Násilí na násilí

Takový recept dává Joker. V novém trháku ho ztvárnil Joaquin Phoenix. Předtím se objevil ve filmu Máří Magdaléna v roli Ježíše, kde radil lásku za všech okolností. V obou filmech trpí hrdina mesiášským komplexem, i když Ježíšovi daly dějiny částečně za pravdu. Lze jen doufat, že za ni jednou nedají i Jokerovi.

Na roli mesiáše se Phoenix hodí modrýma očima, blahoslaveným úsměvem i hlasem, který by uspal tura. Praktikuje absolutní herectví, takže po dobu natáčení vždycky žije svou rolí. Do jeho Ježíše se herečka Rooney Mara, která zosobnila Máří Magdalenu, zamilovala tak, že s Phoenixem chodí. Stejně jako u Tarantinova Tenkrát v Hollywodu se ani vteřinu nenudíme. Tam kromě Pitta exceloval ještě DiCaprio, tady je to Phoenixova one man show.

V Tarantinech je násilí folklórem. Nikdo se nepozastavuje nad mírou brutality páchanou sympatickými hrdiny. U Jokera ano, sledujeme intimní sondu do zbídačené duše hrdiny, který se ověnčen polehčujícími okolnostmi stává nenuceným killerem. Revolver dostane od kolegy v práci, ani ho nechce, a vraždit začne v sebeobraně. Sled náhod vede do bludného kruhu dalších vražd.

Pak už vraždí jakoby nic. Asi je to tak i ve skutečnosti. Jakmile se otevře Pandořina skříňka, spatří člověk na odvráceně straně svou přirozenost. Nelze si nevzpomenout na Charlese Mansona, který se v komiksové postavě musel zhlédnout. Role Masnona je pro Phoenixe po Jokerovi must. Má i stejně vysoce položený hlas.

Recenzenti lamentují nad morálním dilematem, kterému je režisér Todd Phillips předhodil. Lze se mu vyhnout, když se vyhneme domnělé povinnosti soudit vraha. To musí porota u amerického soudu, dav ve starověké aréně nebo internetový diskutér.

To nejtěžší je pochopit vrahův diskurz. Jeho hodnoty. Jeho minulost. A hlavně přítomnost. Ve finální scéně stand-uper Joker říká, že společenská většina určuje, co je pravda a co ne, stejně jako publikum určuje, co je vtipné a co ne. Podivíni nemají publikum. Většina lidí má sériově vyrobené mozky – pohodlná auta s airbagy.

Někteří ale šlapou na rezavém kole s prasklou duší. Zoufalí. Ctižádostiví a zoufalí zároveň. Ti udělají cokoli, aby se dostali tam, kam potřebují, kam všichni chceme, k uznání. Když ne k uznání kvalit tak aspoň k uznání existence. V souvislosti se střelbami na amerických školách se mluví o hnutí beta, které chystá revoluci. Jde o neúspěšné lidi, kteří závidí těm úspěšným. Osamělé vlky Islámského státu známe dobře z novinových článků.

Pro jeho zvláštnost ho měli všichni za blbečka. Extrémním vyjádřením tohoto stavu je ve filmu Jokerův syndrom nekontrolovatelného smíchu, kterým se nevysmívá druhým. Jeho smích neznamená nic než svou vlastní nekontrolovatelnost. Druzí ho dezinterpretují jako reakci na sebe. S podobnou nekontrolovatelností musí žít třeba lidé s Tourettovým syndromem. V nové kriminálce ztvární Edward Norton vyšetřovatele s tímto hendikepem. Podle traileru je, na co se těšit.

Ironické je, že z Jokera udělal blbečka i tvůrce titulků, když vtip napsaný v jeho sešitu „I hope my death will make more cents than my life“ přeložil „doufám, že moje smrt bude dávat větší smisl než můj život“. Jiný jeho joke (Jokerův) mimochodem zní: „Když jsem byl malý a říkal, že jednou budu stand-up komikem, všichni se smáli. Teď už se nesmějou.“

Joker chce pobavit sebe i druhé, ale daří se mu to až opakem smíchu, který přináší uvolnění. O jistou katarzi zřejmě jde i u vraždění, při násilí se uvolňuje endrofin. Zřejmě i přihlížejícímu, protože je rád, že je rád, že je jen přihlížejícím. Na ČSFD se Joker vyšplhal po týdnu od svého uvedení na devátou příčku nejlepších filmů historie.

Lidi nějakého Jokera asi potřebují. Volí si lidi, kteří dokážou obrátit jejich obavy v prach, kteří jim slíbí, že je před vším ochrání. Lidi dlouho nedokážou žít v kognitivní disonanci (dva neslučitelné postoje). Razit dál cestu největšího pohodlí a nebo si utáhnout opasky kvůli něčemu, co možná ani není pravda? Tohle stejně jako všechno ostatní rozdělí lidstvo na dva neslučitelné tábory.

Krišňáci říkají, že se nacházíme v poslední fázi vesmíru zvané Kali yuga. Začala před pěti tisíci lety a bude trvat dalších čtyři sta dvacet sedm tisíc let. Lidi se budou vzájemně grilovat. Bůh sestoupí na zem, aby je zničil. Joker tuto neutěšenou tenzi představuje. Ježíš na ni zareagoval láskou, Joker killem, protože lásku neuměl komunikovat. Lidi ho nepobírali. Přitom komunikovat chtěl.

A tak se urazil. To lze považovat za původní moment zla. Urážka vede k izolaci, sebeuvěznění v samotě. Phoenix ji mistrně ztvárňuje. Podobnou roli hrál už ve filmu Mistr, za kterou byl nominován na Oskara, ale film o zrodu scientologie nebyl zdaleka tak zábavný. Zrod Jokera definuje Phoenix roztržitým blouděním po pokoji, ze kterého uniká do svých klaunských póz, které akcentuje, paroduje, karikuje. Klaun přitom sám je karikaturou, karikaturou veselosti a vlídnosti. Joker do něj instaluje plugin hejtu.

Obsedantní snaha pobavit druhé vede ke svému opaku. Opisuje to taky křivku maniodepresivity, což je porucha, kterou by se dala definovat dnešní západní civilizace (pronikající do všech světových stran). Po zajištění základních potřeb jako je jídlo a spánek nastupuje touha po uznání, kterou už tak snadno nezaženete. Někteří chytří psychiatři říkají, že vzestup deprese pochází z nucené vlídnosti, kterou má spousta profesí v popisu práce. Přetvářka. Paranoia. Nepřítomnost.

Jsou to emoce, co tvoří realitu, ne informace, to se ví. Joker je Babiš. Nemá žádnou tvář, a když někde udělá faux pas, jeho marketingový tým z toho udělá evergreen. Sorry jako. Andrej Bavíš. Sám jsem zkoušel stand-up a neporozuměl si s většinovým publikem, jen s jednotlivci. S většinou si ani rozumět nechci, úspěch mě nudí. Kritizuju ty, kteří si s ním rozumět chtějí, vždyť jsem taky publikum. Kompenzuju tím hostilitu a ignoraci, kterou od nich dostávám.

Kompenzovat vlastní faily konstruktivní kritikou na své okolí nepovažuju za chybu, ale stěžejní záležitost. Je to i součást samotného vystoupení. Člověk je tak v kontaktu sám se sebou a najde se i publikum. Agresivita se dá regulovat taky sportem. Nekotvit moc dlouho v jednom postoji, který se pak stane křečí, ani v jednom prostoru, který vydýcháš a přestaneš rozlišovat mezi dobrem a zelím. Nejlepší obrana je útok. Nejlepší hejt je láska. Je taky třeba naučit se nedělat nic. Nemusíš to furt hrotit. Nic je sexy, nic mě vždycky dostane na party, říká Andy Warhol.

Máme teď našlápnuto s tou planetou. Ten apel na lásku, spolubytí se může změnit v opak. V ničivý boj o planetu. To je jasné. Měli bychom se tady zamyslet. Ten Gretin projev mi připomínal Hitlera, když nadával na Židy. Vzpoura proti elitám, alfa samcům. Možná je to potřeba, jen jestli není uměle vytvořená. Marketingově. Planetární marketing je na vzestupu. Všichni budou mluvit za planetu. Je přece všech. Planeta jako rukojmí eg.

Jsme vůbec schopni myslet na něco jiného než na sebe? Máme to v DNA? Máme v ní progres a altruismus jenom jako jeho vedlejší účinek, když se daří. Je třeba zastavit progres. Máme v DNA říct si dost, když můžeme dál? K tomu nás musí někdo dokopat. Sjednotí nás katastrofa. Ta katastrofa bude světlo na konci tunelu. Já teda doufám, že nebude, ale to bychom museli začít činit a přestat ničit, přestat činit zbytečnosti. Tady už nikdo nedokáže nevnucovat. Doba marketingová.

Já to teda nedokážu. Dokážu leda tak zobrazit neschopnost něco dokázat. Vědomí dělí nicota. Naším zrcadlem je temná hmota, o které nevíme nic. Já ani ne-Já. Budoucnost se při své objektifikaci stává minulostí. Budoucnost je totální nejistota. Ani dobro ani zlo. S tím musíme vstát do příštího dne. Žádné pozdě, žádné how dare you. Nový začátek znamená lepší pokračování.

Možná by pro začátek stačilo vážit si toho co máme. Výdobytků. Dobytků, jablek ze Zélandu, hroznů z Řecka a avokád z Chile a on-line komunikace. Poděkovat za to pěkně pánubohu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *