Slamový vývar

Stanislav Klín vrazil do klidného průběhu večera klín. Ve druhém kole na jevišti jen stál, šilt vrhal stín na jeho tvář. Pak řek jen: „Seru na ně.“ A šel. Myslel jsem, že je to známka punku, Bob se ale durdil: „Pan Václav má aspoň nějaký koncept, Klín ani nevydržel publikum.“ Předtím si stěžoval, že je moc klid, že by to chtělo nějaký battle. Tak aspoň něco, ne?

Do druhého kola postupovali jen bodově úspěšnější slameři, Klín prý někomu sebral fleka. Za mě to ale byl plnohodnotný výstup. Časový limit je strop, ne povinná meta. Méně je někdy více, třeba v tomhle případě. Sorry jako, prostě sere na ně.

Čtu teď Zatemněno o literatuře v protektorátu. Napadlo mě, že jak všichni slamujou ty samý slamy, že je to podobný princip jako společenská konformita. Já vím, je to soutěž, sport, ale s poměrně volnými pravidly.  A všichni dělají jen to, co nejvíc platí. Nesnaží se najít novou cestu. Nebo většina. A přitom právě o tom poezie je. Být básník znamená být originál. Nic jiného.

Bob říká, že slam není poezie. Nebo nevím, jestli to říká, ale včera to říkal. Že je to vývar. Že poezie je maso a slam je to kolem něho. To dává rčení „vařit z vody“ nový rozměr. Od teď je to „vařit z masa ve vodě“. Ale vážně, ta propast mezi slam a poetry roste. Nůžky se rozevírají, jak říká Andrej. Je třeba je zase zavřít. Lidi si myslí, že slam je o slovech, ale je o emocích. To je ta základní minela. Slova a emoce jsou jako voda a oheň. Slova jsou jen mantinely, ta hra se odehrává uvnitř. Zevnitř to musí ven. Ale přes mantinely to nejde.

Jasně, vyhrál Hrabal a slova hrála roli. V prvním kole Hrouda. Z toho jsem měl akorát déja-vu. „Že ho to furt baví, furt tak stejně,“ říkal jsem si, „protože mě ne.“ Ale druhé kolo zabil. Text dobrý nabil, taky za ty prachy. Šest táců pro nějakou akci s Masarykem dle důvěryhodného zdroje. Bob říká, že je v pořádku použít jeden text na víc akcí, ale mně to přijde jako poslat jeden milostný dopis více holkám. Ne, že bych to nikdy neudělal.

Koncept je, že na sebe dissují Zeman s Masarykem. První pochvala – poslouchal jsem. U mě není zvykem poslouchat slam. Šprty kvituju prostředníkem, ale tohle bylo jiné. Za prvé – čistě mechanické ohromení. Říkal to rychle a ani jednou se nepřeřekl, přestože si dopomáhal papírem. Ten byl na hranici rekvizity – při takové kadenci slov per minute do toho vnášel nepřípustné napětí, jak se třepetal. Papíru sekundovaly vlasy, které slamerovi dorůstají.

Za druhé tam byl přesah – personifikace uspěchanosti. Zhmotnění otázky, kterou si možná nepokládám jen já – jak to ten člověk všechno dává? Pořádání akcí, psaní do Legalizací, vydavatelství, vyučování a já nevím co ještě. Cílevědomost. A ty voláš, ať prším ještě. Nebo spíš, proč to všechno dělá. Teď to dělá na pódiu.

Přechází sem a tam ze Zemana do Masaryka a zase zpět, sází obraty a očividně se snaží to stihnout. Podaří se, lavina se dovalí do údolí s řachotem aplausu v časovém limitu. „Uprostřed jedna devítka jako slunce a kolem ní planety – deset, deset, deset, deset,“ deklamuje svoje oblíbené číslo Bob. Nebo možná byla devítka střed galaxie a desítky její ramena, každopádně se při hlášení svíjí jako vesmírný had. Hrabal se to prostě naučil, pak to dal a teď jde dál. Cajk.

Slam není o vyhrávání, ale o působení na lidi. Nejde to dělat jen pro vítězství. Nejde to dělat jen pro slam. O slam vlastně vůbec nejde, jde o pódium. Stage time. Líbí se mi být jedním z mnoha. Nemám účel ani účes. Nechci slamovat. Nechci se bavit na něčí účet. Chci čučet na kozy úče. Chci pučet. Týpek mi pak říkal, že jsem přinesl pupen a chtěl, aby ho lidi zalili. Že jsem ho hned upoutal a že ve mně věří. Že víra je to samé co podpora. Na krku měl růženec a neměl boty. Objali jsme se a on šel.

Já jsem donesl pupen a byl tam taky Jelen. Moc hezky přednášel svoje básně. Vtipná scéna – holka s vlasy odbarvenými namodro si s ním o pauze dává selfie. Switcher loni přemýšlivý, chytlavý, dnes mondénní, rozvařený. Energie tam je, ale chtělo by to ztlumit, aby to nebublalo ven na sporák. Kdo to pak má utírat, řečeno Vasquezem. Čtverka stačí, ono to dojde. Chybí tomu ten tvar, jako má Hrabal. Aby se chvěly rožky.

Kromě Jelena a Switchera skončila na druhém místě v rovnosti bodů ještě Lumi, bývalá vítěze. Dlouho odpovídala na otázku, proč neslamuje, že dala Ondrovi nějaký text a on jí řekl, že není dobrý. Až around time, kdy se rozcházeli, do toho práskla. Teď mu dýchá na záda. „Ať si nasere,“ usměje se, když kolem prochází blazeovaný vítěz. Z té holky ještě něco bude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *