Kritika

Znám ji ze základky. Jedna z holek, na které si netroufneš. Jedna z nejhezčích holek na škole. Chodila s takovým šéfovním gólmanem. Byla to fotbalová sportovka, já jsem byl v nesportovní třídě, ale fotbal jsem hrál každý den. O tom jindy, teď jde o to, že ta holka je teď troska. Hard core. Byla hrad a teď je zřícenina. She don’t get along. Párkrát jsem si jí všiml už dřív. Vždycky mě to hodilo do zenového údivu nad proměnami času a prostoru. Šel jsem nádražní uličkou a ona proti mně vykročila a zeptala se na drobák. Sáhl jsem do náprsní kapsy přímo na srdci, kde nosím své zdroje. Nastavila dlaň v červené rukavici a já jsem jí do ní vložil dvacku. Pěkně poděkovala. Podíval jsem se jí někam pod levé oko a řekl, že v pohodě.

Šel jsem dál a vykročil proti mně takový týpek. Taky hodně pohledný, i když v poslední době dost ztratil, jak to bývá. Ještě je jeden takový pán, sedává u řeky. Sympatický, úplně normálně vypadající. Pohledný. V poslední době šel do kytek. Vůbec to nedává. Říká se, že atraktivní lidi to mají lehčí. Těžko říct, proč je tolik pohledných bezďáků, když podle výzkumů je fyzická atraktivita volňáskem do lidských srdcí. Fešák se mě ptal na drobák. tak jsem zase zašátral. „Ty tam něco najdeš,“ povzbuzoval mě s důvěrou.

Dřív vždycky stával u obchodňáku a ptal. Představte si Brada Pitta, jak někde vyptává drobák. Zvláštní scéna. Jednou jsem ho viděl v raptusu na něco hrozně nadávat. Asi na systém. Teď byl jak mílius. Už nebyl tak pohledný. Dřív měl dlouhé vlasy, teď byl nakrátko a i jinak se sdrcl. „Pětikačku,“ říkám. „Super,“ vystrčil dlaň. Ve snaze vyhnout se kontaminaci jsem mu ji do ní hodil z lehké distance, což zapříčinilo, že spadla na zem a zkazila dojem z mojí dobročinnosti. „Sorry,“ říkám. Ty už si to najdeš. 

Kritika je stavění protikladů, malování sebečerta na zeď, malování černobílého světa, který pak musí ozvláštnit určitá náhoda, jinak je to nuda. Velkou část zabere strohý popis, informace. Pak je to předstírání, že existuje nějaká ideální jednota, jak by to mělo být, že autor je té ideální jednoty znalcem a hlídačem, ne-li strůjcem. Přitom jde jen o jeho ego. Bez něj to nejde a s ním taky ne. Existuje jen roztříštěnost nedosažitelných subjektivit, které mohou být jen myšlené, nabízené a nadbíhané. Nebo obmyšlené, to je potom troling.

U veškerého psaného projevu jde o ztotožnění. Existuje určité preferované psaní, jak to autor myslí, ale čtenář to myslí zase jinak. To znamená, že dílo si žije vlastním životem. Kritika díla je taky dílo, nezřídka autorovi slouží k vlastnímu udělání. To mluvím o sobě. V kritice díla autor mluví o sobě. Co je mu po kom? Co je komu po kom? Autor díla si z toho může vzít, co chce. Čtenář taky. Autor kritiky taky. Ten z toho má hlavně dopamin. To mějme na paměti. Paměť procesuje dopamin. Pak ještě existuje kritika kritiky, ale to se dnes moc nedělá, všichni jenom nadávají.

Problém je, když někdo o někom píše jako o sobě. Ale jak jinak to dělat, aby to nebyla úplná nuda? Pokud do toho neprojektuju sám sebe, tak do toho projektuju tabulky. To radši sebe, ne? Fikce je lepší než akademie. Fikce slouží k pochopení reality líp než učebnice. Fikce je svoboda. Akademie je honění v kabinetě. Chtěj víc. Je logické, že na stejném místě tě budou napadat stejné věci. Budou tě napadat stejní lidi.

Vzniká představa (to je blbost, představa je před, takže už musela vzniknout, předtím, teď je tu jen jako pohled zpět, kterým se snažíme hledět vpřed, kritika je vlastně představa), že každá nová možnost přinese něco nového, novou barvu, novou bokovku, každý nový rok přinese novou variaci na lidský úděl. Spíš je to ale pořád to samé. Same same. Je rozdíl, co chceme a co můžeme, co je nám umožněno samotnými možnostmi.

Hrát si na filozofa, to by mi šlo. Moje trolení je out of control. Back to meaning. Keep it real. Realita je fejsbuk. Přátelé, akce, to se mi líbí. Čím větší síť přátel, čím víc to se mi líbí (odbytiště dopaminu, my vlastně dopamin i dáváme, ne jen dostáváme, nejsme jen pasivními příjemci mozku, mozkem i jsme), tím menší koncentrace člověka. Řízením osudu zředěni na nudu.

Měl jsem ji rád, svým způsobem jsem ji miloval. Ale nebyla pro mě dost dobrá. To ničím netrumfneš. Prostě to nebylo na takové to poflakování se pospolu trnitými zákoutími každodenního psyla. Asi mi chybí smysl pro intimitu. Mám silný smysl pro smysl. Nemám rád zbytečnosti. Občas smrdím nebo mám roztrhané boty. Otázka zní, co má smysl? Je to jen pocit. Smysl má pocit. Lidi se nezamilovávají do lidí, ale do pocitů.

To, co člověk zrovna dělá, vysvětluje pocit, který z toho má. Nebo síť pocitů. Pocity jsou barvy. Barvy vyvolávají pocity. Když člověk začne mít vztah s pocitem, ty ostatní vyblednou. Pocity mají tendenci k egoismu. To si musí vyřešit každý v sobě. Jaký si to uděláš, takový to máš. Jak to máš v sobě, tak to máš venku. Tak si to řeším. Otázka je, kam to vede. Jestli ke zlepšení, nebo to bude ještě horší, až to bude vyřešené. To je kruciální otázka.

Kritika je vypíchnout bezvýznamný detail a, postavit ho na roveň signifikačním axiomům systému, využít ho jako červí díru do systému a rádoby vymyslet nový pohled na věc, ale to je jen hra, you know, i když všechno je jen hra, tak proč by tohle nemělo být? To jsem zároveň uvedl příklad. Všechno je jen hra. Souhlasíte? Tohle je jen hra. Souhlasíte.

Čtu v Tvaru sloupek Lukáše Senfta o samotě. Píše, že nepřichází zevnitř, ale člověk je jí obklopen. Žije v hustém želé všech možných různých nepřítomností, přítomností, které kdy ztratil. Good friends we’ve had, the good friends we’ve lost (and I mean it) along the way, jak zpívá Marley. In this bright future you can’t forget your past so dry your tears, I say. No woman no cry. Tím mimochodem nemyslí „kdyby nebyly ženy, nebyl by pláč“, jak si lidi často myslí, ale „ne, ženo, neplač“. Čárky tam asi nedal schválně.

Já si nemyslím to, co si myslí Senft, ta metafora mě nějak nerajcuje. ale něco na tom bude. Nejhorší je, když jsou ty nepřítomnosti právě přítomné jako ty buchty u vedlejšího stolu. Ta, co přišla první, ve mně probudila orgiastický pocit ze sna, který se mi v noci zdál o jiné holce, ale tahle vyvolala ten pocit do reality a já jsem se do ní zamiloval na první pohled, ty jo. Když se nám o někom zdá, nikdy to není jen přímo ten člověk. Pokud si z toho snu zřetelně pamatujeme třeba jeho tvář, vidíme, že nevypadá přesně stejně. Je divně, snově řízlý.

Co je ve snech důležité, jsou pocity a tahle holka ten můj dokonale ztělesnila. Byla nádherná! Zklesle jsem seděl na dně své sinusoidy a neměl myšlenky na cokoli. Hleděl jsem na ni a ona na mě taky, tak jsem si řekl, že musím. Ale jak? I další věci mi připadaly, že sedí. Všechno zapadalo. Já taky. Seděl jsem zapadlý v křesle a taktizoval. Myslel jsem na jednoho youtubera, co křižuje svět s nějakou sexbombou a často se v myšlenkách, když v nějaké tribální lodi za západu slunce frčí na nějaký ostrov, vrací do časů, kdy se bál oslovit holku, jak jeho mysl vždycky vymýšlela výmluvy.

Moje mysl nevymýšlela výmluvy, nevymýšlela vůbec nic, protože jsem celý den psal. To na tom mám právě rád, že to vyčistí hlavu, jenže ono ji to spíš vyplení. Psaní je heroin. Psal jsem. Neospravedlnitelná nepřítomnost pravdy je samota. Tenhle můj pocit naprosto nezapadal. Pravda není, tak jak může být nepřítomná? Řešily Netflix. Pak Červeného trpaslíka. Bavil ji jen do šesté série. Pak Přátele. Jediné dva seriály, o kterých bych něco věděl. Když ji miluješ, všechno se spikne, jak říká Coelho.

Cítím se puzen všemi okolnostmi. Hey listen, I’m lonely, I need some love. Hej, dneska vůbec nemám energii na balení, mohla bys mi napsat? Hej, prosim tě, nešla bys někdy na kafe? Jsi takové roztomilé zvířátko. Dala bys mi číslo? Protože se mi celkem líbíš. Jsi nádherná studna dopaminu. Jen šrafuju. Dám to. Musím si stoupnout. Bez toho to nepůjde. „Ahoj, mohl bych si k vám na chvilku přisednout?“ „Ne.“ „Ne?“ „Prosím ne.“ „Tak jo. Tak dík.“ Proč ne? 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *