Záleží

Náhoda, nenáhoda, nenadálá shoda jmen. Nebo neshoda. Nevysvětlitelná, vlastně vysvětlitelná, ale jen časově náročným rekapitulačním sestupem. Na dně vhled, uprav vzhled, teda výraz. Méně zkleslý, skelný jako po chlastu. Jak začít? Nebo ani nezačínat? Začíná to být trochu Čína. Radši se k tomu neznat, nevyznávat se z toho, nevyzrál čas.

Z počátečního varu s měsíčním odstupem vystupují obrysy. Jednoduché, konkrétní, kýžené, klíčové pro posun, když se uchopí správně, upřímně, jinak se ve vitríně zvnitřní bohapustý kýčus. To hrozí. Strach z kýče skoro nutí přestat psát, přestát čas nějak jinak nebo psát o něčem jiném.

Třeba o té, co teďka přišla. Baží po pozornosti. Mimovolně kmitá chodidlem nohy, kterou má hozenou přes nohu. Šokujícně si hladí holeň. Prachsprostě se holedbá. Jen tak dál. Směje se něčemu, co řekl on. On je nesvůj z ní. Je to holka, která vás bezelstně zesměšňuje svým sebevědomím.

Zasměje se na někoho v jiné části kavárny. Má úsměv jako Libuška Šafránková. Popelka styl, ale apgrejdovaná. Chvílema se tváří jako svině. One pack. One price. Lovin‘ it. Má mě, má tebe. Nebe, peklo, hřeje, zebe. Je á, ne bé. Je to děvče. Nutí mě ji sledovat, obsedantně-kompulzivně o ní psát. Jsem z ní in i out. Zajatého pohledu si všimne. Vyndaně tázavě ho opětuje.

V takové situaci odpovídám tak, že se dál dívám. Ten pohled je nejzazší odpověď. Nebo dělám, že já to nebyl. Často v tom pořadí. Záleží na víře v její dobro. Záleží na víře, že to, co vidím, je opravdu ona, nebo si za tím aspoň stojí, přede mnou. Že se prostě shodujeme, ať už samozřejmě nebo volně. Záleží na míře rozptylu, který cítím z vnitřního zadání, za kterým se honím. Jeho naplněním je často jeho vzdání, v lepším případě, pokud to jde, morálně, a já můžu zůstat hledět.

Záleží na tom, jak pružně začlením okolní okolnosti do její aury, na její orbit, osobní oběžnou dráhu, a jestli její pohled neřekne: „Vari od našeho prahu, ty jeden lstivý vrahu.“ Záleží, jestli se okolní svět podružně zaklesne do jejího kontextu a ona do jeho. Všechno je vzájemné. Vzácná váza.  Záleží, jestli ji nějaká jiná podobně hmotná entita začne pro mě rušit nebo jestli začne rušit přímo mě. Jsem strašně snadno vzrušivý a netrpím vůlí odolávat. Vlastně žiju tak, abych jim nemusel odolávat. Nebo žiju tak, jak žiju, proto, že nemůžu odolávat. Je to nemoc. Sebevědomá nemoc. Aby láva z pekla tekla dál. Žádné tlaky radikální inkarnace v psychobeatu.

„Vypadám jak Lolita,“ pózovala A před zrcadlem u záchodů s růžovýma brýlema, které někde našla. „Viděls to?“ „Neviděl, ale viděl jsem ji. Jo, může být,“ sjel jsem ji pohledem. O takových holkách se nedá psát, protože tak baží po pozornosti, že ji utopí v utopii svého přebrodu. Nejde jim to dát, ale o jedné takové jsem právě chtěl psát, že jsem jí to nemohl, nechtěl dát, ale dal, trochu se potopil, ale nejde o tom psát. Jde to dát jen té, která o to nestojí, jinak to jde jen smíchat. O smíchaném nejde psát, to už je společnost, chybí alterego, které je třeba pro psaní. Je třeba zachovat cizost, fyzično, dotek. A tak to bylo. Tak to bylo zamýšleno. Ale pak se to rozplynulo. Efektivně psát se dá o těch, které o to nestojí, ze kterých ti nestojí, udělat to tak, aby o to nestály. Jinak je to hrozný kýč.

Nemůžu za to, že jedinej, kdo B dal k Valentýnu růži je obstarožní vošoust. Nebo můžu, ale za zbytek může ona nebo zbytek vošoustů nebo nikdo. Má hlavu zamotanou tak, že tu růži chce, ale pak už ji asi nechce. Trochu mě to napadlo a hned večer jsem jí psal, jestli se o růžičku postarala. Byla sice akční z Kauflandu, ale měla duši, cítil jsem ji. Neodpověděla nic, jen přečetla. Jednou jsem byl venku s její kámoškou C.

Pak jsem napsal B, jestli by nešla ven. Brala to jako fopa, že jsem byl venku s její kámoškou C a teď píšu jí. Pak jsme si psali docela dost. Pak míň. Teď jsem jí dal tu růži. Bylo to náhodou. V inboxu mi přistála zpráva od C. Psala, že se nad sebou mám zamyslet a že nemám obtěžovat její přátele. Co jsem udělal? Má pocit, že jí sleduju B. Podal jsem vysvětlení. Mám uznat, že to bylo divné a děsivé. Uznávám, ale dodávám, že dobrovolné. Prý to byla slušnost, vzít si růži. Nemyslím, že je slušnost, nechat se obtěžovat. Me too live. Nebo spíš she too.

Byl jsem na sebevraždu. Pak jsem si vzpomněl, že když jsme spolu byli venku, C mi říkala o nějakých sebevraždách v jejich rodině. To mi vždycky pomůže, říct si, že ten člověk, co mě rozjebal, je třeba psychicky nemocný. Tady to celkem pomohlo. (Forma je psát, obsah mluvit.) Popelka se ksichtí, upíjí džusík. Nechat se rozptýlit a odvát je zdravé. Pak do ní zase procitnout, udělat test, jestli tě baví, i když z ní bezprostředně nesaješ flow, text. Je to holka, co dělá prostou a přitom nadpřirozenou věc – dobrou náladu. Zároveň nezávislá, nasírací pička.

Ta, které jsem to dal, právě nebyla. Je třeba projít partem truchlení, uvědomění, zhmotnění příběhu. Být z toho venku, nemuset hrotit omluvenku. Být skoro proti své vůli zhmotněn, a pak se omlouvat, že jsem, jaký jsem a ji omlouvat, chodit kolem sexu jako horké kaše, kterou je třeba udělat, udělat se, udělat ji, to se nepodařilo, nějak ji to neobdařilo. Jednou jsem té Popelce chtěl napsat, ale neudělal jsem to. Díky bohu, díky tomu ji teď můžu bezelstně pozorovat.

„Děkujeme za pochopení, jen jsme si to chtěli ujasnit,“ napsala nakonec C. „Tak snad se povedlo,“ napasl jsem a myslel na to, že slovo povést je od slova vést. Šel jsem se vybrečet do inboxu Nely, která s nima chodí do školy. „Je mi z toho smutno. Asi neznají Čtyři dohody,“ psala Nela. „Musíš se s nima seznámit a obrátit je na Toltéky.“ Teď se tu mihla a poprvé jsme spolu promluvili. „Máš pěkný hlas,“ řekla hned asi druhou věc. „Děkuju,“ odpověděl jsem pěkným hlasem.

„Už jdeš?“ ptala se mě pak. Byla ke mně blíž, než se bývá. „Ne, jdu si jen pro další čaj,“ odpověděl jsem. Vzal jsem si z archivu Artikly a listoval jima. „Co čteš?“ zase tu byla. „Co jsem napsal.“ Ukázal jsem jí svoje články. „Tak to jsi fascinující,“ řekla. Zasmál jsem se. „Můžu si je půjčit?“ zeptala se. A odešla s nima.

Definování různých definic poezie v různých aktualizovaných edicích a jejich redefinování v anuálních reedicích je nejnižší forma umění, něco jako dávat si fotky z dětství na fejsbuk. Portál je sitkom. Smrknu do dlaně, kterou smýknu. Sopel jde na zem, ruku strčím do kapsy. Sopel je fajn. Jeho stigmatizace pochází ze způsobu, jakým ho vyluzujeme. Do kapesníků. Nejlépe na jedno použití.

Muj fajs je trejdmark zmaru. Prsty slepené mangem. Zvoní zvon. Osm. Jdu na Tvář vody. Všudy děvy. Nestačíš se divit. Individuálně se šinou městskou krajinou. Jsi bez šance, ale krásně. Právě proto. V zimě mizím, a pak se musím najít. Tajně, a pak zas až mrazím. Koleje. Pokoje. Lázně. Básně. Ne, vážně. Až. Ne, už. Poryv pikového řevu u fontány. Elektronický dým z továrny.

Jsi pěkná. Jsi pěkná. Akorát nejsi. Tu. Nebo vůbec. Já tu su. Trubec. Hrubec. Slovorubec. Ať to nemusí skončit. Ale končí. Musím jít. Skočit. A ty to všechno víš. Zkousneš. Nezmrzneš v žádné ulítlé metafoře. Zjistil jsem, že jsem hysterka. Proč mi to nikdo neřekl? Možná řekl. Chlapům se to moc neříká. Popírá to prý jejich mužství. S tím nemám problém. Spíš s psaním. Spíš se vším.

Ale to proto, že jsem ta hysterka. Vážně. Jsem jí říkal, že jsem hajzl. Za to nemůžu, že ju to rajclo. Nesnáším erasmáky s jejich špatnou angličtinou. Ne, že by moje byla skvělá. Ale nesnášet je můžu, ne? The lost art of hate. The shape of water je nejhezčí film, jaký jsem viděl in a long time. Věci jako hezký film přitom vůbec neříkám. Skvěle to začíná a skvěle to končí. Mezitím to skotačí jako voda mezi kamením v potoce. Doufám, že dostane oskara.

Ve slam poetry je jednotícím prvkem publika a momentem slamerova výstupu často omílaný smích. Sitkomová, estrádní kulisa degradující básníka na entertainera. Může být hrdým životabudičem, terčem výsměchu nebo neutrálně osvíceným kouzlem nechtěného. Rozesmát, být k smíchu nebo být vtipný.

Protikladem k těmto polohám není být smutný. Neviděl jsem slamera, který by rozplakal. Zvládne dojmout, ale to samo o sobě nestačí. Musí to být navíc originální nebo textově vychytané. Smích ospravedlňuje vše. Protipolohou k tomu být vtipný je ve slamu být divný.

Divní jsou třeba Shylock nebo Hanačík, divnost s vtipností fúzují Anatol nebo Fenek, divnější, než divnost jsou Bláhovec nebo Václav. Divnost jako koncept sama o sobě divná není. Může fungovat, od toho koncepty jsou. Konceptuálně vtipný je třeba Juráň. Divnost, která se publika opravdu zmocní, divnost aha efektní emanuje z neintencionálního, civilního projevu.

Fakticitou vtipnosti je smích. Divnost signalizuje spíš ticho. Na pardubickém regionálu v roce 2013 nechal moderující Foll kontroverzně rozhodnout o vítězi v battlu místo nehlasitějšího smíchu nejtišší ticho. Doménou vtipnosti je katarze, u divnosti je to konflikt. Upřený, znepokojivý pohled. Upřený, ale upřímný? Vidíme člověka nebo loutku? Tvář nebo masku? Myslí to s námi dobře? To je jedno ze zásadních dilemat slam poetry, od kterého je smích spíš ventilem, instatntní fire show.

Divné ticho odlišuje od toho běžného určité zatmění, vystoupení v přírodě přirozeně svítících objektů – hvězd, snů, světlušek, očí. Ty zastřené přetvářkou zůstanou ve tmě. K otevření je donutí děs, hororová slamerova póza jako třeba u Islámského Státu. Šoková intervence, na kterou divák dobrovolně nepřistoupí.

Fakticita divnosti není explicitní jako u vtipnosti, kde smích je vidět. Šíří se, je změřitelný a přiřaditelný. Divnost není veřejně ověřitelná. Je individuální, niterná, nepřiznaná. Směřuje dovnitř. Smích jde ven, tohle sem. Hrozí to zadusit. Odvrátit pohled, ale zase se vrátit. Zachovat paniku. Zůstat, i když se třeba nic neděje. Nic kontinuálně. Přesto se něco děje. Nechat to nepřestat.

To je apel jak na diváky, tak na slamery. Na sebe taky. Srát na tlaky, diktáty, minuty. Časomíra je sebedestruktivní rekvizita. Text taky. Jde o sex. Proč chodit kolem horké kaše? Aspoň za šest. Nějaká prostě absurdita, co zazní. Zazdí nudu nic neřešící periodicity. Otevře prostor, koupí čas. Slamer zahání smutek, dýluje čas. Smíchem nebo děláním. Divnost je dělání. Slam je mrd. Smrd. Tzeď.

Kdy něco zahrát a kdy jen přihřát? Kdy jen být, kdy se vrátit, kdy přemýšlet dopředu? Kdy dobře, kdy špatně-modelově? Kdy se přiznat, kdy nepolevit v obhajobě? „Cára přestal pit. Co hledáš?“ „Telefon.“ Soudobé vzpomínky. Svoboda hejtu, forgetu. Svoboda bejtu. Bejt tu či nebejt tu? Bejt v Bejrútu.

Už nejsou žádné protiklady. Žádné prasíly ani prosíly. Severní světy stagnují v renesanci regrese. Rés publica tvrdého tepu. Snívej. Bufo Alvarius parfému nafrněné patnáctky. Zapovězená verze. Výpravná pravda. Pochopit mentalitu. Kdo měl na té židli sedět? Sveřepě, slepě hledět do budoucnosti je úděl. Úspěch to unést. Svobodně psát svou inferioritu. Čekáš pravdu? Vyklouznu. Pravda je pocit pravdy. Všechno je pocit všeho. Pocit je lokace jáství. Jako ten parfém. Pocity spojené s citem parfému. Všechno je psychický stav. Nechci být důležitý posel zpráv. Free to watch, free to feel, free to pocit. Slízl jsem flus jejího jedu a dostal vize. Tzeď.

Chci vědět všechno. Ovšem. Vidět všechno ostře. Každou ketaminutu. Bufo Alvarius. Tourettův syndrom být zajímavý. Sexy písmo, křivky smyček. Nutnost, povinnost. Sexy. Marnost. Ticho. Prsty. Městský místopis. Vzbytečnost. Nevsáknutelnost. Nesklouzávej. Neznáš mě. Prokopej se do mě ven. Probudit se z hypnózy beatu blazeovaným smíchem. Nedotknutelnost kund. Bůh jen služ. Když se to vymkne kontrole. Uklidnit se. Humor. Koordinace. Kor. Koh i noor. Zahrada Kinských. Čekáš na otevření. Stalking bdělosti cizích lidí. Zlískaný průnik. Slova a tak dál. Slova, slova, slova. Duchové v našich Já. Naše Já možná nejsou tak docela naše.

„Seš marnej,“ napsala. „Tebou promarněnej, holčičko.“ Do prdele život. Asi jsem neměl psát to: „Smrdí mi zpod nehtů.“ Ale to mi právě ulevilo. Sem frajer. Flow sem najel. Sem Rom Juan, zachmuřený duch much. Možná pokud vtrhnu na pódium. Nechám k sobě jen dobré duchy. Protimluv. Polib mi pohyb. Vybroušená dekadence. Hledání ztraceného života. Dívčí vůně na pánském hajzlu. Dívčí vize v pánském hajzlu. Zhořet někde, kde tě znaj. Cestou z veselé společnosti spadnout pod tramvaj. Není, kam se vrátit. Uvolnit. Žluklá póza. Už nic není. Žádná láska. Jen úžas.

Zrovna jsem začal páchat, když přišla. Pozastavil jsem se a pojal nový úmysl. Ne tak čistý. Nejasný. Z okamžiku zbylo jen torzo. Nezbylo, než vzít za vděk vzpomínkami. Prší a schnou. Stále znova. Zásek. Torzo. Neznámost. Most-přechod, most-skok. Plout trochu jinak. „Nemám žádný směr, co by mi fakt šlo,“ tvrdí nejistě. Topení žhne. Ve snu jsem byl veselý. Byl to rokenrolový sen. Zase, že musím z nějakého nového nařízení ještě na jeden ročník gymplu. Byla fránina. Tentokrát to bylo, jako že tolikrát se mi o tom zdálo a teď se to opravdu děje. Byl jsem adrenalinově veselý. Bral jsem schody po pěti jako na základce a zpíval si Little Richarda. „Ginny, Ginny, Ginny, come along with me.“

Snaha o smysl je stereotyp. Smysl je člověk, který není. Čas, pořád nová potřeba. Marný. Jak přesné slovo. Za daných okolností něžné. Musím držet hubu. Nic jiného se nedá dělat. Než přijmout tu porážku. Cokoli jiného by byla přetvářka. Protože je krásná. Schovaná. A já. Třeba jsem to jenom špatně pochopil. Moc jemně. Třeba jsem jenom pičus.

Psaní? Paní psaní je přisání. Pasení se na samé podstatě. Puzení drzosti, v psaném slově všudypřítomné. Puzení k slovení, dění, kladení nálad. Zase to dělat ve věčných variacích. Psaní je, když neuneseš čas. Vkládat ho do patern. Zakládat ohně vidění. Vyhánět, vykládat, plýtvat papírem. Napodobit času plýtvání tvary. Taky trápení, činné trpení. Tím snadněji přitakat životu. Přikoktat po zmatené marnosti zatmění.

Ale tohle nemělo být o psaní. Vlastně to vůbec nemělo být. Snad o lidech v Jabku, jak jsou šťastní, zasnění. Naše jablíčko, teploučko. Nesedí, žijou. Ženský si vybírají kimono. Muži tečou. Moderní verze Stand by me. Přemýšlím o tom štýlu životním. Není, kdo by mě přistihl při činu. L’Étranger ve vlastním městě. Včera jsem viděl ňáké lidi z pasti (minulosti), ale radši jsem je minul. Nebyl jsem v módu. Byli ovlivnění jinou bublinou. A co teprv já.

Minus moc. Modrost. Pocit viny je pocit povinnosti. Pocit-pud. Dávivost diskomfortu. Skoro jarní slunce. Lovískuj. Zabít čaj mlíkem. Potit. Opakovat, pakovat se, paktovat. Pro jednou ocenit ignoraci, jednotu. Skutečnou náhodu, jak skutečně teče všechno v i kolem. Etiketa je největší hra. Všema těma minelama směřuju k určitému porozumění. Jak fungujou lidské žahy. Když to přeženeš, už se neusměješ.

Podívala se na můj stůl. Popsaný papír podložený fialovým Hostem. Zajímalo ji to, hodilo se jí to k očím. Byl jsem na kousíčky. To je asi bodře. Dala se kolem Trantírkova domu, až na přízemí prázdného. Zmizela v Jabku. Jedno okno mě oslnilo. Osiřel jsem. Pomalu se vkrádá světlo. „Seš marnej,“ napsala. „Sem, ale pokecáme? Moje nehty jsou fascinující.“ Přerostlé nehty buchty děsí, špinavé se jim hnusí. Asi si je představujou v sobě.

Dlouho jsem ten Host udržoval čistý. Teď ho pomačkám a ušpiním, kde můžu. Hlavně pomerančem. Mám to tak se vším. Rušit etiketu je součást jejího dodržování. Ta fialová byla ustaraná jako já. Zajiskřilo to, možná zkratovalo. Absurdně geometrické míjení lidí. Přízemí-zázemí-zemitost. Be down-to- earth. Přede mnou neřešitelná zeď. Snad jen jít. Obejít by bylo potvrdit. Ji. Jít. Jako by nebyla. Ne odstranit. To by zvěčnila.

Proto věčně ční. Na věčnost neplatí síla, ale svoboda. Naložit s ní podle uvážení. Dát stranou? Zapomenout? Rozpomenout. Dát se stranou? Vydat se. Stranit? Slovit? Snad lovit i mimo slova. I když to nejde úplně oddělit. Dělit? Sdělit? Sladit, solit? Be more solid? Jak? Kaj? Kát se? Uskutečnit to? To, co nikdo neví, co to je, jen to každý cítí po svém? Není pozdě zdílet normalitu?

Čajík, pár mlík, jazzík, hajzlík, výklid. Jen pro ten dnešní klid stojí za to hnít. You, too, can be cool. Distinkce je sebevědomí, konání. Rozptyl tě zastaví, vystaví uvědomění. Jing, jang. Obskurní reálnost. Papír, plast, cíga, chlast. Nic nejde odčinit a stejně by to bylo zbytečné. Prostě to sebeospravedlňujícně pluje, poletuje, perpetum mobile. Ameno. Musíš se s tím sžívat. Být watt. Watt the fuck. Přijmout reciprocitu.

Další čaj prolít mlíkem a na hajzlu být básník-Bukowski, ale nezabíjet pavouka. Nekoukat. Po brejkapu následuje větší task – givap. Taj givapu je, že to nesmíš vzdát too fast. Z toku brát jen část. Nechceš se milovat? Jsem prázdný. Zapomněl jsem špinit věci. Retroskepse. Nehty s vlasy stvoří zvláštní svist. Slunce slábne. Lidi se čím dál víc hrbí před větrem. Kryjí si ksichty svetrem. Všechno teče, i když mrzne. Dovnitř, ven, obousměrně.

Portál je cela. V životě je důležité zachovat kontinuitu. Když ztratíš kontinuitu, tak máš Boha. Nebo smrt. Je kurevsky těžké zachovat kontinutiu. A nepromarnit ji, neproměnit v smrt nějakým pojmenováním. Je to možná svatá trojice. Kontinuita-Bůh-smrt. Baby, you’ve got to lose.

Life is hard and zen you die. Pod nos mi smrdí rozestlaná ádvojka. Směje se. Slunce, mráz. Baví se s Oskarem. Červený líčka, červený roláček, culík. Nemůžu z ní spustit oči. Odpustit ani napustit. Jdu na net. Zvou mě na slam. To se nestává často. Beru. Přichází Anička. Ptá se Martina na volné místo. Nabízím přisednutí. Bere. Řeším fejs. „Máš tam holku,“ pohání mě Martin. „Mám, jdu. Co čteš?“ Mluvíme. Suave as hell. Masivně diskutujeme. Oskar a ona na mě koukají.

Zazvoní telefon, folklórní smyčce. Musí jít vařit, jako minule. Ne-příteli, kterého jsem ne-vystřídal. „Plav a plav, ať se potkáme.“ „Určitě,“ tvrdí s jistotou. Nabízí Oskarovi své víno k dopití. Odchází Oskar. Odchází ona. Přichází fašoun s foťákem a noťákem. Víno, voda, sluchátka. Let’s get the party started. Ozářený ksicht hltí éter kliky. „Musíme se tolerovat,“ řekl jsem týpkovi v páře, když hejtil děcka. „Fuj, to pálí,“ vyfičel vzápětí jak roj včel.

V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvána a baťoh s hashtagem Yeah. Ona je Zlatovláska. Dělají všechno kromě líbání. „Lechtání se považuje za ubližování, když je to hodně lechtivé,“ horlí on. Ona vypráví o nějakém lechtivém zvířátku. „To je něco pro tebe, co?“ „Nedám.“ „Dáš.“ Ona jde na záchod, on na mobil. Hledá to zvířátko. Jdu na záchod. Cestu mi zastoupí dvě holky ready na taneční. „Omlouvám se,“ řekne jedna vznešeně. „Taky,“ odpovím ležérně.

„Vy tady jen tak sedíte?“ ptá se hipmaturantka zástupce šéfredaktora Truňku a jeho holky. Dělají to samé jako Yeah Nirvana a Zlatovláska, akorát se líbají. Líbání sbližuje zvláštním způsobem. Sbližuje i zdaluje. Zadarmo. Když není, o čem mluvit, dá se líbat. Drobnější něžnosti jsou dražší. Je zřejmé, co dělají. Dotaz hipmaturantky je jedním z šílených spinů, kterými budí úsměvy nebo úšklebky. Sama má na tváři něco mezi tím.

„Anebo už vím, víš co? Moliére…,“ vybalí nonšalantně na líbací pár. Bohorovný zástupce ji bere. On rozhoduje. Ta jeho mi jednou dala na slamu desítku. Pak jsem jí děkoval. „V pohodě, bylo to super,“ odpověděl on. Nepustil ji ke slovu. Chilli cukrouš, drsnej fotřík. Čelí streamu hipmaturantky, kterému rozumím i ve vedlejší místnosti.

Yeah Nirvana čte Zlatovlásce z ruky. „Tobě se fakt nelíbí vousy?“ ptá se jí. Obejme ho. Zazvoní jí mobil. „Ahoj, mami. Nejsem.“ On se kření, ona mu mačká líčka. Položí telefon a mačká mu je oběma rukama. Ready na taneční staví na odiv nahá záda a naondulované lokny. Yeah Nirvana se Zlatovláskou si prolínají prsty. V záchvěvu únavy mu položí hlavu na rameno, on svou hlavou pln pochopení přirazí, zvlní ji k novému vzepětí. Nasype si na dlaň cukr, ona zahání melatonin ajfounem.

Jdu na záchod, líbací pár se obléká. „Je to streptokokní tolerance chtíčů,“ loučí se hipmaturnatka. Cestou zpět nechám dveře otevřené dvěma umprumačkám. Jedna mě chce zdravit, druhá je mačka. Ajfounový úvod. Hodí do placu cíga. Vyčadí mě. Vyřadí. Sedí naproti mně. Bráním se přisunutím stolu. K hlavě jí na stěně visí cancour z plechu, do kterého je všitý nápis Nic. Čumím na ni, jako bych musel. Musím na ni čumět, ale ona nečumí vůbec. Jsem borec, který píše, že musí čumět na buchtu, která nečumí vůbec.

Podívá se na můj uražený fajs pohledem, který o mně nevěděl. Nemyslela to tak. Myslím na její vlasy. Její vlasy myslí mnou. Jejím vlasům je to jedno. Jedno je dno. Dotkne se jich. Umravní je. Všechno jí je. Je dno. Komiksově. A pak zase. Jedno. Svět je komiks. Střih. Hipmaturantka má další oběť, obětavě hovoří. Koukám na televizi. Nikdo mě nevizí. Asi to tak chcu. Chcu to. Chcu se bavit. Zbavit.

Impozantní áčtverka je moře příležitostí, ve kterém jsem jedinou příležitostí. Moje zrcadlové bludiště, ve kterém hledám algoritmus, jak dávat smysl. Jdou čadit. „Dej si šálu nebo zmrzneš,“ varuje ta, co mě chce zdravit. Nedá, nevzdá, to mrdá, mrzne. „Usměj se,“ šeptá Yeah Nirvana Zlatovlásce s tíhou boje za světový mír v očích. Klikař apaticky-soustředěně svírá červené, monitoruje monitor.

Obecní Angličan Andy shání tobasco. „Dej mu Mad Dog,“ prohodím k Martinovi. „Mad Dog je doufám v kleci,“ ujistil jsem se, když jsem přišel. Loni jsem zhřešil, Mad Dog mě řešil. Vleze do tebe, stane se tebou, bude se ti smát jak ostnatej drát. Nikdo tě nebude chápat. Mad Dog tě pošle do hlíny chrápat. Jak hipmaturantka budeš se bavit sám. Klikař odchází, vyhrál jsem. Sbírá svůj rozsáhlý ekvipment. Na báglu odznak Jiří Drahoš 2018.

Yeah Nirvana a Zlatovláska si dál hrají. Nahrávají si. Možná právě to je láska. Nebo i to. Aby to nějak vypadalo. Nejen ty brejkdauny. Upřímné dekórum. Na tom to troskotá. Buď to není upřímné nebo to není dekórum. Zlatovláska se zarputile mračí, když se zvedají. Z toho se zase strmě směje. Rozlad, paradise lost. Střídají je archetypální sedmnáctky načančané do tanečních. „Byla jsem nasraná, pak smutná. Teď kdyby došel, tak by dostal takovou ranu, že by se posral,“ pointuje jedna svou recentní love story. Ťuknou si barevně rozladěnými víny.

Čekuje se v zrcadle ajfounu. Normálně jí to sluší víc. Moc to nevychytala, je z ní tuctovka. Účastně se mračí, jako by to tušila. Normálně má brýle, image školačky. Jednou jsem kolem ní přešlapoval. Ta druhá vypadá normálně, zmalovaná vždycky. Přisedla jednou a ani jednou se na mě nepodívala. To mě vypsychlo, musel jsem odejít. Pak jsem jí fejsl. Vohul to blues.

Andy se snaží vyslovit Ostrožská Nová Ves. Jde mu to. Má Slovácko projeté skrz košty. Kolem obchází stín mého nepřítomného těla. Těla, o kterém nevím, ale tuším ho. Je to přece jenom moje tělo. „It’s pretty heavy.“ Holky se noří do ajfounů. „Cítím, že vidím hůř, ale nedělá mi to zle,“ poznamená na konto kontaktních čoček. Banálním tónem řeší odvoz. Kill me. Kill the child who made thee. „Teď mě pozval na nějakou událost.“ „Ježiš, mě to tak sere.“

Přítomnost je na dosah ruky, ale necháváš ji jít, protože přítomnost je všechno, co není. Sem a tam, bez debat, ztratit, najít a znova. Skonat, konat nikdy zcela zakotven. Zatnout drápy, lidi z cely ven. Mobily bez čísel. Óda na bytí bez připojení, připojování přirozeně na dění, prázdnou židli, snění.

Svévolné označování, pojmenovávání. Falické jmenování v nadrženém módu. Zalívat, svítit, dorůst k plodu. Odrůst základu, utéct zdroji. Rodit, brodit se, brojit za průchod, průtok bez přehrad, mas mostů, mohu-li prosit. Básnění je nechat mluvit hlas, hladit bytí. Vemlouvat se, prosit o opravdovost. Risk’b’zisk.

Sounds like God, mad God in a whistle. Slow prayer for those who feel, for all that is real. Feel love too real, too close, too shy, too much. Confused, lazy love too often confronted with the limits of this world, too often acused of being fake, too litle or too big to be seen, too often said, too often sad, too often loved, too pressed.

Love going up, then caught and falling down on a crazy ride. Love raped, love lied. I’m talking about love, love, love, love. See what it’s up to, see what it can do. See the wicked dream of Earth’s love, girl’s laugh. What do you think about love? It’s nothing more or less than real. It’s no feel, no dream, no scheme, no construction.

It’s a real rým of conjunction. It’s a stream of going on in the dark without a clue, without a light, without a pretention of a false sense. It’s an invitation to a senseless dance on a moonlit night with the one I can’t adress beacuse too much information has been said and now it’s a mess.

Imagine this being read by Ginsberg or Bukowski. Imagine it real. Read it out loud. Be the master of my thought. Set me free from my agression. Naming is possesion. Pray for me, pray on me. Notice me. Name my desire for I don’t know it. I’m a liar.

Matrix sociálních sítí už není symbolem, ale realitou syté samsáry, komunikační mája. Okolní svět je svatě ponořený do manických, displejních vět ztotožňujících všechny v jednu fetiš, rituál čerpání. Já sám ponořený do vod svého wrajtu, mindfullness souvislostí. Proudí bez upozornění, bez určení, beze známky, bez zurčení. Jen se to pořád zjevuje. Teď.

Teď v mém těle, paternách mysli, vtéká to něžně i násilně do mé pozornosti. Potetovaný stín, potentovaný svět. Všechno se děje, všechno je jedno. Filmové políčko, další. Přetáčíš, přičítáš. Bažíš, kumuluješ. Rovnáš, onduluješ. Promítáš a říkáš si: „Do prdele.“ Z tváří lidí emanuje příběh, tajmlajn. Nastal čas lajn, dát si fajn čas, čas si být fairly near v upřímném givapu. Ale jak na to?

Snažím se zůstat naživu v předivu ideálu, nejít od válu. Jsem Zaremba slov, snažím se s patosem. Obíhám sál s stříbrným podnosem. Vůbec nevím, jestli jsem nebo nejsem snem. Jsem Blatný s Reinerem, každý člověk zároveň. Nechal jsem to i nenechal být a to mezi tím je muj štýl. Slova jsou stejná, slovo od slova jako včera. Stejná póza, hrůza ze společnosti, špína, lůza, strach z věčnosti. Vzdát to a jen se zdát. Steče to do stoku, zapomnění popu.

V příkopu obklopený krásou, kterou nemůžu mít. Když je papír popsaný, musí se otočit. Marnost a sen, poslední zvuk. Marnost je spin do letních luk. Marnost bez příslibu smrti. Umřít bys chtěl, jen co je pravda, na soutoku řek ukázat si záda. Vyčerpaný sen možná pochopen. Možná ne. Už bys nevěděl. V ádvojce psali o pseudonymech. Ale co takhle nepodepsat se vůbec? Nebo jako Nýče Bůh.

Vik Thor věnoval svůj slam svý múze, která tu nemůže beat, protože bije někde ve fraktální stratosféře nebo tak něco. Tak jsem svůj slam věnoval svojí múze, která tu taky nemůže být, protože je zavřená v Pákistánu. To bylo první kolo. Pak jsem začal jak na běžícím páse rozdávat kopie své knihy Lonely Beach, uvolnila se ve mně velkorysá flow. Někdo se mnou dělal rozhovor. Druhé kolo bylo teda lepší, i když už tam nebyla žádná kamera ČT. V prvním byly dvě.

Je otázka, které kolo bylo lepší. V tom horším jsem se víc hýbal, v tom lepším jen staticky stál. Lepší znamená lepší myšlenky, lepší nápady. Ovšem až z reflexivního pohledu. Návaznost, mluvená flow, zkrátka, že jsem tam nestál jak pičus. Lepší taky znamená milejší. Ale to může být jen můj dojem. Dělám všechno pro to, abych byl cool. Když si připadám cool, tak je všechno cool. Akorát je to jen muj dojem a možná trochu nízká laťka, blízká meta, prázdná petka. I ta se dá použít.

Je to ten dualistický přístup. Před zdrojem jsme si všichni rovni. Prostí i duchapřítomní. Dokonce se říká: „Blahoslavení chudí duchem.“ Ohnisko říkal, že vše je jeden zdroj, vše je naprogramované a není žádná svobodná vůle. To je úplně na opačném konci mého spektra, tak mě to zaujalo. Jasně, všechno je naprogramované a nejde to změnit. Teď. Ale můžeš udělat rozhodnutí a změnit projekt, změnit ne chod, ale Smer. Zrcadlo je minulost. Všechno je to v Bytí a nicotě. Ohni sklo silou vůle. To by ještě šlo.

Ale získat dav pro studium svých zpráv? Nemožné. Stolit efekt, pointu, dobře míněný blud? To ne, vždycky to bude jinak. Možná ani nechceš být chápán. Chceš se chápat skrz ně, aby byl atentát spáchán na mě, ne tebe. Láska, vemte si mě. Ukazuju vám, jak na to svou arogancí. Jsem Dionýsos a ty a vy prázdnota k tanci a já ukřižovaný v barovém křesle. Píšu a tvářím se sklesle. Chci mezi vás right now, right now, absolut láska, solit, sladit ever now, ever real. Seru na linii, snažit se o ni. Ona je zdroj-ohnisko, vzbytečná vibrace z zrcadle sebecitu, zranitelná ve znuděné kreaci selfu, rozjitřená v nesčíslném stínu.

S Bernadetou jsme ve Falku skandálně karikovali úslužného číšníka. „Tady se zastavil čaj.“ Spisovatel, spasitel. Vrátit se do neprojevena města. Mess tvýho výtvoru tichne. Sníš o padesáté temnotě šedi. Z přítomnosti vystupují barvy jako odvážní bijci. Všechno je ve své posranosti fajn. Ztišit se do lajn prostorového stínu, stroboskopicky se zaposlouchat do zpytovného blues. Nalít čaj po okraj a pohlédnout servírce do očí. Myšlenkama být jinde-tady, myšlenkama-sebou. Ty jsi ona, nejsi já, nikdy jsi nebyla. Jsi úsměv, digitální samota a já stín záclony na stěně.

Vraťme se pár let zpátky, kdy svět ještě funguje. Z vět lepí med, zvěd není děd. Do jiného teď a ještě jiného. Věčný úprk do minulosti, zatímco vlak jede vpřed jako nemoc, vřed. Roztahuje tvou všeobjímající pojašenost jako křídla, leť! Ale kam? A jak to říct? Jenom se bavíme, slova. Nic jiného nemáme, bohapustě filosofujeme, ale chvilkama, jako by o samotě uhodíme hřebíček na hlavičku, v parku sedneme na lavičku, v parku dětství, kde už nikdo není. Polije nás horko z tlení, povědomý kolemjdoucí. Tváříme se, že není. Tváříme se jako stěna-spánek-bdění. Ale vnímáme. Vzdycháme nad vzbytečností.

Zvířená zvěř v prachu pod stolem. Postel zvoucí k zapomnění, řvoucí tajemství. Neštěstí, co jich je plný svět tě táhnou k blaženému dnu. Za oknem odbíjí zvonice věže další čas. Tao tvýho deepu, výběh, výsev. Už jsi tu a co vidíš kolem sebe jsi ty. Nasaď kalhoty, nelži si do boty. Ve svém coolu vyběhni ven. Pohlédni na běhny. Erektilní dysfunkce tvýho beatu. Všechno by bylo lehčí, kdyby čas byl zbytečný, ale je vzbytečný. Je to někdo jiný a ty musíš být taky někdo jiný. Tvoje sny nesmí být víc než denní tisk. Tvoje láska musí být zvířecí prána. Polib prdel paviána.

Poloprojekt, dotaz, pauza, plíživý přeplesk, upadnutí, obnova, něco příštího. Cukr pro tvůj chcit, oči, pohled, šmouha na stěně. Rozžehnout prsty v pěst. Dostředivá nebe-touha, nebe-víra, nevěrnost, nezařaditelnost, nedělitelnost, oddělenost, lenost, neděle. Nechuť to nakonec nějak fortelně formulovat, udělat poslední krok, vzdát finální rok. Givap, brejkap, spak. Konečně se začít rozpadat. Radost, strach v pechu válečné Ze-mě. Horko-chlad. Je mi v tobě jako v hrobě, chci ven, ale nechci pospíchat, něco zmeškat. Končit-začínat. Nezbyde nic víc, než obchvat. Nic víc než nic, víc nic než víc. Konec opic, variací.

Nechat na pak ten opak a skapat. Pojďme dál. Začíná krápat. Ještě máš ten cit, cval. Není, co si z toho vzít, než zapomenout. Co zůstane, je cit. Chtít zůstat tou hrou bez krabic skladu, bez nápadu bídně bloudit zemí, žít-být jako pes v trapu, být biskup bytí, který skoupí všechny odpustky, ostny, zmonopolizuje karmu, olíže ti ránu, zboří tendence. Bože, padám do tvé náruče. Já, Adam. Moje tělesné teplo. Kotvení, performens, vykoupení, vsoudění, vsou-dění.

Libuše Pražáková ve Zlíně kdysi studovala. Na plakátě výstavy Podle tebe jsou ve slově tebe obrácená éčka. V minulé Tváři dostihu divák musel vstřebat přes sto momentek. Dnes vidí holejší stěny i jednodušší sdělení, pokud teda umí číst abstraktní obrazy a nezablokuje se tím, že v nich hledá za každou cenu něco konkrétního.

Pražáková přivezla z Krkonoš, kde žije, sbírku velkých, neortodoxních, živých pláten a velké gesto víry a svěření se, když je na něco člověk sám. Jak těžké je usměrnit dítě je vidět během úvodního slova kurátorky Karolíny, kdy se šéf prostoru marně snaží přimět své dítko, aby někde v klidu zaparkovalo svou motorku.

Pražáková se musela vypořádat s blíže nespecifikovaným vnitřním vytracením svého syna Františka tak, jak ho znala, a vynořením chlapce nevyzpytatelného a těžko pochopitelného pro jeho matku, natož pro okolí. Výstavu doprovází psané slovo. Na jednom listu autorka na Františka žaluje, že nadává na Cikány před Cikány nebo mluví o tlustých jako o tlustých před tlustými a spoustu dalších věcí jako vystřižených z filmu Lhář, lhář, ve kterém je Jim Carrey nucený mluvit pravdu a nic než pravdu. A jak je to těžké.

V jiném doprovodném textu se o Františkovi dovídáme z pohledu kamarádky a dalším od babičky Františka, která mluví o zázračném uzdravení, kterému předchází přijetí kluka takového, jaký je.

Obrácená éčka a neuchopitelné abstrakce naznačují ztrátu kontroly. V nejzazším sále výstavy ale narazíme i na konkrétní portréty, ze kterých se na nás dívá nevinné dítě v chladných barvách, ztracené ve vzpomínce a zároveň naprosto přítomné. V obrazech surrealistických, které návštěvník vidí po vstupu jako první jsou živější, ale zase beztvaré.

Vidíme plnou škálu barev, emocí, ale nejsou uchopitelné. Není tam snaha o tvary, spíš o tahy, syrové vyjádření, až ulevení si, ve kterém autorka přechází i do nezdobných slov, rad jako nemluv sprostě nebo i do čísel.

Tahle výstava je o upřímnosti. Autorka se vrací do studentského Zlína a v mezní situaci, která za ní stojí, do něčeho základního, lidského.

Základní metoda je totální náhoda, ale vlastně intuice, když věříš tomu, že nevíš, co děláš, že někdo jiný nebo něco to ví. Bůh je absolutní druhý, já je někdo jiný. Zdroj tkví, dlí v nejbližší niternosti. Jsme přítomnost u přítomnosti. To, jak se divím, vidím, je, jak mě vidí, diví jeden člověk z toho miliónu, které potkám. Já.  Člověk by chtěl, aby ho někdo věděl, jenže to jde jen věřit. Já je někdo jiný, jen jsi s ním pořád. Každý má nějakého toho já. Zrcadlový svět. Je ten já společný? Těžko. Přesto nás pojí. Společná zkušenost já. Pojí nás, co nás cizí.

Učím se zadržet dech. Delší ponor znamená dostat se dál, když se hýbeš. V každém městě najdeš swimming pool a můžeš si vyplavat ten domácí pocit. Rozporuplný abstrakt. Dělej, co chceš, baby. V bolestné otevřenosti. Mrouskám se jako kotě, dovoluju si. Koleduju si psími kusy na balkóně. Šílím z toho ona, ty a já. Oni moc neřeším. Už mi z toho hrabe. Hrabě byl good. Já jsem Jebe. Adam je B. Ubohý D’Artagnan. Je mi to líto. Čím víc lítosti, tím víc štěstí. Sure to be saved. Stačí čekat. Slastná past.

Potmě makám, zatímco se řehtáte do displejů, hučíte do reproduktorů, hovíte si ve svém pré. Myslíte, že jste a za tím jste v piči jak Kafka v klinči psaní a pálení svých názorů. 451 stupňů Fahrenheita, dolů ani nahoru už nejde jít. Moje imprese se vytrácí stejně jako ty. Snapchat pomeranče. Co zbývá, je neněžná minulost fraktálního tepu Teď. Přítomná, vtomná, mezitímná. Měníš polohy, všechno obsahuješ. Hovno, lžeš. Lžeš?

Proč není lehké odpovědět? Nekonečná regrese vydírání otázek. Konverzace se stáčí do zrcadlové spirály. Tzeď vortexu diskusí, cesta tě vsakuje, než se naděješ, už se neděješ, děje se to samo. Klik, aktualizovat, improvznítit revulici. Čím dál větší záhada. Klíč. Pohádka patvarů vyprodává sály. Vyplatí se točit dál, další díl. Nechybíš ve skládance veřejného typu, souzpytu kakofonní záhudby.

Dojatí nad displejem lejem slzy na oltář smrti za rohem. Soused ví stejné hovno, nevidí tě stejně neviditelný. V záhybech a záblescích svého těla cítíš vůni, hormony, feromony, pogromy. Pohled, to je hlavně dovnitř. Pohled je to, čím dostáváš, ne dáváš. Příkladem je sen. Skrz oči do tebe vkročí duch. Minute after minute, hour after hour. Jaro. Když o tom můžeš mluvit, ještě to není tak hrozné.

Ostrov vědomí v dívce se zelenýma očima zelené moře zeleně omývá. Slunce ostře sděluje, člověk se domnívá, vyplývá. Nechala tu sílu, šálu, šálí mě zrak, tělo je vrak, který do ní pluje nebo možná už vplul, sednul na dno a čeká. Ve tmě se rozsvítí maják. Ona je měkká mělčina, měkce mluví dívčina jak z pohádky-předhádky. Přehání, vzpomíná zasněnýma očima.

Zelený svetr, zelené křeslo. Ona, já a my dva. Plavidla-stavidla výmluvnosti otevřena, upřímnost odepřena. Slova se splavují jako kusy ledu z tajícího příkrovu na řece, příkře-měkce přehradí tok-blok. Jsi OK? Společně tečou, ale neutečou času ručičkou neruš. Nepřestane, musí běžet. Ještě pár vět. Ještě tu je. Ještě tě vidí. Ještě pojď blíž.

Už je to minulost, prolnutí filosofie a tak zvané reality. Už tu nejsi, ale jsi tu ty. Obsese tě vnímat, snímat z obsahů svý mysli, kterés vyplnila s výmysly. Svým přisednutím, svou přítomností. Svým způsobem, svými slovy na tom trvám. Balancuju mezi tvým a mým pohledem, jak jsem si je spojil. Svými sny jsem tě sestrojil. Jestli je to realita, svět, vesmír nevím. Možná jsem to právě zničil, jestli to jde, když jsem se toho zmocnil, jestli to jde, ale musím jít dál, jestli to jde, sám. Tělo jde, mysl utíká, myslí. Od toho tu je. Stojí a myslí svůj svět. Sní o jiných za stěnami.

Mluvíme a vzpomínáme. Co jsme to chtěli? Myslíme na věci, na sebe, jeden na druhého. Kdo to mohl být? Hledáme témata. Kde je přítomnost? V gestu, tónu, uvědomění, krásném i děsivém, okolností. Jsme divní? Jsme prostí. Plyneme a plujeme po tom plynutí přes příští splavy-setkání, které už se staly. Utkání, utíkání. Je to tekuté. Je to tok, tak teč na zteč. Překvap, přeteč. Jsem páv.

Číšník přichází vzít si objednávku od týpka. Sedne si naproti němu do křesla. „Já ještě čekám na kámošku.“ „Myslíš, že přijde?“ Přijde s peněženkou a ajfounem. Posadí se a zakašle. V čele sálu trůní sněm, elfí sekta. Rozebírá coming games in the wind of change. „Vyřešíme knihovníka. Pak se rozebere, kdo bude jaký. Bude to vypadat reálně a živě.“

Týpka s blonckou už jsem viděl s jinou blonckou. Protáčí to. „Já jsem jí psal, tys psala.“ Ona je hrozně šik. On nervózně podupává nohou v botě značky N. Má ji až na její straně, ona kolena pod bradou. Číšník se jich ptá, jestli ještě mají. „Ještě by tam mělo být,“ odpovídá týpek. Není moc duchapřítomný. Bloncka není náročná. Stačí jí dívčí empatie, kterou týpek disponuje. Na kterou to hraje.

Uvažuje, kdy to dospěje do bodu obratu, obhajobě metody, útoku na integritu její entity. Je si jistý, že to nastane, ale ne. Musel by dočista změnit systém. Ví to a vyhovuje mu to. Je to pojistka. Zlom, smrt, ztělesnění. Symbol toho, co si představuje pod jejím zalesněním. Až to přijde, po nás ať přijde potopa. Je to verifikace pravdivosti intence. Přítomnost citu. Nešel by za nic do ňáký děvky.

Čerpá z toho paradoxu část svého šarmu, tu druhou z bot značky N. Bloncka kašle a směje se. „Tak třeba takhle,“ řekne číšník a doleje jim šálky. Bloncka se tváří sexy znásilněně, týpek like he don’t give a fuck. „Podpora královně. Vyhrát války. Obdržet klid v zemi.“ Není klid i prohrát? Bloncka mě zahlídne periferním pohledem. „Blíží se konec světa, tak se prostě ožeru a ošukám všechno ve městě.“

Odpanit, odstranit, kolorit, jaro, žít. Žít je třeba k přežití. Vidím holku, připomíná mi tebe. Je krásná jak nebe. Znáš to. Svou krásou tě jebe. Neposedné vlasy ji obtékají a moje myšlenky jakbysmet. Nevím, co v duchu říct dřív. Zmenšuju se a zmenšuju. Všimne si mě, zůstane pohledem. Usměju se, ona taky. Zázrak života. Pak už za mnou chodí častěji. Utíkám se do psaní. Je moc, má podvazky na dlaních. To jsem nežral. Na jedné černé krajky, na druhé decentní bondáž. To neznáš. Rozšafně se směje, pohodlně usazená. Na jednom koleni roztrhnuté rifle. Žlutý svetr s přilepenými vlajkami nějaké tropické země na každé koze, asi z ovoce. Hned o vlku, hned o voze. Zpívá My Bonnie, že se to dnes naučila. „Proč to řešíme?“ ptá se zrovna, když mě to napadne.

Je celá v barvě, celá v tvaru, celá něco připomíná. Něco ve mně ožívá. Není to jí, ale vším. „Půjdeme si zapálit?“ rozzáří se. Zůstane po ní prázdná židle, stěna, řeřavá vzpomínka. Už není o čem. Na zdi španělská vlajka s nápisem Game over, vedle ní katalánská z třásní. Opodál česká s nápisem Life is hard and then you die. Nad její židlí umělohmotný tácek od mraženého kuřete s nápisem Asi ne a cedník s kosočtvercem. A další šílenosti, další lenosti. Dál šedostí, věrností. Tok pokory, okrový démon, abstraktní teror tužby. Váza dechu, umlčet múzy. Paprsky vědomí spalují tělo. Teorie všeho. Všechno je podvědomé, podprahové, nevyhnutelně tekoucí, točící se ke střetu, setkání, zániku, záblesku Amora tmy, smísené s letními smutnými stíny bez hnutí stálého zkaleného spěchu hledání solidní múzy k solitérnímu zániku v prachu pláže. Plavat, snít, sexualizovaně spát v robustním Míru atomických nápadů, šelest na srdci Božího vědomí, nezákonně snít o Ráji, od kterého se vzdalujeme chyceni proudem spolu se vševědoucíma rybama směrem k tušenému zázraku.

„Co vám je? Ze mě? Já jsem dneska úplné sluníčko,“ usmívá se, když je zpátky. Mám pocit, že všechno právě začíná. Další rok. „To je tak maličké, mám pocit, že už to ze sebe nikdy nesundám,“ dívá se na svou rukavici a s veselou posedlostí přiráží, pruží na židli v lotosovém sedu, udržuje dobrou volbu a před ní stojí ananasový bazén se žlutým brčkem. „Ananasový džus je dobrý na sperma. Fotíme kameny.“ Chytám její rytmus, chtěl bych s ní do něj dovádět, vyrábět, pět My Bonnie. Myslím, že se přede mnou předvádí, podvědomě a já se cítím volně. Jak ji získat? Proč ji získat? Kdy a kde? Co je to získat? Splašit, vyprášit a naprášit to na ni? Zrušit něco z té volnosti. Expanduje prostorem. Není tu nic, než ona. Její pohyby, všechno, co dělá. Směřuje do budoucna, na Zéland, na Mars nebo je přenáší sem nebo je to minulost. Koncentruje, napíše, nasype si na ruku cukr a líže, doplňuje sladkost. „Všichni jsou nasraní anebo smutní, že?“ Na obalu mobilu nápis kokot, free.

„Já třeba nejsem lechtivá, když jsem nasraná.“ Přichází Nela, legitimizuje mě. Oni jdou kouřit ještě se zrzavou bohyní, která přisedla. Blokla moje klanění. Možná bude řečeno, že moc koukám. Moc mastodontně, moc meta, moc mocichtivě, moc sugestivně a vůbec. Moc ji mám rád manickou, divokou, a jak klesne do způsobnosti v pravý čas, je to půvabné k pohledání, pohledné k ohledání, pod jamajským sluncem bílou košili a pod ní? „Říkals, že přestáváš pít.“ Přímo naproti mně, neodolatelně, neodvolatelně. Podvazek na ruce zachycuje oko na prostředníčku. Vypráví historku. „Můžu se podívat? Prosím, prosím.“ Fakt mi tě připomíná. S bohyní se neznají, seznamují se. Nechávají kolovat nějakou sračku spolužáka se spirálou v uchu. Mezi něj a ještě druhého si pak přesedne, už ji nemám na ráně. Přichází Domča s panem Hrábě, psem, kterého našla v Karpatech. Chodí kolem a vrtí ocasem, kundy ho hladí. Pod Neapolí je zatopená sopka. Kdysi vybuchla a vyvržený prach zahájil výhyn neandrtálců. O pět tisíc let později definitvině zkapali na Gibraltaru. Zrz je prý gen po neandrtálcích. Zase prý vybuchne. Na stole ádvojka s tématem Radikální ekologie. Bohyně odchází. Tužba, bezpředmětná, proniknout k ní až bude ve fázi D. Detonace, detox, disciplína. Dát, co dát jde, jít do boje znamená znát jména nejistoty. „Teď jsem přišla na další toxické slovo, ale už si ho nepamatuju. Já vám zahraju Imagine. Imagine there’s no heaven. It’s easy if you try. Pojď sem,“ volá na Hráběho. Hladí ho a on jí ocasem zametá kozy. „Dáš mi ještě pusinku? Dám. Mad dog tvýho beatu.

Archetypální rozjebanost štrýtu. Démonicky, demagogicky, důsledně. Ulice venku věčně živá. Vykrouceně se vyžíváš v hvězdách, až je z tebe hvězda, vyžilá. Ridikulózní kontemplace beatu. Chceš jít. Poslech rozhovorů, citace. Portál je portál. Všechno je, co to je, ale je dlouhá cesta k tomu si to uvědomit. Brána. Pak je taky všechno to, co to není. A to, co není, je zase to, co je. Je to důsledně následné. Still fuck. Prázdná platforma. Politika lolu. Lolitika tváří. Světlo dává věcem řeč, pohledy dávají řeč tvářím. Polomelodická doktrína. Něco končí, něco začíná. Schizohrana. Analytická anténa. Světlo ulpívá i uplývá. Plove ke svému zániku. Plove ke svému znova. Plove zanechává stíny. Písmo ulpívá ke svému zániku. Zatracená absence absolutního ucha. Jsem malověrný. Výběr je nepřeberný. Objektů k aktům, nabídek kupcům. Kdo mě bude hrát? Život je boj o rozdělení rolí, o nemožné nastolení absolutna. Kdokoli druhý tě nutí ke karikatuře, ale blízkost vynahrazuje, přehlušuje. Vše. A dá se žít i jen z dozvuků, bystřit sluch, ztišovat se, zlidšťovat.

Každý něco vyzařuje, i když zrovna nevyjadřuje. Tím vyzařováním vlastně v souběžné absenci vyjadřování něco vyjadřuje. Nemusíš ho ani vidět, stačí, když tu je někde a tak nějak levituje vykolejená, neuzemněná, vytržená. Můžeš tomu říkat jakkoli, protože to je právě to vyjadřování. Třeba Říp plný ledu nebo Ano, bude líb. Jen vystup ze své flow, pout. Dokaž to nebo okaž opak. Vždyť já teď vyjadřuju, odbíhám od toho základního nákladu, který na mě klade osud. Kladu na sebe jiný, pojistku na to podprahové, to, co je teď a tady nebo spíš tam napříč pokojem, na druhé straně spektra, na druhém břehu chtění, hříchu pachtění předpokládej sebezrušení, podstata svatého Armageddonu, underworld ztracených asi zbytečností, vizí váz.

Štýl tvýho tajpu. Tklivá trumbera. Dívka v čepici se psem, kamarádka vybírá hadry z ajfounu. Na druhé straně lezba s holkou, co se mi moc líbí, se nad tím ošklíbá. Dívka v čepici se na mě divá, posledně jsme se eyeovali, nic víc. Mám rád být nepopsaný list, čisté projekční plátno. Užívám si to. S Ježíšem. Jsem tím. Až když mám ožít, začnu se pitvořit. Smyslně hladí psa, pusinkuje ho. Jde na záchod, kámoška psa hlídá. Psisko je neklidné, ale dá se konejšit. Lezba se ošklíbá čím dál víc, čerpá z toho ventil svého zájmu o holku, která se mi líbí. Překypuje normu. Můj i ten její. O tu holku. Která se mi líbí. Náš. Hodiny jsem ji hledal na fejsu. Sedí bohužel zády, fesjuje lezbu a okno s holým kaštanem a předjarním zintenzivňujícím se sluncem rozlitým jako mléko s medem, lepkavým. Pes setrvává ve fontánové poloze, panička ho fotí. Smějí se. Degradují ho na objekt kavárenského veselí. Dívka, která se mi líbí, se lehce natočí na stranu. Její hezký profil, oblé prso. Jak vrátil bys to rád. Nějak netradičně se dotkl. Obnovit archetyp v nové nuanci. Lezba ví, baví se o škole. Mají nějakého obrazného psa, jemu se hihňají. Týpkovi, co nemá nějaký enzym a opíjí se z chleba. Dívka, která se mi líbí, je netrpělivá. Pokukuje po hodinách, poklepává prsty s šedými nehty po opěradle, hladí si konečky vlasů.

Neklid je sexy. Myslím na ni, hledím, hladím duši. Stereosociální nádech, za oknem vznešeně začíná léto. Co s ním? Svit, druhý jarní den. Před rokem přesně jsem se vracel z Thajska. Teď přespaný, zdál se mi sen. Byl jsem unesen a nějaký malý kluk se rozhodl omrdat mi prdel. Zdrhl jsem a vylezl barákem na půdu, dostal se do nějaké jiné dimenze. Byli tam policajti, ale nešel jsem za nima. Bál jsem se, že jsou s těmi únosci. Zdávají se mi výpravné sny. V tomhle mě hrál Vietnamec, se kterým jsem včera viděl film. Moc koukám na filmy. Moc všechno vím, vážím, zvlažním. Můj život je vážný. I teď je všechno přesné. Při nádechu mě bolí lopatka, ofouklo mě. Dva týdny chodím v jarním ohozu, ale byly ještě mrazy. Překlenout to, už ho vrazit. Zakleknout na splín. Změní se něco? Jsem měsíc bez netu doma. Něco ve mně se zpustle ukojilo nebo naopak devótně zaneprázdnilo. Možná obojí. Objímání pomáhá. Srážení nebo smiřování protikladů. Srážení smiřování. Pokusy, reakce. Požitkářsky se hrabe ve vlasech. Chtěl bych tu ruku zkrotit, zkroutit jí ji za zády a usmát se na ni v tom šoku, šukat a zhroutit. Ve vší počestnosti samozřejmě. Je třeba se hroutit. Hroutit se do sebe, dopředu. „Ty jsi ale prodejný pes.“ Odchází, nezdraví mě. Můj psací komunikační kanál je čistě duchovní. Prý děsivý. Duše děsí lidi, kteří neví, nevolí. Já volím nevolit, nevoli, ale ty vole vol.

Disproporce, distrakce nepřítomností. Měly příjemné, přízemní zájmy. Lolity řeší náboženství, jako by to byla mana. A učitelky. Lezbin hlas se vzdouvá k tajemným hyperbolám. Měla kámošku Jessicu. Vypadá jak Stephen Hawking v Teorii všeho. Drinkuju do jejich keců hořký Darjeeling ze špinavého setu. Přichází pár. „Kam?“ ptá se žena. „Mně je to jedno,“ odpovídá muž a myslí si, bůhvíjaký není demokrat. Drhnoucí trubka se rozkvílí, nervous riddim. Kde je linie? Mám podezření, že to neumývá. Co bude dál? Co bude dál? Bořit-pokračovat. Jsem vypnutý, vypsaný. „Je nějaké jiné slovo, které to vystihuje a já ho neznám.“ „Mně přijde, že jsem od základky hrozně zblblá.“ „Na základce jsem ani nevěděla, že existujou věci jako slohový útvar.“

Pryč. Pryč v noci. Nemohl jsem spát. V polední době vždycky rychle zjistím, kdo mi koho připomíná. Šablonizace. Lezba připomíná incestního týpka ze včerejšího filmu. Lezba se na holku, která se mi líbí, kouká defétně sexuálně. Nikdy se nedosměje pointě, už vymýšlí další svod. „Na co myslíš?“ ptá se jí holka, která se mi líbí. Něco, než jen furt fascinovaně prorážet čas a chytat se jeho mandal a cyklických percepcí. Nějaký pat-fet. Možná je to samo fet. Vytloukat fet fetem vede k patu-propasti. Správné uvědomění-rozhodnutí vede k propusti-splavu-správnému stavu. Kde nalézá se zdviž? „Je fakt, že opit se můžu zítra. Zítra bude fajn.“ Bořivé břemeno psaní, nekonečná potence mysli. Jak se vzdát a nezničit? “ Lezba vyzerá jak básnická socha. Sní. Holka, která se mi líbí, si odskočila. Kdo vyhrál? Nejlíp mi je, když moje ego dá pokoj a já jsem bez něj. Bezelstnej, nej. „Takže tak,“ tvrdí lezba. „Jede to ve čtyři nebo za deset minut,“ říká ta šik. Něco napsat znamená něco nechat být-jít. Není nepřátel, jen nepřátelských transkribcí.

Dnes v lázních před zrcadlem jsem si plně tragicky uvědomil: „Nejsem spisovatel.“ A bylo to samozřejmě zároveň nesmírně osvobozující a tohle všechno. Usmál jsem se na své nahé tělo, rozevřela se nádherná propast pro život, ve které ale neumím chodit. Jsem přepisovatel. To je skoro spisovatel. Tvaruju hroty na hraně vizí. Pochovat si tu nádheru. Z boskovického hradu padá dolů, oddaluju aktualizaci nadvlády bolu bázlivé bejby, kterou jsem si vypsal. Bože, jaká je to minulost!

V každém tahu, v každém aha miluju svoje tělo, i když bolí nebo snad hlavně když bolí, protože pak je to potřeba. Je to bližní. Miluju hlavně oči, když prozrazují iluze. Miluju ego, když se rozpustí v intenci. Zmizí a zase vznikne, jako by to byla jeho základní vlastnost. Možná je. Proč Ježíš uzdravoval a oživoval, když ty nemoci a smrti byla boží vůle? Proč se opravoval? Proč se nechal ukřižovat? Nechal to flow, aby přiměl lidi věřit. Zveršoval to. Neměla by víra být nezávislá na důkazech? Je závislá na uvědomění. Proč tenhle boží marketing? I když ten příběh napsali lidi.

Máme věřit božímu záměru, který se manifestuje sebepopřením? Popření jako autenticita? On chce podpořit víru aktem, který víře odporuje. Ale vlastně jo, všechno existuje v popření. Co existuje, je Bůh. Rozumový důkaz na chvíli rozjaří, ale zůstane jen mementem. Možná je to úkaz směru. Nebo to myslel jinak? Nebo to nemyslel? Ježíš nemyslel, myslel fotr-Bůh. Kázal ctít otce, ale zároveň rozdělení. Smrt opuštěním známého vede k Bohu. Hlavně kázal lásku, ne-nenávist. Nenávist-destrukce tě utopí. Láska plove. Plove přes proud. Mostí. Ale co to sejmutí hříchů? Já si ty své chci nechat.

Napsat je opak uchopit. Objevit, propojit, prodýchat, obtisknout se do nějaké tváře podobně jako při kreslení, vsoudit, vpodobnit se do nějakého tvaru, doby, vlísat se do typu, vtoužit. Je to únik do plnohodnotné degradace, aktualizace v magmatickém procesí linií, ale je třeba opustit glorifikaci flow, protože se blíží k a zavdává si s stereotypem. Jsou to dvě strany téže mince, se kterou si moc rád házím. Sleduju její let a znova vyhazuju v nevyzpytatelných rotacích. Chceš ten pich, to je hřích. Být pokoutně vysledován, vypendlován, suspendován neochvějnými lordy. Zvonivá lordóza jiný tmy. Slunce promění život v uvědomění. Čajový sáček po koupeli pláče na stehno mých riflí, aktualizuje, rozšiřuje skvrnu. Dobrodružství psaní vede do francouzského filmu. Manýra cukru se vrací ve formě mlíka.

Metronom tepu radí šifru pokoutně zakotven v klopotném plahočení na Sever. Ego je polehčující okolnost, ale i povznášející, povztláčející do gravidních súter ultrapórů. Rýma mezi nima, víla velí vnímat. Ego vadí, moc sladí nebo naopak slaní oprátku, obrátku k pokoře, a pak jsi zase nahoře a hoře zvrací, hoříš pro kontinuitu ega, jsi člověk a pokračuješ ve všem cos započal, zavile, závisle na spojování toho, co překrývá, přezírá to, co je v a mezi. Při je přijatelný kompromis. Remíza vezíra. „Vypadáš na dvacet.“ „Nechci strašit, ale za týden mi bude 34.“ Číslo restartu. „Mohl bys mít dredy.“ „To by doma neprošlo.“ „Kolik ti je, čtyřicet?“ „Tos přehnala.“ Dělá si, co chce. Sympasroucí, hořská pannymfa.

Vodu nejde vytvářet, jen s trochou bláhovosti směřovat. Radši obměňovat. A znova. Jsem. Voda. Hastrman. Vodouch. Každá změna ročního období, každé citelné pokračování přináší procit do krvality života. Je to nové i stejné, překvapující i povědomé, překypující. Minulost se v nás (!) střetne s budoucností a nastane štěpení citů, emocí, moci, bezmoci. Člověka to roztrhá zmarem. Čas to zrovna zároveň zahlazuje novou vrstvou zapomnění.

Přesto je ta raná zeleň sytá dlouho. Zraní rozpuk, třešní zrání, višní. Rána, kdy chceš, musíš něco provést – život nebo smrt nebo to můžeš aspoň s klidem říct nebo napsat na samotě u vody, ale psát by se už nemělo, radši snad dýchat, a jestli to nejde, tak kouřit, vysadit něcokoli, vytáhnout exsen, shovívavě oprášit, zakašlat: „Svět nemůže být věčně nový!“ Zanevřít na obnovu, zavřít sešit věčných básní, věčné Já píšu umlčet, ale to nejde, protože já nepíšu, píše se to mimochodem. Ty nejdůležitější věci se dějí mimochodem, mimo ego.

Šťastnou cestu tvýho typu. Soudí se o jsoucno s vesmíry. Probudí zakuklenou násadu na štěstí. Zvedni plán, ultraplán svého chtění do vzrostlých borovic mordu. Vzpomínáš-mizíš v jedné dost konkrétní. Chytila za drsné srdce netopýra Všehomíra. Nemírná předtucha-předsudek. Chceš zakročit, zatančit, zdárně vše zakončit v astrálním beatu použitelné rovnice. Vzkvétá v aleji astronautů, sadu strnulých růží. Nálada-opojení nad vším kým-čím jsi zuří vždycky jiná.

Nevíš. Když víš, tak myslíš. Na to všechno. Svou myslí. Svobodnou. Z bodu A do bodu Z. Generace nápadů. Kouření je something to do. Na zapšklých plážích disNirvány. Slepenec scitů. Pleistocén postnormy. Normativní normalita. Vrytá arotace. Soužení. Soužit se v terminálním stádiu starosti. Stylově, žádný fejk. Žádný salónní, zmýtizovaný splín á la co dál. Anamnéza eza. Odezírání z temene. Drzá eroze.

Odpadneš do stoky. Vycákneš, šnek na cestě. Přišlápneš si šráky. Na kaši šukáš se zbytkem bytí. Razantní zabíjení v ulicích se chýlí ke konci. Ke kardiální kapitulaci. Rekapitulaci. Turbulence. Denunciace asthenického beatu. Letální zacyklenost. Dehet. Spirální degradace. Macatá anotace. Mrazivá svítí. Tvárný teror masitých dásní. Maskulinita splínu. Mlít, a pak být vymletý. Soudobý.

Impro tvýho beatu. Dávný, bezvládný vrt tvýho štýlu. Reglementace. Mentální aspirace, a tak si tak objevovat. Přijeď na sPortál. TelePortál. Prohráls. Cukrberg to přesral. Marnost pracuje v anonymitě. Multinitě. Rozsviť rozpitou tmu. Bulgur v kapse se přesýpá. Třeba zas pude do piči. Vymrdanci s mobilama. Ježíš by je křtil. Dotek vody. Nech vše za sebou. Smyj své hříchy. Stále něco upravovat, vypravovat. Hrozit se zprávy. Tohle ještě není nic. Prvotní příznaky. Zmatek zraje. Validní mimozita. Až do konce. Už na to nevidím.

Ježíš na kříži je totální přítomnost. Buď odmítneš status quo a prožiješ ji nebo ne. Kříž je jakékoli zastavení, křižovatka, zpřítomnění osudu. Stav, kdy slovo může všechno jen zničit. Je tady to, po čems vždycky toužil a ty to necháváš jít. Víš, že ty jsi to v labyrintu regálů plných knih. Neučtitelné množství. Ona prochází. Trochu se na ni usměju. Tváří se, jako by mě četla. Tvářím se, jako by mě zajímala kniha, ve které listuju. Je to divadlo, které je třeba hrát a dohrát. Každý člověk je kniha. Chodí mezi nima s velkýma brýlema. Nevím, kde teď zrovna je. Báseň doznívá do věčnosti bez písmen, bez čísel do prázdnoty za textem. Je prázdnota věčnost nebo nevyřčená věta? Nota ztratila rychlost. Je tu horko, potím se. Klábosí s kolegyní u pokladny. Bosí běžíme rosí nebo po pláži. Ladný souhyb srozuměných těl. Nahrbený nad básní. Musím jít. Hrozná manýra netopýra Všehomíra. Když chceš, tak musíš. To není rekvizita, to je realita.

Ježíš nás spasí bez rozdílu. Ježíš nás spasí zaživa. Je to rovnostář. Každý je pro něj stejný ksindl. Jmelí je zralost. „Co deláš?“ „Otázka na tělo. Jsem na volné nouze.“ „Tos vždycky chtěl, ne?“ „To je otázka. Vždycky jsem chtěl samé pičoviny.“ Projevená pravda, park plný dětí, ve vzduchu káva, povědomé tváře. Tatar zdarma k spletení z různých druhů prutů. Děti, movitá klientela Zlína. „Každá baba je vymrdaná kurva,“ ožrala řve na páry. Nikdo mu ji nevpálí. Vzlíná dál. Jaro ještě v zárodku. Vodou nacucané tmavomodré mraky. Vzdorují průtrži. Vnímám vlhkost kosti, co mě vidí psát. Uvnitř řvát, venku spát. Pařáty stromů se natahují. Děti házejí oranžovým talířem. Vstanu ze sedu, chytám ho v letu. Vracím mimo. Je to takový jiný talíř, s dírou.

Děda ho zvedne a hází úplně do pryč. Teď mě minul o fous. Kouzlo se rozplynulo v patose následných potencí pod nosem, nánosem snah posléze absentujících. Nejsou tady žádní partyzáni, buditelé revoluce. Šermíři s významy v pokoji vznášející požadavky na hladinu. Žádný divný, klopotný rytmus. Kamery troufale vykrojené do náměstí. Lidi uhýbají očima do ajfounů. Do ticha vlají izolační pásky, masky na ksicht dublérů života. Patnáctky s copánky. Různé vzorce chování. Jejich čtením se dá zabavit a zbavit sebe. Prach sedá na hrob soboty. Strach ti nedovolí do toho jít. Utkat se. Malý kluk na kolobce koktá: „A-a-a auto.“ Jeho pohled se neptá. Tvářím se jako dospělý, který má, co dělat. Vichr se mi opírá do kapuce. Žena chce drobák jen očima. Na každém je všechno vidět. Jde dál, před ní plachtí pytel z mekáče. Uhýbám pohledem před lidma, kteří ani nejsou oni.

Skrz okna staré továrny prosvítá světlo do kavárny Továrny, Katovarny. Vlastně je všechno jedno světlo. Všechno v jednom ohni. V oknech kvádrů budov prolétají ptáci a plují mraky. Vysvitne slunce jako osobnost slibující budoucí. Ze stromů volně visící pruty se zalesknou jako pralesní liány. Zavlají zélandské přísliby, pak zas jen putující šedo, rotující temno ulic Zlína. Dětský křik. Pár dlouho hledá flek, i když je prázdno. Odráží se ve fotkách výstavy folklóru v současných kulisách na stěnách. Usadí se a marně čeká na pozornost instituce. Neví, jak to vyplnit, nedokáže se zabavit sám. Zrzavá servírka už jde. O rameno se bouchne do sloupu, o sloup ramenem. Když jsem přišel, vypadl mi pomeranč z kapsy. Kvitovala to úsměvem. Pořád nevím, co si o ní myslet  – co si ona myslí o mně. Otočí se a usměje. Zrovna pčikám sakra. Další vysvitnutí mě oslní. Pár pookřeje. To přijde. 3D.

Žena. Roste v ní život. Dobře se v ní dme. Usmívá se na dítě za sklem. Má pusu umazanou od čokolády. Good vajb, bezskrupulózně mě fejsuje. Přijde k ní kunčoft, fejsuje mě bakem. Venku plakát na Literární květen. Vždycky jsem se chtíval proslavit. Být jménem z plakátů. Nějak mě to pouští. Vidím své jméno na plakátu a nevzruší mě to. Je to jen jedno z jmen. Zajímavější by bylo navštívit Jemen. Jemně se tam nasnídat. S ní si dát. Syt vstát. Styl. Jméno na plakátě je jako bota v blátě. Něco znamenat znamená znát jména. Být jméno nic neznamená. Neznamená to moc, maximálně jiná jména. Jiné zeny, jiné šémy. Co je za jménem, je všemi. Nějaké Já. NěJá. Něco ke ztotožnění. Jenže co když ke ztotožnění nic není? Při veškerém dření nic k vyjádření? Vyju. VyJá. Nic nejde až na dřeň. Až na záření.

Záření není dřina jako vyjadřování. Je to bytí. Jeho jsoucnem je světlo. A teplo. Záření je pozornost, něžná přítomnost, sdělení nezištné. Zářivá, barevná erasmačka se zrzavým beaverem a dreadama. Dharma zdarma, žádné drama. Must see, musím se seznámit s jejím bytím. Jméno mě nezajímá. Já ji má, ne jméno. Jakmile začneš přemýšlet, co znamená, jsi od ní na míle. Psát znamená přemýšlet. Přemýšlet znamená dávat myšlenkám smysl. Nebo spíš snažit se. Prostě je psát. Nebo spíš plést jako pomlázku. Jako tatar. Vykašlat sémě písemně. Točí se a teče sperma mého meče, pero oře permafrost citu. Oral jsem, oral, ale málo. Dostat smysl, něco udělat. Zasadit, něco vyroste. Poprvé, posté, pořád ještě. S trochou deště to jde. Testosteron tvých nadějí, které se nedějí.

Napsat, zavolat, polichotit. Vhrotit se do pohybu. S trochou štěstí. S trochou splínu. Světlo ulpívá i uplývá. Plove ke svému zániku. Plove ke svému znova. Plove, zanechává stíny. Písmo ulpívá ke svému zániku. Zatracená absence absolutního ucha. Jsem malověrný. Výběr je nepřeberný. Objektů k aktům, nabídek kupcům. Kdo mě bude hrát? Život je boj o rozdělení rolí, o nemožné nastolení absolutna. Kdokoli druhý tě nutí ke karikatuře, ale blízkost to vynahrazuje, přehlušuje vše. Dá se žít i jen z dozvuků. Bystřit sluch, ztišovat se, zlidšťovat. Každý něco vyzařuje, i když zrovna nevyjadřuje. Tím vyzařováním vlastně v souběžné absenci vyjadřování něco vyjadřuje. Nemusíš ho ani vidět. Stačí, když tu někde je. Tak nějak levituje. Vykolejená, neuzemněná, vytržená. Můžeš tomu říkat jakkoli, je to jedno. Třeba Říp plný ledu nebo Ano, bude líb. Je to jen vyjadřování. Jen vystup ze své flow, pout. Dokaž to nebo dokaž opak. Já teď vyjadřuju, odbíhám od základního nákladu, který na mě klade osud. Kladu na sebe jiný, pojistku na podprahové, co je teď a tady. Nebo spíš tam – napříč pokojem, na druhé straně spektra, na druhém břehu chtění, hříchu pachtění předpokládej sebezrušení. Podstata svatého Armageddonu, underworld ztracených zbytečností. Slova a smysl jsou tanečníci.

JáDření a ZářeNí. Jeden vždycky vede. Všechno je jedno. Dva nemůžou být jedno. Jedno je dno. Druhdy dvojité. Schovává něco prostopášného. Prostě to páchne. Jsem plachý, na plytkém zvedám plachty. Všechno to pachtění by mělo něco znamenat. Mohlo by, ale neznamená. Nechce. Chtělo by chtít. Zvát a zaznamenávat úspěch. Ale je to jenom jazzík. Úsměv. Asijská erasmačka si dává kofolu a wifi. V autech lidi. Rozhlíží se, klopí kryty proti slunci. Banána je v Právu. Na ilustrační fotce z Profimedie k článku Muži mají problémy se sexem už po třicítce. LOL. Nejzajdeš na kafe? A na fake? Testosteron v hajzlu. I need t o fookin‘ test it. If it’s still cookin‘. I like to move it, move it. To není o tom, jestlis cestoval. I lidi, kteří cestovali, jsou pak z cizinců u sebe doma nesví. Je to o pojetí sebe doma. Hejt vychází z dojmu, že jsem svůj. Že vědomí je ego a ne ta totálně tvárná houba, která zblajzne, na co přijde a zčistajasna se zbarví do nosaté tmy. Stromy stále holé, jistě stojí. Paterny se nenuceně situují, ale my? Hledáme! Spojujeme nespojitelné. Tápeme-lapáme. Snášíme nesnesitelné mokré z nebe iluzí splynutí. Jevíme se z plynatění času. První hvězda, pohvizd ptáků. Lehčeji a lehčeji se snáší tma na bedra splašených, tonoucích hřebců z Galeon. Komíny bez řeči. Vycházíš z ní a znova vcházíš. Do nové. Tmy.

Každý je vystaven. Vyšťaven. A-a. A ven. Jsem trpného rodu. Jsem byt. Nepředplaval bych ani bójku. Bojkot stojatého slamu. Atak nejlepších básní roku. Mrtě zhrzený drajv. Šla kolem. Ta, co sleduje, teda studuje reklamku. Oslovil jsem ji v knihovně. Ptal jsem se, jaká se jí líbí reklama. Nevěděla. Ale baví ji to. Baví, ale neví. Zahla za roh. Asi tam bydlí. Na privu. Ne na kolejích. Šla jiná. Na fesťáku vybírala fstup. Na vesťáku vstup.

Nefejsl jsem ju, jsem psal. „Pojď si radši zašukat,“ říká za mnou týpek, že mu řekla ňáká holka teď někdy. Dostala ho. Má dabingový hlas. Taky se mi to stalo. Decentně mi bylo naznačeno, že se moc věnuju verbálnímu proslovu. Stál jsem na parapetu a zpíval blues. Udělal jsem se až v devět ráno.

Krásné ksichty chátrají i ten můj. One more time we’re gonna celebrate. The evening  light. It’s time to go out. And be out. Lázňáři chodí, jako by šli bahnem. Bahnou. Zvednou nohu do kroku o něco později, než se čeká. Jako by se jim nechtělo chodit. Jen plavat. Já to znám, jsem typický lázňař. Zapomněl jsem v tom chodit a už v tom jen plavu. Na suchu se belhám. Lázeň je moje báseň. Bazén.

Kdybych měl myslet na to, že píšu báseň, nic bych nenapsal. Potažmo. Kdybych měl myslet na to, že mám něco udělat, nic bych neudělal. Myšlení je strach. Popotahujete jako usmrkánek, místo abyste se vysmrkali jako báječnej chlap. Ta východní filosofie. Oni tam nesmrkají. Zato prdí. Myšlení je voda. Když je jí moc, můžeš se utopit. Trochu je jí třeba. Ale žádné povodně.

Něco si usmyslet, a pak tomu svému úmyslu důvěřovat. Navazovat úkony jako korálky na šňůrku. Koncentrovaně (soustředěně). Zkrátka klidně. Akorát. Ne oprátka, žádný šibeniční termín. Vršit pyramidu na počest úniku. Hm, tak jednoduché to právě není. Život není jednohubka. Spíš chlebíček. Tvrdý. Je třeba přehodnocovat. Plavat. Podplavávat. Někdy nezbyde, než povlávat. Plovat. Nezapomínat. Milovat. Tempo. Znova.

To je podmínkou živé flow (tahu). Hýbat se, ne jen být nesen, unášen, kidnapován k dusnému obzoru, mapován reklamáři. Tah (živá flow) je aktivní (akutní) ignorace naprogramování, předurčení (mrtvá flow). Pasivní ignorace naprogramování je mrtvý tah (stupor) rámcovaný boží, živou flow naprogramování, předurčenosti, od které tah dělí jen jeho vlastní křeč (self, úmysl, exkomunikace, iluze), dojem, že ze subjektivního, časového, dočasného pohledu věčná aktivita programu, předurčení je taky stupor, což je jen projekce, potvrzení vlastního (ne-správného) beznadějného postoje. Stupor neexistuje.

Legalita beatu chybí tu. Rotující tma tvýho bdění. Zpátky do nálad, potencí. Nálady jsou potence proměňující světy. Zcela neuchopitelné, nenositelné, nesnesitelné, nelicitovatelné. Pád do robustní temnoty. Zcizující efekt filozofie. Ale myslel jsem to dobře. V rozbřesku beatu, v temné komoře citu. Asi jsem blázen. V bazénu z blábolů předstírám tempo, v nudě bol. Stream slz ne a ne se dostavit. Radost ne dost brzy. Brzdy beatu vždy drzý.

Spěcháš to zvěčnit v neonovém blogu. Takhle to nemůže zůstat. Nepořádek. Další řádek. Další dávek. Smysl do žíly. Pravěk. Studená fronta na štěstí. Teorie-praxe, úmysl-realizace, hm-zajímavé. Zajít si napřed na čaj. Gymnaziální žovialita. Chovat se k psovi jako k psovi. Jako k hrabošům sovy. Lidi k lidem? Na to přídem. Klid, příjem. Tržní potence, odesílatel-příjemce.  Adresor-schránitel. Sex. Jsem tvůj přítel? Ex. Gymnazistky čadí efemérní mládí. Jsem tu a to vadí. Harmonizovat zranění. Zhuntovanost ladí. Dílo? Do světa dírou se nepodíváš, do vesmíru větou.

Ona je ta pravá, i když je to kráva. Banalita z Kolumbie. Pijem u Dyje. „Dvanáctku,“ odhodlaně hrdá zrzavá kunda všech dob. Týpek nese balík. Balík. Pak už nemusí nic být. Známost se nese mezi lidmi jako vir. Infekce známosti tě zmostí, zapustíš kořeny dřív, než se ztrapníš. Když píšu, chci být. Sám. Nečum, tady čumím já. Psací čumění je vyhánění. Something like sběr jablek.

Plníš vak, bin a jdeš na další řádek. Barevně sladěné páry v pivnici. Makáš na vinici v Alsasku. Na ústřici v Aljašku. Paralýza, trans, fascinace. Pracuje to. Cíleně vyjet. Storky z lavic dolů po školní kolem Pštrosa. Do fejsu, do očí, přímo. Řím. Mimo. V Paříži na rýži. Pa. Zarytá, fixní idea. Zanícená, mocná. Ocelová víla nebeatu. To je, co dělám. Eye me. Try me.

Řezníček pobíhá po Sklepě 33. Vychytává úhly, střílí snímky. Stavjaník nese latté se šlehačkou a bílé víno. Hightower repráku vzadu chechtá elektro. Na baru barevní, multikulturní, kosmopolitní, bilingvinní lidi z Berlína, který skrz Sklep 33 a dalšího citizena opět zavítává do Zlína. Po Vánocích Machač pohřbíval modly, po Velikonocích ve Zlíně zhmotňuje své berlínské procházky Poubová.

Její výstava je rozsáhlejší, přeplácanější, ale kdo by nechtěl koukat na co nejvíc fotek z Berlína? Berlín frčí.  Aniččiny fotky jsou maličké v pestrobarevných rámečcích. Ve Sklepě s ní vystavuje ještě jedna Japonka, taky ustájená v hipsterské metropoli. Má tam pět nebo sedm větších fotek. Sugano Matsusaki představuje své rodné místo v zemi vycházejícího slunce. Shodou okolností ho nedávno spláchla tsunami. Jde o reflexe už zotavené krajiny, krásné, klidné přírody. Do této idyly ale nemilosrdně udeřují ozvěny minulosti – trosky základky, kde zahynulo mnoho lidí.

Největší kousky má ale Anička stejně jako ty nejmenší. Skoro celá jedna zeď skleněného přístěnku je vytapetovaná dva krát dva metry rozměrným plátnem s modrou oblohou s různými cool bílými technickými kazy. Mezi nimi zaniká letící letadlo. Na baru nenápadně stojí modře zarámovaná miniatura téhož, což vyvolává příjemně disproporční procit. Hned první věc naproti schodům je Aniččina berlínská věž mezi randomními baráky. Samozřejmě ne v nadživotní velikosti, ale nadlidské ano. Jednu fotku poslal taky Machač – postavu stojící před oprýskanou zdí s pokrývkou hlavy, která připomíná hidžáb. Po bližším přezkoumání ale vychází najevo, že jsou to noviny. Zaujímá čestné místo.

Anička lidi nefotí. Žádné oduševnělé portréty. Sklepní kusy dávají dohromady mozaiku procházky víceméně vylidněnými ulicemi. Lidé tvoří spíš disperzní davy nebo anonymní siluety. Zákoutí, kavárny, německé nápisy, cedule s názvy ulic a další všední artefakty, které se úzkostně ptají: „Kam dál? Kde jsem? Kdo jsem?“ Anička říká, že jsou smutné. Mně takové nepřijdou. Nejsem taky žádný maniak. Využívá zamlženost, rozostřenost a infrastrukturu – hodně fotek míří ze zastávek S-bahnu. K nahlédnutí dává taky dvě alba s názvem Berlín a jedno s názvem Zlín/Berlín. Srovnává v něm svůj pohled na města, ve kterých naposledy bydlela. Srovnání je vtipné. (Taky to, že Anička mě vyfotila na mou knížku BerZlín.)

„This is Elšár,“ představuje mě Skácel Suganě. „Berlín?“ ukážu véčko. Kývne. „Zlín,“ ukážu na sebe s šílenou hrdostí. Anička popochází a obsedantně upravuje pozice fotek. Zlaté, stříbrné i barevné rámečky s různými vzory se blyští. Některé fotky jsou ke stěnám přilepené neméně zdobnými izolačními páskami. Mezi vystavenými díly jsou taky dvě zarámované a dvě zaizolepované modré plátna tak metr krát půl, na kterých jsou červenou fixou napsané básně. Básně jsou něco jako fotky. Kurátor Skácel jimi výstavy rád oživuje.

Množství miniatur není úplně ukoukatelné na první vernisáž. Je třeba se procházet a nasísat stejně jako se procházela autorka. Někde visí fotky osaměle, jinde tvoří shluky s tajemným záměrem autorky. Když u nich někdo sedí, jsou prakticky nedosažitelné, protože je třeba se k nim dostat na žádoucí blízkost. Působí to jako zařízení soukromého bytu. U někoho doma taky nestihnete napoprvé všechno zkontrolovat. Ale jde o obrazy současnosti a nejde o rodinné příslušníky, ale přímky a tečny rozpláclých zdlouhavých berlínských ulic. Rozostřenost a nezacílenost jsou atributy přítomnosti podobně jako fotek Poubové. Určitý opar. Čerstvé fotky jsou vzpomínky na současnost. Vzpomínky rozeseté v každém koutě kavárny. Kavárna je průsečík přítomností.

Dívat se na její fotky je jako vniknout do cizího bytu, domu, vědomí, pohledu. Jaké to je, být jiným člověkem? Všední, asi jako být sám sebou. Zároveň nesmírně zajímavé. Vidíte věci a přiřazujete jim významy, i když moc nevíte, co se děje. Proč zvolila ke zvětšení zrovna modré nebe s letadýlkem? Co je vlastně sdělenější a symboličtější, než prosté nebe – strop i dno, cíl i důvod každé procházky? Každé nebe má něco z tebe. Každý má něco z něj. Je to děj. Nepopsatelný a nezobrazitelný, i když se o to v září dobře pokusil Philipp Gasser v Kabinetu T na celostěnové simulaci mraku. Hudba ticha. Sex psycha. Věž varu. Sixtinská kaple Zlína. Ztracené reflexe svobodné kultury.

Skácel korzuje po stolech a propuká v dávivé smíchy. Mikulčík vykládá o svém výletě do Berlína v osmaosmdesátém. Všude se prý rojili drsní pankáči. O třicet let později potkává jen unifikované überhipstery. Rezignovaně odchází k repráku. Má tam dýdžesjský pult. Ohuluje to. „Elektroindustriální hudební směr, kterému je stylová promiskuita vlastní,“ musíme se od něj naučit s Aničkou nazapaměť definici jeho invence, které jinak říká drum’n’go. Teratrálně paří. Pak to vypne.

Sugano se objímá s přítelem, mají na výletě svůj svět. Student fotky, se kterým jsem před chvílí mluvil o jeho sociofobii čte moje básně. Anička se někam vytratila. Pak se vrátí. Jako ego. „Jak se ti líbí tvoje básně?“ ptá se mě provozní Ilona. Myslí jejich instalaci. „Moc. Tys byla vlastně svědkem jejich vzniku.“ Před týdnem jsem tu náhodou potkal Skácela. Zrovna měl ty plátna a já jsem zrovna měl ty básně. Teď visí na stěnách a já jsem básník. „A taky, že jsou součástí takové profesionální výstavy. Taková tady ještě nebyla, ne?“ „No, asi ne.“

„Vojto, mohl bys to zahájit?“ zařve Mikulčík. Řve asi minutu, dokud hovory v kavárně neztichnou. Spíš šokovaně než ochotně. Každopádně úplně. „Kde to mám říkat? Tady?“ ozve se Skácel. Stojí uprostřed kavárny. „Začíná vernisáž, tak se ztište, prosím,“ požaduje, i když ticho je. „Děkujeme. Vítáme vás v Loftu, teda Sklepě. Počkej, neotravuj mě… Mají tady dneska výstavu holky a kluci…. Teče mi mlíko po bradě, tak já nemůžu tady nic říkat. Žádné velké debaty. Ale poděkování všem, co budou spolupracovat… Dokud neumřou… A to jsou všichni, kteří jsou účastní.“

„Tak to jsem si přesně myslel, že tady Vojta předvede,“ zní znova teatrální řev Mikulčíka. „Domluví Berlíňany, rozvěsí to tady… Kdo tady zná nějakého Japonce z Berlína? Něco se degraduje a zůstává degradativní obrázek v rámečku.“ „Trošku jsme to nasvítitli,“ ozve se Skácel, „jeď.“ „Kdo nezažil Černobyl? Kdo tam byl fotit? Já vůbec nevím, jestli mluvím o tom, o čem to je, ale tak mi to bylo řečeno. Je to ve finále jak z Černobylu. Depresivní výjevy v krásných rámečkách. Jste ve Sklepě. To je jak v metru. Underground. Kupte si obrázky.“

Trapas, rozčarování, hejt, do potlesku štěká pes. „Já nemám nic, já jenom začnu vyhřívat,“ říká Skácel. „Teď vám pustím něco ze své zahrádky,“ říká Mikulíčík. Rozdmýchá na pultu striktně rytmický dark beat. Meditační luxus. Nebyl jsem tady, psal jsem to. Anička na baru s barevnými Berlíňany a Zlíňany. Nasvícená, kontrastně světlá. Proč něco neřekla? Styděla se. Oni se taky styděli. Řekla to fotkama. Křehká. „Tak, je to ten underground,“ glosuje někdo.

Cool kundy odvedle odchází, dávám si Mukulčíkův set. Kývu na sebe do prosklené kukaně. Kavárna začíná zít prázdnotou. Odchází Goňa. Má prý splín, nemá pré. Prý to bude fajn, vesmír to myslí dobře. Baví se s Ditou. Ivanovski se nezdržel. „Hraje to normálně, není problém?“ ptá se mě Mikulčík. „Výborné.“ Vrací se pštrosovat za pult. Co by chtěli? Odchází ta, co jsem se na ni musel dívat. Zpřítomnit něčí fejs do své neznámé mysli. Všechno je symbolické a archetypální. Bez dalších infiltrací.

„Pm-pm-pm-pm-pm,“ žbluňká Mikulčíkův beat jak placák po vesmírné placentě tvoření hozený přesně geometricky rovně, trochu šikmo. Ten student fotky říkal, že si vůbec nepamatuje lidi. A že je taky nefotí. Náměstí, metro, domy. Ale výstavy jsou o lidech. Svět je o protikladech. Osamělá erasmačka s pivkem datluje do ajfounu. Pm-pm-pm-pm-pm. Chlastací beat ožívá, ty ho srážíš. Sžíráš. Beat v tmách. Mikulčík jde udělat změnu. Stop existing and start living. Jde ke mně. Stojí nade mnou. Dívá se, jak píšu. „Píšu report.“ „Naslepo to piš.“ „Šak jo.“

Dává tam trippy beat s funky vsuvkama newyorských zákulisních knajp. Neprojevovat se a jen být. Mrtvý mezi všemi. Zdánlivě nepřítomný. Ne zacyklenost, ale cyklizace. Objevuješ tu pravou. Kontrakulturu. Prosíváš vjemy, vzpomínky, zůstává směs. Skrz čáru, noc vyřešit ten malý problém. Velké kozy. „A je to tady zas.“ Robustní brouci rotují na slunci kolem neznámého cíle budoucí dominující víle. Kvílení je ve skutečnosti vytí by the way. Howgh, howl, wow, yeah. Žádné VIP vjemy. Děvky vjemů. Má kluka, jen šel na hajzl. Skvělý účes. Zacyklená v bezcílné komunikaci na ajfounu. Zlá arotace. Poloprázdno. Protopázdno.

Zlínský park dělá hodně. Je to takové pulzující srdce. No, ještě bije. Řekla mi tmáři. Nejsem žádný světluškář. Zlínské vernisážní veselí. Správně rozparáděné kundy cucají sajdr. Jsem outsider. Drsný prs v ofsajdu. Taky jsem si trs. Dutá inkrustace. To je dobré. Za mnou je taky vernisáž? Optik Mezírka. Skácel dnes promítá sochy. Moje básně na stěně si nikdo nečte. Štěně bez stěžně. Jela na Kanáry a kočku nechala doma. Ta je teď v depresi, dostala uklidňující injekci. Umrtvující ještě ne.

Psaní je zásadní. Každé psaní je jeden krok. Psaní je předstírání, stylizace. Nemůžu bez předstírání nikoho oslovit, ba ani pochopit. S předstíráním mu zase nemůžu odpustit. Že nerespektuje, nereflektuje moje ego. Skloubit obojí je nad moje síly, zdá se. Mé síly se slily ve víry vášně vyvanulé větry včerejšího beatu. Zprasily zítřek, řecký zásek na záchodě, zápach v ústech, ústup-úspěch.

Slovo je olovo, alterego je osoba Olovo. Myslet na to. „Můžu si přisednout?“ „Není tomu tak.“ Dnes objednávky na baru. Drink Restart v akci. Nemůžu myslet, ospalá flow. Nemůžu, no. Cítím se být Skácelem. Ašóka. Psát své elitářské řísy. Paražito. „Nechcete přisednout?“ „Ne, díky, my jsme normální.“ „Prosím?“ „Ne, my jsme tady v pohodě.“ „Ale cos říkala předtím?“ „No, říkala jsem, že v pohodě.“ „Neříkalas ‚my jsme tady normální‘?“ „Ne.“ „Vůbecs neříkala normální?“ „Ne.“ „Aha. V pohodě.“

„Čau sráči!“ „Čau. Jsem tě dlouho neviděl.“ „Jsem se teď vrátil po letech.“ „Zkama. Z Jamajky?“ „Z Prostějova. Takovou destinaci si nemůžu dovolit.“ „Proč? Za osm táců z Berlína.“ „No jo, ale ještě bych musel nakoupit gandžu. A už bych tam zůstal.“ „Čau Adame. Chci ti jen potřást rukou. Sorry, že musíš odložit pero.“ Možná říkala morální. My jsme tady morální. Výtrusy tvých řísů.

„Jsem se toho Vojty včera úplně bála.“ „Proč?“ „Jak řekl ‚přijď za mnou dolů, já ti potřebuju něco říct‘.“ „V těch dveřích, jak jsem šel kolem?“ „No.“ „To řekl v pohodě.“ „Ale mě to úplně vyděsilo. Jak se na mě u toho díval upřeně.“ „Taky občas ňákou holku vyděsím. Teď jsem jednu vyděsil, když jsem jí dal růži na Valentýna.“ „Růži? Tak to je fakt děsivé.“ „Ten Vojta tím asi myslel… No, to ti radši neřeknu.“ „Ale on je fajn. Až na tohle.“ „V něčem je dobrý. Jednou jsem si od něho půjčil prachy, a pak jsem mu je nevrátil.“ „Na to je dobrý, jo?“ „No.“

Opadám. Jedu v prázdném kupé. Jsem zranitelný, neviditelný. Někdo si za mnou sedne. Nebo na mě. Bojím se jít na záchod. Bojím se mít názor. Bojím se mít zázvor. Bojím se být doktor. Bojím se být z hor. Bojím se své adventní změny. Bojím se ženy. Bojím se žít. Bojím se cucat piču. „Je tu volno?“ „Ne. Obsazeno. Ženo.“ Cítím se být kulisou. Cítím se chtít jí být. Jsem šatnářem VIPu. Jsem v RIPu. Va to? Jsem stowattou hlavou mottové bomby.

Vyděsil jsem nesčetně dívek a žen dnes a denně. Některé jsem i nevyděsil. Ne, sluší ti to. Já jsem tolerantní. Lidi se stydí. Lidi jsou hrdí. Já dost zraňuju. Nemám oxytocin. Mám nicocit. Tichoksicht. Masodásně. Zištný beat. Myšlenka mimo. Zásek. Data flow lost. Loading courage. „Prosím vás, máte tu volno? „Ne.“ Někoho čekáte?“ „Jo.“ Komu vykáš? „Můžu platit kartou?“ „Jo.“ „Tak černý čaj.“ „Pin máte?“ „Prosím?“ „Padesát pět.“

Zhasíná lustr v rohu, kde sedí s kámoškou a kámošem na gauči a já na kancelářské židli. Lang si kupuje birela. „Můžu to teda rozsvítit? Nevadí?“ rozsvěcuju zase světlo. Na světle se píše líp. Myšlenka se tříbí spíš. Dříví hoří slov. Ve tmě se líp jen tak myslí. To asi chtěli.

O něčem fakt příjemném člověk psát nechce. Protože na to musí myslet-dívat se a tím to plaší. Musí rozsvítit a postavit to doprostřed pozornosti. Před zraky všech. To se hezkým věcem nedělá. A když jo, tak se s nima pak musí něco udělat.

Pobíhá tu špatně oholený pes. Jednu zadní má chromou, ale čile pobíhá. Lang se opírá o birel a baví se s No Neckem, který nic nedrinkuje. Kedar Dloreh kouří, zdraví a řeší v decentním hajpu. Technické potíže. Za pódium se promítá vibrantní ornament, prolnuté oválné útvary. Melodii podobnou With or without you provázejí další ataky na bubínky.

Ani o něčem nepříjemném se nechce psát. Taky se na to musíme podívat. Myšlenka je pohled. Jen pohled ale definuje příjemnost a nepříjemnost, mění je v přítomnost. Až do pohledu je všechno jen dojem. Po něm je to psaní. Nebo život. Melodie přehlušuje moje myšlenky. Taky gejové, co si sedli poblíž a častují mě. Všichni mě zdraví, ale nikdo za mnou nejde. Myslím, že to není kvůli psaní, ale myšlení.

Začíná hrát postpunkový popík z osmdesátek. Hymnus posttýdenního setkávání. Dohraje a je to zase prostá místnost kecajících lidí. Psaní je paradoxní. Navazuje a zároveň ruší. Proto ho asi žeru jak ženu. Vrací se With or without you s fatálními bubny. Jsou to spíš dvojčata než gejové. Pohled je všechno a nic. Má flower svetr a baret.

Začne set. Kedar Dloreh není na pódiu. Hledám ho a najdu procítěně zpívat do mikráku u mixáku. „Viděl jsem to v jednom klipu. Přišlo mi to srandovní, tak jsme to taky udělali,“ říká mi druhý den v páře. Nevšimli si ho ani lidi, kteří stáli hned vedle něj. Když jsem je na něj upozornil, začali se smát, protože to fakt prožíval. Zbytek lidí si myslel, že zpěv je nasamplovaný. Přišlo mi to krásně nezištné, ale vlastně onanoval pro kameru.

Za kapelu promítá výdžej zelené scény. Konkrétní vjemy jako keře a stromy nebo jen geometrické obrazce. Projekce tvoří polovinu zážitku z monotónního beatu. Bratři si pozadí zdobí minimalističtěji. Vjemují jen červeně svítící, chvílemi blikající tyčku. Kedar tomu říká komín. Působí jako hypnotický bod. Usměrňuje o něco tanečnější hudbu, než měla Opuka do davové hypofýzy. Tam odpouští přijemné hormony. To je znát z vlnícího se, příležitostně i vířícího publika, které je s pokročilým večerem taky přilitější ze zásobeného baru.

„Líbí se mi, že u toho nemusím přemýšlet,“ chrochtá Luj. „To je u každé hudby, ne? Přeladíš na emoce a nemyslíš tolik.“ „Některá hudba právě hodně budí k přemýšlení. Půjdu blíž.“ „Jo, sorry, já tě zas nutím přemýšlet.“ „Ne, jen jdu blíž,“ opuští mě Luj. Pluje do kotle před Bratry.

Narušení ideality je esenciální. Maličká plážička mokne. Prvními návštěvníky jsou matka se synem v bílé košili. Hrabal mě provádí Provozem Hlubina na pokraji působivých ocelových monster. Malý sál má neomítnuté stěny z šedých tvárnic. Ze stropu visí kotva. „Ty jo.“ „Tady je k tomu i ovládání.“ „A funguje?“ „Ne.“ O patro výš prostorná kancelář, o patro výš chill-outová místnost s pohodlnými kancelářskými židlemi a stěnami pokrytými plátny, o patro výš střecha.

„Tady jsme to celé vymysleli. Udělali jsme si kafe a šli na střechu.“  Ve Velkém sále dávají nedávno releasovaný Psí ostrov Wese Andersona, který volí většina časných návštěvníků. „Tohle je sleva na audioknihu,“ podává mi vizitku, „potřebuješ ubytování?“ „Mám.“ „Kde?“ „V hotelu.“ „Aha. Adam nám píše report, tak na něj buďte hodné,“ instruuje prodavačky pásek. „Myslíš, že nejsme?“ nevinně na to jedna z dívek. Čtu podtext.

Nepíšu píár, ale report. Možná potěší, možná ne. To neřeším, nechci přístřeší. Audioknihy nečtu. Až tak vlastně nevím, co píšu. Vím jen, co nepíšu. Spíš takové storky, znáš to. Bezděčně se zabuším do hrudi. Přichází letně vyhlížející chlapec s baťohem. Zkouším mu selnout plus jedničku. Je to brigádník občerstvení.

Přichází Jan Těsnohlídek. Předevčírem mi na moje básně napsal, že obsah je super, ale hra se slovy ho ničí. „Takže odkřečovitět?“ „Jo, dobré slovo,“ on na to. Taky jsem vymyslel „zpapírnit“. On je mistr papíru, bez diskuse. Moje druhé jméno je křeč. Není psaní druh křeči? Snad, ale papír musí mluvit, nesmím to být já. Chce to jistou postprodukci. Nikdo není zvědavý, že jsem napsal báseň. Je zvědavý na báseň samu o sobě. Tak, jak ji našel.

Jeho básně ale zas tak úplně nefungují mluvené. Ale to moje taky ne. „To je až přidána hodnota,“ má pravdu? Editor Legalizace mi pošeptá, že Jaromír Typlt, který bude vystupovat v neděli, výslovně Inverzi zakázal, aby umístila jeho fotku s Těsnohlídkovou na jeden leták. Důvodem je tři roky starý incident, kdy Těsnohlídek před kamerou spálil Typltovu sbírku za to, že si moc hrála se slovy. And made it viral.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *