Břeclav se usebírá

Valtice, Podivín, Poštorná. Znám taky jednu z Lanžhot, ta je taky fakt hot. Břeclav je zrůda plná krásných holek. Procházka po Kuffnerově nábřeží zlepší dojem. Dyje dojemně teče, okna paneláků svítí. V Piksle se koná osmý slam místní scény. Je jí přesně rok.

Piksla je takový vagón, vlastně spíš housenka. Má červené kouzlo osvícených boxů a sympatickou barwoman, která mi dělá čaje do krýglů. V Hradišťském Míru měli před dvěma týdny tři sta lidí, v Piksle dnes devadesát. Je tu k hnutí, ale na prudké pohyby to není.

V Hradišti byl Svahilec, tady je taky Svahilec aka Svazijec. Dneska nešéfuje, je takový vyspale klidný, jakoby obyčejný slamer. Vzpomínám na jeho začátky v pražském Rock Café, kde vrazil na scénu se zátopkovským storytellingem. Lidi se po sobě zaraženě dívali, pak začali tleskat.

Po pěti letech nepřetržité akce fenotyp nekajícně exhibuje skill trhaným reportem z houbaření. Ani pauza nepřijde nazbyt, vyplní ji výrazem plným vědomého šílenství. Bezkonkurenční patos. Kuje železo, dokud je žhavé, v uplynulém ladovském týdnu natočil videoklip k Motorovým sáním. Slam jako song. „Já vím, úplná pičovina,“ usměje se a sklopí hlavu.

Druhým headlinerem měl být Tukan, ale sladkým slibům na poslední chvíli nedostál. Organizátor Martin Switcher sehnal adekvátní náhradu v Timu Postovitovi. Ten ač Pražák právě dorazivší do práce, hned flexibilně uvědomil zaměstnavatele a odebral se na jižní Moravu za příjemnějším melouchem.

Intim, jak mu říkám, ještě není profláklý, ale podle všeho brzy bude. Tukan je prouprchlický aktivista, Intim prokurdský. Za známějším kolegou nezaostává ani v indexu WPM (words per minute). Jeho slamy jsou i podobně nadité informacemi a konotacemi. V prvním slamu chce dívku na vážný vztah. Že nenosí růžové brýle dokládá četbou Těsnohlídka (mladšího).

V Blues pro Irák podává příklad informace, kterou ani pochopit nejde – přesný počet sirotků, kteří vznikli po jediném bombovém útoku. Hodně přes dva tisíce. Takové to číslo, na které podle psychologických průzkumů už emocionálně nereagujeme. Je to víc než jeden, takže pouhá statistika. Nebo svastika.

Dál od témat lidskoprávních blíž k těm běžnodenním zabrousí Sára. Když si na veřejných záchodcích v zápalu boje sednete na předpochcanou záchodovou desku, vlastně byste to taky nejradši hnali až do Štrasburku. Podobné zážitky Sára zpřístupňuje naléhavým tónem a peprnými výrazy. Oplývá příjemně sebevědomým projevem á la Ellen Makumbirofa. Studuje v Olomouci, kde je složité jím nenasáknout. Tamtéž se vzdělává moderátor večera Martin Switcher, který zas nasmrádl orgasmickým Bobem Hýskem. V některých chvílích připomíná jeho klon, dodává ale i neokázale skromný břeclavský swag.

Tady se to teprve usebírá. Narozdíl od Olomouce se tu slameři nesemení z výšky, ale z gymplu. Kouzelně frustrovaná Josefenka zakončuje svůj výstup radou: „Mějte rádi svoje vady.“ Hustý slogan shazuje jen to, že ho radí bezvadná ona. Jinak je to ideální slamová line – k srdci si ji může vzít každý. Při svém slamu nad ní výslovně zaplesá třeba Bruchowski. I ve mně se pohnuly ledy, když mě napadlo, že bych se mohl mít rád nikoli prost, ale včetně svých vad (řečeno Juráňem). Vnímavý DJ po mém slamu pustil Beckův hit, ve kterém se zpívá: „I’m a loser, baby, so why don’t you kill me?“ Nová verze by mohla znít: „I’m a loser, baby, so love me.“ Nebo spíš: „I’m a lover, baby, so lose me.“ „Čau, lásko.“

Po Josefence je další představitelkou břeclavského beatu Dívka s manadrinkou aka Agáta s červenou tečkou na čele. Jazykově bohatý slam úplně nedodala intonačně. Nezmocnila se ho tak, aby se stala textem, jak se říká. Sebevědomí jí nechybí, aspoň podle našeho důvěryhodného zdroje. „Ona všechno říká, jak to cítí,“ prozradil týpek, který s ní tančil na plese. To je druh sebevědomí dobrý pro impro, u textu je spíš na škodu. Člověk toho má spoustu v hlavě, co by rád řekl na rovinu, a přitom se musí sápat na horu textu. Rád bych DSM, jak jí říká Switcher, někdy spatřil jen tak honit mráčky po obloze.

Vystoupil ještě Šesták, organizátor mikulovského společenského života. Muž s vizáží čerta ze štědrovečerní pohádky osvěžil běžnou produkci význam-rým originálními hrátkami se slovy. Hodně je opakoval a nechával jen tak komunikovat mezi sebou.

Moderující improvizační slameři často provádějí večerem v duchu improslamu. Switcher připomínal zmíněného Hýska, který neslamuje, vybouří se vždycky v samotné moderaci – povídá o slamerech, žánru, scéně místní i celorepublikové a dodá, aby lidi přišli zas. Provádí kampaň. Switcher zároveň vědomě propadá okolnímu šumu, náhle prohazuje slova s lidmi z publika a awkwardně prozrazuje insiderské informace nijak nesouvisející s mainstreamem večera. To je vlastně jeho slam. Moderuje, když slamuje, nebo slamuje, když moderuje? Switchuje.

Můj slam byl o tom, že poezie nejde zachytit, takže o ničem. Kritika taky nejde zachytit, i tento report je o ničem. Všechno je to jenom marná touha po komunikaci. Někdo dělá poezii, někdo ji kritizuje, někdo slamuje, někdo se dívá. Příroda to rozdělila. Slamer dává pocity a publikum hodnotí, na kolik mu je věří. Kdo vám věří nějaké pocity, většinou vás chce dostat do postele. Všimněte si, že rodiče vám nikdy žádné pocity nevěří.

Čím víc vědomí, že pocity neexistují, tím víc poezie. Poezie se přestane projektovat do spojení a chápání, zůstane v ohnisku. Nemusíte za ní nikam chodit. Ve vší té stylizaci se poezie unavuje. Možná namítnete, že poezie je stylizace. Ale ne, poezie je tím, čím není. Je prázdnotou za slovy. Slova jsou od toho, aby se vyprázdnila. Fígl k odvedení pozornosti. Nechodím tančit, tančím tam, kde zrovna jsem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *