Zbytky

Loni se na mě usmálo štěstí a v jedné soutěži jsem vyhrál všech devět ročenek Nejlepších českých básní. Odložil jsem je do knihovny. Za nějaký čas mi vyhořel počítač. Vzniklo okno. Všechny jsem je prostudoval. Byly to hezké noci. V tématických esejích editoři přicházeli s interpretacemi fenoménu poezie. Prali se i s aktuálním kontextem. Nechyběly praktické příklady z produkce daného roku.

Do té doby pro mě poezií bylo cokoli napsané v patřičném rozjitření. Nejlepší české básně naznačovaly, že by poezie mohla být i vědou. A přikládaly vstupní skripta. To ve mně vzbudilo nepřekonatelný odpor, ale počítač byl na troud, tak jsem četl dál. Upřímný zájem editorů o věc a básně snoubící uchopitelnost s tajemností mě nakonec přesvědčili, že rozum a poezie nemusejí být v rozporu. Vnitřní dítě sice přestane řvát, ale to neznamená, že je po něm. Vznikne prostor pro komunikaci. V intelektuálně krušném předvánočním čase na sklonu roku osmnáct jsem v knihkupectví náhodou narazil na desátý exemplář. Neomylně jsem s ním mrskl do košíku.

Nakladatelství Host navazuje na americký formát Best American Poetry, který vznikl v USA v roce 1988. O pár let dříve za velkou louží začala i slam poetry. Obě platformy mají společné to, že poezie v nich podléhá hodnocení. Olej do ohně přilévá kontroverzní název věrný původnímu formátu. Nejlepší české básně. V naší švejkovské subkultuře působí hloupě sebevědomě. Vždyť nejde o kaviár toho, co se urodilo daného léta, ale o docela normální básně vybrané dvěma lidmi s určitým pohledem na věc. „Pojďme se zamyslet nad tím, co to je báseň a dát si pár příkladů toho, co by nemusel být úplně šunt,“ mohla by znít nekonfliktní anotace. Ale zase by chyběl ten krásný flame.

Předposlední sbírku Tomáše T. Kůse Nevinní jsem získal jako cenu na jednom poetry slamu, na kterém jsem vystupoval. Podle jména (normálně se píše bez toho T) jsem myslel, že ji napsal jeho otec, taky Tomáš, od kterého jsem předtím četl několik reportáží z poetry slamů. Bylo na nich znát, že se v poezii vyzná, díval se totiž na slam poetry skepticky. Jednoho dne mě slamerka Ellen Makumbirofa vyvedla z omylu: „Ne, Nevinné napsal Tomáš.“ Na webu Ravt jsem si pak náhodou přečetl pár úryvků z jeho chystané sbírky Mělké jámy. Řekl jsem si, že ji musím mít.

Karel Škrabal a Bořek Mezník jedou na stejné vlně. Mezník boří svou prázdnotu, Škrabal se škrábe na přecitlivělé duši. Ránu si ještě rozdírá. Když dva souputníci píší podobně, jeden z nich je většinou otcem toho stylu. Takové přátelství je někdy bludný kruh. Jeden podvědomě píše pro druhého. Vzájemně si píšou uvnitř toho stylu. Jejich slova i témata se v literárním kosmu přitahují. Mnohému ze svých textů rozumějí jen oni. Nechávají si různá znamení. Mluví sprostě. Znám to, taky jsem tvůrcem stylu.

Poprvé jsem před deseti lety publikoval v Tvaru. Můj souputník rok po mně. Božena Správcová mu napsala, že je to nejlepší báseň, jakou kdy četla. Píše lépe, než já, naštěstí už jenom fotí. Tvůrce stylu bude vždycky cítit určitou tíhu, víc se drát na světlo. Škrabal pendluje mezi Kavčími horami a Bubenčí jako lanovka-funkce. Vozí na ramenou celý svět, vlastně dva světy. Tři světy. Osobní svět, mediální svět a Svět. Ale je to džob. Je to jméno. Vzdát to? To by šel člověk sám proti sobě. Místo aby hořel pro osobní invenci, poznává veřejné v nekonečné spirále. Psaní je mu stále vlastní. Věří, že je to pořád možné. Být básníkem. Někdy se mu to daří. Doufat-nezoufat.

Všechno si samozřejmě nepamatuju, i když teď, jak o tom píšu, nějaké nové náznaky, respektive staré, se vynořují. V tom tkví šílenost retrospektivního psaní. Je to jako kopat do podvědomí. Řízená, vědomá autohypnóza. Sny utkví v hlavě víc, než některé reálné věci. Sny jsou s realitou rovnocenné. Ovlivňují nás úplně stejně, přestože se staly jen v našich hlavách. Možná právě proto. Sny mají jinou frekvenci a tady si akorát jeden vyrazil na výlet do reálu. Aby bylo jasno – tím, co se dělo, jsem byl opravdu ztrápený. Chápu, co cítí psychotici a schizofrenici, kterým komplikují život nereálné věci, reálné jen v nich.

Všechny nás ovlivňují ty naše vnitřní chaosy, pochody a nedorozumění. Většinou jsme schopní je bagatelizovat, ale nikdy je úplně neumlčíme. Nenaučíme se je umlčet, spíš se jimi umučíme. Když se snažíme popřít ego, vznikne akorát jeho opak – nego. Negace je to, co nás žene vpřed. Uvádět věci na pravou míru. Ten pravý zen je možná ego. Durman pustí naše vnitřní démony ven. Možná tím aktivuje vnitřní šamany. Všichni plujeme v takovém zvráceném proudu emocí a představ. V pavouku. V počasí.

Na You Tube je reportáž nějaké regionální televize s názvem „Zdrogovaní durmanem mlátili záchranáře“. Týpci si zavolali záchranku. To lidi po požití durmanu dělávají. Účinné látky se vstřebávají rychle, takže výplach žaludku bývá pouhou formalitou. Může jim to ale zachránit život, pokud se dostanou do respirační paralýzy, případně kómatu. To si ale zase většinou už nic nezavolají. Klukům v reportáži to pak nějak najelo a záchranářům se bránili. Mlátili a kopali kolem sebe hlava nehlava. Specifika durmanové intoxikace v reportáži vůbec nejsou zmíněná. Typický příklad povrchní žurny, která nejde do hlubších pohnutek. Týpci byli pohnutí durmanovým dramatem, o kterém se nikomu ani nezdá. Agresivita vyplynula ze zmatku a strachu, skopolaminové nakopnutosti-napnutosti. Lidé se sklony k agresivitě by se durmanu určitě měli vyhnout. Ale to všichni, i beránci.

A to je ta krásná země, planeta Země, domov můj. Ledy tají na pólech a na lučinách už není tolik motýlů, protože je sečeme. Kosíme živočišné druhy nevybíravým blahobytem. Ládujeme do sebe její plody, spalujeme uleželý hermelín její ropy v automobilech svého sebezájmu. Jsme na ní přisátí jako paraziti, jako by nám patřila. Ale to my patříme přírodě. Ona by nám i patřila, kdybychom se k ní chovali slušně. Máme moc, ale spíš než o ni nám jde o hrubý domácí produkt. Abychom měli víc než oni.

Ve svých tělech nosíme spousty parazitů, ale uchytí se jen ti, kteří nám něco dávají na oplátku. Naše moc se obrací v nemoc honby za inovací, rozmnožováním majetku. Nemoc hoňby, hromadění harampádí. Konzum je vlastně duchovní záležitost. Nejde o věci, ale o zážitek z každého nového nákupu. Každý nový šém dodává nový status. Peníze jsou v náboženství jménem kapitalismus tvůrčí energií. Jsou kanálem k zážitkům, mohou se ale zaseknout i na vlastním shromažďování.

Duchovním ekvivalentem peněz jsou jídlo nebo oděv, obyvatelé spodních pater Maslowovy pyramidy lidských potřeb. Když je distributoři nemohou přeměnit na cash a projde jim trvanlivost nebo vyjdou z módy, vyhodí je nebo spálí. Institucionalizovaný hřích. V sousedním Německu už existují i obchody s prošlým jídlem, ale to je jen kapka v moři. Ekosystém je stejně nevyzpytatelný jako ten tělesný. Všechno v něm souvisí se vším. Když to někde bolí, problém může být úplně jinde. Není samozřejmě všem dnům konec. To zdaleka ne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *