Vlastní

Nejde o to, zvolit střední cestu, ale vlastní cestou. Cestu. Vlastní cestou je časopis Bernardu, jehož název je psaný divným fontem, takže vypadá jako Nasty cestou. Ale pořád lepší než střední cesta. Ten pojem nic neříká. Každý má jinde ty póly. Když už, tak vlastní střední cesta. To je diagnóza moci. Aby to byl střed mezi tvými vlastními extrémy a ne nějaká momentálně společensky převažující normalita.

Když jsem odcházel z pozice administrátora blogů a diskusí iDNES.cz do opozice svého vlastního blogu, jehož název se skládá z prvních dvou vteřin, teda třetin mého jména, abych nemusel pořád trnout, co mi na můj článek řekne který oldskůlový trol, napsal jsem si do loučícího se článku na redakční blog (napsal jsem si vlastní nekrolog): „Adam El Chaar se vydává vlastní cestou“.

Dlouho jsem volil mezi různými variantami. Napadaly mě různé euforické útočnosti, ale nakonec jsem zvolil neutrální formulaci. Když už jsme u toho, zjistil jsem, že často používám slovo vlastně, takže ho teď asi budu používat ještě víc. Snaha být co nejvíc vlastní vlastně není ani tak egoisitická jako neutralistická. Nejsem ani sem ani tam, jsem prostě tady. Proti ani zpět ani vpřed, prostě jsem jen tím, čím jsem. Nepotřebuju se nikam cpát.

Jenže člověk se nemění. I když je vlastní, pořád je stejně lačný. Pozornosti. Tím víc, když je teď vlastní. Tu svou vlastnost začne prezentovat, protože úplně mizivý zase být nechce. Něco znamenat chce. Něco navíc, ne jen to vlastní. To je pak horší než být sem nebo tam. To pak jsem sem nebo tam, ale navíc ještě dělám, že nejsem. O to víc je vidět, že chci být něco víc. Napadá mě, že být vlastní možná ještě znamená být přítomný. Vlastně je anglicky actually. Aktuálně.

Začíná hrát Heroin. Až neskutečně se to do téhle situace hodí. Poslouchat nebo pokračovat v myšlence? Dilema. Život nebo psaní? I don’t know just where I’m going. But I’m gonna try for the kingdom. If I can. Cause it makes me feel like I’m a man. When I put the spike into my vain. Man, I tell you things aren’t quite the same. Když vezmu do ruky pero a začnu jím jezdit po papíře. Všechno se změní, moje myšlenky zní. Musím přestat a poslechnout si to. I guess, I just don‘ know. And I guess that I just don’t know.

Přijde pár a sedne si mi přímo do průzoru. Městských lišek prý žije čtyřicet na kilometr čtvereční, zatímco v přírodě jen tři. A ty městské jsou prý míň agresivní. When I’m rushing on my run and I feel just like Jesus son. Najednou nechci být sám, potřebuju nějakou společnost, abych jim mohl konkurovat. Takhle mě vyloženě týrají. Nemůžu se na ně nezaměřovat, když si sedli přímo přede mě.

Ruší můj poslech a zároveň psaní. Už předtím jsem marně kloubil poslech a psaní. Away from the big city where a man can not be free of all of the evil of this town and of himself and those around and I guess that I just don’t know and I guess, I just don’t know. On si dal kafe, ona mojito a povídají si a mně bylo tak příjemně o samotě. Věděl jsem, že to nebude trvat navždy, ale proč si sedli přímo přede mě? Možná bych to měl brát jako lichotku. Jsem proklatě přitažlivý. Aktuální. Nebo přitalživý? Jsem svíčka, když vypli proud.

Neměl bych tolik lpět. Nebo pět? Měl bych vnímat pozitiva toho, co přichází. Nic jiného mi nezbývá. Jsem v kavárně. Zrovna jsem si říkal, že už nebudu pořád kritizovat. Vymezím si pro to prostor. Jinak jsem v izolaci. Vždycky na holce najdu nějaký kaz, který mi kazí jazz a nechám ji jít a jsem zase sám a přitom na dotek je každý jiný, je to jiný level, který mi uniká pro moje kontaminační psycho.

Obsluhuje tu hipster, který vypadá jak ještěr z kreslené pohádky. Byl jsem admin. Admin Adam. Když jsem pojal zaječí úmysly, smazal jsem si všechny články ze svého blogu. Zrovna jsme najeli na nový systém, ve kterém si bloger už mohl mazat články. Předtím to nešlo. Předtím když bloger zveřejnil článek a rozmyslel si to, musel o smazání požádat redakci, která to povolila jen ve zvláštních případech. Teď už mohl mazat sám, ale pořád to nebylo žádoucí. Nijak jsme tu novou možnost nekomunikovali. Ale já jsem si jí všiml. A využil. A všechny články smazal.

Šéfa jsem se nenápadně zeptal, jestli když si smažu články, tak budou opravdu smazané. Řekl, že ne. Pořád budou v centrální registrále. Napsal jsem do centrální registrály na Slovensko a nenápadně vyptal, aby odtamtud smazali všechny moje články. Nechápali proč. Komunikoval jsem s nějakou sexy Slovenkou. Neviděl jsem ji, ale byla sexy. Nakonec je smazala. Některé jsem použil do dvou eknih. Ostatní jsem si schoval. Poslal jsem si soubor s nimi na mail.

Mail se mi časem omylem vymazal, takže by bývalo bylo fajn mít články v té registrále. Ale mazání je větší heroin než psaní. Když jsem tam pracoval, psal jsem blogy každý den. Když jsem předtím viděl, že bloger má ve svém infu nápis ADMIN, vždycky jsem si myslel, že psaní blogu je součástí jeho práce. Lidi si to pak mysleli zas o mně. Ve skutečnosti to tak nebylo. To jsem po nástupu rychle zjistil.

Začal jsem na svém blogu reportovat svou práci. Proč jsem co smazal a tak. To mi bylo rychle zakázáno. Tak jsem pokračoval klasicky. To mi nebylo zakázáno. Pokračoval jsem v intimitách. Ponechal jsem si pocit, že je to součást mojí práce. Pomáhalo mi to ji přežít. Když jsem se rozhodl to tam zabalit, přestal jsem psát i blog. Už mě tam nic nedrželo. Jednou jsem šéfovi mezi řečí napsal, že jsem si smazal ty články. Pozval si mě na kobereček a já mu tam pěkně nasvinil, protože jsem už šel vlastní cestou a ta je vždycky bahnitá.

Moje pole zaplevelili lidi. Průzor ucpán. Bude přednáška a já sedím přímo u repráků. Předtím jsem byl v Bille a dostal zvláštní pocit. Představoval jsem si, jak všichni ti lidi, kteří nakupují, uvnitř svých hlav myslí, počítají, syslí slevy, oslí můstky do příštích událostí, které chystají, položek, které uvaří. Představoval jsem si, co se skrývá za světem vnějším, zjevným, ve světě skrytém, latentním. Jaká je sranda, kolik toho zjevně namyslíme a přitom to vůbec není vidět. 

Ono to jde vidět, jenom když se člověk snaží, prezentuje. Dává vám prezent svých myšlenek. Dárek svého nitra. Ale to už je to stejně něco jiného, přetaveného. To vnitřní nejde sdělit. Jde jen bruslit po povrchu, jak zpívá Topol: „Ta silueta na ledu bruslí jako o život a led pomalu a bez soucitu taje. Až jednou provždy pohřbí ty jeho srdceryvný jinotaje.“ Ten klavír do toho. To je taky nářez

Pořád se zajímáme o to, co je venku, co je daleko, co je nejdál. Chceme dohlédnout. Díváme se a divíme a měříme a řežeme. Ale co je uvnitř, co je nejblíž, co je skoro ty, co je my, to nevíme. Je tu lidí jak nasraných a všichni si mě nasraně měří, protože si je nasraně měřím já. O nitru máme jen představu. Představa je před. Nitro je teď.

U pečiva jsme po sobě koukli s nějakou sličnou. Vnímala mě? Často mám s někým prokazatelně intenzivní oční kontakt, pak se s ním seznámím a on přísahá, že mě vidí poprvé v životě. Člověk si připadá tak intenzivní, ale je zahalený mlhou, zahleněný balastem, kterým není on. Člověk se tak bojí, že ho všichni sledujou, a pak je naštvaný, že ho nikdo neregistruje. Chce to střední cestu. Vlastní.

Zvyšme laťku. Slyšme lásku, která se hlásí o slovo. Když se rozplyne představa, zbyde prázdná hlava, ale jde o to, dosáhnout nezaujaté plnosti, vnímavé, pozorné, všímavé… Dosti mladé dvě holky přicházejí přednášet svůj piece Napříč USA, takže si musím přesednout. Zmeškalová a Kilhofová. Vtipně negativní jména. Holky šetří na jídle, ale za vstupné do nějakého parku dají klidně pět litrů. A ne jednoho. Opak mě.

Naproti mně sedí malá holka, rozsvěcuje prostor a já se rozplývám. Dětská vylazenost je cool. Pije vodu s mátou, máti lízlá vínem, s tátou je sranda po pivku. Láskyplní k ní i k sobě navzájem. Cestovatelky sedí v rohu poněkud pohřebně, asi mají trému. Vyčkávají svého osudu. Ta jedna někam odejde a vrátí se s kloboukem. Rozveselí se. Už vyčkávají nadějeplněji s prázdným kloboukem. Everybody’s got a hungry heart.

  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *