Ad Astra

Doufám, že to nebude jako First man, říkám si, když na to jdu. A lup ho, je to jak přes kopírák. Zdepkovaný hrdina a zdlouhavé záběry vesmírně leteckého provozu. Nová Pittovina je kýčovitá přeslazenost z mrazivého vesmíru, 123 minut všeho, co jsem nechtěl, aby to bylo. Kosmonaut není nadčlověk, ale zranitelný, obyčejný muž s mindrákem, který ho bičuje i vybičovává, takže se pro své trauma nezabývá malichernými emocemi a jeho tep je stabilní jako německá ekonomika. Sci-fi tu není akčňák, ale arťák.

K návštěvě mě nabrnkal nadpozemsky vyklidněný Cliff Booth z Tenkrát v Hollywoodu. V Ad Astra čtyřiapadestátiletý Brad Pitt těží z opačného rejstříku. Neustále o sobě pochybuje a je opuštěný jako kůl v plotě nebo štěně v koši. Jako by byl opuštěný i režisérem, jako by vůbec nevěděl jak a co hrát. Je prostě úplně vyjukaný, ale geniálně.

Ve filmu je všechno říkáno úplně na rovinu. Každá metafora je hned vysvětlena. Divák je dočista zproštěný potřeby nad něčím dumat i benefitu nechat si něco dojít až s odstupem. Simultánní překlad všech jinotajů je příjemný, upřímný, zároveň ale zabíjí všechno kouzlo.

„Brad Pitt putuje na vnější okraj sluneční soustavy, aby zastavil hrozbu pro veškerý život na Zemi. Objevuje zde tajemství, která zpochybňují povahu lidské existence a naše místo ve vesmíru,“ píše se v anotaci. My se z těch tajemství ale nic nedozvíme, Brad tam akorát sbalí flešku z vesmírné stanice, kterou pak vyhodí do povětří a tlakovou vlnu použije jako odpal zpátky k zemi.

Podle anotace filmu jsem čekal, že Brad doputuje až na okraj Sluneční soustavy, kde něco zjistí. Čekal jsem něco existenciálního, Nirvánu, spletitou racionalitu na způsob Dana Browna nebo aspoň epickou smrt v temné či světlé prázdnotě. Poslední planetou Sluneční soustavy je Pluto. Někteří astronomové mu sice status planety pro jeho malou velikost odpírají, ale takhle to známe ze školy. Brad to dá jen k Neptunu, kde splní svůj úkol.

Myslel jsem, že pak poletí dál a ukáže nám konec našeho planetárního systému. Že ho film nějak znázorní a filozoficky zarámuje. Myslel jsem, že tlaková vlna ho omylem odpálí na druhou stranu od Země, ale nestane se a Bradovi se splní jeho povzdech: „Nemůžu se dočkat konce své osamělosti.“ Ve finále si s úsměvem míchá kafe v kavárně, zatímco bývalka stepuje za oknem.

Hraje ji asi ne náhodou Liv Tylerová, která už v Armageddonu čekala na Bena Afflecka, kde se ještě hrdinové strachovali o své životy asi jako o zuby. K Ad Astra bohužel Aerosmith titulní píseň nenahráli. Na Liviné tváři vidíme, kolik vody už od Armageddonu uběhlo, což snímku jen přidává depresivní ladění. I Brad už je zvrásněný jak americký jihozápad, o alkáči Affleckovi nemluvě.

K Neptunu Pitt startoval z Marsu. Mars je tradičně symbolem mužské a Neptun ženské agrese. To mi došlo teď, ve filmu to výslovně řečeno není. Možná jde o metaforu na roli muže v novodobé společnosti pro fajnšmekry. Od Neptunu k zemi lítají ničivé elektromagnetické výboje, v titulkách s velkým Výboje. Na Marsu je poslední, protože podzemní, funčkní rádiová stanice, odkud má Brad poslat vzkaz svému otci.

Ten byl velitelem výzkumné mise Lima (hlavní město Peru a světová metropole kokainu), která pátrala po mimozemském životě. Ztroskotala právě na oběžné dráze Neptunu před třiceti lety. Američané otce podezírají, že Výboje vysílá on. Bradův otec je hrdina americké historie, ale vychází najevo, že krvavě potlačil vzpouru, když jeho posádka naléhavě zatoužila vrátit se domů. To je jediný unikátní objev z dalekého vesmíru, který film přináší – radikální homesicknesss.

Na Mars Pitt letěl z Měsíce a na Měsíc ze Země normálním charterem. Tady je jeden ze dvou rozdílů od First mana. Zatímco Ryan Gosling byl na Měsíci první, Brada už tam čeká polis a dokonce válečná zóna. Divák je svědkem opravdové měsíční automobilové honičky. Druhý je, že Gosling řeší ztracenou dceru, zatímco Pitt otce. Letiště na Měsíci je stejné jako kterékoli jiné, plné reklam. Brad, který do děje vstupuje přemýšlením nahlas, poznamenává, že sami před sebou do vesmíru stejně neunikneme a že jsme požírači nových světů.

Na Marsu sabotuje oficiózní sdělení, které má svému otci přečíst. Přejde do osobního tónu a vzpomíná, jak se spolu dívali na černobílé filmy. Kvůli tomu ho vyloučí z mise, která má k Neptunu letět a strčí ho do relaxační místnosti, kde se na stěny promítají květiny a mořské vlny. Poprvé v životě mu tam stoupne tep nad osmdesát. Navštíví ho tam dcera lidí z posádky, kteří letěli v Limě s jeho otcem. Ten je zavraždil tím, že jejich oddělení v lodi oddělil od vzduchu a tlaku a tak, takže jim praskla hlava podobně jako opici, kterou takhle ošetřil Brad, když ho cestou na Mars napadla v norské lodi, která vysílala mayday.

Brad se díky dceři dostane na loď směřující k Neptunu, kde ho neočekávají. Přes jeho ujišťování, že nepřichází ve zlém a že ho budou potřebovat, dostane posádka instrukce, aby narušitele zneškodnila. Brad se brání jen symbolicky, přesto celá asi pětičlenná posádka shodou náhod přijde o život, což Brad reportuje. Přidává ujištění, že na Neptunu hodlá zneškodnit Limu, ale radši se odpojuje od vysílačky.

Na Limě najde otce, který tam už třicet let žije sám, ale tvrdí, že se mu ani jednou nezastesklo po zemi. Je velice chladný, podobně jako Brad, který není schopný se otevřít někomu jinému a milovat ho, jak nám sám sdělí v jednom ze svých rozebírání psychického stavu, což je rutina při psychotestech. Otcův stav samozřejmě může být způsobený devastační samotou, a když se rozhodne radši navěky rotovat kolem Neptunu, místo aby se vrátil na Zemi, možná je to z pocitů viny, že zabil tu posádku.

Brad to obrečí a ptá se, proč pokračovat dál. Dokonale ztvárnil novodobé pojetí hrdiny. Ten je přesný jako hodinky, ale zároveň zranitelný jako dítě. I James Bond tyto kontury ve svých posledních dílech nenápadně chytá. Brad roli dítěte přímo hraje, zhrzeného synátora. Otec místo aby se o něj staral, hledal život ve vzdálenému vesmíru.

Brad ho tam vyčmuchá a řekne mu: „Nikdo tu není, máme jen jeden druhého.“ Otec to ale stejně nevezme a radši si vezme život. Bradovi cynicky oznámí, že pro něj nic neznamená, že mu šlo jen o jeho práci. Brad uroní pár slz a statečně kontruje: „Stejně tě miluju.“ A to ho vyléčí, protože dole na zemi, když mluví o svém psychickém stavu, tak s lehkým úsměvem říká, že se chystá žít a milovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *