Armstrong slam

Když jsem loni v soutěži Hosta vyhrál všechna dosavadní vydání Nejlepších českých básní, byl jsem samozřejmě rád, i když do té doby jsem jimi spíš pohrdal. Štěstěna mi je poslala do klína, tak jsem se jich zhostil. Jeden výbor je pouhým ucáknutím, devět už slušným výronem. Při jejich studiu jsem nahlédl, co to je kriticky uznávaná báseň. Hodně mi daly tématické eseje. Každý editor v nich přišel se svou interpretací fenoménu poezie a popral se i s dobovým čili současným kontextem.

Můj pohled na poezii se změnil, nebo spíš rozšířil. Začal jsem ji brát jako žánr. Do té doby pro mě bylo poezií cokoli, co člověk napíše v patřičném rozjitření. Teď jsem viděl, že poezie je i věda. Někdo se tomu může vysmát a jít dál vlastní cestou pěšky jako Rimbaud. Nic proti tomu, ale já jsem naskočil do vlaku diskuse. Nejlepší české básně jsou dobrými vstupními skripty.

Jsou dvě fáze-verze básníků. První je Morrison nebo Rimbaud, čiré vědomí dítěte kadícího zlaté perly. Po odrostení z daného věku buď začne dělat něco jiného, básně už ho nezajímají, nebo zemře v duchu hesla: „Live fast, leave young.“ Nedokázal se smířit se ztrátou střeva, chtěl srát navždy. Je třeba zahájit druhý životní cyklus básníka skrz uvědomění si vlastní smrtelnosti, aniž by ho to stálo život či poetický cit. Ne-vyrůst jako Buk, stát se vědomým dítětem, uchopit poezii rozumově. Má červené šaty, krásné dívčí tělo v nich a unavenou tvář. On tasí šrajtofli a táhne ji k baru. V náhlém popudu dává přednost tělu.

Kontroverzi kolem Nejlepších českých básní má na svědomí hlavně ten název, zbytečně provokativní, schválně provokativní, proaktivní. Třeba Almanach Host by tolik pohoršení nebudil. Vždyť nejde o kaviár toho, co se urodilo daného léta, ale o docela normální básně vybrané vždy dvěma lidmi s určitým pohledem na věc. „Pojďme se zamyslet nad tím, co to je báseň a dát si pár příkladů toho, co by nemusel být úplně šunt,“ mohla by znít nekonfliktní anotace.

Nakladatelství Host navazuje na americký formát Best American Poetry, který začal vycházet v roce 1988 v USA. Zhruba ve stejné době za velkou louží vznikla i slam poetry, další platforma, kde poezie podléhá hodnocení. K nám ji v roce 2003 na festival Poezie bez hranic přivedl spolu s Jaromírem Konečným a Martinem Reinerem také redaktor Hosta Miroslav Balaštík. V roce 2009 v Hostu vyšla první česká básnická bestofka. S trochou konspirace lze toto nakladatelství označit za trojského koně amerického brouka. Popularizátora poezie, chcete-li.

Pořadatel Bob Hýsek v anotaci na zadním obalu sebraných slamů Anatola Svahilce píše: „Anatologie Přece se to nevyhodí není žádný laciný recyklát, nýbrž papírový pomník trvalé udržitelnosti svérázného vypravěčství a praštěného humoru.“ Já bych řekl, že to laciný recyklát právě je, „pomník trvalé udržitelnosti“ je (možná záměrný) protimluv a celkově megalomanství, které českou slam poetry prostupuje a stravuje. Bobův citát je jako spousta slamových textů – sebestředný, velkorysý k sobě jako dítě, které si hraje a vyžaduje pochvalu.

Když je takových textů plná kniha, trochu to přebobtná. Když už se slamer cpe na papír, měl by slamovat s perem v ruce. Na papíře se taky dá slamovat, bez myšlenek na to, že to pak budu muset říkat. Slam prose. Anatol píše výborně. Rád jsem jednu dobu obědval jeho fejsbukový román na pokračování z pobytu v Ghaně. To byl krásný exemplář slamové prózy, něco na způsob Kerouacovy beatové prozodie. Jinak jsou u Anatola jeho slamy neoddělitelné od jeho překotné dikce a tlampačového hlasu. Číst je, je jako číst scénář filmu, který jste už viděli. V duchu to čtete jako on. Může to být dobré k dohledání toho, co jste při performance přeslechli, ale kouzlo slam poetry tkví i v tom, že si z přítomnosti svou pozorností a nepozorností vytáhnete neopakovatelný tvar, který je jenom váš.

V květnovém Hostu vyšel článek Kulturní vetřelec, ve kterém Jiří Trávníček připomíná, že původně byly psané texty používány jen ke skupinovému čtení. Pořádaly se literární grupáče. Tak zvané tiché čtení přišlo až dlouho po nástupu knihtisku. V tom se slam vlastně vrací ke kořenům. Ohání se autenticitou, neopakovatelností, komunitou. Vydávání slamů je degradací a slabostí slamera, který podlehl falešnému volání věčnosti. Tímto podléháním a nahráváním je dnes slam prolezlý. Ztrácí původnost, duši. Panuje představa, že čím bude proslulejší, čím víc lidí bude chodit, tím bude lepší.

Anatol je šedou eminencí této propagandy. Přes její síto se přecedí jen silná ega, méně soutěživé introverty odrazuje. Na závěr žádného slamu nezapomene zaspamovat výzvu k lajknutí fejsbukové stránky. Na podzimní mistrovství vyzývá k „hojné účasti“. Představa družby s přihřátými, infantilními klauny spoustu lidí odpuzuje. Co má co k čemu vyzývat?

Kvalifikace mistrovství ČR je nejlepší platformou pro free style. Může se tam přihlásit, kdo chce. Nemusíte se pořadatelům snažit zavděčit za honorář. To nemusíte ani tak, ale stejně vám v hlavě straší autocenzor vkusu. Na to, abyste peníze v rámci osobní svobody odmítali, jako to na čteních dělával praotec slamu Allen Ginsberg, nemáte gule. Kdo nebere, okrádá svoje ego. Kdo bere, okrádá duši. Konflikt ega a duše bere moc energie. Přitom když nejde o život, nejde o nic. O tom by mohl být dobrý slam.

Slam je o tom, aby člověk říkal, co si myslí. Samozřejmě je otázka, co to znamená, říkat, co si myslím. V ideálním případě by měl člověk hovořit oproštěný od svých emocí, a tak atakovat přítomnost. Takto oproštěný pak ale neřekne vůbec nic. S tím mám v poslední době problém. Idealita se slamem nemá nic společného, bez emocí to nejde. V poslední době mám blok vařit z vody ze strachu, že budu vypadat jako Switcher.

Razí masochistický přístup – rozkoš z toho, že to nechytá, z trapnosti. Masochismus provází sadismus. Na Duoslamu ponižuje Kejmi a tváří se, že na to má právo, protože ji to naučil. Chodí po gymplech a zasvěcuje potěr do slam poetry, v poslední době s Ondrou Hrabalem. Pořádají slamy, místo aby se soustředili na slova. Mezi pořádajícími slamery jsou taky Dr. Filipitch, Anatol Svahilec nebo Pavel Oškrkaný. Samí naučenci, Switcher zpočátku budil impronaděje. Bob ho překřtil „Bláhovec na koksu“.

Bob ví, proč sám neslamuje. Hrabal a Switcher vyšli z jeho kurzu, teď se po něm opakují. On je ale učitel od přírody, taky má nějaké zkušenosti. Dal si jointa s Ginsbergem, to by samo o sobě stačilo. Oni si myslí, že stačí absolvovat kurz. Jsou jako Sebastian Kurz, který statečně kritizuje Putina, ale je to jenom divadlo. Má to být reality show. Divadlo se z reality show stává, když ho pohltí peníze. Možná je divadlo vývojovým stadiem reality show, podobně jako je podle jedné teorie fašismus vývojovým stadiem demokracie. Momentálně je slam divadlo. Všichni jdou na pódium jako před kameru. Vynoří se vyšnoření a perfektně zaoblení se divákovi skotoulí do dlaní.

Byl jsem na filmu První člověk o Neilu Armstrongovi. Měsíční trip mi přijde jako dobrá metafora slamu. On to slam byl, ale tak atmosférický, až metaforický. Sledoval ho celý svět, takový pocit má i slamer. Svět měl pocit, že je tam s ním, takový pocit má i divák. On byl někde úplně v prdeli, takový pocit má slamer. Bylo to tam neopakovatelně krásné. A taky pořádné psycho. Byl tam jen chvíli, měl nachystaný text: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“

Ta hláška krásně symbolizuje slamovou situaci jak v přítomné, tak věčné rovině. Spojuje osobní a kolektivní, dokonalá báseň. Že vlastně pro něho je to jen jeden z mnoha kroků, co udělal na té cestě na Měsíc a lidi vidí jen to finále. Vnímají to jako sen, magickou přítomnost. Je to o vnímání jednoho člověka druhým, slamera publikem. Slamer tě bere na trip někam, kdes ještě nebyl. Spočine bezbranný a ty si na něm představuješ sám sebe. To je metabolismus slamu.

Už asi nemůžu prostituovat svou poezii. Slameři jsou povrchní pozéři. Slam je jako fejsbuk. Abys to mohl dělat, musíš je mít v přátelích. Musíš lajknout stránku Slam poetry CZ. Lidi lajkují a exhibují na zdích se svýma názorama a fotkama. Attention whores. Neexistuje slam bez události na fejsbuku, to by nebylo ono. Stejně jako fejsbuk tě slam svou iluzí společnosti izoluje od lidí, zpředmětní tvou upřímnost. Izoluje tě iluzí, úplně tě zhaluzí.

Slam je žít tak, jak bys chtěl. Slam je procitnout do plynutí času. Na chvíli, slavnostně a jenom rituálně, protože doopravdy to nejde, to by se člověk zbláznil. Je mu souzeno žít mimo čas a jen se ho občas dotknout nebo žít v jeho blízkosti, přítomnosti. To je slam. Switcher se mi v prvním kole v Olomouci líbil, velmi. Akorát v reportu jsem zrovna řešil tu jeho rekvizitu. Ve druhém to bylo bez rekvizity, ale zase už i bez kvality. Moc se snaží zavděčit. Já taky. Já si na něm řeším sebe. Já se moc rád nemám. Nebo mám, ale dávám si tvrdý režim.

Na jeho výkony má možná vliv, že má dominantní ženu. Není s ním, ale v Břeclavi. Na telefonu. V tu středu pořád něco řešil a tvářil se ustaraně. Hrabal dost pookřál potom, co odkopl Lumi. Teda až po období truchlení. Ono to publikum je do značné míry ženská. Správný slamer je oddaný publiku. Je to jeho Volk(a). Třeba Herr Filipič. Metoděj metal blesky i se ženskou, ale tam bylo zároveň děcko. Když už má slamer ženskou, je lepší, když k ní má i děcko. Jenom ženská, to je moc intenzivní. I když třeba Tukan je intenzivní i s Filipičovou ségrou na krku. Ale vlastně nedělá impro. Publikum je ženská jen pro impraře. I když Kunz je čerstvě ženatý a jeho výkon se spíš zlepšil. Ale Kunz dělá jiné impro. Předstírané.

Improliga mě nebaví. Povrchní tempo, exhibice energie. Nerozvíjí myšlenku, kumuluje situace bez ladu a skladu, lucidně sní. V tom byl dobrý Kvádr, dával různé hlasy a tak. U Kunze se mi líbí práce s publikem, ty zábředy do rádoby improvizace tolik ne. Slamovou improvizaci vidím spíš jako zpřítomňování reálných myšlenek a názorů slamera podle toho, jak to z něj vytáhne atmosféra a lidi. Ne podle slov, které si vyptá. U Switchera mě dráždí to vyptávání slov. Improvizovat na nějaké slovo, to už není improvizace. To je zadání.

Improvizovat se má na ducha doby, střílet na slunce, jako když se člověk modlí. Nebát se nudit, nehrotit to na svůj dojem ze sebe, protože dojem diváka nejde vypočítat. Pak člověk hrozně utíká z toho okamžiku. Vysákne ho paranoia. Improliga je fikce, improslam je autobiografie. Autobioverbalie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *