BlaZen

Hned druhý den ráno jsem nějaký zráněný a kupuju si v nestřežené chvíli na netu lístek zpátky domů. Jdu ještě s Filem na kafe. Je dotčený. Myslel, že tam budu aspoň tři čtyři dny něco šéfovat. Jde na kafe s počítačem psát žádosti o práci. Byl teď chvíli muž na mateřské, jeho žena Manana pracovala. Teď si to zase otočí. Je z toho rozmrdaný, připadá si nezaměstnatelný. „Posledně jsem po osmi měsících dostal pěkný burn out.“

Mlčky kráčíme konstrukcí berlínských ulic. Míjíme obří grafiti na barácích, které se tu neodstraňují nebo jsou snad i legální nebo pololegální nebo tak. Mlčíme. Immigration is not a crime. Fick neoliberalism. „Berlin,“ říká hipsterská hospoda. Prostě všechno, než nicota. Svádím vnitřní boj a zároveň ho studuju. Z čeho pramení ta moje vyka lenost? Ocenil bych radu, radost. „Mně je to jedno, ale je to divné,“ říká zasmušile Fil.

Ve Weddingu, kudy jdeme jsou vždycky jen tak dva lidi, dva podniky na ulici. Imigranti a hipsteři. My jsme obojí. Přicházíme do nejšílenější kavárny, jakou jsem kdy viděl. Na zahrádce je autobus se stolečky. Venku palmy a hrozně pohodlné dřevené lavičky. Fil si balí cígo. V Berlíně si všichni balí cígo. Sedí na slunku, já ve stínu. Kafe voní, z nedalekého letiště vzlínají letadla. „Reklama na dovolenou.“

„V září jedu do Řecka s Mananou a Nýčem.“ „Do Athén?“ „Jo, na dva týdny. Řecko je v klidu. Mananin bratr nám tam zařídí vilku u moře.“ Vova dělá ochranku mafii, má přes dva metry a sto padesát kilo. „Pak už budu muset fachat.“ Přichází grupa Albánců s ledvinkama jak z Kušturicova filmu. Pijou kafe, smějou se. Kouří normální cigára. V Berlíně všichni kouří.

Přijde chlápek s kamerou a chlápek s mikrákem. Natáčejí buznu s blondýnou s dobrou prdelí, jak pózují talking. Vlezou do autobusu, popíjejí kafe a rozplývají se. Týpek s kamerou si stoupá na židle a ignoruje hosty, což je ještě jedna holka, která si tam kreslí. Z vedlejší haly, kde probíhá mistrovství Evropy ve fotbalových nožičkách, hlavičkách a tak, začne hrát Deutschland über alles, což tomu všemu dodá surreálný břink.

„Dobrý Kubrick,“ komentuje kameramana Fil. Přemýšlím, jestli skončit v nejlepším, nechat se unést tou reklamou na cestování a jet domů, a pak jet někam jinam ještě plný sil nebo zůstat tady. Stejně bych nikam nejel. Vyptám heslo na wifi a stornuju jízdenku. Fil jde pro Nýčeho do školky, přisednu za tou holkou. Jsem unavený, ona hodně rychlá, takže si říkáme jen takové slogany.

Přisedne k nám produkční od těch filmařů a ptá se, jestli nám nevadí, že budeme v reportáži o cool místech v Berlíně. Odpovídáme, že nevadí. Vedeme zenové kecy. Chce po mě adresu blogu, fejsové jméno a adresu, kde si může koupit mou knihu, samozřejmě úplně zbytečně. Napíšu jí to, a pak napíšu na stůl: „Adam and Lorane spoke here.“

„Napiš taky nějaký street art,“ říkám jí. „Heavy brain greate energy,“ napíše. „V tom greate na konci nemá být to e,“ upozorním. „Sorry, já to tak píšu,“ omlouvá se. „V tom případě to tam má být,“ já na to a ona se zasměje. Hezká pointa.  Obejmeme se. Jdu a je mi horko. Prý jsou tu nějaká jezírka. Zahlídnu ukazatel na Plöztensee. Ptám se na cestu. Nikdo nerozumí mojí výslovnosti. Až když řeknu swimming, tak řeknou: „Ah, Plécnzé!“ „Yeah, Plécnzé!“

„Plécnzé, plécnzé,“ snažím se osvojit si ten bizarní přízvuk. Baví mě lidi, kteří mi vysvětlují cestu. Plécnzé mám v piči, chladí mě společnost. Když je člověk schválně sám, nejvíc ji ocení. Sympatická paní, taková Joplinka. Roztomile vysvětluje, zavírá u toho oči, roztržitá, srozumitelná. Jakmile se někoho zeptáte na cestu, ten člověk to okamžitě pojme jako svůj úkol. Položí se do toho s takovou angažovaností, až vás to někdy obtěžuje. Musíte tam stát a sledovat, jak řeší svůj problém, ne váš.

Pak takový sympatický místňák. Člověk si uvědomí, že nemusí vůbec vytvářet nějakou umělou toleranci vůči nějakému národu. Prostě jsou lidi, kteří vám sedí a lidi, kteří ne. Lidi, kteří vám sedí jsou všude stejní jako lidi, kteří ne. Simple as that. A zároveň je málo lidí, kteří vám sedí úplně, ale to už je moc matika. Tenhle týpek mi celkem sedí. „Have fun,“ loučí se, což mě trochu znervózní. U plécnzé to pak pochopím. Je tam kýčovitá narvaná pláž. Plécnzé je oplocené. Fun.

Sednu na lavičku vedle holky, která čte se sluchátky v uších a paranoidně se po mě ohlíží. Je mi horko. Jdu do vedlejšího parku, kde je parádní tráva a stín. Zuju boty, koukáme po sobě s nějakou černoškou. Chvíli chci jít za ní, ale pak si lehnu a splín a spím. Probudím se do Berlína, na prstech štípance od komárů. Jdu k Filovi, což vůbec není můj styl. Většinou splynu se štrýtem a něco schýzuju, ale v poslední době je mi líp v nějaké konverzaci. Lidi jsou cesta. Když nemám jinou energii vlézt do cizích člověků, než ptát se jich na cestu, musím vyhledat nejbližší domov.

Filův byt je v nejvyšším patře na Groninger štráse 48. Sednu si na gauč. Ptají se mě s Mananou, kde jsem byl. „Daleko, na plécnzé.“ „To je dvacet minut.“ „Šel jsem oklikou.“ Je tam Nýče, jejich dítě. To je jeho kmotrovské jméno ode mě, Fil totiž studoval filosofii. Objevuju tu cestu v tom být s nima, v přítomnosti u jejich berlínského každodenního života. Není ani dobrý ani špatný jako každý každodenní život. Je to satori stereotypu a stereotyp satori jako každý život.

Venku zapadá slunce, což je vždycky uklidňující. Kecáme s Filem, žereme meruňky od Turka, obsedantně pijeme senču. Řeč přijde na migraci. Jeho máti na poslední návštěvě řekla Nýčemu, aby netančil na arabskou hudbu, když se romanticky linula zvenku. Fila tím zhnusila. „Cti otce i matku,“ já na to. Fil se stal otcem, jeho hlas zhrubnul, ale i zněžněl. Psycho je dobré, to je základní premisa.

Obývák vyplňuje vůně nádherné marihuany z květináče na balkóně. Vzorek s názvem Think different. Už ji nezneužívám, ale chodím k ní vonět. Fil ji zalívá s příměsí hnojiva, aby co nejvíc zhulovala. Nýče ho napodobuje se svou dětskou konví. Fil mu říká, ať nechodí na balkón, a když tam vleze popáté, tak ho seřve. Nýče řve, chtěl jen být jako jeho vzor. Pak rozbije sklinku na víno, pak mě s ním Fil vyfotí.

Nýče si šahá na své velké péro a usazeně poslouchá můj zpěv Candy says. Po dlouhé době někomu zpívám, ale stejně se nemůžu zbavit pudu být zpět v nicotě a nic neřešit a přitom řešit všechno jako Češi řeší imigraci, když tu není. V Německu je a nikdo ji neřeší. To je jediný způsob, jak něco přestat řešit. Musí se stát, co se řeší. Jdeme ven jako za starých časů do nějaké knajpy ulicemi Weddingu, které jsou plné migrantů a ty to vůbec neřešíš, protože ten problém zůstal doma a taky to není tvůj problém, jestli to teda problém je.

Problémy vždycky zůstanou doma. Venku to protáhneš, necháš jít, odkotvíš pohybem, přijdeš na nové myšlenky a čím dál, tím líp. Chvíli to trvá, řešíme dál, ale je to už spíš takový fajt. Fil je zacyklený. Tím nechci říct, že já taky ne. Mluví o morálce, že některé věci se prostě nesmí, že by se všechno smělo, kdyby člověk byl jen dobrý, ale člověk není jen dobrý. „Já nejsem jen dobrý!“

Nýče má období vzdoru, tak se asi vypořádává s rolí autority. Oponuju, že poznání je možné jen s láskou, že jen láska umožňuje poznání, což ho vydráždí k hejtu na duškovské kecy, ale já jsem to myslel jen tak, že člověk může něco poznat jen, když to nesoudí, odsudku nadřadí poznání té věci. Že by tedy Fil měl nechat máti s jejím názorem, když ona nežije v Berlíně. „Ty teď ale taky vnucuješ svůj názor,“ on na to. „Jen reaguju.“

Ze slepé uličky nás vysvobodí až ta knajpa. Je fakt nádherná, lehké žluté osvětlení, hladina hovoru ani hlučná ani tichá, plná konzistentních skupinek mladých lidí kultivovaně se o něčem bavících. Sedáme k baru, splyneme v šmírovacím rozhovoru. Sledujeme lidi a popisujeme je, teda pomlouváme. Je zábava mluvit o nich před nimi česky. „Ta má dobré žádné kozy. Where are you from?“ „Here. Berlin.“ Fil pije pivo, já nic. Píšu Adélce, že jsem v knajpě, kde by jí to slušelo.

Druhý den prší. „Ideální počasí na Neukölln,“ čte mi Fil myšlenky. Jedu metrem za dvě osmdesát do Neuköllnu. Vystoupím na Hermanplatzu. Procházím se kavárenskou čtvrtí. Narazím na kavárnu, kde jsem loni psal, na křižovatce Hobrech štráse a Sander štráse. Chvíli chci psát, ale pak to zavrhnu. Psaní je projekce do budoucnosti, chci jen rimbaudovsky jít dál. Jediný problém je, že není žádný problém.

„Nikde se nezastavit, nic nekupovat, následovat nic do extatických komnat, konat jen další krok, nechat se konat budoucnost,“ jdu a v hlavě si prohlížím Adélčiny fotky z fejsu, které jsem shlédl skrz Filův profil, protože jsem bloklý. Ty fotky mě splavují do zapomnění všeho ostatního, do fejsového zapomnění, fascinace. Jdu pryč z Neuköllnu, nezajímá mě, máš mě ráda? Rady kamaráda, zrady, vnady, dva v mé hlavě, v mé hlavě se to nějak stáčí, stočí, stéká.

Stačí. Lehnu si na ochoz řeky. Slastně teče. Z kapsy mi do ní padá pět eur v drobných. Každá rada marná, mraky mění tvary. Teď je to pes, teď a tady. Co teď? Co dál? Za chvíli už ne. Město měst. Berlín, Praha, Zlín. Chčím, kde chci. Nejlepší falafel na Kottbüser Tor. Podnik se jmenuje Marouch s fotkou Bejrútu v třicátých letech, domácím ayranem s mátou a dvěma vyklidněnýma týpkama, přestože tam je plno nebo proto. Bílý Turek na mě čumí, cestovatelé žerou.

Jdu. Co tady dělám? Teď a tady. Myšlenky úplně selžou, ale ani na chvíli nepřestávám věřit na zázrak stoku, iniciace, indicie, inscenace, scénář. Kašlu na Kreuzberg. Minulost nás vede do budoucnosti, svádí zpět, ale zároveň navádí vpřed, když si včas všimneme. Totálně mě uchvátí paneláky mezi Kreuzbergem a Alexanderplatzem. Natáhnu se mezi nimi na chviličku na lavičku. Lavička je mystická svatyně městského tuláka. Poslouchám řev arabských dětí.

Jdu dál chladivou zelení, z pravých úhlů šedých paneláků sálá něco svěžího, živého, lidi, zelené balkóny. Na jednom se pohupuje hipík obklopený rajčaty do kytarové verze Imagine. All the people sharing all the world. Démonický pohled Němce v teplákovce. Něco řekne německy, rozhodím rukama. „You´re just walking,“ usměje se. „Yeah.“ V duchu mu děkuju, vystihl mě, dal mi smysl. Všiml si, že nikam nejdu. Nechci nikam jít. Teda chci, ale jen domů. Ale přesto chci jít. Ten rozpor.

Vyjdu z paneláků k nějaké divné budově, monument s betonovými pruhy. Zpod země vyrazí řeka, zaleskne se, zastudí, přítomnost vody. Napravo uvidím dominantu Berlínské věže. Divná budova je židovské muzeum s bezpečnostními rámy. U ní zahrada, vlhká. Tohle je berlínské satori. Usměju se na prvního člověka v Berlíně. Je to starší gay. Jdu do zahrady, kde ho uvidím průhledem tím betonem, zamávám na něj. On poměrně toporně na mě a vydává se za mnou. Netečně pokračuju jako nedostižná víla do berlínské galerie s nadrženými hipstery kupujícími poslední kus tlusté publikace a artové pohlednice za euro. Jdu za ní, musím jít, řešit cestu bez mapy, proto jsem tady. Nechat si poradit.

Fil, falafel, felace davem, pohledy napospas, musím zadem, zas, nechat ladem každou z krás, objevit třas, který vede dál. Tebe, dítě. Nýče tančí na What goes on. In your mind. Let it be good. Principy mužské a ženské se stírají jako árijské a ostatní. Ty a já. V noci píšu Adélce, že budu druhý den v Praze a že mě musí někam přijít obejmout.

Letenský metronom na půdě domácí, moje já se potácí, tvoje přichází a jsi hezčí, než to, co bylo, než ty fotky na fejsu, jsi hezčí, než, co jsem si myslel, že jsi, jsi hezčí, než hvězdy v noci, když padne tma a jsem svobodný v neznámých ulicích, jsi hezčí, než to všechno, když běhám nahý po nákupech vjemů, jsi hezčí, než to všechno, protože to dáváš do pohybu, protože na tebe u toho myslím, protože na tebe u toho čekám.

Za barem Lodi na Letní Letné si děláš vrásky, ráda si je děláš. Tvůj obličej se rozsvítí, a pak zase pohrouží do končin, které bych chtěl poznat, zchladit se v nich, potápět, plavat, zadržet dech mimo čas a spěch.

Nejsem si jistý, co tím myslím, asi jen tak píšu, nejspíš, no jistě, jen se tak procházím, čekám na tebe a melu si pod fousy. Čekám na něco, co možná nepřijde. Možná je právě možná stěžejní. Ať jdu kamkoli, jdu za tebou a tam ten trip i končí, ve tvé náruči. Teda měl, ale ty mě nechceš obejmout. Je tam Barbora Žentelová.

Zase píšu, pořád píšu a ty to zase, pořád nepotvrzuješ ani nevyvracíš, jsi v tom dobrá, být jen nevýslovná, neutrální váha, duch, žena obnažena na Neptunu, daleko, nestřežena, nedostižná mě vyhladovět, výživná, tajemná, jasná, tajemná předtím i pak, jasná teď, pyšná Jasněnka, divadlo, prádlo, pádlo, proud v mojí hlavě je tebou, je s tebou totožný v mé hlavě, proud, který všechno strhne a svrhne, protože pořád prší nevýslovné, než slunce vrhne světlo s tebou.

Do tvých komnat jsem se zblásnil a teď nemám, nemám sil. Jen bych ležel a kvasil a tasil, syl slova do mezisfér. A ty? Venku poměrně letní noc plná řevu motorů a lidi milující řev motorů a já v úctyhodné vzdá lenosti od řevu motorů i od řevu vnitřního draka, který řve, když je tě, teď jen v říši bezkontaktních těl ležím jetě.

Zase jsem se sjel myšlenkou na tebe, jako každý předchozí večer. Ležel jsem na posteli a čekal, až se v sedm slunce odrazí od zrcadla a oslní mě. Brzy padne tma a zmatek a já ti začnu psát jako maminčin mazánek na den matek, že bych tě chtěl zmateně pomilovat jako v americkém filmu, aby nebylo, co dodat, abys mě objala, jako kdyžs byla opilá. Jako Zdeněk Svěrák.

Aby ses ke mně přitulila, jako kdyžs nehulila a jen jsi pila. Na nebi byla bílá koule v mlze a tobě svítily očka drze. Ale nejvíc se mi líbíš, když jsi střízlivá a prostě živá, ale to ty víš, že jsem chodící zdravá výživa, protože už mi moc času nezbývá. Přeruš mě, nebo mi to zůstane, budu celou noc rýmovat!

Napřklad, dovol mi ti zavolat, to by bylo příkladné přerušení. V té tmě je mě moc a nic tu není. Jen to moje noční snění a štěkot psů v pozadí, automoto dění v našem regionu, odrazy světel. Chtěl bych, abys mě milovala. A světový mír. A světový rým. Dovnitř sen. My jsme se tam vlastně možná rozešli…

Rozejít se s tebou ale znamená rozejít se jako rozběhnout. Není jak ven ze slastných pout, hrozí mi žíly rozetnout, protože všechno může znamenat cokoli a cokoli je nic, slastné nic. Chtěl bych tě zmateně pomilovat a napsat ti to a levitovat. Nechat si žílama protékat sto watt pocit, že to budeš readovat a radovat se z toho, stát se z toho, prostě to mám rád, i když nevím co a jak.

Venku horko, hrnu vlnu, drhnu strunu, vrhnu mantru, dumám v chladu domu nad černým čajem s příměsí něčeho zeleného. Žádný skandál, rozhozený sandál, sranda. Lehnu jako ty uprchlické děti, co jim nedali azyl. Upadly do protestního bezvědomí, třeba i na pár let.  Vybředly, až když dostaly azyl a díky tomu ho taky dostaly, a když nedostaly, tak jsou v něm pořád, zpátky ve své zemi. Zpětně to popisovaly tak, že byly v hlubině oceánu ve skleněné kostce, a kdyby se pohly, tak by to prasklo. Vcucly by se jim mozky do sebe a z černých pasažérů by se staly černé díry. To se děje už asimilovaným dětem, already oblíbeným v kolektivu, když je chcou vyhostit.

Já už tebou poměrně oblíbený, ale stále odmítnutý, jsem upadl do této bezbřehé letargie snění, psaní, básnění tobě. Napíšu nějakou myšlenku a mnohem víc ji tím procítím, jako by ji uskutečním, ručkuju, laním po různých výkladech, hledám výklenky na zdech, které bych mohl lézt, lezu tě jako horu v sobě. Prahnu po tom, abys to opětovala, abys mi taky psala, zavolala, neměla mě za vola, ale cítím i tu druhou stranu věci, že ty moje kecy možná floutujou líp, když mlčíš, jen čteš, tím je v podstatě  se mnou píšeš, protože je ze mě vytahuješ tím tichem, ale přesto samozřejmě chci odpověď, dozvědět se, co ty na to, a tak se vždycky ptám: „A ty?“ Nebo: „Et toi?“ Jak můžeš být tak cool?

Neodpovíš, napíšu něco dalšího a dostanu výčitky svědomí, že ti píšu, i když se se mnou nebavíš, většinu lidí štve veš v mobilu, tak ti píšu, jestli je to óká, jestli to neva, že ti píšu svoje myšlenky a výstřelky a tečky a vztečky, napíšu to takovým aktivnějším tónem, vždycky odpovíš, když se trochu nablížím realitě, když se to týká něčeho konkrétního, hmatatelného, dělám to jen málokdy, radši cpu vatu bezintencionálna, mlhu hry, na jejímž transcendentálním poli se s tebou právě chci setkat, tam, kde slova jsou jen jedním z mnoha prostředků, jak se dotknout významu a já to tam jakoby zařizuju a ty se tam za mnou jen občas přijdeš podívat a netuším, na čem to závisí, co se děje ve tvém životě tam za hradbou zprávového vlnění a třísetkilometrového vzdálení, nevím nic a nevím ani, jestli je, co vědět, neznám tě a miluju tě možná o to víc, jak zpívá Glen Hansard ve Falling Slowly a nevím ani, jestli ten můj pocit telepatie je založený na něčem skutečném, jestli to není jen peripetie, periferie nebo něco takového, nebo jestli se něco nezměnilo, jestli jsem to neposral použitím nějakého temnějšího odstínu, který občas použiju, aby to bylo skutečné, protože píšu vždycky všechno, co píšu, you know.

Jsem taky dost paranoidní a nesebevědomý, kdybych byl sebevědomý, tak bych se častěji odvážil napsat něco konkrétnějšího a reálnějšího, ale to jsou jen samá kdyby a moje dojmologie, která je samozřejmě směrodatná, ale musí zůstat dojmologií, jinak se stane demagogií, je to moc komplexní a zajímavé, než abych to bořil nějakou intencí, nějakým zvýrazňováním své role v tom, tu zvýrazňuju dost samým psaním, sáním sebe z ní, slova zní mezisférami.

„Miluju tvou literární postavu. A ty?“ napsal jsem jí v jednom takovém procitu. „Naše mezisféry, které se musej držet na uzdě,“ odepsala, když se vrátila z Berlína, z Weddingu, kam jsem já zavítal pár dní po tom a chodil ulicemi, meziférami a cítil to v nich kvasit, zasít je třeba jen jednou za čas, jinak se ty semena začnou masit, ta láska začne požírat samu sebe, na to jsem expert, ale ona dává desert v pravý čas. „Říkají, že jsem konzerva,“ řekla mi jednou. A prý se s ní kluci rozcházejí, protože je drží moc na uzdě a neuznává jejich chyby a já se s holkama proto taky rozcházím, ale teď to právě vůbec nemusíme řešit, protože se to nachází v té prefázi sedmi nanosekund po Velkém třesku, ale pak už to šlo ráz na ráz, vznik atomů, vznik barev, vznik divadla, vznik podprahových signálů, vznik telepatických výlevů, vznik slamu, vznik esemesek.

Je to slast, držet to tam, jako tantrický sex s tím oragsmem ve formě volného tahu nebo jak se to nazývá, člověk si to dokáže vychutnat, jen když je svobodný a svobodný je člověk, jen když je spokojený se svým životem a já jsem včera zrovna byl docela spokojený se svým životem, možná proto, že byla Barumka a noví lidi, něco se dělo, nějaký závod, mám rád návštěvy a napsal jsem jí, jestli tím mým zpravováním netrpí, že to bych asi nechtěl, byla to chůze po tenkém ledě, protože mi taky mohla napsat trpím a já bych měl utrum.

Před pár dny jsem fantazíroval o našem duo slamu, kam jsem nás přihlásil, že ona je vlastně moje publikum, tím jsem narážel na to, že mi neodepisuje přes výzvy k aktivitě a podobá se tím tomu publiku, které jen pasivně přijímá a ve slamu by právě nemělo, mělo by se zapojovat, ale taky to moc nedělá, teda mně, možná proto, že ho k tomu vždycky vyzývám, tak jsem jí napsal, že by mohla být v publiku a já bych něco říkal a ona by se projevila, až by uznala za vhodné, něco by třeba řekla a přišla na pódium, jak by chtěla, v další zprávě jsem jí napsal, že by vlastně ani nemusela přijít na pódium, jenom by mohla třeba rozbít sklenici, protože ráda rozbíjí věci, pouští je a kochá se, jak se rozprsknou a ona hned za pár sekund napsala:  „A můžu ji hodit po tobě?“

Nevěděl jsem, jestli je to reakce publika na můj předlouhý slam, to psaNí, nebo reakce na mě, že ji považuju za publikum, říká, že to, co jí píšu, je jen literatura a že jsem si ji vypsal, nebo jestli je to reakce na to, že jsem ji chtěl nechat v publiku při našem slamu nebo jestli mi nepíše vlastně proto, že když jsem se vracel z Berlína přes Prahu, tak na mě měla čas, ale až druhý den a já jsem jel domů, protože jsem byl Mr.Tvý, takže jsem vyměnil osobní kontakt za netový, což dělají stalkeři a stalkeři jsou hrozní, to já nechci být a koukl jsem se na sebe do zrcadla a prostě takové tíživé pochyby dané ani ne tak pochybnostmi o ní, ale o sobě, protože ona je tabula rasa, k ničemu se nevztahuje, je čistou kontingencí řečeno se Sartrem, nechává ty moje snahy o to zamotat ji do zakomplexovanosti svého příběhu marnými.

Zůstávám sám s těmi nitěmi minulosti a ony mi mizí v rukách, zůstávám na chvíli zoufalý, že o ně přicházím, ale vzápětí lehký a krásný, a tak to cením, ale to je jen takový stav, všechno je jen takový stav, taky tohle teď, a pak bude zase jiný a ve skutečnosti bych měl být úplně někde jinde a dělat něco jiného, samozřejmě, nebýt tady v říši literárních trollů trolících své teorie sebekontroly a taky ji nezneužívat jako předlohu k dílu, ale je jako zrozená k popisu, myslím, že i chce být, možná ode mě nechce nic, než abych ji popisoval a já jsem si tu lásku vymyslel, abych ji mohl popisovat, všechno je možné a je nutné, aby všechno zůstalo možné, to před ní pořád říkám, takovéhle věci, koučující kecy a přitom se to přímo bije s tím, jak bych ji chtěl svázat a zlíbat nebo musím chtít nebo bych měl chtít, jak vyplývá ze Satrtrovy teorie lásky, jasně, možná bych se měl na všechny teorie vykašlat a vykasat jí sukni, prostě to dělat, jak to cítím.

Já to cítím a jsem si těmi pocity jistý a podle jisté teorie, která potvrzuje moje pocity, vlastně ona jenom čeká, až zapadne do mého příběhu a já ji tam vlastně nepouštím, dokud moje pocity nebudou potvrzeny, no a ty pocity jsou například to, že to musí být úplná svoboda, ale to je vlastně asi jasné, že jo, ona na mě působí tak, jako by to všechno věděla a chovala se podle toho, ale Fil říkal, že určitě ne, když je jí osmnáct, že se ke mně určitě nechová s nějakým záměrem, ale mně připadá strašně zatraceně moudrá nebo na mě jenom sere?

Tak jsem se jí včera zeptal, jestli mým zpravodajstvím teda netrpí, aspoň nebude moct říkat, že jsem se jí nezeptal a třeba napíše jo a já budu svobodný, ten pocit se zdál skoro jako vykoupení, ale vzápětí jsem si uvědomil, že by to byla poslední kapka do mysu beznaděje nebo třeba napíše jo, piš dál a bude to v pohodě, ale ona hned za pár sekund, je hodně spontánní, takže když se rozhodne, tak je to instantní, napsala: „Mám to moc ráda.“

Rodit neurony povídáním, sledovat hodinové ručičky s tebou, ťukat na nebesekou bránu do klávesnice, nemusím ti to přece všechno psát, vždyť existuje nepředurčenost a samota, která není samotou, protože je to komunikace se všehomírem a jen ti, kteří to neumí, cítí samotu, je to vnucená samota, samota vynucená systémem, samota vsugerovaná reklamami, realitami, reelní samota, která ti nedává stvořit nic nového, která krní, která chrní v divočině, kde neuronové cesty zarostly strachem a ty betonové rostou jako houby po dešti.

Už nevím, kde to všechno mám s tou divokou spouští kolem sebe, vzpomínám, kolik čeho bude, kolik všeho bylo a kde a jednotlivosti najíždí spolehlivě jako svěží básně kdysi v tratolišti ještě čerstvé krve pod stromy, ale možná se to tak všechno jen zdá, kdyby nebylo toho věčného pláče, všechno by dávalo legitimní smysl, vždyť toto zápolení se sebou samým o své další pokolení se dělo odjakživa, ta samota od někoho, kdo byl ve skutečnosti blízko, to blouznění, nostalgie nad právě uplynulým momentem, se linulo celým mým dětstvím a nešlo ji utišit a nejde ji utišit a momenty radikální čistoty, svobody od toho zmaru, že život protéká mezi prsty smrti, které později gradovaly v distinkci a ještě později v kontingenci a rozptyl a válka a popření hodnot a narušení a nadšení, to všechno se děje právě teď a tady jen tak mezi řečí, jen na to zaměřit svůj dosud nezkalený zrak, jen to neztratit, jen to nezpatlat, protože tracení, zvracení, ztracená energie a panna, která krvácí, to jsou všechno jen domestikované pojmy, do kterých porcujeme pocity, které emanují z jednoho neděleného a nedělitelného citu, z já či z nadjá či z jáství či z esence mě či z entity jsoucna, jsou to čiré hlasy, jimž je třeba pozorně naslouchat ze své pomalu se ohřívající kádě s jedovatým lékem jménem pohodlí, ze kterého brzo už nebude úniku, tak snad příliš drasticky to teď vidím, malosměšně denně, když jsem se vzdal drog jako je kolo nebo ženských, ne že bych se jich vzdal, ale všechno jsem vždycky směřoval k nějakému úniku, výjezdu, ale ten únik není možný, je to smrt, je třeba se neustále vytrvale obelhávat a žít, jít dál, obdělávat transcendentální pole své samoty orbou hygieny a setbou iluzí a poctivě sklízet to, co jsme zaseli, když člověk směřuje k tomu úniku, který není možný a není tedy reálný, tak v tom reálném životě často dělá iracionální rozhodnutí, které se neshodují se životem, ale to k tomu asi patří, konečky se třepí, filtry se ucpávají, všechno se mění teď, co je svět, co znamená, co znamenají jména?

Co je to literatura? Pár postav v análech, pár snaživých prodejců papíru, co jsme chtěli ty a já, x ksichtů, x poznámek ke klasicistní cystě tvého nádobí, nástřel tvého bigbítu, pít pivo z pódia v Golemu s Lucií na koncertě Psích Vojáků, s Filem a Víznerovou, všichni spolu a nikdo vyčleněný, s Šilem, ty vole, všechno dává takový smysl, až se z toho chce napsat opus, ale on se píše sám, pravý spisovatel musí jednoznačně dojít k vyjádření v pouhém pohledu, začne psát pouhým svým hledím jako Salinger, každý spisovatel se musí vrátit k bytí každým člověkem, kterým okouzlen jal se psát, jal se sát prs publika a zapomněl na úctu k jednotlivci, začal se podobat nejhoršímu populistovi a ve vyhnanství svého kumbálu bušil do klávesnice a v jeho duši rostl neklid a přerůstal v paranoiu, že někdo otevře dveře a vleze dovnitř a fatálně ho přeruší, stačilo by, aby zaklepal a navždy ho zrušil, a tak den po dni padala noc a žánry se střídaly a prolínaly, až jednoho krásného neomylného večera splynuly v jeden a on se stal metaforou na cit a uvědomil si, že tímto úspěchem se k němu nikterak nepřiblížil, že jen mařil čas, protože přiblížit se k citu, to chtěl, skrz druhé, ale minul se cílem, marně bušil na nebeskou bránu, marně skládal psí písmena do kombinací slov fascinován tím, jak to bylo jednoduché, marně, marně, marně a přece tak slastně, že už to nikdy nedokázal přestat dělat, teda pokud nebyl hodně silný jako Rimbaud, podle kterého se jmenuje i Rambo, spisovatel je masochista, který je váben nezdarem, protože v něm se vymaní z nadvlády hodnot peněz, z penězovodů dusících inspiraci, ale nevyzraje nad nimi, jen se uklidí jako každý druhý v systému, v alternativním systému psaní je vyhraněnost reakcionářství, spisovatel si něčeho všimne a začne kolem toho skákat a nic jiného nedělám ani já teď, milé dítě, To Adélo, top Adýlko, stop, to tílko prodej, dej, vyměň, víš, mně, znáš, mě, máš, mě, máš, se, máš To ráda, máš Ho ráda, a kdo je On?

Miluju soumrak, rozsvítili lampu, do zad mi vráží komár, přestávám vidět na písmena a o to víc září slova, snažím se vymyslet otázku, která by se na něco ptala a nejde mi to, jsem obyčejný hříšný spisovatel, ztracený grafoman, obehraná gramofonová deska, ale co tím získám, když se budu pleskat včera, dneska, zítra, a tak sedám na postel a chci ti psát city blues, lásku hrůz, ale je to ve mně moc ucpané, a tak zase k počálu hledat spásu v nějaké literatuře nebo si něco říct, verbatuře, nebo někomu napsat, někomu jinému, než tobě, ale není komu, všechny jsem zapomněl a ti, jejichž kontakt mám, snad zapomněli mě, nebo se mi jeví zlí, ale dneska jsem procházel Zlín a potkával lidi, které jsem nevěděl, že znám, jednoho po druhém a oni mě zdravili, teda když jsem je pozdravil já, pro lidi vždycky musíš udělat něco napřed ty a oni ti to pak oplatí a každý ten pozdrav mě táhl z hlubin, slyšet a vyslyšet ta prostá čau, ahoj a zdravím, začalo to už v lázních, ty lidi znám zběžně, ale stavěli se ke mně něžně, jako bych byl someone good, ten otec autisty, co ho vždycky přenese z vozíku do páry nebo ten týpek, co ho znám přes Verču z nějaké přednášky a ta holka ze Pštrosa, co má dítě a most of all ten týpek, co jsem se s ním jednou seznámil, protože jsem myslel, že je to šéfredaktor Zlínského nočníku, se kterým jsem komunikoval na netu a on se se mnou normálně seznámil, podal mi ruku a od té doby se bavíme jako staří známí a přitom to vůbec není on a psaní je prostě kronika deprese, jinak by ani nevzniklo, neexistovalo, je to antipřítomnost, přítomnost psaní ruší.

Přestaneš se usmívat do zrcadel, udržovat vztahy na fejsbuku, dáš si sprchu, vlasy necháš suché, něčemu se rozesměješ do zrcadla, pak znova, abys zjistil, koho sis v té chvíli připomínal, ale podruhé už to není věrohodné, je to věrolomné, zhroutíš se na postel, cítíš nezdravou pachuť v nose, hledíš na svoje kraťasy, co se suší na topení a přijdou ti tak cizí, celý tvůj pokoj ti přijde cizí, všichni lidi ti přijdou cizí, protože aby ti nepřišli cizí, tak s nimi musíš každou vteřinu udržovat vztah, a jakmile to pustíš, jsou tragicky cizí a všechno, co pustíš, je cizí a to, co nepustíš, je tvoje mysl a smysl, který si dáváš, ale přijde ti absurdní ve světle toho tvého opuštěného světa, který ti teď připadá tak jasný, schématický, zbavený tajemství tvého chtění, tvůj život jako klec, tvoje životní energie jako deprese, tvoje láska jako trapná náhražka a nejhorší je, že to je všechno pravda, protožes přestal vyvíjet ty mechanismy, kterými se to všechno transcenduje v něco lepšího, do nějakého možného lepšího zítřka a to, cos původně mínil jenom jako experiment, je tady hmatatelné, věnovals tomu dostatek času, jsi v tom docela zaběhlý, takže ti to nepřipadá ani drastické, dramatické ano, ale ne tragické, vlastněs to tak chtěla.

Nevím proč jsem napsal chtěla, měls to za jediné okno do svobody, jedinou možnost, jak setřást tu beznaděj, zhmotnit ji tady jednoho krásného judgement dne, a tak to tady je a už není se čemu bránit, s čím bojovat, před čím utíkat, ani k čemu a není to způsobené drogama, ze kterých by ses musel vzpamatovat, a pak na to jen nostalgicky, romanticky vzpomínat a žít dál život akčního neklidu a potácet se oázami, což je krásné ale není to to, to tohle, o čem mluvím a právě o tomhle teď mluvím, o tom, co cítíš, když se diskonektuješ sám se sebou, aniž bys sám sebou samozřejmě přestal být, to nejde, dokud žiješ, tak jsi sám sebou, hmotou, egem, ale jsi taky vědomím a to vědomí je většinu času více či méně zkalené, rozmazané tím během událostí, ale když to všechno ustálíš, zakleješ do symbolů, uzemníš, uklidníš, můžeš na to pohlédnout jako na něco, co je od tebe odlišné, jak se to píše v Bytí a nicotě, musíš, nevím proč píšu musíš, můžeš zapomenout na všechny ty poučky, kterýma jsi divný, na všechna ta očka, která nechápeš, můžeš si uvědomit všechny ty katastrofy, do kterých se ženeš, protože je chceš na bázi, kterou si neuvědomuješ, ale děje se to, ta tragika, ta mystika a můžeš s láskou pohlédnout na ten marast, se kterým jsi nevýslovně spjat a který je tím marastem možná právě proto, abys na něj mohl pohlédnout, protože kdybys v tom marastu nějak fungoval, tak by to možná nebyl až takový marast, ale samsárou pohrdáš.

V tom vědomí mrtvosti všech věcí se taky skrývá naděje, něco jako duchovní adrenalin, ale taky hodně nenávisti k tomu, kdo tě v tom lapil, tedy mimo jiné k sobě, jsou v tom všechny možné emoce a všechny kolem tebe lítají a sedají si na tebe jako včely na nakousnutou hrušku a ty je necháváš, protože víš, že když se po nich nebudeš ohánět, tak ti nic neudělají, že hybnou silou všeho je strach a taky asi teda láska a najednou si uvědomíš, že vůbec nevíš, co to je láska, že víš, co je to strach, ale že lásku celý život zaklíváš do nějakých chimér, se kterýma žongluješ jako alteromaniakální básník, a že jsi básník právě proto, že netušíš, co to je láska, že báseň je antiláska, láska ze zkumavky, ale ani se nad tím nepozastavíš, protože přece nevíš, co to je a teď víš, že nevíš, co to je, víš, co je za ztrátu času přemýšlet o něčem, o čem nic nevíš, a tak se vracíš k tomu, o čem víš, ke strachu.

Jemně nad ním zvedneš koutky, ne snad, že by ses ho přestal bát nebo spíš že by ses jím přestal bát, to jen v tuto prchavou chvíli jsi od něj v distanci, dislokaci a vidíš všechny ty vzpomínky, scény jím způsobené, teda samozřejmě sebou, strachem, oddělené od něj a tak bezvýznamné jako film, na který se chceš dívat jen trochu, a tak vidíš i tu současnou scénu, tu momentální aktuální přítomnost freneticky bující jakoby samu o sobě bez tvého přičinění, ale teď vlastně ne, díváš se na ty trenky a přemýšlíš, jak se na ně díváš, jestli nenávistně nebo láskyplně a snažíš se tomu pohledu dodat nějaký význam, ale on té snaze odolává, je jistý jako láva, když tuhne, jako přírodní síla, je jistý jako ztracená intence, která se našla v nicotě, je jistý jako bludný Holanďan, který zjistil, co je nicota, a že to je všechnota, ale pořád je to nicota a je prchavá a to všechno ho pudí k tomu, aby spadl zpět do bludu, do děsu, běsu svých dědů, který vidí všude kolem, v krvi, v obviňujících božích očích, v realitě, která se vymkla kontrole, ve vině, která se vymkla soudu, v náhodě, která se vymkla osudu, ve všem, co se vymklo a semklo a vytvořilo šik a nakonec dospělo až do tohoto bodu.

„Destruction of the poor is their poverty, destruction of the heart is the vanity,“ line se z počálu, záclona povlává v poledním vánku zvenku žáru depku od denku srpna, některé věci je třeba zničit, jiné živit, Bondy prý zastával jeden den jeden názor a druhý den nějaký diamterálně odlišný, jsem teď četl v Babylonu, Banána psala z Bermud, že je to tam krásná pohoda a já že už psala, že má depresi a ona že ale teď to nepíšu a já že jasný defétismus a ona že v čem a já že jen trolím a ona že když tě to baví, jak bylo v Berlíně a já že mdleditace a ona že everything shall pass a já že klišé prosím ne radši to trolení a ona že za klišé člověk něco označuje když mu dojdou argumenty defétismus je falešný game over a já že fuck you in the ass right now a ona že srdíčko.

A ty a já že a háže mi to ňáký stáže na západě Afriky, vyprodané trafiky, dovnitř se line vůně sena, libě plní mé nozdry víra v den, ale nemůžu se dokopat a zašlapat, celkové chátrání okamžiku, zabij mě teď, ale každý na to sere, zabít mě, a pak za to dostat karmický termostat, kurva drát, já byl zlý na ňu, já byl zase nespokojený se svým životem, sprostý, hnusný jak Mubarak Husní, neukojený a musel jsem na někoho shodit ten napalm, na krásnou krajinu jejího dětství, přišel jsem o své jediné dítě a teď asi o to víc cítím to organické bdění za okny, obnažený tančím před zrcadlem a zpívám: „My cup is full and running over and I just can´t take anymore. Get your guns and get your ammunition. Revolution now for sure. Revolution now for sure.“ Nejsem si tím až tak jistý, i když jsem nachystaný jak podzimní listí na shrabání všehomíra, ale k tomu je třeba určitá síla, zahájit razantní antiprokrastinančí kampaň, vzývat určitou modlu a já jen zase píšu u toho divného čaju, saju vzdech, uklidím v kuchyni, zdravím pavouky na zdech, spolknu ovoce, to není úplně revoluce, spíš devoluce housewife tichého beatu, vyndám síto z hrnku, vydyndám z něj kapky, položím ho na stůl, zbylé kapky zanechávají ostrovy rozličných tvarů a barev.

Revoluce vlastně vzniká sama, stačí dát jí prostor, přestat jí stát v cestě, přestát ji nebo si ji užít, zhulit se na revoluční nadšení do sametu stavu, zorganizovat podmínky, aby mohl nastat přirozený stav, zpívat písně lásky a svobody v potu těla vzrušení, vyrušení z vzrušení zažehnat rušením všeho, co bylo, ne, to ne, stačí chvilku počkat, netlačit na pilku, ono to neuteče, není co, přirozenost je tu pořád, to jen ty stolíš zlořád nebo utopii lepšího zítřka a horšího včerejška, ale máš vše potřebné, máš to jen použít, pouze žít, doslovně předat dojemné sdělení, dovol se, ale koho, na kom dnes mámit tu svobodu?

Je příliš mnoho proměnných, příliš mnoho šílených dojených, a tak víc, než kdy dřív, vyvstává otázka boha či ženy či čehokoli, co by nějak metafyzicky osvítilo cestu, ale obojí selhává, když se tím jen zbavuješ vlastní hlavní role, ty jsi ta cesta, vyklízíš pole, ztrácíš se v změti úvah, agrese, patafyzicky zacyklený v dalším novodobém bůžku deprese a postfaktuality a skoro středního věku a rozličných úchylek vnucených nositeli normality, proti kterým nedokážeš promluvit, protože ji máš v krvi i ty, i ty jsi nositelem normality, morality, natality básní, a tak se střídavě měníš v to, proti čemu bojuješ a v toho, kdo bojuje, a tak je to marný boj, ale co dělat, když ne bojovat, vycítit pravý stav věcí právě, ale jak?

Pudy jsou silné a nudy je hodně, vlastně celá ta válka tkví v zabití nudy, rotující megasen, alterdystrofie tykadel a ona se vždycky najde nějaká tragická banalita, která ti udělá radost, ta radost je tu pořád, ty informace, ta možnost ponořit se do vody a prostě plavat, ta možnost projít se a personifikovat do toho všechny ty životní kroky, prohlídnout si kérky svého mozku, posadit se na lavičku a promyslet všechny ty letité spory zase o kousek dál a napsat to, naprojektovat, a pak předstírat, že jsi někdo úplně jiný, někdo běžný nebo si to představovat při pohledu do nebeských vrat očí kolemjdoucích, některé znát, na rande zvát, ale není so easy je vykopat.

Portál. Zahraješ mi na klavír. Nebo klidně Kafé v kině. Kafe v klíně. Líně se probouzím v dopu beatu zránění. Chceš se vytrácí, felíš felaci beta samců v beatu braku mraku, brachu, na škále metamúz. Nějaké sny. Sny, to víte, co to je, ale nevíte, co to je hnití v bezbranných nátěrech sofistikované malby jménem křehký kámen na jemném povrchu dívčího úsměvu se trolí láska a padá do moře, tvoří tsunami, hromobití následné lásky u počálu, čaju ťukáš, máš v hlavě nabíledni něžnou omítku pozitivity, jak rád by ses řízl, ale nemáš na to myšlenky, přijals je všechny, povšechné proudění víry, rýmy tmy, mizantrop nadějí, odlajkuj kal na dně svých duší i mokro mě suší, máš ráda pizzu, máš ráda sushi, každý má rád sushi, akorát je ho málo.

Zasraně zráněný výčitkou ducha, nedořečeností základních nadějí, kdy se v tobě bije lambáda skvrn, až se nad ně povzneseš a koukáš, jak se kreslí indoktrinace impersonalizace, impeachment, odpočineš si a načneš nový život, novou šanci, je to závislost, zavilost, roztrub do světa tuhle naději, horko těžko se klesá znova do chladu mentálního hrobu ježka, jsi moje muška jenom zlatá, střapatá, skoro, brzo budeš a brzo nebudeš v tom tichu na tebe jednu šťastnou hodinu zapomenu, možná jen na hodinu, na život, jsi možná už dávno daleko, já jsem tě prostě chtěl mrdat a nechcu tě bez toho, abych tě mohl mrdat, to prostě nemá vejšku, nicotu sebe, na prstech zebe, v hlavě jebe a není to to, co by to bylo, kdyby to bylo destruktivní, život sám o sobě je dekadence, takže se do toho můžu kdykoli ponořit a zase z toho vystoupit a usmát se do toho zrcadla, ale je to kinda sick.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *