Společenstva

Všechno je závislé na formě. Vědomí na hmotě. Láska na situaci. Sežral jsem deset pomerančů a pět jablek. Plaval jsem hodinu a půl. Jako nic. Díky adrenalinu, který mi uvolnil starší bratr kámoše (Koženého), který u lázní čekal s autem na parkování a já jsem se tam náhle zjevil a zasunul, zrovna když někdo konečně zvedl kotvy. Prostě jsem byl ve správný čas na správném místě a chtěl jsem tu až silvestrovskou přesnost vypíchnout, ten kámoš ještě právě minule přesně takhle mi tam vjel, zatímco já už jsem měl pěkně zpocenou prdel, ale já jsem zabojoval a vjel mu tam a teď jsem ho trumfnul zas v pravý čas, sice to nebylo morální, ale legitimní jo, protože tady platí, že kdo dřív chodí, ten dřív mele a čekání se sice počítá, ale taky je povinnost toho člověka si to místo nějak blokovat, jinak platí zákony džungle, a když jsem tam teda tak bleskurychle zajel, nebyl čas na tvrdou sílu, ale spíš diplomacii, což by ale znamenalo určitou poníženost, kterou asi Koženého bratr nemohl v danou chvíli aplikovat, a tak skouzl k ataku.

Za mnou asi pět minut jeli policajti a před tím mým zásunem přibrzdili, ale správně usoudili, že situace nespadá do trestního práva, a tak na to vzápětí zase šlápli, kteréžto přimhouření možná bratrovi Koženého ještě víc rozhodilo sandál, takže místo aby vznesl lucidní námitku, po které bych samozřejmě ustoupil, otevřel mi dveře, ještě jsem ani nevypnul motor, dřív jsem toho bratra v lázních potkával a zdravili jsme se, ale teď vyletěl jak čertík z krabičky: „My jsme tu čekali, okamžitě vypadni, Elšáre, nebo tě z toho auta vytáhnu.“ Tak jako až pitoreskně. Než jsem stačil cokoli říct, což by bylo něco ve stylu: „jasné, pohoda“, mlázgl dveřma a vracel se do svého vozu, tak jsem tam holt hodil erko, vycouval a prdl to před gympl, i když námitka byla poněkud nepřiměřená, ale je nejsem žádná žlutá vesta, spíš bílá přilba.

V čekání na parking mám docela praxi a chápal jsem, že v člověku, který neprovádí duchovní praxi, může nastále situace vzbudit rozličné pocity. Do lázní jsem přichvátal poněkud vykolejen, taky dosud nejsem Buddha, jaksi adrenalizován, což jde skvěle využít jako palivo pro plavání, do kterého se člověk jinak někdy musí nutit. Oni mají tu agresivitu trošku v rodině, Kožený míval ve zvyku v afektu boxnout do zdi, a pak si o ni i zlomil ruku, kterou mu diletantsky operovali v Chorvatsku, takže to pak přestal dělat, ale taky se rozvedl, bratr žije stále ve svazku. Nešel jsem do páry, seděli tam, jen jsem si dal studenou sprchnu a skočil rovnou do lajny a začal křižovat agresivním kraulem, bratr pak plaval ve stejné lajně a já jsem ho párkrát předplaval, což bylo zadostiučinění, kultivovaný battle, plaval jsem jak najatý, ani na chvíli jsem se nezastavil, abych mu nemusel pohlédnout do tváře, buď proto, že jsem se bál nebo proto, že mi to bylo trapné, když ji před chvílí přede mnou ztratil, v Thajsku je největší faux pas ve společnosti ztratit tvář, tam jsem nikoho na nikoho křičet neviděl, v duchu jsem mu ale děkoval za tu energii a říkal si „jasné, to nasere“ nebo „jasně, vlastně jsou Vánoce“ nebo „jasně, asi dlouho nebyl plavat“ nebo „vy čuráci!“ (v tomhle pořadí).

Když je člověk moc cool, občas si na něm někdo chladí žáhu. Docela mě ten incident vlastně dojal, protože jsem to ve svém hraničním absolutismu pojal jako celkostní kritiku svého životního stylu, v poslední době jsem s Koženým hodně kecal v páře a on pak možná zpíval, on vždycky zpíval, když jsem chodil s Karolinou, vždycky jí na mě všechno vykecal, na to jsem úplně zapomněl, kde jsem koho držel za ruku a tak, a ona pak „všechno věděla“, dřív jsem ho nesnášel, jeho přislazený styl, než jsem s ní začal chodit, tak s ním kamarádila a jednou mu (prý jenom) vyhonila, a když jsem z toho byl v piči, tak řekla, že ho má malého, menšího než já a teď ve sprchách vidím, že kecala, ale mám ho docela rád, taky už jsem přisládl nebo je mi to prostě jedno, když člověk přestane řešit kundu, začne mít spoustu lidí rád, každopádně si už budu dávat pozor, co mu říkám, protože to je možná horší, než to napsat na blog.

Plaval jsem a retrospektivně regredoval do averze vůči Koženému, ale když mě pak oslovil ve sprše svým žoviálním čau, odpověděl jsem mu vyklidněným čus a za ním byl ten jeho bratr a tvářil se furt stejně nakrknutě, docela zfotrovatěl, takže se mi ulevilo, když byli konečně v čudu, nebyl to žádný velký deal, pro ně asi ne, ale já jsem takový citlivý člověk, což mě někdy v kombinaci s láskou k provokaci přivádí na samou hranici, každopádně mám radši drsnou konfrontaci (ne násilí), než sváteční přetvářku, která beztak pozdější výbuch iniciuje. Když jsem se obouval, nahá slečna si nandávala podprsenku a to byl balzám na moje testosteronem popraskané rty, bezskrupulózně jsem si ji měřil vyklidněný hodinuapůlovým swimmingem, a pak ve foyer žral ty pomeranče, a ona když vycházela, tak se mi dlouze podívala do očí a za ní šel její typus a v křesle vedle vánočního stromu nějaká paní nějakému retardovanému pánovi masírovala chodidla a všichni to po očku sledovali a ona po očku sledovala ty pohledy a já jsem se tam díval jenom tak nenuceně, předtím když přišel do sušárny, tak mi řekl: „zdravím tě“, dobrý týpek.

Ta holka zašla s týpkem do bufetu a já jsem si říkal, jestli nebudu opět konfrontován, ale nechala si to pro sebe, možná se jí to líbilo, mám dneska takový orgiastický den, včera jsem byl na tom Společenstvu vlastníků a tady ten incident byl jak z toho, když člověk něco vlastní nebo má pocit, že to vlastní, tak se chová jak debil a asi je to proto, že nevlastní sám sebe nebo že nemá ten pocit, není napojen, jak říká Klus, to se týká třeba i názorů a lpění na nich, ale nechci sklouznout do nějakého buddhistického mentorství, z toho je vždycky akorát depka, každopádně není většího okovu než vlastnictví pravdy nebo spíš pocit jejího vlastnictví, klidně třeba i jen preferovaného modelu, jenže my máme tendenci do těchto chomoutů strkat hlavu, mám zas chuť se akorát dívat, jak si kundy hrají s vlasy, to bude ten můj postoj v pomyslném osazenstvu kolem stolu vlastníků společenské smlouvy, orgiastický a taky teatrální.

Mimochodem, nechápu ten název Vzestup Skywalkera, teda chápu, že to je ne zcela ideální vybruslení z neřešitelného překladatelského ořišku originálního názvu The Rise Of Skywalker. Ten Skywlaker je totiž navzdory převládajícímu přesvědčení v tomto případě ženská. Býval to chlap, ale tady už jde o ženskou, o tom ale předtím nikdo neví, takže je to takový dvojsymysl s překvapením. Ta ženská přijme jméno Skywalker až na konci přijme až na konci. A předtím povstane. Skywalker na vzestupu by bylo allright. Takhle by to muselo být Vzestup Skywlaker. Nebo Skywalkerové.

Sedím v Arše, šel jsem se vysrat a zatím přisedla paní, napřed jsem to hejtoval, ale navodila hrozně příjemný, nenucený vajb, díval jsem se z výkladní skříně a zachytil pohledy pár lidí a vůbec nic jsem najednou nepředstíral, cítil jsem se přesně svým ksichtem, snad proto, že na něm byl dočista bezvýraz, paní telefonovala a říkala někomu, že se zrovna dověděla o smrti své kamarádky, takže je docela v laufu, pak šla platit a já jsem zjistil, že i když je něco mezi starší a stará, tak je sexy, má ty tvary a vláčnost, a když šla zpět, tak jsem se na ni pousmál, skoro neznatelně a ona přesně to samé opětovala, oblíkla se, měla nějaké tašky ze šik butiků, usmáli jsme se na sebe teď už vřele a řekli si na shledanou, úplné Vánoce.

Známe jen svou fakticitu a ne hodnotu. Nesmyslnost požadavku ega je, že neznáme, nemůžeme znát hodnotu své fakticity, možná ani žádnou hodnotu nemá (fakticita), je to prostý fakt, u kterého je jen částečně ovlivnitelná kvalita, metoda zacházení. Základní funkcí je přicházení (na věci). Týpek cukruje na holku, ale na bartendra při objednávce zhlídá jako na nepřítele. Pochopitelně. Sex je to samé co hejt, jen v jiné kvalitě. Proto v opravdové lásce není na pořadu dne. Svět se stává rušivým, i když za to nemůže. Tvoří se společenstva, ve kterých ze všeho toho miliskování vznikají různá pnutí, takže se různě tváří, především na mě, protože se nabízím. Satanova čubka jde s týpkem kouřit. Smích a ne pocity a já šmíruju tu, která se mi líbí(la) včera, šel jsem za ní náměstím, než zmizela, pak jsem na několika platformách včetně platformy mezi budovami 14 a 15 zpíval Doors.

Jak to všechno souloží s tím, že všechno je jen odrazem tvé mysli? Nejlíp se mi píše asi zelenou. Co dělá člověk zkoumající odrazy své mysli, místo aby ji používal? Nežije cizí život? Svůj jako cizí. Je zajímavý, to zas jo, ale ta zajímavost ho ničí tak, že se bojí, že nějaký z těch odrazů mu rozbije držku, protože zkoumavý výraz je velesroucí, zvlášť pro tupouny, kterým je reflexe velecizí. Na druhou stranu mám tyhle tupouny fakt rád, jsem jeden z nich, jen v negaci. Miluju satanovu čubku za to, že má týpka a já si tu v rohu můžu medit a vidět, že je v tváři bílá jako smrt, ale oči má černé jako život a jde z ní divný beat a já se necítím sám, ale nevím, jestli je dobře, když se tomu pocitu poddám, píšu pak jak zamilovanej píčus, celkem inspirace, ale nepíšu román se zamilovaným píčusem.

Superwoke sleduju nějakou holku při interakci se společenstvem a je to výsostně nudné, zachytím pohled satanovy čubky a ten můj je úplně vymletý, ona mě tu vymletost jakoby učí, proto jsem v poslední době tak vehemetně samolibý a spoko s flow. Napiju se čaje a tvářím se, jako bych pil odvar z belladony. Mňam do píči. O sex nejde, jde o styk. Vnímáš ten posun? Nebo zásun? Člověk se směje do té doby, než zjistí, že se není, čemu smát. Nevadí mu, že má velkou prdel. Pěkně si ju vyprcá. On má zrovna dokonalé tělo, znám ho z lázní. Oba jsou plavci.

Ptám se Naty, jestli nedá slam, ale prý neslamuje a já jsem si myslel, že jsem ji viděl slamovat. Možná se tak tváří, že slamuje. Zdálo se mi o ní. Možná jsem ji jen potkal ve městě. Pozdravila mě hodně radostně. Ale to byla opilá. Sedl jsem si k ní a bavili jsme se o tom, že prej rejža má demenci, říkala ona, že jí to někdo říkal, že je pořád zmatený a já jsem říkal, že má o demenci teda zajímavé představy a přišla satanova čubka a prej že ty ses na mě dneska vysral a já že no a ona že tak příště a já že příště, taková morrisonovská scéna, ale taky jsem si říkal, co mi tady jako dělá scény, to je snad normální, že jsem se na ni vysral, ne?

Pak se po ní dívám a hledám nějaký svůj vliv, pusinkuje se se svým přítelem docela nezávisle, trochu dementně, asi jí ještě nikdo pořádně neolízl čuňu. Možná jenom díky psaní jednou zjistím, že mám demenci. Nebo už jsem to zjistil? Minimálně digitální, tu máme všichni. Grrrrr. Takže pár plavačů, moje čubka má špičku, pokrývá potřebu lásky, dva týpci sdílejí frustraci, Naty na baru s kámojdou a čytři masivní společenstva neprohlédnutleně spletitých vztahů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *