Pozornost

Soupeří o mou pozornost. Moje pozornost soupeří se mnou. Když přemůžu svou pozornost, vlastně když jí pomůžu a přemůžu mužnou ostýchavost, zvolním do dětského módu, tak se stanu viditelným. Moje pozornost, vlastně spíš pozornost na mě, se uvolní, stane se neplnou. Moje obavy vzplanou, obava se ukáže planou a můžu začít.

Možná se budete divit, ale já jsem ještě nezačal. Vlastně jsem spíš přestal. Kdysi kdesi v něčem zacyklen jsem začal klást nespočet otázek. Teď můžu začít mlčet, zamlčet to. Volnost spočívá v nezávislosti na přítomném okamžiku. Musíš vědět, co bude v tom příštím. Ne přesně, ale nástřel. Jako když si napíšeš na papírek myšlenku, a pak ji napíšeš někde jinde jinak, ale je to variace na ten původní papírek. Takže psát si papírky.

Máš to vymyšlené. Jsi ready jak Freddy. Víš, že to vyzpíváš. Vnímáš a vykrýváš. Soustředíš se. Jsi koncentrovaný jak koncentrát a nedáš svou energii, volnost zadarmo. Nedáš duši za každou možnost. Ždímáš výrony univerza. Distribuuješ pozornost. Anglán vždycky v pátek doučuje malou holku. Minule jsem si na ně otevřel kešu.

On se oversnaží, ona je znuděná, zívá a rýpe se v nose. On tělem i duší vysvětluje nová slovíčka, ona ho sleduje jak divadlo. On se jí ptá, jestli je unavená, ona na to, že ne. On se jí ptá, jestli je smutná, ona na to, že ne. „Ale vypadáš dneska nějak smutně.“ Směju se na ně. Anglán se směje zpátky, vždycky mě vesele zdraví, i když se neznáme. Ostře kontrastující ostrůvek pozitivity v moři vezdejšího fatalismu.

Holčička vypadá fakt smutně. Při pohledu na ni mě napadá ještě možná otázka: „Do you have any uresolved childhood trauma going on?“ On ji pak za něco pochválí a ona se rozsvítí. Ne jako když se rozsvítí lustr, nenuceně, jako když slunko vyjde zpoza mraků, a pak zase zajde. Takové ty dny, kdy je na nebi spousta mraků, ale taky spousta modrého.

Je v té nenucenosti hrozně roztomilá. S učitelem tvoří jing a jang expresivity a introverze. Pak se ty protipóly sblíží, když se sesednou, aby četli z knihy. On se ztiší a ona začne víc spolupracovat. Už není tak roztomilá, když se dostane do hry, do boje, zapadne do své role ve scéně, kterou sleduju. Už komunikuje, nepotřebuje mou pozornost, která ji prudila k tomu být normální

„Let’s begin a tour. I’ll show you this, I’ll show you there. A tour,“ říká učitel a ona zas zívne a roztáhne přitom labužnicky ruce, jako by tu teatrálnost od něj odkoukala. Z mé pozornosti se začíná těšit kozatá zrzka, která čte. K mému dlouhému stolu uprostřed místnosti, v jehož čele sedím, si sedají dvě týnky, ani se na mě nepodívají. Šermují mobily a vapují, šíří se slazený zápach.

Hledím na ně jak na zjevení, kterým jsou. Lidi dneska ignorujou. Ignorujou dnešek. Pro malou přijde táta. Učitel říká, že je všechno v pořádku. Ona si nazuje růžovou čepici s ušima a drží tátu za ruku. Usmívá se a pozoruje, jak lámanou angličtinou konverzuje s Anglánem. Je v pohodě. Child is just floating in the breeze.

„Já si sednu na druhou stranu stolu a vůbec tě nebudu rušit,“ přichází Davidova holka. Týnky si zatím přesedly na místo uvolnivší se holkou, která od barmana sháněla nabíječku na mobil, on ji neměl, ale slitovala se nad ní zrzka a půjčila jí ji, a ona pak ponořená do mobilu furt pokašlávala a přiváděla mě k šílenství.

„Nevadí?“ „Tady se to za chvíli uvolní,“ ukazuju na místo Anglána, který se tam ještě vykecává. „Dobře,“ dá si na můj stůl kabát, „tak já si zajdu pro kafe, a pak si tam sednu.“ „Dík. Já tady mám takový průzor.“ „Jasně, abys viděl.“

No, myslel jsem spíš energetický průzor. Vrátí se s kafem a sedne si do křesla, které je u zdi navíc. Aby mi nestínila. Vysílá ke mně neptunskou pozornost. Čekáme, až odejde Anglán. Ne a ne odejít. Nakonec ale jo. Ona si tam sedne a já se k ní o půl hodiny později přidám, když si k mému stolu přisedne trojice postarších žen, ze kterých hrozně táhne slivovice. 

Hodím jí na stůl kokino od Ukrajinky a omluvím se, že když píšu, tak jsem smrtelně vážný. Ona že v pohodě. Pokecáme. Kokino si beru zpět, protože je veganka. Sedí v křesle, kde seděl Anglán a já tam, kde seděla holčička. Vyklidním se a taky začnu zívat. Asi jde o to, udržovat druhého trochu v adrenalinu. Možná proto jsou školy tak psycho. A taky tady není vzduch.

Teď si za ní ještě přisedává nějaký kámoš a dost živě se baví, takže jsem rád, že jsem ji vystrnadil. Soustředím na svůj piece. Přítomnost má jediný smysl. Jsou to dveře do budoucnosti. Dohromady je to pohyb. Svatá trojice. Pohyb je duch svatý. Spíš než o to být tady jde o to tady nebýt. Být nad tím. Letět.

Když zrzka vzhlédne od četby, tak je to na mě. Něco takového asi produkuju i já. Disturbuju. V knihovně jsem předtím v meditativní atmosféře vyrušil Ukrajinku. Kolem byli lidi ponoření do učení a já jsem narušil ticho. Poděkoval jsem jí za sweets. Ona že v pohodě. „And write me. I wrote you,“ dodal jsem a doprovodil to gestem kmitajících prstů. Ona se zakabonila a že yeah a odhlédla zas do počítače. To yeah bylo evidentně no. Ignorace je pozornost v negaci. Je třeba ji konfrontovat.

Možná je správný mechanismus, obrátit agresi ve správnou chvíli na sebe, když by měla zasáhnout někoho nevinného. Co nejvíc druhého člověka odradí, je, když se za něj druhý člověk stydí. Před kýmkoli. Zároveň to nesmí být opak studu. Vědomí spočívá ve vedení více časových linií. V jejich vědění, vyvstávání a vnímání. Všímavost je medění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *