Shluky pýchavek

Hmota postrádá fakta. Díky bohu za ten trest. Bolest otvírá vidění. Pořád mě topí přílišný nadhled. Všechno navazuje na minulé osoby. Všude mě rozptylují životy. Bráním se, a pak škemrám. Všichni kolem jsou dokonalí. Jsem chybějící díl, ale ztracený. Oni se udiveně dívají, proč se nepřipojím. Ale nezeptají se.

Sladká bolest. Všechno příliš vyplývá z osobní zkušenosti a málo z té boží. Čaj za třicet je hned pryč.  Přichází to potichu jako stařec, který se nemůže vymáčknout. Realita je tvrdá, ale žitá. Není se čeho bát. Takový je teď pocit. Pocit, že kdyby něco, tak tě někdo zastaví. Ve skutečnosti tě nikdo nevidí. Moje slepota. Pocit jako vichr, který cuchá nervy. Myslíš, že je to láska? Láska je sbírání důkazů pro tvůj záměr. Pseudohalucinace jako Bůh.

Jako pohled. Všichni kolem už nejsou žádní všichni. Někteří jsou zranění, na šikmé ploše, jiní zachránění, spasení, jako by se už nemuseli skrývat, obnažení, šílení. Někteří žijí beze strachu, bez srovnání. Na ty je radost se podívat, radost jimi být. Radost zakletá, ale věčně osvoboditelná. A tak může zůstat zakletá. Baží po osvobození a ty ji slyšíš. Cikády v uších. Jsou tam, i když ty na zahradě umlknou.

Psaní je osvobozování myšlenek. Osvobození je zastavení v čase bez dalšího osočování. Bolest je bytí bez jistoty. Ale stejně zazvoní zvonec toho, na co jsme podvědomě čekali. Nebyli jsme zcela prostí přání. Ne, to fakt ne. Až pak to fakt bolí, až když to není bolest, ale jen vzpomínka na ni, její promarnění. Do prdele s básněmi. Zabásnutí v básních. Potřebujeme značky. Jistotu a důvěru. Všechno blahosklonné je zbytečné. Všechno je to pravda. To, co si myslíš.  Věř tomu.

Zamiloval jsem se do ní. V permanentním ohrožení jejími meandry. V očekávání. V touze říkat pravdu, říkat všechno. Tu pravdu, která může být lží nebo prdem. Nikdy nevíš, dokud ji neřekneš. Nesmíš mi věřit. Ani já tobě. To je základ. Láska je jen blízkost a pohrdání. Pravda není nic, dokud ji neřekneš, neudáš, nepokradeš, nezabiješ, neuctíš. Miluju tě. Největší lež ze všech.

Kopce přecházejí v údolí a odevzdanost. Bože, bez lásky jsi už jen ty, nejzazší možnost. Láska hoří na kopci jasným plamenem. Celé planety hoří v absolutním hříchu. Celá polovina vesmíru promrhala lásku. Trest je jen další láska. Vleklý soud s pravdou. Soudek prachu s pravdou. Největší slast je být vedle jak ta jedle. „Mám z toho setkání zvláštní pocit, uvidíme.“ „Jsem slepý.“ „Jak to myslíš?“ „Že mě z té rušné ulice budeš muset odvést.“ „Aha, co se stalo?“ „Nic, jen tak melu.“ „Myslím, že nějaks to určitě myslel.“ „Myslím, že víš, jak jsem to myslel.“ „Máš očekávání?“

Stál jsem tam a toužil, aby se z toho davu vysemenila a čtyřicet pět minut procházel banánovky s knížkama na Spálené 53. Byly tam opravdové klenoty, Heller, Mailer (já jsem Aachler) za deset korun, ale nic jsem nevzal a v domnění, že nic nepotřebuju odešel na piazzetu Národního divadla, tak nějak se tomu teď říká, a bezcílně tam postával, jestli se dá bezcílně postávat, a chytal chladný vítr za krk a pohledy lidí, proti kterým se nejde bránit stejně jako proti reklamním sdělením, které najednou zněly relevantně, jako by byly myšleny vážně. Celý svět je hrozně vážný. Jediné, co není vážný, jsou tvoje vlastní myšlenky.

Byl jsem na tebe naštvaný (najednou jsi tady), dokud jsem si neuvědomil, že nejsem naštvaný na tebe, ale na někoho úplně jiného, a už jsem na tebe nebyl naštvaný. Prošel jsem všemi fázemi odmítnutí. Pláč, smíření, přijetí, mačkání, sátí inspirace do vnitřní petřínské magické jeskyně budoucnosti. Když jsem šel po Mostě Legií, už jsem byl zase normální, použitelný, perspektivní pro použití v příštím tisíciletí. Když jsem v Dobré trafice popíjel yunan, už jsem se zase bahnil ve zhoubném nadhledu.

Mám rád kundu a kozy a ty je máš krásné, ale ty je máš taky ráda a já žádné nemám. Tady by to mělo skončit. Máš krásné myšlenky, manýry, úsměvy, nevědomé obličeje dítěte. Myslíš, že mě to bolí, protože tebe to možná někdy bolelo, ale mě v poslední době jedna velká bolest právě přechází, jedna velká láska se usadila v bezpečné škatulce a ta všeobecná láska se mi vrátila, vrátila se mi dál a tys o ni zavadila a já bych ji asi zase rád dal, přitom není nic hezčího, než s ní jen tak žonglovat a čekat, co udělá a jasně, ona chce být dána.

Kdybych tě nemiloval, tak tě nenávidím, napíšu ti a ty to budeš brát vážně, ale ber to lehce. Snad si to můžu užít, nebo mi závidíš? Divné, že to vůbec řeším. To proto, že mezi náma něco je. „Mezi náma něco je“ je klišé a klišé je cesta do pekel, ale my už v pekle vlastně jsme. Já určitě. V paradoxním vesmíru, lochu toho, co je zjevné, co exhibuje. Co je hlubší, objevujeme, vnímáme, cítíme, ale zase zapomínáme. Vždycky znova nás pohltí stejný povrch. Zkouším se prokopat ven. Je tady v Trafice kluk tak šestnáctiletý a baví se s americkou lektorkou angličtiny. Prýští z něj nezapojenost do kolektivní viny, jak nechápe, nemusí, protože ještě vnímá na jiné bázi. Tahle původnost je krásné balení pro ženství a ty si ho navíc uvědomuješ a umíš ho ztvárnit. Je kurevsky sexy, to tvé sebevědomí. Musí být snad hrané, nutí mě se na tebe okamžitě obrátit, ale přicházíš sama ty, žes četla můj článek o slamu a že se ti líbil, až paks začala dělat to, co tam kritizuju. Pevné texty. Seznámili jsme se na slamu, prvně jsme se viděli na slamu. Hned jsem z tebe cítil ten hejt, čistý, uchopený, jako bys tu energii ve mně uměla osvobodit, odklít, odstigmatizovat. Tvoje pevnost se mi líbila, jsi jedna z těch, které můžou dělat establishment. Alfa samice.

Mimo slam mě pak vykolejila tvoje milost, usměrněnost, pro kterou jsem se s tebou rozhodl strávit/ztvárnit noc, překonal strach, že mě budeš štvát a tys mě pak fakt neštvala, což byl zázrak, zvláštní jev. Možná to není láska, jen absence štvaní. Ticho, rozhostění se. Chtěl jsem tě pohostit v posteli, přiměl tě sundat si kalhoty, zůstaly ti jen kalhotky. Musela ses znásilnit, tvoje oblíbené slovo, chtěla ses zavděčit za spaní. Není ale moje vina, že se chceš psaním zavděčit publiku. Dostat dobré body. Tvoje body bylo teplé, měkké, nejpříjemnější, co jsem v poslední době zažil. Tulil jsem se k tobě a hladil tě a tys mě taky hladila, tos ještě byla opilá. Druhý dnes už ses jen nechala. Seděli jsme na slunci a meditovali u čaje. Tvůj byl s medem, jinak bylo všechno jedno, úplné sjednocení. Úplné ne, něco tomu chybělo, ale ne v tu chvíli. Bylas tak nádherná, bezpečná a tvůj hlas jako by měl původ ve mně. Bylas moje.

Tvoje básně jsou lepší než moje, jsi objekt ke zkoumání, ale nemůžu, protože jsem muž. Neal se s Allenem vyspal ze soucitu, ale tvůj soucit je hejt. To je v pořádku, věřím ti, vysvobozuje mě to ze mě, z mojí povrchnosti. Dostávám reálnou barvu. Nikdy nevíme, co to je, co vlastně milujeme nebo na co máme vztek, určitě to nejde redukovat na člověka. Je to taky to všechno mezi, je to mnohost. Bože, je to marnost. Nic z toho, co jsem napsal, není pravda. Zase jen marná, mravokárná chvilka, aby zřetelněji vystoupila konstelace věcí. Včera jsem celý den studoval krišňáckou knihu Život pochází ze života. Je tam, že Bůh je osoba. Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství. Pro všechno, co si dokážeme představit je nějaký Bůh nebo Bůžek, ale On je vrchol. Najednou člověk není sám a to je to, co člověk zahazuje, když se trápí pro platonickou lásku, a je to to, co vlastně ztrácí, když se ta láska naplní, takže ve všem, co dělám, je laxnost, že je to jedno, v podstatě jen glosuju a to mě drží na svobodě. „Drží na svobodě“ je ale oxymóron. Jsem sběratel oxymóronů. Jsi cenný přírůstek.

Motivací je strach, meditací prach. Bože, pomoz mi z osidel zbytečnosti, dej mi nazřít povahu normálnosti, ven z maligní morálnosti. Dej mi sílu interpretovat, nastolit zvrat, zlom, setkání, zapomenout na sklady ega. Pán mě žádá o židli a já mu ji dávám. Jako by proběhla výměna něčeho úplně jiného. Energie. Ještě víc, než tě miluju, si myslím, že bys ty měla milovat mě. Zní to divně. Vlastně po tobě chci, abys přistoupila na mou hru, nebo abys se mnou hrála hru, abychom spolu hráli divadlo, byli divní na veřejnosti. Přitom slamu vyčítám právě jeho divadelnost. Musím ven z vlastních lží, hýbat se, chodit a čekat, až na mě někde sedne ta opravdová svoboda.

Na slamu píšu rýport. Lidi se smějou převážně rýmům. Moc nevím, co tu dělám, asi potřebuju úplně jiný druh energie, než je umění slamu. Jen jim závidím a představuju si, co by kdyby, kdybych vystoupil, a jak je hustý Dibi. Dibi nezávidí, směje se, nenuceně hladí po líčku Aničku, mluvčí Fridays For Future (Fuck Fuck Fire), která by se radši jmenovala Helga. Dibi už  je free od mocné Adeladly. Helga je příjemně chladivá, omlouvá se, že zrovna byla venku. Hrabal v horku víří hřejivou vlnu. Není to ta pravá duchovní strava. Rýmy jsou jako plot, bludný kruh. Kokot bloudí, nikde nikdo, kdo tě vysvobodí trochou uvolněné rozjívenosti. Rasismus. „Řekni, kde ty kytky jsou,“ ptá se Konečný ve svém nekonečném slamu o kámošovi z mládí, který nenávidí přistěhovalce.

V osidlech času bez kompasu zlomený v pasu bloudím po nejprestižnějším slamu v Rock café. Není tu žádná alternativa, jen rutina vyhořelých tváří. Nadávají na Babiše, který tiše píše historii stejně jako se o to snaží oni. „Je to takový trend,“ říkám Tukanovi, „takový Trump.“ Záměr se změnil ve vězení. Moc beat, moc frenetický blud. Nevíš, kam to vede. Tukan to solí, jako když se srdce splaší na dostihu stih. Šílený opakuješ pořád stejnou chybu. Rým, rybu do betonu.

Dibi říká text pro zítřejší klimatickou demošku. Helga na ni píše projev, kde se pořád opakuje slovo „voličům“. Voličům teče do bot, ale ve studni nemají vodu. To jsem vymyslel. Líbí se jí to, zítra to řekne. V rozsáhlé reportáži na iDNES.cz má na tváři namalovanou zeměkouli a v ruce transparent „Máte plán? A mohla bych ho vidět?“ Rasismus, klima. Jak z toho ven? Jasný apel na lásku, ale dá se na lásku apelovat? Sám uprostřed televizních hlasů nadržených na vysílání. Kozatá buchta v černých šatech jde na hajzl, pohřeb touhy.  Rakev, ze které je třeba ven, ale já pořád nevím, kdo jsem. Slamer zabitý básníkem, rýmem. Anatol jak zombie bez výrazu, použitá zauzlovaná guma. Boduje, baví, slaví úspěch. Němec jak plamen svíčky, politicky korektně se obouvá do Hitlera, hoří a pálí slova jako mouchy. Dělá si legraci z nácků, ale nic, na co by se dalo navázat. Nic, co by nazvalo to, co se tady děje. Zbytečný večer. Samota jak na nádraží.

Dibi vypadá dobře, jen si stěžuje na zítřejší vstávání, že už teď je opilý. Bob psal na fesjbuku, že je beatnik, ale myslím, že akorát nechtěl být za hejtra, když mu Švéd nadhodil, že u posledního Dibiho slamu měl pocit přítomnosti básníka. Ječivý aplaus, neukojená láska, zásek. Marně vybírám příští pohnutky, hloub do sebe.  Pauza, tváře, živí lidé, litanie zmlkla. Čas se zase rozlil. Napsal jsem ti báseň, tak běž do prdele i s celým slamem, který mi zlomil srdce, protože pro mě nikdy nic neznamenal. Dechberoucí, nikam nevedoucí monology místo jediného upřímného dialogu. Ega prahnoucí po realizaci, pohledy nikam nepatřící u mě vystřídaly kalebné sensace, meditace na teplou hmotu, spojení v tlukotu hudby, kdy nic a nikdo neodešel sám, jen abych se udržel na živu.

O tobě mluvím v jurodivém soužení. Jurodivém? Už bych asi měl skončit. Možná máš klíč ven z litanie, z relativních hodnot, hrot, který páře šev zla. Minulost i budoucnost je tvá. To za to nestojí? Vem tě čert, pojedu na chatu sám. Pojedu tam. Fakt strašná touha po těle, po konci. Hrabal se skopnutým prstem čte básně ze své knihy, kterou mi dal za recku, protože mu jediná zbyla, jinak všechny prodal po dvou kilech za jednu, což je hodně dobrá cena, pro něj, jako by to byl bůhvíjaký experiment. Taky mám rád dobrá řešení, elegantní řešení. Slam je ztráta času podobně jako chlast. Jako psaní. Co to kurva je, být hodný?

Napřed jsem se pokoušel o diskusi, ale brzy pochopil, že to bude spíš přednáška, tak jsem se ztlumil na poslech a přizvukování. Četl jsem zrovna Reportéra, Kmentův článek o vztahu Babiše se Zemanem, a docela mě to bavilo, ale on měl taky zajímavé informace. Říkal, že má u STB takhle tlustý spis. Lítal do Alžírska a dalších zemí. Vždycky jim musel sepsat krátkou zprávu. V KSČ nebyl. Teď to nikoho nezajímá, ale kdyby šel do politiky, spis by vytáhli. Spolupráce s STB ještě neznamená, že Babiš udával.

Každý den diskutuje na Novinkách mimo jiné o politice, ale je nad ní. Napsal knížku o původu hmoty. Nenabízí žádnou existenciální jistotu. Vědomí je osm centimetrů za očima, přímo v centru hlavy. Jeho syn v jednotkách UN spolu s ostatními příslušníky nahnal u Srebrenice domorodé rodiny, které vyhnaly srbské tanky z domovů a u UN hledaly útočiště, přímo Srbům do chřtánu. Nechali je u sebe jen jednu noc, pak je vyhnali z toho důvodu, že pro ně neměli jídlo a mohli střílet jen v sebeobraně.

Před jejich zraky Srbové hned začali oddělovat muže od jejich rodin. Jeho syn viděl srdceryvné scény známé od svědků z koncentračních táborů. Povraždili sedm tisíc mužů a chlapců a dalších osmdesát tisíc stálo ve frontě. Kvůli tomu prý Američani začali bombardovat Sarajevo. Byl to jediný způsob, jak to zastavit. Miloševič byl rozhodnutý území vyčistit.

Ani jeho nejde zastavit. Po smrti nic není. Vědomí je vlastnost mozku. Vynalezl extra snadno nasaditelné zimní řetězy na pneumatiky. Když se jeho syn vrátil z Kosova, vytáhl na něj vojenský nůž, on ho má teď v autě pod sedadlem na sebeobranu. Musel utéct do hospody bosý a nahý, chlapi ho tam bránili stolama. Syn byl ožralý a zfetovaný a řval, že všechny ženské jsou kurvy, a on mu pak řekl, že mrtvý nemůže fetovat, jako že ho zabije, jestli to tak půjde dál.

Najde si ženu, on mu ji najde, a bude jí recitovat básně a bude mít krásné děti a všechno. Hned podal inzerát. Dnes má syn děti a všechno. S manželkou jezdívali na Hvar do nuda kempu, stříkal dva metry daleko, když ho z manželky vytáhl. Dneska je Hvar plný luxusních hotelů a předražený. Dřív bydlel na Slovensku a nějaký Srb tam po něm chtěl deset tisíc zabíjačkových nábojnic, jinak že ublíží jeho rodině. Nebylo možné sehnat víc než deset, a tak mu musela pomoct mečiarovská mafie.

Nejnovější radar, vyrobili ho na rakouské univerzitě, vysílá fotony a získává obraz nalezených předmětů bez časové prodlevy, akorát zatím jen rozmazaně. Informace je nehmotná. Genetická informace v DNA je nehmotná. To je ta duše? To je ta duše. Víš, jaká je to náhoda, že tady sedíš? Takže Bůh není? Dává si ještě jedno kafe a číšník se ptá, jestli mu chutná. Je výborné, ve vedlejším podniku mají kyselé. Nejlepší je v Chorvatsku, úplný orgasmus.

Orgasmus je funkce tvého softwaru, který tě odměňuje, když plníš jeho instrukce. Žrát a rozmnožovat se. Ten software nejsi ty, patří přírodě, akorát jsi s ním bytostně propojený. Buď ho nakopíruješ do svých dětí nebo končíš. Hledí mi do očí jako posel něčeho. Na Mars se nepoletí. Nebude ropa, měď a hliník, nebudou ani na solární panely. To všechno dojde a naše závislá civilizace bude v trapu. Lidi chcou pořád víc.

Jeho žena s dcerou si nedávno zaletěly na Malorku na kafe. Diví se, že Greta výslovně nebrojí proti letecké dopravě, on by ji stoprocentně zdanil. Pokrok nezastavíš. V Evropě porodnost klesá, v Africe stoupá. Brzy se tři miliardy lidí zvednou a půjdou do Evropy. Jediné právo, které zbude, bude právo silnějšího. Vyhraje ten, kdo bude mít zbraně. Vstane a kontroluje, jestli jeho auto pořád stojí na parkovišti. Musí jít na záchod a já musím jít. Kolik je spotřeba, tolik je potřeba.

Když číháš někde, kde je tma, defilují před tebou jen přízraky. Když si ve tmě čteš, kazíš si oči. Není lepší rozsvítit? Za předpokladu, že tam nějaké světlo je. Když není, tak ho dones. Nebo běž radši spát.

Když někoho miluješ, chceš aby miloval on tebe. Na to přišel už Sartre. Je to, jako když se potřebuješ vysrat. Vysereš se jen, když tě ten druhý miluje. Jen tak se vysereš z podoby. Když tě nemiluje, dostaneš zácpu. Srdce i svěrač jsou z příčně pruhovaného svalstva. Jejich pohyb je neovlivnitelný vůlí. Jen uvolněním. Buď je nebo není.

Když si sundáš gatě a sedneš si a nic, tak to bolí, ale nedá se nic dělat. Svádění je jako míchání projímadla pro milovanou osobu. Vyber si někoho, kdo snese hodně, ne kvítek medový, který se hroutí po prvním prdu. Milovaná osoba je někdo, komu se můžeš svěřit. Zpovědník, i když patří k dekóru určitou tíhu ponechat uvnitř.

Nesmíš tu tíhu ale nechat, aby ti rozmetala střeva. To je pak jenom tvoje chyba. Nesmíš váhat pustit ji ven. Co neuděláš teď, neuděláš nikdy. Když se ti chce srát, nepřemýšlíš, jestli se to hodí. Je to jasný signál. Jediná otázka je kde.

Projímadlo lásky se neobejde bez přísady agrese (pozitivní, tvůrčí princip). Jeho základem je regrese (pasivní, odevzdaný princip). Ta se zase musí potlačit, je jí vždycky dost. Je to nostalgický pud, zatímco láska má směřovat vpřed. Když nejde vpřed, stane se z ní pletichaření u krbu.

Láska je konflikt, vzájemné ubližování si sbližováním. Dva si berou to nejcennější, co mají, svobodu, a opájejí se žalem nad tou ztrátou. Je to akt smrti a znovuzrození. Je to tak. Dítě je rukojmím pro ten pakt. Rodič vrah. Projímadlo. Pěstovat a míchat. Nebo se na to vysrat. To je dobrá psychosomatická rada. Na lásku je někdy nejlepší se vysrat.

První krok je, aby byl protějšek ochotný preparát pozřít, otevřít se soubytí. Aby s tebou začal chodit. Až pak se ukáže, jestli bylo projímadlo účinné. Jestli máš úrodnou zahrádku. Jestli máš ty správné odrůdy. Jestli se spolu vyserete. Někdy je to průjem. Chvíli se ti chce, chvíli ne a nakonec to pustíš do gatí.

Chtěl jsem jít do kina, ale nešel. Ne do sálu, zůstal jsem ve foyer a sledoval trailery, které běžely na plazmě. Díval jsem se na všechno kolem včetně takové moc hezké uvaděčky, díky které jsem se tam už několikrát pořádně zasekl. Zasekl jsem se i teď, ztratil jsem pojem o svých předešlých vizích. Nechal jsem všechno plavat, všechno bylo jedno. Neplánovaný rozpad konceptu většinou provází existenciální úzkost.

Úzkost tu byla, ale i klid. Člověk nikdy nedělá jen to, co dělá, nebo spíš dělal. Dělá zároveň i něco dalšího, co bezprostředně vyvstává, pro co plán je pouhým rámcem. Člověk prostě začne hrozně dobře vnímat, co se kolem něj děje, když se včas přestane trýznit různými myšlenkami na to, co měl a nemá, a jestli ztrácí čas. Už jsem kvůli ní ztratil milión dolarů svého času.

Už se mi tam těch uvaděček líbilo víc, ale nikdy jsem do žádné nešel, protože je tam vždycky šrumec a ona nikdy není sama. Tahle mě častovala indiferentními pohledy. To byl důvod, proč jsem ji chtěl znát, kromě toho, že byla cizí a povědomá zároveň. Většinou jsou milé a usmívají se, ale to mají v popisu práce. Tahle byla naturální jako Zola.

A odzbrojující. Taky jsem se cítil odzbrojující, byl to jeden ze vzácných případů přenosu. Měl jsem na sobě poprvé novou koženkovou bundu pilota, i když na ní stálo místo aircraft aricraft. Třikrát už jsem vyšel ven před kino, ale vždycky se zase vrátil do jámy lvové. Nechtěl jsem, aby se to zase rozplizlo v nevědomí. Dával jsem si nulové šance. Zeptal jsem se jí, jestli by nešla na čaj.

Asi prý ne, nemá čas. Nevypadala překvapeně. Byla tam spousta věcí, které mi navzdory verbálnímu odmítnutí nahrávaly a bylo to všechno snad lepší, než kdyby čas měla. Já jsem ho měl na rozdávání a dál s ní konverzoval, úplně jsem si v tom liboval. Zrovna jsem si dal cigáro s instantním výplavem endogenních opiátů. Stál jsem tam jako primát a prožíval archaickou flow mezi mužem a ženou.

Řečištěm se mi ženou všechny myšlenky světa. Vize je sjetá, ale přichází nová, dosud nemyšlená. Vyptávám se a dozvídám se. Věci. Hlavně podprahově. Dávám jí vědět nehmotné informace, že to nevzdávám ani netlačím na pilu. To je princip vesmíru. Jsem tady a teď stejně jako ona. Ženy mnohem míň myslí kolem a kolem. Neloučí se se mnou sbohem, ale zatím. Zítra dávají nového Allena.

Jdu ven úplně zenergetizovaný za kámošema, kteří na podchod promítají německé básně. Mám nějakou dát, dám Celebration of the Lizzard. Jsem ještěrčí král. Poprvé střízlivý, úplně jako opilý. Stačí se nebát být egem, legem dílů, které souvisí, jenom když jim dáš smysl. Svět dává smysl, jenom když ho dáš, neskládáš ze streamu představ. Tommorow we enter the town of my birth, I want to be ready.

Je důležité zapomínat, ale důležité je i to, co se zapomenout nedá. Nesmíš dělat, jen abys měl co dělat. Nejde být věrohodný bez toho, abys to jen dělal. Tvoje výpočty jsou jen přibližné, nemůžeš pochopit čaj. Teda čas. Vesmír se sbližuje. Nic si nemysli.

Takhle jsem se tam potácel, poztrácel vize a dostal stav. Smál jsem se sám a malý a opuštěný mezi všemi. Adept na vykoupení.

Taková blbost, oslovit dívku. Lovit dívku. Od slova love. Seznámit se a zpřítomnit skrz novou neznámou je fajn jak cigáro. Hlubší povídání, intelektuální flirt je psychedelie/psychoanalýza. Všestranné sblížení, to už je tvrdý opiát s rizikem rychlého vzniku závislosti

Seděla na gauči ve foyer nákupního centra. Dvakrát jsem prošel kolem. Poprvé jsem se usmíval. Nebylo to kvůli ní, jen jsem si zrovna na něco vzpomněl. Podruhé se usmála ona. Potřetí jsem se blížil s jistotou brzkého blízkého setkání druhého druhu, ale rybník mi vypálil jeden krazič, který vždycky sedí na lavičce v parku a angažovaně se pohihňává.

Zvedla se a šla. Myslel jsem, že půjde čekat na zastávku a bude zase snadno zacílitelná, ale šla až na nádraží. Telefonovala. Na nádru si sedla a pořád telefonovala a já stál opodál a přemýšlel, jak dál a nakonec sledoval, jak přijíždí autobus, všichni nastupují a autobus odjíždí.

Prohrál jsem a nocí šel sám. Bylo to tak blízko. Blízko jako daleko. Efemérní záležitost. Člověk nesmí propásnout ten pravý moment. Nebo možná může, ale musí se pak vzmužit. Pak už to musí fakt chtít.

Měl jsem tisíc možností ji oslovit, ale nechám se snadno odradit. Jako by všechno záviselo na spoustě nuancí. Mnohé je přitom dáno předem. V přírodě rozhoduje samice, a tak stačí vymyslet nějakou ne úplně dementní otvírací hlášku. To je někdy neřešitelný problém. „Ahoj, dáš mi svoje číslo? Já sbírám čísla a tvoje ještě nemám.“

Holky v drtivé většině poskytnou probuzení z noční můry. Ony oslovovat nemůžou, je to na chlapech a ve zdejších luzích a hájích se to vůbec nedělá, takže když se do toho dám, cítím přímo sváteční atmosféru. V zemích nebo místech, kde je seznamování běžnou rutinou, se neseznamuju. Sám to taky dělám jen někdy.

Připravit si podmínky, mít po ruce východ. Vyhrát může jen ten, kdo se smíří s prohrou. Už překonání vlastní paniky je vítězstvím. Někdy je prohra výhrou. Jindy vyhraješ, ale býval bys radši prohrál, protože to byl danajský dar. Někdy prohraješ a radši bys vzal to oslovení zpátky, protože na ni teď nemůžeš zapomenout. A oslovuješ ji pořád znova jak osel. Bez té kůže na trhu by to nebylo ono.

Poskládat si to v hlavě, aby to dávalo smysl. Vžít se do role. Ne, že bych to jenom hrál, ale hraní k tomu patří. Autentická hra na jednotu. Přece jenom jde o tělo. Něco po tom člověku chcete a chcete po něm, aby vám to dal dobrovolně. Takže vlastně okouzlujete sami sebou, svým tělem. Které samozřejmě není jen tělem, ale i vědomím. Hezky o tom píše Jean-Paul Sartre v Bytí a nicotě.

Ve výsledku je kolem spousta zainteresovaných dívek a já úplně osamělý, protože nezapadly do žádného příběhu. Někdo k tomu potřebuje lásku, já příběh. Jinak jsou to jen kamarádky nebo kompars. Já jsem jako lovná k ničemu, potřebuju pořádnou detektivní prácičku. Je to droga, čmuchám jako doga. Jasně, že bych rád měl holku. Ale to chce něco víc než jen příběh. Chce to mýtus. A mýtus je jenom mýtus.

Vzniká dojem, že všichni všechno vědí. Myslím o tobě. Myslím o mně. Potutelně vědí, líp než ty, co máš dělat. Shovívavě se usmívají, když to neděláš. Nedokážeš je poslechnout a schováváš se do činností. Oni tam jsou s tebou a participují, ale vědí, že máš být dávno někde jinde a jen tu lelkuješ. Víte to oba. Oni i ty.

Oni, to jsou jiná vědomí, která ti poskytují náhled. Ne ve smyslu poznání, ale právě pouhopouhého vědomí. Vědět se používá v souvislosti s poznáním, ale to slovo vlastně souvisí spíš s vědomím. Rozdíl mezi poznáním a vědomím je, že vědomí nepotřebuje slova. Podobný je rozdíl mezi rozumem a intuicí.

Vědomí je němé. Jeho hlas je slyšet jen v samotném vědomí, bez tunelu smyslů. Mluví k jiným vědomím, ale i k sobě samému. Každé vědomí má rovinu bytí pro sebe a bytí pro druhé. Zprostředkovává se samo sobě a až skrz sebe jiným.

Vědomí komunikuje nehmotně, na bázi teleportu. Jako když na vás někdo přenese svou náladu nebo záludnou pochybu. Není pro to slovo, skrýš, až později pochopíš. Musíš tomu dát čas. První dojem z kapsy vyhání. Poznání je chameleón. Mění barvy a odstíny. Jak se na to díváš, je to znova a znova jinak. Pravda je jediné, co máš, ale ztrácíš ji a zase získáváš.

Dostal jsem jedničku dvakrát podtrženou úplně bez chyby. Najednou říkáš věci, které neříkáš ty. Jen podléháš jejich říkání. Vnitřněs je převzal, protože nebylo po ruce nic lepšího, nebo ani nevíš jak. Teď stojíš přesvědčený za něčím, co se ti protiví. Protivítr tě vyčerpává. Potřeba něco říkat, něco dělat. Být nahý a sázet život.

Je v tobě i něco, co nic říkat nepotřebuje, slovy šetří, slov se nebojí, ani lidí. Je v tobě něco, co promíjí, nesrovnává se, nezabíjí pohledem. Když se směju, znamená to, že jsem v pohodě? A když brečím, že strádám?

Člověk si vždycky něco říká pro sebe a něco pro druhé. Nádoby jsou to spojité asi jako Kleinova láhev. Nesmíš se moc snažit o jejich koherenci. Nacházíš se v divné situaci – v existenci. Jeden naříká, druhý opravuje. Hmota se dívá na hmotu a pokouší se cítit jednotu. Když si to říkáš pro sebe, tak to zůstává v mozku. Když pro druhé, tak to musí urazit dlouho cestu. Až na konec vesmíru.

Dobrý den, já jsem ten z InZlinu. Nečtete inZlin? Dobře, tak pokračujte. Není to dobré si uvědomit, že jsi na nějaké planetě ve vesmíru? Slunko, mraky, vítr, déšť. Atmosféra. Není to dobré samo o sobě bez dalších důvodů a vývodů?

Spontaneita je možná jen s přípravou. Skok, ale až potom, co sis uvázal lano. Myslím bungee jumping. Příprava je vytvořit si podmínky. Svatební prstýnky. Pak do toho polovědomě spadnout. Jez do polosyta, pij do polopsycha.

Stereotyp je strach z vlastní spontaneity. Příprava na spontaneitu je symbolický stereotyp. Ne pouhý rituál. Racionální rituál. Jinak to dopadne velkým hovnem. Hranice musí být. Písmo je hranice.

Když se na to vysereš, tak se scelíš. Z lesa do kina. Přestalo foukat. Čilý fén přišel o zuby. Vždycky zarostu do strachu. Nemůžeš cítit jednotu, když ulpíváš na jednotlivostech.

Ledové čaje se neprodávají, jenom limčaje. Vane vánek. Všímám si funkcí mozku. Když ti něco přichází, tak ti prostě něco přichází. Ani ne tak synchronizace jako simultaneita. Lkát, rozhodně lkát. Dát druhým kredit za libé pocity, které vzbudili. Zajet na chatu a jen tak tam popičovávat. Time and the living is easy. V čase se žije dobře. Peklo je místo bez času. Stejně jako nebe. Stejná věc může být peklem i nebem zároveň. Kdybys dohlédl na konec vesmíru, spatřil bys vlastní zátylek. To je asi všechno.

Poslal jsem do JT’s štos svých básní s prosbou o instituci sbírky. Nebyl jsem odmítnut hrubě. Mým básním byl přiznán jistý obsah. Jejich forma označena za příliš slamovou. Asi šlo o řetězení slov na základě koncových hlásek, slabik a symbolů. Byl jsem požádán, abych ty básně udělal tak, aby dávaly smysl na papíře. „Aha, zpapírnit je.“ Za ten termín mě JT pochválil.

Nemohl jsem sloužit. Respektive jsem mohl jenom sloužit. Prostituovat se. Osekal jsem básně tak, že JT na jejich várku ani neodpověděl. Zvolil jsem opačný extrém a poslal mu absolutní litanii s nadějí, že v ní bude papír hezky šustit a mně zacinkají money in the bank. Když jsem s ním později dělal rozhovor pro iLiteraturu, dělali jsme jako by nic.

Nevzdávám to a dělám na tom, abych se pro JTho náležitě ztišil. Tuším, že je to marné. Píšu antipoezii, protože ta opravdová je jako boží jméno. Nesmí se vyslovit.

Sedím na balkóně Portálu. Kolem mě kouří osmnáctky a pijí víno. Přede mnou žlutozelený kaštan rozdává své dary. Nebe je šedé a den všední. Středa. Poprchá, ale ne dost, aby to narušilo chod věcí. Jedné z holek se chce, ale prý než dokouří, tak to jistě přejde. Její oči jsou zářivě hnědé jako vyšklebené kaštany. Přímo žhnou touhou odvděčit se za dar vidění života. Dere se ven tak, že ji chceš nechat a jen čekat, až bude zralá a spadne. „Moje nohy.“ „Ne asi.“

Přichází David, v očích má smrt literatury. Mají mu v Tvaru vyjít nějaké básně a Ohnisko mu špatně napsal medailon. David mu ho poslal jen v odrážkách, protože mu bylo blbé psát o sobě ve třetí osobě. Ptá se mě, jestli se to ještě dá změnit. V sazbě se mění už jenom drobnosti, říkám, ale jestli mu to napsal špatně, tak má trvat na změně. Akorát to vychází zítra, takže na změny už je pozdě. To máš jedno, hlavně, že tam jsi. Tereza Plačková se směje.

Dokouří a já můžu zase zhlídat na tu kaštanovou. Tentokrát se na mě podívá. Slyšela mě mluvit. Zasvěceně. S Davidem, kterého znají všechny holky. Proflákl jsem se. Měl bych být rád, ale nejsem. Nechci být nikým konkrétním. Nebo chci, ale chci to mít pod kontrolou. Vlastně hlavně nechci být sebou. Nemám nic. Ta nekontrola je tvůrčí. Ale chce to impuls.

Musím se vrátit k pozorování drobných nuancí. Neviděný. Neviditelný. Je nemožné, abych byl viděn. Vidím? Nebo kloužu po povrchu a po setmění ztrácím stopu? To je moje nejoblíbenější část dne. Všechno se vyklidní. Nějaká holka si sedne, dá pár prdů ze skla a zase jde, jako by to byl čaj o páté, jako by si jen nartěnkovala rty. Její modré oči byly prázdné a dokořán. Co skrývá? V co se chce proměnit?

David se baví s tou kaštanovou a vůbec si toho neváží. Neodolatelná, dokonalá hlava inhaluje slastné jedy. Rty vypouští něco nedůležitého. Všemu dominuje kolosální vizuální dojem. Její kámošky odejdou na záchod, zůstane sama. Tichounce si prozpěvuje. „Jak se máš?“ ptám se. „Jde to. A ty?“ usměje se. Je přítomná. „Já jsem kdyžtak Adam. „Sylva.“ To jméno jsem dlouho neslyšel. Sylva.

Sylva. Už neřeknu vůbec nic. Je mi dobře, ale nemůžu dýchat. Šedé mraky spěchají jako vata, která dostala druhou mízu. Jako bych mohl vnímat jen neprojevený. Jako by osobnost znemožňovala vid. Je navíc. Kolem jde Tereza Plačková a nutí týpka s excentrickýma ponožkama sundat nohy ze zábradlí. Svět je stalker zvoucí k akci.

Ten týpek mluví s Davidem. Jdu na záchod a prosím ho, aby sundal nohy a chválím mu ponožky. „Mně je nepochválíš?“ flirtuje David. „Musíš si je taky vystavit. To je ten správný přístup k ponožkám.“ Vyčurám se a mám pocit, že bych měl někam jít, ale sednu si dovnitř na svou oblíbenou židli a ocitám se ve svojí povídce.

Moje povídka mi dýchá na záda, písmo obsedantně expresivní, expresní vlak myšlenek z minulosti do přítomnosti. Tendence mysli ten den tence, úzce cestovaly z koncentrace do totální ztráty smyslu. Tečka. Tečka. Tečka. Představuješ si, co bude dál. Dál nebude nic. V defenzívě ducha, mentální deficienci. Co ti chybí? Jednota. Nevýhoda psaní je, že o tobě druzí vědí víc než ty. Ty o nich nevíš vůbec nic. Ani jestli existují.

Čtyři holky vedou řeči jako ze Sexu ve městě. Vždycky si říkám, že už zůstanu na světle, ale pak neodolám a zase se zakrtkuju. Hraju. Sázím. Studuju. Na ty míň očividně přitažlivé se dívá líp, protože neoslňují. Jsou to hormony a ctižádost, co oslňuje. Mít je. Dát si je. S těmi méně krásnými o nic nejde. Žádný stres.

S tou jednou se mečuju pohledama. Baby z Hříšného tance. Pak je příjemné podívat se jinam. Vydám hrozně moc energie na to, abych byl nějaký. Odtud všechna ta nenávist a vina, rotující mince vztahů. Důležitě zhlídáme ze zhrzených tvrzí svých tváří. Image. Krev a elektřina. „Já mám chuť na cígo.“

Jsem totálně scelený. Ožívám jen náhodně. No need to brain. San Francisco je úplná Mansonka. Susan Atkins.

Stávám se hodným člověkem. Proti své vůli. Čím dál častěji se přistihuju při nějaké činnosti, která není v můj prospěch. Někdy je přímo proti němu. Jindy je jenom zbytečná. Moje dobro bylo vždycky reverzně nezištné, jeho užitek čistě abstraktní. Třeba jsem lidem zvedal náladu bezelstným úsměvem. Věnoval jim pár chvil času, který mi nikdy nebyl drahocenný. Rád časem mrhám, v tom jsem velkorysý.

Jsem zbytečný člověk, zbytečnost přitom nesnáším. Člověk se často stává tím, co nesnáší. To se mi stává pořád. Tahle ironická síla mysli každou příliš silnou emoci nebo intenci obrátí do jejího opaku. Teď ještě moje řádky docela dávají smysl, ale pomalu už mě vdechuje propast. Otevírá se na pravé straně a já dostávám závrať. Je nenasytná, písmenko po písmenku mě vysává. Toužím psát nesmysly. Je to příjemné. Máloco příjemné dává smysl. Máloco smysluplné je příjemné. Smysluplné věci jsou jen normální. Příjemné věci jsou smyslné.

Se zbytečností je ten problém, že člověk nikdy neví, co se mu může v budoucnu hodit. Nemůže vědět, co je zbytečné. V poslední době se všude propaguje přítomnost, život v přítomnosti. Je to kec. Klec. Momentální potřeby jsou prchavé jako parfém. Vyhodil jsem fotky se svou bývalou, aby mě nerušily v přítomnosti. Teď bych si je moc rád prohlédl a na přítomnost se zvysoka vysral. Přítomnost je stín. Přítomnost je předpojatost podobně jako objektivita. Je to představa, paranoia. Předsudek. Já. K čertu s ní.

Venku se stmívá. Sedím v kavárně Archa. Zase jsem neodolal a schoval se do stínu přítomnosti. Nebylo, co dodat. Je důležité, co se teď děje? Je to všední kulisa. Moje NOW. Nikoho jiného tady přítomný okamžik nezajímá. Všichni jen přežívají. Já ho vidím, jak řve. Září v říji. Pulzuje. Protestuje proti primitivní stagnaci ducha soudobé společnosti. Demonstruje proti svému zapomenutí. Nedokážu mu říct ne. Altruistická literatura. Cítím zodpovědnost ke zdánlivým zbytečnostem, které natahují ruku po mojí pozornosti. Dávám jim šanci.

Vždycky jsem z vody lovil topící se hmyz. Miluju pavouky, které Bukowski obsedantně hubil. Interiér mojí hlavy hostí příkladnou mikrofaunu. Lidi se tváří, jako by mu uletěly včely. Včely dělají med. Když ho nemáte, nemáte co lidem mazat kolem huby. Já jsem medvěd. Putuju lesem. Nesu pochodeň vědomí. Jsem bezdomovec. Spím v listí a budím se s ptáky. Nikdy nejsem vidoucí víc, než při psaní. Přitom právě při něm všechno a všechny ignoruju. Je to asi zaměstnanost, co zostřuje smysly. Jakékoli soustředění. Jinak jsme zředění.

„Je tam něco o mně?“ ptá se servírka. Vyrušení z psaní považuju za velkou nevychovanost podobně jako probuzení ze spaní. V jedné kultuře za něj mají trest smrti. Psaní je spaní. Spaní následuje po pádu do bezprostředních myšlenek a vzpomínek. Zjistíme, co nás pálí nejvíc. Usnutí je vzplanutí na hranici odevzdanosti. Pak už je to o nás bez nás. Probuzení znamená nenávratnou ztrátu materiálu, který jsme extaticky hnětli mezi prsty. Jako když nám někdo zlomí klíční kost nebo srdce.

Když budíku neodpustíte, nikdy už znova neusnete. Musíte myslet racionálně. Musíte odpustit a smířit se a zapomenout na to, že musíte. Muset znamená nenávidět. Nenávist je rašeliniště. Čím víc kopete, tím víc se v něm koupete. Nenávist je hrozná věc, která vzniká z vyrušení. Někdy je to vyrušení nerudné, jindy jde jen o narušení naší utopie. To je třeba rozlišit.

Z toho mám docela fobii. Když člověk píše, tak snadno nenávidí. Mám strach ze strachu. Strach, že příští řádky budou smazány žoviálním kolemjdoucím. Pocit, že na příštích řádcích stojí budoucnost světa. Moje protekce je nezachrání, spíš naopak. Lover ztrácí holku, na kterou žárlí. Strach není láska. Prohra není výhra. Zahlédl jsem teď hranice svojí klece.

Je třeba nějaké řádky mít, ale ne si je syslit. Psát a spát a opakovat. Pak projde kolem nějaká holka. To je dobrý motor pro někoho bez vůle. Nemám vůli, moje tendence si se mnou hrajou. Hou hou, houpy hou. Monzun, sucho, fén. Milovník bez vůle to má těžké. Poletuje jako motýl. Otočí se za každou sukní. Někdy se za ní vydá. Vydá jí svůj život všanc. Sváže s ní svůj osud, i když ví, že si jen krátí dlouhou chvíli. Ta chvíle se nakonec zase prodlouží, ať už s ní nebo bez. Pokud kolem ní postaví mýtus, může se prodloužit na nekonečno. Tohle já neumím kontrolovat. Nic moc nekontroluju. Jen něco.

Vedle mě švitoří dvě slečny. Švitořily, dokud se jich servírka nepřišla zeptat, jestli si něco nedají, ony neřekly ne a nezaplatily. To je rozhodilo a teď hrozně nahlas řeší letenky. Hrozně se těší a googlují počasí v cizích zemích. Athény, Ibiza, Izrael, Maroko. Nejhezčí počasí od května do září. Studentky výšky plní potence své role. Výlety, úlety, přednášky, zkoušky. Nedají mi ani pohled. V univerzitní knihovně jsou vždycky posrané hajzly. Stejně bych se do nich zamiloval. Chtělo by to Boha. Někde tu je. Cítím ho. Kafe.

Jsou v sociální bublině. Já mám co říkat se svým papírem, se svým sebou. Seru se. Kloužu perem po papíře jako prsty po peru. NOW. V pohroužení sabotuju plán. Mám tu vše. Kloužu po povrchu, nesmí to být moc intimní, jen inspirované. Nesmí to být moc blízko. Musí to být hranice. Chodím kolem horké kaše. Trochu šťastný, trochu v kaši. Už jsem měl skončit. Hrbím se nad tím a piští mi v uších. Psaní se jeví jako zhodnocení času, ale pak se zvrhne do opaku. Z komunikace do izolace. Pointa je, že nemůžu přestat.

Na začátku to celkem dávalo smysl. Jsem hodný a nechci být. Ale co k tomu dodat? Třeba nic. Všechno je zbytečné, bezpečné a zavrženíhodné. Dej tam cestujeme levně kom. Trudnomyslný jazzík. Když ti někdo chválí vzhled, tak řekneš děkuju, i když víš, že to nejsi ty, ale kdo jsi, to nevíš. Tak řekneš děkuju. Je to taková tichá dohoda lidí, že budou dělat, že jsou tohle maso a voda a kdo ví co ještě. Každý vytváří poptávku, každý vytváří přetvářku.

„Myslíš, že jsem namyšlená?“ „Proč myslíš?“ „Jednous mi to říkal.“ „Nejsi.“ „Fakt?“ „Asi.“ „Jsem?“ „Spíš nemyšlená. Vždycky vypadáš, že máš něco za lubem, ale nic neřekneš.“ „Nevím jak.“

„Mega ses mě chtěla zbavit,“ píše jí kámoška v chatu. „Ty ses jí chtěla zbavit?“ „Nečti si to.“ „Promiň.“ „Jen jsem chtěla jít za tebou a nechtěla jsem, aby se nudila.“ „Takže ses jí chtěla zbavit.“ „Počkej mě na nádraží. Půjdeme k nám,“ píše jí.

„Asi se naštvala.“ Neodpovídá. „Protožes to nepřiznala ani nepopřela.“ „To je nejlepší.“ „A mě se chceš zbavit?“ „Ne, akorát nechci jít do čajovny ani do kina.“ „Mě nic jiného nenapadá.“ „Chci do postele.“ „Óká.“ „Jj.“ „Jj.“ „Místo óká a jj nepsat radši nic.“ „Napsat ,radši nic‘.“ „Radši nic.“

„Vadí ti to?“ Kouří. „Naopak. Úplně se do toho vžívám. Víš, že do tabáku se přidávají zvláštní látky, aby dým hezky vazbil?“ „To mi ani neříkej.“

Kotel cigarety se jejím dechem rozpaluje do červena. Její rty se střídavě schovávají do bílého dýmu. Čím víc je jí to lhostejné, tím víc je mi to přístupné. Skrz silonku vidím obrázek. „Kdy sis to nakreslila?“ „Ve škole.“

„Chtěla bys mít tetování?“ „Nevím. Jedno vlastně mám. Malé.“ „Kde?“ „Na nártu.“ „Aha. To jo.“ „Co?“ „To jo.“ „To jo?“ „To jo, to jo.“ „To jo. Chtěla jsem vyzkoušet, jaké to je.“

„Ještě nejezdi. Zajdem na Jokera.“ „Půjdu dneska už domů.“ „A někdy jindy?“ „Možná. Spíš se zase vymluvím.“ „Takže nikdy? Nikdy jindy?“ „Nikdy jindy.“ „Proč?“ „Mám z toho divný pocit.“ „Proč?“ „Nevím, jak to říct.“

„Tak si to rozmysli ve vlaku, a pak mi to napiš.“ „Uvidím.“ „Určitě. Natvrdo.“ „Dobře.“ „Tys mě úplně vymyla. Vytrhlas mě z mojí kunstruktivní nudy. Vůbec nevím, co mě čeká, až se do ní zase vrátím.“ Něco říká, ale rty se jí nehýbou.

„Cos teď chtěla říct?“ „Nevím, jak to říct.“ „Zkus to.“ „Radši nic.“ „Jak to máš s tím přítelem?“ „Nijak.“ „Povídej.“ „Říkal, že má špatně období a potřebuje čas.“ „Špatné období?“ „Jo.“ „Potřebuje čas? To zní jako definice podzimu. Sorry, baby, uvidíme se na jaře.

Předevčírem jsem ho viděl. Otočil se tady. Předtím taky v parku. Jel na kole. Mám na něho štěstí. Co kdyby se tady teď objevil? Žárlil by?“ „Myslím, že ani ne.“ „To je dobře.“ „Proč?“ „Kdyby žárlil, tak bych se cítil blbě. Správná reakce by byla, kdyby si přisedl a choval se, jako bys byla jeho majetek.

Má nějaké zajímavé koníčky?“ „Rád hraje hry a čte.“ „Co?“ „Příběhy ne, má rád přemýšlecí věci.“ „To jsou spíš vymývací věci. Jaké?“ „Mansona.“ „Jakého Mansona?“ „Teď nevím, jak je jménem.“

„Najdeš mi ho na Googlu?“ „Na Googlu?“ „Jo.“ „Dobře. Mark Manson. The art of not giving a fuck.“ „O čem to je?“ „O tom, že člověk má omezenou kapacitu na věci, kterými se může zabývat.“ „Hm.“ „On se tak bojí, že bude mrhat svým časem na něco zbytečného, že radši nic nedělá.“

„To jsme stejní.“ „Má i stejné písmo jako ty.“ „Chceš to?“ „To mi dáš?“ „Už to mám přepsané.“ „My budeme teď psát slohovku.“ „Tak to odevzdej.“ „Na tyhle témata.“ „Mně se líbí Svět je prázdný prostor plný věcí. Philip Roth.“ „Máš toho hodně?“ „Jenom tohle. Vždycky to přepíšu, a pak vyhodím. Nebo do toho sbírám psí hovna.“

„Ty máš psy?“ „Bišonky.“ „To nevím, jak vypadá.“ „Malý bílý obláček míru.“ „Ti bývají uštěkaní, ne?“ „To je mýtus. Ten jeden všechny úplně miluje a ten druhý občas zaštěká.“ „Babička má nějakého psa a ten hodně štěká.“ „Babička má nějakého psa… Ty jo.“

„Jak to mám říct?“ „Co to je za plemeno?“ „Nic zvláštního. Takový malý.“ „Plevel?“ „Plevel ne… A ty nedepkaříš?“ Včera jsem jí psal, ať nedepkaří a někam dojde. „Asi ne. Od té doby, co nechlastám. Vím, jak z toho ven. Skrz druhé lidi. Když nechlastám, tak vím, že můžu. Je to na mně.“

„Hm…“ „A sport je dobrý.“ „Plavání.“ „Ty plaveš?“ „Jo.“ „Já taky. Každý den.“ „Já každou středu. Máme to jako předmět ve škole.“ „Předmět plavání? Dneska jsem zapomněl věci a musel jít v trenkách.“ „Jo?“ „Bylo to v pohodě, byly dost upnuté, aby držely. Akorát když jsem se odrazil ode zdi, tak mi spadly.

Teď jsem naostro. To je docela problém, protože se mi rozjíždí zip. Teď se mi to stalo na ulici.“ „Co?“ „Nějaká ženská se mi tam podívala, tak jsem se tam podíval taky a uviděl, že je rozepnutý.“

„Jaktožes zapomněl věci?“ „Dal jsem si je sušit a nechal je doma.“ „Jsi nemocný?“ Smrkám. „Jen nachcípaný.“ „Jak to?“ „Málo se oblíkám.“ Usměje se. Usměju se.

„Fejsbukový kontakt?“ Má na ruce napsané Martin Mejstřík. „To je člověk, který vedl demonstrace.“ „Proti Babišovi?“ „V roce osmdesát devět.“ „Aha.“ „Jdeme na jeho přednášku.“ „To tam máš, abys nezapomněla?“ „Abych si ho našla.“ „Abys mu mohla položit nějakou chytrou otázku?“ „Jen tak. Abych se o něm něco dozvěděla.“

V poslední době se cítím nahý. Mým pokryteckým rituálům dochází dech. Zbývají jen věci, které souvisejí se životem. Děsí mě to. Někde v nitru mě to těší. Ten někdo, kdo řeší, ztrácí moc. Uvolňují se ledy. Stoupá hladina.

Nevím, čím to je, nevím, jak to říct, nevím, jestli má smysl, to nějak říct. Nevím, jestli cokoli, co jsem dosud řekl, mělo nějaký smysl. Nevím, jestli to, co se pořád snažím říkat, má nějaký smysl. Autentická náctka.

Život mě jako užovka žábu vsakuje do tlamy a tráví v útrobách. Nemůžu ani fň. Jsem prach a v prach se obrátím. Jenom sloužím. Smrt-život-osvobození. Staromládenecký idealista.

Pořád ze mě někdo mluví. Kdy promluvím já? Nebo jsem němý? Uvidíme. Nebo jsem slepý? Měl jsem jít s ní. Ven. Podívat se. Venku je jiný svět.

Opájet se časem jako Proust, radí Kerouac. Stabilizovat, mobilizovat, psát, prát minulost. Už tu není, zvolila spaní. Teče ze mě sopel, hází mě to zpět do bezbranných let. Tlačit se z dutin a celý bolet. Rýma je spell.

Samota devastuje jako jaderná bomba. Její tlaková vlna se dá využít k odpalu. Musíš být ve správnou chvíli na správném místě. Co tě nezabije, to tě posílí. Svézt se hodně daleko, až na Zem. Svést ji, ty jo.

Chvilkama jsem to dělal. Naplno. Zapomínal jsem příští písmeno. Chtěla jít, vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Koukal jsem na ni, jak nic neříká. Koukal jsem na ni, jak něco říká. Něco jsem říkal a ona poslouchala. Bylo mi v ní dobře. Chtěl jsem v ní být víc. Věděl jsem, že to nejde uspěchat.

Jen pomalu, nic nedělat, jen sledovat. Pomalu a nejistě. Samo se to souká do sofistikovaných ponožek. To je vzácné. To je jediné. Všechno jiné je boží zoufalství na planetě Zemi. Devastace světla. Drony. Agony.

Zbývá jen život. Věci, co jsem řešil, není třeba řešit. Odpustit, opustit mrazivou tvrz jistoty. Na záda mi dýchá dál. Stud. Když se chlubím svobodou, křeč. Potřebuju nový kartáček.

V příští chvíli se nepohnu. Dívám se hadovi přímo do očí. Bohorovný, předsmrtný klid. Pomíjím, promíjím, mostím se do příštích chvil. Do piče. Být použitelný. Upotřebitelný.

Život zbavuje já. Sloužit životu je pud. Promýšlím dny. Týpek z povídky Týpci, kde jsem ho vylíčil jako rasistu, sedá k pianu a hraje píseň z filmu Všichni dobří rodáci Mým domovem je ztichlá putyka. Fakt se mě to dotýká.

Včera jsem v Tvaru četl o Werneru Schwabovi. Udusil se ve spánku. V pětatřiceti. Asi zvratky. Dělal divadlo.

Co se nedostane ven, jako by nebylo. Můžeš se klidně stavět na hlavu. Svět patří finančním predátorům a angažovaným hercům.

„Co čteš?“ ptám se holky, co sedí vedle. Ukáže mi knížku Síla vzdoru. „Máš na to světlo?“ „Jsem zvyklá číst potmě.“

Dorazil jsem do Prahy vlakem ve tři, zabředl do dobře zásobeného oddělení Poezie v knihkupectví Luxor na Václaváku (absurdně dobře zásobeného) a vytáhl z regálu Bouškovu sbírku Mezisféry. Na fotce tam hledí vzhůru, jako by ven z průměrnosti, a vypadá při tom tak dobře zprůměrovaně, takový ten ksicht, co dává smysl, nijak hezký, ale zajímavý, až krásný svou střídmou nenápadností, vyhrocenou sebetypičností. Vlastně teď sám tak hledím vzhůru do korun stromů ještě zelených, ale už vzdávajících se prvních listů ve prospěch všeho, co má přijít, šoustá s nimi vítr, nebe je modré, lampa svítí oranžově a dívka, pro niž jsem si sem sedl, odchází, ale přichází jiná a jiná a jiná jako radikální přítomnost – množství možností.

Vyjdu ven z knihkupectví, sejdu kousek dolů po ulici a koho neuvidím, než Boušku se ženou, zjevně normální výraz, držení těla, vše všední, oděv černý, jen haló vlasů ho ozvláštňuje a žena v modrých šatech, krosnou Václavák a dají se Jindřišskou, spatřím se ve výkladu, kterých tu je spousta a řeknu si, že básník nevyniká přirozeností, ale vyčnívá obyčejností. Přestanu se na chvíli vměšovat, ale pak je to o to horší.

Černého hlava Kafky, týpek, co vypadá jak Kafka, nějaká múza, hlavně se nedostat do ztracenosti. Chill the fuck out! Zásek na padesáti holkách, z nichž každá byla ta pravá. Právě tam na rušné ulici datlovala do ajfounu a tančila, když přicházela její kámoška a jiná mluvila do ajfounu a krásně se smála, a pak to položila.

V kapse mám avokádo a sto chutí ho rozmačkat, zelená drahocennost by se prolila mými prsty v Zázemí, dřív to byla Vzorkovna, psával jsem tu zhulený, domáhal se práva mezi dny, je tu hodně lidí mezi všemi. „Ve středu, Tukan!“ „Někdo vodpad?“ „Někdo vodpad, já jsem připad!“ Já-Vodpad přisednu ke dvěma lesbám, ta jedna se mi moc líbí, že je lesba zjistím až pak a je to zase stejně nicotné prozření jak s T. „Já ti dám piču do držky,“ říká její holka hlášku, kterou vždycky odhání dotěrné kluky.

Jsem trochu lesba, drsně zženštilý, češu se propiskou, musím to vždycky za každou cenu pročísnout, i přes bolest. Jemné stárnutí v její tváři jí dodává zranitelnost, ale proč? Na náměstí Míru mám žízeň, všeobjímající žízeň, pražízeň a nalevo bezďák s bezďačkou a psem a břečkou v lahvi a napravo dvě Rusky, jedna nádherná, usmějou se na mě, zvednou se a jdou a ten bezďák říká psovi: „Utekly ti, mohl ses pomazlit s prvotřídníma cizinkama. Teď už nic nenaděláš.“ Jdu za nima a najdu je v Mekáči, ale nic nenadělám, jen si koupím vodu a vrátím se na lavičku.

V pokoji jsem měl dva polštáře povlečené v otevřeném povlečení. Požádal jsem o uzavřené povlečení. Dostal jsem uzavřené povlečení, ale přišel o druhý polštář. Požádal jsem o jeho vrácení a dostal ho, ale bez povlečení. Potom jsem dostal dva povlečené polštáře, ale v otevřeném povlečení. Ale ne tak otevřeném jako prve, takže to šlo. Můj život je trochu uzavřené oddělení, ale když píšete, tak potřebujete slunce v duši. Psaní je dítě.

Umýval jsem si v Noně na záchodě hrozny, spadly mi na zem, nechal jsem je tam. Zůstala mi salátová okurka, kterou jsem hrozil na okolojdoucí otrokyně kapitalistického pseudofeminismu na Národní třídě jako veganským pendrekem. Mít prostě cíl a jít, prostě si to užít, i když je to (nečitelné). Výtuh na Střeláku. Ten cíl byl lavička.

Týpek hraje na Kampě na kytaru a zpívá Across the universe, strašně famózně, bezskrupulózně mečí. Sednu si na Deník N, a když odejde, zní tu mantra chrápajícího bezďáka. Praha je plná bezďáků a turistů, kteří se valí slunným dnem jako řeka prázdného chtění. Turisti se valí, bezďáci se koncentrují. Vzájemně se pozorují z opačných stran barikády. Jsou tak jiní. Zábava pro zábavu, Vltava plná bárek. Globální turismus a oteplování v jednom – gloglo – polykáme andělíčky a stromy hoří.

„Tak ti neukážu svoje nejoblíbenější místo,“ malá holka říká druhé, protože na něm sedí nějaký fotograf. Zvědavě tam nakouknu a pod vrbou na lavičce sedí třiaosmdesátiletá nádherná babka z Bertramky, sousedka Gotta, cucá francouzské čůčo a ptá se, kolik je hodin, říkám, že nevím a ona něco vykládá, má hezký hlas, tak říkám, že jí to zjistím, je půl páté, chci jít, ale ona pořád něco říká, tak přisednu a poslouchám a poslouchám a je to balzám.

Je to bývalá univerzitní učitelka biochemie a má problém s mobilama, prý jsou hrozně ničivé, ty elektromagnetické vlny, říkám, že taky psychologicky je to ničivé a ona že lidi už si nechtějí povídat a já že přesně tak a kolem nás a skrz nás lítají elektromagnetické vlny a ona mě posílá na výstavu impresionistů (kolekce z Kodaně), na které byla, i když skoro nevidí, když čte, jsou to jen „takové imprese“, tak jí děkuju a jdu tam, ale na Karlově mostě úplně zamrznu a jen hledím a nevím, kam dál, co dál, co se děje. Magnetické místo.

Kolem jde Bernadeta Babáková a je v Jiříkově vidění, že mezi všemi těmi cizinci zrovna my dva, ale já ji zpražím, že takhle někoho potkávám pořád, přitom na Karlově mostě jsem nikdy nikoho nepotkal. Nabídne mi hru ve Studiu Hrdinů zadarmo, je to v sedm, režíruje to její kluk, ona už to viděla, jestli chci, tak mu napíše, ať mi obstará lístek. Přikývnu, ale spíš jen chci, aby pro mě někdo něco, cokoli udělal, mám na tom závislost, spíš než že bych toužil jít do divadla.

Ptám se jí, jestli půjde taky, prý fakt ne, musí ještě něco psát do školy. „A doprovodíš mě?“ „Tak jo.“ Jdeme přes letenský park plný impresivně zbarvených stromů, kolem metronomu, který „nekvituje, chtěl jsem říct nekmitá, ale přeřekl jsem se a tahle z toho vybruslil,“ říkám Bernadetě a ona se směje, přitom to nebylo nic moc vtipného. Mám s ní takový cool pocit, i když není cool jako ti lidi, kteří posedávají kolem metronomu a říkají mu Stalin, je spíš real.

To divadlo je nakonec až v osm a musím za ten lístek dát kilo, je to režijní lístek, říkám, ale Bernadeta nikdy výraz režijní lístek v souvislosti s divadlem neslyšela, přitom píše scénáře divadelních her, vysvětluje mi, že režijní lístek je lístek na vlak, který dostane někdo, jehož příbuzný pracuje u Drah a já říkám, že ne, že tak se fakt říká lístku do divadla, který ti poskytne někdo, kdo v tom divadle pracuje, je to režijka.

Prosím ji, aby tam se mnou počkala, že mám depku a ona na to, že má taky depku, asi mě jí nakazila, říkám, ať si dá víno a ona že nemá peníze a já ji nepozvu, nechce utrácet za lístek na tramvaj, jdu pořád krůček za ní a nejsem ochotný zrychlit, ona jde zase krůček přede mnou a není ochotná zpomalit, tak se rozloučíme. Sednu si na lavičku a oloupu avokádo, které mě celý den táhlo k zemi.

Myslím na Bernadetu, co jí asi táhne hlavou, básnířka, vyniká svou obyčejností, která fascinuje, člověk mezi lidmi, na tmavomodrém nebi mě hypnotizuje bula Měsíce, zrcadlo všech bláznů a druhý den je na vymeteném nebi Slunce, tlaková výše, na piazzetě Národního divadla dává kravaťák rozhovor České televizi, dlouze hovoří do kamery u výstavy o Sametové revoluci, má sametový oblek a sametový hlas a po skončení session ještě reportérovi něco důvěrně dovysvětluje, předpokládá univerzální zábavnost toho tématu. Profesionální deformace, děsivé zbytnění sociorole, prostor před kamerou a za kamerou splývá.

V Národním velké foto Vlasty Chramostové a kopa kytic před ním a reportérka z Primy a na přechodu policista do vysílačky říká: „Dopravní situace se nevymyká normálu.“ Je tam spousta aut, a když blikne zelená, přejdu spolu s turisty. Z Mostu Legií vidím na Vltavě staršího muže svlečeného do půl pasu, jak svižně vesluje kolečko kolem Střeláku, to mi imponuje, šel bych taky, ale nesu jídlo z Tesca. Na Střeláku se svleču do půl pasu a nastřelím si Slunce do žíly, jeden kaštan je rozkvetlý jako na jaře. Od Národního to smutečně troubí, kolem mě padají z dubu projektily žaludů a lidi se na mě usmívají, zakusuju ciabattu se sušenými rajčaty hroznama a čtu v Reflexu rozhovor o závislostech. „Jak má člověk závislý na mobilu v dnešní společnosti abstinovat?“

Na Petříně čtu článek o Gottovi, je podobný jako byl ten v Respektu, čili to, co se nabízí – proč uctívat někoho, kdo šel na ruku zvrhlému režimu, sice rozdával radost, ale to i ti, kteří zpívat nesměli, protože byli statečnější a tak dále. Tahle špína se vytahuje zrovna v okamžiku jeho smrti proto, že jiní ho zase nábožně uctívají. Stará dobrá polarizace společnosti. Jdu do Dobré trafiky, potřebuju čaj jak sůl. Sleduje mě nějaký sympatický zmrd a žádá sympatie, ale nemůže ze mě nic vydolovat, v kavárně patří k dekóru druhé ignorovat. Zkouším čínský čaj kemun. V anotaci stojí, že je to šampaňské mezi čaji. Myslel jsem, že je to metafora, ale fakt chutná jako šampaňské.

Bob mi včera napsal, že místo mě dává do slamu v Olomouci nakonec Switchera. Hodil mi lano, ale pak ho zase odřezal, tak jsem mu na to odpověděl: „To jsi dobrý pičus, ale je to tvůj mač.“ Byl to afekt, ale zároveň střízlivý akt, chladnokrevný řez. U někoho jiného bych to spláchl, ale jemu jsem v zájmu vyváženosti napsal pravdu. Příště si dám zase yunan, tohle chutná jako kytka milované dívce. Kouknu do očí obsluhující slečně, spěchá neskutečně. Nemůže si dovolit ani jednu postranní myšlenku.

Tenhle džob po ní žádá totální flow. Kolem ní zatím posedávají nýmandi nemající nic na práci, skandinávští charizmouši, učící se holka, holka čumící do mobilu, která mě hrozně sere, protože bych ji rád upoutal, ale nemůžu. Když odchází, vyjdu před trafiku a významně tam stojím, mrkne na mě, ale mine, mobil zabíjí spontaneitu, bože, jak mě to trápí, ta doba mobilní, ale je to samozřejmě jenom moje projekce, ve skutečnosti mě trápí moje psaní. Mobil je extenze prosté mysli, ve které se slily smysly.

Praha se svými nekonečnými divadly a výstavami lidí je jako balvan, který mě táhne ke dnu. Netuším, jak to procesovat – procestovat – zpracovat. Respektive zpracovávat, protože se to děje pořád, útočí to ze všech stran, anonymně jako čínské produkty. Uteču do knihkupectví Shakespeare a synové u Karlova mostu a v tom přítmí mezi slovy je mi najednou nádherně v té Praze, v závětří vjemů. Knížky jsou skvělé, když je vjemů buď málo nebo moc. V obou případech jsou balzám. Knihy jsou ticho, když je kolem moc hlasů, nebo když je moc hlasitý vnitřní hlas. Knihy jsou k nezaplacení.

Musím se přiznat, že jsem tady jednou čórl Clockwork Orange. Znáte takový ten stav, kdy se rozhodujete, jestli si něco koupit nebo ne a ty pro a proti jsou tak nelítostně vyvážené, že vás může spasit jenom extrémní čin? Jestli ne, tak asi nejste kleptomani. Já taky ne, ale mám úplně všechny psychonemoci, na které si vzpomenete. Syndrom všech nemocí. Od té doby už jsem to nikdy neudělal, bylo mi to moc líto, protože to knihkupectví je hrozně v pohodě a s jeho majiteli jsem kdysi chodíval hrát fotbal. Měli to dřív tam, kde je teď Café V lese, seznámil mě s nima rodák Miha, který má teď Café Sladkovský na druhém rohu. Pomeranče jsem se musel zbavit, dal jsem ho v Berlíně sestřenici a jejímu příteli. Parádně se jim hodil do knihovničky. Zakrátko se rozešli.

Minule jsem si v Shakespearu koupil knížku od Becketta. Zaujal mě název The End. Ještě ten den jsem ji ztratil. Většinou když něco ztratím, tak to pak zase najdu, projdu všechna místa, kudy jsem šel a někde se to válí na zemi, ale teď ne, určitě ji našli nějací apokalypsymilovní turisti a byli z toho názvu stejně nadšení jako já. Karma. Nedávno jsem ztratil šest stovek před plovárnou, kde jsem dřív našel pět stovek. Jeden měsíc jsem dvakrát pár dnů po sobě sobě našel na ulici stovku. Náhoda.

Čtu si Ginsberga a Corsa a Bukowského, a pak mi zrak padne na žlutou knížku s bílým kolečkem a nápisem „you are here“ jako na takových těch city mapách. Bloudění. Kniha je o dění a nesoudění. Takové ty ezo věci, které vám mají otevřít hladinu mysli, aby se vylila a svlažila vás i všechny kolem pramenem čirého poznání. Bullshit. Kéž by šlo nalít nektar prány do slov, ale všechno je to jenom fetiš.

Tak rád bych to koupil, ale stojí to pět kil. Máme zahodit všechny koncepty, klidně i Nirvánu, která je součástí všeho jako je voda součástí vln. Máme se zbavit klidně i ne-Já, stěžejní formule buddhismu, jehož je autor, nějak Nant Banh Prhat nebo tak, mnichem, máme prostě žít tady a teď. A furt tady a teď. Jen další synonymum, další klec konceptu. Ale kniha krásná. Knihy jsou krásné, ale jsou to jenom sny. Stalo se to vůbec? Děje se to teď. Ale pak? Nebo jen pak? Člověk si pamatuje to dobré, ale co cítí teď? A tady. Není tady a teď něco úplně jiného, nespojitelného stejně jako já a ty? Nebo jsem já ty? A co oni? Už jsou tady?

Všechno je jenom vzpomínka na léto. Něco popsat není jen tak. Je to jako geometrie, je třeba spousta čar. Spousta čaje. Pardon. Čar – čaj. Zrovna ho do sebe láduju ve velkém, testuju různé vzorky. Čaj mi dává sílu vést spoustu čar. V ČR holdují spíš pivu. Pivo je od slova pít. Já jsem přesedlal na čaj a pomalu se mi stává pivem, podobně jako když visíte hlavou dolů, tak se vám časem převrátí zrak a začnete vidět, jako byste měli hlavu vzhůru. Takže tu chlastám a pomalu mi před očima vystupuje trojrozměrný obraz hloubky mého nitra. Nebo vám. Nebo někomu. Možná. Vlastně je to jedno. Mně určitě. Už jo.

Poezie si klade tohle čarování obejít a odloudit úlevu pouhými skřeky. Řřřřřřřřřřřřř! Vytržení. Výtržníci slova dělají povyk v ulicích. Upřímně zbláznění básnící, čeští beatníci, neškodní blázni, jejichž slova si nekladou za cíl být zbraní, ale opravdovou silou, která netečně všemu vládne, nechtějí jí sloužit ani ji využívat, jen si ji uvědomit a pojmenovat. Trpí a tropí a tepou a typou, ale měli by se uklidnit. Druzí lidi mají pravdu zase svou. Svůj klid a svou práci. Prostě prcají.

Skvělé satori ve Vojanových sadech, jednom z nejlepších míst zasrané Prahy. Je mi zasraně skvěle. Zasraně, to slovo v říznosti vůbec nezasotává za svou anglickou předlohou fucking. Nešukáme, ale sereme. Přijde ke mně pavice se dvěma mláďaty a něco mi říká svým pavím jazykem a je to podobně krásné jako rozhovor s tou starou paní, která mě omladila, protože špatně viděla. Mládě sezobne mravence, ale zase ho vyplivne a ten mravenec běží dál, jako by se nechumelilo. Jistě se právě svou mravenčí prdelí pěkně posral. Ale svět se točí dál a on žije a utíká po vyhřátém betonu. Paví samec troubí jako rozjetý vlak, jeho peří je síť s větším záběrem než ta sociální. Z nedaleké dálky, vzdálené blízky je slyšet tramvaje a někdo tady pinká tenis, je tu kurt.

Vnímám všechny ty vjemy jako dopaminem poblázněný schizofrenik a napadá mě, že člověk není tady a teď, když si řekne, aby byl, ale naopak, když se téhle touhy vzdá, protože být tady a teď je samozřejmé, člověk to nemusí a nesmí chtít. Jen trochu. S mírou. A nebránit se tomu, co ho rozptyluje, protože to je taky tady a teď a hlavně – tady a teď je v pohybu a člověk se zkrátka musí některou cestou dát – ne stát. Nesmí následovat mainstream, ale nesmí ani ustrnout-usnout ve vlastních preferencích.

Holčička hází paví rodince oříšky a kope do přiletivších holubů. Stojí přímo u mě, tak jí nenápadně šeptnu: „Nekopej.“ Když se vrátí za maminkou, která do nich kope taky, holčička jí naznačuje, že by neměla. Přijde nějaký pán s chlebem a taky kope a ještě slovně nadává a naopak dělá ťuťuťu ňuňuňu na pávy, kteří po holubech taky vyjíždějí, ale ne agresivně, bez zášti. Válka o sousto, všudybudoucí hlad. Ti holubi mi připomínají mě, když chci něco zapsat. Vrhnu se na myšlenku a ona mi zmizí pod rukama. Zůstanou slova, suvenýr, atrapa. A znova.

Člověk nemá šanci, když spěchá, když ve spěchu za pačesy chytá Chvíli. Vhled je jen, když přejdeme na kopilota. Pustíme kormidlo, přestaneme hrabit moc. Jenže budoucnost je nejistá. Kolem jde nějaký pán, asi turista a přátelsky na mě kývne hlavou, jako by ve mně poznal spřízněného ilumináta. Okamžitě opětuju pozvednutím koutků úst. To není slušnost, ale synchronizace. Jeho žena na mně ulpí pohledem, který pátrá, co se mnou její muž má. Ona není iluminátka. Ten pán měl dopamin a já zrovna taky, a tak mezi námi probleskla synergie. Ten zájem nemusí být sexuální. Sexuální zájem je jen jedna z forem (feromon) dopaminového upoutání. Častá, ale taky vulgární, bezduchá. Jsem v tom trochu cynik, ale taky si ji nikdy nenechám ujít. Mám radši dopamin než oxytocin. To je trochu chyba, protože to jsou dvě strany jedné mince.

Pán s chlebem, který kopal do holubů, teď smutně sedí na lavičce. Podobá se v tváři pavímu mláděti a tváří se podobně bezprizorně, spíš víc. Loket na koleni, brada na dlani, kolem ťapkají holubi. Předtím té paní říkal, že o chudáky pávy se tam nikdo nestará a že vůbec neví, jak přečkají zimu. Přemýšlí nebo má depresi. Přemýšlení je někdy deprese. O tři lavičky dál někdo hostí ptačí sněm, do holubů nikdo nekope. Lidi sbírají ořechy. Oč jsme ochuzeni, když máme všechny své potřeby pořád pokryté, naplněné, ucpaná centra slasti, vědomí tupé intencionality. Všude obchody a ty kupuj, abys o něco nepřišel, aby sis neodpíral. Musíš žít, je to tvůj mač, žít znamená užít, protože život utíká, tak mu stač. Zvony. Já nevím, že bych toho Boba někdy s něčím poknil, až na to, že jsem ho paradoxně začal kritizovat, když mi začal platit za reporty. Tím mě zkurvil.

Svoboda paradoxně znamená zúžení prostoru. Focení je toxické. A konstantní dopisování. Psychomagnetické vlny tady a teď. Karlův most mě stabilizuje. Slunce těsně nad Petřínem. Moje myšlenky ušlapal dav. Nedivím se, že tady Tříska sebou třískl do té hnědé řeky. Je to tu jako film s dokonalými exteriéry, ale hraje v něm jen kompars. Nudí to k smrti. Turistická Praha je trochu horor. Nádherná dcera se pár kroků před zbytkem famílie nese jako pavice, akorát jsem vlastně nikdy neviděl nic skromnějšího než pavice, šedé myši obtížené starostmi o mláďata.

Dne ubývá, řeka lidí po mostě plyne oběma směry. Kognitivní disonance. Obrážejí svět a dělají obrázky u svatostánků na levnou krásu. Žena s jalovým výrazem pozvedne ruku k selfie přímo do tváře kolmejdoucí ženy, která se se stejně jalovým výrazem usměje, že se nic neděje. Špinavá labuť se vznese z hladiny. Je to ta kombinace památek a přírody, co dělá Prahu.

Minulé, momentální, mentální, tělesné, tohle, všechno… Chlapík sedí na ochozu a místo focení kreslí. Věž. Jde z něj kompletně jiný pocit než z fotičů. Nechlubí se cizím peřím. Něco zarámovat a zmáčknout spoušť je pouhou exhibicí intence. Přetvoření reality je meditace. Kouknu mu přes rameno. Umí.

Stoupnu si opodál, kde ze zlaté záplavy listů kouká kaštan vyšklebený ze svého obalu, připravený spadnout. Sylviin pohled. Visí z posledního, přesně za ním syčí splav a Slunce už je opravdu, ale opravdu poslední. Do scény vpochoduje holub a prohlíží si mě podobně jako ta pavice, jako by mu nešlo o žrádlo, jako by vě mně něco viděl. Je to příjemný pohled. Tourist si ho hned fotí.

Asi si do focení projektuju psaní. Není umění něco vyfotit, ale prožít to. Jsem fakt pokrytec. Ale otevřený. Vím to o sobě. To je možná ještě horší. Vědět to a nic s tím nedělat. Slunce došlo. Malíř dokreslil. Na Muzeu Kampa nápis Helmut Newton. Cpal jsem se tam ráno s novinářskou kartičkou, ale týpek ji moc zkoumal. „To je prošlé.“ „Trochu.“ „Pět let. To je dost.“ „Relativně.“

Umění není jít za svým cílem, ale ustálit se v rozptýlení. Nacházet v nehledání. Já vím, jen slova. Mám z toho taky marný pocit, ale nedokážu s tím přestat. Přestálit to. Fotící pán mě uvězní v rohu, chytnu klaustrofobii. Pořád paběrkuju kolem toho malíře, sedí teď se zavřenýma očima a poutá pohledy kolemjdoucích. Prchám s pocitem, že jsem psaním ustrnul v minulosti, měl jsem s ním spíš pokecat. Ještě se zastavím a sleduju ho zpovzdálí. Odchází vzápětí po mně.

V Hany Bany uvědomění, že já jsem já a samozřejmě hermelín. Full house, přisednu k holkám, které se baví o čínském kurz mindfullness. Jsem dočista vymindfullněný, akorát nevím, jak to aplikovat na realitu, asi to nejde, je to prostě jen takové provozní, prostě jen žeru hermelín, a pak jdu do divadla Na Zábradlí, kde zase vytasím kartičku. „Můžu požádat o novinářský lístek?“ „Můžete.“ Úlevně se usměju a jí se to líbí a mě mrzí, že nejsem v tu chvíli autentický, že jenom hraju. Jak by bylo skvělé použít to herectví při běžném seznamování, ale k hraní potřebuju něco, co mě radikálně zbaví autenticity. Adrenalin. S psaním je to podobné. Jsem v něm čistě, ničivě upřímný. Upřímnost není nic až tak pozitivního. Je to čirá nicota. Abstraktní asertivita vůči vlastní neviditelné ostýchavosti. Boj. Teď.

Na DAMU jsem přisedl k bandě herců. Zrzka se po mně dívala, pak šla na záchod, já za ní, náhodně ji potkat, což se povedlo, řekl jsem čau, ona ahoj a šla dál. Zadaná, já vyndaný, ona v září, já v říji. Na DAMU bezprostřednost nějak nefunguje. Vůbec, vole. Člověk je tím bezporstřednější, čím víc smrdí. Člověk si myslí, že se zapsal a ona jen indiferentně kouří. Člověk je všudypřítomný a lidi nikde. Znám je líp, než se znají oni. Co s tím?

Divadlo je jako život. Teda život je jako divadlo. Chceš se zvednout a odejít, ale užs to zaplatil, takže bys prodělal. Sedíš a hledíš, čekáš, až to pocitově hodí těch padesát korun, kterés do toho dal. Vedle mě muž pořád funěl a poposedával a lidi se kolektivně smáli věcem, které byly smutné. Mimóznosti starých lidí, nemocným lidem. Byl jsem zase jednou úplně mimo kolektivní vkus.

Hra se jmenovala Anamnéza. Herci přeřvávali. Postavy byly uzavřené ve své osobnostní bublině, komunikovaly jen povrchně, groteskně, navzájem se vnímaly jen symbolicky. Pro lidi to byla úplná katarze. Pak začali hrát blues Já to balím a v tu chvíli jsem se zvedl a odešel, jako bych v tom hrál, ale bylo to proto, že König zpíval moc nahlas.

Vlezl jsem do Absurdu a objednal si čaj. Vedle mě seděly dvě holky, jedna mluvila hrozně nahlas, přeřvávala svoje ego. Obrátil jsem se na ně s tím, že jejich konverzaci stejně neuniknu, tak jestli bych nemohl přisednout. Ta, co mluví nahlas, je Klára a druhá je Kačka. Klára se ve vlaku bavila se Ziburou cestou z Banátu. Prý říkal, že penis je škaredý a nelíbí se mužům ani ženám. Připomíná Adélu, má stejně roků, ale nechce děti. To ani Kačka, která je pravá zrzka. Kačka má kozy, obě jsou lvice. Klára dělá elektriku, Kačka žurnalistiku. Znají se od kolíbky. „Mně se hodně zdá o mých nových spolužácích. Ukážu ti Vojtu.“ „On to dělal jako že závodně nebo jako že závodně?“ Jejich starosti na mou hlavu.

Na zdi v mém pokoji je obraz městských mrakodrapů, který jako by vypadl z výstavy na Portále Tělo, přítomnost. Šedočernomodré tóny, vystupující nánosy barvy. Tématem výstavy je člověk bloudící městem. Píšu Kačce, že Facebooku chybí jediná věc – tělo. Věci mohou člověka nesnesitelně zatížit. Nejen věci, i informace. Informace jsou nehmotné věci. Pokecal jsem s Krišňákem, který zrovna šířil Krišnovo vědomí. Nabízel knihy stylem, že je někomu vecpal pod nos a řekl: „Nirvána.“ „Většina lidí jsou úplní blázni,“ sledoval zblízka hlavu chlápka, který zrovna opravdu jako blázen vypadal. Jestli si myslí, že zasahováním lidem do osobní zóny je přitáhne, tak dělá Prabhupádovi medvědí službu.

Řekl jsem mu, že jsem četl nějaké jejich knížky a myslel, že spolu rozebereme nějaké ty informace, ale jen mi nakládal tuny dalších knih. Napřed jsem si jednu chtěl vzít, ale na ten nátlak jsem mu je vrátil a omluvil se, že si jdu zrovna koupit Bondyho. „Toho znám. Ten umřel.“ „Jo, v posteli. Neuhasil cigáro.“ „Co děláš?“ „To není důležité.“ „Jsi konzervativní.“ „Docela jo.“ „Máš vedle sebe konzervu.“ Zrovna jsem dojedl plněné cukety. „Aha.“ „Odkud jsi?“ „Ze Zlína.“ „Já jsem z Prostějova. To je u Olomouce.“ „Já vím.“ Říkal to, jako by myslel nějaký jiný Prostějov. Prostějov z Vindalóky. To je planeta, na které sídlí Krišna. „Dáš aspoň nějaký příspěvek?“ „Radši dám něco žebrákovi, ne?“

„Je vidět, žes z těch knih nic nepochopil. No, kdo chce kam, pomozme mu tam.“ A byl pryč. Měli by mít nějaká kontrolní čísla, aby si na ně člověk mohl stěžovat. Vystupují z pozice duchovní autority, člověk se jim otevře, neměli by ho takhle faulovat. Já přece nemusím nic pochopit, jen jsem si četl nějaké knížky. Nejsem Krišňák. Něco jsem mu ale dát mohl.

„Dneska je příjemně. Ani horko, ani zima, nefouká vítr,“ řekne týpek, co jde kolem. Konečně kvalitní informace. Na Spálené 53 výkup knih. Znavené ženy vlečou banánovky s klenoty. Klenoty, které jsou odpadem, protože je všeho moc. V Dobré trafice opět fofr, tentokrát nestíhají jiné servírky. „Jaký to je, studovat?“ „Úplně na kundu. Já nic nestíhám.“ Zůstat někde je ustavičný boj s návratem. Čtu Reportéra. Hodný pán v trafice mi ho půjčil a já už jsem ho hrozně pomočil čajem. Často se cítím jako Mr. Bean, absurdní komik. Servírka je extrémně milá a jemná narozdíl od té předchozí. Taky už je tu příjemně poloprázdno. Přinesla mi čaj s éterickým prosím a já jsem odpověděl děkuju tak přeslazeně, až mě to polekalo. Ta pražská slušnost mě dovádí k šílenství. Sfoukávám svíčku jejího zájmu příliš důvěrným dechem.

Čtu „dcerám kterým“ a přijde mi, že správně by mělo být „dcerám kterám“. Má piercing v nose. Docela mě to přestává odpuzovat. Vídám to na docela fér holkách. Poláčkův článek o kastelánech v Kašperku. Poláček je hustýř. Fotky brazilských indiánů ve spáleném pralese. Každý ten prales považuje za svůj, plíce planety a tak, ale někteří lidi tam opravdu žijí. A zvířata. Ta jsou nám samozřejmě ukradená. A rostliny? Ty jsou jen matérií, po které chceme fotosyntézu. Bacha, chyba, tudy cesta nepovede. Dokud nepřestaneme ochranu prostředí podmiňovat vlastním zájmem, nic se nezmění. Protože to je vlastní zájem, co je na vině našeho problému.

Je tu i článek klimatologa, že bez vlastního zájmu změna není možná. Bez peněz, jejich přepočítávání, přerozdělování, váhání a získávání, jako bychom nestáli na hraně pekla. Peníze jsou realita. Klima půjde zachránit jenom penězma. Podobně je tomu u recyklace. Recykluje se jen to, co se vyplatí. I záchrana planety musí dostat háv ekonomického smyslu. A vlastně ho má. Kdo bude spotřebovávat na zničené planetě? Nový začátek znamená pokračovat lépe. To je ode mne. A tohle – pralinky jsou nejstaršími spoji. Na záchodě mi Bondy spadne do chcanků. Krišňák promluvil. Nirvána.

Na Petříně jsou vždycky Francouzi. Holky nemají opravdový zájem o opěv své krásy. Nejsou jí. Berou ji jen jako falešné uznání, rituál ospravedlnění, ale ve volném čase se chtějí prostě bavit. Je třeba dát krásu úplně stranou. Skutečnou lichotkou je polibek, Rty na trhu. Babylónská věž Žižkova. Husté hejno ptáků. Praha je shluk vědomí v poli. Kliku nepoužívám, kliku mám. Na Strahově pstruha. Celkem vzpruha spolu s Deníkem N a článkem v něm, že ke změně budeme muset přehodnotit svůj přístup k práci jako jediné hodnotě. Práce pohlcuje naši duševní energii, která pak chybí při řešení vyšších výzev. Ve volném čase jí zase plýtváme v honbě za odreagováním. Autor navrhuje ideu základního příjmu. Bezdězové z hlaváku jsou pro.

„Člověk si nemá klást otázku proč. Proč ne?“ říká herec před DAMU. Definovat si pro sebe básně. Je pozdě. Evidence lowdownového šému. Vyjdu ze Zázemí, koukne na mě bloncka. Vydám se za ní na Národní. Není to sledování, prostě chci jít tam, kam jde ona. U Kafkovy točící se hlavy ji nechám jít a cítím ztotožnění s Černého piecem. Teď ho chápu, opisuje dění v mojí hlavě. Změny rovin, změny vyznění, úhlů pohledu, aniž by člověk otočil hlavou. Všechno se točí uvnitř. „David Černý, major una principála,“ říká průvodce španělské skupině, která se shromáždila bezprostředně přede mnou. Typicky nezúčastněné výrazy účastníků zájezdu. Kafka ustrne, ale neusne.

Make your bed like you make your shit. Zase zásek. Měsíc nad střechou. Smysl je ledovec, po kterém bruslíš slovy. Myšlenka je prchavá, přemisťuje se jako poušť. U Pilotů party jako reklama na chlast. Sednu si k opuštěné sklenici vína. Park Hlaváku plný bezďáků. Zmar a neodpočinek. Vše, na co padne tvůj pohled, je pohled do zrcadla. Číslo osmdesát pět. Praha-Zlín střed. Su tuze laxní. Kdo spoří, tratí.

Na konci vesnice je rybník. Koliba je v rekonstrukci. Hlídá ji bělostný pes. Nad rybníkem se tyčí stromy. Vítr z nich sype listy. Čtvrt rybníka pokrývá jejich koberec. Když zafouká, začnou se sypat.

Pes leží. Vyhřívá se na slunku. Zničehonic začne štěkat. Zklidním ho v posunku. Hned vedle rybníka má chatu rejža. Pokojně pořádá pozdní oběd se šedovlasou ženou. V údolí někdo pálí listí.

Bílý dým se line vzhůru. Zenový podzim na vsi. Tady jsem trávil léta. Potápěl se. Četl Rychlé šípy. Později Aldouse Huxleyho. Slunko zapadá za les. Jen zalez.

Mrzí mě, že sem nejezdím častěji, pořád na to tady myslím, když všechen čas trávím zaparkovaný v parku a čekám na šanci nebo na odplatu a je mi celkem jedno, co z toho, hlavně aby si mě někdo všiml, možná to může přijít i tady, i tady probíhá život, jen v subtilnější verzi, musíš se na něj dívat přes mikroskop.

Pes spí v krásně odevzdané póze, ještě na něj svítí slunko, černá veverka běhá mezi stromy z větvě na větev jako komiksový hrdina, u prodlevy na drobnou chvíli zaváhá, aby ji vzápětí mrštným skokem překonala a přichytila se kýženého stromu, vypadá to jako zázrak, neexistuje, aby spadla, nemá postranní myšlenky, na co by asi myslela taková veverka?

Nehrozí tu tolik, že ji zajede auto jako u lázní, kde zajeté a rozjeté, navždy spící veverky v rozkošných pózách běžně zdobí silnici, je nádherná, když žije a triumfuje nad člověkem v mírnosti a vitalitě a akurátnosti od Boha, jenže člověk má jiné nástroje, které vymyslel a rozum před nimi zůstává stát.

Můj tmavomodrý vůz, ojedinělá značka čeká, až se mi zachce ho nastartovat, bude dělat, co mu řeknu, hodně věcí kolem nás dělá to, co chceme, ale ironicky taky to, co nechceme, třeba mobily, nevaž se, odvaž se, znevaž se.

Auta jezdí, aniž bychom chápali jak, a pak stačí koupit si vlez na vlak a je to zázrak, že si tím zasloužíme přemostění, kterého bychom sami se svými schopnostmi nikdy nebyli schopni, zvykli jsme si na zázraky možností, připadáme si vyvolení.

Nebe protíná bílou čarou a strašidelně tichým hukotem dopravák. Nějací lidi někam daleko nutně musí. Nebo spíš můžou, a tak musí. Tady dole se nezdá, že by cokoli bylo potřeba.

Potůček se zurčivě vlévá do rybníčku. Je neděle, a tak padla. Kola ekonomiky se znovu naostro roztočí zítra. Koláč nadívaných potřeb. Nabídka, poptávka, přetvářka. Sbíhají se mi sliny, silní a vlivní.

Budu sem jezdit častěji, trávit čas daleko od shonu, shluku vás, našel jsem si šedivý vlas, přišel čas odpočívat, nechci dál brát to, co bylo, za jisté, chci to, co je, vnímat, vnímat, že nic není jisté, slupky snímat až k intimitě, až ke splynutí (to radši ne) a ne se jen denně vlévat do zarytých koryt jako otrocká voda, postávat bohyním za prdelí.

Budu sem jezdit sám, ne v ní mám, ale v sobě naději a raději hledat beze slov, bez tváří protějšků, které se tváří jako nepostradatelné protipóly. Vystačím si s barvami, s tím málo, co je tady, s tím vesmírem, co je ve mně, se sebou, i když to zní hrozně.

Co je vně, to je nedosažitelné. Zdá se to na dosah, občas se zdá, jako bys to držel za pačes, ale byl to jen příčes. Zůstal ti v ruce jako trapný suvenýr.

Máš v sobě hlučný svět, který časem dozní. Zenová scéna se stane všední. Až spadne poslední list, barvy zmonotónní. Zjistíš spoustu věcí, a jakmile je zjistíš, už jim neutečeš. Leda že bys opravdu pořádně práskl do bot.

To všechno je tu jen teď a není to tím kolem, ale konstelací norem, načasováním, vzpomínky se pomalu, nepozorovaně pasují do kulis, listy v hejnu vibrují, pomalu se snášejí, nic není nesnesitelné, holý strom přímo ve středu to ví, ví, zač loket toho stojí, že tahle chvíle není poslední.

Je jen prostředkem k dosažení a není přenosná a nejde zůstat u prostředku ani dosáhnout cíle, všechno jen odkazuje na něco jiného a my ručkujeme a musíme být připravení, nakonec to není tak těžký úděl, i když může být, když jsi sám.

„Dobrý den,“ zdraví mě pán z koliby a zapaluje si cigáro. Sedím na jeho zahrádce. Hladí bělostného psa, který slastně kňučí. „Dobrý den.“ Po cestě jde mladá matka s malou dcerou. „Pojď, Sofi, ať tam nespadneš, pojď tady. Pojď honem, ať nespadneš.“

Nic nevoní tak, jak baboletní les plný listí hore suchého, dole mokrého, jak to tleje, jéje, říjnové slunko hřeje jak srpnové, prohřívá, když si najdete dobré místo, přihořívá, když ho hledáte, hoří všechno, co žije, skoro je mi líto do toho srát, ale někam musím složit spad, radioaktivní, to ne snad.

Dřepím a ostřím do listí, zatímco tlačím, co se dá, nejlíp, jak to jde, jak radí Čtyři dohody Dona Miguela Ruize, koukám kolem, seru na to, leze tu pavouk, pavouk je kamarád, připadám si jako v televizním pořadu o přírodě, les je plný života všech velikostí a forem, tady si zrovna vykračuje pavouček a moderátor tvoří dechberoucí lejno, to by byl moc neotřelý formát, nebojte, žádné papírové kapesníčky, nechápu, jak si někdo může vytřít prdel papírem a nechat ho tam, já tam nechám jen ten svůj špenát, pěkně si ho prohlídnu a jdu se umýt do rybníka.

Ze zadní strany koliby na mě štěká fena se čtyřmi štěňaty, ten před kolibou je otec, mají jen dřevěný kotec a betonovou zem, holt vesnice, žádné milionářské sídlo, kastelán koliby, kolibán je okřikne a zase se rozhostí ticho, ve kterém jen praskají listy, jak narážejí o větve na své poslední cestě, zenový zvuk jak z Kim Ki-duka.

Vezmu si z auta ručník, sojka letí s ořechem v zobáku, možná je to poštolka nebo něco jiného, statečně ho vláčí vzduchem, sundám hadry, rybník klouže, nemusím se osmělovat, rovnou tam spadnu, je to ledové, udělám pár temp, otevřu pod vodou oči, očista je kompletní, nejde jen o tu prdel, na kterou nesmím zapomenout, prohrábnu si ji prsty a jsem jak lilium, je to posvátné místo mého dětství a mládí, ale nesmím se tu zapomenout, ještě chvíli a zůstal bych navždy mlád.

Jsem rád, že jsem rád, když se sápu na břeh nahý s pocitem k nezaplacení v kapse jako vždycky, když se člověk překoná, znovuzrozený, je mi jedno, jestli mě někdo vidí stejně jako je mi v poslední době jedno, jestli mě někdo slyší zpívat, dřív jsem vždycky ustrnul, když se někdo vynořil, jako bych porušil tichou dohodu, nezazpíváš bližnímu svému, žijeme v paranoidních stresech a nikdo nás z nich nevyčeše, je my sami svými vklady, vhledy a zkušenostmi, to je stejně krásné jako děsivé, zasraná sartrovská svoboda, go to hell if what you’re thinking isn’t right.

Usuším se ručníkem, učešu si vlasy prsty a vysraný a vyšokovaný studem otevřu knihu Ego Body – Krásný říjen. Taju. „Dobrý den,“ zdraví mě kolibán a hladí psa. Je ke mně uctivý, možná si myslí, že o něm píšu zprávu, která rozhodne o jeho bytí a nebytí. „Dobrý den,“ usměju se na něj úsměvem pražské kavárny, který tady vyzní úplně nepatřičně, nějak nevím, co jiného hrát, asi ve mně už není nic jiného, než tahle p(r)óza, jsem prázdný stresem, traumatem, prázdninami.

Tady v té pohodě bez lidí je to úplně jiná realita, svobodnější, jenže už jsem moc institucializovaný, pořád mě to táhne dál, pryč, už jsem moc vylízaný, bože, fakt to cítím, stárnu, umírám, dementním, není mi pomoci, nemůžu si pomoct od téhle dekadence, neposlouchám ten hlas života v sobě, jsem zralý na spásu, čekám, ale ta spása je jen uvnitř, jen uvnitř.

Ty jsi to a v prach se obrátíš. Proč si ještě neužít? Proč ne? Na soukromém pozemku skromně lašuju bedle, moc bedlivě, mám jich moc, není už, kam je dát, musím to vymýšlet, musím je schraňovat, nemůžu s nimi jít nikam dál a to je možná dobře.

Z vesnice kokrhá kokot, zvuk příjemný i nepříjemný stejně jako vzpomínky, to místo je magické, manické shluky pýchavek a bouda s obdélníkem skla v životní velikosti, shlédnu se v něm a připomenu si T, kterou bych píchal, až bych kýchal, teď jsem četl rozhovor v časopisu Page s vědcem, který tvrdí, že to, že se nedá projít zdí, je jen konsensus kolektivního vědomí, že atomy jsou ve skutečnosti prázdné a pravda je to, čemu věříš.

Lehnu si do listí a honil bych nebo četl, ale jen tak v tom roští přemýšlím, kontempluju o tom, co je na piču, tady a teď je to zrovna dobrý, ale stačí to? Přemýšlím, co se sere a co se posere, co se pomrdá a co se dá dělat, co by se dalo dělat a les pomalu začíná dýchat chlad, všechno jde jak na drátkách, jak na houbách, všechno jde, když se chce a ono to chce, já se chci, chci se rekontaktovat na sebe, být jako solární kolektor, být energií, ne být solární baron a jen ji hromáždit.

Z dálky vidím na rejžově zahradě sedět Martinu, jeho dceru, kterou jsem v manickém létě po prváku vzal za ruku, byl jsem tu uvězněný kvůli reparátu z deskriptivní geometrie, chytil jsem ji za ruku, nic víc, pro mě to bylo hodně, mně stačí málo, aspoň v tu chvíli, na vzpomínku je to málo, co stačí v přítomnosti, nestačí v budoucnosti, žít naplno znamená tvořit minulost, vystupovat z komfortní zóny a tvořit vzpomínky, to jsem nikdy moc nedělal, ta vzpomínka pak reprezentuje celou éru, tahle moje éra není reprezentovaná ničím, mám jen nesouvisející díly, kafe a cigára a náhodné zhulenosti a dešifrováné reliéfy skal, ale byl to nádherný pocit a možná pořád je.

Její kámoška pak chodila s Romanem, se kterým jsem měl kapelu Twins, měli jsme pár koncertů, několik textů si pořád pamatuju, občas si je zazpívám, ta kámoška byla hezčí, ale Martina tam byla pro mě, a tak nebylo, co řešit, nemělo být, na té zahradě to není Martina, přání je otcem myšlenky, Martina je někde v trapu, je to rejžova žena, vypadá podobně, ale je stará, užívá si idylu a já z ní kousek ukousnu. „Dobrý den,“ pozdravím a ona taky pozdraví: „Dobrý den.“ Je ráda, že proběhla tahle výměna, tohle setkání a já taky, sedlo to jako prdel na hrnec.

Kolibán zatopil v krbu, z komína stoupá dým, mile se baví se psy, den hasne, to mi vždycky udělá dobře kdekoli, ale tady nejsou lidi, žádné pohledy, zurčí potůček, přede mnou rezavý plot ohraničuje hřiště, uskladním houby do auta, šikovně, aby nepřišly k újmě, sedám za volant a jedu mezi ně, lidi, těším se, ta moje společenskost je masochismus nejhrubšího zrna, usmívám se, jedu rychle, jako by mi život nebyl milý, slunce zapadá jako krvavý netvor, miluju je, koberec listů na hladině se rozpadl na desítky ostrůvků.

Má se ochladit na únorových pět stupňů, to mi ani neříkej, už jsou holé stromy, už to vypadá divně, stát nahý pod nahým stromem a hledět do slunce, nechat se jím hřát, meditace, plaval jsem v rybníku, našel bedle a bedlivě hleděl, aby se při přepravě nerozpadly.

Reinkarnace je kariérní postup a nirvána generální ředitel, ale samozřejmě takhle to nejde brát, ani jinak, nejde to brát nijak, jde to jenom nezapsat a splynout s prostorem, ale stejně to zapíšu, že jo, ale spoustu toho taky nechám jít jako spoustu ryb na Latino party v Bloku, třeba nádhernou hispánskou holku.

Napřed bezradně kření bílému páru, pak tančí s černochem a hrozně si to dává, konečně je v hlavní roli, ty jo, nemá chybu, pak je tu taky Ruska, je mi hrozně povědomá, zdá se, jako bych byl i já povědomý jí, ale to jsem každému druhému, protože jsem básník a vyčnívám obyčejností, že bych ji znal z porna? z Thajska? z jiné reinkarnace?

Můj dopamin je ketamin, všechny jsou signifikantní, ale všechny projdou mým cedníkem, jedna dlouhovlasá s takovým obyčejně krásným kukučem ho na mě vrhá jen tak mimochodem stejně jako včera v nákupním centru, pololhostejně, jako by si nevědomky rozlívala drink, který jsem jí koupil, pak jedna vysoká s malou tlustou, dlouhá, široká, bystrozraký.

Jedna holka si objednává u baru a sleduje mě a já ji, když nesleduje mě, tak sleduje servírku, jak připravuje drink, pořád sleduje a chce, aby bylo vidět, že sleduje, je tu jedna holka, co s týpkem tančí hříšný tanec, hrozně jim to jde, má to koule, je úplně neonová, tanec dělá hodně, myslím ten pohyblivý, ne na místě, to je spíš antitanec, tanec je pohyb.

Je tu i Kočanská, které jsem napsal na Fejsu „znám tě od vidění“, ani nevím, co jsem tím chtěl, básník, říct, když ji vidím, dělám, že ji nevidím a ona mě vidí a tančí, přisedne ke mně nějaký týpek, „ty píšeš do InZlinu“, asi tam budu muset přestat psát, ta popularita mě začíná srát, dám si levý prst na nos a pravým prstem si zatočím kolem ucha, jako že poslouchám, on trochu dotčeně zmlkne, ale sedí tam dál.

Vrtím pánví a hledím na ty lidi, přemýšlím proč the hell sedím, proč jsem ve vězení, proč jsou věci tak, jak jsou, proč jsem se kdysi dávno přestal k sobě chovat jak k lidské bytosti, jo, tento prostý, hrozivý fakt si uprostřed té nádhery uvědomuju a taky si uvědomuju, že je mi to putna, mám rád tenhle masochistický druh zábavy.

Rusčin týpek je na sračky, klade mu na srdce, aby zůstal sedět na židli a sama extaticky paří, jako by z něj sála energii, nedá mi to pokoj, odkud ji znám? jsou ve mně dvě části, které nekomunikujou, spokojená a nešťastná, teoretická a praktická, intuice a rozum, možná komunikují dobře a jediný kámen úrazu je, že si myslím, že nekomunikují, že je hejtuju, vezmu propisku a sešit a napíšu si: „Člověk, aby si mohl užíval, musí furt umírat.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *