale stačí se překliknout. Dneska se všechno hodně děje fejsbukově. Šel jsem teď s jedněma klukama nějakou náhodou a oni mě seznámili s nějakým týpkem a on mi teď třese rukou jako že čáu. Má mě v přátelích. A to stačí. Jsme v konstantním boji s tím, co nám stačí a v čem hnijem, a přirozeným prahnutím po něčem novém, co nás posune, ale co taky musí vyjít z nás. Je to na pako. Úsměvy nás děsí, nechápeme, jak fungujeme. Planeta je v krizi a já to řeším, protože potřebuju peace. To je pro mě vědět co a jak mě ovlivňuje. Začalo to válkou, která už neměla přijít. Jsem trochu souložitý člověk. Rozvětvené souvětí.

Plejády. Abys je uviděl, musíš hledat, ale pak se zas nesmíš dívat moc upřeně. Trochu jak s těma ženskýma. Když přijdeš o řidičák kvůli hulení, je to maření mařeny. Když si na poště nevyzvedneš to, co sis objednal v eshopu, je to fucktura. Oficiálně se tomu říká ztráta zájmu o produkt. DJ je dirigent jasu. Mám nebo nevnímám? Sám sálám stíny sťat, ze své role vypadám. Svévole. Semene z temene stéká čůrka víceméně neměnně. Slunné ráno, ráchat se v těle. Večer červeň obzoru vzývat, červa závoru slamu vsuň. Zkrat. Tep vlažně vzkvétá jako vemeno laně, slastně nateče s někým v náruči. Někdo, kdo zaručí, naučí, jak plyne strast a vlast včas přijde pro poslední tanec. Pro ten pocit zmocnit se vlasy skrytého zoufalství. Rostou. Dočista nezvládám nové podoby. Stejně je dobré, že jste.

Jste dobré a já pak nemusím. Dáváte dobrost, konkrétní podobu. Dál jsem a prchám směrován dolů. Ty mě znáš, ale ne jen ty. Vydáváš se za mou, aniž bych se musel vynasnažit. To je, myslím, vesmír. Objev nezapojenosti. Nervózní objev necíle, ve kterém jsme spolčeni mírou, na štíru s vírou sami v sebe věříme v druhé. Obdiv nebo čisté přijetí toho za zdí. Bezdomovci brzdí květy sladu, ve tmě a chladu jim podáš prst, urvou bradu. Nirvána je zdharma. Nálety chudých duchem na chrámy klidu. Na co se zaměřit? Na Řit. Velké nic zmaru. Spíláš mé vlezlosti. Jen zkouším možnosti. Nesmířím se s tím, že nevím, jak na tebe. Umím to přece. Vím, jak ven z klece. Když si něco umíním, vyjde z toho opak. Bezintenčně se rozsedím v Sklepě, kde zdechl pes. Hraje tu Beck a Reed.

Ve vlaku svých myšlenek. Nicota pocitů. Chci ženy a chci být jejich muži. Chci být a jsem v ranním slunci. Padá do bidetu. Krátký proces vyprovokovaný tvary jedné takové. Zmateným snem. Takhle jsem přišel na svět. Teď je všechno fluidní. Budoucnost se hýbe jako moře. Světlo se střídá. Stéká pod okap. Hope is dope. Hodiny nesou zřetelný impuls času. Dřívko v ohni hoří. Oheň je v oku pozorovatele. Žádné ale, mám na mále. Dávám vale, láska je strange game. Když je člověk mladší, tak má bobky balit buchty, protože má kotel testosteron. Obává se vlastní agresivity a jejich asertivity.

Když je mu více, téčka má méně. S tím i méně vůle, méně fyzického kicku, ale více odvahy, méně obav o zrady ega. Více odvahy vzdát se rozvahy. Když člověk něco moc chce, je těžké to získat. Když to moc chceš a získáš to, chceš to už o dost míň. Lepší je jít po věcech, které tolik nechceš. Sešup pak není tak vleklý. Čím menší úsilí, tím větší užitek. Co sis vysnil, není ono, přetavilo-vypařilo se to. Teď už je to přání někoho jiného. Fyziologický roztok následuje tma. Ve tmě vyniknou hvězdy. Epochální ohňostroj. Pocit závazku z prvotního okouzlení. Pocit viny z nerozvíjení poupátka. Pocit povinnosti pokračování zenového růstu-půstu. Důvod vnitřního konfliktu a předstírání lásky a tiku k moci. Důvodem je, že člověk má strach vzdát se přítomnu, protože má přehnané sny. Přichází pramenitá emoce, která je důvodem všeho. Ženy jsou fet nebo jsou v něm jen obsaženy. Jet v něm nebo nejet?

Čekat až budou obsazeny, hledat jiné uplatnění pro šémy jitra? Nesmí být schízou, a když jsou, tak ať jsou co nejdřív jizvou. Jizva nebolí, působí jen místní znecitlivění a mírné zohyzdění, které může být i cool dle míry zjizvení. Hlavně všechno nechat být, jít, plynout bez útoku, potoků krve, které smyjou i poslední zbytky étosu. Nebuď labuť patosu. Lidi se často limitují ve svých vyjádřeních. Chtěl jsem říct sudokopytník a řekl jsem kůň. Sudokopytník přitom ilustruje klopotný zvuk chůze na podpatcích lípěji než kůň. Nevím, jestli je kůň opravdu sudokopytník. Tuší vůbec někdo, co je sudokopytník? To není důležité, jde o ta kopyta. Jde o to, že se mi tam vedrala ta rádoby správná varianta. Dupe jako kůň. A že jsem se nechal.

Sudokopytník je originálnější než kůň. Čím je výraz zvláštnější, tím je obraz vstřebatelnější. Člověk vybočí z běžného diskurzu tím, že zůstane věrný tomu svému. Určitá autocenzura je samozřejmě na místě. Ale jen když ji provází sebevědomí. Pokud ne, tak radši anarchisticky buřit. Sebevědomí zase musí provázet svědomí. Otevřenost nesmí jít přes bolest. Nepodlehnout diktátu spontaneity. To je pak zbrklost. Mám na mysli hlavně psaní, kde člověk má dost času na volbu. Sval flow by měl být procvičen k určitému veršotepeckému věštectví. Aspoň v první fázi by se autor neměl bránit ráži, při rewritingu pro plátek je samozřejmě často čas pro ústupky úzu.

Aspoň sám před sebou by ale měl člověk zůstat reálný. Když člověk ustupuje druhým, zapomene, kdo vlastně je-byl. Věštectvím myslím předpřemýšlení, které není autocenzurou. Nenarušuje plynulost spontaneity, je s ní v součinnosti. Mezi spontánní chaos a racionální patos vstupuje úzký průzor. Není to průser ani pohoda, prostě reprezentativní píča ženy zvlhlé bažením po životě. To smažu. Slova jak kolem nás vyskakují v běžném speechi jsou fascinující a insiprující. Nebuďme k jejich přirozenému vyvěrání ignorující. Je to lepší než walkman, zjistil jsem záhy. Hrabal by napsal jen jistil.

Neudržitelnou linii myšlenek drtí archetyp orgasmu, nepřítele prosy. Číhá v očích nadržené přísedící. Cáry vlají v poryvech pohanské nirvány. Vzruchy a neurony se přesouvají, vybočují so sféry beze slov. Love. Lov. Lo. L. Bokovka bez písmen. Boky, kozy, hlen. Trošku jiná komunikace. Trochu se mi to rozsypalo. Úlitba životu, steak rizotu. Když potkáš nějakého člověka, tak tě ozřejmí. Tu zřejmost si od něj necháš i pak, když už tu člověk není. To je samota i její opak. O samotě pronikáš do světa. Vždycky kontroluju svítivost objektů. Na nebi je teď hodně zářná hvězda. V Retru náctka s dredy.

Sleduju ju a její crew zpoza okna. Její kámoši si mě všimnou. Jdu ke kostelu, kde potkám Marka v kočárku. Dělá bimbam na moje boty. Jdu zase kolem Retra. Uvolnil se stůl přímo u té party. Vidím je jak v mikroskopu. Mikrokosmos jejich vztahů. Dredatá mlčí. Pak si mě ti kluci všimnou a nestydatě mě obejktifikujou. Nechám je. Chvilku se dívám, chvilku ne. Pozornost pomalu utichne. Je nádherná! Nástěnka, říká. Ne, to je její jméno. Nastěnka. Ruska. Struska. Uzoučká. Jinak samí Češi. Cpou do ní chlast. Dělá fóry. Cute. Acute. Vrhne na mě divoký pohled. Píšu u čaje. Má zelené gatě a kecky a červený svetr. Jednoduchost. Sedím na tu na pranýři jenom kvůli ní. Zboku sedí dámy mého věku. Jedna po mě pokukuje a zvyšuje mi karmu.

Vlezou dvě náctky, ale nemají si, kam si sednout, tak vlezou zase ven. Podívám se na tu, co mě chce. Prohrábne si vlasy. Přinesou jí bloody mary s velkým řapíkatým celerem a ptají se, jestli jí tam nevadí. „Ne, to je večeře.“ Dredařka už mě tolik nebaví. Psaní znudí. Louč pozornosti zhoří. Týpci kupují balantýnku. „Na zdrovje,“ slyším týnku. Je v ráži. Začnu studovat program kina. Dneska nový. Co přidali, jak je to dlouhé, ve kterém sále to hrajou. Vzpomenu si, jak mi v létě máti řekla, že mrhám svým životem. Celkem mě to nakoplo. Skopolamin beatu. Asi ne dost. Dál provokuju-prorokuju.

Nástěnka se přelévá do všech poloh svého obličeje. Končetinou svého obličeje všechno energicky vyjadřuje. Emoce kvetoucího času dává znát i v hlasu. Nalije si do úst whisku. Čistku. Hypnotizuje skleničku. Zaostá za rozmluvou. Někdo navrhne trip. Da! Jo! Dobře. Bažalsta. Úlet na chatu týpka, který vypadá jak kauboj. Cesta je chlast. Chata je sex. Chtěl bych ji normálně smutnou. Vypadnu. Najednou není co napsat. V tom realmu, že je třeba něco psát. V tom realmu, že je třeba pokračovat. V tom realmu je zapomenutí nejzazší pramen. Stáváš se básníkem. Nebo právníkem? Totální slunce. Nebo tma? Splynutí. Nebo zpražení? Dharma nebo díra? Nádhera.

Nebo neboj, jazyk rozpoj na částice, kde význam slov nehraje tolik roli jako spíš systém. Jazyk těla. K tomu spěla celá skvělá tahle… Relaps. Za každým moudrem to klouže a pád vedle vede zase k dalšímu moudru a to je ten odvěce věčný věcný dostatečně problém. Goblén. Že to není nic víc. Žádná Galileova díra, jen bezmezné točení otce beatu na kameru krytu. Postranní úmysly skapaly do misky. Masky nazuty v běžném režimu. Ty se smát nezkoušej a ty se smát vůbec nesmíš. Tam dole je pokora a nahoře opak. Tak se to kolébá. Rozpak-únik. Popis-strohý. Nesnesitelným smíchem stvořila ráj v příštím Já. Vítám. Co chtít víc od psaní? Veškeré jiné funkce byly kýč. Ptát se proč?

Ztráta času. Konec. Cvok. Klaustrofobie průniku množin, mezi nim volný režim. Zůstáváš-běžím. Jsme dva. Milenci v těle bez statusu. Země, voda, oheň, vzduch. To všechno v jednom těle. A – slovo. V mysli. A odtud rovnou pozvednut na úroveň a blijící si na chodidla, která dnes skoro běžela. Ignorace je slepota. Souběžně. Papír je svoboda. Stovkou do slepé jednosměrky s elánem bez pásu. Netuším, že by to mohlo dopadnout špatně. Narazit na hranice svých možností. Někde někdo to ví, ale já v tu chvíli vím víc. Povede se to jako Neal Cassady. Usmívá se na mugshotu.

Mozek je marmeláda, když myslíš na svou milou a závazky. Vzít si její víru? Nevěří dost. Nikdo nevěří dost. Nepřekvapí. Překvapí jen, když je jich víc. Sorry jako. Sorry jako se používá, když řekneš pravdu, o které jsi přesvědčený a přitom víš, že není zákonná. Ale řekneš ji. Ale musíš ji říct přesvědčivě. Musíš o tom být přesvědčený. Jinak to neříkej. Sorry jako. Děsil jsem se lidí. Děsil jsem se jejich ega. Jejich zoufalství. Jejich jak to nemůžou ustát. Nemohl jsem utéct. Nebylo kam. Nebo jsem nechtěl. Chtěl jsem zůstat, protože to bylo fascinující. Ten stav vrženosti. Svět za to nemohl. Jaký jsem byl já?

Jak jsem vypadal? To jsem nevěděl. Nebyl čas na zdvořilosti. Na lásku. Sebe ani druhých. Do hry vstoupila praktická stránka věci. To je, oč tu běží. Praktická láska. Sedím ve Sklepě. Jeden kluk, co jsem se s ním dřív zdravil a teď naposledy párkrát ne, takže ho můžu důkladně pozorovat a zjišťuju, že je zajímavější, než jsem si myslel, což jsem si předtím nemyslel možná proto, že jsem se s ním seznámil tak, že jsem mu přebral holku, byla to ale moje bývalá, to bylo krátce předtím než jsem odjel na Zéland, odkud jsem jí pak psal maily, ze kterých pak vznikla prosa. Baví se s bývalým mojí ségry, který přichází vzápětí, za mnou též, čtu zrovna v InZlinu potom, co jsem dopsal tenhle report, o nějaké kapele Dundee and Friends a ptám se ho, jestli je nezná.

On je nejlepší kytarista v kraji. Říká, že jo, že je zná všechny a já říkám, že znám i jinou českou kapelu, která se jmenuje něco and Friends, ale nevím to něco. Chci se ho zeptat, jestli ji nezná a on říká, jestli se ta kapela náhodou nejmenuje jenom Friends a není to třeba seriál Friends. Má smysl pro humor. Přisedne k tomu klukovi a úplně jím srší. Bavím se. Má teď děcko, Marka a je z toho asi takový dobře nakvantovaný. Půlku obličeje má ochrnutou, přeřízli mu kdysi při operaci nerv. Tou půlkou je natočený na mě, takže když se směje, jenom ho slyším. Pak si za nimi ještě přisednou dvě ženské a ten kluk poukáže na fotoobraz modřínového lesa na stěně a na to, že visí nakřivo.

Řekne jedné té ženské, jestli by ho nespravila. Ona říká, že to visí na nějaké šňůře, že to asi nepůjde spravit. On jí říká, ať tam teda jde a drží to celý večer tak, aby to bylo rovně. Asi od bývalého mojí ségry pochytil nějaký humor a v kombinaci se svou ostýchavostí ho takto nejapně aplikuje. Zasmějou se a já mám pointu reportu, kterou tady píšu jako úvod, protože, časové linky jsou hodně zamotané, a když něco zauzlíš, tak to v psaní nemusíš rouzlit, to se mi na něm líbí, respektive rozuzluješ nějaký význam, ale formulace může být klidně zašmodrchaná, to není nic proti ničemu. Asi se ptáte, kde je ta pointa.

Ten obraz tak nakřivo zanechala Kraválova žena a pozastavení toho kluka je zpřítomněním mého vzpomínání na večer, který se odehrál před týdnem a já jsem tak nějak chtěl-nechtěl o něm napsat a dneska jsem se tady ocitl dočista mimo svou flow, bez toho pocitu, že některé slovo, které mi zrovna běží hlavou je výrazně významné a je třeba ho napsat, tak jsem se intencionálně obrátil do minulosti. Kraválova holka je zběhlá ve věšení obrazů, a když jsme ten obraz nějak shodili, šňůrky se nezalekla. Ale obraz je velký a nikdo ji nenavigoval z odstupu, takže zůstal nakřivo. Jsem teď teda po všech stránkách vhmotněný do hřmotné seance, která tu před týdnem čpěla.

Na rozdíl od teď jsem byl obrácený ven a prodrbal s Kraválem celou poetickou scénu, o které si jinak jen čítám v Tvaru a v tichém rozjímání plném hejtu reflektuju nicotu. Teď zreflektuju slam v Galerii Garáž, který jsme konali před týdnem s Danzanem, jejím majitelem. Ten slam byl do značné míry pohrobkem mého článku v Hostu, který se jmenoval Copy generation nebo tak nějak a ve kterém jsem kritizoval určitou komercionalizaci české slam poetry scény, určitou její přílišnou určitost.

Tehdejší její tak zvaný mistr Ondra Hrabal byl v dalším čísle Hosta na ten článek dotázán v rozhovoru. Říkal, že se mu moc líbil, ale že s ním nesouhlasí, což se mi moc líbilo. Zrcadlilo to můj postoj ke slam poetry scéně. Pak dodal jedovatou, ale pravdivou pravdu, že nikdo nikomu nebrání, aby pořádal komorní akce bez číslování, takže když Danzan navrhl, abysme to udělali v Garáži, sice se mi nechtělo, protože jsem líný, ale pak mi došlo, že je to ideální, akorát seženu lidi a on udělá všechno ostatní. Otevřel jsem diář a obepsal pár lidí. Letos jsem ani nebyl ve finále, myslím jako reportér, nechtělo se mi dělat reklamu, když mě Filipič dehonestoval ve sdílecím statusu toho článku z Hosta, což mi nevadilo, sel jsem vítr, tak jsem počítal s bouří a plánoval se v ní nenápadně vytratit, ale scénu jsem dál sledoval a hejtoval si pod fousy a pouštěl si videa z finále a tam jsem narazil na Kravál.

Jeho texty se mi už předtím líbily, takový Bukowski, žádné převalování slůvek na jazyku, přebalování mimina poezie do čistých plínek, drsný hlas bez příkras a razantní metafory přibližné realitě, tak jsem mu napsal a on nezklamal, že jo a že vezme i přítelkyni, jestli by se dala objednat postel navíc. Jo, to se mi líbilo, že Danzan poskytl ubytování, sice jenom pět stovek honoráře, ale taky prostě postel, to je grunt. Domov, vědomí, byt, mít kde být je u slamu stejně důležité jako být nažraný a vysraný, protože ta situace před lidma je psychicky náročná. Můžete říct, že se můžou rozhodnout, jestli si z honoráře zaplatí flek, ale oni to nikdy neudělají. Tady máš pěťo a běž se vyspat.

Kravál říkal, že to pojmou jako poznávací výlet na východ, a tak to pak fakt pojali. Dojali mě tím, že dojeli přes čtyři sta kilometrů z karlovarska autem, což je docela uhlíková stopa, ale zároveň beat, on the road a tak. Napsal jsem taky Viktoru Hanačíkovi, který napřed odepsal, že ho prostor neoslovil, ale pak se uvolil, že přijede, že má nějaký matroš, který by rád nabídl nějakému tomu publiku a já na to, ale přijedeš a on že jo, proč by ne a já že předtíms párkrát nepřijel a on že to byly zdravotní důvody, no a pak nepřijel. Přijet měla taky Lumi a nepřijela, ale ta se aspoň hodila marod.

Dojel Kravál a já, dva oldskůlové a Markéta Raketa s Džankem, dva hájskůlové. Markéta z lokálního gymplu a Džanek z hradišťské obchodky. Byl jsem napřed rozladěný, ale pak mi došlo, že to přesně odpovídá tomu mému článku v Hostu, kde jsem psal, že sofistikovaný systém slam poetry protežuje vehementní alfa samce, které si vyrábí ve workshopech a šablonovitých poetry slamech své konformní, centralizované produkce a přitahuje pak jen ovce a ne zavedené básníky. Teď na české, zlínské i kulturní periferii zaparkoval zavedený Kravál a nezvedení, ale nezkažení beťáci Raketa s Džankem.

Kravál se slovem podobně jako spousta slamerů živí, takže mu nebylo cizí zkusit nový žánr, taky s Filipičem pořádá akce, ale nesdílí s ním světonázor, není to izolacionista jako já, ale je to člověk z maloměsta, no, to je Filipič taky, těžko říct, co mě s Kraválem spojuje a možná to je jenom dojem ze slamového hajpu nebo spíš z těch básní. Kravál pořádá čtecí fesťák Samý kecy a zná se s hodně lidma z poetické scény a teď poznává tu slamovou, takže to je ten průsečík, na který jsme tak dlouho čekali a cekali. Přišel ve svetru, který vypadal ručně pletený, s nenuceným, nenáročným úsměvem podřepoval u sudu s ohněm, který u Garáže onoho osmnáctně lednového sobotního večera plál oranžovým ohněm, do kterého padaly první vločky letošní zimy.

Nad tím se tyčila lampa, která ty vločky zvýrazňovala. Z publika přišel třeba hračkář, kterého jsem toho dne potkal v lázních a dal mu tipa, fanoušek mého pojetí, zimní outdoorový plavec a pábitel. Se ženou Lenkou, jež se pojí s mým minulým životem, minulou partou, úplně zapomenutým, protože jsem tehdy nepsal, tehdy jsem snažil uskutečnit normálně. Můj minulý život, kdy jsem chlastal, zapomenutý není možná proto, že není minulý. Přestat chlastat neznamená absolutně nic. To je na tom nejtěšží. Je tu pořád přítomný stejně jako tu jsou Lumi s Hanačíkem, akorát v negaci.

Taky jsem párkrát na nějaký slam dojel v negaci, vlastně chlastám i teď, teď určitě, když je tu Danzan, protože Danzan je agent slívy. To mi připomíná Photogether Gallery zvanou Bunkr, sídlí v atomovém krytu městské polikliniky. Zítra tam je zrovna nějaká vernisáž, řídí to tam teď Matěj, týpek, který chodí bosky, dřív kurátoroval Hruška. Během jeho vlády tam měl Danzan výstavu Land(e)scape. Natahal tam kotel slívy a já jsem tam vždycky přišel a ve jedné z komnat těch katakomb si prolil hrdlem pár deci a zalil je tekutým cukrem pár třetinkových kokakol z Billy. Pil jsem do žil.

Teď je to takový postlife, kdy všechno chápu a z toho mám být opojený nebo spíš napojený, jak říká Klus. Pak jsem jel na ten Zéland a Danzan začal dělat tu Garáž, kam jsem pak nechodil. Asi desátá akce se jmenovala Čekání na kokota s mým vysmátým ksichtem na plakátu. Dneska se kokot dostavil, nastoupil jsem na pódium prolitý sedmi lety české slam poetry, která z tebe dostane to nejhorší, ale je to pěkně vyhraněné, artikulované, otevřené, ale je to povrch, popruh. Danzan rozlívá svařák a já jdu na pódium. Je tu i holka, kterou jsem včera viděl za sklem Pštrosa. Nahlídl jsem tam a ona o mně něco říkala a teď přišla na slam. Vezmu si mikrofón a volám pojďte dál, pojďte dál jako pastýř a lidi jako ovce jdou. Je to intimní uskupení, ale už se projevuje stádní mentalita. Lidi chcou, aby jim někdo řekl, co chcou, jak říká Jobs a já jsem moderátor, deratizátor nudy a něco přednáším, co mi přijde na jazyk.

Jsem v sedmém létu slam poetry a je sucho, jak říká Kravál a jsem v sedmém nebi, že nemusím nikomu nic dokazovat, že si zasloužím tady být, že se vyplatím, protože o tom poezie není a je mokro, sněží, vločky se něžně snáší a je tu taková mírumilovná atmosféra, nikdo nikoho neshání, nehaní, nesnáší a já uvádím, děkuju těm, co přijeli a těm, co nepřijeli přeju to nejhorší, trochu jako ten hejtmoderátor Zlátých glóbů. Kravál je můj grál, reinkranace Bláhovce, i když neimprovizuje. Kravál je můj průsečík minulosti a budoucnosti a jako jedničku lajnapu ho posílám jako jedničku i na pódium, protože je zběhlý z různých akcí, a tak má nejmenší trému a on se toho zhostí, jako by před ním stálo osm set kokosů Meet Factory, prostě to dá naplno a ani nenaznačí, že by to měla být nějaká podprůměrná akce, nepošklebuje se jako ty přeplacené rychlokvašky, co jezdí na Martinovy sklepní slamy, samozřejmě paušalizuju, ani nemá na koho, je tu bez stylových spojenců, to je taky první otázka všech, když zvete.

Kdo tam bude? Kraválova pokojnost má až mysteriózní rozměry. Po něm tam pošlu Džanka, pohledného blonďáka, který vypadá jako někdo z padesátých let, Jerry Lee Lewis, ale vůbec to není alfouš, spíš takový hodný kluk, přijel s přítelkyní, ovšem bývalou a dává slam o tom, jak to chce dávat všem i té své jediné, což se mi hrozně líbí, že to dokáže natvrdo říct, i o tom je slam, mouderuju, říct na pódiu to, co nedokážeme říct v reálném životě, že se prostě nenechal udusit diktátem monogamie. Dneska už je celkem běžný model, že holka když má kluka, že to není žádná nemoc, ale kluci se pak paradoxně stávají odpůrci toho volného vztahovství, chcou holku jenom pro sebe a típou vlastní choutku, jdou jí příkladem, to je pak cesta do pekel, respektive není cesta jít někomu příkladem v tom, co po něm chceme, to je to Ježíšovo, dělej druhému to, co chceš, aby on dělal tobě, ale postavené na hlavu.

Tyhle náboženské hlášky jsou často zhusta nepochopené, tahle společnost se odvrátila od Boha a musí se k němu vrátit, jinak si to s ní rozdá matka Země, ale možná je to spíš pohanský Bůh, pohasínající modla přirozenosti, jasně, nemá to být modla, má to být čistý beat, což je to, co jsem hledal-hlodal v slamu, když jsem se odvrátil od chlastu. Chlast je chemoterapie na svobodu, a tak páry, co spolu chlastají, páry, co spolu čichají omamné páry spolu nepodniknou žádné čáry, neproniknou hloub skrz patos láskyplných keců.

Džanek v jednu chvíli zapomene text a musí ho hledat po kapsách, což mu pochválím, protože to je na slamu nejlepší. Paradoxně. Bývalka se tváří zasmušile, ale on to může dát všem, i jí. I tobě. Raketa si stoupne doprostřed prostoru a říká svou teatralitu, ze které si vždycky nic nepamatuju stejně jako ze svého impra po ní, to je jako, když se s někým seznamujete a třesete si s ním rukou, taky si většinou nezapamatujete jeho jméno, protože jste nervózní anebo vybuzení a vnímáte spoustu okolních vjemů anebo je potřesení rukou nepřirozené protrhnutí sociální bubliny podobně jako ritualizované postávání před lidmi a říkání jim, co vám zrovna běží hlavou, respektive předstírání, vymýšlení si, že vám něco běží hlavou a že nejste jenom nervózní.

Bojujete za pojmy s dojmy. Hned u pódia stál hračkář v klobouku s meditativně přimhouřenýma očima a vlastně mi to šlo díky jeho nepochopitelné náklonnosti, to je magický všelék, když ve vás někdo věří, něco takového jsem zažil taky s Follem. Hračkář je velký čtenář tohohle blogu. Ví toho o mně víc než já. Dřív mi to vadilo, ale už na to seru. Když jsem slezl z pódia, což byla paleta, řekl, že to bylo dobré a já jsem řekl že to bylo pro tebe. Začali se s Lenkou hrozně smát, bylo to takové stand-upové zarámování, zrovna začínala pauza a všichni se briskně vyřinuli z Garáže ven a já jsem měl ten zvláštní pocit, že jsem nevěděl, co bylo dobré, ale byl jsem rád, že jsem to měl za sebou a každopádně se zdálo, že se se všemi těmi lidmi, kteří přišli najednou znám. Včetně té holky, která o mně včera něco říkala za tím sklem.

Pořád se na mě upřeně dívala s úsměvem, ať už jsem v moderačním vstupu řekl podle svého názoru nějakou blbost nebo chytrost. Tyhle akce osvobozují v tom, že je to bytí pro druhé, je to odpočinek od psaní, což je bytí pro sebe, je to tvorba live, což mě právě budí k těm pokusům o předvádění tvorby-poezie-filosofie v reálném čase, i když oproti psaní je to spíš předstírání, protože ducha člověka pohlcuje pozornost, jejich, jeho, sdílená pozornost, kunderovská atrofie ducha live. Bylo to jiné, rodinné, řekla pak Julie, Džankova ex. A ještě řekla, že bych měl zpívat. Ve druhém kole jsem dával Celebration Of The Lizzard od The Doors a uvedl se jako The Jim Morrison.

Než jsem byl slamer, byl jsem Morrison. Všechno to vymýšlení vlastního textu bylo jenom kvůli slamu. Spíš jsem impersonátor. Teď jsem byl pánem situace a mohl si to konečně dát. Lizzard king. Cizí text. Proč by se každý nemohl vyjádřit, jak chce? Autorská práva. Není v přítomnosti, která je slamem, všechno obecné? A není tělo rekvizita? Já bych to všechno zrušil i s těma číslama. Jedinou podmínkou by mělo být chtít tam jít. Každý nemusí umět psát, ale chce tam být. Chce být s tím. Chce být viděn. I’m talking about love. Jenže to by padla ta značka, kterou budujou Kůs a jeho slameři.

I Hýsek, který se dřív tvářil svobodomyslně, ale teď už ten komerční koláč peče taky. A všichni lajkujou jak blázni. Teď jsem tady. V Danzanově podniku. Během té výstavy Land(e)scape jsem pořádal čtení. Četl tam Frič. Během toho čtení zemřel Magor. Hodně se tam chlastalo. Pak jsem musel pryč. Začal jsem hlásat, že je třeba se osvobodit z Danzanova kultu. Našel jsem kult slamu. Hýskův kult. Teď jsem zpátky. Šlehané básně. Žádná snaha. Čím míň se člověk snaží, tím víc si užívá. Jen upřímnost. V Danzanově kultu se vždycky snadno balilo. Slíva byla jen zhmotněním určité přirozené opilosti opačným pohlavím.

Upřeně se na mě dívala. Poslouchala. O pauze jsem se s ní seznámil, a tak se rozkecal, že jsem pak neměl na pódiu žádnou energii a musel jsem místo dalšího impra dát toho Morrisona. Svedl jsem do ní svůj kanál a ona mě úplně vyždímala. Ale mám rád, když se něco pořádně vyždímá. Použije. Tomu je třeba se nebránit. Druhý den jsme se byli projít a došlo i na nějaké doteky. Musel jsem se pak vycákat do bidetu. Žluté, mnišské, strastně nastřádané sperma. Musel jsem ho ztama pak drhnout. Další schůzka byla naplánovaná na víkend, ale řekla, že zrovna začala s někým chodit. Já bych s ní chodit nechtěl.

Možná pak jo, to nevím. Ale jinak je mi líp bez těl. Něco ve mně po té líbeznosti prahne, ale něčemu jinému je dobře v suchu pouště. Ale cákat se musí. A bidet není úplně nejdůstojnější díra, i když to je jedno, když skrz okno prosvítá ranní slunce, které zrovna vylezlo nad lesy a vy se spontánně rozhodnete, že už dál nemůžete. Jo, to je fajn. Prý klidně můžeme zajít posedět. Tak jsem jí napsal, že jdu plavat, jestli se nechce přidat. Souhlasila. „Takže žádné mrdání, jo?“ zeptal jsem se s pusou plnou jabka. „Ne.“ Došli jsme k lázním a tam jsem se zeptal ještě jednou. Prý fakt ne. Tak jsem řekl, ať jde plavat sama. „Aspoň jsem tě vytáhl.“ A sám jsem šel do lesa. To je na Zlíně skvělé. Hned za lázněma je les. Šel jsem to nacítit do lesa. Všechny jsem zdravil.

A zpíval jsem. Don’t you love her as she’s walking out the door? Kravál to držel i ve druhém kole, dal procítěný evergreen Je sucho, to je fakt výborné. Má takový zvláštní, útrpně uhýbavý, ale zároveň drsně pronikavý styl přednesu. Kvalitka. Dneska jsou čtení tak častým jevem, že častí čtenáři nemají problém rovnou přejít na slamovou scénu. Bylo by fajn tenhle kanál pročistit. Těm slamařům cézet asi nejde úplně o kvalitu jako spíš o korytu. Dokud budou chodit lidi, tak jim o tu kvalitu nepůjde. Ale oni chodit přestávají, respektive přišel strop jejich přibývání, jak se ve své interní skupině skromně podivují. A reptají co dál. Víc promo. Na to seru, tohle je moje prosa. Moje rada je, že žánry jsou ready se spojit a vzájemně obohatit svými publiky.

Slameři ale poetům musejí nabídnout určitou kultivovanost. Mají ji? Chtějí ji? Hlavně bych zrušil čísla a zákaz rekvizit. Je to ve slamu to hlavní? Nebo je to jenom zdrojem slamerova psycha z hlavní publika? Vlastní text OK. Teď už můžu radit, už nejsem jen kverulant. Už jsem pořádal. Byl jsem teď na rezidenčním spisovatelském pobytu visegrádského fondu, mimochodem, no, rezidence to moc nebyla, spíš arb’n’b. Závěrem bylo čtení Maďarky, Poláka, Slováka a mě. Byly tam překladatelky za skly ve zvukotěsných místnostech, profi moderátorka, sluchátka, mikráky, bonakvy, diskuse o nadnárodních otázkách, Kajetán Písařovic, čtenář na pokračování z Vltavy, krásný retro sál a asi deset lidí v pohodlných sedadlech. Ale samí příjemní.

A všichni výrazní, protože nepočetní. Člověk si stačil všechny zčekovat a uložit do vnitřní databáze a rozvinout představivostí, souznít. Pak bez nervů. K čemu je vlastně ta kvantita kromě peněz? Proč o tom má vědět spousta lidí? O co jde při tom šíření DNA. Pro pocit je lepší, když se z publika nestane hladový had davu lačný stít něčí hlavu a a lichotit jí na piedestalu. Vítěz vyplyne přirozeně. Objektivní i subjektivní. Vyberou ho vibrace večera. Jasně, jsem trochu ezopat. Je to jako s těma Nejlepšíma českýma básněma.

Editoři se po nich pachtí ve vydaných sbírkách. Ale jsou vydané sbírky jediným zdrojem nejlepších básní? Nebo je to spíš zdroj básní určitým způsobem zpitvořených? Samozřejmě, jsou tam i dobré básně. I nejlepší. Ale ne jenom tam. Tam jsou jen nejsnadněji k nalezení. Lenost zabíjí. Víc než peníze. Jasně, taky toužím po slávě. Ale spokojím se s málem. Stačí symbolicky. Kdybych si dal pivo, tak chlastám. Moje psaní je vlastně chlast. Pro mě. Pro vás? Trošku jedu plivnu, aspoň získáte protilátky. Nakonec vystoupil Vašek, který se zrovna vrátil po dvou letech z Kanady, po které dal ještě trip mexickým pralesem k nějaké pyramidě a byl z toho docela nadšený. Zářilo z něj něco jiného.

Zářilo z něj. Sice nic moc neříkal, ale nebyl vypsychovaný, vycizelovaný pro psycho situaci v budoucnu. Měl spoustu psycho situací za sebou a teď byl náhodou mnou vytažený na světlo. Surprise appereance. Nice. Kontrast proti radikálně zkoncentrovaným slamerům. Rozprostřená vyklidněnost čerstvého návratu ze světa. Pak jsem ho ale utnul, protože se tam nějak moc zabydloval a ohlásil procházku na vrchol kopce Burešov, ze kterého je výhled na světlo, teda město. Nikdo si mě moc nevšímal, ale když jsem zařval, že vyrážíme a zároveň opravdu vyrazil, celý ten dav se vydal v mých šlépějích, což byl skvělý procit, a po mém boku ta slečna, too jsem ještě netušil, že z toho bude akorát bidet.

Teď se na mě ještě zamilovaně dívala a já jsem mezi námi cítil totální bezprostřednost, která se ještě prohloubila potom ve Sklepě, říkala, že ze mě cítila teplo, horečku jsem neměl, já jsem z ní teplo teda necítil, cítil jsem nic, ale příjemné, jako že zároveň nic ničemu nebránilo, bylo to asi tím hajpem ze slamu, slam je chlast, člověka otevře, to je na něm nejlepší a stěžejní a kvalita i kvantita můžou jít do háje, na tom se shodnem, hoďte po mně hovnem. Zlín tonul v mlze. Kravál se mě ptal, co to tam tak svítí. Byla to konečná MHD.

Centrum zelo v černé, těžké tmě, úplně neviditelné, jako vybombardované, říkal jsem Kraválovi a on pokyvoval hlavou. Jeho holka pak šla s Markétou válet sudy, Julie válela kotouly. Markéta šla úplně insane, hodně tomu kopci věřily, že tam nebude žádná rozbitá láhev. Nebyla, jen čistočistý sníh a čtrvti půldomků a dvojdomků v kulisách. Byly původně postavené v třicátých letech jen na třicet let, teď jsou chráněnými památkami a tak je to se vším. Žádná fatální překážka v cestě nestála, a tak šly holky znova, Julie už zkusila ty sudy. Napadlo mě, že to je ten pravý slam. Šlehačka. Zavelel jsem návrat zase nadšen ze své moci, připraven ji svévolně zneužít a stát se zlem opojeným vlastní razancí, opřeným o opeřenost svého odhodlání. Šlo se pěšky do Sklepa, kde sedím i teď, teď už vlastně zase někde jinde, v centrále živého napojení na síť, ale tam, předtím jsem s Kraválem prošel všechna jména z poetické scény, co znám.

Bylo to osvěžující, slameři vždycky drbou jenom slamery, ale tenhle slamer znal poety. Zajíc, Racková, Babáková, Linhart, Leitgeb, Vacek, Čada, Škrabal, Borkovec, Mezník, Ohnisko, Wudy, Škrob a tak dál a tak dál, protože básníků je jak much. Ptal se mě, jestli někdy někam jezdím číst a já že mě nikdo nikam nezve, ale že to je dobře, protože si aspoň užiju, když mě někdo někam nakonec přece jen pozve. Člověk nesmí ničeho dosáhnout, to je pak konec a prázdnota. Většinou jsem přímo tady a píšu. Ne knížku, jen tak.

Už nechci nic vydat, to je hrozný závazek vůči vydavateli, že to pak budu propagovat, že s tím budu dýchat, ale já chci dýchat momentální proud, i když proudy se momentálně dost mění kvůli těm novým trendům v počasí a všichni jsme trochu zmatení a buď se poutáme nebo naopak proudíme moc, lovískujeme nebo prudíme, a pak se probudíme, když je noc, melatoninu málo, infa moc, melu maso. Kravál říká, že nemá rád psaní o literárním provozu, psaní o psaní. Já na to, že to naopak žeru. Výzkum a vývoj. Občas to pošlu do časáku. Vycházím schovaný mezi jinými jmény.

Nemám rád one man show, nemám rád se vyvěšovat. Jasně, tady se vyvěšuju, ale nepropaguju to. Teda pokud nejste ti vyvolení, u kterých mám pocit, že si to rozhodně musí přečíst. To pak jo. Ta slavná přítomnost, to je mimo jiné vzdát se ambicí. Psaní je antiambice, fabulace ambice. Proto je absurdní dělat ze spisovatelů hvězdy. Oni valí nesmrtelnost, ne živost. Ne že by neměli nárok na život, ale je blbost být živý skrz nesmrtelnost. Touha po slávě je v každém jejich slově. Ale je to ideál slávy. Nesmí být dosažen.

Spisovatel nesmí být dosazen do žádné role. Na spisovatele se nesmíte usmívat. Na člověka jo. To jsem se zase zasnil. Jako bych byl spisovatel. Jsem jen spojovatel. Jsem jen to, co mě teď napadne. Jsem neustále napadený. Kravál mi věnuje sbírku, kterou si vydal sám, já jsem mu dal Kůsovy Mělké jámy. Nevěděl, že píše. Přečtu si první, kterou nalistuju. „Mám nálady jako malá holka.“ Nebo tak. Ukážu mu to a řeknu, že je to skvělé. Usměje se jako malá holka. Ne polichoceně, ale tak, že ví, proč se mi to líbí. Cení ten můj čtenářských zážitek. Čte ho.

Pobleskne určitá naše podobnost, dostatečně protipólová, abychom si sedli, tak sedíme a já se ptám na Vacka, kterého jsem taky zval, odpaňovače mojí múzy Anděly, kterou Kravál viděl asi pětkrát, jak nenuceně říká nevěda o svém štěstí. Vacek je prý skvělý, specifický, říkám, že mi na videu přišel takový dobře šílený a Kravál s holkou se smějou, že já o někom říkám, že je šílený, já. Usměju se trochu nechápavě. Představím si všechny neduhy, které to slovo může zahrnovat a zmocní se mě deridovská hrůza z vlastního koketování s nesmrtelností.

Odhlédnu na stranu, kde sedí Julie, Džanek a Raketa jako by jim uletěly včely, jako by čekali, až dospělí domluví, tak se je snažím nějak zabavit. A vedle mě sedí ta holka, dvě hodiny beze slova sedí a soustředěně se dívá, a když se na ni promluví, odpoví jakoby nic, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku, je docela zenová, vždy připravená, je na počátku něčeho a já, když se pak procházím tím lesem, zatímco ona plave a potkávám ty lidi ve své opuštěnosti, napadá mě, že přesně tohle mi na slamu chybělo, člověk v něm ztratí citlivost k nestrannému kolemjdoucímu, nepředstavuje se těm zdánlivě nedůležitým.

Neprojevuje se v bezvýznamných příhodách, které jsou prapůvodními zdroji slamu, touha se představit, projevit někde, kde to přišlo, člověk ani neví odkud a je to opak slávy, ty osvícené afekty, osobní vhledy. Člověk je neustále na konci světa, neustále potřebuje pomoc. Ne, že ji někdy v budoucnu bude potřebovat. Potřebuje ji vždy a všude. Ale nejdřív musí pomoct sobě. Pomoc! Jsem otrok flow. Je nekonečnou. Můj art potřebuje garáž. Potřebuju se zastavit. Všimnout si. Když jsem s ní byl na procházce, šli jsme hodně daleko, až do přilehlé vesnice, a to měla podpatky, byla neskutečná.

V jednu chvíli jsem se musel zastavit a stát, protože mi stál a podíval jsem se na strom, za kterým byla lampa. Jeho holé větve se kolem té lampy točily jako kolem magického středobodu obratu. Ukázal jsem jí to. Myslela, že jsem se zastavil kvůli tomu. Zabavilo ji to na dostatečnou chvíli, během které jsem dostal draka zase do klece. Divila se, co to je za jev, nějaký optický klam asi a já jsem nevěděl a řekl jenom, že se mi to dělá i na předním skle auta. Škrábance od krup se tam formulují kolem světel do bludných kruhů.

Šli jsme dál. Za pár kilometrů jsem se musel zase zastavit. Dělal jsem, že zkoumám vnitřek přilehlé továrny. Byly tam nějaké stroje a stovky krabic. „Co tam vyrábějí?“ ptala se. „Krabice,“ odpověděl jsem. Člověk vidí jen, když není viděn, pozorován, rozporován. Proto je láska slepá. Nech svou mysl být beze smyslu. Zrovna jsem se díval přes sklo do Burgeru, jak tam hoduje koc, která určitě nezůstane na ocet, s otcem a kinda litoval toho otce, že se musí furt dívat na týpky jako jsem já, kteří očumují jeho dceru, ale on se na mě vůbec nedíval.

Tvářil se blaženě a já si připadal zkaženě a šlápl jsem na nějaký velký šutr, akorát to nebyl šutr, ale hřebík, jak mi došlo posléze, když jsem došlápl ještě jednou a ucítil zvláštní pronikavost, jako když si přečtete dobrý rým. Dopadlo to dobře, podrážka zafungovala a moje chodidlo zůstalo netknuté. Byl jsem ale dopaden, přistihnut v bytostně lidské bezbrannosti. Vyvázl jsem nezraněn, a dostal tak skvělou příležitost ten pocit zanalyzovat. Než jsem to koupil, zrovna jsem myslel na to, jak někdo v komentu pod jedním rozhovorem s bezdomovcem psal, že lepší pojem než homeless je houseless. A co je to vlastně domov?

Nad tím vždycky rád dumám. Přátelé, pocit, tělo? Nedávno jsem neměl padnoucí boty a napadlo mě, že boty jsou hrozně důležité. Boty jsou byt, grunt signifikantně ovlivňující to, jak se člověk cítí. Tehdy jsem se pořád díval po lidech a jejich botách, stejně jako když mi ukradli kolo. To jsem se pořád díval po lidech a jejich kolech. Přemýšlel jsem, jak se asi lidi cítí ve svých botách, jestli jim vyhovují a jestli ne, jestli to řeší. Napadlo mě, že odtud pochází to anglické „to be in someone’s shoes“. Pořídil jsem si pak libové boty za lidovou cenu.

Jsou trochu větší, ale s tlustou ponožkou akorát. Měl jsem je dnes na sobě a lebedil si v nich. A zrovna jsem taky svlékl kůži. Vždycky komplexně shodím ohoz třeba po dvou týdnech. Chvátám pak po městě jako nový. V novém ohozu, vypraném v Perwollu. Ležérně přešlapuju a teďka teda hřebík. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to není šutr, člověk na hřebík nešlápne každý den, je to něco nového. Vlastně to bylo poprvé v životě, předtím jsem na hřebík akorát v dětství najel na kole. Vidím to jako dnes, duše se se zafrčením promptně odvzdušnila a měl jsem po vyjížďce. A asi před rokem jsem měl docela často hřebík v pneumatice auta. Myslel jsem, že jde o náhodu, ale zhruba po čtvrté návštěvě pneuservisu mě nevtíravě napadlo, že se mnou asi někdo laškuje.

Zaklonil jsem nohu a vyňal hřebík. Pro patřičné vyznění příběhu by se asi hodilo, kdyby byl rezavý, ale byl hnědý, zato ostrý jako jazyk literárního kiritka. Ostří bylo začerněné nějakým bordelem jako literární kritika egem toho kritka. Opodál stáli dva potutelní týpci a hulili sklo, tak mě napadlo, že ho možná tím hřebíkem předtím odšitovali, ale neměl jsem důkazy. Všimli si, že je sleduju a přišli za mnou, jestli nemám nějakou trávu. Když jsem odpověděl, že ne, ptali se, co teda mám, ať jim neříkám, že jsem čistý. Odhadovali mě na meskalin, což mi docela lichotilo. Dodržoval jsem presumpci neviny a přátelsky s nimi pokecal.

Zapíchl jsem hřebík do slupky od banánu, který jsem předtím snědl. Jsem fakt čistý, píšu čistou poezii a čistě chodím po lesích a tohle všechno by se totálně zvrtlo, kdyby mi teď chodidlo krvácelo od zašitovaného hřebíku. Medituju nad tím a z okna nad Burgerem vykoukne místní schizofrenik, který mi už jednou hřebík do paty vrazil, když mi o svaťáku dal pilule, které bral v blázinci. Zažil jsem na nich nejhorší trip v životě. Pozdravil jsem ho a můj pohled upoutal měsíc a plovoucí mraky hned vedle jeho hlavy. On si myslel, že se dívám pořád na něj a uhnul pohledem a zaměřil se na celkovou scénu.

Napadlo mě, jestli ten hřebík nenastražil on, a pak se v okně nechtěl bavit tím, jak na něj někdo dupne. Vlastně jsem někomu zachránil čumák. Kdyby na něj někdo nakročil v letnější obuvi špičkou nebo patou, došel by opravdové újmy. Moje chodidlo hřebík penetroval uprostřed, kde je klenba vyklenutá a taky jsem měl kvalitní obutí. Alturistické myšlení brzy vystřídalo paranoidní, jednotlivé vyšteřovací verze a nabalující se domněnky. Feťáci a schizofrenik byli příliš snadnými podezřelými, nechtěl jsem se dopouštět stigmatizace. Nemohl jsem ale za to, že se tak namanuli. Možná byl pachatelem někdo, do koho bychom to vůbec neřekli. Možná už opustil scénu a spokojil se s představou, jak někdo pocítí jeho zásah a padne v bolestné křeči.

Ten někdo jsem byl já. Přemýšlel jsem o tom fenoménu dnešní doby, teroristickém útoku. Přišel jsem jen k drobné materiální újmě a žádné fyzické. Možná právě proto se ve mně mohla rozehrát série rozhořčených úvah. Zůstala mi pevná půda pod nohama. Pomalu, ale jistě jsem ale zjišťoval, že pravdy se nedopátrám a jakékoli pevné podezření mě jen uvrhne v soustavný neklid, protože ho budou provázet mučivé pochyby, a možná bude lepší na všechno zapomenout, nebo to jen nějak zrekonstruovat a díky tomu zapomenout. Ta kráska tam zatím pořád seděla, tak jsem ji naposledy nenápadně zčekoval a šel. Buď, kdo jsi. Buď i, kde jsi. Děláš dojem v reálném i relativním i relevantním čase. Musíš se nějak tvářit.

V novém prostředí to jde snadně, když v tom staréms byl na dně zaneseném nesnesitelnými sny, ve kterýchs měnil krásnou ženu za ovocný čaj. Brzy se tam zase vrátíš, protože se nekontroluješ, nemáš se pod kontrolou. Chvíle dočista vytržená, rámovaná ženou. Pracuje. Chodí i na to staré místo, kde zanechala dojem. Psát o ní je způsob, jak utéct toku dojmů do pojmů. Udělat to tak, abych nerušil já ji, ale ona mě. Hraje Rádio Zlín. Could you be the most beautiful girl in the world? Nemá darjeeling, tak si dávám earl grey. Zrovna jsem četl o sklizni kardamomu ve Vietnamu. Earl grey je černý čaj s kardamomem. Kardamom je koření.

Za pultem má zrcadlo a prakticky nepřetržitě se do něj dívá. Na stěnách jsou fotky ze svateb. Utírá mi stůl a dává nahlédnout za plentu všedních dní. Díky. Chodíval jsem tu za jednou takovou. Sedal jsem na baru a povídal si s ní. Když měla hodně práce, napsal jsem jednou povídku o jelenovi. V té povídce ho zastřelím, a pak mě smete lavina. Moje poslední myšlenka patří majestátním očím toho jelena, když jsem ho střílel. Dal jsem jí ji přečíst. Pak se se mnou už nebavila. Asi o mě nestála ani předtím. Měla kluka v Berlíně.

Podíval jsem se na ni a přesně v tu chvíli jí něco spadlo. To někdy dělám. Vypadá jak delfín s vlasama. Jsem tu jen já a ona a hraje Lemon tree. Měním zase přítomnost za věčnost. Radši to nehrotit a přijít za týden znova. Být jen v přítomnosti, nesbližovat to. Možná jde o to, nenuceně skloubit to „být poblíž“ a „být blíž“. Na druhé straně místnosti je zrcadlo, ve kterém se vidím. Slyšíte to ticho? To je Subaru. Hraje Kryštof. Můj srdce beat jen pro tebe nechám znít.

Platím těžce awkward, ždímám maximum z funkční formy kontaktu. Potřebuju důvod, ale nikdy ho nevidím. Bojím se, že vyjdu najevo, moje bezdůvodná existence. Přitom přesně tak chci vyjít najevo. Jen tak to má smysl. Tak a ne jinak. Člověk se nejvíc bojí toho, co chce. Dal jsem jí jen desku dýžka, mohl jsem dát dvácu. Musím se tvářit, že řeším svůj problém. Pak sem můžu chodit forever. Jinak padesát na padesát. Je zaneprázdněná, počítá tržbu. Hraje nějaká snůška klišé od Biebra. A fakt, ten problém je, že není důvod, není…. Vyhazuje mě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *