Malér

Furt v jakémsi stejném rozpoložení dosahu, rozsahu. Sociálních sítí? Co cítí ti, z jejichž nití jsme šiti? V lásce zabředlí, ciráty o spáse, paseme po něčem novém, věčném, bezpečném, kurva dokonalém. Ve slonovinových věžích svých narcisismů se si smějeme z cizích ksichtů, vzájemně, záměrně, dnes už odcizení, zauzlení soustavně v soustavě svých nadějí. Řečním na papír, všechno je někdejší, něco mě konejší.

Až budeme číst nějaký padesátý článek o klimakatastrofě, tak uprostřed nějaké věty díky nějakému spojení nás to trkne. Nikdo nechce být rušen dotekem ani pohledem, ani dojmem, který je dojen (doyen) přirozenou zvídavostí, a tak se nás zhostí (ten dojem) nehledě na nás a naše starosti o vlastní štěstí, prostou přitažlivostí živého dítěte v nás. Dojem je všemocný, nezávislý na tom, kdo ho vzbudil. Je námi a my jím a nic mezi tím a najednou je to tady a co teď?

Hlava. Hlava je stejně jako dlaně a chodidla končetinou. Končetinama něco děláme, ale hlavou ne. Hlavou jenom myslíme, pokud teda nejsme fotbalisti a nehlavičkujeme. Hlava je končetina kulatá, nemá tedy žádný zjevný konec. Neslouží k žádném závěru-záměru. Slouží k otáčení, k navracení podnětů, provádění vznětů, předávání signálů v netu neuronů. Hlava je zprostředkovatel nejen nás pro sebe (pohyb těla, pohyb života), ale i nás pro druhé, hlava má výraz, díky kterému se na pozadí miliardy plovoucích úkonů a někdy i starostí můžeme bezstarostně smát.

Ksicht záměr má. Ksicht je končetina psychiky. Je to všechno zázrak. Buď jeho součástí. Más volbu. Být tady je fantastické. Být tady znamená chápat. A předávat. Je příliš snadné (vlastně těžké) být jen tím svým. Nic není jen tím svým. Být svým je náhoda, v tom je to krásné. Být svým vždycky nakonec překazí dojem. To je taky krásné (i když těžké), být svým dojmem dojen.

Látky a receptory. Lidi jsou jako látky a lidi jsou jako receptory. Takže člověk je látkou (láskou) i receptorem (příjemcem) zároveň. Receptor zprostředkovává (aktivuje) poselství (účinek) látky tělu. Někteří lidi nás aktivují (jsou agonisty) a jiní blokují (jsou antagonisty). My jim pak můžeme v té aktivaci bránit, když usoudíme (podvědomě), že nám ubližují (imunitní systém). Pak se někdy můžeme bránit (cytokiny) i těm, kteří nám neubližují, to když nemáme moc nepřátel a jsme nevybouření (alergická reakce). Je to všechno zahaleno tajemstvím.

Základní poselství je, že na některé lidi máme receptory a na jiné ne. A někteří lidi pro nás ještě akorát blokují jiné lidi nebo blokují naše receptory na ně jako třeba kofein blokuje adenosinové receptory a společensky tak znemožňuje látku, která nás znavuje, takový je mechanismus jejich stimulačního účinku. Husté, co? Jo a někteří lidi zas samozřejmě mají receptory na nás a někteří ne. Jak to působí na nás, tak  působíme i my na ně. Akorát ve stavu příjemce jsme celým úžasným vesmírem a ve stavu odesilatele pouhou nicotnou částečkou vesmíru, nýmandem, voličem.

To, že jsme vesmírem, neznamená, že ten vesmír chápeme. Nějakou tou intuicí. Žádnou instituci intuice nemáme k dispozici, jsme vlastně nýmandi i coby vesmír. Přesto máme všichni coby vesmír určitý majestát. Maje stát jsem upad. Majestát vnitřního vesmíru je ta sartrovská zodpovědnost. A vlastní nicotnost ve vztahu k vnějšímu vesmíru je absurdita. Nebo je absurdita možná to dvojí bytí – vesmírem a jeho částečkou. Dvojí vnímání. 

Dojen dojmem jsem zdvojen. Všechno to působí halabala (chaos) a zároveň podle řádu, kterému říkáme vyšší, protože ho nechápeme. A tak je to někdy halabala a někdy řád, přijde na to, jaký z toho máme dojem, jak jsme zrovna zpraveni kompatibilními látkami. Ale vypovídá to všechno něco o realitě nebo spíš jen o systému? Často nás přitahuje někdo, kdo nám někoho připomíná. Buňky mají paměť. Nejvíc na tom člověku (myšlence) pak oceňujeme to, že není tím, koho nám připomíná.

Hraniční porucha osobnosti. Hra-nič-ní porucha osobnosti se vyznačuje tím, že se snažíš být tím druhým člověkem místo být s ním, chceš mu splnit každé přání, což vede k přehřání a žehrání, místo zrání to zraní, kdo to přehání, ten to vyhání do extrému, věrný všemu, věrný šému, milášek lásky plný, ale prázdný utíká k utopii, chce cítit všechno na hra-nic-i možností, nechápe vlast-nic-ké vztahy, ustává, povstává, povlává ve větru jako větrosměr, volnostpták, hroznohovna, trapné seance, v Analogonu jsem si přečetl, že surrealistovi Dryjemu, který píše místo listy listeny, se dost nelíbilo rané Na stojáka, že se ho při sledování zmocnily trapnost a stud a já tu trapnost právě žeru, možná je to špatně, jsem na špatné straně barakudy, ale co je lepšího, než být otevřeně trapný nebo vyjukaný?

Je to konfliktní a katarzní zároveň, kruh života ustrne v oku hurikánu, hraničáři právě postrádají střed své osobnosti, jinak je to mimochodem nejčastější důvod hospitalizace, ale s věkem se to zlepšuje, Buddha byl možná jenom hraničář, kterému dojela hranice a nirvána byl první dobrý dojem v jeho životě a Jimbo to byl taky a Buk a Jack, hraničáři často fetujou, aby tím nahradili ten střed, ale celá tahle civilizace vede člověka k drogám, pekla rodin a hodin s občasnými symbiózami, I ain’t talking about no revolution and I’m not talking about no demonstration, I’m talking about having some fun, I’m talking about having some fun this summer, I’m talking about some love, I’m talking about some love, I’m talking about love, love, love, love your fucking neighbour and love him, come on!

Říkala, že nechce být jen šuk, tak jsem byl kámoš, ale pak jsem přestal být kámoš, protože jsem měl být šuk a jako šuk kámoš být nemůžu, buď kámoš nebo šuk a dneska se mi mihla ve snu, jen prošla s tím svým modrým baťohem, to by mohla být báseň, báseň je vášeň, shluk slov je do básně vnášen, báseň je prostor, báseň je krátké sdělení, jaképak honění smyslu a zmocňování se podstat?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *