To Adéla

Po Boskovicích jsem mlčel, mutoval, hledal východisko v bezelstném sledu esemesek, jejichž adresátkou byla nezvladatelná, nezodpovědná, nedbalá Adéla. Napadlo mě vyrazit do Prahy, putovat tam ode zdi ke zdi, prahnout po opětovném protkání a v koutku šílené duše i po určitém opětování z její potutelné strany, ale jen jsem obešel stanici Zlín střed kolem dokola a sedl zase na třicet šestku zpět do Kostelce, protože jsem na to neměl na něco tam čekat, chtělo se mi Topolovsky spát, psát si nějaké věci v chládku své klece, snít, psát jí, udržovat se ve stalkovací schýze, která je mým odrazem její záhady, která v kombinaci s její bezprostřední zapovězenou intimitou vzlíná v něco vzrušujícího, pohoršujícího všechny struktury stereotypu, osvobozujícího dekadencí k životu.

„Napiš mi jen jedno slovo. Je to moc?“ prosil jsem ji po sté zprávě a zabralo to. „Glazura,“ odpověděla. „Hm, to je dobré. Lastura,“ já na to. A vzápětí: „Teplo.“ Rozlévalo se mi z její náhlé přítomnosti po celém těle. „Stávek,“ navázala na naši předchozí konverzaci, ale já už jsem chtěl něco nového. „Dít tě teď, dítě,“ napsal jsem nebo něco na ten způsob a ukolébaný letmým dotykem usnul. Když napíše, jako by tam byla. Probudilo mě další zadrnčení mobilu. „Mohli bysme zajít do Klubovny na letní kino, dávají Kouř.“

Say no more, skočil jsem do studené sprchy, zguglil jízdní řád a už jsem frčel slunným podvečerem do Práglu, před sebou další dobrodružství nesmiřitelných rozměrů. Celou cestu jsem manicky trénoval mluvidla s jednou kámoškou ze Zlína, kterou jsem potkal v kupé. Od České Třebové se k nám přidala i konzultantka z hradišťského Úřadu práce, rozjela těžký slam. Na Hlaváku jsem si koupil lístek na metro a vydal se do Dejvic do Klubovny. Čekovali mě revizoři. „Tentokrát mám,“ ukázal jsem jim žoviálně jízdní doklad, ale nezasmáli se. „Všechno je jinak. Mamka zítra jede na dovolenou a chce mě tu,“ přišlo mi vzápětí. „Já taky!“ odepsal jsem, vystoupil na Malostranské a vychcal se.

Na Prahu padla čerstvá noc, všude proudili opilí lidé. Zase ta Praha bez ní, dobře jsem ji znal. Já sám s myšlenkama na ni, paranoidně ji vidící všude, vrtkavě kráčící v bahnu kroksek. Byl bych býval raději seděl doma a nějak pozitivně zpracovával svou love depku do kadenčních reflexí. Cestou chlastající Prahou jsem se vyklidněně usmíval, ale spíš jen setrvačností. Sedl jsem k Veršomatu na Kampě, točil si s kotoučema a četl básně. Jednu jsem jí přepsal a poslal. Kdysi jsem z téhle Prahy utekl, z Prahy bez ní. Teď jsem té vyzývavé Bohyni zase hleděl do očí. Dobře jsem ji poznával a bázlivě uctíval. Zkusil jsem zvolit starou trasu na náplavku, ale po pár metrech nábřeží jsem to otočil, nedával jsem to banální veselí. Jediný způsob jak to stověžaté monstrum dávat byl dávat ho nazdařbůh.

V Neustadtu jsem pozdravil Kobzu a vzal si Babylon, výborné noviny, které jsem dlouho neviděl a cítil se líp. V jednom autě jsem čekat na červenou viděl Evu Josefíkovou jak blank staruje do ajfounu a zasmál se. Bylo třeba hledat spaní. Z ráje boskovického lesa s ní do betonové džungle bez ní. PraHa. Na kočičích hlavách jsem cítil úzkost hraničící s panikou a zvrtával si nohy. Neměl jsem k tomuhle dobrodružství valné vlohy, ale už se dělo jako se všechno už děje a nejde zastavit jako moje prsty na mobilu píšící jedinému číslu, které znám.

Zamířil jsem na Žižkov do Boudníka a cestou potkal Evču, kámošku ze Zlína, co tu bydlí. „Co tady děláš? Zrovna jsme měly sraz s Karčou a s Marky a mluvily jsme o tobě.“ „Jak se má Karča?“ „Dobře.“ „Nešlo by u tebe spát?“ Kdysi říkala, že se mám ozvat, kdybych potřeboval. „Er… Ne.“ „Jasně, v pohodě.“ Přišel její přítel se psem Edou, který štěkal a skákal jak pominutý a já jsem se bránil. S jejím přítelem jsem se před dvěma lety bavil, jak oba opustíme džoby, jak je potřeba žít a nezůstávat na jednom místě jen proto, že to člověku jde, že to musí cítit, ale džob jsem opustil jen já a on pořád džobuje a pořád je s Evčou.

Boudník byl fully booked, Jump in taky, hostel s nezapamatovatelným jménem taky. Vrátil jsem se do Boudníku na net kouknout na Booking.com, ale zrovna odbyla dvanáctá a házelo to už jen nabídky na další noc. Jak v takovém případě postupovat? Vůbec se mi vlastně nechtělo hledět do netu. Hrálo tam Easy od Faith no more a hrozně mě vyklidňovalo. Šel jsem prostě bloudit ven, ale brzo mi došlo, že nevydržím dlouho, nebyl jsem po Boskovickích vůbec dospaný, protože předchozí noc jsem psal povejdku vo tom, abych jakože nějak Adéle zaimponoval, prostě já se fakt snažím, vole, píšu a tak, ale to psaní je do značné míry k hovnu, asi to začne působit až za sto let na někoho jiného nebo je to možná jenom ironie, parodie.

Toulal jsem se po Žižkově a mlel z posledního, když jsem narazil na hostel na kolejích na Švehlovce kolejích. „Yeah, I have place,“ řekl nadějně důležitý Somálec. Následovala nekonečná zapisovací procedura. Můj požadavek zhlédnutí ubytování před zaplacením odmítl, i když šlo o samostatný pokoj. Stál sedm kil a byl zcela v rozporu s feng šuej. Přímo u hlavy jsem měl ostrou hranu psacího stolu. Povlečení na peřině bylo krátké, dobrá pětina čouhala. Jaký rozdíl oproti Bangkoku, kde jsem dostal klíč, ať se jdu sám podívat, pokoj byl luxusní, recepční usměvavý a cena čtyři kila. Místo závěsu tady bylo lino. Vyčistil jsem si zuby a ulehl, ale nemohl jsem pořádně spát, zdálo se mi několik zajímavých snů, ale žádný si nepamatuju.

Ráno jsem si dal sprchu bez ručníku. Venku svítilo sluníčko. Napsal jsem Adélce: „Pojď ven! Zráním.“ Zránění je její novotvar, ráno zrát, taky je v tom trocha zranění a taky stav být zráněný, určitý syndrom rána. Něco jako jiný její novotvar zpoutaný jako zhulený. To slovo se docela teď hodí na mě, jsem dost zpoutaný. Poutám ji, poutám sebe, poutám slova, poutám páté přes deváté a zauzlovávám a snažím se, ale spíš škodím, šajt. Tak jsem teda vyslal tenhle signál a zašel do Luxoru podívat se, jestli tam mají moji knihu, neměli, pak do Office na boty, ale zase mi žádné neseděly, asi je to součást mého stavu, že nemůžu narazit na boty, které by se mi líbily nebo byly pohodlné a mám z toho už docela trauma, asi bych měl chodit jen bosky někde po pláži.

Pak jsem dostal zprávu: „Jedu do Vlčkovic.“ Jo, to jsem věděl, že jede do Vlčkovic, ale myslel jsem, že třeba nepojede, když mamka jela na dovolenou a má volný barák a že budu spát třeba u ní, takové blouznění. „Tak přijď aspoň teď,“ odpověděl jsem existenciálně z piazzety Národního divadla, která byla v rámci nějakého uskupení rostlin nebo umělecké instalace zaplněná stovkami květináčů s trsy trávy, týpek to zrovna kropil. „Je to tu super,“ dodal jsem, aby to vypadalo, že se aspoň trochu bavím. Mohl jsem být naštvaný a taky byl nebo spíš zhrzený, zklamaný, osamělý, ale zároveň mi docházelo, že přesně tenhle necitlivý přístup, který mě nechává samotného plavat potřebuju a že si o něj asi přímo říkám, abych se mohl bahnit v těch svých analyticky tvůrčích depkách a reflektovat a vyvíjet se, akorát bych chtěl, aby byla zároveň se mnou, aby to nebyl fucking, ale teaching, vůbec jsem nevěděl, co z toho to je, možná ani jedno, na to je ona totální expert, totálně cool, ty jo.

Byla mi zima, tak jsem vstal a vydal se do Hany Bany ma hermelín. U Divadla Na Zábradlí mi napsala: „Tak tam počkej, pojedeme kolem na kole.“ Chvíli jsem se tam uraženě nechtěl vrátit, už na to kašlat, ale chtěl jsem ji vidět, a tak jsem to otočil na cestu zpět a těšil se, co se stane a cítil se jako před slamem, tak jsem si zase sedl a pokračoval v četbě Babylonu o neurologovi, který dostal těžké deprese po návratu z Asie a 23. března nastoupil do bláznice a já jsem se 23. března vrátil z Asie, výborný rozhovor, už kvůli kterému ten výlet stál za to a najednou tam stojí ona. „Vypadáš starší, málem bych tě nepoznala.“ Já jsem hned sklouzl pohledem na její nohy s nepatrnými jizvami z různého skotačení v riflových kraťasech a fialové kecky a třešničkové náušnice a vůbec během chvilky jsem ji totálně proskenoval, musela to vidět. „Já vím, ani jsem nechtěl, abys mě viděla.“ „Fakt? Tak já zase půjdu.“ „Ne, sedni si,“ cpal jsem jí židli. „Ne, budeme muset jet na vlak.“ „S kým?“ „S Máňou. Ale měj se pěkně.“ „Čau.“ Jen se tam tak zjevila, vystřihla mi kompliment a zase byla pryč.

Přemýšlel jsem nad smyslem tohohle a napadlo mě, že to byl možná smysl života, mám s ní pořád pocit, že všechno, co dělá, je tak, jak má beat a to mi asi brání cokoli iniciovat, inscenovat, inzerovat, jen prostě psát, co mě napadne a čekat, co řekne, co udělá, fascinovaně takříkajíc zírat na tohle dílo přírody a kýčovitě se rozplývat a pořád přemítat, jestli mě má ráda, a kam to všechno směřuje, a jestli opravdu je to moje psaní jí a o ní jenom oslava nějakého konceptu lásky, jak to nazvala s tím, že jí se to vůbec netýká.

Pak řekla o Hraběti, koupil jsem jí v Boskovicích jeho jedinou prózu Horečka, já ho teda rád nemám, ale ona jo, že by ho asi milovala a když jsem se zeptal proč, odpověděla, že proto, že oslavoval koncept lásky, že to nebral sobecky a tak. Já z ní prostě strašně nevím, jen cítím, že jsme si úplně souzení, souznění, souhlad, ale možná je to jen opravdu moje nemoc, thajská horečka vyklidněnosti, erotomanie, grafomanie, snažím se procitnout do svojí situace, zrekapitulovat co k tomu teď všechno vlastně vedlo, jaké tam byly tendence a kadence, naše komunikace, ostrá dekadence, nedávno sem myslel, že už ji nikdy neuvidím, protože jsem se rozvulgárnil korespondencí s jednou holkou z Boskovic a ona mě pak nazvala vulgárním přízrakem a uložila si mě tak v telefonu, ale možná je to dobře, předtím mě neměla uloženého vůbec. Mám na ni být drsnější nebo co nejněžnější? Volím to druhé, ale asi bude chtít to skloubit.

Bude chtít? Šajt, nebude. Proč mám pořád nějaké naděje, že bude? Proč by měla? Kdo to vůbec je? Asi ji fakt miluju. Podívám se i na jiné, ale tu jízdu si chci užívat jen s ní. Dívám se na jiné jako na figuríny, ona je jediná živá, jediná má duši. You make me real, you make me feel like lovers feel, jak lakonicky zpívá Morrison, jen s ní to chci pustit a odpustím jí všechno. You know why you can do anything, say anything, see me when you want and you know I´m gonna be waiting. Cause I´m a fool for you, baby, jak zpívá Hendrix. I thought I´d try it, I just couldn´t do it. Neříkám, že to tak bude navždy, asi je třeba přijmout, že nebude, kdybysme někdy náhodou byli spolu, přijmout tu trýznivou dočasnost, která se nese každou láskou jako její hlavní ingredience. Svádí k tomu to všechno úplně posrat. Smrt lásky je slast, rozkoš. Láska je touha a smrt je orgasmus. Oh, come on, jak jsem hříšný, jak jsem přísný, jak beznadějně nadržený v nádrži myšlenek na ni, které jsou až fyzické.

Chtěl bych být s ní, a pak umřít. Ten neurolog v tom rozhovoru říká, že narazil na nějakou pláž, kde si říkal: „Tady by se dalo a mělo umřít.“ Psycholog mu na to řekl, že to byla ta deprese, že zdravý člověk by řekl: „Tady by se mělo žít.“ Žít s Adélkou nebo umřít. Určitě tu smrt beru jenom jako sex nebo chci opravdu umřít? Chci umřít tak, aby mě někdo oplakal? Když jsem ráno opustil v Boskovicích náš stan a šel nakoupit, říkala, že myslela, že se někde houpu na stromě. Je třeba tyhle schémata opustit nehrotit to na teď, nechat ji žít a jet si to i sám. Třeba. Ale určitě v téhle sílené emocionalitě existují nějaké vhodné rady? Nebo prostě to všechno spontánně vyplyne?

Zajdu do knihovny a zhltnu pár stránek Vizí Codyho, jdu na záchod a kdo nejde proti mně než Zéma s obřím knírem, guru mojí image, nejlepší kámoš ze střední, který se se mnou nebaví. „Kam valíš?“ ptám se. „Na záchod.“ „Já taky.“ „Otevřu.“ „Většinou nečurám do pisoáru, ale že jsi to ty. Pak valím do Hany Bany ve tři.“ „Na tři?“ „Ve tři tam otvírají. Nepiju. Už čtyři roky.“ „To je krásné.“ „A ty?“ „Já občas piju.“ „Taky krásné.“ „Tak se třeba potkáme ve tři v Hany.“  „In the pines in the pines where the sun don´t ever shine, I´d shiver the whole night through,“ hraje tu Cobain. Myslel jsem, že tu bude, ale asi říkal spíš: „Na tři.“ Asi myslel, že jsem v Praze. Ale nejsem. Vláčím se z tohohle ráje kočích s ajfounama nočním vlakem hnít do Zlína bez valnějších emocí, protože nevyhnutelně svobodný za každých okolností.

Nemůžu ji dostat z hlavy ani na vteřinu, je to pocit. Celý včerejšek jsem nechtěl s nikým mluvit, držel jsem bobříka mlčení. Miluju ju a zblázním se, chci se zbláznit. Když si tak hrajeme se slovy, víš, jak bysme si hráli spolu? „Nechci,“ řekla přísným hlasem, který mě měl k tomu ji chtít víc, než kdyby řekla chci nebo nechci mile, takže bylo všechno jak mělo beat. Ona, ona, ona, rozumíte mi? Už se to nějakou dobu nemění, budí mě ze spaní. Budiž její vůle. Už dávno, všude a šíleně mě šílí. Čo ši myšlí? Čo še děje?  Chci být u ní, chci se k ní přitisknout, chci s ní splynout, plynout, plesnivět, plynatět, naletět, uletět, vzdát se, smát a brečet, když je to dojemné.

Zírám v nočním Riegeráči na Prahu a nevím, jestli mě bere. Nadechnu se a ne. Prostě je krásná a není spásná. Potácím se a snažím navázat na tvé srdce drát svých slov, abys začala křičet a já tě přišel zachránit. Ale ty nic neříkáš a já trpím zbitý souvislostmi. Zázemí tvojí pozornosti zmizelo. Řeklas mi jménem s tím, že teď už existuju. Ale teď o to víc neexistuju.
Ty mizíš, já mízím, ty já, já sám, tvůj smích, musím tě mít. Říkal jsem, že tě nemusím mít, ale to jsem jenom říkal. Když tě vidím, tak bych… V zenu do tebe vženu mízu svého šému. Chci tě navzdory všemu mít za ženu. V sobě už tě mám, teď chci tam. Chci, musím. Budu žárlit, chci se spálit. Chci ti být vším, chci ti bít v srdci. Chci tě brzy, drzý ke tvé tvrzi, chci tě prznit vrzy, prachprostý týpek, čekat u ohně tvých pitek.

Chci se dívat na svět skrz tvé vlasy. Chci tě se vším všudy a chci tě bez ničeho. Chci tě, jak ke mně přijdeš, i když budeš jeho. Chci tě, jak to bude chtít bůh, můj svět je tvůj kruh, pruhy jsou schody ke tvým rtům, oči dům. Když jsi se mnou, chci být v tobě. Když se mnou nejsi, chci být s tebou. Slyšet tě, číst, myslet na tebe, cítit tě ve flashbacích. Chci být s tebou, jaký jsem, láska všechno ospravedlní, je to sen, zen, slam, když jsi se mnou v něm a říkáš svým hlasem slova, volíš významy svou svobodou.

Jsi to ty, jsi tam ty, jsi tady a jsi to ty, tak mě vzbuď, celou tuhle realitu opakujícího se času proměň na mě, Adélko, udělej mě po svém a já tebe, zbav mě slov, zabav svou pletí moje prsty, budu na ni psát, stát, bát se s tebou, smát se, když se budeš bát sama, líbat tě, hlídat, umývat, hřát, hrát si s tebou, na co chceš.

Topíš mě ve svém smíchu, kotě, líhnu se ve tvé mysli a ty v mé, vnímáme, v ní máme slovní spojení, co ubližují dálku, Adélko, tisknu se k nicotě, která nás dělí, emoce sdělí, scelí na celtě, mechu, na dohled dotyku hladina dní pění, svítí jen pár temp blízko je nádech, hladit tě, kam dovolíš, výš, níž, blíž.

Úsměv o samotě, představy jsou mocné, jako by se stalo, přítomnost je nemocná, když není tvá, jen tebou prostoupená jako voda světlem, světlo teplem a barvami, vzduch větrem a zase úsměv, jako když vlna narazí na písek, vpije se do bezpečí pláže, lže, že jsi ta, o které sním, že ji sním, že když píšu ty, tak jsi to ty a posloucháš svýma ouškama, čteš a nepřemýšlíš nad ničím jiným.

Možná si říkáš, že mi šplouchá na maják, ale ty jsi ten maják) jsi i ta voda, já jenom šplouchám, tramvaják, který se do tebe zblásnil, bereš to jen tak, i když je to vážné, vážné sdělení, dělení na já a ty a tajné my, nevýslovná láska, nevíš, love laská, skála, kam jsem se dostal a další krok už může být jen zpět a já chci jen sem, co teď?

Léto je tak milosrdné, někde jsem četl, že léto je sex, vánek mě hladí po nohách, všechno ladí, svádí věřit, zapřít strach, není to jen ve hvězdách, taky v hlavě, srdci, mám na to vpliv, je to samozřejmě v tobě, ať už jsi kdekoliv, tělo, co nevědomky svádělo Sinclaira lhostejným půvabem a zvědavým pohledem nebo to, co roste spolu se stromy, hoří v listech, šustí přísliby budoucnosti, co mě uklidňuje, až znevládňuje.

Kdybys do toho najednou promluvila a odpověděla na tu otázku, asi bych nenapravitelně ožil, řekla bys moje jméno a já bych se složil a všechna slova, co končí na ožil, kočku bych vložil, složil se ti na výlet, protože v tomhle světě máš křídla ty a já se toužím proletět, Andělko, máš čísla i slova, nejsem žádný tvůj učitel, jen jsem tě uviděl v tramvaji, venku hráli Cigáni a svítilo slunce.

Srpnová srnko, vrníš v jehličí, voní smůla, přišel jsem se tebou nechat zachránit a vyplašil tě, jak jsem si mohl myslet, že tě chytím ve tvém světě, zmizelas hned jako led na jaře a já jsem upadl pod bod obratu, potřebuju překlad tvého ticha, láska je depka, když tu nejsi a nejsi ani tam, zmizíš si na neurčito a já mízím od slova míza, zním tím tichem sám, nemůžu se vymanit z času, tratím trasu, nemůžu už říct nic směrodatného, pěkného, jen dvojsmysly, trojsmysly, smysly mají hlad, hladit tě slovy nejde, hlasem snad, kdybys mu dala sluch, byl bych spasen, teď masen mízou, co teče nečtená, splavuje mě zpátky k čekání a věření, že dřív nebo později budeš zase poblíž pro ten pramen, jsi jeho koryto, domov vody, kterou jsem já a zdroj je příroda, přesah, bůh, jehož prsty nás sbližují a zase vzdalují a dávají znamení, která tu byla vždycky a my je teprv objevujeme, odkrýváme vrstvy, hledám tě hloub a hloub, v duši, stoupám se k tobě nadechnout, k tělu, hmotě, láska je kamínek v botě, musíš se zout a jít dál trochu jinak, modifikovaně, ležím ve vaně vědění, že to je, jen to nějak smotat v realitě, zvednout, zvadnout, není-li tě, být s tebou, bít beat, tvoje blít a mou mízu, vypnout televízu, v níž jsi zpoutaná skrz mou analýzu, být bez rolí soukolí, co se točí, čas, společnost, strach a tak, devadesáti devíti procent věcí se není třeba bát, radost, prostě být a dost a vidět a říkat, vidět ptáky lítat například, a jestli za to nestojím, tak je to konec celého konceptu lásky a to by bylo vlastně dobře nebo ne, je to jeden velký paradox nebo my ho z toho děláme nebo hlavně já tím popisem, nechci tě krást pro slova, ale nemůžu odolat to udělat, je tak krásné si tě představovat, protahovat svými sny, jsi moje múza, transfúze mízy, musím se dlouho vyklidňovat, jsi zlato, ne kov, spíš to moře obilí, jak se vlní na slunci nad Boskovicemi, nechci ztratit tohle vlnění, vilnění, vilné snění, vně ní nic není a přitom chci od tebe definitivní odpověď, možná už jsem ji dostal, ale nepřijal, vytěsnil to tvoje ne a ty se zlobíš, zdobíš se pro někoho jiného a já jsem jen přízrak, píšu té, která není a ty máš pocit, že čteš cizí dopis, protože nereaguju na tvoje předchozí slovo, což je proti pravidlům, jen na ty svoje předchozí, člověk pořád slyší, co chce slyšet a pamatuje si, co je mu příjemné, shromažďuje důkazy pro svou teorii, odcizuje se a levituje ve své chiméře, já vím, to tvoje ne, nesmíš, nechci, musím, domů, protože chci, být sama, já vím, já vím, ó ká.

Nedávám rozhovory, umělé vůně, dýžka, reklamy, zvídavé děti, důležité rodiče a vůbec, všechnu tu interakci. Jsem ponořený do vize nepředurčené přirozenosti. Asi jsem zamilovaný a zároveň v depresi. Zamilovaný, depresivní týpek. Přízrak sebe sama, který bych ti chtěl zprostředkovat.

Realita je pole pro tvůj dojem, dál je jen svoboda představ. Jako když se díváš na mraky, nebo když proletí hejno ptáků. Narušují to jen stereotypní trajektorie tryskáčů. Všemu vládne vize, vlak vzpomínek, zrak určuje cenu budoucnosti. Stromy stojí odevzdané osudu, vyndané v létě. Lidi jdou, negujou.

Co je to láska? Je ona ta deprese? Nalézáme se, setkáváme, ztrácíme se v sobě a zase nalézáme, v sobě, svéhlavě, scelujeme se náhodou, nevědomky. Jakou roli hraje záměr? Původní emoce zapříčinila ponor, ztrátu prostého dechu, kontaktu, touhu ho znova najít v sérii odhodlaných rán, nastolením nové souvislé budoucnosti.

Deprese je vlastně až nechuť se s ní prát a překonávat ji. Není to ale jen nechuť, je to i chuť zůstat tady a teď poblíž té entity a mít v piči jako stromy, ani se nehnout, žasnout nad tím pohybem kolem obklopen bolem, bohem, stát skolen, nahý psát, řvát: „Přítomnost je bulšit. Chce jen vaše peníze!“

Co když se mě ta entita zřekne, nezareaguje? Není taková otázka už aktem nelásky, tryskáč předjímání, předsudek k nezdaru, odpadu zpět k cyklickým činnostem, z nichž jsem se nikdy pořádně nevynořil, protože jsem nikdy pořádně nevěřil, nežil, živořil?

Pořád se snažím pochybovat, hledět na sebe zvenku, každou myšlenku obrat od dogmat, abych se neztrapnil, a teď bych měl jít s kůží na trh, nedívat se zpátky do slunce, jestli je brzy nebo pozdě, protože to je jen jedno velké ne-teď?

Najednou nevíš, k čemu to vlastně je. Tolik ses zabýval tím, jak toho afektu dosáhnout, žes zapomněl na podstatný detail – k čemu ho využít? Ona se zdá vhodná, ale musí ji to děsit. Moje vytřeštěné oči, schéma, které se vzhledem ke všemu dříve napsanému jeví jen jako vlna. Je správné, když jedna postava, zvlášť postava tak tajemná, zná myšlenky jiné postavy, která to vše píše?

Může jedna postava psát jinou? Ne. Buď nejsem postava a ty jsi nebo ty nejsi a já jsem jen ve svém příběhu nebo se svým příběhem, běžím podél něj sám jako kameraman. Není divu, že chátrám. Žiju něčím, od čeho jsem bytostně oddělen. Váhám, masturbuju, spaluju, sleduju, časuju, bráním se rozptýlení-budoucnosti jako čert kříži, přibíjím se na kříž distinkce-minulosti a soudím rozervanou přítomnost. Budím se s pistolí u hlavy a při tom vím, že je požehnaná.

Hmotné pozlátko bičuje satana nádherou, pravda nejde vydestilovat. Kde jsi? Síla, sláva, láva. Když jsi pryč, jsem ztuhlý v ní, galantní, sám, víš, co to je? Scházím. Zamilovaný. Můj pesimismus, moje militantní tma, moje matka-rozum, moje smrt, to všechno končí tam, kde začínáš ty, život, zázrak. Já vím, že nejsi anděl, všiml jsem si, jsi holka. Ale něco v tobě je andělského, ó ká?

Léto letí v rytmu tvého cigaretového tepu, usmívám se u extatických písní, kloužu do představ-vzpomínek, to je oxymóron, představy jsou před, vzpomínky po, všechno je oxymóron v poslední době, sedím u okna v Café Portál v Hradišti, venku lítají holubi a vlaštovky, je léto, tvé teplo, ale není čas, čas je přítomnost, jsem mimo, procitnu, spálím vědomím to zoufalství, nebát se podívat, podívat se na to, podívat se kolem, baví mě nebát se dívat, ale jsou to jen vteřiny, a pak se do toho musí zas, pořád to-se obnovovat, oslovovat, pořád mluvím nebo zpívám nebo řvu, v autě nebo sám doma, to mě baví, věřím, letím nad tím vším, někdy si věřím až moc a nezpomalím, hrotím, ale mám to pod kontrolou, zatím, to mě baví, jsem trochu pohlcený sebou, toho se bojím, moc sám sebou, vyklidněný, polomrtvý, ale taky hodně živý, jak se to vezme, ty stromy, co obtáčejí jiné stromy, až z nich vysají všechen život, to se ve skutečnosti děje uvnitř člověka, obtáčí sám sebe, roste, rotuje, jeden pes byl sedmnáct dnů zahrabaný v noře a přesto se vyhrabal, nebyl to žádný pesimista, hledím na sebe do okna, usměj se, čuráku, to je z jednoho filmu s Brucem Willisem, koupu se v čajovém potu, melting potu vzpomínek, co jsou buď vzpomínky nebo představy, tvoje symterické prstýnky, gesta, osobnost nejde vysledovat, vepsat, ztrestat, je to svoboda, rád bych, kdybych se tě mohl dotýkat, pořádně bych tě zmačkal za to všechno, za to, že jsi, pročítám si tě, počítám, najdu si tě v té změti, a pak si tě znovu namaluju, nově tvoje tělo, tvoje literární postava obživne, to je krásná, krajní představa, nehlídám se na zbrusu čistých papírech do tiskárny, které jsem zrovna vyptal na baru, netuším, jak z toho ven, jak zpět k sobě, vlastně ani nechci a já dělám jen to, co chci, to je prokletí, nemůžu ale ani zůstat, něco se musí stát, bezčasí, nadbytek času vyprší, to, co jsem chtěl, se rozplyne v tom, co jsem chtěl doopravdy, jen jsem to nevěděl, v tom, cos chtěla ty, protože jsem tě nepřesvědčil, co zůstalo je jako iluze, já pako s tebou v knize zráněný v posteli mžourající skrz žaluzie, haluze, průměty, průsmyky, flešbeky, záseky, žasnu, dost, radost, nevědomost, most přes řeku reality, která jsi ty, já, ale taky ona sama, dívám se na ni a doufám, že se v ní octnu, ale musím ji tvořit, bude vždycky jenom taková, jaká je a já budu přicházet a odcházet, zkoumám svůj ksicht v okně, kdo to je? neznám ho, hledám shodné rysy s tebou, odpověď, jak asi vypadám? hledám emoci, ale nic tam není, nic víc, než nic, hledám tě v sobě, ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, kde je pravda? rýt, psát, nezastavit, nezatavit smysl, nezabalit to, balit, dál k další aktualizaci, uzlu, dějství, aktu, kultu, restrukturalizaci, zapomnění při uchování, uschování a pokračování, nekonečné psaní, chci se v tobě zabít, být tím, kým jsem, to je podle Sartra smrt, vztah je smrt, která ti dá život, odstoupit z veřejnosti, chci to říkat jen tobě a s tebou, kéž bys rozuměla, chápala, kéž bys byla ta pravá, ale možná pro mě máš jen smích, nevidíš v tom smysl, nezchladíš mi horkou hlavu, sám v tom smyslu zkysnu, půjdu něžně ke dnu, on fakt neexistuje sám o sobě, jen sdílením, zájmem, já sdílím, ať zájem je nebo ne, to je můj problém, to je špatně, sdílím ze zvyku, podstaty, moje sdílení nikam nevede, sdílím s veřejností a tváří v tvář veřejnosti je člověk nikdo, je jen jejím odrazem, otrokem, tak píšu tobě, bojím se, že až tě zase uvidím, bude pozdě, vždycky se bojím, že bude pozdě, proto píšu, už to spojení „bude pozdě“ obsahuje odpojení, všechno bude, jen já už nebudu, proto tak spěchám, padám, je to spíš energie, kterou takhle formuluju, snad agresivita, která prostupuje lásku jako jing jang, vymýšlím si, abych to měl v hrsti, dostal to z já, které je zrádné, uhýbavé, přelétavé, ty toho moc nenamluvíš a přitom jsi pořád stejná, skutečná a já útočný, nehmotný, slovím tě, střílím po tobě otrávené šípy, ale máš protilásky.

Psal jsem zaníceně Adélce další dopis, výtrysk, spodní tok, který mele a mele, melodramaticky se dere k milovaným uším, ale přišla pražská kavárna a neptala se, jestli ruší, mluvila, jako by bylo třeba něco překřikovat, tak jsem psaní schoval a pokračoval čtením statí S. d. Ch. v  Ádvojce, které mě fakt rozesmály. Pražská kavárna byli kluk a holka, týpek byl literát a chtěl jí přečíst něco svýho a ona že si to radši přečte sama, že to má radši a on že on taky, protože špatně slyší. Bylo roztomilé, že to měl vytisklé, dal jí to přečíst, ona si to přečetla, a pak o tom diskutovali.

Pak přišel Karas, lokální básník, zježil se mi vlas, musel jsem ho poslouchat mluvit nahlas. Přiznávám, že z nějakého důvodu čtu jeho tweety, mají určitou poetiku banality. Přišel s Aničkou, kvůli které se seřízl do seriózního ustrojení. Když s ní začal, už se se mnou bavil míň, a když jsem si s ní párkrát napsal, už vůbec. Taky jsem býval takový a bývalá, Karolina říkala, že to na klucích nejvíc nesnáší, když se rozkmotří dva kámoši kvůli nějaké holce, není to asi moc mužné.

Pražák, který špatně slyší, řekl Karasovi, že špatně artikuluje, nevěděl, že Karas má vadu řeči, Pražák tvrdil. že líp rozumí Aničce, i když mluví potišeji. Karas na to, že to asi proto, že Anička studuje artovou školu a Pražačka vykvikla smíchem: „Ty jo, to je dobrý.“ Karas zabubnoval jakože Show Jana Krause a sedl si vedle Pražáka, aby srovnal jejich hendikepy, což bylo milé. „Ale ty taky studuješ ártovou školu, FAMU,“ řekl literát, i když ji Karas teprve začne studovat, dostal se na scénáristiku. „Fakt?“ „Jo, to je umělecká škola. Nebudeš Bc., ale BcA.“ „Ou jé,“ na to Karas. Pořád říká „ou jé“. Tím, že si přesedl vedle literáta mě začal fejsovat, takže už jsem se nedokázal držet textu. Připadal jsem si v tom rohu o to víc sám, že jsem se začal cítit tak, že se tvářím, jak se tváří Adélka, když nad nějakým jevem kroutí hlavou, takže mi začala chybět. Vnitřně jsem se s nimi v tom zjitření smířil a tím k sobě Adélku jako by přivinul.

Exl jsem čaj a zaplatil u baru se slovy: „Situace se velmi zhoršila.“ Byl jsem vyklidněný a nevěděl, co dělat, moc jsem se nemohl hýbat. Někdo za mnou na schodech začal dupat, tak jsem před východem čekal otočený s úsměvem, že ho pouštím, když tak spěchá a byl to Karas. „Čau,“ řekl jsem. „Čau čau,“ odpověděl a spěchal dál, snad pro cigára. Šel jsem se vyčurat do parku, odpustit, pak zpátky přes náměstí do pizzerie, kam jsem nešel, nedokázal jít, a zase ho potkal s nějakým týpkem, kterého zrovna potkal on a ptal se ho: „Co ty?“

Chodil jsem bezcílně ve vedru městem a zpíval si: „Black hole sun, wonť you come and wash away the rain“ od týpka, kterého jsem včera objevil skrz to, že spáchal sebevraždu. Sedl jsem si před budovu hradišťské měšťanky do stínu, přešlo přes mě slunce a zase zašlo za jinou budovu a začala hrát cimbálovka propagační písně o víně. Zamířili ke mně mormoni. „Sorry, teď něco píšu,“ omluvil jsem se. „Někdy jindy,“ oni na to. „Nashle.“ Nějaká holka se zmrzlinou se na mě dívala, podíval jsem se na ni taky, chvíli jsme se na sebe dívali, pak se podívala jinam a proletělo nade mnou hejno ptáků. Zvedl jsem se a šel se zase vyčurat a potkal zase ty mormony.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *