Všemír

Chtěl jsem jít do kina, ale nešel. Ne do sálu, zůstal jsem ve foyer a sledoval trailery, které běžely na plazmě. Díval jsem se na všechno kolem včetně takové moc hezké uvaděčky, díky které jsem se tam už několikrát pořádně zasekl. Zasekl jsem se i teď, ztratil jsem pojem o svých předešlých vizích. Nechal jsem všechno plavat, všechno bylo jedno. Neplánovaný rozpad konceptu většinou provází existenciální úzkost.

Úzkost tu byla, ale i klid. Člověk nikdy nedělá jen to, co dělá, nebo spíš dělal. Dělá zároveň i něco dalšího, co bezprostředně vyvstává, pro co plán je pouhým rámcem. Člověk prostě začne hrozně dobře vnímat, co se kolem něj děje, když se včas přestane trýznit různými myšlenkami na to, co měl a nemá, a jestli ztrácí čas. Už jsem kvůli ní ztratil milión dolarů svého času.

Už se mi tam těch uvaděček líbilo víc, ale nikdy jsem do žádné nešel, protože je tam vždycky šrumec a ona nikdy není sama. Tahle mě častovala indiferentními pohledy. To byl důvod, proč jsem ji chtěl znát, kromě toho, že byla cizí a povědomá zároveň. Většinou jsou milé a usmívají se, ale to mají v popisu práce. Tahle byla naturální jako Zola.

A odzbrojující. Taky jsem se cítil odzbrojující, byl to jeden ze vzácných případů přenosu. Měl jsem na sobě poprvé novou koženkovou bundu pilota, i když na ní stálo místo aircraft aricraft. Třikrát už jsem vyšel ven před kino, ale vždycky se zase vrátil do jámy lvové. Nechtěl jsem, aby se to zase rozplizlo v nevědomí. Dával jsem si nulové šance. Zeptal jsem se jí, jestli by nešla na čaj.

Asi prý ne, nemá čas. Nevypadala překvapeně. Byla tam spousta věcí, které mi navzdory verbálnímu odmítnutí nahrávaly a bylo to všechno snad lepší, než kdyby čas měla. Já jsem ho měl na rozdávání a dál s ní konverzoval, úplně jsem si v tom liboval. Zrovna jsem si dal cigáro s instantním výplavem endogenních opiátů. Stál jsem tam jako primát a prožíval archaickou flow mezi mužem a ženou.

Řečištěm se mi ženou všechny myšlenky světa. Vize je sjetá, ale přichází nová, dosud nemyšlená. Vyptávám se a dozvídám se. Věci. Hlavně podprahově. Dávám jí vědět nehmotné informace, že to nevzdávám ani netlačím na pilu. To je princip vesmíru. Jsem tady a teď stejně jako ona. Ženy mnohem míň myslí kolem a kolem. Neloučí se se mnou sbohem, ale zatím. Zítra dávají nového Allena.

Jdu ven úplně zenergetizovaný za kámošema, kteří na podchod promítají německé básně. Mám nějakou dát, dám Celebration of the Lizzard. Jsem ještěrčí král. Poprvé střízlivý, úplně jako opilý. Stačí se nebát být egem, legem dílů, které souvisí, jenom když jim dáš smysl. Svět dává smysl, jenom když ho dáš, neskládáš ze streamu představ. Tommorow we enter the town of my birth, I want to be ready.

Je důležité zapomínat, ale důležité je i to, co se zapomenout nedá. Nesmíš dělat, jen abys měl co dělat. Nejde být věrohodný bez toho, abys to jen dělal. Tvoje výpočty jsou jen přibližné, nemůžeš pochopit čaj. Teda čas. Vesmír se sbližuje. Nic si nemysli.

Takhle jsem se tam potácel, poztrácel vize a dostal stav. Smál jsem se sám a malý a opuštěný mezi všemi. Adept na vykoupení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *