Larry

Diagonály. Ona. Poučná, přítomná, přívětivá, pravdivá, polétavá, patafyzická, přítulná, pohledná. Medově se jí dme dekolt. Transformace tepu, teleport selfu do rohu. Přisednout k ní, vědomí přitisknout. Pohled. Procítit barvy jejího hávu, vláhu jejího vína, spontaneitu jejího psa, samotu, posibilitu čísla. Ve chvíli nepozornosti vklouznout mezi.

Má víno a celý život starostí. Koukne sem. Co je ještě život a co už smrt? Co je sen? Tady jsi tou mírou, vírou, soudem, vrt, duh. Sestoupit do nejhlubších komnat života a konat, kochat se kostýmy nejzazšího zákulisí, kde možná visí její duše-tuše, představa, náplň pro cizí proudy vědomí, motiv prozření nebo vraždy. Co v ní hledám, to v ní najdu.

Duše-kuše, zbraň, šok, zraň ráno, co nemá jméno-uplatnění tady ani v cizině, vně ani nevinně. Ani v ní. Nic neví. Možná žije, pak bych měl vše odhodit a vrhnout se jí k nohám. Jde pryč, je to moje vina. Ne, jde jen kouřit v černém kabátě, přijímá druhou sklenici vína, černorudou jako krev panny a já tchajwanský čaj. Šance, vnady, čas.

Teče to ze mě do ní. Země-skrz, pohled-vrz. Jsem její spojení na chvíli v paměti. Každý v jiné místnosti vědom si své jinosti-cizosti, ale dosud ne hmotnosti-vážnosti. Vážit si někoho cizího? Tak trochu-slušně. Soudit se dá jen z toho, jak se na sebe díváme. Ona jo, já ne, ona ano, já jo.

Jak často? Teď. Teď ne. Jde o moc. O to být blízko, ale jen tak akorát. OK. Jen pohledy určují blízkost, zrak je nástroj chodu. Musím za ní, ale nemůžu se hnout. Asi proto, že píšu. Obléká se. Jistoty jsou k ničemu. Pčiknu.

I felt from her something. I went outside expecting her to pass by but she went for another smoke on the balcony. I poured some tea into my cup and got dressed up. The bartender asked if I’m going for smoke. Like, laughing cause I never smoke. I don’t even drink.

I came to the balcony with my cup. Everybody was smoking and I was subliming. I used to smoke, too, but now I could see it’s not necessary. I leaned against the wall finding out her name from the conversation with her friend which made further investigation into the case unnecessary cause this piece of information was enough for me to soical-network her later. I’m quite capable in the cyber space.

They seemed cool so I asked what the dog’s name was. I thought it was Larry but he was Albert. The target girl said he might bark at me as I was bending down to approache him. „Don’t worry, I won’t push him,“ I calmed her down and let him smell my hand as someone who’s watched a few documentaries on the subject. The dog wasn’t interested in me.

„I know you from somewhere,“ said the other girl, „oh yeah, you were at the poetry slam. The introducer said you’re not yourself cause you can’t take your cup of tea on stage. Because it would be a requisite.“ I stood there with my cup and no ciggy.

„Yeah, I’m an alcoholic,“ I said with no hard feelings. „Come on, how old are you?“ asked the target girl. „Thirty-three,“ I admitted with no hard feelings. She was like WTF. Well, cool, I wasn’t mad at her for that. She even guessed me being from the local art high school earlier.

Anyway, her friend needed to go. She stayed with me. It was a bit awkward but I managed to bridge the flow. I couldn’t help being a bit smug. She was a doggy kind of girl. I mean, she was fond of her dog. These girls don’t respond to domination very well but I walked the line. I asked her if she wanted to join me at my table.

„You probably know where it is,“ I smiled but she wasn’t catching up to the reference of me eyeing her earlier. „OK, I’ll have another two,“ she agreed and ordered another red on the way. Her dog was going mad cause there was meat on some table. „Well, he wants what he smells,“ I said. The reference „we men are that way“ came to my mind but I skipped it. There was this guy I often talk with about women sitting at a table behind her and I guess he was invading my attention.

„Let him down on the floor, I’ll hold him,“ I told her cause she was holding Larry all the time overprotectively. She did it and at first he rushed to the table with the meat. She helped me hold him, holding the rope in the middle while I held it in the end. This symbolic connection lasted all through the rest of our conversation. I couldn’t drop it, I would have to give it back to her. I didn’t want to. Eventually, Larry calmed down.

Was I gonna be the tragic dog barking at a closed door or was I gonna open it with my human hand, reason? Sure enough I asked her FB so that we could walk the dogs together sometimes. She hesitated for a while. In a sweet moment she shared her full name as if deciding to let my hand under her underwear. I took it into my memory as a precious jewel, confirmation of my ego. „What a nice name,“ I said. „Not at all,“ she refused. „No, really, it sounds very nice,“ I insisted. I meant it. I had no problem remembering it.

Dívka, před kterou si připadám divný, studuje genetiku, sluší jí opar, pnutí, přisednout mě nutí, slunce svítí velkými okny. Dám jí číst recenzi na svou knížku v Tvaru. Rtutí prý Prahu postaru jsem ztratil a zabil smysl v dešti klišé. Z poetry report v Hostu jí taky nutím, zvu na čaj. Afektovaná rutina.

„Za dva týdny bude po zkouškovém,“ hraje si se sluchátky. „Co posloucháš?“ „To mám jen tak, aby mě nerušily zvuky.“ „Vždyť je tu ticho, totální,“ jsem jak nit dentální. „Občas něco.“ „Bezpečí.“ Její světlemodré oči prosvětluje slunce do čiré bezednosti.

Mám pocit, že chce, abych už šel. Jdu, abych udržel světáckost nad divností, nádivností, nabílednost nad bídností. „Pak si to přečtu, až budu mít pauzu,“ ukazuje na tisk. „Budeš hodná.“ Je milá, fakt. Cestou k východu se usmívám na knihovnici, která mě sleduje pohledem „co za hovna jsi to hustil?“

Klidným, zmateným krokem scházím schody, zmajistě, smíšeně. To štěně mě zachránilo, pocitově, pointově, dílčí, dívčí pointa. Vzrušeně, nerušeně jdu dál, nevyloučeně do džungle-pouště předmětů pohyblivých významů. Venku za stěračem pokuta. Opodál sličná fízlyně. „Za dvě stě,“ nepohlédne mi do očí. Trochu mě tím urazí. Snad se stydí za tu razii.

S Jerry Lee Lewisem do Hradiště plavat. „… podvozek?“ ptá se mě chlápek, co vypadá jak Macháček v Dezertérovi, když se přesně po půlhodině plavání začnu protahovat. Nic neodpovím, protože nevím, co myslí. „Tos měl křeče?“ ptá se ve sprše. „Jen jsem se protahoval,“ odpovídám. „Žes najednou tak zarazil.“ „To já dělám no.“ Umývá znevýhodněného syna.

Vrch umprumky na slunku, hejno holubů skotačí, točí sem a tam. Kopec se zelená, slez sem na zen. Růžánky nabírají na síle, klasický dabl s tyrkysem. Nicota zaoceánských bojingů roste, roste. Nebe zmodralo. Prolínají se formy do tebe ze mě Země. Zvony na kostele Slunce ticho.

Má přítele, ale vlastně je to jenom člověk, se kterým tráví čas. Třiatřicetiletý. „Já mám taky třicet tři.“ „Kristova léta.“ „Dobrý věk. Dvě trojky. Jako srdíčka,“ zasměju se a ona se na mě podívá jako na dítě a taky se usměje. Match.

„Jsem Anička,“ podá mi teplou dlaň. Její stehno zdobí modřina. Má v lednu sukni. Bez punčoch. Když mluví, vysunuje rameno dopředu, jako by se chtěla přisunout. Podvědomě. Nebo já podvědomě. Podvodně do ní teču a ona do mě. Nebo jen básním? Scratch.

Snažím se, bažím. Obnažím, oblažím? Nořím se do bažin bázlivě balivé flow, pábím. Kéž bych nemusel nic, jen plout prost pout, sout se s ní, sesunout, usnout. Vzrušuje mě povrchnost, cizota, viklání, jak se do ní vkláním, propast trapnosti, závrať návratu v prostrou. Ale v čase?

Poprvé jsem ji viděl ve vodě, pod vodou plavat v bazénu. Zrovna jsem doplaval, protahoval se při pohledu na ni s vyplavenými endorfiny. Plavala prsa. „Přítel mě učí kraul.“ „Já plavu jenom kraul. Je to svobodnější.“

Kope do stran, odkopává mě a zase vtahuje dovnitř, do sebe, do tmy, ve které není nic vidět, ale všechno vědět. „Ty chodíš plavat,“ oslovil jsem ji. „Chodím,“ usmála se. „Vždycky v pondělí?“ „Vlastně každý den.“ „Klidně bych mohl být ve vězení. Akorát by tam musel být bazén. Každý den si hodinu pořádně zaplavat, pak bych mohl klidně celý den sedět.“ „To nevím, jestli někde mají. Můžeš to navrhnout.“ „Možná v Norsku.“ „V Rusku…“ „V Norsku.“

Ve spěšně-awkward experimentálně-seznamovací flow se někdy nedorozumíme, ale to je snad jedno. Možná přinese nic, možná překvapení, možná pousmání. Chodí běhat podél kanálu, ale teď je ještě studený vzduch. „Já tam jezdím na kole. Jezdíš na kole?“

„Já mám kolo z osmdesátých let,“ usmívá se omluvně, „nemá brzdy, ale občas s ním jedu do školy.“ „Jak se jmenuješ příjmením?“ „M. A ty?“ Šátrám do náprsní kapsy. Zvedá obočí. „Radši ti to ukážu.“ „Elchár? Můj přítel se jmenoval Elchára.“ „To je haluz. Co čteš?“

„Nějaký kluk v Paříži má potkat přítelkyni. Ale po čtyřiceti stránkách pořád nic.“ „Je to dlouhé, třeba ji ještě potká. Já čtu tohle,“ otevřu baťoh, „vidělas film Vicky Christina Barcelona?“ „Ne.“ „Tam hraje Javier Bardem. Znáš ho?“ „Ne.“ “

„V tom filmu se jmenuje právě Juan Antonio. Tu knížku napsal Juan Antonio Bardem. Tak jsem si říkal, jestli ho Woody Allen nepojmenoval podle něj. Znáš Woodyho Allena?“ „Jo. A pojmenoval?“ „Nevím. To vygugluju.“ „Kape ti to,“ ukáže seriózně, skoro direktivně na můj čerstvě vytažený čajový sáček.

„Díky za upozornění,“ spravím ho a zvednu šálek. „Popařil ses,“ pobaveně pohlédne na bundu, kterou jsem si polil. „Stalo se,“ usměju se bohorovně a ona nevěřícně, jako by nevěděla, že tohle je nejlepší z možných vesmírů, a já jí to chci vysvětlit a zároveň chci vysvětlit od ní to její, být pokořen spravedlivě nebo aspoň vzrušivě.

Je nesmírně, nepodloženě krásná. Teda nepředloženě. Vystřídat jejího přítele. Na chvíli, ne déle. Ten bývalý odjel z Damašku, když spadla v jejich ulici bomba na barák jeho učitelky. Jeho učitelka najednou nebyla. Ten samý den odjeli.

„Tak já tě opustím,“ stoupne si na holé nohy a obléká nad ně kabát. „Kam valíš?“ „Nakupovat. A pak vařit. S tím přítelem.“ Přítelem-nepřítelem. „Tos mě hodila trochu do depky.“ „Jo, to já umím.“ „Ne, za to nemůžeš. Jak jsem se k tomu dostali? Skrz to moje jméno.“

„Tak se třeba zase potkáme na Portále nebo v plavání,“ pronese povzbudivě. „Napíšu ti nejspíš na fejsbuku,“ pronesu pochmurně. „Dobře.“

A teď tu sedím v depce. Teda spíš před chvílí a trochu v ní trvám, abych ji mohl popsat. Ale v setrvačností nejsou přítomny kořeny. Jsou to padající listy příští sezóny, která nepřišla. Dým dotváří poslední obrazy, než se rozplynou.

Chci pochcat ohniště citů prostou potřebou. I mean, you know. Nezůstávat na nějakých modlách. I když tomu se nevyhneš, tak jako předsudkům. Dílčím dívčím pointám, cílům, lícům, mýtům, snům v bezstresové zóně očí. Roní vize, nové spoje, předhůdce těch mozkových, neuronových – pouhé myšlenky, představy, holky, stalky, statky neonových center, herecká periferie, to mezi tím, mezitímnost.

Někdy mám pocit, že už ze mě zbyla jenom ta psycha, že jsem se jim otevřel, podlehl, posloužil, posouložil, položil, podržel, pozdržel, podložil. Ožil jsem někdy, jak bylo zamýšleno, až bych všechno vyřešil?

Pohnutky se zašmodrchají, zašmelcují, zacizelují, posichrují, zbují. Jsem závislý na informacích. „Je to složité.“ „Povídej. Zajímá mě to. Nesmírně,“ píšu jí na fesjbuku v touze po styku. Ta lineární přesnost, závislost na přenosu všechno ničí. Fejsbuk je krok zpět, se kterým jsme se smířili.

Nejdou vidět mimochodné kroky. Je to strašidelná smířenost s daností. Se smrtí. Konverzace bez viny se zadanou šťabajznou místo rovnou se jí dotknout lžící. Probudit pannu spící nebo ji uspat nebo probudit pannu spící v ní. Cokoli, co je potřeba k synchronizaci. Jen nepodlehnout chronické idealizaci stávajícího stavu.

Ustálit a zůstat, zůstavit, stát se sebou, postavit před ni, zbavit se předložek. Věrni zůstaneme. Vždy připraven. Oddelit se od modly, polevit, eat my shit. Pod svícnem je nejvíc tma. Stanout stranou. Tam je svoboda. Ve stínu si tě najde svobodný pohled. Ves, město. Asi ne. Já nevím. Je to o ničem. O sexu. Není tam žádný víc beat.

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok, ne. Černé podkolenky, lhostejně světlé rty bez rtěnky, rovnátka. Obsedantně šeptá kámošce „kámo tohle, kámo tamto“, sugestivní grimasy jako ze štrýtu.

Dá jí ochutnat své červené víno a uskrne z jejího bílého. „Tohle je lepší,“ pokýve uznale hlavou na to bílé. Rozkošně, přiměřeně nešťastně kouká z nesprávné strany barikády. Kámoška brzy půlku vypitou a ona furt nic. Všimne si mě. Píšu na rozkroku, houpaje se na židli, přirážím. Připadám si bohatší, než kdybych vydělával.

Nad nimi na čtyřech kusech plechu vyšitý nápis BEZ TEBE NEJSEM NIC. Před chvílí jsem ji cítil, byl, ale zase se stahuju do statusu. Problém flow je, že se vzápětí, až opadne vzepětí, stává minulostí. Musíš setřást vědomí toho mezi námi, zdánlivě vydobyté statky, které se jinak stanou stalky. Musíš znova vstoupit do stejné řeky reality, zmatku, směsi, zjednat pořádek, zřeknout se flow úžasu now, wow, oh.

Nemusíš udělat nic a nestane se nic. Objednávám blondýně dvojku bílého. „Já jsem si všiml, že ti to nechutná,“ vysvětluju, když jí Martin se slovy „to je od tamtoho pána“ pokládá sklinku na stůl. Buší mi srdce. „Děkuju,“ červená se. Co teď? Upozornil jsem na sebe a teď už se na ni nemůžu bezlestně dívat.

Stydím se, víno byla lest, jak ji získat, svést, ale to bych nesměl psát. Červené teď stojí mezi dvěma bílými, síly srovnány. Špatně si vybrala a já jsem to napravil. Teď ještě tomu činu dát smysl. Vymyslet alibi pro svou kompulzi. Zápletku. Vybrat zisk ze své investice. Nebo ho aspoň zjistit. Jestli je. Tak to funguje, ne?

Je těžké režírovat a hrát, když zároveň píšu scénář. Už se na mě ve víru konverzace zapomnělo. Ani to bílé jí nevoní, moc ho nepije. Teď se napije. Znova. Má v sobě jih. Itálii. Když se v Česku řekne jih, myslí se Itálie. Jde o to, stát se vzpomínkou. Přítomnost musí být podložena vzpomínkou. Vzpomínka zhmotňuje přítomnost. Aby se dala obývat.

Dát o sobě vědět a zase bezvýznamně, smířeně zmizet. Může to být teoreticky sympatické, ale taky symptomatické, moc schématické, ale lepší, než nic. Všechno je lepší, než nic, věřte mi. Záleží na vnitřním volání, vzácném zenu alibistické komunikace, kdy si připadáš zlý, ale jsi očišťován pohledem druhého. To je podstata vztahu, který se pak taky často zvrhne v pravý opak.

Je fajn, být stín, neodolat někomu, kdo tak září. Obsedantně, planetárně. Ona je Země a já Měsíc, vlk. Slunce je to, co to všechno umožňuje. Za oknem den hasne, tady září žárovky každodenního pokroku, procitu, překvapení. Případně se zhejtovat za ten svůj stud, studovat realitu a vynahrazovat si to tu na papíru, na papíru vědomí propiskou spokojen, spojen s tím, co je mezi tím, co obklopuje a vyplňuje, co potencuje.

Život protancuje hmotou a ty jsi toho svědkem, tělem a zároveň máš tu čest, být tím životem, osudově rozdvojen do kolen a loktů, ale teď jeden, teď snad, jsitím, slet, sytím ženské. Čím jim být? Pozorností, vyklidněný Jim ukřižovaný na svém cock spiritu v americké noci? Nebo někdo, kdo překoná, nepodlehne lovné, serotoninové zavilosti, záplavě, která narazí na společenské zábrany a utvoří přehradu zmaru upřenou na pohled tak silně, až praskají kosti. Kašle krev, úplně ju pokašle.

„Jak se jmenuje to víno, co pije tvoje kámoška?“ ptám se blondýny, když z něj zase usrkne a tváří se, že jí pořád chutná víc. Asi jiná odrůda. „Klára,“ odpovídá její kámoška. „Aha. Ale já jsem se ptal, jak se jmenuje to víno.“ Přisednu a ptám se, jak se jmenuje blondýna. „Markéta? Andrea?“ nerozumím. „Adriana,“ opakuje. „Aha, promiň. Já jsem Adam,“ nepodám jí ruku. Chodí na zdravku a nejede na lyžák, protože ji nebaví lyžování.

„Tam by ses to právě naučila,“ říkám. „Já to umím, ale nebaví mě to,“ ona na to. Hm, zajímavé. Co za tím asi vězí? „Já jsem se na lyžování taky vykašlal. Ale bavilo mě to. Může to být nebezpečné, když to moc rozjedeš.“ „A když je moc lidí,“ vloží se Klára, „mě to baví, já jedu.“ Adriana je shy a cute, Klára trochu Hitler. „To červené je teda hnusné, jo?“ ptám se Adriany. „No, upřímně, my nejsme žádné znalkyně.“ „Jasně, buď hnusné nebo v pohodě.“ „Chcete se napít?“ vyká mi. „Ne, v pohodě,“ nevyvracím jí to. Usměje se.

„Tak já vás nechám, mějte se krásně,“ loučím se příliš přeslušněle, což nereflektují. „My už stejně jdeme,“ odmávne něco v ajfounu Klára. Zůstane po nich to červené. „Zase mi píše ten čtrnáctiletý Radovan,“ stěžuje si holka v protějším rohu kámoškám. „Ten, co ti říkal, že mu ho máš vykouřit?“ jedna kámoška na to. „Jo, hrozná doba dneska. Prostě je mimo. Možná časem, až vyroste.“ „Co až vyroste?“ směje se druhá kámoška.

Performens s psaním. Teatrálně na pódiu psát scénář, z neviditelného prsu sát inspiraci. Poletograficky se položit na prkna jako v posteli u dokumentu, okomentovat to, nějak dementně. Něco dělat. Nenásilně. Sledovat z mola hladinu lomu. Tiše se lišit, slyšet. All right, kotě, půjdem dál.

Dnes je přenádherná. Nadnádherná. Bohyně. Rty krvavé, vlasy zrzavé, dlouhé. Chceme to dlouhé, ale jsme schopni jen krátkého. Nemám čas – věčná výmluva. Tragická mantra se stává pravdou. Deprese. Bledý lid chce víc. Poprvé si všímám jejích očí. Oči pravé zrzky. Dívčí obličej, zvířecí pohyby úst. Ta kombinace.

Sklí mě až na pár mimovolných pohledů, které neovládne nebo schválně. Jsou přívětivé. Chtěl bych jí být věrný. Mohl bych být věrný jenom zrzce. Klidně odbarvené, ale pravá by byla lepší. Pravá by byla ta pravá. Ta pravá je ta první. V nějakém smyslu musí být první. Musím jí připravit místo. Místo pro její bustu, aby byla vidět. Místo pro její obraz, aby byla viset.

Jsou to jen úskoky na úpatí hory lásky. Hora mezi námi. Sahá až nad mraky, možná až do vesmíru nebo nesmíru, kam nikdo nepopatří, nepatří, ale láskou se na to napojí nebo smrtí, ta je stejně mocný sentiment, stejné tajemství, pokud jsme upřímní, a pokud ne, stejná nuda.

Nuda přítomnosti. Kudy na budoucnost? Přes darjeeling s mlíkem, dávné lži, plané plivance, splstěné symptomy, spadené neurony, nespasené listí. Jsem příkladně oddělený, na hranici výslovnosti. Nesmím si dovolit ani jeden úkrok, blahosklonný strach. Letěl bych dolů. Co by mi zbylo?

Co bych měl místo slov, (ne)smrtelných spojů? Znova zde. Jde. Vytrhuje mě z úvahy. Chtěl jsem jít až na dřeň. Co je mi víc, než slovo, ta přísně průběžná, proměnlivá přítomnost, kterou spravuju, o které zpravuju, kterou ztravuju, kterou se stravuju? Asi bych se bez něj marně snažil procitnout, to mi jde jen skrz něj, mimo něj, děj, mezi řádky.

Doufám, že chápete – tohle nejsem já. Je to jen průběžná proměna, shodou okolností pořád víceméně stejná. To víceméně je mimochodem stěžejní. Mimochodem je taky stěžejní. A pořád. A vůbec. Těch stěžňů je víc. Více slov pro jeden význam. Všechno směřuje k jednomu významu, ale nesmí být odhalen moc brzo. Včas součinností vědy a víry.

Abys chtěl. Neustále se rozpouští v těle možností, síti eventualit, sebestředném, nicotném mozku důležitém jako každý atom, nabývajícím a zase ubývajícím jako slabost pro každou jinou pláž, synonymum zmarněné, odplavené nevyhnutelným proudem. Zase bez ničeho. Jde kolem. Nevyspalá kousá do jabka. Otevírá dveře, zvenku je něžně pohladí. Pak se ruka vrátí, uchopí kliku a zavře.

Někdy bych si tě rád trochu víc prostudoval. Jsi krásná, jsi bohyně, neska ti to slušelo. Jako oslovit horu, přírodní krásu, aby se stala modelem mému myšlení, nektarem intelektuálně-sexuálního hladu, zahrát si se mnou allenovskou etudu, zprostředkovat moje nápady hadu, být pozitivně nebo negativně vypočítavým spojencem nebo protivníkem.

Jsme teď spojení ve vzpomínce (vzpomínka je nakažlivá jako pohled) v neexistujícím světě plném možností. Minulost je plná možností. Minulost existuje. Minulost je budoucnost, mysl vnímá zrcadlově. Proto se na obzoru smrti vynořuje radost a zrození halí mlha nevědomosti s nekonečnými možnostmi pro představivost, pro pomalu heroinovou lenivost.

To temno je do značné míry přitažlivé, ale musí jít. Život jde dál, it too shall pass. It’s still here but you can get above. Wave your wings. Fight the dark of come. Let live the disturbing feel. Exhaustion, ejaculation. It’s temporary, the illy scream of your inner dým-on. He means to live. Left with nothing, he changes into positive. Anger is fear. There’s nothing to fear but the fear itself.

Tendence, tennocce, placebo, nocebo. OK, go. You’re out on the streets, looking good. Baby, deep down in your heart, I guess, you know that it ain’t right. You never, never hear me when I cry. Honey, I cry all the time. „Buď dlouho zdráv a vyhýbej se práci,“ zpívá štamgast a sedá si jinému štamgastovi na baťoh. Ten ho spěšně oddělává. „Já bych tomu neublížil. Jestli tam máš sklo nebo vajíčka, já bych tomu neublížil. Ty myslíš, že bych tomu ublížil.“

Nic není míň sexy, než flákání. Teda váhání. Váhání odhání, do zrcadla koukání. Ty nejsi zrcadlo, unlike Charlie M said. Zvláštní, jak se lidi změní, když se rozejdou. Nikdo není pevný. Rozjedou se nebo zpomalí, ustrnou nebo zmizí. Úplně se zakompletují, přebukují jak po psilocybinu. Ztratí se, zase vynoří. Zhubnou, ztloustnou, zchátrají, zezdatní. Zestříbří, zezlatní, zlatentní, vyrýsují se. Často ve vlnách. Je to divné.

Když k té chybě v Matrxu dojde, když dítě My pojde, ale ještě trochu žije, sténá, než se ta energie rozplynuje, teda rozplyne do celé osobnosti, přegeneruje, budoucnost získá jiné geny, nebo jak to v osudu chodí, osobnost na sebe vezme všechny běsy. Stane se běsem, kterým osobnost vlastně je nebo se s tím vším osobnost prostě rozplyne, ale ne ve smyslu, že by se z ní stal stín, sen, sten, ale že (se) zhmotní všechno kolem ní nebo něco, stůl, uvědomění, že to tam je.

Efemérní odlhostejnění. Velmi vyzývavá vlna, na kterou poprvé asi nenaskočíš, i když jen první je ta pravá. Musíš ji nechat jít, počkat si na další. Tomu se říká dospělost. Ta první tě jenom smete a semele. Nemáš čas si uvědomit, že to je úplně nejlepší, poznáš to až na té další, na kterou se dostaneš, jen když tu první necháš jít. Přijde další a ty už budeš vědět, o co jde. Můžeš vstát a něco říct. Za sebe.

Ta holka mě většinou vůbec nechápe. I live in the underworld, jak říká Charlie M. V Jabku procházím Háemkem. Mezi slevami rozpoznám Aničku. „Já jsem myslela, že jsi někde v jiné zemi.“ „V Kanadě?“ „Myslím.“ „Ne, bavili jsme se na filmovce, a to už byla Kanada pasé.“  „Nejsem si jistá,“ vytáčí se, jako bych ji při něčem přistihl. „Duchovně jsem v jiné zemi. Možnás to telepaticky vycítila. Hodně budeš někde.“ „Možná.“

„Tady jsme se poprvé potkali. Nebo ne poprvé, ale potkali. Když jsme se ještě neznali.“ „Jo, asi vím.“ „Nezajdeš na čaj? Vůbec nevím, co v tom Zlíně dělat. Asi musím odjet.“ „Já teď nemůžu. Musím za deset minut někde být.“ „Fakt?“ Jsem fakt ready. „Fakt. Někdy jindy.“

Zamlžené brýle. Vedlejší účinky jsou někdy nejlepší. Kroonyho Klára má nejkrásnější oči. Nesebevědomé. „Jsem se v recenzi spletl a napsal jsem, že Kroony vždycky slamuje své holce Šárce. Spletl jsem si tě s Tukanovou holkou.

Pak jsem si to četl v sazbě a řekl si, že je divné, že byste se obě jmenovaly stejně a uvědomil si, že jsi vlastně Klára a ještě jim napsal, ať to opraví.“ „To je dobře,“ koulí dotčeně obříma očima, „a neslamuje mi vždycky. Jenom jeden je pro mě.“ „Jenom jeden? A chtěla bys víc?“ Významně kýve.

Nesebevědomost sama. Zbědovaně se na ni hooknu jako se v poslední době hookám na každou druhou, dotekem nebo pohledem. Moc sebevědomě. Úplně v tom. Možná je to s těmi našimi sebevědomími naopak.

Pravá přítomnost není při tom, ale v tom. Skutečná přítomnost je vtomnost. Běžná přítomnost je mezitímnost. Vtomnost je the shit. Juráň s napřaženou pravicí. „Nemačkat,“ upozorním. „Já jsem zapomněl,“ uvolní svalstvo. „Já jsem připomněl.“ „Možná ani nepodávat.“ „Stačí nemačkat.“

Kroony se jde na Juráňův popud kouknout na bekstejdž. Jsem u ní. Navázat na mezitímnost nebo říct dost a udělat, co chceš? Zahaluje ji růžová halenka, za ní zeď z narůžovělého mramoru, úplně splývá. Je celá růžová. Zvláštním, přitažlivým, znuděným způsobem vybledlá.

Kroony v šedém tričku s nápisem piko se vrací brzy, hledí si jí. Raně vztahovým diskurzem jí vysvětluje, jak to v bekstejdži vypadá. Je mi příjemně horko. Tón a diskurz nejde oddělit. Přítónnost. Ignoruju ji, abych mohl být s ní. O to víc. Magie psaní. Tvoří i ničí. Většinou obojí. Nejde to oddělit. Jde si pro razítko. Růžový nápis one way.

V čele stolu sedí Jaroslav Cerman a mluví o nějakých génijích a vizionářích. Růž prvního manželství, zaznělo včera ve filmu Phantom Thread. Přichází opoždění slameři. „Jsi ledový,“ říkám Tukanovi. A červený. „Je tam kosa.“ „Rychle zahřát na provozní teplotu.“ Anatol se zakecá s nějakou holkou. „Ve Znojmě určitě budem. Máme tam nějaké kontakty. V Třebíči jsme teď byli.“

Kroony jde na apel. „Máš krásné oči,“ říkám jeho holce konečně. „Děkuju.“ „Velké.“ Stydlivě je klopí. Ze všech slamů se jde podívat jen na ten Kroonyho. Ten na pódiu sedí a není vidět. Chtěl jsem ji bavit, ale jsem malé pivo. „Lepší je Boris, dokonce i Ivo,“ slamuje Kroony. Nepočká ani na jeho body. Míjí mě u přísálí. Usměju se do pohody, slamová maska, ona ne, jen se ohlédne dětsky otevřenýma očima.

Zůstanu uvnitř. Je mi teď dobře na slamu. Atmosféra. Adeladla. Pokecal jsem venku s Dibim. Najednou mi šáhl na krk. Že mi tam trčí chlupy. Ukázal mi svou pleť, která nepustí chlupa. Je jak mimínko. Áďa je chlupatější, než on. Říkám to Kláře, usměje se. Ráda drbe. Drby a cukr.

„Dej mi telefon, rychle,“ vrazí do nás Áďa ve dveřích. „My o vlku,“ zasměju se na dlouhána. „V práci zažít sukces. A liposukci. Pro zamilované šťastlivce oxytocin,“ slamuje. To poslední jsem určitě někde psal nebo se s ní o tom bavil. Nebo je to možná dneska evergreen. Kolektivní podvědomí. „Jen pro ten dnešní okamžik stojí za to žít. Hešteg čuslajf. Bez reklam.“

„Slam je, když banda kopyrajtrů nadává na komerci. Neska si každý dělá, co si Zemane,“ uvádí se Hrabal a vnáší do výsledných slamových produktů trochu života, průsaku. Klára se hrbí v prázdné kavárně nad instastories. Puding dává do začátku ticho, taky dobré. „Jsem starej, bezejmennej činžák na předměstí.“ Lepší by bylo čurák. Kdo dneska ví, co to je činžák? Čin-žák.

Prochází Mucha. Vypadá jak Freddy Mercury na prahu devadesátek. Klára chtěla Kroonyho sbalit v šestnácti, pak chodila s jeho kámošem. On ji sbalil na Stalinu, byla opilá. „Druhý tě vždycky chce, až když je ti to jedno,“ chápu. Měla před státnicemi na art managementu a ukazovala mu každou sochu a most v Praze. On ji dostal, ona se nedostala. Polkne antikoncepci.

„Jsi tady taková opuštěná, že?“ Kývne. „Mohl by se na tebe přijít podívat.“ „Chce se mi čurat.“ „Musíš po pravé straně hlediště a na konci chodby doprava. Anebo po levé straně, ale to musíš pak projít před pódiem.“ Vrátí se vzápětí. „Nebylo tam místo.“ „Zkoušelas to po levé?“ Nezkoušela.

„Bude to působit debilně, protože budu zpívat a budu u toho tančit. Ticho je drama,“ uvádí se Filipič. „Na Filipičovi mě odpuzuje jeho sebevědomí. V každém kousku jeho těla tepe Filipič. To bude tím, že je ze Sokolova. Tam na západě jsou všichni sebevědomí,“  pomlouvám ho s Klárou, ale později se s ním hodinu procházím po Brně a mluvíme. „To sebevědomí jenom hraju,“ říká. „Mám pocit, že mě nemáš rád,“ zahajuje konverzaci, „ale já to mám rád.“ „Taky mám rád tenhle druh motivace.“

Přicházíme na teorii psychologicko-performativních šablon slamerů, které se opakují. Protože zjišťujeme, že se hodně podobají slameři, kteří v té době se sebou předtím vůbec nepřišli do styku. Záhada.

„Kroony je taky sebevědomý,“ oponuje Klára. Když pak odcházejí, oslňujícně se na Filipiče usměje úsměvem, který zve do nejintimnějších partií. Na mě se ani nepodívá. Kroony se tváří korektně jako sturmbannführer s ledově modrýma očima. Odjíždějí na penzion.

Filipič říká, že v Kláře vidí jednu holku, se kterou má blízký vztah a že když se na Kláru dívá, tak vidí tu kámošku. Já to tak mám s Bohdanem Bláhovcem. Je to jeden kámoš ze střední, Bert. Flipičova holka se jmenuje Klára.

„Já jsem neříkal, že Kroonyho miluju. Ale ty jo,“ dodám. Příliš nadšeně, nacisticky pokýve hlavou. Je to její model. „A přitom ty jsi taková uťáplá.“ „Jsem sebevědomá,“ vyvrací mi původní premisu. „Já ho zabiju, jestli nepřijde,“ ukončuje první kolo. Diváci se řinou, Kroony nikde. Už jde. „Říká ti něco mobil?“ tmaví mu to Klára. „Tys mi psala?“ tváří se jak tvaroh. Vede ji na záchod.

Chytnu pohled Ellen, která mě do té doby zodpovědně sklila. Prší ambivalentní energií v žoviálním režimu. Po dlouhé době drbeme a bavíme se i intimně. Od ní se ale člověk moc senzací nedozví. „Měli jste spolu něco?“ ptám se. „Jo.“ „To?“ „Líbali jsme se.“ „A teď?“ „Od podzimu… Se mi líbí jeden kluk.“

Časem se o něčem rozohní, rozhovoří, úplně to navazuje, verbální  tanec, řetězí, bublá. „Tohle bys měla dávat jako slam.“ Pak to dává, i když jen úvod jako Hrabal a moc se směje, moc hledá důvod, hysterčí. „Já jsem psycholog, takže si to musím někde kompenzovat.“ Tatík od miminka vedle mě vyprskne smíchem. „Ta je dobrá,“ volá ženu.

Přejde na připravenou koncentraci informací, ambivalentní flow o tom, jak někdy chce a někdy ne slamovat, a jak pak do toho jde. Uklidňující, vážné. Symbolicky, expresionisticky to drhne. Je v tom ta reality show.

„Ale dobré impro je jen to vážné,“ vytýkám jí pak, „musíš to říkat stejně jako říkáš to naučené.“ „To nevím. Před lidma se umím jen zesměšnit.“ Dobré imrpo je možná prostě  takové, když ho cítíš. Když v sobě zesměsníš jing a jang. „Jsem největší teoretik impra v č r.“ „Jásněé.“

Když mu věříš, když věříš, že to, co myslíš a to, co říkáš, je v inkluzi. Němé tváře tě slyší a rozumí ti, i když mlčí. Ale hlavně, když to dokážeš rozjet plně, informativně. Na to musíš být pravdivý. Stát se pravdivým. To je jediný trénink.

Spalovna moci. Co o druhém víme, když je zájem ještě nezrozen, nezplozen? Hádáme a naše domněnky jsou v rámci kouzelní kontaktu pravdivé, často i opravdu.

Má komplex ze svého nosu? Svůj nos vytěsňuje. Celá její radost je, že její nos neexistuje. Patos. Já ho vidím. Civím. Vím, že bez něj by to nebyla ona. Ani bez toho komplexu.

Její radost není, že nemá nos. Spíš, že má nos jiný, než má. Vnímá mě jako týpka, který ten jiný nos vnímá. Přitom vnímám stejný nos jako ona. Její nos. Jen se mi líbí, protože se nesoustředím jen na něj. Není to pro mě střed světa.

Vnímám ho v kontextu rtů, tváří, tvarů. Pro ni je to střed v negaci. Prázdnota tvářící se jako radost. Tajný, slepý bod zvratu, o kterém nic neví. Myslí si, že to je dospělost, obecně sdílená cyničnost, cizost.

Cítí se tak cize uprostřed všech těch papírů, co má studovat, perspektiv bez ladu a skladu v hlavě. Ztracené jí to sluší. Slušný ji vrátím na cestu. Chytrý ji neprobudím do reality nosu.

Nepochopila by. Neukážu na tu věc. Spíš ji ukolébám do její funkce. Uklidním ji tak, že si uvědomí, že dýchá, a jak je to dobré.

Pak začne mít sama ráda i ten nos. Svůj nos. Napřed jí bude jedno, a pak s ním pocítí jednotu. Most na stranu života. Portál chrámu duše. Spadne z ní ta radost, které se držela jako čert kříže, i temnota tíže. Nadechne se a podívá. Setrvá. Ale zatím ne. Spěchá na arabštinu.

Stalo se, co se stalo. Stane se, co se stane. Sekuriťák jako páv shrabuje popkorn botou s rukou v kapse. Kartousek beat. Novela z prostředí slamu. Krize soustředěné zvětšeniny, nezředěné na bázi neuvěřitelné dřiny diagonálního bludu. Vstříc osudu.

Všechny rýmy jsou trapné. Rým rovná se póza. Pauza. Uplivnutí. Zásek. Čekání na uplynutí času, splynutí s časem i prostorem je mým motorem. Shit. Zkrátka s prostředím. Si to odsedím, prodýchám. Linie, původní důvod se rozplyne v překotném plození, lopotném cenění myšlenek na míse. Neví se.

Není zvykem soustrastně se rozplynout, když den hasne. Klišé je to samé, co rým. Co bez nich zbude ve zbídačené obyčejnosti? Rybí pohled. Některé slova si k sobě necháme připlout, jiné sledujem z dálky. Ty nejmilovanější se neúčastní války. Mihnou se myslí a všechno zodpoví. Nebo taky fotky. Vyjádří najednou bez dřiny všechno, cos chtěl vyjádřit, ale ty je nezařadíš, protože přítomnost. Prostě jdeš dál.

Je to pasé, není to aktuální. Nebo je to tak silné, že není třeba to zapisovat. Je to jisté. Nadsdělení je flek na matraci. Pointa? No sleep till heaven. Samozřejmost, souznění, styk, stáj, středa. Smysl? Se rozplývá, slívá, skvrna na zdi, tklivá magie hlásek. Co je teď, když už není láska? Nadsdělení se dozvíš z těch úvah, já ho zatím nevím. Ještě jsem je nevážil.

Game over, gravitace. Předběžná nadsdělení jsou proti mému přesvědčení. Předběžná nadsdělení neposkytuju. Všechno se dozvíš včas. Je to work in progres, čas. Nejsem část žádné korporátní mantry. Nestojím o vaše pařby, nedojím lajky. Nestojím na místě, pokračuju. I ain’t part of your intention, got my own invention.

Gesta, kódy, smrti, zrody. Chceš po mě veš, která kontroluje hlody? Jsem otrok svobody. Říct, co chceš, znamená rozhodnout se, co chceš. Rozhodnout se, co chceš, znamená, že chceš. Že chceš, znamená, že máš čas. V dobrovolném módu funguju nejlíp o samotě. S prachama přichází kompromis, strojenost. Nebráním se tomu nutnému zlu, ale pojím ho právě s prachama.

S neprachama pojím bohorovnou blahosklonnost, dopřeju ti sluchu svého hluku. Pokud ze styčných ploch našich slitin ukuje ohnisko jímavý tvar, dovolím ti ovlivnit mou věčně neohroženou niternost. To nabízím a nepoptávám nic, jen reaguju, neneguju. Tvůj zájem mi lichotí. Tvá značka mě nezajímá. Není pro mě prestižní. Zápisky starého prasáka s přesahem. Přesah je penis.

Zhasla žárovka. Barman ji spravil. Usmála se na mě a setrvala pohledem. Něco hledala nebo dokonce našla. Světlo se rozlilo a mně se chtělo zůstat. Objednal jsem si ještě čaj. Jen tak. Zelený. No jo, ale co bylo dál? I would of loved to talk to her at this very moment but she’s got a boyfriend who’s cool, too. Which I knew. I’m kinda hoping for another one to appear. I feel summery cause of the light and cause I got fever.

The world is turning around this sun of a lamp. So it seems. The now, the here. The nowhere. Decentralised. It’s just me circling round this little nowhere. My little inner meaninglessness. What a lovely word. Sums it up.

Smrtelnáhoda. Nepokračuješ, nevymýšlíš feat (new beat). Oč víc jsi před tím žil, oť víc teď umíráš. Co to ale je? To je chyba v Matrixu. To odhaluje akutní nedostatečnost jazyka. A nás. Zasypaní v dunách pseudovýznamů rejžujeme modlu. Ukájíme se nepatrnými smítky, prakticky prachem. Na všedním slunci se lesknou neméně, než metavalouny oslňující Nirvány. Ale koupíš za ně mnohem míň času. Čekáš apokalypsu. Konec schématu.

To se snadno řekne, ale hůře dodrží, snese. Kůži sedře řev první vnitřní skupiny obyvatel jdoucí na ortel. Každý je demokracie, má v sobě všechny rysy, rasy, lidi. Čudlík nejde jen tak zmáčknout. Jsem jen jeden z nás. Jen počkat, až uplyne okamžik, který volal po uchopení, ale nebyl. Nic se nestane, když nebude, protože vlastně byl-naplněn osudem.

Byl svým vlastním smyslem-časem a je-pořád výzvou, jen už bez té intenzity, informace. Má teď svobodu nesoudu rozběhnout se do nepředvídatelných, nesmyslných stínů, nestálých, nesexuálních simplexí, nespecifických, nevědomých, postranních úmyslů. Právě mizí a ty je chytáš jako děti ptáky a nikdy je nechytáš, ale hned jinde přijde jiná možnost chycení, jiný pták si nevzrušeně jde po svých a ty za ním a on utíká, uletí a ty nemáš křídla.

Nemáš na to, nemáš možnost na možnost, nemáš na chycení, ale to nícení tvým pohybem, vírou, radostí, nadšením trvá, spontánně ve tvé spontaneitě jsi chycen a chytáš, svobodný v nesvobodě jako dítě jsi pánem jen chvíle, situace, spáčem v luciditě, smáčen bez naplnění, jen to tebou teče bez zhmotnění v moři inspirace, bazénu snění.

Naplňuje se to, ano, někde jinde. Přijde další sen mezi tím, něco na plutí mezí ostrovy vědomí s otazníkem, šém mezi tím, co to vše znamená, všém. Otevře se nekonečno noci se svou zdánlivou bezvýznamností, bezcílností toho, co se zdá, ale totálními příběhy svědčícími o propojenosti světů při tom a daleko od toho zatím, které jediné nás dokáže pohnout, ohnout, zvednout, odrazit, rozletět, skrz zeď mezi tím, co je mimo jiné námi.

Je to slunce v očích každého. Tak mi ho ukaž. Tady a teď. Vryj se mi do představ. Buď můj předsah i přesah. Buď mě, když zapomenu, že hraju, že chytám ptáky, chystám páky, tlaky, tvořím příběhy a přitom umírám, trolím tři svaté a na satana se usmívám. Buj ve mně v noci i ve dne. Buj ze mě. Broj za mě. Ty, jež dlíš v každém neuronovém spoji i meandru, pomoz mi pochopit přehradu.

Nejde o to, získat energii, ale odblokovat energy ji. „Nechcete na tu růži vázu? Chcete, že? Ať se postaví.“ „Můžu ti dát růži?“ „Určitě ji pro někoho máš.“ „Nemám. Jsem věděl, že tě potkám.“ Energy je odblokovaná, když se ji přestaneš snažit užitkovat. Komerčně a tak. Čekat. Čekat je blok. Čekat na vlak, co ujel. Věčně ho poslouchat coming down the track. Took my baby. He’s never gonna bring her back. All right.

Pocitově se pochcat. Čekat, čekovat řád, přemítat, kam jet, kdy, s kým, jak a tak. Jatka atak. Poctivě zapisovat, rutinně rušit dosažený přesah, fašounsky spěchat, ordinérně závidět, nevidět, nevědět. Chaos není, když nepřemýšlíš. Chaos je přemýšlet špatně. Šipka ze špičky ledovce. V bolesti se ztrácíme a nacházíme, setkáváme.

The purpose of alcohol is to be able to lose it amongst people. On alcohol you let loose your need, lust to be heard. Sober you search a private spot to lose it. You don’t need, force others to hear you. Anyway, if you decide to be heard, there’s nothing anyone can do about it. Doesn’t matter if you’re sober or drunk. Your voice is your soul. You are your soul and others are soul and souls mingle.

The decision to be heard is the decision to become soul. To unblock it, to speak it, to speak love, to shout it, to write it, to be it, to send it to others or to yourself. You don’t need a voice with yourself. You need yourself with others. It’s not like you got yourself and that’s it, you’re the king of the world. It’s just a basic stone.

Základní věc na slam poetry je, že ti všichni řeknou, že jsi super. Aby nebyli za hajzly. Jediný, koho osočí, že není super, je ten, kdo podle nich není slušný. Kdo se chová jak hajzl. Třeba Islámský Stát. Mám rád barvu ponožek lidí. Vykouknou zpod gatí a lišácky na tebe mrknou. Udělat dobrý cover je větší umění, než vlastní věc.

Být sám sebou chce sebevědomí, být někým jiným navíc pochopení a vcítění. Být sám sebou chce zprvu odmítnutí. Všeho jiného. Radikálně ztišit. Být sám sebou chce být s druhými bez zrcadla, bez sebe před sebou. Tam pak může být cokoli. Rozpustit se v materii jako papír v hajzlu, ta absurdní nepostradatelnost, artefakt lidskosti.

Let’s lose it, forget and remember. Strach je opak spontaneity. Forget evil, stand up against fear. All that fun waiting in the barn. Is not real. Waiting is not real. No sleep, no sex. Is that what you want? Turn down that REM. Or turn it off. That was just a dream. That’s me in the corner.

When you want something, smile and you get it. There you are, have it. If you want to keep it, share it. Otherwise it dies so be wise. If it dies, there’s no way turning back. Gotta let go. Gotta go. To go. Go.

Share your life with other people. Your life is your brain. By changing your life you change your brain. And also the other way around. Sounds like some transpersonal cliché. Fucking Leary.  You walk the paths of your every day life as you do in your brain. Your little world. You’re someone inside. A spy, a cleaner. One thing you’re not. God.

You’re not your brain, you’re someone inside. What’s your power? Do you use your life for some purpose or do you simply live it? Better to say, try to live it, more like deal with it, fight it. Go on terms with it more than get with it. And so it goes with your brain. Aware of all possibilities of learning things, you can be only at one place at a time.

The now is more of a necessity than a bliss. The now is reality. It becomes a bliss when you use it. Cause it’s the only thing that you can use. There’s no need to rush. You just have to stand at one place and forget about the other places. See what you can do from this place.

You can think of other places and use them as memories, feelings and things. You just need not to think of being somewhere else right now. You need not to think of being here, there, before or later. Be just now. Just do it. You need not to be scared. If you’re scared, you don’t do it. You shit your pants and go home.

The distinction is important. Now is blessed and should be accepted and welcome in any form as it includes everything earlier and later. But everything earlier and later doesn’t include now. See the difference? Now is nowhere else than at the moment. At this very moment that’s already passed. This life that you see only as the past. This life that you copy, paste and hope it’s gonna ever last. This life where you never leave the bounds of your body, your paths, sacred things, truth or lies.

Your living room is a prison cell. Life is a prison untill you become its guard. Which is not as easy as it may sound. It’s greasy, slippery. You may stumble, too. Avoid any smug judgements. You know shit so far. I know shit. I’ve given up judging but can I judge the people who haven’t? I can’t, technically. Maybe I would if I could. If I didn’t strike myself down the road of roots and ceilings, emo-feelings. You’re never really down that road untill you’ve reached the end, negation of negations.

You’re still what you see on the other side. You still project your dark side that’s not even dark, divide your light. Look at your game, boy. See yourself separated from the rest of the world, universe, people. See yourself only in this division, distinction, prepared, dispaired secretly forever, silent, now, resting to be fresh for another life and maybe, yeah, you should try, smile, if you can, continue, brand new, whatever it is.

Everyone is on his own mission so speak or stay quiet. As you wish, as you think, not as you push yourself to. Sit or go, maybe it’s time or just listen. Something or someone might come. Maybe Jesus is on the run, Forest, run, catch the sun if you can and if not, leave it there. There’s no „most people“, no „so many levels“. There are no people. You’re people. It’s all just guessing so don’t stay resting. Don’t stand by settling. Them gonna need you.

Měl, co říct, ale nemohl navázat nit. Když navázal, zase ztratil. Napsal román, ve kterém popřel všechno, co si myslel o životě. Román nedával smysl, ale šel na sračku. Nerozumně věrohodným stylem se rozepsal o jejích vnadách. V její psýše se jen krkolomně nesrozumitelně porýpal.

Když se rozvášnil, zahltil klidně pár stran trsy absurdních metafor, tantrickým dýmem, motouzy do tmy. Nakonec jen otvíral ústa a mlel nějakou mantru, přestal psát a upadl v trans. Dávivě chroptěl, ejakuloval a rozněžněle zůstal ležet a pozorovat stíny na stropě.

Strnule poslouchal rozhovor z vedlejšího bytu a připadal si sprostý. Nerozuměl ničemu, bylo to vietnamsky, ale intonace stály za to. Šel z toho majestátný, akční klid letní bouřky. Katarze ticha.

„In my dreams I’m dying all the time,“ zpíval si před zrcadlem Pláž. Díky tomuhle vakuu mohl být kdekoli lusknutím prstů. Byl věčným svědkem všech míst světa, intence míjely. „Why does my heart feel so bad?“ Nechtěl odpovědi, jen se ptát. V poslední době toho bylo moc. Moc moci je nemoc noci. Nic moc mloci v géniu loci pokoje. Teď. Tady je. Sám.

Definice by byly. Idiomatický konsensus. Give us a kiss. Nechtěl do reality. Zároveň chtěl. Chtěl tak moc, ale nechtěl se pustit. Kdo ho držel? Co je tam venku? Moc štuboval, studoval zážitky, odosobňoval kouzlo sdílení do kulantních glos, které zajímaly jen jeho a pár pošuků v práci. Mozek mu zatemnily užvaněné beaty. Kam zimzely víly?

„Přestaň,“ obořil se na zrcadlo. Sebestředná sebelítost, ta spousta sebeslov už ho srala. Pocítil opravdovou lítost. Že je tu. Že je. Tu že je. Tuze zapuštěn v citu. V tomhle městě, v téhle kavárně spokojen s tím, že vnímá, na všechny sere.

Pěkně zpříma, bez deprese. Aby nezdržoval. Drsný příval emocí rozbouřil věčně stojatou vodu jeho intencí a tendencí, zvlnil očistnou cizost, jež se děje v každém těle dnes a denně bez naší participace, a tak se z ní přestáváme těšit.

Těšit se na ni. Z ní na ni. Nechápeme ty pojmy. Pojmi ty pojmy v jejich plovoucitě. Není tu místo pro negaci. Uvědomil si, jak je na ráně. Kouzlo prosté oddělenosti. „Feel all alone. Hey, hey, hey. Feel all alone. Feel all alone. Hey, hey, hey. Feel all alone.“ Kouzlo dobře míněného slova.

Pro začátek to nechat plynout. Neuzemňovat to myšlenkama, návratem k danosti. See what happens. Co se vlastně má stát v takovém snu? Ve snu člověk vidí líp, protože nepotřebuje oči. Potřebuje odvahu do toho jít bez ohledu na danost, tedy své tělo, o kterém zrovna neví, co dělá. Může jen doufat, že nic.

Vždycky se bojím, že to, co dělám ve snu, dělám i v reálu a někdo mě u toho pozoruje. Třeba rodič. Mám strach z ukrytého, neviděného pohledu. Pohledu, který nemůžu vidět, pokud chci zůstat ve snu. Snít znamená ztratit kontrolu. Možná je to můj vlastní pohled, který mi chybí. Nemožnost podívat se do zrcadla.

Možná je to strach z toho, že si dělám, co chci. Stopka pudozáchovného, socializovaného člověka, který se bojí toho, co chce. Taky strach z toho, že když už té schopnosti nabyl, že ji zase ztratí. Strach z možnosti i z její ztráty. To se na nás hodí. Ta možnost je svoboda, lucidita, flow.

Svoboda možná úplně luciditou není. Sartre tvrdí, že svobodu podmiňuje překonávání nějaké danosti, překážky. Tou je v reálu mimo jiné třeba naše tělo. Strach o snové tělo ve snu nemáme. Když už, je tam pořád strach o reálné tělo. O to, co asi dělá. Ten nás ze sna vytrhuje.

Požitkem z lucidity se zdá být svoboda. Dělat si, co chci. Jakmile si ale dělám, co chci, dostaví se strach ze sebe, z toho, co dělám reálně, že mě u toho někdo vidí, že dělám něco nepředloženého. Nebojím se zranění, bojím se čistě toho. Probuzení mě přitom vždycky přesvědčí, že nedělám vůbec nic. Spal jsem v soukromí.

V lucidním snu vlastně až tak svobodní nejsme. Můžeme se rozhodnout udělat něco nepředloženého, možnosti k tomu se nám ale nabízí z okolního dění jako v reálném životě. Není to božská moc rozvrhnout situaci, kterou si usmyslím. Je to svoboda v rámci kulis, jako počítačová hra. Snová svoboda tkví hlavně v tom, že je to jenom sen. Bez následků. Možná právě přetěžení toho vědomí nás vrhá zpět do reálného těla.

Lucidita je vlastně meditace. Nechat myšlenky volně plynout a jen je objevovat. Strach snít je jako ten oddat se meditaci. Opustit myšlenky, zůstat viset ve vzduchoprázdnu přítomnosti jen s tím, co přijde. Věřit, že se neztratím, nerozplynu, že jsem víc. Vzít myšlenkám jejich magickou moc tím, že si jich prostě nevšímám. Nebo všímám, ale nepodléhám jim. Jen být u toho.

Přemýšlení je vytržení. Myšlenky jsou vnitřní zrak. Vzdát se snahy je kontrolovat znamená stanout před tím zrakem ve slepé nahotě. Před soudcem sebe. Adrenalin nás většinou vcucne zpět. Tedy – nech se dívat. Jde o ten strach. Rozptyl. Není to s ním jen tak. Většinou je iracionální. Nechápeme jeho intenci, kadenci ani interpretaci. Nekontrolujeme ho.

Nejintenzivnější část snu, kdy jsem si nejvíc užíval, že sním, nejvíc si to uvědomoval a nejvíc viděl, kdy jsem se pozastavil nad tím, že vidím a věděl, že vidím něčím jiným, než očima, byla, když jsem se díval na cihlový dům v mojí rodné čtvrti. Byl fascinujícně nasnímaný. Nebyly tam barvy, ale příjemně. Jako by barvy byly vlastně rušivé. Jako by bylo důležité něco jiného, než barvy, jistá vnitřní ostrost, narozdíl od reality, ve které žijeme, kde rozdíl mezi požitkem z barveného a černobílého filmu je markantní. Nebylo to ale ani černobílé.

Čím vidíme sny? Jak je vytváříme? Převládá pocit, že se prostě dějou. Jsou plné překvapení jako život, který člověk taky žije a probouzí se z něj. Kam se z něj probouzí? Do jiných životů, energií, duší, všeho. Ten zmatek je možná víc fascinující, než když to jde, jak chceme. Fascinace je vlastně bezmoc.

Lucidita je možná vlastně fascinace. Přílišná snaha o moc nad událostmi ji ruší. Chce to snahu vybít ve zralé úvaze. Nechat, aby se nás zhostilo plynutí. Uvědomit si svou pozici, zabavit se tím uvědoměním, a nechat to okolo se dít a nabízet nám posibility. V životě jde taky dost o to vybouřit se a prostě se zabavit a nezlobit jako u dětí. Nekazit to. Možná jde o to, ve snu nebourat morální stereotypy z reálného světa. Proč pak ale snít? Asi stejně jako proč žít. Jen tak.

Fascinace je sebevědomá bezmoc. Tichá moc neuchopitelné pravdy. Neutopitelné. Nechat tichou vodu břehy mlít. Pravda bez sebevědomí je na hovno. Není. Jde o snové sebevědomí, nebojácnost, že mě někdo probudí. Nebojácnost ze snové smrti. Strach ze smrti budí ze sna podobně jako ze života. Nebo ne? Pamatujeme si jen sen, ve kterém se probudíme. Lucidní sen je vlastně poloprobuzený pořád. Balancovat na půli cesty. Míra.

Nebojácnost, v neposlední řadě taky nekajícnost před domnělým pohledem. Jak se nebát pohledu, který neexistuje? Asi ho vytváříme. Jako ten sen. Jenže ten sen najednou chceme využívat. Sen je vědomí a chtění je ego. Ego ruší vědomí, když se ho snaží vystřídat. Musíme respektovat sen. A nebát se před pohledem. Jakýmkoli.

Ze sna probouzí strach z probuzení. Jasně, je možné, že nás někdo nebo něco probudí. Nejpravděpodobněji se z něj probudíme sami. No a co? Je to jen sen. Věc magická, ale normální. Jistě, už se nebude opakovat. Ale bude zase jiný. Stane se, co se má stát. Ale teď řídím já, co se má stát. No, tak asi ne tak docela.

Možná si stanovit nějaký projekt. Nedělat jen prvoplánově to, co se v reálu nesmí jako snové dítě. Nedělat divnověci a juchat nad tím, že je sním. Snově dospět. Taky vlastně, když něco vědomě dělám, tak už až tak nesním. Dělat a snít – trochu rozpor. Nebo ne? Vášeň. Ať váš sen spálí vášeň. A třeba ho nespálí, ale udělá.

Mě vždycky na té holce zklame to, co se skrývá uvnitř. To, co se skrývá na povrchu, vždycky evokuje úplně něco jiného. A tak běžím po plovoucích prazích těch povrchů, podle kterých se mimochodem jmenuje Praha, podle plovoucích prahů, které dřív byly místo mostu, běžím po nich, protože jsem nepostavil most, too busy burning it, abych přebrodil ten vnitřek a neustále mě to táhne do něj spadnout.

Taky utíkám vstříc každé té holce, jakoby abych ji minul, přebrodil ten její vnitřek, sklouzl se po povrchu někam za ni, na další povrch a taky proto, že když běžíš, tak prostě běžíš jako manický Ježíš, ten to uměl po vodě, aniž by se omočil, běžel, aniž by se otočil, běžel, protože věděl, že to, co je dole, je i nahoře a naopak, vnitřek ho nepohlcoval, neponěmčoval, v čuracím snu se nepomočoval, když nebyl tázán, tak nepoučoval, když nebyl tázán, tak nepodkuřoval, když nebyl tázán, tak nepodporoval.

Nepreferoval podvodné taktiky, hysterickou mantru před důvodně jasnými, jasnozřivě metalurgickými, krystalicky vykrysenými analýzami spektra brutlasitního jasu, který nebourej, jen nabourej, aby se zase zacelil, přirozeně v rovnováze s výzvami průměrného konzumerismu, amerikansimu, který tady prostě je a je to v pohodě, i když ne, protože jak chceš bojovat proti korporátní sociopatii jinak, než adekvátní analogií, apatií, altruistickou ataraxií prubířské negace?

Topení konečně začalo topit, rozlévá se mi teplo, zima mě přestala hrotit, něco se vzteklo, řeklo, že peklo je velkou, vleklou větou, kterou nejde doříct, jen…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *