Jiná pláž

„Hello,“ zdravím stánkaře. „Zdrástvujte,“ odpovídají. Je to tady trochu Krym. Kousek od Kemeru. Sednu si na lavičku na jejich dlážděném plácku. Nahoře je přikrytý deseti řadami červenobílých deštníků, které visí mezi dvěma pavlačemi. Od hotelu Onkel, ve kterém jsem se dnes ubytoval, ho dělí rušná silnice, teď příjemně zmlklá. Prodávají se tu ručníky, kraťasy, papuče, opalovací krémy a další nezbytnosti každodenní spotřeby v turistickém letovisku.

Ruští turisté korzují a inhalují výfukové plyny z exoticky horkého vzduchu. Dva stánkaři relaxují v zahradních židlích a checkují mobily. Jeden něco líně vykládá. Loupou pistácie. Scéna je silně osvětlená jako na iluminoterapii. V Onkelu se večer na obrovské terase konala karaoke show. Odvážil jsem se jít ven, až když skončila. Decibely hluku to ticho znásobí.

Na pláži jsem si stoupl do vody a poslouchal a cítil vlny. Stál tam taky starý Rus. Byl nahý a měl ze mě vítr. Nahota se v Turecku nenosí. Nějak jsem ho uklidnil, protože pokračoval v nudě. Chodil jsem pak kolem bazénu a plavčíkoval neviditelným trollům. Myslel jsem na čtyřiadvacetiletou Ukrajinku Samiru s krásným smíchem a tátou ze Sýrie.

Prokecal jsem s ní předchozí noc na letišti ve Vídni. Až do vypuknutí války žili v Doněcku, pak se přestěhovali do Kyjeva. Studuje tam medinu a je úplně medová. Zrovna se vracela ze Sicílie a Říma. Pěla ódy na pizzu, pastu a zmrzlinu. Byla korpulentní, ale krásná.

Přijde za mnou holohlavý týpek a představí se jako night manager. Chce po mně číslo pokoje. Říkám, že jsem zrovna přijel, že si ho nepamatuju a že mu ho můžu dát jen přibližně. Chce ještě aspoň jméno. Nejlepší věc tady je, že nemám net. Můžu na Samiru jen tak myslet.

Stánkaři si povídají a já nerozumím ani ň. Kolem prošly dvě holky jak hůlky s korpulentní mámou, která stoicky sledovala pohledy okolních mužů. Kočky. S jednou jsem předtím večeřel. Házel jsem jí na zem rybu. Vždycky mi chtivě sekla po ruce, tak jsem začal házet z větší výšky. Ryba se vždycky hlasitě rozplácla o zem.

Číšník se shovívavě usmíval. Pak jsem lanařil sedmnáctiletou Kristýnu na noční plavání. Svíjela se v bolestné nerozhodnosti. Hájila se, že je ještě dítě a že ji maminka hlídá, protože je krásná. „Do you love your mother?“ zeptal jsem se. „Yes. My mother and father are…“ „The best?“ „Yes.“ „I understand your situation. Enjoy your evening.“ „I don’t know.“ Know vyslovovala jako now. „Try to enjoy.“

Pokrčila rameny a usmála se, jako by nevěděla, o co jde. Tušila to. Chtěla to zahnat, ale nemohla. Tak jsem šel sám. „OK, bye.“ „Bye.“ Byla pryč. Ve výtahu. Uvidíme se zítra na pláži. Seděl jsem s ní předtím na molu. Shovívavý číšník řekl, že je ka. To znamená krásná, jak jsem vydedukoval. „Erotic,“ dodal. Jo, přesně.

Personál se tváří šťastněji než hoteloví hosté, kteří se tu za hříšné peníze přežírají a k tomu obžerství jim hraje hudební kulisa dramatického klavíru, jako by šlo o nějakou bohoslužbu. Přežraní se pak odvalí do slaného rezervoáru, ve kterém se jim odlehčí. Nadšeně se převalují ve vlnách. Až v tu chvíli se jim na tváři objevuje úsměv.

Ve vlnách potkávám Polinu. Je hezká, ale i normální. Odjíždí za pár hodin. Zve mě ke společnému obědu. Přijímám, ale nedojdu, protože potkávám Kristýnu. Impozantní hory jsou zahalené do smogu. Jediné, co tady člověka může zachránit, je holka. Až na moře a žrádlo je to bída. Myslím zábavu.

Po večeři jsem musel prchnout. Nějaké dětské říkanky hrozně nahlas. V okolních hotelích to samé a vzájemně se to přeřvává. Říkám číšníkovi, že se jdu podívat na skutečné Turecko. Sedám si zase mezi stánkaře. Ládují se dobrotama kolem velkého stolu. All inclusive tady má svou tradici. V jedenáct hotelová zábava končí a všichni jako jeden muž odejdou spát. O půlnoci je ve všech pokojích zhasnuto.

Dávám u bazénu chill-out a čekám, až se objeví nějaká dáma v nesnázích nudy, ale nikde žádná. Začnu se procházet a rozběhám se tak, že night manager mě musí zase legitimovat. Vysvětluju, že jsem novinář a kumuluju palební sílu. Přikyvuje, že rozumí. Mluví anglicky.

Myslím, že xenofobie pochází z nerozumění jazykům. Z ruštiny nedokážu vyčíst žádnou osobnost. Je to uniformní jazyk. U holek sexy. Třeba když říkají dereva. To znamená strom. Night manager vypadá jako Kojak. Říká, že číslo mého pokoje není 4502, ale 3502. Prý jestli vím, kde to je.

„Yes, of course,“ ujišťuju ho. „You look a little better today,“ dodá smířlivě. Nijak zvlášť jsem se nevyspal, protože z mojí klimatizace prší. Asi po deseti minutách mě z ní začíná špičkovat nějaká kapalina. Začalo to už ve vlaku. Dveře se nečekaně srazily a secvakly mi lebku.

Lobby je vyvoněná parfémem. Vapuje tam holka, zapomněl jsem se zeptat na jméno. Hned, jak jsem přijel, upoutala mě svým úsměvem. „Do you speak English?“ ptám se. Ta hláška je klišé, ale funguje. „Little.“ „Big?“ „Little.“ Mužský personál na mě vrhá obdivné pohledy. Má doma manžela. Po pokecu padám na štrýt, na lavičku jako včera.

Chytám pohled týpka z managementu, jde si pro něco do sámošky. Uvnitř se odehrává věčný boj sluhy se zákazníkem, nadřízeného s podřízeným, nadrženého s loveným. Moc pravidel. Pravda pravidel. Plavidla stavidel. Ve vzduchu visí peníze. Venku je to svobodnější. Holčička jezdí na tříkolce. Asi jedenáctiletý kluk schovává věšák s brýlema.

Bavit jsem se přestal, když jsem přestal chlastat. Užívám si jen přítomnost. To je pak jedno, co se děje. Asi proto jsem tady. Tahle přítomnost je jediná možnost, jak zahodit svatozář a získat zpátky tvář. V tomhle koncentráku touhy se nehladoví, ale přežírá, nepracuje, ale ráchá v moři, dokud nepustíš barvu. Zábava je mučení.

Stánkaři kouří a poslouchají z mobilu baladu, která mi mluví z duše. Takové to dno, kam nedoléhá žádné světlo. Žádné blues. Poezie. Sýrie. Vybombardovaná. Pak něco rytmičtějšího. Smíření, vypaření melancholického mohlobytí. Ke korytu kulhá kočka. Samira mě překřtila na drama queen.

Asi jsem tady, abych se bavil. Ale já jsem se v poslední době bavil víc než kdy jindy. Směřuju k totální zábavě. Když jsem ji uviděl poprvé, tak se mi nelíbila. Pak si mě získala tím, že se bavila. Pořád. Kočku hypnotizuje poletující můra. Chodím po pokoji sem a tam a směju se na sebe do zrcadla.

U bazénu hraje celý den z repráků smyčka cajdáků s hlasitostí tak, aby je nešlo neposlouchat. Nedá se číst ani spát. To je asi účel. Oblázková pláž je rozparcelovaná mezi hotely a posetá lehátky se žíněnkami. Nejpohodlnější je dřevěné molo. Většina hotelů ho má, ten vedlejší ne. Personál Onkelu sousedy odhání, když si chtějí skočit.

Dneska jsem byl potřetí na recepci poprosit o výměnu pokoje. Manažer říká, že pool side nebude. Někteří lidi jsou tady na honeymoonu a pool side chce každý. Mám zůstat tam, kde jsem a neřešit to. Ztrácím drahocenný čas svojí dovolené. Když na tom trvám, nabídne mi pokoj 2023. Jde tam se mnou šílená ženská z recepce. Je hrozně usměvavá, je jak z Bukowského. Má všechno na háku, ale u ní to nevadí. Nejde, aby to vadilo. Taková správná, odbarvená, bezprostřední osobnost, kterou fascinuje moje odtažitá přemýšlivost.

Přitahujeme se. Usmíváme se na sebe, i když pro mě má špatné zprávy. Protože o nic nejde. Oprošťuje mě ode mě. Říkám, že jsem novinář a že o hotelu píšu článek. Směje se stylem, že to nám tady říká každý. Zavede mě tam. Cimra je malá a naparfémovaná. Když otevřu balkón, ucítím smrad z kuchyně. Neberu. Manažer na to, že mám dojít za hodinu. Nabídne mi pokoj 2020, hned vedle. Výhled je do protějšího hotelu. Řeknu, že si to musím rozmyslet. „You always see problem but there is no problem,“ směje se ta ženská.

Moře je stejně rozparcelované jako pláž, ohraničené provazy, za kterými jezdí motorové čluny s paraglidingem, banánama a tak. Nedá se plavat daleko. Nedá se zapomenout. Pořád narážím do provazů nebo sloupů mola. Z vody lezou lidi jak po deseti pivech, protože oblázky jsou moc velké. „Nice dress,“ chválím Kristýně duhovou tuniku. „It’s not dress,“ odpoví. „It’s OK?“ ptám se. „I go swimminig.“ „OK.“ Neumí plavat, dá jen pár metrů čubou.

Seznámil jsem se s ní tak, že jsem jí řekl, aby místo vertikálního kopání kopala horizontálně. Buď jí to nepřipadalo jako dobrý nápad, nebo nevěděla, jak to realizovat. Hotelový fotograf projde kolem na fotosession s nadrženě se usmívající paní a pozdraví mě. Musejí tady dělat nějaké psychotesty na vyklidněnost, nebo je to možná jen realita, mentalita.

Hotelů je tu celý náhrdelník, ale nekomunikují mezi sebou. Lidi z nich mezi sebou taky nekomunikují. Svět za hranicemi vlastního hotelu neexistuje. Kdybych se seznámil s někým z vedlejšího hotelu, museli bychom zůstat na ulici. I uvnitř hotelů se lidi separují do vlastních vztahů a ostatním projevují jen úslužnou nevšímavost. Napřed mi to přišlo nerudné, ale ten systém má něco do sebe.

Já jsem tu sám. U večeře všichni nenažraně nabírají, a pak už nemůžou. Personál nepřetržitě odnáší zbytky a tváří se neutrálně. Po večeři poslouchám cikády a stojím u zábradlí vedlejšího hotelu. Je hezčí, než ten můj, lidi v něm taky. Kuchař flambuje. Lidi selfíčkujou na posledních zbytcích světla.

Rozeznívá se tuctuc večerní zábavy. Projde holka a nepokrytě si mě měří. Její kluk ji selfíčkuje pod lampou. Sluší jí to. Přirozeně se směje a do toho mě šmíruje. Mně se taky líbí. Cítím se, jako bych někomu lezl do zelí.

Druhý den doplavu na konec řady hotelů, je to kilometr. Začíná tam dlouhá pláž, kde člověk teprve v osamocení pochopí, co je to moře. Neohraničenost, zastavení, rozprostřenost, nikam nespěchat. Příboj vytvořil přirozené sedadlo z kamínků. Sednu si do něj a nechávám si omývat nohy. V tom klidu poprvé ucítím a uctím čirost vody, ostrost barev. Nechám se chlácholit vibracemi vln.

Na pláži kempuje pár. Celta, skládací židle a oříšky. Poblíž medituje ve vlnách u břehu na břichu muž v červených plavkách. Cestou zpátky před prvním hotelem plave pěkná holka. Stojí na bidýlku bójky kousek od sympaťáka, který ji šmíruje. Když se sympaťák zamyšleně zadívá k obzoru, šmíruje zase ona jeho. Když holka odplave, oslovím ho. Ptám se, jestli se mu ta holka líbila. Prý jo, tak ho informuju, že on jí taky. Dodávám mu odvahu, že do ní má jít. Namítne, že je s matkou. Na molu se vedle ní zatím usadila.

Říkám mu, že je sympaťák. Matce se bude líbit, bude ho považovat za dobrou partii. Nakonec se zeptám, jestli má výhled na moře. „Yes, there.“ „Me to the street.“ Zasměje se. „Nice to meet you.“ Oběd u cajdáků. Když jsem přijel, říkal jsem si, že je to dobrá hudba, ale doufám, že nehraje každý den to samé. Hraje.

Odpoledne jsem zase plaval na jinou pláž a vytuhl tam. Kamínky jsem si natvaroval do ideálního lože, vyhrabal díry pro lokty, lehl si, mžoural do nebe a poslouchal vlnění a cikády, které řvaly jak o dušu. Cikády mám v hlavě pořád. Zvuk léta. Pár přetrvával pořád ve stejné poloze.

Cestou zpátky jsem se seznámil s Ukrajinkou Julií. „Do you speak English?“ „I do.“ „What’s your name?“ „Julia. Yours?“ Mluvila až moc dobře. Byla afektovaná jak Freddie Mercury a měla dobré kozy. Odjížděla za pár hodin, takže nemohla jít v noci plavat. Pořád se na laně vrtěla.

„Maybe I’m too tall,“ řekl jsem a skrčil nohy. „Yeah. I’m really small. Now I’m standing.“ „I’m squatting.“ Zasmála se a zavelela, že už půjde. Měl jsem pocit, že mi uplavala dobrá ryba. Chvíli jsem tam ještě paběrkoval a díval se, jak vylézá z vody a jde po pláži. Nebyla tak malá. Kus ženské.

U Onkelu ve vodě stála Kristýna. Nebyla s ní matka, tak jsem k ní zamířil jak velký bílý, ale než jsem se stihl zakousnout, objevila se rodička pár metrů od ní. Matka plavat umí. Zakotvil jsem v bezpečné vzdálenosti a chytil Kristýnin pohled. Usmála se a zamávala. To mi stačilo.

Od té doby, co k jídlu nosím tričko Beatles, se na mě usmívá i její kámoška. Za mnou na molu fotograf explicitně diriguje ruskou matrónu se dvěma dceruškama. Z každé strany jí jedna líbá na tvář. Ta jedna se mi líbí. Má rozgajdanou chůzi, špičky rozkročené od sebe a hustou pochcanou slámu na hlavě. Jsou z vedlejšího hotelu.

Z druhého vedlejšího hotelu začne týpek hrát na saxík I‘m never gonna dance again. „Should have known better than to cheat a friend.“ Není to tu tak špatné, teď s těmi endorfiny. Přestávám chtít někoho balit. Cílit. Chci jen enžojovat. Přestávám myslet na změnu pokoje. Do sprchy a na večeři. Tvořit talíř.

Číšník se mě ptá, proč jsem tu sám. Říkám, že mě baví sledovat lidi. A ženské. On jestli jsem se už s nějakou seznámil. Já že jo, ale vždycky za pár hodin odjíždí. On že mám checkovat, když přijíždějí noví hosté. Zasměju se. „To dáš. I believe you,“ řekne. Sleduju animační program. Děti opakují po animátorce pohyby a hrají jim k tomu stupidní písně.

Dneska přijela ruská matka s dětma. Matka vypadá na dvanáct, starší dcera na deset, ale má kozy. A culík. Matka má taky culík. Mladší dcera má tak tři. Jdu se projít. Hledám vchod na obří hráz, která jde vidět z vody, ale patří k nějakému hotelu. Narazím na další trh s blbostma a uslyším češtinu. „To jsou RayBeny,“ obhlížejí rodiče brýle. „Já mám jedny brýle a jsem šťastná,“ mudruje dcera.

Potkám dvě holky, které jsem dřív oslovil ve vodě. Ta jedna se po mě otočí. Poznala mě. Sleduju je, ale ve chvíli, kdy je už mám na dosah, zabočí do svého hotelu. Jako v hororu. Nádherné Rusky v modrobílém jako andělé. Před hotelem hraje Kristýna se svou crew stolní hru. Vedle hraje karty Ruska s babičkou a dědečkem. Vůbec se od nich nehne. Je buď na mobilu nebo s nima. Jdu hodit swima.

Animátorka předcvičuje dospělým. Sednu si na lehátko a fascinovaně to sleduju. Lidi si to fakt dávají. Desítka s kozama taky tančí. Když se to rozpustí, tančí dál, úplně náruživě. Nejde z ní spustit oči. Emanuje z ní nevinná touha, progresivní radost. Tančí pro matku, která se přijde přidat, ale nemá to v sobě. Malá je nábožně, strnule pozoruje.

Po swimu vyjdu před hotel a přisednu ke dvěma holkám z Kristýniny crew. Ptám se, jak se jmenují. Ta hezčí, co se na mě začala usmívat, když jsem začal nosit tričko Beatles, je Nasťa. Ptám se jí, jestli má ráda Beatles. Říká, že ne. „Anastasia,“ směje se ta ošklivější. „Why?“ zajímá mě. „Did you see Fifty Shades of Grey?“

„Yeah. You could be her. Same type,“ říkám Nasti. Nasty Nasťa. „You just need some Grey.“ „I have a Grey,“ odvětí Nasťa. „Víťa,“ směje se ošklivější. „Viktor,“ říkám. Nasťa kývne. „But he’s not exactly Grey,“ hádám. „No,“ přizná frustrovaně a je u toho zatraceně sexy. „He doesn’t give you the beating that you deserve,“ neřeknu.

Když odejdou spát, přijde za mnou číšník s dotazem, jak to šlo. „You need to attack, you’re too relaxed,“ koučuje mě. „I know. Thank you.“ „Take her to the disco.“ „I don’t want to go to the disco. I want to talk.“ „Girls don’t want to talk.“

V noci jsem moc nespal a ráno plaval na jinou pláž. Moc to nešlo a cestou zpátky mě navíc brzdil protiproud. Místo abych se někde svalil do stínu, jdu teď žrát pod drobnohledem účastníků zájezdu. Mám depku. Korpulentní dcera s máti se na mě smějou, kolik si nesu melounu. Je to úplný komín.

Desetiletá s kozama leží vyplazená na pláži s rukama rozpřaženýma jako Ježíš. Když jsem šel na oběd, uklízečka byla zrovna před mýma dveřma a ptala se, jestli mi má uklidit. Předtím jsem to odmítl. Řekl jsem, že postel ne, jen podlahu. Byly tam totiž kamínky, které se mi vysypaly z kraťasů.

Myslel jsem, že je zamete, ale rozetřela je po celém pokoji. Přidala chlupy z mopu, který už lízal celý hotel. Jsem si říkal, že jí mám říct, ať na to kašle. Teď si ji představuju v sexuálních fantaziích stejně jako dvě holky, které dneska dorazily a ta jedna se na mě usmívala. Na jinou pláž už to dnes nedám.

Seznámil jsem se s desetiletou s kozama. Má šestnáct. Její matka je ve skutečnosti její sestra a má dvacet tři. Malá je dcera sestry a má tři. Houpali jsme se spolu na vlnách u břehu. Pak jsem hrál vodní pólo. Prohráli jsme. Všude kolem se rochní lidi. Apokalypsa vkusu.

Jdu na pokoj. Je neděle, auta jezdí málo. Dám si sprchu. Myslím na ni. Nepamatuju si, jak se jmenuje. To znamená, že se mi líbí. Ptala se mě, kolik mám roků. Řekl jsem, že třicet. Většinou nelžu. Zmocňuje se mě spánek. Ani nevím, proč to píšu. Líbí se mi moje písmo.

Vstanu a zpívám Pláž od Mobyho. U slov I never meant to hurt you dostanu satori. V prchavém momentu si odpouštím. Mít svých pět stěn je největší vynález lidstva. „I love Kristýna but I think you and I would be good together,“ představuju si, jak říkám Nasti. Je lékárnice a ta ošklivější je anestezioložka. Pólo se mnou hrála jedna žena, která mě od té doby zdraví. To by byla znouzectnost.

Usnul jsem, ale jen do polospánku. Matrace je moc měkká. Hodil jsem na zem ručník a lehl si na něj. Dal jsem si sprchu a šel na večeři v nejlepší košili. Večeře ještě není. U bazénu natáčí týpek znouzectnost a podezřívavě se na mě dívá. Znouzectnost je přilitá a mává na mě. Kráčí houpavou chůzí a je docela jedlá.

Má hebkou kůži a dobré kozy, ale rozkydlou prdel. Hází po mně očka. Leze do bazénu s tím týpkem, tančí a směje se. Týpek se na mě podezřívavě dívá, jak píšu. Spiklenecky o mě mluví, smějí se. Projdu kolem bazénu, usměju se na znouzectnost a ona na mě. Je šílená. Stojí na schůdcích bazénu, paří na Hit the road, Jack a dívá se na mě.

Jmenuje se Natalia Paulescu, je z Moldávie, z Kišiněva, zubařka, učí na univerzitě. Je jí třicet dva. Číšník mě vyhecoval, ať jdu do ní, že se na mě dívá, tak jsem šel. Chce moje telefonní číslo, že mi napíše, až bude na pokoji. Říkám, že si můžeme povídat teď. Ona že je unavená, že musí jít spát. Ptá se, kde mám pokoj. Ptám se, jestli ho chce vidět. Ona že proč. Já že jen tak. Ona že ne. Já že OK.

Potkám Kristýniny kámošky. Přijde i Kristýna. Ptám se, jestli nedají night swimming. Kristýna to dlouze beze slov řeší. Pak prohlásí, že je nezletilá. Druhý den sedím na molu a nepokrytě hledím na vedlejší pláž po těch dvou andělech, co jsem je nedohonil. Ta holka, co mě poznala, na mě zamává. Tázavě ukážu na sebe a otočím se, jestli tam není ještě někdo jiný, víc hodný té pozornosti. Pak zase na ni. S úsměvem naznačí, že žehná skutečně mně. Nenechám se prosit, zvednu se a jdu za nima.

Mluvíme asi dvě hodiny, jsou na mě hrozně milé, i když vůbec nejsem ve formě. Nevyspalý a plný smogu. Moc nemluví anglicky, tak jen pojmenováváme různé části těla (ony rusky, já česky) a smějeme se podobnosti slovanských jazyků. Říkají, že jeden týpek z personálu je zrovna zval na pokoj vyfotit si selfie.

Ukážou mi ho. Je to nabušený Turek s isisáckým vousem. Nasraně si mě měří a kouří cigáro. Přijde animátorka a nabízí jim nějaký výlet. Nemají zájem. Mezi řečí mě vybídne k odchodu z jejich rajónu. Ta jedna je nádherná, ale vůbec nevím, jak do nich. Domluvili jsme se na večer v devět. Same place.

Sedím na molu a sleduju tři Rusky, jak se vzájemně fotí. Ta jedna v kanárkově žlutých plavkách má úplně vodorovné faldíky na zadku. Přesně opisují obzor. Má taky úžasné kozy, které zvýrazňuje výstřih. Docela klišovitý popis, ale hodí se. Její kámoška má na plavkách nápis Hot mess. Sleduju je zavěšený do provazů zábradlí. Nevadí jim to. Hot mess po mě kouká. Taky není zlá.

Odcházejí po pláži do nějakého vzdáleného hotelu. Jsou pryč. Přichází se vyfotit matka s dcerou. Personál je vyhazuje. Ta holka, co na mě zamávala, má krásné zelené oči. Je tak na zamilování. Na tričku měla Baby z Hříšného tance, jak cvičí kroky, a nápis Nobody puts Baby in the corner. Ale nesmím je oddělovat. Celou dobu jsem se s nima bavil jako s jedním člověkem. Slunce zaleze za horu, skočím do vody. Houpu se u schodů na molo.

Plave ke mně týpek. Chce vylézt po těch schodech, ale jsem v zenu, tak ho žádám, aby použil druhé schody jen pár metrů od těch mých. „One minute,“ dožaduje se. „This one,“ ukazuju na druhé schody. Něco namítne a přitom mi prskne do oka. Chrstnu mu do obličeje vodu. Je osolený, oslepený. Neuvědomil jsem si, že je to úplná žíravina. Chvilku se vzpamatovává. Protírá si oči. Teď je mi to líto.

Prýští z nich něco vesmírného. Víly. Šli jsme si v Onkelu sednout do tyrkysové lounge. Bylo to pro ně zakázané ovoce. Měl jsem pocit zhodnocení pobytu. Vůbec jsem nevěděl, co si s nima povídat. Chtěl jsem se na ně jen dívat. Nejspokojenější jsem byl, když něco hledaly v mobilu. Jedna se tulila k druhé. Nedá se říct, která je hezčí.

Hecovaly mě, ať něco říkám. Já na to, že se chcu jenom dívat. Je mi, jako by moje vnitřní dítě šlo na procházku, jako bych si dal přírodní drogu. Nepijou a nekouří. Každá má vlastní auto, kterým jezdí po Moskvě. S automatickou převodovkou. Prý je to dobrá věc pro ženy.

Pořád jsem přemýšlel, jak se jich dotknout. Lichotil jsem jim a nabízel, ať jdou do mého pokoje, jen tak se podívat. Nešly. Vznešené ženy. Nevěděl jsem, co říkat. Nebylo co. Ony chtěly, abych mluvil. Mlčel jsem a jenom se na ně výmluvně díval.

Najednou ze mě padá ten sen, nervozita, co dělat, jak to udělat. Procitám do života. Mají taky pokoj do ulice, ale říkají tomu, že mají výhled na hory. Probouzím se. Začalo to včera tím Mobym. Jsou křesťanky.

Rozjel jsem úvahu, že jak Ježíš říká „dělej druhým to, co chceš, aby dělali oni tobě“, tak člověk nikdy neví, co je dobré. Někdy si myslí, že je dobré to, co je špatné. Darina říká přes Google překladač: „Někdy není možné zachovat se správně.“

Po večerech cítím totální bliss. Včera prvně. Připomíná mi to Zábranského hlášku: „Každý Čech by měl být odvezen k pobřeží.“ Teď jsem si představil, jak přede mnou sedí Darina kočkovitě přitulená k Elizavetě. Zašátrám po Elizavetině ruce s nehtama rudýma a velkýma jak fazole a hned pak po Darinině. Propojuju je a tím je přitahuju.

Sleduju světla člunu, jak tančí po hladině. Spolu s tureckou hudbou mě to hází úplně jinam. Pak do toho začne personál vrzat židlema a utírat stoly. Prudce po nich zatoužím. Po těch holkách, ne po personálu.

Teprve teď cítím, kde jsem. Letadlo přistává v Antalyi. Přes clonu vnitřních dramat nevnímáme přítomnost. Takovou, jaká je. Otevřená. Fascinuje mě, jak mi nechybí net. Mám oteklé chodidla. Asi z letu. Měl bych si je hodit nahoru.

Zhasli. Beztíže ega. Kolem jde Kojak. „Not sleeping?“ ptá se. „I’m enjoying.“ „OK, no problem. Go on.“ Jak někdo může pokračovat v užívání?

Píšu nahý v okně. Turecká ulice. Můj odraz. Vidím v něm obě dvě. Ty vole, já jsem tak v klidu. Sleduju svůj stín na stěně. Prdnu si. Ten pokoj je fakt dokonalý. Polétavost mysli. Najde řešení. Světlo na vodě vždycky tvoří přímku k tobě, ať se na něj díváš odkudkoli. Nejsem si jistý, co to znamená.

Na sraz s holkama jsem vzal pálky na beachball. Naše hra byla stejná jako naše konverzace. Každý druhý míč letěl do autu. Hlavně Elizaveta do toho pálila úplně bezuzdně. Když jsem se zeptal proč, tak prý kvůli tomu, že tady hodně jí. Nešlo nám to, sedli jsme si. Pod nánosem krému jsem se totálně potil. Z každé strany seděla jedna. Vypozoroval jsem, že Elizaveta do mě valí.

Zahrabala mi ruku do kamínků a řekla: „Secret.“ Když jsem je ohodil kamínkama, řekly obě: „Thank you.“ Mám napsat esemesku, v kolik dáme večer sraz. Darině, protože Elizavetě čte zprávy máti, která je tu s nima. Ještě jsem ji neviděl, trochu Columbova žena. Tráví všechen čas u bazénu.

Přišel mě pozdravit sedmnáctiletý Rus. Podal jsem mu zakamínkovanou ruku a on si ji utřel do kraťasů. Seznámil jsem se s ním o den dřív, je to plavec. Plavky se rusky řeknou kupalky. Ruština je hodně dada. Řekl jsem Elizavetě, že to je kluk pro ni. „Sedmnáct? Ne,“ řekla, „možná pro Darinu.“ „To je pedofilie,“ otřásla se Darina. Mají devatenáct.

Je dnes krásná viditelnost. Stojím nahý u okna a čumím na hory. Představuju si, jak jdu s Elizavetou do postele. Darina chce odejít a já říkám: „No, I don’t want you to miss the game. Stay.“ Dávám jí pusu. Obě si nesměle sedají na mou postel a způsobně očekávají věci příští. Přemýšlím, jestli na posteli nechat polštáře. Asi jo.

Odesílání zprávy se nezdařilo. Teď je vidím na pláži, jak se baví s tím nešťastníkem, kterému jsem chrstl vodu do ksichtu. On mluví, ony poslouchají a měří si ho přes sluneční brýle. Nevidím mu do tváře, ale vím, že je to on. Smějou se. Natřásají se. Dávají si nožku přes nožku. Rozšafně se zaklánějí dozadu a zase dopředu. Opírají se o ruku, o bradu. Vlastně se asi docela nudí. Poposedávám, rovnám se, abych byl co nejvíc vidět, ale nic. Slunce co nevidět vyleze zpoza oblaku.

Jdu si pro další zelený čaj a stočím to za nima. Není to on, je to tatarský animátor. Uleví se mi. Jdu do vody a čekám na ně. Přijde za nima Turek, který je zval na selfies. Živě diskutuje, zatímco ony se svlékají. Jde pryč. Jdu za nima.

Zítra prý odjíždějí. Rácháme se ve vodě. Houpeme se a mluvíme. Ptají se, jestli se s nima nudím. Říkám, že ne. A ony? Ne, sice nemůžeme moc mluvit, ale „what can we do?“ Chápu to jako opravdickou, ne řečnickou otázku. Nabízí se jediná odpověď: „Make love.“ Ptám se na kluky.

Do Elizavety, zvané Lizy, valí třicetiletý děkan fakulty z její univerzity. Je ženatý a má dvě děti. Nosí jí květiny, dárky a dostává ji do řečí. Je z toho rozkošnicky flegmatická. „Big problem.“ Nedala mu ani pusu. Darina, zvaná Rina, měla kluka, který jí zanášel. „Bad action.“ Teda ona říkala, že to neví jistě, ale Elizaveta najednou řekla: „Yes, I saw.“ A Rina prý: „Co víš?“ A já na Lizu: „Nebylas to náhodou ty?“

Řekly, že mám smutné oči. Jsem smutný? Jo, protože odjíždějí a už teď mi chybí. Chytil jsem k nim dramatický drive podobně jako k Samiře. Jako by ztělesňovaly něco, co končí. Nevím, jestli je to tahle dovolená nebo tohle mládí. Dopíše mi propiska a usměvavý kluk z personálu mi donese novou. Slunce zapadne za hory. Dostanou potemnělý výraz a rozzářený obrys.

Večeřel jsem s animátorem. Byl před Tureckem dva roky ve Vietnamu. Nikdy nikoho neviděl žrát tolik, co mě. Stmívá se a nad horama letí nízké mraky. Jsou na dosah. Jinak je jasno a necelý půlměsíc. Pero, co jsem dostal, píše dobře.

Na plátno promítají pohádku pro děti. Moje láska k Lize a Rině je možná platonického rázu. Jsem jejich kamarádka. Netahejme holky jenom do postele. Chovejme se k nim jako k lidem. Až když se budou cítit fajn a budou to opravdu chtít, děj se boží vůle. Mám po nich absťák.

Přišla za mnou šestnáctiletá desítka, živě se o mě zajímala a nechala mě nasísat jí do koz. Měsíc vykukuje skrz mraky. Hrají stejné songy jako vždycky, ale nikdo netančí. Všichni jen sedí a dívají se. Animátor říká, že tuhle práci dělá pro zábavu. Jeho hlavním příjmem je sázení na sport a učení tance. Taky vyučuje vlastní systém sázek. Začne show břišní tanečnice.

Za podmanivých rytmů se proplétá mezi lidmi a natřásá faldíky s prvky pantomimy. Vybere ženu, která po ní má opakovat prvky. Svůj trapas bere s grácií. Lidi hledí ze svých židlí a vlní se. Následuje bellydancingová soutěž. Desítka zabíjí. Jmenuje se Mariya. Je to zkurveně nahlas, týpek do toho furt řve, musím si zacpávat ucho. Hajpí jak děvka. Ale celkově profesionálně odsejpávající soutěž. Nakonec pustí turecké zremixované lidovky a naběhnou tradiční Turci. Pak zjistím, že jsou to Kurdové.

Chytí se vespolek za ruce a valí. Přibyla tu jedna nádherná mladá Turkyně, která mi nevěnuje ani jediný pohled. Zato její malý bratr čumí pořád. Máš pěknou sestru. Tančí jen s mámou a s tátou. Rodina kolem sebe poskakuje jako zvláštní molekuly. Rodina je zvláštní skupenství vydestilované ze všech radostí a strachů.

Zastaví se u mě sympatický starší týpek a ptá se, jestli jsem spisovatel. A odkud jsem. Pak já jeho, jestli je z Turkey a on takovým moudrým hlasem: „I live in Turkey but actually I’m Kurdish.“ Všichni z jeho asi dvanáctičlenné skupiny se na mě usmívají jako na svatý obrázek, když píšu.

Stojím na pláži a oni ji zaplaví, docela navalení. Ujistím je o své podpoře jejich boji a týpek mi plačtivě jako Apač tiskne ruku a vykládá, jak jsou Kurdové v Turecku bráni jako nepřátelé. Řeknu mu, že dva Češi jsou ve vězení za účast v kurdské armádě YPG a on na to, že to ví a Čechům děkuje.

Říkám mu, že Češi mají Kurdy rádi za jejich statečný boj proti Islámskému státu a on mi tiskne ruku jako letitému příteli. Slavnostně oznámí, že jeho kamarád by mi chtěl zazpívat píseň o nešťastné lásce. Vystřihne ji luxusně, taková tklivá, naříkavá. Opravdu ho poslouchám. Pak se omluvím, že si to půjdu zapsat. „Thank you,“ říká Kurd. Jeho skupina začíná být fakt navalená a divoká.

Dobré vyspání. Poprvé dobrá nálada u snídaně. Přítomnost, vnímavost, smíření. Úsměvy. Úsměv i na recepčního, který mi nepomohl s výměnou pokoje. Opětuje ho. Život je cesta k přijetí. Stojím v okně. Přijíždějí noví účastníci. Moje cestovka TUI má na autobuse slogan Discover your smile. Náklaďák s korbou plnou melounů. Ještě lepší viditelnost než včera. Na obzoru paneláková Antalya. Silný vítr eliminuje horko a bere si všechno, co nemá potřebnou tíhu.

Vyhlížím je. Najednou na mě mávají z druhé strany mola v dobrém rozmaru s kšiltovkama. Musím za nima na pokec. Mám je rád. Skočím šípáka a beru to kraulem přímo do jejich středu, ale hned mi dojde, že po vydatném spánku a několika čajích to na impotentní pokec s krasavami nevypadá.

Omluvím se, že si jen zajdu trochu zaplavat, ale síla mě zanese daleko. Brzy potkám dvě sestry. Saša má osmnáct a Xenia dvacet čtyři. Jsou z Moskvy. Ptám se, jestli jsou v Rusku dobří kluci, protože holky na ně nadávaly.

Xenia říká, že jo, ale Saša na to: „Vždyť ten tvůj je Tatar.“ Xenia říká, že dnes odjíždějí a že je tomu ráda, protože se tu nudí. Těší se do své práce účetní. Říkám, že aby se člověk nenudil, tak se musí bavit. Pod molem malé rybky v hejnech skáčou nad hladinu před velkýma.

Doplavu na jinou pláž a hned to vezmu zpátky. Potkám šestnáctiletou Věru, která tvrdí, že vypadám na osmnáct. Mluví bez zábran rusky a já jí rozumím. Vlny jí sexy šplouchají do obličeje.

Pořád se k ní po laně přibližuju a ona se oddaluje. Má v uších náušnice, které jsem viděl ve snu na Adéle. Pak řekne, že jde za máti, aby se nebála a že se třeba zase potkáme. A já že kde, jestli tady. A ona že jo, že se tu bude třeba koupat.

Po obědě tam plavu, ale není tam. Vracím se a pod molem u schodů, kde jsem chrstl tomu týpkovi do ksichtu vodu, se pohupují na vlnách moje děvočky. Úplně jsem na ně zapomněl.

Jsou naštvané, že jsem se zdejchl. To mě dojímá. Když se zmíním o Věře, Rina řekne, že je to vesanské jméno. Pak ho obě sarkasticky opakují. Je to milé. Jsem rád, že je vidím, vplul jsem mezi ně jako do světla na konci tunelu. Zvláštní přítomnost.

Kolem plave ten sedmnáctiletý plavec. Zeptám se ho, jestli se nechce seznámit a on že of course. Holky po něm chtějí, aby nám překládal. „They think you are amazing, they really like you,“ říká. Chvíli nemusím plavat, jak se mi nafouklo ego. Ale práší.

Je šílený. Furt hustí, divně zhajpený. „My v Rusku ženské nepovažujem za lidi, jsou to spíš zvířata. Dělám si srandu samozřejmě,“ říká třeba. Baví se jen se mnou, ale holky úplně zasklívá. Asi se stydí, ale agresivně. Sklím ho. Odplave a ponechá nás sladkému švitoření.

Sedneme si na lehátko, odkud mě hned přijde s netrpělivě lhostejným posunkem vyhodit Turek. Jdeme na předěl mezi plážemi. Já stojím na svojí, ony na svojí. Obejmeme se na rozloučenou. Poprvé se jich dotýkám. Jdu na molo skočit do vody. Otočím se na ně, ony na mě taky. Zamáváme si. Pak se to všechno zopakuje ještě asi pětkrát.

Skočil jsem do vody a doplaval k Věřinému molu. Nebyla tam. Stál jsem na provazu a sledoval paragliding. Slunce zapadlo za horu a já jsem se zacítil jako Nikita, Lizin ctitel. Najednou mě zajímalo, co Liza zrovna dělá.

Jedou až zítra, ale dneska jdou prý brzo spát, protože mají před sebou dlouhou cestu. Podezírám je, že večer stráví s tatarským animátorem, o kterém básnily, že je super. Přiběhne za mnou Mariya a říká, že je dnes pěvecká soutěž a že se zúčastní. Že neumí zpívat, ale bude.

To je super. Má na sobě bílé tričko s růží. Říkám Kurdům, ať se zúčastní se včerejším songem, ale prý je tu kurdština zakázaná. Kdyby to dali na pódiu, vypukne vřava. Na pláži v pohodě, ale na pódiu vůbec. „Nevermind for the play,“ říkají o svých tancích, které každý večer s dětským gustem předvádějí. Zvou mě, ať se k nim dneska přidám. Děkuju moc.

Hrají dětské songy, dneska mě po týdnu zase mučí, tak vyjdu ven na tržiště pičovin a projdu si ho. Je krásně osvětlené, ale vůbec tu nefunguje ten usmívací realm. Jde jen o to, urvat kořist. Usmívám se s nadrženou razancí, nic mi radši nenabízejí.

Pěkňučká Rusnice telefonuje před hotelem, pak jde proti mě a já ji spontánně oslovím. Nehne brvou. Neberu si to osobně. Holky jsou tady ostražité jak ostružiny, protože Turci jsou příliš přátelští a ošahávají je. To mi už několik holek nezávisle na sobě reportovalo. Důvodem asi je, že Turkyně jsou na Turky jak harpyje. To mi reportoval číšník.

Do hotelu jsem se vrátil, když Mariya se sestrou zrovna končily svůj pěvecký part. Sedl jsem si co nejdál, protože to kotel řvalo. Mariya přišla a ptala se už poněkolikáté, kdy odjíždím. Chválila mě, že mluvím výborně rusky, a zajímalo ji, kde jsem se to naučil. Odpověděl jsem, že v češtině. Pak přišla její sestra, ať jde za ní. Ptal jsem se, jestli se o ni bojí. Prý se cítí sama. Hodně pije. Je rozvedená.

Tak šla, ale předtím mi napsala instáč a k tomu vzkaz v ruštině, že je jí se mnou dobře. A srdíčko. Rozebíral jsem to s číšníkem. Přišel jiný číšník, jestli jsem Adam. Já že jo a on že mě chcou nějaké holky. Byly to Liza a Rina. Bály se proniknout do cizího hotelu, tak si mě nechaly zavolat. Byla haluz, že ten číšník mě zrovna znal.

Vypadaly skvěle. Přišly prý jen spontánně říct good night. Ptal jsem se, jestli byly na party. Prý: „In our room.“ Sedli jsme si na lehátka. Jen tak tam seděly a dívaly se na mě. Ptal jsem se, jestli mají make-up. Neměly. Prý budou zítra od pěti ráno na pláži. Přijdu, jestli vstanu. Za pět minut vstaly a šly.

Číšník se ptal, proč jsem jednu z nich nešefl na pokoj. Vysvětlil jsem mu, že je nejde rozdělit a že bych to ani nechtěl. Že jsou skvělé dohromady a každá sama k ničemu. Jen s jednou bych si připadal sám. A že bych chtěl zažít trojku. On na to, že on taky, ale v Turecku je to nemožné. Ani turistky to zatím nezajímalo.

Vstal jsem v sedm a na pláži byl v osm. Když jsem nevyspalý, jsem nadržený. Pořád se o sebe otíraly a přitom se na mě usmívaly. Ptaly se, proč jsem smutný. Když jsem smutný, tak jsou taky smutné. „Ty nás ignoruješ. Dobře, ignoruj nás.“ Ukázaly na nějakého týpka, že je z jejich hotelu a naznačily šmatlavý pohyb, jako že je ošahával, a nasadily výraz odporu.

Naznačil jsem, že bych je taky rád ošahával a Liza že: „No, after marriage.“ Tak jsem řekl, že Věra bude třeba hodnější. A Liza uraženě: „Ah, Věra, Věra…“ A Rina: „Věra sad and bad.“ Udělaly si ze mě prachsprostého kamaráda. Osmělil jsem se a navrhl, ať se chytneme za ruce.

Chvíli jsme se drželi a točili dokola, pak se objali a rozloučili se. Mávali jsme si, dokud jsem nedoplaval za obzor. Plaval jsem na jinou pláž bez včerejší energie. Cestou zpátky jsem oslovil uhrovitou dívku, jestli nemluví anglicky. „No.“ „Thank you.“

Kolem proplavalo hovno. Voda byla plná kemrů a mastnoty z krémů. Kus cesty jsem pak došel po provaze a sledoval paraglidisty, jak kynou lidem dole a do dronu, který je doprovázel jako komár. Mariya leží rozvalená na pláži, jako by objímala slunce. Vypil jsem dva zelené čaje a litr vody u bazénu. Sedím na molu a holky tu nejsou. Znovu nabývám důstojnost.

Vane příjemný větřík. Ta výheň u bazénu je šílená. Ocitl jsem se v jakémsi perverzním disperznu. Příliš jsem se zabýval minulostí. Obýval jsem minulo. Minulo mi ovinulo krk. Co si ze mě asi zapamatovaly? Kdo jsem? Dneska nějak nemůžu žít. Přichází nějaká Oxana a nabízí mi masáž. Říkám, že nemám rád, když na mě šahají cizí lidi.

Jde animátor a říká, že ode dneška přestává pít. Říkám, že nepiju šest let. Říká, že to je good, že „better swimming“. Byly tak krásně jednoduché / jednoduše krásné. Divný sen. Všechno se hroutí, a tak to má být, když to člověk moc skládal. Stačí skočit do moře a stát se sám sebou. Kapkou v moři. Musím plavat na druhé straně lana, protože je moc lidí. Dívají se na mě jako na zjevení.

Na večerním programu je ukázka tureckých národních tanců. Jeden týpek spadne a udělá si něco s loktem. Part, během kterého spadl, statečně dotáhne do konce, ale pak se zhroutí v zákulisí, tedy u bazénu, u kterého sedím. Přiběhne za mnou Mariya s Emilií, svou neteří. Pořád se brutálně pusinkují. Když Mariya mluví, Emilia jí olizuje líčka. Sestra čeká opodál, nejde za náma.

Jdu se na recepci zeptat, v kolik mi to zítra jede na letiště a zakecám se tam s krásnou Turkmenkou Tavus (Páv) Abdullayevou. Na „how are you“ odpovídá „how are you, too“. Přijde tam Kojak a nervózně čumí, takže mi Tavus šeptá, ať radši přijdu později. Night manager poslouchá.

Kurd se se mnou loučí, že zítra odjíždí. „Bye, Adam. You’re a good person. „He’s the king,“ říká číšník. Stojím v okně. Páv vychází z hotelu a nastupuje do mikrobusu, který ji doveze do Antalye, kde bydlí s rodiči.

Druhý den si ke mně u snídaně Kurd důvěrně přisedl a žádal doporučení ohledně míst k navštívení v Česku, že se tam jeho skupina hodlá vydat příště. „Proč?“ zeptal jsem se. „Because they’re close to us.“

Doplaval jsem na jinou pláž a vždycky vyhodil šutr a snažil se ho trefit jiným. Jednou se mi to povedlo. Cestou zpátky jsem viděl krasivou děvočku na způsob Mii Farrow a mrtvou želvu, která připlula spolu s hejnem sraček, které zaplavilo pobřeží.

Namazal jsem se třicítkou, takže jsem se pěkně spálil a taky přesolil. Opustil jsem pláž dřív a na hodinu si před večeří zdříml. U večeře jsem byl grogy. Jeden týpek z personálu za mnou pořád chodil a chtěl číslo nebo Facebook. Hrdě mi oznamoval, že mě navštíví v Česku a že končí v devět, jestli nechcu posedět. Uprostřed melounu se mě ptal, kolik mi je. „Třicet pět.“ „A máš ženu nebo přítelkyni? Žádnou ženu ani přítelkyni?“

Na programu byla volba mistra, parafráze miss. Sranda, ale moderátor moc řval, tak jsem se šel projít na market. Když jsem se vrátil, na pódiu tančila Mariya se sestrou. Přišly pak za mnou ještě s kyjevským stand-uperem. Řešily, že vypadá na dvacet tři, ale má osmnáct. Sestra Mariyi se mě zeptala, kolik mi je. Řekl jsem, že třicet pět. Mariya byla naštvaná. „Třicet pět? Třicet pět?“ vykřikovala a dotčeně se usmívala a já jsem se usmíval omluvně.

Byla čím dál červenější. Červená je rusky krásná. Řekl jsem, že je to poprvé, co jsem si ubral věku, že si jinak zakládám na tom, abych říkal pravdu. Stand-uper jí to přeložil. Pak jí něco vykládal a Mariya se na mě po očku dotčeně, s úsměvem dívala. Objali jsme se na rozloučenou. Pak jsem ještě šel s nima kolem bazénu. Pak jsem šel už jen s ní ke mně do pokoje.

Líbil se jí. Objali jsme se a já jsem ji šel doprovodit na její pokoj. Bylo mi líto, že ten pokoj co nevidět bude minulostí. Pak jsme si ještě sedli do lobby v druhém patře. Drželi jsme se za ruce. Důrazně mi kladla na srdce, abych si našel ženu a měl s ní dítě, když mám těch třicet pět. Ona že je bude mít co nejdřív. Na rozloučenou jsme se políbili.

Dělal jsem to, co chtěla ona. A ona chtěla. A já jsem začínal chtít taky. Teď sedím na letišti a chce se mi spát. Fakt bych spal. Ale nemůžu. Kolem chodí rodiče s dětmi. V tomhle sterilním, vystresovaném prostředí se všechno zdá surreálné. V letadle upadám do nekontrolovatelných mikrospánků.

Chci si jako vždy vychutnat přetížení vzletu, ale budím se až kilák nad zemí. Svítá. Vzpomínky blednou. Svět se točí dál, jak předpověděla Rina. Mariya mi dala pozitivní pocit z výletu, z poznání. Když člověk komunikuje, tak se baví. Když ne, tak se nudí.

Sedím v Quiet zóně vlaku z letiště na nádraží ve Vídni. Do kóje vedle mě si sedají čínské děti. Když mě uvidí, jak píšu, ukázněně ztichnou a mluví jen šeptem. Za oknem továrna, dým, mraky. Trvá to jen čtvrt hodiny. Čtyři eura. Po deseti dnech jsem použil peníze.

Na nádraží jsem o půl deváté. Lístek mám až na jedenáct. Hledám lavičku. Najdu pěkné místo, ale je tam bezdomovec a posrané tepláky. O kus dál lehnu, pak zase vstanu, lavička je studená. O kus dál najdu teplou, ale brzy praží slunce. Je krásný den.

Lehnu si do stínu, ale chce se mi srát. Jdu na nádr, ale hajzly jsou za prachy. Obcházím okolní ulice, ale nemám na to někam vejít. Podniky vypadají moc blahobytně. Vídeň. Džusíky, kafe a croissanty na zahrádkách. Hipsterka na kole. Dcera nakládá do auta dementního otce, manželka se na něj oknem nejistě usmívá. Ožungři u prvního piva, pár hezkých holek, oldskůlový antikvariát.

Jedenáctá se blíží, jdu na nástupiště. Přímák do Prahy. Spousta čekajících turistů. Amíci na tripu po Evropě. Cute anglická Indka s bráchou a rodiči. Osamělá cool holka mi připomíná Sweedie, akorát není sexy. Sedí naproti mně a ta kakaová v úhlopříčce přes ulici. Nemůžu se na ni vynadívat. Její tatík vyhodil ty Amíky, měl místenky. Bohorovně se zvedli a popřáli mu hezký trip.

Vysral jsem se. Bohorovně. Za oknem réva, slunečnice, kukuřice. Je sucho, ale hezky. Rakušáci mají na polích ty remízky na zadržování vody, co se u nás o nich jen mluví. V Břeclavi jsem vystoupil, ale špatně pochopil návaznost. Přestup měl být za osm minut. Pak jsem mohl jet dalším, do kterého jsem nastoupil, ale zase vystoupil.

Myslel jsem, že na svou jízdenkou musím jet s eurocity, ale nemusel. Ležel jsem na lavičce a bylo mi to jedno. Ve vlaku jsem si opřel nohy o protější stěnu. Průvodčí to zvenku přes okno uviděl a gestikuloval, ať je sundám. Když mi kontroloval jízdenku, chtěl po mně pas.

Vedle mě sedí šílená rodinka. Jedí rohlíky se salámem, furt něco okřikujou a řeší. Musím si přesednout. Prochází průvodčí. „Já už jsem ukazoval,“ říkám. Udělá otrávený obličej. Myslím, že už nepřijde, tak si dám nohy zase na protější stěnu. Objeví se. Křičí, že mi to už říkal. Příště to bude za čtyři stovky.

Přes uličku sedí pěkná holka. Ve tváři dobře známý výraz spokojené deprese. Nádraží v Otrokovicích. Horko. Chladivý vítr.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *