Červí díra

V prvním kole Juráň slamoval o rozdílu mezi básníky a říkankáři. V jeho závěru se označil za říkankáře. „Nebuď tak skromný,“ říkal jsem mu o pauze. „Musel jsem to nějak shodit,“ pýřil se. Po druhém kole už jsem mu dal za pravdu. Lidový vypravěč si to u mě zrakvil (i)slamem lvl Parlamentní listy. Dostal deset krát deset, takže ve finále si to poslechneme znova. U svého stolu si vítězoslavně stoupl na židli a v tričku try-poe-try (přišel na to sám) se klanil výskajícímu sálu.

Bob se čertil, že v Plzni chodí na slamy fotbaloví fanoušci. Kvůli tomu tam posledně „málem nevyhrála poezie“. V Olomouci, „říkají to i slameři“, je nejlepší publikum. V Jazz Tibet Clubu sedí polovina lidí na špinavé zemi a okopávají je kolemjdoucí s tácy masa. V nabídce je Jazz Burger, Tibet Nuggets zatím ne. Personál během výstupů kecá, telefonuje, pracuje. Nic moc prostředí na básnění. Bob dává během losování last call na přihlášení do soutěže. Sedím v patře a schody jsou do posledního místa zaseděné platícími diváky, takže spontánně neseběhnu. Přes tyto ztížené podmínky nevypukla žádná riot, naopak skvělá atmosféra. Just Tibet.

Slam dělá prostor a moderátor. Bob jako vždy živelně, žoviálně improvizuje v kruhu důvěry, jehož je Jehovou. Nově hodně hraje roli i dýdžej. Claviq posouvá jeho pravomoce spolutvůrce atmo širokým spektrem pouštěných nálad. Experimentuje drobným trolením do slamů na způsob kapely u talk show. Robustně zabil, respektive krásně napnul plachty finále večera, když u vyhlašování přerušovaně pouštěl disko hit We are family. Přiložil prst na klitoris doby, krysy trsaly v tureckých sedech a dřepech na schodech.

Závěrečné vyhlašování Bob trochu zfušoval. Místo aby budoval napětí, vzal hned za ruce dva nejlepší, aby slavnostně označil vítěze. Do finále ale postupují oba, takže dočasnému utajení měl podléhat i ten v pořadí druhý. Prvními jsou vlastně dva – po plném domě nepřekvapivě, fenomenálně Juráň, k němu do party rodinné stříbro Krajský ústav národního zdraví. I loni oni.

Kunz si vyžádal slovo ropucha, aby se na něj lucidně zasnil. Necudně cedil děj, který měl své nedostatky. Běžný smrtelník by se v nich kajícně utopil, ne tak on. Shodil dlouhé vlasy, nechal jen afro jako z huličské komedie. Pookřál, oženil se. S klukovským šarmem dovedl děj do konce poluce. Děj není až tak důležitý, když ho završí happy end pointy.

Žák navázal improvizací o tom, že by chtěl. Lyriku. „Kunz, to byla epika.“ Nebyl to jediný rozdíl mezi nimi. Kunz nechtěl, Kunz konal. Žák chtěl, konal míň. Mně se to líbilo, příjemně odlehčil tón, ale asi ani sám nečekal, že by za to něco dostal. Girls just wanna have fun. Bob mouderátorsky invenčně ocejchoval večer jako střet lyriky a epiky. Pak taky klasický, už trochu klišovitý střet slamu a poezie. Dodal bych střet burgeru a Tibetu a země a židle. Střet jak střep řezal vpřed.

Na výkon účinkujícího se dá dívat dvojí optikou – časovou a nadčasovou. Nadčasovým je obsah vystoupení. Většinou se mu říká báseň. Je reprodukovatelný a většinou je předmětem hodnocení poroty. Není ale předmětem slamu, tím je rovina časová. „Čas je rovná plantáž,“ říká v jedné básni Jim Morrison. Časová rovina, to je slamerova přítomnost, osobnost, mód. Vyhraje ten, kdo to vyváží, koho sebe závaží nezešikmí jeho plochu. Snad jsem se vyzářil jasně.

Povedlo se to Slavíčkové, která navíc přišla s něčím úplně novým. Ještě nikdo neslamoval na způsob uvádění pořadu pro děti. Přitom se to úplně nabízí. Je to skvělá katarze poe-hnoje, ve kterém ryjeme dnes a denně. Kdo se rád nevrací do dětských let, ten lže, nebo se do nich vrací dodnes. Svou infantilní estetikou Slavíčková všechny uvolnila, pobavila, roztleskala. „Řeknu vám dvě básně. Až začne ta druhá, tak vám řeknu. Tak teď začíná ta první.“ Tak to začalo.

Switcher předvedl v prvním kole zajímavé dráždění rekvizitního inkvizitora bosou nohou. Vyptal si slovo ponorka a vyzul si boty. Vlastně je vykopl do postranních stran, aby ukázal ponožky s ponorkama, které náhodou měl zrovna na sobě. Bob pak říkal, že by to byla rekvizita, ale že slovo ponorka dostal náhodou, takže v poho. Rekvizitou podle mě bylo to teatrální zutí bot. Ponožky se daly obnažit i s nimi, sahaly slamerovi až do půli holení. Bob sepsal nová pravidla slamu zvící pravidel chování návštěvníka australského národního parku, svého epigona ale prdět do hlíny neposlal. I po loňském ostravském extempore je třeba nezávislých arbitrů.

Já bych třeba rekvizity povolil, ale pravidla jsou pravidla. Proto jsou to pravidla. Symetricky rozptýlené boty slamera nepovoleně vyvažovaly. „Říkejte, že nemůžete chodit. Ale já mám narozeniny dvacátého třetího prosince,“ uvedl Switcher svoje druhé kolo, z dobrého námětu ale moc nevytěžil. Žongloval s jediným míčkem Vánoc, nakonec ho zahodil kamsi do deprese. Bodové (pod)hodnocení Bob glosoval jako popravu Switchera.

K tomu bych měl taky výhrady. K rozdávání bodových sad. Neměly by se nabízet jako na trhu. Drapnou po nich judgy bitches orientované jen na moc a výkon. Zenoví posluchači po nich zákonitě nešáhnou. Něžnější básnické pohlaví (melancholici) pak jsou ještě melancholičtější. Když se vám náhodou nějaký bodový vyvrženec líbí, neváhejte mu to říct. Vlídné slovo je víc než desítka. Když někdo do ruky dostane moc, stane se z něj kokot přes noc. Kdo jde po číslech, nepřišel za poezií. Přišel účinkovat, místo aby seděl na prdeli. Ale jasně, někdo to dělat musí.

Ten blonďatý raper byl dobrý. Srdcař. Přišel s boxerskými pohyby dát procítěnou báseň pro ženskou, která má jiného. Dal ji (tu báseň) se zarputilým výrazem, ale něžně. „Bez beatů je to lepší, je tomu víc rozumět,“ pochválil ho Bob. Měl sportovní bundu, kterou jsem lajkoval, netrpěl tou self-ironizující patinou, kterou se slameři obsedantně uzemňují. Byl to raper na slamu. Proč do slamu nechodí víc štýlařů? Neměl potřebu šaškovat, což vyniklo hlavně na závěrečném apelu, kde všichni juchali na We are family. On stál jako solný sloup. Měl rifle a černé boty s podpatkem. Klapaly, když hledal svou kakaovou femme.

Ellen slam miluje i nenávidí. Nastoupila s mobilem, ve kterém se utopil její snaživý kukuč. Nenahradila ho ani futuristická choreografie horních končetin. V nových slamech používá staré postupy otázek a odpovědí. Překvapila jen zpěvem, který teď ve slamu letí, aby nezůstala vzadu, ona totiž zpívá. To se ví. Se Slavíčkovou se podělí o poslední medailovou pozici a jede na bicyklu domů, protože už musí.

Sudička jí epigonila outsiderskými texty s gradací. Gradace je něco, o co se teď hodně lidí pokouší. Nestačí si ale jen říct, že v určitou chvíli zvýším hlas. Musí to provázet i momentální proměna slamerova temperamentu. Gradace, určité zešílení slamera. Prolomit tu nicotu mezi ním a divákem, skočit do lidí, obrazně řečeno. Umí to Ellen nebo taky slovenská Maďarka Bibi. Jižní vlivy jsou asi výhodou.

Vykejmi z jihu je. Chtěla dát nový text, ale nějak jí nevygradoval, tak dala starý o pití, který ji moc nerajcoval. Ona rajcovala i bez výstřihu, kterým v duoslamu maskovala nepřipravenost. Dnes měla papír, vytahaný svetr a všeobecnou pohodu. Pohazovala vlasama a uchichtávala se svým přeřekům. Přítomnost.

Uram z Hranic má hodně divadelní styl, ale nedotažený. Má hodně poloh, ale málo je intonuje. Dělá, že je to schválně. Možná je to tak správně. Slovo divadelní se hodí i na Adama Hoška. U něj mi ta intonace zase vadí. Schovává se za ni. Graduje, graduje, ale nevygraduje. Sociální kritika ad hoc.

Vlašicbauer se mi líbil. Výborná přítomnost. Převažovalo jak nad co, tak to má beat. Repliky kořenil komentáři, balancoval na hranici obscenity. Ve druhém kole zapomínal text a hledal ho v mobilu. Neměl se za to rád, mobil zahodil. Pak po něm pokukoval. Z okna gag.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *