Dřín

Toť vlny, vruty, spát, rod, vni, viď, div, vloď se v nov, kontury k tlení, klidně teku (věrnost obrazu, ztráta), skane osten, stačí, stíní, samota je to samé, co nesmíš stříkat, a když, tak ne střídmě. Sitár tvého sváru, pomalu plavu, připrav půdu, zásadu, radu, obnov příkrov, konat, tonout, plivnout. Slíznu vinu nebo zvlhnu nebo Zlínu novou vlnu vrhnu Brnu? V Bakalově hrobě slamovat tobě, už ne Janin Nemrava čte Slova od Sartra.

Chci tu v rohu jakoby doopravdy, jakoby zralý na pravdu. Být či beat, toť je, oč tu běží, cesta do hlubin študákovy buše. Není Ještěd všem dnům kopec. Terakotová armáda dat před branama, předat střet dat. Středa, dveře. Zdviž vnitřního deště tvoje ještě mého, mrdej, moja, trvej, nadpozemská, zmrdy drbej v detailních mantrách, ách, ách, přijímám úkoly.

Navzdory všemu zapnu si zip zenu, vatra vášně září, vpřed! Vážky hoří, ovčák křičí, okleštěné války. Pro ně je báseň autorita, pro mě prožitek. Nezaznamenaný. Tohle je vyjádření marnosti, že to není TO. Jen trapně předstíráme, že je. Ona je šťastná ve svém vztahu. To neznamená, že by neztratila hlavu, ale ani, že by ztratila.

A právě proto se s ní nesmím seznámit, jen snít. Činy jsou ničím ve tváři lásky, náčiním zběha, writera copy lásky. Ona ho líbá a on ze srandy uhýbá, až se bouchne o zeď do ramene a má to tam pak bílé, a pak ji líbá. Vylitý šéf Truňku rejpuje, zmiňuje mě. Úzkost vede do krypt, trip vysvobodit.

Není nic hezčího, než okouzlená holka na zádech. Nořit se se do ní na nádech. Jako mech na berlínských zdech. Vysvobodit, a pak ji vodit a jak! By se ti líbilo, vtělit a nemít, co vrátit. Zapomnění, jen pocit. Procit do pasivity pschického stavu. Nezoufej, ale ani nedoufej. Vždy se objeví, zase se vynoří, všechno! Vyvodí jemnost jméno Temno.

Prázdno. Předchozí pátky byly takové tripové. Páry prchají do soukromí nebo se rozcházejí. Někoho to rozhodí, někoho rozchodí. Totálně nový svět. Potřeba sdělit. Někdy ani nechceš to, co chceš. Je to opice mysli, racionalizace. Vyargumentuje cokoli. Vygumuje tunel. Anuluje termín. Mapa v hlavě. Kam se vrtnout? A komu? Rittbergery, vruty.

Rozmýšlení, smýšlení, vážení, vrážení, alterotace, tribální inkrustace kastroštýlu, kvartální povaha tvého tripu, beat tvého lipu, typu tajskou tužkou. Kdy už opustit myšlenku a kdy ji ještě pronásledovat, hrotit, sát, ztratit? Zase najít.

Poměry se mění, postoje semení. Snad už to nechat být. Nezbavovat se toho, to ani nejde. Nejde vyndat z paměti vdrcené pojmy jako se nejde zbavit substanční závislosti. Jde ji jen nedrásat. Snad je to jasné. Jak bažina.

Hasne léto krásné, krásnější začíná září a končí. Říjen si tě zavolá na příjem. Chci jen říct, že to probíhá nepozorovaně. Nestřídmě se to střídá, přírodně. Hledáš na tom to krásné, na všem. Nebo bys měl nebos zapomněl v preordinované spáse.

Banální botox tvého pervitinu, přikurtovaný k prasamsáře půlminutových vrtů, předtančených preambulí jak v Sarajevu kulí jsi zvůlí. Přinuť ty podrápané ruce pátrat, předjeď peloton svých plicht akcelerací psych.

Turbovzdych. Gradace, pich. Miles Davis. Vše přetav v šeru představ. Deru se na sex jako kýžený serotonin mimotónin. Bez fasád zasítěn jen v okolnostech. Detailní vhledy do dívčích tváří. Divná indoktrinace. Sanace sensace, zdravé lpění, ušlechtilá vášeň.

Kuropění, původ slova zřejmý. Neříkej ne, dej mi. Ne dojmy, dej mi. Vhled. Ne do tváře, jsme v samsáře, v páře strop, mraky, top. Zasnil jsem se. Roztála i zbytky tenkého ledu a teď se top, básníku, nitkys splétal tak dlouho, ažs upletl bič. Bitch v čudu, nebudu Mitch.

Co budu? Všechno a nic. Rozmotám ten proces, zeptám se sám mas kam. Maskám dávám vale, ale váhám neustále. Jasně, to je princip pohybu. Pokus, omyl, omyl je víc. Psycho je pozitivní, stay psycho in the realm of ego. Brutální láska smrti, srdce, slzy, intelignetní, všechny ty negace, MC Loser, pochop ho.

Často se všechno slije. Bažíme kontrolovat chutě, stavy, ale spoje jsou nevědomé, koktejly. Bez zbraní přibitý na kříž fatálního orgáče posledního vědomí v mysli bez práce nech tělo chovat se. Je bůh a ty jsi prach, stařec a moře.

Prastarý nepoměr pramic, jing a jang. Rovnováha, když se vyrovnává, bouří. Osvícení v asketické impotenci celibátu. City, vjemy, trop. Nech ty šémy mladším šéfům. Teď to zní smutně, ale koncentrace ztiší rozserané koncerny. Každé přijetí je vodou na oheň prokrastince. Prokrastinace je Babylón.

Stržen další lucidní emocí toužím po pohledu, když se stmívá. Beat of the zrcadlení. She walks through me, eats my brain, oh, I need my brain, it´s insane enough with it. There she comes, great death in the mask of a lovely girl. What can you do with death? You´re noone to her. Love and death, what a pair. What a life! Planning too much.

Už nejsem smutný, už nejsem slovo. Chci číst v duších a vyznat se v nich z lásky, vysmát skřety krásy, pochválit jí vlasy, poprosit, promiň, mimoň tónin, vlny tvého života, God knows when but you´re doing it again.

Rozhodnutí je soud. Věř svému soudu. Soud je osud, série posvěcených náhod, tvých projevů. Žiješ si svůj diskopříběh a já svůj. Individualita je podmínkou společnosti, negace styku, kino koni. Watching bitches, counting stitches. Všechno má svůj čas, skoro mizí vlak, nepátrej v minulosti. Nepřijímej danajský dar předsevzetí, pozitivní předsudek. Jen teď ti letí hlavou, teď realizuješ ty turbulentní tendence, teď je vzdušný zámek, díků vzdání. Teď je zdání, teď je daní za teď.

Dobrokruh bezbřehé dotace, uzavřený systém, svoboda v sobě, vězeň vlastní moci tonoucí v intonaci, tribální draci v akci, koloběh, ty příběh. Povědomě masivní mutace disco slow pohlcuje hrou. Nenávist, ta bezdůvodná, beatuvzdorná. Rušení, to zlo v kouzlo vklouzlo, skoro násilně tě zhmotnilo. V rýchách, vrásách pominuté paměti, s nemohl vyhrát.

Tvůj strach je můj strach. Vyndaná v rytmu chillu tvá duše vytéká blank starem, házíš hlavou, setřásáš ze sebe zbytky sebe, vlasy, vlasy, úsměv hoří i hasí. Toužím po běžném, už žádná rukojmí příštímu Já, chytlavé charty, přechytřelé projekce. Přací panny káravě krvácí pod mosty bohorovných úsměvů pavích papalášů, trpíš nepřejícnými polotvářemi kaštanů. Nechci být s nikým, na tu kašnu kašlu, škálu šukání na střešních taškách. Z komína dým včerejších slov.

Je den, snažíš se v pekle. Koncentrace hravá, psycho jak tráva. Nikdo nevlastní čas. Nikdo neví, jaký je čas. Většina establishmentu funguje na záseku, ztrátě pozornosti a setrvačnosti. Pes na křesle přes přesně do shonu snu. Tušení, rušení, těšení. To vše je čas. Přímo teď ty a nikdy víc. Navždy nic. Jas grimas zčeřené hladiny. Hierarchizované hnití nepojmenovatelného hajpu, tvrdého mlčení, plačtivého chtění, chápání.

Plachá invaze. Flow je alibi proti nahotě bytí tváří v tvář. Poučky hoří tváří v tvář výzvám konfrontace v každodenním sexu energií, polétavém vidění, kategorickém připomínání květu pouště bezúnikového beatu. Slova jsou komety na obzoru zmaru, orbitu zmatku. Pohled je tekoucí tma. Nedává to mysl. Život je všechno, co je. Rozčasenost není uzel, ale úl.

Uchovat starost, stvořit příští Itálii správně omšelou, ve světle věcí fakovat inovaci, iritaci, splynout note for note, spojit, ztopořit stagnaci tady a teď. Seď. Svět. Změť. Zeď. Pleť. Ret. Pomalu se teleportovat zpět do původních významů vět a slov. Spleť síť samozřejmosti, zmosti známosti, kravaty, katalpy, plať. Běž postaru po zvuku sitáru na platanovou pláž. Padáš, vracíš úsměv zdánlivě bezvýznamné dívce, divíš se její neviditelné výtce času. Paranoia vyzývavosti živoucí jen dokud někam vede. Pláč pění řádky vln, palmy, pralodě v patovém smogu, zvrzané vize cikád. Běž bosky, jdeš správně, boříš se, plav. Blíží se konec a ty ho oddaluješ jen pokorou a eventuálním vzdáním se všeho nebo toho, co končí a vrací se v očích. Žiješ, pokračuješ, je to ještě zajímavější, jímavější za zátokou krizového tepla.

Čeho ses bál, byla iluze. To, cos chtěl, byla iluze a to, co si myslíš, že je dobré, je taky iluze. Slepota je bystrozrak mýticky se manifestující ve všem jako fatální jednota. Po všech těch filoválkách opravdu jednoduchost. Pach masa, sektářské násilí, ještě nezaschlý křik dětí. Symbióza, hegemonie splavuje křehká data, hranatost ducha, hrady z kostí a plastu. Bluestruny zmaru kvílí, mediální realita s sebou bere svět. Napodobuješ její idiomatickou synchronicitu, seriálové plynutí, pnutí. Sladěné loudění pozornosti, plochá plazma, palmové úsměvy, iluze, vina, všechno vplen, ven, s nima.

Falešná slovní spojení padají. Co bylo, bude, co je Teď? Průmět na zeď. Spoj, zkrat, text, bezdůvodný vhled, vrtohled. Všechno vytváříš, hraješ, tak zahraj div, hit. Zahoď vše a zachraň, co se dá, to Venku, viditelné, divitelné. Satan, svár nech, neživ, zacel, nech růst celer představ, nech jít mrkev představ. Nestresuj se tím, co bude, stresuj se tím, co je. Tím se stresovat nejde, protože to se stresuje samo, váhá, presuje do forem fatální improvizace. Teď je dojem, představení, právě teď, protože není oficiálně, rozuměj nikdo to neví, leckdo sleví ve své angažovatelnosti do venesmírné hry tajemství. Pohled pohladí, nic nevěstí, vidí. Za jak dlouho si uvědomíš, že jsi tady? Možná nikdy, možná dřív. Dřín uzavřen v hlavě, mozek se dostane ven polibkem, výstřelem. Jak si lehnem, tak si ustelem. Celá ta změna marná jako úsměv do dalšího pádu tmy v září.

Ještě ne, ještě Jiné café, jiný čaj, jiná servírka s jinými pohyby, jiná pohoda, pochyby, jiná proměna prudění v přijetí, jiné proudění dění, jiná cool hudba všechno vysvětlí. Pořád nic a pořád všechno, proměna marně narýsovaná, aby věci dostaly spád, pointa předem zmarněná, jdu srát. Prostě to není to, co v tom vidím. Jen projekce strachu a přijetí ve snaze využít jingjang k vzepětí, změně pojetí, ale to není to, co tady hledám vlastně; vlastně jen určitý prostor pro změnu, čas mám, ne na ženu, nikam se neženu, jen pár OK akordů to fade dlouho – it be all right, it be all right. Je to něco z paměti, ale není to regres. Vize udržitelnosti v dekadentních kulisách, klaustrofobní sitár.

Something kinda weird, kinda happy for the weirdness of it, weird blues of the sunrise, little girl, kinda new but no surprise, kinda natural but late, kinda kind but psycho like everything is kinda real all of a sudden but has to die again, like blinking unexpectedly and suddenly synchronically with other humble occurences, multiplying its shine which makes it happy and not interested in sinking back into the passive looking for reasons but eventually kinda wanting to, feeling like I should, doing it and ending up like it wasn´t what I expected and longing to get back to the beat, to the stroll, this time maybe make it reasonable, maybe connect the two but reason kills it or I don´t know how to do it yet, how to eat it.

Vzepřít se v sobě. Random realita (randomita), spousta realit, spoušť realit, teatralit, chemtrails realit, beat realit tě chyt, dej si šanci, prostor pro spor, řešit stín, šeřit za tři v říši tepla komplikace, implikace, akce, licitace leptá skla askeze, skrz něž vnímáš geneze rozbředlé tendence, ten den D, kdy jsem… Deep throat tvýho steepu za hranice lidského mokra do morku creepu stříkáš smysl, sbíráš situace dissu domnělé stagnace příliš dlouho viděného, vydíraného winu. Vlhnu, polknu chycenou slinu svatého slizu zpětného vlivu neodvratného snu. Satan sna vpravdě svat, vklad nemusíš jen srát, ale i semenit. Strašák, ale vzpřímený, sklízí úsměvy při vědomí své úlohy strašit ptáky, pátky, které prostál v patovém postoji, který teď ztrácí a hledá, trmácí se mezi stromy a zase se vrací a nikdo neví, že už není strašákem, protože navenek pořád je.

Teď, když může být vším, je nikým. Víc, než strašák, nebo míň? Neprobouzej se, všechno se popičí. Světla si hrají – vnitřní, vnější. Podzimní počasí se mění jako jarní. Pěkně prší do listů kaštanu ještě zelených, lemovaných zkázou. Musíš být chytrý, abys ve své anomálii spatřil aktuální výhodu, precizní extenzi, přestal být jen kazem. Přijmout či odhlédnout? Být vším. Ale co bude? Volitelná výzva vystoupit, vystřihnout, nepředstavitelná, nepředvídatelná, přesto zřejmě přicházející vlna, samo nepředvídatelno, zřejmě sama, zřejmě ne zcela pochopitelné schéma, snadno utopitelné samo v sobě. Jak ho vychytat? Jak ji přivítat, surfovat? Jeden chce být zachráněn, ale jen někým zdravým – sluncem, deštěm, zelenem přesně v pět v peřejích za zenitem patosu. Osvobodit znamená oživit mrtvý pohled, zkrotit kratochvíli a na jejím hřbetě hrdě vytoužit z možností i samotné této možnosti. Filosofie je zejména pocit. Zmateně za zenit, ale nezmizet. Procitnout do teď neposkvrněného předchozím teď – do teď, které nebude poskvrňovat jako všechna teď až do teď i teď.

Já nevím, já si to představuju. Děkuju. Co dělám? Zbavit slova, mysl patiny veřejného přeludu mínění loudícího soucit je jako dostat z lejna drahokam nebo jen o něco míň hard. Ona makes it hard zatížená dojmy stoupá nad domy jako pára snů, z oken koukají hlavy, z hlav oči, z očí pohledy, pohledy koukají jako ty musíš, protože nechceš. Konec zlaté éry Airbnb. Ty chceš prostě úplně demilitarizovat ego, měl bys ho spíš kultivovat. Cool, ty vole, nech to vyplynout, vylíhnout, vyvinit, vyvinout, vzniknout. Jak? Nech to mystériu. Ono se toho nakecá, ale v realitě se pak neubráníš dissu dirtu nebo se to uvolňuje pomalu jako šrouby na obličejové konstrukci po lebeční operaci nebo režimy. Může přijít normalizace, stud, kolaborace, rezignace, paušalizace, šulinizace (uvrhnout ve zmatek všechny kolem). Pozice je křehká.

Vás doma neučili se nejdřív zeptat, když někho fotíte? Piju černý čaj, ale zelený je lepší, a tak si tam aspoň přisypu mátu, prozelením zlo tříslovinové tmy. Když vidím foťák, slintám po profilovce. Trestuhodně jsem zanedbal oděv a bolí mě v krku a horší se to, jako bych umíral. Antibiotika by byla moje smrt. Bude to psychosomatické, symbolické. Ňáké takové období, i když teď na básnickém dně zásadité zdi zčistajasna jihnu. Cítím (přestat používat slovo cit)… Už nevím, co to bylo za pocit. Už je to jen zastydlý zacit uniklé ryby, která snad, i když spíš ne, mohla uvést vesmír ve smír. Nejspíš to byl jen nedělitelný článek, jedna z ryb. Dál žije svým životem, jen nebyla zpodobněna nebo právě byla a je tímto mletím. Uletím? Záliba zabila. Dneska už se byty nepronajímají, ale projímají. Kam se podělo Na? Vidina. Nadšeně fotí vším možným.

Svou myslí být, svou mysl zahodit. Zalíbit se bohům, pochopit vínem ovlivněnou ženu, rudou a rozknedlenou. Pochopit změnu pro změnu, čas a vše, oheň, déšť na střeše. Spěšně odchází a já, já, já, já najednou chci a nemám čím změnit svou pozici, je pozdě, pozdě, pozdě. Přestanu hodnotit svoje výstupy, minimalizace cenzury v příštím čtvrtletí. Vrt letí, rozštěpení mysli, jo, to odpovídá. Přitom se chovám normálně, asi je to u mě normální. Včera jsem hrozně honil, bojím se, že to je vidět. Jinak se ale právě vůbec nestydím, provádím spontánní afekty slamů, naprosto neintencionálně, konstantní standup, kontingentně vystupuju a cítím se v tom nepřirozeně, elegance drhne, i když navenek to asi působí kontingentně, teda konzistentně, díky té neintencionalitě. Jsem tím slamem nějak posedlý – sám sebou, sám, sebou, šém, tebou, vyviněný ze vztahů tvým odpuštěním. Vlastně jde o to, na co se těším. To je v přijetí stěžejní. Žvanivě stižený překážkou, padlým předpokladem, příkladně mdlý ve své analýze. Hejtr, hroty, hry.

Rušení je zajímavé, ruší vosí kroužení kolem modelovky, ruší snažení o výsledek, povzbuzuje rešerši, radikální rešerši zapomněním, ztrátu tahu, přechod na flow, hopefully, risk. Nikdo neví, co je za dalším rohem, blokem šílených náhod. Chce se ti chcát, hledáš záchod, hlídáš hlad. Třetí nálev darjeelingu chutná jako vývar z bramborových šlupek.

Šachy ducha, ruch a klid. Dívám se na ni a píšu, jako bych honil. Rozveseluje se. Elegantní je neprojevovat, sexy je nepotlačovat. Situace je soustavná vnitřní translace. Soustavná, aniž by ji někdo stavěl. Žádný kdosi, žádný tady, žádný sklady.

Pohotovost. Tvoříš svůj protějšek. Teď. V kroji svých myšlenek. Změť. Vlasy si nevybereš, střih si vybereš. Nebo nechat růst, nechat stáří žít. Odposlouchávat myšlenky jako chlácholivý pyroman. Škrtat, stopovat intence. Tančit, ničit tendence.

Ten den D, edice D, dvacátý druhý svazek. The importance of being Earnst. Zaseklý, ale schopný zůstat. She gets high. She´s fucking awesome. Battle trollů. Katr. Blato. Bratr. Razantní rety, threathy. Teatralita, syntax.

Pusť citečky z klece ven. Potměšilý producent vědomí ruší řádky právě čtené svou dezinterpretací, která je zároveň jejich zpracováním ve vaně vědění. Neví. Nevím. Ptám se po zadání a provedení případného protlaku.

Pátek s láskou. Šestý smysl sexu. Sleduješ reakce. Pobřeží majáků, věží. V hlavě běží klišé, ona smutná. Chytrý telefon na stole, v depresi. Chytit za vlasy a spát, spoutaná positivními stíny.

Tvý tao je mý čao. Tvůj meat je můj meet me. Co tím míním? Mýtus tripu, luciditu. Moc zapomenutého, jmenovitého. Mimo jiné jho. Nikdy neříkej nikdy. Teď nebo nikdy. Foun, dichotomický diktafon věrného soužení pod drnem. My pod trnem trnem, lnem k sobě snem.

Promarněné příležitosti. Jako by je pohled měl ospravedlnit, jako by pohled něco znamenal, jako by někdo něco znamenal. Čteš tmu, mutující matku pohnutek. Kvílí do prázdna pátku. Na ploše šera nového dříme nárok všetečné náhody. Ty z vize, pojď skrz krizi dál do tepla soudu, mimo stereotyp souměrných lajků tragicky zakuklen do svého tepu, výsměšným ránem rušen archetypy a mýty – vším, co je nebo bylo libo líbat, vítej.

Jihnu vzdor nudě vpřed k duně nahoru na voru proti proudu Gangy, zuby nehty se deru sepranými nýty kontinuity. Ubohé pohledy zacyklených kurátorů. V další etapě dýchám do smíchu zdebilených pichen vzpříčený prudám vlastního chodu. Brouk na zádech, otrok svého rodu. Plíživě vnímám svou nesvobodu, volbu sebou být otročen, parazitem, úročen. Přerývaný bol beatu společnosti. Sexuální energie poletují, trýznivý oxytocin, vina vidění, vina chtění, charta rýmů.

Svět se musí chvět. Víra je chtět zpět skrz strach ze sebe sama. Samsára, mandala, všechno znova jinak. Parkomat nevrací. Na piedestalu se střídají tváře, ale žádná nevypovídá – jen vrásky na božím čele. Bůh je Babylon, umělý konstrukt lidstva. Myslím to slovo. Na počátku bylo slovo. Impotence sdělit. Je třeba se obnažit a scelit. To se už stalo, takže uvědomit. To se už stane, takže plynout. To se už děje, jistě. Přímky, body, úsečky, umělá naděje na děje, strach vydávající se za víru, víra bojující se strachem, bojící se, kající, tající, mrazící box bad beatu, art and money. Máš, když na to máš. Šém.

Uber plyn a zhyň. I see the bad moon rising. Hope you´ve got your things together. Jim´s alcohol fueled flow. What´s the flow, anyway? WTF? Where do you go? Every thought is a program rolling, thinking in your brain as insane as a man who longs to be The man, the king, the God, a God-like figure at least. Nejsem smutný, jen jsem ve flow. The flow takes me away from „without a relation“ to „within a coincidence“. Actually I´ve never left. I´ve never come in.

The people around have been here since ever and they´ll appear again and rule my world and guard my doors of perception. Things will surely be hard and confused. I´ll surely miss chances and throw bad cards. Overrate and underrarte on daily basis. Sometimes, a lot of times, it will get absurd and sad. I´ll have to aim straight forward to get out. I´ll have to stay tuned. I´ll have to be sure. I´ll have to smile to ensure my supervisor. The things I love will pose the greatest threat. I´ll love the light behind the embarassment. I´ll love the death and hate the life while it should be opposite, shouldn´t it?

Sometimes it´s not too good but you make it good without changing it simply by putting it into a better light.

I like that dark side of hers. What a fucking cutie when she looks into her own reflection on the window, a summer widow, a yellow tree behind her. Her blue eyes lonely not knowing I´m right behind that reflection. She smiles at guys who come to the balcony and it´s like she´s gone. Then she stops smiling and here she is back again. She doesn´t look sad, just beautiful and cute and cool. I want to meet her. All the conflicts seem resolved. People who look good without smiling are the good ones.

Emotion is motion. Emoce je pohyb. Flow je emoce. Strnulá emoce se dusí, musí se prolít do akce, najít zapomenuté, stvořit zrakem v rozích zájem, stát se zájmem. She smiled at me with a sudden respect. Or was it mockery? Or mere amusement of passing me from A to B? The other one´s not smiling at me, she´s smiling at her friend. Her legs are spread at me. There´s no way for me to show my interest without ruining the whole thing. Another one always takes a look at me while changing her hair as if I was a mirror. Her eyes are pervitin sharp. She could cut chains with them or cure depression with a little help of her soothing smile.

Sex je základní zájem, zvědavost je povrchní zájem. Sex je základní výzva, síla. Stylizace je základní blízkost. Potřebuješ lidi, abys je mohl ignorovat a nenápadně pozorovat. Nevědomost je základní soulož, most přes cizelovanou tmu moudrosti zmutovanou v Něco, felace čistého počátku. Moc jsem se mýlil, moc promarněných možností, moc se to děje. Jakoby outta myself. Jakoby chtít tam a tím asi zároveň z toho vystupovat, jak říká Sartre. Tít hranu, chtít něco, co vlastně nechci, když tím prostě nejsem. Místo, abych tím prostě byl, jen Chci tím být. Místo, abych si to vzal a měl to, chci to mít. Chci chtít. Miluju lásku. Neviditelný poklad je hrozivý. Ty za zenitem, za oponou všech her, za smyčkou času, za zenem motivace. Krizen. Krysen kvízem denních tajemství. Uskutečnit mysl, umožnit tělo.

Je hezčí se dotknout nebo se dívat, němě vzývat? Co je špatného na honění? Obojí je v klidu. Rovnováha hlasů, vize mizení. Jaký je rozdíl mezi znát a neznat? Naučená bezmoc brutálních vrat. Jsem blázen. Naučená dvojzeď, no way out. Jaký je rozdíl mezi bezmocí a nemocí? Bezmoc je v klidu, bezmoc je proč a kdyby a spousta odpovědí, geniálních reflexí. Oh my fucking God, was I crazy! And I still am, I don´t know when. Oh man, all that has been is now just ashes, illusion. And we live in it. We keep living  it, leaving it, realising it but finally staying. For some reason we´re going on for what else is out there for us to do? Misery of being yourself. By yourself. Ain´t it a crazy scheme? So it goes, so it seems. Or is it just what I see or what I make it for others to look? Way to go but where? Go, just go. Ego or depression? What do you go for?

She gives me some seducitve looks, sedative. Or do I dream? Is it just beacuse I´m here, around? Why did I go for her friend instead of her? Cause I liked her friend amically while this one I like sexually. My mind deprives me of sex. What is there to say? Go for sex. If you want. Sex is kinda scary if you look at it from outside, isn´t it? If you like knock on the doors of sex and wait till it opens, you kinda freak out, don´t you? Meanwhile, it´s just here all the time. If you deconstruct it , there´ll be nothing left. Lidi jsou příliš živí.

Přijmout znamená dát význam. Flow je nepřenosná, musí být vždy znovu neúprosně nastolena. Jen nevědoucí pohled je vidoucí. Jste moc krásná, mohl bych se dotknout vaší ctěné krásy? Dotek provází pohled jako neodbytný strejček. Dotek je už v pohledu. Pohled se dotýká. Cizí pohled námi přímo cloumá. Tak moc, že v nejistotě, jak působí ten náš, bojíme se pořádně podívat, jako by byl pohled zbraň, jako by měl ubližovat.

Co můžeme dosáhnout pohledem? Jen to projevené, projevené pohledu, koukatelné. Pro dotek je viděné neprojevené, jen mapa. Dotek dosahuje, pohled leduje. Dotek pohladí, poladí. Opravdu se nám projeví jen to zmocněné dotekem. Zrak je myšlení. Myslící člověk čumí. Kladu vám na srdce, že dotek je základ, ne pohled. Dotek tvoří překonáním strachu nebo bezprostředností nevinnosti. To líp.

Dotek posvěcuje, nejde ho nepřijmout. Bere si význam, je mu dán. Je to bůh, ale lidský. Bohdan. Pohled navnaďuje, nastoluje téma, dotýká se tématu – doteku. Teku svými žilami, všechno se ve mně dotýká. Jsem dotekem, který chce potvrdit své bytí tím, že se bude dotýkat. Sebe víc nemůže – vše je objevené, ne vědomě, ale samotným bytím tím. Můžu se poznávat, ale tím se sebe nedotknu. Zůstanu netknut, neposkvrněn, neživ. Vše je ve mně rozdvojené, ale pojí se to synchronicitou, ne dotekem.

Pohled uděluje význam, ze kterého nejde vystoupit, jen se mu schovat neupřímností. Lepší, než ho odmítnout, je s významem, který mi udělí cizí pohled, pracovat. Ten význam není pevný, je to proměnlivý konsenzus. Je myšlený. Je to ohnisko mezi myšlenými významy, které si dvě osoby vzájemně udělí. Jeden se mění v druhý a druhý v první. Zrcadlení.

Člověk si někdy neuvědomuje rozdíl mezi významem, který udělí jedna osoba druhé a významem, který jedna osoba udělí sama sobě skrz druhou osobu.

Význam, který udělí osoba sama sobě skrz druhou osobu, je paranoidní význam – to, co si osoba myslí, že si o ní myslí druhá osoba. Druhá osoba si myslí, že to, co si myslí první osoba, že si o ní myslí ona, druhá osoba, si první osoba myslí naopak o ní, druhé osobě. Blbě čumí. Je to ale pořád menší urážka, než kdyby se druhá osoba dověděla, že první osoba si o ní nemyslí nic, že jediné, co ji zajímá, je, co si myslí druhá osoba o ní. Postoj první osoby znemožňuje pokračování komunikace. Egoistický postoj.

Ani při vzájemném úspěšném udělení významů se nevyhneme potížím. Přes zkazky o věčně trvajícím prvním dojmu je úděl (udělení) významu vždycky dočasný. Mění se v čase. Vzpourou je idealizace. Udělený význam uniká, stává se iluzí. Když bereme paranoidní význam vážně, vrháme se do Babylonu. Nebo na Facebook – tam pohled zcela ztrácí význam, protože počítá se svou věčnou dohledatelností. Tam je pravou iluzí, tím spíš, že jí věnujeme tolik pozornosti. Je to jen součet informací a pixelů, bažina jednotlivostí, umělá inteligence, kterou se učíme myslet a která nás odvádí od skutečné intuitivní, přírodní inteligence, kterou jsme se myslet ještě nenaučili.

Rychle z tama pryč zpět sem do jednoty času a místa, ohniska, poctivého mixu energií, které se jen tak míjí, mimochodem protékají, nebo se slévají ve vírech – tvoří všechny představitelné (vygooglovatelné) vodní jevy. Je to přírodní mix řiditelnosti a nevypočitatelnosti. Pořád stabilnější, než elektornické přátelství na dosah kliku. Internet je taky úžasný, ale jinak. Z jeho samsáry je třeba co nejdřív procitnout do této. Net představuje další stupeň oddělenosti, kam se vědomí může vylít z těla, z pohledu, ze života. Virtuální tělo už nám nenávratně zůstane, jakmile jsem k němu jednou přičichli, jako má abstinent navždy tělo alkoholika. Musíme ho aspoň kultivovat a skloubit s tím fyzickým.

Net je tragicky nefyzický. Tragicky proto, že skýtá dokonalou platformu pro lenost. Plytké konverzace, obohacující kontakty, studium. Můžete strávit celý život v posteli, aniž byste viděli všechny ty úžasné, reálné pohledy. Postelové pohledy končí u porna. Komunikace fotkami a slovy jednoho naplní, když má rád umění, ale musí si uvědomit, že je to pořád jenom počál. Nejsou to obrazy, knihy ani hlasy. Není to expanze, jeden u monitoru bude vždycky jedním. Umění by mělo směřovat k realitě, ne se jí jenom inspirovat, požírat ji.

Net taky, ne? Ale tím, jak koksově působí na mozek, svádí realitu na svou temnou stranu. Stáčí přímku lásky a života do bludného kruhu okouzlení, výzev, samoty. Mozek má pak ten koksový rauš za realitu. To se netýká jenom pornáčů. Realita chodí zbytečně na net. Pere tam špinavé prádlo nejasností, neviditelných energií. Ve skutenčosti je ale právě špiní. Realitu chápeme až pozdě a nikdy ne definitivně. Na netu je všechno popsané tady a teď. Ale divně. Pokud disponujete technikou, možnosti jsou zdánlivě neomezené. Ale není to to.

To je každému asi jasné. Myslím to, když kolem sebe lidi chodí lhostejně s tím, že kdyby něco, tak jim každý může napsat na netu. Nebo políbit prdel. Jsou naštvaní, že jim ještě nenapsali nebo že jim napsali moc. Druhý neví, která bije. Net je černá díra zájmu. Místo, abychom ho budili, dáváme ho spát. Chodíme se na net sbližovat, bez výsledku. Net je mimoteď. Nejsme to my. Jsme pohled.

Domlouváme se na netu, kdy se potkáme. Pak se potkáme, ale ani se nepozdravíme, protože jsme se ještě nedomluvili. Když se konečně domluvíme, není to to, protože to není teď. Net je fet. Je to řízené vnitřním Babylonem. Vnitřní baby strádá, chce objevovat. Domlouváte něco, co nechcete. What a life!

Co je teď? Kontinuita. Teď je vždy definováno předchozím ted. Vyplývá z akce, bez pohybu není teď, i kdybyste mu tak říkali. Když teď myslíme, zkamení. Když myslíme na sebe, nejsme. Na netu na sebe myslíme, tam hodně nejsme. Myslí na nás i druzí, ale jen jakoby. Jen plní potence dané programem. Váš přítel má narozeniny.

Net je únik do lajn, v tom se podobá psaní. Asi se na něj trochu vymlouvám. Net rovná se psaní. Místo pro lidi, kteří rádi úkolujou. Útěk od občasnké povinnosti někým být, volit se, prodírat džunglí signálů cizích i svých a hledat výhodné východisko. Můžeme být pohodlně nikým a spřádat konspirace v rámci svého vypočítavého počítačového avatara. To platí i o psaní, umění. Známé alterego. Umění není umění být někým. Umění je umění být někým jiným. Definovat svůj paranodiní význam.

Místo, aby se osoba vyvíjela zdravě, nekontrolovatelně, netrolovatelně, neřízeně, kooperací s jinými jsoucny, bere si na triko vlastní pěst, honí smysl jako stádo na statku sebereflexe. Timeline. Čas ale plyne nejen nepozorovaně, ale taky jen nepozorovaný. Plyne jen, když ho nesledujem. Smysl času je, aby plynul, čili srát na něj. Čas je smysl, který plyne. Čas je smysl plynutí jako je smysl očí pohled. Člověk ho v sobě musí kultivovat, obnovovat, otvírat, protože v naší společnosti se moc nečasí.

Časit znamená žít. Nejde se to naučit, jen tančit. Nebo mučit. Čas jsi a v čas se obrátíš. Včas se obrátíš. Čas jsi, čas je, čas je každý. V čase se setkáváme. Setkáme se včas? Lady be good, do what you should. It´s gonna be all right. Všechny ty flows jsou jen úniky od základního doteku stejně opovážlivého jako velkorysého, oboustranného, vyplynulého i iniciovaného. Všechno je nic ve finále, ale my jsme teprve v základním pavouku. Hrát a soustředit se na každý další mač, na každý fiftýn. Zapracovat na psychice. Výplet je základ. Trénovat, odpočívat. And all that.

Chovat se, prožívat, volit, uvažovat, dívat se, dotýkat, vnímat, jíst, spát. Kde je tomu konec? Kde je začátek? Čemu? Přístupu. Tvému, druhému. Přístup je světlo. Světlo dělá věci. Vrhá na ně světlo. Dobré, špatné. Málo platné. Věci jsou jen vábnička na naše vlastnické choutky. Svět je světlo. Své tělo.

Moving, doing it, you know. Frapantní frutarián. Míříš na sny. Prsa. Plavala. Lokace Pálava. Já jsem poletoval, poskakoval po stromech, lákala mě dolů. Při pohledu na její poprsí jsem proti původní intenci (původně jsem jí unikal) v náhlé potenci slétl a rukou přímo pod plavky na ta prsa. Vidím jako teď její úsměv, zjev, vlnité vlasy, jen tak se smála, nelákala už, už jsem tam byl, poněkud udivený, proti původnímu přesvědčení, ale plný pudu, šťastný, vědomí té hry, prostě přítomnost – zvědavě do vody, úsměvu, koz.

Ráno v reálu mi napsala A: „Moc se navazuješ na čas, proto pak vždycky prcháš.“ Zrovna jsem odeslal do Artiklu článek o čase. „Jo, s časem mám trochu problém,“ odepsal jsem spoko s tou odpovědí. Předevčírem se mi o A zdálo. Byli jsme v přírodě a ona se vysvlékla do naha, krásně tvarovaná HD prsa. Něžně jsem se na ni vrhl a ona pohoršeně: „Co blázníš?“ Pak jsme seděli se dvěma skautama v kroji a něco řešili.

Ráno v reálu jsem dal po dvou měsících mobil do nabíječky. „Čau A, dáme founa?“ poslal jsem jí. „Nula devatenáctko, ty jsi. Zrovna jsem na tebe myslela, zdál ses mi,“ odepsala ve 2:43. Nula devatenáct končí moje číslo. „Rád bych se s tebou spojil, devatenáctko,“ odepsal jsem jí. Před měsícem měla devatenáct.

Nějak jsem tušil, že mi napíše, že se jí o mně zdálo. Nedávno jsem taky tušil, že Fil mi na jednu povídku napíše, že je šílená a napsal to. Vesmírně mě obě naplněné předtuchy potěšily. Poslední zpráva, kterou jsem A před těmi dvěma měsíci napsal, byl sen, který se mi o ní zdál. Dal jsem jí v něm pusu a ona z toho pak měla těžké výčitky svědomí. Ta pusa byla luxusní.

Jednou se mi to s jednou depresářkou stalo. Seděli jsme v Golemu, klopili piva a řešili, jestli je na mně něco arabského. Prý možná oči. „Vždyť je mám modré.“ „Vlastně pohled.“ Tlačila na mě, co se týkalo kontaktu, jako by byla nesnesitelně nadržená. Normálně bych to utnul, z chtivých žen mám fobii, ale byla fakt hezká. Po líbačce se zhroutila v slzách. Pak cestou ještě několikrát, bez líbačky. Romanťárna.

Detox od A byl detoxem od mobilu. Už jsem tu magickou věc nedával. Nirvána. Dlouhou jsem čekal na esemesku, po které jí budu moct přestat psát. Svou esemesku, od ní nic nechodilo. Sny jsou bezelstné, osvobozují. O detoxu nemůžu moc napsat, už v něm nejsem. Zase na ni myslím, na mobil.

Když jsem s ní nebo když o ní píšu (když je tady), oddělím se od zbytku sebe. Nemám přístup k ničemu jinému, než k tomu, co se ve mně týká jí. Všechno je v mlze, touze, fascinaci, paralýze, klečím, brečím, křečím myšlenkama v Praze, jejích místech, kámoších, nápadech, slovech, hlasech, situacích. Vážu se na čas, čekám na její zprávu a nic.

„Se ti asi zdálo něco jiného než mně,“ píšu hořce holce, bořce mého klidu, lásce mého živlu. Očekávám omluvu. Hoří to ve mně přízní, pak vztekem, že jsem se zase stekl s peklem. Chystám se to pořádně rozflejmovat, ale nakonec naštěstí napíšu jen: „Tak ahoj A, zas kdys.“

Zhasnu, ležím ve tmě, je mi pěkně, peklo měkne. Ráno ale stejně zapnu mobil. Píše to s tím časem, odepisuju to s tím problémem. Venku razantně fučí, poloolistěné stromy tančí v poryvech jako šílené děvky, vrásy na čele, stárnu smířený v marnu, srkám pránu v autu, v hlavě mantru nepřerušitelného hlasu, v duši proces, v těle rytmus, v očích stíny a barvy, průrvy, stavy, sny, nýty, free me dancing mimo téma ima ima.

Letíš autem do Hradiště. Proč jsem tady? Vždycky všude. Give thanks and praise to the Lord and I will feel all right. Slunce, mraky, lampy, tvary. Dvě věže kostela na náměstí, jen na jedné hodiny. Na té druhé kolečko pro hodiny, ale nechali ho prázdné. Považovali za zbytečné, aby vedle sebe odcejpaly dvoje hodiny. Tak jsou tam jen jedny. A prázdné kolečko.

Už vím, proč jsem tady. Ten článek o čase jsem psal před týdnem v Jiném kafi. Jedna servírka mě tam dostala ze dna. Taková jedna, inspirovala mě. Takovým nevinným způsobem jí není nic svaté. Už vím, proč tu jsem. Není to zbytečné.

Psal jsem o pohledu. Že nemá na dotek. Pak šel kolem Nemrava a já jsem sklouzl do hate speeche o netu, marnosti monitoringu. Zprznil jsem to povznesení, protože jsem se jí nedokázal dotknout, jen čumět. Čumění vyšumí. A nechal jsem se rozptýlit Nemravou. Vždycky se nechám rozptýlit.

Dopsala mi propiska, jdu si k ní půjčit stejně jako před týdnem. Můj hlas je ubrečený, jsem ňáký ztripovaný. Půjčuje mi stejnou jako minule. Žlutou. Ochotně s výrazem šukací panny. Tak vypadá. Je tak krásná. Ale když jsem psal o A, vůbec mě nezajímala. Kolegyně se shovívavě usmívá.

Chtělo by to můzu, mízu, beat. Ani jedno z těch slov se mi vlastně vůbec nelíbí. Tak co by to chtělo? Ona je prostě nevinně normální. Já jsem funkce, metoda. Nebo naopak? Když jsem přišel, tak jsem se na ni usmíval a tak, teď píšu, vlkodlak.

Moje zajímavost zmizela, když jsem přestal kouřit, ale už se to stejně nesmí. Kuřáci už nesmí být důležití, musí bezzubě hledět jako zbytek. Včas jsem to transformoval do transkribce. Kouření je zacyklenost v čase. Napíšu A: „Fetuju tě.“ A napíšu téhle. Najdu si ji a napíšu jí. A té z nového Jináče na náměstí. Jak to zvládá.

Sklízejí cukry, utírají stoly, staví židle do konstantních pozic. Uvidím ji zase za týden jako panic. Fucking Pessoa. Nasákl jsem v Austrálii alešstvím jako dýmem tabáku. Myslím strejdu, u kterého jsem tam byl. Hodně kouří a mluví normalizačním slangem. „Když jsi starý, líbí se ti úplně všechny mladé ženské,“ říká.

Vždycky řekne ženské na rovinu, že nic nemá. Taky jsem trochu mimo vlak, vlka skepse, thinking I don´t have a thing. Říkal jsem mu, že to je blbost, že musí být sebevědomý, věřit si a že je hustý a on je, ale já ne nebo já taky nebo jsme oba loseři nebo něco mezi nebo jsme prostě Žáci.

Ona je fakt nádherná, líbila by se mu. Co takhle dát Austrálii? Vzpruhu, ukrojit dluhu. Moc projekce? Jsem staré železo dedukce? Dobudu duhu ostřejší, než dřív, rozmasíruju ztuhlé svalstvo. Šetřit s patosem, rovnou za nosem. Šetřit s bohem. Sbohem, reallygion.

Out of domněnky, out of out of domněnky, out of slova. Nebo ne, do domněnek. Domněnky jsou v pohodě. Domněnky mojí pomněnky. Nečekat na zázrak, hlavně se neposrat. Keep calm and follow that ass.

Jiří je ve Vietnamu, Roman v San Franciscu. Fil v Berlíně, já ve Zlíně. Z protějšího rohu mě pozoruje starý muž. Má takový ten pohled, když v někom vidíte sebe. Mluví s mladým mužem. Německy. Vlasatý chlápek dal čtyři rumy, dvě piva, telefonát a zvadl.

The unspeakable untouchableness of words, of love, of words of love. They are worst to speak and worst to understand. They don’t catch it all. They don’t catch it at all. They don’t catch the unspeakable feelings. How to explain them in the moment of her overwhelming presence? Everything is drawing the attention away. When she goes away, the undescribable feelings become painful.

She’s much more than anyone could hope for but once you’ve experienced her, she becomes a burden. A burden to live without. Now she’s here. It would be foolish to do anything else than just bath in her light. Swim and sink and drown in this privilege. To try to make sense out of it in order to feel better afterwards would be to waste it. You would waste it for the feeling that you’ve spoken your mind and everything is clear in the world, it’s clear how you feel and how important it is to love you, the sensitive human being that feels these feelings. It´s not.

These feelings cannot be canned and placed somewhere for the rainy days. They cannot be sent or squeezed or erected or resurrected. No feelings can. All the hope to persuade her to love you has been wrong. Actually, it´s been the safest way to the hottest stories of hell. Depression. The better you think you are in the so-called feelings explanation, the worst you end up in the hell of D.

What you should do is you should just sunbath in the thing that you think you can’t do without. You shouldn’t try to catch it anyhow in prose, facial expressions, sexual tension, attention, in anything that you think that could make it last for a night or forever. It doesn’t matter how long. If you want something to last, you’re just chasing waterfalls.

Stop looking for forever, it doesn’t exist. Be yourself. Be whatever you want to be. I know, it’s hard. Take your time to find out what it is. Maybe, if they see that you try, that you’re not just catching in the rye, they’ll join the search. They’ll help you search and they’ll search for themselves, too. We’re all looking for the same damn thing. Human identity. That’s what keeps us close. We’re not looking for each other or one another. We’re looking together for whatever there is to look for so that we don’t get bored or weird or bad. We must shave so we don’t get a great bad beard.

Sometimes we look for something that’s already gone. We must give it up. Look for what’s around, what’s now. Start there and proceed to the further space and time. You might even find a way to the past. First thing is the eye contact. Don’t think too much. That one is hard. That’s why people give a lot of shots to drinking in order to not thinking.

Don’t think too much, don’t drink too much. You need a bit of thinking. You need a bit of standing. A bit of smiling. You need to look positive. Like you’re looking for something in your fucking life, not just that you’re looking for some fucking in your life. Look like you don’t go for just anything. Cause you’re not just anything. She is not, too. She is too looking for fucking. Everyone is, right? Maybe not as explicitly as you, not as directly and desperately, precisely aiming at one thing, staring as you.

Looking for yourselves together is fucking. Bring her luck in her search. You can’t find her the way she want’s to be found. She needs to find herself first. But you might give her some ideas and like fuck her hard. Don’t fuck her up, no hard feelings, no big tension, overdimension, oversensation, overintention. No overdosing her by throwing your buggage of the past at her, your hope that it’s gonna last cause it didn’t before, trying to make her lift it and carry it. She won’t.

Čistá světla. Antimelancholický prostor, bílý, teplý. Psycha z lidí. Prostěradla na stěnách. Porcelánový papouch na piedestalu. Minimalistické obrazy stromů. Moc minimalistický popis. „Jsou takové česko-japonské.“ „Co je na nich japonského?“ „Ten styl.“ „A českého?“ „Ty stromy.“ „Myslíš, že v Japonsku nemají stromy?“ „To asi jo, ale tyhle vypadají česky.“ „Jo, tyhle jsou jasně české.“

Za obrazy plátna s různými stereotypními smyčkami působí psychedelické optické efekty. Maximalistický proslov. „Marek je výtvarný umělec. Krajina nese paměť. Je dějištěm různých událostí, časových, které se můžou různě přelévat.“ Simultánní překlad v cizím jazyku. Japonština? „Já myslím, že už děkuju za pozornost. V devatenáct hodin v patnácté budově zvu vás srdečně na film. Obrazy rámovali pan a paní Slavíkovi.“

„Pravda je to, čemu člověk věří, ale to vy víte. Všechno víte, ale nemáte na to přijít sem a říct to,“ řekl jsem na pódiu a publikum se konečně ozvalo. Napřed smích, pak potlesk. „Radši to udělejte,“ vrátil jsem mikrák do stojanu. Cestou klubem jsem chytil pohled jedné holky, se kterou jsme se předtím na sebe dívali. Byl vyděšený. Nenávistný?

„Pět, sedm, osm, šest, šest,“ četl moderátor Bob body od samozvaných porotců. „Nevadí, aspoň se bude moct soustředit na report,“ neviděl to na postup do druhého kola. V Hradišti mě uvedl jako slamera, který nemá žádný slam stejný. Teď jsem byl zase sporťák. Ještě jsem mu posledně po reportovací pauze psal, že posílám report za to, že mě neuvedl jako reportéra.

Chtěl jsem za to nic nenapsat, Bob mě ale už zkorumpoval finanční odměnou a dal víc než loni Tvar. „Jak se máš?“ juknul jsem o pauze na Ellen. Přisedla si za mnou na schůdky k pódiu. Uvedla výčet relativit, studuje psychologii. „Jak se máš ty?“ zakončila to. Nevěděl jsem. „To je karma v praxi. Jaký pocit vyšleš, takový se ti vrátí,“ řekl jsem místo odpovědi. „Jasně. Do koho jako jedeš?“ chápala. „Co říkáš na produkci?“ stočil jsem řeč na to, proč letos sere na slam.

„Můžu přisednout?“ zeptal se jí Ježíš a ona se posunula. Zabrali jsme celé schody. „Nemůžu se moc soustředit, za šest hodin vstávám,“ stěžoval si sociální pracovník. „Ale měls to dobré,“ chlácholila ho Ellen. „Přijde mi, že se k tomu musí něco říct. Ta politika je teď celkem zlo. Ale potřeboval bych na pódiu trochu času, abych to uvedl. Ptal jsem se Boba a on hned: ,Běží ti čas‘.“ „No jo, kvalifikace jsou šílené. Já si to taky ráda trochu okecám,“ souhlasila Ellen. „Slam nemá úvod. I když můj slam je vlastně okecávání,“ řekl jsem. „Taky pravda,“ zasmála se Ellen.

Z pódia šel Matt, Bobův kopořadatel. Opřel se o moje rameno, aby zdolal velký schod bez pomoci těch tří, které jsme okupovali. „Pat, nechceš zajít ven?“ zeptala se Ellen osamělé kámošky, kterou opustila u stolu. „Ne, v pohodě.“ „Nechceš dát nějaké pití?“ „V pohodě,“ mávla rukou a něco psala na ajfounu. „Ani se projít?“ „Tak jo.“ „Tak jdem,“ vstaly.

Ježíš mě přikurtoval k podlaze jako svodidlo svého svěřování se, které ale bylo určené Ellen. Prokrastinoval jsem odchod. Matt šel zpátky. Mezi mnou a Ježíšem po Ellen bylo místo na průchod, ale vzal to zase přes moje rameno. Zapřel se bez upozornění, tentokrát víc, potřeboval nahoru. Před už položenou rukou šlo těžko uhnout, i tak jsem se pokusil dotek odmítnout. Výsledek byl, že se po mě zasápal ještě víc.

„Co na mě šaháš?“ vstal jsem a odstrčil ho. S lepivou rozčarovaností mě pacifikoval. Vymanil jsem se a vrazil do něj ještě jednou, tentokrát víc. Ztratil balanc, zavrávoral dozadu, ale zase se našel. „Nešahej na mě,“ upozornil jsem ho, než se vzpamatoval. S mírným zpožděním dorazil Ježíš, položil mi ruku na rameno. „Já se na něho vrhnu, protože na mě šahá a ty přijdeš a šaháš na mě taky?“ zeptal jsem se Ježíše. „Hej, v klidu. Co jako děláš? Vždyť on je pořadatel,“ promluvil. „Nepleť se do toho.“

„Co blázníš, proč jsi agresivní?“ chtěl vědět dobrou češtinou s americkým přízvukem Matt. „Proč se o mě opíráš?“ já na to. „Sedíš na schodech, jak jsem měl projít?“ „Bylo tam místo. Ale i kdyby ne.“ „Myslel jsem, že jsi umělec. Byl jsem tvůj fanoušek. Už asi nejsem. Nic jsem ti neudělal. A ty jsi tak agresivní.“ „Pro mě to tvoje bylo taky agresivní. A co na duo slamu, jaks nás přišel na pódium s Follem nakopnout? To se mi taky nelíbilo.“ „Vy jste nechtěli odejít. Zdržovali jste.“ „On nechtěl odejít. Já jsem zůstal s ním, protože to byl duo slam.“ „Někdo vám musel něco říct.“ „Říct jo, ale tys nás nakopnul.“ „Ale tys do mě vrazil takhle,“ personifikoval můj žduch vymrštěním ruky ve frustrovaném gestu s nasranou grimasou.

„No tak jsem do tebe vrazil. Jsi chlap, ne?“ „Tohle se nedělá. Vypadni,“ zavelel odvetným tónem učitel z výšky zvyklý tvarovat studenty. Ale výška není školka. „Nevypadnu, ty to tady neřídíš.“ „Vypadni.“ „Když chceš být ukřivděný, tak buď,“ otočil jsem se a sešel z pódia. Nešlo si tam notovat věčně. Nikdo si nás nevšímal.

Vypadnout mi přišlo jako dobrý nápad. Byl jsem moc vypěněný na pokračování ve slamovém diskurzu. Sedl jsem si mezi Bobovu mládež a vstřebával. „Kdo koho napadl? Odejít by znamenalo přiznat chybu,“ dumal jsem. Matt šel kolem v bundě a s nějakýma věcma. Vypadnul. Vzduch čistý. Jo, je to pořadatel. Jo, odstrčil jsem ho agresivně.

Naposledy jsem takhle vytekl v Thajsku, kde jsem ochrstl vodou vtíravého shemala. Na základce mě provokoval spolužák, ať se jdu prát. Odstrčil jsem ho a on spadl hlavou na roh zdi. Všude krev. Matt to ustál. Párty vesnice uprostřed tropického lesa, základní škola, poetry slam. Happy z toho nejsem. Atak je waste of energy. Atak je hřích. Mám rád svůj strach, nerad se ho zbavuju.

Agrese nejde využít. Když ji v sobě vnímám, jak roste, uchopím ji a vědomě použiju za nějakým účelem, pak už to není agrese, ale zlo, válka. Když agresi použiju jako agresi, afekt, spontánně, nevinně, nepřipraveně v konstelaci iritací, nemůžu ji zase efektivně využít k žádnému účelu.

„Ty ses do toho vůbec neměl plést,“ řekl jsem Ježíšovi na hajzlu, když si mě nedůvěřivě měřil. „Jako jo, já jenom, jsi v pohodě?“ „Jsem úplně v pohodě,“ ujistil jsem ho. „Tak jo,“ podal mi ruku. Nechci se soustředit na nějakou nenávist. Možná se moc soustředím na lásku a potřebuju změnu. Moc soustředění škodí. Soustředění je touha po moci. Všechny ty třenice, slamové opice. Začíná mi to připadat jako sociální agregát. Ale jaký je jeho smysl?

„Čus, co tak pozdě?“ zeptal se mě Mara Weisz, kterého vždycky o víkendu potkávám v lázních, chodí jen o víkendu. „Však v pohodě, ne?“ Bylo tři čtvrtě na jednu. „Já už po. Co tamta?“ „Teďka jsem potkal na slam poetry jednu z Břeclavi.“ „Zas? Šak předtím taky, ne?“ „Z Břeclavi?“ „Na slam poetry.“ „Na slam poetry vždycky. O tom to je. Ses oholil, úplný maturant. Bys taky mohl, kdybys nebyl zadaný.“ „Bych nedělal nic jiného. Prudce ti závidím.“

Do Olomouce Kejmi přijela podpořit Schweitzera. O pauze vstoupila s baťohem, koupila si na baru víno a šla ven. Vypadala čerstvě, optimisticky v komunisticky nervózním slamově olomouckém Tibet klabu. Šel jsem k pódiu, kde seděla Ellen a trochu s ní pokecal. Chytl jsem se s pořadatelem, který si ze mě dělal zábradlí. Po skončení seděla ta bytost sama u stolku. Byla milá, třikrát mě viděla na pódiu. Znala mě.

Na bělounké paži tetováž petrklíče, drsná nevinnost. Tweeterka. Lesní víla. Roztomilost sama. Taková rozkolísanost mezi radostí a nešťastností ze života a v tom ten late high school spirit zmatek, jestli to už je nebo ještě ne, nevědomost, že to nikdy nezačne, že to je neuchopitelné. Nevědomost nakažlivá, ale nejde ji uchopit.

Píše do šuplíku, tak jsem jí řekl, ať mi něco pošle. Poslala pak slam, ale chtěl jsem víc. Něco víc osobního, míň rýmovního. Její básnické tělo. Ohradila se, že se neznáme. „Ukaž mi aspoň Břeclav,“ napsal jsem jí. „Jak to myslíš?“ zeptala se. „Myslím zase procházku.“ V noci v Olomouci jsme se krásně prošli, i se Schweitzerem a dalšíma břeclavákama. Víc lidí je v pohodě. Že ráda. Ukáže mi svou Břeclav. Zajedu tam. Je to trochu z ruky, ale ne tak, abych tam nezajel. Jih.

Terezie je taky lesní víla, ale ne tak roztomilá, víc zemitá, z Plzně. Potkal jsem ji na kvali v Brně, druhý den nastupovala na lesňáckou univerzitu. Vyzná se ve stromech – jinan, dřín, buk, kub, není problém. Vyznává chůzi. Neztratí se. Já jsem ji ztratil, asi jsem šel moc pomalu. Doprovodil jsem ji na kolej. Měl jsem pocit, že když jsme se loučili, tak mi chtěla dát pusu a já jsem to nepochopil. Pak jsem si to vyčítal, ale zároveň se snažím nesoudit své činy a chápat i věci, které si vyčítám, tak, že jsem je vlastně chtěl.

Psali jsme si na fejsu a dohodli se, že přijede za mnou na chatu. Ztratil jsem pak zájem, neoficiálně. Jen jsem přestal být milý, fejsbukově. Net přenáší energii víc, než se myslí. Verča taky říkala, že jsem byl milý a zábavný a zničehonic jsem… „Odpadl?“ napověděl jsem jí. Já jsem hrozný mániodepresář, no. Moc jsem pak ani nechtěl, aby přijela na tu chatu. Nebo jsem se toho spíš bál. Jestli mě třeba nebude srát. Tak jsem jí přestal psát pěkné věci. Jen jestli teda přijede a kdy teda přijede a tak. A ona pak nepřijela.

Přijet měla taky Bernadeta, třiadvacetiletá básnířka a studentka scénáristiky z Brna, toho času na Erasmu v Krakově. Četl jsem o ní v novinách. Vyhrála nějakou významnou soutěž. Napsal jsem jí email. Adresu jsem tipl. Odepsala: „Kdo to je?“

Na filmovce v Hradišti jsem seděl na Portále s Havelkou z Please the trees a Karlem z Ulitého kafe a jeho Aničkou, se kterou vždycky řešíme deprese, se kterýma ona má zkušenosti. „Ty nejsi depresář?“ zeptal jsem se Havelky, který něco lovil v telefonu. „Na to nemám čas,“ on na to. „My na to čas máme,“ já na to a usmál jsem se na Aničku a ona měla ten vesmírný výraz, který na ní mám rád.

Kolem šla Bernadeta. Znal jsem ji z obrázku. Měl jsem zrovna lepší náladu, tak jsem ji spontánně oslovil a chtěl telefonní číslo. Karel s Havelkou čuměli, Havelka zadaný, ale Karel taky na holčičky. Kvůli Aničce se rozvedl. Bernadeta mi číslo napsala, i když totálně nečitelně. Odešla pak s týpkem, se kterým tam byla. Druhý den jsem ji s ním potkal. Brečela. Pak jsem potkával už jen jeho. Byl to její spolužák, který ji poslal k vodě a ona to vzhledem ke své křehkosti neuplavala.

Psali jsme si na tom mejlu. Domlouvali setkání, ale vždycky to odřekla buď ona nebo já. Zhroutila se jí třeba spolupracovnice z práce a ona ji musela utěšovat. A že počkáme. Psávala nevyprovokovaně depkovní věci, takové ty zbytečné depkovní věci. To mě štvalo. Nepoužívala slovo deprese. Anička zase hodně používá slovo deprese, ale nikdy neříká ani nepíše nic depkovního. Vždycky jsem jí říkal, ať to slovo nepoužívá, ať ho vyřádí, že se na něho vymlouvá, ale už mi dochází, o čem to je. Je to nepřenosné, zvlášť v rané komunikaci. Zvlášť netové.

Časem jsem ji vlastně přestal chtít. Viděl jsem v ní velkou silnou básnířku, což asi vidím pořád, ale ty depky jsou fakt depka. Ale i když někoho nechcu, tak když mám pak depku já, tak ho chcu. Domluvili jsme se na tu chatu. Byl jsem polichocený, že někdo chce přijet. Měla přijet víkend po Terezii, to bylo zase trochu moc. Nakonec nepřijela ani jedna.

Bernadeta psala, že už má koupené lístky, a jestli to platí. Já že jasně. Pak jsem nic nepsal a ona se pár dní předtím zase ozvala, jestli to platí, že už se jí stalo, že ji někdo nechal na nádru. Neodpověděl jsem. Měla prostě přijet, ne? Druhý den napsala, že to věděla a že zrušila lístky. Napsal jsem, že tam určitě budu, ale že se jeví trochu šíleně, že bych se napřed prošel a oba bysme se rozhodli, jestli na tu chatu chceme jet. Přinejhorším by zkoukla Zlín a večer jela domů do Brna. To je legitimní, ne?

Pak už nic nepsala. Za měsíc jsem jí napsal: „Overreaction.“ Zeptala se co. Já že to, že vůbec nepíše. Poslala mi dlouhý dopis o smutku, různé klišovité definice deprese, ale samotné to souhrnné slovo tam nezaznělo, ale už to bylo takové přiznané, nebyl to opruz mezi řádky. Četlo se to dobře. „Jasně, deprese,“ odepsal jsem. „Klidně se rozepiš víc.“ Nemyslel jsem to ironicky. Zatím víc nenapsala. Napsala tam taky, že jí bylo týden špatně po tom mém ucouvnutí. Deprese jak Brno.

Na exhibici v Brně, kde jsem myslel, že bude Terezie, ale nebyla, jsem potkal Gabrielu z prváku žurny. Psala tam svůj první report. Už dřív jsem si říkal, že bych četl nějaké reporty ze slamů, ale nikdo je nepíše. Šel jsem příkladem a psal je sám. Napadlo mě udělat nějaký workshop tvůrčího slamově reportážního psaní, ale na to jsem málo organizátor.

Osud mi přivedl do cesty tuhle křehkou dívku, abych se na ní vyřádil a vyjádřil. Usmál jsem se na ni a hned promluvil, aniž bych věděl, že je rejportérka jako já. Vzápětí jsem se to dozvěděl a počastoval ji slušnou skrumáží know-how. Byla z toho trochu zaskočená a brzy mě opustila. Já jsem tam zůstal a přisedla za mnou slamerka Kamila Kamila.

Gabriela to viděla, takže zjistila, že nejsem sňatkový podvodník a zbytek večera jsme strávili rozhovorem v bekstejdži. Domlouvali jsme se pak na fejsbuku na nějakém setkání s magicky nevysloveným účelem. Nabídla termíny, já jsem souhlasil. Pak nic. Pak napsala, že se omlouvá, že se neozvala, že je hrozně špatná v ozývání se. Odpověděl jsem, že v pohodě. Už se neozvala.

Nokil z Boskovic jsem potkal v Brně na kvali loni. Je to kámoška Kamily Kamily. Neslamuje, ale píše deník. Umí dobře francouzsky a má ráda Kunderu, kterého já ne. To mimochodem Kejmi taky. Kunderu a Hraběte. Hraběte taky neberu. Nokil mi přečetla jednu svou báseň o tom, jak by kouřila péro v tramvaji. Intenzivně jsme pak chatovali. Na chatu, ne na chatě. Došlo k chatovému prolnutí duší jako kdysi s Banánou. Psal jsem jí všechno a ona zase mně bez dalších perspektiv. Prostě čistý zvířecí net.

Zval jsem ji do lesa, ale nechtěla, měla přítele. Pak odmaturovala a přestali jsme si psát. U ní to byla částečně asi předmaturitní prokrastinace. Pak začala být taková povrchní asi proto, že jsem byl moc vulgární. Teď je to už v pohodě. V Brně se sestěhla se svým klukem a včera jsme si po dlouhé době trochu víc chatli.

Rozešli se. Teda on s ní. Teda ona to navrhla a on neprotestoval. Přitom byla podle svých slov „dobrá“. „Možná nestačí být dobrá,“ napsal jsem jí a možná tak konečně objevil svůj epitaf. Verča se divila, že jako básník nemám epitaf. Ona má všechno ready, i scénář pohřbu a tak. „Dobrý být nestačí.“

M jsem potkával na Portále v Hradišti. Vždycky, když šla kolem mě, nervózně se ohlédla. To mě bavilo, připadal jsem si důležitý. Měla asi takový ten pocit, že se na vás někdo dívá. Vy chcete ten pocit zahnat, tak se podíváte, ale on se opravdu dívá. Schválně. Já. Byl to nepříjemný pocit? Dráždivý? Nevěděl jsem, jestli ji štvu nebo zajímám. Je krásná a zároveň nenápadná. Důstojná kombinace. A mladá. Vypadá na míň, než na matruantku.

Neodvážil jsem se ji oslovit. Až na filmovce, která Hradiště promění novou energií. I tam to byla náhoda. Šla za mnou se svou takykoukatelnou sestrou a já jsem se na ně v nějakém afektu otočil a hodil impro. Zjistil jsem jména, což mi pomohlo při šerši jejich fejsů, po kterých jsem předtím marně pátral zkoušením různých jmen ve veřejné skupině Uherské Hradiště.

Našel jsem je a zaváhal, které napsat. Ségru M jsem potkával na Portále ještě víc a párkrát o ní i psal. Dívala se na mě normálně, přímo a příjemně. M to dělala oklikou s tou přitažlivou nerozhodností a  ještě něčím, co nejde pojmenovat, respektive na tom pracuju. Když jsem je nedávno viděl, jak šly spolu kolem, bylo mi to jasné. Byl to ten pohled. To zní jako začátek nějakého psycho románu. Pocit to byl patetický. Patetický na popis, jinak autentický. Au, ten pocit!

Napsal jsem jí až pár měsíců po detekci jejího profilu. Ani za počítačem jsem se nemohl rozhoupat. Odepsala. Není to žádná korespondentka. Krátké zprávy, čisté. Zeptal jsem se, jestli si je vědoma toho svého pohledu, a proč to dělá. Prý se dívá, protože neví, proč já se tak dívám. To zní jako chat z belle époque…

Pozval jsem ji na analýzu pohledů. „Radši ne,“ zasmála se. Pokecat prý někdy můžem, ale kdy, nehrotila. Jednou jsem ji na Portále potkal se ségrou, malovala se před prodlouženou. Jindy s kámoškou. Stavila se za mnou cestou ze záchodu a prohodili jsme pár vět. Awkward. Hlavně já, protože jsem byl po psaní. Ona po víně.

Předevčírem tam byla se ségrou i s kámoškou. Já jsem psal. Napřed odešla ségra, pak najednou kámoška. Ona zůstala. Dostal jsem trému. Přišla za mnou, jestli může přisednout. Ona za mnou! Měla dvě knížky Krchovského, tak jsme si četli. Básně, které se mi líbily, jsem jí dal přečíst. Smála se. I když tam byl sexual content. Možná hlavně při něm. Občas jsem si odmyslel hovor, rozum a koukal jen, co dělají těla, oči. Co je ve vzduchu. Uzávorkoval jsem její pohled. Šlo to těžko, bylo těžké si ho uvědomit. Byla moc sama sebou. Byla jím. Bylo to zajímavé. Vůbec ne awkward.

Měla odřená kolena, spadla, když běžela na vlak. Vstala, že musí běžet na vlak, akorát vzápětí zjistila, že je to bus, který je dál, takže bude muset fakt běžet, takže jsem nabídl, že ji svezu svým vozem. Vždy připraven. Ostýchala se zneužít mojí pohostinnosti, ale přemluvil jsem ji. Nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí. Koupil jsem si cestou falafel, zapatlal se a odhalil své méně vyklidněné, nekavárnové, automobilistické já, které všechno čekuje a poučuje.

Zrovna udělala řidičák. „Když je značka nebezpečí zvěře na silnici, nedávej dálkáče, protože ta zvěř na světlo reaguje nehybností,“ říkám. Vždycky, když nějakou vezu, vezme to špatný drajv. Na fejsbuku taky. S touhle ale ne. Nebo nevím. Znáte to. Nesmíte nic vědět.

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl. Adélin look je nervózní, podmanivý, trochu outistický. Hodně se směje, ale pak je zase hodně jinde. Napíše, pak zas ne. Nejde s ní mít kontinuální vztah, jen kontingentní. Spala se čtyřma klukama a každého jednou podvedla s jedním jiným z těch čtyř. Zvláštní rovnice, zvláštní neznámá, nestálá, nová, stejná. Múza básníka i filozofa. Múza blázna.

„Pomnožka činí dělitele svázaným. Množina všech činitelů dělí vázanost. Vázanost množí činy,“ napsala mi včera, když jsem jí psal: „Napiš něco psontánního.“ Spontaneita, to je ona. Zničehonic vyleze na lešení, zničehonic se s ní octnete uprostřed žebříku komína jen, abyste se jí zavděčili. Mrdne dolů lahváč a je pryč. „Krásné dada, mladá dámo. Trochu jako kohout plaší smrt.“

Teď jsem z ní měl trochu krizi. Ne, že by to bylo něco tak vzácného, ale už se párkrát stalo, že jsem ji fakt miloval a nikam to nevedlo. Přenesl jsem se přes to, přenesl to na jinou, jenže ta jiná to neunesla. Spadlo to na zem a psontánně se vrátilo zase k A. Když už se to vrátilo párkrát, vznikla spirála a začalo to odtékat někam, kam nevidím. Už teď v létě jsem nějak nechtěl. Chtěl, ale cítil i nechtění.

Přes tu nepřekonatelnou sobeckost lásky se z toho patosu otřepete a vyrazíte ven nebo aspoň na jiný fejsbukový profil. Pár vortexů zpátky jsem četl moudra na zdi Erika Taberyho. Komentovala tam nějaká studentka psychologie, revolucionářská modelka, Milada Horáková v sukních. Poznal jsem ji podle obrázku, potkal jsem ji předtím na exhibici v Brně s Verčou a Davčou. Byli vysmátí. Bavil jsem se s Verčou a tahle Banána se na mě křenila. Pak jsem na ni myslel, už ji nepotkal, ale zapamatoval si ji.

Verča taky studuje psychologii, je ze Zlína. Potkával jsem ji tam, byla to největší víla, teď taková ezo bio vychrtlina, jak říká Bělobrádek. Chodil jsem pak s Bau a zjistil, že Verča je její nejlepší kámoška. Bau je teď pro změnu tlustá z antidepresiv, tehdy byly ale obě šik. Rozešel jsem se s Bau a chtěl Verču, ale Verča nechtěla. Ohrozit jejich přátelství a asi ani mě.

Napsal jsem Banáně na fejsbuku a domluvil si s ní schůzku v Brně, kde studuje tu psychologii. Sešli jsme se v Atlasu a shodli se, že se navzájem ztripováváme. Nakonec řekla, že je s tou schůzkou spokojená. To mi přišlo jako divný statement, ale byl jsem hooked.

Další setkání proběhlo ve Falku. Bylo rané jaro, cestou jsem jí koupil kočičky. Poděkovala, ale neuvědomovala si romantickou symboliku zrovna kočiček. Říkala, že trochu moc kalí, ale to říká pořád. Měla mi napsat večer, jestli někam nezajdem.

Zatím jsem měl sraz s Marií. S tou jsem se potkal na slam poetry v Pardubicích, teda ona mě. Napsala mi pak email, že jsem byl dobrý. Pak jsem ji stalkoval. Když se to uklidnilo, stali se z nás přátelé. Marie studovala filmovou vědu, zašli jsme na fildu na italský film z čtyřicátých let. Když jsme vyšli, náhodou jsem narazil na Banánu.

„Mám vybitý mobil, proto jsem ti nenapsala,“ omlouvala  se. „Máš vybitý mobil, jo?“ zeptal jsem se jen tak konverzačně, ale Marie se tomu pak smála, že to znělo ironicky. Přidal jsem se k ní a její kámošce. Marie se odpojila, protože je nedávala. Jeli jsme do nějakého studentského klubu, kde byli samí její psychologičtí spolužáci.

Banána si mě moc nevšímala, byla s tou kámoškou. Docela vážně jsem nad nápojovým lístkem přes svou slavnou abstinenci zvažoval nějaký chlast. Nakonec jsem si dal čaj, něco prohodil s okolosedícími a rozloučil se docela rozhozeným hlasem s Banánou, až na mě její kámoška vrhla lítostivý pohled.

Když jsem platil na baru, cítil jsem úlevu. Cestou zpátky jsem hodil na chodník knížku Jak se věci mají, kterou mi půjčila, plnou buddhistických klišé a rázně ji nakopl. Já jsem jí půjčil Sartrovu Transcendenci ega, vydělala. Spal jsem u Marie, která pro Banánu neměla moc pěkná slova, myslím pipka. „To hezké holky bývají,“ já na to. „Hezká óká, ale tyhle holky…,“ rozjela typologický monolog. Teď studuje scénáristiku na FAMU.

Výsledek schůzky jsem si kladl za vinu, ale když jsem Banánu s Marií mezi řečí označil za piču, cítil jsem satori. Druhý den jsem měl ze sebe depku. Za pár dní jsem Banáně napsal něco smířlivého. Napsala, že jí to tam přišlo moc jednostranné. Časem jsme si začali psát a hodně, protože jsme byli oba závislí na netu.

Informovala mě o klukovi, kterého miluje. Že se nemůže udělat. On. Ona prý může i jen silou myšlenky a taky stříká. Napadlo mě, že to možná není jen jeho vina. Vyšlo najevo, že ji vzrušují defekti, takže mi nijak nelichotilo, když se do mě zakoukala, navíc jen skrz psaní.

Někde uvnitř pro mě navíc zůstala pičou a v zásadě jsem si jen hojil ego, i když jsem k ní cítil určitou sexuální přitažlivost, taky jen skrz psaní. V létě sjížděla s rodinou Baťův kanál a dali jsme sraz v Napajedlech. Už se mi nelíbila. Člověk chce mít to, co nemůže. Navíc jí smrdělo z úst. Doma jsem si vyhonil a víc to neřešil. Ona mi psala esemesky, že na mě myslí a tak.

Na další exhibici v Brně nebyla. Byl tam Davča, přítomný sympaťák a s ním Anička, extrémně krásná a chytrá studentka chemie. Měla v sobě něco a vůbec. Šel jsem s nima do Skleněné louky a přemýšlel, jak to mají hozený. Chtěl jsem pak už jít. Volala na mě, ať počkám. Vezl jsem je autem domů. Napřed Davču, který úplně nesouhlasil s tím pořadím, ale pak se s Aničkou rozloučil nesmělou pusou.

S Aničkou jsem se rozloučil smělou pusou u ní vy kuchyni, kde mi dělala čaj. Svítalo a já jsem měl před sebou řízení do Zlína. Byl červen. Byl jsem jí úplně plný jako léta. Psal jsem jí, ale fejsbuk… Sklouzlo to do depky. Má kluka a líbala se se mnou jen z vděčnosti za svezení. Byl jsem z toho zoufalý. Začala být fakt krutá. S gustem jsem nabíhal na vidle. Koupil jsem si letenku do Portugalska. Taky řešení.

Lucie je něco podobného jako Adéla. Měl jsem jejich čísla stejně vrytá do paměti a stačilo mi, když odepsala aspoň jedna. Jenže Lucie pak přešla z éček na smah krátce po tom, co se kvůli smahu rozešla se svým přítelem a kouzlo z ní vyprchalo. Po delší době jsem ji potkal loni na filmovce, když jsem se procházel s nějakou Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil. Pak jsem ji potkal letos, když jsem se procházel s nějakou Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil.

Před chvílí na Portále, když jsem zrovna pomyslel na to, že by se mohla objevit a přisednout si za mnou a být divná. M mi tu posledně říkala o svém tumblru, že vůbec nikomu neřekla jeho adresu. Řekl jsem jí o jedné holce, kterou jsem tu potkal, která taky nikomu neřekla adresu svého tumblru, ale mně ji řekla. A vzápětí tam ta holka přišla. A to jsem ji půl roku neviděl.

Lucie přisedla. Dal jsem jí mandarinku a Texty. Dala mi vonící pásek z časopisu a chtěla ještě mandarinku. Chce od včerejška mandarinku. Řekla, že mi to sluší. To říká často. „Taky ti to sluší,“ řekl jsem, ale neslušelo jí to tak jako před čtyřmi lety, kdy byla víla, kdy byla klidná, nedělala nepředvídatelné, trhané pohyby a rozhodnutí, nebyla chvíli tady a chvíli jinde, kdy byla.

Adéla je podobně rozlítaná, ale naštěstí si frčí jenom v hulení, chlastu a cígách. Člověk vždycky čeká, že ta holka bude nevinnost sama, ale i M na mě vybalila, že dává dvě éčka měsíčně. Zítra měla dávat tripa, ale nakonec si to rozmyslela. Lucie se loučí. V Respektu čtu článek, že někteří lidi v Silicon Valley se dopují malými dávkami tripu. Líp se pak soustředí. Mají to prý místo kafe.

Chceš do toho kafe papír? Jen půlku, díky. Beru jen sebe, svět a lidi. Jsem moc divný na to, abych se nudil. Mladí lidi tenhle trip nechápou, protože se ještě ve svém životě nedotkli bodu obratu, uvědomění vlastní smrtelnosti. Smrt je ten fet. Temporalizace. Nevermind. „Pomalu frčím,“ loučím se u baru. „Proč pomalu? Proč pomalu? Frč rychle,“ objednává si jeden divný koštamgast preso.

„Eskalace nenávisti na sociálních sítích,“ slýcháme z televizních zpráv, které virtuální flejmy rády prezentují jako něco skutečného, protože se jim to hodí do senzačního krámu. Eskalace nenávisti zní jako důvod k panice, je to ale opravdu tak? Má slovní násilí na síti blízko k tomu skutečnému?

Ty útoky se odehrávají ve virtuálních skupinách, sociálních bublinách, kde deviantní názor nabývá na důležitosti, v realitě se ale takové stádo nesetká jen, aby takový názor sdílelo, natolik pro ně zase není důležitý, chtějí ho jen tak plácnout. Spíš, než objektu hejtu, je určený ostatním hejtrům, vyřčený v dikurzu, který v rámci skupiny není až tak hejtovní.

Písmo nemá řeč těla, mnohý pokus o vraždu tak může být jen svérázným vtipem. Takové hejty nejsou osobními statementy, kterými by se daný chtěl prezentovat. Jsou to pšouky, kterými setřásá stres. Jsou to necenzurované myšlenky, které by na veřejnosti neřekl. Dostávají se tam jen díky kouzlu volného netu. Necenzurou, svobodou slova se tito spíkři své mysli ohánějí a mají do jisté míry pravdu.

Když má možnost mluvit jedna část spektra, proč by nemohli oni, zastávající opačný názor? Formulují ho deviantně možná ze zoufalství, a opět frustrace, že média protežují multikulturní pravdoláskaře, že je to nová, oficiální, správná linie na věčné časy a nikdy jinak. Je to chyba i tak zvaných elit, jejich samolibosti, izolacionismu, povýšeného pozitivismu, který se dá vidět i na jiných tématech, třeba u příznivců a odpůrců ANO. Určitá nevraživost, která má dokonalé hřiště právě na internetu.

Přitom nějaký ten deviantní post není třeba brát o nic vážněji, než ten rádoby altruistický, který ale jen pózuje před kamerami jako politici na povel odsuzující hejty na teplickou základku, aniž by někdo z nich přidal něco originálního, osobní pohled na věc, aby to téma zhmotnil. Pozouni. Právě tahle bezobsažná samozřejmost, ta znuděnost a neochota se tématem hlouběji zabývat zamrzla Česko.

Pohledem na uprchlický problém jako na něco všedního napodobujeme Německo, ale nepřijímáme ho. Ne snad uprchlíky, ale ani to téma. Není to pro nás téma. Ani jsme nevyřkli tu otázku, jestli zavřít a dát karanténu nebo pustit a pomoct se všemi důsledky, pustit ty, kteří utíkají s rizikem toho, že proklouznou i ti, před kterými utíkají.

Když se izolujeme od potřebných, izolujeme se i od sebe navzájem, od něčeho v sobě, od svého problému, problému národní povahy, zvlášť, když tento problém řeší většina EU. Jistě, jsme v jiné pozici. Jako je vůči nám ve středověku Blízký východ, jsme my ve středověku vůči Západu.

Je ale třeba zaujmout pozitivní přístup, kterým izolace nebo dání islámu na blacklist zločineckých organizací není. Jít hlouběji do souvislostí, hlavně politických, podívat se na situaci v arabském světě trochu hloub a taky na tu svou, v čem jsou styčné body s českou historií. To by pomohlo nejen s rozmrznutím uprchlického tématu, ale i s uvědoměním české identity, protože zavření očí nad uprchlíky očividně brání pokroku v sebepojetí.

Tak jsme si to vybrali. Nechceme pokročit západním směrem. Máme pocit, že pomoc uprchlíkům by nás dostala do západních problémů, na které nejsme psychicky připravení. Ve skutečnosti by v Česku vznikli uprchlíci čeští a zodpovědní bychom za ně byli jen my. Nejsou žádní univerzální. Z toho možná máme strach.

Vzniká pesmisitická obava, že by to dopadlo jako s Romy, na které se díváme ošklivě a stereotypizujeme jejich národní DNA a tím je uzamykáme v osudu spodiny. Že se sem uprchlíci nehrnou? Výše než finanční nevýhodnost stojí naše nevraživost. Částečně virtuální, rozumová, rozhodnutá na základě nejen strašáku, ale i opravdového zla terorismu.

Díváme se na ně, jako si myslíme, že se oni dívají na nás. Nemůžeme mezi sebou tolerovat někoho, kdo mezi sebou toleruje teroristy. Za takovou toleranci považujeme, že vyznávají stejné náboženství. Je ale opravdu stejné? Bylo by ku prospěchu věci se ho vzdát a nechat ho teroristům?

Bylo první naše nechtění pomoct nebo nechtění uprchlíků přijet? Můžou ti, kteří sem chtějí, za ty, kteří sem nechtějí? Uvádí se pár příkladů těch, kteří Česko využili jako přestupní stanici, naposledy to udělal Stropnický v OVM. Generalizovat několik takových případů na všechny potenciální azylanty je kladení kolektivní viny a alibismus.

Alibismus je taky pohoršování se politiků nad komentářem pod fotkou třídy teplické základky s arabskými žáky, že by tam někdo hodil bombu. Češi na vládní úrovni nechávají děti bombám dnes a denně. Bombám, které nehážou jen teroristé, ale taky diktátorský režim, se kterým spolupracujeme a ve který se pomalu taky proměňujeme.

Když ne bombám, tak nejistotě a zoufalství v táborech, když bych mohli pomoct a pomohli bychom tak i sobě, jak psychicky, tak před zbytkem EU. I přes možnost každého adepta na azyl předem důkladně prověřit jsme všechno zastavili. Místo pomoci v symbolickém rozsahu, kterou bychom demonstrovali solidaritu nejen s uprchlíky, ale i s EU, jsme zvolili symbolickou nepomoc, kterou jsme demonstrovali lhostejnost a strach.

Tady jde o ně až v druhé řadě. Tady jde o nás. O naši identitu, kontinuitu a taky imidž. Ale to nejde rozumově, to je třeba cítit. V tom jsme pozadu. Nemůže za to ani tak ateismus jako ukřivděnost z historie a v důsledku fatalismus, materialismus, neochota se babrat v nějaké filosofii, nedejbože něčem duchovním.

Na Západě je běžné, že lidi žijou vědomí si zákonu karmy. Dělají druhým dobro ne snad z nějakého altruismu, ale prostě ví, že se jim to vrátí. Aktivně s tím principem pracují. Tady žijeme spíš podle: „Čiň ďáblu dobře a peklem se ti odmění.“

To je ten systém, o který jde, který nejde. To je ta vláda, ve kterou nevěříme. Na jedné straně důvěřiví vítači, zfetovaní sluníčkáři přisátí na neziskový prs, na druhé varovní tmáři s průměrnými platy, vysokými nájmy, historickými daty a dalším teroristickým útokem v novinách: „Vari od našeho prahu, ty jeden lstivý vrahu!“ Pravdu hledá každý ve svém životě.

Moc na jedno použití, moc myslíš na to jedno. Filosofie jsou kódy, a když se je naučíš, je to pak zajímavé. Taková věda myšlení. Bloudit ulicemi. Všechno je jen symbolické, oddělené, udělené, představené. Chtěl bych se ti podívat do očí a podivit se. Chtěl bych stihnout tamten sen těch kolemjdoucích slečen, ale jít tam, už by to nebylo to. Jít do kina, ale nechce se mi.

Bloudit ulicemi sem a tam v zjihlém vlhku volného sedmnáctně listopadového večera. Kdo, když ne my, kdy, když ne teď, kde, když ne tu? Netušíš, kam jít, ale tvé kroky kráčí. Nakonec dokráčí do domnělého konce, cíle, k počítači snů. Uvrhnout kauzalitu opět v otázku, v ukázku. Doplnit si znalosti svých vylhaných konstantních konstelací a vykřičet je do světa teď, teď a teď. Už jsi za vodou a kloužeš po zmrzlých kalužích svých detailních nálezů.

Nedokážeš opustit. Abys mohl odpustit, musíš taky napustit. Všechno je jen situace. Chovám malou syna mojí sestřenice a ona se na mě usměje. Jen trochu a jen na chvíli a je to moc dobrý. Usínám nad klávesnicí v krizi svých intencí dlouholeté, vlekoucí se. Tam venku je všechno v pohodě. Tam venku je všechno, a proto nemá cenu cokoli měnit.

Začít je vzdát to. Všechno je vzdát to kromě bezedné flow. Beze dna, beze dnů, beze DNA. Soumrak tvých snů a nadějí tady na klávesnici. Prsty tančí, drancuješ myšlenky svých starostí, ale za tím vším je skrytá radost a hra jen nachystaná vyrazit zpod tvých nehtů jako pološílený zázrak plný šílených nápadů.

Jen je nechat, jen přestat drancovat ty myšlenky a naděje a popisy děje. Blížím se k semaforu a zdravím jednu holku. Napadá mě, že dospělý člověk nezpychne, ale zpsychne. Dívá se na mě její kámoška, která se mi líbí. Ptal jem se jí v chatu, proč je tak bezohledná a ona na to, že se soustředí na sebe, že se stydí. Něco v tom smyslu.

Když mě oslovila, měla mánii, tak jsem se jí v dalším chatu ptal: „Co mánie?“ Ona že není. Říkal jsem jí, že to není mánie, ale jenom filmovka. Nechám je jít a jdu dál sám kolem Katovarny,  Bloku, Pštrosa, Retra a Archy. V multikině se rozhoduju, jestli jít na Ligu spravedlnosti, ligu mistrů.

Tam hraje Superman a Batman a taky jedna kočka, ale nejdu na to, nejdu na to. Stojím tam a dívám se na trailery. Kolem jdou nějaké holky a já si představuju jejich životy. Přijdou mi docela prokouknutlené. Jsou to normální holky snažící se have some fun takhle v pátek. V takový zvláštní pátek boje za demokracii a svobodu.

Představím si, jak by bylo fajn s nimi promluvit a dojde mi, že celý život jenom inscenujeme situace, které nám přijdou, že by bylo fajn zažít a honíme je až zpětně, a že to je vlastně taky rozdíl, když chcu napsat nějaký článek a když jen tak píšu, nebo když se snažím zapamtovat si nějaké slova, nějaké významy, že je pak použiju, a když se jen odevzdám nějaké flow.

Je už pomalu devět, v butikách budou zavírat. Jdu kolem jednoho a vysává tam nějaká kočka. V těch butikách pracujou jenom kočky. Panuje tam taková luxusní atmosféra. Ta kočka se sklání s vysavačem a je jí dokonale vidět pod blůzu, tak tam setrvám pohledem, eviduju. Teď si to v pohodě vybavím, jako by se to právě dělo. Jdu dál a už to neřeším.

Všechno se musí stát právě v tu chvíli, aby se to mohlo stát. Všechno se tak taky děje. Když se snažíš podle toho žít, tak působíš jako šílený herec, protože to nejde žít, jde to jen snít, takže jsi totální snílek, který se snaží prohlédnout skrz zastřenou oponu svého vědomí, budoucnosti a minulosti a někdy to dáš, ale druzí lidi to moc nedávají, protože oni takhle nepřemýšlí, prostě se chovají podle intencí a kauzalit, netvoří to selektivně-esteticky omámení představou, a tak si jdeš radši lehnout do solidní postele na záda, a jako bys ještě byl tam venku, ale je to úplně bez stresu, začne se ti tvořit DMT, začneš halucinovat překrásné děje, které se začnou dít prapodivně vyhroceně reálně.

Úplně do toho vstupuješ se svou bláznivou náladou, vezeš se, je to úplně brave new world, ale přesto to není realita, není to ani sen-realita, je to spíš takové kino, ale přesto cítíš, že je to hodně podobné jako reálný svět, takže reálný svět je taky kino, jenom taková projekce, mejtrix, jak se říká, ale kdo to řídí a proč a jak, kdo, když ne my, kdo, když ne teď, asi my, asi já, je já nebo je jen my, je jakési my, ale kdo je ten druhý, já jsem ten první i ten druhý nebo jsi ten druhý ty, kdo je ty, kde se tu vzalo a proč je to pořád někdo jiný, nejlepší by bylo, kdyby to byl pořád nikdo stejný, opravdu by to bylo lepší? nebo je lepší stres z neustálé proměny, z neustálého frčení a rozmýšlení-nerozmýšlení, rozmrdání  toužení, skroušení na zastávce dlouhého míru, zkoumání perspektiv, zkracování intervalů, zdolávání valů postaru?

Chci se k tobě přiblížit a spoutat tě, ale to jsou zase jen pudy, je to všechno vlastně dohromady, destigmatizace sexuálního pudu, demýtizace, vidím se, že píšu, co píšu, je důležité, co píšu nebo je to jedno, je to jenom žité, moc jednolité, moc složité, moc jedno, abych se toho nějak chopil, ale přesto to musí být něco, jen je jedno, co, může to být cokoli, a proto je tak těžké vybrat a snadné to nechat být jen ničím a jenom zírat, protože nic nezaručí žádnou výhru, žádný statement není směrodatný a ty to víš, lásko, lásko, chci ti to tak napsat, chci to napsat někomu, chci to napsat komukoli, jasně, mám pár adeptů, teď ještě vybrat a odhodlat se nebo to všechno přeskočit a prostě to udělat nebo to neudělat a jenom se udělat? ne, musí to být procítěné, musí to být směrodatné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *