Egometrie

Jde o to, navyknout si na co nejmenší odměnu. Nejlíp na nic. Odměna jako něco, co dělá radost, je třeba, aby byl život snesitelný, aby pokračoval. Kam? Rameny pokrčoval. Asi do svobody. Hledám teď přesně tu míru krásy a hnusu, kterou jsem viděl v ní.

Sex posvěcuje hnus. A duch, ač vším hýbe, když v něm člověk setrvá ve snaze trvat a trvat a trvat, zase nedojde k ničemu. Popis ke skutečnosti přistupuje zvenčí, čili chtít něco dělat je absurdní jako chtít lapit dívčí sen, odkládat naději na později.

Les posledních nadějí a moře posledních útesů. Je třeba počítat s lidmi a jejich vklady psych, které přišly vniveč při posledních touhách. Vrhají na tebe svoje psí pohledy a zapovězené intence se v nich setkávají a ztrácejí a vracejí v nečekaných honitbách, které tě teprve upozorňují na povahu skutečnosti a hlavně jejího uskutečňování v řetězené benevolenci a hlavně k čemu to všechno je a vede.

Všechno je provizorní a chemicky ošetřené a podmíněné a autentické jen v upřímném sebevyoutování. Nejlíp si připadám v divnosti, lapený v plném proudu, když se to rýsuje, rýhuje nezávisle na mně, když mi klouže propiska, když mě nezdraví kotě, když mě haní včerejšek a já jsem rozpolcený v dalším literárním směru, vyvlastněný v erárním slovu jako obmyšlený stalker v panice cítěného reálu.

Líná huba nešuká. Řekl bych, že těžko říct. Na vině je pravda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *