Skico core

Noc nebo spíš pozdní večer. Máj nebo spíš prostě květen. Čas nebo spíš prostě pozdě. Večerní hlas, světlo. Stůl studí ve Falku. Potkal jsem v parku Lužánky starce a pozdravil ho. Taky holku s roztaženýma nohama. Pak zase starce. Někdo ho zase zdravil. Byl to stařec, kterého každý zdraví. Moje písmo je pěkně rozmrdané. Podobá se písmu Filipa, u kterého jsem byl před týdnem v Berlíně. Meret mi napsala, až když můj žlutý bus opouštěl Berlín. Tak si dopisujem. Prý přijede kolem třetího května do Prahy na víkend. Třetího května je ale úterý. Mám jí ji prý za to ukázat. Tu Prahu za to, že přijede. „Let´s make a deal.“ „Easy, I love you but I can´t be your guide.“

Dobrá doba na Brno. Dvacátého třetího. Kvete řepka. Spocené ruce křečovitě třímají volant a z rádia chroptí Barry White: „Love me like the birds love to sing.“ Pro nedostatek lepších nápadů, co s životem, sebou nechávám protékat kilometry marného dálničního beatu. Sedím tu sám, píšící nicota. Tryskám beznaděj. Tma chladí jsoucno k dalšímu běhu. Běh je můj překlad slova beat. Ztrácí to tu rovinu únavy z fetu, z fetiše ega, z toho, že člověk musí pořád tomu svému egu přizpůsobovat realitu. Od teď jen únava ze vzdoru. Barmanka je šokujícně neohrabaná, neokrásná temná zrzka. V rádiu francouzský rap. Všechno nikým nevnímané, nejmíň mnou. Všechno je to samé. V Berlíně jsem se učil scházet z cesty. Chce to cvik, nabídku, odvahu, lhostejnost a všímavost. Běh. Ulice, stromy a kavárny. Davy, situace a nohy. Nepodcenit level energie. Celodenní bloudění nicotou odmění totální večerní vyklidnění.

Filipův syn se jmenuje Nietzsche. Tak jsem ho přezdil a uchytilo se to. Mám v tom všem určitou postchaotickou roli. Kmotr podtextu. Meret mi napsala, že nemám být nudný. V dalším odstavci, že to bere zpět, že to by mě právě určitě bloklo. Že teda mám být, jaký chci. A že označení královna spontánního beatu bere. Slovo sexy se jí nelíbí. Slyšela v dětství otce říct máti, že je sexy a hodilo ji to do depky, protože si uvědomila, že tohohle nikdy nebude součástí. Z toho dopisu je vidět, že je fakt zvláštní. Hezká, uklidňující. Trochu z minulého století. To, co je na stole, na papíře, není v mysli. Za tím vším stojí někdo úplně jiný. Etiopský trumpetista z Neukölnu, který falešně zpíval a oslovoval po jointu. „Are you a singer?“ zeptal se obézní černošky. „No.“ „Are you sure?“

Nuda je snaha kontrolovat své bytí pro druhé. Nuda je myslet na sebe, na svoje tělo, ten paradox existence, na sled událostí, tah budoucnosti a minulosti, zásek na poslední podobě. Zkrátka být viděn a myslet na to, co druhý vidí. Je třeba si to jen představovat. Nuda je psát báseň na přání. Přišlo a minulo. To nic, kam všechno ústí, když to chce ústit. Ucpat jí ústa ústy a hustit. Sedí tu hezká bílá holka jako mimino s kafem. Ospalé barvy. Spánek a bdělost nás trhají na kusy myšlenek. Slunce roztroušené mezi věci, které požírá porno žáru. Dál, tohle není to. Je to jen v tom běhu. Rimbaud říkal „tady“. Já říkám „to“. Sedí tam zadumaná. Mana muže, žena. Zástava jeho touhy, protiva vášně. Tvoří ho i ničí, bují v ní a klíčí. Visí na ní jako stín-bolestín. Glamorous. Duch má jako materie různé odstíny. Uvnitř žije, venku vyje. Barmanka se na mě usmívá. Realita a dobrodružství nesmí být to samé. Nic nesmí být to samé.

Plačtivá honosnost chvil. I cesta může mít cíl. Klik na baner víl. Hodinu za devět kil. Připadám si bez důvodu. Trolí královna sloví osud zmatením rolí. Vnitřní otec homogenizuje role mysli. Studentky si připadají hodně vytížené. Nové technologie je úplně sbalily. Chci je mít na chatě v tom pučení listů a tulení zvěře. Včera jsem jednu viděl, úsměvnou, ovlasenou, s vysokým hlasem a ironicky uvolněnou tváří. Přemýšlel jsem, co má být. Pořád to začíná, ale do toho se zatíná stereotypizace typa po třicítce. Přebujelé ego přemýšlí na plné obrátky obrázky. Teď ještě nesmím zemřít. Ošéfovat nirvánu. Trip, píča, umění a dobro. Přede mnou sedí další taková. Čte knížku, na které je modrobílé moře, nebe, obláčky a žlutý nápis láska. A nějaká zemička s kopečkem a majáčkem na obzoru.

Usmívá se, že bys ji mrdal. Snažím se být solidní a validní. Začne něco psát do mobilu. Dopíše mi propiska. „Slečno, nemáš propisku?“ zeptám se komoušsky. Hrabe se v kabele, nachází pisadlo, zkouší, jestli funguje a hází mi ho. Padne mi bez efortu přímo do dlaní. Zasměju se úsměvem, se kterým jsem spokojený. Píše dál a já taky. Běží s tím, boží běhna. Souloží s bytím a ty se chceš přidat. Bytí se udělá a ty ho chceš nahradit. Zjistíš, že bytí nepřestalo, jen řešíš pičoviny. Bytí mrdá. Ty jsi taky bytí, ale nejsi s ním. Vždycky je jen půlka obrazu. Platí. Říká barmanovi, že je „milej“ a dál si píše s tím, co ji mrdá. A to je tak všechno, co vám můžu říct o válce ve Vietnamu. „Pak si vyzvedněte tu propisku,“ upozorňuju ji. „Já na to myslím.“ „Já ne. Dobře se mi s ní píše. Líbí se mi.“ „Mně ne. Na mě je moc organická.“ „Tak já ji od vás koupím.“ „To nejde, mám jen tuhle.“ „Vy dnes budete něco psát?“ „Propiska se hodí. Manipulujete, abych vám ji nechala?“ „Ne, jen tak bez záměru.“ Přichází její nabíječ a jdou si dát intimčo někam do zadního traktu. „Tak si ji asi ještě nechte,“ prohodí ke mně, když mě míjí, s nepoměrným chladem. „Jo, super,“ odtuším lakonicky. Nevím, co znamená lakonicky. Nevím, co znamená: „Jo, super.“

Flirt je fajn. Nehrotit to na nějaký výsledek. Ustoupit od blitzkriegu totální války ke sluníčkové hře bez požadavků. For the hell of it si dát konverzačku bez myšlení na mrdačku. To vždycky zabije přítomnost, naprojektuje ji to do budoucího naplnění, styku těl, které se díky tomu ani neodehraje. To musí vyrůst z té momentální přítomnosti, naplnění dotyku duší. Spolehnout se na přírodu. To vystoupení muže z anonymity, oslovení, je bezesporu bizarní už samo o sobě a je v něm obsažena určitá penetrace, bezostyšný tón hlasu kontrastující se slušňáckými frázemi. K dotyku je potřeba jít dovnitř. Náraz ztlumí přirozený odpor věci.  Žena chce být chtěna, ale primárně jako člověk. Nebýt vypočítavý. Být, nebýt, být, nebýt. Koncepty nevystihnou realitu. Chybějící ingrediencí je dobrodružství. Realita a dobrodružství jsou jako známé a neznámé. Flirt je dobrodružství, dobré družení. Realita je to kolem. To, o co se zapřem a k čemu se vrátíme, když jdem do kolen. Z chladné dikce reality k nevyslovené lásce dobrodružství.

Spisovatel. To zní děsivě. Vymýšlet významy, tvořit alter-realitu. Běh neřídíš, ale všímáš si ho. Marníš čas zapisováním v němé fascinaci, protože jsi k tomu zrozen jako dítě, které nevinně přiznává zlý úmysl. Zbavovat slova jejich děsivých významů. Spisovatel. Překlápět je na stranu svobody. Skládat rozsypané chvíle svého života. Psaní je čas na rozmyšlenou. Chvíle pominou, slova zůstanou, ale je to něco úplně jiného. Měl bych brát v úvahu, že slova jsou jiný svět. Není to tak docela realita, i když tak docela vypadá. Co dělat během dne? Čekat na dar. Miluju odpolední světlo, a taky když večer pomalu hasne do noci. Noc si představuje a tančí. Den vítá něco nové. Stojí proti sobě v nesmiřitelné harmonii. Ale aby to byla harmonie, je třeba ji vynalézt. Jinak je to jen… Otročina. Vynalézt ji podle prázdnotajů přepřítomné moudrosti, která bezelstně emanuje z prapůvodních zdrojů koloběhu srdce. Neobejitelná tělesnost, neotělesnost vadne v drakonické nadvládě své projekce prokreslená dokonalými iluzemi. Diametrální zranitelnost. Netuším, co dělám.

Co tak brzo vzhůru? Vstal jsem a měl jsem hrůzu. Provazy deště zkrápějí půdu. Jak proniknout k minulosti tohoto povědomého města, vystoupit ze sledu představ? Jmenovat místa a tvořit mapu. Sledovat, následovat, stopovat, zastavovat, schovávat, vystupovat, nadávat, datlovat, diktovat si podmínky vstupu na posvátnou půdu. Série zadržovaných dechů. Vý-, ná-, vzdechů. Jako by to někdo dělal za mě, ale jsem to já v tom, démon on. Lidi jsou zamračení, když je zamračeno a usměvaví, když svítí. Ať to tak je. Zplihlé listy se sotva vylíhly. Sova duše vyhlíží, tělo loví vyhlídky. Vrásky se kreslí, tvář se sváří. Všechno se v ní odráží. Žena ve vedlejším autě se maluje a češe. V mém těle bolest se stěhuje spěšně, směšně jako já městem. Má mysl je těstem, kterou hnětem, ty a já. Jsme tím samozřejmější, čím víc nechceme být. Toužíme se vykouřit, jako bychom byli zlí duchové. A nejsme? Sami sebou, jeden druhou. Ou nou, už je toho zase moc. Málo vzduchu. Málo moc. Skrz zrcadlení protikladů nejde vidět. Je málo. Skrz výfukové plyny automobilů myšlenek nejde dýchat. Bolí hlava. Jsem si to tady pěkně vydýchal.

Je mi dobře tady v tom tichu. Až to nechápu, že nic nechci. Je toho tolik, co chtít. Potenciální chtění je hrozivě rozlehlé, potentní bytí chtivé. Teď ale němě dřímá v psaní. Dýchání myšlenek skučí v dlaních, svět v přestávce dospívání, přesnídávka psaní. Přesná dávka typu před spaním, zveřejnění na internetu. Navázat na nit tu další vlnu nepřirozeného beatu. Nic v přírodě není symetrické. Sami sobě se líbíme jen chvíli, spíláme si chválu. Skončíme v osidlech depky. Satanistické skřeky. Vyhonění se vrháme do řeky. Nechtěla se se mnou sblížit, už je to za mnou. Vracím se k nadějným vyhlídkám na cokoli. Na sex s ňákou jasnou pákou. Ale to právě nechceš, dělat to s ňákou mámou. Rovný rovného si hledá. Cesta vede skrz strach. Nebuď easy ani kách. Bazény empatického smíchu bruslíš ven z dědičného hříchu. „Podívej se, co dělají ostatní a dělej to samé,“ řekla máma. „Hlavně necestuj.“

Uvědomit si svou stereotypizaci, domnělizaci, seberealizaci v uvědomění, všechno to sebe, co je z ní, tu šanci první i poslední rozfragmentovanou v bezední. Ta tenze se nahustí a něco vznikne. Nejlepší, co můžu udělat, je ten svůj styl, smysl překonat. Být fakt tím vědomím, které plyne. Být vínem. Neříkat ne, hledat net, námět, svádět energii na jeden spot, sjednotit hrot. Psát fakt jasně o tom, že nemám víru. Prší. Hledám přístřeší. Mysl mi na nos bulíky věší. Pořád to samý. Pozdní, ranní sběr. Jsi můj směr na příděl. Rytmus plandá, plán bé padá, plán dé dá plán á, a tak pořád dokola. Čekám na tu blonďatou smažku ze sna a na tu blonďatou abstinentku z Berlína. Na sny, na život. Spřádám plán, jak spojit obojí. Plán neplán, nejplánovitější ze všech plánů. Větvoví membrán mého mozku. Sám čekám. Ten pat nastane. Vždycky nastane, protože se ho bojím. Když se něčeho bojím, tak to nastane. Pak to přestane, protože se s tím smířím. A tak dál pořád dokola. Ten strach je to nejhorší, ale jen proto, že ho za nejhorší označuju.  Ve skutečnosti strach není, jen onen přívlastek nejhorší.

Většinou spojení jako „jen onen přívlastek“ nepoužívám. Jen když si nejsem jistý. Většinou si jsem jistý aspoň svou nejistotou. Ale co se týče těchto komplotů… Většinou spojení „co se týče“ nepoužívám. Ne v osobní próze. Osobní próza. Pavlačová vymezenost. Ve skutečnosti je ten strach prostě ten strach. Skutečnost je skutečnost. Lidi pózují, a tak se ztrácí. Nechci být stejný. Ale ten strach, že přijde to, čeho se bojím, to, čeho se není, co bát, ale já se toho bojím, že se to přestěhuje do budoucnosti, toho se opravdu bojím. Bojím se toho, aby až to přijde, mě to uvolnilo, abych se vypařil spolu se svým strachem, protože začínám mít komplexy ze své neustálé přítomnosti. Můj strach živí mou slast a smích jako trumpeta Milese Davise. Pulzující realita je lítá v letu, vteřiny do nového stínu, další tah, nervozita, strach. Šlah! Něco konkrétního, potřebného, nepravděpodobného, v čem ožiješ. Něco, co nejsi, cos nenaplánoval, co tě očistí a jakoby zabije, a proto ožije. Beat, běh, reinkarnace, zakotven, vepsán kód života pro život, kterého smyslem je jen být specifický, recyklický, roztříštěný do všech posibilních rovin. Sjednocený jen v okamžiku svého vzniku, pak ponechán svému osudu, vzlyku.

Z číšníka čiší potlačený vzdor. Nevzdávej to, i když tě to zabije. Nech směr vyšumět do jiných. Schody potečené od bahna, strom jako cukrová vata. Záchvěv literárních ambicí. Něco někam poslat. Popsat slovácký panelák v zapadajícím slunci. Jdu na Pasoliniho. Nějaký hulibrk stahuje žaluzie. Dvě buchty s karimatkama odchází. Někam zmizet, vypadnout, ale předtím se zapsat, proslavit. Pak prokalit nebo prosmažit, cíleně opotřebit a přelstít život, který opotřebovává sám časem, kterým asi jsem, rostoucím vlasem. Diváci se řinou z Teorie tygra jako krev z nosu. Hluk, žovialita, normalita degraduje mou těžce vydobytou vyklidněnost. Smějou se jak z hororu. Chtějí být milováni. Pofidérní hudba, mlácení dveřmi. Jsem tu dobrovolně. Zapadá slunce, lavice studí. Musím pryč, bohužel.

Imidž je to, kým jsme. Identita je to, jak vypadáme. Teda naopak. Ve výsledku je to jedno. Déšť kropí kapotu, země získává vláhu. Fascinuje mě moje teplota. Je třeba… Klapot deště na okna, déšť z profilu, provazy deště. Jemné tetelení vzduchu při pohledu z okna. Ona. One. Osmnáct. Zítra. Možná. Jahody, čaj, losos, Zeman, veřejnost. Je těžké oprostit se od té nálady, že něco je špatně. Zvlášť, když něco je. Špatně. To špatně musí být dobře nebo aspoň tolerované nebo to bude ještě hůř. Když jsme veřejnost, jsme nic. (Kierkegaard) Fakty se nedobereme podstat. (Sartre) Tik zabředlých pojmů, minulost je zavedená celebrita. Té neutečeme jako čas. Utíkáme všemu, jen ne sobě. V sobě, nad sebou, štěstím, náhodou, osudem, nádobou. Nepředvídatelnost je šém. Co je teda třeba? Až přestane pršet, vykročit z výzkumu mínění a brodem nevědění k finálnímu produktu korporátního názoru. V sobě. Coby osoba, která se intuitivně vzpírá konkretizaci, stagnaci svého lidství. Jsme smrt staromilství, legrace na louce. To jsou slova pro mě i obecně zároveň. Tak nějak to prostě je.

Projektuju na papír, ne do tebe, tak se nezlob, ani latentně. Latentní fáze je přece nejkrásnější, slepé dotyky nezvané rozkoše. Není čemu být nevěrný. Je možné začít každou větu bez směru určení. Počítat a dávat smysl číslům. Těšit se ze zapomnění a znovuucelení času, z oken, dveří a zvířat, soutoku starého potoka a nové řeky nebo naopak, ze sexu ve snu s někým cizím, protože ten někdo je třeba tebou. Barvíš vzduch kolem, visíš mi na rtech. Díky, že chápeš.

Stále nové dno. Tak o tom ne. Glorifikace náhodné svobody vede ke stagnaci metody. Lze ji však obnovovat. Město okupují maturanti. Pískají a chtějí prachy. Čičimundě dáš desku, to je jasné. Vysokoškoláci pořádají Zlín design week. Tématem letošního ročníku jsou prachy. Nepřemýšlet o přemýšlení. Přemýšlení je pak spontánní jako kašel. V správný okamžik ho vystříknout, protáhnout trubky zanesené hrůzou. Už se blíží. „Mladý válečníku, nechceš si koupit přízeň bohů?“ „Nechci.“ „Nechci,“ opakují, okupují, bubnují a pokračují. Polykám. Úplně mě vytrhli z mého snu. „Chceme vás vytrhnout z běžných cest městem a donutit rozhlédnout se,“ píšou vysokoškoláci v rámci design weeku u budov jako Obchodní dům spolu s jejich příběhem. Vytrhnout a donutit mi přijde jako trochu silná slova.

Ztratil jsem nit svých obskurních floskulí, jimiž vysávám zkrystalizovanou kyselinu myšlenkovou z koberce své bezprostřednosti ve svaté válce za prázdnou mysl. Lepší než brát beta komplex. Jsem alfouš skicocoru. Nejsem pes snu. Nelnu. Neplatím daně nadřazenému smyslu, nežiju v systému stemu a ismu. Zametám před vlastním prahem, prchám před vlastním vrahem. Rozmělnit v druhém svůj zájem je mým peklem i rájem.

Slunce se vylilo na louky, vzduchem lítá štěstí. Zkus ho chytit do ruky, dá ti pěstí. Ptáci, machři prostoru, dotvářejí nádheru. Cítíš se jako na heru. Přetančí po tobě stíny plameňáků. Vlaštovky osidlují přízemní vrstvy. Racci. Slunce skrz líný les, ožil tady pes. Alej holých stromů. Je to předjaří nebo jaro v plném proudu? Až bude konec, zrekapituluješ jednotlivé fáze, zaritmetizuješ souběh. Teď je roztříštěný jako kmeny stromů, skácené a vyhřáté, na kterých trůním. Dal jsem spočinout tělu. Přesně opsalo jejich křivky. Proč si tak nevěří? Na sebe láteří, že je lepší, než kdyby bylo jen sebou. Žije za hradbou, stíhá toho lepšího.
Když se snažíme být lepší, než jací jsme byli, a dosáhneme toho, že jsme, podle sebe, lepší, než jsme byli, ale v hlavě nám zůstane ta stará verze jako strašák, vznikne souběžně v budoucnu nedosažitelná dokonalost, které závidíme, protože ji nemůžeme ani zkusit docílit, jsme na ni jen marně nasměrovaní. Nemůžeme se totiž odpoutat od té staré verze. Abychom ji mohli negovat. Je naší mírou. Naše pozitivita je vlastně negativitou. Popřeli jsme sami sebe pro dobro věci. Rozdvojili jsem se do já, nad nějž jsme se povýšili a do já, kterého nikdy nedosáhneme. Projektujeme je do svého okolí. „Mně nevadí, že jsi takový, já takový ale být nechci. Takový chci být, ale nezvládnu to.“

Promítáme své vlastní záležitosti do druhých. Třeba viny a nenávisti. Najdeme někoho, kdo to bude dělat za nás. Nebo taky třeba roztomilosti. Jde o to si ty pocity dovolit. Nelpět na své hodnosti nebo drsnosti. Ztrácíme kontrolu a vykládáme karty, protože si myslíme, že je to správné, že se to tak dělá. Ale není nikdo, kdo by nás přehrál. Prohráváme sami se sebou. Vyhráváme sami nad sebou. Když se snažíme sami sebe překonat, tak si vlastně pořád unikáme. Žádný lepší není, jen idealita toho, co je přítomné. Co bylo, se ztrácí, co bude, je šátrání do tmy. Když svítíme, vidíme moc. Oči si ve tmě zvyknou, udělají názor. Jde o to najít svou osobní míru, být mírou. Nad nikoho se nepovyšovat, před nikým neponižovat. To je výsledek. Co pro to udělat? Vzdát se fetiše zrcadla. Komunikovat se vším kolem, protože všechno jemně vibruje své sdělení. Je to odpověď. Řeka se leskne a kačer sleduje slunce zalézající za kopec. „Aha, jasně!“ Čmelák čekuje, šnek šnekuje. Svět volá po zkáze a směřuje k ní jistojistě jako čas ke spaní. Spánek je rovnost možností. První volba je nejlepší volba. Vracím se k ní pro potvrzení.

Mysl má tendenci dávat určité vlastnosti specifickým činnostem, protože je v nich prvně viděla. Zná je odtud, ulpívá na prvním dojmu. Ale všechno je možné i jinak a jinde. Milujeme stereotyp. To je zásek. Co taky mysl dělá, je, že na sebe bere podoby druhých. Nebo spíš jejich nádech. Chvíli jsem svým kocourem, chvíli psem, chvíli kamarádem, chvíli otcem. A všechno jsem to já. Oni za to nemůžou. „No fear control,“ stojí sprejem na mostě. Vždycky něco prostě. Skládáme si v hlavě klády, které vytěžil někdo jiný. Svoje skládáme zase na bedra druhých. V matérii to funguje dobře, ale v duchu to chce jinou taktiku, jinou ekonomiku. Nemyslím politiku izolacionismu ani self-appeasementu. Co můžeme sdílet, když ne emoce a problémy? Svobodu.

Obětní lístky magnolií padají a voní. Myšlenky jsou vítr, který je sundal, stáří. Zdají se stále přítomné, ale je to jen iluze. Taky umírají, ale pořád se vynořují znovu, vyluzují, vyhaluzují v závislosti na svobodě. Jsme závislí my na nich nebo ony na nás? Je to zrcadlení, ale kdo to pohání? Rodíme je, ale kdo je posílá? Jdeme s nimi, i když jimi už nejsme. Jsme jinými, kterých se zříkáme pro závazek z domnělé viny. Harampádí myšlenek nálepkujeme a třídíme do vnitřní skříně čerstvých příjmení. Jak to promění nastavení, ovlivní budoucí zřízení? Nepovšimnuté holky míjí a promíjí v transcendenci viny a nadějí. Nepatrná škvíra přítomnosti se ve vteřině roztáhne v propast lákavou i obávanou. Všechno, co je objekt, ve skutečnosti není. Je to jen znenadání. Smrt a zrození v jednom, neber to. Vzhlédni od toho proudu, vyviň se ze splavu. Plavu ven. Prchání. Ex is tence. Ponor, výnor. Jistě, jde mi o sex. To je forma, nutnost. To druhé je možnost, obsah. Atraktivita, tripozita, postpot. Většinou se objeví ve formě vyrušení, které se jeví reflexi jako odpuštění.

Jsme obklopení světem domněnek. Jsou to jen domněnky, ale nesmíme je negovat. Vítr syčí listy jako had. Paranoia. Je třeba s nimi komunikovat. Jemně jako s dítětem. Strach ze všech stran. Nech to tak. Nech ho aktivovat. Nech se to stát, nech ho tát. Sám bys to neunesl. Je tam ňáký Bůh. Nechlub se jím. Je tam, když narazíš na hranici reflexe, skepsi před zrcadlem, které bylo vytvořeno člověkem. To je právě ten marný spád slov a vůbec marnost sdělení, nemožnost. Je to nutnost? Nemožnost sdělení v akci je možná nutnost. O tom si povídají i na střeše vrabci. Přírodní šíření myšlenky, to je kouzlo nechtěného toho všeho. Provinilost sdělení, další marnost k uskladnění. Tohle pinožení je lidské udělení, není-liž? Liž ten satén slasti. Je odpuštění slast? Je odpuštění postel? Je odpuštění přijetí? Bolesti do postele? Bolest je stoletý přítel. Bůh nám bere kontrolu, kterou jsme nikdy neměli, abychom nežili v její iluzi. Každý záměr se obrací v prach.

Být někým je víc, než můžu unést. Když padá noc, chci se jen usmívat a vidět vnitřní lidi beze strachu. Otevírat dveře k odpuštění za všechna nepovšimnutá postelství, která jsem propásl kvůli myšlenkám. Kudy, kam? Orientace v prostoru. Hvězdy. To jsou sny. Jasné. Saj, né? Z nich mléko ducha jako z bradavek vesmírné mámy, z prsu nepoddajné prázdnoty. Až se nasytíš, nebudeš chtít víc. Přijmeš, co tu je. Další ráno, den. Zranění a uzdravení. Trhlinu v bytí, jiného člověka. Alternativu. Něco, co tě zocelí bezcennou zprávou z odrazů smutného slunce, sumce v oknech obytného hřebenu. Prostě toho, co bude po ruce, ne toho, co sis vysnil, aby ses vyvinil z promarněného života, navázal. Odmítáš to, trpíš tím a najednou bez toho nemůžeš být. Každá cesta je správná, jinak to nejsi ty. To je přijetí.

Čas je protipól prostoru. Je těžké to vysvětlit. Vlastně jde o to, vzdát se poznání. Poznání předpokládá určitou jistotu. Chápeme se svých možností, životů, až když jsou minulostí. Cynicky jako vždycky, jako všichni, jako myslíme, vypočítavě. V přítomnosti nesnášíme jejich vřelou intimitu, necítíme se jí hodni. Mrháme, čekáme na jistojistotu výhledu, pak operujeme s chladným mramorem prošlé přítomnosti. Slovo prošlé závorkujeme. To je ten kamenný výraz, šokovaná prázdnota v dětských očích. Načerpáme energii posunout se někam dál a sdílíme rozjitřenost paradoxu. Nevytřenost svého bytí. Někdo jiný dělá, že ví, o co jde. Všechno je to hrozně rychle. Není čas vnímat v ní to transcendentální. Jen ji zneužít jako překladatelku toho, co mám v mysli. Ale tady je primární potřeba tělo jako v politice potřeba ekonomiky. Bohulibá prázdnota je protiklad plnosti jako je minulost protiklad budoucnosti, pinožení přes mosty, možnosti, vymoženosti, když… Když jsem byl jen muž.

Proč plodí další proč. Proto je třeba se přestat smát. Rostoucí rezonance, reflexe reflexe, ruské kolo v Madridu, úniky, návraty, tripy. Ty i ty, pretty, propletenost, lenost, letnost, ta vůně, tvá vůně. V osidlech reflexe ji rozebrat zevnitř. Špion sebe sama a tedy i druhých. Hlavně se neprozradit. Nezradit odhalením hlavně. Nevzdát to, když se cítím marně. Nejhloub klesl ten, kdo klesl na mysli. Naději ztratil ten, kdo myslel, že ztratil naději. Život se odmění. Odmítneš v domnění, že nejsi hodný. Vítej v klubu zlomených srdcí. Sladcí, trpcí, činní, trpní, šťastní, trpící. Nejčastěji šťastní-trpící tripující v prvním patře problému od jednoho k druhému ztracení v dezénu emblému bujení. Záleží na ladění.

Trpělivost, ne lstivost. Normální je žasnout. Všimnout. Přítomnost je být minulostí a počítat s budoucností. Málokdo to dá v klidu, klade to dál lidu. Někdo jako já diktuje obhajobu, oblibu beatu. Sídlí v mýtu klidobytu, ataraxii. Není sebou, plynutím. Teď se z toho vyjmu tím, že vystoupím. Ospravedlním se, zničím. Ospravedlněním minulosti ji zároveň nakladu do budoucnosti. Už tam čeká. Ospravedlněný projekt, promyšlená spontaneita, falešná budoucnost. Skončí to jako dřív. Zminulostní se jako předtím, teď. Donekonečna nedokončená na ruském kole nevidomé recyklace udržuje post Já, téma, osten, kámen úrazu, trhlinu v bytí. Vznítí horečku pokračování, zhatí energii snu. Mě. Z čistých plic citu vydechnu zpět do klece. Nejsem plícemi, světlem ani vzduchem. Jsem dýcháním, procesem, rytmem. Procházím různými změnami, pokoji i nepokoji. Po spoji touhy naplňuju tvary. Rozplývám se, zůstávám nikým a zase se zhmotňuju. Hledám v tom vývin. Syn, psanec, milenec, nemoc. Nejsou to protiklady. Přímka, kruh, vzestupy a pády. Vlny, viny, radosti. Víceméně přímočarý krok k cíli. Směr je jen jeden. Co to je, co není, co smrdí, co voní, co já, co oni, co o mě, co o ní? Křižovatka, naplnění, pokrčení ramen, pokračování. Začten do toho, co je k mání.

Řepka, řeka, pták penetruje obzor. Vítr v zádech, na zádech baťoh. Je těžký, něco váží. Sleduju trasu zápasu fokusu. Rozostřím, zpomalím, ven z vlaku myšlenek. Vztek muset. Reflexe je vězení, ale vlastně svoboda. Volní, svolná, vodní, spodní proudy psycha. Zůstáváš pod hladinou, jako bys chtěla ohromit zmizením, oslnit, zažehnout, ale to nejde naplánovat jako výstup na horu. Chceš víru druhých, ale to není to hlavní. To hlavní je nervní, spontánní, ale není to spontaneita. Spontaneita není. To hlavní je zůstat hlavní, která míří, tasí, masí spoustu poloh. Kos zobe ze země, zhlédne mě. Nade mnou datel. To je boží, jak šéfuje tou hlavou, datluje. Je barevný jak nevkusně oděná teenagerka. Fajn odpočinout si od lidí. Lidí stavějí vkus na odiv, self-dojem. Je reflexe-svoboda a reflexe-cenzura. Všechno je reflexe a nic není reflexe. Uchytit se, zabřednout, vybřednout. Plout prost pout.

Ztracená energie je energie přítomnosti, která utekla, zatímco jsme přítomnost chtěli. Ztracená energie je ztracená budoucnost, která se štěpí pod vrstvou váhání a nejistoty, co to vlastně je, jít jistý směr. Strach, propast, krok, skok, nová vonná, bezdůvodná půda, staronový pocit, ale úplně nová podoba. Zahrada zla je zahrada života, předpěstovaná přítomnost, nicota, která dá život novému rozhodnutí, rozvinutí. Najednou není, co by bylo rušeno. Ambice je naplněná. Hřích strachu odpustila odvaha. Když někoho nesnáším, tak je to výraz mojí osobnosti. Sama hejtuješ až do morku kosti. Je mi jedno, že se to nehodí. V hlavě máš kapradí. Nenávist ani lásku nejde vysledovat. Výsledek nebude uspokojovat. V klidu skepse se stejně budeš muset rozhodovat, co dělat.

Štítivý štít lucidity. Hra s myslí, že tohle jsi ty. Tohle už ne. Na palici, totálně. Radši upřímně milovat vše a nenávidět též. Kašli na šachovnici. K tomu ti dopomáhej druhý. Svědek nicoty, čímž ji zhmotňuje. Jsi to ty a on tu je. Všechno je jedno, všechno je dno, něha, dny teplé v pohybu a pochybách o pravdě naprogramování. Reflexe ustoupí na hranici viditelnosti. Mimikry osobnosti zprvu nové. Ale pak bys zase chtěl být sám svou možností. Tím, kdo se postí a honosí všímavostí. Jsi v pasti nutnosti so-called upřímnosti. Co je ideál dynamiky? Bezintenčně sdílet samotu bez slizké grimasy povinného směru k pravdě a lásce. Říkat i negativní věci bez rozmyslu jako dítě. Přisnil jsem si tě v religiózní racionalitě do své sítě, zatvářil se sytě a uviděl tě jinde. Pookřál, narazil, porovnal, vrátil, promíchal. V koktejlu chemocí hledal identitu. Opil se a pobil. V čem je rozdíl mezi tou a tou, mnou a mnou? Mnou a tím, jakého mě vidí? Jsem jím i nejsem, jak se mi to hodí. Je to všechno jenom haluz. Strom života roste natruc.

Něco stopnout, být tím, kdo vystupuje z nerozlišenosti jako náhlá danost. Jen ne sebou, to je jen reflexe, obsese. Štít falešného majetku, se kterým nevíš, co dělat. Pýcha a deprese, nutná a nudná, tvůrčí v rytmu vrypu, ale na cestě je všechno jinak. Nesnaž se, aby to do sebe zapadalo. Co ti budu povídat? Najednou se líbáte, vídáte, vrháte ustarané pohledy do zrcadla a navzájem z nich na sebe usuzujete, že jste dobří lidé. Čekáte jako jste čekali předtím, jako já čekám teď, na odpověď, na souhlad vět. Neintencionalita je sexy. Sex je oboustrannost. Balení je působit bez tlaku. Využívat přírodních sil, ne reflexních. Reflexe je opak balení. Reflexe žasne. Sex je bezprostřední přítomnost u přírody. Reflexe nepropustí žádnou komunikaci jako ji nepřipustí zrcadlo. Zkusit se to ale může.

Jste dva? Setba. Páření. Záření. Tam tak být, tam se najít. Přeplesk puerhem, potřeba odpuštění, pokoření. Tisknu na sebe čelisti. Kromě rukou a nohou poslední vzájemně komunikující útvar těla. Chci být druhým, ale být druhým a sebou zároveň prý nejde. Šlohnout se. Povznést se nad projekt šlechetnosti. Vysušit ponožky, voloupat pomeranč, vysrat se, vyprostit z nudy-bludy-pudy-šlechta. Kážu ze slonovinové věže, ležérně hážu verbeži, bojuju o sebe sám se sebou, moje láska je pýcha. Moje budoucnost už byla. Jsem psycho. Tak nebuď. Tak ne. Tak jedeme.

Ale je třeba s tím žít, ne to furt ničit. Žít a nechat žít. Já jsem vlastně chtěl nechat to padnout vědomě o mě. V přítomnosti svého zraku se nějak chovat, ne blouznit o zázraku. Schovat se v běhně. Ne. Je to prolínající se mnohost, před kterou klekl i Sartre. Neprůhledný barter. Žijeme vedle sebe, v sobě i vzájemně. Vím, že tě na to nenavábím. Vábení je sbližování oddalováním. Jen se ti zošklivím, jak se hrbím na kole i nad psaním. Datlík obhlíží kmeny, úplně v životě. Jsem omámený vůněmi a chtěním. Pes na stopě bez zastavení, láska, zapomnění, sen bez rozednění, květ, který umírá na sklonku rána, ticho, největší rána. Copak tě ten lynč neokouzlil? Jsem miláček davu, mušedník. Toužím být milován víc, mrtvý. Zvláštní. Mezi tím vším. Stopy. Touha po domově, domluvě. Domů. Prosím. Prosím. Prosím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *