Síla vzdoru

„Myslíš, že jsem namyšlená?“ „Proč myslíš?“ „Jednous mi to říkal.“ „Nejsi.“ „Fakt?“ „Asi.“ „Jsem?“ „Spíš nemyšlená. Vždycky vypadáš, že máš něco za lubem, ale nic neřekneš.“ „Nevím jak.“

„Mega ses mě chtěla zbavit,“ píše jí kámoška v chatu. „Ty ses jí chtěla zbavit?“ „Nečti si to.“ „Promiň.“ „Jen jsem chtěla jít za tebou a nechtěla jsem, aby se nudila.“ „Takže ses jí chtěla zbavit.“ „Počkej mě na nádraží. Půjdeme k nám,“ píše jí.

„Asi se naštvala.“ Neodpovídá. „Protožes to nepřiznala ani nepopřela.“ „To je nejlepší.“ „A mě se chceš zbavit?“ „Ne, akorát nechci jít do čajovny ani do kina.“ „Mě nic jiného nenapadá.“ „Chci do postele.“ „Óká.“ „Jj.“ „Jj.“ „Místo óká a jj nepsat radši nic.“ „Napsat ,radši nic‘.“ „Radši nic.“

„Vadí ti to?“ Kouří. „Naopak. Úplně se do toho vžívám. Víš, že do tabáku se přidávají zvláštní látky, aby dým hezky vazbil?“ „To mi ani neříkej.“

Kotel cigarety se jejím dechem rozpaluje do červena. Její rty se střídavě schovávají do bílého dýmu. Čím víc je jí to lhostejné, tím víc je mi to přístupné. Skrz silonku vidím obrázek. „Kdy sis to nakreslila?“ „Ve škole.“

„Chtěla bys mít tetování?“ „Nevím. Jedno vlastně mám. Malé.“ „Kde?“ „Na nártu.“ „Aha. To jo.“ „Co?“ „To jo.“ „To jo?“ „To jo, to jo.“ „To jo. Chtěla jsem vyzkoušet, jaké to je.“

„Ještě nejezdi. Zajdem na Jokera.“ „Půjdu dneska už domů.“ „A někdy jindy?“ „Možná. Spíš se zase vymluvím.“ „Takže nikdy? Nikdy jindy?“ „Nikdy jindy.“ „Proč?“ „Mám z toho divný pocit.“ „Proč?“ „Nevím, jak to říct.“

„Tak si to rozmysli ve vlaku, a pak mi to napiš.“ „Uvidím.“ „Určitě. Natvrdo.“ „Dobře.“ „Tys mě úplně vymyla. Vytrhlas mě z mojí kunstruktivní nudy. Vůbec nevím, co mě čeká, až se do ní zase vrátím.“ Něco říká, ale rty se jí nehýbou.

„Cos teď chtěla říct?“ „Nevím, jak to říct.“ „Zkus to.“ „Radši nic.“ „Jak to máš s tím přítelem?“ „Nijak.“ „Povídej.“ „Říkal, že má špatně období a potřebuje čas.“ „Špatné období?“ „Jo.“ „Potřebuje čas? To zní jako definice podzimu. Sorry, baby, uvidíme se na jaře.

Předevčírem jsem ho viděl. Otočil se tady. Předtím taky v parku. Jel na kole. Mám na něho štěstí. Co kdyby se tady teď objevil? Žárlil by?“ „Myslím, že ani ne.“ „To je dobře.“ „Proč?“ „Kdyby žárlil, tak bych se cítil blbě. Správná reakce by byla, kdyby si přisedl a choval se, jako bys byla jeho majetek.

Má nějaké zajímavé koníčky?“ „Rád hraje hry a čte.“ „Co?“ „Příběhy ne, má rád přemýšlecí věci.“ „To jsou spíš vymývací věci. Jaké?“ „Mansona.“ „Jakého Mansona?“ „Teď nevím, jak je jménem.“

„Najdeš mi ho na Googlu?“ „Na Googlu?“ „Jo.“ „Dobře. Mark Manson. The art of not giving a fuck.“ „O čem to je?“ „O tom, že člověk má omezenou kapacitu na věci, kterými se může zabývat.“ „Hm.“ „On se tak bojí, že bude mrhat svým časem na něco zbytečného, že radši nic nedělá.“

„To jsme stejní.“ „Má i stejné písmo jako ty.“ „Chceš to?“ „To mi dáš?“ „Už to mám přepsané.“ „My budeme teď psát slohovku.“ „Tak to odevzdej.“ „Na tyhle témata.“ „Mně se líbí Svět je prázdný prostor plný věcí. Philip Roth.“ „Máš toho hodně?“ „Jenom tohle. Vždycky to přepíšu, a pak vyhodím. Nebo do toho sbírám psí hovna.“

„Ty máš psy?“ „Bišonky.“ „To nevím, jak vypadá.“ „Malý bílý obláček míru.“ „Ti bývají uštěkaní, ne?“ „To je mýtus. Ten jeden všechny úplně miluje a ten druhý občas zaštěká.“ „Babička má nějakého psa a ten hodně štěká.“ „Babička má nějakého psa… Ty jo.“

„Jak to mám říct?“ „Co to je za plemeno?“ „Nic zvláštního. Takový malý.“ „Plevel?“ „Plevel ne… A ty nedepkaříš?“ Včera jsem jí psal, ať nedepkaří a někam dojde. „Asi ne. Od té doby, co nechlastám. Vím, jak z toho ven. Skrz druhé lidi. Když nechlastám, tak vím, že můžu. Je to na mně.“

„Hm…“ „A sport je dobrý.“ „Plavání.“ „Ty plaveš?“ „Jo.“ „Já taky. Každý den.“ „Já každou středu. Máme to jako předmět ve škole.“ „Předmět plavání? Dneska jsem zapomněl věci a musel jít v trenkách.“ „Jo?“ „Bylo to v pohodě, byly dost upnuté, aby držely. Akorát když jsem se odrazil ode zdi, tak mi spadly.

Teď jsem naostro. To je docela problém, protože se mi rozjíždí zip. Teď se mi to stalo na ulici.“ „Co?“ „Nějaká ženská se mi tam podívala, tak jsem se tam podíval taky a uviděl, že je rozepnutý.“

„Jaktožes zapomněl věci?“ „Dal jsem si je sušit a nechal je doma.“ „Jsi nemocný?“ Smrkám. „Jen nachcípaný.“ „Jak to?“ „Málo se oblíkám.“ Usměje se. Usměju se.

„Fejsbukový kontakt?“ Má na ruce napsané Martin Mejstřík. „To je člověk, který vedl demonstrace.“ „Proti Babišovi?“ „V roce osmdesát devět.“ „Aha.“ „Jdeme na jeho přednášku.“ „To tam máš, abys nezapomněla?“ „Abych si ho našla.“ „Abys mu mohla položit nějakou chytrou otázku?“ „Jen tak. Abych se o něm něco dozvěděla.“

V poslední době se cítím nahý. Mým pokryteckým rituálům dochází dech. Zbývají jen věci, které souvisejí se životem. Děsí mě to. Někde v nitru mě to těší. Ten někdo, kdo řeší, ztrácí moc. Uvolňují se ledy. Stoupá hladina.

Nevím, čím to je, nevím, jak to říct, nevím, jestli má smysl, to nějak říct. Nevím, jestli cokoli, co jsem dosud řekl, mělo nějaký smysl. Nevím, jestli to, co se pořád snažím říkat, má nějaký smysl. Autentická náctka.

Život mě jako užovka žábu vsakuje do tlamy a tráví v útrobách. Nemůžu ani fň. Jsem prach a v prach se obrátím. Jenom sloužím. Smrt-život-osvobození. Staromládenecký idealista.

Pořád ze mě někdo mluví. Kdy promluvím já? Nebo jsem němý? Uvidíme. Nebo jsem slepý? Měl jsem jít s ní. Ven. Podívat se. Venku je jiný svět.

Opájet se časem jako Proust, radí Kerouac. Stabilizovat, mobilizovat, psát, prát minulost. Už tu není, zvolila spaní. Teče ze mě sopel, hází mě to zpět do bezbranných let. Tlačit se z dutin a celý bolet. Rýma je spell.

Samota devastuje jako jaderná bomba. Její tlaková vlna se dá využít k odpalu. Musíš být ve správnou chvíli na správném místě. Co tě nezabije, to tě posílí. Svézt se hodně daleko, až na Zem. Svést ji, ty jo.

Chvilkama jsem to dělal. Naplno. Zapomínal jsem příští písmeno. Chtěla jít, vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Koukal jsem na ni, jak nic neříká. Koukal jsem na ni, jak něco říká. Něco jsem říkal a ona poslouchala. Bylo mi v ní dobře. Chtěl jsem v ní být víc. Věděl jsem, že to nejde uspěchat.

Jen pomalu, nic nedělat, jen sledovat. Pomalu a nejistě. Samo se to souká do sofistikovaných ponožek. To je vzácné. To je jediné. Všechno jiné je boží zoufalství na planetě Zemi. Devastace světla. Drony. Agony.

Zbývá jen život. Věci, co jsem řešil, není třeba řešit. Odpustit, opustit mrazivou tvrz jistoty. Na záda mi dýchá dál. Stud. Když se chlubím svobodou, křeč. Potřebuju nový kartáček.

V příští chvíli se nepohnu. Dívám se hadovi přímo do očí. Bohorovný, předsmrtný klid. Pomíjím, promíjím, mostím se do příštích chvil. Do piče. Být použitelný. Upotřebitelný.

Život zbavuje já. Sloužit životu je pud. Promýšlím dny. Týpek z povídky Týpci, kde jsem ho vylíčil jako rasistu, sedá k pianu a hraje píseň z filmu Všichni dobří rodáci Mým domovem je ztichlá putyka. Fakt se mě to dotýká.

Včera jsem v Tvaru četl o Werneru Schwabovi. Udusil se ve spánku. V pětatřiceti. Asi zvratky. Dělal divadlo.

Co se nedostane ven, jako by nebylo. Můžeš se klidně stavět na hlavu. Svět patří finančním predátorům a angažovaným hercům.

„Co čteš?“ ptám se holky, co sedí vedle. Ukáže mi knížku Síla vzdoru. „Máš na to světlo?“ „Jsem zvyklá číst potmě.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *