RušeNí

Vyvolávám pocity v té mně komoře, klíč k loučení, všechno je naopak, než včera, a pak jinak, než naopak, ale ne původně a už vůbec ne tak, jak by sis přál, držet bobříka Adélky, Adélko, ukaž mi ji, jak září stáří sexy mozku, chtěl bych tě vidět vylízat z podoby, vnímat, vím ať, oplzlíňák, prázdniny doznívají v jizzíku Portáče, institutu prokrastinace, kde jsem profesorem čumění po ženských, placen tmou za jejich smích, dušen uhlíkovou stopou psych, slečna vedle čte Bukowského Láska je pes, jsem pes lásky, kdy láska je maska, pod kterou je sex, všechno by bylo v pohodě, kdybych napsal něco v pohodě, něco pohodnotného, podhled, proč posté prostě tady předstírám nápady, pozdní prázdniny, láska je jen model a ty jím zůstáváš, tiráž zpátky v inkongnitu jménem bezelstnost, nevydíral jsem tě dost, jen miloval a láteřil, mířil v tekutém obdivu tlačítek, smířeně stek do tvých stěn.

Přišlo ňáké rozvrněné kotě a řeklo té s Bukowským: „kotě!“, všechno je v pohodě, aniž bych napsal něco hodnotného, stačí psát, sbírat, říkat včas, zamiloval jsem se a zapomněl, co je láska, což každá láska obnáší, jas a zmatek, znamení matek, znavení tepu, co stačilo, nestačí, co mňouká, štěká, tváře nabyly rozporu v sobě a smíření ve mně, zmařené záření vykrystalizovalo, šel jsem na počál k baru odepsat té, co si s ní píšu na fejsbuku, psala zrovna, že vnímá můj pohled a vrtá jí v hlavě, proč se dívám a že dneska nic, má sraz s kámoškou, přemýšlím, co odpovědět, omluvit se za svůj vrtohled, když tu přichází, opravdu s kámoškou, tak to vypnu, vyptám na baru papír, se dvěma povzbuzen adrenalinem sednu a v její přítomnosti začnu jakoby psát.

V nemístné nutnosti konce prázdnin se lehce opíjí ve vedlejší místnosti a já místo, abych se rozešel ve stabilním beatu, cítím se v klasutrofobně v cimře svého typu, když je tu, louhuje se mi Daarjeling, nechal jsem ho dlouho, hrozně hořký, piju ho až studený a v Echu 24 další článek o depresi, vlastně prokrastinaci, vlastně závislosti, vlastně je to všechno to samé, přemýšlím, jestli tady nesedím, jen abych tady seděl, až půjde ta holka, asi jo, ten čaj jsem si objednal kvůli ní, nejdůležitějsí je mít to tak, jak to je, takže mlít, jak to přijde na mysl, i když je to samozřejmě tekuté, záleží, jak tím třepeš, tou nádobou, někdy spadne náhodou, teď mi věci hodně padají, naposledy skleněný top pánve, ale nerozbil se, pak klíče od auta, když jsem je strkal do zapalování.

Je šest a ručička rovná, lesby na protějěším gauči leží o sebe opřené, všechno záleží a zároveň je jedno, nalevo dvě školačky s růžovým vínem u okna, které jsem před dvěma hodinama otevřel a teď se ta jedna chudák mlázgla do okenice, ale směje se tomu, nakoukne bledý přítel Jany, Jana má ráda bledost, zdravím ho stylem „nechci se s nikým bavit“, což je škoda, mohl mě rozptýlit, zpřítomnit, abych nebyl monolit, ony se ovíněné baví a já v depce, že nic nemá smysl, což je sice ad nihilo pravda, ale pokud to nevede k vyvstátí smyslu, který smysl má, nedochází k přehodnocení, ale jen znehodnocení a člověk si připadá bezcenný, ale to přejde, je to jen takový zadržený dech, aby se vzápětí těšil ze všech těch možností o to víc, i když je ukojen tím vědomím nechá zase být, ale to se může změnit.

Usměju se úsměvem, který znamená prázdný žaludek, hořko na patře a „možná večer zajdu do kina“a ona jde kolem i s kámoškou, která mě vědoucně prohlédne a jde na záchod a ta moje se směje a jde pro další vína, vrací se s nima a nezastaví se za mnou, asi neexistuju nebo existuju příliš, příliš v té situaci, protože o ní píšu a ona coby žena mi odráží reálný stav věcí, to unikání života, když odmítneš jeho-svou povahu a jsi isolovaný v literární, až komiksové postavě smutného StanduPéra, kterého dneska nikam na oběd nepozvou a holky žádný mu nepíšou, a tak píše.

Přemýšlí, jestli je lepší ji nechat být nebo narušit její prostor, jestli je lepší se domluvit na fejsbuku nebo si ho zrušit a nechat si obnovit prvouku, přitom ta situace ani neexistuje, je jen v mé hlavě, modelová modelovka, kterou neustále ohledávám, protože čekám, že mě ta autodestrukce osvobodí a vrhne do života jako kdysi, ale ta hrana už je moc zaoblená a já uštvaný dolováním distiktního depa beatu a touláním se periferií banálního bizáru, ve kterém trénuju zrak a ona jde na záchod a oddělává si vlasy z tváře.

Předsudek je slovo, které chybělo, nebudeš na mě srát, protože tě mám rád, tako výnový rozměr toho, metamytologie kiksu, letalita lucidního beatu, kdy nejen, že nemusíš, ale ani se nenutíš k ničemu magickému, nesnažíš se být nalezen, zapovězen, stihnout stihu, zapsat, zaspat, spěchat vlakem okolností, co tě zmostí k nevinnosti Ní, protože když utíkáš k něčemu, utíkáš od něčeho, je to tah, který ale kličkuje, čímž se liší od flow, která je přímá, tah se snaží o upřímnost, ale motivován předsouděním toho, co by chtěl, předsudečným ziskem, tím, co si myslí, že je zisk, čím získá, ji míjí, zatímco flow jí je, je upřímná sama sebou, není upřímná ani neupřímná, protože upřímný může být jen někdo, kdo je souběžně neupřímný, jak říká Sartre.

Proč se tedy zříkáš flow, nevěříš jí, že tě přivede ke zisku? Protože potřebuješ potrvrdit svou svobodu, aby získaný zisk byl tvůj a ne jen univerzum. Vlastním, tedy jsem. Potřebuješ komplikaci, sebe, druhé, schéma, drama, mapu, distinkci, rozptyl, paskill pokoutního vědění, protože je těžké přijmout přítomnost, to, co je, to teď, uchopit to, to ho, sebe, flow jako realitu, nevýslovnou praxi, od které jakákoli teorie jen odvádí, přímo odráží, i tato, jako by se bytostně nešlo vyhnout projekci do pak, ale to je přece jen zvyk, slabost, všeobecně tolerovaná a sdílená rozkolejenost mozku, stigmatizace spontaneity, nedovedeme si představit, že nemusí být jen zběsilá a zhýralá, ale i konstruktivní a geniální, a tak je náš chudý a splihlý holobeat osudově vzrušován kypící hypotézou frenetického chtění, sužován premisou oproštění každou další surreálnou sensací, nekonečně, nevědomě, nevyřčeně řetězen.

Třeba zrovna není dobře, ale dobře není tady a tady to je jediná možnost, fanaticky hájím tady, aktivně držím pasivní posici křečovité lásky proti drtiflow ega, kterou zvu tahem zmámeným touhami a myšlenkami, které přistupují navíc k touhám a myšlenkám flow, které jsou v pořádku, všechno je v pořádku, problém nastává až v druhé vlně aditivního nárazu a odrazu, který je spontánní a zároveň spontaneitu ruší, je opravdu těžké to nějak popsat, je to past stejně jako samotný akt rušení, vzniká kognitivní disonance, protože obojí je flow, tah i flow, jen já je ve své malověrnosti podle svých světských smyslů dělím na preferovaný a zlovolný a vzdávám se tak všech do nebe volajících posibilit. Není to jen póza?

Ten akční klid, totální válka držení bunkru nebo zmatený kámen, jak tomu říká Topol, samozřejmě symbolizuje, ztělesňuje, zalesňuje, realizuje psaní, ve kterém vidím flow, přitom je plné kliček a komplikací, což odpovídá tahu, pod kamennou tváří psář vytváří fatální tvary, škály srdečného zrcadlení, efemérních svodů, úchytů, úskoků, které vedou ruku překážkovou dráhou ducha ve fascinaci snem se právě realizujícím, vlastními myšlenkami na papír se rozlévajícími, vnímá lapený do sebe spojení se světem znovunalezenou, znovustvrzenou, znovuvrstvenou kontinuitou, kterou intenzivně obnovuje v nevýslovném požitku, ke kterému slova přistupují jen navíc a zbytně, nechává se unášet okamžikem sebou k sobě, kolem sebe, stropem na dno. Zkrátka jsem vidět.

Vidím se a cítím se společností v sobě, pohybem ve strnulosti, lehkostí v těžkosti, v radosti z aktu osvobozování se od zkamenělosti svého života, nad níž na chvíli vítězím a čím byla zkamenělejší, tím líp nebo možná musí být spíš trochu předkypřená, čím tragičtější, ale prolehčená smíchem, tím líp se osvobozuje tou rádoby ušlechtilou onanií ega, nedělej z toho něco, co to není, stay beta beat, blaženosti dostup v sebekritice, která tě zbaví posledních pochyb o své vhodnosti, ne snad dobrosti, ale upřímnosti, která je ale největší falší ze všech, ego se ve vší té svatosti najednou vynoří, zapluje, láteří, troskotá v útsech svého studu, který je pýchou, jak říká Sartre, vyvrženo z neudržitelnosti své flow, která byla předstíráním, upřímným předstíráním, což ji mělo zbavit hříchu.

V té upřímnosti hledá alibi, odhaluje se v rýmech, opakování písmen na začátcích slov, významových ekvivalentech a ekvilibristikách, na svastikách stenu staví protiklady, stereotypy, serepetičky v kruhu, vlastním neuměním mutuje v ignoraci, hnije v mylném přesvědčení, doufá v poslední naději na ospravedlnění – humor, který je v tom všem špetkou flow, protože funguje jen nechtěný, a tak je nevinný, je to svoboda, opravdová radost, nedělá jen něčemu zadost, kdy jsi něčím, čím si myslíš, že máš být, na co poukazují tvoje kličky a stud, přirozené síly víru víry studeného tahu inside moře real flow, jde jen o zmatení forem, já a ty a to a ona, neustabilní vyvstávání na pohled stejných, ale uvnitř vždy jiných jevů (zmatený kámen) jako jsou lidi, noci a já, který přes veškerou snahu uniká vlastnímu poznání.

V nevěřícnem módu bytí, k zblití, kam jíti zasíti růži, jíž semeno je mi v sobě míti, kam vrýti jméno, jímž jsem ti chtěl býti? Zenu náhražku za ženu míti je v píči, býti ničím dáno, dáti další etapu trapu. Ve vesmíru kdes mele ze mě pes. Chtěl jsem já, já tělo, uchop, utop záměr, po pár krocích umřel můj sen, ta smrt tam as byla i předtím, zavinila zasvinila vůle vniveč všude roztroušená vzpomínka vědomí, úlet, štěstí, smutek, chceš bulet. Vlaštovka, muž v růžovém, vodotrysk, tu tíhu nemůže nikdo unést.

V bílém budeš krásná, náhlá něha, kobercový nálet dotyků. Strach si to představit, zredukovat na skeleton banalit, bonton, bonmot, beton žít. Jako by nebylo, co bylo, proměnit v nicotu psaní, vzbudit se za stmívání. Chtěl jsem, abys mě nesla, snesla takového, jaký jsem. S patosem jsem tě chtěl snídat, dívat, vídat penisem, víš jak. To téma tane na mysli, když si hrajem s čísly. Nevím, jestli je to mnou nebo tím, že to tak prostě je, že to dospěje do postele smrti, kde bych chtěl prostě umřít.

Psaní nesbližuje, jen mě se mnou a ta smrt je křehká, zranitelná, zvratitelná, miloval jsem tebe a teď miluju smrt, obojí je na hlavu, hrál jsem dada, zavrhl smysl, sebe, svobodu, ono je to krásné z té posice vidět a jakoby vědět, ujet potřebě ujet, přebujet, andělská havěť, mravenci, pavouci, satan pes.

Chci žít v předlistopadovém Československu, všichni byli v létě tam, zevlit, hajpovat manko svobody k letálním afektům. Jen takový nápad, radši táhnu s děvkama chrápat, vylízat z posledně letního vzduchu relitkní záření vzruchu, haluzově ho oživit mentálním vzepětím vzpomínky, střelou pod břevno na lavičce nadčasově vnímat čas, dilema, bachrat vjemy se hroutit v intenční klenbě. „Co to?“ „Nic,“ řeknu samozřejmě, až se mě zeptají na tebe, ultrapřítomné déjávu samozřejmosti mýlení.

Jsem zasraný básník. Přítomnost skurvila mou generaci, příští se poučí. Člověk nejvíc učí, když neví, že učí jako prvok pod mikroskopem, i to je smrt. Jah bless dětskou flow, to je vedle mužského a ženského třetí princip. Digging the přítomnost na dřeň. Jah bless ty, co je napodobují. Co se asi teďka děje na náplavce? Někdo levituje s pivkem a zrychtění frajeři skáčou do Vltavy.

První vyhnání z Ráje, z kapsy vyhrání Máje, září dost lost chlad viděl jsem sálat sadem sedm let zpátky na Zélandu, ptáky volně se prohánět mezi mladými kmeny jabloní zhulený, dlouhý mrak se nehýbal, dlouhý splín se nelíbal, jak se najít mezi tím? Pocítil jsem lásku k masu, kterým jsem, stroj zákonitostí, ale i možností protkaný dalšími těly, mými nebo cizími, snažil jsem se přijít na rozdíl mezi nimi vylučovací metodou negace, kastrace jazyka v původním znění s titulky. Všechno se mění sledem vět, let, dokumentuju slet žárlivých významů a zapomínám. Zrcadlení, blikání. Podléhám, když říkám, že tě miluju. Pluju s nezměněným kurzem.

Přemýšlím nad neurologií toho procesu. Je to třeba nebo se stačí kouknout na seriál ČT Děti? Dávají několik dílů po sobě, sedíš a směješ se, ale něco ti uniká, nechceš být spokojený, chceš špatně spát, aby se ti chtělo vstát, a žít a říct  Ano a pokračovat v kampani na exit svítání, líbání anděla rozběhlého beatu, vlak, zkrat, akt nezodpovědnosti, myšlenky ti cukají zpátky k schématu, chceš ho dotvořit u sklenky směsi meduňky a čaje, zamíchat složením sil jinou zbraň nemaje, dívat se vpřed, dívat se sem, v noci se mi zdál sen.

Zdál se mi sex, samozřejmě i láska, něco jsme spolu měli, nějaké negace, disputace, těsně tělesný styk, nemůžu o tom moc říct, během dne se to postupně vynořovalo a dál bude, prosvítalo to mezi slovy Anatolova cestopisu, který jsem četl a Babylon system, kterou jsem se učil, procházel se mezi zrcadly, prociťoval, to je jediný způsob, jak si vybavit sen, život, sebe, tělo, představit, přetavit do něčeho konkrétního, hmatatelného, viditelného, sdělitelného poznání, blbě bych to vyjádřil jako „myslet na to jen na půl“, protože je to minulost jako všechno, život, tělo, sen, nejde vědět, co to bude, co tam bude, co se tam stane, je to tu všechno, asi záleží, co vybereš, mám na mysli vliv, který se snažíme vtisknout svým životům, vliv je, ale vynořuje se kontingentně, ne kontinuálně, není to sled situací jako v dětském seriálu s jasnou pointu, klidná říčka ustící do sladkého oceánu tužeb hezky poskládaných v šuplíčku a my se vědomě rozhodujeme, komu je ukážeme a komu ne, ne, vědomí je pravá záhada.

Jsme při vědomí. Co je ve vědomí? To, co víme? To, co vidíme právě teď? Prostorové dělení na podvědomí, vědomí a nevědomí kulhá, protože nepostihuje dění, které vypichuju, vědomí akční, ptám se, co vědomí dělá, reflektuje, kam se ohlíží, jak prociťuje, vědomí je akční, ne pasivní, i když je pasivní, je akčně pasivní, strašně křečovitě se drží, zmatený kámen, freudiáni mají schéma plovoucího ledovce, ze kterého vidíme jen špičičku, rozplývají se nad nevypočitatelnou přírodu, ale koukněme se na to zčistajasna, nezkresleně, vědomě z hlediska toho, co je možné, to, co je možné, je jen to, co je uskutečnitelné, ne usmutečnitelné, schémata nekonečnosti, fatální rozlehlosti a nerozlišenosti jsou jen nostalgií, protože jasně, svoboda se potřebuje manifestovat na překážce a ta je vždycky po ruce.

„Nejdeš ven?“ napsal jsem jí. „Možná tam přijdu,“ odepsala. Tam znamenalo asi Portál. Stavil jsem se v lázních, do jedné plavčice tam každý den květnatě hustí a rozmáchle gestikuluje jiný starý plavčík, ona bedlivě naslouchá a přikyvuje a je úplné bílá a občas se rozesměje a já se na ni dívám a ona taky a já se poroučím ke dnu a stojím v zenu ve vodě, uvidím tam poprvé plavat taky úvaháře InZlinu a rozesměju se nad výrazem úvahář. „Co děláš?“ „Úvaháře.“

Cestou Fordem se brutálně rozpršelo a pršelo i v Hradišti, tak jsem  vytáhl svačinu a poslouchal v rádiu Humoriádu, kde luxusně dával Luděk Kopřiva intelektuálního holiče, na Portále jsem pak měl high, zeptal jsem se lidí z redakce gympláckého časopisu Truňk, jestli tam můžou přispívat jen gympláci a oni že ne a já že jestli můžu teda přspět a oni že jasně, tak jsem řekl, že jim něco pošlu a oni že super a že mám přisednout a já že v pohodě a šel jsem si sednout za roh a četl Tvar.

Pokukoval jsem po dveřích, jestli nepřichází tamta, přisedla si za mnou Veronika, které jsem jednou pochválil baťoh, vyfotila mi profilovku, pak přišel Oliver, nervózní týpek se skicářem a nakreslil mě na profilovku, přicházelo víc a víc lidí, ale ona ne, přisedla za náma ještě Barbora a jedna holka, která když mluví, tak se všichni smějou, když mluvil Oliver, tak jsem se smál já s Veronikou, vždycky když někdo mluvil, tak se někdo smál, ale nevadilo to dobrému rozpoložení, protože nikdo moc neřešil ego, nebo řešil, ale kompenzoval ho tím smíchem.

Už jsem opravdu nevěděl, co tam dělám, jen jsem čuměl po ženských, kterých tam bylo kotel a ony čuměly zpátky, vybavoval jsem si tu akčnost, když jsem sem přišel, byla teď ukotvená, uvězněná, nakreslená, vyfocená společností, ve které jsem seděl a bál se, že přijde Anička, kámoška Barbory, která mě nezdraví od té doby, co jsem jí poslal báseň a před pár dny jsem jí pochválil slohovku, co byla v Truňku, že je tajemná jako ona a ona odepsala: „nepiš mi!“

Na záchodě mi přítel Jany řekl, ať se ozvu, že by někam zašel ve Zlíně, studuje tam audiovizi a taky Davida, divného týpka, který miluje maniodepresivní Míšu, která mě během filmovky oslovila s tím, že mě asi před rokem viděla v buse a že jsem měl hroznou schýzu a že jsem divný a že se se mnou chce bavit, David říkal, že už ji vypustil, že potkal nějakou čtyříctku, která má přítele, ale že prej se má někdy stavit, moje skupinka kouřila na balkóně, tak jsem Veronice řekl, že zase někdy zadrbem a rozloučil se.

Cestou k autu jsem málem zkosl a doma napsal tamté, že jsem tam byl a ona že ona ne a já že to vím že ty ne a ona že mohli jsme se minout a já že ok dáme teda někdy něco a ona že někdy a já že nechceš to hrotit a ona že co tím myslíš a já že konkretizovat termín a ona že je ráda spontánní a že se tam někdy objeví a já že jsem myslel že se domlouváme a ať se teda někdy někde objeví dobrou a ona že se bude snažit brzy dobrou.

Druhý den mi došlo, že je druhého září, Adélka má svátek, ale já už jí nepíšu, už dva dny a je to dobrý, ale když má ten svátek a já to vím, to by mohla být taková sváteční štamprle, i když dva dny abstinence jsou absurdně málo, ale zrovna jsem na profilu Biancy Bellové narazil na album zamilovaných fotek Serge Gainsbourga a Jane Birkin a začal si hrát s variantami blahopřejné esemesky.

„Všechno nejlepší k svátku“ je trapné, takové „vím, že máš svátek, heč“, chce to něco hlubšího, ale vždyť už jí nepíšu,“vše nej“ je celkem cool, ne, co takhle „stej nej“, to je hipsta cool, tak jsem šel k mobilu a naťukal to světelnou rychlostí, položil ho, nadechl se, vydechl a napadlo mě, že z toho ani nepozná, že vím, že má svátek, co vlastně znamená to „stejnej“, jasně „stay nej“, ale já jsem napsal „stej nej“, co to do prdele znamená?

Šel jsem pro ten mobil, položil ho na stůl, hleděl na něj, ťukl na něj, jestli něpřišla odpověď, položil ho, odstrčil ho, hleděl na něj s tím odstrčeným pocitem a poslal do Truňku sebrané dopisy jí.

Přítomnost je vybičovaná reflexe minulosti, míra blízkosti reflexe ke svému předmětu, jak moc jsi při tom, intenzita, s jakou reflektuješ, senzitivita, schopnost zvědomňovat probíhající děje a ukládat je do kroniky zreflektovaného, čímž očišťuješ momentální pohled, vyklízíš mu místo pro další vjemy, jsi aktivní filtr, který nevědomě ukládá dovnitř, nakládá, přijímá, dostává a to, co obdržel, užívá, užitkuje pro příběh svého života, navazuje na nit minulosti a ve chvíli, kdy to dělá, se mimo jeho zrak dějí další děje, takže musí taky hledět, ale jen na půl, musí odpočívat ve funkci skladníka a pracovat jako receptor a taky jako reflektor a kronikář, koordinovat jejich kooperaci, precizně cenzurovat, zamezovat stagnaci citlivým stanovováním metod, disciplinovaně motivovat bezelstný zájem a vesmírné smíření s tím, že si to uvědomím pozdě a uvědoměné uplatním až v budoucnosti, projekci, práci.

Vědomí, kterému říkáme přítomnost, je vědomí pozdě, rychlost, neustálý běh, se kterým se všechno děje, rozptýlení se trestá ztrátou sledovaného objektu, je už za námi, je třeba se od něj co nejrychleji odpoutat, protože další jsou před námi, vlastně on sám je před námi, jen v jiné reinkarnaci, v jiné kvalitě, jak říká Sartre, a jakmile zastavíš, jsi sám, protože jsi mimo, protože to jede dál, jedeš dál, jen tvá vůle se zastavila, zapřela a drží proti vší té energii, flow, flow je energie, vzepřela se tomu koloběhu, kyne, rudne za oknem soumrak, další noc, odevzdáNí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *