Schod

Je důležité, co si lidi myslí. Ne jestli je to pravda. Není cesta jim to vyvracet,, ale pracovat s tím. Na každém šprochu pravdy trochu. Člověk si ztotožňuje to, co si myslí, s tím, co je, a proto je vyvracení cesta do pekel. Radši zaujmout postoj „není to důležité“ a stavět na něčem jiném. Stavět co? Co vlastně chceme? Šířit DNA svého světonázoru? Nebo poznat konkrétního člověka a skrz něj svět, protože každý má jiný? Asi obojí.

Holka u vedlejšího stolu říká: „Kámoška říká dveřmama a přitom já jsem kráva.“ Typ umpramačka. „Matka mi říká, co to máš na stole za pičičandy?“ Pičičandy jsou drobnosti. Má velké okuláre a vypadá jako tvor. Černý podlouhlý tvor s výraznýma očima. Tapír. Vlastně nevím, jak vypadá tapír, myslel jsem mravenečníka, ale tapír zní líp, trochu jako papír. Nenápadně tasí pičičandy z kabely, strká si je do pusy a chřoupe. Za ní ji rámuje velký obraz modřínového lesa na podzim. Žlutě zbarveného, protože modřín je jediný opadavý jehličnan.

Odchází holka ve fialovém kabátě. Usmála se na mě dříve, ale už jsem v takovém off-koukacím módu, kokot v kavárně. Najdu si ji na fejsbuku blabla bla, život plyne jak svině. „Zpičihněv,“ variuje tapír název města Spytihněv. To mě nikdy nenapadlo. V noci se mi zdálo, že jsem v Thajsku a mám něco s nějakou bohatou holkou, která má kluka. Lítali jsme po velké hale na něčem zavěšení jako loutky a v jednu chvíli mě vzala za ruku, což v tom snu znamenalo mnoho. Jiná dějová linka byla, nebo možná jiný sen, že jsem bydlel v nějakém psycho hotelu a pořád se odhodlával ztama vypadnout a bylo to těžké, stejně jako dokopat se vyrazit někam na cestu. Prostě odjedu, vždyť hotely jsou všude, říkal jsem si. Stává se mi to i na cestě, že se zaseknu a nechce se mi razit dál. Živořím někde v nějakém zapadákově a těžce to tam zkoumám. Mám problém s opouštěním, spíš setrvávám. Jsem štrekař.

A odkladač. Jak čeho. Všeho, co se samo nenabízí. Třeba když mám natankovat, je to vždycky o fous. (Natancovat.) Všude jiná cena. Jiná prodavačka. Jiná pumpa. Když to vyjde ke spokojenosti a proběhne to příjemně, je to výhra. Samozřejmě je nejlepší experimentovat. S pumpama. Bože, co to zas píšu? A hrozně velkým. Kam spěchám? Popsat všechny papíry světa? Je to značná rozkoš. „Existancialismus. To byl Kamy? A ten druhej. Sartre!“ zdvihá kámoška tapíra ruce ve vítězném gestu, zatímco tapír zamyšleně špulí spodní pysk. Má na sobě vánoční svetr s nápisem Merry Chimichanga. Vůbec se na mě ještě nepodívala, i když mě má jak na dlani. Já ji přímo dlábím.

Nerozlišuju druhy zájmů. Buď mi druhý přijde sexy (to byla ta fialová, kdysi jsem ji viděl v nějaké síťovině, vyzývavá jak něco, ale nikdy mi nevěnovala žádnou přízeň, až dnes) nebo zajímavý nebo působí moudře, a podle toho pak zvolím přístup. To právě nedělám. U mě to je prostě Zájem. Přišli kámoši a sedli k vedlejšímu stolu, protože píšu. Martin má vonoční modrý svetr s bílýma vločkama a sedl si tak, že ho rámuje obraz rozbouřeného moře, což zvláštně nesedícím způsobem sedí, zvlášť proto, že se zrovna vrátil z Maroka, takže konečně poprvé letěl, ale bylo to bez jídla, tak mu říkám, že jestli v letadle nežral, tak ani neletěl. Omlouvám se, že tady mám kancelář a že píšu článek. „Však to dopiš, Adame a pojď sem.“ „Šak v pohodě, ne?“ Martin vypadá jak z hořké vánoční komedie. „Hulili jste?“ ptám se na to Maroko. „Bylo nám to nabízeno, ale já nehulím.“ „Jo, ty jenom houbuješ.“ Smějou se.

Dneska jsem zrovna přemýšlel nad vtipy. Proč přijdou druhým vtipné, když je tak člověk ani nemyslí. Protože ta nadsázka, pro odesilatele zjevná, příjemci v první moment vyzní docela vážně. Až pak si uvědomí, že je to legrace, ale ten první moment rozhodne o všem. Lidi berou realitu úplně vážně a únikem jsou vášně smíchu. Ty nehulíš, jenom houbuješ. Oni jednou houbovali na filmovce a já jsem si po velkém váhání nedal. Houby bojuješ. Ty houby vyzněly v kontextu toho mého vtipu, že jsou míň než hulení, přitom je to naopak, psylo je víc psycho než hulo. Psylocin s pomocí svého prekurzoru psylocibinu pojaší člověka víc než THC a CBD a další terpeny obsažené v silici konopí jako té vlahé noci, mohlo to být dobré. Ten jejich smích tu byl v neposlední řadě houbový. „No vidíš, teďka bych se cítil opuštěně tam,“ říkám klukům, když jdou čadit. Smrdí to tu klobásama, byli předtím u ohně v obci jménem Šarovy (tam mi to patří) u týpka, co tam dělá galerii a zrovna měl vernisáž.

Přišla satanova děvka. Když ignoruješ známky iritace druhého člověka, jak se můžeš divit, že tě začne ignorovat? Lidi nemají náladu někomu něco vytmavovat. Nikdo není důležitý. Nic není důležité. Aby se někdo akceleroval do nějakých dramatických speed limitů. Viz klimapolitika. Všechno má víc tváří, každý se drží spíš zpátky, než aby si jednu z nich nadsadil. Lidi chou spíš něco dostat než změnit. Spíš cítit než ctít praktickou stránku věci. Proto je to, co cítíš víc než všechno ostatní. Proto lidi odpadávají jak stromy na podzim. Slova jsou jen pomůcky. Pak pomníky. Nejsou důležitá. A dost už s tím.

Tapír si sundala brýle a ukázala, že je cute. „Vy pijete a kouříte, to je nepřijatelné,“ odrážím další pozvánky k přisednutí ke klukům, kteří kalí pivka a panáky stolichnaye. Vysvětluju jim, proč preferuju oddělené stoly a kecáme hlasitě. Tapír má červenou čepici s černým nápisem NO! Vlastně jsou ty barvy naopak. Týpci mě ruší. Já chci holku, která se mi bude úplně líbit (na šukání), protože vím, že takové existujou. Nebo možná věřím. Abych nemusel přemýšlet, jestli se mi líbí a vybírat, co se mi na ní líbí, prostě takovou, kterou budu chtít slupnout jak malinu. Se vším všudy. Tapír vypráví, jak ve škole při zkoušení řekla orgasmy místo organismy. Dneska jsem v lázních potkal Hrabala, teda Hradila. Měli jsme ho na gymplu z biologie.

Přišla banda mačistů a hrajou stolní hru Secret Hitler a hrozně u toho vykřikují. Vyhodili takovou zrzku s kámoškou, se kterou jsem včera zároveň odcházel ztadyma. Šla ještě s jednou holkou, kterou už dlouho hledám na fesjbuku. Řekl jsem to Kubovi a on říkal, že se mu ta zrzka líbí. Předtím chodil se zrzkou Pavlou, kterou přestal milovat. Martin zase přestal milovat Alenku, se kterou dlouho chodil. Teď spolu chlastají. Řekl jsem Kubovi, že bych za ní možná přisedl a nějak z ní dostal jméno té holky, kterou hledám, a on se na to nějak upnul, jako že by taky rád přisedl, ale nemá na to, do toho jít. Je to takový Kerouac. Ponouká mě, abych to realizoival a já na to: „je to na tobě“ a on: „já to nikdy neudělám“ a je vidět, že to myslí vážně. To nechápu, já jsem taky introvert, ale tak dovedu se hecnout, o nic nejde, ne?

No! se strojí k odchodu, tak si ji naposledy užívám „Užij si rozchod,“ loučí se s kámojdou. Když je rozchod, tak by mohl existovat i schod, co? Stoupá po schodech. Přes koho ji najít? Tahle projekce, prokrastinace seznámení do virtuální oblasti je docela fatální zlozvyk. Všechno se děje jen tady a teď, v realitě smrdutých zrajících sýrů smrtelných entit. Docela trauma. Místo, abych do ní šel, tak do ní píšu. Cítím orgasmus. Jako bych ho měl. On občas přijde sám, když to člověk nehrotí. Tak nějak zespodu, zevnitř. „Tu roli, ty pičo!“ křičí mačista. Kuba navrhuje název mých sklepních seancí Schodištní moudrosti. Říkám, že se mi líbí to slovo schodištní, že je vypovídající a přitom nevycizelované. Prý to tak říkají v Německu. Ale asi německy, ne? Nechápe, že se mi líbí zvuk toho slova. Čeština. Taky jsem někde použil metaforu, že psát je jako jít po schodech dolů. Člověk jde dolů, ale duch stoupá. Jo.

Jako by se to přelilo. O co jde komu stejně jiného, než se udělat? Touha-objekt-slast-marast. Jaký je jediný důvod, pokud to jde aspoň trochu obejít, to hrotit? Proud vědomí – zaraženost – city – nedefinovatelno – nedýchatelno. „To se dalo čekat, ty kurvo! Pičo, jak se to stalo?“ Klukům došla kámoška, která hodně vypadá jak z hořké komedie, takže mě přestali využívat jako třetí vrchol trojúhelníku. V úhlopříčce sedí holka jak cumel. Není to můj civilizační okruh. Nevím, jak to říct, ale je dokonalá. Ale jen tady a teď. Pod oknem. Sedím na ni přesně namířený, jako by mi to dělala. Koukne po mně chladně, jak jinak, když si tu na ni honím, aniž bych chtěl cokoli jiného. Cokoli jiného než line. Martin je na tom obraze taky dokonalý, fešák, ale vůbec ne šefovní, v čemž tkví ta dokonalost. Dokonalost té holky tkví v tom, že ji chci. Jen to je dokonalost. A zároveň chyba. Ta holka nikdy nebude ona (dokonalá). Jenom touha. „Takže do toho nejdeš, Adame?“ přijde už dost opilý Kuba. „Já tomu asi ponechám tajemství,“ vymluvím se, ale později za nima přisednu a zjistím fejs té holky, kterou jsem hledal. „Tady budeš radši cucat ty svoje čajíčky?“ 

K mačistům přichází další a podává jednomu z nich ruku tak razantně, že ho sundá ze židle a všichni se smějou. Jedna holka u vedlejšího stolu se tomu směje hrozně šukézně a já si říkám, že je to fakt v piči, jak tu u čajíčku píšu. Nevím, jestli není pozdě na to to říct, a jestli to vůbec jde v tomhle chrámu preferované reality, kterou stárnu, jako bych jinak stárnul chlastem, něco říct. Furt porovnávám šikmé plochy vyhlídek a chlastu a slov a psaní a spaní a snů a spásy a cítím se jako Kerouac. Pokoutné skupinky se zase změnily ve společenstva a zvýšila se hladina hlukového smogu. Hlavní součást zaujetí člověka jiným člověkem je úžas – kde je? Nesmíš se ní bavit, jako by to byla už tvoje ženská. Nebo možná musíš. Tak jako Kuba, když se připojil, zatímco já jsem jen tak provozně přikládal do konverzace tak, jak jsem si myslel, že by měla vypadat. To bylo poučné. Pak mi bylo strašně horko a úlevně jsem vypadl do mrazu.

Spousta lidí má slovo topit spojené s ohněm, ale ve skutečnosti jde o přenos tepla vodou (asi). Láska je, když bys v životě nedal pusu holce s rovnátkama, a pak naopak nechceš líbat žádnou jinou pusu než tu s rovnátkama. Nejlepší na čase je (a možná to je jeho hlavní znak), že se na něj nedá (nebo naopak dá) zapomenout. A takhle jsme v čase všichni ztratitelní, zranitelní. Ještě lepší, než chápat okolní nepochopitelné vztahy, je vzdát se (zdravě) jejich chápání. Velmi hlasitě mluví o tom, že dává Praha-Zlín za dvě hodiny, maximálně dvě třicet (to mi připomene I will never be untrue od Doors „never stay out drinking, no later than two, two-thirty), ale že to je o papíry, a pak o hádce s matkou, která mu vyčítá, jak žije. Jeho přítelkyně, modelka s velkýma náušnicemi se zamilovaně usmívá. Takový týpek ze Samotářů, cholerik, což je ale legitimní temperament. Velmi nejasná zpráva o konci roku 2019. Všechno se spíš prostírá v přítomnu-v přítemnu a výsledek není dokonalý, zato vypovídající. V Bille jsem potkal Pana Václava a šel s ním do divadla na Testosteron. Proč nedokážu odhadnout, která ženská by mě fakt brala? Můj mozek je mým nepřítelem. Kámoš toho Neala navrhne road trip a Neal na to: „Hlásím se dobrovolně.“ Jsou fakt filmoví. Sedí s nima ještě gay, který mě kotel eyuje. Říká, že to tam (v Retru) vypadá jak ve fast foodu z Návratu do budoucnosti. Zná Návrat do budoucnosti, to je malé bezvýznamné plus. Když do nikoho nejdeš, všechno je jenom randomní. Konec roku je vždycky totální dojezd.

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *