Autosen

Your heart is just as cold as the city you hate. Zlín, Zion, Mekka funkcionalismu, ve které je radost fungovat, budovat dialogy. Nic úplně nesedí, jistě, že ne, Bůh ti žehnej. Ten původní plán, ten žánr zkrať, pero zchlaď, zahlaď stopy myšlení, co sršelo pravdou, cynickým stoicismem a pohlaď ten pocit, psychický stav, který je drogou, alfou i omegou, ale jen jeden, dnešní den, specifický výsek.

Potlesk pochopení. Lpění je jen vzpomínka, že byl a bez něj není život životem. Chach, je neslučitelný s psaním. Křepčím na jeho hrobě. Je v tobě a v ní. Asi ani tam. Je ve mně! Jásám, ale včas je ze mě jen zpopelené plémě. Tolik ta premisa smrti, venku všechno rozkvétá, vtahuje tě do léta, ale ještě ne.

Je to (to venku) před tím, co při tom volá po tom. Je to to, co si přivlastňujeme, vplétáme do vlasů svým láskám, chceme konkretizovat, definovat zvrat, navázat s tím vztah, přehodit výhybku, prostě začít to vidět tak, jako před tím, ale teď, aby to potom bylo úplně spontánní jako potok za časů divočin, co se přelévá a vylévá, jak chce nebo jak chce příroda, tvoří, aby to hřálo energií, jako když hoří, když se zboří útes do fjordu a vlna všechno, co bylo, smete, něco ničivě budivého, mučivě tělesného, primitivně časového, prioritně povzneseného nad snobské sny rozežraných buržoustů, nezvratného jako náhlá nausea nenávisti, a přesto plodícího život, něco jako sex, psaní nebo pivo, teda to, co tyhle věci dostává jinam, odděluje je to od sebe, takže to žije samo o sobě, děje se to samo od sebe. Podívej! Supernova neklidu, sepuka útěku. Utkej se s tím. Povídej! Jaké to je? Žít. Trýznivý výtrysk, protože člověk nebyl zrozen pro tolik spásy.

„Žena není na zámek. Nebo je, ale ke každému zámku se dávají tři klíče. Když ho získáš, další se dá udělat za třicet korun,“ perlí týpek v páře. Možná chci, aby byla na zámek, princezna. Radši se do ní nikdy nedostat, než aby se tam mohl dostat i někdo jiný. Aby byla zazděná nebo ve sklepé a jen mi vyprávěla o samotě a já jí. Ale na to jsem málo sdílný, moc nedochvilný. Možná by byla možnost, dostat se do ní jako nikdo jiný. To zní schůdněji. Ale jak se do ní ještě nikdo nedostal? Kudy? Ještě nikdo se do ní nedostal jako já. Ale já jsem se do ní nikdy nedostal.

Rád se před ní zmenšuju a zmenšuju, až jsem malý, minimální jako kapka deště. Spadne jí na tvář a ona si ji v záplavě starostí neuvědomí. Pak na chvíli jo a ve mně zatrne, vzápětí ale thank God zapomene. Steču ramenem a lechtám, pak na dlaň. Zapálí si. Ulpím na pysku, jsem tam, nepolevím ve stisku. Celý svět zapomene, protože jsme voda, jsem voda v její vodě, ve mně navždy zůstává tvoje voda lživá. Hrůzná pointa hodná dementa zhypnotizovaného svou vlastní láskou, emocionálního honiptáka, který se spokojil s kýčem, do píče, k němu předurčen.

Chce to šém, šok, skok, který to napraví, ale přežít to ve zdraví. Vona ví, vona ví, jak je sen voňavý. Není to nic konkrétního, jak by se mohlo zdát, nic, co by mu mohla ona nebo on jí dát, nic, čeho by se mohl ve prospěch něčeho jiného vzdát, nic, co by mohl dostat nebo dát na oplátku, oprátku nebo to zavřít na zátku. Není to nic materiálního ani nic, co by mohlo něco materiálního symbolizovat. To už jsem zkoušel. Nenastal zvrat.

Děje se pořád. Cítím ho, toužím uspěchat, materializovat, jak mi velí společenský pat, využít, vyždímat. Cítím povinnost ho marginalizovat, vylízat, vyslyšet, citovat, radostně obejmout na pomezí nějaké deprese. Zatím si zurčí v potůčku času, tvých tmavých vlasů, polevím v zápasu, pasu se po tom pohledem a nevím, co je mi po tom, když to tak vidím, není mi to dáno nikým, prostě to je. Co s tím? Tančím perem po papíru, ztrácím víru.

„Neměl jste pás,“ všimne se policista stavějící moje auto ke krajnici mávátkem s červeným kolečkem krátce před přeškrtnutou cedulí Uherské Hradiště. „Jsem si ho zrovna sundal.“ „Kdy?“ „Když jsem viděl, že mě stavíte.“ „Ale pás se sundává až…“ „Po zastavení.“ „Tak aspoň na tom se shodneme. Chtěl jsem vám to dát za stovku, ale když vy takhle, bude to za pět set. Máte hotovost?“ „Uhmmm… Nešlo by to ještě za tu stovku?“ „Nešlo. Musel byste přiznat, že pás jste…“ „Neměl.“ „Neměl. Dobře. Máte hotovost?“ „Jasně.“ „Ale teď už víte, že když vás zastaví policie, tak, jak vás to učili doma? Lhát…“ „Se nemá.“ Tenhle přírůstek do sbírky policejních papírků vyšel levně. Dlouho blokovou pokutu vypisují, působí to vždycky  dost nedůstojně a neautoritativně.  Za oknem svítí zelený břeh Moravy, nejzelenější na světě, nejsvětější zelená.

Medil jsem si, modlil se a kál a říkal si, že fízlové jsou taky lidi, někdy i boží. Ulevilo se mi, že zase slevil na to kilo, ač jsem zhřešil. Přinesl mi podepsat bloček. Nebrojil jsem proti jeho nadřazenosti, byla čistě rituální. Prosvitlo mezi námi lidství. Dal jsem si pás. „Jaké to je, být připoutaný?“ „Super.“ „Tak se mějte.“ „Vy taky.“ Ještě na mě mrkl, když jsem odjížděl a já jsem se na něho usmál, i když mi to na fízla nešlo přes pysky. To povolání je sebeobětování. Na druhou stranu příliš snadno nabytá autorita. Zasloužil si můj respekt, protože nezneužil pravomoci veřejného činitele mě potopit. Já jsem zase nezneužil pravomoci veřejného ničitele ho zhejtovat, že otravuje.

Pustím Vltavu, přerušili mi zajímavý pořad o písmu. Mluví tam nějaká pražská umprumačka sexy hlasem o různých fontech a co všechno písmo skrývá a nějaký starší týpek, který tomu rozumí, se jí suprovně ptá. Nevím, jestli je to tím očistcem od fízla, ale přijde mi to kurevsky geniální.

V Šarových mě staví další příslušníci. Vběhnou do cesty a jen tak rukou mě neohroženě stopnou. Naštěstí jsem si nechal pás. „Provedeme dechovou zkoušku.“ „Už jsem jednu dělal v Hradišti.“ „Ukažte tu pokutu.“ „Neměl jsem pás. Ale teď ho mám.“ „Jenom stovka, to jste dopadl dobře.“ „Pán byl hodný.“ „To budou ty Velikonoce. Tak foukněte. Odkud jedete, z práce?“ „Z kavárny.“ „Tak ať se daří.“ „Vám taky.“

Týpek říká, že písmo dokáže sdělit emoce. Já říkám, že písmo je paměť. Je-li písmo paměť a dokáže sdělit emoce, jde o unikátní typ paměti, protože normální paměť neumí napočítat do pěti, emocionálně. Rukopis má každý svůj vlastní jako otisky prstů. Každý má vlastní cestu.

Parkuju na Sadové. Prší růžové lístečky z růžových stromečků, hraje instrumentální Život je jen náhoda v podání něčeho. A bez ní štěstí není. Večer bude hra Vykřičené domy. Ukázka zní super, setkání muže a ženy. Ani jeden není zrovna v nejlepší fázi života. To nemůže být špatné, ale rádio poslouchám jen v autě. Jazz notes z Ostravy. Folklór a capella, pak do toho hudba jak od Plastiků.

O dvě auta vedle mě něco řeší policajti, nějaký menší náraz pro pojišťovnu. Bloček vyjde na deset minut, tahle dokumentace na hodinu. Nebo mě sledují? Hraje dobrý jazz, ideální mix basy, kytary a metliček. Spěchá pomalu. Miluju život. Divím se, že to kdy bylo jinak. Že jsem chtěl unikat na oběžnou dráhu k masivním, ale chladným výhledům. Už chci jen tiše rozplétat dějová vlákna snu.

V esovitě zvlněné pasáži před Březolupama jsem si v devadesátce, myslím, že rychleji nikdy nemá smysl jet, uvědomil, jak hmota mate, jak dálka klame, jak tě unese a vyplivne v pustině, když je tvým jediným cílem, a taky prostě, nevím, jak to říct, prostě, že nic nikam nevede, nemyslím nihilismus, jen, že, když to tak blbě řeknu, hmota nikam nevede, ne, když chceš do hmoty, že skrz hmotu vede jen nějaký vyšší cíl, nehmotný, třeba, já nevím, něco velkorysého.

Pro ten pocit nemusíš nikam chodit, jen zvolit zdrženlivost, opak je nenažranost a nadřazenost. Stravy je všude dost, trav svůj čas jako host, který spíš čeká, než se žene. Splétat a rozplétat vlákna pavučiny snu, já jsem ten pavouk, letím ve slunci skrz piano listů o půl sedmé. Po chodníku chodí lidi. Když jsou sami, tváří se nervózně.

Z pošty v Hradišti jsem poslal dopis jedné holce. „Chci ti vylízat kundu, ty víš, že chci,“ začínal. Neměl jsem vůbec v plánu ho psát, ale v autě mě to nějak chytlo, tahle slova to odstartovala, hrála mi v hlavě energickou muziku, a když jsem zastavil u zimního stadionu, musel jsem se svým sklonem k upřímnosti, začít právě těmi drsnými slovy, i když lízání je vlastně všechno, než drsné.

Když jsem krosoval náměstí na Portál, do mikráku mluvila křesťanka. „Miluješ mě? Zeptal se Ježíš Matouše. Ty víš, že tě mám rád, odpověděl Matouš, ale Ježíš se znova zeptal, jestli ho miluje. Ty přece víš všechno, takže víš i to, že tě miluju, tak proč se ptáš? Pas mé ovce, řekl Ježíš. Kdyžs byl malý, běhals všude možně, ale teď víš kam jít.“ Křenil jsem se pod vousy a nikdo nevěděl proč.

Neznaboh. Žádný buddhisatan. Šarlatán jsem. Smilním s patosem. Honím se za upřímností maje stát, tát, kát se, čekat na okamžik, kóma mžik, kdy to nebude v prdeli, na svobodu přepsat dějiny. Možná ten sen nejde rozplést. Nebo k tomu má člověk niterný odpor, když stejně všechno nakonec bude odsouzeno k zapomnění. Ani nejpomněnkovější nebe nezklidní neurotický třas stabilního tepu života, který nejvíc připomíná smrt, hrůzu z toho, na co by se jeden měl těšit, probuzení.

Ses trestuhodně vyndala. Neptej se, přemýšlej. Uhodni. Hodná. Do dna. Myslela na něho, když jsem ji poprvé balil, mě nevnímala, a přesto jsem ji balil jako cígo. Ukládal jsem do paměti jejího papíru tabák svého zájmu, olízl ho podvědomým pohledem, zalepil prchavou vzpomínkou a  zapálil hořením sdílení, které jeden iniciuje a druhý souhlasí samotnou svou materií.

Není to dobrovolné, ale svolné, nic jiného tomu nezbývá. Dým, zlo lásky, dech. Je po všem, ležíte vyčerpaní, využítí, zapomenutí, bez sebe, nevěříte, nechápete, ale tušíte někde v sobě kód toho zákonu, že konec byl obsažený už v začátku. Stihnete si zamávat. Moudrost je prstoklad, intuice plus poznání, jak hrát na ten nástroj, a pak skládat a improvizovat vlastní věci. Poznat iluzornost sdělení. Je to prostě moc snadné, ten přenos. Samotné to sdělení je poznání, nic dalšího nepotřebuje, žádný problém, objekt. Setkání rozezní vznikání. To se přece děje dnes a denně. Ten klíč držíš ty. S drzou pokorou ho zasuň tam, kam patří.

Spolu v autě, padá déšť, svítí slunce, kapky na kapotu a sklo se projektují na naše těla jako stíny teček. Jsme v bezpečí ohrožení jen sami sebou. Čůrky stékají, sbíhají se vzájemně, soustředěně dohromady. Vysedneme do vlhkého snu lesa. Všechno sluncem rychle schne.
Stojíme naproti sobě strnule hnáni snem, jako když letadlo nachystané na vzlet túruje, vybavení přístrojem ve snové realitě zvané vědomí těla. Tohle patří sem a to tam, přesto je problém se v tom zorientovat, řešit, hřešit. Jak to udělat? Prostě to tam bez debat strčit nebo to nechat trčit  a debatovat nebo začít mluvit skutečným jazykem a oddalovat kontrakt?Mohlo by zůstat jen u toho, sklouznout k povídce, dialogu, di-monologu. Dvě duše raněné tápou ve smyslu svého zhmotnění. Na netu tančí v tepu svého diktátu. Samy spolu se shodnou v traktátu. Klesnou na deku svého naprogramování schoulené do svých rolí.Právě teď. Já jsem tady, ty tam, ty si připadáš tady a já ti tam vzdálený je čas. Vcházíme do zahrady totožného pixelu. Je čas, aby čas zmizel v dotyku, který tam celou dobu visel. Ne tak ledajakém, ledabylém, ale takovém, o kterém oba víme, co znamená, aniž bychom to vyslovili.

Slovo je ten dotyk. Od teďka bude každé slovo dotyk. Nebude už žádné slovo. Dotyk se stane jazykem, jazyk se do něj navrátí, vyvrátí pochyby. Samota se mezi námi prolije a zcelí. Zesílíme v tom pohybu sledováni slabším. Budeme se přetahovat, blažit a tupit. Můžu ti to chtít vysvětlit, ale zůstávám němý se slovy, které nejsou slovy, s časem, který je jen hromadou dojmů ubírající se neznámým směrem, nemůže se rozhodnout, kde tuší tebe, a sebou, který není tady, v myšlenkách s tebou, ale sám tady, kde nejsi, v autě před televizí svého snu, usínající a probouzející se, zející do prázdna pózy, kterou nechápou poloneznámí lidé z minulosti, kteří chodí kolem, ani ti úplně neznámí.

Všichni jsou chronicky známí v mentální přítomnosti přítomnosti, která emanuje v kritické pozornosti. Kolem se v slastných křivkách vine silnice. Pokračuju perem v rukách, ách ách ách. V záři znovuzrození by se slušelo tryskat emoce. Barvy mluví divoce samy za sebe. Síly nastaveny, jen se rozplynout. Pohledy eliminovány, víly vábeny vlivy víry.

Riskantní racionalizace balancuje na hraně hravých protismyslů. Dávají smysl jen v negaci. Jsi na dohled, na dotek vnitřních představ. Můj stav je ve hvězdách. Váhavě čekám na přesah. Hýčkám si ten somnambulní sen zbrocený patosem, pokrytecký ryzí rzí.

Chci po tobě první poslední, jít z tebe ven a zase dovnitř. Chvíli se v tom víru točit, topit, trávit starou smyčku s tvou pomocí nechat ty mraky protéci a smýt ten sen, ve kterém stojíme proti sobě v lese a naše pohledy, konečně se setkáváme, protože sedím v autě a jedu perem po papíře a je to krásné, ale jinak, tak kafkovsky, tragicky prosvětlené, propálené pětikilem intelektu, který svlék tu kometu, která chtěla tu holku, akci, procit.

Všechno to žije, všechno to někde vyje, někde z toho někdo tyje, pořád to existuje, cítíš to, tu vzpomínku, a kdyby ses do toho opravdu dostal, naskládal, tak bys tam byl, jako by to bylo teď, a pak bys o tom vykládal, myslím se tomu říká mediace a dělá se to na seancích, no, možná by to nebylo jako teď, ted je teď a vždycky bude jenom teď, tak to prostě jest, proto je to teď, ten totem času právě děný, cop zápasu zděný, ten seznam jmenný, pokolení času, jsme děti času,

iluzorní děj, protože to, co jest, hle, už není, ale stále jest, jen víme, že dočasně, to vidíme svými vnitřními zraky, nenávidíme, milujeme taky, když se nám to hodí, když je to krásné jako ty, když nás to zmáslí totálními dojmy jako tvoje sladkost vždycky periodicky zmizelá, jako bys mě nechtěla, jako bys mě tím chtěla, protože tím ve mně vyvoláváš chtění věrně a jemně, jsi moje jmění, jsi anděl z nedělního snění, jsi to, co bylo, bude a není,

tak mi odpusť úplně všechno, protože ty víš, co nikdo jiný neví, ani já to nevím, a proto nemůžu vědět ani, jestli to víš ty, každopádně to máš napsané ve vočích, to jsem vočíh, několikrát si to ověřil, a když si na to vzpomenu, tak to vidím, a tak to ověřuju vylučovací metodou, dělám vše pro to, aby kdyby to bylo náhodou, tak aby to zmizelo, snažím se vypátrat v tom osud a ty odoláváš těm silám a já pořád nevím, jestli je to tím, že vysílám nesprávnou frekvenci nebo je to jen iluze jako v tom filmu a pořád přemýšlím,

kdo je ten zlý, kdo je tím zlým, kde je ten Zlín, kde je ta Praha  a pořád přemýšlím, co bude, když už se to děje a pořád to studuju, abych tu zkoušku složil, ještě nemám všechno nastudováno, a tak buším do klávesnice večer i ráno, protože tak sílím, čas sdílím, ale teď je to na hraně, ta osobnost, socializovanost, mám zlost, vše je fajn, ale jakoby zbytečné, zdůrazňuji to jakoby, je to jen dojem, kterému nepřikládám význam, dál to dělám nebo snad nedělám, kurva, mám to v rukách, ale nedokážu se na to podívat v křeči vět,

nedokážu zpráchnivět, abych ožil, nedokážu vložit šém důvěry v to, co jsem prožil a za to se můžu jen nenávidět a co nevidět zmrtvět, když Ježíš právě vstal a všude se rozhostila přítomnost, milost, ne zlost, proč právě já? ten most, už dost, což to budu schopen vyjádřit až expost? fuck, jsem frost, ven, vnímám jen stovky jmen krásných tváří v televizoru netu, něco z toho hnětu, informace, ale je jich moc, jejich most vede až do vesmíru, mám z nich v hlavě díru, nemyslím světovou politiku, myslím ty kundy, tuny díků, myslím ty lajky, ty, ty, ty tam nejsi díky bohu, ty jsi nebe a já jsem slohu, ty jsi, bože, nejlepší básnice, ty jsi výkřik do tmy, který jsem uslyšel,

ty jsi to, ty jsi vše, ty jsi ty, jsi ty jsi a zase nejsi a já tu píšu tenhle vzkaz, ano, všechno je to vzkaz, není kvalitní, mohl bych ho smazat klidně hned teď a nikdy by se nic nestalo, stejně půjde do virtuálních kytek jednou, jsi květ mého virtuálního chtíče, proto tě pořád lákám na tu chatu, tam je to jakoby čisté, bez wifiny, tam se dá šukat, tam je člověk takový čile líný, čte noviny, zajde do lesa, spase něco ze zahrádky, spase spásu čistého nebe, je to svět sám o sobě, ale o tom to není, že, ne, můžeme navštívit i místa níže položené, já mám strach, pořád mám strach a přitom ho nemusím mít,

můžu klidně souložit s tím vědomím, kterým jsem, kterým nejsem, kterým se stáváš, kterým se stává kdokoli návykově a neodvolatelně, a pak zase pomíjí a zbývají jen hroby myšlenek, vzpomínek a vědomí konečnosti, kterému říkáme smrt, se rozplyne s každým dalším polibkem, který nepřichází, schází ve fázi X generace Y king, postvhled do té káry, v níž se vezeme lesy, loukami, poli, planoucí oči, k čertu, jaký je k nim klíč? trochu delší status, já tu s tebou dlím.

Dribluju prsty po tvé pleti, platím láskou za čas s tebou a doufám, že mi nedojde a tobě nikdy nedojde, že je to jen hra snadno prokouknutelná, když otevřeš oči a nebudeš mě už chtít, tak je nech zavřené a zůstaň to jenom tak trochu tušit bez zvláštních hrotů snahy to nějak uplatnit, vyhrozit a já zas do tebe zůstanu lít tu bezelstně strohou líheň lásky, žádné květnaté kudrlinky, které by poukazovaly na zisk, který mě čeká, pokud to tak půjde dál a vydáme se na moře.

Brilantní břídil, obřadný, banální obkladač. Mezimosty stepu tu tebou hoří, čubky tečou v čůrkách čirého, čerstvého deště, dýcháš. Ne tahle dílčí věc, ale všechno je posrané od základu, od toho bodu obratu, kdy to přestalo jít tam, kam to mělo být. Palo Alto. Pouhé jídlo mě rozveselí do toho vědomí, jehož součástí je i to, že ty jsi to ego a to ego je všechno, co jsi pro druhé, ale ty vzcházíš z něčeho jiného a oni taky, ale není to na stole, moc se to děje, není nastolen slam. A to všeobjímající touží všeobejmout všechno, plahočí se po stopách, sportovně sílí v té snaze, ale jen chodí kolem horké kaše, když chce protrhnout hráz, hravě střádá utržené střípky do ne zcela smyslných kolejí, což je vlastně umění, které soustavně odvádí od života, který ho žene, za kterým se žene a nechává ho unikat, aby se za ním mohl dál hnát po dálnici, dál nic, Nic, otazník kilometrů, proč? jako blazeovaný pacient-hypochondr ženoucí se za ženou tam venku, protože to je cíl, a když je cíl, věci se začnou dít, jiné věci, cesta, sestra, pojeďme s ním.

Na Kosmasu reklama na Kafku, taky tam mám knihu, kroniku okamžiků jako je ten teď. Mezi mnou a tím vším je šeď, všímáš si toho čím dál víc, jak to mizí a míjí, čím dál nic. Pod Kafkou Potměšil s hláškou: „Knihy nám dávají další rozměr bytí.“ A my ho dáváme jim, výhodně? Lidi povídají, přemýšlí, promíjí, pomíjí v podtónech, podbízíš prostý kontakt. Ty za mě, efemérně, můžeme to zhmotnit, obřadně obložit brilantními šémy, jestli si věříš a zároveň víš, že vše je závislé na tolika okolnostech, proměnných, rodinných chorobách a hlavně, já jsem derviš, šáh, mix, líbač svíček, posluchač, vidíš mi to na očích, vím, že víš, a proto mrknu, povytáhnu koutky na znamení, že všechno je fajn a počasí? proč asi? abysme byli tady v závětří, v zákopu války kypřili styky s opačným pohlavím, opičili se po sobě sami navzájem, zájem-nezájem.

Blízkost ženy, blízkost kosti, masa dosti, asi vlasy, ultimátum masky a času, hmoty a částky, čistky vzpomínek, čestná investice, levituješ nad světem, svědomí jde spát, svědek psát, pero vstát nad jejími křivkami, chceš se rvát do krve o život v její tváři a dokreslit její siluetu skrytou v nevinnosti látek svým, svou akcí, všechno na ní je naučené a koupené a její život obsazený, chceš ji osvobodit, paradoxně, bojuje zpět, zbavuje tě myšlenek, opírám hlavu o zeď, upíjím studeného zeleného čaje, jdu srát spanilé hovno, co z tebe spadne, jako když sníh na jaře taje, jako když list hňápne do lázně, všechno je nachystané, tvář v zrcadle z ní zkrásněla, akorát došel hajzl papír, takže kdyžs došel tam, kde ona a ty něco máte, máš zasranou prdel, ale vlk se nedostavil, všichni zatím odešli.

„To ticho nemám ráda, jako by všichni poslouchali,“ mluví k němu o mně a můj klid se vrací po tom, co jsem chtěl úplně odejít na pool nebo tak si to umýt. Diví se, že se jí ještě nestalo, že by jí pokladní něco pochválila, že se to v Česku asi nedělá. „Asi má moc lidí,“ on na to. „Asi,“ na to ona tónem, že jo, to je život. Neznám kontext, ale trochu mi připadá jako učitelka. Vortex mě nese na studentku, přišla zrovna vlhká zvenku. Nechám učitelku bez dozoru, z čehož je ještě víc nesvá, než když byla pod ním. Podivně na něj dotírá, jako by se chtěla schoulit pod jeho křídla, ale on žádná nemá, je šílená, němá a ta nová výmluvná, vsakuju její vlhkost do své suché pózy autora prózy a místnost se zase pomalu plní hlasy až k úplnosti, ještě dva páry a mladé matky přímo vedle mě, kde předtím mě dojímala matka se synem, konzumovali milkshaky, moc už to popisuju, moc rozptýlený od ní nebo od čeho? Jít jí na tělo.

Vždycky, když se moc řeší, je špatně určený problém. Moje oči v ní vidí goblén. Tak mladá, tak přesná, sledovat ji z povzdálí je the shit, jak je něžná, jak mě nezná, jak vzlíná vinná přírodními silami, jak je jiná, odhalená, sexy, jak to není ego, nelpí na něm, půvabná je to slovo, řečeno Sartrem, červená se. To, co všichni chcou, ona je a navíc vypadá, že chce i ona je, to je ta ingredience, sůl krásy, že je vznešená, ale ne povznesená, nemůžu ji popsat, tak je přesná, repertoár výrazů, HD obrazu, plazma dává dojem, že krása je ve tvém oku, takže se na ni pousmíváš tak, že o tom ani nevíš, samolibě v dobrém slova smyslu, jako bys něco dobře koupil, přitom máš hovno a čekáš na další nápovědu, výraz, který snad rozřeší rébus a ano, dostáváš, ale hned vzniká další z její strany, plní vesmír hlavolamy, jí dortík a občas se na mě podívá, jak se ptám, jestli jsme tu sami nebo dva, vidí mix mých vad, že jsem se odvážil podívat, hladí si šíji, jediná možnost, jak ji vyslovit, je ji oslovit, ale to dětské v ní zavání zlem, moje výzva by padla příliš neobratně, moje kontraproduktivně konrkétní dospělost, protože ve skutečnosti je to zlo ta výzva, jen zlo je skutečné, jen zlo je šance na konkrétno. „Radši,“ řekne a odchází a neřekne mi na shledanou jako ta rozvedená paní, co tam byla před ní.

Lidi mluví spoutaní svými splendidními přítomnostmi, vyplétají z nich smaragdy a staví je na odiv nejvíc sami sobě, přecházejí jim oči. Pochva a pochvala mají stejný kořen. Radost, tralala, když zhmotní tradiční tóny minulosti, přítomnosti a budoucnosti, protiklady i paradoxy, ty neplánované tváře, tvary plné tepla, bezohledné akty, tolerované, vítané, ten teror lásky, jak je to časové, jen v tu chvíli, omílám to pořád dokola, přitom je to pořád nové, paměť-vědomí-démoni zapomene a zůstane jen tohle pořád nové, i když pozornost svede k nové konsktrukci, ty a já, nový jazyk, vztah.

Spolehlivý bizár v hlavě, těším se na tebe rukou. Padla noc a ty nemáš důvod mě nenávidět, jen sdílet s neurony ve své hlavě, sdílej je, sdílej mě, vnímej je, vnímej mě, vnímej mě vně, snímej mě, sne, pojďme si hrát, ty a já, to naše jakkoli, smíchejme se, až z toho bude kaše kakohry, toč tím v kruzích, chci cítit ten pohyb, nechci ty nesmyslné obrazy noci už, ty taje nelogična, rádoby kritický surrealismus, chci konkrétní kus tebe, teď, kde? v tobě se smířlivě lepit, tobě pusu vlepit, do tebe vlepit ten strach, svůj strach, slíznout úsměv, je hrozné si to představovat, protože to není to, je to jen spěch, je to vždycky něco jiného a přece v tom je konejšivá, konečná pravda teď a ty se možná nikdy neobjevíš, zůstanou jen vzpomínky na sny a vztek a spousta slov už teď spálených v žárovišti selektivní paměti, teď buď mou oporou tam někde, když se mi vybil mobil, a i kdyby byl, tak nevím, myslím, že to nikam nevede, to občasné kolegiální komunikování přes moderní vysílačky, ty mě přestaly bavit v pěti letech, teď už mě jen hněte mediální masáž, jejiž součást jsi i ty a já a lež plakátů, ty a já a sociální experiment, ty a já a klid výkladních skříní, ty a já a poklidné výjevy temných ulic, ty a já a radost z neonu, ty a já a všichni taky v tom, ty a já a zapomeňme, je to jedno, doma tě nabiju, ty a já a strach z nepředvídatelného doteku, ty a já v totáči představ, ty a já, to neexistuje, ty a já, tušíš už katastrofu, ty a já a milión samoty fotek, ty a já a je třeba to pořád opakovat, zkoušet a pokračovat, ty a já a co mi podprahově dáváš, štěstí a klid a alfa beta gama, tupý úhel zmaru nechat tě jít nechtěně a toužit a popírat sám sebe je třeba přestat, ty a já a ještě jsem ti ani nešáhl na termostat a už musím budovat vztah a snažit se a tak, protože to začalo od první chvíle, už i sám v sobě, od sebe, přeneslo se to na celou minulost a vneslo to do ní chaos lásky a ta žena z plakátu se stává tou, která je se mnou teď, čtu rysy její tváře jako knihy vět, styly se do mě vlily a slily svět stíny samovolně, zatímco jsem řízeně jihl, stihl jsem se s ní zabavit, sorry, její lehký úsměv pootevřených úst, zelené oči, považte, zelené, ale čím víc detailů, tím víc ji ztrácím, zmocňuje se mě zase stará past  stokrát omílaného stresu, který se stal trestem, realitou, cynickou institucí, trestuhodně jsem se odevzdal slovům, doslovům, doslovným definicím, patosu hledání, někde jinde, to přijde, zpustlý Ježíš, Jidáš, Penelope Cruz, La Nuit, všechno s velkým, má jarní romance, je tam a je pořád stejná, to je důkaz, že to není ta pravá.

I malá věc se může stát velkým problémem, píšu další improslam, vtip je v tem, že je to bez zastavení, bez nastavení, takže žádný systém, je to jen psaní pro psaní, zavání to zlem zvaným grafomanie, je to jako procházka nočním Berlínem bez čaje, který chceš a hledáš ho v okolních očích, projdeš pod tou vysokou věží na Alexanderplatz a zjistíš, že ti stěží něco chybí, endorfiny ti hlavou běží a někde před tebou leží překážka v té hlavě, jsou jí boty, které úplně nesedí, i malý problém se může stát velkým, poblíž Boddinstrasse si koupíš jablko, stáváš se familiérním s místními pojmy, zalézají ti pod kůži jako výrazy lidí a už teď hejtuješ myšlenku vrátit se zpět,

hejtuješ tužku, co tě v kapse píchá do boku, zapadneš na ňáký ten veganský trh na nečekaném ostrůvku mezi silnicemi, mezi věcmi, které nepotřebuješ, mezi neosobními dopravními prostředky, vodními děly na rozhánění demosntrací, které tam nejsou, ale jsou tam pro tebe, psali to v té stati v Ádvojce, ty jelito, a kupuješ jeden otrhaný výtisk něčeho od Passoliniho pro kámoše, který tam bydlí, má tam dítě, má tam ženu z Gruzie a má rád Passoliniho, Glamorous, a jdeš dál, vzpomínáš, všude je krásné jaro, na tu Rusku, se kterous jel na Karlštejn a chtěls s ní něco mít, ale pak nechtěl, něco ti na ní vadilo, tak je to vždycky, je třeba dívat se na to lidsky, přijmout tu její vadu a zjistit, že to není vada, byla to jen překážka v tvé hlavě, maska, která vznikla z tvého vnitřního chladu a je ti líto, žes ji ztratil, byla tak usměvavá, tak hrdá, tak roztomilá,

tatínek říkal, nikdy za sebe nenech platit, říkala třeba, a tak když mě pak nechala (zaplatit), bylo to, jako by mě nechala zašátrat jí pod sukni a taky jsme ve vlaku fotili provokativní foto, proto, že kámoš jejího přítele noc před tím poustoval fotky, na kterých byl ten přítel vožralý v přítomnosti dam a určitě to byly krásné dámy, protože v Rusku prostě jsou krásné dámy a je s nima prdel a vůbec bych tam zajel, a tak se ptám té Rusky, co jsem potkal v Thajsku, jak je na tom její sexuální život, že nemusí nic říkat, stačí mi podívat se na její profilovku, na které má ruce složené na prsou a tváří se nasraně a ona, že tohle se mnou nebude řešit a já, že už jsem to pořešil s tou profilovkou a ona, jestli se mi nelíbí ta profilovka, že ji čenžne a já, že se mi líbí moc a ona, že jestli džoukuju a já, že ne, fakt se mi líbí a že jestli chce, tak přijedu do Moskvy zlepšit její sexuální život a ona, že hahahaha, že jsem ji jako smile a já, že já se taky usmívám a zkrátka, člověk se chce pořád vracet a přitom se nechce vracet, chce jít dál, ale i když jde dál, tak se vrací, protože dál už šel, už to zkoušel, a tak se zase vrací v domněnce, že tak půjde dál, ale k některým věcem se už vrátit nejde, třeba k holkám,

člověk je vedle z intenzity jejich přítomnosti, protože ta je fakt silná skrz všechny ty hormony a duchovní proudění, a tak se trochu stáhne v domněce, že to tam bude i pak, že to počká, ale jak je ta přítomnost silná, tak je křehká, takže pak už tam není a ty si řekneš, že je třeba dobře, že tam není, je to úleva, ale zároveň se zase poohlížíš po další, protože I just stay instead of go but the staying only feels good when there is still the idea of the going, after it´s gone then you have to look for another going cause staying menas decay, píšu Rusce a ona už nepíše.

Bavil jsem se spolužákem z výšky Johnnym, kupoval mi zázvorové piva a povídal o tom, jak se vrátil ke své manželce po půl roce, že měla nějaké psychické problémy, že si ji vlastně proto i vzal, aby se hodila do klidu, kolem šel jiný Johnny, bývalý dlouholetý mojí ségry, ptal jsem se ho, co song, posílal jsem teď nějaký nový text pro jeho kapelu o holce, co se chce rozejít se svým klukem, jakože rozletět a skočí z okna, a on ji pak přijde navštívit do nemocnice a ona se na něj usměje, pak šel kolem ještě jiný kámoš, zeptal jsem se ho, jestli to pořád slepuje s tou svou a on, že jo a já, že já recykluju a Johnny se zeptal, jestli se mi pořád líbí zrzky a já, že jo, ale že žádné v poslední době nepotkávám a v tu ránu jsem si jedné všiml ve frontě a ukázal jsem na ni, Johnny že na něj je moc vysoká a já, že taky mám rád, když je holka menší, ale že tahle se mi nějak líbí a šli jsme s Johnnym do VIP sekce, já jsem neměl bílý pásek, ale Johnny byl konfident, že mě tam protáhne, mně se tam ani moc nechtělo, táhlo mě to za tou zrzkou,

Johnny na vyhazovače ukázal pásek a na mě, že jdu s ním a vyhazovač se tvářil napůl drsně, napůl úplně ztraceně a nic neříkal, čímž drsně naznačoval, že máme jít, ale já jsem tam dál stál a čekal na nějaký hmotný popud, až mě Johnny stáhl s sebou dovnitř, smrdělo to tam masem, co je s tebou, Adame, pročs jako nešel? hrotil to, byl už trochu přilitý a každému mě představoval, utekl jsem na záchod umýt si ruce, pak tam chvilku obcházel, byly tam různé jídla a drinky zadarmo, pěkné holky,

dřív bych to tam vybílil a bral to jako solidní základ pro kalbu, ale už jsem jiný, nenápadně jsem prošel kolem Johnnyho, vyhazovač mi otevřel dveře, poděkoval jsem mu s úklonem a v sále pro normální lidi se porozhlížel po té vysoké zrzce, kouřila venku sama, tak jsem se jí zeptal, v kolik začne videomapping, bavili jsme se o Berlíně, Praze, Artiklu, Kobzovi, Zlíně a všem možném, a pak začal videomapping, domlouvala se přes ajfoun s kámošem a vyrazila ho hledat na prostranství,

to slovo jsem jí poradil já, líbilo se jí, šla za ním a mně nepokynula, abych se přidal, asi počítala s tím, že půjdu, brala to jako samozřejmost, dřív bych asi i šel, ale už jsem jiný, nemám potřebu tolik držet za pačesy každou příležitost, a tak jsem ji nechal jít do skupinky lidí, kteří vypadali hodně stylově z módní branže, ona byla taky nějaká modelka, zhaslo se a videomapping začal nápisem omezení omezení omezení a pokračoval sérií motivačních nápisů ve stylu dělej si co chceš a ser na ty piče fuck you I won´t do what they told me, což se mi dost trefilo do pozornostní fáze, do životní situace jako se mi tam trefuje skoro všechno, když se na to zaměřím a já se na to zaměřuju hodně, snažím se, je to jako zaměřit se na nicotu, jenže je to zaměření se na všechno, na to, jak to do sebe zapadá a to se nesmíte zaměřit na jednu konkrétní věc, ulpívat na detailech, ale jet s tou flow a rozmělnit v ní své smysly, aby vyniknul ten šestý, který je právě sama ta flow,

nesmíte se snažit moc, nesmíte se nechat rozhodit něčím, proti čemu začnete podvědomě bojovat a moc se snažit o tu svatou přítomnost, čímž o ni přijdete a já jsem zrovna byl v něčem takovém a ve své nevděčnosti považoval ten videomapping za kýč a pořád mě to táhlo za tou holkou, která zesílí ten sexuální smysl, který je jenom jendím z rozměrů bytí a nakonec ho vysaje a pohltí, on se tam vyskytuje běžně, jen tak nějak neprojeveně, jako když stojím po videomappingu uvnitř opřený o zeď a podupávám si nohou, vlastně se třesu do rytmu mixu reprodukované a živé hudby, to je přece divné, samply a do toho bicí a saxík, hejtuju saxík, trapný nástroj a ta holka je v čudu, měl jsem za ní jít, neměl jsem být tak hrdý,

je zvyklá, že za ní chodí, ale pak slevím z té vyhrocené situace a vzpomenu si na něco vtipného z naší konverzace a usmívám se, bezprostřední vzpomínka se prolije do flow, usměje se na mě holka, která mě už dlouho od vidění zajímá a baví a asi to i ví, usměje se na mě spolu se svým klukem a já na ně, není to proto, že bych chtěl, ale ten úsměv se rozlije spolu s jejich flowem a jedem v beatu streamu riveru dreamu, kolem chodí další a další lidi, mám od toho úsměvu dobrou náladu a vrhám ji na ně a díky tomu je vnímám úplně moc, protože láska je nejlepší zrak, zázrak,

a tak s těmi lidmi pluju, s nikým konkrétním a souložím s holkama pohledem a jim to nevadí, naopak, a nikomu to nevadí, není to válka, akorát, jak jde čas, začnu si připadat divně, což je dobře, jinak bych tam asi zůstal stát navždy, ta holka říkala něco o Bloku tak se tam jdu podívat, proč? potřebuju něco hledat, jsem hledač příběhu, nejde s tím nic dělat, je to pud nebo výmluva, výmluva je součást toho pudu, je to život, nemůžu se rozplynout v tom vesmírném vědomí samoty, musím ho sdílet jako ty a ty a ty a ona sedí v Bloku u baru úplně sama a kouří, je tam vstup, požádám vyhazovače, jestli bych jenom mohl promluvit tady s tou dívkou, zeptám se jí, jak se jí líbil videomapping, nabídnu jí, že ji svezu domů na Nivy, do boháčské čtvrti s výhledem, vy jste bohatí? byli jsme,

dopije, je to třetí víno, co ji vidím pít, je trochu opilá, vyhazovač na mě pokyne, že mám jít nebo zaplatit, tak jdeme, zrovna ten vstup zaplatila, ale cení odvoz, uctivě děkuju vyhazovačovi, že mě pustil, ona říká, že by nechtěla být v téhle internetové době teenager a teroristické útoky nejsou žádné riziko, když si vemeš kolik lidí se vybourá, já na to, že čtu všechny články bez předsudků, bez názoru, abych je mohl pochopit, kupuje si gyros, přistěhovalec jí ho udělá, ale ona ho nevnímá, nepoděkuje, poděkuju za ni, uctivě, usměju se na něj a on na mě a ona, že Češi jsou trapní, když si pořád stěžujou, že jinde je líp, když si představujou, jak je to v New Yorku úžasné a já na to, že si právě začínám uvědomovat, že Česko je nejlepší a ona se zeptá, jestli si může zapálit u otevřeného okna a já, že ne, vystoupíme,

zeptám se, co dělá zítra a ona, že by mohla tak v devět a já, jestli se můžeme domluvit na pevno a ona, že to bude muset potvrdit a já, že to je jasné, že v Thajsku jsem se zkoušel párkrát domluvit na pevno a nikdy ten člověk nepřišel, usmívá se, baví se, vlastně jednou jo, ta Francouzka, která mě naučila na skůtru, ale pak chtěla být sama, byl jsem najednou úplně sám poprvé v životě na skůtru, Thajsko, poslouchá se zaujetím, lepší pokec, než předtím, natouchuju jí svoje jméno, přidá si mě, ale doma zjistím, že si mě nepřidala, ale přijala, nějaká chyba asi, říkám si, ale pak mi psala, že jsem jí psal v listopadu 2015 a já, že co a ona, že Ahoj Martino…

podíval jsem se na její tehdejší profilovku, kde sedí na zemi před svou postelí a půlku obličeje jí zakrývá záclona, asi jsem neměl slov, napsal jsem jí, už na té párty předtím jsem jí říkal, že jsem ji viděl ve frontě, že jsem si všiml, že je sama a tak, trochu creepy, co? a ona kývla a teď tohle, ale měl jsem z toho dobrý pocit, mám rád haluze, někoho oslovím na fejsbuku a pak v reálu a přidám si ho do přátel a on mě nepřijme a o dva roky later si mě sám přidá a tím mě přijme, mám rád, když do sebe něco tak haluzově zapadne,

vůbec jsem si nepamatoval, že bych si ji přidával nebo jí psal, mám rád, když si něco nepamatuju, protože si pamatuju hodně, i když je pravda, že tenhle breaking matrixu a provoking zuckerules přidávejte si jen osoby, s nimiž máte předchozí zkušenost, dělám docela často, mám ji rád, teď bych se s ní chtěl líbat, aby to zapadlo ještě víc, říkala předtím, že má nemocného taťku a že se o něj bude starat a taky mi v autě nechala cigára, abych jí je dal druhý den, bála se, že je u ní najde máma, tak jsem jí napsal, kde jí tu krábu dám a ona, že nemůže, dřív bych si to bral osobně, že je to proto, že jsem jiný, že jsem creep, ale už jsem jiný, napsal jsem, že mě to mrzí a že doufám, že doma vše OK a ona, že jsem hodný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *