Odpojení

Vzniká dojem, že všichni všechno vědí. Myslím o tobě. Myslím o mně. Potutelně vědí, líp než ty, co máš dělat. Shovívavě se usmívají, když to neděláš. Nedokážeš je poslechnout a schováváš se do činností. Oni tam jsou s tebou a participují, ale vědí, že máš být dávno někde jinde a jen tu lelkuješ. Víte to oba. Oni i ty.

Oni, to jsou jiná vědomí, která ti poskytují náhled. Ne ve smyslu poznání, ale právě pouhopouhého vědomí. Vědět se používá v souvislosti s poznáním, ale to slovo vlastně souvisí spíš s vědomím. Rozdíl mezi poznáním a vědomím je, že vědomí nepotřebuje slova. Podobný je rozdíl mezi rozumem a intuicí.

Vědomí je němé. Jeho hlas je slyšet jen v samotném vědomí, bez tunelu smyslů. Mluví k jiným vědomím, ale i k sobě samému. Každé vědomí má rovinu bytí pro sebe a bytí pro druhé. Zprostředkovává se samo sobě a až skrz sebe jiným.

Vědomí komunikuje nehmotně, na bázi teleportu. Jako když na vás někdo přenese svou náladu nebo záludnou pochybu. Není pro to slovo, skrýš, až později pochopíš. Musíš tomu dát čas. První dojem z kapsy vyhání. Poznání je chameleón. Mění barvy a odstíny. Jak se na to díváš, je to znova a znova jinak. Pravda je jediné, co máš, ale ztrácíš ji a zase získáváš.

Dostal jsem jedničku dvakrát podtrženou úplně bez chyby. Najednou říkáš věci, které neříkáš ty. Jen podléháš jejich říkání. Vnitřněs je převzal, protože nebylo po ruce nic lepšího, nebo ani nevíš jak. Teď stojíš přesvědčený za něčím, co se ti protiví. Protivítr tě vyčerpává. Potřeba něco říkat, něco dělat. Být nahý a sázet život.

Je v tobě i něco, co nic říkat nepotřebuje, slovy šetří, slov se nebojí, ani lidí. Je v tobě něco, co promíjí, nesrovnává se, nezabíjí pohledem. Když se směju, znamená to, že jsem v pohodě? A když brečím, že strádám?

Člověk si vždycky něco říká pro sebe a něco pro druhé. Nádoby jsou to spojité asi jako Kleinova láhev. Nesmíš se moc snažit o jejich koherenci. Nacházíš se v divné situaci – v existenci. Jeden naříká, druhý opravuje. Hmota se dívá na hmotu a pokouší se cítit jednotu. Když si to říkáš pro sebe, tak to zůstává v mozku. Když pro druhé, tak to musí urazit dlouho cestu. Až na konec vesmíru.

Dobrý den, já jsem ten z InZlinu. Nečtete inZlin? Dobře, tak pokračujte. Není to dobré si uvědomit, že jsi na nějaké planetě ve vesmíru? Slunko, mraky, vítr, déšť. Atmosféra. Není to dobré samo o sobě bez dalších důvodů a vývodů?

Spontaneita je možná jen s přípravou. Skok, ale až potom, co sis uvázal lano. Myslím bungee jumping. Příprava je vytvořit si podmínky. Svatební prstýnky. Pak do toho polovědomě spadnout. Jez do polosyta, pij do polopsycha.

Stereotyp je strach z vlastní spontaneity. Příprava na spontaneitu je symbolický stereotyp. Ne pouhý rituál. Racionální rituál. Jinak to dopadne velkým hovnem. Hranice musí být. Písmo je hranice.

Když se na to vysereš, tak se scelíš. Z lesa do kina. Přestalo foukat. Čilý fén přišel o zuby. Vždycky zarostu do strachu. Nemůžeš cítit jednotu, když ulpíváš na jednotlivostech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *