Park

Je třeba nějak začít a už v tom začátku, respektive v tom, co po tom začátku následuje, se to už začne tvořit. Setúbal. Vzápětí opět. Pak to zestárne a začne si to hledat novou formu, reformu, reset, restart, reseskupení. Všechny tyto akce už jsou ale jen reakce odvislé od toho původního začátku, který zůstává mystický, mýtický, lákavý a je jen napodobovaný, bodovaný, dabovaný. Je tedy v zásadě třeba nechat ho znova nastat, ale nechat je slabé slovo, protože k němu původně bylo právě zapotřebí velké odvahy, přímo zázraku, nebylo záruky, konceptu, konstruktu. Čili negradovat. Ale gradujeme.

Co do mě teče skrz proteče. Jsme všichni jedno kardinální vědomí. Fízlové na koních. Naprosto surreálné. Týpek vedle mě na ně, že jestli si ho jeho buchta může pohladit. „Pojďte. To jste si u slečny udělal malé bezvýznamné plus, co?“ usměje se fízl jako z amerického filmu. Buchta se hihňá a hladí. „Tak ještě druhého.“

Malí týpci mašírují s morčetem a červenou pistolí. Nic netrvá věčně, vášnivě vděčně se půjdu vyčurat. Listy v lehkém vánku vibrují jako vlny volnoceánu. Vybroušené typy letního parku. „Sleduju tě!“ volá sígr na kočku. „Já tebe!“ ona na něj s četnickým gestem. Žádné proč proto, už to musí pomalu ven. Chceš dotknout se hvězd, dotknout se hvězd. Slunko po údobí stínu vykouklo skrz strom, vkouklo. Ale chcaní je víc. Ven z myšlenky, být zase panic.

Prošpacírují dva holubi. Slečna oblavičku restless čte podle obalu něco ezo. Mandala vedle chodidla v silonu. Vypadá trochu morbdině jako obličej v silonu. Záměr vždy vše zničí. Auto je láska k čekání. Pavučiny opisují vítr. Ó, jak se nejde nikam vrátit. Krásná holka. Teď ne. Mně se ani nelíbí. Mně se líbí ten strom. Ten slom. Sebevíra je vše. Pak nicota čili necenzurované vše kolem tebe. Todle v dobré symbióze tě dovede vpřed. Nedívej se zpátky do slunce, je vždy tady. Tady. Tady. Ne teď. Tady. Vše to, co se zdá zlé, je dobré, pochopené. Vše to zde se samo vypne, kapsy prohloubí, prohloupí, kdo zjihne v podhoubí.

Najdi své štěstí. Najdi své štěstí. Pointa je ztráta času. Otevřený. Otevřený. Neztrácej smysl, následuj čas, chytej jas, pak pokorně přijmi tmu, všeho se vzdej, přijmi i soucitný pohled, znovu přijmi sílu, ne na sílu, nenasytně.

Na lavičce nohy vyndané z papučí. Z jedné strany koš, z druhé dva banány. Dívka s taškou s kytičkami a nápisem Jím i maso něco vyhazuje. Připomíná mi přítelkyni Erika, který bydlí v Plymouthu. Včera mi po dlouhé době napsal. Dneska letěl nad Prahu na svatbu.

Dvě holky z prvního stupně základní školy snímají selfies, tři děti různých předškolních věků včetně jedné jedva chodící holčičky je užasle stalkují. V poryvech větru sněží kvítky kaštanů. Dívka s taškou sedí s kámoškou oblavičku vedle mě. Kámoška čumí krásně modrýma očima do blba. Kvůli ní jsem zvolil tuhle lavičku, postupně ale propadám potměšile akčnímu kouzlu té druhé.

Na lavičce mezi nimi a mnou sedí pohledný plus charismatický týpek s favoritem a ležérně do větru bání cígo zasmušilý jako ta druhá. Atraktivní exempláře se navzájem vůbec neregistrují, jen já je. Tak blízko sobě. Nic je neprobudí z nevědomosti.

Po noze mi leze pavouk. Jde Roman se ženou a třemi dětmi, nese koloběžku a kornout šmoulové zmrzliny. Potkávají jiný pár se třemi dětmi. Asi se seznamují, podávají si ruku. Vlastně ne, Roman si podává ruku pořád, je to podavač.

Po papíře leze mšice. Sfouknu ji. Pavouka jsem nechal jít, ať se rozhodne, respektuju pavouky. Pozitivní diskriminace. Musím zrevizitovat svou svobodu. Nekonvergenuje s mou nicotou, tedy přijetím všeho, co v pokoutném beatu přichází. Ego a vědomí se bijí jako bicí v koupelně.

Bezdomovec prohlíží koš. Nedělám, co chci a trápím se tím, co je, ale když to, co je, už není, trápím se stejně něčím dalším. Splnění toho, co chci, neuspokojuje. Jde o to, přijmout, co je. Ne na bázi ignorace nebo pouhého přestání se tím trápit, ale akčně si to vzít. Protože trápení se tím, co je, je ta zeď mezi tebou a tím, co chceš.

Nezapomeň vždy znova se probourávat do přítomnosti, která vzniká mezi lidmi jen jako jiskry v pekle bouřky, ty ryčné suprbliky. Přichází a pomíjí, ohlašují životodárnou vláhu klína nebo zkázonosnou povodeň depersonalizace.

Nehroť to. Někdy, když chceš moc komunikovat, tak nekomunikuješ vůbec, protože okolí není nastaveno stejně manicky. Ty sám tak nejsi nastavený, to jen poryv nálady, se kterou ses ztotožnil v módu Už je to tady. Fokusem jen na jednu složku celku se celek rozkolísá a rozpadne. Musí to směřovat k celku, ne k detailu. Musíš směřovat k osudu, ne k náhodě. Musíš, protože to tak je. Náhoda, podrobnost je jen prostředkem, proměnlivým, musíš být v pohybu, aby dávala smysl.

„Co tady bloudíš?“ ptá se mě Kanár na videomappingu. „Nebloudím, monitoruju. Bloudím, když stojím. Pořád bydlíš v Řecku?“ „Ne, už pět let. Co děláš, dáš pivko?“ „Nic. Mám bohatý vnitřní život.“ „Tos měl vždycky.“ „Jo, akorát už bez drog, bez bab. Nebráním se tomu. Tomu druhému, tomu prvnímu jo.“ „Jo, chce to pak už trochu hlídat.“ „No, aby to mělo nějakou dynamiku. Ale zase začnu ve stáří. Druhá míza.“ „Přidám se.“ Cestou zpátky mě staví a tesují na fet. Během osmiminutového čekání čumím s fízly na hvězdy.

„Raj raj raj raj raj jaro je ráj,“ zpívá za mnou v parku zlínský zvukař. Nevěděl jsem, že hraje. Jednou byl den proti drogám. Zmocnil jsem se mikráku a zpíval kámošův song Já zkouřená. Usmíval se. Strach z cizího dojmu je stín ega. Egalité.

„Kdo vymaže prázdnotu z očí tvých a ukáže, kde nalézá se zdviž? Teď už to víš, teď už to víš, co je to sama být, nemoct se ani hnout, stát jako solnej sloup,“ solí Dylanův cover od Záviše Kalandry. Derou se mi do očí slzy, pokles testosteronu. Je hrubý. Marnost mi hřeje tváře. Sužován svými hejty. Hej, ty! Jo, ty!

Dívky chodí jako když vlají pavučiny a lesknou se ve slunci, které se ještě vrací, ještě je to všechno vpředu, chci tu šanci, neprosím, vezmu si ji, je moje, teď už to vím. Je zodpovědnost každého dostat se do dezénu pneumatiky času a nemilosrdně vyplnit jeho spory, aby nekladl odpor a tekl ustálený v tepu, procitnout do sebe, do svých dopadů.

Ploď bez naděje na výplod, bez zmíněné naděje na zítra, za zmírněné naděje na zen, za zdánlivé naděje na pozdní býti zde beze zenu, za zenové naděje, za zenu prachsprosté (s)potřeby zachytit rybu zenu, do živého jejího masa tít za svobody pomyslna, jež je jen pomyslnou svobodou, protože i neprojevené na bázi individuálna má nejspíš nepopiratelný vliv na celek či jiná individuálna.

Už letím nad nábřežím svého steepu a nechce se mi dolů za žádnou nadějí, ale musím, gravitace je podmínkou mého letu, sama, a taky řeka s těma rybama, barvama, váma, marná metalurgie maloměšťáctví, matná metafora časně jarní vyndanosti, kdy vše je jen, vše je jen tečka, vše je jen volným výnosem.

Nedělní rodinky rolují tartan, danžerózní rtěnky se pečou a tečou na rtech slečen v pozdně odpoledním slunci, kdy po vulgárním sobotním dešti náhle zase léto vzlétlo a všichni v bundách lol, já v kraťasech, tričku a papučích procestuju Evropu po aplikaci předepsaného trápení, pročkat, lázněma (krytý bazén ve Zlíně) už tři dny lítá vlaštovka.

Again not giving a damn, just saying, na nebi se málem protla letadla, málem bych mohl spasit zem, padl na mě stín a zima a zima a zítra a nemám si, na co stěžovat, když se nad tím tak zamyslím, ty lavičky jsou pohodlné, můžu vstát.

Tak jsem to posral, posral to každý, někdy to posereme, někdy to sereme o sto šest a sereme to, i když víme, proč to sereme, a víme i, jak to přestat srát, sereme to setrvačností, až přijde ten sunny day, kdy se slavnostně rozhodneme to přestat srát, podíváš se na mě, políbíš mě na rty, naše rty se na prchavou chvíli spojí.

Je horko, ale vane chladivý vítr, je depka, ale endorfiny se nekontrolovatleně rozlévají do našeho těla, strachy nezmizely, ale je to teď tak nějak všechno krásnější, taky trochu trapné, protože se to zapírá o neexistující zápory, tváří se to, jako by to mělo být navždy.

Už žádný sebevraždy, žádné valivé tendence psycha, žádné podléhání destruktivním činům, žádné činění-ničení, jen prostě sounáležitost, monogamní soulož, nou složitost, punkové skandály, ale takhle to nefunguje, nefunduje, poslouchej, za chvíli budu zase němej, nastane stará dobrá vulgární všednost ticha a domněnek.

Mám pocit, že už nastává, žádná změna, žádná budoucnost, marná snaha, rýsuje se přímo před tebou až příliš deskriptivně, kriple, kryptofašistický internetomane, můžeš se dotknout té zdi, co se vykresluje za víčky tvého ulpění, tváří se jako zářná budoucnost, ale je zrádná, žádná, další trest mana.

Hlava mi padá do dalšího pornospánku, na spánku ještě ucítím tvůj polibek, ale budu sám a ty sama a ty s někým jiným a já sám a všichni půjdou dál v těch surreálných scénách a já se je budu snažit chápat a ty taky a mně se do hlavy vloudí nějaká nebetyčná bezvýznamnost, samozřejmě drobnost, a zastíní, zajistí tu nebetyčnou významnost tvého majestátu a tím ji úplně zboří a město zachvátí plameny.

Zapalte ohně, ulicemi se ponesou chvalo i žalozpěvy, ze sklepů povstanou nevychytaná zvířata, ze skříní vylezou vysmátí kostlivci, to víš, že si dělám srandu, jenom tě straším, že tě jednou ztratím, když se o tebe nebudu víc starat, a až budu starý a sám, tak si to uvědomím, já vím, ale to je moje DNA, kauzalita.

Má k ní takový mrdací přístup. Guru jaro vroucně tříbí křivky. Vykašeně vykáš, nemáš, jenom takové slovní pičky. Měli jsme Velké kino, teď máme velké hovno. Sleduješ trajektorii ptáka. Je třeba si vybrat. Kterou?

Postní tratě tvého typu. Jsi to, čím se uděláš. Odmítám označení. Odhaluji označení. Pracuji na destigmatizaci masivních nánosů své identifikace se stereotypy. Dekonstruuji ty glorifikace, protože v důsledku se vždy obrátí proti mně jako prach přesýpacích hodin. Jejich spásné poselství chytáš až v reflexi, ponoru, uzávorkování skutečnosti, vypíchnutí toho jevu jako nepopiratelné momentální reality.

Čili líčím zdánlivě bezvýznamné jevy téměř v nahotě, stavím je na piedestal potravinového řetězce, ať si užijí prchavých patnáct minut slávy, orgazmus žalostné pozemské przny, paranormální samsáry. Každý typ je radikální anomálie, každý okamžik mě vězní, jsem věčně v něm věrně zahnízděn, v sobě boj.

Tarábulus. Tympány. Jing, jang, ty mi ty týmy dej do pavouka náhod, vyfiltruj slabé jako fucking kafe, same same osud. Díváš se na mě, když se mi díváš na nohu? Necháš to na mě nebo náhodu? Jsem náhoda nebo budu osud? Nebo už jsem? Jsem deep prdem, chci ven jedním vrzem. Jsem pořád to samé, ale jen někdy. Někdy není kdy. Být.

Nachytal jsem tě na švestkách intrik, in trick jsem na tebe blik deep shit, ty ses chyt moc rychle na člověka čistých kvalit, včass ale zas zvážněl pro odpustek prsu a klitu, ale stále nakloněný hejtu. Kájínek. Kdo by to byl řek? Kdo by to byl čekal? Čest pro člověka, čisto nese řeka, čas přinese čisto, prostor místo.

Bouřka dýchá, týpek lechtá dívku, já pčiká, vlhkost stoupá, někdo to vídá, někdo to vydá. Kájínek se vrací zpět. Seděl třiadvacet let. Když si sedal, vznikal týpek, který stál za útokem v Manchesteru. Oblavičku sedí bezďák z Hradiště, teď vstal. Přestěhoval se ostříhaný. Do Zlína, je tu fakt lepší park.

Spoře oděné děvy jsou dobře viděné jevy. Psychosomatický tlak mých akt X mění tu sporost ve strohost nebo ji o ni obohacuje nebo jí jí naopak degraduje. Prostě ta trýznivá radost směřuje k saying: „A dost!“ Osvobodit všechny od sebe, ode mě, aby mohli být sebou. To je mise těchto dní.

Neklid a všímavost směřuje ke klidu skrz to, co vidím. Pak klid, paklid, antický výklid sálá z prapodnětu. Zírám oproštěný od prostředků. Sám se jím stávám. Vítr něžně rozvibruje hroznou strunu lavičky. Všechny ty vjemy jsi ty. Tedy já. Kdo jsi tedy ty? Já? Kundičky? Ptáčci? Zeleň? Ne, to jsou vjemy. Je ještě něco, než ty vjemy? Magický fialový strom, mýtický Chinaskiho úd.

Není to ona. No a co? Není to ona, jedna z milióna. Je to milión kund a ona v situacích, náhodách, osudech básně jménem život, která se magicky větví. Stále je brzy a stále je pozdě a stále je teď a ty-já hyneme vydání na milost té prazvláštní cizí hmotě, těm polétavým zdrojům. Ain´t she sweet?

Dna se prohlubují, symboly zívají, slunce hřeje, vítr fouká, pleť se leskne, oči mhouří, patrně chladivá erekce kontinuity. Předměty, lidé, subjekt, objekt, mrhavý, mrdavý pohled. Jdeš kolem, držím dojem. Všechny básně jsou o věrnosti. Básně jsou svědomí. Jsi průšečík určitých čarovných konstelací, celá dílčích akcí, starostka separátních frakcí, vetřelkyně korporací, umělecká kacířka.

Tančící ubrousek mi lízl nohu. Mění tvar, rychlost, směr, místnost, délku jednotlivých trvání, úplně změnil poslání z toho někomu utřít hubu na bezbožný odpadek, a pak všehomír možností. Vždycky někam odletí a zase se vrátí. Dobře si vědom své důležité funkce kabelník rozvíjí po parku kabel. Napojuje jej na další kabel, a když další kabel natáhne, vypojí se mu z toho předchozího. Zakleje a zachytí můj pohled, který se soucitně odvrátí na pět vysokánských stromů lemujících prostředek Školní.

Jsou stěžejní, napadne mě, pak pohled pokračuje na občtyřilavičky rozšafně rozprávějící dívku. Je krásná, ale je na ní něco vulgárního. Nebo ne ale, spíš navíc, teda záleží na tom, co dovolí volovi, který si ji vyvolí, zda mu svolí, záleží na tom, jaké vůl zvolí dojmosloví, čím ji osloví, zda ji vůl oslaví nebo oslabí. To něco vulgárního na ní vás pohání k ní a zase od ní vyhání, dohání k poznání, že poznání je polovina a to druhé je tvoření. Come on, honey, ohony haní. Něco v ní ťuká na vaše dveře. S rozšafností sobě vlastní na mě upozorní společníka-vrbu, který se netaktně ohlédne a já zkamením, hledím jak konfrontační veverka. Co teď? Co pak? Co jinak?

Další ubrousek tančí, ale poskládaný, takže se překlápí jako robot. Kolem jede mladá paní s kočárkem a něco na mě vidí, kontroluje, můj pohled těká, přitahuje ho ta zlobivá. Bojím se podívat, držím hranu nebo se stanu otrokem, nebudu  ji mít, nebudu mít ani svobodu, dostanu se do severního spáru mezi bytím objektem a subjektem. Hybridní sobjekt puká, paní odváží závaží mých intencí a kolem jde jako na zavolanou jedna jiná pretty woman a všechno jde stranou. Hello, hello! I want you. Stojí za to. Vibruje siluetou do nesčíslných dálek, klišé krásná jako slovní spojení sladce se usmívá a stejně powerfulní, nesmrtelné klišé vždycky bude klišé, ale natruc originálním intelektuálům bude i pravda.

Jako kometa. V dálce jde jedna, co koktá, v dálce, která se rovná ignorace ona mává. Sice koktá, ale koketa, klidně se zakecá. You know. Jdete svou flow, nechcete stopovat, ale shodou okolností, neschopností vzdorovat víru událostí zastavíte zarecitovat small talk společenské etikety jako když bičem mrská a jde to dobře, jde to dobře, ale pak se to zadrhne a drhne to a nevypadá to dobře, už nečekáte, abyste mohli pokračovat v cestě, ale abyste mohli pokračovat ve small talk.

Small talk je cesta, koktání je small talk. Ekvivalent koktání je klubko, do kterého se zamotáš a nemůžeš dál, musíš se zastavit, posadit a uvolnit, ten, který koktá i ten, který poslouchá, takový koktavý pokec je vpravdě mystický, ale ty potřebuješ opravdu čubku, která vytrhne bolavý zub pseudomoudrosti, snažíš se vytrhnout sám sebe, ale to z podstaty věci nejde, vyvrhne tě moře času, aniž bys přišel na to, při čem, co se děje, přítel tě přiměl zapomenout, utnout trasu, teď pláčeš, utopil ho příboj.

Chceš něčeho dosáhnout? Musíš se zaměřit na něco jiného a sebrat to cestou, přímo to nejde přes oslepující slunce, trénovat, tvořit a obnovovat spoje, ne revoluce, ale evoluce, nevoluce. Co je tvoje výhledově? Věci, vlastnosti. Chiméra, otevřenost slastná i trýznivá, protože máš potřebu ji plnit, svobodu plenit, nikdy nepoznáš, neobkroužíš kruh života, je to spirála spíš, než ho stihneš definovat, stihne přespinovat, zjihneš, vzdáš to schovat.

Marná data. Ten moment před letní bouřkou, šedé teplé bezvětří na poli. Pařížské café u Pére Lahaise, půl osmé večer, zataženo. Ten moment, kdy se mraky ženou. Ten moment, kdy se ženy ženou. Ten moment, kdy se ženeš ženou. Ten moment, kdy se ženou mraky. Ten moment, když jsi se mnou taky. Ten Monet.

Je těžké přejít z myšlenek do psaní, psát myšlenky. Kolem jde Vojta Dyk, nutno podotknout. Nese burgery a čirou tekutinu neznámého původu. Vím, že jsou to burgery, protože šel kolem už předtím. Myslel jsem právě, že jde do Pštrosa. To by bylo něco, Dyk u Pštrosa. To bych tam šel očumnout. Ale jak říkám, zatáhl to mnohem méně poeticky do Burgeru, který je hned vedle.

Teď jde teda zpátky, ničeho si nevšímá a nikdo si nevšímá jeho, jen mě vytrhuje z chápavých osidel sobotní mindufullness, adrenalinizuje ji. „Vojto, pojď to zežrat sem,“ chci křičet, ale Dyk nešuká spejs, svižně, chvatně kvačí, tlačí zobku do hnízda. Vojta Dig. Škoda, sedím na jediné stinné lavičce široko daleko. Jako že jsem měl, co nabídnout. Jako že je fakt horko.

Po Vojtovi zčeří vody parku čtyři vysmátí týpci v černých neprůstřelných vestách se žlutým nápisem policie. Každý si nese respektabilní sampík a mírumilovně se rozhlíží po idylce. Mladý Heřmánek si dává před Kouklovou náskok pár kroků. Nemají se k  sobě, ale zdá se, že jim to nevadí. Akční zrzka v červených šatech a nahrblý týpek v černém triku a černém klobouku. Vejdou do stínu, ona ho dojde a chytnou se za ruce. Děcka doběhnou ozbrojence a podrobí sampíky inspekci. Fízli v klidu.

Mou lavičku invaduje slunce. Nastálý žár mi znemožní stíhat události, stínat hlavy stihám dějů, podchytávat povědomé a známé stěnami souvislostí. Všichni se snaží vystupovat v co nejostřejších liniích a mně se nedaří outpovat jejich hrany, a tak se zpětně vychytávají a odplavují zpět do neprojevena. Mnohé se nachomýtá v mém zorném, rovném i periferním, otáčením hlavy obsažitelném a pozornostně zasažitelném, poli. Mám co říct, ale nevím jak, je toho moc, slovy lovím, volím slova, slovím love, solím live. Dlužno dodat… Je dlužno něco dodat? Data tepu, sochat stopu, digitální tlapu.

Moc to svítí, přesouvám se do stínu a to mění poměry. Všechno je jinak, něco je blíž, něco dál. Něco. Naděje. Na děje. Na vždycky. Na beat. Na být. Na trop. Na tempo. Na typ. Naděje prodchnutá svatou hrozbou, dobou ledovou, ledobou, levou dobou, dobou Bondyho, dobou obou dvou, svobodou. Jde kámoš s mapou světa vytetovanou na pravém lýtku. Při každém kroku se mu lýtka třesou jako sulc. Nějaký nepozorný maloš upustil bílý balónek, který se teď vznáší vysoko daleko na poloprůsvitném modroskvoucím nebi a bříško prstu hned u něj teče letadlo zanechávající charakteristickou chemočáru.

Jde holka s gustem kouřící a z cíga jí přímo přede mě vypadne to hořící. Mířilo by na to moje péro, kdyby mířilo, tak přímo přede mě to je. Jako že haluz. „Nemáš oheň?“ ptá se kamaráda, který jde za ní a má. Znova zažehne stěžeň a sebejistě plachtí dál. Čučím na to čoudící, než to dohoří. Na trávu přede mnou asi třicet stupňů nalevo od toho doutnajícího si sedá skupinka holek v křiklavě oranžových tričkách s nápisem staff a černých šortkách a dočista mě vyhodí z čadivého konceptu. Vždycky, když mě vidí, sledují mě, komentují, ukazují a vidí mě často. To proto, že jsem té jedné před dvěma týdny napsal, jestli by nešla ven, protože se na mě dívala na jedné vernisáži v Kabinetu T.

Ptal jsem se jí pak v chatu, co studuje. Dějiny umění. Jaký je tvůj nejoblíbenější směr? Surrealismus. Můj taky. Ale nějak nás to nespojilo. Surrealismus nějak nespojuje. Hádali jsme se o to, kdo to je surrealista. Ona že feťák a exot. Já že nemusí. Její nejoblíbenější surrealista je René Magritte. Úředník kafkovského ražení. Dalí taky nekalil, uvádím a dodávám, že si to asi plete s prokletými básníky. Ona že to byli předchůdci. Já že to byli dekadenti a symbolisti. Ona že se to prolíná. Prostě konverzace na palici. V surrosměru se vynořila univerzální nesmiřitelnost mezi mnou a ňou. Teď mě furt merčí.

Na vedlejší lavičce sedí dvě hubené buchty. Mlčí. Chci je poznat, pozvat koupat, ale jdou. Obnaží oblavičku kontemplujícího úvaháře InZlinu. Blíží se ke mně bába s takovým tím si s dovolením přisednu a než stihnete říct jen přes mou mrtvolu, už si vám sedá málem na klín. Mezi scénou a potupným vyklizením pole volím to druhé. Promptně mizím.

Jsou tři nebo možná ne, zvony bijí moc dlouho. V autě se mi upeklo jablko, leží vedle mě. Mluvčí divadla kojí, zvukař leží mezi repráky. V tři třicet tři mi končí parkování.

Když jsi plachý, znamená to, žes to předtím přesral a teď házíš zpátečku. Chceš se přemoci, přinutit přátelit. Přemíra je právě zdrojem zapomenuté plachosti. Některé obličeje plachost eliminují. Jejich krása není chladně precizní, o kterou by se zájem rozprskl jako o sklo. Je vyzývavě zajímavá, zájem si s ní vyhraje jako s tušeným tajemstvím.

Do jaké hry je oděná? Dívka se spoustou vad pleti pije šmoulovou tříšť. Když jsi z někoho nervózní, tak to znamená, že čekáš odpověď na signál, kterýs vyslal. Nedokážeš se od něj oprostit. Tím spíš se o to snažíš. Snažíš se vyslat jiný signál, ale ironicky vysíláš stále stejný. Vysílej ho vědomě. Vysíláš ho znova a znova jako ti tluče srdce. Tak ho nevysílej záměrně, ironicky. Nevzpírej se tomu, jen se od toho odděl. Ze signálu se stanou ozvěny. Utichnou. Jsi volný.

Čtoucí dívka obrací stránku. Vzdychá. Do konce kapitoly zbývá pět řádků. Dočte je a píše na ajfounu. Prolomit iluzi ticha. Udává svou polohu, čeká na blízké setkání. Batole si osahává strom. Když jsi moc hodný, jsi pak moc zlý. Pak zas moc hodný. Závodný. Chystáš se odrazit, šmahem očistit.

K dívce přichází sestra. „Sedej.“ „Máš pití?“ Je bezvadná, taky dodřená. Vstávala v pět hodin a byl to rachot. „Půjč mi brýle, vypadám hrozně.“ „V těch brýlích vypadáš hrozně.“ Má černé nehty. Dívka volá s máti. „Co máš pro nás dobrého?“ Vyvolat vzájemnost je ilizionismus, hypnóza. Nebo to tak aspoň beru. Beru to, jak  to beru. Červen na heru.

„Tyrýza ztratila,“ říká babka z druhé strany. „Nevím, proč blbla s těma volbama,“ odpovídá druhá. Objímající, propustná dobrota laviček. Zájem je vždy závislý na situaci, úhlu pohledu, ohlédnutí. Sestra je vážně žádoucí, ale když odchází, její mužná postava mě zděsí.

Vyletět dírou ve stromech jinam. Zájem je přítomnost. Někdy je třeba odhlédnout. Kapela hraje Chybíš mi. Mám husinu. Nová dívka sedla na místo té, co četla. S ajfounem. S ajfounem vypadá každý zoufale, i když je happy. Protože tu není. Je vtažený jiným, který není, na druhou stranu.

Za pět pět projíždím Kunovicema. Přesně ve stejnou dobu jako minule, i když tomu nepředcházela žádná rutina. To mě ujistí, že jsem tu správně. V Ostrožské Nové Vsi na mě naleze asi patnáct klíšťat. Horor s klíšťaty, hrdina je stalker.

V Hradišti v sedm nakupuju v Bille. Na busáku kouří Markétka. Znám ji od vidění, dívává se vždycky tak potřebně. Chci ji žoviálně oslovit, ale neudělám to. Potkávám jejího pročproto-revolucionáře přítele. „Čus.“ Na náměstí sedí Jana. „Kdy se půjdem projít?“ ptá se. „Však můžeš napsat ty,“ já na to. „Zajdem v pondělí.“ „Možná.“

V devět na Protále. Dvě holky si povídají, jak padají z učení. Další holka, které jsem napsal báseň, mě nezdraví. Lidi dneska neocení poezii. Brát si básně osobně je obscénní. Ignoruje mě tak vehementně, že vrazí do futer. Devět pět, dovnitř vráží barmanka Vendy. Baví se s Andym, lokálním Anglánem, který mluví jak Andy Warhol.

Má teď v Kroměříži výstavu I´m OK, Andy Warhol. I´m OK psal své máti z New Yorku. Napřed delší dopisy, po roce už jenom I´m OK. Král pop artu, říkali v rádiu. Přijde mi to nevhodný termín, když ten pop art založil. Zakladatel nemůže být král. To je spíš bůh. Je bůh král? Ne.

Holka, co tu dnes obsluhuje, se mě pořád ptá, jestli je všechno v pořádku. Nesnáším, když se mě někdo ptá, jestli je všechno v pořádku. Chci jí to říct, ale zrovna chci další horkou vodu do džbánku, tak řeknu jen, jestli by mi mohla donést ještě vodu. Pak se mě zas ptá, jestli je všechno v pořádku, když se sáček teprve louhuje. Je teď blbé říkat, že nesnáším, když se mě někdo ptá, jestli je všechno v pořádku, když jsem toho dotazu před chvílí využil. „Ano.“

Odchází jedna, se kterou jsem se byl projít. Měl jsem se s ní jít projít znova, ale nešli jsme. Vchází buddhista. Zdravím ho co nejneutrálněji, aby se nezabuddhoval do mého stolu. Do okna vchází Měsíc. Buddhista mě úkosem sleduje a srká rajčatový džus.

Půl desáté. „Máte všechno?“ „Můžete to klidně odnést.“ „Co?“ „Můžete to klidně odnést. Děkuju.“ Buddhista čumí. Po mně a po ženských. Kdo čumí, čumí navždy. „Ještě něco pro vás?“ „Hej, v pohodě, já bych si zakříčel.“ Je to venku.

Přišly takové dvě. Jedna akčně hovoří. Připomíná mi jednu herečku, se kterou jsem začal jezdit do Hradiště dívat se, jak akčně hovoří a kouří. Šla na záchod. Moje bytí je prodchnuto výkřikem: „I don´t give a fuck.“ Teď šla na záchod druhá. První tasí founa, píše zprávu.

Malé vkusné tetování je óká. Tetovážné náměstí. Vůně lip. Motorický maglajz. Batole se batolí, nech ho se batolit. Abstinence z tebe neudělá lepšího člověka. Díky za plodné opravy. Ukazuju směrem, kde nic není. Zapomnění, rozněžnění, rozmnožení, rozednění, nevím.

Kousl jsem se do jazyka. Erotika. Kam až se dá natáhnout zkušenost? Přílišná observace zkušenosti se podobá zkouřenosti. Nech to dít se. Nech to dítě. Nechť to je TO. Více. Nech to vít se, než to negersky nasraně stropnout. Ta paní je hrubá, hnědá. Uvolnit se k výkonu, uvolnit se k volnosti, učinit den dnem, stropem mrak, kam, karma, krám, krém.

Ona je úžasná, ona je zralá. Jsem spíš prózař, pózař, prozáč, prozac, prozař, proč, zač? Za skývu skapu, zkývu návrh. Není nic jako psát líp, neuvědom si to. Zpětně to vychytej, nejlépe nevylučuj. Líbí se mi být surrealistický básník, dělník nicoty. Bože, jaký to dává smysl! Nemůžeš od toho odtrhnout oči. Básnění dává smysl a to je princip, který se snažím použít. Pouze žít. Žít tu. Zde. Tuze. Vžít se. Živět.

Tvá tma je má tma. Tvůj teen je můj tým. Loudím jako chybička. Je těžké zvolit priority, když to nejsou peníze nebo kundy. Chceš na ně nemyslet, ale pak se podíváš a  jsou tam. Čumí. Akční klid je dočasnou shodou náhod, kterou se snažíš udržet neříkáním samozřejmostí. Říkáním hlubokých samozřejmostí, ne těch povrchních, trapných, nudných. Musíš se pro ně potápět, ponor, dril.

Je krásné dýchat sám. Je to třeba, je to próza. Snad nevadí. Rutina má své kouzlo, adrenalin z nestíhání, ale nesmí se stát stereotypem. Musí se nést v duchu smířlivého smíchu, stavět na sympatetypickém základu nezřízeného vzpomínání. Musím se smířit s tím, že ve mně někdo může vidět něco, co nejsem. Jsem to v jeho očích, a tak, pokud ho respektuju, tím musím být.

Ne musím, jsem. Musím tím být. Bez toho musím. Když to musím, tak to hraju, devalvuju pravdu druhého tím, že to jenom hraju, interpretuju svou představu jeho pravdy a tím z ní dělám pouhou představu. Reprezentuju. Zpívám hymnu falešně. Rejpuju. Je to těžké, kurva. Přímo to svádí na vztahy rezignovat. Ale ta symbióza, když to nějakou chybou v Matrixu zajiskří upřímností, je cool i hot zároveň. Všechno se v tu chvíli vyrovná, narovná, restartuje, aktualizuje. Pak se zase věří.

Nikdo si nemůže přivlastnit Matrix, ovládnout ho. Snažíme se o to, protože si myslíme, že bez klíčů k němu jsme bezmocní. Když jsme bezmocní, jsme bezcenní. Když jsme bezcenní, jsme vinni. Málem jsem jel na dovolenou do pekla. Peklo je od slova péct, téct, utéct. Když se vám roztékají myšlenky.

Muž zmučený zraněím hledá čin, kterým by se ospravedlnil. Napadne ho dobro. Začne se hystericky smát. Drž se. Udržuju se. Unikám do povznesené nicoty, temné hmoty mezi činy. Mizím v ní tím, čím nejsem. Démon vnadné dámy se empaticky směje na andělského děcana. Dovol mi malou revoluci. Ta se nedovoluje. Ta je. Taje. Jen póza.

Nebudu se s někým stýkat jen proto, že má džuznu a kozy, abych po nich mohl stýkat, stříkat a zase vznikat v nich. Uživatel ajfounu se syndromem neklidných nohou je nelidský úkaz. Ty se nesmajlíkuješ na virtuální svět nebo jen na mě? Uživatel knihy je óká. Život plyne jak stoka. Strop absurdit tě rdousí, nemůžeš se vynořit, to už je kolorit. Chceš se bránit, ale bránou je se trápit. Trik starý jak Dubrovník. Chtěl bys to pokořit.

Válka je volně neodůvodnitelná, nezvratitelná, vyvnitřněná agrese. Nevysvětlitelně vzlíná, dere se na sex odhodlaná vše posvětit mírem, mixem vyzývavosti, odmítavosti, poctivosti, mystifikace, odmítavosti, přívětivosti, vlivnosti a bezbrannosti v plnosti přítomnosti – láska. Pouhý cit je k ničemu, myšlenka, sen, nad kterým se můžeme leda rozplynout. Je třeba od něj odhlédnout. Je-li tam opravdu, nikoli pouze jako sugesce, dedukce a didaktika, ale jako pravá svoboda, pak s ním při odhlédnutí od něj splyneme. Staneme se jím.

Žádné takové nastavení není použitelné, myslitelné, už jím jsme, jen to necítíme, protože se na to díváme a při pohledu to mizí. Musíme se to naučit cítit. Umíme jen dosahovat. Není to nic, s čím bychom mohli počítat, nic postižitelného, proveditelného právě z původního důvodu nemožnosti pohledu na to. Je to čirá abstraktní upřímnost, zvířecí, intelignece byla až druhá. Netvrdím, že to neexistuje, jen se to zjevuje jen nenadále.

Věci neověřitelně vyvěrají z bludoucnosti. Nedůvěřivě je prověřuješ. Podle svých váhavých vývodů jim přikládáš významy podle pravidla vědět znamená vidět. Někdy to ale nestihneš a věci tě předběhnou. Vidět samo už pak znamená vědět. Vědět se nestane, není tedy ani nevědět. Věda odpadá do starého konceptuálního železa.

Nutkavou potřebu znát nám vnucují sebepropagující média. Potřebují trh pro svou nadvýrobu informací. Publikum, dosud pubertální, pologramotné, sebedestruktivní, se chce spíš bavit, než vědět, toužit, než být si jisté, bát se, než řešit, musí se tužit.

Ale zpátky ke splynutí, i když ke splynutí zpátky vlastně nikdy jít nejde, leží vždycky vpřed. Splynutí je taky čistě virtuální slovo, protože označuje něco, na co nejde pohlédnout, nejde to tedy ani označit. Třešnička na dortu je, že tohohle splynutí nejde dosáhnout. Jsme zvyklí věcí dosahovat, ale splynutí dosáhnout nejde, to je lepší předem vzdát. Splynutí je totiž základ, který mi rozdělujeme právě svou značkovací mánií.

Jsme zvyklí věci využívat a zase zahazovat, rejžovat a prodávat, evidovat, ale tohle je zdarma, je to tu pořád. Bylo to tu dřív, než my, tedy inteligentní vědomí konečnosti. Jsme zvyklí souhlasit a odporovat, nejsme schopní jiné pozice. Jsme zvyklí vědět, na čem jsme, ale ne čím jsme a čím ne. Jsme zvyklí dosahovat vědění a definovat jím vidění. Znásilňovat splynutí obšírnými konspiracemi. Plundrovat přírodu. Protože nevíme, že vidění je první. Je třeba dát mu přednost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *