Situace je ráhno dní

Probouzím se a silou vůle zase usínám. Pak už ale musím vstát. Zoufalý, uvízlý v něčem. V čekání. Čekám na něco, co čeká na mě. Ten druhý je odhodlanější než já. Já jsem kam vítr tam plášť. Musím proměnit druhého čekání v sebe pokání. Vysvobodit se z obrazů, vylhaných projekcí. Časem nejde kráčet, jen klouzat. Topořivé chiméry ejakulují v předmětných nutnostech. Kauzalita tepu tě znova překvapí, roztrhá, sešije, roztaví, donutí vstát, utne klidný život. Kurva drát! Satanovy sykavky ti do duše vtírají zemitý zmar. Nevnímáš, co vidíš, přes emoci. Vidíš, ale nemáš čas. Minulost tě bere s sebou do slepých krabic. Pod prach schovat pach tvého dechu.

Prcháš ze závodu. Vytváříš tím závod nový. Maniakální závod sám se sebou, jako by ses nemohl poměřit s nikým jiným. Jsi závislý na své mánii. Do nís vložil svůj šém. Mánie je závislá na závodě, který popírá. Jsi závislý dvakrát. Žaluješ své volby, úkoluješ pohled, vzpomínáš na přítomnost (čistý stav, kdy nebylo otázek), která tu ale právě je. Procitnout do ní znamená se na ni nesoustředit. Soustředěného vmršťuje zpět do něj samého. Je vždycky moc pozdě nebo moc brzy. Přítomnost nemůže být předmětem. Musíš se rozlít do kontur skrumáže. Nejbližší věc tě zřetězí k další v blahodárném záseku běhu. Pokus o uchopení přítomnosti v konkrétním momentu je snaha o přivlastnění totality nezrozených potencí, o vládu vesmíru a určení jeho konce místo o nalezení svého místa v něm. Ochudíš se o celý průběh svého života a ani vlastně nezačneš, spláchne ho tvé očekávání. Ztratíš smysl a zažiješ muka, protožes do něj vložil svůj význam. Vsadils a prohrál, i když o fous.

Kolem teče život ve své nahodilosti, ale není tvůj. Už ho nelepí tvá tvůrčí slina, nezpochybňuje ho tvoje moudrá námitka, neusměrňuje ho koryto tvých přání. Topíš se ve víru, umíráš, zatímco tvé myšlenky stoupají k nesmrtelnosti. Chtěls žít podle sebe, být sám sebou, bytí v sobě a jsi – minulost. Už snováš sítě nového smyslu. V příštím životě se staneš křižovatkou světových sil. Sníš katastrofu svého uvědomění. Plápoláš na zápraží běsu. Pátrání se projevilo jako marné v matném svitu soustavné hvězdy. Je po všem, především po míru. Abys spasil, tasils víru. Život se konstituuje jako démon přitažlivosti v záplavě znaků. Kdo to mnou mluví? Někdo mě nahání, někdo nehumánní, haní moje psaní, haní pojmenovávání. Předstírání, jaká droga. Jaká dřina, pozéřina. Tvrdá facha. Když to spadne, shovívavý úsměv. Pojď sem. Pojď jen být seřízen a vyslán.

Jako malinkatá molekula se skotoulet do záhuby nekvalitního energetického kanálu. Zítra zamyšlený se proprsit k perspektivní beznaději. Kypět ve vakuu zbytečných pocitů. Doba se téměř neznatelně a bezvýhradně změnila do bezdotyku. Dáme si rohlík s máslem a bude nám krásně. Spokojíme se s málem. Já s tebou, ty se mnou. Alfa, beta, mono, gama. Sklidíme plody tiku v přítmí ohně z dříví gaučovníku. V komunikačním šumu unikneme zoomu. Nekomerční zoufalství bez slz. Než se někdo podívá na přiznaný smutek, salónně vyschne nedůsledně potíraný tmami. Když máš přání, nemáš spaní. Zraní tě tsunami saní. Už se naklání. Tma na ní ulpí snem jako vylhaný cit.

Traumatická tráva procitá skrz tající sníh. Jakou má pravdu noc? Ty, to jsem byl já. A já, toužil jsem po zranění, plenil prales, pořád počítal minuty, pročítal čas, který kynul, pečlivě ožíval v postvteřinách. Já k tobě. Já k sobě. Ty daleko ve snu. Nejhorší je ta nejistota. Nebo nejlepší. Ve vlnách. Utopit se v sobě, v bolesti. Ne, nakonec přestaneš, na chvíli se vynoříš. Dělník bolesti. Když cítíš bolest, zároveň ji vytváříš. Dáváš jí vážný, dávný význam, rýsuješ její archetyp. Tvé vědomí ji vytváří, protože je potřebná k poznání. Ego nechce hrát druhé housle, chce vědomí bolesti potlačit jejím nepřijetím a frenetickou dekonstrukcí okolností, za jakých vznikla, jejím zkoumáním, ohledáváním a haněním. Může v zoufalství z bezvýslednosti takového jednání vzbudit nestvůrnou spontaneitu svého vědomí, zvolí druhou bezvýchodnost, v závrati nad propastí mezi minulostí a budoucností se ego, které už nechce být bolestí, kterou se stalo, protože na ni obrátilo veškerou pozornost, zahradilo se s ní v myšlenkovém víru marné dekonstrukce, marné snahy změnit čas, obrátí samo proti sobě a způsobí si další zranění.

V pustém momentu zapomnění se pustí svého strnulého světonázoru a vzdá se vší kontroly. V tu chvíli se vědomí tetované vzdorovitým a ustrašeným egem chopí příležitosti, vzbouří se a demonstruje svou svobodu v destruktivním aktu, jako by chtělo na transcendentálním poli definitivně prokázat svou převahu. Pokud se ego nesmíří, může to tak jít donekonečna čili do smrti subjektu. To záleží na egu, které když chce řídit, jeho síla se se znásobenou razancí odráží přímo do něj. Proč chce řídit, má to v sobě? Ego je prázdná niternost. Spočívá nepoznané v sobě, ale existuje venku. K revoltě proti svému vědomí ho může dohnat strach z něčeho tam venku, strach špatně zpracovaný a obrácený do sebe, strach z jiného ega, se kterým se cítí být totožné. Stejně jako je bolest vědomím bolesti, ego je na nejhlubší rovině svým vědomím. Samo sebou se stává vnějším ztotožněním. Zdravé ztotožnění je ztotožnění se sebou, ale jakékoli ztotožnění vědomí s něčím světským je čistě chimérické.

Když vědomí zaujme postoj k něčemu jinému, než ke svému egu, třeba k jinému egu, ať už se proti němu brání nebo ho naopak pochtívá (může jít o obojí najednou, jeden z přístupů bývá latentní), nelogičnost tohoto falešného ztotožnění, kvůli kterému nemůže být naplněno, uvědoměno, a tak rozplynuto, může pravé nesebevědomé ego obrátit proti sobě, proti svému ztracenému vědomí, které svou zoufalou aktivitou střídavě směrem k externímu egu a zase zpět od něj. Má na něm zájem spočívající často jen v nějaké dialektické zápletce, v jednom slově, v absurdním nedorozumění, které může být symbolem něčeho magicky nevyřčeného, známosti z minulého života nebo je výrazem zbytnělého nepochopení světa a jeho vztahů.

Ego je chyceno do pasti, již jiní zkušeně obcházejí, ignoruje mělkost vody, do níž se vrhá po hlavě nebo proskakuje výplní oken, jako by sklo bylo něčím nemorálním. Neúspěch ho nutí akci opakovat, protože působením na svůj svět nemůže to jiné ego proměnit, na sobě se mu to taky nedaří. V blízkosti zmocněného ega koná naše zbloudilé ego rituály, jimiž se od něj má osvobodit. Snaží se o to vytvořením magického konsenzu, v němž by s ním splynulo tak, že by se od něj odpoutalo, že by jím takříkajíc proskočilo na druhou stranu. Zmocněné ego ale nemá zájem o takovou chorou intimitu. Naše ego se obrací na sebe, místo aby přeneslo pozornost na svět jako celek a osvobodilo v něm své vědomí. Propadá se do svých kořenů a snaží se tam najít vadu, která znemožňuje záměr. Ztrácí se v regresi, resuscituje minulost, restituuje budoucnost, která zatím bez jeho přítomnosti nekontrolovatelně vzniká jako nestvůrná spontaneita.

Ego je teď naprosto nepozorné, snaží se stát se svým vědomím, být egem vědomí místo vědomím ega, být svým zdrojem, zatímco ze svého zdroje, ze svého vědomí, čerpá zcela chaoticky a nemůže ničeho dosáhnout. Domnělá výšina jeho velení je ve skutečnosti teatrální povrchností. Snaží se docílit věcí na základě pouhého dojmu, který udělá na druhé a na sebe, zbytek ho nezajímá. Je celým světem se všemi jeho chybami, které mu chladně, ale hystericky vyčítá. Radikálně svobodný cestovatel, který se periodicky vrací do cizího domova, cizího ega, kterým je i není, jako samotář, který komunikuje sám se sebou před zrcadlem. Ego, které chce být bez vědomí, že je jen prázdnou, prchavou, proměnlivou reprezentací svého vědomí, které nechce být svým vědomím, odmítá ho, bojuje s ním.

Důvodem je falešné ztotožnění, které funguje do té doby, než do vědomí vstoupí bolest. Vědomí bolesti se s drtivou neodvratností přihlásí o slovo. Jak se zachová ego? Vyhlásí bolesti válku, čímž ji vyhlásí i svému vědomí, čímž ji vyhlásí taky sobě, čímž vyhlásí válku taky předmětu svého falešného ztotožnění. Bude se chtít iracionálně, magicky zachránit. Když nepůjde změnit bolest, změní sebe, změní svět. Ve své emoci se bude bořit hloub do své bezmoci, vyčerpá se ve svých stížnostech, až vyhasne. Ztrýzněné vědomí se vynoří v aktu nestvůrné spontaneity směřující přímo proti záchranným akcím ega. Bude chtít ego zabít.

Bolest není zrádce, ale rádce. V dojmu, že jde o zrádce, jí subjekt oplácí stejnou mincí. Zapomene, že ona a on jsou jedno. On a předmět falešného ztotožnění jsou jedno. Prázdné pojmy. Ta spousta gest byla jen vycpávka, chuchvalce mlhy po ránu, přes které neviděl na cestu. Uvědomí si to na chvíli, na dvě chvíle uvidí cestu, ale už v tom uvědomění ví, že ten vid zase skončí, obnoví se tma, protože spolu se svobodou pohledu se vynoří skoro nepřekonatelná úzkost ze života, který promrhal a promrhá, bude planout jeho póry jako déšť v poušti, spatří tu nestvůrnou spontaneitu na její půdě, teď nevinnou jako nažraná lvice, uvidí ji díky intenzitě svojí katastrofy, jako když noční můra probudí spáče.

Je to úzkost z jeho vlastní moci, když se vzdá prázdných intencí, pojmů a potencí, které plení vědomí, plní ho konvenční konfekcí. Nesmírná, dávivá svoboda širého vesmíru v něm, bolest, samota, deziluze, ten mix teď nedovoluje vrátit se do hry ega, kterým si vědomí samo sebe zastírá v soptivé tvořivosti. Na moment je jen teď a vpřed, žádná příčina, žádná vina. Ego. Jeho heroicky vyndané, grandiózní girlandy prahnou po glorifikaci. Zmocňuje se moci sobě svěřené, pohlcuje centra nesíly, zatímco tyhle řádky hoří. Tyhle řádky ho těší a šíří. Skrz ně se zpřítomnilo, dostalo křídla. Tohle je jeho hra. Zoufalství nad bolestí. Vyčerpání z falešného ztotožnění. Spontaneita vědomí. Ego odpočívá. Tady je to jeho. Intenzivně trpí, bičuje se beatem. Bahní v tropu, haní, aby přežilo. Hlídá se, aby nezhaslo. Nechává stopy. Dýchá. Káže.

Ego je zmatek vědomí, nesnesitelná bolest. Ego je iluze mysli, která zešílela společností. Ego je v podstatě náhodná soustava v podstatě spřátelených, vzájemně se vyživujících entit, zběsile trvajících a trsajících v hypnotickém rytmu, až zapomeneš, že to tikáš ty. Biješ na poplach, že život utíká, že utíkáš, že jsi čas. Čistá čest zčazená mocnou iluzí těla, mocnou chimérou chápání, šálivým souzněním, vzrušenou šarvátkou. Nechceš říct už nic.

„Kdybych to neudělal, tak…,“ jede dál emoční vlak k obzoru v zářivé dálce, v lákavém chvatu preferované férovosti. „Kdybych to neudělal, tak bych to nebyl já,“ odpovídá invence, letmo nazírá mrazivou kontinuitu, jak se spontánně konstituuje v běhu věcí. Kdybych to neudělal, přišel bych o svou existenci. Nezbývá, než přijmout svou minulost se vším všudy. Když v ní cokoli upravíme, zavede nás na scestí. Mineme cíl, sebe. Já, které to neudělalo, Já, o kterém sním, se ode mě v retrospektivně a introspektivně pátrající emoci neustále bolestně odděluje jako depilační proužky od srsti staré panny. Každé trhnutí je rána bičem za trest, že jsem to udělal, chvístnutím oleje do ohně vzpoury vůči latentní a potentní inspekci. Revoluce nepřetržitě doutná. Udělej to znova. Vzpoura proti ráciu je sestra Já, které to neudělalo, jako tisíc paralelních vesmírů, do kterých se ode mě odtrhlo a ve kterých si chybím. Mučivý stesk, krvavé šrámy, šarm samoty.

Já jsem to udělal. Dělám to právě teď? Kořenem otázky „proč jsem to udělal?“ je otázka „proč jsem?“ Je to otázka absurdní, protože jsem jen, když nejsem, tedy když nejsem pro sebe, když se ztrácím ze zřetele a do něčeho se pouštím, do světa. V tu chvíli se nechávám jít, smiřuji se s tím, že se nemůžu poznat lusknutím prstů, svým pohledem, tím poznám jen Já, které to neudělalo. Zdá se být přímo tady jako odraz v zrcadle, je nelítostně, mrazivě přítomné, němé a nehybné. Je skutečné jako bolest z toho, co jsem udělal. Schovaný v sobě ani nedutám. Já časové, Já světové je zavržené v nudě neřešitelné situace. Jen doufám, že bolest pomine a budu zase hoden přízně Já, které to neudělalo. Zase s ním splynu a budu dělat, že se nic nestalo. Jako tolikrát. Pendluju mezi Já, které to neudělalo, které je bezbolestné, ale vždy, když se schoulím v jeho hřejivém stínu, mám pocit, že je pozdě. Jeho těžiště je v minulosti. Já, který jsem to udělal, se v bolesti ohlížím zpět, kde jsme se oddělili, a vpřed s vírou, že bolest pomine. Znovu se připojím k Já, které to neudělalo. Jako by všechna moje sláva dlela v minulosti a jediná naděje v tom, že budoucnost se jí stane. Stane se minulostí.

Až se to stane, prohlédnu tu časovou léčku. Namísto splynutí s Já, které to neudělalo, sklouznu do bezčasí. Dřív nebo později se znova vzbouřím a udělám nějakou bolest, která mě z obklíčení dvěma směry, z nichž ani jedním se nejde vydat, vytrhne. Za cenu zoufalství se ocitnu v realitě a uvidím věci, jak jsou. Uvidím sebe. Budu zase hudrovat, proč se to stalo, v domnění, že bych se byl býval spatřil i bez bolesti. Hudrováním budu vyvolávat Já, které to neudělalo. Bude to ale právě bolest a vina, co mě od sebe odežene do světa. Donutí mě odvrátit od sebe zrak, dát si pokoj a nazřít realitu. Když se díváme do minulosti (na sebe do zrcadla) ve snaze najít tam klíč k budoucnosti, bereme čas doslovně. Ať hlídáme, jak chceme, zachytíme jen to, co už uplynulo. Když se díváme na hodiny, čas ubíhá pomaleji, zato nepozorovaně. Tím, že život nežijeme, nás později zákeřně překvapí a připraví o všechny iluze o tom, že ho máme pod kontrolou. Budoucnost je vlastně doslovně vzato minulostí, protože jí bude. Ta proměna se děje v nás.

Co je přítomnost? Nikdo neví. To ona je zahalena tajemstvím, ne budoucnost. Bude to, co bylo. Ale co je teď? Vnímáme to jen v proměnách. Přítomnost se vzpírá definici. Proměna? Hoříme v krásných barvách a uvědomujeme si to. Minulostí a budoucností si vysvětlujeme, proč se věci dějí a mění. Hledáme svou roli v sérii determinací. Nerodíme se coby Já. Já vzniká v průběhu času v sérii determinací jako náhoda, jako prvek řetězce, jako vůle, která chce převzít moc. Chce být tím, kdo sám sebe zrodil, kdo rozhodne o minulosti a budoucnosti. Ty jsou stejně jako Já jen teoretickým konceptem, iluzí, kterou si ordinujeme na existenciální úzkost z nestvůrné nepředvídatelnosti apersonální spontaneity. Racionální vysvětlení mnoho nevysvětlují. Jsou to spíš příklady, symboly, hry. Já je emoce, která zkrášluje svět, aby nám líp vyhovoval, byl snesitelný, abychom se na něj adaptovali, abychom se nezbláznili z kontrastu reality a očekávání. Já je dočasné řešení, které nic neřeší, jen trvání. Já je železná košile, negace, únik. Já je Já, které to neudělalo. Já je Já. Já.

Má dáti, vzal. Obávám se svých úvah. Dalekých souvětí, nových rozcestí. Není nic horšího než nerozhodnost. Možnost bobtná, až ztratí hlas, pohltí totožnost, získá národnost. Vysílá z centra své okliky. Entita ustrne v oku událostí, spirále starostí. Možnost je moudrá k zbláznění. Její sestra nutnost živoří na periferii, schovává se mezi zvěří, mohutní, divoká i disciplinovaná, odvěká, nepoznaná. I ona to tak chtěla. Jsem vězněm sebe sama. Tohle je zkouška. Život je zoufale plachý, rozkolísaný vizí jižních bouří, z nichž mizí poslední zdání logiky, jen poznání, čirý, svéhlavý směr, který nehledí, nevidí, ale nebývale jistě jde dál. To požehnání sklidil z bezesných nocí odloučení, sílu stínů, sílu sebe pomaličku konajícího ustavičný úděl v potemnělých uličkách. Prosí nebesa o pravý pláč, o vlastní verzi, skutečnou svobodu, cestu citu mezi cypřiši a citoríny. Nedá se ošálit, prosí o sebe, získává, riskuje pro rozkoš z prosby, závrať z předurčenosti, víru ve správný stisk, součást sebe v koloběhu vody, slz.

Na útesu vidí kolony magického ptactva. V hejnech hrají líp než kterákoli kapela. Dodávají mu odvahu, odhodlání vidět a mluvit o krásném pohledu, který se v jeho duši setká s činem. Stane se měnou za vysněný obraz, který si ale stejně musíš zasloužit, vytvořit, vyprosit. Ty jsi ten, kdo vnímá, v tobě dřímá neznámo. Oči a pohled jsou dvě různé věci. To druhé cílí na celek, první jen na bod. Musíš se soustředit a zároveň nechat jít. Soutěska stenu se snadno nenávratně zabouchne na sto let. Vlak tvého tepu jede po dvou kolejích. Tvoje nebetyčná bezmoc z rychlosti, z nezvladatelné duality hybnosti a strnulosti, to je trans z drogy jménem program církve, kterous přijal. Spolkls hostii stereotypu. Toporně polykáš na seancích soudobého souznění, doma u telestroje, v netovém éteru, v souhře náhod a zázračných zrcadlení. To všechno chceš, dáváš dál, sebe. Ztrácíš cval a dostáváš Einsteinův hyperúděl slepého boha, jehož nepoddajnost silám tmy se obrátila proti němu. Nejvíc to cítíš vystaven vjemu slunce nebo čistého ranního vzduchu. Vdechneš a zatočí se ti hlava v závrati promrdaného jara. Na prahu dalšího dlouhého dne vina jak víno, úžeh, cesta.

Hledal jsem tě v komnatách stesku, v záplavě dálav a ty jsi zatím tady na zoufalých loukách klasického beatu. Chtěl jsem začít žít pomalu ale jistě, ale nikdy nebylo dost brzy ani dost pozdě, nikdys nebyla dost cizí, nikdys nebyla dost moje, nikdys nepromluvila dost legálním hlasem. Stále jen to mnohoznačné ticho ve mně. Mosty pálit, věci prodávat, vyhazovat, nalézat nové v prázdnotě svého srdce, vymýšlet náhlé, nenásilné verše, vstříc strýci temnu a zatím můj sen kdesi v něm, v dceři spánku se zrozoval za něžných nástrah a zrazoval, protože bil naplno, najednou, náhle, latentně, křivě a výstražně a já jsem hledal cestu tím dlouhatananánským soumrakem a nechtěl výdobytky rozumného vzdálení, chtěl jsem opravdové rozloučení a sloučení, chtěl jsem kapitální beat na jamajských travnatých plochách, kubánský rum dýchat póry tvých rukou, chtěl jsem si zasloužit kosu svého skonu, ale ne a ne si ji vysloužit, tu klidnou smrt v náruči vlastních démonů, ne a ne ji zaostřit a zjistit vůbec, kde se koná, ne a ne všechno zařídit, vymyslet kánon a zatím kolem syrového kopce koncert tančících dětí slastně povykujících nad novými city, novými dary, novými drogami, jež čišely z citadely jejich novorozené nevinnosti.

Duše zlomená láskou bloudí, oči zakryté páskou, všechno jde na ní poznat. Ve snu o své velikosti slídí, strká prsty do listí a vidí. Musím se vzdát, schovat, poznat, doznat, skonat, zemřít, abych mohl žít. Nebo je to jen, jen jako? Já pako, které krátí čas, když běží? Leží, když z věží volá last call? Tokat po tvém boku, topit se na soutoku. To byl náš sen a pořád je, jen zařídit pár věcí a pustit se do boje (maje stát). Zastavit se jen na chvíli u přečtené knihy, vášnivě znova číst nepochopené řádky, bez památky se vrhnout vpřed, putovat po tisící cestě, po stesku po nevěstě, pocit, pocel, radost jha, teplý závan, sabotáž, znovunalezený tvar, znovuroztočený svět, znovunatočený budík, vzpomínka, znovu, znovu.

Vidíš sám bytí, k němuž utíkám. Je tam tma a ty jsi světlo, je tam nic a ty jsi všechno, je tam spánek, který tě probudí, kterého ses bál, a tak dlouho spal. Spal svět a val, val a děj se, dej si jed a dej se všanc ztotožnění, znemožnění. Ten den, ten dance. Luna to vidí a ty? Když hřešíš, tak věříš. Zůstaň, jeď, zahoď, nech obraz sebe uprostřed sutan náhod, su tam, su závod. Dnes nejde říct, co bude zítra. Jde se utěšit, navštívit úřad, pumpovat doo-bup po celé délce, dumat, jak kapři v řece, sledovat smysly svého srdce. Bát se nebo opatrovat? Roztříštěná duše nepotřebuje směr.

Přes to přese všechno navždy vpřed v němém dotazu, který je výmluvnější než slova. Míjet trosky, krvácet v rozvalinách těla. Třeba vykrvácet, je-li třeba. Účet zaokrouhlený osudem a srovnaný ráznou rukou: „Vpřed!“ Jinak se v tom budeš utápět. Poženou tě k zodpovědnosti, zapomene se na přednosti. Dozorci vězení sebe sama z tebe vymámí zapomnění. Jediná pravda bude, že už to nejsme my. Bolest neustupuje. Právě teď: „Vpřed!“ K smrti, která mě zabila láskou, k branám překvapení bez majetku, bez dobra. Prahnul jsem po prahnutí a našel v tobě svou dálku, vedro k zalknutí. Chtěl jsem tě vypít na jedno nahnutí. Mluvím k tobě beze slov, jsem přeškrtnuté chci a ty zatažená obloha. Nenávidím modrou. Jsi skon významů a já nestoudné zrcadelní perpetum mobile. Všechno černobílé.

Chci se vklínit do tvé viny a jemně se v ní vlnit. Ráno a noc jsou poztrácený čas. Jsme oči, hlas, nekonečné řetězení, které o sobě neví, které o sobě není. Slunce se dá ještě zachránit, ale jak? Jak jas, průvan úniku ustrne, v tobě usne, už ne, už nic. Co teď? Prahneš, až vyprahneš. Soustavný šepot, je ti špatně, něco potřebuješ. Trpět nebo zapomenout. V krevním oběhu opisuješ ztracenou něhu. V hlavě stavíš oprátku bezprostřednosti, popravuješ ji reflexí. Touha chce terč nebo vyteče cit. Víra se vydáví včerejšími zmatky. Kolem projde podoba času. Ona lhůta, něco nevyhnutelného. Vzpomenout si něco udělat. Ukázat něco naléhavého opačným směrem od klidu. Něco hlavně udělat, nebýt bezbranný. Nebýt v nebytí, v hypnóze latentního zájmu. Není už kam jít. Její jitro spláchl falešný šarm.

U země je strom široký a silný. Pak začínají větve, osudový výběr, kritéria, plody. Vrhni se do akce, nevracej se, neloudej, nespěchej. Nech se vsáknout proti přitažlivosti. Zachráň ideál historie, která se neopakuje. V hysterické hypnóze schodkovité sinusoidy se skví trajektorie jako tragická tetováž nápadů, které přišly z momentálního nitra nesamozřejmé pozornosti. Pro tu zodpovědnosts zapomněl sám na sebe, ale stále poletuješ ve své atmosféře jako krev. Tvoje oči průzrační v úporném dešti. Okna se otevřou. V nevyprovokovaném snu to dáš všanc. Jdeš, kam chceš, skrz hradby mezilidských předsudků a bludné kruhy chtění, které se s nevidomým úsměvem cyklí v karmě. Kýžená tíže momentálního určení v prostoru a čase napoví. Stačí vycitnout z emoce života a naladit se na esenci. Musí se to detailně vymyslet. Pak všechno zahodit a jít.

Rozptyl vždy zůstane provizoriem. Prázdné a přeceněné symboly táhnou ke dnu. Musíš se naučit lítat a chodit po vodě. Jiná cesta z křivolakých uliček vědění není. Ve smyslovém labyrintu Babylonu je všechno proti a ty musíš rozrazit stesky Bytí třetím okem. Protiklady existují jen v bytí a nicotě. Jsou nezbytnými prostředky poznání. Alibistický žebříček hodnot se ale nakonec přehodnotí. V afektu satisfakce jistého svitu nazřeš, že hra na sustainabilní kontinuitu byla jen záštita proti nepřijatelné pravdě. Ponechal sis iluzi, protože hřích byl moc velký. Nechals umlčet pláč neposkvrněné mysli hříchem strachu. Její myšlenky pro ně byly absurdní. Nebo pro tebe?

Na stěnu nudy promítáš zapovězené svitky. Něco skrz ně prosakuje. Zlomené srdce otéká. Tvoji vážnost způsobuje nedoléčené zranění. Ale žiješ. Minulost jde změnit, stejně tak běh života. Velký třesk se znova rozezní v hlubinné iniciaci. Není to podvod, ale organická mystifikace proti strachu, který zacelil cestu a ustálil scénu drakonických protimluvů. Změnit minulost znamená změnit budoucnost. Zmostit se ke snu. Zmocnit se k akci. Dotknout se podstaty. Přiznat přítomnost. Přítomnost je změna. Stav, kdy není, co ztratit. Není, co řešit. Není, co měnit. Jsi připraven a ne třeba se rozhlížet tím či oním směrem.

Touha je prostředek, kterým se emoce smutku a strachu překonávají k blaženosti. Získávají to, čeho manko plodilo zmar. Metoda vychází a opakuje se v cyklech, dokud nepřijde někdo nebo něco, co ji postaví na hlavu a váhavě vystaví účet. Emoce tak krystalická, že to snad ani není emoce, zastíní zdolané dílčí viny, odhalí dosud zdokumentované pointy jako trapně zkopírované hlášky z kin přežvýkané tak, aby metodu udržely při životě. Bolest nové emoce všechen ten marast zhmotní. Je tak skutečná, až je příjemná, protože je přítomná. Je to konečně pravda. Foukneš a objeví se mlha na skle. Můžeš do ní otisknout svou dlaň nebo napsat fuck a navždy přestat komunikovat, protože to nejde sdělit. Staré časy starostí jsou pryč. Tehdy byl problém jen jemně naznačený v minulosti jako nepravděpodobná možnost. Umožňoval komunikaci bezbolestně dotvářený na dovolené u sklenky chianti. Prahnout po něm a vzápětí se kochat zadostiučiněním, že je daleko. Vlastně neexistuje. Mluvíme o něm z vlastní vůle.

Najednou je tu. Je to opravdu on nebo jen jedna z jeho inkarnací? Jeho hmatatelnost nás každopádně odrovná. Finalita té emoce je ale jen zdánlivá. Kdykoli se může přemístit na spektru svých kvalit. Nevypočitatelnost vesmíru trvá. Může se změnit subjektivně (míra bolesti) i objektivně (to, jak se na ni díváme). Nicméně je tady ve své neoempirické, nepopiratelné akutnosti, která zjitřila emoci až k vytříbené fatalitě. Hypnotizuje nás k preferovanému smutku. Svět je nedotknutelná možnost a preferované Bytí je zproštěné povinností. Vědomí si sní svůj sen o romantické smrti. Zkoušené, zkroušené, ztrémované tělo je najednou tématem, schématem, symbolem. Jeho pozornost se topí v pejorativní posloupnosti. Zraněná tkáň se infikovala vinou. Bolest se šíří z těla na předměty, na lidi.

Bolest je úvod, závěr, příběh, který čeká, až skončí. Když už se ale děje, nechá se svým dějem vtáhnout. Vznikne vír emotivního thrilleru. V sensacích mezních situací se chce příběh transcendovat, zužitkovat ve hře paměti a představ, nechce být zapomenut, ale bude jako sen.
Čas ho už teď neúprosně unáší do zákulisí. Je vzpomínkou, chabým systémem domněnek. Definuje bezvýchodnost. Je křikem dítěte, které nechce otevřít oči. Svět ve změti hovorů křičí, ale žádné z těch slov nepatří mně. O jejich významu se jen dohaduju, odezírám ze rtů, tajně odposlouchávám, otloukám si hlavu o zeď masového sdílení. Nevztahuju se ke světu, křičí na mě jen jedno velké ohlušující ticho tektonické aktuality aplikované emoce zmaru živené bolestí. Kolektivní vědomí spí a moje spí s ním. Spoutalo se, zaplavilo, zapomnělo, zlomilo, umlčelo, shořelo, zahořelo. Ta situace odkazuje samozřejmě k něčemu hlubšímu. Je to vyústění dlouhodobé hry, zásek, který jestli se odblokuje, jestli bolest pomine, může posloužit jako šoková terapie. Následná vlna může pomoci překonat původní přísný příkop, příčinu momentálně monotónně zahalenou tajemstvím spokojeného, nedotknutelného zoufalství, které sní svou noční můru. Je to droga, která žádá svou drogu.

Někdo jiný tě řídí. V nestřeženém okamžiku tě ovlivní. Z potřeby někomu věřit ho posloucháš. Svede tě na scestí. Nikdy samozřejmě není jasné, jestli to byly v signifikantním procentu protence toho někoho, co způsobilo, že i ty ses začal kácet. Ale jsou tam. Jsou tam jako moje vina, že jsem se jimi nechal zaujmout, zajmout zejména vlastním splínem, který mu otevřel dveře. Zkoumám je, ale vidím je jen skrz svoje činy. Takže ten pohled upírám zároveň na sebe. Dělám ze sebe objekt a tím se paralyzuju. To všechno, abych dodal důkazy soudu, který nakonec stejně budu prosit, aby má zkoumání zametl pod stůl. Odsudek by mě s domnělým ovlivňovačem navždy spojil.

Je třeba promíjet. I kdybych ho tisíckrát usvědčil, čas nevrátím. Moje výsledky zůstanou pouhou racionalizací jako všechny sondy do minulosti. Není žádná instituce, který vysvětlí tvoje pocity. I kdyby rozsudek a ospravedlnění byly podmínkami budoucího zlepšení, šlo by jen o radu dalšího diskutabilního zdroje, který tam nebyl. Zkrátka by to nebylo, co chci. Kdo klade sílu mimo sebe, oslabuje svou vůli a vůli potřebuješ, jinak jsi závislý. Kdo investuje svoji vůli do pátrání po zvůli, klesá na mysli. Jeho mise je těžká, těká, bloudí ve světech slov spoutaný jejich setrvalým vzlínáním. Schraňuje a řetězí je, zabíjí čas. Rýsuje kolem sebe čtverec, aby v něm snil o intimitě.

Svět se znedosažitelnil, zpěnil a zakalil látkami, které neznám. Přesto to dělám. Kde je obžaloba, tam je i soud. Moc jsem nechal jít. Vina druhých je moje vina. Nejde to oddělit. Dá to moc práce a je to nuda. Nebo to není ničí vina, jen prchavé, mentorující procity, na které se nedokážu konektovat. Kážu zkrat, útěk jen tak, rychlík spontánního vědomí i chyb. Všeobjímající závrať z možnosti mě přivedla až sem. Ona jediná mě může dostat dál, pokud mě nedostane tendence utonout v odkladu, utnout krásný skon. Tenhle lascivní vír je vlastně ilegální. Má tendenci k úpadku, proto ta paranoia. Pátráním po viníkovi jim jen pomáháš, ukazuješ na sebe, omotáváš si kolem krku oprátku, která jediná ti může definitivně dát znát, že ty jsi oni v jednom ohni. Hoříte v domnělém ráji nevědomí, kam jsme vlastní vinou vyhnaní. My jsme ti jasní vlastníci vizí, ryzí viníci vlastních krizí. Stravujeme se v tanci emocí. Dnešní oběť bude zítra viník.

Teď zrovna nevím, kdy mě něco zaskočí, překvapí, píseň nebo slovo. Kvapně přeskupím své priority a obrátím se k ideálu ledu na dně své spontaneity. Upadnu do stuporu stabilního strpení svého syndikátu. Můžu si tisíckrát říkat, co bych měl, to je jen ego. Vědomí v reálném čase se neptá. Apersonální spontaneita. A já můžu jen žasnout. Přijímat a trpět, snažit se chytit sedmou vlnu, dostat se až k srdci prožitku, mimo klišé, i když už říkat klišé je klišé. Snažit se nefunguje. Když na to myslíš, tak to nepřijde. Musíš to nechat pracovat v latenci. Nebát se občas se odvážit to odhodit, dát zelenou momentálním významům. Při prázdném vědomí podepsat pravomoc k pádu možnosti do nutnosti, práva do povinnosti. Rozkmitat dualitu a jít přesně tolik, kolik padlo na kostce.

jak mile se na mě mračíš
jako veteš víš jak je to ve mně hněteš
někdy se ozveš většinou ne
chci pobíhat tam kde jsi najít se
najít běh tak jak jde jak začal
od teď k tobě možná tě potkat
nechat jít nebo uchopit
na chvíli přestat chtít a nechtít se zviditelnit
abys mě taky potkala a protkala svou přízní
to znamená znovu se zamilovat
to je další z definic ale já už nechci nic
jen fyzickou lásku frašku hrát jako tamti
flašku in flagranti čilaut nic neřeš
máš veš lásky ve vlasech slonovinová věž
ježek co se bojí píchá šém mše hřích a
ježkovy oči osleply tvou krásou
zase jsem spontánně zůstal sedět v autě
motám se v pavučině domněnek o tobě
kdo jsi a jaká jak mě vidíš asi to vím na beton vědomí
rozumíme si západní nebe růžově hoří černé stromy se chvějí
velký trip čeká nebo trvá

Psaní je komunikace. Všechno je komunikace. Je to na světě to nejkrásnější? Krásná je aktualizace. Krásné je být u toho. Ale co je krásné a co je jen příjemné? Příjemné je koukat na film, krásné je se do něj dostat. Příjemné je poslouchat tikání, krásné je tikat. Být zmatený není příjemné, ale je to krásné. Krásné jsou neplánovaně se vynořující znamení, která zdánlivě nic nezmění, ale hlavně to uvědomění. To psycho jsme jen my! Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sami sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho ale asi právě zničilo. A to on se nedá. Jak s ním jednat, s ním, který je tebou? Hlavně se nespojovat s žádným jménem, pozorováním, posudkem, psychem, dojmem, že kromě mě je v místnosti ještě někdo jiný. Aktivně vystupovat z uvědomění toho obrazu. Nepopírat toto Já, jež zkrátka je. Možná taky není. Bezpochyby není!

Toto Já je duše, která dusí. Toto já je snaha být druhým. Kontrolovat, jak nás vidí druzí. Tím ztrácím sebe i druhé. Kontrola správně provedená je nechat svou imidž plynout a jako věrný souputník s patřičným úžasem následovat své pochody a případně jimi nakazit druhého. Pak není třeba odcházet se sklopenou hlavou. Tohle všechno je pořád jen taková seznamka. Pozorovat bez úsudku, naslouchat buddhovskýma ušiskama beze studu, snahy, chtění zůstat či odejít. Je třeba opustit orbit minulosti. Bez pochopení není láska. Bez přijetí (zmatku) není pochopení (lásky). Není to nic konkrétního, spousta podob. Vznáší se to nad těmito slovy, které zůstávají po kometě mého myšlení jako epitafy obsahující mou dé en á. Je to pralátka ulpívajících, uplývajících vteřin. Nezachytitelná danost vztahů, stavů, mapa buněčného bujení, která jde jenom myslet. Jde i nemyslet nebo oprostit, prostoduše proletět, přestat to plotit, platit za pobyt, kterýs nezvolil. Přestat to psát, fotit, hrotit, potit, prostě jen… Chápeme v nedostatcích, to je motivace. To „jen“ je konec. Konec mého konceptu, sdělení, umění, zhmotnění, zmostění, trolení, zmnožení. Začátek je za koncem. Vynoření z vypaření. Nic nezůstává, jen ty. Já zařvalo někde vzadu, Já reflektované. Já nereflektované tě prosím, hledám a chci ustavit, ale ty se vzpíráš. Jsi láska, jsi Bůh.

Nejsi ona. Ona je tvé reflektované Já. Jsi a já jsem, a proto nejsme spolu. Nikdy nebudeme. Nikdy se nepřestaneme snažit být. Jako by mělo smysl jen být spolu, ale není nikdo druhý, kdo by chtěl, není Já, které by chtělo, není nikdo, kdo by chtěl. A přece je chtění, je to Já, které není a kterému podléhám, když tu nejsi, i když vím, že pravá hra začíná, až když zavadíš o skutek. Tohle jsou jen slova, stesky, psycha. Šance na šok ze sebe, který ale nikdy nebude dost silný, aby mě odpoutal, odradil. Pravda pálí a žárlí. Na konci religiózní roury světlo smíchu všechno znicotní. Zhmotní se zase jen to, co bylo. Budoucnost docela jiná, ale stejně nicotná. Plná planoucí snahy o zásun do šuplíku s šémy. Leží tam ale jen pravdy, které se staly lžemi. Chceš jít, ale povel je až bolest a to je pozdě, zdá se, pozdě, a to znamená, že nejsi úplně tady podle mapy, planeš všude vášní všivého Šivy, který jaktěživ neřekne nic hezkého, ale dá se to poslouchat jako třeba vibrafon a to je kámen úrazu, voda, život.

Duše je, když se dusíš myšlenkami na to, že by mělo být víc, než je. Slova začatá tak a dokončená jinak. Kde je inspirace? Pitváš noční oblohu a chceš na jih nebo aspoň zabít, utéct jak zajíc. Ty a ty tvoje tripy. Pod fousy se ti vloudí slovo, které páchá víc škody než užitku, víc školy než výsledku. Nic proti tobě, ty za to nemůžeš. Vrozená indiference. Nevzpomínám si. Tvá (má) tvář se odráží na hladině. Uvědomuju si, že všechny ty přízemní i filosofické věci jsou jen mým odrazem. Když od něj odhlédnu, zmizí a vznikne něco ryzí. Vlny krizí se samy vyřeší, vypaří. Skapou v plačtivém puzzle příští situace, kde každý dílek má svůj smysl. Nemůžeš být naštvaný. Situace je stěžejní.

Každý pocit je jen upřením se na sebe sama. Emocionalita je vykořeněnost, falešný vzlet. Každý karambol přirozeně přistává v aktu vyvanutí času. Zůstává jen zájem, pochopení. Pěna dní ve zmatené reflexi. Trajektorie Titanicu, vzlyků zabřednutých na dobu neurčitou. Živi závislostí zaclánějí slunci, trsají v pavilonech tropu na kakofonii sitárů, myšlenek, lidí, tebe. Zapomeneš se v kudrlinkování. Každá z těch akcí a minel definuje sebe sama, mluví za sebe, právě teď, nikam neukazuje. Situace je ráhno dní. Vlna opadne, vynoří se neohrožená realita.

Nesaháš dál než za svůj sen. Zase se shýbáš pro svůj šém, ale není to jen o vzhledu, taky o pohybu. To je to, co není vidět. Prostě nejlepší by bylo vůbec to neřešit. Ale to by nás minula ta nádherná nelehkost. Ta touha si pomáhat. Vyhnout se všem statusům, traumatům transcendentálního pole, pracným perspektivám a odběrům. Krásné věci jsou mimo psaní, v neomylných drahách rýh na dlaních, kde jsme odhalení sobě i druhým, chceme-li číst a necháváme-li se. Ale -li je jen zapomenutý básník, který dohání snahu, která ho uchvátila. Bláhově se ji snaží stvořit znova. Blaženě selhává.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *