Some more

„Mysl je jako padák, nejlíp funguje otevřená,“ řekl kdysi zpěvák Frank Zappa. Když se ale teprve chystáte skočit, je dobré si padák řádně spakovat. Český slam se škatulkování brání. Vládnou mu rozevlátí blázni. Každý si může myslet, co chce.

Slam poetry je sportovní literatura. Tam se dá řadit i autorské čtení, když se stane prostředkem společenského uznání. Někteří slam poetry považují za extenzi autorského čtení. Slamer je expresivnější, než autorský čtenář, svůj text uzpůsobuje okamžitému propojení s recipientem. Rekvizity má sice zakázané, ale papír může držet jako tahák pro deklamaci podobně jako politik při projevu. Slam poetry je něco mezi autorským čtením a politickým projevem.

Nejlépe slamer působí bez papíru, s prázdnou hlavou, když sdílí nikoli konkrétní sdělení, ale sám sebe a teprve hledá slova – když jde s publikem na férovku. Nechá papír, racionální paměť a mosty spadnout. Nesnaží se těžit z minulosti, spíš lehčit z přítomnosti. Je jen tady a teď pro tu strašně krásnou vteřinu zapomnění.

Slam poetry je svátek slova. Básníkem přece člověk není proto, že někdy něco napsal, ale proto… Že prostě je. A když už jednou je, měl by koukat, aby… Udělal báseň. Ne napsal, ale udělal – svou přítomností, tělem, hlasem, inspirací. Umí-li si napsat text, naučit se ho a ztvárnit na jevišti – všechna čest, ale to je divadlo. Chce-li dělat slam, ať ukáže drama bezprostřední tvorby, předvede, proč básník utíká ze života do textu. Ať je básníkem. Zjevením.

Slam není svázaný dekórem, jak by byl, kdyby se latentně vyžadovaly nějaké (mnou) nepsané zákony. Je to živý organismus, který své trendy možná obsahuje přímo ve své DNA a jeho dynamika je tak přirozená. Slam se nebere vážně, je to laboratoř slova a slávy, prostor pro experiment a klidně i exkrement. Byznys má tu výhodu, že zaručí slamerům honoráře a cesťáky. To napomáhá jejich sebeúctě, mohou se uvolnit, rozvinout, vystoupit z řady, osahat si pódium, odbourat bloky, narazit na nové. Člověk stvořením svého pódiového alter ega, svou dobrovolnou objektifikací přichází o společenskou bezprostřednost. Je vržen do náruče ostatním slamerům.

Vzniká komunita, zvláštní sorta. Něco mezi básníky, herci a politiky, ale ani jedno pořádně. Dvojnásobný mistr ČR Rimmer se se svou rolí vypořádal mottem inspirovaným esoterickými učeními: „Neexistuju.“ Když se někdo něčím stane, je těžké se tím odestát. Slam je droga, která svému uživateli potetuje duši jako Anatolu Svahilcovi tělo. Od dob svého vyvolení si na něj nechal dát hebrejštinu, sánskrt, koncentráčnické číslo, symbol dopravního podniku, logo slam poetry, obličej z kolumbijské bankovky a spoustu dalších tetováží, které uvážil jen napůl.

Bohdan Bláhovec se občas ze záznamu poetry slamu nechal vystřihnout. Tento „Boh“ českého slamu mě jednou zapřísahal, že o slamu nemám psát. Všechny své výhrady mám přetavit přímo do svého výkonu na pódiu. To je asi dobrá rada pro každého kritika, ale přijal jsem jablko od hada – pero od Boba Hýska, vedle Tomáše Kůse druhého průkopníka a pořadatele české slam poetry a taky překladatele Bukowského. Ten moje náhledy cení, pokud zrovna neútočí na jeho bludy, to cení zuby. Na Hýskovy olomoucké slamy jezdím jako honorovaný reportér. Píšu pak svého druhu slam, support report pro komunitu. „Kritiku potřebujem,“ myslí si Hýsek narozdíl od Kůse, který jede čisté PR.

Spřízněným žánrem slamu je rap, to je asi známé. Dalším spřízněným žánrem je punk se svou otevřeností a zálibou ve výstřednosti. K němu bych připojil i skateboarding, který se u nás vyvíjel ruku v ruce s punkem. Z „prkna“ si slam bere akrobacii a drive, provozují ho Viktor Hanačík nebo Honza Dibitanzl. Potom reality show, slamer by měl být ochotný ukázat vnitřnosti. To je ten pravý význam spojení slam exhibice.

Mánie z psychologického hlediska vzniká z potlačené vzpoury proti rodičům. Proti čemu se bouří český slam? Proti poezii, kterou chce být. Točí se ve vírech slov, topí se v utopii snadné dostupnosti, odráží se tempy rýmů. Kašle na styl a smysl, baží po přítomnosti a slávě. Extaticky se vynořuje v náhodné pointě, chce se jí chytit, ale kostnatí, staticky padá z piedestalu zpět do všednosti. Manická je i sebeprezentace slamu navenek – to, jak se vyžívá v superlativech. Každý je hned hvězda, akce se zapsala do historie, největší návštěva všech dob a podobně.

Slamer se buď shazuje, nepřipadá si dost dobrý, nebo se adoruje, když chytne vlnu. Tento infantilní přístup je známý z rapu. Vyznačuje se jím Dr. Filipitch, Rimmer pro jistotu neexistuje. Favoritem na příští titul je Tukan, který pochází stejně jako Dr. Filipitch z pavího kraje – Sokolova. Na slamu je něco patologického, ale i to je součást jeho kouzla. Dobře ho definoval pořadatel Jenda Perla, když uváděl jednoho svéráznějšího slamera, studenta Imaginace, který se zrovna prodíral davem na pódium: „Pusťte ho! To není blázen, to je slamer.“

Bob Hýsek se nedávno vyjádřil, že poezie je maso, zatímco slam je vývar. Tomáš Kůs si své poetické odkroutí v lyrických sbírkách, Hýsek to dává do debat se slamery. Žije s nimi, učí anglickou filologii a v úvazku má i slamový seminář. Znal se s Ginsbergem. Narozdíl od Kůse je ke slamové scéně kritický, i on se ale bojí riskovat. Na své akce do Olomouce zve jen ty, kteří se už dříve dobře umístili – textově zajištěné slamery, kteří nezklamou, ale taky dlouhé periody živořívají o stejném textu. Matadoři Kůs a Hýsek jsou se slamem od samých počátků, které se kryjí s počátky milénia, pořádají taky Anatol Svahilec, Dr. Filipitch, Ondra Hrabal, Martin Switcher, Pavel Oškrkaný a spousta dalších.

Kůs měl zprvu problém s jejich ironizujícím diskurzem, třeba eufemizováním slamu slovem básničky. Jednou taky zatrhl název akce SLAM POETRY SHOW s tím, že to je zavedená značka, za kterou zodpovídá on. Pod svá křídla bere jen prověřené akce pořádané úzkým okruhem spolupracovníků, žánr řídí jako firmu. Anatol Svahilec začal s pořádáním poetry slamů v různých nových českých městech, říkal si mafie. Dnes je Masarykem slamu a ze své pořadatelské činnosti vytěžil i diplomovou práci pro svůj obor Produkce, který studoval na DAMU. Když jsem ho viděl poprvé v únoru 2014 na exhibici v pražském Rock café, byl to nováček. Někdy si u nového slamera řeknu: „Jo, tohle je slam.“ Třeba u Tukana, když na olomoucké Slamasytce deklamoval Neoliberalismus. U Anatola jsem si řekl: „Ne, tohle je divadlo.“

Polovinu poetry slamu tvoří prostor, publikum a slameři, tu druhou pořadatel a moderátor, často v jedné osobě. Je to chlebodárce, který způsobem, jakým slamera uvede na pódium, určuje jeho náladu, potažmo výkon. U pevného textu na tom tolik nezáleží podobně jako vás netaktní barmanka nerozhodí, když jste přišli do kavárny ještě s někým jiným. Pro improvizátora je ale uvedení stěžejní, protože je tady a teď, sám. Prahu a Plzeň pokrývá Tomáš Kůs s moderátorem Martinem Vasquezem. Ten ke slamerům bývá přísný, jeho styl by se dal označit za hatemoderaci. Veselí na Moravě a Hradec Králové má pod palcem Pavel Oškrkaný, Břeclav Martin Schweitzer, Brno nezvolený kandidát za Zelené Jenda Perla, Ondra Hrabal to rozjel z Uherského Hradiště přes Valašsko až do Ostravy, Dr. Filipitch má západ Čech. Atmosféra se liší od města k městu. Moderuje se převážně tak, že průvodce večerem vybavuje slamery různými nálepkami. Je to ponižující test sebevědomí a koncentrace, kde silnější pes mrdá.

Někteří považují improvizaci a pevný text za dva odlišné žánry uvnitř žánru. Mezi imprem a „připrem“ je rozdíl asi jako mezi psaním propiskou a na klávesnici. To první je pomalejší, ale romantičtější. Improvizace je český originální vklad do slamového žánru, jinde na světě se nevyskytuje. Podobně jako jsme trampové a koloběžkáři, jsme i slamoví improvizátoři. Začal s tím Bohdan Bláhovec, který byl mistrem ČR v roce 2005. Špatně pochopil pravidla, myslel si, že se to musí vymýšlet za běhu. Jeho styl je dodnes ideálem – snoubí se v něm apel na aktuální politicko-společenskou scénu, úvahy o sobě samém a mesiášské vytržení. Vedle něj tehdy působil na scéně i Jan Jílek. Ten měl texty naučené, ale říkal je pomalu, takže vznikal dojem, že jde o improvizaci.

Ani dnes improvizátoři nechybí, většinou jde ale o představitele improdivadla nebo-li improligy (divadelní soubory se utkávají v soutěži, které se říká liga). Improligaři dostávají kritériu rychlosti, prostě pořád něco říkají, cokoli. Kouzlo improslamu tkví v možnosti sledovat protagonistovu myšlenku, její překvapivý, spontánní vznik. Slamer myšlenku tahá na svět pomocí rýmů, ale nedrží se zuby nehty žádné příběhové linie. Naproti tomu třeba improligař Daniel Kunz vrší situace ve stylu lucidního snění, myšlenku podřizuje příběhu. Jančí, mele pantem, jako by měl přijít konec světa. Fantasmagoří pod parou piva. Trochu zapomínat je potřeba, aby člověk mohl jít dál, určitá viskozita, ale pod vlivem alkoholu to někdy klouže až moc. Musí to i drhnout, přirozeně.

Zvláštní vzlíná z přirozeného. Adeladla myšlenku čas od času udrží, má to ale daleko do krystalické přítomnosti prosté spěchu, jakou uměl Jakub Foll. Toho dnes už nikam nezvou, protože po vypršení limitu pro své vystoupení na několika akcích odmítl opustit pódium a získal pověst podivína, je to ale vlastně geniální happening na dnešní poměry. Kromě Kunze a Adeladly loni ve finále improvizoval i Honza Dibitanzl. Nesnesitelnou lehkost vlastních myšlenek zatěžuje tím, že žádá od publika slova. Jde o improvizaci jen poloviční, protože dostává zadání.

Jen o pár bodů loni finále minulo Pana Václava. Ten nespěchá, pracuje s výrazem, často nic neříká, jen se tváří. Ani to ale není čistá improvizace, protože má vždy připravený koncept. Co je to čistá improvizace? Spontánní kooperace slamera s publikem a zároveň jeho aktivní boj proti vlastnímu zvěcnění. Ten konflikt vnáší do sálu zvláštní a – neopakovatelnou – jiskru, jakou měl Metoděj Constantine, když byl mistr. Je to zpřítomnění slamerových názorů bez předchozí redukce, jeho otevření se, přemýšlení nahlas, jak to ještě pořád někdy předvede Bohdan Bláhovec. V neposlední řadě to může znamenat i nedělat vůbec nic, nechat pracovat jen tu přirozenou energetickou výměnu, jak se občas mihne podvědomím Jakub Foll.

Častým jevem na slamových jevištích je pseudonym. Slameři do něj podobně jako rapeři personifikují něco ze své osobnosti. Svahilec svou mnohomluvnost – pomalejší recipienti mu mívají problém rozumět, jako by mluvil svahilsky. Předpřipravená entita dává svobodu být někým jiným, ten někdo jiný pak ale žije na úkor toho skutečného, na úkor přítomnosti, která vzniká interakcí s publikem a kterou je radost na každém slamu objevovat. Bohdan Bláhovec měl štěstí na jméno, které se k němu hodí i jako pseudonym, Jakub Foll se ve skutečnosti jmenuje Jakub Folvarčný, Tukan Netuka, Sudička Sudková, Rimmer Charvát a podobně. Z pseudonymu už většinou pro slamera nevede cesta zpět.

Vzhledem k jeho manické podstatě každému slamerovi hrozí vyhoření. Vyburcovaný adrenalinem nedokáže šetřit energií a vyčerpá se. Každý si někdy říká, že už by s tím sekl. „Nechávám si to teď proplout mezi prsty. Říct něco lidem, to určitě bylo důležité, ale pak jsem se zasekla,“ řekla dvojnásobná finalistka Ellen Makumbirofa v rozhovoru pro říjnový Tvar. Na pódiovém adrenalinu vzniká regulérní závislost a jako každou závislost, i tuto provází značná ambivalence. Přátelské slamové prostředí, kde člověk může být divný a úspěšný zároveň, se neopouští snadno.

Vůči stand-up comedy se slam vymezuje divností. Stejně jako ona i on využívá plnými doušky humoru, stand-upeři už se ale v divnosti tolik nevyžívají. Slam akcentuje určitou výstřednost, kterou ve stand-upu katalyzuje smích. To i ve slamu, často ji ale taky jen tak staví na odiv. Divní jsou Shylock nebo Viktor Hanačík, divnost s vtipností fúzují Anatol Svahilec nebo Pan Fenek, divnější než divnost jsou Jakub Foll nebo Pan Václav. Podobně jako vtipnost i divnost má své aha momenty. Fakticitou vtipnosti je smích, divnost signalizuje ticho, které není tak explicitní. Smích je vidět, šíří se, je změřitelný a přiřaditelný. Divnost není veřejně ověřitelná. Je individuální, niterná, nepřiznaná.

V pardubické kvalifikaci v roce 2013 nastala na prvním místě rovnost bodů a tehdejší moderátor Jakub Foll to vyřešil opravdu divně. Rozhodnout měl battle. Na rozdíl od jeho rapové formy při něm slameři vystupují každý zvlášť, samostatné výstupy pak normálně hodnotí porotci. Foll napřed chtěl, aby rozhodl nejhlasitější smích, pak ale kritérium spontánně změnil na nejtišší ticho. Výsledek byl samozřejmě absurdní. Doménou vtipnosti je katarze, u divnosti je to konflikt. Upřený, znepokojivý pohled. Upřený, ale upřímný? Vidíme člověka nebo loutku? Tvář nebo masku?

Myslí to s námi dobře? To je jedno ze zásadních dilemat slam poetry, od kterého je všechno ostatní spíš ventilem. Ticho je jako tma, divné ticho je jako dočasné zatmění Slunce. Vystoupí hvězdy, sny, světlušky, kočičí oči. Šoková intervence, na kterou divák dobrovolně nepřistoupil. Bodově ji neocení, jako kdyby se upřímně zasmál, ale dotkla se ho, zapsala se mu do paměti. O tom to je, zapsat se do paměti. Té obyčejné, lidské. Nechat přihlížející přičichnout k pachu šelmy zavřené v kleci Bytí, kterou v sobě všichni chováme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *