Lonely beach

Při check-inu v Praze po mně chtějí podepsat prohlášení, že společnost neodpovídá za můj bágl. Má moc cancourů. Svázat je prý stačit nebude. Zafóliování stojí dvě kila. Svážu, co se dá. Vedlejší přepážka mi baťoh bere bez prohlášení.

Boarduju flajt M708 z Prahy do Šanghaje. Je tu kosa. Jsem ten nejosamělejší člověk na světě. Je tu smrad a chce se mi spat. Původkyně odéru je sousedka Číňanka. Jinak je v pohodě, pomohla mi najít konce seat beltu. Letušky úhledně direktivní, nepříliš úsměvné, konají pro dobro cestujícího, ale bez jeho předchozího upozornění. Před vzletem vytahují matce sousedky sluchátka ze zdířky, a až pak jí překvapené vysvětlují, že si je může nasadit až za letu. Letadlo se po odlepení od země kymácí. Když je nahoře, letušky poněkud agresivně stahují všechna stínítka na okýnkách. Zavládne noc.

Začínají rozvážet jídlo. Jen beef a porc. Vegetariánské se prý musí objednat předem na webovkách. Letuška se na chvíli zamyslí, a pak řekne, že vlastně mají sushi. „Super,“ já na to. „Ale jen pro crew,“ dodá. Ukáže na menší mističku: „This is also meat, sorry.“ Otevřu mističku s ovocem. Žlutý meloun, chuť léta. K pití dávám svůj obvyklý letadlový nápoj, rajčatový džus. Čaj je vlažná voda.

Nabídl jsem maso sousedce, že jsem vegetarián a ona na to, že je to dvanáctihodinový flajt,  že budu mít hlad. „Jíst všechno je větší zábava!“ Dala mi svoje ovoce a ovoce svojí máti. Pak taky tip na thajský ostrov Sumei, jestli prý rád tančím, a že jsou tam pěkné holky. A Chiang Mai, že jsou tam holky „čerstvé jako ranní slunce“.

V uličce gestikulovala jedna letuška na někoho z crew, aby jí něco donesl. Vypadala, že si to užívá, jako by hrála. Po jídle začalo být všechno víc v klidu. Objednával jsem si další čaje, které už byly lepší. „V Česku není čaj?“ zeptala se sousedka.“ „Je.“ „Kdyby ne, tak mám nějaký v tašce.“ Něco o mě prohodila s letuškou, smály se. Zvedlo mi to náladu. Pak mi nějaká letuška donesla tácek s mističkama s nápisem crew. Zelenina, rýže a další ovoce. Teď už mi vadí jen to, že sedím u záchodů a furt chodí lidi a drbou do mě.

Opouštět komfortní zónu je brutální mixáž temného a parádního pocitu. Deset kilometrů nad zemí člověk vytěsní nebezpečí, starosti jsou pryč, jako když plavete v móřu. Stereotyp v sobě ořu. Něco mizí, něco začíná, něco nudí, něco napíná. „Nudíš se?“ ptá se mě Číňanka. „No, to je ten problém s dlouhými lety, ne?“ Povídáme si. Lezou ze mě precizní kerouacovské kecy. Že pro ten cestovatelský pocit musí člověk jet někam, kde nemá plán a ze všeho nejvíc musí jet sám. Jsem zrovna nad věcí. Přikyvuje a hledí na mě jako na svatý obrázek. Trochu zavání, já na ni zase solidně prsknu.

Pak si pustí biják a já se zase propadám do nejistoty, daně za tu volnost. „Úzkost a svoboda jsou dvě strany stejné mince,“ říká Sartre. Bezprostřednost  versus izolace. Její máti je buddhistka a ona neví, co je karma. Musí si to vyguglovat. O řadu a uličku přede mnou se Číňan dívá na skrytou kameru. Směju se, v oukeju. Sklidím, co zaseju. Lidi dělají věci, které jim pak dělají jiní lidi, ale oni už nevidí proč, protože na ty svoje zapomněli a cítí se třeba ukřivdění. Ale někde v nitru vědí. A bojí se. Zvlášť, když opustí řád a rutinu, kde to řídí, hlubinu-bublinu-blbinu internetu. Točí se v nich temné víry. Moc to řeším? Co je veřejné, to je přítomné.

Číňanka se hihňá u Disneyovky. Hned se stáhla, když jsem naznačil, že bych si něco napsal. Time to destination pět hodin čtyřicet tři minuty. Chytnu trochu klaustrofobii a jdu dozadu na čaj. Baví se tam dvě dvojice Čechů. Týpek, jehož bloncka se choulí v sedadle pod dekou, vykládá nabušenému mačovi s přiopilým úsměvem, jak měl depku v Karibiku. Silnější týpek jezdící často na pracovně prázdninové tripy do Číny vykládá otcovi od holčičky mířícímu do Bangkoku tipy, co navštívit během jedenáctihodinového stopoveru v Šanghaji.

Čínský steward mi na požádání nakrknutě nalije čaj. „To je hrůza,“ poznamená silnější týpek. „Se mu vlastně nedivím.“ „To je jedno, je to jeho práce.“ „Člověk není stroj.“ „To je pravda.“ „Open it, please,“ požádá mě nakrknutý, abych mu otevřel petku s vodou, když nemá volnou ruku. Jdu si sednout na svoje místo, a když jde kolem, dostanu od něj největší ťafku do ramene, bez omluvy. Číňanka si toho všimne a zeptá se mě: „Už ses někdy s někým hádal?““Proč?“ „Jsi tak hodný.“ „Díky.“ Předtím říkala, že když chci zapůsobit na nějakou holku, musím udělat bordel, aby si mě všimla.

Poslední dlouhý let jsem letěl ze Zélandu. Díval jsem se na film, kde má korejský spisovatel autorský blok. Teď letím zpátky a jsem na tom podobně, jsme-li autory svého života. Přede mnou týpek gugluje zélandské tripy. On i jeho holka mají drdol.

Šanghaj, letiště. Sedm ráno, venku mokro, šedo, smrdí smog. Všude samí Číňani. Z modré šikmé střechy trčí dlouhé bílé hroty hrozící rozdrásat mi hrtan. Číňani se tváří jako komouši. Mám chuť začít řvát Free Tibet a rvát si vlasy, ale radši si půjdu vyčistit zuby.

Čekalo mě jedenáct hodin čekání. Už v devět jsem měl dost. Letělo to v osmnáct. Abych zahnal zimu, popíjel jsem u automatu horkou vodu z legračních kelímků se špičatým dnem. Oslovil jsem Rusku, jestli si nedá taky, ale řekla, že nechce a dál četla Dostojevského. Konečně jsem pokecal až u gejtu s Češkou Kristýnou. Radila mi jižní ostrovy, že je tam čistěji, než na severu. Let měl hodinové zpoždění. Jednoho staříka to pěkně rozčílilo. Přímo se z toho posral. Doslova. Potomci ho převlíkali.

S Kristýnou jsme z letadla obdivovali zvláštní noční Thajsko, oranžově nalajnovaný Bangkok. Jel jsem s ní taxálem na hotel BB house, který měla rezervnutý. Čekal tam její kámoš, zrušil náš kruh důvěry. Druhý den pokračovali do Barmy a byli excited. Pokoj byl luxusní, na naše za čtyři stovky. Vyrazili jsme ven. Do očí mě udeřili apatičtí psi, do nosu pach moči. Na zemi spal muž, děs. Usnul jsem v chlácholivém vánku klimošky, kterou mi nastavil ten kámoš, sám bych to nezvládl. Pak jsem na ně ještě asi třikrát ťukal s nějakými dotazy.

Probudil jsem se až po check-out timeu, takže jsem jen sešel dolů do sauny recepce, přikoupil další noc, vrátil se nahoru, spal dál a ven šel až v šest, krátce před západem slunce.

Na stanici nadzemky jsem se zakecal s Filipínkou, která unikla majetnické rodině za nezávislostí do Bangkoku. Zval jsem ji na drink, ale prý nepije. Já že já taky ne, že piju čaj. Ona že někdy jindy. „V příštím životě?“ já na to. „Ne, to ne!“ zhrozila se z nějakého důvodu. Byla fakt roztomilá, čerstvá, celistvá, čistá.

S odpočatými smysly jsem čekoval ten cirkus, vyfachčené mrakodrapy, obří reklamní televize, ladyboye, krásné Tajky, kuchaře na ulici s bohorovným úsměvem. Nabídka Tajců, poptávka turistů, winwin situation na úkor životního prostředí, nádherné turistky, mniši v oranžových rouchách se zelenými deštníky, mnišky v bílém, taxikáři, tuktukáři, kteří vás neustále oslovují s důvěrným: „Hello.“ Lidi se tu častěji usmívají smíchem vědomí místo ega. Auta.

Chodil jsem po těch dlouhých ulicích a poprvé ochutnal pouliční ovoce, napil se kokosu, mandarinkového džusu a dostal chuť se bavit. Chtěl jsem oslovit nějakou lokální Thajku, ale pak to bylo nějak jednodušší u Němky, která pátrala v mapě a hledala hotel. Vzal jsem ji na ten svůj, měl jsem tam volnou postel, tak šla rovnou do ní a dala mi půlku nájmu.

Brzy jsem litoval ztraceného soukromí. Nebyla to úplná kráva, ale chovala se jak piča. Ta Filipínka mi špatně řekla stanici, na které jsem měl cestou zpět vystoupit a Němka byla po letu těžce nervózní. Nakonec jsme to dali taxálem. Okolí té nesprávné stanice vypadalo stejně jako okolí té správné, takže nebýt Němky, asi bych tam obíhal a hledal BB house dodnes. Tím jsem si ospravedlnil její přítomnost.

Byla takový ten vypsychovaný  typ, co se pořád ptá, co bude a dovádí mě tím k šílenství. Taky k nadrženosti. Dala sprchu a jeli jsme taxálem na Kao San Road, známou turistickou tepnu. Byl jsem tam z toho paf, Němka už tam byla dřív. Furt chtěla udržovat nějakou konverzaci a hustila. Byla v pohodě, měl jsem výčitky, že mě tak štve. Nešlo to rozseknout. Něco na ní bylo mimo, takže jsem z Kao San chtěl jet co nejdřív, i když se mi tam líbilo. Říkal jsem si, že aspoň pokecáme, ale šla hned spát, jako by se nechumelilo. Nemělo smysl něco zkoušet, když šlo jen o tělo. V její auře jsem nemohl spát.

Ráno coby kuřačka furt kašlala. Nemohl jsem se dočkat, až to skončí. Počítal jsem setniny vteřin, než odejde a ona na odchodu prohlásila, že se potkáme dole ve foyer. Seděla tam na schodech, využil jsem druhý vchod. Pak jsem ji potkal v přilehlé vývařovně. Dělal jsem, že ji nevidím. Snad jsem si tím dělal špatnou karmu, ale fuck it. Pak jsem ji viděl ze stanice nadzemky, jak dole něco hledá, řeší. Haluz, nightmare.

Jel jsem metrem na vlakové nádraží Hua Lampong, abych se vydal nočním vlakem na četná doporučení na Ko Pangan, mimo jiné té Němky. Na předposlední zastávce ale vplula do vagónu vyklidněně se tvářící osmnáctiletá hipísačka z Německa a já věděl, že s ní navážu kontakt stejně snadno jako sám se sebou.

„Kam jedeš?“ zeptal jsem se bez obezliček. „Jedu se projet lodí,“ odpověděla. To mi přišlo jako dobrý plán. „Můžu se přidat?“ zeptal jsem se hladově. „Dělej si, co chceš,“ odpověděla trochu vystrašeně, ale ne tak, že by tomu strachu podléhala. Sedli jsme na bus bez oken, zapadalo slunce. Ona seděla u okna, teda u bez okna, vypadala tam úžasně. Pak jsme šli kolem nějakých zdí, kde každých deset metrů stál voják a já jsem se na ně usmíval a někteří se usmívali zpátky.

Držel jsem se jejího exotického hábitu jako máminy sukně. Koupil jsem jí džusík, sedli jsme na přecpanou linkovou loď a asi za deset minut vystoupili poblíž Kao San. Šel jsem s ní do jejího hostelu a ubytoval se v pokoji s klimatizací, který byl o stovku dražší, než ten její, ale aspoň jsem jí nechal trochu soukromí, když už jsem se na ni tak nalepil.

Dal jsem si sprchu a šli jsme se projít do víru zábavy. Byla nenásilně ostražitá a já jsem se na ni nepokrytě věšel v manické fázi následující po zoufalství z extrémní změny prostředí nebo kulturního šoku, chcete-li. Obdivoval jsem její umění nechávat věci bez zbytečných zásahů plynout v symbióze se sebou, které nabyla zřejmě během dvou měsíců, které už v Thajsku strávila. Nebo i dřív, to nevím. Ledy roztály a brzy jsme byli dvojice, u které by nikdo nečekal, že se zná dvě hodiny. Přisedli jsme k dvěma dospělým Belgičanům. Jeden z nich tripoval po Asii už od září, druhý se k němu připojil dnes. Objednal jsem si malé kukuřice s tofu, akorát neměli tofu, tak jsem dostal jen ty kukuřice a ona se tomu hrozně smála.

Pak jsme se přidali k jejímu kámošovi z dobrovolničení na severu Thajska. Právě mu ten večer dorazila přítelkyně, Alisa. Taky Němci. Byla úžasná. Vedl jsem s ní ty cestovatelské kecy zase, jak je to zoufale krásné a topil se v jejích očích a úsměvu a Melisa, tak se jmenovala ta moje osmnáctka shodou okolností, se zatím bavila s tím druhým, jeho jméno si nepamatuju, nějaký třeba Ingmar, který pak na mě byl pěkně nakrknutý. Melisa mi řekla, že má taky rád svobodu. Takže byl asi rozhozený z příjezdu Alisy a podvědomě chtěl, abych mu ji přebalil a byl za to na sebe nakrknnutý a tím pádem i na mě nebo tak něco.

Když se zdejchli, tančil jsem s Melisou na pouliční kapely. Psycho z tripu ze mě spadlo. Pila jen vodu, zpívala a pařila. Lidi se po ní dívali a jí to nevadilo. Úplně mě to zenergetizovalo a zlepšilo mi to náladu. Koupil jsem si tentokrát největší kukuřici, jakou jsem kdy viděl, a jedl ji s ní na hostelu. Ptal jsem se jí, jestli se mnou nechce cestovat, ale chtěla cestovat sama o sobě. A já musím dál sám od sebe. Nechtěla mi dát ani fejsbuk. Zkoušel jsem od ní získat fejsbuk na Alisu. Měla číslo jen na toho týpka. Že mu o něj napíše, ale pravdu, že ho chci já, ne ona. Tak jsem řekl, že to radši ne. Objali jsme se.

„Odkud jsi?“ ptám se druhý den Shizukiho po sprše ve svém pokoji. Rozhodl jsem se zůstat ještě noc. „Z Japonska.“ „Jsi buddhista?“ „I don´t know… I´m not interested,“ směje se. Ani jeden nemáme plán, tak jdeme spolu ven, i když teda není pěkná holka. Sedáme na tuktuk that took us to the temple. Vstup je padesát bahtů, ale mnich u pokladny spí, tak ho nebudíme. I v dalších buddhistických facilitách se přesvědčujeme, že rozdíl mezi meditací a spánkem se v tomhle horku slévá.

Procházíme se okolím templu. V jednom působivě zarostlém hostelu si dáváme heřmánek v domnění, že je to zdarma, protože člověk si ho nalévá sám. Na odchodu ale paní trvá na obdržení padesáti bahtů od každého z nás. Bereme to jako karmu za to, že jsme nezaplatili v chrámu.

Sedli jsme pak na náhodný bus bez oken a vystoupili u dalšího chrámu, většího. Bylo tam milión megasoch Buddhů a uprostřed nízkých budov tráva s příjemným chládkem. Tam jsem se vyplázl a roztáhl ruce, abych objal tu nerozprostřenost, co mě obestřela v těchto končinách. Když kolem mašírovalo procesí oranžových mnichů a mnišek v černém, vzhlédl jsem a zjistil, že mi čouhá ohanbí. Rychle jsem ho poděšeně zakryl. Mnišky se shovívavě usmívaly.

Večer jsem se Shizukimu omluvil, že jdu balit ženské a psát, ale spíš jsem se ho chtěl zbavit, protože mě příliš slepě následoval. Za trest jsem do zemdlení chodil nahoru a dolů po Kao San Road a nemohl najít klidný kout. Dával jsem jeden fresh za druhým a nemohl se rozhodnout, kam druhý den vyrazím. Postával jsem u diskotéky, kolem které kalila bangkocká zlatá mládež. Byli to středoškoláci, takže vypadali tak na deset.

U přilehlého hostelu kouřil dredatý Australan. Sedl jsem si za ním. Holky na nás třásly prsama. „Good spot,“ pochválil jsem. Byl tři týdny na Ko Panganu v bungalovu za sto padesát bahtů na noc. Přišel vysmátý člověk s pivkem, že je taky na dovolené, že je z Nepálu a že jeho bratr vlastní ten hostel a potřásl si s náma hned rukama, akorát že já jsem to odmítl. „Why didn´t you shake his hand?“ zeptal se Australan. „I didn´t feel like it,“ odpověděl jsem. “ OK, I´m gonna hit the hay,“ vstal, potřásl mi rukou a zmizel. Asi jsem nějak brejkl jeho kodex.

Šel jsem na hostel poloprázdnou Kao San. V jedné zatáčce seděla děvka a usmívala se na mě. Koupil jsem si vody a pokecal ještě s Izraelcem. Vznešené cestovatelské kecy na dobrou noc. Bylo pět ráno. Těšil jsem se na poloprázdný dorm, ale byl tam nový týpek, přímo pode mnou a totálně chrápal. Shizuki ležel vedle něj a měl přes hlavu přetaženou deku. Nechápu, jak dýchal.

Vždycky jsem zacasnoval postelí, on na chvíli přestal, ale pak zas. V osm jsem to vzdal a vstal. Stála tam ke mně zády žena. Podívala se na mě přes zrcadlo, ve kterém se malovala, a usmála se. Byla to ta děvka, zrovna vylezla ze sprchy. Vlezl jsem do sprchy v psychu jako Borat, když se ubytoval u Židů. Týpek, co chrápal, přestal chrápat.

Promptně jsem se vypakoval. Rychle k moři. Ale kam? Němka radila všema deseti Ko Pangan a napsala mi pět hostelů, které nesmím vynechat. Australan byl taky nadšený. Ko Pangan je jižní ostrov, takže se to krylo i s Češčinou radou, tak jsem tam přirozeně mířil. Ingmar ale říkal, že jižní ostrovy jsou drahé.

Postával jsem nerozhodně na stanici metra a šel si koupit fresh. Vedle mě čekala holka ve slunečních brýlích, i když nesvítilo slunko. Angličanka, měla těžkou kocovinu. „Ko Chang,“ odpověděla na můj dotaz, kam k moři. „Lonely beach. The weather is more stable than in the south. It´s beautiful. I go there when I can. You will meet so many cool people there and you´ll probably never want to leave.“ Vzala svůj šejk a šla pryč. „Wait, tell me more!“ „Sorry, I have to go home, I´m really tired,“ omluvila se a bezodkladně nasedla za jednoho z motorkových taxikářů. Postával jsem u zácpy. Po silnici mezi skútry procházeli vysmátí mládí mormoni na misii. Mluvili s lidma a nabízeli ráj.

Melisa taky doporučovala Ko Chang spíš než Ko Pangan. Sama byla na ostrově vedle Ko Changu jménem Ko Kood, slovy kokot. Chvíli jsem měl pocit, že jsem ji na Kao San ztratil. Nehledal jsem ji. Najednou se objevila přímo vedle mě, aniž by mě taky hledala. „I thought I lost you.“ Jen se usmála. Vždyť by se nic nestalo.

Polámaný jsem dojel na busák Kamuí, koupil u okýnka autobusový lístek do města Trat a na loď na Ko Chang. Kostky vrženy. „Bangkok je surreálný. Su reálný?“ napsal jsem Adéle do Prahy, když jsem si konečně sedl a mohl zase jenom koukat na ten tak jiný obraz, než na jaký jsem celý život zvyklý co se týče ovzduší, teploty, temperamentu místních lidí a energie, kterou sem importují všudypřítomní turisté.

Sedím v tuktuku z Tratu do přístavu spolu s dvěma Rakušáky a asijským párem. Sedím přímo na zádi, protože strop je pro mě moc nízko, když sedím na sedačce. Je to celkem nebezpečné. Pod nohama mi ubíhá thajská zem. Natáhnu vpřed nohy opuchlé z letu a poštípané od štěnic z Melisina hostelu. V sedě předjíždím skútraře všech druhů – důchodce, týnky, rodinky, dýchám dým, hledím na ně. Po třech přestupech z tuktuku do tukutuku nasedáme konečně na loď. Do tmavomodrého smogu zapadá rudé slunce. Loď je skoro prázdná, před námi se zhmotňuje zarostlý ostrov. Je to sugestivní scéna, jako ve filmu, hlavně jeden ten Rakušák výborně hraje. Škoda, došel mi papír.

Pod stromem na pláži téměř neudržím pero. V noci mě přepadl průměrný průjem, což je tady full-time job. Každých deset minut vstávačka a vycákat. To naučí pokoře. Poznávám tu přítomnost, její přísný průjem. Přesný. Přízvuk. Spád. Spěch. Stisk. Smích. Svár. Smír. Směr. Skon. Skok. Zrod. Jako bych odcházel do neznáma věku. Efemérní definice tebe. Chybí tomu špetka ignorace.

Byl jsem si cáknout a do výhledu si mi zatím lehl ruský pár. Dal jsem swima. Ve vodě je bordel. Solí mi hoří rozdrásaná prdel. Včera na diskotéce Himmel spadla jedna lesba a odřela se všude. Nějaký Anglán mě pak třikrát plácl do ramene, aniž by proběhl jakýkoli jiný kontakt mezi mnou a ním, akorát jsem se předtím bavil s holkou, kterou zuřivě líbal. Ptal jsem se jí, co má vytetované na paži. Bylo to švédsky miluju tě. Tě je švédsky dig. Anglicky je dig kopat, ale taky chápej. Śel jsem na svou chatku do Blue sky resortu. Po stropě lezla stonožka. Ještěrka. Žral mě komár. Rozsvítil jsem a ukončil jeho bzukot. Nemohl jsem spát, ani když utichly tuctucy z druhé dižiny Ting tongu. Pak udeřila faraonova pomsta.

Takže Lonely beach. Turistická vesnice oddělená od pralesa plného opic jen silnicí plnou turistů na skútrech. Nikde žádní ptáci. Ostrov se jmenuje Ko Chang, slovy Kočang. Jako správný lonely guy jsem hned po prvním vlezu do teplého moře oslovil dívku. Pak druhou. Zajímavé to bylo až s tou třetí. Naděžda Protsenko nemluvila moc anglicky, ale vůbec to nevadilo, domluvili jsme se slovansky a taky prostě zájmem, že jsme oba chtěli. Já trochu víc.

Večer jsme se procházeli po pláži, sedli do písku. Nabídl jsem masáž. „Ty to umíš?“ ptala se. „Trochu,“ odpověděl jsem a pustil se do jejích zad, jen tak jemně. „Je to lepší?“ zeptal jsem se. „Da,“ odpověděla. Tak to asi umím. Pak jsem jí masíroval chodidla, to je v Thajsku často k vidění. Pak ruce. Taky jsem věštil. Pak lýtka. Pak stehna. Chránila si rozkrok. Nabídla na oplátku jógu, nějaké cviky na přelévání krve do různých částí, že jí mám prý moc jen v jedné. Pak jsme se vedli za ruce a líbali a tak, ale druhý den to skrečla, že nechce boyfrienda, ale užívat dóvu.

Druhý den jsem šel po pláži a zpíval si Lonesome town z Pulp fiction. Někdo tam fotil obrovským foťákem nějakou holku. Pak vyšlo najevo, že akorát seděla v záběru. Když jsem šel zpátky, tak jsem si za ní neomaleně sedl a vyzval ji k plavání. Plavali jsme až do noci. Měla vlasy barvy červánků. Maria Chuvakova. Byla éterická. „Fish, fish. Small,“ volala rozjařeně. Musel jsem si při plavání stáhnout trenky, stál mi. Řekl jsem jí, že bez plavek je to lepší, jestli to taky nechce zkusit. Řekla ne. Uplaval jsem jí, a když jsem se vrátil, nebyla tam.

Nehoním, takže jsem ohnivý jako zdejší pokrmy, i když třeba nechci, jako zdejší pokrmy. Nemám ten potřebný cool, ale baví mě být nabroušený. Obsedantně oslovuju, ale nejlíp je mi jako lonely guyovi v efemeritě příjemné přítomnosti rojících se možností, které se svými chapadly zmocňují mých myšlenek a svádí k činu jako moje chtivé ruce Ninu, teda Naďu. „Chtěl bych tě sníst,“ šeptal jsem jí ve tmě pláže. Uznávám, že kanibalismus na první rande nepatří. Tropy ve mně nějak probudily opičího krále periferie, který krade a krást bude duše, popudlivé zvíře noční buše.

Většina lidí to tady má tak, že prostě jedou present flow, která je tu dost silná, abyste žili jen z ní. Taková fakt prána. Všichni otevření mluvení, jako by ráj pro lost art of balení, ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti vlastně peklo, protože sbalit se dá jen nespokojená žena. A tady jsou buchty totálně vyklidněné a uzavřené jakémukoli hrocení. Moře je mělké. Ne každý chce plavat daleko. „Do you want to swim far?“ zní moje otvírací hláška. Daleko. Tam to právě tkví.

Všichni jsou tu srostlí s ajfouny. Když si s někým dám sraz, nedorazí, svede ho něco z virťošky. Doma kamenná v tolik a tolik tam a tam se tady nenosí. Ani mě to vlastně nebaví, sraz. Musí se na to ale zvyknout, zpočátku člověk může být uražený, než pochopí, že pro něj ty ignorantské buchty chtějí jen to nejlepší. Když má člověk sraz, nechá v téhle atmošce nasáklé komunikativním fluidem minout moc příležitostí k přirozenému záseku, který je vždy cennější, než stalking ozvěn minulosti. To je workshop Lonely beach.

Někdy ale jako by ta druhá osoba přímo volala po podchycení. Třeba Angličanka s copem, velkorysým výstřihem a vřelým úsměvem, která jako by měla na čele napsané: „Nikdo ti nedal? Neboj, já ti dám.“ Potkal jsem ji na koncertě v Ting tongu ještě s kámoškou, která byla pro změnu totálně plochá a trochu nepříjemná, ale neméně sexy. Když jsme odcházeli, zjistili jsme, že té kozaté ukradli boty, muselo se tam vyzouvat. Úplně ji to rozhodilo, prý víc, než když jí ukradli prachy. To bylo jediné, o čem jsem v životě slyšel, že by v Thajsku ukradli, přitom boty jsou tam něco nečistého, všude se musíte zouvat. Musel to být omyl.

Prý je nebude hledat, najdou si ji samy, pokud to tak má být. Tak tomu bylo, když ztratila brýle v autě. Domluvili jsme se na druhý den, až bude v lepší náladě, ale druhý den nepřišla. Stalo se mi to už s Naďou. Ne, že by to tak vadilo. Jde o to, že člověk už je v tom módu bytí pro druhého a obětoval tomu určitou časovou linku a teď to ovoce nepřišlo, takže sedí na dvou židlích. Místo líh jen voda. Image v čudu.

Jdu do Himmelu, což je druhý hlavní podnik kousek od Ting tongu. Ty dva spolu silně soupeří. Tančí tam Naďa. Předtím jsem ji potkal na silnici v basketbalovém dresu s číslem 23. Říkala, že nikam nejde, jde spát. Moc stíhám, moc mocním, mocná opice, přitom nevládnu, nezvládnu, neovládnu situaci, nenajdu cestu, sestru. Bažím po ideálním východisku, kterým je návrat, vždy. Smutek v apatických očích psa v thajském vedru. V klidu se rozhostí vibrace více, usedne prach a vystoupí obraz, plán. Spontánní se rozpoutá. Když se snažím řídit, ztratím zájem. Chci být taky řízen, vydřít přízeň Buddhy.

Kolem mě se vytváří síť paranoidních kontaktů, které mám pocit, že musím udržovat. Že oni jdou po mně, přitom já jdu po nich. Pak mi přijde trapné přestat a musím pryč hodit další síť nebo do jiné už existující, tedy zpět nebo zmlknout a dát najevo, přiznat, že to byl jen rozmar opičího krále, lov nebo ani to ne, neobratná láska k bližnímu.

Jdu na noční pláž, kráčím vlnama pár kroků za párem až na konec, kde jsem se lísal o Naďu a ona nechtěla lízat a vlny slízávají minulost a slibují nekonečno s pár záchytnými body hvězd a jinak beztvarý chod světa věcí, do kterých není radno ani možno zasahovat.

Jdu zpět do vesnice kolem vášnivě hluchého pralesa. Stavím se v cool resortu Siam hut. Rovnou do cesty mi přijde dvacetiletá Němka Lea, nejvíc sexy, přítel doma a navíc i milá. Míří do Kambodži dát si houby s nějakými známými. Ptá se mě, jestli jsou houby v pohodě. Říkám, že jo, ale můžou tě změnit. Ona na to, že to je v pohodě, že chce změnit, chce cestovat, ne zpátky do džobu asistentky zubaře, který dělá od patnácti, kdy skončila školu.

„Why are you following me? I have a boyfriend.“ „I´m not just an animal. You´re interesting.“ „Thank you,“ červená se očividně potěšená. Jdeme tančit do Himmelu. Kolem se rojí týpci jak hadi v lóži růži. Užívám si jejich obdivných pohledů myslících, že jsem její týpek, vládce její krásy, ale z mojí uvolněnosti musí být hned na druhý pohled jasné, že tomu tak není.

Vůbec mi nevadí, že tomu tak není. Její beat mě rajcuje a vlastně nejvíc se rozpařím, když se mě starší Skot zeptá, jestli je to moje girlfriend. Když řeknu, že ne, jde rovnou za ní, říct jí, že je fucking amazing nebo něco v tom smyslu. Ona se začervená a o něčem se spolu dál baví. Všude kolem (panu)je přátelská, neintencionální nálada jako na náplavce v Praze, akorát tady je člověk fakt odjebaný.

Není nad to být sám, i když to táhne zpět do sítě, vpřed do nové, ale teď, teď to jede, ještě to není hotové. Tančím s kundou bez ní, nevyhoněný. Druhý den o půlnoci na srazu není. Oh yeah, já jo, jsem všude a čekám, kontroluju, kontruju, pokrývám, odpouštím, učím se. Hledám to, co bylo, je a bude. Přijímám smysl po tajsku, bez otázek, omluv, pruzení či chtění čehokoli, co mi není dáno, ale taky smlouvám, nic není jednostranné.

Překonávání plachosti vyvolá opačný extrém. Takže vyklidnit, ztlumit revoluční nadšení. Slunce zapadá do smogu. Moře zfialoví, vlny vizuálně trylkují. Pro vyšší myšlenku opouštíš všechny ostatní. Ta vyšší pak třeba ani není. Nebo se rozplyne pod rukama. Jako čas. Noc. Den. Noc.

Párty v Siam hutu. Atmosférické elektro, parket z písku. Přichází Lea, objímám její hladké polonahé tělo. Čte na mobilu srdíčka od přítele z Dojčlandu. Ožralá děcka skáčou do bazénu, too much strobáč. Naďa v kanárkové žluti s bratrem instantně trsla, točla vidko a šla. V efemérním návalu energie jsem trsl a pokecal s tělem, které jsem předtím viděl běhat. „I´m in love with the shape of you.“

Zeptal jsem se, jestli se mnou nezaplave zítra na ostrov, ale prý nemůže, vrací se do Bangkoku. „Co tam?“ „Já tam žiju.“ „Wow.  Much respect.“ „It´s better, no?“ křičí holka v (ba)zenu s drinkem. „Fucking better!“ potvrzuje kámoška. Sedím u recepce. RIP, slep se. Sedí tu taky svalnatý, bosý týpek potetovaný jak Franz a s dreadama.

Plaval jsem podél skal, a když jsem se vrátil, Máša se provokativně houpala na houpačce, na které se stojí, pod kterou jsem měl ručník. Hodně jí to šlo. Zůstal jsem ve vodě až do tmy. Když jsem odcházel, večeřela na zahrádce přilehlé předražené restaurace. Úplně sama, bizarní scéna. Nevím, co s ní.

„They know what is what but they don´t know what is what. They just struck. What a fuck,“ hezky hrajou a já hledím do reliéfu omítky recepce a na lidi jdoucí na záchod. Mává mi jedna Ruska z pláže, viděla mě tam psát. Ukrajinka zjišťuje, co píšu. „You are sitting and writing like a smart boy. It´s nice.“

Šel jsem kolem Ting tongu. Byla tam Norka, od které jsem psal Nadi, když nedošla na sraz. Byla na éčku ještě s kámoškou a Kaliforňanem. Bavili jsme se o tom, že moje chuť seznamovat se by mohla být vlastně obsedantně-kompulzivním rituálem. Když jsem řekl, že nemám smart phone a píšu na papír, zvolala definitivně: „You are so weird!“ Tančili jsme podle různých činností jako pádlování, střelba a tak. Pak jsem musel do chatky na velkou, vleklou, celonoční martyrium jako předtím už dvě noci. Už bych zase sral hovna.

Když jsem šel kolem Dangu, restaurace, do které nejvíc chodím, vlastně jenom, dali mi spontánně trs banánů a dvě mandarinky. Vzal jsem si k tomu sáček ananasu a manga a šel dál na pláž. Kousek před odbočkou ze silnice proti mně z pralesa vyběhl statný opičák. Nemělo smysl bojovat a vystavovat se možnému kousnutí, po kterém bych musel na injekce proti vzteklině do nemocnice, takže jsem pokorně odhodil zbraň na zem a sledoval ho, jak se pouští do mojí stravy. S čumily ze svého klanu, kteří zůstali v bezpečné zóně za cestou, se nepodělil. Čekal jsem, jestli mi něco nechá, ale bohužel. Obratně otevřel sáčky jako člověk. Sotva jsem se plazil, není divu, že si alfouš troufl, poznal oslabeného jedince. Vrátil jsem se do Dangu obnovit zásoby a zpátky už je nesl schované v ručníku.

Ráno trochu sprchlo, horko, podél cesty samá opice. Na pláži pod palmou poblíž leží sladké maso, ale myslím jen na to, kdy to ze mě pude. Slunce milosrdně kryjí beránky. Po probuzení mě chlácholila píseň Is this love hrající z jedné z chatek. Is this love that I´m feeling? Low cost travelling. Love what I´m doing. Víš, že Buddha zemřel v těžkých bolestech?

Ta jedna je fakt hezká, to je děs. Potřebuje to ven, to uvnitř. Jdu do vody, kousek ode mě se vznáší Máša. Vracím se na ručník, je přímo nade mnou na lehátku u bazénu a usmívá se. Klíží se mi oči. Probouzí mě bezprostřední volejbal. Hraje ho Máša s ruským párem. Týpek vypadá jak Simon Pegg. Jde na mě dým z jeho jointa.

Přišla Lea. Udělalo se příjemně útulno zataženými mraky. Lea telefonuje a Máša se baví s nějakým týpkem. Máša leží za mnou a Lea telefonuje vedle mě. Byla dnes v lékárně pro prášky na bolest hlavy. Chtělo se jí po nich zvracet, tak se vrátila pro vysvětlení. Omylem jí dali baby pill, prášek pro zabránění početí. „To teď můžeš mít sex, ne?“ ptám se. Sekne jí to, jak chceš. Všichni se po ní dívají bez ohledu na pohlaví a po mně se usmívají stylem lucky bastard. Přitom vůbec.

Lea často říká what the fuck. „What the fuck did you give me?“ Beautiful friend. Máša leze z vody. Vizuální divadlo mraků. Lea říká, že tu sračku mám z ovoce. Opice to možná myslela dobře, když mě ho zbavila. Doufám, že ji něco nezajelo. Měl jsem tam zůstat a chránit ji. Ne se urazit, že mě někdo okradl. Vždyť je to jen blbá opice. Vane na mě parfém z Ley telefonující opodál rychlostní němčinou.

Situju, situuju se v podniku Thale nad druhou rýží. Thajský chlapec s lístečky za ušima lozí po zemi. Usmívá se na mě jako malý Buddha. Moje žilnaté chodidlo voblibuje komár. Potkal jsem tu Angličanku, co jí ukradli boty, a pochválil jí nové. „Thank you. Lovely, aren´t they?“ Apoliticky. Nebyla zcela veselá jako zcestovalá. V břiše mám snad stočenej přetřihnutej drát. Zabíjím komára. Nevím, jestli úplně. Nechci, aby se trápil. Nemůžu ho najít. Štípl mě dvakrát, nemůžu za to. OK, můžu. Chlapec donese větrák a namíří ho na mě. Příjemné. Kolem chodí přicestovalí cestovatelé s krosnama. Ještě je tu francouzský pár, aspoň myslím, že francouzský. A moje rýže.

Plaval jsem, Lea seděla na břehu. Nenechal jsem ji dlouho čekat. Osušil jsem se. „OK, I pick my things and go,“ zvedla se. Šel jsem taky. Cestou přes pláž jsme mlčeli. Máša už tam nebyla. „I go here. I want to see if the monkey is OK,“ odbočil jsem dřív. „OK, see you maybe in Cancun.“

Je tam dnes fire show a half moon party. Ve městě mi týpek s letáky slíbil tonic zadarmo. Pak jsem potkal Thajce, který na mě promluvil, že nemám být smutný. Pak vyšlo najevo, že smutný je on. Zbouchl Italku na dovolené a teď chlastá na žal, že nemůže být se svou dcerou, jejíž jméno má vytetované na ruce.

Zabil jsem dva komáry a doufal, že se ve tmě budu moct věnovat výhradně průjmu, ale do dunění z Ting tongu se znova ozval chronicky známý efekt moskytí píšťaly. Jsou tu dva noví, superrychlí.  Možná ta moskytiéra nebyla tak špatný nápad, ale nějak se mi příčí.

V Cancunu hrála Lea kulec se srandovním Němcem. Seděly tam dvě Švýcarky, které jsem dnes pozoroval na pláži a chtěl je oslovit, ale bylo mi blbě. Ta hezká z nich je modelka. Řekl jsem jí, že bych si dal kolu, kterou jsem si předtím dal zadara místo tonicu. Zvedla se a šla mi ji modelkovskou chůzí koupit. Přitom je fotomodelka.

O půlnoci se pálil provaz tvaru půlměsíce. Všichni ho měli za banán, tj. ještě dva Němci, kteří přisedli, když jsem odběhl za Leou zeptat se, jestli s náma nepůjde do Ting tongu.

Zkoušel jsem si po návratu z pláže dát šlofíka. Komáři se hned ozvali. Šel jsem koupit repelent a nastříkal se tou chemkou. Pěkně to pálí. Švýcarky včera s těma Němcema kalily tequily, daly noční koupání, a pak jim utekly.  Cestou z pláže jsem Němce viděl večeřet s novýma ženskýma. Taky na kabelech mezi stožáry opičáka, který měl jen jednu nohu. Už jsem ho viděl dřív, úplně první opice, kterou jsem tu viděl. Dolízal za samicí, která na něj hrubě ječela. Přišel nějaký plnonohý alfouš a začal samici šukat.

Pak jsem potkal Švýcarky večeřet v notné kocovině. Leu jsem předtím viděl na pláži pár metrů od Švýcarek. Zítra mizí do Kambodže. Telefonovala, živá jako nikdy. Máša se zase bavila s tím týpkem. Přišel za mnou, jestli s nima nechcu jít na véču. „Možná se potkáme,“ odpověděl jsem. Srb, žije ve Švýcarsku.

Ve vedlejší chatce diskutují anglicky dvě Asiatky o borcích. Exl jsem dva litry vody a bolelo to jen trochu. Risknu nějaké jídlo, mám hlad jak prase. Jako vždycky, když mám velký hlad, dlouho vybírám podnik. Jeden opouštím proto, že číšník se tváří zdrceně. Jako vždycky, když dlouho vybírám, vybírám nejhůř. Je tu prázdno. Když si sedám, šlapu omylem na cockroache. Křupne to, přežívá, už ale není, co býval. Nad matrací pod televizí v zadní části spí stará žena. Kuchař je zdrcený. Všechno nabírá rukama. Přeslazené pad thai. Čekám na verdikt svých střev. U ucha mi bzučí komár, ale zdá se, že má respekt.

Na pláži jsem ležel vedle ruské maminky se synem tak šestiletým. Byla krásná a mladá, jak ruské maminky bývají. Měla oranžové tílko. Oranžové slunce zapadalo do modrého moře. Měl jsem je opticky přesně v lince pokračující zlatou stezkou, kterou slunce nad obzorem vždycky vytvoří na moři. Matka toho syna, který měl modré tričko barvy moře, laškovně objímala. Uvědomil jsem si, co mám mylně za sex. Tuhle symbiózu.

Na nebi září kolébka půlměsíce. Nám dorůstá v D, tady v C. Chtěl bych plout. Nechte mě plout. Komár mi vletěl do oka, je třeba ho zastříkat. Ochrana trvá jen sedm hodin. Pak se na mě asi vrhnou. Jeden teď na mě sedl. Asi jsem neměl kupovat nejlevnější repelent. Žaludek ale v klidu.

Cockroach vědomí se brání veselí. Nic moc pro mě nedělá. Všechno nějak dopadne. Je pořád jinde. Včera nostalgie nad rodnou hroudou, dnes chuť udělat všechno. Beze strachu. Vždycky se z té depky bodře otřepu. Byl to jen zásek. Pak mi najel stejný stav jako doma, než jsem odjel. Radost ze změny, která přijde, těšení. K tomu asi člověk musí chtít tu změnu. Proto se možná udržuju v nekomfortabilitě. Abych ji pak mohl brejknout.

Ten boží nájezd mám asi proto, že jsem si koupil ten sprej. Zkusit to řešit. Vysvobodit se z cely naprogramování. Člověk se sám sobě odcizí, když se přestane řešit, když přestane činit. Ta nečinnost, vzdání se svobody, způsobí, že ho jako by řídí někdo jiný. Jeho vlastní zoufalství.

Když řeším, hledím na ženské úplně jinak, sebevědoměji. Ne jako žadatel, ale ten, který dělá a bere si, co chce. Ví, co chce. Thajsko mě sem vtáhlo. Moje svoboda je, že do toho nezasahuju. Jen sporadicky. Ale zase se toho snažím využít. Chce to nějak nakombinovat, zrytmizovat. Nebo nechce? Existuje svoboda?

Břicho bouří, dojde k výplachu. Back to fuck up. Švýcarky jsou sousedky, naštěstí mají špunty. Je tu slyšet všechno, co se kde v chatce šustne. To nedůstojné chcaní řiťou. Ten nájezd byl i z toho, že skončil průjem. Příjemná prázdnota, nenaplněná možnost, co mě vtahuje dál. Z Tingtongu hraje remix s textem Morrisona: „Forget your name, forget the world, foget the people.“ Nic jiného v tom akustickém smogu z diskoték, kde je zároveň slyšet každý prd, nezbývá. Možná je ten trabl, aby donutil něco dělat. Psát tajský průjem.

Potkal jsem Němce. Zrovna se loučili s novýma holkama. Tvářily se omluvně. Němci se mě ptali na Švýcarky. „Spí.“ Ta druhá, než se mi líbí, po mně jede.

Zašmodrchanost. Slunce zapadá do opičí tlamy. Mračna v tom tvaru zašmodrchány. Měl jsem na dece banány. Po návratu z vody sežrány. „Mooonkey,“ oznámil ruský důchodce, když jsem se zhrozil nad tím messem. Možná to byla jeho práce. Máša se Srbem sedí vedle sebe mlčky, vlny jim olizují stehna plačky. To právě nechcu, takhle sedět.

Spánek šel. Měl jsem sen, že se přidávám k nějakému páru na cestování a tomu týpkovi ještě před odjezdem přebírám holku. Intimně ji objímám, on jí něco emotivně vyčítá. Chápu. Jede s nimi ještě moje babička, která jinak leží ne eldéence.

Ráno si dávám smaženou barakudu a ovoce. V Siam hutu sedí u bazénu ta holka, co říkala, že žije v Bangkoku. „Nemělas už být pryč?“ jdu za ní. Popíjí kokos. Přilehnu. Přítele má v Alabamě. Letí za ním ve stejný den jako já do Česka. Francouzka, houstovala měsíc a půl rodinu muslimských uprchlíků. Studuje architekturu v Paříži, dala semestr v Bangkoku. Vypadá na patnáct.

Skáčeme do bazénu, vyklouzne jí dětské prso. Bulvár mojí hlavy ho fotí jako zkušený paparazzi. Bavíme se o opicích, Thajcích a muslimech. Mluví hlavně ona. Mívala deprese, ale už je to lepší. Nemohla kreslit, teď to zkouší i poslepu. Mám z ní flashback na Kanáry, kde jsem se bavil s Julie v šestnácti. „32,“ odpovídám. „You didn´t have to say that. I asked how you say thank you.“ „Oh, I thought how old are you. Děkuji.“ Zítra jede na skútr trip. „S někým?“ „Sama.“ „Můžu jet taky?“ Domlouváme se na deset ráno. Jsem zvědavý, zda dorazí.

K večeři dávám omeletky s ústřicí od jediného solitérního prodavače street foodu v Lonely beach. V Bangkoku byli všude. Miluju sledovat, jak pečlivě, pomalu provádějí jednotlivé úkony, jako by je považovali za nejvýš důležité. Taky že jo. Zelený list na dno krabice, fazolové výhonky, s láskou vybrat omeletky, pár lístků petrželky. „Spicy?“ „No.“ Buddhovské pousmání. Not spicy znamená spicy af. Jím to za rohem, kláda vhodná k sezení je obklopená suspektním odpadem. Vracím krabici. Shovívavě pobavený úsměv, že už to mám v sobě.

Sedám do Dangu. Vykládám číšníkovi dnešní příhodu s banány, které mi zase dali, když jsem šel kolem. „Monkey take.“ „Monkey, pfff,“ naznačí výstřel z praku. Povídá to ostatním, smějí se. Dávám si něco nesračkoidního, smažené rybí kolečka. Mezi žaludkem a žaludem mazlavo. Dávají mi další banány. Kupuju vodu a jdu do resortu.

Švýcarky se chystají ven. Proti nim čiluje v síti bloncka. Z pubu hraje Spy od Doors. Nevím, jestli spát, žít nebo čilovat. Proceed to next step. Bloncka po mně hází ajfounem osvíceným okem. Lyžákový feeling, free link to anybody next. Uvnitř se svítí, někoho tam má. Je snadné se chytnout do pasti.

Nic jsem nenaspal. Sousedka z druhé strany než Švýcarky se vrátila z párty s týpkem a hlasitě dvě a půl hodiny mrdali. „Ááááh. Plesk plesk plesk.“ Ticho a zas. Muzika zaspat jde, tohle ne. Včera jsem se jí ptal, jestli nezajde na pláž. „Jedu skútrem na vodopád. S přáteli.“ Po mrdu jsem na hoďku usl. Pak zazvonil budík. Skútr s Franticí. Jít? Spát? Srát? Přijde vůbec ona? To se musím dozvědět. Čím víc jsem se vypravoval, tím víc se mi chtělo.

Dva sáčky melounu mě zvetily. Frantice mě napřed na zkoušku nechala řídit svou moksnu. Vysvětlila mi různé úkony. Šlo to snadno. Pak mě svezla do vedlejší vesnice. V půjčovně tam prý nebazírují na každém škrábnutí, což je pro začátečníka fajn. Jinak zákazní často doplácí.

Staré umaštěné Thajce jsem odevzdal pas jako zálohu, tak to tu chodí, a sto devadesát bahtů za skútr na den a litr benálu. Vyrazili jsme. Padl na mě cestovní pocit. Jsem v Thajsku, ty jo!

Brzy jsem zjistil, že palubní deska je mimo provoz. Neukazuje rychlost ani stav palivové nádrže. Ručičky jsou mrtvé. Bohorovně frčíme. Podívám se na kapsu. Vypadl mi z ní sáček s klíčem od chatky, penězma a psaním. Omluvil jsem se Frantici a otočil to. Hned za zatáčkou jde Asiatka a sáček si netečně prohlíží. Přihlásil jsem se o něj, s úsměvem mi ho podala. Haluz, že jsem se podíval na kapsu hned po tom, co sáček odletěl. Dal jsem ho do přihrádky na skútru a jelo se dál.

Frantice jela pomalu, tak jsem ji předjel a rozkalil to jako správný alfouš. Pak předjela ona mě, bez úsměvu a za pár minut hodila blinkr na nějaký vodopád. Vstup byl dvě kila, tak jsem řekl, že počkám. Ona na to, že možná bude chtít být odpoledne sama, je to její poslední den, tak si ho chce užít. Byl jsem zklamaný a litoval, že jsem vstup nedal, ale bylo pozdě. Posedával jsem před vstupem a inhaloval vedrem znuděný stereotyp toho místa. Přišel mi úžasný. Nabil mě tak, že jsem sedl na moksnu a jel do prdele. Sám na skútru v Tajsku.

Navštívil jsem pár slepých ramen. Neměl jsem mapu. Odbočil jsem k vodopádu, ale nebyla v něm voda. U nějakého jezera jsem se dostal na kamenitý off road a málem si nabančil. Cestou zpět jsem upozornil lidi, co tam jeli taky. „Thanks, mate!“ Na silnici prázdno a kolem to vypadalo jako v thajském rehabu Peta Dohertyho. V periferní sámošce, kde se prodejci váleli po zemi a hráli nějakou hru, jsem koupil litr a půl vody a na posezení ho vypil a litr benzínu. Bez Frantice jsem byl ztracený, ale svobodný. Uvědomil jsem si ten paradox, že člověk pořád chce být s někým, ale nejradši je sám. Je mu nejlíp.

Otočil jsem to a jel zpátky kolem osudného ostudného vodopádu a zastavil v prázdné terasní restauraci s milou paní, jemným vánkem a luxusním výhledem na svět, na moře. Jemnostpán si dává něco s chilli, už nebude věřit Francouzkám ani řit. Na záchodě si vytrhám chlupy z nosu, povyrostly. První čaj v Thajsku, Lipton. Myslím na pořad Uvolněte se, prosím.

Osvěžený razím směr zpět. V Lonely beach mi dojde benzín. Stojí u toho zrovna Švédka s pěknýma potetovanýma stehnama. Jde se mnou koupit benál k nedaleké sámošce. Nalije ho dovnitř, trochu rozlije. Zvu ji na projížďku směr dál, na opačnou stranu od Lonely beach. Příjemně mě zezadu objímá stehnama. Když zabrzdím, přirazí. Ptám se kolemjdoucí mladé ženy, kudy na pláž. Člověk pořád hledá společnost a pláž. Přitom je mu nejlíp, když jede a je sám. Ale pořád jen jet a sám?

Využijeme instrukcí, zastavíme. Vzápětí u nás staví dvanáctiletý Švéd. Dá Švédce šedesát bahtů a prosí, aby ho natočila, jak jede. Vrazí jí do ruky svůj ajfoun a vrátí se kousek nahoru do kopce. Tam docela kaskadérsky otáčí, stojí uprostřed silnice a čeká na signál. Pak to rozkalí, rozjíveně se dívá do kamery. Otáčí, vrací se pro mobil. „My friends wouldn´t believe me. Here you are. I have a lot of money,“ platí Švédce ještě dvacet bahtů. Hustá energie, mladý Doherty. Švédka je hotová. Že se zrovna cítila celá nesvá, že si s sebou nevzala peníze. Teď má čtyři dvácy bahtů! Příspěvek na benál ale nenabídne.

Přijdeme na pláž, z rasta resortu hraje Soul rebel. Dorazí ta žena, které jsme se ptali na cestu. „Koupací pláž je trochu dál, pojďte.“ Jdeme s ní. Švédka se s ní začne intenzivně bavit. Otravným přízvukem vedou thajské small talky nejhrubšího zrna. Je mi líto, že jsem nezůstal sám. Ale ve chvíli, kdy mi došel benzín jsem byl v nejlepší dobrodružné náladě.

Pláž, na kterou jsme přišli, byla parodie na pláž z filmu Pláž. Po kolena vody plné šutrů a dvě otravné buchty. Do jejich dialogu v podřepu jsem se nechtěl, nemohl zapojit, nemohl jsem ani odejít. Ta druhá byla digitální nomádka ze Švýcarska. Na mé stížnosti ohledně pláže reagovala: „Where are you from?“ „Czech Republic.“ „There must be a lot of beautiful beaches. Why didn´t you stay there?“ Vymočil jsem se do vody a pochopil Francouzku.

„Už musím. Jedeš se mnou nebo pojedeš taxíkem? Prachy máš,“ řekl jsem Švédce a všiml si tetování na její ruce. Tři slova, třetí bylo dig. Byla to ta s miluju tě pro každého, co mě její týpek bezdůvodně poplácal po rameni. Jela se mnou, stehna pořád příjemná. Jelo se mi dobře. Když se nebavila s digitální nomádkou, bylo to v pohodě. „I´m confident. Maybe it´s dangerous,“ poznamenal jsem na adresu svého řízení. „It´s better then fear.“

Vyhodil jsem ji v Lonely beach a jel v mokrých trenkách vrátit moksnu do vedlejší vesnice. Teď tam sedím na pláži obnažené odlivem na růžové židli, kterou mi půjčili postarší Němci a říkám si, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

Piju další čaj v loungi, kam jsem zanesl věci na vyprání a stihl mě tu déšť. Prádelnice říká, že bude trvat tři dny, turisté podle ajfounu, že jen do zítřejšího rána. Zrovna jsem tvrdil nově nastěhovanému Turkovi, že tady vůbec neprší. Balil jointa na zápraží v komunikativním světle lampy nad dveřmi. Bavili jsme se o tamější politické situaci. „It´s like a movie,“ potáhl z johna.

Lije a je horko. Včera v noci volal Petr Štengl, nakladatel mojí knihy. Řešil dvě nejasnosti. Místo impetiga píšu impetido. A nechápal, co myslím spojením „singl se minul párem“. Ze stolu na mě lezou miniaturní mravenečci. Koupil jsem špunty, odpaním si uši a vyspím se. A další sprej, vyčerpal jsem ho za dva dny. Stále odmítám moskytiéru, chci prostor.

Chčije a chčije. Asiatka mrdem ukončila pobyt, místo ní je tam teď dlouhovlasý Angličan. Potím se. Teď jsem si všiml, že mám na rukách dva rudé fleky, hlavně nad levým zápěstím. Spálené to není, má to moc rozrůzněný tvar. Time will tell.

Dneska jsem se na chvíli cítil úplně bez rozptylu. Chtěl bych cestovat. Časem. Koupil jsem další dvě noci. Takže mám ještě tři. Jízda na moksně. Zážitky. Ale jako bych cítil zodpovědnost k hnilobné nečinnosti, z níž raší všechny ty… Vyhlídky. Výlučnosti. Na cestě je nejhorší, že všechno tak řeším. Ale jen teoreticky. Všechno je provizorní. Rituály. Přestalo. Skrz střechu mi na postel nakapalo kolečko. Je v rohu, takže se mu vyhnu.

Něco ve mně se chce seznamovat, něco ne. Nejlepší je, když převáží zoufalství a překlopí se do ocenění všeho, co se děje, neskonalého optimismu. Slepota se prosvětlí. Zůstane nerozlišenost, ale veselá. Božácká blaženost beatu. Někdo říká Švýcarkám ožralé: „Good morning.“ Už jsem to tu slyšel víckrát, říkat to v kteroukoli dobu.

Člověk nesmí podlehnout iluzi věčného míru. Vítat drobné strasti a děkovat, že nejsou větší. A hlavně věř, že všechny sračky, co děláš, mají smysl. Protože je děláš. Ty. Jsi ta spojnice souvislostí. Ty jsi to, že všechno je propojené. Strach ze smrti možná tkví v tom, že bez ega všechno přestane dávat smysl. Ustane ta aktivní centralizace a všeho se zmocní chaos. Ale jen z našeho pohledu.

Jen? Z pohledu ega. Já, lidstvo, planeta. Nekonečné hledání východiska. Cesta k němu. Vtahování vpřed. Nechceš být pozadu, ale ani moc rychlý. Chceš zůstat s davem, protože to, co chceš, očividně není to, co chceš. Proto možná všechno dělám tak kličkatě. Nakonec to ztratí pel, květnatost, zvadne to. Lsti opadají v periodické katastrofě bytí. Dostaneš, oč žádáš, jen nesmíš lhát, chtít, musíš jen toužit, bažit, táhnout s tím proudem. Táhnout ostatní.

Ale klíč k tomu není, k touze. Klíč je rozum, časoprostor. Touha srdce střed. Zkus se trefit. Hraj. Chtěl jsem toho komára trefit nebo jsem se schválně minul? Jako líný lev, který se jen ožene. Vracím se do Prahy, do Zlína, vtahován věčnými víry nebo jedu dál? Je to o kulisách? Je cesta zpět v prostoru cestou dál v čase?

Frantice četla Sartrova oblíbence Dos Passose. Jsem schopen jít hloub do jednotlivých souvislostí nebo se jen pošahaně rozplývat nad hustotou sítě a plýtvat časem vřeštěním nad její nepropustností jako zhrzený opičák? Mám rád detail nebo se lopotím v podružnostech? Správný detail ukrývá tajemství celku, špatný zásek mimo.

Neprší. Jdu na net a píšu panu Štenglovi, že řešení nechám na něm a že se těším na párty v Avoidu. Avoid znamená vyhnout se. V prázdnotě návratu náplavky. Všude je fun. Ale klíč fakt není, nemám. Zapomněl jsem na židli boty. Nechtěla mi je vyprat. Prý zašpiní hadry jiným hostům. To budou prát moje hadry s hadry jiných hostů? Ne, to ne. Samy. Ale boty můžou zničit pračku. To ne, já je normálně peru v pračce a nezničí ji. Ne, fakt ne. Vy prostě v Thajsku nemáte rádi boty, že? Kývne.

Turek říká, že jemu se zase vymlouvala, že boty neuschnou. Proč to prostě neřeknou na rovinu? Možná to sami neví, proč nechtějí strkat boty do pračky.

Fried rice with seafood v Good and cheap. Realita je to, co vytváří nějaké emoce. Zapomněl jsem klíč ve věcech na vyprání. Nechal jsem chatku odemčenou. Mám tam zrovna vybraných deset tisíc bahtů. V Shanti shanti baru hraje šílená kapela. Digeridoo, svíjení svědícího hada. Svádí po dešti. Slimejši, žabky, lidi. Vlivně se vlním ve vině. Potřeba pochillovat povinně.

Kapela skončila, pustili křepčivé písně Marleyho. Don´t worry about a thing. Could you be loved? Mám ještě hlad, dávám pad thai s eggem. Je v tom ale kuře. Všímám si toho, až když kousek sežeru. Trvá na tom, že jsem to chtěl. Já že jsem to chtěl jen s eggem. Nakonec mi dá nové jen s eggem.

Přisedne si over-friendly užvaněný Ital na egotripu po Asii. Pokládá mi milion otázek, cucfleky a vodnaté oči po návratu z Pattaye. „Zakalíme!“ Když se neptá mě, mluví o sobě, i když se neptám. Pracuje v Africké Guinei, protože je to tam cosi rich, a jede do Laosu, protože je to tam cosi cheap.

Pak zase co já, kde tu bydlím, co se tady dá celé dny dělat. Já na to, že tam a cokoli. „Do you drink?“ „No, I don´t.“ Dojí a jde do prdele. „Have a good time,“ loučím se a on ještě nějaké tři afterparty poznámky. Takový Násilník-cestovatel.

Přitom stačilo na otázku „můžu si přisednout?“ odpovědět „ne“. Ale to v Thajsku nejde. V jeho vyklidněném beatu by to bylo proti kodexu. Panuje tu diktatura chillu. Fuck, sežral jsem kus kuřete… Natáčí si na mě kudrliny vyžilá zrzka s bírem. Bere si ode mě popelník, těžký move. Někdo po ní ptá lajtr. Poskytuje ho s výrazem „musíme si pomáhat“.

Kolem jde vysmátý Turek s bírem a kvočnou, která vypadá jak Freddie Mercury. Směju se na psa. Ten Ital jsem byl samozřejmě já. I wasn´t very cute to him, was I? One love, one heart. Občas jíst kuře je prý v pohodě. Cheap is good, když chceš cestovat dlouho. Let´s get together to fight this holy Armageddeon. Thajci jdou prý jenom po prachách. Chtěl by do jižní Ameriky. Tam jsou fakt friendly.

„What are you doing here?“ ptá se mě. „Trying to understand this place.“ „It´s impossible.“ Opilí lidi řeší a já s nima. Opilí lidří, názoroví dříči. Všichni jsou ožralí! Při mé tendenci k opozici a jejich k opici je tohle buddhistický chrám a já mnich v plážovém ručníku, jogín na skútru mezi vesmíry, materiálně deprivovaný v chatce na pomezí díry. Až ta tenze skončí, skončí i touha, provokace pravosti na parkovišti snů. Buď jsou zkalení ve městě nebo v kocovině na pláži. Nikdy se nepotkáme.

Klíč nalezen v kapse kraťasů, vzduch po dešti nádherně pročištěný. Zjistil jsem, že okna v chatce nemají pojistku, jdou snadno otevřít. Probudili mě komáři, sprej je účinný jen na sedm hodin. Meditoval jsem v polospánku o nepřítomnosti ega ve vědomí.

Pročištěné je i moře. Turek má rozbitý nos a nemůže do vody. Lehám si vedle Švédek nahoře bez, do běla vypálené plavky, pojídám v bigotním horku meloun. Balení tady naráží na to, že je moc akceptované, a tak přestává být balením. Švédka jde do vody. V balení je esenciální moment překvapení a vzniklý prostor pro přetvářku. Ten tady nenastává. Blazeované kozy.

Turek chodí po pláži sem a tam a extaticky telefonuje. Pak sedí v plastové židli s pivkem a extaticky na mě mává, když procházím kolem. Cestuje stylem jointík, pivko, komunikace. Do písku si sedá buchta s kokosem a kocovinou, koketuju s myšlenkou na komunikaci, kokotuju kolem. Dává si do uší sluchátka a lehá si do písku, kokotové mléko čeká v křišťálové kouli přítomnosti.

Píšu Šalamounovo hovno, čekání na kokota. Vlny se loudavě loudí do rozkroku potetované víly. Lísají se jí do přízně, těsto do díže. Dělání je lék, snění šém. Šum vln a house beat na Lonely beach. Když si stěžuješ, jdeš ke dnu. Chce to srdnatou, milosrdnou lež, magickou mystifikaci, akci. Akvizici. To nevím, co je.

Magická vyklidněnost oceánu. Já vím, je to moře. Vleže vlny svlažují tvou váhu, svažují tě na šikmou plochu tahu. Ale tím se neuživíš, co? Thajci mají v piči. Akustická kolébka vánku, mráčky. Oči se klíží, v mysl se plíží démon spánek, spláchne zmatek. Buď okamžitě přestanete s tím kraválem, nebo se přidám.

Příjemný spánek, blíží se splávek. On the road, on the beach. Obojí má svý. Den se chýlí, chvíle zrychlí. Deprese akceleruje jako hvězda v supernovu. Řád světa skýtá rozhřešení změny. Smrt dne, stereotypu. Smrt je vítaná jako žena jdoucí do vody.

Napůl Island, napůl USA. Vyrůstala mezi Reykjavíkem a Massachusetts. Mirra. Prej jsem jak z knihy od Huxleyho, kterou právě čte. Spisovatel z uměleckého squatu radí začátečníkovi, jak psát. Brát inspiraci kdekoli. Že má pocit, že halucinuje a pročetla se do té knížky. Já na to, že jsem se do ní zase propsal.

Houpeme se na vlnách a bavíme se o dalších knížkách. Žila dva roky v Los Angeles, ve Venice. Bukowského nemusí, too graphic. Teď žije v Londýně, má ráda zimu. A pizzu. Nemá ráda opice. Nemá ráda žraloky, nechce plavat dál. V Thajsku je ze všeho anxious. U slonů s kámoškou hladily štěně a ono je jemně kousalo. Pak radši valily do nemocnice na injekce proti vzteklině. Mají za sebou dvě z pěti. „Maybe you´re anxious from the injections.“

Plavu pln energie z ní a z vln. Je arogantní, ale dobrá. Jsme vědomí, self je halucinace. Nikde se nevidím. Spálil jsem se, došel mi krém. Zabil jsem kolosálního komára. Opička vedle mě shání něco na zub. Slunce pryč, moc komárů. Cestou přes pláž mávám na Turka. Opíjí se s nějakou blonckou. Když přijdu k chatce, vidím ho ale sedět na zápraží!

„I just saw you on the beach,“ říkám mu zmateně. „I was on the beach?“ odpovídá překvapeně cockney angličtinou. Je to někdo jiný, postavou podobný. Turek se zdejchl. Měl v koupelně švába a řekl si: „Já nebo on.“ Čekal dva dny, jestli odejde, ale ani se nehnul.

Na mojí posteli je smetí, mám pocit, že tu někdo byl. Zkrontroluju si prachy. Jsou tam, takže to nebyl člověk. Na prostěradle nacházím dvě drobná hovínka s vlhkým kolečkem. Cockroach? Ještěrka? Netuším. Štve mě to. Musím taky odjet, ale jak?

V osm sraz v Dangu s Islanďankou. Buď tu už byla nebo tu ještě není nebo teprv přijde. Jsem anxious v převoněných vypraných hadrech. Personál pokřikuje a připomíná opice připravené převzít kontrolu, obsluhuje majetnicky. Nacházím v jídle plast, ale nechtějí mi to nechat zadara. Nacházím ho až na konci jídla. Prý jsem si to pěkně dojedl, takže ne. Přinášejí fólii, ve které uchovávají ryby, že to je z toho, jako by to byla nějaká omluva. Vůbec se neomlouvají.

Modrý stůl. Islanďanka nikde. Nedal jsem důvod! Byl jsem cool. Honím vidličkou po talíři poslední sousto, když přichází ve vintage šatech, které koupila v městečku v severním Thajsku jménem Mai. Přijde s ní ta holka s kokosem a kocovinou, kokosová kámoška, a ještě jedna, která bydlí v protější chatce vedle nového Turka.

Berou mě do moc pěkné knajpy. Islanďanka vypráví o Elej. Za ní osvícená palma. Její arogantní nevinnost a přerovné vlasy. Jdou pak na masáž, mám je tam potkat přesně za hodinu, ve 23. Zahlídnu se v zrcátku skútru rudého jak raka, kupuju si krém 50. Byl jsem už tmavý, tak jsem přešel z 30 na 10, nevyplatilo se to.

Ve 23 jdu s Islanďankou a kokosovou kámoškou do jejich resortu na pláži. Cestou si kupuju kokos a šlapu do hovna. Žerou nás komáři. Objímáme se. See you maybe. Smývám v moři hovno. Obří mrak zrovna zakrývá Měsíc. Ve tmě rostou z hladiny čtyři ostrovy. Před deseti nocemi jsem tu byl s Naďou, s náladou.

Ve vesnici se před sámoškou loučí Švýcarky s Němcema. Předtím jsem je viděl v knajpě něco řešit, prohlížet ajfouny a tak. Jdu za nima. Modelka mi zahltí hlavu plány. Ko Wai je prý ráj a jsou tam bungalovy za čtyři kila a klid. Objímá mě a při tom trochu přiškrtí.

Je poledne, jsem zmatený. Moc cestiček. Na zápraží leží kočka. Chtěl jsem si půjčit skútr, ale jdu radši na koupák. Dublér Turka relaxuje v síti. V Dangu zjistím, že číšnice bere z kalíšku příbory za tu část, kterou se jí. Beru si svůj sám. Někdo vrací jídlo. Pojímám podezření, že mi přinášejí to vrácené.

Už se mi nechce psát, tak se snažím, aby se nic nedělo, ale i když se nic neděje, tak se něco děje. Když člověk přestane psát, celé předchozí psaní ztratí smysl. Z propadliště nesmyslu ho vytahují jen další a další řádky. Se nudím. K smrti.

Ve vodě je Islanďanka. Nebaví se se mnou. What a fucking bitch! Plavu k blízkému ostrovu. Je na něm pláž s dívkou a červenou lodí. Dostat se tam mi ale zabraňuje okolí ostrova plné mrtvých korálů. Zpět chvíli krize, moc to houpe. Nemyslet na budoucnost, nepodporovat obrazy. Nechám to plavat, než zase slinu chytnu. Jen sledovat, co se vynoří. Vynořím se z deprese? Přinese mě příboj?

Boj s vlnami, vinami rozhodnutí, flow, dmutí vod. Potopit se a dotknout písku, zvířit prach stuporu-náporu na síly podvědomí. Domov, dno se symetricky vlní. Vlny viny, voda stydí, oči vidí džungli, palmy lidi na odpočinku v bezbřehosti. Jednou nohou v nekonečnu. Prahnu po Valašsku, Vlčkové, zdroji snů o cizině, svobodě, světáctví.

Jako by bez prožívání touhy po domově, dětství nebylo možné prožít přítomnost těch působivých scén. Bod obratu, vize návratu příjemně odvádí od jejich třeskuté bezprostřednosti. Dokonalý domov nebo chiméra minulosti? Sladký opar dávných letních prázdnin, kdy byla budoucnost skvělá, žádná-celá.

Moje cestování je usínání. Nejdřív samota cesty, pak euforie z intenzivní proměny do nových obrazů a dějů. Pak procit do samoty ega, které cestu chtělo. Snaží se ty obrazy řídit a tím je ničí. Uvědomění a nová šance, když se vzbouřím a ty obrazy vložím do rukou dobra. Ale to jsem si jen myslel, že jsem dobrý, já-ego. Takže zase nic. Takže zase šance.

Pozoruju symbolické scény, štědrá znamení zprostředkovaná silou skoku do víry. V určitém momentu zase procitnutí-usnutí do ega skrz nějakou ženskou. Pak iracionální, ambivalentní, rozptýlená touha po čistém procitu do ega, tedy skrz sebe, ale to nejde. Únava, setrvačné vtahování do spánku cesty. Noční můra, pot, křik, děs z pokračování. Ne cesty, ale sebe. Cesty-sebe, sebecesty, sebenucení do spontaneity, systematizace svobody. Vnitřní zacyklenost. Křeč. Hate.

„One beer Leo every day. Happy happy,“ kření se bezzubá stařena prodávající na pláži korálové cetky přede mnou popíjejícím Němcům. Ať už se nic neděje. Ale děje se všechno. Kde je moje nevinná, přitažlivá svoboda? Moje choroba. Chci pořád něco nového. Nový plán. Vymýšlet ho za běhu. Veje vetor. Přílišná ostražitost znamená slepotu. Příliš bdít je spát, příliš otázek dát. Uvěřit znamená ukolébat se intuitivní odpovědí. Ve smíru.

Nemůžu vystát kecy těch Němců. Vlastně asi Dánů. Zapadající slunce stojí na hlavě jednoho z nich. Teď do ní zapadlo. Kokosová kámoška je Dánka. Kierkegaard prý znamená graveyard. Respektive neznamená, ale zní to tak. Něco jako moje příjmení zní v arabštině jako vlasy, ale neznamená to vlasy.

Dánové se se soumrakem stříkají spreji proti komárům jako zasrané stroje. Jako jeden muž fotí ohnivý kotouč bořící se do propadliště obzoru. Prohlížím si je v mutaci psaní. Usmívají se na mě. Já na ně. Jde po mně první komár. Mávám psaním. Prchám. Když jdu, tak neotravují.

Kousek dál po břehu sedí Norka, už jsem ji viděl dřív. Nechala se ošahávat Thajcem, který básnil o Ché Guevarovi. Snaží se meditovat. Ptám se jí, jestli ji nežerou komáři. Odpovídá, že ne. V tu chvíli ji začnou žrát. Jeden, pak celé hejno, které se vznáší nad mou hlavou jako svatozář. Nevěděl jsem o něm, upozorní mě až její křik.

Na ruce má vytetovaná data narození a sebevraždy svého strýce. Na prsou nápis Memento Mori, remembering death. „Smrt je cool,“ říká. Já na to, že zas tak v klidu není. A ona, že to si myslí ego. Večer sedám do bluesové knajpy na večeři. Menu mi přináší ten Ché Guevara a za chvíli si o stůl vedle mě sedají ti Dánové.

Naproti sedí dvě holky, díváme se spolu po sobě. Mám komunikativní náladu. Už předtím jsem se zeptal jedné bloncky, co na pláži vždycky leží nahoře bez a má celá záda potetovaná, jestli můžu přisednout. „Sorry but I´m tired,“ odpověděla. „OK, no problem,“ šel jsem chápavě do řiti. Hraje výborné blues, na stěnách plakáty. „It´s the Stones´ flow of drugs and women that made their songs.“

Po jídle si sedám vedle těch holek. „Where are you from?“ ptám se té, co sedí vedle mě. „Finland. And you?“ „Czech Republic.“ „I don´t know.“ „Czechoslovakia.“ „Oh.“ Nevznikly vlny, není to událost. Už se na nic neptám, odcházím. Dívá se udiveně a zdraví. Je mi líto, že jsem odešel. Možná jen moc přemýšlím. Stojím venku, prochází ta nahoře bez. Vyhneme se očnímu kontaktu.

Kolem jde Islanďanka, pěkně voháklá a voprsklá. Ukazuju štos bankovek, který mi v drobných vrátili z litru. Drapne po nich a pár mi jich bere. „You would have to do something for that,“ páčím je zpět a ona spolu s kokosovou kámoškou pohoršlivě zašumí. Triumfálně se vracím do bluesové knajpy odhodlán s tou Finkou ještě něco udělat. Sedám si vedle ní a objednávám čaj. Ona si stoupá a spolu s kámoškou odchází na bar za Thajcama.

Exnu čaj a jdu zalůzřit na internet. Když se vracím ven, míjím holku, která na mě setrvá pohledem. Zastavím a ptám se jí, co hledá. Ona že pláž, já, že je zavedu, je samozřejmě s kámoškou. Jsou opilé a neumí anglicky, což je už tak dost opruz, ale navíc se k nám po pár metrech přidá Berlíňan, který chce shodou okolností taky na pláž. Začnou konverzovat německy. Ukážu jim rukou směr a jdu do čudu. Pak je s tím Berlíňanem vídám každý den.

Jdu si obsedantně umýt ruce do chatky. Na zápraží sedí nový Turek, Matthew. Beatově kalí pivka, kouří a sleduje na tabletu baseball. Prohodím s ním pár slov. Hodně příjemný Anglán. Cestou zpět do centra mi zastoupí cestu ladyboy a vytasí na mě kozy. Dosud na mě jen pokřikovali. Otočím to do jiné ulice, ale uvědomím si, že je tam další ladyboy bar, tak to otočím zase zpátky. Sedl si mezitím k baru, takže proklouznu.

Kupuju si kokos. Je hnusný, možná zkažený, uvnitř hnědý. Měsíc před úplňkem zalívá chladným světlem osamělou pláž. Cestou zpět se nekonfrontačně ptám prodavače nahoře bez, jestli může být kokos špatný. „Sám sis vybral,“ odpovídá. Když jsem ho kupoval, změnil jsem jeho výběr a ukázal, že chci ten větší. Pak jsem si ještě vzal nové brčko a to, které tam dala jeho máma, nechal na pultě.

„V pohodě, jenom se ptám,“ já na to, „chutnal totiž divně.“ „Možná je divná tvoje chuť,“ vyplázne jazyk. „Ten kokos byl ale uvnitř hnědý. Je to normální?“ „Ne, uvnitř musí být bílý. Jestli byl hnědý, vlezl dovnitř nějaký mravenec.“ Asi myslel červa. „Je to špatné, když ho vypiju?“ obávám se dalšího průjmu. „Je to oukej.“ Možná pro něho. „Bye.“ Nic.

Sednu si u chatky na zápraží, a když jde kolem ta holka, co taky kámoší s Islanďankou, říkám jí o kokosu. Přináší plato tablet uhlí, že pohltí bakterii. Nechce se mi to jíst, nevím ještě, jak to bude vážné a nemám rád zbytečnosti, i když tu kokosovou mrdku cítím pracovat v útrobách. To si nemůžu dát pivko jako ostatní? Řve jak na lesy, že to musím sežrat hned, pak už bude pozdě.

„Je to biologické?“ „Jo, jí to tu všichni, neváhej!“ „Můžeš mi prosim tě jen jednu vystřihnout?“ „Sněz to teď. Ale jo, klidně.“ „Díky, tak dobrou.“ Položil jsem ji vedle telefonu a řekl si, že tohle se mi přece nemůže stát po tom, co už jsem vytrpěl. Pořád si myju ruce a nikomu je nepodávám. Sám si beru slánky a příbory. Ale to je vlastně nerizikovější, tyhle hry na slepou bábu. Pak si dám kokos, na který ani nemám chuť a je zkažený. Cítím tu trpkou chuť, ale přesto ho vypiju až do dna. Týpek říkal: „It´s OK.“ Snad ví víc, než pojašená Němka.

Vztekle zabíjím komára umývám si ruku od krve. Xenofeel ze zdejších volných hygimravů možná pramení z mála spánku a obsedantního psaní, které je takový psychický klistýr. Do puntíku řeší vše nepodstatné a staví zeď mezi mě a svět, prožívané a reálné. Autisticky se usmívám, němý, neschopný se vyjádřit skutečným hlasem, zatímco břichomluva graduje do vzduchprázdna, alter mele na entou.

„Nemysli na to. Buď to bude v pohodě nebo ne. Když se na to budeš koncentrovat, tak určitě ne,“ radí Němka moc nahlas, jako by byla nahluchlá. Ale já, když se na to koncentruju, tak na to právě nemyslím. Na zápraží vychází Matthew. „Vydržel bych tu měsíce,“ libuje si. Hotel California. Nějak se mi tady taky pořád chce být, i přes ten celonoční tuctuc. Už to tu znám, zabydlel jsem to. Po dvou letech u rodičů soukromí. Velká matrace a žádná čeština. Jen moje inner Czech na papíře. Don´t stop me now, I´m having such a good time.

Osidluju a z mých osdiel se hned tak něco nedostane. Jen se moc nevyspím, vždycky mě něco probudí. Přijde takové to, kdy už člověk nemá žádné myšlenky ani touhu něco sledovat, chce se mu jenom spát. Cesta a návrat se slejí v jedno dno. Cesta je příliš rozdrobená, aby převážila jedna možnost, a tak převáží antimožnost, návrat nad stáží. Průjem se naštěstí nekoná. Zato komáři nereagují na sprej a mrdají mě za živa. Musím se v horku schovávat pod dekou.

Ráno po probuzení mi po posteli lezl zvláštní neforemný šváb. Pak jsem zjistil, že to je jen flek na mém oku. Viděl jsem ho pak po ranním otevření očí ještě víckrát. V noci jsem se probudil ze sna řvaním. Spal jsem u nějakého staršího týpka a on zrovna otevřel bez pozvání dveře do mého pokoje. Mám z takového otevření dveří fobii, nějaký archetyp.

Po jídle v Dangu, sám si beru příbor, shledávám poměrně nemožným najít místo, kde bych se vyplážil. Všude bordel nebo mravenci. Obcházím jako smrt. Jeden strom přes noc zčervenal a pokryl písek svými listy. Každý den se znova lascivně vyklidnit. Na chvilu. Někam jsem to mrdl. Poblíž Ruska, která chodí ve vlnách sem a tam jako ve vězení. Vězení vln. Stav pláže. Nemůžu si vytvarovat písek pod ručníkem, aby mě nikde netlačil. Ruska se sem usmívá, trochu moc, jako ladyboy. Jdu to očíhnout.

Litva, vrací se z Kambodže. Kde jsem byl já? Nikde. Píšu. Malé situace v pubickém prostoru. Tourist small talk. Zdrhám. Už mě neblaží ani nostalgie. Vždycky se učiním na něčem závislým, zavilým. Na vizi, moři, písmu, místě. Ty závislosti vznikají spontánně, a pak se bijou, musíš je klidnit. Zbývá následovat jednu, ve výsledku je to jedno. Ta závislost je vlastně strach z lítosti. Že budu litovat. Ale vlny vinu smyjí. Vnitřní moře myslím. Svědomí, dálku distinktních představ. Ulpěl jsem na zemi, přestal snít vprostřed snu, dýchat. Ladyboy s agresivníma kozama. Lonely beach, pláč.

V krvi férových stigmat je ten návrat vlastně let kamkoli. Zhřešil jsem zblouděním v osidlech hmoty, krvavou komparací. Krvácím v narativní disproporci. Přichází Máša. Vlny valí bez přestání jako vlaky myšlenek. Šílené vdavky mimovýznamů. Čekám na spásné, jasné sdělení, znamení, ale žádné takové není. Může přijít jen ze samého zdroje mě, z útrob mojí svobody (nebo ne?) povznesením, vymaněním ze svárlivé úzkosti, v níž se svíjí zapomenutá, když se sama učinila objektem, sama chtěla být odpovědí.

Musí to být něco venku. Něcokoli. Příbojem jde dívka ve vzdušných šatech s kudrnatou hřívou, popíjí vodu. Slunce se překlápí do podvečerní fáze, vytváří nejsladší dojem. Ještě dost před koncem na to, aby vznikl život. Motiv dočasnosti, notorické očekávání. Máša se houpe, hodně.

Jdu za dívkou s vlasy a chválím jí je spolu s šaty. Je to ukecaná Polka žijící pět let v Berlíně. Koupí si pivko a chlubí se čerstvým tetováním, které jí nakreslila kámoška v pevninském městě Chatamburi, odkud právě přijela. Napřed se jí tam nelíbilo, ale potkala tam lidi a zůstala dva týdny. Stane se štamgastkou v bluesové knajpě, kde se seznámí s dalšími přáteli.

Když se člověk zakecá, je těžké odejít zase do pouště, i když ví, že nemá na to zůstat. Kolem chodí jiné, v tu chvíli se zdají tak dostupné. „Jsi každý den jenom na téhle pláži?“ A co kurva? K pláči, paroháči. Vteřiny podívané plynou, všechno se plynně plazí k cíli tmy. Finálně se vymaním ze zaujetí osobou mluvící o sobě, aniž bych se ptal. Její tetování bylo oko ve slunci. Symboly vědomí. Řekl jsem jí to, ale nevěděla, co je to consciousness. „Neumím moc anglicky,“ směje se, jako by to byl suprskill, jako by tím byla roztomilá. Mohla by být, ale není.

Plavu daleko a uvědomím si, že návrat je vlastně smrt. Proto se není, kam vrátit. Proto po tom jde vášnivě, nekonečně toužit. Točí se to jako ruské kolo. Určení, které je tvou bytostnou součástí, úlohou, ale zároveň ho nemůžeš dosáhnout. Slunce zmizelo po anglicku a Polka se konečně zvedla. Seděla tam po mém odchodu ještě dvě hodiny.

Vylezu z vody na prázdnou pláž a zpívám Coming for to carry me home. Žádný spěch. Now is blessed. Later is messed. Z nerozlišenosti potemnělé pláže se vynořuje Islanďanka. Dáváme small talk, který mi v tu chvíli nevadí, hraju roli. Plácá o Venice. Kroužím boky. „You´re dancing,“ napomíná mě. Jsem jedno velké ucho, přirážím s morrisonovským úsměvem mimovýznamy, jako bych byl za vodou. „You´re dancing or yoga?“ Jen se usmívám. „OK, whatever.“ „I don´t know.“ „OK, see ya.“

Mám chuť ji jako by zadržet. Z toho sexuálního důvodu. Ten dává přítomnosti na prdel. Obletuje mě něco jako vážka. Memento mori. Smrt je v pohodě. Pak je zase život. Ale nejde ji zneužívat k nabytí nového. Přijde sama. Vždycky, když myslím na nějakou novou budoucnost, myslím na dědečka. Zemřel, když mi bylo jedenáct. Dětství, smrt, návrat, život. Léto. Učení se s dědečkem. Je to plné dobra a naděje. Když to chci nejvíc vzdát, začne to být dobré. Když to neudělám.

Nad ostrovem se rozsvítí hvězda. Cestou po pláži potkávám Mášu. Jen se pozdravíme, nehrotí to na komunikaci. Po minutě se otočím, vracím se za ní. Brodíme se odlivem, velkým kvůli nastávajícímu úplňku. Zítra se vrací do Jekatěrinburgu. Nepospíchá. Já už vlastně taky ne. Magie. teplý, měkký koberec a pořád nové řádky vln. Moře ustupuje, jako by dělalo místo tsunami. Máša se houpe skoro do vodorovna.

„Nechceš jít se mnou do vesnice?“ ptám se jí a nejsem si jistý, jestli to chci. „Co bych tam dělala?“ ptá se nevinně. Nepochopila, že chci, aby tam byla se mnou. Píšu jí na ajfounu svoje jméno a objímáme se pod měsícem a palmami. Mám chuť jí stisknout rameno nebo něco. Líbila by se dědečkovi. Kráčím dál pláží sám a mám pocit, že jsem propásl životní šanci.

Koupil jsem si nějaké místní jabko, má hrozně pecek, hrozně tvrdých a ostrých. Přesto jsem je všechny snědl. Moře dnes krásně čisté. Spalující slunce zatahují mraky. Balzám. Pecky přežiju. Ráno jsem pokecal s Matthewem. Je z Nottinghamu. „I just get stoned and read books. I just finished Steinbeck and now I relax with James Bond,“ chlubí se. „Yeah, it´s good to read a detective story on holiday.“

Ve stresu a vzteku jsem kdysi odjel z Nottinghamu domů, protože mě tam jedna Kurdka vykopla z baráku. Učinil jsem se na ní závislý. Měl jsem jet ještě za Robbiem dál na sever a dát tam houby, to byl hlavní důvod a cíl. Koupil jsem si lístek domů, dal pivko, dostal se do pohody a hned všeho litoval. Šlo jen o to pohnout se, udělat rozhodnutí.

Teď s podobným pocitem manka chci odjet odsud a potkávám tohohle nottinghamského barda. Píše songy pro svou kapelu Golden troubadours. „You need to concentrate and stay with yourself. Let it go and keep yourself,“ filosofuju, zatímco on odpaluje ranního jointa, wake and bake. Možná to souvisí s opuštěním lidí, strachem, že když zůstanu, dostihne mě smrt. Tak jí utíkám vstříc.

Robbie byl největší propagátor Thajska. Byl tu dvakrát na tři měsíce. Potkal tu svou budoucí ženu a matku svého syna, Kanaďanku. Pak spolu cestovali, otěhotněla na cestě do Mexika. Přesvědčoval mě, ať sem jedu. „Don´t worry. Just go. There´s nothing to fear but the fear itself.“ Místo Thajska jsem tenkrát jel za ním, ale nedojel. „Some girls are vampires,“ vyjádřil se na adresu Kurdky.

Zpod mraků vylézá slunce na závěrečný spurt. Obzor brzo bez dozoru. Neskonale rovná řádka pro bezpočet vět. Svět, cesta slunce se odvíjí od mých nohou. Slábne, sládne jeho síla. Nějaká víla plave v dál, vábena jeho vzdorem a já jejím, lidskou krví. Plavu za ní, ale náhle nikde není. Uplavala nebo ji žralok stáh? Chvění. Zde nyní jde, zdravá, ztepilá si prohrábne vlasy. Snadné ztratit se ve vlnách. Snad abych se za ní rozběh. Ale to ona se rozbíhá proti vlnám, přidává se k druhovi.

Tma, obletují komáři. Loďka umístila kousek od břehu bójku, která červeně bliká. Sama se zeleným světlem objíždí kolem a páčí něco z vody. Moře potupně ustupuje plnému Měsíci. Platím další dvě noci. Mám pocit, že mi chybí tisícovka, hledám ji pod chatkou. Počítám, ale jinak je mi dobře jako vždy, když zaplatím dvě noci a oddálím plán. Můžu zase v klidu vejrat.

V bluesové knajpě zpívá krásně jedna Švýcarka Joplinku, jdu jí to pak pochválit. Sedí s Polkou. „I like to sing, too. But not in Thailand. I´m too stressed,“ říkám jí. „Stressed in Thailand?“ protáhne obličej. „Anywhere, when I´m travelling. It takes time for me to relax. And then I usually go home.“ „Take your time.“ „There´s no other way.“ „He´s so sweet,“ přihne si pivka,  skloní se k místnímu psovi a obsedantně ho hladí. „I need french fries,“ prohlásí Polka a vstává.

Postávám u Cancunu a hledím na fire show. Osaměle vrtím boky do Petera Toshe. To je nejlepší část. Pak to zkouším v Ting tongu, kde hrají tupý house a všichni tam selfishně paří na vlastní triko. V Himmelu zase populární hity a rozjívená, ovíněná družba. Dvě holky luxusně breakbeatově tančí. To je vono. V noci moc komárů, vstávám na trestní tleskání.

Nebe jak šmolka, v moři bordel a klid. Vyměnil jsem si ručník, místo velkého modrého mám mám malý růžový. Nějak jsem preferoval včerejší konstelaci. Dnes mám pocit větší přítomnosti, ale postrádám adrenalin včerejší depky, tu odhodlanost k blízkosti. Jsem jen jedním z bohorovných turistů. Nemůžu si pod sebou urovnat písek.

Za mnou se usídlil prodavač cetek, konverzuje s ajfounem. Přítomnost má dnes nový význam. Lidi mají pocit přítomnosti přátel, ale je to jen stroj, čemu vyjadřují sympatie. Mají přátele, ale ne toho nejdůležitějšího a nejlepšího, sebe. V noci se mi zdálo, že mě kousla opice. Cestou přes pláž jsem míjel spoustu osamělých dívek, ale chci napsat o škole v přírodě v jedenácti.

Přes den jsem tam byl v pohodě, ale noci jsem trávil pláčem. Včera jsem o tom chtěl psát víc, dnes už tolik ne. Prostě jsem zavolal rodičům, ať pro mě přijedou. Chtěl jsem to ale jen v noci, přes den mě to tam bavilo. Hrály se různé hry, které zažehnaly depku. Rodiče přijeli a v autě mi řekli, že umřel dědeček. Na dalších výletech už jsem byl v pohodě, ale tohle mám asi za nějakou modelovou situaci.

Chce to vždycky najít nějakou hru a zabrat se do ní, do přítomnosti. Domluvit se v sobě, smířit se. Jsme dva. Často se ti dva sváří o prostor, vedou extrémní monology. Když jsem jedním, toho druhého svádím. Je třeba nechat ho na pokoji a on nechá na pokoji mě. Když jsem jedním, nadávám na toho druhého. Na úzkostného rodiče nebo uvolněného kámoše.

Me and Bobby McGee, píseň, kterou dávala včera ta dobrá Švýcarka, nahrála Janis jako poslední před svým předávkováním háčkem. Prodavač cetek za mnou dávivě kašle. Možná kdybych se z té školy v přírodě nevrátil domů, dědeček by nezemřel. Je tohle ten háček? Nebo moje neskonalá touha cestovat, ve které mi brání slabost k návratu? Ta vyklidněnost vždycky přijde coby návrat. Je to zpráva, že návrat stejně přijde tak jako tak. Jen se nesmí udělat. Tím se ta vyklidněnost promarní.

Přelít se, otočit kolo ze stoupání na klesání. Samo se stočí. V jádru problému je gravitace. Levitace. A člověk neví, jak to dělá. Nevědomost, mód dost, z nekonečna přímky útěk k začátku, uzavření kruhu, uzavření vody. Klidná hladina jasně odráží zemi a oblohu. „Co dělat?“ zní otázka, která se nesmí vymknout kontrole. Vyletět ze schématu jako pták. Ale i ten je závislý na zemi. Včerejšek bude vždycky lepší.

Ruské kolo. Vrátil jsem se předčasně z Brisbane kvůli létu doma, toužil jsem po chatě. Quitl jsem džob v Praze kvůli vizi cesty kolem světa, ale byl to jen další návrat. Kličkování mezi návraty. Prostě se vším skoncovat a otevřít se čemukoli. Odjezd je návrat. Nejdřív to ego chceš, tak jedeš, pak ho nechceš, tak se vracíš. Ale obojí je stejný pohyb. Přítomnost tkví ve svém manku, nabytá vzplane jako střelný prach výstřelem času.

Mezi lékama, věšákem a lžičkou ke mně připlavala žlutá rybka a začala se ke mně lísat. Pak k plovoucímu listu. „Can you help me? I lost my goggles,“ zvolala na mě exaltovaně Němka. Potápěl jsem se, ale nic nenašel. „So I lost my goggles,“ bědovala. „It´s OK, you can look around more,“ chlácholil jsem ji. „No, I´m a swimmer. I need them,“ nedala si říct. „Maybe they have some in the village.“ „Oh.“ Chápal jsem tu tragédii. Prostě si lehla na záda, aby se pohoupala na hladině, jak to tu lidi dělají, a brýle jí sklouzly z hlavy. Když se člověk moc vyklidní, může něco ztratit.

Přítomnost je prostě to, co právě je. Přítomnost prostě je. Přitom není. Při tom jsi ty. Pitom. Přitom ty jsi já. Ty jsem já a já jsi ty. Jsem při tobě. Stand by me. Slunce zsinalo, plachetnice uprostřed obzoru. Jsem tady. Bezpochyby. Happy happy jde. Na své trase. Lidé. Oslov je. Vylov je. Tak se potkáme. Spojíme. Splácáme. Spácháme. Spláchneme. Spíchneme. Ve smíru toho, cos měl a co bys měl. V tom, co máš. Mě. To. Tu totální varietu, vášeň nevídaného, v níž si můžeš nekonečně hrát a předvádět se. Držet prst na tepu doby.

Masivně modré, moudré nebe. Slunce zapadá do šedé lajny smogu toho, co už nejde změnit. Prosebné prsty palem, hejna komárů, marné vlny strachu, Venuše nad ostrovem. To, co je, je vždy ospravedlnitelné. Tma. Teď líheň snů. Noří se spontánně. Soptí flow.

Pokecal jsem ve vodě s Američankou z Chicaga. Myslela, že Trump zakazuje vstup do USA Izraelcům místo muslimům. Something beacuse of ISIS. Chvíli jsem na ni zíral. „But most of the attacks are executed by the lonely wolves which is the guys who lead a normal life but are bored with it so they come up with the gorgeous idea to kill as many people as possible in the name of God.“ Třeba je přestane bavit stopování komárů. Zatouží típnout něco většího. Připlaval její borec. Na Ko Panganu rozsekal skůtr a musel platit deset tisíc bahtů. Ko Chang je prý lepší, víc chill a pralesní.

Na zápraží čadil Matthew. Mluvili jsme o potřebě nesoudit a že jsou lidi fajn. Liboval si, že čtyři dny jen pokalívá a jí ovoce a vytváří tím prostor pro další konání. Zhasl jsem, nechal otevřené dveře a podřimoval do zvuku Matthewova zapíku, jak obnovoval hasnoucí tabák. V nejlepším zabzučel komár. Musel jsem zavřít, rozsvítit a čekat na něj s otevřenou náručí. Nepřicházel a můj klid odcházel. Předtím jsem byl přítomný, ale s komárem jsem se už obracel do minulosti. „Sakra, teď jsem ho mohl dostat! Proč nemám moskytiéru?“ Protože chci prostor, odmítl jsem ji. Jsem v tomhle exot. Mathhewovi dochází zapík. Klik klik klik.

Ale i tohle je přítomnost. Fascinace přítomností. Přímo tnost. Přimotává se na mě, až nic nevidím. Přímo tne do mojí přítomnosti. Trhá ji na cucky a nechává se znovu prosit, aby ji prosila svým sítem jedinečné distinkce. Jak ji znova najdu? Jediný způsob je vylučovací metodou. Vzdát se všeho ostatního. Kašlat na to, že jsem o ni přišel. Proto, že jsem na ní visel jako klíště. To nemá ráda. Musí dýchat. Kašlat na to, že nebude. Je. Kašlat na to, že nebyla. Je. Je to vlastně spánek, nebo když jdeš ven. Láska k někomu, nebo když jsi sám. Když někam jedeš, nebo když se vracíš. Když vyhráváš, prohráváš nebo jen stačíš. Stačí ji sebrat. Usebrat se. Brát se. Těšit se. Se. Dát. Dát se. Dát to. Drát navázat. Spojit, pokračovat. Když, tak ať. Když moc, tak pomoc. Trefit. Jak?

Nothing to win and nothing left to lose. And you give yourself away. With or without you. Procit vzdát. Nic moc nesát, jen tak obecně. Komáři se zdejchli. Už ji zase mám. Mám? Možná se moc snažím, aby všechno k něčemu bylo. Aby všechno mělo nějaký řád, když už se tak snažím. Aby to neslo ovoce, abych vyrobil ovocit. Když to někde zaleze, jinde to vyleze.

Ono asi věci obecně smysl moc nedávají. Jen v té přítomnosti a to je jen pocit. Kolem chatky prošli lidi. Zvuky se nesou, jako by nebyly stěny, tak jsem pocítil strach, že jdou ke mně. „Psal bych, ale bojím se, že by to byly pičoviny,“ řekl Matthew. „Zkus to, vždycky to můžeš vyhodit,“ povzbudil jsem ho. „Wise words,“ pochválil mě. Ta totální akceptance vlastních myšlenek je v psaní stěžejní.

Vyrazil jsem na jídlo a sprej. Dal jsem si dvakrát pad thai. Spala tam na matraci matka. Na mou porci hodila číšnice fazolové výhonky rukou, do které právě pčikla, a pak hladila mopse, který se nenasytně třel zády o zem jako mop. Mám zas průjmový režim. Kuchař se na mé rozloučení tvářil, jako bych mu sežral matku.

Na party ulici jsem potkal Memento Mori. Včera i dnes pobíhala na pláži nahoře bez, ale byl jsem dole, tak jsem za ní nešel. „Zítra jedu do Kambodže a Vietnamu. Nevím, na jak dlouho. Na měsíc, možná víc, možná míň. Pak se sem vrátím. Užij si svůj trip.“ „Ty si užij svůj trip, já žádný nemám.“ Nekonečné plastové láhve vody. Na co se mám těšit? Proč su tu? Proč su? Plesk! A nejsi, kámo.

Ráno mě budí noví přistěhovalci. Matthew nic neslyšel. V pět ráno dal cigáro a spal až do teď. „What are you doing today?“ ptá se mě. „I think I´ll just keep on doing nothing.“ Povýšili jsme to na prospěšnou činnost. „I can remember my old dreams!“ Ve sračce ty tvrdé pecky. V Dangu pad thai, vedle český pár. Kolem projede mikrobus zvídavých mnichů.

Moře čisté, ale zůstala linka vyplavených předmětů včetně kufru. Slunce za poloprůsvitným mrakem. Malý růžový ručník jsem vyměnil za velký modrý a přikoupil dvě noci. Krásná žena se houpe, vedle ní spí pes. Idylické scény za rozumné ceny. Pár sbírá tu linku odpadků, vztyčuju na ně palec. Když jdou zpátky, spínám ruce po thajsku a klaním se. Fakt mě to těší. Respekt trash heros.

Stop messing around. Think about your future. Message to you, Rudy. Tudy. Happy happy. You´re not happy? „Could you reduce the laughing? Use the laughing gas on the beach or something? Could you like shut the fuck up?“ představuju si  v polospánku, že říkám těm, co mě vytrhli z ranního snu, kde mi zrovna nějaký týpek vysvětloval, jakým způsobem mě zmlátí a já jsem s tím souhlasil, mělo to nějaké výhody. Vzbudilo mě radikální pčiknutí a dotaz: „Zdají se ti někdy líbací sny?“ Tak si můj probouzející mozek přeložil německou větu. Komáři, sračky, piče, vždycky něco. Opodál kyprá kráska píše.

Koula z JAR. Učí anglinu v Hanoi. Povídám jí, jak pohodář Matthew legitimizoval mou touhu po „do nothing“. Nadužívám slovo chill. „Jsem ráda, že potkávám někoho takového. Sama se cítím provinile, když neprahnu po tom, vidět něco víc. Jak se jmenuje tvoje kniha?“ „BerZlín. Pořád se chystám do Berlína, ale jsem zaseknutý ve Zlíně. Vlastně to znamená ber chill. Nikam se nežeň.“ Plavu na moře. Když se vracím, u ručníku mám zabodnutý papírek s mystickým vzkazem: „Enjoy relaxing. Koula“

Just chillin, watching women. Zablogovaný krk. Trochu nudim. Vůbec nevim. Zpravim, slevim, svalim, svlažim, smažim, stražim, slevim, zdražim. Nechal jsem jít vize, asi mi chybí. Madcap laughs at the man on the border.

Ty Němky jsou vybavené sofistikovanými systémy, jak mě srát. Žvaní v iritujících melodiích, falešně zpívají. Spánkově deprivující párty piče, deprimují bohorovnou demencí, dostanou do piče. Skurvily mou symbiózu s Matthewem, protože teď soudím. Kdyby to bylo tlumené, ale zní to, jako by mi seděly na klíně. Ta jejich rozjívenost je navíc ve spojení s tvrdým přízvukem sexy.

Odešly a rozhostilo se dokonalé ticho. Komáři jsou proti nim kamarádi do deště. Grr. Na pláži po mě přeběhl pes, možná jsem od něj dostal vzteklinu. Cítil jsem se pod psa, nechal jsem si nohy olizovat vlnama. Myslel jsem, že když se vzdám plánování, budu přítomný, ale nastoupil druhý nepřítel, stereotyp. Kochal jsem se z vody pralesem a cítil se zlý, což asi trochu jsem, když občas vypustím průjem.  Opodál se krásný pár hádá, smíří a kouří.

Vzpomínám na třítýdenní dovolenou v Nice s přítelkyní, po které se se mnou rozešla. Dovolená uvede mysl v pohyb. Byl jsem tam právě takový bez lásky, věrnosti, nápadu a vlny nekonečně omílaly to samé. Z Ting tongu hraje kapela melancholickou píseň. Vlastně jsem si dosud nedovolil to oplakat, připustit, odpustit. Zušlechtit to tak, aby to nebyla moje vina. Nepodepsal jsem rozvodové papíry. Proč nejsem víc cool? Co tady dělám? Cítím vinu. Co bych měl dělat? Cítím chybu.

Vzpomínám na Sweedie, jak říkala, že bych měl rozjet samostatnost. Ale co a jak? Nejsem moc originální, vždycky jsem spíš následoval příkladů a nápadů druhých. Všechen čas pohlcuje posedlost svobodou, která ani nevím, co je, pořád něco jiného. Jak to, že o sobě tak málo vím? Nebo se bojím podívat? Jak z toho ven?

Všude ty dokonalé mladé ruské páry. Jedna nádherná se po mě paranoidně dívá. Statečně se nepodívám. Tak krásná a neprůhledná párovitým egem. Hraje to spontánní, momentálně, upřímně prožité, mentálně strojové bezpečí divadýlka lásky. Jsem trochu zatrpkl. Byla to moje vina, že Yoko odešla. Nechci nic, než se z toho dostat. Nebo je to taky jen dokola omílaná modelová situace? Nejspíš bych se měl probudit. That´s the story of my life.

Další slunce žbluňk do oceánu času. In my dreams I´m dying all the time. Po probuzení je všechno jinak. Vracejí se Němky. Uniknout. Sám od sebe.

Trochu jsem pobloudil scenérií. Po dvou týdnech už se vyznám v tvářích místních i turistických. To místo se do mě otisklo. Sranda místo. Týpek od kokosu mě nalákal. „Big coconut today, same price.“ Byly opravdu masivní, tak jsem si jeden vybral, i když jsem neměl chuť. Kokos je takový symbol exotiky. Člověk má pocit, že když si ho nedá, marní čas. Byl dobrý, uvnitř bílý. Venku velký, uvnitř malý, trochu zrada. Dužina uvnitř silná, děloha, v níž čvachtá plodové mléko. Když ji tam člověk nechá a zahodí ořech hned po jeho vysátí, má pocit, že marní kokos. Mravní kodex mu to nedovolí. Tak jsem vyptal v přilehlé restauraci lžičku a dlabal, až se lžička ohýbala. Týpek od kokosu přišel s mačetou, úplný Machetee, a rozsekl mi ho. Dovnitř se dostaly třísky, tak jsem poděkoval a dlabačku ukončil.

Nějak jsem se vyklidnil. Moc času se překlápí do jeho nedostatku, známý scénář duality. Ty párty Němky už mě tolik neserou. Prubnu špunty do uší, které jsem si koupil v lékárně. Moje cestování je někde bydlet a dávat chill. Co si kdo počne s časem? Ať se rozhodnu jakkoli, budu šťastný i nešťastný. Jak kdy.

Miluju paměť. Je tam všechno nahrané, ale anály jsou skoupé. Je třeba si vybavovat. A zůstávají tam jenom obrazy, emoce ne. Přítomnost nejde nahradit, ale já miluju to, co zůstává a co to říká tím, že to zůstává. Je to tam a já se můžu podívat, povídat si s tím. Z minulosti vařit budoucnost se vší úctou k všemocné přítomnosti, která si dělá, co chce. Zmocňuje se mě donkichotský sklon k aktivitě. Málo času rovná se akce, moc rovná se pasé.

Nedaří se mi vybít komáry, jsem znaven. Tuhnu. Němkyně ustaly, zůstal jen kalup dízy. Mumifikuju se sprejem. Jednoho komára jsem vytleskl. Miluju svých pět stěn. Ale chce to asi pracovat. Jen si toho nenabrat moc. Brát Zlín. Ať to dává smysl. Mám tam pět stěn, ale ne svobodu. Myšlení, ducha. Chce to prázdnotu, vědomí pro moje hry, ego, paměti. Nebo nevím, něco se dít musí, dělat, hrotit. Ale rozhodnout se? Nemožné. Jen ponořit se do flow, proprosit přítomnost, zjistit, co bude. I když, kdybych se nerozhodl, teď bych doma čuměl na bednu. Nebylo by to lepší? Bylo by to jedno. Ale tohle je fajn.

Ty earplugsy jsou pěkný hoax. Hluk jen téměř neznatelně tlumí a jsou nepříjemné, nepřirozené. Člověk má slyšet. Šup do koše. Nafíkat a spát.

Ve vodě jsem Johnny Seznamovač. „Do you feel like something´s touching you in the water?“ zní moje otvírací hláška. Každá na to, že ano. Je to nějaký rosol, není to vidět. Hnědá Ruska ze St. Petersbugu myslí, že jsou to kousky medúz. Jak se medúzy rozmixovaly neříká. Jezdí sem každý rok. Dřív bylo prý víc písku a méně odpadků. Vystudovala psychologii, pracuje za barem.

Němky jsou v tahu, Matthew taky. Ospravedlňovač zevlu a jeho hrotičky. V trusu další ostrá semínka. U Dangu zastavuje na skútru holka a kupuje si to podivné jablko. Upozorňuju ji. „Yeah but you can eat it.“ „Yeah but it´s coming out every day.“ „I really like it.“

Top chill podvečerní dřímota na pláži po rýži s chili. Chilly vánek, rytmus vln, sluníčka tak akorát. Uslyším fíkání spreje a roztírání. Z celé prázdné pláže si vybrala místo pár metrů ode mě, Ruska špulí rty na selfie tyč, střídá šílené pózy a ksichty. Těžko hledat debilnější formu života, než člověk sebefotící. Deset řvoucích Thajců začalo nad námi hrát fotbal. Top chill gone bad. S Ruskou se na sebe pousmějeme. Trochu mi z ní stojí.

Přichází husband s ananasem. Dá si pár kousků a dál dýluje ajfoun, touchuje, přejíždí. „Can I touch? Can you touch?“ Vysportovaný husband kontroluje obzor. Tetovaný tým FC Prales do toho dává všechno. Ruska se rozšafně natulí k manžovi pro společnou selfie. Na útesu se tyčí osm zchátralých bungalovů, trademark Lonely beach. Opice tam chodí rodit. Porodnice pro opice. Někdo je tam šel fotit a jedna máma ho kousla. Z vesnice stoupá dým. Utíkám do vody, než to koupím balónem.

Cestou zpět na pláži sedí tři osamělé holky. První není hezká a kouří, druhá nevypadá chytře a čte, třetí je hezká a vypadá chytře, ale jí a moc jí to nejde, tak radši neruším. Pak potkávám ještě čtvrtou, která hledí na moře a jí jogurt. Chci se jí zeptat, jestli je dobrý, ale vždycky, když jdu z pláže, nemám vůbec chuť mluvit. Takže u ní jen asi minutu stojím a jdu pryč. Ona tam dál stojí a netuší, co se kolem ní dělo. Z Cancunu hraje Ain´t no sunshine when she´s gone. Z Dangu na mě jedna gestikuluje, že mám jít jíst. Naznačuju sprchu.

Chatka je začazená od toho ohně. Zhasnu a otevřu dveře, aby se vyvětralo, ale spíš tam naleze víc smradu z venku. Cítím se vole osaměle, stolet, dolet, dole, D. To bych si mohl nechat vytetovat. Není nálada.

V Dangu vedle mě sedí tři Češky. Dávají si nejlevnější jídlo, tak si dám trochu dražší. Papaya salad with crab, poslední hřebík do rakve. Klepeta kraba přikryté čínským zelím. Nohu v kelímku zahozeném pod stolem. Stěžuju si. Říká, že za sto bahtů dostanu jen malého kraba. Ukazuju, že na něm ale není vůbec nic. Myslel jsem, že tam bude nějaké masíčko zamíchané do salátu a ne skeleton. Proč vlastně žeru kraba, který živořil v akváriu? Zkouším z něj něco vydolovat, plnou pusu chrupavky. Hýbu apaticky jeho klepety. Pořád fungujou.

Kupuju ovoce a opalovací krém 30 na trochu radikálnější opálení a jdu do Cancunu. Sedí tam Francouzka, která mi dala leták. Violaine. Pouští tam film Terminál s Tomem Hanksem. Snažím se ji balit. Což zpětně nechápu, jako ve většině případů. Pořád píše na ajfounu. Za mnou stojí na baru čivava jak z plyše. „Píšeš s přítelem?“ „Jo.“ „Jak dlouho jste spolu?“ „Ne dlouho.“ „Co to znamená?“

Vyzvu ji, ať si jdeme sednout na plastové židle k moři. Přijela sem s jedním a tady potkala druhého. První byl sociopat. Slíbil, že ji finančně pomůže, ona nemá moc prachů. Byli na nějaké párty a ona se bavila s týpkem. Přítel přišel a řekl týpkovi, že si s ní má dělat, co chce. A šel na hotel. Ona se naštvala a rozešla se s ním. Teď ji překlenuje turecký barman z Himmelu. Domů se vrací zhruba stejně jako já. V letadle bude zase sedět vedle toho ex.

Měli roční on and off relationship. Našla tu sebe sama. V očích toho Turka. Dovolená často pošoupne věci v lidech i mezi nimi. Je jí devatenáct a chce být letuška, protože má ráda letiště. Ten ex jí prý bude v letadle určitě vykládat, koho všechno viděl a co šukal. A ona bude chtít brečet. „On je jed!“ dramatizuje. „Neměla bys to zlo házet jen na něj. Je to hlavně v tvojí hlavě,“ upozorňuju. „Měla bys využít toho letu a usmířit se s ním.“ „Na odpuštění ja moc brzo.“ „Ne odpustit, ale nebrečet.“

Bylo na ni namířené silné světlo, když mi vykládala story svého mladého života. Vlastně se rozsvítilo v průběhu. Přijímal jsem její osvobozený vajb, jak mi v tu chvíli připadal. Rozhořívala ve mně oheň touhy po cestě, ženě. „Asi v tobě zaplnil díru,“ říkám o Turkovi. „Přesně tak,“ směje se. Scénář je moc jasný.

Thajští prcci házejí do ohně fire show listy. Francouzky to maj. Na párty nikdo nepřišel, jenom jeden týpek píše. Z Dangu jsem odcházel v pohodě. Všechno se dá vzít v pohodě. Vlastně ne vzít, ale vytvořit. Jen se na tom musí trochu máknout. Nějaká ženská mi na temeno sype červené hvězdičky.

V Siamu se tetuje. Někde jinde něco je. Dám si v Cancunu free drink za leták. Pak tři banány od týpka od kokosu. Dva jsou siamské, hádám se, že je to jeden. „Half,“ on na to. Snědl jsem je a nenašel koš, takže jsem do Shanti shanti baru vstoupil se slupkami v ruce a dal hodinovou performance.

Tančila tam krásná holka. Její týpek seděl, a pak odpálil brko. Zhulil je a osmělil se. Jejich pojointové tančení mě zhulilo. Ten týpek byl hrozně vtipný. Pak zmizeli a já jsem tančil už jen s plazmou, na které hrál fotbal Juventus s AC. V páté minutě nastavení za stavu jedna jedna penalta, gól, konec a já jsem taky šel.

Probudilo mě žnutí srpem. Podíval jsem se z koupelny. Týpek s mačetou sekal listy z banánovníků a rovnou je taky pálil. Oheň praskal a vzhůru stoupal sloup hustého dýmu deset metrů od mého bydliště. Čekal jsem brzké vyuzení, ale vítr naštěstí vanul opačným směrem. Koupil jsem další dvě noci a šel na jídlo do Dangu. Vedro. Hodnověrně ze mě lije, když se prokousávám dvěma talíři nudlí.

V sámošce koupím vodu, učím se tam pár frází. Dobrý den je samalika, děkuju kaponka a nashledanou lakon. V Siamu potkávám JARanku. „You´re going to the beach?“ ptá se. „Totally. I´m ready.“ Ledová voda z bottlu bodne. Slunko pálí, moře modré. Battle mezi vědomím moře a egem tebe. Opodál se válí kyprá nahořebezanka. Pleskl bych ju po prdeli. Když jsem nevyspaný, tak mi stojí. Modrá náruč mrdu, bodlo by pár bodných ran. Zasadil bys odstavec.

Jde do vody, na obličeji nějakou mrdku, masku. V nose kravský zvon. Je ze Santa Cruz, kde jsem kdysi byl. Vypadá v obličeji jako ladyboy a je stejně poddajná. Uplavu jí na druhou stranu pláže. Nádherně pokecám s vdanou Ruskou, zrovna zapadá slunce. Alexandra. Jiskří to. „Beautiful,“ hledí na obzor. „Special moment,“ já na to. Byla v kočanžské nemocnici otrávená z jídla.

Večer potkám JARanku s kámoškou, taky JARankou, v Cancunu na výborném filmu o naháněčích tornáda. Pak se jdu převléct, a když se vracím zpátky do víru, nějaká kočka čeká na palačinky. Je to Češka z Jablonce. Pokecáme v jejím resortu. Dává brko a trochu tlačí. Když nechce skočit do bazénu, zdejchnu se.

Francouzka je v Cancunu hrozně zahloubaná do mobilu. Děda s dvěma kytarama a kurvou. Bradavlky. Ting tong. Zvuky se mi slévají ve slova. Buy apple once by apple ones. Buy trousers. Like the press. Sjíždím svět svým psaním. Stojím u nedokončené partie kulečníku. Není už černá. Není ani bílá. Psi postotupělí. Psychosochy Buddhy. Way tu ten čik ne čip.

Pomalu chceš a nechceš lidi. Mrdáš boky, honíš rukama. Měníš rytmus a směr. Můžeš. Jen být dost silný i slabý. Sám sebou i od sebe. Sex sex sex sex sex sex sex sex. Zásek. Tančit pro někoho, tančit sebou. Ježíš, věříš, nemáš vodu, ležíš. Moc rácio vede k give upu. Třicítka je málo, padesátka fungovala. Chtěl jsem se víc opálit. Tak jsem se spálil. Jako když ti kolem hlavy krouží superrychlý komár a ty mu jen užasle tleskáš.

Nevychytatelná moucha. Modlíš se k němu. Modlíš se, aby ses mohl modlit. Nedáváš smysl. Je tady a je jinde. Do duše tě řeže jeho nadzvukové bz. „I´m writing. That´s why.“ Zní z ní katarzní kurvení. Zničení, zvěčnění dýmu. Strop. Sport. Všechny problémy neexistujou. Dig.

Thajsko je počítačová hra, ve které máš dosáhnout co největší pohody. Tančí na párty v Siamu jak pírko ve větru. Ta druhá víc šuká. Její boky, prdel, vlasy, poštěvák štěká, pochva vlhká. Pochválím, jak trsá. Němka nemá chybu, honím bycha. Zvu ji na drink, co je v Cancunu zdarma. Zamrdá? „I´m gonna stay here with my firends.“ „Of course.“ No intercourse. Dýdžej z Dojčlandu dýluje pohodu. House music is… Tuctuc. Mrdá to šílené štěně. Dělá vlny v kontrastu k té něžné. Bere mě. Šéfuje si drdol. Dneska je to na éčko.

Zapřede s ní rozhovor zarostlý Chilan. Bavil jsem se o něm ve vodě s jednou Němkou, co žije v Austrálii. Seznámila se s ním na pláži a po dvou minutách se jí prý ptal, jestli mu dá pusu, což ji namíchlo. „Neměl se ptát,“ souhlasil jsem. Šéfoval jsem ji, teď s odstupem času nepochopitelně. Ten Chilan zrovna ve vodě šéfoval Němky, které se učily vestoje pádlovat na surfu.

Možná se s ním baví, aby se mě zbavila. Její kámoška si k nim sedla na zem jako pejsek a smějou se na tu něžnou, která si valí. Nevím, jestli mu dá. Ta urgence někoho sbalit. Nedá mu, zůstane pocit prostituce dobře zabitého večera. Vlní se vedle sebe. Chilan si svou petkou ťuká s těma pádlařkama. S jednou se začne bavit a na tamtu sere. Začínám ho respektovat. Měsíc ubyl do půlky.

Pádlařka je ošklivější. Blufuje. Tamta se nudí, drive jejího tance znatelně poklesl z předchilanova období. Otáčí se na další kundy, které zezadu obklopují Chilana jako siločáry pilin magnet.  Chilan nerušeně konverzuje, dobře to hraje. Tamta se po něm smutně dívá. Pohledem se setká se mnou, který píše v alternativní siločáře. Ztrácí beat, který se v rámci pískového parketu luxusně etabluje. Ošklivá pádlařka na Chilana dotčeně kroutí hlavou a on osiří. Vstává a baví se se zralou známou na krok od zaražené tamté. Přichází dvě kurvy. Přestávám mít pocit, že to hraje, možná se mu nelíbí. Jdu na kolu. V Cancunu tančí suprovní malý místní klučina.

Když se vracím, baví se zase s tou odmítavou ošklivou. Němka marně hledá někam ztracený nájezd. Když Chilan znova osiří, jen jí pokyne a ona si za ním vděčně sedá. Dlužno podotknout, že Chilan není nic prvoplánově přitažlivého, spíš takový jouda. Nějaký šarm ale asi má. Loučí se s ním po francouzsku a na poslední chvíli mu ještě stiskne rameno, jako by si ho chtěla pojistit, a věnuje mu vřelý úsměv.

Bortí se mi záda. Sedá si za mnou ta ošklivá a pisklavým hlasem přiopile povídá. Půjdeme plavat. Cítím se znásilněn. Chce, abych jí napsal svoje jméno. „To je tvoje skutečné jméno?“ „Jo.“ „Někteří lidi, co píšou, mají pseudonym. To není…“ „Ne. “ Slézá po zábradlí do moře. Stojí tam a vypadá strašidelně jako polednice, kdyby ji hrála Aňa Geislerová.

Je jich asi sedm kámošek. Plavou ve vodě jako pejsci. Svlékám se a nahat jdu mezi ně. U břehu jsou dvě, jedna nahá, druhá nahoře bez. Ve vodě světélkuje plankton. Nad pralesem se blýská. půlměsíc majestátně prosvětluje mraky. Je to nesmírně příjemné. Plavu s tou svou, ale vyšokuje se, když se jí dotkne ten rosol. Pak plavu s jinou, tahle má příjemný hlas. Brzy se ale taky vyšokuje a jde za ostatními, které už čekají na břehu a volají ji. Přítomnost dívek se ještě chvíli vlní v klidné hladině. V klidu buchty.

Thajsko je trip, vzorkovna, radikální inkarnace. Cítíš vibraci a sdílíš felaci marně, poměrně schválně. Nahánějí tě shemalové: „Where you go, my friend?“ Úlevně spočineš v uctivě nevšímavých výrazech chladivých jak láva po přechodu. Vždy je tu nějaká přítomnost, většinou nepřiznaná. Ta píše nejvíc. Chceš ji odhalit, ale když ji odhalíš, už ji nechceš. Její neprojevenost je pro tvůj zájem esenciální. Hmota je jen orientační bod pro pozornost.

Přítomnost je přelétavá jako motýl. Projektuje se a rozplývá. Vystřeluje a vrací se. Dělá výboje, vybíjí se. Dobývá, boří nábytek. Marnivě tančí trhavými pohyby ztřeštěné opice ztracené v pralese svých pohybů. Hledá cestu z problémů, ega, komunikace a nachází ji v úsměvu, který říká vše a pojí s jinou přítomností. Značí, že neútočí, neutralizuje strach.

On ji chce líbat, ona jeho zhypnotizovat. Líbají se jako pomníky popudu uprostřed parketu. Melting pot top chillu nad ránem v Himmelu. You should go and love yourself. Usměje se, neútočí, zmizí z očí, zmiz jí z očí, zmije tě zmerčí, obtočí, zaškrtí kryptou domněnek. Labyrint. Átman.

Sleduju ty pokusy o zmocnění se, zaujetí pozornosti a zase vzdání se jí ve snaze o zacyklení, vytvoření frakce a reakce, elekce, erkece, sekrece, penetrace, periodizace pod rouškou small talku pozdní noci. Původní dojem přinesl jen zdání dobra. Další den – totožný problém. Přelétavá přítomnost nemůže kotvit v ničem jiném, než v sobě, v ničem pomíjivém, jako žralok, který musí plavat, nebo se udusí. Pauzy přechodu, tvoje nepoznatelná nutnost ve světě, tvoje funkce scestí každé situace, tvoje osamělá frakce, osa nepředurčenosti. Friends will be friends.

Cestou kolem Ting tongu se za mnou rozběhne ladyboy a chce mě vzít kolem ramen. Nesu petku za vodou. Odšroubuju vršek, a když je vedle mě, oženu se s ní po něm a vychrstnu celý obsah. Pokračuju v chůzi a on na mě řve hlasem kačera Donalda. „Why you make me like this? Hey, I want to fight with you. You don´t know anything about me! I will fuck you! I know where you stay! Why you come to Thailand? I didn´t want to talk with you! Why you do this to me?“

Přitom všem si stáhne vršek šatů a ukáže silikony, které zřejmě mají dodat jeho slovům váhu a které už jsem viděl. Táhne se za mnou jako sopel a je čím dál blíž. „You can´t say sorry? Tommorow I find you!“ Míjím poslední bar. Zastavím se a otočím. „Any problem?“ zeptá se holka, co tam stojí a ladyboy žaluje něco thajsky. Když se nikdo nemá k tomu to řešit, jdu dál.

Je přímo za mnou. Ohlíží se po zemi po nějakém šutru, kterým by mi rozmázl mozek. „OK, I´m sorry,“ pokouším se o mírové řešení. Ani ne tak ze strachu z insultu jako ze strachu, že dojde k fyzickému kontaktu a já budu muset shánět savo.

Nevypadá, že by ho to uklidnilo. Ožene se, ale pohyb nedokončí, zůstane u komiksové karikatury útoku, mírně poodběhnu. „I know it´s your country but stop following me.“ Ladyboy pokračuje ve fatwě, ale už aspoň není tak blízko. Brzy jeho hlas zní z chlácholivé dálky.

Poslední jeho slova jsou: „You know you want me! Why you act like this?“ Nejdu rovnou domů, kdyby mě sledoval. Doufám, že pointou mé zdejší anabáze nebude gangrape od lonelybeachských ladyboyů. Třeba je v Thajsku polití vodou urážka největšího kalibru.

Když slyším u resortu vrčení motorky, zhasínám světlo. Bylo to až ze silnice, to jen moje zjitřené smysly. Svítá, hřmí, zpívají ptáci, heká ještěrka. Asi se to nemělo stát, je to celkem trauma, ale ta ejakulace ve mně zrála dlouho, byla to promyšlená spontaneita. Byl to vztek na vlezlé kurvy. „I just splashed water on him or her, whatever.“ Zítra plavu na ostrov s tou holkou, co jsem myslel, že se utopila. To mě drží nad vodou. Beru kondáč.

Nebyl potřeba. Napřed tam vůbec nebyla. Pak přišla, ale byly na ni moc velké vlny. Plaval jsem sám na mělčinu mezi ostrovem a pevninou, trochu šnorchloval mezi korály. Bouchl jsem se o ně do nohy, nervózní z ladyboye. Z nervozity jsem taky tu story na potkání vyprávěl. Cestou zpět mě málem přejel motorový člun.

Kde bydlel Matthew, teď bydlí nějaká fejsbukářka. Počastovala mě chladným hi. Dal jsem si šlofíka, ale nechal dveře otevřené tak, že dovnitř svítila její rozsvícená svítilna. Brzy se uvnitř rojili komáři. Fuck! Vyhnali mě ven.

V beach front chatce Siam hutu seděla nějaká JARanka. Pokecali jsme a domluvili sraz v Himmelu. Kolem šel Chilan s tamtou. JARanka nedošla. Pak jsem se dozvěděl, že v chatce vytuhla. Pokud mi vyjde sprej, jdu spát.

Sprej vyšel, jiné věci not so much. Ráno mlácení kladivem a cirkulárka, nepochopitelně jen od osmi do jedenácti. A když ne to, tak Australan s hlasem podobných účinků. Je tam už dlouho, ale teď se naproti něj nastěhovala holka a aktivizovala ho, takže nezavře hubu. Spolu s shemalovými výhružkami celkem znepříjemnění závěru pobytu.

Lonely beach se vyprazdňuje, končí sezóna. Ulice zejí prázdnotou. Zůstávám do hořkého konce. Smažím se nad pad thaiema, lije ze mě jako ze zvířete. Rýži, ovoce, vodu a klidným krokem na liduprázdnou pláž. Skřeky ještěrky můj mozek překládá jako: „Let go. Let go. So bad.“

Slunce spaluje, všechno hraje barvami. Mraky černé i bílé mění tvar, trhají se i slévají, svíjí se jako chameleón v transu. Vášnivě měním svou trasu, než kamení v minulosti. Utíkám její nekompromisnosti a napodobuju ji fatálními texty.

Je tu taková pitoreskní postavička, chlápek v bermudech, tričku a klobouku, který celý den chodí po ramena ve vodě sem a tam podél pláže. Večer vyleze a konstantní chůzí kráčí do vesnice. Stál jsem mu dnes v moři v cestě a oslovil mě. Bydlí na Aljašce. Přes zimu je tam tma, a tak už pětadvacátou tráví na cestách. Napřed jede na Ko Chang, pak do Nepálu a pak zase na Ko Chang. V Nepálu chodí treky pod Everestem, přitom je docela při těle. Vykecal se a zase šel. Prý tu ještě v roce 2002 nebylo nic. Fajn pokecat s Amíkem.

Dnes poprvé se slunce potopilo přímo do něžně zvlněného Thajského moře a ne do tmavomodré vrstvy smogu. Šel jsem z pláže a s nikým se nebavil jako vždy, když jdu z pláže. Přikoupil jsem poslední noc navíc a klopýtal kamenitou zadní cestou, abych se vyhnul shemalovým barům. V Cancunu dávali Revenanta, moc krvák, vydal jsem se zpět do vesnice.

Po silnici chodila pořád dokola půlmetrová stonožka. Měla štěstí, skútry se jí těsně vyhýbaly. Nezdálo se, že někdy tu silnici opustí. Sebral jsem odvahu, nechal ji vlézt na svoje papíry a hodil ji do pralesa. Pak jsem sám bloudil pořád dokola a zachránil se tím, že jsem si sedl na lavičku u cesty na dohled Dangu. Sledoval jsem číšnice a turistické typy.

Najednou přímo před mýma očima v přímém přenosu skútr srazí psa. Jsem v šoku. Thajec vstává a drží se za kolena, pes se vypotácí zpod vehiklu taky trochu kulhající, kňučící a vzápětí i šokovaně štěkající. Už jsem ho dřív viděl, místní rozumbrada. Nikdo ho neřeší, jen týpka a jeho moksnu. Ani on o svou oběť nejeví zájem.

Lidi z restaurace Kitchen, před kterou se to stalo, berou týpka k umyvadlu, aby se opláchl. Kolem jde německý pár a zajímá se, proč ten pes štěká, asi ho znají. Vyprávím jim o akcidentu, jsou nešťastní. „What can we do?“ vzdychnou si ustaraně i alibisticky zároveň. Thajec dává dohromady sebe i odpadlé části dopravního prostředku a vrací se, odkud odjel.

Pes přichází za číšnicí z Kitchenu. Ta ho bere na svůj červený skútr. Pes má přední tlapky na řídítkách a je dost vratký, ale klidný. Odjíždějí. Nehoda vypadala drasticky, ale thajští psi jsou asi ke sražení skútrem nějací imunnější. Asi za deset minut se vrací viník, něco ještě řeší s restaurací, možná svědectví. Žádná policie, která by sepsala pojistnou událost, na ostrově nefunguje.

Přisedá si ke mně holka, se kterou jsem ve vodě sledoval západ slunce, Alexandra. „Byla jsem na masáži,“ svěřuje se. „Já vím, viděl jsem tě, jak tam jdeš.“ „Jsi stalker.“ „Za to nemůžu, šel jsem zrovna kolem.“ Potkal jsem ji párkrát už dřív a šel za ní, ale nebavila se se mnou, protože je vdaná. Ve vodě jsem ji ale viděl s nějakým holohlavým vousatým týpkem, a pak i v plážové loungi. Manžel to nebyl. Romanticky se na něj smála.

Teď se se mnou baví. Prý jsem divný, ale dobře se se mnou povídá. Na večeři se mnou ale jít nechce. Z Dangu na mě volají, když zavírají pobočku s ovocem, ať si přijdu pro košík. Číšník je nějaký nalitý a posunkuje, jestli ji budu mrdat. „I don´t know. I want.“ “ You want?“ směje se.

„Proč ti to dali?“ ptá se udiveně Saša. „Protože mě mají rádi.“ „Proč tě mají rádi?“ Nevím, prostě mají.“ Ve skutečnosti proto, že tam každý den nakoupím ovoce za sto padesát bahtů. Tak mi občas dají pár nahnilých banánů, které mi pak stejně ukradne opice, nebo nějaké přešlé zbytky. Jde sama do Dangu a já zůstávám se svým hladem, hladím si ho a říkám mu malý.

Stavuje se za mnou na skútru vousatý zrzavý holandský hulič, vedle kterého jsem tančil v Shanti shanti baru a on se na mě smál. Jmenuje se David, ale já mu říkám Knut. Vypadá jako prototyp skandinávského cestovatele po Asii. Má novou buchtu z Číny. „I´m his hooker,“ hlásí a mně chvilku trvá, než pochopím, že je to joke. Schvaluje mi spláchnutí shemala. Taky kolem jde Češka s českou kámoškou. Vyprávím jim o psovi. Připadám si najednou jako doma, všude kámoši. Knut s Čínou odjede, pak jedou zpátky, mávají mi a smějou se na mě, pak přijde z večeře Saša.

Sedne si za mnou a píše si s tím holohlavým týpkem, který vzápětí taky dorazí. Němec, třicet tři, doma všechno prodal. Šedesát dní v Thajsku, půl roku na Bali, prostopovat Austrálii a koupit auto na Zélandu. „Manický plán,“ chválím. „Neříkám, že to vyjde,“ mírní. Beru si na něj fejsbuk, abych mohl sledovat jeho destiny. Saša se směje, protože když jsme se spolu pořád potkávali, říkal jsem, že je to destiny.

Simon je v klidu, až na to, že balí Sašu, takže když se spolu normálně bavíme, působí to jako battle, který to asi je, i když o tom nevíme. Je to taky skromný cíťa. Předtím jsem říkal Saši, že jsem se ani po osmi letech nevyrovnal s rozchodem a ona na to, že to není normální a že si to vsugerovávám. Simon potvrzuje, že je to naprosto normální a pouštíme se do debaty, proč muž, když má skills a zdroje rozsévače, nese rozchod hůř než žena, která je potenciálně závislejší a věrnější. Paradox.

Saši to šíleně sluší ve žlutém světle z bankomatu. Tajemně se usmívá a vlasy ji halí do aury víly zvolené dumou. Bavíme se o Putinovi. Je napůl Ukrajinka. Tvrdí, že nemá smysl kritizovat, že to jsou nějaké politické hry. Ten názor sdílí spousta Rusů. Zajímá se spíš, co jsem o ní zatím napsal. Prozradím, že je tajemná a že se romanticky směje. Simon se shovívavě pousměje stejně jako, když Saša nakreslí můj poměrně zdařilý portrét, ač jinak nekreslí.

Oni kalí pivka, já žeru ovoce. Postupně mi dochází, že ji má solidně rozdělanou. Saša bydlí nad tou lavičkou, a když si týpek půjčí klíče a jde k ní na záchod, Saša se tváří trochu nesvá. Dochází mi, že spolu asi i spali. Snažím se teda aspoň napravit si tu divnou reputaci. Nějak mi to celé přijde přínosné, příjemné. Navíc jsem myslel, že má manžela. No a toho teda nemá. Kecala, aby se mě zbavila. Ale ten dojem už neodbourám. Takže mi nedělá problém brát ji jako zadanou. Naopak, s manželem se mi líbí víc. Pořád se směje mým jokům, párkrát ji fakt dostanu.

Vyprávím, jak se na mě v Bangkoku na ulici usmála prostitutka a já jsem se ráno probudil v hostelu a ona se na mě usmála znova. Že jsem spal s prostitutkou. V hostelu… „Jakýs měl pocit?“ „Z čeho?“ „Kdyžs s ní spal?“ „Já jsem s ní přece nespal. Jen v hostelu. Jak sis mohla myslet, že jsem spal s prostitukou? “ „To je v Thajsku normální, ne?“ Simon říká, že mu to přišlo nějaké divné. Kolem jde nalitý číšník z Dangu, emotivně potáhne z cíga a vidí, že u té kočky teď sedíme dva. Chápavě se směje stylem: „Ach, ti Evropané.“

Sedíme do u té cesty do rána a zdá se, že jsme poslední tři lidi v Lonely beach, kteří ještě neodjeli. Simon Sašu láme, aby jela se skupinou jeho přátel do opičího města. „Opice jsou přece všude,“ namítá Saša. „Ale tam s nima lidi žijou fakt v symbióze,“ láká Simon. „Ale já nechci být obklopená opicema. To mě fakt neláká.“ Mám chuť poznamenat, že to by si neměla začínat se Simonem.

„Tak se mnou buď v Bangkoku. Zajedeme na trh na řece, na dobré jídlo, do chrámu, pronajmeme si pěkný pokoj,“ počítá a ona se na něj usměje jako na snílka. Sama uvažuje o tom, že na svoje poslední čtyři dny zaletí do Laosu. To jí rozmlouvám, když jde Simon chcát. Ať zůstane v Lonely beach a přemýšlí o svém životě. Dělá v kanclu a štve ji to, není štastná. Nebo ať jede se Simonem. „Je fakt v pohodě,“ říkám jí jako ségře a ona se tváří jako ségra, kterou můj názor fakt zajímá. Zakládá si na své svobodě. On to trochu moc hrotí, jako by si nebyl jistý. Prostě jako já. Rusky jsou hravé, nesmíš jim moc jít na ruku. To až pak, pak se chcou vdávat.

Postupně jsem mu ji přenechal. Byla to zvláštní hra. Šlo o to, vidět se z jiného úhlu pohledu. Ona mě, já ji, on mě, on ji, já mě, ona ji, on ho. Je je někdo jiný. Na přátelství to asi nebylo ani mezi jedním z nás, ale dokonale jsme naplnili roli náhodných známých. Když se loučíme, mám pocit, že odejdu se Simonem a ona sama nahoru. Shovívavě se usmívají a čekají, až vypadnu, tak padám do Good and cheap, kde mě žerou komáři po fried rice seafood u pad thai seafood. Teď si za mě sedli dva ladyboyové. Promptně dožeru a padám dál poloprázdnou párty ulicí, kde se to ladyboyi najednou jen hemží. Pronásleduje mě ale jen roztomilý čokl.

Tady to je vlastně ráj. Jen to chtělo se víc vyklidnit a filtrovat lidi. Posedět, nechat usadit prach, nechat to k sobě přijít. „Nesnáším ty místní cestovatele,“ řekl Simon. „To je tím, že po nich něco chceš.“ „Chce to nebýt jen subjektivní. Taky objektivní.“ „Objektivita je láska.“ „Každý má jinou historii a tedy i jiný úhel pohledu na stejnou věc.“ Přirovnal Sašu ke Keiře Knightely, což jsem absolutně nechápal. Ona mě ke Cumberbatchovi. On vůbec.

Poslední den. Moře po bouři kolosálně klidné. Žádná vlnová aktivita. Velké zrcadlo a kolem nahusto nasázený prales. Vedro, prázdná pláž. Saša, Simon a jeho friends rozšafně rozprávěli v Dangu. Sedl jsem si jinam a sledoval živoření krabů v akváriu. Prali se. Koupil jsem si lístek na zítřejší odjezd. Probudil mě drásavý hlas Australana.

Mezi nohama moře, v očích pot. Teď. Plav. Na mělčinu. Napřed ovoce. Horké není dobré. A voda. Voda taky ne. Vyrojili se mravenci. Po Saši už netoužím. Přijde a odejde to jako vlna. Objektivita je vlnění. Člověk je vlna. Tak horko ještě nebylo. Hřmí, oblohu zahalí opar. Moře jak Mácháč. Ve vodě potkávám Sašu. „What´s the difference between minibus and big bus?“ ptá se. „Well, the minibus is small.“ Smích. Simon jede zítra minibusem, já big busem. Tak mu dělám reklamu. „I don´t like to smell people.“ Pořád neví, co dělat zbylé čtyři dny. Ale vlastně neví, co dělat se zbylým životem. To taky neví. Neví, že neví, ločí se se mnou, přeje mi vše nejlepší a odplavává se líbat se Simonem, který se zatím bavil s tím Australanem s příšerným hlasem. Je to jeho kámoš, bude u něj v Austrálii bydlet.

Noční nebe solidně, lucidně blýská. Fire show v Cancunu, dávám colu. Obloha se periodicky rozsvěcí, fouká čilý fén. Zpoza obzoru vykukuje zelená záře, kterou Naďa nazvala žraločíma očima. Vlastně robotíma. Klacek s hořícími konci se točí, koule na provazech kolem nahých thajských těl. Stalking prázdnoty posledního večera na Ko Changu. Končí úděl plážového života. Osvícený negr se snaží. Čistě se čertí nečekaně přesnými pohyby, vylučuje pochyby. Karma je přesná geometrie, všechno ostatní je hřích. Točí ohněm holkám těsně u hlav a ony neuhýbají. Vyhodí tyčku a ona vzplane jasným plamenem a sežehne holkám tváře. Masivní pohřeb snů do ponurých hlubin vydatného spánku. Jeho prsty už se dotýkají tvé tváře a jitří tuto přežitou přítomnost k zářivému konci nadějí. Návrat do nové nicoty, nic tvé jistoty. Stíháš nízká mizení, stoupáš, mrazí. Co se to děje? To vnitřní pnutí je od svého zdroje hrozně daleko.

Jdu do vody. každý můj pohyb zrní zeleným planktonem. Plavu sem a tam podél pláže. Škoda, že jsem si nevzal brýle. Skomírající Lonely beach paří novýma holkama. Projdu s igelitkou petky bez špetky energie. Ve dvě ráno budíček přírodního elektra. Bouřka přímo nade mnou, průtrž mračen, notorické hřmění. Cítím kapky, roh postele je mokrý. Rožínám, vlétají můry. Kdy, když ne teď? Hřmí, až se třese chatka. Trhnu sebou, když na mě sedne můra.

Všechny pocity jsou zbytečné. Mění se jako pohledy na ubíhající krajinu. Budoucnost je neznámá, člověk sám sobě otazníkem. Co udělám? Počasí. Nejdřív přijmout, až pak řídit. „I´m sad that I´m leaving,“ říkala Saša. „It´s just an illusion, the fear of death,“ já na to. „No. I´m not sad that I´m leaving this place but that I´m coming back to my old life in Moscow that I don´t like.“ Nabízím alternativy, ale žádná se jí nezdá. Déšť umlká, vynořuje se stereotypní beat dízy. Neuschnou mi plavky.

Loď ržá. Sbohem, Ko Changu. Loučení s majiteli resortu, s lidmi v Dangu. Všechno v pohodě. Thank you, it was nice. Prší. Přeplněným tuktukem do přístavu. Jedu big busem, abych se nemačkal, zpočátku je to ale naopak. Vystupující týpek mě sejme báglem. Jede tam taky ta JARanka, co usnula, míří do Kambodže stejně jako ukecaný pár prahnoucí po cestovním small talku. „We´re going to Kambodia. Long day ahead. Twelve hours to Pnom Penh.“ „A book is handy,“ ukončuju to, týpek čte. „I want to finish the book,“ říká přítelkyni. Na lodi uloví JARanku.

Vylezlo slunce, koupu se v potu. Na palubě sedí mrkající mnich. Po otočení lodi už jsem ve stínu, jak jsem správně vypočítal. Změkčuju opěradlo záchrannou vestou. Za zády se zhmotňují mocné obrysy divokého Ko Changu, vpředu se představuje umírněnější, přízemní krajina pevniny. Mnich zavírá oči. zelenou hladinu vlní pěna, provázejí nás vlaštovky. Po hladině skáče rybka jako placák. Míjíme své zrcadlo, jednoduchou rezavou loď, nahoře lidi, dole auta. Přirážíme k přístavu podél rezavých tyčí obepnutých pneumatikami. Mnich nahazuje bágl. Turisté se mačkají do jednoho autobusu, já stíhám až druhý, který je prázdný. Jedu tam jen já a mnich.

V big busu klíma, dvojsedadlo pro sebe. Škoda, že jsem nezabral zadek, mohl jsem ležet. Teď tam válí šunky někdo jiný. Z okna sleduju ananasové plantáže. Žeru bananas. Snědé děti hrají v růžových dresech fotbal. S tím zadkem jsem to zbabral, ale ve spodním patře busu je taková pohovka kolem stolu a nikdo tam není, tak se tam luxusně natáhnu. Pěkný šlóbrc, teda po tom, co utichnou uhihňané Němky. Slast.

Zastavujeme v motorestu hned vedle svatyně s hákovými kříži. Dávám pad thai. Jede se dál, čučím na efemérní thajský lajf, impozantní. Svatyně u benzínek. Omšelé byznysy. Nečitelné nápisy. Mrtvý pes v pytli s provazem u dálnice. Hejno kroužících asi čápů. Toyoty. Svatyně. Stavby silnic. Billboardy. Buddha. Král. Mýtné brány. Růžové taxíky. Vodní plochy, sady, dýmy. Tripově vlající thajská vlajka.

Na abstinenci je nejtěžší fáze, kdy opadly negativní účinky drogy a ty v ní pokračuješ bez důvodu, protožes zapomněl drogu.  A nejkrásnější. Dostaví se pocit slasti z manka, vynoří se zbylý svět  a jeho potence se lesknou v efemérní naději, která trvá. Plaval bych. Zácpa. Přistávají letadla. Neustále přistávají. Neustále zácpa. Cyklostezka u kanálu je lávka bez zábradlí. Dal bych. Megaboardy s nápisem: „Buddha – no tatto“. „It´s disrespect to use Buddha as a decoration. Disrespect to Buddha is wrong by law.“ Slunce, smog, dálnice, Bangkok. Knowingbuddha.org. Auta, auta, auta.

Místo na Kao San vystupuju na vlakáči. Procházím se halou. Cestovatelé čekají na své vlaky, chce se mi cestovat taky. Oranžovoskvoucí soumrak na to vrhá jasné světlo. Krásné bangkocké buchty, žádní nadržení shemalové a vydržované čubky. Normalita, realita. Středoškolačky se mnou dělají rozhovor. „Kam jedete?“ „Home.“ Smutně, uraženě, zaražené, zakřiknutě. Sebevědomě bych teď rád dal on the road off the beat road meet some locals off the tourist trash talk. Vynořila se spontaneita, zvenku. Ale zároveň je vše, jak má. Vše maká.

Metrem do BB housu. Každá změna místa skýtá nové potence. Matthew jel pak do Bangkoku na deset dní. Ta životná všímavost, co mě popadla. Boží kundy ztracené v mobilu. Jen jsem nevěděl, kam jet. Nemusíš jet nikam, musíš jen prostě být on the road, jen tak se motat, nechat se vtáhnout. Ale to jsem jenom asi vole vyklidněný z toho moře.

Na Makasanu se stejně jako před měsícem nemůžu rozhodnout, jestli si koupit salát. Zásek. Posledně jsem si místo toho šel koupit shake a ve frontě mi ta buchta poradila jet do Lonely beach. „You´ll never gonna wanna leave.“ Zácpou procházeli uhlazení mormoni a bavili se s Thajcema na skůtrech, vysmátí. Pes uřícený z ležení mrská o zem ocasem, zoufale vysmátý. Květinář motá květiny jako před měsícem. „Jsou fresh ty saláty?“ ptám se prodavačky vedle. „New,“ kýve. Setrvám pohledem a ona se začne smát.

Letištní linkou jednu stanici na Ramkhanhaeng. Rudá noční trafika aut, ponořenost v telefony. Chaosní architektura evokuje vášnivou kreativitu. Salátnice byla roztomilá, ale nemůžu si dovolit průjem.

Když přijdu do pokoje 312 v BB house, od kterého jsem na recepci dostal klíče, jsou otevřené dveře na chodbu i balkón. „Because smoke,“ říká na to týpek, když sjedu zase dolů, zeptat se. „They smoked inside?“ „No.“ „It´s smoke from outside?“ „Yes.“ „OK, I just wanted to know if it´s OK.“ „Yes, OK. I saw you on Kao San Road.“ „Really? You like to go?“ ptám se. „I work,“ on na to. Vede mě ukázat mi, kde se najíst. „It´s good?“ ptám se. „Here,“ odpovídá.

„Utopia. It´s not a place. It´s a state of mind,“ stojí napsáno na zdi foyer BB housu. Kresba Krishnamurtiho jako hipstra na kole. Ve vývařovnách kolem hotelu se vznáší pach moči. Stoupnu si na zastávku a sednu na nejprázdnější bus bez oken, číslo 71. Vjíždíme do oblasti, kde to žije, ale bus nezastavuje. Je plný Thajců. Chvíli trvá, než zjistím, kde zmáčknout stopku.

Venku taky samí Thajci. V zapadlé uličce dávám místní must papaya salad. U výroby asistuje celá rodina. Ptají se mě, co tam chci, přičemž já nevím, co která ingredience je. „Sugar,“ odpovídají u žluté šlichty. „No.“ „Chilli?“ „No. OK, just a little.“ Krájí tam solidní papričku. Jídlo pálí a já zítra letím. Sedám na sedmdesát jedničku opačným směrem.

Můj pokoj, ve kterém jsem předtím zavřel balkón, aby tam nenalítali komáři, smrdí kouřem. Na recepci sedí teď jiný týpek, který je na štíru s angličtinou ještě víc, než ten předchozí. Chci pokoj čenžnout. Hájí se, že ostatní pokoje jsou rezervnuté, ale trvám na tom. Bere mě do nového. „Tady to smrdí taky,“ říkám. „Same same. BB House new,“ říká týpek a přejede prstem po poličce. „Yes but smoke.“ „No, smoke down!“

Jiný pokoj je do silnice, řvou tam navíc skútry, takže se potupně vracím do předchozího. Jel jsem sem kvůli pocit luxusu, který jsem tu měl před měsícem, ale je to zklamání. Špatně uklizeno, všude smetí, prach a pach. Zítra mi to letí, nedá se. V noci ještě bojuju s klimatizací, zdá se mi, že nejede, nemůžu dýchat.

Ráno mě chilli nechce nechat jít, vypudím ho až tak na počtvrté. Naštěstí úspěšně. Na zastávce nadzemky zase přešlapuju u salátu, který nekoupím. Letištní linkou kolem mešit na letiště. Jedna z pasažérek je krásná fízlyně s culíkem. U kontroly příručních zavazadel se člověk musí vyzout a boty poslat rentgenem a taky se nechat celý zrentgenovat. Za odmítnutí rok vězení, 40 000 bahtů nebo both.

U pasové kontroly fronta, letadlo stíhám až na last call. Spěchám na záchod, neteče tam mýdlo. Skoro jsem zapomněl, že letím s Air China. Dávám si mikinu a je mi horko, do letadla proniká thajský heat. Na to, že jsem dorazil na last call, ještě dlouho tvrdneme na zemi za zvuku kýčovité čínské hudby. Pak doráží jeden lajdák na opravdový last call. Sedím na jeho místě, je tam spousta místa na nohy. On si sedá za mě.

Do pilotní kabiny se pořád otvírají dveře, leze tam ženská od benzínu. Staff se tváří zpruzeně. „We will provide you a wonderful journey,“ končí instruktážní snímek. Letadlo naroluje na výchozí pozici. Klid před bouří. Hukot akceleruje, jako když přidáváš stupně na větráku. Týpkovi vedle se probudí hlava s oznámením, že vzlétneme, ale vzápětí zase padá.

Jedeme podél dálnice, předjíždíme auta. Už to tam pere. Mrdej. Odlep. Na zemi louže kolem nezměrné dálnice. Čínský zgarb vrčí. Smrt tripu. Don´t let me down. Rozhostí se chlad. Až teď jsem se měl obléct. Dostávám čínský plátek Global times. Na straně tři uražený článek, že indická vláda pozvala dalajlámu na konferenci o buddhismu. Že je to agresivní gesto a shazuje ji to v očích čínského lidu.

Čajíček od Čajny, v Thajsku jsem měl za celou dobu tak tři Liptony. Letušnice mě mlázgá do nohy rozbitým stolečkem. „It´s terrible,“ lamentuje. „It´s OK,“ nechci ho. Pak rozdělává stoleček i týpkovi ob uličku. Má zezadu roztrhlou punčochu. Tenhle nedostatek mi nevadí.

K jídlu ryba ani hnusná ani dobrá. V břichu bublání, ale v mezích. Papaya salad před letem je chůze po tenkém ledě, člověk potřebuje stabilní střeva. Sekají latinu. Let do Šanghaje trvá čtyři a půl hodiny. V sedě se nedá spát. Nezbývá, než se choulit do svých oblých zad. Mírně se to zhoupne, budeme přistávat. V uších začne zaléhat. Už to hlásí. V Šanghaji devět stupňů. Ukradnu deku?

Beraní horoskop v Global times: „You may find today a bit more challenging than usual. Think carefully how to handle each challenge you face. If you try to rush things, you will only increase the distance between succes and yourself. Keep a calm head and you are sure to preserve.“ Z mraků vystupuje kostkovaná Šanghaj. „It´s to move one by letting the past be exactly that – the past.“

Nemůžu se rozhodnout, zda vzít tu deku. Je tak krásné opustit rozhodnutí, které nelze rozhodnout. Nechat ho rozhodnout se samo. Movenout k novému přítomnému, kde se může a nemusí znovu vynořit. Spíš se vynoří spontánně, vědomě bude zapuzeno. I v Šanghaji plná dálnice. Prší. Impakt, brzdy, hukot. Neberu ji. Letuška se loučí tónem jako po sexu. Proto to asi dělá.

Nakonec ji beru. Bez utajení, přirozeně. V letištním buse místo obvyklého „don´t lean against the doors“ verze „leaning against the doors is prohibited.“ Čajna. Žena mě ohrožuje kabelkou, nedbá mých ohrožených pohledů, které dbám, aby viděla. Bus zastavuje dřív, než vybuchnu jako volný radikál. V hale mě oo očí uhodí záchody s lelkujícími uklízeči.

Přechod do přestupní zóny. Krátká fronta na Transfer service, kde pas kontroluje zmocněná osoba, vedle ní dlouhá na Self-transfer service, kde si člověk pomůže sám u přístroje. Fronty jsou oddělené překážkou pásky, kterou nesou sloupky do půli těla. Na jejím začátku zmocněná žena lidí do obou front dělí.

Fronta na Transfer service je o poznání kratší. Strhne se vlna ilegálního přesouvání se do ní, zúčastním se. Brzy je odhalena a hříšníci poslání zpět. Většina rychle podlézá pásku, jako by se nic nestalo. Já se vracím na její začátek, kde udělám U-turn před očima dělící pracovnice. „Where are you going?“ vrhá na mě podrážděně zmatený pohled. Thajsky se na ni usměju.

Postavím se na konec dlouhatánské fronty vedle zcestovalého Amíka. Usměju se na něj s evidentním záměrem hodit relaxující konverzačku. Číňan stojící před námi vytáhne z baťohu plechovku piva a pokyne nám, ať jdeme před něj. Pak vyrazí mým směrem a sejme mě baťohem do kolene. Jde k lavičce a lokne si. Proč stát frontu, když mám čas sedm hodin? Zmizím z toho netrpělivého hada. Počkám, až fronta nebude.

Jdu k lavičce a sedám si. Kolemjdoucí Amice se na mě jako první člověk na čínské půdě usměje. Když se fronta zredukuje, jdu do ní a dostávám se k přístroji. Je třeba oskenovat cestovní pas a boarding pass. To druhé mi skener odmítne. „Go to the counter,“ říká pracovnice. Vracím se za dělící pracovnicí ve víře, že to je counter. „Go to the counter,“ říká taky. Vracím se za ženou, která mi původně řekla: „Go to the counter.“ „What is the counter?“ ptám se jí. Ukáže na pokladnu Transfer servicu.

Poměr sil se mezitím obrátil, megafronta je na Transfer service alias counter, u Self-transfer service skoro žádná. Ptám se, jestli můžu jít rovnou ke countru. Pracovnice po kratším váhání odpovídá: „Ne.“ Nadávám si, že jsem se ptal a uvažuju, že bych se i tak předběhl, ale nakonec volím stejnou taktiku jako prve. Sedám si na lavičku a čekám, až fronta zmizí. Americká rodinka přímo přede mnou mi zvedá adrenalin cukrováním na děti. Chce se mi chcát. Rodinka se vzdaluje ze společného akustického prostoru. Jdu za původní dělící pracovnicí a ptám se, jestli můžu jít na záchod.

„No, no, no, wait,“ odpovídá její kolega. Zvedá telefon a někam volá. Položí ho a řekne: “ This way.“ Vydávám se this way a čekám, že se na mě nalepí nějaký konfident. Na záchodě si chci zlepšit náladu a umýt ruce. Jenže jde o kombinaci přilnavého, těžce smyvatelného mýdla a slaboproudé vody, která teče dvě vteřiny za dvacet vteřin, na senzor. Deset minut si tam tak hraju, zatím se vychčí deset Mao Ce Tungů s pátravým pohledem.

Cestou zpátky po mě chce dělící pracovnice znovu pas i pass, jako by mě viděla poprvé v životě. U counteru mě odbaví rychle s neznatelným náznakem omluvy. U kontroly osobních věcí je to zase brutal. Ve všem se traumaticky přehrabují. Nevybíravě bouchají do lidí detektorem kovu. Nedůstojně prohledávají americkou matku, až skučí. Mě tentokrát naštěstí ne. Najednou se jich tam vrhne do prostoru, kudy procházejí lidi, deset a jen tak tam stojí.

Ve známé hale s hroty už pohoda a tentokrát i teplo. Roztomilá zápaďačka čučí do Applu. Vypadá jak pštrosí mládě. Přisednou dva starší Indové a taky na ni zálibně hledí. Není to jedna z těch mladých nezávislaček, přisedá tata a bráška.

Chodím sem a tam jako ten týpek v moři a moc se necítím jako člověk. Na letišti se každý cítí nesvůj, nějaký archetyp. Na tabuli odletů je v nula pět místo Prahy Paříž. Chci se někoho zeptat, kolik je jüan, ale není to tu moc party.

Sedám si před holku, která leží na břichu a prdel jí těsně obepínají legíny. To by se muselo nakreslit. Všude kolem je volno. Můj rozkrok míří na tu prdel. Má culík a tašku University of Canada. Hlavu na stranu a šéfuje mobil. Do místa, kam se dívám, abych vypadal, že se nedívám na tu prdel, si stoupne týpek a dívá se na tu prdel. Je hodně vyklidněná, vydržet tak dlouho v téhle pozici. Kolem jde Ind s děckem a dlouze se ohlédne. Prohledí se mobilně do nirvány nebo ukáže i popředí? Právě se otočila. Právě se odhalila. Půjdu.

Přežral jsem se sushi, je tady levné. Tři krabice a dvě salámové štangle za pět eur. Spláchnu to teplou vodou z automatu a jsem pořešený, potěšený ze sushi v Šanghaji. Česko je určitě nejdražší země světa. Sedám si vedle čtoucí dívky.  Nad hlavou amplion lastcalluje let do Melbourne. Vraždil bych za pokec. „You´re not going to Melbourne?“ „No, why?“ „Cause they keep lastcalling it,“ usměju se. „Ah, no,“ zasměje se. „Just in case. Like you´d be sitting here reading and right above your head they´d be calling you,“ vysvětluju ještě. „Ah, no,“ nevysvětluje. „Where are you flying?“ „To Delhi. And you?“ „Prague.“ „Okay.“

Tak tady mi pšenka nepokvete. „Where are you flying from?“ zeptá se ještě moje vědomí, když mu to ego nezakáže. „Canada. BC. Vancouver.“ „I might go to Canada.“ To jí rozváže jazyk. Možná si taky uvědomila, že předtím nebyla moc přátelská a chce to napravit. Rozvážně začnu žvanit o Thajsku poprvé mimo Thajsko a zním, jako bych tam měl fakt good time. Jako bych to místo znova tvořil. Mluvím o něm na motivy svých vzpomínek , výpravně vykládám domněnky osvobozené od reality díky nevědomosti recipienta. Vysvětluju to místo nejen podle obrazů ve své hlavě, skládám je do mozaiky příběhu taky podle toho, co si myslím, že si ten druhý představuje. Tvoříme to místo spolu.

„I have to catch my flight,“ přeruší mě. Už má vytažený pas i pass, Před námi otevřeli její gate. Hrnou se tam Indové. „Have a good one. Enjoy,“ volám za ní vděčně. „You too. And go to Canada,“ usměje se. „Okay.“ Nevím, jak to stihnout. Ale to je jen zištnost. Když se dostanu do flow, všechny pochyby jsou pryč. Všechny otázky automaticky zodpovězeny v jejím čirém cvrkotu, tupě jasném tlukotu těšícího se srdce. Vytvoří se prostředí bez pravidel, prostředí bezpředmětných přátel mířících každý stejně – někam jinam. Bezpříkladný pokec, konec je vzrušení. Vždycky se můžeš vrátit k metodě pokusu a nemusíš k ní skromně  ze zvyku přidávat dozvuk omylu, útěku. Skloň se k úkonu, vzpřim k úletu.

Není nad to neprakticky psát. Sedím před kočkou s černým srdcem na tričku, něco opisuje z mobilu. Vlastně spíš obkresluje, protože teď kreslí a docela si to užívá. In a flow.  Není nad to si v Šanghaji na prázdných hajzlech vyčistit zuby. Stát pak frontu na teplou vodu a připadat si zase neviditelný, paní předbíhá. „Excuse me. I´m waiting,“ říkám jí. Podívá se, jako bych spadl z Marsu. „They don´t care! Chinese don´t care,“ volá na mě kočka, která jde zrovna kolem a situace si všimne. Líbí se mi ta energie, pak ji marně hledám. „Yes, we care!“ dotčeně se ozývá mladý pár, který si u automatu nalívá. Paní mě pouští a zrovna to nefunguje. Něco tam naťuká a čínsky něco řekne. Kyne, že si mám nastavit kelímek. Pouští mi horkou, spaluju si prsty. Chtěl jsem teplou. Studenou nevedou.

Není nad to sedět v Šanghaji, nemít do čeho píchnout a být všeho plný. Čeho? Toho „toto“. Toto je v Číně značka záchodů. Jen tak myslet, nic se nedomýšlet a vědět, že to rozhodnutí je na tobě. Toto je tvoje. Tvoje věc, kam chčiješ. Nevím, jak přechčiju ten let. Ta holka maluje pastelkama a vedle ní na plazmě čínský basket. Myslím, že je to Češka. Vůbec se na mě nepodívá, jen na mě roztahuje nohy. Směje se mobilu ve svém světě. Šahá si do očí. Drmolí. Dává si do uší pecky. Přesouvá se kvůli zásuvce, kam zasune ocas ajfounu. Vedle ní simultánně zasune Číňan. Uspává. Přemýšlí. Spánek podepře do dlaní. Šedá kapuce na blonďaté hlavě.

Kolem jde crew Air France. S úsměvem jde všechno fakt líp. Usměv je sebevědomí. Se sebevědomím jde všechno líp. S akcí. Pak neztvrdneš v minulosti jako ti s ajfounem nebo spící. Francouzky. Musím za nimi. To je stejně šílené, to lítání. Dvanáct hodin deset kiláků vysoko v ňákém železném monstru. A ještě za to platit. Stíhám Francouzky. Luxusní týnky boardují Paříž bránou 23.

Deku jsem nerozbalil, jen s ní chodím. Pomalu jdu na svůj gejt 213. Cestou poznávám letušku z flajtu z Prahy, ta veselá. Zahazuju deku. Folklórně oděný muslim se modlí u elevátoru, ne nejveřejnějším možném místě. Kolem jezdí dolů Češi. To chce foto toto. Dole v gejtu to vypadá jak v polním lazaretu. Zima, polehávající a pokašlávající lidi, vlhko, minimum Čechů. Právě začíná 23. březen. Je tam zápach moči a výběh pro kuřáky.

Jedu zpátky nahoru, dole je to nightmare. Sympatická dvojčata jedou proti mně. Praha uzavírá dnešní řád letiště Pudong. Let v nula padesát, Učiním přitrž předsudkům a oslovím Číňanku: „You´re going to Prague?“ Nic neříká, zvedne se a odejde na cígo. Já nechcu. Do letadla ani domů, s Číňanama ani s Čechama.

V mikrobuse k letadlu dvojčata balí dva Češi. V Číně nakupovali díly. „Je to hodně kontrast,“ tvrdí důležitě. „Čína je šílená,“ říká jedno z dvojčat. Spíš jsou to jen kámošky oblečené stejně. Přebíháme v lijáku do letadla. Sedadla mají povinnou polštářovou destičku, která je na mě moc nízko. Prosím stewarda, aby ji vysunul nahoru. Hrábne mi bez zábran pod ruku a sklápí sedadlo. Jde o tu destičku, ukazuju na ni podrážděný z narušení osobní zóny. Načechrá snímatelný papír, který obtížný zhlavec pokrývá. Papír mě udeří do oka. Steward se směje. Odvracím se od něj a agresivně tlačím lopatkama do destičky. Poprosím letušku, které se podaří ji vysunout.

Vedle mě sedí legračně decentní čínská buznička, ob uličku kašlající a smrkající týpek. Letadlo turbulencuje a opírá se do něj déšť. Crew rozdává lidem arašídy, aby je rozptýlila. Nemůžu zastrčit sluchátka do zdířky, buzna mi je tam strká. Strkám si je do uší a děkuju mu. Chřoupu arašídy, letoun sebou šije. Holka, co odešla, když jsem ji oslovil, sedí za mnou. Sklápím si sedátko, co to jde.

Vracím se domů. Ponaučení: „Když chceš cestovat, nesmíš cestovat.“ Buzna si sklápí stoleček a přesně do rohu umístí ubrousek. Smrkáč se rýpe v puse. Steward mi dává tea. Odpustit je jít dál. Vstoupím do dějin jako vědomí. Svědek. Svět je Vzorkovna. Teď je flow. Odpustit je opustit, jít do. Jít je pustit, cítit. Čumím na filmy. Nevím, jak spát. Po každém filmu jdu na záchod. Hledím na dveře letadla. Jak snadné by bylo je otevřít! Nad Ulanbátarem se rozeřve motor. Ptám se, jestli si můžu sednout na dražší VIP místo, na jakém jsem seděl v letu z Bangkoku. Prý ne. Když jdu zpět, nějaká bába si tam sedá. Ponaučení: „Neptat se a konat.“

Spící pacienti letícího lazaretu bijou o mříže, hledají skulinu pro své přebytečné údy. Touží po sebevyjádření v spánku. Buzna mi chrápe na rameni, nemám sílu ho odstrčit. Hledím na Shallow o kočce, kterou žere žralok a Sky o kočce, která se odjebe v Améru. Jeden záchod je posraný, druhý od krve. Dávám rajčatový džus a čaj. Vůbec to neubíhá, ještě šest hodin. Za oknem je pořád úsvit. Uvnitř pořád argumentuju, přesvědčuju. Když chceš srát, nechceš šukat.

Ještě přes dvě hodiny. Bojím se Česka. V ranním Česku kdo miluje, srdce své neunese. Bude jaro. Na cestě z léta mám pocit, že vím, jak to dopadne. Chtěl jsem to nechat na letiště, ale jdu srát. Pěkně tuze. Nad Práglem čiré setkání modrého a žlutého. Tváříme se na sebe mile se stewardem, ani buzna se na mě nezlobí. V koncentráku dlouhého letu platí víc. než kdy jindy: „Konec dobrý, všechno dobré.“

Osazenstvo letadla cvičí podle instruktážního videa, které povinně jede na televizkách nějakou jógu. Kroutí rukama. Oduševnělý Číňan z druhé strany letadla mě pozoruje, asi ve mně rozpoznal Buddhu. Wave hands like moving clouds. Golden cock stands on one leg. V Praze dva stupně nad nulou. To je pozitivní.

Na letištní zastávku přijíždí bus s nápisem Manipulační jízda. Ptám se holky, která tam čeká, jestli odtud jezdí busy do Prahy. „Jo.“ „Do tohohle nenastupuj, to je manipulační jízda,“ upozorňuju ji, když nastupuje. „Já jsem sto devadesát jednička, jedu na Knížecí,“ ohrazuje se řidič. „Ale máte tam napsané manipulační jízda.“ „Tak to je divné… Ale nemám, vidím to v zrcátku.“ „Já se vám klidně podívám.“ „Bránit vám nebudu.“ Na další zastávce vystoupím a podívám se. Je tam 191. „Možná mám halucinace, celou noc jsem letěl.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *