Fucklid

Au right. Zlo není zlé. Plížím se za ní jako potížista. Chci vědět, na koho čeká. Zmizela. Četla si v sekci Hobby. Já báseň o muži, který spadl na zem a nemohl vstát. Mám ztuhlou spodní čelist. Příliš morální, na zhroucení. Morální k posrání. Po schodech jede uvaděč. Ne stop, ale teč. Teď. Rozteč se. Stačí jedno x.

Metakonzum. Zoom na bitch v brýlích. Čumí, protože chce. Platforma, výkon, výron, cum on. Měl jsem. Bitch. Olízla si ret. Co je správně? Nic. Taky všechno. Tlaky. Bitch. Image. Klik. Lick. Spojit se a jít na bázi izolace příznivé konstelace (bitch). Být víc. Výška. Koš na konotace.

Pak už to jede samo. To je čas, kdy je čas jít. Z té prázdnoty toho zteřelého do toho jakoby nového subjektivně, protože už jsi jen svině, ne? Nervózní klid uvnitř. Fucklid. Ztuhlý neřestí v módu dobra. Nevědomost vykoupená demotivací.

Topím se a stahuju tě s sebou. Ta totální činnost touhy po tragice. Všechno je jen jako. Přesto přesné. Jikra, jiskra. Uspěchané. Utrápený úsměv. Psát chci, když chci pád do náruče nicoty. Nejde to dohromady? Nepracuju tady.

Je to jen určitý dar a zájem krajnosti. Danajský tep. Změť mott. Nápor, odklad. Moment, kdy se to začne pojmenovávat, protože myslíš, že musí. Můžeš jít, ale dál jsi. Nacházíš smysl, ten samý jako předtím, jen vyslovený samotným slovením.

Vtom se to přestane stíhat. Trysk stihne uvolnění. Je po všem. Stabilní přijem, bitch klidná. Zmizela. Asi dolů. Ten trend bude pokračovat. Cyklus znamení. Čtu svou stagnaci. Činím ji a dělám, že jí rozumím. Činím ji, abych jí rozuměl. Činím ji, abych něčemu rozuměl.

Lížu žinantní dril dávno ne drsné pasti na sny, v níž jsem se naskyt a skryl. Když chodíš dokola, tak se snadno můžeš vrátit a to se hodí. Schizofrenici ve sněhu s bágly a kapucemi. Copy čubek. Jediné moje tetování je internet. Intelektuál stereotypu. Alikvótní inkrustace. Autentické city kýče představ.

Sníh pod adidaskami dvojtaktně křupe. Týnky se řežou. Ničí mě mlčení, čelím léčení. Předpěstovaný vzdor honím jako stvol. Lol, vol. Naruš pokrývku, služ času. Neviditelný nýmand, nihilistický šprýmař. All. Je mu jedno tvůj postoj, zachvátí prostor. Hoří. On a já. Oni jsou mimo to, my motto.

Rotoval jsem dočista změněný, experimentoval s písmeny i celými větnými spojeními! Ty mě nevidíš, jak to dýluju, a proto to není trapné. Takže to vlastně být trapné ani nemůže, jen nahé, stažené z kůže nebo z netu jako růže fetu tě hnětu.

Jak jen vyjádřit efemérní kauzalitu, aniž bych ji zapouzdřil? Stejně jde spíš o snění, prolínání, lnění v původním znění spontánního tvoření s titulky svědka vědomí, který s ústy dokořán v meditaci všímavosti vrhá na svět světlo slov jako mimčo přisáté k prsu, sající nektar proudící ze zdroje se zdánlivě samozřejmou samozřejmostí, kterou vykostí až strach, chatrná star, křeč, které se vzpěč, ale ne na zteč, steč po výkladní skříni dní, na níž stíní slovo ZDARMA. Jsi to ty, dharma, Ježíš konotací, hříšník čekání, číšník koktání, kokot tokání, výkvět tkání hledající holku na mrdání a pokání.

Pakt nevyšel. Je to prolínající se mnohost, přijmi tu paletu. Poklekni, nelekni. K ní, do ní. Jestli je to omílání pořád dokola, omel ji. Zde otevřít. InZlín. Ženské, dospívání, cestování, pití, psaní. Jestli je k mání, není jen na ní. Musíš znovuvynalézt život, znovuzalézt v projevenost v jednom prostém okamžiku dohromady, do jedné mrdy, marné lajny logického výtrysku, kdy se strefíš, sebe, to. Zase to začalo, začleň to a zaklep na čelo. Míček, to je věc.

Na čele máš matný šrám, škytáš a sám. Trpíš, ty vole, jako kráva. Na noze traumatická koule. Tyklec. Tykec. Teplo tvého typu, těžce to řešíš. Taková tlaková níž tě může dostat, víš? Dobrý nápad. Jsou mezi námi. Depresáři. Voní česnekem. Čísla na účtence jsou totální poezie, když ti čuba ukáže zásnubní prsten a řekne: „Ale díky.“

Tvrdě se zfetovat do vkusu. Napřed jsem to vyhazoval, pak schraňoval, smysl unikal. Radost a dost, dávná minulost, divná budoucnost. To všechno halabala se zpřítomňující znova a znova v anonymních asociacích, které se tváří, že vědí. Vykunděné siluety ždímají smysl mých paranoidních domněnek. Systém klek while processing.

Vytuněná pravda písmen je praní špinavého prádla. Pravda je to, čemu uvěříš a lidé míjejí, když za ní stojíš. Myslíš, že ji máš napsanou na čele, ale světu jsi u prdele a jde do prdele. Svět je v přesile, v prasíle. Svět je tvoje temná pochyba, zrcadlová součást, symetrická oddělenost, světlo tvojí tmy. Vrať se rýžovat na původní pole nepoznaný plameny, nespálený systémem, jen ztlumený zpětnou vibrací. Tření pění zdarma smrad. Pořád dál tak nějak.

Člověk začít. Na silnici svého soulu house, hood, mood, motherfucking fly. Miriády, mirákly, vstáváš do beznaděje banality, hraničních hodnot likvidity, hlasitě hladíš loňské stavy, necháváš to se ovládat. Fascinace, felace, svědění, svůdně zasněná honíš za kuropění svoje pocity. Půl platu padlo na plato fetu. Znovuzvolen kopou hoven kulantně do kolen zrazen hradem hrotil jsem pramen pochvy plamen. My faith is gone. Skolen doslovností, doslova skolen. Rok se sešel s rokem skoro skokem. Hlavně chtít vystřelit z hlavně, patron být.

Sranda začíná, když vypíná plán. Seriál náhod. Když jsi hodný, můžeš i řídit. Sex je, že chceš vše. Sáh sis tam sám a sek se. Smířený se svou smyčkou sejmi sny. Vintage vruty tvého vortexu.

Moje zranitelnost je tvoje něha, moje nerozhodnost je tvoje milost. Energie vzlíná z katarzí a konfliktů, z dobře zvládnutých i dobrá. Do romantické lásky musíš jít naplno hned, pokud si pak nechceš něco vyčítat. Váhání a trpělivost jsou dvě různé verze.  Zatím na papíře prosím o přízeň periodických peřejí.

„Škoda,“ lamentuje plavčík nad mým stylem. „Věčná škoda,“ souhlasím. Z ničeho musí přijít zase nic. Slunce-vědomí, odrazy-ego. Naděje vzplane a zhasne v shledáních, v krizích vzýváme novou bouřku. Milovat k smrti. Lhát ti může jen někdo, od koho potřebuješ něco vědět. Zírám němě, nežně, důvěřivě vpřed. Nepřišla. Všechno jsou jen slova. Jména jsou jen slova. Metafora. Vlastně jsem nechtěl, aby přišla. To bych jí to napsal. I když, padlo to mockrát. V pátek, v pátek, v pátek. O půl páté. Je pět. Už mi není ani dvacet pět.

Jsem plánoval hotel. Hotel Slunce. Ne, to já se omlouvám. Pro mě je všechno jenom plán. Teda flám. Vlastně plán. Co před sebou mám? Velkou budoucnost. Vleklou minulost. Sám jsem přítomnost. To už znám. Mám dost.

Nejradši jsem, když nejsem. Esenciální dno, ze kterého vzlínám k novému shledání. To stvoření vyrovnání se se zmizením starého. Obnova. Odpočinek z vyčerpání těšením. Těšení se na něco konkrétního je starost. Taky potřeba. Je třeba…

Došla tuha v pentelce. To si vyžádalo pauzu, během které jsem se dokonale smířil se svědectvím. Nebo… Byl jsem svědkem svého smíření. Jinak… Byl jsem svědkem toho, co se dělo, aniž bych se na to moc projektoval. Trochu jo, samozřejmě. Nicméně méně.

Je třeba si vzpomenout dobře psát. Chlastat, vstát. Stát, tát, @ Já tu v takovém limbu, tam buchty chystají narozeninovou párty. Dávají si s tím práci, balónky a tak. Představy jsou půl reality. Štěstím bez sebe na ně nezávazně čumím, bezelstně. Provazy barevných slonů.

Vplout do pospolité samoty cesty, co čeká. Nebo už se děje? No právě. Je nejvyšší čas nebo už dokonce po. Co je teď, bude i pak, jen jinak. Ultrapat. Když posloucháš cizí rozhovor, tak můžeš. Když svůj, tak musíš.

Stylizovaná autenticita, v níž rezonuje příběh. Píšu ústy ustálen ve víře. Hlubokým hlasem zvířete. Pravda je to, čemu věříš. Pravda jsi ty. Víra podložená pár symbolickými důkazy je moudrá reakce. Jen tak pro odhodlání. Skoč do víry!

Smích kund na soukromé akci od šesti. Průzor pootevřených dveří, škvíra do tvé mysli. Jsou neokoukané. Obrazy na stěnách tě ztripovaly. Do průzoru proudí páry. V nevědomosti pohledů jsi matná vzpomínka, prach vidění.

Jsou rozesmáté, natěšené, polonahé, oblečené, oblé. Nosí jednohubky, stříhají zelený krepový papír jako červený koberec k vědomí. Kozatá bohyně ho stříhá na cáry. Děcka vedle mě hlučné po víně. Obří zelená chobotnice coby závěs zakrývá slunce lustru.

Skok do léta. Skok do sna. Trainspotting dva. Sláva. T jako začátek. Tajit dech, potápět, šest, sedm, osm, devět.

Potkal jsem ji na Portále. Čirá láska, na čele vráska, dvacet jedna, kladný vztah k alkoholu, pes z útulku, dva roky pracuje na personálním, hezká, sladká. Zorničky přes celé oko, když pije. Netlačí na to, když mi píše fejsbuk. Její kámoška jo. Já jo, když o tom píšu.

Seděla naproti mně, tak jsem ji sledoval. Říkala, že ji kolega z práce stalkuje. Že ji šťouchl na fejsbuku, a ona ho pak potkala ve vlaku, a že to byl trapas. Napsala to ségře. „Tak to je fakt trapas,“ odepsala ségra. Ptala se ho, jak ji našel. Vyjel si z firemního katalogu seznam všech ženských ve firmě a jel fejsbukem po jménech od A. „Vždyť já jsem až V!“ vykřikla. „No, trvalo to,“ usmál se.

Začali aranžovat kino. Dávali dokument Nepoznaný o Richardu Millerovi, který už jsem viděl. Vstal jsem, že teda půjdu, ale ve vedlejší místnosti byl náhodou volný stůl, tak jsem si sedl a objednal ještě čaj. Měl jsem chuť jim říct, aby si za mnou přisedly, než si přisedne někdo jiný. Nakonec se objevily samy a já jsem se ozval s nabídkou. Její výřečnější kámoška, která po mě jela, řekla jo.

Chvíli jsem ji nechal, ale brzy shodil ze sedla. Ta druhá byla jedlá. Pojila mě s ní chemie, jako když mrtvý ožije rovnou ready na orgie. Byl jsem s ní jako první, poslední Adam. Do lásky padám. Dám, mám. Kámoška šla trochu naštvaná na autobus. Jí jel až za půl hodiny vlak. Uběhla.

Bylo za pět minut dvanáct a ona se pořád nezvedala. Neupozornil jsem ji. Za tři minuty chtěla běžet, nabídl jsem jí odvoz. „Ale pak už budeš muset. Nevadí ti to?“ přijala. „Teď ne.“ Hrál Müller. Vyzval jsem ji k tanci.

Vtančili jsme do místnosti, kde jsme předtím seděli. Teď tam byla tma. Položil jsem ji do záklonu a políbil. Chtěla tančit na stole. Ač střizliv, následoval jsem ji. Chtěl jsem ji líbat, pořád, všude, mačkat, mrdat, všechny ty věci, které začínají nevinnými pohledy.

Cestou k autu jsme se drželi za ruce. Tajil jsem erekci. Cestou v autě vytuhla jak notor a něžně předla jak motor mého subaru tmou zasněžených luk stále jižnější Moravy. V kulisách ubývajícího Měsíce jsem si připadal jako v Mullholand Drive od Lynche.

Na můj hlas nereagovala. Zastavil jsem u Penny. Budit spícího člověka je proti mému náboženství, ale byl jsem někde daleko a bylo skoro ráno. „Jeď,“ reagovala stále bezvládná na můj třas. „Kam?“ „Rovně.“

„Tak v pátek,“ loučil jsem se s ní, když se vymanila z mého zmáčknutí a zašla do domu u cesty. Nedošla. Byla dýl v práci, protože přišla později. Možná zítra, prý se ozve. Věřím. No, ale o to vůbec nejde. Jde o tu přitažlivost. Že hned, jak jsem ji viděl, tak tam byla. Bezprostřednost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *