Krtek

Chodil jsem Hradištěm a dostal se do toho pocitu, který komunikuje, mění realitu. Třeba ta holka, co tě bere jako kamaráda, tě najednou začne mít ráda. Zeptal jsem se nějaké random holky, na obloze byly random mraky a random trajektorie tryskáčů, už nevím, co mi v tu chvíli přišlo nejvíc random, něco to bylo, pamatuju si jen to slovo random, odkud přijela, seděla na báglech. „Ze svého města,“ odpověděla nedůvěřivě. „To máš dobré… Že máš svoje město,“ já na to a ona se začala smát. Fakt jsem ji pobavil, ale já jsem si jen umetal cestičku k odchodu, protože se tvářila, že preferuje tichý klid svůj mít před random stalkem. Už jsem couval zpět do anonymity, když se odkopala tím smíchem po mém džouku, který jsem tak vůbec nemyslel, myslel jsem to čistě tak, že je dobré pocházet z nějakého města, jenže to vyznělo, že má svoje vlastní, privátní město a ta představa je fakt docela komická, to mi došlo až tak za deset minut.

Ten džouk vyplynul z naší interakce, inspirace, na stromech rašily nové listy, vzduch sršel telefonními čísly, už jsem se nezastavil, šel jsem dál, tripoval, nezužitkoval tu průtrž, prostě jsem něco neintencionálně vyprskl a došlo ke spojení, ale já jsem to nechápal a bohužel jsem to potřeboval chápat a pochopil až pozdě, a tak jsem pokračoval do zmatku, i když jsem chtěl zůstat na půdě získaného kontaktu, ale nemohl jsem, nedokázal to, nechtěl, nebylo to na programu toho příběhu.

Na jiné lavičce sedí dva vošousti, jeden má zlomený loket podle velké sádry a taky monokl a příšerně mastné vlasy, muselo se mu to stát včera večer, protože odpoledne šli proti mně a on byl fit, ale fit vypadá podle řeči těla i teď, kdy má tu sádru ležérně opřenou o nahé stehno, protože má pinoýrské kraťasy, jako by neexistovala a nakloněný něco hučí do místních tak patnáctiletých panen, kterým skrz blonďaté vlasy svítí čerstvé slunce, které už opaluje a nebe je ledově klidné. Teď se zvednou a jdou proti mně, sklopím zrak. „Ty se stydíš, hošíku?“ řekne mi ten s kraťasama a ten druhý řekne ahoj a já odpovím to samé a ten, co mi řekl ahoj za pár chvil zakříčí miluju tě, pravděpodobně na jednu z těch holek a asi vím i na kterou.

„Christ, you know it ain´t easy, you know how hard it can be. The way things are going, they gonna crucify me,“ zpíval jsem si, měl jsem zrovna narozky, třicet tři, Kristova léta, člověk si říká, jestli ho někdo třeba neukřižuje, stejně jako si v sedmadvaceti zpívá L. A. Woman a říká si, jestli třeba nedostane amok ve vaně, a jde proti mně týpek, který mi už kdysi řekl nečum, místní vošoust, a zase ke mně něco prohodí, akorát tentokrát mě to fakt zajímá. Má v kapsách po lahváči a chřoustá brambůrky.

„Kam to pořád chodíš od rána. Co děláš, co hledáš?“ rozhovoří se intenzivně s povděkem za můj zájem jako frustrovaný kocour, kterého pohladíte. „Od rána ne, přijel jsem o čtvrt na čtyři. Jen tak přemýšlím. Když člověk chodí, tak se mu líp přemýšlí.“ „O čem jako přemýšlíš?“ Z vedlejších dveří Pokoj a mír, pobočky římskokatolické církve se vyřinou babičky. „O Kristu?“ „Třeba. Jsou Velikonoce, tak proč ne.“ „Velikonoce jsou až za týden.“ „Aha, myslel jsem, že zítra.“ „Fakt mi řekni, co děláš. Já to nechápu.“ „Ty přece taky hodně chodíš,“ připomenul jsem mu. „Jo, ale já chlastám. A hledám nějakou holku. Nějakou ožralku, abych ji ošukal. Jo, jsem zlý,“ chřoustne brambůrku. „Ale ty, ty neděláš vůbec nic.“ Zaklátil jsem se, svěsil ruce a on mě napodobil.

Na loňské filmovce si sedl na lavičku vedle jedné slamerky, hodně natěsno, natěšeně, důvěrně jí strčil pod čumák lahváč. Náhodou jsem šel zrovna kolem a pozdravil ji. Pozdravila mě jako nejlepšího známého, vyskočila a běžela za mnou a děkovala mi, že jsem jí zachránil život. Pokaždé, když se potkáme na nějakém slamu, tuhle historku vášnivě vykládá, vyšinutá podobně jako ten týpek, byli by dobrý pár, kdybych je nevyrušil. Chodili jsme pak parkem a bavili se o její práci starání se o Anglány na rozlučkách se svobodou v Brně a potkali jsme Bohdana, který seděl na jedné z laviček. Poprvé převyprávěla tu story, a on mě pak vyvolal na svůj slam, ve kterém jsem prosil Evu, aby mě odblokovala na fejsbuku.

Když vám někdo něco vytýká, tak vlastně upozorňuje na svůj vlastní problém, ale to neznamená, že byste ho měli arogantně odmávnout, ani poslechnout, jen vyslechnout. To, že je to jeho problém, neznamená, že není i váš, neznamená to ani, že to vůbec je problém, ani pro jednoho z nás, ani jeden z těch, kteří na mě dnes měli invektivy nebyli ti, kteří mě ukřižují, spíš budeme mít kříže vedle sebe na jednom vršku, jestli nepotáhneme za jeden provaz.

Holka jedva odrostlá, bílá blůza, rifle, bloncka sexy, skejt přijde k máti a jiné máti s dcerou, která se na ni usmívá jak všeobjímající vesmírné vědomí. Holčička honí holuba: „Pojď sem!“ Usmívám se, taky jsem to dělával. Holub letí směrem k holce, která po pokecu pokračuje dál napříč náměstím.

Na lavičce sedí s týpkem umprumačka, která se mi před pár měsíci svěřila, že se nekontrolovatelně třese, že kouří málo a že mě nakreslí. Kouří moc a nenakreslila mě, i když jsem si o to pak říkal. Vždycky sedí jenom sama, masa starostí, nic dobrého nevěstí, neurotický třes, krásná, bledá, usměje se a zase ztratí.

Na fejsbuku má úvodní fotku s psacím strojem, ve kterém je zasunutý papír a na něm naťukané: „Umři čubka.“ Slovenka. Nejlepší kámoš se s ní přestal bavit, když mu řekla, že si dá éčko. Oddělal si ji i z přátel, jako by ji oddělal. Definitivně, nejlepší kámoš. Celkem husté, když si to představíte.

Byla tehdy nežně, neagresivně smutná, se smířlivým úsměvem mi vyprávěla, že zrovna kreslí na negativy rentgenů a že střeva jsou nejkrásnější. Že se nedávno rozešla s klukem, se kterým byli od dětství, protože se sekl na piku. Navíc k tomu nejlepšímu kámošovi! Že kupuje drogy kámošům, ona. Já že proč, bych se taky třásl, kdybych kupoval drogy, ale ona se jen usmála tajemně, pohodově.

Jedna z těch upírek, co vám zůstanou ležet v hlavě. Když ji potkáte, protřepe vás zastřeným pohledem. Jste trochu naštvaný na tu její nevědomou, bohorovnou dekadenci. Nevymluvíte jí ji, protože má svůj svět, na který je ještě relativně cool.

Vlastně mnohem víc než vy v jejím věku. Žrali jste plata fetu bez příčiny a shromažďovali data stesku, abyste je pak vyhodili a shromažďovali ještě větší nářez, ztracenou energii, svůj čas, který jste si přivlastnili tím, že jste ho zabili, ve snu, který jste si nepamatovali. Zatkli jste svobodu, zničili systém, ale vytvořili duplicitní, v němž jste vinni sami o sobě, nikoli oni. Když jste to vy, můžete to změnit. Když jste vy svět, můžete ho změnit. Ale ve skutečnosti nejste a nemůžete.

Nemůžete to zhmotnit, lžete sami sobě i jí, že je jiná cesta než ta, která se právě odvíjí od vašich a jejích nohou, když ji doprovázíte na internát a ta spontánní důvěryplnost je jen dočasná. Jste jako oni, teď je chápete, mučedníci manka pravdy, otroci i otrokáři pravdivé lži, kterou šíříte ve prospěch lidstva, protože nedokážete žít jinak, jen tak, musíte hrotit a trpět spolu se společností, kterou jste chtěli znovuvynalézt, ale nakonec jste ji jen potvrdili, ve skutečnosti ale znovu vytvořili od píky nebo pomohli vytvořit, svět, který trpí za to, že vyměnil svobodu za pohodu a léčí s ní všechno jako antibiotiky.

Pryč z náměstí Slunce, které spaluje, zapluju na Portál, kde u okna sedí týpek s hlasem hlubokým jak Miller. Za oknem kaštan pučí listy, crčí z něho, zrovna začaly, je to magické jako první ranní paprsky. Gymnazisti na pavlači ruší roury a vína a klepou prsty na zábradlí mimovolně, mimoděk. Bují v tobě neuchopitelný vztek na politiku a všechno, vztek, který si hýčkáš, protože je živná půda, hybná síla, ale někdy tě drtí.

Kolem jde víla, chceš ji sežrat. A další a jiná, nemůžeš si vybrat. Každá okamžitě ruší tu předchozí. Tváří se přísně, protože ty se tváříš přísně, pak se tváří příjemně, protožes slevil, upřímně, skoros to vzdal, kéž bys to udělal, našel sílu a šel dál tou přítomností, ale teď ne, padlo to na tebe jako povinnost, přítomnost, kterou musíš nechat jít, aby tu byla, ale ty toužíš po návratu, prahneš po Praze a smrti, nemůžeš střást tu vizi, visí na tobě jako vdavky.

Skandál-jaro, skála-já, studánka-kunda zanesená nánosem tebe. Každé mrknutí oka, potáhnutí vyplývá ze samoty plynutí, vztah, všechno tančí na rytmické blues. Vidím jí skrz prosvítající blůzu. Co prosvítá, kam a kudy a co je můj pohled, světlo nebo tma nebo zázrak? Co jsem já a co s tím?

„Čus, četlas mou knihu? Chci cítit tvou rýhu, vmísit se na tvou mísu, sníst tvou lásku, zpít se nektarem tvojí duše,“ konstatovat suše. Objedná si do toho songu toust. Nevíš, kdy bys to měl říct. Teď nebo teď? Narušit tu změť  svým vkladem nebo nechat ležet tu dokonalou dovolenou ladem? Můžu ale nezničím to, když toho využiju? Žiju?

Věnuje ti soucitný pohled. Jsi jinde. Jsi tady, ale v jiné verzi. Až moc v ní jako Buddha back in the samsara. Soucitně ignoruješ všechny náznaky hrdý na své nepochopení. Dolehne to na tebe jako skála tím víc, žes to dovolil. Ty jsi ta skála, klesáš tím stoupáním do a nad a pod a pad tvůj pat, tvůj rýl drým.

Doufáš, že hladina jejího vína klesne co nejpomaleji nebo si dá ještě jedno. Nechceš do svého těla, role. Přijde ta, se kterous to zkusil a pěkně se zhnusil, teda ona, skončils jako Kafka, minul své tělo, minul veškerý vkus, ta, která mlčí a vzdává se pozornosti, které si tak ceníš, tvé vlastní pozornosti.

Poučila tě, pomočila, protočila, pohltila její vana a ta současná se ohlédne očima modrýma jako budoucnost, když se nebojíš do ní pohlédnout, plnýma očekování, očekávání, které vidíš jen ty, ale nejdeš mu vstříc, dusíš ho v sobě a připadáš jí divný, protože ona neví, co tě trápí. Necháváš ho kypět, kynout jako nicotu v obsedanci na bazální blues.

Její nohy nervózně, nevědomě tančí. Loket tlačí na stehno v punčoše, odhaluje pružnost kůže, avizuje odchod, ale vždyť už je dávno pryč, ba co dím, nikdy tu nebyla, ani setninu sekundy, nebyla mi souzena, byl jsem odsouzen k proměně, k pornoměně, poměrně, prostě jsem nebyl, nechtěl být sám sebou.

Kdyby byla sama a nebyl tu nikdo jiný, kdyby bylo všechno, jen ne tohle. Platí, červená se, fuck, umělé navlněné vlasy asi, čerstvě zastřižené. Jde. Tragicky se na ni usměju a ona úspěšně, slibně, usmívá se svým bytím, kvete svým kvítím a já kvílím, kynu, bigotním, nevím. Je pryč, jsem naštvaný, usmívám se, jsem svůj, přece není všem dnům end. Najdu ji na fejsbuku a posprejuju jí zeď, navenek teď padla šeď.

Vítám ji. Jsem nelegitimní, temný, zacyklený nebo přímo cyklický, ukojený smyslem, který mě přesahuje. Všechno krásné mě jenom ruší. Z pórů mi emanuje čisté, nevypočítavé zoufalství. Razí si cestu ven a do a k. Vždycky bylo ve mně, je mnou, jsem to já a teď chce ven, jemně jako láska, která vzbudí skálu, uvede ji v pohyb a samotný ten pohyb, který v ní vlastně vždycky byl, ten pohyb ten pohyb jenom probudil, pohyby jsou samovolné, život pochází ze života, jak stálo na knížce v telefonní knihovně.

Samotný ten pohyb, nečekaná přítomnost, je katarzí, katarzí, kterou cítíš sám pokrytý rzí, beze svědka nebo se svědkem jen imaginárním, tebou, musíš ji velkoryse přijmout, tu zbytečnost života, vlastně nabídnout, všechno je jen výplod ducha, jen duch, vědomí.

Proč jsem ji nechal jít? Pro tohle, co stejně není tím, čím to chci mít, zakonzervovaným sdělením, věcně věčným jejím obrazem, věčnou vizí jejího teplého klína a dechu, je to jen tím/čím a čím/tím, je to jen rovnice, ale ona je magie. Možná je ten odstup jen nutná krutost, díky které míjíš příliš chtivou hmotu včetně sebe, když jsi příliš chtivý a odpouštíš všechno včetně vlastních dluhů.

Nula. Prázdno. Kam sáhneš, tam nic. Zkáza tepe vzrušením, trpí chtěním toho, co odmítá, zpomaluje, vzdává to, umírá, ale je to jen iluze, byl to jen sen, sen, ve kterém je i po probuzení spousta lákavého zmatku, harampádí na půdě vědomí, které nejde vyhodit, smrt, která nejde zemřít. Ten příběh je pořád všude, kam se podíváš a ty se musíš dívat, aby ses hýbal a byl viděn. Musíš se divit a být divný.

Někdy zkameníš pod pohledem druhého. Z té tvé ideální nicoty tě neustále něco vytahuje jako sen o rodině z klinické smrti. Je za pět pět, čas se narovnal, brouk se schoval a zase vylezl. Někdo odešel a někdo přišel, zákon o zachování energie, zakódování orgie. Kdy je? Kde? Kdo nehledá, najde.

Pět jedna a ona v rohu zrovna. Víno jí prosvítá den a ona ho obrací vzhůru dnem a dává si další, sama v křesle, vlasy, sklopený zrak, já zaujetí malíře závislé na absenci hmotného doteku. Dotýkám se jí jen jemnohmotným hmatem svého zraku. Třímá pochodeň vína přímo před svou tváří, objímá nádobu třemi prsty.

Už nemám postranní úmysly nebo mám možná jenom postranní úmysly. Sedí v bezpečné vzdálenosti, v dojemné závislosti na mém dojmu. Za oknem holý strom a dům ohraničující náměstí. Tasí učení, bílý papír odráží světlo, ozáří jí tvář.

Tvar její tváře je akurátní mix povědomého a čistě cizího. Výraz tak neutrální, že nehorzí žádná spojitost, přesto ji vnímám jako svou bezprostřední součást. Vchází do mě volně jako něco vlastního. Je svým způsobem moje. Cítím k ní zodpovědonost, vazbu, vztah, vzlet, protože ji vidím a proudím k ní.

Vidím ji a chci vidět, dělám z ní svůj text a zároveň ho dělám ze sebe, stahuju ji s sebou do něj. Vchází týpci s bednou s nápisem Vstup dobrovolný, invadují prostor, dělají průvan. Podívá se a nonšalantně se napije. Pokračuje trochu zděšeně v tom, co dělala, ale připravuje se na to, co bude, na změnu. Prohlídne si svou sklenici, pak její pohled najde mě. Překvapeně? Normálně. Můj pocit. Můj pocit je její. Nebo její můj? Ruch evokuje realitu.

Přijde metalista a sleduje, jak si nalívám čaj. Čumnu na holku venku a uvědomím si , že vůbec nepiju, teda nepíšu. Nepíšu to, co vidím, tedy ji, nepíšu svůj zážitek, jak si namlouvám, jen dělám z přítomnosti minulost, abych o ní mohl psát, protože chci psát, ale psát se dá jen o minulosti, ale já chci žít, chci žít i psát zároveň a to nejde.

Napůl padám do minulosti přirozeně jako každý, ale já do ní přímo hujersky skáču, panicky do ní ve stylu tonoucí se stébla chytá stahuju i ji a zůstávám sám s prázdnýma rukama a manicky šlapu vodu, protože nic se nekoná, ani smrt ani ona, jen ničím papír. Metalista kašle, upíjí víno a čumí jak sentimentální čubka.

Jsem ve vakuu. Záměrně. Proč? Pro tu absenci něčeho. Něco vytěsňuju, utíkám od toho a s tím i od sebe a od ní a zároveň otvírám oči, takže konečně aspoň něco vidím, i když jen z dálky. Platí, procitne do mého výrazu, prochází kolem, podívá se vyzývavě, odchází a na balkóně je jiná, která zajímá a všechno je v pořádku nebo ne?

V červeném bombru a s růžovýma nehtama nemá chybu. Něco na ní. Je a není. Součástí. Svraští čelo a koukne na sebe do skla dveří, na sebe, která není, oči modré jako Hitler, pak znova, klidněji, pohrdlivě studuje svůj výraz, jak vypadá, jako by se dívala na někoho jiného, jak ji vidí druzí. Neví, že se dívá na sebe a něco si sděluje, že se sebou komunikuje, že jsou dvě, jako když jí něco sděluje někdo jiný, i když ve skutečnosti technicky vzato není. Jen když na to myslí. Vítr jí atmosféricky honí vlasy.

Neví, protože není, hledá to v ajfounu. Nevím, protože nejsem a hledám to ve slovech a v ní. Vesluju v ní jako v řece vědomí, je, protože ji vidím, vím jen, že není pro sebe tak jako já, je tam pro ty další holčiny, proto je tak krásně živá, možná i trochu pro mě, i když to neví nebo možná ví, trochu to ví, je tam pro ty zločiny ducha padajícího do sítě touhy po zhmotnění, je tam pro tu první myšlenku po probuzení, která jediná je pravá a rozjíždí vesmír v jeho neustálém počátku.

Přede mě si sedá vyčpělá píča, chřoustá lupínky, má na sobě pupínky a čumí do blba and you can tell, že to je její běžný výraz. Přesto, nebo snad právě proto, je mi bližší nebo možná proto, že sedí blíž, nejblíž. Jde na přednášku Soběstačnost, na kterou je ten Vstup dobrovolný. Je pět čtyřicet pět, čas zlomený do pravého úhlu.

Over-friendly pes obchází, ta, co jsem jí psal jak Kafka odchází a věnuje mi pravou neexistenci až zamrazí, zarazí tu samospokojenost, ve vrzu parket svraští čelo smrt, ta upřímnost intencionality, kterou je život, to něco za něco a nic za nic, to něco za nic a nic za něco. Týpek ukazuje té čumící do blba nějakou dvojstranu z časopisu Příroda. „Ty jo, to je něco. To je síla,“ komentuje to a dlouze to drží a ona vytrvale se stejným výrazem kýve a chřoupe lupínky jak vegeťák z Vyhoďte ho z kola ven. Pes obchází, vrtí, ta s bombrem platí. Zabíjím ji pohledem, mám pocit, ale naštěstí se nepodívá.

Za oknem prší a déšť stejně nic nesmyje. Ztrácel jsem se ve scénách, v imaginárních příbězích. Je toho tolik, co udělat, tolik, co říct, plyne to kolem tebe, plivne to na tebe, políbí tě to jak polypi přímého nebe. Užs někdy zažil tak totální pojašenost? Píšu, mám zlost, mám temnotu za nehty, píšu a píšeš ty, když si potřebuješ něco vylít, co jiného je komunikace? Chceš špínu změnit v ovace a najít pod samou pěnou dní nezčeřenou hladinu. Kdo ti brání – ty sám.

Pořád hledáš smysl v tom, co se stalo, ale je to pořád jen nit minulosti, kterou otrocky šiješ svůj smysl. Minulost, mrtvo, rozumíš. Smrt! Přijmi ji. Je tvoje, nikdy se jí nezbavíš. Jasně, můžeš psát o tom, jaks byl obklopený scénama, stál u baru a hledal v nich skulinu pro svou maličkost, pro svou mizivost, chtěls v ní zmizet a viděl ses při tom ve skle obrazu na stěně a někdo se na tebe u toho díval, viděl tě a tys za ním nemohl, ale o toms už napsal dost, o tom, co se zdá tak rozmanité, tak živé, ale je to mrtvá minulost.

Minulost, smrt. Mrtvá smrt, v níže hyne to, co je. Ano, navždy ztracené, smiř se s tím a odpusť tomu někomu, kdo to způsobil, místo abys absorboval jeho vinu. Nebo si ji nech, jsi-li jí nenávratně prosáklý, jsi-li v síti viny nadobro zaháklý, nech si ji, odpusť si. Jestli to znamená smrt, odpuštění, tak umři, co se změní? Co se změní? Co se děje? Co se mění? Co se stalo? Haló? Nějaké noviny z válčené krajiny? Jo, každý den, je jich spousta, to je současnost.

Zdravá výživa na všech frontách. Děti v polospánku táhnou pouští a jejich oči tě hledají a nenacházejí. Děti, kterými nejsi a nikdy nebudeš. Schovaný ve svém pokoji hajluješ, hulíš, hledáš smysl posledních chvil, vymýšlíš ho, ale dobřes ho skryl, abys ho nikdy nenašel a zůstal tak schovaný před pravdou těch očí.

Banána tančí s Davčou v červených šatech a já piju z červeného hrnku černý čaj, ten nejčernější a letím si v těch myšlenkách na smrt, v té totální samotě, v té temnotě, protože myslím, že mám jisté vykoupení, a tak nic na ničem nezmění ani smrt, ani mantra, klidně můžeš v klidu dýchat, můžeš na ni myslet nebo ji zapomenout.

Někde tam je a myslí na tebe. Přivezla ti čaj z Izraele. Ovocný a taky citrónovou trávu a taky cit a věčnou slávu a ty jsi jí vděčný a nic po ní nechceš, protože už to nemůže být lepší, ale stejně věříš, že jo, ještě trochu, ještě něco, člověk je nenapravitelný. Protože to je to naplnění, to, na co jsme čekali. To toto. Není této nádhery bez jejího zániku. Teď jen jen jedna fáze, jedna anabáze, mizivá v kontextu vesmíru, ale ty na to můžeš zapomenout, s pamětí jsi stejně na štíru. Můžeš zapomenout na bordel hmoty, hroty, které představuje tvůj směr a tvoje nebe, tvoje konstantní samota, z níž utíkáš třeba sem do slov a jmen a zdají se tak skutečná, tak sluší tomu času.

Kdo by pohrdl kouskem nebe ve věčném zápasu? Kdo by zahodil ten rezervoár sil, který se mu před očima narodil, když vystoupila z tepla, z žáru, z lávy ona, ona slova. Na počátku bylo slovo. Nebo ona? Na počátku byla ona, ale slovo to dalo do pohybu. Mohlo to tak zůstat přece. Mohlo se to ztratit v řece, mihnout se, dopadnout měkce a nikdo by si ničeho nevšiml. Jen takový malý bezvýznamný pocit marnosti, nic, co by se nedělo dnes a denně. Jen takový malý bezvýznamný záblesk radosti ruku v ruce s ním.

Sním a ty s ním na Ukrajině. Já na parkovišti snů trolím malé ryby, co plavou kolem. Některé plavou pryč a některé se mě drží, s těma si hraju. Víš, jsem úzký. Cítím úzkost z toho, jak naléhám, z toho, jak jsem mezi světy sám, jak se chytám stébla, tebe a ztrácím sebe a to může všechno zničit a ptám se, jak to skloubit, to, že tě chci tak moc, že to nic z pozemského nemůže vydržet, že jsem si tě vypsal a udělal z tebe anděla a psal jsem ti na zdi metra stanice Anděl a tak dál, byl jsem prostě ďábel do běla, až jsem se ztratil v uličkách Prahy a musel odstěhovat z města, už mi ta vize prostě nešla.

Bylo nejkrásnější jet nocí na kole kolem řeky a psát ti zprávy a nečekat odpověď. Je nejkrásnější psát zprávy a nečekat odpověď. Je, ale pak čekáš tu odpověď a nemůžeš z toho ven a musíš ven, a když nemůžeš a musíš, musíš a nemůžeš. Nosíš růže, úžeh, Měsíc, prach. Měsíční prach, žádný strach.

Píšu ti, že jsi zázrak. Píšeš mi, že jsem přízrak. Píšu ti, že paní vedoucí z Tvaru mi psala, že neví, jestli mám s tou neodbytností jinde úspěch, ale u ní jsem skončil. Co naplat? Konec citátu. Já jen stavěl příběh, aby neskončil, asi to jinak neumím. Stavím babylónskou věž a ty jdeš, musíš už být daleko, leda, že bys chodila kolem dokola a všem kolem mě žehnala a já tam nahoře, asbtinující ožrala. Nebo jsi dávno v jiném vesmíru a jen mi píšeš, jen mě plaše, měkce trolíš a já tebe, je to zrcadlo hladiny prohnilého rybníka mojí akademické stagnace.

Já to věděl, ale nebudu si zoufat. Už jsem našel cestu, jak schovat svůj strach. Najdu si jinou. Újé. Když jsem všechno obětoval, celý svůj svět, svůj sen, asi k tomu jsem tě chtěl a potřeboval, abych dostal sílu to svalit, abych z toho marného se přitahování k tobě zesílil, nabyl svaly a aby se všechny ty věci staly, napsaly, abych byl mocný jako Putin a Stalin dohromady. Ty jo, jak jsem byl hloupý! Teď mi to dochází, ale je to jen takový chvilkový procit. Bezesporu a pochyby, apoteóza, diaspora.

Já řeším jiné věci. Jak se nejlépe hýbat ve vyjádření. Totiž, je těžké nabrat směr a nedržet se ho jako klíště, když začne svištět a sršet tolika nápady, že Tolkien by si z toho sedl na prdel. Tolkien is dead. Stvoříme mýty, Pítrsku. Potkal jsem kámoše ze střední, ne nejlepšího, ale kámoše, to poznáš, něco se v tobě obnoví, objeví a najednou říkáš, říkáš věci. Proč zrovna ve škole se rodí takové věci? Protože je tam nesvoboda.

C. D. Payne napsal Unpleasant poet, knížku o básníkovi. Do píče, to bude masterpiece. C. D. Payne, Unpleasant poet, to píše do piče. C. D. Payne, to jméno, ty vole. V tom jménu je všechno. Myslím, že se měním v něho. Píšu slova a inklinuju ke stále ženě. Bez vášně. Je to prostě jasné, kostky jsou vržené. Mám mu to napsat? C. D. je v klidu.

A co dělá Nikol Štíbrová? Je tu zase s videem. Marie by chtěla být jako Nikol a já bych chtěl být jak týpek Nikol, ale ve skutečnosti jsme až hnilobně spokojení, spojení ve své bipolaritě. Bipolární lidi jsou bipolární uvnitř, ale jsou bipolární i vzájemně. Kurva, teď už mě tuplem nikde nezaměstnají, když o sobě prohlašuju, že jsem todle. Ne, nejsem. Nejsem. Nejsem. Nejsem.

Já totiž vůbec nejsem. Ani bipolární, ani unitární. Jsem krtek na tripu městem. Ty nikdy nebudeš vidět, řekla mi maminka, ale já slyším. Zvuky města. Kafka. Prej odcizenej životu snílek. Byl trochu trapný, proto ho všichni milujou. Ta neustálá metamorfóza je veskrze trapná. Já jsem trapný tím, že neustále volám do světa, že trpím. Mám takový tarif, že mě nikdo neslyší. Mám to totiž zadarmo, a když voláte zadarmo, nikdo vás neposlouchá, protože lidi slyší jenom na prachy.

Nicméně, já fakt trpím. Trpím, jako bych měl pořád kocovinu. Nejvíc trpím, když si odpočinu. Trpím, a pak si to nepamatuju. Trpím, a pak se vzpamatuju a chci, aby to bylo navždy, a proto možná ta obviňující intenzita, ta tragická bohorovnost. To ticho. Ticho dost. Ticho-most. Ticho, které tě zmostí k další realitě, k další vizi, významu. Krize nahodilosti. Jednoduchost bezvýznamnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *