French slam

V Divadle Hudby jsem před pěti lety poprvé poeticky slamil, smilnil s mikrofórem. Divadlo a hudba, ta slova přesně vystihují slam poetry. Ne jen číst, vlastně vůbec číst. Vidět a slyšet přímo v osobě básníka. To pro něj není lehká úloha. Svým vystoupením zpoza básně realizuje spíš postranní, nečestný úmysl. Když píše báseň, nechce být na očích, ale pak najednou chce. Sám proti sobě jde na pódium. Chce být na očích. Nevěří svým očím. The shit is happening!

Je výhoda, když se po výkonu ještě zjitřený může uchýlit do přechodného soukromí, zákulisní dekomprese. Překapat se přes filtr maskérského zrcadla zpátky na veřejnost, kde už je zase jen pěšákem. Neroztávat live, sám si užít chvíle odvalujícího se balvanu endorfinu. Pokračovat dozadu k baru, kde nikdo není, jen nějaká zbloudilá duše se ho ptá: „Tak co?“ S čajem se vrátit sledovat dění, kde už není v hlavní roli. Byl to jen sen.

Pro slam se hodí i název výstavy, která se právě děje v muzeu o patro výš – Rozlomená doba (mimochodem zásadní). Avantgarda zpřed sto lety, kdy se lámal chleba. Toyen, Štyrský, Kupka, Čapek a další. Tři sta obrazů. Je tam i oddělení s názvem vizuální poezie. Problematické sousloví. Co to je? Co to není? Prý to tu do půl roku srovnají se zemí. Předposlední slam tady, brzo bude všechno passé.

Tramvaje, co jezdí kolem, dodávají místu potřebný drajv. Kostel naproti mu dodává potřebnou svátost. Slam je svátek slova. Na dohled Dóm, to zní dobře. Hned vedle tichá kavárna s výhledem ven. Přede mě se posadí dvě holky. Jedna se po mně dívá, druhá mě sklí. Teď to porušila. Omluvně se usmála, když její kámoška rozhodila do prostoru vlasy, aby je následně svázala do culíku.

Tak je to s psaním pořád. Něco napíšete a už to není pravda. Je to jen taková uklidňující kratochvíle. Psaní i čtení, kumulace moci. Fotí si dortíky s kafíčky. K nakousnutí, k nahlédnutí. Za nimi za oknem jde Jelen. Pak Hýsek s Uramem. Pak jedna zrzavá bohyně. Jsem vinař, novinař. „To je to nejhorší, co mohl Facebook vymyslet – šťouchnutí,“ říká ta s culíkem. Odcházejí. Uctivě mě ignorují, já bych je objal. Obě. Jdu vedle, kde to jede.

Klavik už sedí na pódiu a pouští hip hop. Praha. „Jediný, co je jistý, je, že na podzim bude padat listí.“ Chtěl bych být na slamu v Praze. Chtěl bych být v Praze na podzim. Ty holky jsou tu taky. Baví se u backstage s Francouzi. Škoda nevyužít rodilé mluvčí. V sociální bublině slamu je snadné se seznámit, slam je takové Thajsko. Koukají po mně nějaké Venuše, ale moc o nich přemýšlím.

Přichází Ondra Hrabal, pije kolu. Vypadá zdrble, vozí na zádech Výkon. Lumi je celá v černém jako červ, jen se zakousnout. Klavik po rapu pouští šustivé funky, šanson, pak šepot do beatů. Formuje očekávání v poklidném snění. „Ahoj Adame,“ leknu se Kunze, „napiš tam, že to je dnes nadstandardně mladé publikum. Asi kvůli tomu jazyku.“ Bzučí jako sršeň, ale má recht, píšu to tam. „Dane, mně je šestnáct,“ zní úplně závěrečná hláška večera zpřed divadla té s culíkem.

„Jdu pozdravit další lidi,“ odbzučí Dan. Lumi chodí sem a tam, pylně se učí. Dřív ty hrabací pochody dělával Ondra Hrabal, teď je klidný. Formu na finále už jen ladí. Ale klid před slamem nebývá předzvěstí velkého aktu jako pověstný klid před bouří. Tréma má beat. Postranní slamerský ruch dělí od publika sloupy. Lidi jsou pohodlně usazení v židlích, o všechna ta darmata se nemusí zajímat.

Bob se chápe mikrofonu, v poklidu zahájí večer. Našteluje hlasitost na „pokec před spaním“, žádné hokejové finále olympiády. Tenhle slam je navíc. Obvyklé chody duoslamu a kvali už jsme žrali, tohle je třešnička na dortu olomoucké slamzóny. Na plátno, na které se budou promítat titulky, se teď promítá Bobův stín. „Francie je jednou z Mekk slamu,“ uvádí v superlativním diskurzu.

Francouzi jsou jiní než Češi hlavně v tom, že když mluví, tak zpívají. My máme zpěv zakletý do zvukomalebnosti uvnitř samotných slov. Melodii moc nedáme. Na pódium vystupují dnešní VIP. Nenápadná dcera své matky dělající legrační pózy, když karikuje reklamu na webové stránky – francouzská mistryně z roku 2016 Gaëlle. Rozvážný vicemistr světa v rapu z roku 2017 po šesti sklenkách whiskey se rozohňující nad migrací (vítač) – plešatý charizmouš Maras a Nico Las vyprávějící kosmickou rychlostí o migraci i Vánocích – pouhý finalista. Na pódium přijdou jako první, ale startovní pole uzavírají. Ostatní dnes jen předskakují a poskakují.

Dalšími zahraničáry jsou Slováci. Joe Cocker na Woodstocku se skromně sklopeným zrakem, který řve tlumenou výmluvností – aktuální mistr sousedů Samčo. Raper, který do slamu přinesl více než stravitelnou formu jeho divočejšího bratra – Mišo Krakovský. Frantíci ničemu nerozumí, ale tleskají. Za Čechy je tu nepolapitelný televizák Fenek s fresh haircutem, který nahradil původně inzerovaného Svazijce. Ondra Hrabal je bez haircutu, oba jsou finalisté nadcházejícího finále na brněnské Flédě. Na závěr Lumi, mimozemsky splývající s černým pozadím. HysTerka rozdá čísla porotcům a Samčo, který si vylosoval debut může začít.

Dává, jak to glosuje Bob, neandrtálský slam. Tento cejch si slamer vysluhuje jak ovlaseným zjevem tak klimbavým projev a zběsilým hlasem. Říká něco o genderových červech, čelí vlastnímu spádu. Potácí se ve vírech své imaginace, jen performované, dnes nikdo neimprovizuje. (Bob ale druhý den píše: „Samčo dělá impro!“) Máme tu výkladní skříň, v čele vitríny Francouzi, ve kterých by se impra nedořezal. Samčo slamuje o údajném rozvratu na Slovensku, soudruzi si tam dávají nějaký samet. Ve druhém kole pak o chlebu jako určujícím ukazateli dějin. Je to opět výborné, tentokrát i konceptuální, z čehož si Bob sedá na zadek: „Hej, co to je za týpka?“ zeptá se po něm jen.

Za účinkujícími svítí bílé plátno pro francouzské překlady, jinak bílé plátno diváckých dojmů. Ondra Hrabal, hradišťské želízko v ohni. Kola ho zbrchala, s francouzskou nonšalancí požádá kamaráda Borise, aby mu měřil čas, jestli svůj slam Hrouda úpravami správně zkrouhl do tří minut. Má ho naučený dobře, hrabalovská poslechovka, ale na finále je to málo. Je to o Slovácku, odkud Ondra pochází. Vzhledem k jeho znalosti reálií to není pro outsidera dost srozumitelné, ne na první dobrou, není tam dost synapsí. Závěrečná aktualizace „a je to blízko do Brna“ to nezachrání. Druhý jeho text, diss mezi Zemanem a Masarykem odsýpá rychleji, přesto se i líp poslouchá. Chtělo by to k němu dodat rovnocenný slam. Hrouda won’t do. Jeho víra v rodnou hroudu se kryje s mou vírou v dobrý text.

Fenkův první slam je zábavný, těží ze vzpomínek na pohádky Ondřeje Sekory. I ve druhém textu „Chtěl bych být blbý“ zůstává u hmyzu. Jde o požár mraveniště, ale s přesahy do diskurzu postfaktické doby, kde vedou ne ti bez chyb, ale ti bez pochyb. Inspiruje se hlavně v diskusních fórech, což je u nás častý jev. Slam je virtuální, schovává se v internetu. Nejen, že internet odráží slam (události), ale slam taky odráží internet.

Metaforou požáru Fenek personifikuje Zemi rozpolcenou do blahobytu a čirého zoufalství. Je v tom cítit Tukan – v  sociálně kritickém obsahu i v kaskádovitých jednoslovných rýmových smyčkách. Svůj text aktualizuje, dává roli francouzským slamerům, jako by v něm byli vždycky. Vecpe se mezi ně na druhé místo, ve finále mu fandím. Je skromný a nepolitický (nepořádá slamy). Jeho reprezentace by přemotivované české scéně pomohla.

Top bychom měli, pojďme na ten druhý – Frantíky. První z nich je Maras, chronologicky i kvalitativně (i když skončí třetí a vyhraje Nico Las). V úvodní řeči říká, že jeho text se bude týkat nenávisti a imigrace a že neví, jestli to tady máme taky. Podobně jako Fenek svůj text aktualizuje, Okamurou a SPD. Okamuru zmiňoval taky Samčo, když vyjmenovával, kdo koho řídí. Okamura získal výsadní postavení, řídí ho prý Bůh. Je vděčným terčem lidové slovesnosti, snad pro znělost svého jména i hlasu.

Maras mluví fakt pěkně, intonuje, mění kadenci, nabízí více emocí. Má šarm, chvilkama připomíná Belmonda. Typ na hlavní roli. Domluvím se francouzsky, takže ignoruju promítané titulky. Snažím se zjistit, co ze slamu je univerzální v tom vizuálním projevu, a jakou roli hrají významy. Jde to, protože rozumím fakt hovno. Titulky ignoruju i proto, že na mě plátno v kontrastu s méně svítivým slamerem při střídání moc září (jsem světloplach). Ale je parádní vidět Frantíka v akci. Maras ty významy právě dobře nahrazuje podprahovou komunikací.

Nico Las je typ na vedlejší roli, a jako by si toho byl vědom. Stojí na castingu pro hlavní roli a snaží se, seč mu síly stačí jako kluk, který se snaží ukecat holku, na kterou mu síly nestačí. Nakonec se mu to obdivuhodným nasazením podaří. Text mi teď už chybí, je to vyloženě vypravěč, u kterého o slova jde. V prvním kole čerpal z migrace, ve druhém z Vánoc. Samospád zahraničních hostů je opravdu impozantní, jako by se venku víc žilo. Český slam by je chtěl dohnat, být jako oni. I tady se čím dál víc šlape na plyn, jako by to bylo hlavní kritérium.

Maras ale ukazuje i jiný rozměr. Je rychlý v tom, že střídá polohy. (Mimochodem, dvanáctého prosince se v Divadle Hudby koná čtení Porno i na Moravě.) Marasův druhý slam „Šest sklenic“ je pomalý, nechá vás vydechnout. I v tom prvním jsou rychlé jenom některé pasáže, jakoby na ukázku. Tím víc si je vychutnáte. Je to jako slovní cvičení, jako by hrál na hlas. Ne ve smyslu beatboxu, kde jsou hlasivky a ústa nástrojem, ale ve smyslu hlas plus význam, nebo spíš výraz. Jako by byl od sebe oddělený a jen se ovládal.

Na úvod prozrazuje, že ho čeští pořadatelé požádali o humorné texty (Klavika prý zase o funky dýdžejování). Nemohl sloužit, nejvtipnější text byl podle jeho slov ten první (který vtipný vůbec nebyl, ten naštvaný s Okamurou). Druhý slam o popíjení whiskey byl zase melancholický. Svou vědomou přítomnost na pódiu Maras dokázal i úvodními promluvami. Nikam se nehnal, dával si to. Chtěl po publiku, aby mu odpovědělo na dobrý večer bon soir. Učinilo tak unisono. Pochválil je, že je lepší než publikum francouzské. Získal si je, na pódiu byl někdo. Nico Las pak to bon soir jen přebral a druhé kolo uvedl jen dvěma zdviženými prsty a slovy „numéro deux“. Maras po slamu taky obstarával komunikaci s českými frankofonními diváky. Bavil se s těma šestnáctkama, zatímco Nico Las jen s Gaëlle.

Ta migraci neřešila, zvolila téma rodiny, své matky. Akcentovala Alzheimera a internet. Její přednes byl precizní, zaměřený na příběh. Beze slov mi moc neměla co nabídnout, taková školní. Všichni Francouzi vyzdvihovali témata z mediálního diskurzu, což je jeden z atributů slamového žánru. U nás se to děje taky, ale víc metaforicky jako třeba u Fenka. V tom je francouzský slam bezelstnější, český rafinovanější. Možná inspirace říkat věci na rovinu.

Zašitovaný všemahle těma myšlenkama jsem s cizinci ani neprohodil pár slov, nechal svou francouzštinu v passé komposté. Stál jsem před divadlem kousek od nich. Normální lidi. Bavil jsem se s Fenkem, chytrý člověk. Gaëlle po mně koukla, tak jsem řekl Fenkovi, že do ní jdu. Fenek že jasně a šel pryč. Já jsem pak do ní nešel, hlavu jsem věšel. Pěkně jsem sešel, prvně ani se slamery jsem sednout nešel, jen do auta sednout, muselo to přijít jednou. V sociální bublině své hlavy sumíruju support report, svoje stavy do zprávy o stavu světa – další věta.

Slam. Nasrat na přesahy do světa, český imprař rulezz. Nasrat na precizní připraře. Ve druhém kole bílé plátno mizí, na slamery se promítá reklama. Slam poetry, Innogy, FB, Babylon. Cry on, I feel creation. Mišo Krakovský je nemocný, opravdu mocně. Bob ho chválí, že v takovém stavu po práci sedl do vlaku a přijel dělat zábavu. To že je dnešní slam. Ano, slamer je tramp, kolonizátor. Ne někdo, kdo se nechá kolonizovat. Viděl jsem Miša nedávno ve Zlíně, ale teď v Divadle Hudby ho vidím mnohem líp. Hlavně slyším. Kolébá, volí podobně jako Gaëlle téma spíš rodinné než sociální. Jasně, rodina je taky sociální, ale víte, jak to myslím. Rodina je základ bubliny.

Mišo kašle, ale i nakřáplým hlasem podává solidní výkon. Střádá mikroby do spár mikrofonu, nikdo nic nepozná. Slamuje o své holce, žensky otevřený rozebírá pocity. Atak vlastní ješitnosti dovrší básněním o své dceři Lesance. Mladý otec má dvacet pět. Mišovy slamy jsou ty, do kterých se dá tančit. Nejen kvůli rytmičnosti, ale i podprahové bezstarostnosti koketního interpreta. Závěrečné vyhlášení Klavik graduje k orgasmu zase jedním euforickým flákem. Minule to bylo We are family, dnes Give it up. Na na na na na na na na na na ná. Baby, give it up, give it up, baby, give it up. (Give it up.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *