Hranice klece

Stávám se hodným člověkem. Proti své vůli. Čím dál častěji se přistihuju při nějaké činnosti, která není v můj prospěch. Někdy je přímo proti němu. Jindy je jenom zbytečná. Moje dobro bylo vždycky reverzně nezištné, jeho užitek čistě abstraktní. Třeba jsem lidem zvedal náladu bezelstným úsměvem. Věnoval jim pár chvil času, který mi nikdy nebyl drahocenný. Rád časem mrhám, v tom jsem velkorysý.

Jsem zbytečný člověk, zbytečnost přitom nesnáším. Člověk se často stává tím, co nesnáší. To se mi stává pořád. Tahle ironická síla mysli každou příliš silnou emoci nebo intenci obrátí do jejího opaku. Teď ještě moje řádky docela dávají smysl, ale pomalu už mě vdechuje propast. Otevírá se na pravé straně a já dostávám závrať. Je nenasytná, písmenko po písmenku mě vysává. Toužím psát nesmysly. Je to příjemné. Máloco příjemné dává smysl. Máloco smysluplné je příjemné. Smysluplné věci jsou jen normální. Příjemné věci jsou smyslné.

Se zbytečností je ten problém, že člověk nikdy neví, co se mu může v budoucnu hodit. Nemůže vědět, co je zbytečné. V poslední době se všude propaguje přítomnost, život v přítomnosti. Je to kec. Klec. Momentální potřeby jsou prchavé jako parfém. Vyhodil jsem fotky se svou bývalou, aby mě nerušily v přítomnosti. Teď bych si je moc rád prohlédl a na přítomnost se zvysoka vysral. Přítomnost je stín. Přítomnost je předpojatost podobně jako objektivita. Je to představa, paranoia. Předsudek. Já. K čertu s ní.

Venku se stmívá. Sedím v kavárně Archa. Zase jsem neodolal a schoval se do stínu přítomnosti. Nebylo, co dodat. Je důležité, co se teď děje? Je to všední kulisa. Moje NOW. Nikoho jiného tady přítomný okamžik nezajímá. Všichni jen přežívají. Já ho vidím, jak řve. Září v říji. Pulzuje. Protestuje proti primitivní stagnaci ducha soudobé společnosti. Demonstruje proti svému zapomenutí. Nedokážu mu říct ne. Altruistická literatura. Cítím zodpovědnost ke zdánlivým zbytečnostem, které natahují ruku po mojí pozornosti. Dávám jim šanci.

Vždycky jsem z vody lovil topící se hmyz. Miluju pavouky, které Bukowski obsedantně hubil. Interiér mojí hlavy hostí příkladnou mikrofaunu. Lidi se tváří, jako by mu uletěly včely. Včely dělají med. Když ho nemáte, nemáte co lidem mazat kolem huby. Já jsem medvěd. Putuju lesem. Nesu pochodeň vědomí. Jsem bezdomovec. Spím v listí a budím se s ptáky. Nikdy nejsem vidoucí víc, než při psaní. Přitom právě při něm všechno a všechny ignoruju. Je to asi zaměstnanost, co zostřuje smysly. Jakékoli soustředění. Jinak jsme zředění.

„Je tam něco o mně?“ ptá se servírka. Vyrušení z psaní považuju za velkou nevychovanost podobně jako probuzení ze spaní. V jedné kultuře za něj mají trest smrti. Psaní je spaní. Spaní následuje po pádu do bezprostředních myšlenek a vzpomínek. Zjistíme, co nás pálí nejvíc. Usnutí je vzplanutí na hranici odevzdanosti. Pak už je to o nás bez nás. Probuzení znamená nenávratnou ztrátu materiálu, který jsme extaticky hnětli mezi prsty. Jako když nám někdo zlomí klíční kost nebo srdce.

Když budíku neodpustíte, nikdy už znova neusnete. Musíte myslet racionálně. Musíte odpustit a smířit se a zapomenout na to, že musíte. Muset znamená nenávidět. Nenávist je rašeliniště. Čím víc kopete, tím víc se v něm koupete. Nenávist je hrozná věc, která vzniká z vyrušení. Někdy je to vyrušení nerudné, jindy jde jen o narušení naší utopie. To je třeba rozlišit.

Z toho mám docela fobii. Když člověk píše, tak snadno nenávidí. Mám strach ze strachu. Strach, že příští řádky budou smazány žoviálním kolemjdoucím. Pocit, že na příštích řádcích stojí budoucnost světa. Moje protekce je nezachrání, spíš naopak. Lover ztrácí holku, na kterou žárlí. Strach není láska. Prohra není výhra. Zahlédl jsem teď hranice svojí klece.

Je třeba nějaké řádky mít, ale ne si je syslit. Psát a spát a opakovat. Pak projde kolem nějaká holka. To je dobrý motor pro někoho bez vůle. Nemám vůli, moje tendence si se mnou hrajou. Hou hou, houpy hou. Monzun, sucho, fén. Milovník bez vůle to má těžké. Poletuje jako motýl. Otočí se za každou sukní. Někdy se za ní vydá. Vydá jí svůj život všanc. Sváže s ní svůj osud, i když ví, že si jen krátí dlouhou chvíli. Ta chvíle se nakonec zase prodlouží, ať už s ní nebo bez. Pokud kolem ní postaví mýtus, může se prodloužit na nekonečno. Tohle já neumím kontrolovat. Nic moc nekontroluju. Jen něco.

Vedle mě švitoří dvě slečny. Švitořily, dokud se jich servírka nepřišla zeptat, jestli si něco nedají, ony neřekly ne a nezaplatily. To je rozhodilo a teď hrozně nahlas řeší letenky. Hrozně se těší a googlují počasí v cizích zemích. Athény, Ibiza, Izrael, Maroko. Nejhezčí počasí od května do září. Studentky výšky plní potence své role. Výlety, úlety, přednášky, zkoušky. Nedají mi ani pohled. V univerzitní knihovně jsou vždycky posrané hajzly. Stejně bych se do nich zamiloval. Chtělo by to Boha. Někde tu je. Cítím ho. Kafe.

Jsou v sociální bublině. Já mám co říkat se svým papírem, se svým sebou. Seru se. Kloužu perem po papíře jako prsty po peru. NOW. V pohroužení sabotuju plán. Mám tu vše. Kloužu po povrchu, nesmí to být moc intimní, jen inspirované. Nesmí to být moc blízko. Musí to být hranice. Chodím kolem horké kaše. Trochu šťastný, trochu v kaši. Už jsem měl skončit. Hrbím se nad tím a piští mi v uších. Psaní se jeví jako zhodnocení času, ale pak se zvrhne do opaku. Z komunikace do izolace. Pointa je, že nemůžu přestat.

Na začátku to celkem dávalo smysl. Jsem hodný a nechci být. Ale co k tomu dodat? Třeba nic. Všechno je zbytečné, bezpečné a zavrženíhodné. Dej tam cestujeme levně kom. Trudnomyslný jazzík. Když ti někdo chválí vzhled, tak řekneš děkuju, i když víš, že to nejsi ty, ale kdo jsi, to nevíš. Tak řekneš děkuju. Je to taková tichá dohoda lidí, že budou dělat, že jsou tohle maso a voda a kdo ví co ještě. Každý vytváří poptávku, každý vytváří přetvářku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *