Přisednutí

Šel jsem po schodech z lázní. Vyklidněný, vyfoukaný, namaštěný, čistý, na tváři samovolný, samolibý, nafoukaný úsměv. Proti mně šla holka, kterou jsem dřív hodně potkával na cyklostezce. Jezdí na bruslích. Jednou jsem si na ni vzal telefonní číslo, ale asi to moc hrotil a nakonec jsme se nedomluvili. Usmála se na mě a já jsem se přestal usmívat. Pak jsem se vzpamatoval a usmál se na ni, ale pozdě. Potmě. Už to viděla jen koutkem oka.

Zase jsme se minuli, neprolnuli, natož abychom se promnuli, jak jsem zamýšlel, když jsem studoval na cyklostezce její siluetu. Zase proklouzla jako ryba, zase jsem si říkal, že jsem jí měl duchapřítomně, duchapřítulně zastoupit cestu a něco rázně říct, co by překonalo všechny strázně života a získalo ji pro lázně se mnou, ale bylo pozdě. „Ale to je možná dobře,“ chlácholil jsem se, když jsem čekal na přechodu, až přejedou auta, abych mohl přejít na červenou.

Asi to tak asi chci, nechávat ty věci proklouzávat. Třeba se to přestane bát a přijde to až ke mně. Ale stejně jsem byl nesvůj z toho neuvědomění té příležitosti, že jsem tam v tu chvíli nebyl, že jsem byl ve zmatku a ne ve flow. Ale není flow sebeospravedlňující? „Miluj svého nepřítele,“ říká Ježíš. „Pomalu ho získej pro svůj rytmus,“ říká Dušek. A to je vlastně celá story člověka a jeho života. Musíme do něho být pořád ponoření v jeho běhu, nezadržovat ho, nelitovat, ale zároveň decentně korigovat, promýšlet, plavat, tvarovat, tvářit se. Spokojit, ale jen na chvíli.

Šel jsem kolem Pštrosa a uviděl v něm Anetu s nějakou kámoškou. Zaplul jsem sebevědomě dovnitř, protože jsem ji znal, že jo, a protože jsem o ni neměl zájem, že jo, a pustil se s ní do žoviálního rozhovoru. Nabídl jsem si z jejích fotky z Erasmu ze Švédska, ležely na stole. Fyzické fotky focené na fyzický negativ. Taková staromilka. „Pořád pracuješ v Terryho ponožkách?“ „Pořád.“ „To jsi tam už úplný itinerář.“ „To jo,“ zasmála se. „Máš už nějakého přítele?“ „No mám, Kubu,“ odpověděla, jako by to bylo fopa a já jsem dostal pocit jako u Pobřežní hlídky. Supr seriál, ale patří minulosti. „Ale chvíli jste spolu nebyli, ne?“ „Přijel za mnou do Švédska, tam jsme se zase dali dohromady. “

Byl jsem u toho, když se znovu dali dohromady předtím. Oni spolu snad začali chodit tak, že se dali znovu dohromady. Kuba po jejich prvotním chození vypadl do Anglie. Takový ten mladistvý popud něco zažít, něco začít. Myslím, že jí kvůli tomu tenkrát dal košem. Vedl si tam dobře jako barista, ale vrátil se do Zlína.

Byl jsem zrovna s Anetou poprvé na pivko v Bloku. Schůzka typu „co bude“. Z Bloku jsme šli do Pštrosa, kde byla nějaká vernisáž. Pamatuju si, že jsem dával slívu, ona víno. Najednou se objevil ten Kuba. Od té doby spolu chodili. Dobrý timing. Kuba mi jednou definoval dilema vztahu. Jsem mu říkal, že každý kluk říká své holce, že je nejkrásnější na světě, ale myslí to tak jen v tu chvíli, když je s ní. „Já to Anetě neříkám. Protože není,“ on na to. Škoda, že tomu rozchodu nedal šanci. Zhroucení prvního vztahu je tak drtivé, až je stěžejní.

Já právě hledám tu, která mi bude připadat nejkrásnější na světě. Moc jich takových není. Když náhodou jo, tak ji to pěkně vyděsí. Milovat se musí tak akorát. Ani málo, ani moc. Jen to je vlastně láska. Když je to moc, tak je to taky láska, ale šílená, básnická. Tu asi vyhledávám, nebo jsem vyhledával. Kdy je teď?

Stál jsem tam zas trochu moc dlouho. „Jdu do Katovarny. Tak říkám kavárně Továrně,“ ohlásil jsem. Aneta se zvláštně podívala na svou kámošku. Říkal jsem jí předtím, ať pozdravuje Áju, její nej kámošku a teď i spolubydlící. Jednou jsem se s ní líbal v Golemu a ona se pak z toho rozbrečela. Byla asi opilá. Aneta z toho dělá big deal, je to asi nějaká tradovaná historka, nějaká modelovka, i když jsem se pak s Ájou párkrát v pohodě bavil. „Tak pěkný večer? Je už večer?“ loučila se roztržitě Aneta. Podíval jsem se ven. „Šedo.“ „Tak pěkné šedo,“ zasmála se a já jsem opustil prostor s pocitem, že jsem se tam moc vyndal, vydyndal.

V Katovarně seděla Ája s jednou holkou, kterou znám z olomouckých slamů, ale s tím vydyndaným pocitem a Anetiným tajnůstkářstvím, jsem k dámám nepřisedl, ani je nepozdravil. Sedl jsem si zády k nim. Vlastně jsem chtěl v klidu šéfovat holku, co tam obsluhovala. Takovou zrzku.

Seděl jsem v létě na lavičce v parku a přisedl ke mně bratr Adama ještě většího. Adam ještě větší byl kámoš Petra psycha. Oba myslím furt žijou, ale už je nevídám, proto ten minulý čas. Zlín je město duchů, všichni zmizeli. Bratr Adama ještě většího, nemůžu si vzpomenout na jméno, byl vždycky velký hulič a vůbec neřešil školu. Jednou jsem ho poktal se snowboardem, místo do školy šel na svah.

Kecali jsme. Jezdil pomáhat svému otci někam na farmu do Čech. Jejich otec byl despotický Slovák. Adam ještě větší po něm zdědil psycho povahu. Byl šílený hlavně když se opil. Přispěl k tomu, že jsem přestal pít tím, že mi při mém předposledním opití se na Silvestra 2012 před Blokem zhoubovaný a opilý strčil prst do oka.

Přišly nějaké dvě holky. Jedna byla hezká a usměvavá zrzka s prvorepublikovým mikádem. Byla jako zjevení. Byla by, kdybych ještě pil. Když jsem ještě pil, míval jsem hodně zjevení. Bylo to asi všeobecně tím, že jsem víc žil, i když skrz ty látky. To asi nejde oddělit. Teď mám víc odstup, na který se snažím balit buchty.

Buchty jedly jahody. Zrzka mě zaujala tím, že řekla, že už to nechce, že už tam jsou samé zhnilé, a pak se zeptala, jestli si někdo nedá. Bratr Adama ještě většího si jednu vzal. V klidu týpek. Já jsem se omluvil, že jsem před chvílí měl. Holky šly. Bratr Adama ještě většího říkal, že s nima chodil na umprumku do Hradiště. Vůbec jsem nevěděl, že tam chodil. Po vyhazovech z gymplů tam udělal maturitu. Napodruhé. Poprvé mu odmítli věc, kterou vyrobil. Chlubil se, že ji jenom nějak přetřel. Za půl roku ji obhájil. Takový gangster.

Myslel jsem na tu holku, že už ji nikdy neuvidím, ale pak jsem ji uviděl. Na plakátu na fasádě fakulty multimediálních komunikací. Byl to přímo billboard, trkl mě do očí. Každý obor tam měl jednu tvář, ona byla tváří marketingových komunikací. Ta indicie mi umožnila najít ji na fejsbuku. Jsem takový Hercule Poirot, akorát řeším pičoviny.

Napsal jsem jí úplnou pičovinu: „Viděl jsem tě na plakátu.“ Těžko říct, proč jsem se víc nesnažil. Uvedl jsem se  jako ne moc inteligentní šílenec, který hledá lidi na fejsbuku. Neodpověděla a já už jsem víc nepsal. Asi jsem si na ni nevěřil. Měla v sobě něco typicky zrzkovského. A já zhrzeného.

Jednou jsem šel kolem Bloku. Nakoukl jsem dovnitř přes sklo. Seděla tam s nějakou kámoškou na mém oblíbeném místě. Vešel jsem a sedl si vedle nich. Byl tam druhý oddělený stoleček, ale jednolitý gauč. Balancoval jsem na hranici taktnosti, všude byla spousta místa. Pak jsem se rozseděl a vklouzl do pohody.

Kámoška zrzky zastala všechen talking a bavila. Díval jsem se a poslouchal jak na divadle. Mám tenhle street art i radši. „Teďka mě objal a řekl, že jsem krásná. Že bych mohla mít na každém prstu deset kluků,“ řekla třeba. Myslela taťku. Myslím, že vnímala můj pohled a mluvila tak trochu pro mě, minimálně podprahově. Taky se mi celkem líbila, natuclá aperitivem rezonovala životem. A já jsem to vnímal všemi póry. Mám rád lidi, když nemluví na mě. Můžu být čiré vědomí. Takový voyeur.

Zrzavá vždycky jen něco přizvukla a já jsem si hověl nad zázvorem. Pak zavelela k přesednutí. Mluvící se ptala proč, ale dodala: „Jak chceš.“ Nebyla tak krásná a elegantní jako zrzavá, nemohla si klást podmínky. Viděl jsem ji párkrát už dřív a nikdy mi nepřišla zajímavá. Vytáhla to z ní až ta zrzavá.

Bylo to kvůli mně, nebylo pochyb. Ohlédly se po mně  takovým tím pohledem, u kterého víte, že jste předmětem. Dal jsem si další zázvor, aby nevzniklo podezření, že jsem tam seděl kvůli nim. Neseděl. Nebo tak napůl. Naproti mně usedl muž středního věku. Cinkal klíčema od auta jako na sedmnáctého listopadu, objednal si preso a nervózně pokukoval kolem a já jsem byl jediné vědomí v jeho zroném poli. Radikální karma.

V Katovarně mě zahrnuly vzpomínky. Dřív jsem tam chodil často. Pracovala tam Eva, rajcovala. Jednou jsem spadl z kola a zlomil si loket. Z úrazovky jsem jel rovnou tam a skrz tu sádru se s ní seznámil. Večer hráli nějakou trapnou divadelní hra. Dal jsem za ni kilo, díval se na ni s ní a s tou zlomenou rukou. Nechal jsem tam ten den pěťo. Ale seznámil jsem se.

Naproti mně teď seděl jeden obecní idiot. Okolí mate tím, že je pohledný jak americký herec, takže rozčarování  z toho, že má v hlavě nasráno, je pak o to větší. Já už jsem tím prošel, takže jsem bral v pohodě, když ke mně přisedl. V původním umístění měl pod sebou kaluž. Z baťohu mu tekla špatně zavřená šťáva a on se tomu hemal.

Servírky nevěděly, co si o té fúzi myslet. Tvářil jsem se neprohlédnutelně. Otravuje mě, zná? Možná došly k závěru, že jsme kámoši-pomoši. Jedna si pak všimla té kaluže a byla pěkně nepříjemná. Řešila to s ostatníma, pak mu nadávala, že mu to teče i v novém umístění, že dělá novou kaluž. Byla to hezká blonkca se stříbrným křížem na výstřihu. Nepokrytě nervózní, jako by si podprahově říkala o vyprcání ho prcala, jako by se pochcával. Vůbec  nebrala v úvahu, že je mentálně slabší a on se tomu smál.

Vystreslá knajpa, ale mám ji rád. Trochu komerční, musíte si něco objednat. Mara Weisz se té v formulaci v páře hrozně smál. Měl jsem na myslí samozřejmě druhou objednávku. Jak dopijete, začnou se obsedantně ptát, jestli je všechno v pořádku, jestli jste šťastní, ale ve skutečnosti vydírají, abyste si dali další drink.

Sedli jsme s Marou Weiszem k bazénu a ohlídli se po ženě, co šla kolem. „Někdy je to plavání aj dobré,“ usmál se na mě pán s flákem tuku přes ohanbí. „Je pěkná, ale má divné břicho,“ zhodnotil ji Mára, který má dokonalé tělo z posilky. „Je stará. Taková ta stará zachovaná. Jezdí na kole,“ řekl jsem Marovi. „Ty jo, ty máš informace.“ „Jsem novinář.“ Uvědomil jsem si, že je možná mladší, než já. Asi trpím dysmorfií. To jsou lidi, kteří se na sebe nikdy nedívají do zrcadla a žijí v bludu věčného mládí.

Vyložil jsem Marovi, jak jsem jednou té paní vyčetl, že plave moc sebestředně. V lajně na kondiční plavání mě napžed plácla do noh, když jsem byl pomalejší, pak naopak kopla do hlavy, když se po předplavání moc brzo zařadila. Příště jsem do ní po stejném počinu tak jemně vrazil. Osopila se. „Nemáte plavat jako kráva,“ řekl jsem jí tentokrát direktněji. „Co si to dovoluješ?“ zeptala se a plavala hned dál jako posledně.

Iritace vždycky prochází gradací a někdy si vyžádá katarzi. Podobně  to bylo s pořadatelem Mattem na slam poetry v Olomouci. Loni mě během slamu přišel nakopnout na pódium, protože jsem tam byl moc dlouho. Taková potupa. Letos jsem ho hodně prudce odstrčil, když se o mě opíral cestou na pódium. Na tom samém. S každým máme nějakou emocionální historii úprav, kterou si přímo neuvědomujeme.

Studený čumák servírka idiota tak podprahově dehonestovala, že se brzo dekoval. Vzápětí dorazila skupina dvou matek a pěti dětí. Hledaly místo a bylo jasné, že můj kulatý stůl pro deset lidí je jediná možnost. Přišla za mnou zrzka s direktivním dotazem, jestli bych si nepřesedl k jinému stolu, na který ukázala. „Já už sedím a je mi dobře. Můžou přisednout,“ odpověděl jsem asertivně. „Třeba chcou sedět sami,“ vysvětlovala jak blbému, ale bylo přece jasně proti logice, aby někdo někam přišel a chtěl stůl, kde seděl někdo jiný, bez toho jiného, protože tam chtěl sedět sám, zvlášť když to byly dvě nepozérské matky s dětma, nevyklidněnější skupina obyvatelstva.

„Můžeme přisednout? Nevadí vám to?“ zeptala se jedna z matek potom, co zrzka vyřídila mou nabídku. „Nevadí,“ usmál jsem se trochu nuceně, vystreslý z těch vystreslých servírek, které mě čekovaly, co jako dělám. Seděl jsem a nedělal nic. Ani jsem se nepohl. Přede mě si sedl blonďatý andílek, holčička. Studovala mě. Koukl jsem po zrzce, studovala mě taky. Nenápadně, po očku, které jsem zrovna vychytyal.

Myslím, že jí trochu, minimálně na nevědomé bázi, imponovalo, že jsem si před ní nelehl na zadní a uhájil svou pozici. Zrzavost je prý gen, který zůstal po nenandrtálcích. Mám hodně rád zrzky. I ty odbarvené, ale tahle byla přirozená. Měla to v sobě. Liška. Vytáhl jsem mandarinku její barvy a položil ji na stůl před tu holčičku. Zeptal jsem se jí, jestli ji nechce.

Holčička zavrtěla, hlavou a zasmála se na svou máti. Vzal jsem si mandarinku zase zpátky a hrál si s ní pod stolem. Holčička se střídavě dívala na tu mandarinku a na můj obličej. Ostatní děti se na mě taky dívaly, dětsky neomaleně. Já jsem se na ně díval jako Buddha – ani dospělácky, ani dětsky. Nevěděly, co si z toho vybrat. Sledoval jsem, jak se rozhodují a nijak jsem do toho procesu nevstupoval. Zrzce jsem říkal, že mi nevadí, když přisednou, ale ve skutečnosti jsem byl rád, že přisednou a sejmou ze mě tíhu samotky, i když jsem z toho měl taky napřed strach.

Kolem kulatého stolu jsme vytvořili propojenec tolerance, i když jsme spolu nepromluvili. Nepromluvil jsem ani s tou holčičkou, ale ona furt koukala. Něco jsme navazovali a teď kdybysme se někde potkali, tak bysme se znali. To Katovarnící nemohli dopustit. Museli nás atomizovat, protože dva oddělené celky na jednom platebním modulu bylo velký špatný.

Zrzka to vlastně jenom šla vyřídit. Dostala to rozkazem. Se svou milou energií se tam vůbec nehodila. Že si ji uchovala i tam znamenalo velkou vnitřní sílu, vpravdě zrzkovskou. Možná si ode mě v Bloku odsedla proto, že tam tou rezervovaností načichla. Jsem princ na vyklidněném koni, který ji přijel nehroženě zachránit ze spárů temné katovarnické energie. Nebo si odsedla proto, že jsem ji vzrušoval a ona má kluka nebo jinou kognitivní disonanci. Nebo jsem ji fakt sral.

Tehdy si přisedl bratr Adama ještě většího, ona přišla, pak jsem si přisedl já v Bloku a ona si odsedla a dneska řešila, abych si přesedl já. Taková zvláštní shoda náhod, řetězec souvislostí. Proto to píšu, toto. Vidím ji před očima, ale nemám ji vyjasněnou. V Herculu Poirotovi mluví podezřelý s detektivem, mluví o stejné věci a nejde o to, jestli je podezřelý vrah. Jde o to, jestli se to detektiv bude schopný dozvědět.

Ve vědomí je všechno předurčené a jasné, ale je třeba proměnit to v poznání, aby se to dalo uchopit a možná, možná i změnit. Než se tak stane, je třeba spokojit se se zmatkem a unikáním toho, co chceme. Nebo spíš smířit, se zmatkem se spokojit nedá, to by byl oxymóron. Nebo možná konat. Nevzdávat se svého místa na světě, nebát se svého másla na hlavě.

Na letu z Prahy do Šanghaje mi před půl rokem jedna Číňanka kladla na srdce, že když se budu chtít zalíbit nějaké holce, mám udělat nějaký bordel. Viděla, že jsem takový spíš klidný. Tím nechci říct, že se zrzce chci zalíbit. Jsem spíš klidný. Markeťačka. Trhovkyně. Reklame tělem? Myslela, že jsem nějaký zhulenec, když mě zná od bratra Adama ještě většího. Nemá ráda zhulence? Je na šéfy?

Já nejsem zhulenec, i když tak působím. Vlastně působím jako heroiňák. Nejtěžší věc na světě je překonat své působení svou přirozeností. Nebo ne překnoat, ale uvést na pravou míru. To chce odvahu vymanit se z olova strachu, koho ve mně vidí druhý. Být si jistý sám sebou, jinými slovy.

Uchopit svou tvář tak, aby bylo vidět, že jí jsem, že jsem vědomí, které tvaruje, že jsem při vědomí, dát vědět, netvářit se, dát vědět pouhým pohledem, pouhou absencí intence, že mi o nic nejde, že prostě jen nevinně jsem jako jsi nevinně ty, že jsme tu my, kolem jednoho stolu, rovnocenní partneři ve hře vědění, bez hradby ale i bez mostu, víme o sobě, hledáme se, hledáme něco, v čase, ztrácíme se a zase nacházíme, užasle jako zrovna zrozené dítě.

Ein zwei drei, zrzka nese čaj. Nechce slyšet to, co tisíckrát předtím, ale ani nic opačného, chce nějakou variaci, aby to znala, uměla, ale aby v tom zároveň bylo něco X, vhled, aha efekt, sebevědomí, prostě, když víš, co chceš, a víš to tak, že ona vidí, že to víš, a vidí to tak, že to ví, a ví, že to něco je ona, a ty, když vidíš, že to vidí, a ví, tak vidíš, a víš, že je to pravda.

Holčička si bere židli a dává si ji k mamce za mě. Vstávám a dávám svou židli na její místo a jdu platit zrzce pět korun dýžka. Neodpoví mi na shledanou. Jdu na Vraždu v Orient expresu. Mají poslední místo. Filmy jsou jako cesty. Musíte tam být včas k odjezdu. Strávíte tam nějaký čas, něco zažijete. Pak si o tom čtete a souhlasíte nebo ne. Zasvěceně si o tom vyprávíte s těmi, kteří tam taky byli. Ale hlavně – udělali jste to.

Okamura přehání jak formou, tím tokem vědomí, který se nechce nechat vyrušit a vytváří vtipné přehršle jako „chceme spolupracovat na programu a spolupráci“ dneska na tiskovce, tak obsahem, ve kterém jde až na dřeň, ideál, proto ho jeho podpůrci asi podporují.

Miluje Trumpa, trump znamená trumf. Jen se mu nelíbí, že trumpl své voliče nerozolutním dodržováním předvolebního programu. Trump má teď na stole docela masakr. Nepáchají ho lůzři, jak říká teroristům, ale opiáty, ať už ve street nebo předpisové formě.

Dvě celé jedno procento Amíků je frčí. Sto jich denně zemře na předávkování. Jen ta tři týdny si tato epidemie vyžádá tolik obětí, co útok na dvojčata. Je smrtelnější, než autonehody nebo AIDS za mlada. Trump to prý podceňuje, nedává dost peněz.

Lil Peep zemřel pár týdnů po jednadvacátých narozeninách. Raper se z rodného New Yorku přestěhoval do Los Angeles. Chodil tam s nějakou herečkou Bellou Thorne, která teď truchlí, ale rozešli se už pár měsíců zpátky. Teďka chodil s instagramovu celebritou Arzayleou Rodriguezovou, která chodila předtím s nějakým Australákem Lukem Hemmingsem, který teda ještě žije.

Lil Peep bral plata fetu. Mimo jiné Xanax, který není opiát, ale benzodiazepin. Bere se, když není opiát. Na zmírnění úzkosti nebo akutně proti depresi. Nejen Xanax, ale i další věci jako sirup proti kašli, ve kterém je kodein, a další, o kterých jste ani neslyšeli ani nechcete, v Améru frčí. Rapeři si ty věci dopřávají plnými doušky a taky o nich zpívají. Je to no loger a taboo. Drogový look je v módě.

Hodně poustujou, snaží se sdělit nesdělitelné. Hledí do toho objektivu a vidí tam něco, co tam není, pak hledí ven z obrázku jako symbol a marně se s ním snaží identifikovat jako jejich fanoušci, být svým fanouškem, ale jsou tu jen pro ně, ne pro sebe.

Myslím, že závislost na netu jde s tou na fetu ruku v ruce. U Lil Peepa ještě taky na tetu. Totálně potetovaný týpek. Tet je fet tím, že chcete pořád další a další tetováž, ale taky tím, že na vás zůstane stejně jako fet zůstane ve vás. Ten zážitek, který vám dal a taky ten neklid, bažení po dalším tetu, poustu, piluli, letu, něčem novém, vlastním, zvěčnění, momentu, minulosti, kterou už nikdy nezažijete, chvíli, kdy jste ten tet fakt chtěli mít, právě tenhle a žádný jiný, tomu už se nic asi nepřiblíží.

Styl, do kterého se řadil Lil Peep, se jmenuje emo. Není to ale emo, které vás napadlo – týpci s patkou a pifkou na své depky, které umně pitvají. Tady jde o emo, které se ve svých depkách nenimrá. Vzdává se naděje najít v nich nějaký smysl, ani nemůže, protože má mysl vymletou tím fetem. Čirá beznaděj.

Beat je zpomalený podobně jako člověk na tom fetu, flow přechází dezorientovaně, neukotveně z šepotu do křiku jako člověk na tom fetu, ale jinak je to monotónní, dubově unavené, spíš klátivé, než taneční. Peep má dobré videoklipy se surrealistickými prvky, na kterých je otevřeně vyjetý. Celkem šílené.

Vlastním jménem Gustav Ahr. Lil není jenom on, ještě je Lil Pump, Lil Uzi Vert a spousta dalších Lilů. Znamená to, že slovo následující po Lil se vyslovuje jako zdrobnělina. Taková infantilerie. Žánr se vlastně nejmenuje jen emo, ale emo trap. Trap je pokleslý druh rapu, který nic moc neřeší. Taky to znamená past.

V jednom songu Lil Peep zpívá: „Bother me with your lies.“ Teď ho přirovnávají ke Cobainovi. Taky proto, že jeho death možná nebyla úplně náhoda. Pár dní předtím poustoval na instáč foto svých potetovaných beder a k tomu napsal: „You’ll love me when I’m dead“. Policie tvrdí, že si zdříml a už se neprobudil.

Smrt už není, co bývala. Už není tak in, je jí všude moc. Teroristické útoky, války v přímém přenosu, net, instáč, odstup. Je to sdílená samota. Interpret je plátno pro projekci ztracených existencí. Lil Peep si ten paradox dobře uvědomoval. Přesto se ho snažil zbořit co nejsrozumitelnějšími texty. Jasně promlouvat.

Pár dní předtím, než zemřel, poustl na instáč story, na které leží, hází si do pusy xanaxy a nemůže se trefit. Pak poustl, že má v sobě šest xanaxů a jde na šou. Na jedné fotce má zavřené oči a na každém víčku dva xanaxy. Už to slovo je šílené. Čte se stejně tam i zpátky. No way out. Stejně jako Peep. A vlastně i Lil.

Písničkář a synonymum pro masovou vraždu. Matka alkoholička, prostitutka, krátce po jeho narození šla do vězení. On od třinácti do třiceti ve vězení, pak pár let venku, během kterých nechvalně proslul, pak doživotí. Teď smrt.

Když se v druhé půlce šedesátch let ocitl na svobodě, přišla za ním holka a podala mu květinu. „What’s going on?“ řekl si a jako zkušený sociopat zavětřil. Další holku oslovil sám. Měl šarm a nakažlivý smích. Jeho cílem byly holčičky s problémem, útěkářky. Měl na ně čuch. Složil jim písničku Look at your game, girl.

Vytvořily kolem něj věrnou smečku. Říkal jim, že je Ježíš a nemusel je moc přesvědčovat. „Jasně, každý chlap je Ježíš,“ odpověděl později ve vězení reportérce, jestli si to opravdu myslí. Jednou spolu se dvěma holkama stopl Briana Wilsona z Beach Boys. Holky se na celebritu nalepily, a tak je vzal k sobě.

Charles mu zahrál písničku Cease to exist, Beach Boys ji později nahráli pod názvem Never learn no to love. „Submission is a gift. Go on, give it to your brother. Love and understanding is for one another,“ zpívá tam. Podle Mansona mu nezaplatili jeho podíl.

Wilson je u sebe nechal nějakou dobu bydlet, ale když se tam nakvartýrovala celá Rodina, jak si lidé kolem Mansona říkali, a chovala se jako doma, zase je vypakoval. Usadili se na ranči Spahn. Majitel byl starý pán, nechal je tam zadarmo. Občas se za ním vydalo pár holek a udělalo mu pomyšlení.

Konaly se hromadné orgie. S Mansonem se prý každá cítila, jako by byla jediná, tak se o něj klidně dělily. Když Leslie Van Houten chtěla jednou odejít, vzal ji prý Manson na okraj útesu a řekl jí, ať skočí: „Tam venku tě nečeká nic jiného.“ Noví členové přicházeli i odcházeli, i kluci, ale většinou holky. Když přišly s dětmi, ty se hned staly věcí veřejnou a vychovávali je všichni. Bralo se elesdé, kouřila tráva.

Charles začal osnovat spiknutí. Tvrdil, že dojde k válce mezi bělochy a černochy. Byl rasista. Černoši prý vyhrajou. Rodina zbude z bělochů jako jediná a bude s nimi spolupracovat. Rodina se začala militarizovat. Sehnali si pušky a nože a učili se s nima jako polovojenská jednotka.

„Maybe we’re gonna have to help the blackies start it,“ usmál se prý Manson krátce před maskarem. Pamatoval si adresu domu, ve kterém bydlel šéf nahrávací společnosti, která nahrála jeho písničku, aniž by ho vyplatila. Poslal tam Texe Watsona a pár holek, kterým řekl, aby dělaly, co jim řekne Tex. Texovi řekl, ať zabijou všechny v domě.

Členové Rodiny jeho bludům odtržení od reality a pod vlivem jeho zřejmě až mentalistického umění manipulace věřili. To je ale neomlouvá, rozhodli se mu věřit. A vraždit. Linda Kasabian, Patricia Krenwinkel, Susan Atkins.

Producent už v domě nebydlel, pronajal si ho režisér Roman Polanski, který byl zrovna na natáčení v Anglii. V domě byla jeho žena Sharon Tate, filmová hvězda v osmém měsíci těhotenství, s polskými přáteli. Prosila Susan Atkins o milost, ta jí ale řekla: „No, bitch, you’re gonna die.“ Ubodala ji.

Jinak nejvíc obětí zaznamenala Patricia. Linda čekala v autě, jediná měla řidičský průkaz. Šla se podívat, co se děje zrovna, když vyběhl jeden z Poláků před Patricií. Silně krvácel a Patricia ho před ní dorazila. Linda pak u soudu zvěrstva dosvědčila a byla za to propuštěna.

Když bylo po všem, holky otiskly na stěny své zmáčené krví, což byla značka Černých Panterů, černošské rebelské organizace. Taky krví napsaly na stěny Pigs. Druhý den se jelo vraždit znova. Místo Lindy jela Leslie Van Houten. Obětmi byli manželé La Biancovi. Leslie pana La Biancu přidržela, zatímco ho Patricia bodala. Když byl mrtvý, Tex jí řekl, ať taky něco dělá. Párkrát ho ještě bodla.

Dostala doživotí a teď má být propuštěna. Byla k tomu doporučená už loni, ale guvernér, který má poslední slovo to nakonec nepovolil. Zatím se nově nevyjádřil. Je o tom velká diskuse. Odborníci tvrdí, že kdyby nebyla zatížená fenoménem Manson, byla by dávno na svobodě. Potomci La Biancových o tom nechtějí ani slyšet. Na druhou stranu dcera ženy zavražděné spolu s Sharon Tate, výslovně žádala soud, aby její vrah Tex Watson byl omilostněn, že už je to jiný člověk. Přímo je o to prosila.

At a certain, sudden, sad, sadistic moment, there’s nothing else, nothing more to this, to say. V univerzitní knihovně šlo skvěle dohromady šéfovat dvě vysmáté buchty a číst Reflex. Bavily se o někom, že funí. Smály se tomu a já jsem se smál něčemu v časopise, jako bysme se smáli spolu. Když odešly, uslyšel jsem hlasitě to funění. Byl to týpek vedle mě. Předtím jsem to nevnímal. Vnímal jsem ty holky. Vnímaly to za mě.

Přišla jedna taková, kterou jsem znal z loni, kdy jsem stál ve výstavním kontejneru Galerie Garáž a rozléval čaj těm, kteří se dívali na výstavu plakátů. Danzan ji zval na příští Čin, hladově jsem na ni hleděl. Rozdělala si noťas a sundala kožíšek. Skláněla se nad stolem v uplých gatích a červeném svetérku. Hell angel. Brutální všechno. Pojal jsem potřebu psát, napojit se na ni. Psát o ní, pojmout ji, pozřít. Podezřívavě se na mě podívala.

Přišel týpek s dlouhýma vousama a zastavil se vedle mě. Šéfoval prostor. Taky v téhle knihovně vždycky dlouho rozmýšlím, kam si sednout. Týpek dobře stavěný, somewhat sympatický, ultradivně oblečený, celkově divný knihovnový štamgast. Podobně jako já se furt někde potlouká. Střízlivý. Jsem s ním nějak spřízněný, snad proto se ho straním. Příliš samozřejmě bysme si padli do náruče.

Pohlédla na něj se směsí strachu a zvědavosti. Otočil to. Taky jsem musel jít. Hejtoval jsem opustit její tesknou flow. S těžkým srdcem jsem zamířil do městské knihovny. Ve sterilním sále se tam měl dít křest třetího dílu Terasy zlínské literární tržnice. Něco jsem tam poslal a Milan Libiger, novinář idnesu a redaktor Herberku, to tam dal.

Za oknem svítily Jížní Svahy a autobusové i vlakové nádraží. Vlakové ve Zlíně nestojí za řeč, čistě lokálkové. Navázal se mnou oční kontakt šedivý pán s mladistvou figurou a cigaretovým odérem. „Vy jste ten Milan?“ zeptal jsem se, neguglil jsem ho. „Já jsem ten Milan. Můžeme si tykat?“ zeptal se jako typický novinář. These guys hate to vykat.

V čele místnosti seděl na bubnovací krabici Majk a zbytek kapely Nadměrný náklad z Fryštáku. „Co teď děláš?“ zeptal se mě. „Na volné noze.“ Zní to líp, než nic. „Ani nevím, kdy jsem tě naposledy viděl,“ vraštil čelo. „No jo, zestárli jsme,“ přitakal jsem při tom pohledu. „Hodně diváků,“ poznamenal jsem ironicky, „a samí důchodci.“ „Třeba ty ne,“ opraví mě zpěvák. Dovnitř proudili senioři. Tak jeden za pět minut.

„Já budu číst.“ „A který jsi? Budu hádat. Stanislav Špaček.“ „To poslední.“ „Elchár?“ „Jo, to mám napsané na egu. Elšár se to čte.“ „Proč se to tak nepíše?“ „Tak to píšu, když to není důležité.“ „Proč?“ „Lidi pak nejsou zmatení.“ „A proč jsou jnak zmatení?“ „Protože tomu nerozumí.“ To nevadí, ne?“ „Já o tom přemýšlím. Potřebuju být srozumitelný.“ „To jo, ale ne, aby tě to nějak devastovalo.“ „Jestli ti připadám zdevastovaný, tak sorry.“

U stolu vedle kapely seděla celou dobu Zdeňka Ungerová, druhá čtenářka, která se dostavila. Zbytek autorů z almanachu zemřel nebo se vymluvil. Posadil jsem se do poslední řady. „Mohl by sis jít sednout tam dopředu za náma?“ přišel za mnou Libi. „Je to nutné?“ „No, bylo by to fajn. Abych tě pak nemusel vyvolávat. Budeš tam dobře slyšet kapelu.“ „Tak jestli je to nutné, tak jo,“ vstal jsem. „Ale jestli s tím máš problém, tak samozřejmě nemusíš,“ mírnil emoce.

„No, radši bych tu zůstal, jestli to nevadí,“ posadil jsem se zpátky. „Lepší by bylo, kdybys byl tam s náma. Jestli s tím teda fakt nemáš problém.“ Asi viděl, že s tím ve skutečnosti nemám problém. „Ne, v pohodě,“ zase jsem vstal. Byl takový strunovitý, vydrnkávač reality. Vydal sbírku básní, které napsal v Indii. Vždycky jsem přemýšlel, jak mu jde dohromady básnické střevo a novinářské ego. Zdá se, že to nějak zvládá.

Přesunul jsem se ke stolu vedle Ungerové a fejsoval to panoptikum. Program zahájila kapela písní, ve které se zpívá všeho všudy: „Vodovody a kanalizace. Ve vakuu Eva se evakuovala.“ Líbila se mi, ale zvuk mi šel jen do pravého ucha, na které slyším víc, než na levé. Nemám rád disbalanc.

Přišel Kovanda, Libigerův coworker z Herberku a zlínský literární fotr. Na gymplu jsme s ním měli besídku. Dával jsem mu po ní nějaké svoje básně. Odmítl je se slovy: „Z úcty k vám si je nepřečtu.“ Celkem zen. Milan Libiger milým, líbezným, básnivým, nenovinářským hlasem přednášel vtipné aforismy Osvalda Hozy. Kovanda, který zesnulého Hozu znal, vstal a řekl: „Můj nejoblíbenější je: ,Fantazie je věc, kterou si neumím představit.'“ Osanzenstvo se zasmálo.

Hleděl jsem do publika a nenacházel spřízněnou duši. Zatoužil jsem být tam a psát tamté o tamté, ne číst o jiných tamtých na tomto nepatřičném místě. Libiger usedl po mé pravici a readingu se zleva ujala Ungerová. Je ročník osmdesát čtyři jako já, píše od dvaceti čtyř, má dvě děti. Zatím publikovala na Písmáku a Totemu, kam žádný pisálek se sebeúctou ani neklikne. Podotkla, že ji už zvali do Prahy, ale odmítla. Čekala na ten správný čas, který přišel teď.

Pak zase Nadměrný náklad. Zpěvák se jal jalově krákat, moje ucho. Libiger kuřácky nervózně poposedával, což mi zvedalo adrenalin. Když na mě ale přišla řada, ožil ve mě performativně-poetický duch. Zaklekl jsem do startovacích bloků a čekal na výstřel.

Co jsem četl, se jmenovalo Vakuum. Poslal jsem ho do vsetínského literárního časopisu Texty. Pak jsem na něm ještě dělal. Zkrátil jsem ho, zkonformnil. Oni ho tam otiskli v původním šíleném znění posvěcené na stranách šestnáct až dvacet tři. Čtení bylo dvacátého třetího.

Nebyl jsem vůbec vyndaný, obutý. Nebyl tam nikdo, do jehož ucha bych stočil proud. Jako bych čural mimo pisoár. Byl tam Kovanda. Ale jednou mě pozvali. Jednou jsem kurva zasraný básník. Neohroženě jsem valil přes tu sevřenost. Čtu kotel, takže soustředění mám, ale jen v duchu. Hlas pokulhává, moc neintonuje. Navíc to bylo dlouhé, takže jsem spěchal. Jako bych ani nechtěl, aby to někdo chytal.

Chtěl jsem to za každou cenu dát celé. Cítil jsem Kovandu, jak se zvedl a šel ke dveřím. Asi se procházel. Libiger se vedle mě ošíval. Ty zhůvěřilosti mi způsobily jen drobná zaškobrtnutí. Cítil jsem, že je to dobré a všechno ostatní mi bylo jedno. Splnilo to účel, viděl jsem ten text jako poprvé a objevoval v něm nové významy a souvislosti. Dával docela, dočista smyl tak, jak byl. Včetně pointy.

„Ale to je jenom momentální procit,“ přečetl jsem poslední větu a vzhlédl. Jedna důchodkyně do mě s úsměvem vhlédala. Ilustrátor publikace nevesele, ale uznale pokyvoval hlavou a roztleskal to. Začal hrát Nadměrný náklad. Vydýchával jsem se. „Pročs nevybral něco kratšího?“ obrátil se na mě ustaraně Libiger. Byl jsem moc v zenu, abych nějak chlácholivě reagoval. Dával mi deset minut, ale říkal, že můžu přesáhnout. Nemám ponětí, jak dlouho jsem blábolil.

Třešničkou na dortu zahradní slavnosti bylo, že přišla knihovnová hosteska a dala mně a Ungerové po růži. Sedl jsem si do té své poslední řady a čekoval Kovandu, který mě nečekoval. ND vyložil poslední písně. Přišla za mnou stará paní a stěžovala si, že to bylo moc rychle, že nemohla udržet myšlenku. Omluvil jsem se. Přilitý týpek mi šahal na rameno a říkal, že by tomu pomohl dobrý editor. „To může být jen takhle nebo vůbec,“ odvětil jsem.

Libiger mě zval, ať s nima jdu sednout na Kanadu, ale omluvil jsem se, že půjdu psát. „Piš, piš,“ on na to. Říkal, že vyjdu v příštím Herberku. Vycházím. S růží budím pozornost. Cítím se jako někdo, kdo nese růži dívce. Takový je společenský tlak. Vzbouřený výkonem, překonáním, konám pokračování. Vracím se do univerzitní knihovny plný života. Pořád tam sedí.

Sednu si tam, kudy půjde, až půjde. Dám jí tu růži. Jde. Věnuje mi pohled. Usměju se, ona zamračí. Zase on. Nebo možná frustrace, že se po těch hodinách za počálem nedokáže usmát. Zase já. Zase sám. Frustrovaný, že jsem nevystoupil. Nešel jsem do toho. „Co mám?“ ptá se máti, když jí zamávám růží před očima. „Nic. Merci za to, že jsi,“ hladím psa. „Krásná.“

První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mě něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.

Vidím je, jak se o mě baví, ale kdybych se o to moc zajímal, stejně by to byla paranoia. Jsem jejich a nejsem to já. Herci zbourali hradbu mezi sebou a publikem, proto tak sebevědomě čumí. Před Pštrosem jsem potkal Oto Ivanovského. Dal jsem mu výtisk třetího dílu Terasy zlínské literární tržnice. „To je k Vánocům?“ zeptal se.

Když dělal Rorschachův test, řekl, že na obrázku vidí boření králíka. Odpověděl na tři sta šedesát pět otázek a doktorka mu řekla: „Máte schizofrenii.“ „Antipsychotika jsou jako filtr do komína. Když chybí, komín čadí. Léky tlumí centrum, které bez nich přebují a dusí jiná centra,“ vysvětloval Oto.

„Vypadáš normálně,“ vyseknu poklonu. „To je díky práci,“ usměje se. Uklízí hajzly na fízlárně. „Nezahulíte někdo? Mám Jacka Herera,“ vytasí dýlerák. „Tak to bych si dal,“ ozve se Mira, který tam kouří. Chodíval hodně s Ondrou Goňou. Čas byl rovná plantáž. „Teď přijdu z práce unavený, sednu k televizi a ráno do ní zase jdu,“ stěžuje si. „Za to jsme klíčema nezvonili,“ souhlasím. „Tak,“ směje se Mira.

Illy noise se jmenuje kapela Ondry Goni. „Nedávno jsem ho viděl v drogerii. Něco hledal,“ říkám. „Určitě dárek. Určitě,“ Mira na to. „Vypadal dobře. On má vždycky taková období.“ „Já nevím, neviděl jsem ho sedm let.“

„Já přijdu z práce a sednu k počítači,“ říká Oto. „Pořád kreslíš?“ ptám se. Měl na fejsu stránku, co vytvořila jeho máti a dávala tam jeho počítačové kresby. „Dělám spíš animace. Mám na internetu takový časopis. Nebo spíš skripta. Historie vesmíru.“ „Jako na fejsbuku?“ „No.“ „Jak se to jmenuje?“ „Normálně Oto. Oto Ivanovski.

„Nedávno jsem potkal Danzana. Říkal, prej: ,Adam…,'“ pokračuje Oto a podivně zachrčí, „neumím to reprodukovat. Ale chybíš klukům.“ „Já teď hodně píšu.“ „Co?“ „Co se děje. Dávám do souvislostí různé situace. Řízená psychóza.“

„To je kost?“ pozastaví se Oto nad jedním obrázkem z Terasy. „To je… Nevím. To je abstrakce. To připadá každému jinak. Já když jsem dělal Rorschachův test, tak jsem říkal, že tam je přesně to, co tam vidím. Přišlo mi všeobecně jasné, co tam je a zbytečné to říkat.“

Mira se zakašle ze skla. „Ale jo, něco tam bude.“ „Je to trochu slabší, mělo to moc slunka. Je to až třetí generace,“ omlouvá se Oto. „Ty první generace jsou hrozně zabijácké,“ říká Mira. Hulí s nima ještě nějaká holka. „Ahoj, já jsem Oto,“ řekne jí Oto mimozemsky. „Ahoj, já jsem Bětka,“ zasměje se ona.

Na gymplu jsem sedával v parku na lavičce. Jednou jsem seděl s někým, koho Oto znal, takže se Oto zastavil na pokec, když šel kolem, a když ten někdo odešel, Oto zůstal a dál vyprávěl mně. O nějakém zesilovači na kytaru. Fender. Nechápal jsem, o čem mluví, a proč to říká zrovna mně, ale poslouchal jsem. Jedno léto jsme tripovali a sbalili Markétu s Adélou. On byl totální blázen do Adély. Pak mu ji přebral Ondra Goňa, který se na ni málem užárlil.

S Markétou to bylo fajn. Jednou se se mnou přestala bavit, protože jsem pořád vzdychal, tak jsem se naštval a něco na ni zakřičel, ona se rozesmála a vykřikla: „Konečně!“ Jednou chtěla, abych ji škrtil a já jsem ji pak málem uškrtil a ona se kvůli tomu se mnou chtěla rozejít, ale pak to neudělala, ale udělal jsem to já. Byla to asi jediná ženská, se kterou jsem se choval jako chlap. Pak s ní taky chodil Ondra Goňa, ale to už byla hodně šílená.

To léto jsme s Otou hodně tripovali. Tehdy jsem přišel s teorií distinkce. Být oddělený. Jenom tělo. Oto řešil hudbu. „Úplně na ně onanovat,“ představoval si, že je zpěvák. Jednou jsme v parku pili víno a přišel Smolka, obecní feťák. Zeptal se, jestli se může napít. Odpověděl jsem, že ne a on mi začal bombit, že se jen slušně zeptal. Markéta mě bránila. Druhý den mi podal ruku a omluvil se. Měl jsem monokl. Povídalo se, že si jednou píchl vodku.

„Koupil jsem si novou bednu na kytaru,“ usměje se teď Oto a já mám déjá-vu. Když čumím na ni, tak taky nejde o ni. Zákon projekce. Nechci měnit běh času, jen přicmrndávat, korigovat, ale nelpět na poslechu. To ani nejde, i když to někdy bolí. Když si sloupávám nehet a jde to moc hluboko a já přesto pokračuju. Krvácí mi palec. Jdu z páry do sprchy a hlídám, aby za mnou nezůstávaly krvavé stopy. Sednu si s ručníkem na ochoz a čekám, až to přestane.

Viděl jsem dokument o jogínovi s nejdelšími nehty na světě. Nestříhal si je desítky let, z prstů mu tekly dlouhé spirály nehtů. Šílené. Nemohl s tím chodit, starali se o něj jeho apoštolové. Člověk se musí pořád holit, stříhat. Je to takový náš stín, ten neustálý, zbytečný růst. Tohle je taková dobrá rebelie. Zen je rebelie. Dnes jsem ale nějak podlehl. Chtěl jsem podlehnout.

Přichází velká skupina žen a já zase trůním u největšího stolu. Zrzka za mnou posílá týpka. Tentokrát kapituluju, ale beru si s sebou pohodlnou židličku. V novém umístění vedle mě důchodcovský kapl rozmlouvá o tom, že citrón tlumí pálení žáhy. „Ne naopak!“ zdůrazňuje babka a děda hrdě přispěchá s chemickým rozborem. „Zásadité prostředí!“

Přichází Ráďa se svou novou holkou a sedá si do mého fejsovacího pole. Jeho minulá holka mě v Hradišti po slamu překecala, abych s ní šel hrát fotbálek. Chtěla hrát ještě jedna holka, tak jsem jí to přenechal a šel pryč. Ráďova bývalá mi hrozně silně stiskla ruku a já jsem se nerudně vysmekl. Pak se tam hodně potácela. Ráďa teď spokojeně baví. Asi se rozešel on s ní.

Potkal jsem ji v univerzitní knihovně. Byla tam s Evou. Evu jsem potkal tak, že v téhle kavárně pracovala. Ta bývalá mě do ní jednou pozvala na tajemný rozhovor. Pak vyšlo najevo, že dělá bakalářku na téma psychicky narušených lidí dělajících umění. Dodal jsem jí potřebné informace, ale moc dobrý pocit to ve mně nezanechalo. Mohla to aspoň říct předem.

Zenový mistr se pozná podle toho, že u každé náhody nebo nehody hned dokáže definovat, k čemu je dobrá, vytyčit její pozitivum. Nejde o žádný násilný rohlík v ksichtě, spíš o osobní uvědomování, aby se člověk nevykolejil z flow, protože jen při přijetí všeho je možné být sebou a konat a pokračovat. Říká se tomu mezi buddhisty zušlechťování.

Vstanu a platím u pultu. „Adame, čau,“ volá na mě Ráďa, když odcházím, takže crew Katovarny vidí, že ten asociální grafoman je nakonec celkem socializovaný. „Čus,“ houknu zpět. Ráďa je určitě rád, že už je nefejsuju, i když jsem je nešmíroval, ta jeho mě moc nebere.

Ty antipsychotika sice zabírají jako filtr komína, ale ubírají pět až patnáct let, protože zanášejí játra. Málokdo v té facilitě, kde Oto pobýval, jich musí brát plnou dávku, ale někteří jo. „Někteří jsou na tom fakt špatně,“ říká Oto. „Já o tom dost čtu. Přehání se to s medikací a zanedbává s psychoterapií.“ „Medikace je zásadní, ale s tím člověkem musí pořád někdo být, někdo myslící. Ale je tam jen jeden doktor na sedmadvacet lidí.“ Simulanty to aspoň odradí od psychiatrické kariéry.

Včera jsem na Portále psal povídku o čtení. Finišoval jsem, tak jsem stáhl přisednout jednu modelku a pořád jsem všechno věděl, třeba, že je modelka a první focení bylo zadarmo, aby měla fotky do portfolia a že modelka pro mola musí mít nejmíň sto sedmdesát pět centimetrů, ale pak přisedl ožralý šéfredaktor Truňku. Já i modelka budeme v příštím čísle, takže si připadal důležitý a začal dávat rap battle o Okamurovi. Hrozně tlačil, tančil o ničem a ona se s ním pořád bavila, tak jsem utekl za Andreou, kterou znám od jara a která před chvílí přišla ještě s nějakou holkou k světu.

„Proč si za náma sedáš?“ zeptala se Andrea, tak jsem jí to vysvětlil. S tou kámoškou se zná od plenek. Alexandra měla červenou flanelovou košili smells like teen spirit a nesnášela drogy. Měla červenou rtěnku a pár červených flíčků u pravého oka, která se rozšiřovaly a rozšiřovaly, jak upíjela vína a smála se. Bylo jí horko. Přesedli jsme si k oknu, které otevřela, stoupla si k němu a foukala páru. Mohl jsem si ji prohlídnout. Stála za peklo.

Za chvíli odjížděla s taťkou do Trenčína k babičce z Ukrajiny. Úplně zčervenala. „Může to znamenat nemoc, ale nemusí,“ poznamenal jsem sečtěle a to může/nemusí jsem si pak v různých obměnách vyměnili ještě několikrát. Bavilo mě to s ní. Šťastná náhoda.

Meditovat, medikovat, všechno je mi jedno a já jsem jedno všem a všechno je krásné vždy a zásadně, den hasne, do duše se vkrádá vzpomínka na milování, do tváře nějaký nesouvisející stín, následný smích, tající led dna, dech, co tě posedne jako někdo jiný, konkrétní i nesouvisející, všechno je konkrétní i nesouvisející, vnímáš a jsi vnímán ani ne tak tím, co děláš jako tím, co neděláš.

Čumí na mě Dalí z plakátu, laská tu hmotu hrotu tripózním pohledem. Všechno spojit, všechno dát, erotace. Tak do tance, mládeži, zachránit city, lži. O pár minut později protáhnout mysl, poklesle protančit k ránu hodnot, v očích hodnotící hrot, hysterický cit. Nesmysl se rýmuje se smyslem a ty už ses léta nepodíval do zrcadla.

Ale to je asi jedno. Co není? Nic není. Ani jedno. Něco ani není vidět. Všechno je jen bránou k něčemu jinému. Viditelné ke skrytému. Je třeba se soustředit. S dovolením, máte tady všechno? Každý postulát je pouhou součástkou v příběhu, příspěvkem ke kvasu, posvátným ničím, co vede naše kroky slepotou. Krotce se vzdáváme iluzím, blaženému zenu svobody. Jsme jimi. Jsem Jimi.

Nesmíš to říct, jen tušit, protože to není ve hmotě, slovech, jen to s ní ňák spolupracuje. Všichni se usmívají do ajfounů jak ufoni. Nabízet něco lidem je trapné. Je třeba dýchat, prostě dýchat. Prostě prostý beat, nesmažit se přijít na tajemství vzpomínek, jak se hmota stává vzpomínkami, jak svět zmírá a vstává z popela. Nikdo to pořádně neprozkoumal.

Paranoia internetového kontaktu. Ó, jak je samota nevyhnutelná. Jako nádech. Jak ji potřebujeme, abysme mohli být spolu. Splihle vstřebat splynutí. I tu společnou jednotu vnímá každý sám a jinak. Je to pozoruhodně nesourodé, ty a já, ale v přírodě to dává smysl. Ó, jak bych o tom neměl psát. Ó, jak je všechno podmiňovací, jak každý rád porušuje pravidla. Je to snad smysl života.

Přijmi zodpovědnost svobody a procitni do vnitřního zraku, hromobití hormonálního vesmíru, náhlé jednoty. Náhlý strach, sobeckost, problém lásky. Malověrnost, sebevražda, Maharádža, Mahátma, matoucí vzdech, setrvačný triptych zpychl. Ó, reggae nicoty, jak je třeba opustit tu smyčku bláhových obav, uspat sanice utkané z věčnosti. Jak je možné, že mě ta zrzka tak psychuje a proč mě to tak baví, zrak tripuje, ale to není, o co tu jde, o co tu jde, tu je, to, co cituje a co to cituje.

Málo Berlína. Nové vlákno. Volnost Londýna. Její vlasy. Aby nedošlo ke zmatkům, nesmí dojít k nabídce, ke společné interpretaci nespolečného díla. Něco tak obyčejného jako láska a tolik komplotů. Takový problém. Jak by bylo hrozné, slyšet od ní něco zlého. Dneska jsem se nechal fakt vypsychnout. Všechny se mě ptají, jestli něco chcu, jen zrzka mě sklí. Chtěl jsem si dát ještě jeden, ale je to jedno. Jedno je dno, jeden strop, jeden post. Jednou je to tak.

Tvoje prsa v bílém tričku občas odhalí černá opona svetru a já se musím rozhodovat mezi svatozáří tvých očích a jima. Je to Sofiina volba, nechce se mi je tam nechat nepovšimnuta. Oči mě vidí, prsa ne, i když i ona koukají výmluvně.

Dívám se ti do očí a mluvím o něčem a ty je sklopíš a za tebou tři vesmíry. Je tam něco na koukání a něco na dotýkání. Nevím, jak to vzdát, jen to vnímat, tě, netěkat.

„Kdo se bojí, utíká,“ vyšívá pak žena ve vlaku. Možná to nešlo, možná šlo jen bojovat o předsudky. Jediné, co chci, je se jich vzdát, ale ještě víc chci dát. Ty mi nechceš dát free hug, protože nejsi ten typ, ani psát mou propiskou, ani za pravdu mi dát, když jen cítíš, že to je jinak, ani nevíš jak.

Jsem moc daleko v myšlenkách, vlak je na to ideální. Budu muset jít taky, v sobě tvoje rozpaky. Rozšířená plachost tvých zorniček a tvoje vlasy a to, jak sis přidávala cukr do čaje a to, jak ses občas rozpustile rozesmála, rozpustila v tom smíchu neobvyklost obvyklého.

Pak zase lhostejně stáhla do sebe, ale pak ses na mě zase zadívala, odezdila mě, a pak zase ošívala jak utahané kotě, vzdalovala a zase vracela, a pak odešla a já jsem zůstal sám a bránil vlastním očekáváním, sobě, abych se opustil.

Smířená, ovíněná, vyzařující, vibrantní, pulzující, učesaně rozevlátá si nonšalantně něco vyjme z oka, zesmutní a zase se pousměje, vlastně poprvé, z toho smutku. Pod bradou spojí z dlaní most a všechno do sebe zapadne. Nebo ne, všechno se rozpadne, padne na dno. Začnou pršet bezútěšně nesouvisející vzpomínky.

Vážíš každý krok, každý rok a ona tiká v srdci. Madona, primadona, první vzpomínka na rozkoš. Teď je všude, vzpomínka na zákon duše. Vroucí kašel střech rozbřesku. Dlaněmi obejme svou tvář, špičky prstů se dotýkají lícních kostí. Hodí si vlasy za rameno, ale jen na jedné straně. Spontánní asymetrie tvoří nevinný feel, ale je zlá a to tvoří sexy feel. (Člověk, jak roste, přestane se chlubit a začne zbožšťovat.)

Její vlasy plaší všechna předurčená psycha, vyšlechtěné práva a povinnosti. Zruší dojmy, vzruší prostor, hovoří, hoří, přichází ji políbit přítel, ale znamená to něco? Ne, je tam pořád stejně. Jde na cigáro, ve tmě lampy tahá dým a vyfukuje ven. Něco končí.

Kierkegaard opustil Olsen, až když mohl. Vymohl si svobodu jen promyšlenou, temnou spásu kompasu. Jeho strach vzdát se deprese byl strach vznést se, vyjadřovací obsese snaha vlézt se do mustru, který vynalezne jen on sám, ale ve výsledku se v něm ztratí, výsledek zhatí jeho plán.

V betonovém beatu decentralizace jmelí každý zápasí sám se sebou a není se čeho chytit, než dalšího pohledu v další vlně megamagorické inspirace mrazivým metronomem. Čím to, že se nekontrolovatelně obtiskuješ do všeho kolem?

Středoškolačka zrzavá, kudrnatá. Říká slova jako mrdat nebo srát. Odchází někam s kámošem. „Užijte si to,“ loučí se s nima kámoška. Ukáže na ni fakáč. Sleduje to seriózní alkáč s červeným vínem. Za chvíli taky odchází. Avizoval to barmanovi, který mu víno přinesl. „Já na chvilku pak odejdu jenom,“ smál se.

Ona se vrací v brýlích, vypadá seriózně. „S nima nevidím ani hovno,“ dává je kámošce, sedá si a kope panáka. „Vodečka,“ směje se a skleněnýma očima něco vysvětluje. Tváří se nad věcí, svobodně, půvabná a znova si nasadí ty brýle. „Marti, vypadáš něco mezi dvanácti a třiceti,“ říká jí kámoš.

Tolik jsem tu kalíval ve víru brutálních konverzací tak zvaného nevázaného veselí, nezávazného mamonu, vzdání se, redukce. „Víte, že je sněhová kalamita? Mamča mi píše,“ sklouzne po kůži gauče na zem a chvíli tam zůstane jako Bukowski na začátku Šunkového nářezu.

Barman mi nese zázvor, názor. Viděl jsem ho, jak krájí citrón. Spadl mu na zem, a pak ho dává na tácek. Nebo mu možná spadla ta část, od které ukrajoval tu mou část. Můžu se jen domnívat, tak se domnívám. Má morrisonovsky zastřený obličej a hluboký hlas jako Nico.

Dva middvacátníci popíjejí Bernardy a zostra rozmlouvají o nějaké cizí zemi. „Jdete taky?“ vstává ona a šátrá v krábě slimsek. Projde kolem mě a nepodívá se směsí přezíravosti a plachosti, ale vidí. Prozrazují to rozměry jejího těla. Dívčkost a ženskost v rozkolísané dokonalosti lepí démon chlast.

Vysvětloval jsem nějaké holce v knihovně, že a proč nepiju. Jmenovala se Hotová. Říkala, že taky nepije. Napadlo mě, že si s lidma, co nepijou, nemám co říct o moc víc, než když jsem pil. Jako by lidi bez chlastu nedovedli žít. Teda snít. Vždycky jen buď jedno nebo druhé.

Přichází dva týpci. Jeden v šiltovce, druhý v růžovém kulichu. Nedůvěřivě si mě měří. „Já jsem nevěděl, co mám dělat, psychický blekaut,“ říká řízným hlasem jeden z Bernardů. „V sedmnáct dvacet půjdem na tu kapelku, jestli bude a jestli ne…,“ vrací se ona.

„On píše určitě nějakou básničku,“ ukazuje na mě její kámoška kámošovi. Bázlivě vykukuje zpoza vlasů. Kámoš se na mě otočí. Ona jde na záchod. „Pak už půjdeme,“ sedá si zpět. „Co děláte?“ obléká si náručníky. V odcházecí náladě si prozpěvuje.

Je mi líto, že už nezachytím to tajemství, kterým trápí svět. To temno, které svítí v nekonečnu chlastu flow, než ho utnou nějakou bezodkladnou nutností. Kámoš jde na hajzl, brýlatá si jí sedne na klín. Dají si pusu a dlouhý hug. Napiju se zázvoru, zostřel.

Podívá se na mě tím zastřeným pohledem. Intenčně se pousměju a napadne mě jí říct, že o ní píšu a že jí to pošlu, jestli chce. Zalije mě adrenalin. Rozhoří se mi stehna jako dřív po prvním loku chlastu. „O prázdninách jsem se viděl s Domčou, zhubla patnáct kilo,“ říká někdo.

Když odchází, tak se na mě podívá. Pokynu jí, ať jde sem. „Já jsem teďka něco napsal a vystupuješ v tom. Nechceš to poslat?“ Kámoška vztyčí prst na kámoše, jsou teď rozprostření po celé délce baru. „Tak jo,“ řekne ona. „Mám ti napsat svůj email nebo mi napíšeš svůj?“ tážu se. „Napíšu ti svůj.“

Přisedne si ke mně a píše svůj. Napřed jde písmem nahoru, pak dolů. „Děkuju moc,“ poděkuju. „V pohodě,“ odhoví. Týpek v růžovém kulichu nekapíruje. Mám pocit, jako bych si dal druhý lok chlastu. Usmívám se a uvažuju, co vlastně mám co nabídnout.

Email mimochodem neexistuje. Jméno v něm obsažené jo a je to ona. Neprozíravě zalhala až za zavináčem. Tomu odpovídá i zlom nápisu. Mohl bych jí to poslat na tom fejsu, ale nechci být ztotožněn. Je to mladší sestra Anety.

Všechno je každou chvíli zapomenuto. Jen na chvíli to ulpělo a vzkypělo měkce v kvasu mozku, mostu mezi minulostí a budoucností, kterým je slovo, které taví osobu olovo do flow, která ti každou chvíli tuhne v patách a ty utíkáš dál k moři, kde se tuhne nejlépe.

Upoutaly mě její oči a energie, to s Anetou nemá, co dělat. Ještě můžu snít, to můžu vždycky. Se stíny v kapsách. Ne, nejsem žádný Hrabě. Jsem potulný stín mihotavých souvislostí. Jsem znovu se zrozující entita, když dostanu možnost zakotvit v náhodném tvaru, jehož náhoda působí radost, puls, život vždy ve svatém obalu, přesném obnosu, vzlínajícím přednesu, který bez ohledu ukazuje tvým směrem. Plachost je přednost. Patos.

Kypím nápady i beznadějí, ale můj směr je jasný, zatímco lidi kolem zmateně pokukují, lamentují, promachují prázdnem mě. Mou pozornost pohlcuje každý signifikantní detail narativu. Dřív bych tyhle papíry s chutí zahodil, spálil, zbavil se myšlenek, kterými jsem zabil čas. Mluví ze mě Kierkegaard. Četl jsem jeho Papíry, jak nadával na tisk a vysvětloval, proč zrušil zasnoubení s Olsen pořád dokola na oranžovém sofa v knihovně. Kniha byla taky oranžová. Nějaká holka teď mrdla medem.

Oranžové byly i mandarinky, které jsem loupal, na všechno kapal a koukal na holku, která mě vzbudila. Usínal jsem, když jsem uslyšel zipy baťohu, a pak další a další, a pak otevření dveří a vzápětí druhých. Z toho jsem poznal, že je to holka, holčičí záchod je za dvěma dveřma. Předpoklad se potvrdil, když se po návratu ozvalo decentní posmrkání. Tak smrkají jen osoby něžného pohlaví.

Vyhlížela provinile, když jsem se vztyčil. Nezlobil jsem se. Znal jsem ji z minula, kdy přisedla, ale ani jednou jsme se nesetkali pohledem. Její pohyby na pomezí činorodosti a neurozity mi byly blízké. Její přítomnost mě těšila o to víc, o co víc jsem se zdržoval zoufalých pohledů á lá ptáci krouží a neznají strach. Pak se zvedla a frčela fuč, ale teď tu byla zas. Vyzula si boty a nohy dala podélně na gauč. Bylo příjemné, že si udělala pohodlí. Sledoval jsem, jak čmelí prsty na nohou.

Jeden z Bernardů po druhém kousku kompletně přebral agendu a plynně hovoří: „Přejedeš nad Trondheimem a nakoupíš chlast. To je dobrý takhle udělat. Já jsem tam byl před deseti lety a nenarazils na tmavýho člověka. Dnes? Samý čmoud z čmoudákova. Já nejsem kretén, ale sere mě to, pičo. Tam jsou ty chatky, máš tam pohodu. Máš tam ledničku, vyspíš se. Oslo je na piču. Lillehammer jste si dali nebo nedali? Ta moje kráva ex, ty pičo, furt, kdy už tam budem. Vždyť za to neplatila nic. Kdybych měl přitelkyni, tak řeknu, vemu našeho Superba a jedem. Nechci se chlubit, ale já nepotřebuju v Norsku mapu. Hele, já se počůrám.“

Za mou sofa se na takových těch mačkavých lehadlech muchloval pomilováníhodný pár a jakoby nás pušoval k sobě. Přišla ženská oznámit, že zavírají, ať už se rozjedem do svých domovů. Zasmála se. Zeptal jsem se, co čte, zrovna ve chvíli, kdy vstala k odchodu. Ukázala mi hřbet knihy, na kterém stálo Simona Monyová. Ta, co ji zabil manžel.

„To je ta, co ji zabil manžel.“ „Jo, ale tady ještě ne. A co ty?“ „Bukowského.“ „To neznám.“ „Najdi si to, až budeš v knihkupectví. Určitě to budou mít.“ „Je to dobré?“ „Jo, je to takové sprosté.“ Pár za mnou se zasmál. „Tak jo, podívám se.“ „Tak se měj,“ propustil jsem ji, ale dočítala pak tu v knihu v hale. „Můžu přisednout?“ „Jasně.“

„Jsem se s ní rozešel, ale dvakrát jsem se s ní pak ještě vyspal. To už jsem si bral kondom. Se ptala, si myslíš, že jsem ňáká špína? Já jsem ji podvedl asi sedmkrát.“ „Za dva roky?“ „Za tři. Počkej, prcáš tu, která to nebyla. Tak se vyhneš trojce. To jsem dělal tak před rokem naposledy. Jsem tři měsíce neprcal. Samý stres. Šediví mi chlupy na péru. Si teď našla nějakého nového přítele. Jsem ho viděl. Ten vypadal hůř, než Pavel. Pavel, kterýho bys polil kyselinou. Se zas musím vychcat. Pak asi půjdem, co? Já přijel včera domů a naši se strašně hádali zase. Jsem myslel, že se seberu a odjedu.“

Mainstream tvý timeline, stereo tvýho typu. Kams to pách? Písmena, slova, strach. Dáváš smysl. Horská dráha vlasů spíš, než vlna. Spíš ve vlnách a mimo vlny hledáš nicotaj své proměny. Vina se sžírá s prostorem. Každý krok je výsledek, každý hejt vděk. Co září, se slévá, co tmí, se pohlcuje. Každá nabídka je zvážena, každá rána znovu otevřena.

Šálek přetek, křest na pařezu. Zmocnit se cizího pohledu a ztratit sebe nebo ho nechat se dívat a přestat před ním hrát. Přestat dávat mu význam a otevřít dlaň. Jít jediným směrem, který je, upít. Se vší vážností dělat, co chceš. Zvláštně a dobře, pomalu, klidně.

Osvoboď se do básní, ale dej pozor, abys neprobudil lesní lesby. Schovaly se před bouřkou v neprozkoumaném hradu. Já s tebou v básni. Mluvíme o jezeru, ve kterém se nesmí koupat. Koupeme se spolu a nesmíme stoupat. Jen koupat v prostoru přesyceném alektřinou. Hrozí nás spojit navždy. Na chvíli, která shoří, až se stane pravdou. Už hoří, i když jen nepoznanou.

Zleva, zprava, všechno se slévá. Blesková zpráva, přesah. Mnohem víc, než jen ty a já a bezprostřední konotace, tance na náplavce, stagnace ve stanu, emoce po ránu, stesk na stezce, na břehu moře obilí, moře přirozeného a nesvého. Místo polibku vize bažin, ostružin, angreštu a růží. Moře daného, vylhaného, vnuceného a zatajeného, horkého, stydkého, vlažného a pálivého.

Naštvaný nápis na symbolické stanici metra, víčko napřažené ve věčné nevědomosti, věčně promáchlý pohled do očí, věčně vláčný pád do zapomnění na něžné dno prázdní. Marně tě hledám mimo nálady, možná mi brání právě to hledání. Brání a zabrání v nicnedělání. Shovívavé úsměvy za mřížemi ostrova. Zkusit psát doslova.

Vidím věci a vidím slova a ti dva spolu bojujou v tom, čemu se říká komunikace s druhým, chceš další štace, nestagnace, ale je hell of a těžké vstát z postele ve jménu revoluce, když tady můžeš sledovat nekonečně mnoho videí revoluce a nekonečně slevovat a slevovat až do poluce, oslavovat boha pohody, vole, oslovovat myslící harddisky, toulat se skalisky svých tušin a ztrácet ocet práce, vykyselit krysí klitoris.

Literárně všechno je zkoumané všemi, prastaré v prachu ledové postele, pastelová past konkrétna, jsi vánoční dárek pod ztraceným stromem, nedutém, nedutám duší někde na Národní, neznám tě málo dní, jsi vánoční a já jsem vádní, chřadnu mezi znásilňovači reality a každý, většina nakonec podlehne, pohlédne do očí svému vrahovi a řekne střel, vzdá se svých těl v neochvějné víře, že je něco víc, duše schopná retuše.

Přitom je tak krásné procitnout do sebe, neztratit se v bludišti karikatur a viny, parodie a stihy, je to všechno krásné, ale je to všechno tak trochu k ničemu, venku úplněk a sirný mrak a výfukové plyny a love of your brother a zamilovaná sestra a autocenzura a ta nezměrná ochota položit hlavu na oltář kolektivní viny a dílčí psycha, rozptyly, které tě unášejí, unášejí čas, aby čas neunesl tebe, abys mu neusl v náruči a nenechal se odvát někam na mez.

Jen si hrajeme na lásku, protože máme strach, ústupky, to musí přestat, přestalo snad, pokud to vydržíš a já jsem ty, to je na tom asi nejhaluzovější a ty jsi trapný tep bez tváře, now is all that is real, moc nezáleží na vždycky, a tak leží to ve mně, ležím v posteli, v posteli je ležení mě, stěžejní vidění, vhled do světa vět a megapiexelů a neskutečně moc lidí, kteří se vidí a fascinují tím, že jsou viděni včetně mě právě teď, čtetě mě, ale není to to, co bych chtěl, není viděno, co bych chtěl já, a tak se ani nesnažím a vy čtete to, co není to, co bych chtěl, zoufalství z prachsprosté křeči před monitorem, monitor, simka a milión zmařených nadějí na kanálech, odběry hoven.

Slunce jde dolů za další horu. Let it slow. Opět mě obklopily múzy. Někde jinde, náhodně, kde bych to nečekal, i když jsem volal a čekoval. Ženu. Něžně lžičkou sbírá pěnu. Něžně rty, jazykem a tahem svého ústrojí přijímá. Víra daleko je tam, je ve mně, je mnou, vnímám. Strčí tam teď celou lžíci, začachtá a studuje si nehty. Vyjme lžíci, pozvedne hrnek a dá si loka. Čekuje ajfoun, nedočkavě, kofeinově. Číča kojí prostor čímkoli, co dělá. Nikdo, ani já, nezná moje pohnutky. Klidná v lednovém odpoledni, mladá, ledová, taje pod mým hledím, odhaluje se někde mezi. Její rty jsou moje život i smrt. Jaké štěstí, že si sedla zrovna mezi věšák a futra, vidím ji škvírou, uvězněnou v displeji.

This plays lineárně, já k ní lnu literárně. Červené nehty, další lok, zbytečný pohled ven, ožije pro mě v něm. Vidím její nejistotu tváří v tvář náměstí, dennímu jasu, času, sobě, samotě, prchá zpět do díry přístroje. Co tam asi studuje, zatímco já její realitu? Je mi vším. Čím to je? Čím to zakončím? Čím ona? Pokračuje, zvolna. Nemůže se schovat, nepůjčuje, je, čím je. Laskavost i zloba, někde uvnitř snad hodnoty, fakta, před očima data, výklad, ale venku zkrátka jen zkratka krásy, vede asi kam? Tam, kam se pomalu, ale jistě toulám. Pomalu, ale jistě vítám příště z tříště okamžiků, tu pravou z říše kliků do tmy. Mám z ní všechno, co můžu – dojmy.

Odmítá další přání, dává si šálu, časy se mění. Ani jednou nevyčněla, půvab. Jen se mihla, nevyčpěla, neutekla, nevztekla se, jen s roztomilou grimasou ve vlasech vypila kafe a dala se na cestu městem, s posmutnělým půvabem posmutnělým lednem. Sleduju v duchu její trasu, neznám lepšího kompasu, než její krásu. Krása tkví v oku pozorovatele, splín ať jde do prdele. Opředl tě stín, síť vin, domnělých, skutečných, na kterých záleží, kterým náleží řád, ale přichází dar – staromódní jaro, dar startu, slunovrat, kterýs nepotřeboval, ale přivítal jako vlastně vlastní narození – narodili se jen urození. Nejurozenější i umřeli. V plném vědomí, smyslně.

Psi smutně vyjí v přísných nádražních halách, ulice velkoměst obchází strach. Všude vidíš starou dobrou tragédii pracně propagovanou médii. Musíš vždycky vážit, jak to kdo myslí a proč. To kolem je zrcadlo, nezdvořile, bez upozornění nastavené tobě, v tobě, tebou, je tebou, v hrobě, naživo, teď. Napřáhni ruku, promáchni zeď, prázdno, ty. Dotkni se skutečného poznání. Co není ukáže na to, co je, co mizí na to, co zůstává. Podívej, co se rozteklo, obscénně, poddajně, mrtvě v přírodě, samsára, a co nepohnutě, nutně dál nastává, exploduje a imploduje v nedozírných efektech, nepoddajně vítězí na celé lajně tajně.

Pryč s tebou, kušuj, zmiz, dej pokoj, starej se o sebe, hrej si sám, čekej na rej světel po setmění. Po tom. Po čem? Po mně. Ti nic není. Skromně do mě v sobě. Rozezlení, rozuzlení. Tvoje klení pro mě není. Chvála-ponížení. Sbohem, slova, za dalším rohem výhra nebo pád, výtmav nebo vysvětlení, nic solidního, oficiálního. Obrysy se zhmotní po rozednění. Přijde, co sis předsevzal. Život zatím své si vzal, spal. Jeď, zajímej soupeře opeřen skandálem, opepřen tajemstvím, vrhej se do jídel, chutnej. Nebuď víc, než jsi. Netvař se, že jsi víc, než dojem, ale někdy tu pravdu ojeď, dojeb.

Hlas je duše, ale jen poslouchat nestačí, suše kývat času jako metronom, off and on. Žhnout jen uvnitř, ignorovat revoluci. Děje se na ulici, už šla, ale půjde zas, zasněn sněm, spasen teď teď teď ser na čárky, na všechno se připrav, připrav se bez příprav, bez příkras dej příkaz. Teď-zítra, spoj to vizí, která vězí mezi tělem a duší, v pochopení univerzálního, fejsu dorzálního, přítomnosti smíchu, v ruchu-tichu.

Prostě čekám na tu pravou, až se načte v pestrých barvách mimo dobro a strach. Věří úplně jinak, správně, dostane tě mimo oficiální linii. Nemá smysl, ale je smyslná. Fakt dobrá metafora, nový den fakt znova. Don’t let me down do spamu. Ježíš byl jen člověk. Nic není vidět, jen tvořit. Nic není získat, jen dvořit. Nic není jen dovnitř. Nic není zpátky, nic není vpřed. Nic není hrad, jen zeď.

Hle, dím, lebedím, dým tmy, rytmus, rým, rým, tus! Rytmusím k místům setmění kolem nestravitelného středu. Anděl padl za horizont nadějí. Znova a znova, marně stejná slova snáším. Sluší ti to nahodile jako každé mladé víle, která neví, co je smrt ani sex. Ve tvých očích běh, gravitace, synchronizace. Vědomí, že to všechno je ve mně, ale nemám k tomu přístup, odkaz, vztah.

Cítím přírodu. Vidím ve tvých očích vesmír a ty se ptáš, jak to vypadá. Nevypadá to nijak, nejde to popsat, zvěcnit. Buď o to ani nezavadíš nebo to přeženeš, nemáš, nezávidíš, jen tě to ovane, ovoní. Jí jako by se to ani netýkalo. Bylo by bláhové to v ní hledat, i když to v ní vzniká, ale ona není ta síla. Ta síla je tma. Pražádná víla, ta prasíla prasí, chce zalít, hnojit, nechat schnout, zvlhčit, zvlčit, zkropit, tropy, usednout. Vzpeřít se nebo podlehnout, vejít nebo odehnat? Vznést radikální požadavek světla nebo spadnout zpět do psychické pouště pouhých představ?

Volnost oceánu tužeb a přístav dne hasne snem zde. Kam dál se jde proti proudu přilnutí, proti prvnímu dojmu, který přinutí uvěznit se v lokální záplavě prvotního stenu, na samém počátku cesty skonat ve společnosti, nikdy už neodhlédnout od matoucího zrcadla, nevydat se do džungle dat na bezvadné bázi vlastního trika, trousit nápisy, roztínat a zatínat pěst marného světla ve své slastné tmě, která neexistuje, stopovat sladký svět, který levituje v dobře zvolených pohybech, hoří v excesivní exhibici a jediné, co můžeš, je dívat se a sumírovat? To je tvůj vliv, ve svém stavu to schovat a znova vyzářit do jejích komnat.

Ona je jen koncept a ty taky, ale něco z téhle planety, těch sil, to drží pohromadě. V pravé chvíli nebo možná nepravé se to přijde srovnat zrovna, když to nečekáš nebo možná čekáš a všechno je to mimo ze samé iluzorní podstaty zdánlivého paradoxu světla a tmy, který šíleně nechápeme a v tom vázneme, v bahně vzácné vazby, které říkáme vztahy. Vztah je život, světlo, vpřed, představa, stav, který upevňujeme, lijeme to bahno do forem a pálíme v pecích vzájemné iniciace.

Úsměv do prázdného křesla. Jak zaujmout publikum, když ho chci vyjmout z módu zaujímání osobního a svalit do zajímání se o vnitřní vnímání? Ona je všechno, ona se osvobodí. Zní to idealisticky, nikdy to tak nebude, a přesto to tak je. Všechno to životní dílo v pár slovech, pohledech zde, tvůj dech. Jen to musíš udělat správně, jen to nesmíš udělat, abys musel, jen musíš zapomenout a jít intuitivně ven vnitřní tmou maten kaskádami sobecké lásky, která svádí ze zásadního, podprahového, a teď už běž.

Nic tě nedrží kromě vlastní potřeby hořet v aktu tvoření. Měl bys jít, měl jsi jít, měl jsi ji, ale šels, protožes ji ve faktu neměl, jen sis s ní hrál a udržoval blízkost, pozemskou hřejivost, která spálila tvou zvídavost v hrdost. Dost, dávivost není odpověď, ani deprese. Není, kdo by litoval. Byly doby, kdy byl, ale užs vyrostl a byl okolnostmi přiměn licitovat se smyslem. Oko, ok, symboly, paměť, návody, křeč, chceš a nemůžeš, nevíš, jak. Jako bys nechtěl, ale chceš, ne? Změna přijde, ne? Uděláš to, ne? A co? A kdo jsi ty? Kdo jsem já?

Pro mě je důležitá rodina. Píšu úplně oproštěn od slov. Není to moje krev. A měla by být? Zaznamenávám momentální myšlenky, zhuštěný tón, myslím čistě fyzicky, hltím papír hieroglyfy, jejichž logiku chápu jen ve světlých chvilkách, zatímco vyvěrají z prosté, pusté tmy vědomí člověka asi.

Ještě si na ni vzpomenout, znova si ji dát, ten pohled v jejích očích, bezstarostný chlad, sten, co bych chtěl utišit, co nejde utišit, co sám sténám, jen v něm s tebou být, nebránit se mu. Proč jsme vlatně na světě, kotě?

Jsem spojený s marastem tmy a ty jsi tymián. Musím do dalšího pokoje, dalšího dělení, nemůžu zmeškat ani chvíli svého popření, opeření reality šokem tajemství, slovením vzpomínky ožijí. Přenos, přesah, tvoje tvář na dosah, není jen jedna, je jich mnoho jako ve snu.

Rozlévají se všemi směry, jsi mi všemi. Nemůžu se jimi vydat, jen zůstat a čekat a černat. Nebo jít a čekat a modrat. Nebo psát a čekat a červenat. Slušelo ti plavání ve vodě i pod ní. Moje tebe spatření bylo spáření, ale propásl jsem tě v páře a propsal na Portále.

Cesta je plavba. Když začneš kotvit, přestane platit slíbené, možné, složené ve skladu věčnosti vděčnosti k setkání z nicoty snít a čekat a ty a já jsem snem a sním a ty s ním, jiným, i když stokrát třeba se mnou, tak buď s někým úplně jiným, ale pak zase buď s někým tím jiným mým, mnou, i když nevěřím, neřiď se tím, zaváním zoufáním.

Nejsi tady, ale všude, konkrétní, animovaná jako třeba kaluž, do které prší, obludné ocelové monstrum. Kterou jsi teď z těch postav? Stav, strach špatně šlápnout, máknout na tom, zamilovat se a cestovat. Nevadí mi nevystopovatelná bolest, u které se nedá najít viník. Osvobozuje, zbožšťuje, vyšťavuje. Dostaneš žízeň zase uzdravovat, dát čas šanci víc a víc, furt na rty a nechat tě být cizí.

Mocné vize kloužou dolů DNA do nás. Jsme vzpomínky zmatené v drajvu, čeking, šéfing vyšinutý vším, cos zažil a tím, čím jsi, jsi to vyšinul, vyvinul sebe, hraješ dál sebe, jak ses našel, už ti ani moc nezáleží jak, ani na souloži, všechno je soulož, leží před tebou jako dotek, oslovení, podotek, vzpomínka, synchronizace, přitažlivost.

Šílené tvary se nenuceně roztékají do nejcennějších vpředstav decentralizoavného ega. Bereš to plaché nic do dlaně, dáváš tomu pozornost, díváš se na to a ono vrací pohled zpátky, konverzace nabírá oprátky. Jeden uhne a v tu chvíli i druhý a je to ztracený, než to jeden zase nastolí a ten jeden jsi vždycky ty, tak nehraj na city, buď soudobý, aniž bys předstíral tlustou čáru, klesl pod hladinu moudrého dobra, kibicoval bod obratu, udělal se na symbolu dna.

You know, you flow all the way up to where you want to be just free just be but you’ve been bad you come back or you’ve been good and you want something back for it so don’t do anything too splendid like you did before and you want more and more and more v nepřetržitém prahnutí po přirozenosti prakticky bez hnutí, pragmaticky, prolnutí, zaklesnutí, aby ani jeden neprozradil druhého but what’s going on around is kinda splendid or splendid enough and there’s nothing you did, je prostě svůj.

Znát je zrak-povrch, rozumět je uvnitř-dotek, pochopit je synchronizace, vědět je rozumět, láska je synchronizovat, ani nevíš jak, poznávat je sympatizovat. Láska-synchronizace je tu pořád, akorát máme potřebu jí rozumět.

Znát není podřazené rozumění, není to samozřejmé. Když jen rozumíš a neznáš, tak jsi taky sama, jako když nerozumíš a jen znáš. Pochopení-synchronizace-láska je, když znáš a rozumíš zároveň, takže to teoreticky můžeš cítit ke každému, ale je nám to dáno jen k někomu.

Když je tu synchornizace, tak se vypne rozumění i znání, pak je to samozřejmé, samovolné, rozumění-znání je v každém tvém pohybu, tvé pohyby jsou zcela jisté samy sebou, nemusejí vypočítávat vzdálenosti nebo přemýšlet, kam šáhnout. Zároveň to každou chvíli ztrácíš, ztrácíš a objevuješ, získáváš a obdivuješ. Kdyby tam byla jistota, tak se to zadusí.

Zrcadlení je rozumění i poznávání zároveň. Poznávání je zrak, rozumění sluch a tak podobně, prostě jing a jang. Synchronizace je pocit splynutí, ale při zachování samostatnosti obou, jedinečnosti každého, jisté cizosti, to je důležité. Fascinace blízkostí, bezprostředností cizího.

Když se snažíš být šťastná, tak se vlastně pořád opouštíš, proto jsi pak zase nešťastná. Musíš zůstat tam, kde jsi. Když někoho miluješ, tak mu odpouštíš věci, které jiným neodpouštíš. Měla by ses milovat, ne chtít jiné lidi.

Být šťastná, být na ně hodná, rozdávat lásku, ale chtít sebe. Odpouštět sebe, protože přece chceš být šťastná, proto chceš jiné lidi, ale šťastná budeš jenom, když budeš chtít sebe. Je to trochu utopie, ale občas se mi o tom zdá.

Eyeing, trolling. Her face is like pretty smiling, laughing. Seeing me, too, but not caring. Making faces, being interested in everything including me, indulging, drinking. Her nails are black, her hair is too, her sweater is as well, her skin on the other hand is white. Her hand holds her face after the flow of fun with her friend has faded down. Her expression now is not frowning but naked. They keep going but in a sort of a pretentious way. I keep going in the feeling of her.

Is it mine? Is it really her? All sorts of déja-vus explode in my head. How close would I have to get to her to really feel her or be with her? Is this enough? Is this countable? „Stop counting,“ I said to myself earlier. Flow is not counting. When you’re couting, you’re falling, you’re walking, running away to a ratinoial excuse, to the late realisation of the death of your life.

Opposite of life is not death. Opposite to death is birth. After which is life. But what’s after death? Adrenalin? Underworld? Life is after birth so what is after death? Does it exist? Does death exist? Is it a state or is it just life gone away? Like light gone out? Who presses it? Is it a decision or punishment? Or both or none of it or just a bigger change?

It’s a decision of who you are. Definitely. But you don’t know. So you’re staring at her and want to know her cause she’s pretty and funny and you would know ways with her, you’ve been taught, it’s in you so you’re getting going in her ready…

She’s leaving which is a sort of symbolic, shambolic. You catch the last glimpse and now you’re really sad. It sits down on you again. What’re you gonna do? There’s no chance now. Soical network would only kill it even more. Actually, social network is a sort of what happens after death. Confusion, distraction, destruciton of the previous hate, zen, flow.

I didn’t want to rušit. I was looking for the answer was the reason. Death is what happens when you’re looking for an answer. Life is the answer but eventually you fall asleep if you think too much. So the way is not to find out what is death but what is life but like not trying too hard. Co běží v novinách, leží v knihách. Knihu oživí až sen.

I couldn’t say anything or move cause I was forcing myself this hateful, sceptic mask. Sometimes it’s unbearable, the desperate gulit of doing it, of not letting live, leave, of it being so useless but how to quit this social network after death that permannently justifies death and glorifies and puts shadows where they’re not and smog of smug where we breath and we flow with no notice within realms of accepted death?

Death is not bad but accepted death is. Opposite to what we’re taught by the rich assholes who profit from our trans. There is no such thing as the king of rock’n’roll. Acquired death. To see death where there’s life is dreadful.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *