Lípa

Stratosférická mantra ztrápeného zítřka. Nepřečtená Pěna dní. Kdysi tě lákala, náplavka sálala. Na cestě z vychcaného centra svíravých neřestí jsem selhal do svých kolejí, v tichu tikajícího času čekal na kající se Tebe, abys vedle mě štkala něco, co bych mohl tišit, zdráhala se nenasytné nahoty, kterou bych proložil křehkým proroctvím. Tma, ve vzduchu těkavý vzdech nešel utišit. Ozýval se znova a znova jako ozvěna, do které jsem tančil, zpíval myšlenkama, vyvolával slávu její samoty. Za oknem plaše sálal nekonečný svět, slet náhodně seskládaných posibilit, Já se zlověstně sklopenýma očima. Pomalu se začal zajídat se všemi svými svědky, hlasy, týmy, návrhy před dvěma lety.

Před rokem Portugalsko s čapími hnízdy na kostelech, cestoval jsem bez naděje. Teď bez naděje tady v Hradišti na náměstí, prázdnota sama, sytý prázdnem, samo štěstí. Všechno je otázkou míry, takže kontroly nebo samokontroly, samohybu. Na lavičce se sedí skutečně špatně, prkna ční. Přesednu si v depresi, opěrátko krátké. Večerní vánek mi vhání do nozder vůni kvetoucí lípy, která se mi větví dívá do očí. Je to Květa Fialová, mista lova lova. Hm, napadne mě všechno to zachránit, všemu zabránit, zbrchat se, dohnat to, dostát tomu. Kolem jdou kundy, přeludy tundry.

Nekonečný soumrak druhé poloviny června, nekonečný Já, voloviny, verva. Povstanu, sundám sutanu, stanu nahat bez bytu, bez stanu postaru vězněn se zastanu sebe dechem a nechám se snu smrti. Jsem připraven, mám všechno, tedy nic. Když chceš říct všechno, není co říct. Vždycky jen něco, to něco tam. Necito, čekám. Ty oči ve stínu pod lípou jsou moje.

Žena v béžovém s úsměvem projde. Stydím se za náhlou přítomnost, uhnu pohledem. Nelekne se. Průmět propásnut, prostopášně proklouzne. Zralá žena mě zbavuje banálních vidin, vybavuje něčím novým, něčím, za čím se honím, uvědoměním, něčím, s čím se měním, ale nezměním. Něčím fialovým.

„Půjdeme už?“ zeptala ses a já sypce souhlasil s tvými pudy z nudy nebo z poloposvátného vytržení. Chtěl jsem do tebe, do nálady, do sítě strhaných krás. Chtěl jsem být, ale snad, zas, malátně se to posralo. Klepej na dveře nebeskýho štrýtu, soumrak je mantra, spocený opus. Napiš nebo se aspoň pokus, příliš pohodlný na to, abys zpohodlněl svůj život, obrousil hrany. Čekáš na každý závan energie, a pak čekáš na každý závan energie ke zužitkování té energie.

Nějak nedokážu napsat víc, nemám touhu nebo mám, ale ne momentálně ani trvale postižitelnou psaním. Vznáší se ve hvězdách a já jsem souhvězdný somrák vzpomínek do vnitřních kamínek lásky. Jsem soustavně zvnitřněný, to je ten nejlepší pocit. Na Mišmaši jsem se bavil s lidma o drogách, hodně se tam fetovalo. To prostředí svádělo k určité úctě k fetu. Přišel jsem s teorií, že nefetuju, protože jsem pohodlný.

Když člověk fetuje, musí pořád přemýšlet. Když si to dá, kdy si to dá. Co si dá, s kým si dá. Jak si to dá, kolik si dá. Když tohle vyřeší, necouvne a konečně si teda dá, čeká ho nejhorší čekání, než mu to najede. Pak nastane ta úžasná chvíle. Co teď? Je to tady. Co je vlastně tady? Je to práce.

„Jo, drogy jsou práce,“ ochotně souhlasí Jiřík. Rozešel se s jednou kámoškou, aby konečně začal něco dělat, konkrétně studovat a fetovat. Takový Timmy Leary. Na dojezd si dává rivotril nebo jiný benzík, jak něžně oslovuje benzodiazepiny. „Hej, jsi v pohodě?“ ptám se. „Mám to pod kontrolou,“ ujišťuje. „Jako vypadáš v pohodě,“ uznávám. „Já bych ho nenechala se v tom nějak ztratit,“ vloží se jeho kámoška. „Jo, je to moje šéfka,“ kývne Jiřík.

Dělají SEO marketing. „V marketingu se vždycky fetovalo,“ poznamenám. „Jo, ale spíš koks,“ řekne jiná jeho kámoška. „I éčka a tripy. A chlast,“ oponuju. „To jo, šéf vždycky pije pivo nebo panáky,“ ona na to. Líbí se mi. Její tvář vyzařuje sílu a zároveň bezbrannost, což je mix, který na ženách ceníme. Má akční úsměv s polosmutnýma očima á la Tamara Klusová.

Chodí s tou šéfkou. Šéfka je bi, ale ta, co se mi líbí je dřevní. Už jsem se jednou do takové zakoukal. Vyfakovala mě jako nikdo nikdy. Teď jsem měl ten iniciativní pocit kompatibility opět. Díval jsem se na ni a věděl, že to ví. Nevěděl jsem ještě, že je les. Taky se na mě dívala. Byla na mě milá, asi sjetá. Nerochnila se v převaze pramenící z uvědomění, že se líbí někomu, kdo se jí nelíbí, neopájela se tou povznesenou agresí, nešel z ní žádný přecit.

Šéfka jí dala pusu na hlavinku, šly do maštale. To jsem pořád nebral dramaticky. „Vy spolu chodíte?“ zeptal jsem se Jiříka. „Holky chodí spolu,“ on na to. „Jo tak.“ „Musím si koupit pivo,“ dodal. Přidal jsem se na mošt. Chybělo mi deset korun, Jiřík mi je věnoval. „Nevíš o nějaké em dé em á?“ odchytl mě jeden učitel, když jsme opouštěli bar. „O čem?“ „Em dé em á.“ „To se zeptej tady,“ ukázal jsem na Jiříka. Ten odpověděl, že má jen bé cosi. „To jsem kdysi měl. Zeptám se přítelkyně,“ učitel na to. „A jsem dýler,“ strachoval se Jířík. „Ale né, on se tě zeptal, ne ty jeho,“ utěšoval jsem ho.

„Tak jo, jdem do toho. Kolik za to chceš?“ „Dvě kila.“ „Óká, víc stejně nemám. Vlastně mám tři,“ šáhl učitel do náprsní kapsy. „Podržíš mi pivo?“ podal Jiřík učitelovi svého Bernarda a začal lovit z dýleráku tabletu. Učitel si ji vzal a přihnul si z lahváče. „Vrátíš mi to?“ přihlásil se Jiřík o svůj majetek. „Jo, to je tvoje?“ passl mu ho bohorovně učitel, „na jak dlouho to je? Tři hodiny?“ „Čtyři.“ „Óká, noc je mladá. Rád jsem tě poznal. Já jsem Jirka.“ „Já taky.“

Vrága měl oči přivřené jako v písečné bouři. Když tripovat na fesťáku, tak na Mišmaši. Nejsou tam ploty, sekurity, plakáty. Program je psaný rukou. Měl před chvílí čtení v Ulitém kafi. „Položil jsem to. Já netvořím.“ „Nemáš ještě?“ „Už ne.“

„Dal jsem si ještě půlku,“ řekl dramaticky, když jsem ho potkal podruhé. „Tys mi nenechal?“ „Zapomněl jsem na tebe.“ Pak jsem ho potkal potřetí. „Jsem úplně ztrestaný. Úplné pochopení všeho.“ „Užívej,“ podal jsem mu ruku. „Jaktožes mi podal ruku?“ Kdysi jsem mu ji nepodal, byl ožralý. Teď byl Buddha. „Podle nálady, víš jak.“

Bavil jsem se pak s jednou zlínskou Kanaďankou, na jakých jsme byli filmech na festivalu. Pamatoval jsem si vždycky buď děj filmu, nebo název, nikdy obojí. Padal na mě pankáč. Uskočil jsem, trefil mi koleno a vysmátý se válel pode mnou. Kdybych zůstal stát, kde jsem byl, a třeba ho zkusil chytit, udělal bych líp.

Kanaďanka se začala bavit s tím pankáčem. Šel jsem pryč a potkal týpka, který ke mně přisedl v parku na filmovém festivalu. Když jsme se tehdy loučili, řekl jsem, že se třeba zas potkáme a on řekl, že se určitě potkáme na jiném festivalu, a teď jsme se teda potkali na jiném festivalu. Bavili jsme se už předtím docela dlouho u ohně a mě ten rozhovor přestal bavit, protože začal být trochu přilitě seriózní. „Jsi skromný?“ zeptal se mě a to byla poslední kvapka. „Nevím. Už půjdu. Trochu se nakontakotovat, měl bys taky.“ „Tak čau,“ urazil se. Tím mě urazil.

Asi před patnácti lety jsem strávil noc s jeho ségrou. Domluvili jsme se, že druhý den pojedeme spolu stopem do Karlových Varů. Když na mě pak zazvonila připravená a natěšená s báglem, řekl jsem, že na to kašlu. Asi mají nějaký gen, který fakuju. „Spadl mi pankáč na nohu. Doufám, že to není nic vážného,“ řekl jsem mu. „Pankáč nebo noha?“ „Noha.“ „To jsem si mohl myslet,“ zkřivil tvář.

Koupil jsem si mošt a potácel se kolem ohně. Zavolala na mě jedna smažka, ať si za ní sednu. Kopla mě gládou do prostředníčku na noze, měl jsem papuče. Díval jsem se do ohně a myslel na lidi, co uhořeli v Londýně. „Ale nebylo jich moc, jenom osm, ne? To je v pohodě,“ řekla a sjela mi rukou hlavu. „Můžu se napít?“ zaslintala na můj mošt. „Ne.“ „Ty jsi super, taky to nikdy nechci mít oslintané. Můžu se tě na něco zeptat? Ty bereš antidepresiva?“ „Neberu. Proč?“ „Že jsi takový apatický. Máš nějakou psychickou poruchu? “ „Nemám. Ty jsi debilní. Proto jsem ti nedal napít.“ Poplácala mi nohu a šla za svými přáteli. Bylo mi to líto. Ne kvůli té krávě, ale proto, že jsem padl na čumák ztracené tváře a přemýšlel, jestli fakt nemám nějakou poruchu. Paruku.

Porozhlídl jsem se po jedné holce, kterou jsem potkal o den dřív na slam poetry v Hradišti. Měla tam být, ale asi nedorazila. Nedorazila ani na náš sraz další den ve Veselí na čtení C.D. Payna. Četl jsem pak Reflex a pil mlíko v autě v Ostrožské Nové Vsi a ona jela kolem na longboardu s Tomem Žertem. Lokl jsem si mlíka.

Tibetský ušní bubínek blazeovaně blázní v natalitě básní, lázní. Zní z ní ryzí rýže, sníš spíše výše položené skrýše. Tiše jí píšeš poněkud odněkud se vynořivší vzpomínku dne horkého na Maxima Gorkého. Tvůj úsměv neznamená nic v letní výsni. Oděná do posledních šíleností vzýváš marnivé horko Zlína, kde nic nekončí ni nezačíná. Další potlačená vina přikládá tvému pohledu váhu, kterou nemá.

Musíš už jít, ale kam? Musíš už spát, ale run. Generace regenerace, set vět, setting stagnace, trip segregace, kund květ. Sebeuvědomění uprostřed kontextu žánru žáru nenažranosti ega, živé zavilosti. Schody down down rotují v soustavné alotrii. Jindy jinde by to bylo jinak. Od nekonečna možností nás dělí jen nicota. Cení závratně nevratné. Reálné náhodně vzniká, vzlyká v srdci představ postního měsíce.

V nastálé náklonnosti nevinnosti sexu, v tvorbě uspává ducha páv vědění. Prost pochyb bojácně usíná. Paprsky všech světel se setkávají v tomhle nesouvisejícím pocitu. Je třeba jimi projít a třeba i pojít v mimoběžné bezvýznamnosti výzvy, která odhalí tvou svatost jen jako dokumentárně motivovanou pózu, když na ni obrátí svůj časosběrný zrak.

Ona je jen tím, čím vždycky byla – jen tím, čím je. Poráží tě, aniž by hrála. Vrací tě na pole neintencionality, odkud tě vypudil čas. Donutil tě nenávidět hořící haluze, nevěřící hordy bořící preferovanou mantru. Tepe tropotypy statických výbojů. Sílíš nezrozen, šílíš nezplozen, sáláš polozen. Jsi Mánes meziskepse. Pracnou mandalu souvislostí rozprášil optimismus.

Ze tvých rtů kape liz, žárlíš. Můžu být jen v módu nebytí. Proč jsem co vole, proč jsem co mohl? V módu editace stagnace, citace felace po mně leze jepice. Můj den má jepičí život. Beruška, ale taková ta žlutá, mi vzlétla z marného ramene. Mírně znaveně se otáčím po cute kundě, po bradě něco taky leze, pak po líci do(psala propiska)

Luminiscence vlnění dělá na dně bazénu neurosynapse. Svinu se na skokánku, zkoprněle medituju do I´m still standing od Johna. Vstanu a skanu jak z útesu v Algarve. Mé tělo vyplave. Plave. Léto love. Trocha nahoty, tempo, ty, ty. Ty. Vítám ty světy, kde jsi ty. Jsou velké ty světy, velké jako vesmír.

Už tě nebudu rozmazlovat, zlo watt, chovat, kovat, lovat mazlavě. Volat ano, ale změním slova. Na dně řetízkuje voda jako myšlenky v hlavě. Odráží hladinu, zdroj. Hledím na tu svou matérii velkoryse, jako bych na ní nebyl závislý a nejsem, jsem jen, když chci tebe. Mé spojení s tím patosem je podmínkou mého (chvilkového, chimérického) propojení s tebou.

Podvolím se, sáhnu po tobě alterrukou, parukou, poruchou, která vyplave na povrch, až přestanu být povrchní, vydechnu si, otevřu se ti, upadnu do bazénu nevědění. Zpochybníš mě a já to přijmu, ale hned dodám, že s tím zpochybněním souhlasím jen za těch a těch okolností. Tím pádem se z toho tvého zpochybnění vyvlíknu. Jasně. Zapomnění. Vyhnout se muset.

Musíš přitvrdit a do té vody mě hodit, abys zrušila mé muset a já tě musím ve výsledku nechat. Ve výsledku, který není, je jen v rámci světa, který vyvstal v mé mysli prostřednictvím tvého zdánlivého těla, pohybu od mrknutí k mrknutí, úsměvu, odhlédnutí. Vnuknutí mě nutí poslouchat vrz vrat času, vlastně nenutí. Všechno je až nepřirozeně nenucené.

Sledovat, myslet na ten pohyb, tělo. Příští procit do tvého světa tříští ten můj a zase ho konstituuje v skoro povinném zájmu jako nevinné vlny oceánu touhy, které se vzpínají a zase padají, vrací jako proroctví neslušně jódlující v povodí pouště. Ticho zenu je větší, věští, všechny vjemy se v přirozené touze po poznání slastně kumulují a schází v momentu pocitu bez fází, frází, tíže a při tom je vše při starém, přítomné, zemité.

Ta disbalance se jmenuje radost, ideální pro skok out of stesk, čin, který zanikne v okolním neustálém činění, ale pro tebe je to obrovský afekt. S trochou štěstí má na ni efekt, cítí ten otřes. Musí. Ztotožnit se na střed.

Ten čin se jmenuje svoboda, ona opona, jediná univerzální, protože ji má každý, ale cítit ji dokáže jen s někým jiným, když se osvobodí od taktiky úniků, marnivých motivací, dotací bankrotujícího podniku jménem samota, když se osvobodí jen pro tu svobodu, její a tvou, protože jinak je všechno absolutně relativní, vše je šém depeše.

Bylo to, vole, zkrátka a dobře moc brzo. Nebylo natvořeno, aby mohlo být dotvořeno. Umění je návaznost, příroda je bujení. Budovat, být. Jaké děláš zvuky nachystaná k lásce? Jaké schválně a jaké mimovolně? Je snadné tě rozezvučet nebo nutné tajně tě cítit crčet? Trčet. Nechám ty představy být, v sobě bít, aby se staly nebo nestaly. Setkáme se v tušení těžkém nebo lehkém, polétavém vidění.

Nesmíš se nechat žádnou z těch vidin vytunit, vyrušit, vyřešit, narazit na zeď razantního zájmu. Pozornost nezaprodej, dávej ji jen do nájmu, jinak zkysneš v sajku, nebudeš v cajku, pánem vercajku, majku, lajku, vlajku, Thajku, Niku. Moc brzos tasil, taks zkvasil. Všechno má svůj čas, příště tas včas. Nech si svůj takt, rozjeď ho až pak. Teď seď, jo, jen tak.

Mít rád. Co to je? Nasrat! Korupce. Jeden kupuje, druhý prodává a tváří se, že dává. Třetí volá: „Vada!“ Rozumbrada. Samá voda, samá voda. Dáda na pasece chytila jen hada. Přání nejde říct, ty si přeješ víc. Je to soustavné manko, nepoměr. Ber, co je. Ser na to.

Rej příšer. Na čele apel, v kapse displej. Come and play, boy. I got your toy. I got just what you need. All you can eat. I just need your attention to give you redemption. Hlas v tvojí hlavě, tvoje depka, matka manka, že musí být víc, než právě je. Musíš hledat v trávě štěstí tuhne v lávě.

Solidní lucidita tripově vyšinutá. Chybí nuda těla sdělná ona oněměla. Zaměstnaný ve městě, vměstnán do vnitřního zápecí mírním morální zácpu výhní. Sténám mantru, v letním kině kypí rozklad. Zůstává vize, vláda, voda, revokace, relokace, nenávratno, dno mimočasových průmětů, reprodukce, evoluce, ozdoba, doba, kunda.

Jediný lajk má magickou hodnotu. Plovčíkuju prázdnému rybníku s třemi archy číslo čtyři, klíčem od káry, masivní propiskou, stovkou v kapse modrých šortek s červenou tkaničkou na retro lavičce porostlé žlutým lišejníkem, rukou opřenou o zelené vybledlé prorezlé zábradlí, zády o drsnou stěnu ze štěrku, který se tu těží. Nalevo tři kruhové bazény s velkými kohoutky na čerpání vody z rybňajzu, v pozadí kunovické letiště. Tiše šéfuju, zrovna vzlétá vyhlídkáč. Střihne to v nadhlavníku. Pak zase jen šelest trávy.

Sluka zdatně manévruje, lavíruje, loví nebo se jenom naparuje. Jak je mi tu retro dobře opřenému. Vážka se něžně přežene. Je toho hodně teď v sobotu. Letadla vzlétají jedno za druhým, o něco výš chemtrails, však víš, tlaková níž v nedohlednu. Každý den třicítky, myslím teploty. Sluka střemhlav do vody, na hladině se leskne hlava užovky. Na nos mi sedne hmyz, spadne do chlupů na stehně. Takový ten pán ze Včelky Máji. Vyhlídkáč se vrací po deseti minutách, stačí (dopsala propiska)

Má smysl přemýšlet nad tím, proč zavanul vítr a spadlo pár kapek? Má smysl přemýšlet? Nebo je smysl a přemýšlet jako jing a jang? Sympaťáci skáčou přes lavičku. Tři fešáci, tlustý kámoš na ní leží. „Dost! Já nechci umřít!“

Úplně odděleně sedět na lavičce a šéfovat rozptyl oblopen ději. Aportuje pes. Duálně dýmím dávno v dichotomii. Ona si všímá. Řeším oddělení, zvažuju protržení nebo deaktivaci Duluoze. Na stromě reprák jako z Keseyho farmy.

Sympaťáci jsou sígři, furt se bijou. Celkem dobří komici, pokud zrovna vedle vás nešukají lampu. Panny Sunday splínu, Busteří Zlínu. Ten jeden vypadá jak Buster Keaton, potutelně se netváří. Schová jinému batoh ke dvěma duchtám, dychtivým buchtám.

Sleduju to zlitý vírem, kefírem nálad, strojopisem přesného temna neptunské agrese jako Kain v šoku se kající, rozhodnutý hodnotit, latentně přítomný v nevědomí pohledů. Ta jedna mě míjí a pohlédne a roztrhává zubama obal žvýkačky nebo tampónu nebo kondomu, aby ho protrhla.

Její pojašená pleť je změť, září do prázdna. Stehna, pupek, ruce, líce. Hodí obal do koše, kouše, kluše v nevědomosti dorostu svým způsobem nejvědomější, svatým způsobem.

Můj pohled je, když si představíte tahle slova jako pohled. Labutí plíseň s příběhem, rostoucí chemtrails, omrzená a znova tanoucí na mysli, srážející se na stropě a padající na dno sauny mysli, kde každý má, co říct a všechno má stejný smysl, ale jiný význam, a proto je dobře myslet. Zčazený Gurmán na mě čumí. Úvahář InZlinu dopil kafe.

Rozpouštíš se v řece mých slov, mých slev, pouštíš mě po proudu. Nemám slov, ztratil jsem ostudu, ztratil jsem se osudu. Ztratil jsem cestu, motivaci k akci. Mám jen cíl a kecy. City v trenclích. Životachopná vypočítavost vadne jako manická rozpínavost třetí říše, klíště v pýše. Flow si žádá. Názory disproporční, nástroje dysfunkční, postoje latentní. Aktivuju je ve správný čas mimo místo, hlas. Mimo mě i tebe. V nás. Tady je můj share, oh ma chére.

Tolik technická stránka věci, bojím se tou řekou téci. Je to jen sen a řeka věta v něm: „Čas je šém.“ Řekla čas. Tiká ke svému zmizení. Čas je mizení. Mizí v jednotlivých epochách ráje. Lásky, příběhy, vzpomínáme. Hledáme důvody, výhrady, nápady, jak ho vyvolat, přenést sem, přednést báseň, zachovat, vymíráme. Přitom tu je, jen ho pojmenovat. O to jde.

Žádnou jednotlivost nejde zapracovat do děje, jak opravdu jde. Muž nikam nežene, lne k ženě, až klidně lže, aby ji měl. Ví, že mít nemůže. Prakticky pro něj neexistuje, ale to nevadí. Sen je krásný. Udělá vše proto, aby pokračoval. Soustředí se. Není s ní stále, zpívá bos, vzpomíná na společné okamžiky, drží se za ruku s jinýma. Nechce nikam utéct, jen jí líbat ruce. Utéct nejde, od ní ani k ní, ale to ani neví. Ani by ho to nenapadlo. Nemá pádlo.

V její jednotlivosti by se zastavil čas. Jen čas ji vyjevuje. Když se na ni dívá moc dlouho, bouchnou saze. Je všude levně i draze, v nesčíslných jednotlivostech, z nichž žádná ho k ní nepřivede, jen jeho šílená upřímnost, která dává i bere. I krade. Zamilovaný je kleptoman.

Z euforie zmatek, slaví svátek jatek. Náhle to ztratí smysl v dusnu. Musí ho znovu stvořit, smíchat, skysl. Přijmout pat, skapat, nerýpat. Jediný, kdo to mohl zničit, je on. Tisíciletý vztek mu přerostl přes pojašenou hlavu. Zapomeň na ňu! Karmu. Tříštění už bylo dost. Mrskání, mrzení, klení, klečení, lámání, léčení, fixace na kůlu v plotě.

Vůle je motor uvolnění, vole, ale bez motorestu vypění a nic se nezmění, vol volně. Dát to je víc než karmický balanc. Jsi jako tisíce předchůdců a následovníků kultu. Jen jsi v tomto nezachytitelném okamžiku právě první i poslední, odtud ten raritní pocit. Přítomnost je začátek i konec zároveň. Je to šílené, pochodeň. Bohyně Kálí na tě kálí, Kundalíní nechce líný. Kdo se blízko staví, už se neuzdraví. Kdo ji příliš zdraví, toho popraví kravím nevím.

Nebavím, nevím, co dělat, podělat, lát bez debat na minulý režim mluvení v režii vteřin, ty vole, v létě, vendetě řvát do zpětného zrcadla zaklínadla na okolojdoucí slečny skrz sklo auta, psát, rvát to tam, psát plán, sám chodit sem a tam po revíru na štíru se vším, nevím, vše je depeše, já píše hlasem v břiše, líčím na myše v psyše, uklidňuju se, držím dál od myšlenek na vraždu hegemonie, má vize je demagogie, armageddon snažení, prznění prány je ten zdánlivě transcendentální sled slamů, chybí to základní, finální, neohraničení.

Chybí manko, místo improvizace reality je to improvizace improvizace, mlácení slámy, jsem ten samý jako včera, svůj známý, cílem jsou slova, ne významy, fámy, oř ržá ve stáji stinných sensací, terče snu blednou, pasáže nestačí, chce to jiskru, risk, běh pryč a zpět do stáje bezčasí, rozvinout mapu, vhled, slova jsou střet, bojují o pocit, ale když jsou sama svým cílem, pocit vyschne, zbyde zbytečný příběh s otevřenou pointou, který se vůbec nemusel stát, nezvolit psát.

Co dělat, podělat? Místo střílení šípů vět na terče snů útočit vibrací hlasu na hmotu bez kompasu, stanout face to face světlu, zvuku, náladám, všem těm kruhům, vlivům, vlnám, které produkují jedna druhou, ublíží, pomohou, blíží se a mohou být výhrou, chloubou, prohrou hlubokou až na samé dno i pouhou hrou, dnem i nocí, vibrací iluze, ve které se zmocňuješ, opouštíš, ale nevlastníš, nevíš.

Němá vibrace stromu v jeho teď. Majestát. Uklidnil ses. Co je lepší? Zmocňovat se prchavé pozornosti, navazovat známosti, když nemáš odvahu, povahu je uchovat nebo se schovat, chovat, ladit lidi, kteří vidí? Nebo možná obojí je jing a jang. Nejde se odpojit od pejorativní gravitace, degenerativní digitalizace. Děti, které poslouchají, osvobozují. A taky slova, když nejsou čtena, ale sama čtou.

Vedro v červnu, všechno vadne jako v srpnu, sucho, vítr, třicet pět ve stínu, nedají se číst noviny, co nezatížíš, to uletí, vlny spěchají od jednoho břehu k druhému hnány bolením, obilí zběsile trsá už zbarvené do žluta jako před žněma, přitom teprve začínají prázdniny, potřeba sexu se stává sžíravou samotou, představy krachu, masité lijány souvislostí směřují ke smrti štěstí ve ztřeštěných myšlenkách uvnitř hlavy, všude kolem násilně důvěrné kulisy mizí v povědomosti, familiérní tváře mlčí, vnady prahnou po uchopení, pochopení, vědomí míru ústí víru na dno.

Magie neznámama, můj zájem je netušený, nejspíš zanikne v mých útrobách jako nepočaté dítě klepající na dveře odmítnuté lhostejným egem, jiné ženy odpuzují svou cizotou, slepotou, službou něčemu, co není vidět, lze jen nenávidět, sloužit nechci, složit zbraně, přesně to ale dělám, dívej na ně, dívej na mě, fouká vítr, jsem sám duševně i tělesně, mám zájem, oči se klíží do prázdna mříží vnitřní mysli.

Jeden z těch dní, kdy to myslí málo, ta zákoutí, ze kterých běžně úspěšně utíkáš se stanou stěnami, ty sám mezi nimi zarhnuješ je něhou úderů hlavou a nohou, do očí ti to háže vzpomínky, prsty nabité energií, jen vzplanout, ty temné kouty jsou rodidla změny, zřídla zenu, tma tak černá, že blýskají vjemy, ženy běžně přehlušeny všedním ruchem zase mizí, proklouzly ti mezi prsty, klouzání je kouzlení, ruch je vzduch, bolest je procit.

Nemůžu si pomoct, samota je nemoc čekání na rozumný hlas, ale tupí tě tak, že přestaneš poslouchat, a pak i slyšet, ze sklepa vizí se chceš vrátit tam, kde není, co ztratit, kde je všechno pravda, poslušně šlapeš, žádná zrada, na záda ti urputně dýchá tvůj stín, troll, rozkol, ready pracně zpracované rozmetat, obrátit v prach, poštvat proti tobě posvátné, udělat z tebe automat plnící vzkazy pro vlastní dobro, je to mrak, motor, milice, pat, není jeden, jsou ho tisíce, musím to být já, bere na sebe různé podoby.

Vím, jak a kudy uniknout, ale nemůžu se hnout  v stisku jeho pout, je mnou, je to moje oddělenost, moje lenost je jeho bdělost, můj hřích jeho smích, můj osud jeho náhoda, tisíce slov, citů, propadáků, hitů, ksichtů, srážek, vyschlých studen se kumuluje do úplné desperace, deformované pavučiny se hystericky třesou v bezedném průvanu, z bezcenné vesnice duní zvon, marné mraky nade mnou, chci zbloudit z dálnic do nepoznaných vinic, nic víc, ze svěráku regresní hypnózy, z křeči paranoidní psychózy plachtit jako sluka k majestátným mrakokupám obzoru.

Sám nebo s tebou, už není čas, stahuje se smyčka, víčka ti zastřela směr, kdo jsem, kdo ty, kde jsem, snad tam venku, proudy, proudy, ploty, potkej mě tady, pozvi k akci, raci v kleci, klamy, jsi mi blízká, proč už nejsi tady, se mnou, jen tady a navždy, navždy toužím po navždy, já navždy tady po tobě tam, navždy touha, navždy klam, letní soumrak, čistý, vlahý, táhlý, dvě holky chodí městem, potkávají mě a já je.

Ohlídáme se, potkáváme pohledy, nepřiznaně protkáváme úsměvy skrz bránu trapnosti, nečekaná, nedočkavá blízkost, sedají si na vzdálenou lavičku tak, abych je viděl, vrhám tam look loutky, představuju si, jak mi ho kouří v lese na kopci, doléhá sem jejich sténavý smich, zvednou se a jdou schválně kolem mě v bezstarostném hovoru, hladké bílé nohy emanují z kratičkých kraťasů, vlasy jim povlávají, míjejí, na parkovišti se zastaví, vrací se pro něco na lavičku, kde seděly zase kolem mě, loudají se zpět, tentokrát ke vzrostlému tisu, jedna na něj leze, druhá ji krotí.

Uklidňují me, jak nikam nespěchají a bezelstnou pozorností, kterou mi věnují, vítr se uklidňuje, pomalu se stmívá, rodinka se vrací od vody, starší sestřička hlídá malého brášku, píšu, naše setkání je přítomné, víme o sobě a víme, že o sobě víme, já a ony, já a moje nicota, do které se rozprostírám jako zdroj, spoj, zvěd, spy, zpravodaj, tvořím v ní vztahy inspirován realitou a ta realita se inspiruje těmi tvary a vytrhuje se jimi do sna jménem já, který nese všechny znaky, vypráví mně a všem, co vidím, co mě vidí, co se děje v různých časech a všechno se to setkává tady a místy i protkává a tváří.

Zdá se to pořád stejné, protože se to pořád mění, obnovuje se to, ty to obnovuješ, jen pořád stejně, podívej se na mraky, jak jedou zpoza střechy, vždycky ti něco připomínají, ale jak jdou dál, zjistíš, že to není to, cos myslel, je to něco jiného a zase, diametrálně odlišného, úplně jiný vesmír, úplné jiný kontext, úplně jiný dojem, a jak mění mraky tvary, tak mění i příběhy zápletky, aspoň doufám.

Lezu z páry a vidím Iva, Filova fotra. „Jen se zchladím, ať mi neuteče teplo,“ mávnu na něj zpod ledové sprchy. „Jak se máš?“ přijde ke mně a poplácá mi rameno. „Vidíš,“ odpovídám s duálně zjitřenými smysly, jako by ten stav vyjadřoval vše. „Dobře. Výborně. Až na to, že někdy se to překlopí do opaku,“ upřesním. Ivo mávne rukou. „Buď máš extrémy nebo průměr,“ pokračuju, tohle téma často zkoumám, ale Ivo přejde na Fila: „Filip přijede sedmnáctého. Pak pojedou do Gruzie opravovat tu svou daču,“ usmívá se zmateně obdivně. „Jsem slyšel, že tam něco vymyslel.“ Danzan říkal, že to tam zajede omrknout. Pároví štamgasti mě sledují jako zvláštní úkaz. Vídají mě každý den, ale poprvé mě slyší mluvit. „Tak jo, tak se měj,“ loučí se Ivo a míří k sušákům. „Ty taky,“ tykám mu spontánně a razím na bazén.

V lajně na kondiční plavání štíhlá žena v červených jednodílných plavkách střídavě dává rychlého kraula, kterým mě předplavává a pomalý znak, při kterém ji předplavávám já. Už asi rok neplavu nic jiného než kraula. Svižná, erudovaná, dráždivě bezohledná žena se nedívá vpřed ani vzad. Než mě předplave, plácne mě do chodidla a zařazuje se tak, že kdybych nezastavil, tak mi ukopne hlavu. Zaseknu to a pohladím jí nohu, jakoby omylem, ale schválně. “ Prosím vás, když předplaváváte,“ spílám jí na obrátce, ale skočí mi do řeči: „Musela jsem se zařadit, někdo tam plaval,“ hájí se zmatený býk, nikdo tam nebyl, musela myslet jiný incident.

Dává se neprodleně zase do plavání. „Mohla byste myslet na to, že máte aj nohy?“ dokončuju svou výtku tónem Miloše Zemana a podporu hledám u plavce stojícího vedle v lajně pro plavání s pomůckami, ale je to ten šílený holohlavý týpek s dlouhým vousem v oranžových plavkách, který plave agresivně jak žralok v říjí. Když ho vidím přicházet, obvykle mizím rovnou do sprch, je fakt nebezpečný. Vždycky to před obrátkou tak amatérsky zalomím do vody, abych se nemusel odrážet rukama a on byl jednou za mnou a zařval: „Pičoviny!“ Sjede mě pohledem poměrně bez emocí, plavu dál, ale nějak jsem ztratil drajv. Když mě někdo šťouchne, přetavím vzniklou agresi do plavání a výborně ji zužitkuju. Když ho pokárám, už mi to k ničemu není, potřebuju zůstat v anonymitě.

Na obložený dalamánek jménem Fitness exnu litr a půl jemně perlivého Rájce, abych se zchladil na drajv do Hradiště, během nějž slzím u Nedvědova Medníku: „Když má člověk v kapse spoustu let a nic neví a vlastně hledá svět, tak se mu lehce ještě začíná a každý ráno znovu a zas. Lehce přejde každej pláč a vztek, nic není tabu, nic není na zámek, her, malin nezralejch krásnej čas, to každý ráno začne zas.“ Do píči… Lezu do Portálu a ty buchty ze včerejška tu chlastají víno. Hihňají se, že mě zase vidí.

Nebe modré jako šmolka, občas mraky a déšť, pak zase pálí slunce. Oblouk na kolonádě dělá stínek, na nohy už ale svítí. Nenasytní důchodci s trýznivým šramotem šoupají lavičky do bezpečí. Na klavír hraje žena Kometu, tryská vodotrysk.

Svíravé žestě rurální mutace. Společený dům, společenský mood, čtvrt na čtyři. Čti citadelu mých črt. Lidi tleskají klavíru, tlejí za víru. Mám na kraťasech mrtvého pavouka. Všechno je v pořádku kromě mé touhy ničit čnící synapse chtíče, vyčinit vyčítačavé píči, vymrdat melodii, melodrama point.

Sednu, vzedmu se ke dnu, zblednu, mrdnu dostat na drát, dvořit se, dovolit se, vdolit se ve vlhkou výduť, nemorálně vymrdat splín z ní lhostejný zrak jak drak, vystříkat jí trakt. Stojí za zmínku, že má pod okem znamínko. Chodí kolem, dělá dojem. Dal bych jí, co by chtěla, zpomalil těla, pomazlil.

„Nevíte, kolik stojí loďka?“ zapředu rozhovor na hrázi u přehrady s kozatou, zrzavou bruslařkou. „Bude to tam na ceduli.“ „Jak to dneska jezdí?“ „Dobře, čekám na kamaráda?“ „Kamarád bude taky jezdit?“ „Taky.“ „Tak jo, tak nashle.“ Zhluboka se nadechne, jako by chtěla prolomit ledy, ale pak řekne jen: „Mějte se.“

Z loděk vystupuje rodinka. Otec mrskne skoro dopité víno do trávy a očividně hledá místo, kde by se vymočil. „Já se jdu vyčurat za taťkou,“ raduje se ratolest. „Tatínek tady nebude čurat,“ sjede tatínka pohledem maminka s výstřihem. „Ty se vyčurej,“ odlehčí tón směrem k dítěti. Dítě čurá, otec nalézá a zalézá za strom, plní požadavek.

Týpek se sádrou líbá bloncku. Páry mají tendenci se po výstupu z loďky na oslavu šťastného návratu líbat a plodit selfíčko. Ta s kamarádem projede s kamarádem. Všechno je v barvách, významné. Vyleze slunce a pálí, lapí tě v teple. Od západu tmavomodré mraky, smírný chlad.

Voda vibruje drobnými vlnkami. Chlapec dribluje. „Le Bron!“ chválí ho bratr. Zřízenec spojuje loďky řetězem. Po kraťasech mi leze zelená housenka. Nechce na prst, list bere. Už bych šel, ale na hrázi je ta s kamarádem, bez kamaráda. Jdu kolem a ona zrovna vyjde. Zastavím u mapy, kdyby mi něco chtěla, ale přijíždí kamarád. Lidi hází kachnám rohlíky, berou jim je obří kapři. Kachny si ani neškrknou.

Na kolonádě pod obloukem oslovuju patnáctiletou Rusku Violet, která má ráda klasiku a nemá žádné kamarády. Spolužáci jsou fajn, ale nesjou to kamarádi. Dva měsíce se s nikým nebavila, cení mou intervenci. Rodiče jí nerozumí, nemá nikoho. Beru si email, pasuju se do role její internetové vrby. Taky píše. Přemýšlí a píše. Radši přemýšlí. Ukazuje mi svůj deník. Nečitelné písmo, možná azbuka. Má ráda Putina. Proč? Rodiče ho mají rádi. Takže proto, že ho mají rádi rodiče? Neví.

V dancing roomu Společenského domu z třicátých let jsou zastrčené boxy typu Zavřete oči, odcházím. „Píšeš. Dobré, já ti to řeknu potom,“ říká přisednuvší a zase odběhnuvší týpek, co mě štval na Mišmaši. Je bedňák a dostal mě sem zadara tak, že jsem s ním něco přinesl. Předtím tu seděl Kuba, taky bedňák. Rozešel se s Pavlou.

„Pro ni je to těžší.“ „Proč?“ „Protože mě pořád ještě miluje. Já ji,“ zahledí se výmluvně, „ne.“ Zrovna hraje týpek na kytaru, xylofon a podkres. V té meditaci dostanu satori paradoxu lásky. Hledím na známé páry kolem, jejichž kontext znám. Nikdy to není jednoduché.

„Někoho miluješ, je pro tebe vším, dáváš mu všechno, jsi mu vším, plánujete a najednou je konec, je to pryč. To je šílené,“ vydechnu. „Najednou to nemáš do koho střílet,“ Kuba na to. „Nemyslím to z pohledu jednoho. I z tvého. Taky trpíš. Máš pocit viny. Nebo ztráty.“ Kuba pokrčí rameny na znamení částečného porozumění. „Přitom za to nemůžeš. Můža za to láska, nastavení, příroda. A že jsme si toho vědomí. Jsem teďka dostal úplně insight v tom ezu.“ Vhled nejde popsat. Popis je náhled.

Myšlenky chtějí být slovy, slova chtějí být činy, činy chtějí být svobodou, svoboda chce být obou, já chci být tebou, nohy mě zebou, chcou do bot tvého beatu, svádím tě k nahotě snu, v samotě lnu k tvému stalku, co předčí každičký fun club, píchám bubliny závislosti na souvislosti, svislosti a rovnosti despkriptivních procitů, co se zaněcují v masitých vrásách stavu, původní spoje zásvětí mizí, zůstávají kryptické tetováže, sleduju ledové stezky, led je tenký, k zákulisí smyslů jde jít jen strachem, ke stropu tripu vznést námitku k hádce kypící na skládce minulosti, není stížností, povznáší nad střet všeho s ničím, zpijeme se konečně z byrokratických vinic, kvasu kiksů, stop, ven, vlak, teď, dost, dál, stop, chůze je sérií kontrolovaných pádů, cíl je náruč, každý krok je svoboda.

Houstne ve mně jíška těšení na cestu, lásku, vmetu ti do tváře verze scén, scénáře, nedočkavost členitého chill outu Česka, jsi Pražačka, já pražák, vzduch, ty tabák, skautka, já úchylák, bodlák, ty látka, headvábí, poslední letní smích, smír, ty a já, nepravděpodobné, ty a já Na cestě, ty a já ve společnosti, vzájemnosti, blaženosti, bláto, léto, tráva, ta pravá, po které kráčíš, na které se vrtíš, na které se smiluješ, otřeš, utřeš.

Vždyckys byla moje samota, v reálu budeš určité její zrození, prostě člověk, v určitém smyslu opak, budu k tobě přistupovat s nějvětší úctou, protože jsi zdroj toho všeho, ššššššššššššššš, jak zpívá Nedvěd, žádný velký slova, sliby a nic, objetí, něha, pomoc, činy jsou víc, až přijde domnělý den dé, nechám vize jít, vůli dít, co se má stát, se stane, skane do letní hlíny, vzplane ve výhni, líhni se rýmy, předtím, potom, prstem po mapě, při tom.

Musíš mě mít ráda, když se mnou chceš jet face to face on the trace to no place, we know each other just a little, this is gonna be like first time ever, nesmím toho říct moc, nechat působit noc, tebe, nebe, nic šedé všednosti, láska kvete, musím všechno udělat a říct, jinak se zaseknu, dokud se nesetkáme ve výklidu, výkydu na trávě mezi klíšťaty, na trávě těžkých vrat ticha, na které musí být dva, vytrvat, vyrvat je z pantů nenasytných úst, neřvat, nervat to tam tvrdě, netvrdit hrdě hroty nátlaku, návratu.

Jsem through, deep, neat depression, pure concentration on loneliness that is not even deep, it´s a very special beat you want to keep, you don´t realy want it to go away, you feel the worthlessness of words and the feeling feels precious, it´s like everything you ever wanted to achieve by them and you feel the light but tight weirdness of it all and feel that maybe you´re free of it now but on your back there´s a shadow of realisation that it´s not just a game and that you´re stuck on your own.

Adélka přinesla zen až fyzický a stabilně mi kouzlila na tváři smajl. Je to dobrá občanka. Dochází mi slova. To nejhezčí, cos kdy viděl, nejlepší, cos kdy žral. Teď je v každém mém rozhodnutí, v každém mém výrazu. Překonávám námrazu v Břeclavi. Snažím se psát, ale chce se mi spát.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *