Brno

Sourozenecké pořadatelské duo Eliška a Jenda Perlovi vždycky na svých slamech vytvoří rodinnou atmosféru. Vlastně rodinné už to je v Olomouci. Tak jinak, vytvoří atmosféru politické strany. Pospolitou. V backstagi vysvětluju nové slamerce Kristýně Novákové různá specifika žánru. Kdo, s kým, za kolik, a jak se to tu hemží superlativy. Jak je každý hned hvězda. Způsobně naslouchá. Spontánní dílna. Přišla z Filipitchova workshopu, co byl před pár dny.

„Co studuješ?“ „Gympl.“ „Tady v Brně?“ „V Bystrci, to je úplně na kraji.“ „Jasně, znám. Tam jsme jezdili na houby.“ „Jo, je tam dobrý les.“ „Jako na lysohlávky.“ „Aha.“ „Tam se na ně jezdí.“ „Jo? To jsem nevěděla.“ „Tak na to zase zapomeň.“

Vchází Lumi. Vyprávím Kristýně, jak ji Hrabal hrabal pod koberec, když s ním chodila. Je to konspirační storka, ale hodí se. Chci napsat slamový román. „To je dobrý nápad,“ říká Kristýna. „Akorát mi nechcou přiklepnout rezidenční pobyt.“ „Kde máš ségru?“ ptá se někdo Lumi. Lumi má ségru. „Proč vlastně nedělá slam?“ „Dělá jiné věci, třeba autorská čtení.“ „Na jednom jsem byl,“ říkám. „Líbilo se ti to?“ „Úplně jsem se do ní zamiloval. Ale nešla ven.“ „A ty se divíš, Adame?“ říká mi.

Já se vidím, ale moc nevím, jak to myslí. Později u klavíru pokračuje: „Adame, já si myslím, že mě úplně nechápeš.“ „Jak to myslíš?“ ptám se. „Nevím. Ale to má asi každý, že nemůže úplně sladit to uvnitř s tím venku.“ „Možná není žádné uvnitř ani venku. Možná je všechno úplně jinde,“ říkám. „Já vím, ale víš jak to myslím,“ říká. „Jo. Já jen, že mě to zrovna nedávno napadlo.“ „Můžu se napít tvého čaje?“ ptá se. Podám jí ho a připadám si jako v básni Jana Těsnohlídka mladšího.

Srká louh černý jako ruská duše. Opětuju úsměv Ester. Při slamu seděla přímo pode mnou ještě s blonďatou kámoškou. Opětuju další její pohled. Lumi se vzdálí, pozvu Ester na její plac. Bere ho. „Bylo to super,“ říká, „takové jiné.“ „Za mnou na každém slamu někdo přijde a řekne, že to bylo super, takové jiné. Tak dneska jsi to ty,“ usměju se. Fakt jsem na ni čekal. Je krásná, většinou to není někdo krásný.

Seděly pode mnou a byly krásné obě, nešly přehlédnout. Byl jsem blízko, otevřený a táhla ze mě samota. „Vypadals smutně,“ říká Ester. „Kurt Cobain říkal, že mu vždycky někdo říkal, že vypadá smutně a on přitom vůbec smutný nebyl. Že ho nebavilo na to pořád odpovídat. No a pak spáchal sebevraždu.“ Ester se usměje. „No jo, jsem smutný. Smutný člověk.“ Zatváří se soucitně, věří mi to.

Byl jsem si jistý, že se jim to nelíbilo. Teď to ventiluju a jí se to nelíbí. Místo sebevědomí mám sebesvědomí. „Nezajdete pak někam?“ ptám se. „Já už dneska asi půjdu domů,“ říká. Mezitím se k nám přidala její blonďatá kámoška. Má krásná malá prsa, tak akorát do pusy. „A ty?“ zeptám se jí. Kývne. Že ne.

Na pódiu jsem nebyl ve svém živlu. Ponížil jsem se na takový mezischod blíž k lidem. Někdo hned řekl ježišmarja a to jsem si ještě ani neprdl. (Dobré impro je prdnout si tak, aby to nebylo slyšet. Ne naopak.) Kýval jsem se ze strany na stranu jako autista. Mluvil jsem křečovitým hlasem dělníka bulváru Pavla Novotného. Zároveň to ale bylo takové houbově rozněžnělé. Neřešil jsem to. Popisoval jsem, teda pomlouval svou procházku po Brně. Něco mě táhlo zpátky, nepouštělo vpřed. Možná paranoia, možná něco skutečného.

Nakonec uvolnil můj spěch-nespěch smích. „Zvláštní, jak můžou být tři minuty dlouhé. Tady si to vždycky uvědomím. A co se za ně dá všechno stihnout.“ Tím jsem nemyslel, že bych něco stihl, spíš že jsem to pěkně propásl. Tu nehynoucí slávu, jak tomu říká Bob. Ale slam je právě i levě dobrý i špatný v tom, že není čas ho nijak dovysvětlit. Zůstane viset nedořčený ve vzduchu vpravdě jako přítomnost, kterou se snaží imitovat.

Proto ten report. Tam se dá zušlechtit nebo dorazit. Temný jak hříčka přírody. Vzal jsem před pěti lety v Olomouci od hada Boba pero a neuposlechl Bohdanovo přikázání z Luhačovic: „Adame, nepiš.“ Pykám bohapustou samotou marginálních představ. Zrodil se Spermer, had hada. Dvorní hater poetry slamů.

Fenek byl těžce nabušený, favorit finále po Filipitchovi-obhajiteli. Spolu se Šťáhlavským a Štovíčkem se smějou, jsou výrazní i v publiku. Výskají, nesnesitelně tleskají, zatímco já mám prst v uchu. U někoho prostě vidíš, že je šťastný a vyklidněný, u někoho míň. Být politik znamená být u moci, ale nefunguje to ad absurdum. Každý je politik. Fenek loni missl finále kvůli plesu s koulí na noze (holkou). Jestli ho letos vyhraje, tak tomu bych říkal koule.

Slam poetry je, že teď je ten čas, i když vlastně žádný není. Ale jakože je. A pak se o tom mluví. Vlastně je, ale nijak zvláštní. Jen se zvláštním udělá. Jako svátek. A pak se žvaní. Svátek, který teprve získá opodstatnění. Svátek, který se hledá. Tim Postovit, po mém druhé skutečné jméno českého slamu tvářící se jako pseudonym, předvedl swag, se kterým ho Anatol razí na scénu. Vyhrál jeho Crossslam a v létě předskočil v Tiskárně na Vzduchu. Vasquez ho tam přirovnal k Parlamentním listům. To Postovita naštvalo, protože se považuje za anti. Lajnu myslel ironicky a Vasquez ji vyrval z kontextu. „Udělal ze mě nácka.“ „Je důležité v tom slamu zdůraznit, jak to myslíš. Ono na to slaměři často kašlou,“ říkám.

Kůs mu prý napsal omluvný dopis, že Vasquez je hater. Vasqueze mám rád, to jeho lechtání eg mě baví. Kdo se zasměje, prohrál. Aniž bych o incidentu věděl, stalo se mi to samé s Juráněm. V posledním reportu jsem napsal, že jeho slam byl lvl PL a proud freedom fighter byl proti. Postovit měl slam obsahově nabitý, ale formálně se přeříkával podobně jako jeho mecenáš Anatol vždycky na finále, o které letos prvně neusiluje, jak loni slíbil.

Postovit v backstagi jen seděl v křesle a chodil na cigárka. Četl jsem si jeho věci na internetu, je fakt dobrý. Na slam je ho škoda. Just kidding. V backstage byla super atmosféra. Artbar je vždycky hodně o backstage. Bylo to tam jako na divadle. Krásná sonda do slamerovy duše. Všichni mluvili artikulovaně, kulantně jako sociální agregáty. Hecování, seznamování bažantů s mazáky. Přítomnost. Pro její pódiovou gradaci bylo třeba proběhnout deset sekund dlouhou prázdnou chodbou (mrknout na šatnářku) do sálu.

Do druhého kola se dostali všichni mazáci, z nováčků jen Bradka. Loni tu debutovala, ale od té doby slamovala jen čtyřikrát. Vyhrála beta level kvali. Já jsem ve svém slamu akcentoval přílet vran, body bídné. Čekal jsem, jestli publikum vyšle někoho s vlídným slovem, aby si to u mě vyžehlilo a jo, zrovna nejhezčí holku v sále, haluz. Zas takové terno to nebylo, vylezlo z ní, že se jí líbili i ostatní. V létě dva měsíce stopovala. Je nezávislá.

Jenda byl důležitý. Slameři měli přijít o hodinu dřív (sic!), aby jim obšírně vysvětlil, co je čeká. Nezvolený kandidát za Zelené si do slamu naprojektoval zastupitelstvo. „Já jsem Zelené volila,“ řekla Kristýna. „Tak tos volila ho.“ „Aha.“ Deskriptivním stylem pokračoval i na pódiu. Diváci bod po bodu věděli, co se bude dít. Žádné překvapení nenarušilo poklidný spád večera v Artbaru Druhý pád zaplněném dychtivými členy, co chodí na slamy.

Byli spokojení, muži i ženy jak v publiku tak na pódiu. Brno je všeobecně takové spokojené město. Jenda moderoval spíš politicky, než poeticky, precizně až puntičkářsky, soudružsky. Vynikl lokální Fenek. Kloubí akční rádius pohybový i slovně obrazový. Gestikuluje jako televizák, na pódiu se pořád něco děje. Kromě jediné devítky dostal v obou kolech samé. Ve druhém dával variace na Sekorovy pohádky. Dětský pořad jako v Olomouci Slavíčková, ale pro pokročilé. Přídavek byl cestou po Brně, o něco výživnější než byla ta moje. Brněnští insideři vrněli nadšením. Řadil bych ho k Juráňovi. Podobná kadence a skill česat desítky. Akorát Jirka stojí, Fenek je nepolapitelný.

Výrazově výrazných slamů, klaunů bylo víc. Pete Šťovíček („To jméno bych si nechala,“ řekla bloncka) si říká Ing. Puding. Po vzoru doktora Filipitche ho moderátoři vyslovují inženýr Puding, ale podle mě je to správně Ing Puding po vzoru Midi Lidi. Parlamentně hajloval, pro jistotu levou rukou. Jeho projev připomíná Dr. Filipitche, ale Bob říkal, že Štovíček byl dřív.

Ještě lepší gradaci než Štovíček dal Štáhlavský. Marcel je týpek. Stál ve frontě na letišti, dítě řvalo. Přišly na něj střevní potíže nezvratitelného charakteru, brzy mu to lítalo z úst. Co může gradovat víc než zvracení? Krásně gradovalo gejzírem metafor a vygradovalo. Jak? Dítě bylo zticha. „Dobrá blitka,“ běžel jsem ho pochválit do backstage. Smál se. Jeden z těch slamerů, co se smějou vlastním vtipům. Ale je to k dobrému, podobně jako u Metoděje. Třetí místo.

Na druhé padla Adeladla. Loni po finále avizovala, že už soutěžit nebude, ale sliby chyby. Vyhrát nezvládla, ale kromě Fenka pokořila všechny muže. Posilněná, povíněná pozvedla atmosféru večera. U impra je důležité trochu zapomínat, být mírně viskózní, ale na chlastu to klouže. Musí to i drhnout, přirozeně. Zvláštní vzlíná z přirozeného. Místy kouzlila trochu nejapně, ale občas napnula plachty smyslu a nechal plout improslam flow, nebyl to jen ten improligový profiraft. Každopádně nebyla slow. Ve druhém kole se otočila zády a někdo měl říct slovo. První tři byla prdel, Karel a Karel.

V zákulisí říkala, že v Liberci někoho diskvalifikovali za to, že si mikrofonem čistil zuby. Strhla se menší diskuse na téma rekvizit. Jenda nepatří mezi zastánce tvrdého potírání. „Hození trička do lidí bych nechal,“ říká. Kristýna Nováková dávala o Praze. Jenda to označil za odvážné (v Brně). Kristýna si svůj text nepamatovala blaze, dávala dramatické pauzy i tam, kde to nebylo dramatické. Pro debutantku to bylo dramatické všude. Katarzí prošla i bez druhého kola.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *