Oslování

Taková blbost, oslovit dívku. Lovit dívku. Od slova love. Seznámit se a zpřítomnit skrz novou neznámou je fajn jak cigáro. Hlubší povídání, intelektuální flirt je psychedelie/psychoanalýza. Všestranné sblížení, to už je tvrdý opiát s rizikem rychlého vzniku závislosti

Seděla na gauči ve foyer nákupního centra. Dvakrát jsem prošel kolem. Poprvé jsem se usmíval. Nebylo to kvůli ní, jen jsem si zrovna na něco vzpomněl. Podruhé se usmála ona. Potřetí jsem se blížil s jistotou brzkého blízkého setkání druhého druhu, ale rybník mi vypálil jeden krazič, který vždycky sedí na lavičce v parku a angažovaně se pohihňává.

Zvedla se a šla. Myslel jsem, že půjde čekat na zastávku a bude zase snadno zacílitelná, ale šla až na nádraží. Telefonovala. Na nádru si sedla a pořád telefonovala a já stál opodál a přemýšlel, jak dál a nakonec sledoval, jak přijíždí autobus, všichni nastupují a autobus odjíždí.

Prohrál jsem a nocí šel sám. Bylo to tak blízko. Blízko jako daleko. Efemérní záležitost. Člověk nesmí propásnout ten pravý moment. Nebo možná může, ale musí se pak vzmužit. Pak už to musí fakt chtít.

Měl jsem tisíc možností ji oslovit, ale nechám se snadno odradit. Jako by všechno záviselo na spoustě nuancí. Mnohé je přitom dáno předem. V přírodě rozhoduje samice, a tak stačí vymyslet nějakou ne úplně dementní otvírací hlášku. To je někdy neřešitelný problém. „Ahoj, dáš mi svoje číslo? Já sbírám čísla a tvoje ještě nemám.“

Holky v drtivé většině poskytnou probuzení z noční můry. Ony oslovovat nemůžou, je to na chlapech a ve zdejších luzích a hájích se to vůbec nedělá, takže když se do toho dám, cítím přímo sváteční atmosféru. V zemích nebo místech, kde je seznamování běžnou rutinou, se neseznamuju. Sám to taky dělám jen někdy.

Připravit si podmínky, mít po ruce východ. Vyhrát může jen ten, kdo se smíří s prohrou. Už překonání vlastní paniky je vítězstvím. Někdy je prohra výhrou. Jindy vyhraješ, ale býval bys radši prohrál, protože to byl danajský dar. Někdy prohraješ a radši bys vzal to oslovení zpátky, protože na ni teď nemůžeš zapomenout. A oslovuješ ji pořád znova jak osel. Bez té kůže na trhu by to nebylo ono.

Poskládat si to v hlavě, aby to dávalo smysl. Vžít se do role. Ne, že bych to jenom hrál, ale hraní k tomu patří. Autentická hra na jednotu. Přece jenom jde o tělo. Něco po tom člověku chcete a chcete po něm, aby vám to dal dobrovolně. Takže vlastně okouzlujete sami sebou, svým tělem. Které samozřejmě není jen tělem, ale i vědomím. Hezky o tom píše Jean-Paul Sartre v Bytí a nicotě.

Ve výsledku je kolem spousta zainteresovaných dívek a já úplně osamělý, protože nezapadly do žádného příběhu. Někdo k tomu potřebuje lásku, já příběh. Jinak jsou to jen kamarádky nebo kompars. Já jsem jako lovná k ničemu, potřebuju pořádnou detektivní prácičku. Je to droga, čmuchám jako doga. Jasně, že bych rád měl holku. Ale to chce něco víc než jen příběh. Chce to mýtus. A mýtus je jenom mýtus.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *