Shluky pýchavek

Hmota postrádá fakta. Díky bohu za ten trest. Bolest otvírá vidění. Pořád mě topí přílišný nadhled. Všechno navazuje na minulé osoby. Všude mě rozptylují životy. Bráním se, a pak škemrám. Všichni kolem jsou dokonalí. Jsem chybějící díl, ale ztracený. Oni se udiveně dívají, proč se nepřipojím. Ale nezeptají se.

Sladká bolest. Všechno příliš vyplývá z osobní zkušenosti a málo z té boží. Čaj za třicet je hned pryč.  Přichází to potichu jako stařec, který se nemůže vymáčknout. Realita je tvrdá, ale žitá. Není se čeho bát. Takový je teď pocit. Pocit, že kdyby něco, tak tě někdo zastaví. Ve skutečnosti tě nikdo nevidí. Moje slepota. Pocit jako vichr, který cuchá nervy. Myslíš, že je to láska? Láska je sbírání důkazů pro tvůj záměr. Pseudohalucinace jako Bůh.

Jako pohled. Všichni kolem už nejsou žádní všichni. Někteří jsou zranění, na šikmé ploše, jiní zachránění, spasení, jako by se už nemuseli skrývat, obnažení, šílení. Někteří žijí beze strachu, bez srovnání. Na ty je radost se podívat, radost jimi být. Radost zakletá, ale věčně osvoboditelná. A tak může zůstat zakletá. Baží po osvobození a ty ji slyšíš. Cikády v uších. Jsou tam, i když ty na zahradě umlknou.

Psaní je osvobozování myšlenek. Osvobození je zastavení v čase bez dalšího osočování. Bolest je bytí bez jistoty. Ale stejně zazvoní zvonec toho, na co jsme podvědomě čekali. Nebyli jsme zcela prostí přání. Ne, to fakt ne. Až pak to fakt bolí, až když to není bolest, ale jen vzpomínka na ni, její promarnění. Do prdele s básněmi. Zabásnutí v básních. Potřebujeme značky. Jistotu a důvěru. Všechno blahosklonné je zbytečné. Všechno je to pravda. To, co si myslíš.  Věř tomu.

Zamiloval jsem se do ní. V permanentním ohrožení jejími meandry. V očekávání. V touze říkat pravdu, říkat všechno. Tu pravdu, která může být lží nebo prdem. Nikdy nevíš, dokud ji neřekneš. Nesmíš mi věřit. Ani já tobě. To je základ. Láska je jen blízkost a pohrdání. Pravda není nic, dokud ji neřekneš, neudáš, nepokradeš, nezabiješ, neuctíš. Miluju tě. Největší lež ze všech.

Kopce přecházejí v údolí a odevzdanost. Bože, bez lásky jsi už jen ty, nejzazší možnost. Láska hoří na kopci jasným plamenem. Celé planety hoří v absolutním hříchu. Celá polovina vesmíru promrhala lásku. Trest je jen další láska. Vleklý soud s pravdou. Soudek prachu s pravdou. Největší slast je být vedle jak ta jedle. „Mám z toho setkání zvláštní pocit, uvidíme.“ „Jsem slepý.“ „Jak to myslíš?“ „Že mě z té rušné ulice budeš muset odvést.“ „Aha, co se stalo?“ „Nic, jen tak melu.“ „Myslím, že nějaks to určitě myslel.“ „Myslím, že víš, jak jsem to myslel.“ „Máš očekávání?“

Stál jsem tam a toužil, aby se z toho davu vysemenila a čtyřicet pět minut procházel banánovky s knížkama na Spálené 53. Byly tam opravdové klenoty, Heller, Mailer (já jsem Aachler) za deset korun, ale nic jsem nevzal a v domnění, že nic nepotřebuju odešel na piazzetu Národního divadla, tak nějak se tomu teď říká, a bezcílně tam postával, jestli se dá bezcílně postávat, a chytal chladný vítr za krk a pohledy lidí, proti kterým se nejde bránit stejně jako proti reklamním sdělením, které najednou zněly relevantně, jako by byly myšleny vážně. Celý svět je hrozně vážný. Jediné, co není vážný, jsou tvoje vlastní myšlenky.

Byl jsem na tebe naštvaný (najednou jsi tady), dokud jsem si neuvědomil, že nejsem naštvaný na tebe, ale na někoho úplně jiného, a už jsem na tebe nebyl naštvaný. Prošel jsem všemi fázemi odmítnutí. Pláč, smíření, přijetí, mačkání, sátí inspirace do vnitřní petřínské magické jeskyně budoucnosti. Když jsem šel po Mostě Legií, už jsem byl zase normální, použitelný, perspektivní pro použití v příštím tisíciletí. Když jsem v Dobré trafice popíjel yunan, už jsem se zase bahnil ve zhoubném nadhledu.

Mám rád kundu a kozy a ty je máš krásné, ale ty je máš taky ráda a já žádné nemám. Tady by to mělo skončit. Máš krásné myšlenky, manýry, úsměvy, nevědomé obličeje dítěte. Myslíš, že mě to bolí, protože tebe to možná někdy bolelo, ale mě v poslední době jedna velká bolest právě přechází, jedna velká láska se usadila v bezpečné škatulce a ta všeobecná láska se mi vrátila, vrátila se mi dál a tys o ni zavadila a já bych ji asi zase rád dal, přitom není nic hezčího, než s ní jen tak žonglovat a čekat, co udělá a jasně, ona chce být dána.

Kdybych tě nemiloval, tak tě nenávidím, napíšu ti a ty to budeš brát vážně, ale ber to lehce. Snad si to můžu užít, nebo mi závidíš? Divné, že to vůbec řeším. To proto, že mezi náma něco je. „Mezi náma něco je“ je klišé a klišé je cesta do pekel, ale my už v pekle vlastně jsme. Já určitě. V paradoxním vesmíru, lochu toho, co je zjevné, co exhibuje. Co je hlubší, objevujeme, vnímáme, cítíme, ale zase zapomínáme. Vždycky znova nás pohltí stejný povrch. Zkouším se prokopat ven. Je tady v Trafice kluk tak šestnáctiletý a baví se s americkou lektorkou angličtiny. Prýští z něj nezapojenost do kolektivní viny, jak nechápe, nemusí, protože ještě vnímá na jiné bázi. Tahle původnost je krásné balení pro ženství a ty si ho navíc uvědomuješ a umíš ho ztvárnit. Je kurevsky sexy, to tvé sebevědomí. Musí být snad hrané, nutí mě se na tebe okamžitě obrátit, ale přicházíš sama ty, žes četla můj článek o slamu a že se ti líbil, až paks začala dělat to, co tam kritizuju. Pevné texty. Seznámili jsme se na slamu, prvně jsme se viděli na slamu. Hned jsem z tebe cítil ten hejt, čistý, uchopený, jako bys tu energii ve mně uměla osvobodit, odklít, odstigmatizovat. Tvoje pevnost se mi líbila, jsi jedna z těch, které můžou dělat establishment. Alfa samice.

Mimo slam mě pak vykolejila tvoje milost, usměrněnost, pro kterou jsem se s tebou rozhodl strávit/ztvárnit noc, překonal strach, že mě budeš štvát a tys mě pak fakt neštvala, což byl zázrak, zvláštní jev. Možná to není láska, jen absence štvaní. Ticho, rozhostění se. Chtěl jsem tě pohostit v posteli, přiměl tě sundat si kalhoty, zůstaly ti jen kalhotky. Musela ses znásilnit, tvoje oblíbené slovo, chtěla ses zavděčit za spaní. Není ale moje vina, že se chceš psaním zavděčit publiku. Dostat dobré body. Tvoje body bylo teplé, měkké, nejpříjemnější, co jsem v poslední době zažil. Tulil jsem se k tobě a hladil tě a tys mě taky hladila, tos ještě byla opilá. Druhý dnes už ses jen nechala. Seděli jsme na slunci a meditovali u čaje. Tvůj byl s medem, jinak bylo všechno jedno, úplné sjednocení. Úplné ne, něco tomu chybělo, ale ne v tu chvíli. Bylas tak nádherná, bezpečná a tvůj hlas jako by měl původ ve mně. Bylas moje.

Tvoje básně jsou lepší než moje, jsi objekt ke zkoumání, ale nemůžu, protože jsem muž. Neal se s Allenem vyspal ze soucitu, ale tvůj soucit je hejt. To je v pořádku, věřím ti, vysvobozuje mě to ze mě, z mojí povrchnosti. Dostávám reálnou barvu. Nikdy nevíme, co to je, co vlastně milujeme nebo na co máme vztek, určitě to nejde redukovat na člověka. Je to taky to všechno mezi, je to mnohost. Bože, je to marnost. Nic z toho, co jsem napsal, není pravda. Zase jen marná, mravokárná chvilka, aby zřetelněji vystoupila konstelace věcí. Včera jsem celý den studoval krišňáckou knihu Život pochází ze života. Je tam, že Bůh je osoba. Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství. Pro všechno, co si dokážeme představit je nějaký Bůh nebo Bůžek, ale On je vrchol. Najednou člověk není sám a to je to, co člověk zahazuje, když se trápí pro platonickou lásku, a je to to, co vlastně ztrácí, když se ta láska naplní, takže ve všem, co dělám, je laxnost, že je to jedno, v podstatě jen glosuju a to mě drží na svobodě. „Drží na svobodě“ je ale oxymóron. Jsem sběratel oxymóronů. Jsi cenný přírůstek.

Motivací je strach, meditací prach. Bože, pomoz mi z osidel zbytečnosti, dej mi nazřít povahu normálnosti, ven z maligní morálnosti. Dej mi sílu interpretovat, nastolit zvrat, zlom, setkání, zapomenout na sklady ega. Pán mě žádá o židli a já mu ji dávám. Jako by proběhla výměna něčeho úplně jiného. Energie. Ještě víc, než tě miluju, si myslím, že bys ty měla milovat mě. Zní to divně. Vlastně po tobě chci, abys přistoupila na mou hru, nebo abys se mnou hrála hru, abychom spolu hráli divadlo, byli divní na veřejnosti. Přitom slamu vyčítám právě jeho divadelnost. Musím ven z vlastních lží, hýbat se, chodit a čekat, až na mě někde sedne ta opravdová svoboda.

Na slamu píšu rýport. Lidi se smějou převážně rýmům. Moc nevím, co tu dělám, asi potřebuju úplně jiný druh energie, než je umění slamu. Jen jim závidím a představuju si, co by kdyby, kdybych vystoupil, a jak je hustý Dibi. Dibi nezávidí, směje se, nenuceně hladí po líčku Aničku, mluvčí Fridays For Future (Fuck Fuck Fire), která by se radši jmenovala Helga. Dibi už  je free od mocné Adeladly. Helga je příjemně chladivá, omlouvá se, že zrovna byla venku. Hrabal v horku víří hřejivou vlnu. Není to ta pravá duchovní strava. Rýmy jsou jako plot, bludný kruh. Kokot bloudí, nikde nikdo, kdo tě vysvobodí trochou uvolněné rozjívenosti. Rasismus. „Řekni, kde ty kytky jsou,“ ptá se Konečný ve svém nekonečném slamu o kámošovi z mládí, který nenávidí přistěhovalce.

V osidlech času bez kompasu zlomený v pasu bloudím po nejprestižnějším slamu v Rock café. Není tu žádná alternativa, jen rutina vyhořelých tváří. Nadávají na Babiše, který tiše píše historii stejně jako se o to snaží oni. „Je to takový trend,“ říkám Tukanovi, „takový Trump.“ Záměr se změnil ve vězení. Moc beat, moc frenetický blud. Nevíš, kam to vede. Tukan to solí, jako když se srdce splaší na dostihu stih. Šílený opakuješ pořád stejnou chybu. Rým, rybu do betonu.

Dibi říká text pro zítřejší klimatickou demošku. Helga na ni píše projev, kde se pořád opakuje slovo „voličům“. Voličům teče do bot, ale ve studni nemají vodu. To jsem vymyslel. Líbí se jí to, zítra to řekne. V rozsáhlé reportáži na iDNES.cz má na tváři namalovanou zeměkouli a v ruce transparent „Máte plán? A mohla bych ho vidět?“ Rasismus, klima. Jak z toho ven? Jasný apel na lásku, ale dá se na lásku apelovat? Sám uprostřed televizních hlasů nadržených na vysílání. Kozatá buchta v černých šatech jde na hajzl, pohřeb touhy.  Rakev, ze které je třeba ven, ale já pořád nevím, kdo jsem. Slamer zabitý básníkem, rýmem. Anatol jak zombie bez výrazu, použitá zauzlovaná guma. Boduje, baví, slaví úspěch. Němec jak plamen svíčky, politicky korektně se obouvá do Hitlera, hoří a pálí slova jako mouchy. Dělá si legraci z nácků, ale nic, na co by se dalo navázat. Nic, co by nazvalo to, co se tady děje. Zbytečný večer. Samota jak na nádraží.

Dibi vypadá dobře, jen si stěžuje na zítřejší vstávání, že už teď je opilý. Bob psal na fesjbuku, že je beatnik, ale myslím, že akorát nechtěl být za hejtra, když mu Švéd nadhodil, že u posledního Dibiho slamu měl pocit přítomnosti básníka. Ječivý aplaus, neukojená láska, zásek. Marně vybírám příští pohnutky, hloub do sebe.  Pauza, tváře, živí lidé, litanie zmlkla. Čas se zase rozlil. Napsal jsem ti báseň, tak běž do prdele i s celým slamem, který mi zlomil srdce, protože pro mě nikdy nic neznamenal. Dechberoucí, nikam nevedoucí monology místo jediného upřímného dialogu. Ega prahnoucí po realizaci, pohledy nikam nepatřící u mě vystřídaly kalebné sensace, meditace na teplou hmotu, spojení v tlukotu hudby, kdy nic a nikdo neodešel sám, jen abych se udržel na živu.

O tobě mluvím v jurodivém soužení. Jurodivém? Už bych asi měl skončit. Možná máš klíč ven z litanie, z relativních hodnot, hrot, který páře šev zla. Minulost i budoucnost je tvá. To za to nestojí? Vem tě čert, pojedu na chatu sám. Pojedu tam. Fakt strašná touha po těle, po konci. Hrabal se skopnutým prstem čte básně ze své knihy, kterou mi dal za recku, protože mu jediná zbyla, jinak všechny prodal po dvou kilech za jednu, což je hodně dobrá cena, pro něj, jako by to byl bůhvíjaký experiment. Taky mám rád dobrá řešení, elegantní řešení. Slam je ztráta času podobně jako chlast. Jako psaní. Co to kurva je, být hodný?

Napřed jsem se pokoušel o diskusi, ale brzy pochopil, že to bude spíš přednáška, tak jsem se ztlumil na poslech a přizvukování. Četl jsem zrovna Reportéra, Kmentův článek o vztahu Babiše se Zemanem, a docela mě to bavilo, ale on měl taky zajímavé informace. Říkal, že má u STB takhle tlustý spis. Lítal do Alžírska a dalších zemí. Vždycky jim musel sepsat krátkou zprávu. V KSČ nebyl. Teď to nikoho nezajímá, ale kdyby šel do politiky, spis by vytáhli. Spolupráce s STB ještě neznamená, že Babiš udával.

Každý den diskutuje na Novinkách mimo jiné o politice, ale je nad ní. Napsal knížku o původu hmoty. Nenabízí žádnou existenciální jistotu. Vědomí je osm centimetrů za očima, přímo v centru hlavy. Jeho syn v jednotkách UN spolu s ostatními příslušníky nahnal u Srebrenice domorodé rodiny, které vyhnaly srbské tanky z domovů a u UN hledaly útočiště, přímo Srbům do chřtánu. Nechali je u sebe jen jednu noc, pak je vyhnali z toho důvodu, že pro ně neměli jídlo a mohli střílet jen v sebeobraně.

Před jejich zraky Srbové hned začali oddělovat muže od jejich rodin. Jeho syn viděl srdceryvné scény známé od svědků z koncentračních táborů. Povraždili sedm tisíc mužů a chlapců a dalších osmdesát tisíc stálo ve frontě. Kvůli tomu prý Američani začali bombardovat Sarajevo. Byl to jediný způsob, jak to zastavit. Miloševič byl rozhodnutý území vyčistit.

Ani jeho nejde zastavit. Po smrti nic není. Vědomí je vlastnost mozku. Vynalezl extra snadno nasaditelné zimní řetězy na pneumatiky. Když se jeho syn vrátil z Kosova, vytáhl na něj vojenský nůž, on ho má teď v autě pod sedadlem na sebeobranu. Musel utéct do hospody bosý a nahý, chlapi ho tam bránili stolama. Syn byl ožralý a zfetovaný a řval, že všechny ženské jsou kurvy, a on mu pak řekl, že mrtvý nemůže fetovat, jako že ho zabije, jestli to tak půjde dál.

Najde si ženu, on mu ji najde, a bude jí recitovat básně a bude mít krásné děti a všechno. Hned podal inzerát. Dnes má syn děti a všechno. S manželkou jezdívali na Hvar do nuda kempu, stříkal dva metry daleko, když ho z manželky vytáhl. Dneska je Hvar plný luxusních hotelů a předražený. Dřív bydlel na Slovensku a nějaký Srb tam po něm chtěl deset tisíc zabíjačkových nábojnic, jinak že ublíží jeho rodině. Nebylo možné sehnat víc než deset, a tak mu musela pomoct mečiarovská mafie.

Nejnovější radar, vyrobili ho na rakouské univerzitě, vysílá fotony a získává obraz nalezených předmětů bez časové prodlevy, akorát zatím jen rozmazaně. Informace je nehmotná. Genetická informace v DNA je nehmotná. To je ta duše? To je ta duše. Víš, jaká je to náhoda, že tady sedíš? Takže Bůh není? Dává si ještě jedno kafe a číšník se ptá, jestli mu chutná. Je výborné, ve vedlejším podniku mají kyselé. Nejlepší je v Chorvatsku, úplný orgasmus.

Orgasmus je funkce tvého softwaru, který tě odměňuje, když plníš jeho instrukce. Žrát a rozmnožovat se. Ten software nejsi ty, patří přírodě, akorát jsi s ním bytostně propojený. Buď ho nakopíruješ do svých dětí nebo končíš. Hledí mi do očí jako posel něčeho. Na Mars se nepoletí. Nebude ropa, měď a hliník, nebudou ani na solární panely. To všechno dojde a naše závislá civilizace bude v trapu. Lidi chcou pořád víc.

Jeho žena s dcerou si nedávno zaletěly na Malorku na kafe. Diví se, že Greta výslovně nebrojí proti letecké dopravě, on by ji stoprocentně zdanil. Pokrok nezastavíš. V Evropě porodnost klesá, v Africe stoupá. Brzy se tři miliardy lidí zvednou a půjdou do Evropy. Jediné právo, které zbude, bude právo silnějšího. Vyhraje ten, kdo bude mít zbraně. Vstane a kontroluje, jestli jeho auto pořád stojí na parkovišti. Musí jít na záchod a já musím jít. Kolik je spotřeba, tolik je potřeba.

Když číháš někde, kde je tma, defilují před tebou jen přízraky. Když si ve tmě čteš, kazíš si oči. Není lepší rozsvítit? Za předpokladu, že tam nějaké světlo je. Když není, tak ho dones. Nebo běž radši spát.

Když někoho miluješ, chceš aby miloval on tebe. Na to přišel už Sartre. Je to, jako když se potřebuješ vysrat. Vysereš se jen, když tě ten druhý miluje. Jen tak se vysereš z podoby. Když tě nemiluje, dostaneš zácpu. Srdce i svěrač jsou z příčně pruhovaného svalstva. Jejich pohyb je neovlivnitelný vůlí. Jen uvolněním. Buď je nebo není.

Když si sundáš gatě a sedneš si a nic, tak to bolí, ale nedá se nic dělat. Svádění je jako míchání projímadla pro milovanou osobu. Vyber si někoho, kdo snese hodně, ne kvítek medový, který se hroutí po prvním prdu. Milovaná osoba je někdo, komu se můžeš svěřit. Zpovědník, i když patří k dekóru určitou tíhu ponechat uvnitř.

Nesmíš tu tíhu ale nechat, aby ti rozmetala střeva. To je pak jenom tvoje chyba. Nesmíš váhat pustit ji ven. Co neuděláš teď, neuděláš nikdy. Když se ti chce srát, nepřemýšlíš, jestli se to hodí. Je to jasný signál. Jediná otázka je kde.

Projímadlo lásky se neobejde bez přísady agrese (pozitivní, tvůrčí princip). Jeho základem je regrese (pasivní, odevzdaný princip). Ta se zase musí potlačit, je jí vždycky dost. Je to nostalgický pud, zatímco láska má směřovat vpřed. Když nejde vpřed, stane se z ní pletichaření u krbu.

Láska je konflikt, vzájemné ubližování si sbližováním. Dva si berou to nejcennější, co mají, svobodu, a opájejí se žalem nad tou ztrátou. Je to akt smrti a znovuzrození. Je to tak. Dítě je rukojmím pro ten pakt. Rodič vrah. Projímadlo. Pěstovat a míchat. Nebo se na to vysrat. To je dobrá psychosomatická rada. Na lásku je někdy nejlepší se vysrat.

První krok je, aby byl protějšek ochotný preparát pozřít, otevřít se soubytí. Aby s tebou začal chodit. Až pak se ukáže, jestli bylo projímadlo účinné. Jestli máš úrodnou zahrádku. Jestli máš ty správné odrůdy. Jestli se spolu vyserete. Někdy je to průjem. Chvíli se ti chce, chvíli ne a nakonec to pustíš do gatí.

Chtěl jsem jít do kina, ale nešel. Ne do sálu, zůstal jsem ve foyer a sledoval trailery, které běžely na plazmě. Díval jsem se na všechno kolem včetně takové moc hezké uvaděčky, díky které jsem se tam už několikrát pořádně zasekl. Zasekl jsem se i teď, ztratil jsem pojem o svých předešlých vizích. Nechal jsem všechno plavat, všechno bylo jedno. Neplánovaný rozpad konceptu většinou provází existenciální úzkost.

Úzkost tu byla, ale i klid. Člověk nikdy nedělá jen to, co dělá, nebo spíš dělal. Dělá zároveň i něco dalšího, co bezprostředně vyvstává, pro co plán je pouhým rámcem. Člověk prostě začne hrozně dobře vnímat, co se kolem něj děje, když se včas přestane trýznit různými myšlenkami na to, co měl a nemá, a jestli ztrácí čas. Už jsem kvůli ní ztratil milión dolarů svého času.

Už se mi tam těch uvaděček líbilo víc, ale nikdy jsem do žádné nešel, protože je tam vždycky šrumec a ona nikdy není sama. Tahle mě častovala indiferentními pohledy. To byl důvod, proč jsem ji chtěl znát, kromě toho, že byla cizí a povědomá zároveň. Většinou jsou milé a usmívají se, ale to mají v popisu práce. Tahle byla naturální jako Zola.

A odzbrojující. Taky jsem se cítil odzbrojující, byl to jeden ze vzácných případů přenosu. Měl jsem na sobě poprvé novou koženkovou bundu pilota, i když na ní stálo místo aircraft aricraft. Třikrát už jsem vyšel ven před kino, ale vždycky se zase vrátil do jámy lvové. Nechtěl jsem, aby se to zase rozplizlo v nevědomí. Dával jsem si nulové šance. Zeptal jsem se jí, jestli by nešla na čaj.

Asi prý ne, nemá čas. Nevypadala překvapeně. Byla tam spousta věcí, které mi navzdory verbálnímu odmítnutí nahrávaly a bylo to všechno snad lepší, než kdyby čas měla. Já jsem ho měl na rozdávání a dál s ní konverzoval, úplně jsem si v tom liboval. Zrovna jsem si dal cigáro s instantním výplavem endogenních opiátů. Stál jsem tam jako primát a prožíval archaickou flow mezi mužem a ženou.

Řečištěm se mi ženou všechny myšlenky světa. Vize je sjetá, ale přichází nová, dosud nemyšlená. Vyptávám se a dozvídám se. Věci. Hlavně podprahově. Dávám jí vědět nehmotné informace, že to nevzdávám ani netlačím na pilu. To je princip vesmíru. Jsem tady a teď stejně jako ona. Ženy mnohem míň myslí kolem a kolem. Neloučí se se mnou sbohem, ale zatím. Zítra dávají nového Allena.

Jdu ven úplně zenergetizovaný za kámošema, kteří na podchod promítají německé básně. Mám nějakou dát, dám Celebration of the Lizzard. Jsem ještěrčí král. Poprvé střízlivý, úplně jako opilý. Stačí se nebát být egem, legem dílů, které souvisí, jenom když jim dáš smysl. Svět dává smysl, jenom když ho dáš, neskládáš ze streamu představ. Tommorow we enter the town of my birth, I want to be ready.

Je důležité zapomínat, ale důležité je i to, co se zapomenout nedá. Nesmíš dělat, jen abys měl co dělat. Nejde být věrohodný bez toho, abys to jen dělal. Tvoje výpočty jsou jen přibližné, nemůžeš pochopit čaj. Teda čas. Vesmír se sbližuje. Nic si nemysli.

Takhle jsem se tam potácel, poztrácel vize a dostal stav. Smál jsem se sám a malý a opuštěný mezi všemi. Adept na vykoupení.

Taková blbost, oslovit dívku. Lovit dívku. Od slova love. Seznámit se a zpřítomnit skrz novou neznámou je fajn jak cigáro. Hlubší povídání, intelektuální flirt je psychedelie/psychoanalýza. Všestranné sblížení, to už je tvrdý opiát s rizikem rychlého vzniku závislosti

Seděla na gauči ve foyer nákupního centra. Dvakrát jsem prošel kolem. Poprvé jsem se usmíval. Nebylo to kvůli ní, jen jsem si zrovna na něco vzpomněl. Podruhé se usmála ona. Potřetí jsem se blížil s jistotou brzkého blízkého setkání druhého druhu, ale rybník mi vypálil jeden krazič, který vždycky sedí na lavičce v parku a angažovaně se pohihňává.

Zvedla se a šla. Myslel jsem, že půjde čekat na zastávku a bude zase snadno zacílitelná, ale šla až na nádraží. Telefonovala. Na nádru si sedla a pořád telefonovala a já stál opodál a přemýšlel, jak dál a nakonec sledoval, jak přijíždí autobus, všichni nastupují a autobus odjíždí.

Prohrál jsem a nocí šel sám. Bylo to tak blízko. Blízko jako daleko. Efemérní záležitost. Člověk nesmí propásnout ten pravý moment. Nebo možná může, ale musí se pak vzmužit. Pak už to musí fakt chtít.

Měl jsem tisíc možností ji oslovit, ale nechám se snadno odradit. Jako by všechno záviselo na spoustě nuancí. Mnohé je přitom dáno předem. V přírodě rozhoduje samice, a tak stačí vymyslet nějakou ne úplně dementní otvírací hlášku. To je někdy neřešitelný problém. „Ahoj, dáš mi svoje číslo? Já sbírám čísla a tvoje ještě nemám.“

Holky v drtivé většině poskytnou probuzení z noční můry. Ony oslovovat nemůžou, je to na chlapech a ve zdejších luzích a hájích se to vůbec nedělá, takže když se do toho dám, cítím přímo sváteční atmosféru. V zemích nebo místech, kde je seznamování běžnou rutinou, se neseznamuju. Sám to taky dělám jen někdy.

Připravit si podmínky, mít po ruce východ. Vyhrát může jen ten, kdo se smíří s prohrou. Už překonání vlastní paniky je vítězstvím. Někdy je prohra výhrou. Jindy vyhraješ, ale býval bys radši prohrál, protože to byl danajský dar. Někdy prohraješ a radši bys vzal to oslovení zpátky, protože na ni teď nemůžeš zapomenout. A oslovuješ ji pořád znova jak osel. Bez té kůže na trhu by to nebylo ono.

Poskládat si to v hlavě, aby to dávalo smysl. Vžít se do role. Ne, že bych to jenom hrál, ale hraní k tomu patří. Autentická hra na jednotu. Přece jenom jde o tělo. Něco po tom člověku chcete a chcete po něm, aby vám to dal dobrovolně. Takže vlastně okouzlujete sami sebou, svým tělem. Které samozřejmě není jen tělem, ale i vědomím. Hezky o tom píše Jean-Paul Sartre v Bytí a nicotě.

Ve výsledku je kolem spousta zainteresovaných dívek a já úplně osamělý, protože nezapadly do žádného příběhu. Někdo k tomu potřebuje lásku, já příběh. Jinak jsou to jen kamarádky nebo kompars. Já jsem jako lovná k ničemu, potřebuju pořádnou detektivní prácičku. Je to droga, čmuchám jako doga. Jasně, že bych rád měl holku. Ale to chce něco víc než jen příběh. Chce to mýtus. A mýtus je jenom mýtus.

Vzniká dojem, že všichni všechno vědí. Myslím o tobě. Myslím o mně. Potutelně vědí, líp než ty, co máš dělat. Shovívavě se usmívají, když to neděláš. Nedokážeš je poslechnout a schováváš se do činností. Oni tam jsou s tebou a participují, ale vědí, že máš být dávno někde jinde a jen tu lelkuješ. Víte to oba. Oni i ty.

Oni, to jsou jiná vědomí, která ti poskytují náhled. Ne ve smyslu poznání, ale právě pouhopouhého vědomí. Vědět se používá v souvislosti s poznáním, ale to slovo vlastně souvisí spíš s vědomím. Rozdíl mezi poznáním a vědomím je, že vědomí nepotřebuje slova. Podobný je rozdíl mezi rozumem a intuicí.

Vědomí je němé. Jeho hlas je slyšet jen v samotném vědomí, bez tunelu smyslů. Mluví k jiným vědomím, ale i k sobě samému. Každé vědomí má rovinu bytí pro sebe a bytí pro druhé. Zprostředkovává se samo sobě a až skrz sebe jiným.

Vědomí komunikuje nehmotně, na bázi teleportu. Jako když na vás někdo přenese svou náladu nebo záludnou pochybu. Není pro to slovo, skrýš, až později pochopíš. Musíš tomu dát čas. První dojem z kapsy vyhání. Poznání je chameleón. Mění barvy a odstíny. Jak se na to díváš, je to znova a znova jinak. Pravda je jediné, co máš, ale ztrácíš ji a zase získáváš.

Dostal jsem jedničku dvakrát podtrženou úplně bez chyby. Najednou říkáš věci, které neříkáš ty. Jen podléháš jejich říkání. Vnitřněs je převzal, protože nebylo po ruce nic lepšího, nebo ani nevíš jak. Teď stojíš přesvědčený za něčím, co se ti protiví. Protivítr tě vyčerpává. Potřeba něco říkat, něco dělat. Být nahý a sázet život.

Je v tobě i něco, co nic říkat nepotřebuje, slovy šetří, slov se nebojí, ani lidí. Je v tobě něco, co promíjí, nesrovnává se, nezabíjí pohledem. Když se směju, znamená to, že jsem v pohodě? A když brečím, že strádám?

Člověk si vždycky něco říká pro sebe a něco pro druhé. Nádoby jsou to spojité asi jako Kleinova láhev. Nesmíš se moc snažit o jejich koherenci. Nacházíš se v divné situaci – v existenci. Jeden naříká, druhý opravuje. Hmota se dívá na hmotu a pokouší se cítit jednotu. Když si to říkáš pro sebe, tak to zůstává v mozku. Když pro druhé, tak to musí urazit dlouho cestu. Až na konec vesmíru.

Dobrý den, já jsem ten z InZlinu. Nečtete inZlin? Dobře, tak pokračujte. Není to dobré si uvědomit, že jsi na nějaké planetě ve vesmíru? Slunko, mraky, vítr, déšť. Atmosféra. Není to dobré samo o sobě bez dalších důvodů a vývodů?

Spontaneita je možná jen s přípravou. Skok, ale až potom, co sis uvázal lano. Myslím bungee jumping. Příprava je vytvořit si podmínky. Svatební prstýnky. Pak do toho polovědomě spadnout. Jez do polosyta, pij do polopsycha.

Stereotyp je strach z vlastní spontaneity. Příprava na spontaneitu je symbolický stereotyp. Ne pouhý rituál. Racionální rituál. Jinak to dopadne velkým hovnem. Hranice musí být. Písmo je hranice.

Když se na to vysereš, tak se scelíš. Z lesa do kina. Přestalo foukat. Čilý fén přišel o zuby. Vždycky zarostu do strachu. Nemůžeš cítit jednotu, když ulpíváš na jednotlivostech.

Ledové čaje se neprodávají, jenom limčaje. Vane vánek. Všímám si funkcí mozku. Když ti něco přichází, tak ti prostě něco přichází. Ani ne tak synchronizace jako simultaneita. Lkát, rozhodně lkát. Dát druhým kredit za libé pocity, které vzbudili. Zajet na chatu a jen tak tam popičovávat. Time and the living is easy. V čase se žije dobře. Peklo je místo bez času. Stejně jako nebe. Stejná věc může být peklem i nebem zároveň. Kdybys dohlédl na konec vesmíru, spatřil bys vlastní zátylek. To je asi všechno.

Poslal jsem do JT’s štos svých básní s prosbou o instituci sbírky. Nebyl jsem odmítnut hrubě. Mým básním byl přiznán jistý obsah. Jejich forma označena za příliš slamovou. Asi šlo o řetězení slov na základě koncových hlásek, slabik a symbolů. Byl jsem požádán, abych ty básně udělal tak, aby dávaly smysl na papíře. „Aha, zpapírnit je.“ Za ten termín mě JT pochválil.

Nemohl jsem sloužit. Respektive jsem mohl jenom sloužit. Prostituovat se. Osekal jsem básně tak, že JT na jejich várku ani neodpověděl. Zvolil jsem opačný extrém a poslal mu absolutní litanii s nadějí, že v ní bude papír hezky šustit a mně zacinkají money in the bank. Když jsem s ním později dělal rozhovor pro iLiteraturu, dělali jsme jako by nic.

Nevzdávám to a dělám na tom, abych se pro JTho náležitě ztišil. Tuším, že je to marné. Píšu antipoezii, protože ta opravdová je jako boží jméno. Nesmí se vyslovit.

Sedím na balkóně Portálu. Kolem mě kouří osmnáctky a pijí víno. Přede mnou žlutozelený kaštan rozdává své dary. Nebe je šedé a den všední. Středa. Poprchá, ale ne dost, aby to narušilo chod věcí. Jedné z holek se chce, ale prý než dokouří, tak to jistě přejde. Její oči jsou zářivě hnědé jako vyšklebené kaštany. Přímo žhnou touhou odvděčit se za dar vidění života. Dere se ven tak, že ji chceš nechat a jen čekat, až bude zralá a spadne. „Moje nohy.“ „Ne asi.“

Přichází David, v očích má smrt literatury. Mají mu v Tvaru vyjít nějaké básně a Ohnisko mu špatně napsal medailon. David mu ho poslal jen v odrážkách, protože mu bylo blbé psát o sobě ve třetí osobě. Ptá se mě, jestli se to ještě dá změnit. V sazbě se mění už jenom drobnosti, říkám, ale jestli mu to napsal špatně, tak má trvat na změně. Akorát to vychází zítra, takže na změny už je pozdě. To máš jedno, hlavně, že tam jsi. Tereza Plačková se směje.

Dokouří a já můžu zase zhlídat na tu kaštanovou. Tentokrát se na mě podívá. Slyšela mě mluvit. Zasvěceně. S Davidem, kterého znají všechny holky. Proflákl jsem se. Měl bych být rád, ale nejsem. Nechci být nikým konkrétním. Nebo chci, ale chci to mít pod kontrolou. Vlastně hlavně nechci být sebou. Nemám nic. Ta nekontrola je tvůrčí. Ale chce to impuls.

Musím se vrátit k pozorování drobných nuancí. Neviděný. Neviditelný. Je nemožné, abych byl viděn. Vidím? Nebo kloužu po povrchu a po setmění ztrácím stopu? To je moje nejoblíbenější část dne. Všechno se vyklidní. Nějaká holka si sedne, dá pár prdů ze skla a zase jde, jako by to byl čaj o páté, jako by si jen nartěnkovala rty. Její modré oči byly prázdné a dokořán. Co skrývá? V co se chce proměnit?

David se baví s tou kaštanovou a vůbec si toho neváží. Neodolatelná, dokonalá hlava inhaluje slastné jedy. Rty vypouští něco nedůležitého. Všemu dominuje kolosální vizuální dojem. Její kámošky odejdou na záchod, zůstane sama. Tichounce si prozpěvuje. „Jak se máš?“ ptám se. „Jde to. A ty?“ usměje se. Je přítomná. „Já jsem kdyžtak Adam. „Sylva.“ To jméno jsem dlouho neslyšel. Sylva.

Sylva. Už neřeknu vůbec nic. Je mi dobře, ale nemůžu dýchat. Šedé mraky spěchají jako vata, která dostala druhou mízu. Jako bych mohl vnímat jen neprojevený. Jako by osobnost znemožňovala vid. Je navíc. Kolem jde Tereza Plačková a nutí týpka s excentrickýma ponožkama sundat nohy ze zábradlí. Svět je stalker zvoucí k akci.

Ten týpek mluví s Davidem. Jdu na záchod a prosím ho, aby sundal nohy a chválím mu ponožky. „Mně je nepochválíš?“ flirtuje David. „Musíš si je taky vystavit. To je ten správný přístup k ponožkám.“ Vyčurám se a mám pocit, že bych měl někam jít, ale sednu si dovnitř na svou oblíbenou židli a ocitám se ve svojí povídce.

Moje povídka mi dýchá na záda, písmo obsedantně expresivní, expresní vlak myšlenek z minulosti do přítomnosti. Tendence mysli ten den tence, úzce cestovaly z koncentrace do totální ztráty smyslu. Tečka. Tečka. Tečka. Představuješ si, co bude dál. Dál nebude nic. V defenzívě ducha, mentální deficienci. Co ti chybí? Jednota. Nevýhoda psaní je, že o tobě druzí vědí víc než ty. Ty o nich nevíš vůbec nic. Ani jestli existují.

Čtyři holky vedou řeči jako ze Sexu ve městě. Vždycky si říkám, že už zůstanu na světle, ale pak neodolám a zase se zakrtkuju. Hraju. Sázím. Studuju. Na ty míň očividně přitažlivé se dívá líp, protože neoslňují. Jsou to hormony a ctižádost, co oslňuje. Mít je. Dát si je. S těmi méně krásnými o nic nejde. Žádný stres.

S tou jednou se mečuju pohledama. Baby z Hříšného tance. Pak je příjemné podívat se jinam. Vydám hrozně moc energie na to, abych byl nějaký. Odtud všechna ta nenávist a vina, rotující mince vztahů. Důležitě zhlídáme ze zhrzených tvrzí svých tváří. Image. Krev a elektřina. „Já mám chuť na cígo.“

Jsem totálně scelený. Ožívám jen náhodně. No need to brain. San Francisco je úplná Mansonka. Susan Atkins.

Stávám se hodným člověkem. Proti své vůli. Čím dál častěji se přistihuju při nějaké činnosti, která není v můj prospěch. Někdy je přímo proti němu. Jindy je jenom zbytečná. Moje dobro bylo vždycky reverzně nezištné, jeho užitek čistě abstraktní. Třeba jsem lidem zvedal náladu bezelstným úsměvem. Věnoval jim pár chvil času, který mi nikdy nebyl drahocenný. Rád časem mrhám, v tom jsem velkorysý.

Jsem zbytečný člověk, zbytečnost přitom nesnáším. Člověk se často stává tím, co nesnáší. To se mi stává pořád. Tahle ironická síla mysli každou příliš silnou emoci nebo intenci obrátí do jejího opaku. Teď ještě moje řádky docela dávají smysl, ale pomalu už mě vdechuje propast. Otevírá se na pravé straně a já dostávám závrať. Je nenasytná, písmenko po písmenku mě vysává. Toužím psát nesmysly. Je to příjemné. Máloco příjemné dává smysl. Máloco smysluplné je příjemné. Smysluplné věci jsou jen normální. Příjemné věci jsou smyslné.

Se zbytečností je ten problém, že člověk nikdy neví, co se mu může v budoucnu hodit. Nemůže vědět, co je zbytečné. V poslední době se všude propaguje přítomnost, život v přítomnosti. Je to kec. Klec. Momentální potřeby jsou prchavé jako parfém. Vyhodil jsem fotky se svou bývalou, aby mě nerušily v přítomnosti. Teď bych si je moc rád prohlédl a na přítomnost se zvysoka vysral. Přítomnost je stín. Přítomnost je předpojatost podobně jako objektivita. Je to představa, paranoia. Předsudek. Já. K čertu s ní.

Venku se stmívá. Sedím v kavárně Archa. Zase jsem neodolal a schoval se do stínu přítomnosti. Nebylo, co dodat. Je důležité, co se teď děje? Je to všední kulisa. Moje NOW. Nikoho jiného tady přítomný okamžik nezajímá. Všichni jen přežívají. Já ho vidím, jak řve. Září v říji. Pulzuje. Protestuje proti primitivní stagnaci ducha soudobé společnosti. Demonstruje proti svému zapomenutí. Nedokážu mu říct ne. Altruistická literatura. Cítím zodpovědnost ke zdánlivým zbytečnostem, které natahují ruku po mojí pozornosti. Dávám jim šanci.

Vždycky jsem z vody lovil topící se hmyz. Miluju pavouky, které Bukowski obsedantně hubil. Interiér mojí hlavy hostí příkladnou mikrofaunu. Lidi se tváří, jako by mu uletěly včely. Včely dělají med. Když ho nemáte, nemáte co lidem mazat kolem huby. Já jsem medvěd. Putuju lesem. Nesu pochodeň vědomí. Jsem bezdomovec. Spím v listí a budím se s ptáky. Nikdy nejsem vidoucí víc, než při psaní. Přitom právě při něm všechno a všechny ignoruju. Je to asi zaměstnanost, co zostřuje smysly. Jakékoli soustředění. Jinak jsme zředění.

„Je tam něco o mně?“ ptá se servírka. Vyrušení z psaní považuju za velkou nevychovanost podobně jako probuzení ze spaní. V jedné kultuře za něj mají trest smrti. Psaní je spaní. Spaní následuje po pádu do bezprostředních myšlenek a vzpomínek. Zjistíme, co nás pálí nejvíc. Usnutí je vzplanutí na hranici odevzdanosti. Pak už je to o nás bez nás. Probuzení znamená nenávratnou ztrátu materiálu, který jsme extaticky hnětli mezi prsty. Jako když nám někdo zlomí klíční kost nebo srdce.

Když budíku neodpustíte, nikdy už znova neusnete. Musíte myslet racionálně. Musíte odpustit a smířit se a zapomenout na to, že musíte. Muset znamená nenávidět. Nenávist je rašeliniště. Čím víc kopete, tím víc se v něm koupete. Nenávist je hrozná věc, která vzniká z vyrušení. Někdy je to vyrušení nerudné, jindy jde jen o narušení naší utopie. To je třeba rozlišit.

Z toho mám docela fobii. Když člověk píše, tak snadno nenávidí. Mám strach ze strachu. Strach, že příští řádky budou smazány žoviálním kolemjdoucím. Pocit, že na příštích řádcích stojí budoucnost světa. Moje protekce je nezachrání, spíš naopak. Lover ztrácí holku, na kterou žárlí. Strach není láska. Prohra není výhra. Zahlédl jsem teď hranice svojí klece.

Je třeba nějaké řádky mít, ale ne si je syslit. Psát a spát a opakovat. Pak projde kolem nějaká holka. To je dobrý motor pro někoho bez vůle. Nemám vůli, moje tendence si se mnou hrajou. Hou hou, houpy hou. Monzun, sucho, fén. Milovník bez vůle to má těžké. Poletuje jako motýl. Otočí se za každou sukní. Někdy se za ní vydá. Vydá jí svůj život všanc. Sváže s ní svůj osud, i když ví, že si jen krátí dlouhou chvíli. Ta chvíle se nakonec zase prodlouží, ať už s ní nebo bez. Pokud kolem ní postaví mýtus, může se prodloužit na nekonečno. Tohle já neumím kontrolovat. Nic moc nekontroluju. Jen něco.

Vedle mě švitoří dvě slečny. Švitořily, dokud se jich servírka nepřišla zeptat, jestli si něco nedají, ony neřekly ne a nezaplatily. To je rozhodilo a teď hrozně nahlas řeší letenky. Hrozně se těší a googlují počasí v cizích zemích. Athény, Ibiza, Izrael, Maroko. Nejhezčí počasí od května do září. Studentky výšky plní potence své role. Výlety, úlety, přednášky, zkoušky. Nedají mi ani pohled. V univerzitní knihovně jsou vždycky posrané hajzly. Stejně bych se do nich zamiloval. Chtělo by to Boha. Někde tu je. Cítím ho. Kafe.

Jsou v sociální bublině. Já mám co říkat se svým papírem, se svým sebou. Seru se. Kloužu perem po papíře jako prsty po peru. NOW. V pohroužení sabotuju plán. Mám tu vše. Kloužu po povrchu, nesmí to být moc intimní, jen inspirované. Nesmí to být moc blízko. Musí to být hranice. Chodím kolem horké kaše. Trochu šťastný, trochu v kaši. Už jsem měl skončit. Hrbím se nad tím a piští mi v uších. Psaní se jeví jako zhodnocení času, ale pak se zvrhne do opaku. Z komunikace do izolace. Pointa je, že nemůžu přestat.

Na začátku to celkem dávalo smysl. Jsem hodný a nechci být. Ale co k tomu dodat? Třeba nic. Všechno je zbytečné, bezpečné a zavrženíhodné. Dej tam cestujeme levně kom. Trudnomyslný jazzík. Když ti někdo chválí vzhled, tak řekneš děkuju, i když víš, že to nejsi ty, ale kdo jsi, to nevíš. Tak řekneš děkuju. Je to taková tichá dohoda lidí, že budou dělat, že jsou tohle maso a voda a kdo ví co ještě. Každý vytváří poptávku, každý vytváří přetvářku.

„Myslíš, že jsem namyšlená?“ „Proč myslíš?“ „Jednous mi to říkal.“ „Nejsi.“ „Fakt?“ „Asi.“ „Jsem?“ „Spíš nemyšlená. Vždycky vypadáš, že máš něco za lubem, ale nic neřekneš.“ „Nevím jak.“

„Mega ses mě chtěla zbavit,“ píše jí kámoška v chatu. „Ty ses jí chtěla zbavit?“ „Nečti si to.“ „Promiň.“ „Jen jsem chtěla jít za tebou a nechtěla jsem, aby se nudila.“ „Takže ses jí chtěla zbavit.“ „Počkej mě na nádraží. Půjdeme k nám,“ píše jí.

„Asi se naštvala.“ Neodpovídá. „Protožes to nepřiznala ani nepopřela.“ „To je nejlepší.“ „A mě se chceš zbavit?“ „Ne, akorát nechci jít do čajovny ani do kina.“ „Mě nic jiného nenapadá.“ „Chci do postele.“ „Óká.“ „Jj.“ „Jj.“ „Místo óká a jj nepsat radši nic.“ „Napsat ,radši nic‘.“ „Radši nic.“

„Vadí ti to?“ Kouří. „Naopak. Úplně se do toho vžívám. Víš, že do tabáku se přidávají zvláštní látky, aby dým hezky vazbil?“ „To mi ani neříkej.“

Kotel cigarety se jejím dechem rozpaluje do červena. Její rty se střídavě schovávají do bílého dýmu. Čím víc je jí to lhostejné, tím víc je mi to přístupné. Skrz silonku vidím obrázek. „Kdy sis to nakreslila?“ „Ve škole.“

„Chtěla bys mít tetování?“ „Nevím. Jedno vlastně mám. Malé.“ „Kde?“ „Na nártu.“ „Aha. To jo.“ „Co?“ „To jo.“ „To jo?“ „To jo, to jo.“ „To jo. Chtěla jsem vyzkoušet, jaké to je.“

„Ještě nejezdi. Zajdem na Jokera.“ „Půjdu dneska už domů.“ „A někdy jindy?“ „Možná. Spíš se zase vymluvím.“ „Takže nikdy? Nikdy jindy?“ „Nikdy jindy.“ „Proč?“ „Mám z toho divný pocit.“ „Proč?“ „Nevím, jak to říct.“

„Tak si to rozmysli ve vlaku, a pak mi to napiš.“ „Uvidím.“ „Určitě. Natvrdo.“ „Dobře.“ „Tys mě úplně vymyla. Vytrhlas mě z mojí kunstruktivní nudy. Vůbec nevím, co mě čeká, až se do ní zase vrátím.“ Něco říká, ale rty se jí nehýbou.

„Cos teď chtěla říct?“ „Nevím, jak to říct.“ „Zkus to.“ „Radši nic.“ „Jak to máš s tím přítelem?“ „Nijak.“ „Povídej.“ „Říkal, že má špatně období a potřebuje čas.“ „Špatné období?“ „Jo.“ „Potřebuje čas? To zní jako definice podzimu. Sorry, baby, uvidíme se na jaře.

Předevčírem jsem ho viděl. Otočil se tady. Předtím taky v parku. Jel na kole. Mám na něho štěstí. Co kdyby se tady teď objevil? Žárlil by?“ „Myslím, že ani ne.“ „To je dobře.“ „Proč?“ „Kdyby žárlil, tak bych se cítil blbě. Správná reakce by byla, kdyby si přisedl a choval se, jako bys byla jeho majetek.

Má nějaké zajímavé koníčky?“ „Rád hraje hry a čte.“ „Co?“ „Příběhy ne, má rád přemýšlecí věci.“ „To jsou spíš vymývací věci. Jaké?“ „Mansona.“ „Jakého Mansona?“ „Teď nevím, jak je jménem.“

„Najdeš mi ho na Googlu?“ „Na Googlu?“ „Jo.“ „Dobře. Mark Manson. The art of not giving a fuck.“ „O čem to je?“ „O tom, že člověk má omezenou kapacitu na věci, kterými se může zabývat.“ „Hm.“ „On se tak bojí, že bude mrhat svým časem na něco zbytečného, že radši nic nedělá.“

„To jsme stejní.“ „Má i stejné písmo jako ty.“ „Chceš to?“ „To mi dáš?“ „Už to mám přepsané.“ „My budeme teď psát slohovku.“ „Tak to odevzdej.“ „Na tyhle témata.“ „Mně se líbí Svět je prázdný prostor plný věcí. Philip Roth.“ „Máš toho hodně?“ „Jenom tohle. Vždycky to přepíšu, a pak vyhodím. Nebo do toho sbírám psí hovna.“

„Ty máš psy?“ „Bišonky.“ „To nevím, jak vypadá.“ „Malý bílý obláček míru.“ „Ti bývají uštěkaní, ne?“ „To je mýtus. Ten jeden všechny úplně miluje a ten druhý občas zaštěká.“ „Babička má nějakého psa a ten hodně štěká.“ „Babička má nějakého psa… Ty jo.“

„Jak to mám říct?“ „Co to je za plemeno?“ „Nic zvláštního. Takový malý.“ „Plevel?“ „Plevel ne… A ty nedepkaříš?“ Včera jsem jí psal, ať nedepkaří a někam dojde. „Asi ne. Od té doby, co nechlastám. Vím, jak z toho ven. Skrz druhé lidi. Když nechlastám, tak vím, že můžu. Je to na mně.“

„Hm…“ „A sport je dobrý.“ „Plavání.“ „Ty plaveš?“ „Jo.“ „Já taky. Každý den.“ „Já každou středu. Máme to jako předmět ve škole.“ „Předmět plavání? Dneska jsem zapomněl věci a musel jít v trenkách.“ „Jo?“ „Bylo to v pohodě, byly dost upnuté, aby držely. Akorát když jsem se odrazil ode zdi, tak mi spadly.

Teď jsem naostro. To je docela problém, protože se mi rozjíždí zip. Teď se mi to stalo na ulici.“ „Co?“ „Nějaká ženská se mi tam podívala, tak jsem se tam podíval taky a uviděl, že je rozepnutý.“

„Jaktožes zapomněl věci?“ „Dal jsem si je sušit a nechal je doma.“ „Jsi nemocný?“ Smrkám. „Jen nachcípaný.“ „Jak to?“ „Málo se oblíkám.“ Usměje se. Usměju se.

„Fejsbukový kontakt?“ Má na ruce napsané Martin Mejstřík. „To je člověk, který vedl demonstrace.“ „Proti Babišovi?“ „V roce osmdesát devět.“ „Aha.“ „Jdeme na jeho přednášku.“ „To tam máš, abys nezapomněla?“ „Abych si ho našla.“ „Abys mu mohla položit nějakou chytrou otázku?“ „Jen tak. Abych se o něm něco dozvěděla.“

V poslední době se cítím nahý. Mým pokryteckým rituálům dochází dech. Zbývají jen věci, které souvisejí se životem. Děsí mě to. Někde v nitru mě to těší. Ten někdo, kdo řeší, ztrácí moc. Uvolňují se ledy. Stoupá hladina.

Nevím, čím to je, nevím, jak to říct, nevím, jestli má smysl, to nějak říct. Nevím, jestli cokoli, co jsem dosud řekl, mělo nějaký smysl. Nevím, jestli to, co se pořád snažím říkat, má nějaký smysl. Autentická náctka.

Život mě jako užovka žábu vsakuje do tlamy a tráví v útrobách. Nemůžu ani fň. Jsem prach a v prach se obrátím. Jenom sloužím. Smrt-život-osvobození. Staromládenecký idealista.

Pořád ze mě někdo mluví. Kdy promluvím já? Nebo jsem němý? Uvidíme. Nebo jsem slepý? Měl jsem jít s ní. Ven. Podívat se. Venku je jiný svět.

Opájet se časem jako Proust, radí Kerouac. Stabilizovat, mobilizovat, psát, prát minulost. Už tu není, zvolila spaní. Teče ze mě sopel, hází mě to zpět do bezbranných let. Tlačit se z dutin a celý bolet. Rýma je spell.

Samota devastuje jako jaderná bomba. Její tlaková vlna se dá využít k odpalu. Musíš být ve správnou chvíli na správném místě. Co tě nezabije, to tě posílí. Svézt se hodně daleko, až na Zem. Svést ji, ty jo.

Chvilkama jsem to dělal. Naplno. Zapomínal jsem příští písmeno. Chtěla jít, vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Koukal jsem na ni, jak nic neříká. Koukal jsem na ni, jak něco říká. Něco jsem říkal a ona poslouchala. Bylo mi v ní dobře. Chtěl jsem v ní být víc. Věděl jsem, že to nejde uspěchat.

Jen pomalu, nic nedělat, jen sledovat. Pomalu a nejistě. Samo se to souká do sofistikovaných ponožek. To je vzácné. To je jediné. Všechno jiné je boží zoufalství na planetě Zemi. Devastace světla. Drony. Agony.

Zbývá jen život. Věci, co jsem řešil, není třeba řešit. Odpustit, opustit mrazivou tvrz jistoty. Na záda mi dýchá dál. Stud. Když se chlubím svobodou, křeč. Potřebuju nový kartáček.

V příští chvíli se nepohnu. Dívám se hadovi přímo do očí. Bohorovný, předsmrtný klid. Pomíjím, promíjím, mostím se do příštích chvil. Do piče. Být použitelný. Upotřebitelný.

Život zbavuje já. Sloužit životu je pud. Promýšlím dny. Týpek z povídky Týpci, kde jsem ho vylíčil jako rasistu, sedá k pianu a hraje píseň z filmu Všichni dobří rodáci Mým domovem je ztichlá putyka. Fakt se mě to dotýká.

Včera jsem v Tvaru četl o Werneru Schwabovi. Udusil se ve spánku. V pětatřiceti. Asi zvratky. Dělal divadlo.

Co se nedostane ven, jako by nebylo. Můžeš se klidně stavět na hlavu. Svět patří finančním predátorům a angažovaným hercům.

„Co čteš?“ ptám se holky, co sedí vedle. Ukáže mi knížku Síla vzdoru. „Máš na to světlo?“ „Jsem zvyklá číst potmě.“

Dorazil jsem do Prahy vlakem ve tři, zabředl do dobře zásobeného oddělení Poezie v knihkupectví Luxor na Václaváku (absurdně dobře zásobeného) a vytáhl z regálu Bouškovu sbírku Mezisféry. Na fotce tam hledí vzhůru, jako by ven z průměrnosti, a vypadá při tom tak dobře zprůměrovaně, takový ten ksicht, co dává smysl, nijak hezký, ale zajímavý, až krásný svou střídmou nenápadností, vyhrocenou sebetypičností. Vlastně teď sám tak hledím vzhůru do korun stromů ještě zelených, ale už vzdávajících se prvních listů ve prospěch všeho, co má přijít, šoustá s nimi vítr, nebe je modré, lampa svítí oranžově a dívka, pro niž jsem si sem sedl, odchází, ale přichází jiná a jiná a jiná jako radikální přítomnost – množství možností.

Vyjdu ven z knihkupectví, sejdu kousek dolů po ulici a koho neuvidím, než Boušku se ženou, zjevně normální výraz, držení těla, vše všední, oděv černý, jen haló vlasů ho ozvláštňuje a žena v modrých šatech, krosnou Václavák a dají se Jindřišskou, spatřím se ve výkladu, kterých tu je spousta a řeknu si, že básník nevyniká přirozeností, ale vyčnívá obyčejností. Přestanu se na chvíli vměšovat, ale pak je to o to horší.

Černého hlava Kafky, týpek, co vypadá jak Kafka, nějaká múza, hlavně se nedostat do ztracenosti. Chill the fuck out! Zásek na padesáti holkách, z nichž každá byla ta pravá. Právě tam na rušné ulici datlovala do ajfounu a tančila, když přicházela její kámoška a jiná mluvila do ajfounu a krásně se smála, a pak to položila.

V kapse mám avokádo a sto chutí ho rozmačkat, zelená drahocennost by se prolila mými prsty v Zázemí, dřív to byla Vzorkovna, psával jsem tu zhulený, domáhal se práva mezi dny, je tu hodně lidí mezi všemi. „Ve středu, Tukan!“ „Někdo vodpad?“ „Někdo vodpad, já jsem připad!“ Já-Vodpad přisednu ke dvěma lesbám, ta jedna se mi moc líbí, že je lesba zjistím až pak a je to zase stejně nicotné prozření jak s T. „Já ti dám piču do držky,“ říká její holka hlášku, kterou vždycky odhání dotěrné kluky.

Jsem trochu lesba, drsně zženštilý, češu se propiskou, musím to vždycky za každou cenu pročísnout, i přes bolest. Jemné stárnutí v její tváři jí dodává zranitelnost, ale proč? Na náměstí Míru mám žízeň, všeobjímající žízeň, pražízeň a nalevo bezďák s bezďačkou a psem a břečkou v lahvi a napravo dvě Rusky, jedna nádherná, usmějou se na mě, zvednou se a jdou a ten bezďák říká psovi: „Utekly ti, mohl ses pomazlit s prvotřídníma cizinkama. Teď už nic nenaděláš.“ Jdu za nima a najdu je v Mekáči, ale nic nenadělám, jen si koupím vodu a vrátím se na lavičku.

V pokoji jsem měl dva polštáře povlečené v otevřeném povlečení. Požádal jsem o uzavřené povlečení. Dostal jsem uzavřené povlečení, ale přišel o druhý polštář. Požádal jsem o jeho vrácení a dostal ho, ale bez povlečení. Potom jsem dostal dva povlečené polštáře, ale v otevřeném povlečení. Ale ne tak otevřeném jako prve, takže to šlo. Můj život je trochu uzavřené oddělení, ale když píšete, tak potřebujete slunce v duši. Psaní je dítě.

Umýval jsem si v Noně na záchodě hrozny, spadly mi na zem, nechal jsem je tam. Zůstala mi salátová okurka, kterou jsem hrozil na okolojdoucí otrokyně kapitalistického pseudofeminismu na Národní třídě jako veganským pendrekem. Mít prostě cíl a jít, prostě si to užít, i když je to (nečitelné). Výtuh na Střeláku. Ten cíl byl lavička.

Týpek hraje na Kampě na kytaru a zpívá Across the universe, strašně famózně, bezskrupulózně mečí. Sednu si na Deník N, a když odejde, zní tu mantra chrápajícího bezďáka. Praha je plná bezďáků a turistů, kteří se valí slunným dnem jako řeka prázdného chtění. Turisti se valí, bezďáci se koncentrují. Vzájemně se pozorují z opačných stran barikády. Jsou tak jiní. Zábava pro zábavu, Vltava plná bárek. Globální turismus a oteplování v jednom – gloglo – polykáme andělíčky a stromy hoří.

„Tak ti neukážu svoje nejoblíbenější místo,“ malá holka říká druhé, protože na něm sedí nějaký fotograf. Zvědavě tam nakouknu a pod vrbou na lavičce sedí třiaosmdesátiletá nádherná babka z Bertramky, sousedka Gotta, cucá francouzské čůčo a ptá se, kolik je hodin, říkám, že nevím a ona něco vykládá, má hezký hlas, tak říkám, že jí to zjistím, je půl páté, chci jít, ale ona pořád něco říká, tak přisednu a poslouchám a poslouchám a je to balzám.

Je to bývalá univerzitní učitelka biochemie a má problém s mobilama, prý jsou hrozně ničivé, ty elektromagnetické vlny, říkám, že taky psychologicky je to ničivé a ona že lidi už si nechtějí povídat a já že přesně tak a kolem nás a skrz nás lítají elektromagnetické vlny a ona mě posílá na výstavu impresionistů (kolekce z Kodaně), na které byla, i když skoro nevidí, když čte, jsou to jen „takové imprese“, tak jí děkuju a jdu tam, ale na Karlově mostě úplně zamrznu a jen hledím a nevím, kam dál, co dál, co se děje. Magnetické místo.

Kolem jde Bernadeta Babáková a je v Jiříkově vidění, že mezi všemi těmi cizinci zrovna my dva, ale já ji zpražím, že takhle někoho potkávám pořád, přitom na Karlově mostě jsem nikdy nikoho nepotkal. Nabídne mi hru ve Studiu Hrdinů zadarmo, je to v sedm, režíruje to její kluk, ona už to viděla, jestli chci, tak mu napíše, ať mi obstará lístek. Přikývnu, ale spíš jen chci, aby pro mě někdo něco, cokoli udělal, mám na tom závislost, spíš než že bych toužil jít do divadla.

Ptám se jí, jestli půjde taky, prý fakt ne, musí ještě něco psát do školy. „A doprovodíš mě?“ „Tak jo.“ Jdeme přes letenský park plný impresivně zbarvených stromů, kolem metronomu, který „nekvituje, chtěl jsem říct nekmitá, ale přeřekl jsem se a tahle z toho vybruslil,“ říkám Bernadetě a ona se směje, přitom to nebylo nic moc vtipného. Mám s ní takový cool pocit, i když není cool jako ti lidi, kteří posedávají kolem metronomu a říkají mu Stalin, je spíš real.

To divadlo je nakonec až v osm a musím za ten lístek dát kilo, je to režijní lístek, říkám, ale Bernadeta nikdy výraz režijní lístek v souvislosti s divadlem neslyšela, přitom píše scénáře divadelních her, vysvětluje mi, že režijní lístek je lístek na vlak, který dostane někdo, jehož příbuzný pracuje u Drah a já říkám, že ne, že tak se fakt říká lístku do divadla, který ti poskytne někdo, kdo v tom divadle pracuje, je to režijka.

Prosím ji, aby tam se mnou počkala, že mám depku a ona na to, že má taky depku, asi mě jí nakazila, říkám, ať si dá víno a ona že nemá peníze a já ji nepozvu, nechce utrácet za lístek na tramvaj, jdu pořád krůček za ní a nejsem ochotný zrychlit, ona jde zase krůček přede mnou a není ochotná zpomalit, tak se rozloučíme. Sednu si na lavičku a oloupu avokádo, které mě celý den táhlo k zemi.

Myslím na Bernadetu, co jí asi táhne hlavou, básnířka, vyniká svou obyčejností, která fascinuje, člověk mezi lidmi, na tmavomodrém nebi mě hypnotizuje bula Měsíce, zrcadlo všech bláznů a druhý den je na vymeteném nebi Slunce, tlaková výše, na piazzetě Národního divadla dává kravaťák rozhovor České televizi, dlouze hovoří do kamery u výstavy o Sametové revoluci, má sametový oblek a sametový hlas a po skončení session ještě reportérovi něco důvěrně dovysvětluje, předpokládá univerzální zábavnost toho tématu. Profesionální deformace, děsivé zbytnění sociorole, prostor před kamerou a za kamerou splývá.

V Národním velké foto Vlasty Chramostové a kopa kytic před ním a reportérka z Primy a na přechodu policista do vysílačky říká: „Dopravní situace se nevymyká normálu.“ Je tam spousta aut, a když blikne zelená, přejdu spolu s turisty. Z Mostu Legií vidím na Vltavě staršího muže svlečeného do půl pasu, jak svižně vesluje kolečko kolem Střeláku, to mi imponuje, šel bych taky, ale nesu jídlo z Tesca. Na Střeláku se svleču do půl pasu a nastřelím si Slunce do žíly, jeden kaštan je rozkvetlý jako na jaře. Od Národního to smutečně troubí, kolem mě padají z dubu projektily žaludů a lidi se na mě usmívají, zakusuju ciabattu se sušenými rajčaty hroznama a čtu v Reflexu rozhovor o závislostech. „Jak má člověk závislý na mobilu v dnešní společnosti abstinovat?“

Na Petříně čtu článek o Gottovi, je podobný jako byl ten v Respektu, čili to, co se nabízí – proč uctívat někoho, kdo šel na ruku zvrhlému režimu, sice rozdával radost, ale to i ti, kteří zpívat nesměli, protože byli statečnější a tak dále. Tahle špína se vytahuje zrovna v okamžiku jeho smrti proto, že jiní ho zase nábožně uctívají. Stará dobrá polarizace společnosti. Jdu do Dobré trafiky, potřebuju čaj jak sůl. Sleduje mě nějaký sympatický zmrd a žádá sympatie, ale nemůže ze mě nic vydolovat, v kavárně patří k dekóru druhé ignorovat. Zkouším čínský čaj kemun. V anotaci stojí, že je to šampaňské mezi čaji. Myslel jsem, že je to metafora, ale fakt chutná jako šampaňské.

Bob mi včera napsal, že místo mě dává do slamu v Olomouci nakonec Switchera. Hodil mi lano, ale pak ho zase odřezal, tak jsem mu na to odpověděl: „To jsi dobrý pičus, ale je to tvůj mač.“ Byl to afekt, ale zároveň střízlivý akt, chladnokrevný řez. U někoho jiného bych to spláchl, ale jemu jsem v zájmu vyváženosti napsal pravdu. Příště si dám zase yunan, tohle chutná jako kytka milované dívce. Kouknu do očí obsluhující slečně, spěchá neskutečně. Nemůže si dovolit ani jednu postranní myšlenku.

Tenhle džob po ní žádá totální flow. Kolem ní zatím posedávají nýmandi nemající nic na práci, skandinávští charizmouši, učící se holka, holka čumící do mobilu, která mě hrozně sere, protože bych ji rád upoutal, ale nemůžu. Když odchází, vyjdu před trafiku a významně tam stojím, mrkne na mě, ale mine, mobil zabíjí spontaneitu, bože, jak mě to trápí, ta doba mobilní, ale je to samozřejmě jenom moje projekce, ve skutečnosti mě trápí moje psaní. Mobil je extenze prosté mysli, ve které se slily smysly.

Praha se svými nekonečnými divadly a výstavami lidí je jako balvan, který mě táhne ke dnu. Netuším, jak to procesovat – procestovat – zpracovat. Respektive zpracovávat, protože se to děje pořád, útočí to ze všech stran, anonymně jako čínské produkty. Uteču do knihkupectví Shakespeare a synové u Karlova mostu a v tom přítmí mezi slovy je mi najednou nádherně v té Praze, v závětří vjemů. Knížky jsou skvělé, když je vjemů buď málo nebo moc. V obou případech jsou balzám. Knihy jsou ticho, když je kolem moc hlasů, nebo když je moc hlasitý vnitřní hlas. Knihy jsou k nezaplacení.

Musím se přiznat, že jsem tady jednou čórl Clockwork Orange. Znáte takový ten stav, kdy se rozhodujete, jestli si něco koupit nebo ne a ty pro a proti jsou tak nelítostně vyvážené, že vás může spasit jenom extrémní čin? Jestli ne, tak asi nejste kleptomani. Já taky ne, ale mám úplně všechny psychonemoci, na které si vzpomenete. Syndrom všech nemocí. Od té doby už jsem to nikdy neudělal, bylo mi to moc líto, protože to knihkupectví je hrozně v pohodě a s jeho majiteli jsem kdysi chodíval hrát fotbal. Měli to dřív tam, kde je teď Café V lese, seznámil mě s nima rodák Miha, který má teď Café Sladkovský na druhém rohu. Pomeranče jsem se musel zbavit, dal jsem ho v Berlíně sestřenici a jejímu příteli. Parádně se jim hodil do knihovničky. Zakrátko se rozešli.

Minule jsem si v Shakespearu koupil knížku od Becketta. Zaujal mě název The End. Ještě ten den jsem ji ztratil. Většinou když něco ztratím, tak to pak zase najdu, projdu všechna místa, kudy jsem šel a někde se to válí na zemi, ale teď ne, určitě ji našli nějací apokalypsymilovní turisti a byli z toho názvu stejně nadšení jako já. Karma. Nedávno jsem ztratil šest stovek před plovárnou, kde jsem dřív našel pět stovek. Jeden měsíc jsem dvakrát pár dnů po sobě sobě našel na ulici stovku. Náhoda.

Čtu si Ginsberga a Corsa a Bukowského, a pak mi zrak padne na žlutou knížku s bílým kolečkem a nápisem „you are here“ jako na takových těch city mapách. Bloudění. Kniha je o dění a nesoudění. Takové ty ezo věci, které vám mají otevřít hladinu mysli, aby se vylila a svlažila vás i všechny kolem pramenem čirého poznání. Bullshit. Kéž by šlo nalít nektar prány do slov, ale všechno je to jenom fetiš.

Tak rád bych to koupil, ale stojí to pět kil. Máme zahodit všechny koncepty, klidně i Nirvánu, která je součástí všeho jako je voda součástí vln. Máme se zbavit klidně i ne-Já, stěžejní formule buddhismu, jehož je autor, nějak Nant Banh Prhat nebo tak, mnichem, máme prostě žít tady a teď. A furt tady a teď. Jen další synonymum, další klec konceptu. Ale kniha krásná. Knihy jsou krásné, ale jsou to jenom sny. Stalo se to vůbec? Děje se to teď. Ale pak? Nebo jen pak? Člověk si pamatuje to dobré, ale co cítí teď? A tady. Není tady a teď něco úplně jiného, nespojitelného stejně jako já a ty? Nebo jsem já ty? A co oni? Už jsou tady?

Všechno je jenom vzpomínka na léto. Něco popsat není jen tak. Je to jako geometrie, je třeba spousta čar. Spousta čaje. Pardon. Čar – čaj. Zrovna ho do sebe láduju ve velkém, testuju různé vzorky. Čaj mi dává sílu vést spoustu čar. V ČR holdují spíš pivu. Pivo je od slova pít. Já jsem přesedlal na čaj a pomalu se mi stává pivem, podobně jako když visíte hlavou dolů, tak se vám časem převrátí zrak a začnete vidět, jako byste měli hlavu vzhůru. Takže tu chlastám a pomalu mi před očima vystupuje trojrozměrný obraz hloubky mého nitra. Nebo vám. Nebo někomu. Možná. Vlastně je to jedno. Mně určitě. Už jo.

Poezie si klade tohle čarování obejít a odloudit úlevu pouhými skřeky. Řřřřřřřřřřřřř! Vytržení. Výtržníci slova dělají povyk v ulicích. Upřímně zbláznění básnící, čeští beatníci, neškodní blázni, jejichž slova si nekladou za cíl být zbraní, ale opravdovou silou, která netečně všemu vládne, nechtějí jí sloužit ani ji využívat, jen si ji uvědomit a pojmenovat. Trpí a tropí a tepou a typou, ale měli by se uklidnit. Druzí lidi mají pravdu zase svou. Svůj klid a svou práci. Prostě prcají.

Skvělé satori ve Vojanových sadech, jednom z nejlepších míst zasrané Prahy. Je mi zasraně skvěle. Zasraně, to slovo v říznosti vůbec nezasotává za svou anglickou předlohou fucking. Nešukáme, ale sereme. Přijde ke mně pavice se dvěma mláďaty a něco mi říká svým pavím jazykem a je to podobně krásné jako rozhovor s tou starou paní, která mě omladila, protože špatně viděla. Mládě sezobne mravence, ale zase ho vyplivne a ten mravenec běží dál, jako by se nechumelilo. Jistě se právě svou mravenčí prdelí pěkně posral. Ale svět se točí dál a on žije a utíká po vyhřátém betonu. Paví samec troubí jako rozjetý vlak, jeho peří je síť s větším záběrem než ta sociální. Z nedaleké dálky, vzdálené blízky je slyšet tramvaje a někdo tady pinká tenis, je tu kurt.

Vnímám všechny ty vjemy jako dopaminem poblázněný schizofrenik a napadá mě, že člověk není tady a teď, když si řekne, aby byl, ale naopak, když se téhle touhy vzdá, protože být tady a teď je samozřejmé, člověk to nemusí a nesmí chtít. Jen trochu. S mírou. A nebránit se tomu, co ho rozptyluje, protože to je taky tady a teď a hlavně – tady a teď je v pohybu a člověk se zkrátka musí některou cestou dát – ne stát. Nesmí následovat mainstream, ale nesmí ani ustrnout-usnout ve vlastních preferencích.

Holčička hází paví rodince oříšky a kope do přiletivších holubů. Stojí přímo u mě, tak jí nenápadně šeptnu: „Nekopej.“ Když se vrátí za maminkou, která do nich kope taky, holčička jí naznačuje, že by neměla. Přijde nějaký pán s chlebem a taky kope a ještě slovně nadává a naopak dělá ťuťuťu ňuňuňu na pávy, kteří po holubech taky vyjíždějí, ale ne agresivně, bez zášti. Válka o sousto, všudybudoucí hlad. Ti holubi mi připomínají mě, když chci něco zapsat. Vrhnu se na myšlenku a ona mi zmizí pod rukama. Zůstanou slova, suvenýr, atrapa. A znova.

Člověk nemá šanci, když spěchá, když ve spěchu za pačesy chytá Chvíli. Vhled je jen, když přejdeme na kopilota. Pustíme kormidlo, přestaneme hrabit moc. Jenže budoucnost je nejistá. Kolem jde nějaký pán, asi turista a přátelsky na mě kývne hlavou, jako by ve mně poznal spřízněného ilumináta. Okamžitě opětuju pozvednutím koutků úst. To není slušnost, ale synchronizace. Jeho žena na mně ulpí pohledem, který pátrá, co se mnou její muž má. Ona není iluminátka. Ten pán měl dopamin a já zrovna taky, a tak mezi námi probleskla synergie. Ten zájem nemusí být sexuální. Sexuální zájem je jen jedna z forem (feromon) dopaminového upoutání. Častá, ale taky vulgární, bezduchá. Jsem v tom trochu cynik, ale taky si ji nikdy nenechám ujít. Mám radši dopamin než oxytocin. To je trochu chyba, protože to jsou dvě strany jedné mince.

Pán s chlebem, který kopal do holubů, teď smutně sedí na lavičce. Podobá se v tváři pavímu mláděti a tváří se podobně bezprizorně, spíš víc. Loket na koleni, brada na dlani, kolem ťapkají holubi. Předtím té paní říkal, že o chudáky pávy se tam nikdo nestará a že vůbec neví, jak přečkají zimu. Přemýšlí nebo má depresi. Přemýšlení je někdy deprese. O tři lavičky dál někdo hostí ptačí sněm, do holubů nikdo nekope. Lidi sbírají ořechy. Oč jsme ochuzeni, když máme všechny své potřeby pořád pokryté, naplněné, ucpaná centra slasti, vědomí tupé intencionality. Všude obchody a ty kupuj, abys o něco nepřišel, aby sis neodpíral. Musíš žít, je to tvůj mač, žít znamená užít, protože život utíká, tak mu stač. Zvony. Já nevím, že bych toho Boba někdy s něčím poknil, až na to, že jsem ho paradoxně začal kritizovat, když mi začal platit za reporty. Tím mě zkurvil.

Svoboda paradoxně znamená zúžení prostoru. Focení je toxické. A konstantní dopisování. Psychomagnetické vlny tady a teď. Karlův most mě stabilizuje. Slunce těsně nad Petřínem. Moje myšlenky ušlapal dav. Nedivím se, že tady Tříska sebou třískl do té hnědé řeky. Je to tu jako film s dokonalými exteriéry, ale hraje v něm jen kompars. Nudí to k smrti. Turistická Praha je trochu horor. Nádherná dcera se pár kroků před zbytkem famílie nese jako pavice, akorát jsem vlastně nikdy neviděl nic skromnějšího než pavice, šedé myši obtížené starostmi o mláďata.

Dne ubývá, řeka lidí po mostě plyne oběma směry. Kognitivní disonance. Obrážejí svět a dělají obrázky u svatostánků na levnou krásu. Žena s jalovým výrazem pozvedne ruku k selfie přímo do tváře kolmejdoucí ženy, která se se stejně jalovým výrazem usměje, že se nic neděje. Špinavá labuť se vznese z hladiny. Je to ta kombinace památek a přírody, co dělá Prahu.

Minulé, momentální, mentální, tělesné, tohle, všechno… Chlapík sedí na ochozu a místo focení kreslí. Věž. Jde z něj kompletně jiný pocit než z fotičů. Nechlubí se cizím peřím. Něco zarámovat a zmáčknout spoušť je pouhou exhibicí intence. Přetvoření reality je meditace. Kouknu mu přes rameno. Umí.

Stoupnu si opodál, kde ze zlaté záplavy listů kouká kaštan vyšklebený ze svého obalu, připravený spadnout. Sylviin pohled. Visí z posledního, přesně za ním syčí splav a Slunce už je opravdu, ale opravdu poslední. Do scény vpochoduje holub a prohlíží si mě podobně jako ta pavice, jako by mu nešlo o žrádlo, jako by vě mně něco viděl. Je to příjemný pohled. Tourist si ho hned fotí.

Asi si do focení projektuju psaní. Není umění něco vyfotit, ale prožít to. Jsem fakt pokrytec. Ale otevřený. Vím to o sobě. To je možná ještě horší. Vědět to a nic s tím nedělat. Slunce došlo. Malíř dokreslil. Na Muzeu Kampa nápis Helmut Newton. Cpal jsem se tam ráno s novinářskou kartičkou, ale týpek ji moc zkoumal. „To je prošlé.“ „Trochu.“ „Pět let. To je dost.“ „Relativně.“

Umění není jít za svým cílem, ale ustálit se v rozptýlení. Nacházet v nehledání. Já vím, jen slova. Mám z toho taky marný pocit, ale nedokážu s tím přestat. Přestálit to. Fotící pán mě uvězní v rohu, chytnu klaustrofobii. Pořád paběrkuju kolem toho malíře, sedí teď se zavřenýma očima a poutá pohledy kolemjdoucích. Prchám s pocitem, že jsem psaním ustrnul v minulosti, měl jsem s ním spíš pokecat. Ještě se zastavím a sleduju ho zpovzdálí. Odchází vzápětí po mně.

V Hany Bany uvědomění, že já jsem já a samozřejmě hermelín. Full house, přisednu k holkám, které se baví o čínském kurz mindfullness. Jsem dočista vymindfullněný, akorát nevím, jak to aplikovat na realitu, asi to nejde, je to prostě jen takové provozní, prostě jen žeru hermelín, a pak jdu do divadla Na Zábradlí, kde zase vytasím kartičku. „Můžu požádat o novinářský lístek?“ „Můžete.“ Úlevně se usměju a jí se to líbí a mě mrzí, že nejsem v tu chvíli autentický, že jenom hraju. Jak by bylo skvělé použít to herectví při běžném seznamování, ale k hraní potřebuju něco, co mě radikálně zbaví autenticity. Adrenalin. S psaním je to podobné. Jsem v něm čistě, ničivě upřímný. Upřímnost není nic až tak pozitivního. Je to čirá nicota. Abstraktní asertivita vůči vlastní neviditelné ostýchavosti. Boj. Teď.

Na DAMU jsem přisedl k bandě herců. Zrzka se po mně dívala, pak šla na záchod, já za ní, náhodně ji potkat, což se povedlo, řekl jsem čau, ona ahoj a šla dál. Zadaná, já vyndaný, ona v září, já v říji. Na DAMU bezprostřednost nějak nefunguje. Vůbec, vole. Člověk je tím bezporstřednější, čím víc smrdí. Člověk si myslí, že se zapsal a ona jen indiferentně kouří. Člověk je všudypřítomný a lidi nikde. Znám je líp, než se znají oni. Co s tím?

Divadlo je jako život. Teda život je jako divadlo. Chceš se zvednout a odejít, ale užs to zaplatil, takže bys prodělal. Sedíš a hledíš, čekáš, až to pocitově hodí těch padesát korun, kterés do toho dal. Vedle mě muž pořád funěl a poposedával a lidi se kolektivně smáli věcem, které byly smutné. Mimóznosti starých lidí, nemocným lidem. Byl jsem zase jednou úplně mimo kolektivní vkus.

Hra se jmenovala Anamnéza. Herci přeřvávali. Postavy byly uzavřené ve své osobnostní bublině, komunikovaly jen povrchně, groteskně, navzájem se vnímaly jen symbolicky. Pro lidi to byla úplná katarze. Pak začali hrát blues Já to balím a v tu chvíli jsem se zvedl a odešel, jako bych v tom hrál, ale bylo to proto, že König zpíval moc nahlas.

Vlezl jsem do Absurdu a objednal si čaj. Vedle mě seděly dvě holky, jedna mluvila hrozně nahlas, přeřvávala svoje ego. Obrátil jsem se na ně s tím, že jejich konverzaci stejně neuniknu, tak jestli bych nemohl přisednout. Ta, co mluví nahlas, je Klára a druhá je Kačka. Klára se ve vlaku bavila se Ziburou cestou z Banátu. Prý říkal, že penis je škaredý a nelíbí se mužům ani ženám. Připomíná Adélu, má stejně roků, ale nechce děti. To ani Kačka, která je pravá zrzka. Kačka má kozy, obě jsou lvice. Klára dělá elektriku, Kačka žurnalistiku. Znají se od kolíbky. „Mně se hodně zdá o mých nových spolužácích. Ukážu ti Vojtu.“ „On to dělal jako že závodně nebo jako že závodně?“ Jejich starosti na mou hlavu.

Na zdi v mém pokoji je obraz městských mrakodrapů, který jako by vypadl z výstavy na Portále Tělo, přítomnost. Šedočernomodré tóny, vystupující nánosy barvy. Tématem výstavy je člověk bloudící městem. Píšu Kačce, že Facebooku chybí jediná věc – tělo. Věci mohou člověka nesnesitelně zatížit. Nejen věci, i informace. Informace jsou nehmotné věci. Pokecal jsem s Krišňákem, který zrovna šířil Krišnovo vědomí. Nabízel knihy stylem, že je někomu vecpal pod nos a řekl: „Nirvána.“ „Většina lidí jsou úplní blázni,“ sledoval zblízka hlavu chlápka, který zrovna opravdu jako blázen vypadal. Jestli si myslí, že zasahováním lidem do osobní zóny je přitáhne, tak dělá Prabhupádovi medvědí službu.

Řekl jsem mu, že jsem četl nějaké jejich knížky a myslel, že spolu rozebereme nějaké ty informace, ale jen mi nakládal tuny dalších knih. Napřed jsem si jednu chtěl vzít, ale na ten nátlak jsem mu je vrátil a omluvil se, že si jdu zrovna koupit Bondyho. „Toho znám. Ten umřel.“ „Jo, v posteli. Neuhasil cigáro.“ „Co děláš?“ „To není důležité.“ „Jsi konzervativní.“ „Docela jo.“ „Máš vedle sebe konzervu.“ Zrovna jsem dojedl plněné cukety. „Aha.“ „Odkud jsi?“ „Ze Zlína.“ „Já jsem z Prostějova. To je u Olomouce.“ „Já vím.“ Říkal to, jako by myslel nějaký jiný Prostějov. Prostějov z Vindalóky. To je planeta, na které sídlí Krišna. „Dáš aspoň nějaký příspěvek?“ „Radši dám něco žebrákovi, ne?“

„Je vidět, žes z těch knih nic nepochopil. No, kdo chce kam, pomozme mu tam.“ A byl pryč. Měli by mít nějaká kontrolní čísla, aby si na ně člověk mohl stěžovat. Vystupují z pozice duchovní autority, člověk se jim otevře, neměli by ho takhle faulovat. Já přece nemusím nic pochopit, jen jsem si četl nějaké knížky. Nejsem Krišňák. Něco jsem mu ale dát mohl.

„Dneska je příjemně. Ani horko, ani zima, nefouká vítr,“ řekne týpek, co jde kolem. Konečně kvalitní informace. Na Spálené 53 výkup knih. Znavené ženy vlečou banánovky s klenoty. Klenoty, které jsou odpadem, protože je všeho moc. V Dobré trafice opět fofr, tentokrát nestíhají jiné servírky. „Jaký to je, studovat?“ „Úplně na kundu. Já nic nestíhám.“ Zůstat někde je ustavičný boj s návratem. Čtu Reportéra. Hodný pán v trafice mi ho půjčil a já už jsem ho hrozně pomočil čajem. Často se cítím jako Mr. Bean, absurdní komik. Servírka je extrémně milá a jemná narozdíl od té předchozí. Taky už je tu příjemně poloprázdno. Přinesla mi čaj s éterickým prosím a já jsem odpověděl děkuju tak přeslazeně, až mě to polekalo. Ta pražská slušnost mě dovádí k šílenství. Sfoukávám svíčku jejího zájmu příliš důvěrným dechem.

Čtu „dcerám kterým“ a přijde mi, že správně by mělo být „dcerám kterám“. Má piercing v nose. Docela mě to přestává odpuzovat. Vídám to na docela fér holkách. Poláčkův článek o kastelánech v Kašperku. Poláček je hustýř. Fotky brazilských indiánů ve spáleném pralese. Každý ten prales považuje za svůj, plíce planety a tak, ale někteří lidi tam opravdu žijí. A zvířata. Ta jsou nám samozřejmě ukradená. A rostliny? Ty jsou jen matérií, po které chceme fotosyntézu. Bacha, chyba, tudy cesta nepovede. Dokud nepřestaneme ochranu prostředí podmiňovat vlastním zájmem, nic se nezmění. Protože to je vlastní zájem, co je na vině našeho problému.

Je tu i článek klimatologa, že bez vlastního zájmu změna není možná. Bez peněz, jejich přepočítávání, přerozdělování, váhání a získávání, jako bychom nestáli na hraně pekla. Peníze jsou realita. Klima půjde zachránit jenom penězma. Podobně je tomu u recyklace. Recykluje se jen to, co se vyplatí. I záchrana planety musí dostat háv ekonomického smyslu. A vlastně ho má. Kdo bude spotřebovávat na zničené planetě? Nový začátek znamená pokračovat lépe. To je ode mne. A tohle – pralinky jsou nejstaršími spoji. Na záchodě mi Bondy spadne do chcanků. Krišňák promluvil. Nirvána.

Na Petříně jsou vždycky Francouzi. Holky nemají opravdový zájem o opěv své krásy. Nejsou jí. Berou ji jen jako falešné uznání, rituál ospravedlnění, ale ve volném čase se chtějí prostě bavit. Je třeba dát krásu úplně stranou. Skutečnou lichotkou je polibek, Rty na trhu. Babylónská věž Žižkova. Husté hejno ptáků. Praha je shluk vědomí v poli. Kliku nepoužívám, kliku mám. Na Strahově pstruha. Celkem vzpruha spolu s Deníkem N a článkem v něm, že ke změně budeme muset přehodnotit svůj přístup k práci jako jediné hodnotě. Práce pohlcuje naši duševní energii, která pak chybí při řešení vyšších výzev. Ve volném čase jí zase plýtváme v honbě za odreagováním. Autor navrhuje ideu základního příjmu. Bezdězové z hlaváku jsou pro.

„Člověk si nemá klást otázku proč. Proč ne?“ říká herec před DAMU. Definovat si pro sebe básně. Je pozdě. Evidence lowdownového šému. Vyjdu ze Zázemí, koukne na mě bloncka. Vydám se za ní na Národní. Není to sledování, prostě chci jít tam, kam jde ona. U Kafkovy točící se hlavy ji nechám jít a cítím ztotožnění s Černého piecem. Teď ho chápu, opisuje dění v mojí hlavě. Změny rovin, změny vyznění, úhlů pohledu, aniž by člověk otočil hlavou. Všechno se točí uvnitř. „David Černý, major una principála,“ říká průvodce španělské skupině, která se shromáždila bezprostředně přede mnou. Typicky nezúčastněné výrazy účastníků zájezdu. Kafka ustrne, ale neusne.

Make your bed like you make your shit. Zase zásek. Měsíc nad střechou. Smysl je ledovec, po kterém bruslíš slovy. Myšlenka je prchavá, přemisťuje se jako poušť. U Pilotů party jako reklama na chlast. Sednu si k opuštěné sklenici vína. Park Hlaváku plný bezďáků. Zmar a neodpočinek. Vše, na co padne tvůj pohled, je pohled do zrcadla. Číslo osmdesát pět. Praha-Zlín střed. Su tuze laxní. Kdo spoří, tratí.

Na konci vesnice je rybník. Koliba je v rekonstrukci. Hlídá ji bělostný pes. Nad rybníkem se tyčí stromy. Vítr z nich sype listy. Čtvrt rybníka pokrývá jejich koberec. Když zafouká, začnou se sypat.

Pes leží. Vyhřívá se na slunku. Zničehonic začne štěkat. Zklidním ho v posunku. Hned vedle rybníka má chatu rejža. Pokojně pořádá pozdní oběd se šedovlasou ženou. V údolí někdo pálí listí.

Bílý dým se line vzhůru. Zenový podzim na vsi. Tady jsem trávil léta. Potápěl se. Četl Rychlé šípy. Později Aldouse Huxleyho. Slunko zapadá za les. Jen zalez.

Mrzí mě, že sem nejezdím častěji, pořád na to tady myslím, když všechen čas trávím zaparkovaný v parku a čekám na šanci nebo na odplatu a je mi celkem jedno, co z toho, hlavně aby si mě někdo všiml, možná to může přijít i tady, i tady probíhá život, jen v subtilnější verzi, musíš se na něj dívat přes mikroskop.

Pes spí v krásně odevzdané póze, ještě na něj svítí slunko, černá veverka běhá mezi stromy z větvě na větev jako komiksový hrdina, u prodlevy na drobnou chvíli zaváhá, aby ji vzápětí mrštným skokem překonala a přichytila se kýženého stromu, vypadá to jako zázrak, neexistuje, aby spadla, nemá postranní myšlenky, na co by asi myslela taková veverka?

Nehrozí tu tolik, že ji zajede auto jako u lázní, kde zajeté a rozjeté, navždy spící veverky v rozkošných pózách běžně zdobí silnici, je nádherná, když žije a triumfuje nad člověkem v mírnosti a vitalitě a akurátnosti od Boha, jenže člověk má jiné nástroje, které vymyslel a rozum před nimi zůstává stát.

Můj tmavomodrý vůz, ojedinělá značka čeká, až se mi zachce ho nastartovat, bude dělat, co mu řeknu, hodně věcí kolem nás dělá to, co chceme, ale ironicky taky to, co nechceme, třeba mobily, nevaž se, odvaž se, znevaž se.

Auta jezdí, aniž bychom chápali jak, a pak stačí koupit si vlez na vlak a je to zázrak, že si tím zasloužíme přemostění, kterého bychom sami se svými schopnostmi nikdy nebyli schopni, zvykli jsme si na zázraky možností, připadáme si vyvolení.

Nebe protíná bílou čarou a strašidelně tichým hukotem dopravák. Nějací lidi někam daleko nutně musí. Nebo spíš můžou, a tak musí. Tady dole se nezdá, že by cokoli bylo potřeba.

Potůček se zurčivě vlévá do rybníčku. Je neděle, a tak padla. Kola ekonomiky se znovu naostro roztočí zítra. Koláč nadívaných potřeb. Nabídka, poptávka, přetvářka. Sbíhají se mi sliny, silní a vlivní.

Budu sem jezdit častěji, trávit čas daleko od shonu, shluku vás, našel jsem si šedivý vlas, přišel čas odpočívat, nechci dál brát to, co bylo, za jisté, chci to, co je, vnímat, vnímat, že nic není jisté, slupky snímat až k intimitě, až ke splynutí (to radši ne) a ne se jen denně vlévat do zarytých koryt jako otrocká voda, postávat bohyním za prdelí.

Budu sem jezdit sám, ne v ní mám, ale v sobě naději a raději hledat beze slov, bez tváří protějšků, které se tváří jako nepostradatelné protipóly. Vystačím si s barvami, s tím málo, co je tady, s tím vesmírem, co je ve mně, se sebou, i když to zní hrozně.

Co je vně, to je nedosažitelné. Zdá se to na dosah, občas se zdá, jako bys to držel za pačes, ale byl to jen příčes. Zůstal ti v ruce jako trapný suvenýr.

Máš v sobě hlučný svět, který časem dozní. Zenová scéna se stane všední. Až spadne poslední list, barvy zmonotónní. Zjistíš spoustu věcí, a jakmile je zjistíš, už jim neutečeš. Leda že bys opravdu pořádně práskl do bot.

To všechno je tu jen teď a není to tím kolem, ale konstelací norem, načasováním, vzpomínky se pomalu, nepozorovaně pasují do kulis, listy v hejnu vibrují, pomalu se snášejí, nic není nesnesitelné, holý strom přímo ve středu to ví, ví, zač loket toho stojí, že tahle chvíle není poslední.

Je jen prostředkem k dosažení a není přenosná a nejde zůstat u prostředku ani dosáhnout cíle, všechno jen odkazuje na něco jiného a my ručkujeme a musíme být připravení, nakonec to není tak těžký úděl, i když může být, když jsi sám.

„Dobrý den,“ zdraví mě pán z koliby a zapaluje si cigáro. Sedím na jeho zahrádce. Hladí bělostného psa, který slastně kňučí. „Dobrý den.“ Po cestě jde mladá matka s malou dcerou. „Pojď, Sofi, ať tam nespadneš, pojď tady. Pojď honem, ať nespadneš.“

Nic nevoní tak, jak baboletní les plný listí hore suchého, dole mokrého, jak to tleje, jéje, říjnové slunko hřeje jak srpnové, prohřívá, když si najdete dobré místo, přihořívá, když ho hledáte, hoří všechno, co žije, skoro je mi líto do toho srát, ale někam musím složit spad, radioaktivní, to ne snad.

Dřepím a ostřím do listí, zatímco tlačím, co se dá, nejlíp, jak to jde, jak radí Čtyři dohody Dona Miguela Ruize, koukám kolem, seru na to, leze tu pavouk, pavouk je kamarád, připadám si jako v televizním pořadu o přírodě, les je plný života všech velikostí a forem, tady si zrovna vykračuje pavouček a moderátor tvoří dechberoucí lejno, to by byl moc neotřelý formát, nebojte, žádné papírové kapesníčky, nechápu, jak si někdo může vytřít prdel papírem a nechat ho tam, já tam nechám jen ten svůj špenát, pěkně si ho prohlídnu a jdu se umýt do rybníka.

Ze zadní strany koliby na mě štěká fena se čtyřmi štěňaty, ten před kolibou je otec, mají jen dřevěný kotec a betonovou zem, holt vesnice, žádné milionářské sídlo, kastelán koliby, kolibán je okřikne a zase se rozhostí ticho, ve kterém jen praskají listy, jak narážejí o větve na své poslední cestě, zenový zvuk jak z Kim Ki-duka.

Vezmu si z auta ručník, sojka letí s ořechem v zobáku, možná je to poštolka nebo něco jiného, statečně ho vláčí vzduchem, sundám hadry, rybník klouže, nemusím se osmělovat, rovnou tam spadnu, je to ledové, udělám pár temp, otevřu pod vodou oči, očista je kompletní, nejde jen o tu prdel, na kterou nesmím zapomenout, prohrábnu si ji prsty a jsem jak lilium, je to posvátné místo mého dětství a mládí, ale nesmím se tu zapomenout, ještě chvíli a zůstal bych navždy mlád.

Jsem rád, že jsem rád, když se sápu na břeh nahý s pocitem k nezaplacení v kapse jako vždycky, když se člověk překoná, znovuzrozený, je mi jedno, jestli mě někdo vidí stejně jako je mi v poslední době jedno, jestli mě někdo slyší zpívat, dřív jsem vždycky ustrnul, když se někdo vynořil, jako bych porušil tichou dohodu, nezazpíváš bližnímu svému, žijeme v paranoidních stresech a nikdo nás z nich nevyčeše, je my sami svými vklady, vhledy a zkušenostmi, to je stejně krásné jako děsivé, zasraná sartrovská svoboda, go to hell if what you’re thinking isn’t right.

Usuším se ručníkem, učešu si vlasy prsty a vysraný a vyšokovaný studem otevřu knihu Ego Body – Krásný říjen. Taju. „Dobrý den,“ zdraví mě kolibán a hladí psa. Je ke mně uctivý, možná si myslí, že o něm píšu zprávu, která rozhodne o jeho bytí a nebytí. „Dobrý den,“ usměju se na něj úsměvem pražské kavárny, který tady vyzní úplně nepatřičně, nějak nevím, co jiného hrát, asi ve mně už není nic jiného, než tahle p(r)óza, jsem prázdný stresem, traumatem, prázdninami.

Tady v té pohodě bez lidí je to úplně jiná realita, svobodnější, jenže už jsem moc institucializovaný, pořád mě to táhne dál, pryč, už jsem moc vylízaný, bože, fakt to cítím, stárnu, umírám, dementním, není mi pomoci, nemůžu si pomoct od téhle dekadence, neposlouchám ten hlas života v sobě, jsem zralý na spásu, čekám, ale ta spása je jen uvnitř, jen uvnitř.

Ty jsi to a v prach se obrátíš. Proč si ještě neužít? Proč ne? Na soukromém pozemku skromně lašuju bedle, moc bedlivě, mám jich moc, není už, kam je dát, musím to vymýšlet, musím je schraňovat, nemůžu s nimi jít nikam dál a to je možná dobře.

Z vesnice kokrhá kokot, zvuk příjemný i nepříjemný stejně jako vzpomínky, to místo je magické, manické shluky pýchavek a bouda s obdélníkem skla v životní velikosti, shlédnu se v něm a připomenu si T, kterou bych píchal, až bych kýchal, teď jsem četl rozhovor v časopisu Page s vědcem, který tvrdí, že to, že se nedá projít zdí, je jen konsensus kolektivního vědomí, že atomy jsou ve skutečnosti prázdné a pravda je to, čemu věříš.

Lehnu si do listí a honil bych nebo četl, ale jen tak v tom roští přemýšlím, kontempluju o tom, co je na piču, tady a teď je to zrovna dobrý, ale stačí to? Přemýšlím, co se sere a co se posere, co se pomrdá a co se dá dělat, co by se dalo dělat a les pomalu začíná dýchat chlad, všechno jde jak na drátkách, jak na houbách, všechno jde, když se chce a ono to chce, já se chci, chci se rekontaktovat na sebe, být jako solární kolektor, být energií, ne být solární baron a jen ji hromáždit.

Z dálky vidím na rejžově zahradě sedět Martinu, jeho dceru, kterou jsem v manickém létě po prváku vzal za ruku, byl jsem tu uvězněný kvůli reparátu z deskriptivní geometrie, chytil jsem ji za ruku, nic víc, pro mě to bylo hodně, mně stačí málo, aspoň v tu chvíli, na vzpomínku je to málo, co stačí v přítomnosti, nestačí v budoucnosti, žít naplno znamená tvořit minulost, vystupovat z komfortní zóny a tvořit vzpomínky, to jsem nikdy moc nedělal, ta vzpomínka pak reprezentuje celou éru, tahle moje éra není reprezentovaná ničím, mám jen nesouvisející díly, kafe a cigára a náhodné zhulenosti a dešifrováné reliéfy skal, ale byl to nádherný pocit a možná pořád je.

Její kámoška pak chodila s Romanem, se kterým jsem měl kapelu Twins, měli jsme pár koncertů, několik textů si pořád pamatuju, občas si je zazpívám, ta kámoška byla hezčí, ale Martina tam byla pro mě, a tak nebylo, co řešit, nemělo být, na té zahradě to není Martina, přání je otcem myšlenky, Martina je někde v trapu, je to rejžova žena, vypadá podobně, ale je stará, užívá si idylu a já z ní kousek ukousnu. „Dobrý den,“ pozdravím a ona taky pozdraví: „Dobrý den.“ Je ráda, že proběhla tahle výměna, tohle setkání a já taky, sedlo to jako prdel na hrnec.

Kolibán zatopil v krbu, z komína stoupá dým, mile se baví se psy, den hasne, to mi vždycky udělá dobře kdekoli, ale tady nejsou lidi, žádné pohledy, zurčí potůček, přede mnou rezavý plot ohraničuje hřiště, uskladním houby do auta, šikovně, aby nepřišly k újmě, sedám za volant a jedu mezi ně, lidi, těším se, ta moje společenskost je masochismus nejhrubšího zrna, usmívám se, jedu rychle, jako by mi život nebyl milý, slunce zapadá jako krvavý netvor, miluju je, koberec listů na hladině se rozpadl na desítky ostrůvků.

Má se ochladit na únorových pět stupňů, to mi ani neříkej, už jsou holé stromy, už to vypadá divně, stát nahý pod nahým stromem a hledět do slunce, nechat se jím hřát, meditace, plaval jsem v rybníku, našel bedle a bedlivě hleděl, aby se při přepravě nerozpadly.

Reinkarnace je kariérní postup a nirvána generální ředitel, ale samozřejmě takhle to nejde brát, ani jinak, nejde to brát nijak, jde to jenom nezapsat a splynout s prostorem, ale stejně to zapíšu, že jo, ale spoustu toho taky nechám jít jako spoustu ryb na Latino party v Bloku, třeba nádhernou hispánskou holku.

Napřed bezradně kření bílému páru, pak tančí s černochem a hrozně si to dává, konečně je v hlavní roli, ty jo, nemá chybu, pak je tu taky Ruska, je mi hrozně povědomá, zdá se, jako bych byl i já povědomý jí, ale to jsem každému druhému, protože jsem básník a vyčnívám obyčejností, že bych ji znal z porna? z Thajska? z jiné reinkarnace?

Můj dopamin je ketamin, všechny jsou signifikantní, ale všechny projdou mým cedníkem, jedna dlouhovlasá s takovým obyčejně krásným kukučem ho na mě vrhá jen tak mimochodem stejně jako včera v nákupním centru, pololhostejně, jako by si nevědomky rozlívala drink, který jsem jí koupil, pak jedna vysoká s malou tlustou, dlouhá, široká, bystrozraký.

Jedna holka si objednává u baru a sleduje mě a já ji, když nesleduje mě, tak sleduje servírku, jak připravuje drink, pořád sleduje a chce, aby bylo vidět, že sleduje, je tu jedna holka, co s týpkem tančí hříšný tanec, hrozně jim to jde, má to koule, je úplně neonová, tanec dělá hodně, myslím ten pohyblivý, ne na místě, to je spíš antitanec, tanec je pohyb.

Je tu i Kočanská, které jsem napsal na Fejsu „znám tě od vidění“, ani nevím, co jsem tím chtěl, básník, říct, když ji vidím, dělám, že ji nevidím a ona mě vidí a tančí, přisedne ke mně nějaký týpek, „ty píšeš do InZlinu“, asi tam budu muset přestat psát, ta popularita mě začíná srát, dám si levý prst na nos a pravým prstem si zatočím kolem ucha, jako že poslouchám, on trochu dotčeně zmlkne, ale sedí tam dál.

Vrtím pánví a hledím na ty lidi, přemýšlím proč the hell sedím, proč jsem ve vězení, proč jsou věci tak, jak jsou, proč jsem se kdysi dávno přestal k sobě chovat jak k lidské bytosti, jo, tento prostý, hrozivý fakt si uprostřed té nádhery uvědomuju a taky si uvědomuju, že je mi to putna, mám rád tenhle masochistický druh zábavy.

Rusčin týpek je na sračky, klade mu na srdce, aby zůstal sedět na židli a sama extaticky paří, jako by z něj sála energii, nedá mi to pokoj, odkud ji znám? jsou ve mně dvě části, které nekomunikujou, spokojená a nešťastná, teoretická a praktická, intuice a rozum, možná komunikují dobře a jediný kámen úrazu je, že si myslím, že nekomunikují, že je hejtuju, vezmu propisku a sešit a napíšu si: „Člověk, aby si mohl užíval, musí furt umírat.“

Jiná pláž

„Hello,“ zdravím stánkaře. „Zdrástvujte,“ odpovídají. Je to tady trochu Krym. Kousek od Kemeru. Sednu si na lavičku na jejich dlážděném plácku. Nahoře je přikrytý deseti řadami červenobílých deštníků, které visí mezi dvěma pavlačemi. Od hotelu Onkel, ve kterém jsem se dnes ubytoval, ho dělí rušná silnice, teď příjemně zmlklá. Prodávají se tu ručníky, kraťasy, papuče, opalovací krémy a další nezbytnosti každodenní spotřeby v turistickém letovisku.

Ruští turisté korzují a inhalují výfukové plyny z exoticky horkého vzduchu. Dva stánkaři relaxují v zahradních židlích a checkují mobily. Jeden něco líně vykládá. Loupou pistácie. Scéna je silně osvětlená jako na iluminoterapii. V Onkelu se večer na obrovské terase konala karaoke show. Odvážil jsem se jít ven, až když skončila. Decibely hluku to ticho znásobí.

Na pláži jsem si stoupl do vody a poslouchal a cítil vlny. Stál tam taky starý Rus. Byl nahý a měl ze mě vítr. Nahota se v Turecku nenosí. Nějak jsem ho uklidnil, protože pokračoval v nudě. Chodil jsem pak kolem bazénu a plavčíkoval neviditelným trollům. Myslel jsem na čtyřiadvacetiletou Ukrajinku Samiru s krásným smíchem a tátou ze Sýrie.

Prokecal jsem s ní předchozí noc na letišti ve Vídni. Až do vypuknutí války žili v Doněcku, pak se přestěhovali do Kyjeva. Studuje tam medinu a je úplně medová. Zrovna se vracela ze Sicílie a Říma. Pěla ódy na pizzu, pastu a zmrzlinu. Byla korpulentní, ale krásná.

Přijde za mnou holohlavý týpek a představí se jako night manager. Chce po mně číslo pokoje. Říkám, že jsem zrovna přijel, že si ho nepamatuju a že mu ho můžu dát jen přibližně. Chce ještě aspoň jméno. Nejlepší věc tady je, že nemám net. Můžu na Samiru jen tak myslet.

Stánkaři si povídají a já nerozumím ani ň. Kolem prošly dvě holky jak hůlky s korpulentní mámou, která stoicky sledovala pohledy okolních mužů. Kočky. S jednou jsem předtím večeřel. Házel jsem jí na zem rybu. Vždycky mi chtivě sekla po ruce, tak jsem začal házet z větší výšky. Ryba se vždycky hlasitě rozplácla o zem.

Číšník se shovívavě usmíval. Pak jsem lanařil sedmnáctiletou Kristýnu na noční plavání. Svíjela se v bolestné nerozhodnosti. Hájila se, že je ještě dítě a že ji maminka hlídá, protože je krásná. „Do you love your mother?“ zeptal jsem se. „Yes. My mother and father are…“ „The best?“ „Yes.“ „I understand your situation. Enjoy your evening.“ „I don’t know.“ Know vyslovovala jako now. „Try to enjoy.“

Pokrčila rameny a usmála se, jako by nevěděla, o co jde. Tušila to. Chtěla to zahnat, ale nemohla. Tak jsem šel sám. „OK, bye.“ „Bye.“ Byla pryč. Ve výtahu. Uvidíme se zítra na pláži. Seděl jsem s ní předtím na molu. Shovívavý číšník řekl, že je ka. To znamená krásná, jak jsem vydedukoval. „Erotic,“ dodal. Jo, přesně.

Personál se tváří šťastněji než hoteloví hosté, kteří se tu za hříšné peníze přežírají a k tomu obžerství jim hraje hudební kulisa dramatického klavíru, jako by šlo o nějakou bohoslužbu. Přežraní se pak odvalí do slaného rezervoáru, ve kterém se jim odlehčí. Nadšeně se převalují ve vlnách. Až v tu chvíli se jim na tváři objevuje úsměv.

Ve vlnách potkávám Polinu. Je hezká, ale i normální. Odjíždí za pár hodin. Zve mě ke společnému obědu. Přijímám, ale nedojdu, protože potkávám Kristýnu. Impozantní hory jsou zahalené do smogu. Jediné, co tady člověka může zachránit, je holka. Až na moře a žrádlo je to bída. Myslím zábavu.

Po večeři jsem musel prchnout. Nějaké dětské říkanky hrozně nahlas. V okolních hotelích to samé a vzájemně se to přeřvává. Říkám číšníkovi, že se jdu podívat na skutečné Turecko. Sedám si zase mezi stánkaře. Ládují se dobrotama kolem velkého stolu. All inclusive tady má svou tradici. V jedenáct hotelová zábava končí a všichni jako jeden muž odejdou spát. O půlnoci je ve všech pokojích zhasnuto.

Dávám u bazénu chill-out a čekám, až se objeví nějaká dáma v nesnázích nudy, ale nikde žádná. Začnu se procházet a rozběhám se tak, že night manager mě musí zase legitimovat. Vysvětluju, že jsem novinář a kumuluju palební sílu. Přikyvuje, že rozumí. Mluví anglicky.

Myslím, že xenofobie pochází z nerozumění jazykům. Z ruštiny nedokážu vyčíst žádnou osobnost. Je to uniformní jazyk. U holek sexy. Třeba když říkají dereva. To znamená strom. Night manager vypadá jako Kojak. Říká, že číslo mého pokoje není 4502, ale 3502. Prý jestli vím, kde to je.

„Yes, of course,“ ujišťuju ho. „You look a little better today,“ dodá smířlivě. Nijak zvlášť jsem se nevyspal, protože z mojí klimatizace prší. Asi po deseti minutách mě z ní začíná špičkovat nějaká kapalina. Začalo to už ve vlaku. Dveře se nečekaně srazily a secvakly mi lebku.

Lobby je vyvoněná parfémem. Vapuje tam holka, zapomněl jsem se zeptat na jméno. Hned, jak jsem přijel, upoutala mě svým úsměvem. „Do you speak English?“ ptám se. Ta hláška je klišé, ale funguje. „Little.“ „Big?“ „Little.“ Mužský personál na mě vrhá obdivné pohledy. Má doma manžela. Po pokecu padám na štrýt, na lavičku jako včera.

Chytám pohled týpka z managementu, jde si pro něco do sámošky. Uvnitř se odehrává věčný boj sluhy se zákazníkem, nadřízeného s podřízeným, nadrženého s loveným. Moc pravidel. Pravda pravidel. Plavidla stavidel. Ve vzduchu visí peníze. Venku je to svobodnější. Holčička jezdí na tříkolce. Asi jedenáctiletý kluk schovává věšák s brýlema.

Bavit jsem se přestal, když jsem přestal chlastat. Užívám si jen přítomnost. To je pak jedno, co se děje. Asi proto jsem tady. Tahle přítomnost je jediná možnost, jak zahodit svatozář a získat zpátky tvář. V tomhle koncentráku touhy se nehladoví, ale přežírá, nepracuje, ale ráchá v moři, dokud nepustíš barvu. Zábava je mučení.

Stánkaři kouří a poslouchají z mobilu baladu, která mi mluví z duše. Takové to dno, kam nedoléhá žádné světlo. Žádné blues. Poezie. Sýrie. Vybombardovaná. Pak něco rytmičtějšího. Smíření, vypaření melancholického mohlobytí. Ke korytu kulhá kočka. Samira mě překřtila na drama queen.

Asi jsem tady, abych se bavil. Ale já jsem se v poslední době bavil víc než kdy jindy. Směřuju k totální zábavě. Když jsem ji uviděl poprvé, tak se mi nelíbila. Pak si mě získala tím, že se bavila. Pořád. Kočku hypnotizuje poletující můra. Chodím po pokoji sem a tam a směju se na sebe do zrcadla.

U bazénu hraje celý den z repráků smyčka cajdáků s hlasitostí tak, aby je nešlo neposlouchat. Nedá se číst ani spát. To je asi účel. Oblázková pláž je rozparcelovaná mezi hotely a posetá lehátky se žíněnkami. Nejpohodlnější je dřevěné molo. Většina hotelů ho má, ten vedlejší ne. Personál Onkelu sousedy odhání, když si chtějí skočit.

Dneska jsem byl potřetí na recepci poprosit o výměnu pokoje. Manažer říká, že pool side nebude. Někteří lidi jsou tady na honeymoonu a pool side chce každý. Mám zůstat tam, kde jsem a neřešit to. Ztrácím drahocenný čas svojí dovolené. Když na tom trvám, nabídne mi pokoj 2023. Jde tam se mnou šílená ženská z recepce. Je hrozně usměvavá, je jak z Bukowského. Má všechno na háku, ale u ní to nevadí. Nejde, aby to vadilo. Taková správná, odbarvená, bezprostřední osobnost, kterou fascinuje moje odtažitá přemýšlivost.

Přitahujeme se. Usmíváme se na sebe, i když pro mě má špatné zprávy. Protože o nic nejde. Oprošťuje mě ode mě. Říkám, že jsem novinář a že o hotelu píšu článek. Směje se stylem, že to nám tady říká každý. Zavede mě tam. Cimra je malá a naparfémovaná. Když otevřu balkón, ucítím smrad z kuchyně. Neberu. Manažer na to, že mám dojít za hodinu. Nabídne mi pokoj 2020, hned vedle. Výhled je do protějšího hotelu. Řeknu, že si to musím rozmyslet. „You always see problem but there is no problem,“ směje se ta ženská.

Moře je stejně rozparcelované jako pláž, ohraničené provazy, za kterými jezdí motorové čluny s paraglidingem, banánama a tak. Nedá se plavat daleko. Nedá se zapomenout. Pořád narážím do provazů nebo sloupů mola. Z vody lezou lidi jak po deseti pivech, protože oblázky jsou moc velké. „Nice dress,“ chválím Kristýně duhovou tuniku. „It’s not dress,“ odpoví. „It’s OK?“ ptám se. „I go swimminig.“ „OK.“ Neumí plavat, dá jen pár metrů čubou.

Seznámil jsem se s ní tak, že jsem jí řekl, aby místo vertikálního kopání kopala horizontálně. Buď jí to nepřipadalo jako dobrý nápad, nebo nevěděla, jak to realizovat. Hotelový fotograf projde kolem na fotosession s nadrženě se usmívající paní a pozdraví mě. Musejí tady dělat nějaké psychotesty na vyklidněnost, nebo je to možná jen realita, mentalita.

Hotelů je tu celý náhrdelník, ale nekomunikují mezi sebou. Lidi z nich mezi sebou taky nekomunikují. Svět za hranicemi vlastního hotelu neexistuje. Kdybych se seznámil s někým z vedlejšího hotelu, museli bychom zůstat na ulici. I uvnitř hotelů se lidi separují do vlastních vztahů a ostatním projevují jen úslužnou nevšímavost. Napřed mi to přišlo nerudné, ale ten systém má něco do sebe.

Já jsem tu sám. U večeře všichni nenažraně nabírají, a pak už nemůžou. Personál nepřetržitě odnáší zbytky a tváří se neutrálně. Po večeři poslouchám cikády a stojím u zábradlí vedlejšího hotelu. Je hezčí, než ten můj, lidi v něm taky. Kuchař flambuje. Lidi selfíčkujou na posledních zbytcích světla.

Rozeznívá se tuctuc večerní zábavy. Projde holka a nepokrytě si mě měří. Její kluk ji selfíčkuje pod lampou. Sluší jí to. Přirozeně se směje a do toho mě šmíruje. Mně se taky líbí. Cítím se, jako bych někomu lezl do zelí.

Druhý den doplavu na konec řady hotelů, je to kilometr. Začíná tam dlouhá pláž, kde člověk teprve v osamocení pochopí, co je to moře. Neohraničenost, zastavení, rozprostřenost, nikam nespěchat. Příboj vytvořil přirozené sedadlo z kamínků. Sednu si do něj a nechávám si omývat nohy. V tom klidu poprvé ucítím a uctím čirost vody, ostrost barev. Nechám se chlácholit vibracemi vln.

Na pláži kempuje pár. Celta, skládací židle a oříšky. Poblíž medituje ve vlnách u břehu na břichu muž v červených plavkách. Cestou zpátky před prvním hotelem plave pěkná holka. Stojí na bidýlku bójky kousek od sympaťáka, který ji šmíruje. Když se sympaťák zamyšleně zadívá k obzoru, šmíruje zase ona jeho. Když holka odplave, oslovím ho. Ptám se, jestli se mu ta holka líbila. Prý jo, tak ho informuju, že on jí taky. Dodávám mu odvahu, že do ní má jít. Namítne, že je s matkou. Na molu se vedle ní zatím usadila.

Říkám mu, že je sympaťák. Matce se bude líbit, bude ho považovat za dobrou partii. Nakonec se zeptám, jestli má výhled na moře. „Yes, there.“ „Me to the street.“ Zasměje se. „Nice to meet you.“ Oběd u cajdáků. Když jsem přijel, říkal jsem si, že je to dobrá hudba, ale doufám, že nehraje každý den to samé. Hraje.

Odpoledne jsem zase plaval na jinou pláž a vytuhl tam. Kamínky jsem si natvaroval do ideálního lože, vyhrabal díry pro lokty, lehl si, mžoural do nebe a poslouchal vlnění a cikády, které řvaly jak o dušu. Cikády mám v hlavě pořád. Zvuk léta. Pár přetrvával pořád ve stejné poloze.

Cestou zpátky jsem se seznámil s Ukrajinkou Julií. „Do you speak English?“ „I do.“ „What’s your name?“ „Julia. Yours?“ Mluvila až moc dobře. Byla afektovaná jak Freddie Mercury a měla dobré kozy. Odjížděla za pár hodin, takže nemohla jít v noci plavat. Pořád se na laně vrtěla.

„Maybe I’m too tall,“ řekl jsem a skrčil nohy. „Yeah. I’m really small. Now I’m standing.“ „I’m squatting.“ Zasmála se a zavelela, že už půjde. Měl jsem pocit, že mi uplavala dobrá ryba. Chvíli jsem tam ještě paběrkoval a díval se, jak vylézá z vody a jde po pláži. Nebyla tak malá. Kus ženské.

U Onkelu ve vodě stála Kristýna. Nebyla s ní matka, tak jsem k ní zamířil jak velký bílý, ale než jsem se stihl zakousnout, objevila se rodička pár metrů od ní. Matka plavat umí. Zakotvil jsem v bezpečné vzdálenosti a chytil Kristýnin pohled. Usmála se a zamávala. To mi stačilo.

Od té doby, co k jídlu nosím tričko Beatles, se na mě usmívá i její kámoška. Za mnou na molu fotograf explicitně diriguje ruskou matrónu se dvěma dceruškama. Z každé strany jí jedna líbá na tvář. Ta jedna se mi líbí. Má rozgajdanou chůzi, špičky rozkročené od sebe a hustou pochcanou slámu na hlavě. Jsou z vedlejšího hotelu.

Z druhého vedlejšího hotelu začne týpek hrát na saxík I‘m never gonna dance again. „Should have known better than to cheat a friend.“ Není to tu tak špatné, teď s těmi endorfiny. Přestávám chtít někoho balit. Cílit. Chci jen enžojovat. Přestávám myslet na změnu pokoje. Do sprchy a na večeři. Tvořit talíř.

Číšník se mě ptá, proč jsem tu sám. Říkám, že mě baví sledovat lidi. A ženské. On jestli jsem se už s nějakou seznámil. Já že jo, ale vždycky za pár hodin odjíždí. On že mám checkovat, když přijíždějí noví hosté. Zasměju se. „To dáš. I believe you,“ řekne. Sleduju animační program. Děti opakují po animátorce pohyby a hrají jim k tomu stupidní písně.

Dneska přijela ruská matka s dětma. Matka vypadá na dvanáct, starší dcera na deset, ale má kozy. A culík. Matka má taky culík. Mladší dcera má tak tři. Jdu se projít. Hledám vchod na obří hráz, která jde vidět z vody, ale patří k nějakému hotelu. Narazím na další trh s blbostma a uslyším češtinu. „To jsou RayBeny,“ obhlížejí rodiče brýle. „Já mám jedny brýle a jsem šťastná,“ mudruje dcera.

Potkám dvě holky, které jsem dřív oslovil ve vodě. Ta jedna se po mě otočí. Poznala mě. Sleduju je, ale ve chvíli, kdy je už mám na dosah, zabočí do svého hotelu. Jako v hororu. Nádherné Rusky v modrobílém jako andělé. Před hotelem hraje Kristýna se svou crew stolní hru. Vedle hraje karty Ruska s babičkou a dědečkem. Vůbec se od nich nehne. Je buď na mobilu nebo s nima. Jdu hodit swima.

Animátorka předcvičuje dospělým. Sednu si na lehátko a fascinovaně to sleduju. Lidi si to fakt dávají. Desítka s kozama taky tančí. Když se to rozpustí, tančí dál, úplně náruživě. Nejde z ní spustit oči. Emanuje z ní nevinná touha, progresivní radost. Tančí pro matku, která se přijde přidat, ale nemá to v sobě. Malá je nábožně, strnule pozoruje.

Po swimu vyjdu před hotel a přisednu ke dvěma holkám z Kristýniny crew. Ptám se, jak se jmenují. Ta hezčí, co se na mě začala usmívat, když jsem začal nosit tričko Beatles, je Nasťa. Ptám se jí, jestli má ráda Beatles. Říká, že ne. „Anastasia,“ směje se ta ošklivější. „Why?“ zajímá mě. „Did you see Fifty Shades of Grey?“

„Yeah. You could be her. Same type,“ říkám Nasti. Nasty Nasťa. „You just need some Grey.“ „I have a Grey,“ odvětí Nasťa. „Víťa,“ směje se ošklivější. „Viktor,“ říkám. Nasťa kývne. „But he’s not exactly Grey,“ hádám. „No,“ přizná frustrovaně a je u toho zatraceně sexy. „He doesn’t give you the beating that you deserve,“ neřeknu.

Když odejdou spát, přijde za mnou číšník s dotazem, jak to šlo. „You need to attack, you’re too relaxed,“ koučuje mě. „I know. Thank you.“ „Take her to the disco.“ „I don’t want to go to the disco. I want to talk.“ „Girls don’t want to talk.“

V noci jsem moc nespal a ráno plaval na jinou pláž. Moc to nešlo a cestou zpátky mě navíc brzdil protiproud. Místo abych se někde svalil do stínu, jdu teď žrát pod drobnohledem účastníků zájezdu. Mám depku. Korpulentní dcera s máti se na mě smějou, kolik si nesu melounu. Je to úplný komín.

Desetiletá s kozama leží vyplazená na pláži s rukama rozpřaženýma jako Ježíš. Když jsem šel na oběd, uklízečka byla zrovna před mýma dveřma a ptala se, jestli mi má uklidit. Předtím jsem to odmítl. Řekl jsem, že postel ne, jen podlahu. Byly tam totiž kamínky, které se mi vysypaly z kraťasů.

Myslel jsem, že je zamete, ale rozetřela je po celém pokoji. Přidala chlupy z mopu, který už lízal celý hotel. Jsem si říkal, že jí mám říct, ať na to kašle. Teď si ji představuju v sexuálních fantaziích stejně jako dvě holky, které dneska dorazily a ta jedna se na mě usmívala. Na jinou pláž už to dnes nedám.

Seznámil jsem se s desetiletou s kozama. Má šestnáct. Její matka je ve skutečnosti její sestra a má dvacet tři. Malá je dcera sestry a má tři. Houpali jsme se spolu na vlnách u břehu. Pak jsem hrál vodní pólo. Prohráli jsme. Všude kolem se rochní lidi. Apokalypsa vkusu.

Jdu na pokoj. Je neděle, auta jezdí málo. Dám si sprchu. Myslím na ni. Nepamatuju si, jak se jmenuje. To znamená, že se mi líbí. Ptala se mě, kolik mám roků. Řekl jsem, že třicet. Většinou nelžu. Zmocňuje se mě spánek. Ani nevím, proč to píšu. Líbí se mi moje písmo.

Vstanu a zpívám Pláž od Mobyho. U slov I never meant to hurt you dostanu satori. V prchavém momentu si odpouštím. Mít svých pět stěn je největší vynález lidstva. „I love Kristýna but I think you and I would be good together,“ představuju si, jak říkám Nasti. Je lékárnice a ta ošklivější je anestezioložka. Pólo se mnou hrála jedna žena, která mě od té doby zdraví. To by byla znouzectnost.

Usnul jsem, ale jen do polospánku. Matrace je moc měkká. Hodil jsem na zem ručník a lehl si na něj. Dal jsem si sprchu a šel na večeři v nejlepší košili. Večeře ještě není. U bazénu natáčí týpek znouzectnost a podezřívavě se na mě dívá. Znouzectnost je přilitá a mává na mě. Kráčí houpavou chůzí a je docela jedlá.

Má hebkou kůži a dobré kozy, ale rozkydlou prdel. Hází po mně očka. Leze do bazénu s tím týpkem, tančí a směje se. Týpek se na mě podezřívavě dívá, jak píšu. Spiklenecky o mě mluví, smějí se. Projdu kolem bazénu, usměju se na znouzectnost a ona na mě. Je šílená. Stojí na schůdcích bazénu, paří na Hit the road, Jack a dívá se na mě.

Jmenuje se Natalia Paulescu, je z Moldávie, z Kišiněva, zubařka, učí na univerzitě. Je jí třicet dva. Číšník mě vyhecoval, ať jdu do ní, že se na mě dívá, tak jsem šel. Chce moje telefonní číslo, že mi napíše, až bude na pokoji. Říkám, že si můžeme povídat teď. Ona že je unavená, že musí jít spát. Ptá se, kde mám pokoj. Ptám se, jestli ho chce vidět. Ona že proč. Já že jen tak. Ona že ne. Já že OK.

Potkám Kristýniny kámošky. Přijde i Kristýna. Ptám se, jestli nedají night swimming. Kristýna to dlouze beze slov řeší. Pak prohlásí, že je nezletilá. Druhý den sedím na molu a nepokrytě hledím na vedlejší pláž po těch dvou andělech, co jsem je nedohonil. Ta holka, co mě poznala, na mě zamává. Tázavě ukážu na sebe a otočím se, jestli tam není ještě někdo jiný, víc hodný té pozornosti. Pak zase na ni. S úsměvem naznačí, že žehná skutečně mně. Nenechám se prosit, zvednu se a jdu za nima.

Mluvíme asi dvě hodiny, jsou na mě hrozně milé, i když vůbec nejsem ve formě. Nevyspalý a plný smogu. Moc nemluví anglicky, tak jen pojmenováváme různé části těla (ony rusky, já česky) a smějeme se podobnosti slovanských jazyků. Říkají, že jeden týpek z personálu je zrovna zval na pokoj vyfotit si selfie.

Ukážou mi ho. Je to nabušený Turek s isisáckým vousem. Nasraně si mě měří a kouří cigáro. Přijde animátorka a nabízí jim nějaký výlet. Nemají zájem. Mezi řečí mě vybídne k odchodu z jejich rajónu. Ta jedna je nádherná, ale vůbec nevím, jak do nich. Domluvili jsme se na večer v devět. Same place.

Sedím na molu a sleduju tři Rusky, jak se vzájemně fotí. Ta jedna v kanárkově žlutých plavkách má úplně vodorovné faldíky na zadku. Přesně opisují obzor. Má taky úžasné kozy, které zvýrazňuje výstřih. Docela klišovitý popis, ale hodí se. Její kámoška má na plavkách nápis Hot mess. Sleduju je zavěšený do provazů zábradlí. Nevadí jim to. Hot mess po mě kouká. Taky není zlá.

Odcházejí po pláži do nějakého vzdáleného hotelu. Jsou pryč. Přichází se vyfotit matka s dcerou. Personál je vyhazuje. Ta holka, co na mě zamávala, má krásné zelené oči. Je tak na zamilování. Na tričku měla Baby z Hříšného tance, jak cvičí kroky, a nápis Nobody puts Baby in the corner. Ale nesmím je oddělovat. Celou dobu jsem se s nima bavil jako s jedním člověkem. Slunce zaleze za horu, skočím do vody. Houpu se u schodů na molo.

Plave ke mně týpek. Chce vylézt po těch schodech, ale jsem v zenu, tak ho žádám, aby použil druhé schody jen pár metrů od těch mých. „One minute,“ dožaduje se. „This one,“ ukazuju na druhé schody. Něco namítne a přitom mi prskne do oka. Chrstnu mu do obličeje vodu. Je osolený, oslepený. Neuvědomil jsem si, že je to úplná žíravina. Chvilku se vzpamatovává. Protírá si oči. Teď je mi to líto.

Prýští z nich něco vesmírného. Víly. Šli jsme si v Onkelu sednout do tyrkysové lounge. Bylo to pro ně zakázané ovoce. Měl jsem pocit zhodnocení pobytu. Vůbec jsem nevěděl, co si s nima povídat. Chtěl jsem se na ně jen dívat. Nejspokojenější jsem byl, když něco hledaly v mobilu. Jedna se tulila k druhé. Nedá se říct, která je hezčí.

Hecovaly mě, ať něco říkám. Já na to, že se chcu jenom dívat. Je mi, jako by moje vnitřní dítě šlo na procházku, jako bych si dal přírodní drogu. Nepijou a nekouří. Každá má vlastní auto, kterým jezdí po Moskvě. S automatickou převodovkou. Prý je to dobrá věc pro ženy.

Pořád jsem přemýšlel, jak se jich dotknout. Lichotil jsem jim a nabízel, ať jdou do mého pokoje, jen tak se podívat. Nešly. Vznešené ženy. Nevěděl jsem, co říkat. Nebylo co. Ony chtěly, abych mluvil. Mlčel jsem a jenom se na ně výmluvně díval.

Najednou ze mě padá ten sen, nervozita, co dělat, jak to udělat. Procitám do života. Mají taky pokoj do ulice, ale říkají tomu, že mají výhled na hory. Probouzím se. Začalo to včera tím Mobym. Jsou křesťanky.

Rozjel jsem úvahu, že jak Ježíš říká „dělej druhým to, co chceš, aby dělali oni tobě“, tak člověk nikdy neví, co je dobré. Někdy si myslí, že je dobré to, co je špatné. Darina říká přes Google překladač: „Někdy není možné zachovat se správně.“

Po večerech cítím totální bliss. Včera prvně. Připomíná mi to Zábranského hlášku: „Každý Čech by měl být odvezen k pobřeží.“ Teď jsem si představil, jak přede mnou sedí Darina kočkovitě přitulená k Elizavetě. Zašátrám po Elizavetině ruce s nehtama rudýma a velkýma jak fazole a hned pak po Darinině. Propojuju je a tím je přitahuju.

Sleduju světla člunu, jak tančí po hladině. Spolu s tureckou hudbou mě to hází úplně jinam. Pak do toho začne personál vrzat židlema a utírat stoly. Prudce po nich zatoužím. Po těch holkách, ne po personálu.

Teprve teď cítím, kde jsem. Letadlo přistává v Antalyi. Přes clonu vnitřních dramat nevnímáme přítomnost. Takovou, jaká je. Otevřená. Fascinuje mě, jak mi nechybí net. Mám oteklé chodidla. Asi z letu. Měl bych si je hodit nahoru.

Zhasli. Beztíže ega. Kolem jde Kojak. „Not sleeping?“ ptá se. „I’m enjoying.“ „OK, no problem. Go on.“ Jak někdo může pokračovat v užívání?

Píšu nahý v okně. Turecká ulice. Můj odraz. Vidím v něm obě dvě. Ty vole, já jsem tak v klidu. Sleduju svůj stín na stěně. Prdnu si. Ten pokoj je fakt dokonalý. Polétavost mysli. Najde řešení. Světlo na vodě vždycky tvoří přímku k tobě, ať se na něj díváš odkudkoli. Nejsem si jistý, co to znamená.

Na sraz s holkama jsem vzal pálky na beachball. Naše hra byla stejná jako naše konverzace. Každý druhý míč letěl do autu. Hlavně Elizaveta do toho pálila úplně bezuzdně. Když jsem se zeptal proč, tak prý kvůli tomu, že tady hodně jí. Nešlo nám to, sedli jsme si. Pod nánosem krému jsem se totálně potil. Z každé strany seděla jedna. Vypozoroval jsem, že Elizaveta do mě valí.

Zahrabala mi ruku do kamínků a řekla: „Secret.“ Když jsem je ohodil kamínkama, řekly obě: „Thank you.“ Mám napsat esemesku, v kolik dáme večer sraz. Darině, protože Elizavetě čte zprávy máti, která je tu s nima. Ještě jsem ji neviděl, trochu Columbova žena. Tráví všechen čas u bazénu.

Přišel mě pozdravit sedmnáctiletý Rus. Podal jsem mu zakamínkovanou ruku a on si ji utřel do kraťasů. Seznámil jsem se s ním o den dřív, je to plavec. Plavky se rusky řeknou kupalky. Ruština je hodně dada. Řekl jsem Elizavetě, že to je kluk pro ni. „Sedmnáct? Ne,“ řekla, „možná pro Darinu.“ „To je pedofilie,“ otřásla se Darina. Mají devatenáct.

Je dnes krásná viditelnost. Stojím nahý u okna a čumím na hory. Představuju si, jak jdu s Elizavetou do postele. Darina chce odejít a já říkám: „No, I don’t want you to miss the game. Stay.“ Dávám jí pusu. Obě si nesměle sedají na mou postel a způsobně očekávají věci příští. Přemýšlím, jestli na posteli nechat polštáře. Asi jo.

Odesílání zprávy se nezdařilo. Teď je vidím na pláži, jak se baví s tím nešťastníkem, kterému jsem chrstl vodu do ksichtu. On mluví, ony poslouchají a měří si ho přes sluneční brýle. Nevidím mu do tváře, ale vím, že je to on. Smějou se. Natřásají se. Dávají si nožku přes nožku. Rozšafně se zaklánějí dozadu a zase dopředu. Opírají se o ruku, o bradu. Vlastně se asi docela nudí. Poposedávám, rovnám se, abych byl co nejvíc vidět, ale nic. Slunce co nevidět vyleze zpoza oblaku.

Jdu si pro další zelený čaj a stočím to za nima. Není to on, je to tatarský animátor. Uleví se mi. Jdu do vody a čekám na ně. Přijde za nima Turek, který je zval na selfies. Živě diskutuje, zatímco ony se svlékají. Jde pryč. Jdu za nima.

Zítra prý odjíždějí. Rácháme se ve vodě. Houpeme se a mluvíme. Ptají se, jestli se s nima nudím. Říkám, že ne. A ony? Ne, sice nemůžeme moc mluvit, ale „what can we do?“ Chápu to jako opravdickou, ne řečnickou otázku. Nabízí se jediná odpověď: „Make love.“ Ptám se na kluky.

Do Elizavety, zvané Lizy, valí třicetiletý děkan fakulty z její univerzity. Je ženatý a má dvě děti. Nosí jí květiny, dárky a dostává ji do řečí. Je z toho rozkošnicky flegmatická. „Big problem.“ Nedala mu ani pusu. Darina, zvaná Rina, měla kluka, který jí zanášel. „Bad action.“ Teda ona říkala, že to neví jistě, ale Elizaveta najednou řekla: „Yes, I saw.“ A Rina prý: „Co víš?“ A já na Lizu: „Nebylas to náhodou ty?“

Řekly, že mám smutné oči. Jsem smutný? Jo, protože odjíždějí a už teď mi chybí. Chytil jsem k nim dramatický drive podobně jako k Samiře. Jako by ztělesňovaly něco, co končí. Nevím, jestli je to tahle dovolená nebo tohle mládí. Dopíše mi propiska a usměvavý kluk z personálu mi donese novou. Slunce zapadne za hory. Dostanou potemnělý výraz a rozzářený obrys.

Večeřel jsem s animátorem. Byl před Tureckem dva roky ve Vietnamu. Nikdy nikoho neviděl žrát tolik, co mě. Stmívá se a nad horama letí nízké mraky. Jsou na dosah. Jinak je jasno a necelý půlměsíc. Pero, co jsem dostal, píše dobře.

Na plátno promítají pohádku pro děti. Moje láska k Lize a Rině je možná platonického rázu. Jsem jejich kamarádka. Netahejme holky jenom do postele. Chovejme se k nim jako k lidem. Až když se budou cítit fajn a budou to opravdu chtít, děj se boží vůle. Mám po nich absťák.

Přišla za mnou šestnáctiletá desítka, živě se o mě zajímala a nechala mě nasísat jí do koz. Měsíc vykukuje skrz mraky. Hrají stejné songy jako vždycky, ale nikdo netančí. Všichni jen sedí a dívají se. Animátor říká, že tuhle práci dělá pro zábavu. Jeho hlavním příjmem je sázení na sport a učení tance. Taky vyučuje vlastní systém sázek. Začne show břišní tanečnice.

Za podmanivých rytmů se proplétá mezi lidmi a natřásá faldíky s prvky pantomimy. Vybere ženu, která po ní má opakovat prvky. Svůj trapas bere s grácií. Lidi hledí ze svých židlí a vlní se. Následuje bellydancingová soutěž. Desítka zabíjí. Jmenuje se Mariya. Je to zkurveně nahlas, týpek do toho furt řve, musím si zacpávat ucho. Hajpí jak děvka. Ale celkově profesionálně odsejpávající soutěž. Nakonec pustí turecké zremixované lidovky a naběhnou tradiční Turci. Pak zjistím, že jsou to Kurdové.

Chytí se vespolek za ruce a valí. Přibyla tu jedna nádherná mladá Turkyně, která mi nevěnuje ani jediný pohled. Zato její malý bratr čumí pořád. Máš pěknou sestru. Tančí jen s mámou a s tátou. Rodina kolem sebe poskakuje jako zvláštní molekuly. Rodina je zvláštní skupenství vydestilované ze všech radostí a strachů.

Zastaví se u mě sympatický starší týpek a ptá se, jestli jsem spisovatel. A odkud jsem. Pak já jeho, jestli je z Turkey a on takovým moudrým hlasem: „I live in Turkey but actually I’m Kurdish.“ Všichni z jeho asi dvanáctičlenné skupiny se na mě usmívají jako na svatý obrázek, když píšu.

Stojím na pláži a oni ji zaplaví, docela navalení. Ujistím je o své podpoře jejich boji a týpek mi plačtivě jako Apač tiskne ruku a vykládá, jak jsou Kurdové v Turecku bráni jako nepřátelé. Řeknu mu, že dva Češi jsou ve vězení za účast v kurdské armádě YPG a on na to, že to ví a Čechům děkuje.

Říkám mu, že Češi mají Kurdy rádi za jejich statečný boj proti Islámskému státu a on mi tiskne ruku jako letitému příteli. Slavnostně oznámí, že jeho kamarád by mi chtěl zazpívat píseň o nešťastné lásce. Vystřihne ji luxusně, taková tklivá, naříkavá. Opravdu ho poslouchám. Pak se omluvím, že si to půjdu zapsat. „Thank you,“ říká Kurd. Jeho skupina začíná být fakt navalená a divoká.

Dobré vyspání. Poprvé dobrá nálada u snídaně. Přítomnost, vnímavost, smíření. Úsměvy. Úsměv i na recepčního, který mi nepomohl s výměnou pokoje. Opětuje ho. Život je cesta k přijetí. Stojím v okně. Přijíždějí noví účastníci. Moje cestovka TUI má na autobuse slogan Discover your smile. Náklaďák s korbou plnou melounů. Ještě lepší viditelnost než včera. Na obzoru paneláková Antalya. Silný vítr eliminuje horko a bere si všechno, co nemá potřebnou tíhu.

Vyhlížím je. Najednou na mě mávají z druhé strany mola v dobrém rozmaru s kšiltovkama. Musím za nima na pokec. Mám je rád. Skočím šípáka a beru to kraulem přímo do jejich středu, ale hned mi dojde, že po vydatném spánku a několika čajích to na impotentní pokec s krasavami nevypadá.

Omluvím se, že si jen zajdu trochu zaplavat, ale síla mě zanese daleko. Brzy potkám dvě sestry. Saša má osmnáct a Xenia dvacet čtyři. Jsou z Moskvy. Ptám se, jestli jsou v Rusku dobří kluci, protože holky na ně nadávaly.

Xenia říká, že jo, ale Saša na to: „Vždyť ten tvůj je Tatar.“ Xenia říká, že dnes odjíždějí a že je tomu ráda, protože se tu nudí. Těší se do své práce účetní. Říkám, že aby se člověk nenudil, tak se musí bavit. Pod molem malé rybky v hejnech skáčou nad hladinu před velkýma.

Doplavu na jinou pláž a hned to vezmu zpátky. Potkám šestnáctiletou Věru, která tvrdí, že vypadám na osmnáct. Mluví bez zábran rusky a já jí rozumím. Vlny jí sexy šplouchají do obličeje.

Pořád se k ní po laně přibližuju a ona se oddaluje. Má v uších náušnice, které jsem viděl ve snu na Adéle. Pak řekne, že jde za máti, aby se nebála a že se třeba zase potkáme. A já že kde, jestli tady. A ona že jo, že se tu bude třeba koupat.

Po obědě tam plavu, ale není tam. Vracím se a pod molem u schodů, kde jsem chrstl tomu týpkovi do ksichtu vodu, se pohupují na vlnách moje děvočky. Úplně jsem na ně zapomněl.

Jsou naštvané, že jsem se zdejchl. To mě dojímá. Když se zmíním o Věře, Rina řekne, že je to vesanské jméno. Pak ho obě sarkasticky opakují. Je to milé. Jsem rád, že je vidím, vplul jsem mezi ně jako do světla na konci tunelu. Zvláštní přítomnost.

Kolem plave ten sedmnáctiletý plavec. Zeptám se ho, jestli se nechce seznámit a on že of course. Holky po něm chtějí, aby nám překládal. „They think you are amazing, they really like you,“ říká. Chvíli nemusím plavat, jak se mi nafouklo ego. Ale práší.

Je šílený. Furt hustí, divně zhajpený. „My v Rusku ženské nepovažujem za lidi, jsou to spíš zvířata. Dělám si srandu samozřejmě,“ říká třeba. Baví se jen se mnou, ale holky úplně zasklívá. Asi se stydí, ale agresivně. Sklím ho. Odplave a ponechá nás sladkému švitoření.

Sedneme si na lehátko, odkud mě hned přijde s netrpělivě lhostejným posunkem vyhodit Turek. Jdeme na předěl mezi plážemi. Já stojím na svojí, ony na svojí. Obejmeme se na rozloučenou. Poprvé se jich dotýkám. Jdu na molo skočit do vody. Otočím se na ně, ony na mě taky. Zamáváme si. Pak se to všechno zopakuje ještě asi pětkrát.

Skočil jsem do vody a doplaval k Věřinému molu. Nebyla tam. Stál jsem na provazu a sledoval paragliding. Slunce zapadlo za horu a já jsem se zacítil jako Nikita, Lizin ctitel. Najednou mě zajímalo, co Liza zrovna dělá.

Jedou až zítra, ale dneska jdou prý brzo spát, protože mají před sebou dlouhou cestu. Podezírám je, že večer stráví s tatarským animátorem, o kterém básnily, že je super. Přiběhne za mnou Mariya a říká, že je dnes pěvecká soutěž a že se zúčastní. Že neumí zpívat, ale bude.

To je super. Má na sobě bílé tričko s růží. Říkám Kurdům, ať se zúčastní se včerejším songem, ale prý je tu kurdština zakázaná. Kdyby to dali na pódiu, vypukne vřava. Na pláži v pohodě, ale na pódiu vůbec. „Nevermind for the play,“ říkají o svých tancích, které každý večer s dětským gustem předvádějí. Zvou mě, ať se k nim dneska přidám. Děkuju moc.

Hrají dětské songy, dneska mě po týdnu zase mučí, tak vyjdu ven na tržiště pičovin a projdu si ho. Je krásně osvětlené, ale vůbec tu nefunguje ten usmívací realm. Jde jen o to, urvat kořist. Usmívám se s nadrženou razancí, nic mi radši nenabízejí.

Pěkňučká Rusnice telefonuje před hotelem, pak jde proti mě a já ji spontánně oslovím. Nehne brvou. Neberu si to osobně. Holky jsou tady ostražité jak ostružiny, protože Turci jsou příliš přátelští a ošahávají je. To mi už několik holek nezávisle na sobě reportovalo. Důvodem asi je, že Turkyně jsou na Turky jak harpyje. To mi reportoval číšník.

Do hotelu jsem se vrátil, když Mariya se sestrou zrovna končily svůj pěvecký part. Sedl jsem si co nejdál, protože to kotel řvalo. Mariya přišla a ptala se už poněkolikáté, kdy odjíždím. Chválila mě, že mluvím výborně rusky, a zajímalo ji, kde jsem se to naučil. Odpověděl jsem, že v češtině. Pak přišla její sestra, ať jde za ní. Ptal jsem se, jestli se o ni bojí. Prý se cítí sama. Hodně pije. Je rozvedená.

Tak šla, ale předtím mi napsala instáč a k tomu vzkaz v ruštině, že je jí se mnou dobře. A srdíčko. Rozebíral jsem to s číšníkem. Přišel jiný číšník, jestli jsem Adam. Já že jo a on že mě chcou nějaké holky. Byly to Liza a Rina. Bály se proniknout do cizího hotelu, tak si mě nechaly zavolat. Byla haluz, že ten číšník mě zrovna znal.

Vypadaly skvěle. Přišly prý jen spontánně říct good night. Ptal jsem se, jestli byly na party. Prý: „In our room.“ Sedli jsme si na lehátka. Jen tak tam seděly a dívaly se na mě. Ptal jsem se, jestli mají make-up. Neměly. Prý budou zítra od pěti ráno na pláži. Přijdu, jestli vstanu. Za pět minut vstaly a šly.

Číšník se ptal, proč jsem jednu z nich nešefl na pokoj. Vysvětlil jsem mu, že je nejde rozdělit a že bych to ani nechtěl. Že jsou skvělé dohromady a každá sama k ničemu. Jen s jednou bych si připadal sám. A že bych chtěl zažít trojku. On na to, že on taky, ale v Turecku je to nemožné. Ani turistky to zatím nezajímalo.

Vstal jsem v sedm a na pláži byl v osm. Když jsem nevyspalý, jsem nadržený. Pořád se o sebe otíraly a přitom se na mě usmívaly. Ptaly se, proč jsem smutný. Když jsem smutný, tak jsou taky smutné. „Ty nás ignoruješ. Dobře, ignoruj nás.“ Ukázaly na nějakého týpka, že je z jejich hotelu a naznačily šmatlavý pohyb, jako že je ošahával, a nasadily výraz odporu.

Naznačil jsem, že bych je taky rád ošahával a Liza že: „No, after marriage.“ Tak jsem řekl, že Věra bude třeba hodnější. A Liza uraženě: „Ah, Věra, Věra…“ A Rina: „Věra sad and bad.“ Udělaly si ze mě prachsprostého kamaráda. Osmělil jsem se a navrhl, ať se chytneme za ruce.

Chvíli jsme se drželi a točili dokola, pak se objali a rozloučili se. Mávali jsme si, dokud jsem nedoplaval za obzor. Plaval jsem na jinou pláž bez včerejší energie. Cestou zpátky jsem oslovil uhrovitou dívku, jestli nemluví anglicky. „No.“ „Thank you.“

Kolem proplavalo hovno. Voda byla plná kemrů a mastnoty z krémů. Kus cesty jsem pak došel po provaze a sledoval paraglidisty, jak kynou lidem dole a do dronu, který je doprovázel jako komár. Mariya leží rozvalená na pláži, jako by objímala slunce. Vypil jsem dva zelené čaje a litr vody u bazénu. Sedím na molu a holky tu nejsou. Znovu nabývám důstojnost.

Vane příjemný větřík. Ta výheň u bazénu je šílená. Ocitl jsem se v jakémsi perverzním disperznu. Příliš jsem se zabýval minulostí. Obýval jsem minulo. Minulo mi ovinulo krk. Co si ze mě asi zapamatovaly? Kdo jsem? Dneska nějak nemůžu žít. Přichází nějaká Oxana a nabízí mi masáž. Říkám, že nemám rád, když na mě šahají cizí lidi.

Jde animátor a říká, že ode dneška přestává pít. Říkám, že nepiju šest let. Říká, že to je good, že „better swimming“. Byly tak krásně jednoduché / jednoduše krásné. Divný sen. Všechno se hroutí, a tak to má být, když to člověk moc skládal. Stačí skočit do moře a stát se sám sebou. Kapkou v moři. Musím plavat na druhé straně lana, protože je moc lidí. Dívají se na mě jako na zjevení.

Na večerním programu je ukázka tureckých národních tanců. Jeden týpek spadne a udělá si něco s loktem. Part, během kterého spadl, statečně dotáhne do konce, ale pak se zhroutí v zákulisí, tedy u bazénu, u kterého sedím. Přiběhne za mnou Mariya s Emilií, svou neteří. Pořád se brutálně pusinkují. Když Mariya mluví, Emilia jí olizuje líčka. Sestra čeká opodál, nejde za náma.

Jdu se na recepci zeptat, v kolik mi to zítra jede na letiště a zakecám se tam s krásnou Turkmenkou Tavus (Páv) Abdullayevou. Na „how are you“ odpovídá „how are you, too“. Přijde tam Kojak a nervózně čumí, takže mi Tavus šeptá, ať radši přijdu později. Night manager poslouchá.

Kurd se se mnou loučí, že zítra odjíždí. „Bye, Adam. You’re a good person. „He’s the king,“ říká číšník. Stojím v okně. Páv vychází z hotelu a nastupuje do mikrobusu, který ji doveze do Antalye, kde bydlí s rodiči.

Druhý den si ke mně u snídaně Kurd důvěrně přisedl a žádal doporučení ohledně míst k navštívení v Česku, že se tam jeho skupina hodlá vydat příště. „Proč?“ zeptal jsem se. „Because they’re close to us.“

Doplaval jsem na jinou pláž a vždycky vyhodil šutr a snažil se ho trefit jiným. Jednou se mi to povedlo. Cestou zpátky jsem viděl krasivou děvočku na způsob Mii Farrow a mrtvou želvu, která připlula spolu s hejnem sraček, které zaplavilo pobřeží.

Namazal jsem se třicítkou, takže jsem se pěkně spálil a taky přesolil. Opustil jsem pláž dřív a na hodinu si před večeří zdříml. U večeře jsem byl grogy. Jeden týpek z personálu za mnou pořád chodil a chtěl číslo nebo Facebook. Hrdě mi oznamoval, že mě navštíví v Česku a že končí v devět, jestli nechcu posedět. Uprostřed melounu se mě ptal, kolik mi je. „Třicet pět.“ „A máš ženu nebo přítelkyni? Žádnou ženu ani přítelkyni?“

Na programu byla volba mistra, parafráze miss. Sranda, ale moderátor moc řval, tak jsem se šel projít na market. Když jsem se vrátil, na pódiu tančila Mariya se sestrou. Přišly pak za mnou ještě s kyjevským stand-uperem. Řešily, že vypadá na dvacet tři, ale má osmnáct. Sestra Mariyi se mě zeptala, kolik mi je. Řekl jsem, že třicet pět. Mariya byla naštvaná. „Třicet pět? Třicet pět?“ vykřikovala a dotčeně se usmívala a já jsem se usmíval omluvně.

Byla čím dál červenější. Červená je rusky krásná. Řekl jsem, že je to poprvé, co jsem si ubral věku, že si jinak zakládám na tom, abych říkal pravdu. Stand-uper jí to přeložil. Pak jí něco vykládal a Mariya se na mě po očku dotčeně, s úsměvem dívala. Objali jsme se na rozloučenou. Pak jsem ještě šel s nima kolem bazénu. Pak jsem šel už jen s ní ke mně do pokoje.

Líbil se jí. Objali jsme se a já jsem ji šel doprovodit na její pokoj. Bylo mi líto, že ten pokoj co nevidět bude minulostí. Pak jsme si ještě sedli do lobby v druhém patře. Drželi jsme se za ruce. Důrazně mi kladla na srdce, abych si našel ženu a měl s ní dítě, když mám těch třicet pět. Ona že je bude mít co nejdřív. Na rozloučenou jsme se políbili.

Dělal jsem to, co chtěla ona. A ona chtěla. A já jsem začínal chtít taky. Teď sedím na letišti a chce se mi spát. Fakt bych spal. Ale nemůžu. Kolem chodí rodiče s dětmi. V tomhle sterilním, vystresovaném prostředí se všechno zdá surreálné. V letadle upadám do nekontrolovatelných mikrospánků.

Chci si jako vždy vychutnat přetížení vzletu, ale budím se až kilák nad zemí. Svítá. Vzpomínky blednou. Svět se točí dál, jak předpověděla Rina. Mariya mi dala pozitivní pocit z výletu, z poznání. Když člověk komunikuje, tak se baví. Když ne, tak se nudí.

Sedím v Quiet zóně vlaku z letiště na nádraží ve Vídni. Do kóje vedle mě si sedají čínské děti. Když mě uvidí, jak píšu, ukázněně ztichnou a mluví jen šeptem. Za oknem továrna, dým, mraky. Trvá to jen čtvrt hodiny. Čtyři eura. Po deseti dnech jsem použil peníze.

Na nádraží jsem o půl deváté. Lístek mám až na jedenáct. Hledám lavičku. Najdu pěkné místo, ale je tam bezdomovec a posrané tepláky. O kus dál lehnu, pak zase vstanu, lavička je studená. O kus dál najdu teplou, ale brzy praží slunce. Je krásný den.

Lehnu si do stínu, ale chce se mi srát. Jdu na nádr, ale hajzly jsou za prachy. Obcházím okolní ulice, ale nemám na to někam vejít. Podniky vypadají moc blahobytně. Vídeň. Džusíky, kafe a croissanty na zahrádkách. Hipsterka na kole. Dcera nakládá do auta dementního otce, manželka se na něj oknem nejistě usmívá. Ožungři u prvního piva, pár hezkých holek, oldskůlový antikvariát.

Jedenáctá se blíží, jdu na nástupiště. Přímák do Prahy. Spousta čekajících turistů. Amíci na tripu po Evropě. Cute anglická Indka s bráchou a rodiči. Osamělá cool holka mi připomíná Sweedie, akorát není sexy. Sedí naproti mně a ta kakaová v úhlopříčce přes ulici. Nemůžu se na ni vynadívat. Její tatík vyhodil ty Amíky, měl místenky. Bohorovně se zvedli a popřáli mu hezký trip.

Vysral jsem se. Bohorovně. Za oknem réva, slunečnice, kukuřice. Je sucho, ale hezky. Rakušáci mají na polích ty remízky na zadržování vody, co se u nás o nich jen mluví. V Břeclavi jsem vystoupil, ale špatně pochopil návaznost. Přestup měl být za osm minut. Pak jsem mohl jet dalším, do kterého jsem nastoupil, ale zase vystoupil.

Myslel jsem, že na svou jízdenkou musím jet s eurocity, ale nemusel. Ležel jsem na lavičce a bylo mi to jedno. Ve vlaku jsem si opřel nohy o protější stěnu. Průvodčí to zvenku přes okno uviděl a gestikuloval, ať je sundám. Když mi kontroloval jízdenku, chtěl po mně pas.

Vedle mě sedí šílená rodinka. Jedí rohlíky se salámem, furt něco okřikujou a řeší. Musím si přesednout. Prochází průvodčí. „Já už jsem ukazoval,“ říkám. Udělá otrávený obličej. Myslím, že už nepřijde, tak si dám nohy zase na protější stěnu. Objeví se. Křičí, že mi to už říkal. Příště to bude za čtyři stovky.

Přes uličku sedí pěkná holka. Ve tváři dobře známý výraz spokojené deprese. Nádraží v Otrokovicích. Horko. Chladivý vítr.

Slamový vývar

Bohdan Bláhovec, Anatol Svahilec, Tukan, Karin, Pan Václav a Ing. Puding. Hradišťská slamová komunita, kontinuita entuziasticky atenduje každý poetry slam pořádaný zdejším spolkem Portus Litterarum. V prvním kole se diváci se slamery vaří v sauně uzavřeného stanu, na druhé se celty otevřou. Slam zlidoví, jak to má beat. Možná přijde i kouzelník. Bláhovec do svého slamu zapojí slovo respekt a spoustu dalších momentálních osvícení.

Druhá srpnová noc je mladá, magická, elektrická jako zdejší ženy. Lampy svítí mezi stromy Smetanových sadů jako šémy. Atmosféra je specifická, milostná, milostivá, křesťanská i pohanská, ovíněná, horko zmírněné tmou po tropickém dni, reálná i snová, nic není tak pomíjivé jako léto, filmová, vytržená. U fontány v rohu parku se mísí pankáči, parkáči s uměleckou mládeží. V altánku se vede intelektuální debata a vedle oživují záchranáři ženu, která přebrala. Pobuda vyptává na nějaké účastnici minci, její přítel žádost vyřizuje kladně. V Divadelním stanu hraje Záviš, kníže pornofolku, vedle v Respekt stanu se chystá slam poetry, porno poezie. Všichni se pak sejdou, sjedou vínem na cimbálovce. Vzájemné pohledy, úsměvy.

Ještě v plném odpoledním žehu sedí ve Smetanových sadech na vyprahlé trávě Václav Šindelář. Je sám taky vyprahlý z téměř každodenního „slámování“, ke kterému se upsal ďáblovi Anatolu Svahlicovi, oči rudé, do půl pasu svlečený odhaluje tělo potetované hebrejštinou, sánskrtem, koncentráčnickým číslem, symbolem dopravního podniku, logem slam poetry, obličejem z kolumbijské bankovky a spoustou dalších neuvážených tetováží. Podobně neuvážené jsou jeho texty, ale v odsejpání a sebevědomém přednesu působí na publikum jako afrodiziakum. Texty vydává i v knihách. Fanouškovská základna je vděčně zblajzne, ale je to spíš sběratelský artefakt než počtení. Vždyť příležitostí ho někde vidět solit je tolik, že ty jeho storky zná každý fanda nazpaměť. Před pár dny jsem v místní kavárně Uprostřed narazil v knihovničce na sbírku jeho slamů Emu mele maso. Spíš než samotné tělo knihy mě zaujala proudivá předmluva napsaná ve vlaku, plná beatnické energie, chvatu, úžasu ze života za oknem, rytmu pražců. Co kdyby napsal nějaký cesťák ze slamového života? „Hele, není čas.“ „Ty zápisky z Ghany byly výborné.“ Přidával je na fejsbuk a vždycky made my day. „Teď jsem byl v tom New Yorku a vůbec jsem nestíhal.“ Ani nevím, že byl v New Yorku. Vždycky byl v tom městě dělat tu aktivitu, jako by o tom měl každý automaticky předem vědět z kuloárů nebo sociální sítě. „New York je známý, ale ta Ghana je zajímavá.“ A český slam. Jak se to dá pořád tak objíždět? Co nastává za obtíže? Za měsíc míří do Oděsy. Běsy z Oděsy by se hodily. Člověk často mylně zobecňuje, že když uspěl na jednom médiu, tak mu to půjde s tím samým i na druhém, ale musí trochu něco změnit, médium dělá obsah. Co funguje v hubě, nemusí na papíře. Slamový Anatol na toho literárního zatím nemá čas. Zve mě přisednout. Je tam i jeho milá holka, která se s ním už jednou rozešla. Slamový Anatol utlačuje i toho vztahového. Když jste jednou v Jízdě, nemůžete se jen tak zastavit. Anatol mluví a mluví a bere každého. Chce mít co největší publikum, propaguje fejsbukové stránky, lajky, cíga, vlaky, vlajky, kilometry.

„Půjdu se podívat na prostor,“ říká Pan Václav, který je tu taky. „Ty jsi jak Michael Jackson,“ usměju se. Podívám se na mžourajícího Anatola. Jeho holka češe kámoše.. „Počkej, půjdu s tebou,“ zastavím ho. Studuje na DAMU, takový jouda z Provodova u Zlína. Je na něm vidět zvláštní trend. Když někdo dělá improslam, jeho tréma se s počtem vystoupení zvyšuje. Vystoupení se zvyšuje, slamer si vyskakuje. Najednou je moc vysoko a dostane závrať. Dostává honoráře a přitom přichází nepřipravený. Je to trochu podvod, ale Václav je jeden z podvodníků, kterému jdou na ruku, rozuměj zvou ho na slamy. Začínal se třemi absurdními hláškami, které s vážným hlasem přečetl a doprovodil intenzivním tvářením se. Potom jednoho dne neříkal vůbec nic, jako by se nemohl vymáčknout a jen se tvářil a publikum se taky tvářilo a bylo to dost divné. Jindy si napsal pár poznámek ve vlaku, a na pódiu je pak četl. Publikum pukalo smíchy jako popkorn v mikrovlnce. „Jsem tady teď na tričku viděl dobrou variaci na slogan Just do it. Just did it. Yesterday,“ říkám mu. „Jo, Puma má taky dobrý slogan,“ odpoví a chvíli přemýšlí, „no, vlastně nevím.“ To je přesně václavovský moment. Skuhrá, že je nervózní, že neví, co bude dělat, jako by to byl jeho první slam. Nakonec je to jeho první slam, při kterém neřekne ani slovo. Jen když někdo v publiku zareaguje, usměje se na něj, k něčemu ho mlčky vybízí, a pak se mu klaní. „Co se mu stalo?“ ptá se mě kámoška. „Nic, on to tak dělá,“ odháním ji, ať neruší můj kulturní zážitek. Je v tom adrenalinová divnost, někdo se o něco snaží úplně opačnými prostředky než běžný vzorek populace. Rebelie střídmosti, minimalismu. Podvodník Václav lije do kotlíku vodu a vaří čistě z ní. Horká voda je prý zdravá. Kolektivní slamový obsah je jinak skoro tuhý, zahuštěný jíškou slov a slov a slov a přitom slam o slovech vůbec nemusí být. Je tam spousta dalších prostředků komunikace. Tělo, výraz, fluidum, publikum.

Dnes je tajemného Václava potřeba. Kromě aktivistického Anatola, který to bere sportovně, je tu taky Tukan, který je z rýmů utkán. Jmenuje se Netuka a vypadá zrovna jako tukan. Jeho projev má podobný říz a zapadá do sebe jako jeho jméno a přezdívka. Letí jako pták, kráká, jak mu zobák narost. Je to radost, souznít zase jednou s publikem. Jsem s obecenstvem napojený na jeden klitoris, který Tukan nezdrženlivě dráždí vybroušeným jazykem. Je z Karlovarska, tam jsou lidi hodně sebevědomí. Tihle slovně nabušení slameři bývají až moc, ale jinak to asi ani nejde. Po slamu se kolem účinkujících vytvoří siločáry obdivu s magentickými pilinami slečen. Zaúčinkovali, vryli se. Vedu sem kámošku, která celý poslední měsíc básnila, že miluje „Svahilca“, ale teď vyměkne, aby druhý den hořce litovala. Slameři si kolem sebe nosí auru hvězd, i když je to malý vesmír. Objektifikace od diváků je uvězňuje v póze, ve které bijou o mříže tím, že jsou overfriendly. Tukan mě po nadšení z jeho performance odpuzuje konverzací s holkou, která se mi docela líbí. Používá oslovení jako „ty vole“ nebo „ty krávo“ a jí to vůbec nevadí. Pak skončí na hotelu s Václavem, ale nedá mu (ta holka). Slameři tráví zbytek večera na cimbálovce ve vedlejším stanu. Hlavně ti z Prahy a Čech z ní uchcávají jako z bezprecedentní ukázky tribálního umění, třeba režisér několika dílů Kmenů Bohdan Bláhovec. „To u nás není, takové rituály,“ je nadšený Tukan. Bláhovec se pokouší o tanec. Karinin borec, herec Aleš Bilík se tváří extaticky, jako by spolkl tripa. Zpívají staří i omladina. Mnohanásobný finalista slam poetry Pavel Oškrkaný se tváří nakrknutě, že ho nepozvali, pak tančí s tou, která skončí s Václavem. Pražáci stojí, pohupují se a kupují panáky.

Bláhovec na Filmovce pořádá promítání Nagano tapes na letišti v Kunovicích vedle Tupoleva, který zlaté hochy v osmadevadesátém přivezl z Japonska. O pár dní později pořádá tryznu za utopené vietnamské děti. „Jak se má Beáta (čtěte Býta – pozn. autora)?“ ptám se ho na malou dcerku. „Nekrásnější člověk, jakého znám,“ odpovídá, „doufám, že ji moc neposereme.“ „Ne, vy ji vytvoříte.“ Pořadatel Ondra Hrabal ho překecal, aby slamoval. Je to legend, má to v krvi. Stoupne si na pódium a vystřihne číslo svým nadzvukovým hlasem, který na chvilku dožene čas, znehybní ho a zhmotní. Rýmy chvilku těžkopádné jako jeho chůze, prvoplánové jako pivko v ruce, pak ale skluz a fúze s něčím nehmotným. Zhmotnění, lusk, puls, zážeh. Když tam je, tak tam fakt je. Neztrácí čas hledáním sebe. Hledá jen slova, hledá publikum a brzy vytne nějakou pointu, zásek. „Co ty, pořád slamuješ?“ ptá se mě. Má vždycky o každého zájem. „Když mě pozvou, tak jo, ale že bych se cpal na pódium, to už ne.“ „To já už taky ne.“ „Tos ani nikdy nedělal, ne?“ „Dřív jo, když jsem si myslel, že to dělám nejlíp.“ To je asi pro slam potřeba, si to myslet. Když člověk ztratí tu egoistickou hranu, ztratí puzení pódia. Nebo tam jen stojí jako Václav a přemýšlí nad nesmrtelností chrousta. To je slamové nebe. Bohdan z něj občas sestoupí. Někde se tu pohybuje ještě jiný slamosaurus z naučných slovníků Jan Jílek. Je to umělecký dramaturg Filmovky, musí někde pobíhat a zařizovat, a tak se svátku nezúčastní. „V poslední době moc neslamuju, hodně i odmítám.,“ říká, když ho potkám. „Já taky ne, a to ani neodmítám,“ zasměju se.

Z dalších slamerů je tu Petr Šťovíček zvaný Ing. Puding, architekt chodící bosky, Jeho artikulovaný, gradovaný projev připomíná Dr. Filipithce. Snad se podle něj i pojmenoval jako Pan Fenek podle Pana Václava, ale nejsem si jistý, kdo byl první. Přechází do ječení, personifikuje se v textu, absurdně stylizuje. Slameři se hodně ovlivňují, nevědomky, někdy i vědomky napodobují. Snad by se daly definovat i základní slamerské prototypy. Zvlášť dnes, kdy nějaké bádání v žánru je na ústupu, vlak už je moc rozjetý. Původní myšlenku pohlcuje komerce, generální partner Innogy. Je to podobné jako v náboženství, v každé myšlence. Když se moc omílá a lidi se v ní snaží moc něco vidět, tak se vyprázdní. „Nesnaž se,“ zní epitaf Charlese Bukowského slamovou scénou s hrozivou strohostí. Podobná energie jde na slam i z literárních vod.

Damačka Karin vyhrála Femislam v Olomouci. Myslí si, že slam musí být zábavný, divadelní, nadupaný. Ujistím ji, že nemusí, že mě právě tohle nebaví. Říká, že píše i básně, ale jen pro sebe. Já na to, ať vystoupí s těmi básněmi. Slam není divadlo, ale reality show. Když slamer odmítá intimitu se sebou, odmítá intimitu s divákem, odmítá diváka, odmítá sebe. To otevření se je těžké a výsledek nejistý, ale právě ta nejistota dává slamu život. Fungovat mohou i pevné texty, pokud jsou hodně dobré a jste sebevědomí jako Tukan, Dr. Filipitch nebo Ellen Makumbirofa. Většina lidí je ale sebevědomá, jen když je sama sebou. Donutí je k tomu ta nahota. Je krásné to sledovat, je to jiný zážitek, který nastává třeba u Bláhovce, Jakuba Folla nebo Metoděje Constantina.

Kdykoli člověk něco říká, ať už sám sobě nebo druhému, směřuje to zároveň ven, do universa. Když to někdo náhodou zaslechne, hned je toho součástí, ovlivní ho to, spoluutváří to sdělení, mění ho. Říkající člověk je slamer a univerzum je publikum. Slam je svátek pro ty, kteří mu z nějakého důvodu propadli. Slam je trans, fascinace, sebevědomá bezmoc diváka i slamera. S trochou touhy můžete být obojí. Slamer je člověk, který chce vidět a být viděn. Chce mluvit, leze mu to i ušima. Nemusí ani chodit na pódium, může to dělat pro sebe, tepat v sobě. Nechat jiné, aby byli tím médiem. Takoví lidi chodí na slamy.

Stanislav Klín vrazil do klidného průběhu večera klín. Ve druhém kole na jevišti jen stál, šilt vrhal stín na jeho tvář. Pak řek jen: „Seru na ně.“ A šel. Myslel jsem, že je to známka punku, Bob se ale durdil: „Pan Václav má aspoň nějaký koncept, Klín ani nevydržel publikum.“ Předtím si stěžoval, že je moc klid, že by to chtělo nějaký battle. Tak aspoň něco, ne?

Do druhého kola postupovali jen bodově úspěšnější slameři, Klín prý někomu sebral fleka. Za mě to ale byl plnohodnotný výstup. Časový limit je strop, ne povinná meta. Méně je někdy více, třeba v tomhle případě. Sorry jako, prostě sere na ně.

Čtu teď Zatemněno o literatuře v protektorátu. Napadlo mě, že jak všichni slamujou ty samý slamy, že je to podobný princip jako společenská konformita. Já vím, je to soutěž, sport, ale s poměrně volnými pravidly.  A všichni dělají jen to, co nejvíc platí. Nesnaží se najít novou cestu. Nebo většina. A přitom právě o tom poezie je. Být básník znamená být originál. Nic jiného.

Bob říká, že slam není poezie. Nebo nevím, jestli to říká, ale včera to říkal. Že je to vývar. Že poezie je maso a slam je to kolem něho. To dává rčení „vařit z vody“ nový rozměr. Od teď je to „vařit z masa ve vodě“. Ale vážně, ta propast mezi slam a poetry roste. Nůžky se rozevírají, jak říká Andrej. Je třeba je zase zavřít. Lidi si myslí, že slam je o slovech, ale je o emocích. To je ta základní minela. Slova a emoce jsou jako voda a oheň. Slova jsou jen mantinely, ta hra se odehrává uvnitř. Zevnitř to musí ven. Ale přes mantinely to nejde.

Jasně, vyhrál Hrabal a slova hrála roli. V prvním kole Hrouda. Z toho jsem měl akorát déja-vu. „Že ho to furt baví, furt tak stejně,“ říkal jsem si, „protože mě ne.“ Ale druhé kolo zabil. Text dobrý nabil, taky za ty prachy. Šest táců pro nějakou akci s Masarykem dle důvěryhodného zdroje. Bob říká, že je v pořádku použít jeden text na víc akcí, ale mně to přijde jako poslat jeden milostný dopis více holkám. Ne, že bych to nikdy neudělal.

Koncept je, že na sebe dissují Zeman s Masarykem. První pochvala – poslouchal jsem. U mě není zvykem poslouchat slam. Šprty kvituju prostředníkem, ale tohle bylo jiné. Za prvé – čistě mechanické ohromení. Říkal to rychle a ani jednou se nepřeřekl, přestože si dopomáhal papírem. Ten byl na hranici rekvizity – při takové kadenci slov per minute do toho vnášel nepřípustné napětí, jak se třepetal. Papíru sekundovaly vlasy, které slamerovi dorůstají.

Za druhé tam byl přesah – personifikace uspěchanosti. Zhmotnění otázky, kterou si možná nepokládám jen já – jak to ten člověk všechno dává? Pořádání akcí, psaní do Legalizací, vydavatelství, vyučování a já nevím co ještě. Cílevědomost. A ty voláš, ať prším ještě. Nebo spíš, proč to všechno dělá. Teď to dělá na pódiu.

Přechází sem a tam ze Zemana do Masaryka a zase zpět, sází obraty a očividně se snaží to stihnout. Podaří se, lavina se dovalí do údolí s řachotem aplausu v časovém limitu. „Uprostřed jedna devítka jako slunce a kolem ní planety – deset, deset, deset, deset,“ deklamuje svoje oblíbené číslo Bob. Nebo možná byla devítka střed galaxie a desítky její ramena, každopádně se při hlášení svíjí jako vesmírný had. Hrabal se to prostě naučil, pak to dal a teď jde dál. Cajk.

Slam není o vyhrávání, ale o působení na lidi. Nejde to dělat jen pro vítězství. Nejde to dělat jen pro slam. O slam vlastně vůbec nejde, jde o pódium. Stage time. Líbí se mi být jedním z mnoha. Nemám účel ani účes. Nechci slamovat. Nechci se bavit na něčí účet. Chci čučet na kozy úče. Chci pučet. Týpek mi pak říkal, že jsem přinesl pupen a chtěl, aby ho lidi zalili. Že jsem ho hned upoutal a že ve mně věří. Že víra je to samé co podpora. Na krku měl růženec a neměl boty. Objali jsme se a on šel.

Já jsem donesl pupen a byl tam taky Jelen. Moc hezky přednášel svoje básně. Vtipná scéna – holka s vlasy odbarvenými namodro si s ním o pauze dává selfie. Switcher loni přemýšlivý, chytlavý, dnes mondénní, rozvařený. Energie tam je, ale chtělo by to ztlumit, aby to nebublalo ven na sporák. Kdo to pak má utírat, řečeno Vasquezem. Čtverka stačí, ono to dojde. Chybí tomu ten tvar, jako má Hrabal. Aby se chvěly rožky.

Kromě Jelena a Switchera skončila na druhém místě v rovnosti bodů ještě Lumi, bývalá vítěze. Dlouho odpovídala na otázku, proč neslamuje, že dala Ondrovi nějaký text a on jí řekl, že není dobrý. Až around time, kdy se rozcházeli, do toho práskla. Teď mu dýchá na záda. „Ať si nasere,“ usměje se, když kolem prochází blazeovaný vítěz. Z té holky ještě něco bude.

Adeladla a Bibi chtěly přijet. Až moc, dostaly pokutu za překročení rychlosti. Co udělaly, bylo, že udělaly čelem vzad a na Zlín se vymňoukly. Adeladla už podruhé, na nej impařku ČR nic moc. Minule nad vzdáleným Zlínem mávla rukou i Barbora, classy bitch s číčou na svetru se ale tentokrát  hecla a chvályhodně zjevila na schodech GlamSlamu s prvorepublikovým mikrákem na plakátu.

Miša Krakovského jsem zatím viděl jen na fotce, slyšel pozitivní ohlasy od Švajcra a Hanačíka, byl na něj zvědavý, ale nečekal jsem, že ho požeru tady. V lajnapu byl Opusteny Ajtak Prisebe. Opuštěný se prý na Slovensku používá ve významu ztracený, zadepkovaný. Podle textů hodně paří počítačové hry. Opuštěný, i tak při sobě. Definice flow. Vyhrál to rapem, se kterým recentně vtrhl na scénu. Ovlivnil asi Hrabala, který v hradikvali rapoval. Inklinoval k tomu i dřív, ale hrabal to pod koberec.

To je jedno, jedno je dno. Hladina-dno. Je třeba udělat koryto, voda potřebuje (ná)dobu-tvar, ale nedržet se koryta. Money beats soul every time, come on. Jen tak decentně, sere mě veřejnost dost. Nic menej, Barbora prohodila pár familérních frází k Mišovi ohledně počítačových her, dala svůj dostávací „me too/you too“ slam (dovede tu výhružnou ublíženost). „Autogramy až na letišti,“ rozloučila se a ohebně zmizela.

Její spolujezdec už túroval auto, psal jí předtím, že má malý výkon, cestu prokecali. Dobrodružný život, ale ani si neprohlídla stohranatého otčíma. Pohrdla, dojela do města, kde nikdy nebyla, dala, jela, další hvězda nás navštívila a neviděla nic, než džuznu Sklepa 33. Dave, Dibi, Atol, Fili, Fenek, Ellen, Rimmer, Tukan, Juráň, ty všechny už na baťovskou zašle slavnou periferii přilákal pořadatel a moderátor Martin Cíleček.

Abych nezapomněl, z lajnapu vypadla taky Elinka, omluvenka nebyla vystavena. Včera frčela školní terminologie. Hodnocení poroty Martin vytrvale nazýval hlasováním (lidé hlásili), a když někdo dal nízké body Mišovi, pohrozil mu, že ho vyvolá. Martin vždycky oslovovával slamerky Bohyně, než mu to zatrhla Ellen. U Elinky Bohunské by to bylo bohulibé, škoda.

Martin nemouderoval, nedělal z moderace slam, byl lidský, shovívavý. Po dubnovém fiasku, kdy zrušil „Láska je láska, ale slam je slam“ slam v den jeho konání a vysloužil si tak kickout ze Slam poetry CZ, bylo dneska pódium připravené nejlíp, jak kdy bylo, ohraničené černým závěsem. Slamerky sice z lajnapu opadaly jako listy ze stromů (slam je mimochodem takový padající list), hlavní glam Barbora se ale dostavila.

Martin za mnou přišel, že je o mě zájem. Hračkář si o mě opakovaně říkal, tak jestli dám třeba příště. Třeba dnes. Byl jsem nakonec special guest. Čišel jsem bez čísel, ideální pro impro. Tréma odezněla jako echo mikráku, které po celou dobu zlobilo. Dával jsem o tom, co je slam. Není nic konkrétního, prostě přítomnost. Yo, proběhne, zatímco má proběhnout slam. Proběhnu Já. Sedl jsem si zase zpátky, jako by se nic nestalo. Pár lidí se po mně dívalo.

V prvním kole Juráň slamoval o rozdílu mezi básníky a říkankáři. V jeho závěru se označil za říkankáře. „Nebuď tak skromný,“ říkal jsem mu o pauze. „Musel jsem to nějak shodit,“ pýřil se. Po druhém kole už jsem mu dal za pravdu. Lidový vypravěč si to u mě zrakvil (i)slamem lvl Parlamentní listy. Dostal deset krát deset, takže ve finále si to poslechneme znova. U svého stolu si vítězoslavně stoupl na židli a v tričku try-poe-try (přišel na to sám) se klanil výskajícímu sálu.

Bob se čertil, že v Plzni chodí na slamy fotbaloví fanoušci. Kvůli tomu tam posledně „málem nevyhrála poezie“. V Olomouci, „říkají to i slameři“, je nejlepší publikum. V Jazz Tibet Clubu sedí polovina lidí na špinavé zemi a okopávají je kolemjdoucí s tácy masa. V nabídce je Jazz Burger, Tibet Nuggets zatím ne. Personál během výstupů kecá, telefonuje, pracuje. Nic moc prostředí na básnění. Bob dává během losování last call na přihlášení do soutěže. Sedím v patře a schody jsou do posledního místa zaseděné platícími diváky, takže spontánně neseběhnu. Přes tyto ztížené podmínky nevypukla žádná riot, naopak skvělá atmosféra. Just Tibet.

Slam dělá prostor a moderátor. Bob jako vždy živelně, žoviálně improvizuje v kruhu důvěry, jehož je Jehovou. Nově hodně hraje roli i dýdžej. Claviq posouvá jeho pravomoce spolutvůrce atmo širokým spektrem pouštěných nálad. Experimentuje drobným trolením do slamů na způsob kapely u talk show. Robustně zabil, respektive krásně napnul plachty finále večera, když u vyhlašování přerušovaně pouštěl disko hit We are family. Přiložil prst na klitoris doby, krysy trsaly v tureckých sedech a dřepech na schodech.

Závěrečné vyhlašování Bob trochu zfušoval. Místo aby budoval napětí, vzal hned za ruce dva nejlepší, aby slavnostně označil vítěze. Do finále ale postupují oba, takže dočasnému utajení měl podléhat i ten v pořadí druhý. Prvními jsou vlastně dva – po plném domě nepřekvapivě, fenomenálně Juráň, k němu do party rodinné stříbro Krajský ústav národního zdraví. I loni oni.

Kunz si vyžádal slovo ropucha, aby se na něj lucidně zasnil. Necudně cedil děj, který měl své nedostatky. Běžný smrtelník by se v nich kajícně utopil, ne tak on. Shodil dlouhé vlasy, nechal jen afro jako z huličské komedie. Pookřál, oženil se. S klukovským šarmem dovedl děj do konce poluce. Děj není až tak důležitý, když ho završí happy end pointy.

Žák navázal improvizací o tom, že by chtěl. Lyriku. „Kunz, to byla epika.“ Nebyl to jediný rozdíl mezi nimi. Kunz nechtěl, Kunz konal. Žák chtěl, konal míň. Mně se to líbilo, příjemně odlehčil tón, ale asi ani sám nečekal, že by za to něco dostal. Girls just wanna have fun. Bob mouderátorsky invenčně ocejchoval večer jako střet lyriky a epiky. Pak taky klasický, už trochu klišovitý střet slamu a poezie. Dodal bych střet burgeru a Tibetu a země a židle. Střet jak střep řezal vpřed.

Na výkon účinkujícího se dá dívat dvojí optikou – časovou a nadčasovou. Nadčasovým je obsah vystoupení. Většinou se mu říká báseň. Je reprodukovatelný a většinou je předmětem hodnocení poroty. Není ale předmětem slamu, tím je rovina časová. „Čas je rovná plantáž,“ říká v jedné básni Jim Morrison. Časová rovina, to je slamerova přítomnost, osobnost, mód. Vyhraje ten, kdo to vyváží, koho sebe závaží nezešikmí jeho plochu. Snad jsem se vyzářil jasně.

Povedlo se to Slavíčkové, která navíc přišla s něčím úplně novým. Ještě nikdo neslamoval na způsob uvádění pořadu pro děti. Přitom se to úplně nabízí. Je to skvělá katarze poe-hnoje, ve kterém ryjeme dnes a denně. Kdo se rád nevrací do dětských let, ten lže, nebo se do nich vrací dodnes. Svou infantilní estetikou Slavíčková všechny uvolnila, pobavila, roztleskala. „Řeknu vám dvě básně. Až začne ta druhá, tak vám řeknu. Tak teď začíná ta první.“ Tak to začalo.

Switcher předvedl v prvním kole zajímavé dráždění rekvizitního inkvizitora bosou nohou. Vyptal si slovo ponorka a vyzul si boty. Vlastně je vykopl do postranních stran, aby ukázal ponožky s ponorkama, které náhodou měl zrovna na sobě. Bob pak říkal, že by to byla rekvizita, ale že slovo ponorka dostal náhodou, takže v poho. Rekvizitou podle mě bylo to teatrální zutí bot. Ponožky se daly obnažit i s nimi, sahaly slamerovi až do půli holení. Bob sepsal nová pravidla slamu zvící pravidel chování návštěvníka australského národního parku, svého epigona ale prdět do hlíny neposlal. I po loňském ostravském extempore je třeba nezávislých arbitrů.

Já bych třeba rekvizity povolil, ale pravidla jsou pravidla. Proto jsou to pravidla. Symetricky rozptýlené boty slamera nepovoleně vyvažovaly. „Říkejte, že nemůžete chodit. Ale já mám narozeniny dvacátého třetího prosince,“ uvedl Switcher svoje druhé kolo, z dobrého námětu ale moc nevytěžil. Žongloval s jediným míčkem Vánoc, nakonec ho zahodil kamsi do deprese. Bodové (pod)hodnocení Bob glosoval jako popravu Switchera.

K tomu bych měl taky výhrady. K rozdávání bodových sad. Neměly by se nabízet jako na trhu. Drapnou po nich judgy bitches orientované jen na moc a výkon. Zenoví posluchači po nich zákonitě nešáhnou. Něžnější básnické pohlaví (melancholici) pak jsou ještě melancholičtější. Když se vám náhodou nějaký bodový vyvrženec líbí, neváhejte mu to říct. Vlídné slovo je víc než desítka. Když někdo do ruky dostane moc, stane se z něj kokot přes noc. Kdo jde po číslech, nepřišel za poezií. Přišel účinkovat, místo aby seděl na prdeli. Ale jasně, někdo to dělat musí.

Ten blonďatý raper byl dobrý. Srdcař. Přišel s boxerskými pohyby dát procítěnou báseň pro ženskou, která má jiného. Dal ji (tu báseň) se zarputilým výrazem, ale něžně. „Bez beatů je to lepší, je tomu víc rozumět,“ pochválil ho Bob. Měl sportovní bundu, kterou jsem lajkoval, netrpěl tou self-ironizující patinou, kterou se slameři obsedantně uzemňují. Byl to raper na slamu. Proč do slamu nechodí víc štýlařů? Neměl potřebu šaškovat, což vyniklo hlavně na závěrečném apelu, kde všichni juchali na We are family. On stál jako solný sloup. Měl rifle a černé boty s podpatkem. Klapaly, když hledal svou kakaovou femme.

Ellen slam miluje i nenávidí. Nastoupila s mobilem, ve kterém se utopil její snaživý kukuč. Nenahradila ho ani futuristická choreografie horních končetin. V nových slamech používá staré postupy otázek a odpovědí. Překvapila jen zpěvem, který teď ve slamu letí, aby nezůstala vzadu, ona totiž zpívá. To se ví. Se Slavíčkovou se podělí o poslední medailovou pozici a jede na bicyklu domů, protože už musí.

Sudička jí epigonila outsiderskými texty s gradací. Gradace je něco, o co se teď hodně lidí pokouší. Nestačí si ale jen říct, že v určitou chvíli zvýším hlas. Musí to provázet i momentální proměna slamerova temperamentu. Gradace, určité zešílení slamera. Prolomit tu nicotu mezi ním a divákem, skočit do lidí, obrazně řečeno. Umí to Ellen nebo taky slovenská Maďarka Bibi. Jižní vlivy jsou asi výhodou.

Vykejmi z jihu je. Chtěla dát nový text, ale nějak jí nevygradoval, tak dala starý o pití, který ji moc nerajcoval. Ona rajcovala i bez výstřihu, kterým v duoslamu maskovala nepřipravenost. Dnes měla papír, vytahaný svetr a všeobecnou pohodu. Pohazovala vlasama a uchichtávala se svým přeřekům. Přítomnost.

Uram z Hranic má hodně divadelní styl, ale nedotažený. Má hodně poloh, ale málo je intonuje. Dělá, že je to schválně. Možná je to tak správně. Slovo divadelní se hodí i na Adama Hoška. U něj mi ta intonace zase vadí. Schovává se za ni. Graduje, graduje, ale nevygraduje. Sociální kritika ad hoc.

Vlašicbauer se mi líbil. Výborná přítomnost. Převažovalo jak nad co, tak to má beat. Repliky kořenil komentáři, balancoval na hranici obscenity. Ve druhém kole zapomínal text a hledal ho v mobilu. Neměl se za to rád, mobil zahodil. Pak po něm pokukoval. Z okna gag.

Sourozenecké pořadatelské duo Eliška a Jenda Perlovi vždycky na svých slamech vytvoří rodinnou atmosféru. Vlastně rodinné už to je v Olomouci. Tak jinak, vytvoří atmosféru politické strany. Pospolitou. V backstagi vysvětluju nové slamerce Kristýně Novákové různá specifika žánru. Kdo, s kým, za kolik, a jak se to tu hemží superlativy. Jak je každý hned hvězda. Způsobně naslouchá. Spontánní dílna. Přišla z Filipitchova workshopu, co byl před pár dny.

„Co studuješ?“ „Gympl.“ „Tady v Brně?“ „V Bystrci, to je úplně na kraji.“ „Jasně, znám. Tam jsme jezdili na houby.“ „Jo, je tam dobrý les.“ „Jako na lysohlávky.“ „Aha.“ „Tam se na ně jezdí.“ „Jo? To jsem nevěděla.“ „Tak na to zase zapomeň.“

Vchází Lumi. Vyprávím Kristýně, jak ji Hrabal hrabal pod koberec, když s ním chodila. Je to konspirační storka, ale hodí se. Chci napsat slamový román. „To je dobrý nápad,“ říká Kristýna. „Akorát mi nechcou přiklepnout rezidenční pobyt.“ „Kde máš ségru?“ ptá se někdo Lumi. Lumi má ségru. „Proč vlastně nedělá slam?“ „Dělá jiné věci, třeba autorská čtení.“ „Na jednom jsem byl,“ říkám. „Líbilo se ti to?“ „Úplně jsem se do ní zamiloval. Ale nešla ven.“ „A ty se divíš, Adame?“ říká mi.

Já se vidím, ale moc nevím, jak to myslí. Později u klavíru pokračuje: „Adame, já si myslím, že mě úplně nechápeš.“ „Jak to myslíš?“ ptám se. „Nevím. Ale to má asi každý, že nemůže úplně sladit to uvnitř s tím venku.“ „Možná není žádné uvnitř ani venku. Možná je všechno úplně jinde,“ říkám. „Já vím, ale víš jak to myslím,“ říká. „Jo. Já jen, že mě to zrovna nedávno napadlo.“ „Můžu se napít tvého čaje?“ ptá se. Podám jí ho a připadám si jako v básni Jana Těsnohlídka mladšího.

Srká louh černý jako ruská duše. Opětuju úsměv Ester. Při slamu seděla přímo pode mnou ještě s blonďatou kámoškou. Opětuju další její pohled. Lumi se vzdálí, pozvu Ester na její plac. Bere ho. „Bylo to super,“ říká, „takové jiné.“ „Za mnou na každém slamu někdo přijde a řekne, že to bylo super, takové jiné. Tak dneska jsi to ty,“ usměju se. Fakt jsem na ni čekal. Je krásná, většinou to není někdo krásný.

Seděly pode mnou a byly krásné obě, nešly přehlédnout. Byl jsem blízko, otevřený a táhla ze mě samota. „Vypadals smutně,“ říká Ester. „Kurt Cobain říkal, že mu vždycky někdo říkal, že vypadá smutně a on přitom vůbec smutný nebyl. Že ho nebavilo na to pořád odpovídat. No a pak spáchal sebevraždu.“ Ester se usměje. „No jo, jsem smutný. Smutný člověk.“ Zatváří se soucitně, věří mi to.

Byl jsem si jistý, že se jim to nelíbilo. Teď to ventiluju a jí se to nelíbí. Místo sebevědomí mám sebesvědomí. „Nezajdete pak někam?“ ptám se. „Já už dneska asi půjdu domů,“ říká. Mezitím se k nám přidala její blonďatá kámoška. Má krásná malá prsa, tak akorát do pusy. „A ty?“ zeptám se jí. Kývne. Že ne.

Na pódiu jsem nebyl ve svém živlu. Ponížil jsem se na takový mezischod blíž k lidem. Někdo hned řekl ježišmarja a to jsem si ještě ani neprdl. (Dobré impro je prdnout si tak, aby to nebylo slyšet. Ne naopak.) Kýval jsem se ze strany na stranu jako autista. Mluvil jsem křečovitým hlasem dělníka bulváru Pavla Novotného. Zároveň to ale bylo takové houbově rozněžnělé. Neřešil jsem to. Popisoval jsem, teda pomlouval svou procházku po Brně. Něco mě táhlo zpátky, nepouštělo vpřed. Možná paranoia, možná něco skutečného.

Nakonec uvolnil můj spěch-nespěch smích. „Zvláštní, jak můžou být tři minuty dlouhé. Tady si to vždycky uvědomím. A co se za ně dá všechno stihnout.“ Tím jsem nemyslel, že bych něco stihl, spíš že jsem to pěkně propásl. Tu nehynoucí slávu, jak tomu říká Bob. Ale slam je právě i levě dobrý i špatný v tom, že není čas ho nijak dovysvětlit. Zůstane viset nedořčený ve vzduchu vpravdě jako přítomnost, kterou se snaží imitovat.

Proto ten report. Tam se dá zušlechtit nebo dorazit. Temný jak hříčka přírody. Vzal jsem před pěti lety v Olomouci od hada Boba pero a neuposlechl Bohdanovo přikázání z Luhačovic: „Adame, nepiš.“ Pykám bohapustou samotou marginálních představ. Zrodil se Spermer, had hada. Dvorní hater poetry slamů.

Fenek byl těžce nabušený, favorit finále po Filipitchovi-obhajiteli. Spolu se Šťáhlavským a Štovíčkem se smějou, jsou výrazní i v publiku. Výskají, nesnesitelně tleskají, zatímco já mám prst v uchu. U někoho prostě vidíš, že je šťastný a vyklidněný, u někoho míň. Být politik znamená být u moci, ale nefunguje to ad absurdum. Každý je politik. Fenek loni missl finále kvůli plesu s koulí na noze (holkou). Jestli ho letos vyhraje, tak tomu bych říkal koule.

Slam poetry je, že teď je ten čas, i když vlastně žádný není. Ale jakože je. A pak se o tom mluví. Vlastně je, ale nijak zvláštní. Jen se zvláštním udělá. Jako svátek. A pak se žvaní. Svátek, který teprve získá opodstatnění. Svátek, který se hledá. Tim Postovit, po mém druhé skutečné jméno českého slamu tvářící se jako pseudonym, předvedl swag, se kterým ho Anatol razí na scénu. Vyhrál jeho Crossslam a v létě předskočil v Tiskárně na Vzduchu. Vasquez ho tam přirovnal k Parlamentním listům. To Postovita naštvalo, protože se považuje za anti. Lajnu myslel ironicky a Vasquez ji vyrval z kontextu. „Udělal ze mě nácka.“ „Je důležité v tom slamu zdůraznit, jak to myslíš. Ono na to slaměři často kašlou,“ říkám.

Kůs mu prý napsal omluvný dopis, že Vasquez je hater. Vasqueze mám rád, to jeho lechtání eg mě baví. Kdo se zasměje, prohrál. Aniž bych o incidentu věděl, stalo se mi to samé s Juráněm. V posledním reportu jsem napsal, že jeho slam byl lvl PL a proud freedom fighter byl proti. Postovit měl slam obsahově nabitý, ale formálně se přeříkával podobně jako jeho mecenáš Anatol vždycky na finále, o které letos prvně neusiluje, jak loni slíbil.

Postovit v backstagi jen seděl v křesle a chodil na cigárka. Četl jsem si jeho věci na internetu, je fakt dobrý. Na slam je ho škoda. Just kidding. V backstage byla super atmosféra. Artbar je vždycky hodně o backstage. Bylo to tam jako na divadle. Krásná sonda do slamerovy duše. Všichni mluvili artikulovaně, kulantně jako sociální agregáty. Hecování, seznamování bažantů s mazáky. Přítomnost. Pro její pódiovou gradaci bylo třeba proběhnout deset sekund dlouhou prázdnou chodbou (mrknout na šatnářku) do sálu.

Do druhého kola se dostali všichni mazáci, z nováčků jen Bradka. Loni tu debutovala, ale od té doby slamovala jen čtyřikrát. Vyhrála beta level kvali. Já jsem ve svém slamu akcentoval přílet vran, body bídné. Čekal jsem, jestli publikum vyšle někoho s vlídným slovem, aby si to u mě vyžehlilo a jo, zrovna nejhezčí holku v sále, haluz. Zas takové terno to nebylo, vylezlo z ní, že se jí líbili i ostatní. V létě dva měsíce stopovala. Je nezávislá.

Jenda byl důležitý. Slameři měli přijít o hodinu dřív (sic!), aby jim obšírně vysvětlil, co je čeká. Nezvolený kandidát za Zelené si do slamu naprojektoval zastupitelstvo. „Já jsem Zelené volila,“ řekla Kristýna. „Tak tos volila ho.“ „Aha.“ Deskriptivním stylem pokračoval i na pódiu. Diváci bod po bodu věděli, co se bude dít. Žádné překvapení nenarušilo poklidný spád večera v Artbaru Druhý pád zaplněném dychtivými členy, co chodí na slamy.

Byli spokojení, muži i ženy jak v publiku tak na pódiu. Brno je všeobecně takové spokojené město. Jenda moderoval spíš politicky, než poeticky, precizně až puntičkářsky, soudružsky. Vynikl lokální Fenek. Kloubí akční rádius pohybový i slovně obrazový. Gestikuluje jako televizák, na pódiu se pořád něco děje. Kromě jediné devítky dostal v obou kolech samé. Ve druhém dával variace na Sekorovy pohádky. Dětský pořad jako v Olomouci Slavíčková, ale pro pokročilé. Přídavek byl cestou po Brně, o něco výživnější než byla ta moje. Brněnští insideři vrněli nadšením. Řadil bych ho k Juráňovi. Podobná kadence a skill česat desítky. Akorát Jirka stojí, Fenek je nepolapitelný.

Výrazově výrazných slamů, klaunů bylo víc. Pete Šťovíček („To jméno bych si nechala,“ řekla bloncka) si říká Ing. Puding. Po vzoru doktora Filipitche ho moderátoři vyslovují inženýr Puding, ale podle mě je to správně Ing Puding po vzoru Midi Lidi. Parlamentně hajloval, pro jistotu levou rukou. Jeho projev připomíná Dr. Filipitche, ale Bob říkal, že Štovíček byl dřív.

Ještě lepší gradaci než Štovíček dal Štáhlavský. Marcel je týpek. Stál ve frontě na letišti, dítě řvalo. Přišly na něj střevní potíže nezvratitelného charakteru, brzy mu to lítalo z úst. Co může gradovat víc než zvracení? Krásně gradovalo gejzírem metafor a vygradovalo. Jak? Dítě bylo zticha. „Dobrá blitka,“ běžel jsem ho pochválit do backstage. Smál se. Jeden z těch slamerů, co se smějou vlastním vtipům. Ale je to k dobrému, podobně jako u Metoděje. Třetí místo.

Na druhé padla Adeladla. Loni po finále avizovala, že už soutěžit nebude, ale sliby chyby. Vyhrát nezvládla, ale kromě Fenka pokořila všechny muže. Posilněná, povíněná pozvedla atmosféru večera. U impra je důležité trochu zapomínat, být mírně viskózní, ale na chlastu to klouže. Musí to i drhnout, přirozeně. Zvláštní vzlíná z přirozeného. Místy kouzlila trochu nejapně, ale občas napnula plachty smyslu a nechal plout improslam flow, nebyl to jen ten improligový profiraft. Každopádně nebyla slow. Ve druhém kole se otočila zády a někdo měl říct slovo. První tři byla prdel, Karel a Karel.

V zákulisí říkala, že v Liberci někoho diskvalifikovali za to, že si mikrofonem čistil zuby. Strhla se menší diskuse na téma rekvizit. Jenda nepatří mezi zastánce tvrdého potírání. „Hození trička do lidí bych nechal,“ říká. Kristýna Nováková dávala o Praze. Jenda to označil za odvážné (v Brně). Kristýna si svůj text nepamatovala blaze, dávala dramatické pauzy i tam, kde to nebylo dramatické. Pro debutantku to bylo dramatické všude. Katarzí prošla i bez druhého kola.

Kůs se loni smál jak Klus, letos trochu stál. V Meet Factory je lepší zázemí. Na Flédě lidi chtěli sedět, museli na zemi. Sál menší, atmo lepší, slam bližší, jeviště vyšší. Krásná Karin se dostala z Ostravy jako loni Adeladla. Ta letos jen podporovala Dibitanzla, Dibadla nebyla celá finálová. Kdyby to dal Tukan dohromady s Karin, byli by Tukarin. Just kidding.

Ellen tu nebyla vůbec, bůhvíkde byla. Asi prostě přestala chtít jít publiku na ruku. Ve druhém kole podobnou zpupnost projevili Dr. Filipitch či Dave. To je dobře, dělat to pro sebe, pro prdel. Akorát když děláš slam poetry pro sebe, tak ji děláš proti sobě. Jdeš tam přece dávat, ne? Ondra dával, nadával. Když ji děláš jen pro pozornost, tak na ně sereš jak Klín. Na koho? Kdo je vlastně slam poetry? Já nebo oni? Slamer nebo publikum? Oni chcou, abys byl sebou a přitom rozhodujou, jestli je to dobré nebo ne. Ty si máš vybrat, jestli na to máš, nebo jestli se na to máš vysrat. Asi nad tím nemáš moc dumat, prostě dát, co máš. Nebo mít, co dáš? Máš moc, ale nezabředni v pýše. Někdo píše, mluví v břiše. The truth is out there. Up there. Upgrade. Ser na norm core, jde o all. Vol.

On dal, neuondal Hroudou, zabil Zemanem. Dave sevřel Svěrákem, Filipitch třema minutama. Ve druhém kole už to ale hráli sami na sebe. Hrabal na Hrad. Dilema finále. Když se na na to radikálně srozumitelné, odsýpající slampoetryové balení-valení vymňoukneš, zabiješ subtilní veš, nebo spíš myš, shitu známého pod jménem divácký zájem.

Jsi živnostník v prodejně, která ti patří. Trávíš tam svůj čas, pracuješ za tři, ale tváříš se, že bys tam radši nebyl. Lidi jsou tu kvůli tobě, plní tvůj akční plán, a přesto, nebo snad právě proto, ti vadí, že tu jsou. Připadáš si sám. Oni to vidí a koupí si jen, co nezbytně potřebují. Nerozšoupnou se u tebe jen tak z radosti.

Máš v hlavě jiný plán, osnuješ sen, ale nebudeš na něj mít peníze, protožes nehrabal. Ondra se dral, hádal. Přijal ten akt za svůj. Ten obchod je tak trochu Subway, ne tvůj. Jsi ale pobočka, do které lidi chodí kvůli tobě. Sníš o něčem vlastním, ale až to budeš mít, možná zjistíš, že je to až moc tvoje. Přítomnost vždycky chybí, proto se musí žít.

Svahilec si řekl, že už je (sám) víc než slam, že už je Bláhovec. Moc nadšeně nevypadal, když viděl finále bez sebe. Nic jako tohle není. Vydolovat šém správného textu, co tě dostane v public sexu blíž ke královně. Všechno ostatní je mříž.

Nezúčastněně prodával knihy, hřbitovy slov, místo aby hrabal přítomnost slov, balil se do slávy, kterou ještě nemá nehynoucí, kříž se dá stlouci jen ze dvou kůlů. Did you exchange a walk on part in the war for a lead role in a cage?

Je to o nápadu, pak o zpracování, pak o provedení. Všechny tři schody se musí poctivě odšlápnout. To se snadněji řekne, než udělá. Nic jako poctivý nápad neexistuje a přitom je to základ. Nedá se to nafingovat. Proto to možná Svahilec zabalil.

Chce to poctivě tápat cestou, která je cíl a přitom nemá cíl, protože cíl je Pak a ty musíš být Při tom, abys mohl jít, jinak se akorát dostavíš. Chce to vážit si sám sebe, ale nezvážnět pro žádnou utopii. Neutopit se v moři naděje, ale vzdát to pro prázdné nebe. Pro to krásné modré, co tam vlastně není.

V Divadle Hudby jsem před pěti lety poprvé poeticky slamil, smilnil s mikrofórem. Divadlo a hudba, ta slova přesně vystihují slam poetry. Ne jen číst, vlastně vůbec číst. Vidět a slyšet přímo v osobě básníka. To pro něj není lehká úloha. Svým vystoupením zpoza básně realizuje spíš postranní, nečestný úmysl. Když píše báseň, nechce být na očích, ale pak najednou chce. Sám proti sobě jde na pódium. Chce být na očích. Nevěří svým očím. The shit is happening!

Je výhoda, když se po výkonu ještě zjitřený může uchýlit do přechodného soukromí, zákulisní dekomprese. Překapat se přes filtr maskérského zrcadla zpátky na veřejnost, kde už je zase jen pěšákem. Neroztávat live, sám si užít chvíle odvalujícího se balvanu endorfinu. Pokračovat dozadu k baru, kde nikdo není, jen nějaká zbloudilá duše se ho ptá: „Tak co?“ S čajem se vrátit sledovat dění, kde už není v hlavní roli. Byl to jen sen. Pro slam se hodí i název výstavy, která se právě děje v muzeu o patro výš – Rozlomená doba (mimochodem zásadní). Avantgarda zpřed sto lety, kdy se lámal chleba. Toyen, Štyrský, Kupka, Čapek a další. Tři sta obrazů. Je tam i oddělení s názvem vizuální poezie. Problematické sousloví. Co to je? Co to není? Prý to tu do půl roku srovnají se zemí. Předposlední slam tady, brzo bude všechno passé.

Tramvaje, co jezdí kolem, dodávají místu potřebný drajv. Kostel naproti mu dodává potřebnou svátost. Slam je svátek slova. Na dohled Dóm, to zní dobře. Hned vedle tichá kavárna s výhledem ven. Přede mě se posadí dvě holky. Jedna se po mně dívá, druhá mě sklí. Teď to porušila. Omluvně se usmála, když její kámoška rozhodila do prostoru vlasy, aby je následně svázala do culíku.

Tak je to s psaním pořád. Něco napíšete a už to není pravda. Je to jen taková uklidňující kratochvíle. Psaní i čtení, kumulace moci. Fotí si dortíky s kafíčky. K nakousnutí, k nahlédnutí. Za nimi za oknem jde Jelen. Pak Hýsek s Uramem. Pak jedna zrzavá bohyně. Jsem vinař, novinař. „To je to nejhorší, co mohl Facebook vymyslet – šťouchnutí,“ říká ta s culíkem. Odcházejí. Uctivě mě ignorují, já bych je objal. Obě. Jdu vedle, kde to jede.

Klavik už sedí na pódiu a pouští hip hop. Praha. „Jediný, co je jistý, je, že na podzim bude padat listí.“ Chtěl bych být na slamu v Praze. Chtěl bych být v Praze na podzim. Ty holky jsou tu taky. Baví se u backstage s Francouzi. Škoda nevyužít rodilé mluvčí. V sociální bublině slamu je snadné se seznámit, slam je takové Thajsko. Koukají po mně nějaké Venuše, ale moc o nich přemýšlím.

Přichází Ondra Hrabal, pije kolu. Vypadá zdrble, vozí na zádech Výkon. Lumi je celá v černém jako červ, jen se zakousnout. Klavik po rapu pouští šustivé funky, šanson, pak šepot do beatů. Formuje očekávání v poklidném snění. „Ahoj Adame,“ leknu se Kunze, „napiš tam, že to je dnes nadstandardně mladé publikum. Asi kvůli tomu jazyku.“ Bzučí jako sršeň, ale má recht, píšu to tam. „Dane, mně je šestnáct,“ zní úplně závěrečná hláška večera zpřed divadla té s culíkem.

„Jdu pozdravit další lidi,“ odbzučí Dan. Lumi chodí sem a tam, pylně se učí. Dřív ty hrabací pochody dělával Ondra Hrabal, teď je klidný. Formu na finále už jen ladí. Ale klid před slamem nebývá předzvěstí velkého aktu jako pověstný klid před bouří. Tréma má beat. Postranní slamerský ruch dělí od publika sloupy. Lidi jsou pohodlně usazení v židlích, o všechna ta darmata se nemusí zajímat.

Bob se chápe mikrofonu, v poklidu zahájí večer. Našteluje hlasitost na „pokec před spaním“, žádné hokejové finále olympiády. Tenhle slam je navíc. Obvyklé chody duoslamu a kvali už jsme žrali, tohle je třešnička na dortu olomoucké slamzóny. Na plátno, na které se budou promítat titulky, se teď promítá Bobův stín. „Francie je jednou z Mekk slamu,“ uvádí v superlativním diskurzu.

Francouzi jsou jiní než Češi hlavně v tom, že když mluví, tak zpívají. My máme zpěv zakletý do zvukomalebnosti uvnitř samotných slov. Melodii moc nedáme. Na pódium vystupují dnešní VIP. Nenápadná dcera své matky dělající legrační pózy, když karikuje reklamu na webové stránky – francouzská mistryně z roku 2016 Gaëlle. Rozvážný vicemistr světa v rapu z roku 2017 po šesti sklenkách whiskey se rozohňující nad migrací (vítač) – plešatý charizmouš Maras a Nico Las vyprávějící kosmickou rychlostí o migraci i Vánocích – pouhý finalista. Na pódium přijdou jako první, ale startovní pole uzavírají. Ostatní dnes jen předskakují a poskakují.

Dalšími zahraničáry jsou Slováci. Joe Cocker na Woodstocku se skromně sklopeným zrakem, který řve tlumenou výmluvností – aktuální mistr sousedů Samčo. Raper, který do slamu přinesl více než stravitelnou formu jeho divočejšího bratra – Mišo Krakovský. Frantíci ničemu nerozumí, ale tleskají. Za Čechy je tu nepolapitelný televizák Fenek s fresh haircutem, který nahradil původně inzerovaného Svazijce. Ondra Hrabal je bez haircutu, oba jsou finalisté nadcházejícího finále na brněnské Flédě. Na závěr Lumi, mimozemsky splývající s černým pozadím. HysTerka rozdá čísla porotcům a Samčo, který si vylosoval debut může začít.

Dává, jak to glosuje Bob, neandrtálský slam. Tento cejch si slamer vysluhuje jak ovlaseným zjevem tak klimbavým projev a zběsilým hlasem. Říká něco o genderových červech, čelí vlastnímu spádu. Potácí se ve vírech své imaginace, jen performované, dnes nikdo neimprovizuje. (Bob ale druhý den píše: „Samčo dělá impro!“) Máme tu výkladní skříň, v čele vitríny Francouzi, ve kterých by se impra nedořezal. Samčo slamuje o údajném rozvratu na Slovensku, soudruzi si tam dávají nějaký samet. Ve druhém kole pak o chlebu jako určujícím ukazateli dějin. Je to opět výborné, tentokrát i konceptuální, z čehož si Bob sedá na zadek: „Hej, co to je za týpka?“ zeptá se po něm jen.

Za účinkujícími svítí bílé plátno pro francouzské překlady, jinak bílé plátno diváckých dojmů. Ondra Hrabal, hradišťské želízko v ohni. Kola ho zbrchala, s francouzskou nonšalancí požádá kamaráda Borise, aby mu měřil čas, jestli svůj slam Hrouda úpravami správně zkrouhl do tří minut. Má ho naučený dobře, hrabalovská poslechovka, ale na finále je to málo. Je to o Slovácku, odkud Ondra pochází. Vzhledem k jeho znalosti reálií to není pro outsidera dost srozumitelné, ne na první dobrou, není tam dost synapsí. Závěrečná aktualizace „a je to blízko do Brna“ to nezachrání. Druhý jeho text, diss mezi Zemanem a Masarykem odsýpá rychleji, přesto se i líp poslouchá. Chtělo by to k němu dodat rovnocenný slam. Hrouda won’t do. Jeho víra v rodnou hroudu se kryje s mou vírou v dobrý text.

Fenkův první slam je zábavný, těží ze vzpomínek na pohádky Ondřeje Sekory. I ve druhém textu „Chtěl bych být blbý“ zůstává u hmyzu. Jde o požár mraveniště, ale s přesahy do diskurzu postfaktické doby, kde vedou ne ti bez chyb, ale ti bez pochyb. Inspiruje se hlavně v diskusních fórech, což je u nás častý jev. Slam je virtuální, schovává se v internetu. Nejen, že internet odráží slam (události), ale slam taky odráží internet.

Metaforou požáru Fenek personifikuje Zemi rozpolcenou do blahobytu a čirého zoufalství. Je v tom cítit Tukan – v  sociálně kritickém obsahu i v kaskádovitých jednoslovných rýmových smyčkách. Svůj text aktualizuje, dává roli francouzským slamerům, jako by v něm byli vždycky. Vecpe se mezi ně na druhé místo, ve finále mu fandím. Je skromný a nepolitický (nepořádá slamy). Jeho reprezentace by přemotivované české scéně pomohla.

Top bychom měli, pojďme na ten druhý – Frantíky. První z nich je Maras, chronologicky i kvalitativně (i když skončí třetí a vyhraje Nico Las). V úvodní řeči říká, že jeho text se bude týkat nenávisti a imigrace a že neví, jestli to tady máme taky. Podobně jako Fenek svůj text aktualizuje, Okamurou a SPD. Okamuru zmiňoval taky Samčo, když vyjmenovával, kdo koho řídí. Okamura získal výsadní postavení, řídí ho prý Bůh. Je vděčným terčem lidové slovesnosti, snad pro znělost svého jména i hlasu.

Maras mluví fakt pěkně, intonuje, mění kadenci, nabízí více emocí. Má šarm, chvilkama připomíná Belmonda. Typ na hlavní roli. Domluvím se francouzsky, takže ignoruju promítané titulky. Snažím se zjistit, co ze slamu je univerzální v tom vizuálním projevu, a jakou roli hrají významy. Jde to, protože rozumím fakt hovno. Titulky ignoruju i proto, že na mě plátno v kontrastu s méně svítivým slamerem při střídání moc září (jsem světloplach). Ale je parádní vidět Frantíka v akci. Maras ty významy právě dobře nahrazuje podprahovou komunikací.

Nico Las je typ na vedlejší roli, a jako by si toho byl vědom. Stojí na castingu pro hlavní roli a snaží se, seč mu síly stačí jako kluk, který se snaží ukecat holku, na kterou mu síly nestačí. Nakonec se mu to obdivuhodným nasazením podaří. Text mi teď už chybí, je to vyloženě vypravěč, u kterého o slova jde. V prvním kole čerpal z migrace, ve druhém z Vánoc. Samospád zahraničních hostů je opravdu impozantní, jako by se venku víc žilo. Český slam by je chtěl dohnat, být jako oni. I tady se čím dál víc šlape na plyn, jako by to bylo hlavní kritérium.

Maras ale ukazuje i jiný rozměr. Je rychlý v tom, že střídá polohy. (Mimochodem, dvanáctého prosince se v Divadle Hudby koná čtení Porno i na Moravě.) Marasův druhý slam „Šest sklenic“ je pomalý, nechá vás vydechnout. I v tom prvním jsou rychlé jenom některé pasáže, jakoby na ukázku. Tím víc si je vychutnáte. Je to jako slovní cvičení, jako by hrál na hlas. Ne ve smyslu beatboxu, kde jsou hlasivky a ústa nástrojem, ale ve smyslu hlas plus význam, nebo spíš výraz. Jako by byl od sebe oddělený a jen se ovládal.

Na úvod prozrazuje, že ho čeští pořadatelé požádali o humorné texty (Klavika prý zase o funky dýdžejování). Nemohl sloužit, nejvtipnější text byl podle jeho slov ten první (který vtipný vůbec nebyl, ten naštvaný s Okamurou). Druhý slam o popíjení whiskey byl zase melancholický. Svou vědomou přítomnost na pódiu Maras dokázal i úvodními promluvami. Nikam se nehnal, dával si to. Chtěl po publiku, aby mu odpovědělo na dobrý večer bon soir. Učinilo tak unisono. Pochválil je, že je lepší než publikum francouzské. Získal si je, na pódiu byl někdo. Nico Las pak to bon soir jen přebral a druhé kolo uvedl jen dvěma zdviženými prsty a slovy „numéro deux“. Maras po slamu taky obstarával komunikaci s českými frankofonními diváky. Bavil se s těma šestnáctkama, zatímco Nico Las jen s Gaëlle.

Ta migraci neřešila, zvolila téma rodiny, své matky. Akcentovala Alzheimera a internet. Její přednes byl precizní, zaměřený na příběh. Beze slov mi moc neměla co nabídnout, taková školní. Všichni Francouzi vyzdvihovali témata z mediálního diskurzu, což je jeden z atributů slamového žánru. U nás se to děje taky, ale víc metaforicky jako třeba u Fenka. V tom je francouzský slam bezelstnější, český rafinovanější. Možná inspirace říkat věci na rovinu.

Zašitovaný všemahle těma myšlenkama jsem s cizinci ani neprohodil pár slov, nechal svou francouzštinu v passé komposté. Stál jsem před divadlem kousek od nich. Normální lidi. Bavil jsem se s Fenkem, chytrý člověk. Gaëlle po mně koukla, tak jsem řekl Fenkovi, že do ní jdu. Fenek že jasně a šel pryč. Já jsem pak do ní nešel, hlavu jsem věšel. Pěkně jsem sešel, prvně ani se slamery jsem sednout nešel, jen do auta sednout, muselo to přijít jednou. V sociální bublině své hlavy sumíruju support report, svoje stavy do zprávy o stavu světa – další věta.

Slam. Nasrat na přesahy do světa, český imprař rulezz. Nasrat na precizní připraře. Ve druhém kole bílé plátno mizí, na slamery se promítá reklama. Slam poetry, Innogy, FB, Babylon. Cry on, I feel creation. Mišo Krakovský je nemocný, opravdu mocně. Bob ho chválí, že v takovém stavu po práci sedl do vlaku a přijel dělat zábavu. To že je dnešní slam. Ano, slamer je tramp, kolonizátor. Ne někdo, kdo se nechá kolonizovat. Viděl jsem Miša nedávno ve Zlíně, ale teď v Divadle Hudby ho vidím mnohem líp. Hlavně slyším. Kolébá, volí podobně jako Gaëlle téma spíš rodinné než sociální. Jasně, rodina je taky sociální, ale víte, jak to myslím. Rodina je základ bubliny.

Mišo kašle, ale i nakřáplým hlasem podává solidní výkon. Střádá mikroby do spár mikrofonu, nikdo nic nepozná. Slamuje o své holce, žensky otevřený rozebírá pocity. Atak vlastní ješitnosti dovrší básněním o své dceři Lesance. Mladý otec má dvacet pět. Mišovy slamy jsou ty, do kterých se dá tančit. Nejen kvůli rytmičnosti, ale i podprahové bezstarostnosti koketního interpreta. Závěrečné vyhlášení Klavik graduje k orgasmu zase jedním euforickým flákem. Minule to bylo We are family, dnes Give it up. Na na na na na na na na na na ná. Baby, give it up, give it up, baby, give it up. (Give it up.)

Valtice, Podivín, Poštorná. Znám taky jednu z Lanžhot, ta je taky fakt hot. Břeclav je zrůda plná krásných holek. Procházka po Kuffnerově nábřeží zlepší dojem. Dyje dojemně teče, okna paneláků svítí. V Piksle se koná osmý slam místní scény. Je jí přesně rok.

Piksla je takový vagón, vlastně spíš housenka. Má červené kouzlo osvícených boxů a sympatickou barwoman, která mi dělá čaje do krýglů. V Hradišťském Míru měli před dvěma týdny tři sta lidí, v Piksle dnes devadesát. Je tu k hnutí, ale na prudké pohyby to není.

V Hradišti byl Svahilec, tady je taky Svahilec aka Svazijec. Dneska nešéfuje, je takový vyspale klidný, jakoby obyčejný slamer. Vzpomínám na jeho začátky v pražském Rock Café, kde vrazil na scénu se zátopkovským storytellingem. Lidi se po sobě zaraženě dívali, pak začali tleskat.

Po pěti letech nepřetržité akce fenotyp nekajícně exhibuje skill trhaným reportem z houbaření. Ani pauza nepřijde nazbyt, vyplní ji výrazem plným vědomého šílenství. Bezkonkurenční patos. Kuje železo, dokud je žhavé, v uplynulém ladovském týdnu natočil videoklip k Motorovým sáním. Slam jako song. „Já vím, úplná pičovina,“ usměje se a sklopí hlavu.

Druhým headlinerem měl být Tukan, ale sladkým slibům na poslední chvíli nedostál. Organizátor Martin Switcher sehnal adekvátní náhradu v Timu Postovitovi. Ten ač Pražák právě dorazivší do práce, hned flexibilně uvědomil zaměstnavatele a odebral se na jižní Moravu za příjemnějším melouchem.

Intim, jak mu říkám, ještě není profláklý, ale podle všeho brzy bude. Tukan je prouprchlický aktivista, Intim prokurdský. Za známějším kolegou nezaostává ani v indexu WPM (words per minute). Jeho slamy jsou i podobně nadité informacemi a konotacemi. V prvním slamu chce dívku na vážný vztah. Že nenosí růžové brýle dokládá četbou Těsnohlídka (mladšího).

V Blues pro Irák podává příklad informace, kterou ani pochopit nejde – přesný počet sirotků, kteří vznikli po jediném bombovém útoku. Hodně přes dva tisíce. Takové to číslo, na které podle psychologických průzkumů už emocionálně nereagujeme. Je to víc než jeden, takže pouhá statistika. Nebo svastika.

Dál od témat lidskoprávních blíž k těm běžnodenním zabrousí Sára. Když si na veřejných záchodcích v zápalu boje sednete na předpochcanou záchodovou desku, vlastně byste to taky nejradši hnali až do Štrasburku. Podobné zážitky Sára zpřístupňuje naléhavým tónem a peprnými výrazy. Oplývá příjemně sebevědomým projevem á la Ellen Makumbirofa. Studuje v Olomouci, kde je složité jím nenasáknout. Tamtéž se vzdělává moderátor večera Martin Switcher, který zas nasmrádl orgasmickým Bobem Hýskem. V některých chvílích připomíná jeho klon, dodává ale i neokázale skromný břeclavský swag.

Tady se to teprve usebírá. Narozdíl od Olomouce se tu slameři nesemení z výšky, ale z gymplu. Kouzelně frustrovaná Josefenka zakončuje svůj výstup radou: „Mějte rádi svoje vady.“ Hustý slogan shazuje jen to, že ho radí bezvadná ona. Jinak je to ideální slamová line – k srdci si ji může vzít každý. Při svém slamu nad ní výslovně zaplesá třeba Bruchowski. I ve mně se pohnuly ledy, když mě napadlo, že bych se mohl mít rád nikoli prost, ale včetně svých vad (řečeno Juráňem). Vnímavý DJ po mém slamu pustil Beckův hit, ve kterém se zpívá: „I’m a loser, baby, so why don’t you kill me?“ Nová verze by mohla znít: „I’m a loser, baby, so love me.“ Nebo spíš: „I’m a lover, baby, so lose me.“ „Čau, lásko.“

Po Josefence je další představitelkou břeclavského beatu Dívka s manadrinkou aka Agáta s červenou tečkou na čele. Jazykově bohatý slam úplně nedodala intonačně. Nezmocnila se ho tak, aby se stala textem, jak se říká. Sebevědomí jí nechybí, aspoň podle našeho důvěryhodného zdroje. „Ona všechno říká, jak to cítí,“ prozradil týpek, který s ní tančil na plese. To je druh sebevědomí dobrý pro impro, u textu je spíš na škodu. Člověk toho má spoustu v hlavě, co by rád řekl na rovinu, a přitom se musí sápat na horu textu. Rád bych DSM, jak jí říká Switcher, někdy spatřil jen tak honit mráčky po obloze.

Vystoupil ještě Šesták, organizátor mikulovského společenského života. Muž s vizáží čerta ze štědrovečerní pohádky osvěžil běžnou produkci význam-rým originálními hrátkami se slovy. Hodně je opakoval a nechával jen tak komunikovat mezi sebou.

Moderující improvizační slameři často provádějí večerem v duchu improslamu. Switcher připomínal zmíněného Hýska, který neslamuje, vybouří se vždycky v samotné moderaci – povídá o slamerech, žánru, scéně místní i celorepublikové a dodá, aby lidi přišli zas. Provádí kampaň. Switcher zároveň vědomě propadá okolnímu šumu, náhle prohazuje slova s lidmi z publika a awkwardně prozrazuje insiderské informace nijak nesouvisející s mainstreamem večera. To je vlastně jeho slam. Moderuje, když slamuje, nebo slamuje, když moderuje? Switchuje.

Můj slam byl o tom, že poezie nejde zachytit, takže o ničem. Kritika taky nejde zachytit, i tento report je o ničem. Všechno je to jenom marná touha po komunikaci. Někdo dělá poezii, někdo ji kritizuje, někdo slamuje, někdo se dívá. Příroda to rozdělila. Slamer dává pocity a publikum hodnotí, na kolik mu je věří. Kdo vám věří nějaké pocity, většinou vás chce dostat do postele. Všimněte si, že rodiče vám nikdy žádné pocity nevěří.

Čím víc vědomí, že pocity neexistují, tím víc poezie. Poezie se přestane projektovat do spojení a chápání, zůstane v ohnisku. Nemusíte za ní nikam chodit. Ve vší té stylizaci se poezie unavuje. Možná namítnete, že poezie je stylizace. Ale ne, poezie je tím, čím není. Je prázdnotou za slovy. Slova jsou od toho, aby se vyprázdnila. Fígl k odvedení pozornosti. Nechodím tančit, tančím tam, kde zrovna jsem.

„Mysl je jako padák, nejlíp funguje otevřená,“ řekl kdysi zpěvák Frank Zappa. Když se ale teprve chystáte skočit, je dobré si padák řádně spakovat. Český slam se škatulkování brání. Vládnou mu rozevlátí blázni. Každý si může myslet, co chce.

Slam poetry je sportovní literatura. Tam se dá řadit i autorské čtení, když se stane prostředkem společenského uznání. Někteří slam poetry považují za extenzi autorského čtení. Slamer je expresivnější, než autorský čtenář, svůj text uzpůsobuje okamžitému propojení s recipientem. Rekvizity má sice zakázané, ale papír může držet jako tahák pro deklamaci podobně jako politik při projevu. Slam poetry je něco mezi autorským čtením a politickým projevem.

Nejlépe slamer působí bez papíru, s prázdnou hlavou, když sdílí nikoli konkrétní sdělení, ale sám sebe a teprve hledá slova – když jde s publikem na férovku. Nechá papír, racionální paměť a mosty spadnout. Nesnaží se těžit z minulosti, spíš lehčit z přítomnosti. Je jen tady a teď pro tu strašně krásnou vteřinu zapomnění.

Slam poetry je svátek slova. Básníkem přece člověk není proto, že někdy něco napsal, ale proto… Že prostě je. A když už jednou je, měl by koukat, aby… Udělal báseň. Ne napsal, ale udělal – svou přítomností, tělem, hlasem, inspirací. Umí-li si napsat text, naučit se ho a ztvárnit na jevišti – všechna čest, ale to je divadlo. Chce-li dělat slam, ať ukáže drama bezprostřední tvorby, předvede, proč básník utíká ze života do textu. Ať je básníkem. Zjevením.

Slam není svázaný dekórem, jak by byl, kdyby se latentně vyžadovaly nějaké (mnou) nepsané zákony. Je to živý organismus, který své trendy možná obsahuje přímo ve své DNA a jeho dynamika je tak přirozená. Slam se nebere vážně, je to laboratoř slova a slávy, prostor pro experiment a klidně i exkrement. Byznys má tu výhodu, že zaručí slamerům honoráře a cesťáky. To napomáhá jejich sebeúctě, mohou se uvolnit, rozvinout, vystoupit z řady, osahat si pódium, odbourat bloky, narazit na nové. Člověk stvořením svého pódiového alter ega, svou dobrovolnou objektifikací přichází o společenskou bezprostřednost. Je vržen do náruče ostatním slamerům.

Vzniká komunita, zvláštní sorta. Něco mezi básníky, herci a politiky, ale ani jedno pořádně. Dvojnásobný mistr ČR Rimmer se se svou rolí vypořádal mottem inspirovaným esoterickými učeními: „Neexistuju.“ Když se někdo něčím stane, je těžké se tím odestát. Slam je droga, která svému uživateli potetuje duši jako Anatolu Svahilcovi tělo. Od dob svého vyvolení si na něj nechal dát hebrejštinu, sánskrt, koncentráčnické číslo, symbol dopravního podniku, logo slam poetry, obličej z kolumbijské bankovky a spoustu dalších tetováží, které uvážil jen napůl.

Bohdan Bláhovec se občas ze záznamu poetry slamu nechal vystřihnout. Tento „Boh“ českého slamu mě jednou zapřísahal, že o slamu nemám psát. Všechny své výhrady mám přetavit přímo do svého výkonu na pódiu. To je asi dobrá rada pro každého kritika, ale přijal jsem jablko od hada – pero od Boba Hýska, vedle Tomáše Kůse druhého průkopníka a pořadatele české slam poetry a taky překladatele Bukowského. Ten moje náhledy cení, pokud zrovna neútočí na jeho bludy, to cení zuby. Na Hýskovy olomoucké slamy jezdím jako honorovaný reportér. Píšu pak svého druhu slam, support report pro komunitu. „Kritiku potřebujem,“ myslí si Hýsek narozdíl od Kůse, který jede čisté PR.

Spřízněným žánrem slamu je rap, to je asi známé. Dalším spřízněným žánrem je punk se svou otevřeností a zálibou ve výstřednosti. K němu bych připojil i skateboarding, který se u nás vyvíjel ruku v ruce s punkem. Z „prkna“ si slam bere akrobacii a drive, provozují ho Viktor Hanačík nebo Honza Dibitanzl. Potom reality show, slamer by měl být ochotný ukázat vnitřnosti. To je ten pravý význam spojení slam exhibice.

Mánie z psychologického hlediska vzniká z potlačené vzpoury proti rodičům. Proti čemu se bouří český slam? Proti poezii, kterou chce být. Točí se ve vírech slov, topí se v utopii snadné dostupnosti, odráží se tempy rýmů. Kašle na styl a smysl, baží po přítomnosti a slávě. Extaticky se vynořuje v náhodné pointě, chce se jí chytit, ale kostnatí, staticky padá z piedestalu zpět do všednosti. Manická je i sebeprezentace slamu navenek – to, jak se vyžívá v superlativech. Každý je hned hvězda, akce se zapsala do historie, největší návštěva všech dob a podobně.

Slamer se buď shazuje, nepřipadá si dost dobrý, nebo se adoruje, když chytne vlnu. Tento infantilní přístup je známý z rapu. Vyznačuje se jím Dr. Filipitch, Rimmer pro jistotu neexistuje. Favoritem na příští titul je Tukan, který pochází stejně jako Dr. Filipitch z pavího kraje – Sokolova. Na slamu je něco patologického, ale i to je součást jeho kouzla. Dobře ho definoval pořadatel Jenda Perla, když uváděl jednoho svéráznějšího slamera, studenta Imaginace, který se zrovna prodíral davem na pódium: „Pusťte ho! To není blázen, to je slamer.“

Bob Hýsek se nedávno vyjádřil, že poezie je maso, zatímco slam je vývar. Tomáš Kůs si své poetické odkroutí v lyrických sbírkách, Hýsek to dává do debat se slamery. Žije s nimi, učí anglickou filologii a v úvazku má i slamový seminář. Znal se s Ginsbergem. Narozdíl od Kůse je ke slamové scéně kritický, i on se ale bojí riskovat. Na své akce do Olomouce zve jen ty, kteří se už dříve dobře umístili – textově zajištěné slamery, kteří nezklamou, ale taky dlouhé periody živořívají o stejném textu. Matadoři Kůs a Hýsek jsou se slamem od samých počátků, které se kryjí s počátky milénia, pořádají taky Anatol Svahilec, Dr. Filipitch, Ondra Hrabal, Martin Switcher, Pavel Oškrkaný a spousta dalších.

Kůs měl zprvu problém s jejich ironizujícím diskurzem, třeba eufemizováním slamu slovem básničky. Jednou taky zatrhl název akce SLAM POETRY SHOW s tím, že to je zavedená značka, za kterou zodpovídá on. Pod svá křídla bere jen prověřené akce pořádané úzkým okruhem spolupracovníků, žánr řídí jako firmu. Anatol Svahilec začal s pořádáním poetry slamů v různých nových českých městech, říkal si mafie. Dnes je Masarykem slamu a ze své pořadatelské činnosti vytěžil i diplomovou práci pro svůj obor Produkce, který studoval na DAMU. Když jsem ho viděl poprvé v únoru 2014 na exhibici v pražském Rock café, byl to nováček. Někdy si u nového slamera řeknu: „Jo, tohle je slam.“ Třeba u Tukana, když na olomoucké Slamasytce deklamoval Neoliberalismus. U Anatola jsem si řekl: „Ne, tohle je divadlo.“

Polovinu poetry slamu tvoří prostor, publikum a slameři, tu druhou pořadatel a moderátor, často v jedné osobě. Je to chlebodárce, který způsobem, jakým slamera uvede na pódium, určuje jeho náladu, potažmo výkon. U pevného textu na tom tolik nezáleží podobně jako vás netaktní barmanka nerozhodí, když jste přišli do kavárny ještě s někým jiným. Pro improvizátora je ale uvedení stěžejní, protože je tady a teď, sám. Prahu a Plzeň pokrývá Tomáš Kůs s moderátorem Martinem Vasquezem. Ten ke slamerům bývá přísný, jeho styl by se dal označit za hatemoderaci. Veselí na Moravě a Hradec Králové má pod palcem Pavel Oškrkaný, Břeclav Martin Schweitzer, Brno nezvolený kandidát za Zelené Jenda Perla, Ondra Hrabal to rozjel z Uherského Hradiště přes Valašsko až do Ostravy, Dr. Filipitch má západ Čech. Atmosféra se liší od města k městu. Moderuje se převážně tak, že průvodce večerem vybavuje slamery různými nálepkami. Je to ponižující test sebevědomí a koncentrace, kde silnější pes mrdá.

Někteří považují improvizaci a pevný text za dva odlišné žánry uvnitř žánru. Mezi imprem a „připrem“ je rozdíl asi jako mezi psaním propiskou a na klávesnici. To první je pomalejší, ale romantičtější. Improvizace je český originální vklad do slamového žánru, jinde na světě se nevyskytuje. Podobně jako jsme trampové a koloběžkáři, jsme i slamoví improvizátoři. Začal s tím Bohdan Bláhovec, který byl mistrem ČR v roce 2005. Špatně pochopil pravidla, myslel si, že se to musí vymýšlet za běhu. Jeho styl je dodnes ideálem – snoubí se v něm apel na aktuální politicko-společenskou scénu, úvahy o sobě samém a mesiášské vytržení. Vedle něj tehdy působil na scéně i Jan Jílek. Ten měl texty naučené, ale říkal je pomalu, takže vznikal dojem, že jde o improvizaci.

Ani dnes improvizátoři nechybí, většinou jde ale o představitele improdivadla nebo-li improligy (divadelní soubory se utkávají v soutěži, které se říká liga). Improligaři dostávají kritériu rychlosti, prostě pořád něco říkají, cokoli. Kouzlo improslamu tkví v možnosti sledovat protagonistovu myšlenku, její překvapivý, spontánní vznik. Slamer myšlenku tahá na svět pomocí rýmů, ale nedrží se zuby nehty žádné příběhové linie. Naproti tomu třeba improligař Daniel Kunz vrší situace ve stylu lucidního snění, myšlenku podřizuje příběhu. Jančí, mele pantem, jako by měl přijít konec světa. Fantasmagoří pod parou piva. Trochu zapomínat je potřeba, aby člověk mohl jít dál, určitá viskozita, ale pod vlivem alkoholu to někdy klouže až moc. Musí to i drhnout, přirozeně.

Zvláštní vzlíná z přirozeného. Adeladla myšlenku čas od času udrží, má to ale daleko do krystalické přítomnosti prosté spěchu, jakou uměl Jakub Foll. Toho dnes už nikam nezvou, protože po vypršení limitu pro své vystoupení na několika akcích odmítl opustit pódium a získal pověst podivína, je to ale vlastně geniální happening na dnešní poměry. Kromě Kunze a Adeladly loni ve finále improvizoval i Honza Dibitanzl. Nesnesitelnou lehkost vlastních myšlenek zatěžuje tím, že žádá od publika slova. Jde o improvizaci jen poloviční, protože dostává zadání.

Jen o pár bodů loni finále minulo Pana Václava. Ten nespěchá, pracuje s výrazem, často nic neříká, jen se tváří. Ani to ale není čistá improvizace, protože má vždy připravený koncept. Co je to čistá improvizace? Spontánní kooperace slamera s publikem a zároveň jeho aktivní boj proti vlastnímu zvěcnění. Ten konflikt vnáší do sálu zvláštní a – neopakovatelnou – jiskru, jakou měl Metoděj Constantine, když byl mistr. Je to zpřítomnění slamerových názorů bez předchozí redukce, jeho otevření se, přemýšlení nahlas, jak to ještě pořád někdy předvede Bohdan Bláhovec. V neposlední řadě to může znamenat i nedělat vůbec nic, nechat pracovat jen tu přirozenou energetickou výměnu, jak se občas mihne podvědomím Jakub Foll.

Častým jevem na slamových jevištích je pseudonym. Slameři do něj podobně jako rapeři personifikují něco ze své osobnosti. Svahilec svou mnohomluvnost – pomalejší recipienti mu mívají problém rozumět, jako by mluvil svahilsky. Předpřipravená entita dává svobodu být někým jiným, ten někdo jiný pak ale žije na úkor toho skutečného, na úkor přítomnosti, která vzniká interakcí s publikem a kterou je radost na každém slamu objevovat. Bohdan Bláhovec měl štěstí na jméno, které se k němu hodí i jako pseudonym, Jakub Foll se ve skutečnosti jmenuje Jakub Folvarčný, Tukan Netuka, Sudička Sudková, Rimmer Charvát a podobně. Z pseudonymu už většinou pro slamera nevede cesta zpět.

Vzhledem k jeho manické podstatě každému slamerovi hrozí vyhoření. Vyburcovaný adrenalinem nedokáže šetřit energií a vyčerpá se. Každý si někdy říká, že už by s tím sekl. „Nechávám si to teď proplout mezi prsty. Říct něco lidem, to určitě bylo důležité, ale pak jsem se zasekla,“ řekla dvojnásobná finalistka Ellen Makumbirofa v rozhovoru pro říjnový Tvar. Na pódiovém adrenalinu vzniká regulérní závislost a jako každou závislost, i tuto provází značná ambivalence. Přátelské slamové prostředí, kde člověk může být divný a úspěšný zároveň, se neopouští snadno.

Vůči stand-up comedy se slam vymezuje divností. Stejně jako ona i on využívá plnými doušky humoru, stand-upeři už se ale v divnosti tolik nevyžívají. Slam akcentuje určitou výstřednost, kterou ve stand-upu katalyzuje smích. To i ve slamu, často ji ale taky jen tak staví na odiv. Divní jsou Shylock nebo Viktor Hanačík, divnost s vtipností fúzují Anatol Svahilec nebo Pan Fenek, divnější než divnost jsou Jakub Foll nebo Pan Václav. Podobně jako vtipnost i divnost má své aha momenty. Fakticitou vtipnosti je smích, divnost signalizuje ticho, které není tak explicitní. Smích je vidět, šíří se, je změřitelný a přiřaditelný. Divnost není veřejně ověřitelná. Je individuální, niterná, nepřiznaná.

V pardubické kvalifikaci v roce 2013 nastala na prvním místě rovnost bodů a tehdejší moderátor Jakub Foll to vyřešil opravdu divně. Rozhodnout měl battle. Na rozdíl od jeho rapové formy při něm slameři vystupují každý zvlášť, samostatné výstupy pak normálně hodnotí porotci. Foll napřed chtěl, aby rozhodl nejhlasitější smích, pak ale kritérium spontánně změnil na nejtišší ticho. Výsledek byl samozřejmě absurdní. Doménou vtipnosti je katarze, u divnosti je to konflikt. Upřený, znepokojivý pohled. Upřený, ale upřímný? Vidíme člověka nebo loutku? Tvář nebo masku?

Myslí to s námi dobře? To je jedno ze zásadních dilemat slam poetry, od kterého je všechno ostatní spíš ventilem. Ticho je jako tma, divné ticho je jako dočasné zatmění Slunce. Vystoupí hvězdy, sny, světlušky, kočičí oči. Šoková intervence, na kterou divák dobrovolně nepřistoupil. Bodově ji neocení, jako kdyby se upřímně zasmál, ale dotkla se ho, zapsala se mu do paměti. O tom to je, zapsat se do paměti. Té obyčejné, lidské. Nechat přihlížející přičichnout k pachu šelmy zavřené v kleci Bytí, kterou v sobě všichni chováme.

Jsou dvě fáze-verze básníků. První je Morrison nebo Rimbaud, čiré vědomí dítěte kadícího zlaté perly. Po odrostení z daného věku buď začne dělat něco jiného, básně už ho nezajímají, nebo zemře v duchu hesla: „Live fast, leave young.“ Nedokázal se smířit se ztrátou střeva, chtěl srát navždy. Je třeba zahájit druhý životní cyklus básníka skrz uvědomění si vlastní smrtelnosti, aniž by ho to stálo život či poetický cit. Ne-vyrůst jako Buk, stát se vědomým dítětem, uchopit poezii rozumově. Má červené šaty, krásné dívčí tělo v nich a unavenou tvář. On tasí šrajtofli a táhne ji k baru. V náhlém popudu dává přednost tělu.

Pořadatel Bob Hýsek v anotaci na zadním obalu sebraných slamů Anatola Svahilce píše: „Anatologie Přece se to nevyhodí není žádný laciný recyklát, nýbrž papírový pomník trvalé udržitelnosti svérázného vypravěčství a praštěného humoru.“ Já bych řekl, že to laciný recyklát právě je, „pomník trvalé udržitelnosti“ je (možná záměrný) protimluv a celkově megalomanství, které českou slam poetry prostupuje a stravuje. Bobův citát je jako spousta slamových textů – sebestředný, velkorysý k sobě jako dítě, které si hraje a vyžaduje pochvalu.

Když je takových textů plná kniha, trochu to přebobtná. Když už se slamer cpe na papír, měl by slamovat s perem v ruce. Na papíře se taky dá slamovat, bez myšlenek na to, že to pak budu muset říkat. Slam prose. Anatol píše výborně. Rád jsem jednu dobu obědval jeho fejsbukový román na pokračování z pobytu v Ghaně. To byl krásný exemplář slamové prózy, něco na způsob Kerouacovy beatové prozodie. Jinak jsou u Anatola jeho slamy neoddělitelné od jeho překotné dikce a tlampačového hlasu. Číst je, je jako číst scénář filmu, který jste už viděli. V duchu to čtete jako on. Může to být dobré k dohledání toho, co jste při performance přeslechli, ale kouzlo slam poetry tkví i v tom, že si z přítomnosti svou pozorností a nepozorností vytáhnete neopakovatelný tvar, který je jenom váš.

V květnovém Hostu vyšel článek Kulturní vetřelec, ve kterém Jiří Trávníček připomíná, že původně byly psané texty používány jen ke skupinovému čtení. Pořádaly se literární grupáče. Tak zvané tiché čtení přišlo až dlouho po nástupu knihtisku. V tom se slam vlastně vrací ke kořenům. Ohání se autenticitou, neopakovatelností, komunitou. Vydávání slamů je degradací a slabostí slamera, který podlehl falešnému volání věčnosti. Tímto podléháním a nahráváním je dnes slam prolezlý. Ztrácí původnost, duši. Panuje představa, že čím bude proslulejší, čím víc lidí bude chodit, tím bude lepší.

Anatol je šedou eminencí této propagandy. Přes její síto se přecedí jen silná ega, méně soutěživé introverty odrazuje. Na závěr žádného slamu nezapomene zaspamovat výzvu k lajknutí fejsbukové stránky. Na podzimní mistrovství vyzývá k „hojné účasti“. Představa družby s přihřátými, infantilními klauny spoustu lidí odpuzuje. Co má co k čemu vyzývat?

Kvalifikace mistrovství ČR je nejlepší platformou pro free style. Může se tam přihlásit, kdo chce. Nemusíte se pořadatelům snažit zavděčit za honorář. To nemusíte ani tak, ale stejně vám v hlavě straší autocenzor vkusu. Na to, abyste peníze v rámci osobní svobody odmítali, jako to na čteních dělával praotec slamu Allen Ginsberg, nemáte gule. Kdo nebere, okrádá svoje ego. Kdo bere, okrádá duši. Konflikt ega a duše bere moc energie. Přitom když nejde o život, nejde o nic. O tom by mohl být dobrý slam.

Slam je o tom, aby člověk říkal, co si myslí. Samozřejmě je otázka, co to znamená, říkat, co si myslím. V ideálním případě by měl člověk hovořit oproštěný od svých emocí, a tak atakovat přítomnost. Takto oproštěný pak ale neřekne vůbec nic. S tím mám v poslední době problém. Idealita se slamem nemá nic společného, bez emocí to nejde. V poslední době mám blok vařit z vody ze strachu, že budu vypadat jako Switcher.

Razí masochistický přístup – rozkoš z toho, že to nechytá, z trapnosti. Masochismus provází sadismus. Na Duoslamu ponižuje Kejmi a tváří se, že na to má právo, protože ji to naučil. Chodí po gymplech a zasvěcuje potěr do slam poetry, v poslední době s Ondrou Hrabalem. Pořádají slamy, místo aby se soustředili na slova. Mezi pořádajícími slamery jsou taky Dr. Filipitch, Anatol Svahilec nebo Pavel Oškrkaný. Samí naučenci, Switcher zpočátku budil impronaděje. Bob ho překřtil „Bláhovec na koksu“.

Bob ví, proč sám neslamuje. Hrabal a Switcher vyšli z jeho kurzu, teď se po něm opakují. On je ale učitel od přírody, taky má nějaké zkušenosti. Dal si jointa s Ginsbergem, to by samo o sobě stačilo. Oni si myslí, že stačí absolvovat kurz. Jsou jako Sebastian Kurz, který statečně kritizuje Putina, ale je to jenom divadlo. Má to být reality show. Divadlo se z reality show stává, když ho pohltí peníze. Možná je divadlo vývojovým stadiem reality show, podobně jako je podle jedné teorie fašismus vývojovým stadiem demokracie. Momentálně je slam divadlo. Všichni jdou na pódium jako před kameru. Vynoří se vyšnoření a perfektně zaoblení se divákovi skotoulí do dlaní.

Byl jsem na filmu První člověk o Neilu Armstrongovi. Měsíční trip mi přijde jako dobrá metafora slamu. On to slam byl, ale tak atmosférický, až metaforický. Sledoval ho celý svět, takový pocit má i slamer. Svět měl pocit, že je tam s ním, takový pocit má i divák. On byl někde úplně v prdeli, takový pocit má slamer. Bylo to tam neopakovatelně krásné. A taky pořádné psycho. Byl tam jen chvíli, měl nachystaný text: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“

Ta hláška krásně symbolizuje slamovou situaci jak v přítomné, tak věčné rovině. Spojuje osobní a kolektivní, dokonalá báseň. Že vlastně pro něho je to jen jeden z mnoha kroků, co udělal na té cestě na Měsíc a lidi vidí jen to finále. Vnímají to jako sen, magickou přítomnost. Je to o vnímání jednoho člověka druhým, slamera publikem. Slamer tě bere na trip někam, kdes ještě nebyl. Spočine bezbranný a ty si na něm představuješ sám sebe. To je metabolismus slamu.

Už asi nemůžu prostituovat svou poezii. Slameři jsou povrchní pozéři. Slam je jako fejsbuk. Abys to mohl dělat, musíš je mít v přátelích. Musíš lajknout stránku Slam poetry CZ. Lidi lajkují a exhibují na zdích se svýma názorama a fotkama. Attention whores. Neexistuje slam bez události na fejsbuku, to by nebylo ono. Stejně jako fejsbuk tě slam svou iluzí společnosti izoluje od lidí, zpředmětní tvou upřímnost. Izoluje tě iluzí, úplně tě zhaluzí.

Slam je žít tak, jak bys chtěl. Slam je procitnout do plynutí času. Na chvíli, slavnostně a jenom rituálně, protože doopravdy to nejde, to by se člověk zbláznil. Je mu souzeno žít mimo čas a jen se ho občas dotknout nebo žít v jeho blízkosti, přítomnosti. To je slam. Switcher se mi v prvním kole v Olomouci líbil, velmi. Akorát v reportu jsem zrovna řešil tu jeho rekvizitu. Ve druhém to bylo bez rekvizity, ale zase už i bez kvality. Moc se snaží zavděčit. Já taky. Já si na něm řeším sebe. Já se moc rád nemám. Nebo mám, ale dávám si tvrdý režim.

Na jeho výkony má možná vliv, že má dominantní ženu. Není s ním, ale v Břeclavi. Na telefonu. V tu středu pořád něco řešil a tvářil se ustaraně. Hrabal dost pookřál potom, co odkopl Lumi. Teda až po období truchlení. Ono to publikum je do značné míry ženská. Správný slamer je oddaný publiku. Je to jeho Volk(a). Třeba Herr Filipič. Metoděj metal blesky i se ženskou, ale tam bylo zároveň děcko. Když už má slamer ženskou, je lepší, když k ní má i děcko. Jenom ženská, to je moc intenzivní. I když třeba Tukan je intenzivní i s Filipičovou ségrou na krku. Ale vlastně nedělá impro. Publikum je ženská jen pro impraře. I když Kunz je čerstvě ženatý a jeho výkon se spíš zlepšil. Ale Kunz dělá jiné impro. Předstírané.

Improliga mě nebaví. Povrchní tempo, exhibice energie. Nerozvíjí myšlenku, kumuluje situace bez ladu a skladu, lucidně sní. V tom byl dobrý Kvádr, dával různé hlasy a tak. U Kunze se mi líbí práce s publikem, ty zábředy do rádoby improvizace tolik ne. Slamovou improvizaci vidím spíš jako zpřítomňování reálných myšlenek a názorů slamera podle toho, jak to z něj vytáhne atmosféra a lidi. Ne podle slov, které si vyptá. U Switchera mě dráždí to vyptávání slov. Improvizovat na nějaké slovo, to už není improvizace. To je zadání.

Improvizovat se má na ducha doby, střílet na slunce, jako když se člověk modlí. Nebát se nudit, nehrotit to na svůj dojem ze sebe, protože dojem diváka nejde vypočítat. Pak člověk hrozně utíká z toho okamžiku. Vysákne ho paranoia. Improliga je fikce, improslam je autobiografie. Autobioverbalie.

Jen on, one and only Svahilec. Dneska se to ve Zlíně jmenuje Anatol hodinu mele slam. Není to tak úplně slam, spíš storytelling. Zdravě agresivní, to slam bývá, ale spíš, než poezie, je to vyprávění, vypravěčství, zátopkovské, neúnavné příběhy s rýmy, vysněné s brkem a inkoustem a ústy v permanenci, lepší i horší věci, nehmatatelné iluze prodejné v knize, vydal už dvě Emu mele maso a Přece se to nevyhodí. Profesionální komediant, Karel Gott slamu neodmítne muže ani ženu, i když vyslechnout musíte spíš vy jeho. Jehova křižuje zemi Českými drahami, svůj vlastní mouderátor i manažer. Živí se tím, i když asi méně žere, než mluví. „Klokotá eskalátor, klokotá by lidi výš či níž někam popotáh.“

Ve Sklepě 33 je to slam v tom, že přišli fajn lidi všech věkových kategorií, až na ty staré. Anatol má zpoždění, barmani jsou nervózní, ale pak dorazí. Rozrazí dveře a zvláštní směsí uvolněného chvatu situaci zklidní. Chlácholí i láteří už od dveří, jarní povodeň kalí ztuchlé zlínské vody. „Ty neplať, stejně napíšeš report,“ tipuje mě. „Já jsem ani nevěděl, že dneska jsi. Přišel jsem na čaj,“ bráním se. „No, však to je výborné. Jdu si pro pití, nechceš něco?“ „Černý čaj.“ Nese mi ho, sám má kolu. „Tak dík moc.“  „Nemáš vůbec zač.“ Holky, po kterých jsem předtím pokukoval, mě sledují s větším respektem, když mi hlavní hvězda donesla hořký mok. Klesá mi hladina B-komplexu. „Ale nedávej to prosím tě moc nahlas.“

„Slyšíte mě i na baru?“ ptá se Anatol a dává bez mikráku, dávkuje akutní A-dávku. „Víc se tak soustředím na vyslovování, takže na tom vyděláte,“ rozbíhá svou one man show. Spíš, než stand-up, je to run, průlet vesmírem slovních hříček, ze kterých chytáš jen každou pátou, pocit míjení je ale neméně opojný. Sdílíš úsměvy s publikem, ale zároveň nevíš, čemu se přesně smějí. Někdo sedí zaraženě přehlcen. Člověk se nesmí snažit vědět všechno, jen střídmě odchytávat sushi z pásu. Je to meditace-Kameňák. Lidi mají nahozeno, a když vlásek zabere, rozesmějí se. Někdy explicitně (třeba u názvu „Vincent van Pedagogh aneb Neposloucháš“), jindy rozpačitě.

Anatol jede a člověk žasne, že si to všechno pamatuje. Anatol jede a pamatuje si to. Nepřeříkává se, i když chvilku trvá, než se dostane do rytmu. Chvilku se loudá a chvilku předbíhá svůj text, než se zkonsoliduje. Mezi výstupy pak baví průpovídkami, snoubí připravenost s improvizací. Jeden slam je o tom, jak se Češi v historii vojensky nebránili, i když možná měli, jiný o tom, jak nechtějí slyšet o uprchlících. Nedávno jsem četl o imunitním systému člověka, který když nemá dost příležitostí, jak se vybít, realizuje se na něčem neškodném, třeba na pylu a vznikne alergie. Buňky spouštějící alarm jsou na bázi bílkovin, jmenují se cytokiny. Nudí se a prudí, protože za ně všechno zastanou antibiotika. Antibiotika by se měla užívat jen s mírou, ale kdo dneska něco dělá s mírou?

Anatol určitě ne. Řítí se svým vymezeným prostorem, je to sportovní výkon, výron, co se z něj snáší. Na talíři se vrší jitrnice slamů, které tlačí do střívek divákova zájmu. Při slamu o tetování už má sundanou polovojenskou bundu a na sobě jen tričko, takže odhaluje některá ze svých četných modrých děl. Jednu paži má omotanou fólií, pod ní čerstvou tetováž půlměsíce od nějakého Adama, u kterého ve Zlíně spí. Nenápadně na ni upozorní tím, že ji schová za záda, když kritizuje antiislamismus. Ve slamu Supermarket punk se stylizuje do ukrajinské prodavačky s perfektním přízvukem, opět zdařilá satira. Je tu rytmický Metronom, ve kterém klokotá eskalátor. Lidé, kteří nevěděli, na co jdou, hledí s otevřenými ústy a šeptají si slůvka uznání.

Jeho Zlíňané Anatolovi rozumějí. Je ze čtvrtiny Zlíňák, jeho babičku ale po válce vykázali do Krnova, aby osidlovala pohraničí. O tom si povídáme pak, Anatol je pořád rozjetý jak vlak, nenechává věci vyznívat, zobecňuje je, zařazuje, rozvádí, chrání si slovo nevypočitatelným očním kontaktem jako hokejista puk. Občas by člověk chtěl něco podotknout, nesměle hladí prsty kolt. Musí se odvážnit, rozvášnit. Ve volné milisekundě, když přehazuje výhybku, vyhrknu, že moje babička v Krnově žila taky. Ale před válkou. Před Zlínem. I tak je to slušná náhoda. Slušná pointa. Následující přestřelka jich přinese ještě přehršel.

Záleží

Náhoda, nenáhoda, nenadálá shoda jmen. Nebo neshoda. Nevysvětlitelná, vlastně vysvětlitelná, ale jen časově náročným rekapitulačním sestupem. Na dně vhled, uprav vzhled, teda výraz. Méně zkleslý, skelný jako po chlastu. Jak začít? Nebo ani nezačínat? Začíná to být trochu Čína. Radši se k tomu neznat, nevyznávat se z toho, nevyzrál čas.

Z počátečního varu s měsíčním odstupem vystupují obrysy. Jednoduché, konkrétní, kýžené, klíčové pro posun, když se uchopí správně, upřímně, jinak se ve vitríně zvnitřní bohapustý kýčus. To hrozí. Strach z kýče skoro nutí přestat psát, přestát čas nějak jinak nebo psát o něčem jiném.

Třeba o té, co teďka přišla. Baží po pozornosti. Mimovolně kmitá chodidlem nohy, kterou má hozenou přes nohu. Šokujícně si hladí holeň. Prachsprostě se holedbá. Jen tak dál. Směje se něčemu, co řekl on. On je nesvůj z ní. Je to holka, která vás bezelstně zesměšňuje svým sebevědomím.

Zasměje se na někoho v jiné části kavárny. Má úsměv jako Libuška Šafránková. Popelka styl, ale apgrejdovaná. Chvílema se tváří jako svině. One pack. One price. Lovin‘ it. Má mě, má tebe. Nebe, peklo, hřeje, zebe. Je á, ne bé. Je to děvče. Nutí mě ji sledovat, obsedantně-kompulzivně o ní psát. Jsem z ní in i out. Zajatého pohledu si všimne. Vyndaně tázavě ho opětuje.

V takové situaci odpovídám tak, že se dál dívám. Ten pohled je nejzazší odpověď. Nebo dělám, že já to nebyl. Často v tom pořadí. Záleží na víře v její dobro. Záleží na víře, že to, co vidím, je opravdu ona, nebo si za tím aspoň stojí, přede mnou. Že se prostě shodujeme, ať už samozřejmě nebo volně. Záleží na míře rozptylu, který cítím z vnitřního zadání, za kterým se honím. Jeho naplněním je často jeho vzdání, v lepším případě, pokud to jde, morálně, a já můžu zůstat hledět.

Záleží na tom, jak pružně začlením okolní okolnosti do její aury, na její orbit, osobní oběžnou dráhu, a jestli její pohled neřekne: „Vari od našeho prahu, ty jeden lstivý vrahu.“ Záleží, jestli se okolní svět podružně zaklesne do jejího kontextu a ona do jeho. Všechno je vzájemné. Vzácná váza.  Záleží, jestli ji nějaká jiná podobně hmotná entita začne pro mě rušit nebo jestli začne rušit přímo mě. Jsem strašně snadno vzrušivý a netrpím vůlí odolávat. Vlastně žiju tak, abych jim nemusel odolávat. Nebo žiju tak, jak žiju, proto, že nemůžu odolávat. Je to nemoc. Sebevědomá nemoc. Aby láva z pekla tekla dál. Žádné tlaky radikální inkarnace v psychobeatu.

„Vypadám jak Lolita,“ pózovala A před zrcadlem u záchodů s růžovýma brýlema, které někde našla. „Viděls to?“ „Neviděl, ale viděl jsem ji. Jo, může být,“ sjel jsem ji pohledem. O takových holkách se nedá psát, protože tak baží po pozornosti, že ji utopí v utopii svého přebrodu. Nejde jim to dát, ale o jedné takové jsem právě chtěl psát, že jsem jí to nemohl, nechtěl dát, ale dal, trochu se potopil, ale nejde o tom psát. Jde to dát jen té, která o to nestojí, jinak to jde jen smíchat. O smíchaném nejde psát, to už je společnost, chybí alterego, které je třeba pro psaní. Je třeba zachovat cizost, fyzično, dotek. A tak to bylo. Tak to bylo zamýšleno. Ale pak se to rozplynulo. Efektivně psát se dá o těch, které o to nestojí, ze kterých ti nestojí, udělat to tak, aby o to nestály. Jinak je to hrozný kýč.

Nemůžu za to, že jedinej, kdo B dal k Valentýnu růži je obstarožní vošoust. Nebo můžu, ale za zbytek může ona nebo zbytek vošoustů nebo nikdo. Má hlavu zamotanou tak, že tu růži chce, ale pak už ji asi nechce. Trochu mě to napadlo a hned večer jsem jí psal, jestli se o růžičku postarala. Byla sice akční z Kauflandu, ale měla duši, cítil jsem ji. Neodpověděla nic, jen přečetla. Jednou jsem byl venku s její kámoškou C.

Pak jsem napsal B, jestli by nešla ven. Brala to jako fopa, že jsem byl venku s její kámoškou C a teď píšu jí. Pak jsme si psali docela dost. Pak míň. Teď jsem jí dal tu růži. Bylo to náhodou. V inboxu mi přistála zpráva od C. Psala, že se nad sebou mám zamyslet a že nemám obtěžovat její přátele. Co jsem udělal? Má pocit, že jí sleduju B. Podal jsem vysvětlení. Mám uznat, že to bylo divné a děsivé. Uznávám, ale dodávám, že dobrovolné. Prý to byla slušnost, vzít si růži. Nemyslím, že je slušnost, nechat se obtěžovat. Me too live. Nebo spíš she too.

Byl jsem na sebevraždu. Pak jsem si vzpomněl, že když jsme spolu byli venku, C mi říkala o nějakých sebevraždách v jejich rodině. To mi vždycky pomůže, říct si, že ten člověk, co mě rozjebal, je třeba psychicky nemocný. Tady to celkem pomohlo. (Forma je psát, obsah mluvit.) Popelka se ksichtí, upíjí džusík. Nechat se rozptýlit a odvát je zdravé. Pak do ní zase procitnout, udělat test, jestli tě baví, i když z ní bezprostředně nesaješ flow, text. Je to holka, co dělá prostou a přitom nadpřirozenou věc – dobrou náladu. Zároveň nezávislá, nasírací pička.

Ta, které jsem to dal, právě nebyla. Je třeba projít partem truchlení, uvědomění, zhmotnění příběhu. Být z toho venku, nemuset hrotit omluvenku. Být skoro proti své vůli zhmotněn, a pak se omlouvat, že jsem, jaký jsem a ji omlouvat, chodit kolem sexu jako horké kaše, kterou je třeba udělat, udělat se, udělat ji, to se nepodařilo, nějak ji to neobdařilo. Jednou jsem té Popelce chtěl napsat, ale neudělal jsem to. Díky bohu, díky tomu ji teď můžu bezelstně pozorovat.

„Děkujeme za pochopení, jen jsme si to chtěli ujasnit,“ napsala nakonec C. „Tak snad se povedlo,“ napasl jsem a myslel na to, že slovo povést je od slova vést. Šel jsem se vybrečet do inboxu Nely, která s nima chodí do školy. „Je mi z toho smutno. Asi neznají Čtyři dohody,“ psala Nela. „Musíš se s nima seznámit a obrátit je na Toltéky.“ Teď se tu mihla a poprvé jsme spolu promluvili. „Máš pěkný hlas,“ řekla hned asi druhou věc. „Děkuju,“ odpověděl jsem pěkným hlasem.

„Už jdeš?“ ptala se mě pak. Byla ke mně blíž, než se bývá. „Ne, jdu si jen pro další čaj,“ odpověděl jsem. Vzal jsem si z archivu Artikly a listoval jima. „Co čteš?“ zase tu byla. „Co jsem napsal.“ Ukázal jsem jí svoje články. „Tak to jsi fascinující,“ řekla. Zasmál jsem se. „Můžu si je půjčit?“ zeptala se. A odešla s nima.

Definování různých definic poezie v různých aktualizovaných edicích a jejich redefinování v anuálních reedicích je nejnižší forma umění, něco jako dávat si fotky z dětství na fejsbuk. Portál je sitkom. Smrknu do dlaně, kterou smýknu. Sopel jde na zem, ruku strčím do kapsy. Sopel je fajn. Jeho stigmatizace pochází ze způsobu, jakým ho vyluzujeme. Do kapesníků. Nejlépe na jedno použití.

Muj fajs je trejdmark zmaru. Prsty slepené mangem. Zvoní zvon. Osm. Jdu na Tvář vody. Všudy děvy. Nestačíš se divit. Individuálně se šinou městskou krajinou. Jsi bez šance, ale krásně. Právě proto. V zimě mizím, a pak se musím najít. Tajně, a pak zas až mrazím. Koleje. Pokoje. Lázně. Básně. Ne, vážně. Až. Ne, už. Poryv pikového řevu u fontány. Elektronický dým z továrny.

Jsi pěkná. Jsi pěkná. Akorát nejsi. Tu. Nebo vůbec. Já tu su. Trubec. Hrubec. Slovorubec. Ať to nemusí skončit. Ale končí. Musím jít. Skočit. A ty to všechno víš. Zkousneš. Nezmrzneš v žádné ulítlé metafoře. Zjistil jsem, že jsem hysterka. Proč mi to nikdo neřekl? Možná řekl. Chlapům se to moc neříká. Popírá to prý jejich mužství. S tím nemám problém. Spíš s psaním. Spíš se vším.

Ale to proto, že jsem ta hysterka. Vážně. Jsem jí říkal, že jsem hajzl. Za to nemůžu, že ju to rajclo. Nesnáším erasmáky s jejich špatnou angličtinou. Ne, že by moje byla skvělá. Ale nesnášet je můžu, ne? The lost art of hate. The shape of water je nejhezčí film, jaký jsem viděl in a long time. Věci jako hezký film přitom vůbec neříkám. Skvěle to začíná a skvěle to končí. Mezitím to skotačí jako voda mezi kamením v potoce. Doufám, že dostane oskara.

Ve slam poetry je jednotícím prvkem publika a momentem slamerova výstupu často omílaný smích. Sitkomová, estrádní kulisa degradující básníka na entertainera. Může být hrdým životabudičem, terčem výsměchu nebo neutrálně osvíceným kouzlem nechtěného. Rozesmát, být k smíchu nebo být vtipný.

Protikladem k těmto polohám není být smutný. Neviděl jsem slamera, který by rozplakal. Zvládne dojmout, ale to samo o sobě nestačí. Musí to být navíc originální nebo textově vychytané. Smích ospravedlňuje vše. Protipolohou k tomu být vtipný je ve slamu být divný.

Divní jsou třeba Shylock nebo Hanačík, divnost s vtipností fúzují Anatol nebo Fenek, divnější, než divnost jsou Bláhovec nebo Václav. Divnost jako koncept sama o sobě divná není. Může fungovat, od toho koncepty jsou. Konceptuálně vtipný je třeba Juráň. Divnost, která se publika opravdu zmocní, divnost aha efektní emanuje z neintencionálního, civilního projevu.

Fakticitou vtipnosti je smích. Divnost signalizuje spíš ticho. Na pardubickém regionálu v roce 2013 nechal moderující Foll kontroverzně rozhodnout o vítězi v battlu místo nehlasitějšího smíchu nejtišší ticho. Doménou vtipnosti je katarze, u divnosti je to konflikt. Upřený, znepokojivý pohled. Upřený, ale upřímný? Vidíme člověka nebo loutku? Tvář nebo masku? Myslí to s námi dobře? To je jedno ze zásadních dilemat slam poetry, od kterého je smích spíš ventilem, instatntní fire show.

Divné ticho odlišuje od toho běžného určité zatmění, vystoupení v přírodě přirozeně svítících objektů – hvězd, snů, světlušek, očí. Ty zastřené přetvářkou zůstanou ve tmě. K otevření je donutí děs, hororová slamerova póza jako třeba u Islámského Státu. Šoková intervence, na kterou divák dobrovolně nepřistoupí.

Fakticita divnosti není explicitní jako u vtipnosti, kde smích je vidět. Šíří se, je změřitelný a přiřaditelný. Divnost není veřejně ověřitelná. Je individuální, niterná, nepřiznaná. Směřuje dovnitř. Smích jde ven, tohle sem. Hrozí to zadusit. Odvrátit pohled, ale zase se vrátit. Zachovat paniku. Zůstat, i když se třeba nic neděje. Nic kontinuálně. Přesto se něco děje. Nechat to nepřestat.

To je apel jak na diváky, tak na slamery. Na sebe taky. Srát na tlaky, diktáty, minuty. Časomíra je sebedestruktivní rekvizita. Text taky. Jde o sex. Proč chodit kolem horké kaše? Aspoň za šest. Nějaká prostě absurdita, co zazní. Zazdí nudu nic neřešící periodicity. Otevře prostor, koupí čas. Slamer zahání smutek, dýluje čas. Smíchem nebo děláním. Divnost je dělání. Slam je mrd. Smrd. Tzeď.

Kdy něco zahrát a kdy jen přihřát? Kdy jen být, kdy se vrátit, kdy přemýšlet dopředu? Kdy dobře, kdy špatně-modelově? Kdy se přiznat, kdy nepolevit v obhajobě? „Cára přestal pit. Co hledáš?“ „Telefon.“ Soudobé vzpomínky. Svoboda hejtu, forgetu. Svoboda bejtu. Bejt tu či nebejt tu? Bejt v Bejrútu.

Už nejsou žádné protiklady. Žádné prasíly ani prosíly. Severní světy stagnují v renesanci regrese. Rés publica tvrdého tepu. Snívej. Bufo Alvarius parfému nafrněné patnáctky. Zapovězená verze. Výpravná pravda. Pochopit mentalitu. Kdo měl na té židli sedět? Sveřepě, slepě hledět do budoucnosti je úděl. Úspěch to unést. Svobodně psát svou inferioritu. Čekáš pravdu? Vyklouznu. Pravda je pocit pravdy. Všechno je pocit všeho. Pocit je lokace jáství. Jako ten parfém. Pocity spojené s citem parfému. Všechno je psychický stav. Nechci být důležitý posel zpráv. Free to watch, free to feel, free to pocit. Slízl jsem flus jejího jedu a dostal vize. Tzeď.

Chci vědět všechno. Ovšem. Vidět všechno ostře. Každou ketaminutu. Bufo Alvarius. Tourettův syndrom být zajímavý. Sexy písmo, křivky smyček. Nutnost, povinnost. Sexy. Marnost. Ticho. Prsty. Městský místopis. Vzbytečnost. Nevsáknutelnost. Nesklouzávej. Neznáš mě. Prokopej se do mě ven. Probudit se z hypnózy beatu blazeovaným smíchem. Nedotknutelnost kund. Bůh jen služ. Když se to vymkne kontrole. Uklidnit se. Humor. Koordinace. Kor. Koh i noor. Zahrada Kinských. Čekáš na otevření. Stalking bdělosti cizích lidí. Zlískaný průnik. Slova a tak dál. Slova, slova, slova. Duchové v našich Já. Naše Já možná nejsou tak docela naše.

„Seš marnej,“ napsala. „Tebou promarněnej, holčičko.“ Do prdele život. Asi jsem neměl psát to: „Smrdí mi zpod nehtů.“ Ale to mi právě ulevilo. Sem frajer. Flow sem najel. Sem Rom Juan, zachmuřený duch much. Možná pokud vtrhnu na pódium. Nechám k sobě jen dobré duchy. Protimluv. Polib mi pohyb. Vybroušená dekadence. Hledání ztraceného života. Dívčí vůně na pánském hajzlu. Dívčí vize v pánském hajzlu. Zhořet někde, kde tě znaj. Cestou z veselé společnosti spadnout pod tramvaj. Není, kam se vrátit. Uvolnit. Žluklá póza. Už nic není. Žádná láska. Jen úžas.

Zrovna jsem začal páchat, když přišla. Pozastavil jsem se a pojal nový úmysl. Ne tak čistý. Nejasný. Z okamžiku zbylo jen torzo. Nezbylo, než vzít za vděk vzpomínkami. Prší a schnou. Stále znova. Zásek. Torzo. Neznámost. Most-přechod, most-skok. Plout trochu jinak. „Nemám žádný směr, co by mi fakt šlo,“ tvrdí nejistě. Topení žhne. Ve snu jsem byl veselý. Byl to rokenrolový sen. Zase, že musím z nějakého nového nařízení ještě na jeden ročník gymplu. Byla fránina. Tentokrát to bylo, jako že tolikrát se mi o tom zdálo a teď se to opravdu děje. Byl jsem adrenalinově veselý. Bral jsem schody po pěti jako na základce a zpíval si Little Richarda. „Ginny, Ginny, Ginny, come along with me.“

Snaha o smysl je stereotyp. Smysl je člověk, který není. Čas, pořád nová potřeba. Marný. Jak přesné slovo. Za daných okolností něžné. Musím držet hubu. Nic jiného se nedá dělat. Než přijmout tu porážku. Cokoli jiného by byla přetvářka. Protože je krásná. Schovaná. A já. Třeba jsem to jenom špatně pochopil. Moc jemně. Třeba jsem jenom pičus.

Psaní? Paní psaní je přisání. Pasení se na samé podstatě. Puzení drzosti, v psaném slově všudypřítomné. Puzení k slovení, dění, kladení nálad. Zase to dělat ve věčných variacích. Psaní je, když neuneseš čas. Vkládat ho do patern. Zakládat ohně vidění. Vyhánět, vykládat, plýtvat papírem. Napodobit času plýtvání tvary. Taky trápení, činné trpení. Tím snadněji přitakat životu. Přikoktat po zmatené marnosti zatmění.

Ale tohle nemělo být o psaní. Vlastně to vůbec nemělo být. Snad o lidech v Jabku, jak jsou šťastní, zasnění. Naše jablíčko, teploučko. Nesedí, žijou. Ženský si vybírají kimono. Muži tečou. Moderní verze Stand by me. Přemýšlím o tom štýlu životním. Není, kdo by mě přistihl při činu. L’Étranger ve vlastním městě. Včera jsem viděl ňáké lidi z pasti (minulosti), ale radši jsem je minul. Nebyl jsem v módu. Byli ovlivnění jinou bublinou. A co teprv já.

Minus moc. Modrost. Pocit viny je pocit povinnosti. Pocit-pud. Dávivost diskomfortu. Skoro jarní slunce. Lovískuj. Zabít čaj mlíkem. Potit. Opakovat, pakovat se, paktovat. Pro jednou ocenit ignoraci, jednotu. Skutečnou náhodu, jak skutečně teče všechno v i kolem. Etiketa je největší hra. Všema těma minelama směřuju k určitému porozumění. Jak fungujou lidské žahy. Když to přeženeš, už se neusměješ.

Podívala se na můj stůl. Popsaný papír podložený fialovým Hostem. Zajímalo ji to, hodilo se jí to k očím. Byl jsem na kousíčky. To je asi bodře. Dala se kolem Trantírkova domu, až na přízemí prázdného. Zmizela v Jabku. Jedno okno mě oslnilo. Osiřel jsem. Pomalu se vkrádá světlo. „Seš marnej,“ napsala. „Sem, ale pokecáme? Moje nehty jsou fascinující.“ Přerostlé nehty buchty děsí, špinavé se jim hnusí. Asi si je představujou v sobě.

Dlouho jsem ten Host udržoval čistý. Teď ho pomačkám a ušpiním, kde můžu. Hlavně pomerančem. Mám to tak se vším. Rušit etiketu je součást jejího dodržování. Ta fialová byla ustaraná jako já. Zajiskřilo to, možná zkratovalo. Absurdně geometrické míjení lidí. Přízemí-zázemí-zemitost. Be down-to- earth. Přede mnou neřešitelná zeď. Snad jen jít. Obejít by bylo potvrdit. Ji. Jít. Jako by nebyla. Ne odstranit. To by zvěčnila.

Proto věčně ční. Na věčnost neplatí síla, ale svoboda. Naložit s ní podle uvážení. Dát stranou? Zapomenout? Rozpomenout. Dát se stranou? Vydat se. Stranit? Slovit? Snad lovit i mimo slova. I když to nejde úplně oddělit. Dělit? Sdělit? Sladit, solit? Be more solid? Jak? Kaj? Kát se? Uskutečnit to? To, co nikdo neví, co to je, jen to každý cítí po svém? Není pozdě zdílet normalitu?

Čajík, pár mlík, jazzík, hajzlík, výklid. Jen pro ten dnešní klid stojí za to hnít. You, too, can be cool. Distinkce je sebevědomí, konání. Rozptyl tě zastaví, vystaví uvědomění. Jing, jang. Obskurní reálnost. Papír, plast, cíga, chlast. Nic nejde odčinit a stejně by to bylo zbytečné. Prostě to sebeospravedlňujícně pluje, poletuje, perpetum mobile. Ameno. Musíš se s tím sžívat. Být watt. Watt the fuck. Přijmout reciprocitu.

Další čaj prolít mlíkem a na hajzlu být básník-Bukowski, ale nezabíjet pavouka. Nekoukat. Po brejkapu následuje větší task – givap. Taj givapu je, že to nesmíš vzdát too fast. Z toku brát jen část. Nechceš se milovat? Jsem prázdný. Zapomněl jsem špinit věci. Retroskepse. Nehty s vlasy stvoří zvláštní svist. Slunce slábne. Lidi se čím dál víc hrbí před větrem. Kryjí si ksichty svetrem. Všechno teče, i když mrzne. Dovnitř, ven, obousměrně.

Portál je cela. V životě je důležité zachovat kontinuitu. Když ztratíš kontinuitu, tak máš Boha. Nebo smrt. Je kurevsky těžké zachovat kontinutiu. A nepromarnit ji, neproměnit v smrt nějakým pojmenováním. Je to možná svatá trojice. Kontinuita-Bůh-smrt. Baby, you’ve got to lose.

Life is hard and zen you die. Pod nos mi smrdí rozestlaná ádvojka. Směje se. Slunce, mráz. Baví se s Oskarem. Červený líčka, červený roláček, culík. Nemůžu z ní spustit oči. Odpustit ani napustit. Jdu na net. Zvou mě na slam. To se nestává často. Beru. Přichází Anička. Ptá se Martina na volné místo. Nabízím přisednutí. Bere. Řeším fejs. „Máš tam holku,“ pohání mě Martin. „Mám, jdu. Co čteš?“ Mluvíme. Suave as hell. Masivně diskutujeme. Oskar a ona na mě koukají.

Zazvoní telefon, folklórní smyčce. Musí jít vařit, jako minule. Ne-příteli, kterého jsem ne-vystřídal. „Plav a plav, ať se potkáme.“ „Určitě,“ tvrdí s jistotou. Nabízí Oskarovi své víno k dopití. Odchází Oskar. Odchází ona. Přichází fašoun s foťákem a noťákem. Víno, voda, sluchátka. Let’s get the party started. Ozářený ksicht hltí éter kliky. „Musíme se tolerovat,“ řekl jsem týpkovi v páře, když hejtil děcka. „Fuj, to pálí,“ vyfičel vzápětí jak roj včel.

V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvána a baťoh s hashtagem Yeah. Ona je Zlatovláska. Dělají všechno kromě líbání. „Lechtání se považuje za ubližování, když je to hodně lechtivé,“ horlí on. Ona vypráví o nějakém lechtivém zvířátku. „To je něco pro tebe, co?“ „Nedám.“ „Dáš.“ Ona jde na záchod, on na mobil. Hledá to zvířátko. Jdu na záchod. Cestu mi zastoupí dvě holky ready na taneční. „Omlouvám se,“ řekne jedna vznešeně. „Taky,“ odpovím ležérně.

„Vy tady jen tak sedíte?“ ptá se hipmaturantka zástupce šéfredaktora Truňku a jeho holky. Dělají to samé jako Yeah Nirvana a Zlatovláska, akorát se líbají. Líbání sbližuje zvláštním způsobem. Sbližuje i zdaluje. Zadarmo. Když není, o čem mluvit, dá se líbat. Drobnější něžnosti jsou dražší. Je zřejmé, co dělají. Dotaz hipmaturantky je jedním z šílených spinů, kterými budí úsměvy nebo úšklebky. Sama má na tváři něco mezi tím.

„Anebo už vím, víš co? Moliére…,“ vybalí nonšalantně na líbací pár. Bohorovný zástupce ji bere. On rozhoduje. Ta jeho mi jednou dala na slamu desítku. Pak jsem jí děkoval. „V pohodě, bylo to super,“ odpověděl on. Nepustil ji ke slovu. Chilli cukrouš, drsnej fotřík. Čelí streamu hipmaturantky, kterému rozumím i ve vedlejší místnosti.

Yeah Nirvana čte Zlatovlásce z ruky. „Tobě se fakt nelíbí vousy?“ ptá se jí. Obejme ho. Zazvoní jí mobil. „Ahoj, mami. Nejsem.“ On se kření, ona mu mačká líčka. Položí telefon a mačká mu je oběma rukama. Ready na taneční staví na odiv nahá záda a naondulované lokny. Yeah Nirvana se Zlatovláskou si prolínají prsty. V záchvěvu únavy mu položí hlavu na rameno, on svou hlavou pln pochopení přirazí, zvlní ji k novému vzepětí. Nasype si na dlaň cukr, ona zahání melatonin ajfounem.

Jdu na záchod, líbací pár se obléká. „Je to streptokokní tolerance chtíčů,“ loučí se hipmaturnatka. Cestou zpět nechám dveře otevřené dvěma umprumačkám. Jedna mě chce zdravit, druhá je mačka. Ajfounový úvod. Hodí do placu cíga. Vyčadí mě. Vyřadí. Sedí naproti mně. Bráním se přisunutím stolu. K hlavě jí na stěně visí cancour z plechu, do kterého je všitý nápis Nic. Čumím na ni, jako bych musel. Musím na ni čumět, ale ona nečumí vůbec. Jsem borec, který píše, že musí čumět na buchtu, která nečumí vůbec.

Podívá se na můj uražený fajs pohledem, který o mně nevěděl. Nemyslela to tak. Myslím na její vlasy. Její vlasy myslí mnou. Jejím vlasům je to jedno. Jedno je dno. Dotkne se jich. Umravní je. Všechno jí je. Je dno. Komiksově. A pak zase. Jedno. Svět je komiks. Střih. Hipmaturantka má další oběť, obětavě hovoří. Koukám na televizi. Nikdo mě nevizí. Asi to tak chcu. Chcu to. Chcu se bavit. Zbavit.

Impozantní áčtverka je moře příležitostí, ve kterém jsem jedinou příležitostí. Moje zrcadlové bludiště, ve kterém hledám algoritmus, jak dávat smysl. Jdou čadit. „Dej si šálu nebo zmrzneš,“ varuje ta, co mě chce zdravit. Nedá, nevzdá, to mrdá, mrzne. „Usměj se,“ šeptá Yeah Nirvana Zlatovlásce s tíhou boje za světový mír v očích. Klikař apaticky-soustředěně svírá červené, monitoruje monitor.

Obecní Angličan Andy shání tobasco. „Dej mu Mad Dog,“ prohodím k Martinovi. „Mad Dog je doufám v kleci,“ ujistil jsem se, když jsem přišel. Loni jsem zhřešil, Mad Dog mě řešil. Vleze do tebe, stane se tebou, bude se ti smát jak ostnatej drát. Nikdo tě nebude chápat. Mad Dog tě pošle do hlíny chrápat. Jak hipmaturantka budeš se bavit sám. Klikař odchází, vyhrál jsem. Sbírá svůj rozsáhlý ekvipment. Na báglu odznak Jiří Drahoš 2018.

Yeah Nirvana a Zlatovláska si dál hrají. Nahrávají si. Možná právě to je láska. Nebo i to. Aby to nějak vypadalo. Nejen ty brejkdauny. Upřímné dekórum. Na tom to troskotá. Buď to není upřímné nebo to není dekórum. Zlatovláska se zarputile mračí, když se zvedají. Z toho se zase strmě směje. Rozlad, paradise lost. Střídají je archetypální sedmnáctky načančané do tanečních. „Byla jsem nasraná, pak smutná. Teď kdyby došel, tak by dostal takovou ranu, že by se posral,“ pointuje jedna svou recentní love story. Ťuknou si barevně rozladěnými víny.

Čekuje se v zrcadle ajfounu. Normálně jí to sluší víc. Moc to nevychytala, je z ní tuctovka. Účastně se mračí, jako by to tušila. Normálně má brýle, image školačky. Jednou jsem kolem ní přešlapoval. Ta druhá vypadá normálně, zmalovaná vždycky. Přisedla jednou a ani jednou se na mě nepodívala. To mě vypsychlo, musel jsem odejít. Pak jsem jí fejsl. Vohul to blues.

Andy se snaží vyslovit Ostrožská Nová Ves. Jde mu to. Má Slovácko projeté skrz košty. Kolem obchází stín mého nepřítomného těla. Těla, o kterém nevím, ale tuším ho. Je to přece jenom moje tělo. „It’s pretty heavy.“ Holky se noří do ajfounů. „Cítím, že vidím hůř, ale nedělá mi to zle,“ poznamená na konto kontaktních čoček. Banálním tónem řeší odvoz. Kill me. Kill the child who made thee. „Teď mě pozval na nějakou událost.“ „Ježiš, mě to tak sere.“

Přítomnost je na dosah ruky, ale necháváš ji jít, protože přítomnost je všechno, co není. Sem a tam, bez debat, ztratit, najít a znova. Skonat, konat nikdy zcela zakotven. Zatnout drápy, lidi z cely ven. Mobily bez čísel. Óda na bytí bez připojení, připojování přirozeně na dění, prázdnou židli, snění.

Svévolné označování, pojmenovávání. Falické jmenování v nadrženém módu. Zalívat, svítit, dorůst k plodu. Odrůst základu, utéct zdroji. Rodit, brodit se, brojit za průchod, průtok bez přehrad, mas mostů, mohu-li prosit. Básnění je nechat mluvit hlas, hladit bytí. Vemlouvat se, prosit o opravdovost. Risk’b’zisk.

Sounds like God, mad God in a whistle. Slow prayer for those who feel, for all that is real. Feel love too real, too close, too shy, too much. Confused, lazy love too often confronted with the limits of this world, too often acused of being fake, too litle or too big to be seen, too often said, too often sad, too often loved, too pressed.

Love going up, then caught and falling down on a crazy ride. Love raped, love lied. I’m talking about love, love, love, love. See what it’s up to, see what it can do. See the wicked dream of Earth’s love, girl’s laugh. What do you think about love? It’s nothing more or less than real. It’s no feel, no dream, no scheme, no construction.

It’s a real rým of conjunction. It’s a stream of going on in the dark without a clue, without a light, without a pretention of a false sense. It’s an invitation to a senseless dance on a moonlit night with the one I can’t adress beacuse too much information has been said and now it’s a mess.

Imagine this being read by Ginsberg or Bukowski. Imagine it real. Read it out loud. Be the master of my thought. Set me free from my agression. Naming is possesion. Pray for me, pray on me. Notice me. Name my desire for I don’t know it. I’m a liar.

Matrix sociálních sítí už není symbolem, ale realitou syté samsáry, komunikační mája. Okolní svět je svatě ponořený do manických, displejních vět ztotožňujících všechny v jednu fetiš, rituál čerpání. Já sám ponořený do vod svého wrajtu, mindfullness souvislostí. Proudí bez upozornění, bez určení, beze známky, bez zurčení. Jen se to pořád zjevuje. Teď.

Teď v mém těle, paternách mysli, vtéká to něžně i násilně do mé pozornosti. Potetovaný stín, potentovaný svět. Všechno se děje, všechno je jedno. Filmové políčko, další. Přetáčíš, přičítáš. Bažíš, kumuluješ. Rovnáš, onduluješ. Promítáš a říkáš si: „Do prdele.“ Z tváří lidí emanuje příběh, tajmlajn. Nastal čas lajn, dát si fajn čas, čas si být fairly near v upřímném givapu. Ale jak na to?

Snažím se zůstat naživu v předivu ideálu, nejít od válu. Jsem Zaremba slov, snažím se s patosem. Obíhám sál s stříbrným podnosem. Vůbec nevím, jestli jsem nebo nejsem snem. Jsem Blatný s Reinerem, každý člověk zároveň. Nechal jsem to i nenechal být a to mezi tím je muj štýl. Slova jsou stejná, slovo od slova jako včera. Stejná póza, hrůza ze společnosti, špína, lůza, strach z věčnosti. Vzdát to a jen se zdát. Steče to do stoku, zapomnění popu.

V příkopu obklopený krásou, kterou nemůžu mít. Když je papír popsaný, musí se otočit. Marnost a sen, poslední zvuk. Marnost je spin do letních luk. Marnost bez příslibu smrti. Umřít bys chtěl, jen co je pravda, na soutoku řek ukázat si záda. Vyčerpaný sen možná pochopen. Možná ne. Už bys nevěděl. V ádvojce psali o pseudonymech. Ale co takhle nepodepsat se vůbec? Nebo jako Nýče Bůh.

Vik Thor věnoval svůj slam svý múze, která tu nemůže beat, protože bije někde ve fraktální stratosféře nebo tak něco. Tak jsem svůj slam věnoval svojí múze, která tu taky nemůže být, protože je zavřená v Pákistánu. To bylo první kolo. Pak jsem začal jak na běžícím páse rozdávat kopie své knihy Lonely Beach, uvolnila se ve mně velkorysá flow. Někdo se mnou dělal rozhovor. Druhé kolo bylo teda lepší, i když už tam nebyla žádná kamera ČT. V prvním byly dvě.

Je otázka, které kolo bylo lepší. V tom horším jsem se víc hýbal, v tom lepším jen staticky stál. Lepší znamená lepší myšlenky, lepší nápady. Ovšem až z reflexivního pohledu. Návaznost, mluvená flow, zkrátka, že jsem tam nestál jak pičus. Lepší taky znamená milejší. Ale to může být jen můj dojem. Dělám všechno pro to, abych byl cool. Když si připadám cool, tak je všechno cool. Akorát je to jen muj dojem a možná trochu nízká laťka, blízká meta, prázdná petka. I ta se dá použít.

Je to ten dualistický přístup. Před zdrojem jsme si všichni rovni. Prostí i duchapřítomní. Dokonce se říká: „Blahoslavení chudí duchem.“ Ohnisko říkal, že vše je jeden zdroj, vše je naprogramované a není žádná svobodná vůle. To je úplně na opačném konci mého spektra, tak mě to zaujalo. Jasně, všechno je naprogramované a nejde to změnit. Teď. Ale můžeš udělat rozhodnutí a změnit projekt, změnit ne chod, ale Smer. Zrcadlo je minulost. Všechno je to v Bytí a nicotě. Ohni sklo silou vůle. To by ještě šlo.

Ale získat dav pro studium svých zpráv? Nemožné. Stolit efekt, pointu, dobře míněný blud? To ne, vždycky to bude jinak. Možná ani nechceš být chápán. Chceš se chápat skrz ně, aby byl atentát spáchán na mě, ne tebe. Láska, vemte si mě. Ukazuju vám, jak na to svou arogancí. Jsem Dionýsos a ty a vy prázdnota k tanci a já ukřižovaný v barovém křesle. Píšu a tvářím se sklesle. Chci mezi vás right now, right now, absolut láska, solit, sladit ever now, ever real. Seru na linii, snažit se o ni. Ona je zdroj-ohnisko, vzbytečná vibrace z zrcadle sebecitu, zranitelná ve znuděné kreaci selfu, rozjitřená v nesčíslném stínu.

S Bernadetou jsme ve Falku skandálně karikovali úslužného číšníka. „Tady se zastavil čaj.“ Spisovatel, spasitel. Vrátit se do neprojevena města. Mess tvýho výtvoru tichne. Sníš o padesáté temnotě šedi. Z přítomnosti vystupují barvy jako odvážní bijci. Všechno je ve své posranosti fajn. Ztišit se do lajn prostorového stínu, stroboskopicky se zaposlouchat do zpytovného blues. Nalít čaj po okraj a pohlédnout servírce do očí. Myšlenkama být jinde-tady, myšlenkama-sebou. Ty jsi ona, nejsi já, nikdy jsi nebyla. Jsi úsměv, digitální samota a já stín záclony na stěně.

Vraťme se pár let zpátky, kdy svět ještě funguje. Z vět lepí med, zvěd není děd. Do jiného teď a ještě jiného. Věčný úprk do minulosti, zatímco vlak jede vpřed jako nemoc, vřed. Roztahuje tvou všeobjímající pojašenost jako křídla, leť! Ale kam? A jak to říct? Jenom se bavíme, slova. Nic jiného nemáme, bohapustě filosofujeme, ale chvilkama, jako by o samotě uhodíme hřebíček na hlavičku, v parku sedneme na lavičku, v parku dětství, kde už nikdo není. Polije nás horko z tlení, povědomý kolemjdoucí. Tváříme se, že není. Tváříme se jako stěna-spánek-bdění. Ale vnímáme. Vzdycháme nad vzbytečností.

Zvířená zvěř v prachu pod stolem. Postel zvoucí k zapomnění, řvoucí tajemství. Neštěstí, co jich je plný svět tě táhnou k blaženému dnu. Za oknem odbíjí zvonice věže další čas. Tao tvýho deepu, výběh, výsev. Už jsi tu a co vidíš kolem sebe jsi ty. Nasaď kalhoty, nelži si do boty. Ve svém coolu vyběhni ven. Pohlédni na běhny. Erektilní dysfunkce tvýho beatu. Všechno by bylo lehčí, kdyby čas byl zbytečný, ale je vzbytečný. Je to někdo jiný a ty musíš být taky někdo jiný. Tvoje sny nesmí být víc než denní tisk. Tvoje láska musí být zvířecí prána. Polib prdel paviána.

Poloprojekt, dotaz, pauza, plíživý přeplesk, upadnutí, obnova, něco příštího. Cukr pro tvůj chcit, oči, pohled, šmouha na stěně. Rozžehnout prsty v pěst. Dostředivá nebe-touha, nebe-víra, nevěrnost, nezařaditelnost, nedělitelnost, oddělenost, lenost, neděle. Nechuť to nakonec nějak fortelně formulovat, udělat poslední krok, vzdát finální rok. Givap, brejkap, spak. Konečně se začít rozpadat. Radost, strach v pechu válečné Ze-mě. Horko-chlad. Je mi v tobě jako v hrobě, chci ven, ale nechci pospíchat, něco zmeškat. Končit-začínat. Nezbyde nic víc, než obchvat. Nic víc než nic, víc nic než víc. Konec opic, variací.

Nechat na pak ten opak a skapat. Pojďme dál. Začíná krápat. Ještě máš ten cit, cval. Není, co si z toho vzít, než zapomenout. Co zůstane, je cit. Chtít zůstat tou hrou bez krabic skladu, bez nápadu bídně bloudit zemí, žít-být jako pes v trapu, být biskup bytí, který skoupí všechny odpustky, ostny, zmonopolizuje karmu, olíže ti ránu, zboří tendence. Bože, padám do tvé náruče. Já, Adam. Moje tělesné teplo. Kotvení, performens, vykoupení, vsoudění, vsou-dění.

Libuše Pražáková ve Zlíně kdysi studovala. Na plakátě výstavy Podle tebe jsou ve slově tebe obrácená éčka. V minulé Tváři dostihu divák musel vstřebat přes sto momentek. Dnes vidí holejší stěny i jednodušší sdělení, pokud teda umí číst abstraktní obrazy a nezablokuje se tím, že v nich hledá za každou cenu něco konkrétního.

Pražáková přivezla z Krkonoš, kde žije, sbírku velkých, neortodoxních, živých pláten a velké gesto víry a svěření se, když je na něco člověk sám. Jak těžké je usměrnit dítě je vidět během úvodního slova kurátorky Karolíny, kdy se šéf prostoru marně snaží přimět své dítko, aby někde v klidu zaparkovalo svou motorku.

Pražáková se musela vypořádat s blíže nespecifikovaným vnitřním vytracením svého syna Františka tak, jak ho znala, a vynořením chlapce nevyzpytatelného a těžko pochopitelného pro jeho matku, natož pro okolí. Výstavu doprovází psané slovo. Na jednom listu autorka na Františka žaluje, že nadává na Cikány před Cikány nebo mluví o tlustých jako o tlustých před tlustými a spoustu dalších věcí jako vystřižených z filmu Lhář, lhář, ve kterém je Jim Carrey nucený mluvit pravdu a nic než pravdu. A jak je to těžké.

V jiném doprovodném textu se o Františkovi dovídáme z pohledu kamarádky a dalším od babičky Františka, která mluví o zázračném uzdravení, kterému předchází přijetí kluka takového, jaký je.

Obrácená éčka a neuchopitelné abstrakce naznačují ztrátu kontroly. V nejzazším sále výstavy ale narazíme i na konkrétní portréty, ze kterých se na nás dívá nevinné dítě v chladných barvách, ztracené ve vzpomínce a zároveň naprosto přítomné. V obrazech surrealistických, které návštěvník vidí po vstupu jako první jsou živější, ale zase beztvaré.

Vidíme plnou škálu barev, emocí, ale nejsou uchopitelné. Není tam snaha o tvary, spíš o tahy, syrové vyjádření, až ulevení si, ve kterém autorka přechází i do nezdobných slov, rad jako nemluv sprostě nebo i do čísel.

Tahle výstava je o upřímnosti. Autorka se vrací do studentského Zlína a v mezní situaci, která za ní stojí, do něčeho základního, lidského.

Základní metoda je totální náhoda, ale vlastně intuice, když věříš tomu, že nevíš, co děláš, že někdo jiný nebo něco to ví. Bůh je absolutní druhý, já je někdo jiný. Zdroj tkví, dlí v nejbližší niternosti. Jsme přítomnost u přítomnosti. To, jak se divím, vidím, je, jak mě vidí, diví jeden člověk z toho miliónu, které potkám. Já.  Člověk by chtěl, aby ho někdo věděl, jenže to jde jen věřit. Já je někdo jiný, jen jsi s ním pořád. Každý má nějakého toho já. Zrcadlový svět. Je ten já společný? Těžko. Přesto nás pojí. Společná zkušenost já. Pojí nás, co nás cizí.

Učím se zadržet dech. Delší ponor znamená dostat se dál, když se hýbeš. V každém městě najdeš swimming pool a můžeš si vyplavat ten domácí pocit. Rozporuplný abstrakt. Dělej, co chceš, baby. V bolestné otevřenosti. Mrouskám se jako kotě, dovoluju si. Koleduju si psími kusy na balkóně. Šílím z toho ona, ty a já. Oni moc neřeším. Už mi z toho hrabe. Hrabě byl good. Já jsem Jebe. Adam je B. Ubohý D’Artagnan. Je mi to líto. Čím víc lítosti, tím víc štěstí. Sure to be saved. Stačí čekat. Slastná past.

Potmě makám, zatímco se řehtáte do displejů, hučíte do reproduktorů, hovíte si ve svém pré. Myslíte, že jste a za tím jste v piči jak Kafka v klinči psaní a pálení svých názorů. 451 stupňů Fahrenheita, dolů ani nahoru už nejde jít. Moje imprese se vytrácí stejně jako ty. Snapchat pomeranče. Co zbývá, je neněžná minulost fraktálního tepu Teď. Přítomná, vtomná, mezitímná. Měníš polohy, všechno obsahuješ. Hovno, lžeš. Lžeš?

Proč není lehké odpovědět? Nekonečná regrese vydírání otázek. Konverzace se stáčí do zrcadlové spirály. Tzeď vortexu diskusí, cesta tě vsakuje, než se naděješ, už se neděješ, děje se to samo. Klik, aktualizovat, improvznítit revulici. Čím dál větší záhada. Klíč. Pohádka patvarů vyprodává sály. Vyplatí se točit dál, další díl. Nechybíš ve skládance veřejného typu, souzpytu kakofonní záhudby.

Dojatí nad displejem lejem slzy na oltář smrti za rohem. Soused ví stejné hovno, nevidí tě stejně neviditelný. V záhybech a záblescích svého těla cítíš vůni, hormony, feromony, pogromy. Pohled, to je hlavně dovnitř. Pohled je to, čím dostáváš, ne dáváš. Příkladem je sen. Skrz oči do tebe vkročí duch. Minute after minute, hour after hour. Jaro. Když o tom můžeš mluvit, ještě to není tak hrozné.

Ostrov vědomí v dívce se zelenýma očima zelené moře zeleně omývá. Slunce ostře sděluje, člověk se domnívá, vyplývá. Nechala tu sílu, šálu, šálí mě zrak, tělo je vrak, který do ní pluje nebo možná už vplul, sednul na dno a čeká. Ve tmě se rozsvítí maják. Ona je měkká mělčina, měkce mluví dívčina jak z pohádky-předhádky. Přehání, vzpomíná zasněnýma očima.

Zelený svetr, zelené křeslo. Ona, já a my dva. Plavidla-stavidla výmluvnosti otevřena, upřímnost odepřena. Slova se splavují jako kusy ledu z tajícího příkrovu na řece, příkře-měkce přehradí tok-blok. Jsi OK? Společně tečou, ale neutečou času ručičkou neruš. Nepřestane, musí běžet. Ještě pár vět. Ještě tu je. Ještě tě vidí. Ještě pojď blíž.

Už je to minulost, prolnutí filosofie a tak zvané reality. Už tu nejsi, ale jsi tu ty. Obsese tě vnímat, snímat z obsahů svý mysli, kterés vyplnila s výmysly. Svým přisednutím, svou přítomností. Svým způsobem, svými slovy na tom trvám. Balancuju mezi tvým a mým pohledem, jak jsem si je spojil. Svými sny jsem tě sestrojil. Jestli je to realita, svět, vesmír nevím. Možná jsem to právě zničil, jestli to jde, když jsem se toho zmocnil, jestli to jde, ale musím jít dál, jestli to jde, sám. Tělo jde, mysl utíká, myslí. Od toho tu je. Stojí a myslí svůj svět. Sní o jiných za stěnami.

Mluvíme a vzpomínáme. Co jsme to chtěli? Myslíme na věci, na sebe, jeden na druhého. Kdo to mohl být? Hledáme témata. Kde je přítomnost? V gestu, tónu, uvědomění, krásném i děsivém, okolností. Jsme divní? Jsme prostí. Plyneme a plujeme po tom plynutí přes příští splavy-setkání, které už se staly. Utkání, utíkání. Je to tekuté. Je to tok, tak teč na zteč. Překvap, přeteč. Jsem páv.

Číšník přichází vzít si objednávku od týpka. Sedne si naproti němu do křesla. „Já ještě čekám na kámošku.“ „Myslíš, že přijde?“ Přijde s peněženkou a ajfounem. Posadí se a zakašle. V čele sálu trůní sněm, elfí sekta. Rozebírá coming games in the wind of change. „Vyřešíme knihovníka. Pak se rozebere, kdo bude jaký. Bude to vypadat reálně a živě.“

Týpka s blonckou už jsem viděl s jinou blonckou. Protáčí to. „Já jsem jí psal, tys psala.“ Ona je hrozně šik. On nervózně podupává nohou v botě značky N. Má ji až na její straně, ona kolena pod bradou. Číšník se jich ptá, jestli ještě mají. „Ještě by tam mělo být,“ odpovídá týpek. Není moc duchapřítomný. Bloncka není náročná. Stačí jí dívčí empatie, kterou týpek disponuje. Na kterou to hraje.

Uvažuje, kdy to dospěje do bodu obratu, obhajobě metody, útoku na integritu její entity. Je si jistý, že to nastane, ale ne. Musel by dočista změnit systém. Ví to a vyhovuje mu to. Je to pojistka. Zlom, smrt, ztělesnění. Symbol toho, co si představuje pod jejím zalesněním. Až to přijde, po nás ať přijde potopa. Je to verifikace pravdivosti intence. Přítomnost citu. Nešel by za nic do ňáký děvky.

Čerpá z toho paradoxu část svého šarmu, tu druhou z bot značky N. Bloncka kašle a směje se. „Tak třeba takhle,“ řekne číšník a doleje jim šálky. Bloncka se tváří sexy znásilněně, týpek like he don’t give a fuck. „Podpora královně. Vyhrát války. Obdržet klid v zemi.“ Není klid i prohrát? Bloncka mě zahlídne periferním pohledem. „Blíží se konec světa, tak se prostě ožeru a ošukám všechno ve městě.“

Odpanit, odstranit, kolorit, jaro, žít. Žít je třeba k přežití. Vidím holku, připomíná mi tebe. Je krásná jak nebe. Znáš to. Svou krásou tě jebe. Neposedné vlasy ji obtékají a moje myšlenky jakbysmet. Nevím, co v duchu říct dřív. Zmenšuju se a zmenšuju. Všimne si mě, zůstane pohledem. Usměju se, ona taky. Zázrak života. Pak už za mnou chodí častěji. Utíkám se do psaní. Je moc, má podvazky na dlaních. To jsem nežral. Na jedné černé krajky, na druhé decentní bondáž. To neznáš. Rozšafně se směje, pohodlně usazená. Na jednom koleni roztrhnuté rifle. Žlutý svetr s přilepenými vlajkami nějaké tropické země na každé koze, asi z ovoce. Hned o vlku, hned o voze. Zpívá My Bonnie, že se to dnes naučila. „Proč to řešíme?“ ptá se zrovna, když mě to napadne.

Je celá v barvě, celá v tvaru, celá něco připomíná. Něco ve mně ožívá. Není to jí, ale vším. „Půjdeme si zapálit?“ rozzáří se. Zůstane po ní prázdná židle, stěna, řeřavá vzpomínka. Už není o čem. Na zdi španělská vlajka s nápisem Game over, vedle ní katalánská z třásní. Opodál česká s nápisem Life is hard and then you die. Nad její židlí umělohmotný tácek od mraženého kuřete s nápisem Asi ne a cedník s kosočtvercem. A další šílenosti, další lenosti. Dál šedostí, věrností. Tok pokory, okrový démon, abstraktní teror tužby. Váza dechu, umlčet múzy. Paprsky vědomí spalují tělo. Teorie všeho. Všechno je podvědomé, podprahové, nevyhnutelně tekoucí, točící se ke střetu, setkání, zániku, záblesku Amora tmy, smísené s letními smutnými stíny bez hnutí stálého zkaleného spěchu hledání solidní múzy k solitérnímu zániku v prachu pláže. Plavat, snít, sexualizovaně spát v robustním Míru atomických nápadů, šelest na srdci Božího vědomí, nezákonně snít o Ráji, od kterého se vzdalujeme chyceni proudem spolu se vševědoucíma rybama směrem k tušenému zázraku.

„Co vám je? Ze mě? Já jsem dneska úplné sluníčko,“ usmívá se, když je zpátky. Mám pocit, že všechno právě začíná. Další rok. „To je tak maličké, mám pocit, že už to ze sebe nikdy nesundám,“ dívá se na svou rukavici a s veselou posedlostí přiráží, pruží na židli v lotosovém sedu, udržuje dobrou volbu a před ní stojí ananasový bazén se žlutým brčkem. „Ananasový džus je dobrý na sperma. Fotíme kameny.“ Chytám její rytmus, chtěl bych s ní do něj dovádět, vyrábět, pět My Bonnie. Myslím, že se přede mnou předvádí, podvědomě a já se cítím volně. Jak ji získat? Proč ji získat? Kdy a kde? Co je to získat? Splašit, vyprášit a naprášit to na ni? Zrušit něco z té volnosti. Expanduje prostorem. Není tu nic, než ona. Její pohyby, všechno, co dělá. Směřuje do budoucna, na Zéland, na Mars nebo je přenáší sem nebo je to minulost. Koncentruje, napíše, nasype si na ruku cukr a líže, doplňuje sladkost. „Všichni jsou nasraní anebo smutní, že?“ Na obalu mobilu nápis kokot, free.

„Já třeba nejsem lechtivá, když jsem nasraná.“ Přichází Nela, legitimizuje mě. Oni jdou kouřit ještě se zrzavou bohyní, která přisedla. Blokla moje klanění. Možná bude řečeno, že moc koukám. Moc mastodontně, moc meta, moc mocichtivě, moc sugestivně a vůbec. Moc ji mám rád manickou, divokou, a jak klesne do způsobnosti v pravý čas, je to půvabné k pohledání, pohledné k ohledání, pod jamajským sluncem bílou košili a pod ní? „Říkals, že přestáváš pít.“ Přímo naproti mně, neodolatelně, neodvolatelně. Podvazek na ruce zachycuje oko na prostředníčku. Vypráví historku. „Můžu se podívat? Prosím, prosím.“ Fakt mi tě připomíná. S bohyní se neznají, seznamují se. Nechávají kolovat nějakou sračku spolužáka se spirálou v uchu. Mezi něj a ještě druhého si pak přesedne, už ji nemám na ráně. Přichází Domča s panem Hrábě, psem, kterého našla v Karpatech. Chodí kolem a vrtí ocasem, kundy ho hladí. Pod Neapolí je zatopená sopka. Kdysi vybuchla a vyvržený prach zahájil výhyn neandrtálců. O pět tisíc let později definitvině zkapali na Gibraltaru. Zrz je prý gen po neandrtálcích. Zase prý vybuchne. Na stole ádvojka s tématem Radikální ekologie. Bohyně odchází. Tužba, bezpředmětná, proniknout k ní až bude ve fázi D. Detonace, detox, disciplína. Dát, co dát jde, jít do boje znamená znát jména nejistoty. „Teď jsem přišla na další toxické slovo, ale už si ho nepamatuju. Já vám zahraju Imagine. Imagine there’s no heaven. It’s easy if you try. Pojď sem,“ volá na Hráběho. Hladí ho a on jí ocasem zametá kozy. „Dáš mi ještě pusinku? Dám. Mad dog tvýho beatu.

Archetypální rozjebanost štrýtu. Démonicky, demagogicky, důsledně. Ulice venku věčně živá. Vykrouceně se vyžíváš v hvězdách, až je z tebe hvězda, vyžilá. Ridikulózní kontemplace beatu. Chceš jít. Poslech rozhovorů, citace. Portál je portál. Všechno je, co to je, ale je dlouhá cesta k tomu si to uvědomit. Brána. Pak je taky všechno to, co to není. A to, co není, je zase to, co je. Je to důsledně následné. Still fuck. Prázdná platforma. Politika lolu. Lolitika tváří. Světlo dává věcem řeč, pohledy dávají řeč tvářím. Polomelodická doktrína. Něco končí, něco začíná. Schizohrana. Analytická anténa. Světlo ulpívá i uplývá. Plove ke svému zániku. Plove ke svému znova. Plove zanechává stíny. Písmo ulpívá ke svému zániku. Zatracená absence absolutního ucha. Jsem malověrný. Výběr je nepřeberný. Objektů k aktům, nabídek kupcům. Kdo mě bude hrát? Život je boj o rozdělení rolí, o nemožné nastolení absolutna. Kdokoli druhý tě nutí ke karikatuře, ale blízkost vynahrazuje, přehlušuje. Vše. A dá se žít i jen z dozvuků, bystřit sluch, ztišovat se, zlidšťovat.

Každý něco vyzařuje, i když zrovna nevyjadřuje. Tím vyzařováním vlastně v souběžné absenci vyjadřování něco vyjadřuje. Nemusíš ho ani vidět, stačí, když tu je někde a tak nějak levituje vykolejená, neuzemněná, vytržená. Můžeš tomu říkat jakkoli, protože to je právě to vyjadřování. Třeba Říp plný ledu nebo Ano, bude líb. Jen vystup ze své flow, pout. Dokaž to nebo okaž opak. Vždyť já teď vyjadřuju, odbíhám od toho základního nákladu, který na mě klade osud. Kladu na sebe jiný, pojistku na to podprahové, to, co je teď a tady nebo spíš tam napříč pokojem, na druhé straně spektra, na druhém břehu chtění, hříchu pachtění předpokládej sebezrušení, podstata svatého Armageddonu, underworld ztracených asi zbytečností, vizí váz.

Štýl tvýho tajpu. Tklivá trumbera. Dívka v čepici se psem, kamarádka vybírá hadry z ajfounu. Na druhé straně lezba s holkou, co se mi moc líbí, se nad tím ošklíbá. Dívka v čepici se na mě divá, posledně jsme se eyeovali, nic víc. Mám rád být nepopsaný list, čisté projekční plátno. Užívám si to. S Ježíšem. Jsem tím. Až když mám ožít, začnu se pitvořit. Smyslně hladí psa, pusinkuje ho. Jde na záchod, kámoška psa hlídá. Psisko je neklidné, ale dá se konejšit. Lezba se ošklíbá čím dál víc, čerpá z toho ventil svého zájmu o holku, která se mi líbí. Překypuje normu. Můj i ten její. O tu holku. Která se mi líbí. Náš. Hodiny jsem ji hledal na fejsu. Sedí bohužel zády, fesjuje lezbu a okno s holým kaštanem a předjarním zintenzivňujícím se sluncem rozlitým jako mléko s medem, lepkavým. Pes setrvává ve fontánové poloze, panička ho fotí. Smějí se. Degradují ho na objekt kavárenského veselí. Dívka, která se mi líbí, se lehce natočí na stranu. Její hezký profil, oblé prso. Jak vrátil bys to rád. Nějak netradičně se dotkl. Obnovit archetyp v nové nuanci. Lezba ví, baví se o škole. Mají nějakého obrazného psa, jemu se hihňají. Týpkovi, co nemá nějaký enzym a opíjí se z chleba. Dívka, která se mi líbí, je netrpělivá. Pokukuje po hodinách, poklepává prsty s šedými nehty po opěradle, hladí si konečky vlasů.

Neklid je sexy. Myslím na ni, hledím, hladím duši. Stereosociální nádech, za oknem vznešeně začíná léto. Co s ním? Svit, druhý jarní den. Před rokem přesně jsem se vracel z Thajska. Teď přespaný, zdál se mi sen. Byl jsem unesen a nějaký malý kluk se rozhodl omrdat mi prdel. Zdrhl jsem a vylezl barákem na půdu, dostal se do nějaké jiné dimenze. Byli tam policajti, ale nešel jsem za nima. Bál jsem se, že jsou s těmi únosci. Zdávají se mi výpravné sny. V tomhle mě hrál Vietnamec, se kterým jsem včera viděl film. Moc koukám na filmy. Moc všechno vím, vážím, zvlažním. Můj život je vážný. I teď je všechno přesné. Při nádechu mě bolí lopatka, ofouklo mě. Dva týdny chodím v jarním ohozu, ale byly ještě mrazy. Překlenout to, už ho vrazit. Zakleknout na splín. Změní se něco? Jsem měsíc bez netu doma. Něco ve mně se zpustle ukojilo nebo naopak devótně zaneprázdnilo. Možná obojí. Objímání pomáhá. Srážení nebo smiřování protikladů. Srážení smiřování. Pokusy, reakce. Požitkářsky se hrabe ve vlasech. Chtěl bych tu ruku zkrotit, zkroutit jí ji za zády a usmát se na ni v tom šoku, šukat a zhroutit. Ve vší počestnosti samozřejmě. Je třeba se hroutit. Hroutit se do sebe, dopředu. „Ty jsi ale prodejný pes.“ Odchází, nezdraví mě. Můj psací komunikační kanál je čistě duchovní. Prý děsivý. Duše děsí lidi, kteří neví, nevolí. Já volím nevolit, nevoli, ale ty vole vol.

Disproporce, distrakce nepřítomností. Měly příjemné, přízemní zájmy. Lolity řeší náboženství, jako by to byla mana. A učitelky. Lezbin hlas se vzdouvá k tajemným hyperbolám. Měla kámošku Jessicu. Vypadá jak Stephen Hawking v Teorii všeho. Drinkuju do jejich keců hořký Darjeeling ze špinavého setu. Přichází pár. „Kam?“ ptá se žena. „Mně je to jedno,“ odpovídá muž a myslí si, bůhvíjaký není demokrat. Drhnoucí trubka se rozkvílí, nervous riddim. Kde je linie? Mám podezření, že to neumývá. Co bude dál? Co bude dál? Bořit-pokračovat. Jsem vypnutý, vypsaný. „Je nějaké jiné slovo, které to vystihuje a já ho neznám.“ „Mně přijde, že jsem od základky hrozně zblblá.“ „Na základce jsem ani nevěděla, že existujou věci jako slohový útvar.“

Pryč. Pryč v noci. Nemohl jsem spát. V polední době vždycky rychle zjistím, kdo mi koho připomíná. Šablonizace. Lezba připomíná incestního týpka ze včerejšího filmu. Lezba se na holku, která se mi líbí, kouká defétně sexuálně. Nikdy se nedosměje pointě, už vymýšlí další svod. „Na co myslíš?“ ptá se jí holka, která se mi líbí. Něco, než jen furt fascinovaně prorážet čas a chytat se jeho mandal a cyklických percepcí. Nějaký pat-fet. Možná je to samo fet. Vytloukat fet fetem vede k patu-propasti. Správné uvědomění-rozhodnutí vede k propusti-splavu-správnému stavu. Kde nalézá se zdviž? „Je fakt, že opit se můžu zítra. Zítra bude fajn.“ Bořivé břemeno psaní, nekonečná potence mysli. Jak se vzdát a nezničit? “ Lezba vyzerá jak básnická socha. Sní. Holka, která se mi líbí, si odskočila. Kdo vyhrál? Nejlíp mi je, když moje ego dá pokoj a já jsem bez něj. Bezelstnej, nej. „Takže tak,“ tvrdí lezba. „Jede to ve čtyři nebo za deset minut,“ říká ta šik. Něco napsat znamená něco nechat být-jít. Není nepřátel, jen nepřátelských transkribcí.

Dnes v lázních před zrcadlem jsem si plně tragicky uvědomil: „Nejsem spisovatel.“ A bylo to samozřejmě zároveň nesmírně osvobozující a tohle všechno. Usmál jsem se na své nahé tělo, rozevřela se nádherná propast pro život, ve které ale neumím chodit. Jsem přepisovatel. To je skoro spisovatel. Tvaruju hroty na hraně vizí. Pochovat si tu nádheru. Z boskovického hradu padá dolů, oddaluju aktualizaci nadvlády bolu bázlivé bejby, kterou jsem si vypsal. Bože, jaká je to minulost!

V každém tahu, v každém aha miluju svoje tělo, i když bolí nebo snad hlavně když bolí, protože pak je to potřeba. Je to bližní. Miluju hlavně oči, když prozrazují iluze. Miluju ego, když se rozpustí v intenci. Zmizí a zase vznikne, jako by to byla jeho základní vlastnost. Možná je. Proč Ježíš uzdravoval a oživoval, když ty nemoci a smrti byla boží vůle? Proč se opravoval? Proč se nechal ukřižovat? Nechal to flow, aby přiměl lidi věřit. Zveršoval to. Neměla by víra být nezávislá na důkazech? Je závislá na uvědomění. Proč tenhle boží marketing? I když ten příběh napsali lidi.

Máme věřit božímu záměru, který se manifestuje sebepopřením? Popření jako autenticita? On chce podpořit víru aktem, který víře odporuje. Ale vlastně jo, všechno existuje v popření. Co existuje, je Bůh. Rozumový důkaz na chvíli rozjaří, ale zůstane jen mementem. Možná je to úkaz směru. Nebo to myslel jinak? Nebo to nemyslel? Ježíš nemyslel, myslel fotr-Bůh. Kázal ctít otce, ale zároveň rozdělení. Smrt opuštěním známého vede k Bohu. Hlavně kázal lásku, ne-nenávist. Nenávist-destrukce tě utopí. Láska plove. Plove přes proud. Mostí. Ale co to sejmutí hříchů? Já si ty své chci nechat.

Napsat je opak uchopit. Objevit, propojit, prodýchat, obtisknout se do nějaké tváře podobně jako při kreslení, vsoudit, vpodobnit se do nějakého tvaru, doby, vlísat se do typu, vtoužit. Je to únik do plnohodnotné degradace, aktualizace v magmatickém procesí linií, ale je třeba opustit glorifikaci flow, protože se blíží k a zavdává si s stereotypem. Jsou to dvě strany téže mince, se kterou si moc rád házím. Sleduju její let a znova vyhazuju v nevyzpytatelných rotacích. Chceš ten pich, to je hřích. Být pokoutně vysledován, vypendlován, suspendován neochvějnými lordy. Zvonivá lordóza jiný tmy. Slunce promění život v uvědomění. Čajový sáček po koupeli pláče na stehno mých riflí, aktualizuje, rozšiřuje skvrnu. Dobrodružství psaní vede do francouzského filmu. Manýra cukru se vrací ve formě mlíka.

Metronom tepu radí šifru pokoutně zakotven v klopotném plahočení na Sever. Ego je polehčující okolnost, ale i povznášející, povztláčející do gravidních súter ultrapórů. Rýma mezi nima, víla velí vnímat. Ego vadí, moc sladí nebo naopak slaní oprátku, obrátku k pokoře, a pak jsi zase nahoře a hoře zvrací, hoříš pro kontinuitu ega, jsi člověk a pokračuješ ve všem cos započal, zavile, závisle na spojování toho, co překrývá, přezírá to, co je v a mezi. Při je přijatelný kompromis. Remíza vezíra. „Vypadáš na dvacet.“ „Nechci strašit, ale za týden mi bude 34.“ Číslo restartu. „Mohl bys mít dredy.“ „To by doma neprošlo.“ „Kolik ti je, čtyřicet?“ „Tos přehnala.“ Dělá si, co chce. Sympasroucí, hořská pannymfa.

Vodu nejde vytvářet, jen s trochou bláhovosti směřovat. Radši obměňovat. A znova. Jsem. Voda. Hastrman. Vodouch. Každá změna ročního období, každé citelné pokračování přináší procit do krvality života. Je to nové i stejné, překvapující i povědomé, překypující. Minulost se v nás (!) střetne s budoucností a nastane štěpení citů, emocí, moci, bezmoci. Člověka to roztrhá zmarem. Čas to zrovna zároveň zahlazuje novou vrstvou zapomnění.

Přesto je ta raná zeleň sytá dlouho. Zraní rozpuk, třešní zrání, višní. Rána, kdy chceš, musíš něco provést – život nebo smrt nebo to můžeš aspoň s klidem říct nebo napsat na samotě u vody, ale psát by se už nemělo, radši snad dýchat, a jestli to nejde, tak kouřit, vysadit něcokoli, vytáhnout exsen, shovívavě oprášit, zakašlat: „Svět nemůže být věčně nový!“ Zanevřít na obnovu, zavřít sešit věčných básní, věčné Já píšu umlčet, ale to nejde, protože já nepíšu, píše se to mimochodem. Ty nejdůležitější věci se dějí mimochodem, mimo ego.

Šťastnou cestu tvýho typu. Soudí se o jsoucno s vesmíry. Probudí zakuklenou násadu na štěstí. Zvedni plán, ultraplán svého chtění do vzrostlých borovic mordu. Vzpomínáš-mizíš v jedné dost konkrétní. Chytila za drsné srdce netopýra Všehomíra. Nemírná předtucha-předsudek. Chceš zakročit, zatančit, zdárně vše zakončit v astrálním beatu použitelné rovnice. Vzkvétá v aleji astronautů, sadu strnulých růží. Nálada-opojení nad vším kým-čím jsi zuří vždycky jiná.

Nevíš. Když víš, tak myslíš. Na to všechno. Svou myslí. Svobodnou. Z bodu A do bodu Z. Generace nápadů. Kouření je something to do. Na zapšklých plážích disNirvány. Slepenec scitů. Pleistocén postnormy. Normativní normalita. Vrytá arotace. Soužení. Soužit se v terminálním stádiu starosti. Stylově, žádný fejk. Žádný salónní, zmýtizovaný splín á la co dál. Anamnéza eza. Odezírání z temene. Drzá eroze.

Odpadneš do stoky. Vycákneš, šnek na cestě. Přišlápneš si šráky. Na kaši šukáš se zbytkem bytí. Razantní zabíjení v ulicích se chýlí ke konci. Ke kardiální kapitulaci. Rekapitulaci. Turbulence. Denunciace asthenického beatu. Letální zacyklenost. Dehet. Spirální degradace. Macatá anotace. Mrazivá svítí. Tvárný teror masitých dásní. Maskulinita splínu. Mlít, a pak být vymletý. Soudobý.

Impro tvýho beatu. Dávný, bezvládný vrt tvýho štýlu. Reglementace. Mentální aspirace, a tak si tak objevovat. Přijeď na sPortál. TelePortál. Prohráls. Cukrberg to přesral. Marnost pracuje v anonymitě. Multinitě. Rozsviť rozpitou tmu. Bulgur v kapse se přesýpá. Třeba zas pude do piči. Vymrdanci s mobilama. Ježíš by je křtil. Dotek vody. Nech vše za sebou. Smyj své hříchy. Stále něco upravovat, vypravovat. Hrozit se zprávy. Tohle ještě není nic. Prvotní příznaky. Zmatek zraje. Validní mimozita. Až do konce. Už na to nevidím.

Ježíš na kříži je totální přítomnost. Buď odmítneš status quo a prožiješ ji nebo ne. Kříž je jakékoli zastavení, křižovatka, zpřítomnění osudu. Stav, kdy slovo může všechno jen zničit. Je tady to, po čems vždycky toužil a ty to necháváš jít. Víš, že ty jsi to v labyrintu regálů plných knih. Neučtitelné množství. Ona prochází. Trochu se na ni usměju. Tváří se, jako by mě četla. Tvářím se, jako by mě zajímala kniha, ve které listuju. Je to divadlo, které je třeba hrát a dohrát. Každý člověk je kniha. Chodí mezi nima s velkýma brýlema. Nevím, kde teď zrovna je. Báseň doznívá do věčnosti bez písmen, bez čísel do prázdnoty za textem. Je prázdnota věčnost nebo nevyřčená věta? Nota ztratila rychlost. Je tu horko, potím se. Klábosí s kolegyní u pokladny. Bosí běžíme rosí nebo po pláži. Ladný souhyb srozuměných těl. Nahrbený nad básní. Musím jít. Hrozná manýra netopýra Všehomíra. Když chceš, tak musíš. To není rekvizita, to je realita.

Ježíš nás spasí bez rozdílu. Ježíš nás spasí zaživa. Je to rovnostář. Každý je pro něj stejný ksindl. Jmelí je zralost. „Co deláš?“ „Otázka na tělo. Jsem na volné nouze.“ „Tos vždycky chtěl, ne?“ „To je otázka. Vždycky jsem chtěl samé pičoviny.“ Projevená pravda, park plný dětí, ve vzduchu káva, povědomé tváře. Tatar zdarma k spletení z různých druhů prutů. Děti, movitá klientela Zlína. „Každá baba je vymrdaná kurva,“ ožrala řve na páry. Nikdo mu ji nevpálí. Vzlíná dál. Jaro ještě v zárodku. Vodou nacucané tmavomodré mraky. Vzdorují průtrži. Vnímám vlhkost kosti, co mě vidí psát. Uvnitř řvát, venku spát. Pařáty stromů se natahují. Děti házejí oranžovým talířem. Vstanu ze sedu, chytám ho v letu. Vracím mimo. Je to takový jiný talíř, s dírou.

Děda ho zvedne a hází úplně do pryč. Teď mě minul o fous. Kouzlo se rozplynulo v patose následných potencí pod nosem, nánosem snah posléze absentujících. Nejsou tady žádní partyzáni, buditelé revoluce. Šermíři s významy v pokoji vznášející požadavky na hladinu. Žádný divný, klopotný rytmus. Kamery troufale vykrojené do náměstí. Lidi uhýbají očima do ajfounů. Do ticha vlají izolační pásky, masky na ksicht dublérů života. Patnáctky s copánky. Různé vzorce chování. Jejich čtením se dá zabavit a zbavit sebe. Prach sedá na hrob soboty. Strach ti nedovolí do toho jít. Utkat se. Malý kluk na kolobce koktá: „A-a-a auto.“ Jeho pohled se neptá. Tvářím se jako dospělý, který má, co dělat. Vichr se mi opírá do kapuce. Žena chce drobák jen očima. Na každém je všechno vidět. Jde dál, před ní plachtí pytel z mekáče. Uhýbám pohledem před lidma, kteří ani nejsou oni.

Skrz okna staré továrny prosvítá světlo do kavárny Továrny, Katovarny. Vlastně je všechno jedno světlo. Všechno v jednom ohni. V oknech kvádrů budov prolétají ptáci a plují mraky. Vysvitne slunce jako osobnost slibující budoucí. Ze stromů volně visící pruty se zalesknou jako pralesní liány. Zavlají zélandské přísliby, pak zas jen putující šedo, rotující temno ulic Zlína. Dětský křik. Pár dlouho hledá flek, i když je prázdno. Odráží se ve fotkách výstavy folklóru v současných kulisách na stěnách. Usadí se a marně čeká na pozornost instituce. Neví, jak to vyplnit, nedokáže se zabavit sám. Zrzavá servírka už jde. O rameno se bouchne do sloupu, o sloup ramenem. Když jsem přišel, vypadl mi pomeranč z kapsy. Kvitovala to úsměvem. Pořád nevím, co si o ní myslet  – co si ona myslí o mně. Otočí se a usměje. Zrovna pčikám sakra. Další vysvitnutí mě oslní. Pár pookřeje. To přijde. 3D.

Žena. Roste v ní život. Dobře se v ní dme. Usmívá se na dítě za sklem. Má pusu umazanou od čokolády. Good vajb, bezskrupulózně mě fejsuje. Přijde k ní kunčoft, fejsuje mě bakem. Venku plakát na Literární květen. Vždycky jsem se chtíval proslavit. Být jménem z plakátů. Nějak mě to pouští. Vidím své jméno na plakátu a nevzruší mě to. Je to jen jedno z jmen. Zajímavější by bylo navštívit Jemen. Jemně se tam nasnídat. S ní si dát. Syt vstát. Styl. Jméno na plakátě je jako bota v blátě. Něco znamenat znamená znát jména. Být jméno nic neznamená. Neznamená to moc, maximálně jiná jména. Jiné zeny, jiné šémy. Co je za jménem, je všemi. Nějaké Já. NěJá. Něco ke ztotožnění. Jenže co když ke ztotožnění nic není? Při veškerém dření nic k vyjádření? Vyju. VyJá. Nic nejde až na dřeň. Až na záření.

Záření není dřina jako vyjadřování. Je to bytí. Jeho jsoucnem je světlo. A teplo. Záření je pozornost, něžná přítomnost, sdělení nezištné. Zářivá, barevná erasmačka se zrzavým beaverem a dreadama. Dharma zdarma, žádné drama. Must see, musím se seznámit s jejím bytím. Jméno mě nezajímá. Já ji má, ne jméno. Jakmile začneš přemýšlet, co znamená, jsi od ní na míle. Psát znamená přemýšlet. Přemýšlet znamená dávat myšlenkám smysl. Nebo spíš snažit se. Prostě je psát. Nebo spíš plést jako pomlázku. Jako tatar. Vykašlat sémě písemně. Točí se a teče sperma mého meče, pero oře permafrost citu. Oral jsem, oral, ale málo. Dostat smysl, něco udělat. Zasadit, něco vyroste. Poprvé, posté, pořád ještě. S trochou deště to jde. Testosteron tvých nadějí, které se nedějí.

Napsat, zavolat, polichotit. Vhrotit se do pohybu. S trochou štěstí. S trochou splínu. Světlo ulpívá i uplývá. Plove ke svému zániku. Plove ke svému znova. Plove, zanechává stíny. Písmo ulpívá ke svému zániku. Zatracená absence absolutního ucha. Jsem malověrný. Výběr je nepřeberný. Objektů k aktům, nabídek kupcům. Kdo mě bude hrát? Život je boj o rozdělení rolí, o nemožné nastolení absolutna. Kdokoli druhý tě nutí ke karikatuře, ale blízkost to vynahrazuje, přehlušuje vše. Dá se žít i jen z dozvuků. Bystřit sluch, ztišovat se, zlidšťovat. Každý něco vyzařuje, i když zrovna nevyjadřuje. Tím vyzařováním vlastně v souběžné absenci vyjadřování něco vyjadřuje. Nemusíš ho ani vidět. Stačí, když tu někde je. Tak nějak levituje. Vykolejená, neuzemněná, vytržená. Můžeš tomu říkat jakkoli, je to jedno. Třeba Říp plný ledu nebo Ano, bude líb. Je to jen vyjadřování. Jen vystup ze své flow, pout. Dokaž to nebo dokaž opak. Já teď vyjadřuju, odbíhám od základního nákladu, který na mě klade osud. Kladu na sebe jiný, pojistku na podprahové, co je teď a tady. Nebo spíš tam – napříč pokojem, na druhé straně spektra, na druhém břehu chtění, hříchu pachtění předpokládej sebezrušení. Podstata svatého Armageddonu, underworld ztracených zbytečností. Slova a smysl jsou tanečníci.

JáDření a ZářeNí. Jeden vždycky vede. Všechno je jedno. Dva nemůžou být jedno. Jedno je dno. Druhdy dvojité. Schovává něco prostopášného. Prostě to páchne. Jsem plachý, na plytkém zvedám plachty. Všechno to pachtění by mělo něco znamenat. Mohlo by, ale neznamená. Nechce. Chtělo by chtít. Zvát a zaznamenávat úspěch. Ale je to jenom jazzík. Úsměv. Asijská erasmačka si dává kofolu a wifi. V autech lidi. Rozhlíží se, klopí kryty proti slunci. Banána je v Právu. Na ilustrační fotce z Profimedie k článku Muži mají problémy se sexem už po třicítce. LOL. Nejzajdeš na kafe? A na fake? Testosteron v hajzlu. I need t o fookin‘ test it. If it’s still cookin‘. I like to move it, move it. To není o tom, jestlis cestoval. I lidi, kteří cestovali, jsou pak z cizinců u sebe doma nesví. Je to o pojetí sebe doma. Hejt vychází z dojmu, že jsem svůj. Že vědomí je ego a ne ta totálně tvárná houba, která zblajzne, na co přijde a zčistajasna se zbarví do nosaté tmy. Stromy stále holé, jistě stojí. Paterny se nenuceně situují, ale my? Hledáme! Spojujeme nespojitelné. Tápeme-lapáme. Snášíme nesnesitelné mokré z nebe iluzí splynutí. Jevíme se z plynatění času. První hvězda, pohvizd ptáků. Lehčeji a lehčeji se snáší tma na bedra splašených, tonoucích hřebců z Galeon. Komíny bez řeči. Vycházíš z ní a znova vcházíš. Do nové. Tmy.

Každý je vystaven. Vyšťaven. A-a. A ven. Jsem trpného rodu. Jsem byt. Nepředplaval bych ani bójku. Bojkot stojatého slamu. Atak nejlepších básní roku. Mrtě zhrzený drajv. Šla kolem. Ta, co sleduje, teda studuje reklamku. Oslovil jsem ji v knihovně. Ptal jsem se, jaká se jí líbí reklama. Nevěděla. Ale baví ji to. Baví, ale neví. Zahla za roh. Asi tam bydlí. Na privu. Ne na kolejích. Šla jiná. Na fesťáku vybírala fstup. Na vesťáku vstup.

Nefejsl jsem ju, jsem psal. „Pojď si radši zašukat,“ říká za mnou týpek, že mu řekla ňáká holka teď někdy. Dostala ho. Má dabingový hlas. Taky se mi to stalo. Decentně mi bylo naznačeno, že se moc věnuju verbálnímu proslovu. Stál jsem na parapetu a zpíval blues. Udělal jsem se až v devět ráno.

Krásné ksichty chátrají i ten můj. One more time we’re gonna celebrate. The evening  light. It’s time to go out. And be out. Lázňáři chodí, jako by šli bahnem. Bahnou. Zvednou nohu do kroku o něco později, než se čeká. Jako by se jim nechtělo chodit. Jen plavat. Já to znám, jsem typický lázňař. Zapomněl jsem v tom chodit a už v tom jen plavu. Na suchu se belhám. Lázeň je moje báseň. Bazén.

Kdybych měl myslet na to, že píšu báseň, nic bych nenapsal. Potažmo. Kdybych měl myslet na to, že mám něco udělat, nic bych neudělal. Myšlení je strach. Popotahujete jako usmrkánek, místo abyste se vysmrkali jako báječnej chlap. Ta východní filosofie. Oni tam nesmrkají. Zato prdí. Myšlení je voda. Když je jí moc, můžeš se utopit. Trochu je jí třeba. Ale žádné povodně.

Něco si usmyslet, a pak tomu svému úmyslu důvěřovat. Navazovat úkony jako korálky na šňůrku. Koncentrovaně (soustředěně). Zkrátka klidně. Akorát. Ne oprátka, žádný šibeniční termín. Vršit pyramidu na počest úniku. Hm, tak jednoduché to právě není. Život není jednohubka. Spíš chlebíček. Tvrdý. Je třeba přehodnocovat. Plavat. Podplavávat. Někdy nezbyde, než povlávat. Plovat. Nezapomínat. Milovat. Tempo. Znova.

To je podmínkou živé flow (tahu). Hýbat se, ne jen být nesen, unášen, kidnapován k dusnému obzoru, mapován reklamáři. Tah (živá flow) je aktivní (akutní) ignorace naprogramování, předurčení (mrtvá flow). Pasivní ignorace naprogramování je mrtvý tah (stupor) rámcovaný boží, živou flow naprogramování, předurčenosti, od které tah dělí jen jeho vlastní křeč (self, úmysl, exkomunikace, iluze), dojem, že ze subjektivního, časového, dočasného pohledu věčná aktivita programu, předurčení je taky stupor, což je jen projekce, potvrzení vlastního (ne-správného) beznadějného postoje. Stupor neexistuje.

Legalita beatu chybí tu. Rotující tma tvýho bdění. Zpátky do nálad, potencí. Nálady jsou potence proměňující světy. Zcela neuchopitelné, nenositelné, nesnesitelné, nelicitovatelné. Pád do robustní temnoty. Zcizující efekt filozofie. Ale myslel jsem to dobře. V rozbřesku beatu, v temné komoře citu. Asi jsem blázen. V bazénu z blábolů předstírám tempo, v nudě bol. Stream slz ne a ne se dostavit. Radost ne dost brzy. Brzdy beatu vždy drzý.

Spěcháš to zvěčnit v neonovém blogu. Takhle to nemůže zůstat. Nepořádek. Další řádek. Další dávek. Smysl do žíly. Pravěk. Studená fronta na štěstí. Teorie-praxe, úmysl-realizace, hm-zajímavé. Zajít si napřed na čaj. Gymnaziální žovialita. Chovat se k psovi jako k psovi. Jako k hrabošům sovy. Lidi k lidem? Na to přídem. Klid, příjem. Tržní potence, odesílatel-příjemce.  Adresor-schránitel. Sex. Jsem tvůj přítel? Ex. Gymnazistky čadí efemérní mládí. Jsem tu a to vadí. Harmonizovat zranění. Zhuntovanost ladí. Dílo? Do světa dírou se nepodíváš, do vesmíru větou.

Ona je ta pravá, i když je to kráva. Banalita z Kolumbie. Pijem u Dyje. „Dvanáctku,“ odhodlaně hrdá zrzavá kunda všech dob. Týpek nese balík. Balík. Pak už nemusí nic být. Známost se nese mezi lidmi jako vir. Infekce známosti tě zmostí, zapustíš kořeny dřív, než se ztrapníš. Když píšu, chci být. Sám. Nečum, tady čumím já. Psací čumění je vyhánění. Something like sběr jablek.

Plníš vak, bin a jdeš na další řádek. Barevně sladěné páry v pivnici. Makáš na vinici v Alsasku. Na ústřici v Aljašku. Paralýza, trans, fascinace. Pracuje to. Cíleně vyjet. Storky z lavic dolů po školní kolem Pštrosa. Do fejsu, do očí, přímo. Řím. Mimo. V Paříži na rýži. Pa. Zarytá, fixní idea. Zanícená, mocná. Ocelová víla nebeatu. To je, co dělám. Eye me. Try me.

Řezníček pobíhá po Sklepě 33. Vychytává úhly, střílí snímky. Stavjaník nese latté se šlehačkou a bílé víno. Hightower repráku vzadu chechtá elektro. Na baru barevní, multikulturní, kosmopolitní, bilingvinní lidi z Berlína, který skrz Sklep 33 a dalšího citizena opět zavítává do Zlína. Po Vánocích Machač pohřbíval modly, po Velikonocích ve Zlíně zhmotňuje své berlínské procházky Poubová.

Její výstava je rozsáhlejší, přeplácanější, ale kdo by nechtěl koukat na co nejvíc fotek z Berlína? Berlín frčí.  Aniččiny fotky jsou maličké v pestrobarevných rámečcích. Ve Sklepě s ní vystavuje ještě jedna Japonka, taky ustájená v hipsterské metropoli. Má tam pět nebo sedm větších fotek. Sugano Matsusaki představuje své rodné místo v zemi vycházejícího slunce. Shodou okolností ho nedávno spláchla tsunami. Jde o reflexe už zotavené krajiny, krásné, klidné přírody. Do této idyly ale nemilosrdně udeřují ozvěny minulosti – trosky základky, kde zahynulo mnoho lidí.

Největší kousky má ale Anička stejně jako ty nejmenší. Skoro celá jedna zeď skleněného přístěnku je vytapetovaná dva krát dva metry rozměrným plátnem s modrou oblohou s různými cool bílými technickými kazy. Mezi nimi zaniká letící letadlo. Na baru nenápadně stojí modře zarámovaná miniatura téhož, což vyvolává příjemně disproporční procit. Hned první věc naproti schodům je Aniččina berlínská věž mezi randomními baráky. Samozřejmě ne v nadživotní velikosti, ale nadlidské ano. Jednu fotku poslal taky Machač – postavu stojící před oprýskanou zdí s pokrývkou hlavy, která připomíná hidžáb. Po bližším přezkoumání ale vychází najevo, že jsou to noviny. Zaujímá čestné místo.

Anička lidi nefotí. Žádné oduševnělé portréty. Sklepní kusy dávají dohromady mozaiku procházky víceméně vylidněnými ulicemi. Lidé tvoří spíš disperzní davy nebo anonymní siluety. Zákoutí, kavárny, německé nápisy, cedule s názvy ulic a další všední artefakty, které se úzkostně ptají: „Kam dál? Kde jsem? Kdo jsem?“ Anička říká, že jsou smutné. Mně takové nepřijdou. Nejsem taky žádný maniak. Využívá zamlženost, rozostřenost a infrastrukturu – hodně fotek míří ze zastávek S-bahnu. K nahlédnutí dává taky dvě alba s názvem Berlín a jedno s názvem Zlín/Berlín. Srovnává v něm svůj pohled na města, ve kterých naposledy bydlela. Srovnání je vtipné. (Taky to, že Anička mě vyfotila na mou knížku BerZlín.)

„This is Elšár,“ představuje mě Skácel Suganě. „Berlín?“ ukážu véčko. Kývne. „Zlín,“ ukážu na sebe s šílenou hrdostí. Anička popochází a obsedantně upravuje pozice fotek. Zlaté, stříbrné i barevné rámečky s různými vzory se blyští. Některé fotky jsou ke stěnám přilepené neméně zdobnými izolačními páskami. Mezi vystavenými díly jsou taky dvě zarámované a dvě zaizolepované modré plátna tak metr krát půl, na kterých jsou červenou fixou napsané básně. Básně jsou něco jako fotky. Kurátor Skácel jimi výstavy rád oživuje.

Množství miniatur není úplně ukoukatelné na první vernisáž. Je třeba se procházet a nasísat stejně jako se procházela autorka. Někde visí fotky osaměle, jinde tvoří shluky s tajemným záměrem autorky. Když u nich někdo sedí, jsou prakticky nedosažitelné, protože je třeba se k nim dostat na žádoucí blízkost. Působí to jako zařízení soukromého bytu. U někoho doma taky nestihnete napoprvé všechno zkontrolovat. Ale jde o obrazy současnosti a nejde o rodinné příslušníky, ale přímky a tečny rozpláclých zdlouhavých berlínských ulic. Rozostřenost a nezacílenost jsou atributy přítomnosti podobně jako fotek Poubové. Určitý opar. Čerstvé fotky jsou vzpomínky na současnost. Vzpomínky rozeseté v každém koutě kavárny. Kavárna je průsečík přítomností.

Dívat se na její fotky je jako vniknout do cizího bytu, domu, vědomí, pohledu. Jaké to je, být jiným člověkem? Všední, asi jako být sám sebou. Zároveň nesmírně zajímavé. Vidíte věci a přiřazujete jim významy, i když moc nevíte, co se děje. Proč zvolila ke zvětšení zrovna modré nebe s letadýlkem? Co je vlastně sdělenější a symboličtější, než prosté nebe – strop i dno, cíl i důvod každé procházky? Každé nebe má něco z tebe. Každý má něco z něj. Je to děj. Nepopsatelný a nezobrazitelný, i když se o to v září dobře pokusil Philipp Gasser v Kabinetu T na celostěnové simulaci mraku. Hudba ticha. Sex psycha. Věž varu. Sixtinská kaple Zlína. Ztracené reflexe svobodné kultury.

Skácel korzuje po stolech a propuká v dávivé smíchy. Mikulčík vykládá o svém výletě do Berlína v osmaosmdesátém. Všude se prý rojili drsní pankáči. O třicet let později potkává jen unifikované überhipstery. Rezignovaně odchází k repráku. Má tam dýdžesjský pult. Ohuluje to. „Elektroindustriální hudební směr, kterému je stylová promiskuita vlastní,“ musíme se od něj naučit s Aničkou nazapaměť definici jeho invence, které jinak říká drum’n’go. Teratrálně paří. Pak to vypne.

Sugano se objímá s přítelem, mají na výletě svůj svět. Student fotky, se kterým jsem před chvílí mluvil o jeho sociofobii čte moje básně. Anička se někam vytratila. Pak se vrátí. Jako ego. „Jak se ti líbí tvoje básně?“ ptá se mě provozní Ilona. Myslí jejich instalaci. „Moc. Tys byla vlastně svědkem jejich vzniku.“ Před týdnem jsem tu náhodou potkal Skácela. Zrovna měl ty plátna a já jsem zrovna měl ty básně. Teď visí na stěnách a já jsem básník. „A taky, že jsou součástí takové profesionální výstavy. Taková tady ještě nebyla, ne?“ „No, asi ne.“

„Vojto, mohl bys to zahájit?“ zařve Mikulčík. Řve asi minutu, dokud hovory v kavárně neztichnou. Spíš šokovaně než ochotně. Každopádně úplně. „Kde to mám říkat? Tady?“ ozve se Skácel. Stojí uprostřed kavárny. „Začíná vernisáž, tak se ztište, prosím,“ požaduje, i když ticho je. „Děkujeme. Vítáme vás v Loftu, teda Sklepě. Počkej, neotravuj mě… Mají tady dneska výstavu holky a kluci…. Teče mi mlíko po bradě, tak já nemůžu tady nic říkat. Žádné velké debaty. Ale poděkování všem, co budou spolupracovat… Dokud neumřou… A to jsou všichni, kteří jsou účastní.“

„Tak to jsem si přesně myslel, že tady Vojta předvede,“ zní znova teatrální řev Mikulčíka. „Domluví Berlíňany, rozvěsí to tady… Kdo tady zná nějakého Japonce z Berlína? Něco se degraduje a zůstává degradativní obrázek v rámečku.“ „Trošku jsme to nasvítitli,“ ozve se Skácel, „jeď.“ „Kdo nezažil Černobyl? Kdo tam byl fotit? Já vůbec nevím, jestli mluvím o tom, o čem to je, ale tak mi to bylo řečeno. Je to ve finále jak z Černobylu. Depresivní výjevy v krásných rámečkách. Jste ve Sklepě. To je jak v metru. Underground. Kupte si obrázky.“

Trapas, rozčarování, hejt, do potlesku štěká pes. „Já nemám nic, já jenom začnu vyhřívat,“ říká Skácel. „Teď vám pustím něco ze své zahrádky,“ říká Mikulíčík. Rozdmýchá na pultu striktně rytmický dark beat. Meditační luxus. Nebyl jsem tady, psal jsem to. Anička na baru s barevnými Berlíňany a Zlíňany. Nasvícená, kontrastně světlá. Proč něco neřekla? Styděla se. Oni se taky styděli. Řekla to fotkama. Křehká. „Tak, je to ten underground,“ glosuje někdo.

Cool kundy odvedle odchází, dávám si Mukulčíkův set. Kývu na sebe do prosklené kukaně. Kavárna začíná zít prázdnotou. Odchází Goňa. Má prý splín, nemá pré. Prý to bude fajn, vesmír to myslí dobře. Baví se s Ditou. Ivanovski se nezdržel. „Hraje to normálně, není problém?“ ptá se mě Mikulčík. „Výborné.“ Vrací se pštrosovat za pult. Co by chtěli? Odchází ta, co jsem se na ni musel dívat. Zpřítomnit něčí fejs do své neznámé mysli. Všechno je symbolické a archetypální. Bez dalších infiltrací.

„Pm-pm-pm-pm-pm,“ žbluňká Mikulčíkův beat jak placák po vesmírné placentě tvoření hozený přesně geometricky rovně, trochu šikmo. Ten student fotky říkal, že si vůbec nepamatuje lidi. A že je taky nefotí. Náměstí, metro, domy. Ale výstavy jsou o lidech. Svět je o protikladech. Osamělá erasmačka s pivkem datluje do ajfounu. Pm-pm-pm-pm-pm. Chlastací beat ožívá, ty ho srážíš. Sžíráš. Beat v tmách. Mikulčík jde udělat změnu. Stop existing and start living. Jde ke mně. Stojí nade mnou. Dívá se, jak píšu. „Píšu report.“ „Naslepo to piš.“ „Šak jo.“

Dává tam trippy beat s funky vsuvkama newyorských zákulisních knajp. Neprojevovat se a jen být. Mrtvý mezi všemi. Zdánlivě nepřítomný. Ne zacyklenost, ale cyklizace. Objevuješ tu pravou. Kontrakulturu. Prosíváš vjemy, vzpomínky, zůstává směs. Skrz čáru, noc vyřešit ten malý problém. Velké kozy. „A je to tady zas.“ Robustní brouci rotují na slunci kolem neznámého cíle budoucí dominující víle. Kvílení je ve skutečnosti vytí by the way. Howgh, howl, wow, yeah. Žádné VIP vjemy. Děvky vjemů. Má kluka, jen šel na hajzl. Skvělý účes. Zacyklená v bezcílné komunikaci na ajfounu. Zlá arotace. Poloprázdno. Protopázdno.

Zlínský park dělá hodně. Je to takové pulzující srdce. No, ještě bije. Řekla mi tmáři. Nejsem žádný světluškář. Zlínské vernisážní veselí. Správně rozparáděné kundy cucají sajdr. Jsem outsider. Drsný prs v ofsajdu. Taky jsem si trs. Dutá inkrustace. To je dobré. Za mnou je taky vernisáž? Optik Mezírka. Skácel dnes promítá sochy. Moje básně na stěně si nikdo nečte. Štěně bez stěžně. Jela na Kanáry a kočku nechala doma. Ta je teď v depresi, dostala uklidňující injekci. Umrtvující ještě ne.

Psaní je zásadní. Každé psaní je jeden krok. Psaní je předstírání, stylizace. Nemůžu bez předstírání nikoho oslovit, ba ani pochopit. S předstíráním mu zase nemůžu odpustit. Že nerespektuje, nereflektuje moje ego. Skloubit obojí je nad moje síly, zdá se. Mé síly se slily ve víry vášně vyvanulé větry včerejšího beatu. Zprasily zítřek, řecký zásek na záchodě, zápach v ústech, ústup-úspěch.

Slovo je olovo, alterego je osoba Olovo. Myslet na to. „Můžu si přisednout?“ „Není tomu tak.“ Dnes objednávky na baru. Drink Restart v akci. Nemůžu myslet, ospalá flow. Nemůžu, no. Cítím se být Skácelem. Ašóka. Psát své elitářské řísy. Paražito. „Nechcete přisednout?“ „Ne, díky, my jsme normální.“ „Prosím?“ „Ne, my jsme tady v pohodě.“ „Ale cos říkala předtím?“ „No, říkala jsem, že v pohodě.“ „Neříkalas ‚my jsme tady normální‘?“ „Ne.“ „Vůbecs neříkala normální?“ „Ne.“ „Aha. V pohodě.“

„Čau sráči!“ „Čau. Jsem tě dlouho neviděl.“ „Jsem se teď vrátil po letech.“ „Zkama. Z Jamajky?“ „Z Prostějova. Takovou destinaci si nemůžu dovolit.“ „Proč? Za osm táců z Berlína.“ „No jo, ale ještě bych musel nakoupit gandžu. A už bych tam zůstal.“ „Čau Adame. Chci ti jen potřást rukou. Sorry, že musíš odložit pero.“ Možná říkala morální. My jsme tady morální. Výtrusy tvých řísů.

„Jsem se toho Vojty včera úplně bála.“ „Proč?“ „Jak řekl ‚přijď za mnou dolů, já ti potřebuju něco říct‘.“ „V těch dveřích, jak jsem šel kolem?“ „No.“ „To řekl v pohodě.“ „Ale mě to úplně vyděsilo. Jak se na mě u toho díval upřeně.“ „Taky občas ňákou holku vyděsím. Teď jsem jednu vyděsil, když jsem jí dal růži na Valentýna.“ „Růži? Tak to je fakt děsivé.“ „Ten Vojta tím asi myslel… No, to ti radši neřeknu.“ „Ale on je fajn. Až na tohle.“ „V něčem je dobrý. Jednou jsem si od něho půjčil prachy, a pak jsem mu je nevrátil.“ „Na to je dobrý, jo?“ „No.“

Opadám. Jedu v prázdném kupé. Jsem zranitelný, neviditelný. Někdo si za mnou sedne. Nebo na mě. Bojím se jít na záchod. Bojím se mít názor. Bojím se mít zázvor. Bojím se být doktor. Bojím se být z hor. Bojím se své adventní změny. Bojím se ženy. Bojím se žít. Bojím se cucat piču. „Je tu volno?“ „Ne. Obsazeno. Ženo.“ Cítím se být kulisou. Cítím se chtít jí být. Jsem šatnářem VIPu. Jsem v RIPu. Va to? Jsem stowattou hlavou mottové bomby.

Vyděsil jsem nesčetně dívek a žen dnes a denně. Některé jsem i nevyděsil. Ne, sluší ti to. Já jsem tolerantní. Lidi se stydí. Lidi jsou hrdí. Já dost zraňuju. Nemám oxytocin. Mám nicocit. Tichoksicht. Masodásně. Zištný beat. Myšlenka mimo. Zásek. Data flow lost. Loading courage. „Prosím vás, máte tu volno? „Ne.“ Někoho čekáte?“ „Jo.“ Komu vykáš? „Můžu platit kartou?“ „Jo.“ „Tak černý čaj.“ „Pin máte?“ „Prosím?“ „Padesát pět.“

Zhasíná lustr v rohu, kde sedí s kámoškou a kámošem na gauči a já na kancelářské židli. Lang si kupuje birela. „Můžu to teda rozsvítit? Nevadí?“ rozsvěcuju zase světlo. Na světle se píše líp. Myšlenka se tříbí spíš. Dříví hoří slov. Ve tmě se líp jen tak myslí. To asi chtěli.

O něčem fakt příjemném člověk psát nechce. Protože na to musí myslet-dívat se a tím to plaší. Musí rozsvítit a postavit to doprostřed pozornosti. Před zraky všech. To se hezkým věcem nedělá. A když jo, tak se s nima pak musí něco udělat.

Pobíhá tu špatně oholený pes. Jednu zadní má chromou, ale čile pobíhá. Lang se opírá o birel a baví se s No Neckem, který nic nedrinkuje. Kedar Dloreh kouří, zdraví a řeší v decentním hajpu. Technické potíže. Za pódium se promítá vibrantní ornament, prolnuté oválné útvary. Melodii podobnou With or without you provázejí další ataky na bubínky.

Ani o něčem nepříjemném se nechce psát. Taky se na to musíme podívat. Myšlenka je pohled. Jen pohled ale definuje příjemnost a nepříjemnost, mění je v přítomnost. Až do pohledu je všechno jen dojem. Po něm je to psaní. Nebo život. Melodie přehlušuje moje myšlenky. Taky gejové, co si sedli poblíž a častují mě. Všichni mě zdraví, ale nikdo za mnou nejde. Myslím, že to není kvůli psaní, ale myšlení.

Začíná hrát postpunkový popík z osmdesátek. Hymnus posttýdenního setkávání. Dohraje a je to zase prostá místnost kecajících lidí. Psaní je paradoxní. Navazuje a zároveň ruší. Proto ho asi žeru jak ženu. Vrací se With or without you s fatálními bubny. Jsou to spíš dvojčata než gejové. Pohled je všechno a nic. Má flower svetr a baret.

Začne set. Kedar Dloreh není na pódiu. Hledám ho a najdu procítěně zpívat do mikráku u mixáku. „Viděl jsem to v jednom klipu. Přišlo mi to srandovní, tak jsme to taky udělali,“ říká mi druhý den v páře. Nevšimli si ho ani lidi, kteří stáli hned vedle něj. Když jsem je na něj upozornil, začali se smát, protože to fakt prožíval. Zbytek lidí si myslel, že zpěv je nasamplovaný. Přišlo mi to krásně nezištné, ale vlastně onanoval pro kameru.

Za kapelu promítá výdžej zelené scény. Konkrétní vjemy jako keře a stromy nebo jen geometrické obrazce. Projekce tvoří polovinu zážitku z monotónního beatu. Bratři si pozadí zdobí minimalističtěji. Vjemují jen červeně svítící, chvílemi blikající tyčku. Kedar tomu říká komín. Působí jako hypnotický bod. Usměrňuje o něco tanečnější hudbu, než měla Opuka do davové hypofýzy. Tam odpouští přijemné hormony. To je znát z vlnícího se, příležitostně i vířícího publika, které je s pokročilým večerem taky přilitější ze zásobeného baru.

„Líbí se mi, že u toho nemusím přemýšlet,“ chrochtá Luj. „To je u každé hudby, ne? Přeladíš na emoce a nemyslíš tolik.“ „Některá hudba právě hodně budí k přemýšlení. Půjdu blíž.“ „Jo, sorry, já tě zas nutím přemýšlet.“ „Ne, jen jdu blíž,“ opuští mě Luj. Pluje do kotle před Bratry.

Narušení ideality je esenciální. Maličká plážička mokne. Prvními návštěvníky jsou matka se synem v bílé košili. Hrabal mě provádí Provozem Hlubina na pokraji působivých ocelových monster. Malý sál má neomítnuté stěny z šedých tvárnic. Ze stropu visí kotva. „Ty jo.“ „Tady je k tomu i ovládání.“ „A funguje?“ „Ne.“ O patro výš prostorná kancelář, o patro výš chill-outová místnost s pohodlnými kancelářskými židlemi a stěnami pokrytými plátny, o patro výš střecha.

„Tady jsme to celé vymysleli. Udělali jsme si kafe a šli na střechu.“  Ve Velkém sále dávají nedávno releasovaný Psí ostrov Wese Andersona, který volí většina časných návštěvníků. „Tohle je sleva na audioknihu,“ podává mi vizitku, „potřebuješ ubytování?“ „Mám.“ „Kde?“ „V hotelu.“ „Aha. Adam nám píše report, tak na něj buďte hodné,“ instruuje prodavačky pásek. „Myslíš, že nejsme?“ nevinně na to jedna z dívek. Čtu podtext.

Nepíšu píár, ale report. Možná potěší, možná ne. To neřeším, nechci přístřeší. Audioknihy nečtu. Až tak vlastně nevím, co píšu. Vím jen, co nepíšu. Spíš takové storky, znáš to. Bezděčně se zabuším do hrudi. Přichází letně vyhlížející chlapec s baťohem. Zkouším mu selnout plus jedničku. Je to brigádník občerstvení.

Přichází Jan Těsnohlídek. Předevčírem mi na moje básně napsal, že obsah je super, ale hra se slovy ho ničí. „Takže odkřečovitět?“ „Jo, dobré slovo,“ on na to. Taky jsem vymyslel „zpapírnit“. On je mistr papíru, bez diskuse. Moje druhé jméno je křeč. Není psaní druh křeči? Snad, ale papír musí mluvit, nesmím to být já. Chce to jistou postprodukci. Nikdo není zvědavý, že jsem napsal báseň. Je zvědavý na báseň samu o sobě. Tak, jak ji našel.

Jeho básně ale zas tak úplně nefungují mluvené. Ale to moje taky ne. „To je až přidána hodnota,“ má pravdu? Editor Legalizace mi pošeptá, že Jaromír Typlt, který bude vystupovat v neděli, výslovně Inverzi zakázal, aby umístila jeho fotku s Těsnohlídkovou na jeden leták. Důvodem je tři roky starý incident, kdy Těsnohlídek před kamerou spálil Typltovu sbírku za to, že si moc hrála se slovy. And made it viral.

Larry

Diagonály. Ona. Poučná, přítomná, přívětivá, pravdivá, polétavá, patafyzická, přítulná, pohledná. Medově se jí dme dekolt. Transformace tepu, teleport selfu do rohu. Přisednout k ní, vědomí přitisknout. Pohled. Procítit barvy jejího hávu, vláhu jejího vína, spontaneitu jejího psa, samotu, posibilitu čísla. Ve chvíli nepozornosti vklouznout mezi.

Má víno a celý život starostí. Koukne sem. Co je ještě život a co už smrt? Co je sen? Tady jsi tou mírou, vírou, soudem, vrt, duh. Sestoupit do nejhlubších komnat života a konat, kochat se kostýmy nejzazšího zákulisí, kde možná visí její duše-tuše, představa, náplň pro cizí proudy vědomí, motiv prozření nebo vraždy. Co v ní hledám, to v ní najdu.

Duše-kuše, zbraň, šok, zraň ráno, co nemá jméno-uplatnění tady ani v cizině, vně ani nevinně. Ani v ní. Nic neví. Možná žije, pak bych měl vše odhodit a vrhnout se jí k nohám. Jde pryč, je to moje vina. Ne, jde jen kouřit v černém kabátě, přijímá druhou sklenici vína, černorudou jako krev panny a já tchajwanský čaj. Šance, vnady, čas.

Teče to ze mě do ní. Země-skrz, pohled-vrz. Jsem její spojení na chvíli v paměti. Každý v jiné místnosti vědom si své jinosti-cizosti, ale dosud ne hmotnosti-vážnosti. Vážit si někoho cizího? Tak trochu-slušně. Soudit se dá jen z toho, jak se na sebe díváme. Ona jo, já ne, ona ano, já jo.

Jak často? Teď. Teď ne. Jde o moc. O to být blízko, ale jen tak akorát. OK. Jen pohledy určují blízkost, zrak je nástroj chodu. Musím za ní, ale nemůžu se hnout. Asi proto, že píšu. Obléká se. Jistoty jsou k ničemu. Pčiknu.

I felt from her something. I went outside expecting her to pass by but she went for another smoke on the balcony. I poured some tea into my cup and got dressed up. The bartender asked if I’m going for smoke. Like, laughing cause I never smoke. I don’t even drink.

I came to the balcony with my cup. Everybody was smoking and I was subliming. I used to smoke, too, but now I could see it’s not necessary. I leaned against the wall finding out her name from the conversation with her friend which made further investigation into the case unnecessary cause this piece of information was enough for me to soical-network her later. I’m quite capable in the cyber space.

They seemed cool so I asked what the dog’s name was. I thought it was Larry but he was Albert. The target girl said he might bark at me as I was bending down to approache him. „Don’t worry, I won’t push him,“ I calmed her down and let him smell my hand as someone who’s watched a few documentaries on the subject. The dog wasn’t interested in me.

„I know you from somewhere,“ said the other girl, „oh yeah, you were at the poetry slam. The introducer said you’re not yourself cause you can’t take your cup of tea on stage. Because it would be a requisite.“ I stood there with my cup and no ciggy.

„Yeah, I’m an alcoholic,“ I said with no hard feelings. „Come on, how old are you?“ asked the target girl. „Thirty-three,“ I admitted with no hard feelings. She was like WTF. Well, cool, I wasn’t mad at her for that. She even guessed me being from the local art high school earlier.

Anyway, her friend needed to go. She stayed with me. It was a bit awkward but I managed to bridge the flow. I couldn’t help being a bit smug. She was a doggy kind of girl. I mean, she was fond of her dog. These girls don’t respond to domination very well but I walked the line. I asked her if she wanted to join me at my table.

„You probably know where it is,“ I smiled but she wasn’t catching up to the reference of me eyeing her earlier. „OK, I’ll have another two,“ she agreed and ordered another red on the way. Her dog was going mad cause there was meat on some table. „Well, he wants what he smells,“ I said. The reference „we men are that way“ came to my mind but I skipped it. There was this guy I often talk with about women sitting at a table behind her and I guess he was invading my attention.

„Let him down on the floor, I’ll hold him,“ I told her cause she was holding Larry all the time overprotectively. She did it and at first he rushed to the table with the meat. She helped me hold him, holding the rope in the middle while I held it in the end. This symbolic connection lasted all through the rest of our conversation. I couldn’t drop it, I would have to give it back to her. I didn’t want to. Eventually, Larry calmed down.

Was I gonna be the tragic dog barking at a closed door or was I gonna open it with my human hand, reason? Sure enough I asked her FB so that we could walk the dogs together sometimes. She hesitated for a while. In a sweet moment she shared her full name as if deciding to let my hand under her underwear. I took it into my memory as a precious jewel, confirmation of my ego. „What a nice name,“ I said. „Not at all,“ she refused. „No, really, it sounds very nice,“ I insisted. I meant it. I had no problem remembering it.

Dívka, před kterou si připadám divný, studuje genetiku, sluší jí opar, pnutí, přisednout mě nutí, slunce svítí velkými okny. Dám jí číst recenzi na svou knížku v Tvaru. Rtutí prý Prahu postaru jsem ztratil a zabil smysl v dešti klišé. Z poetry report v Hostu jí taky nutím, zvu na čaj. Afektovaná rutina.

„Za dva týdny bude po zkouškovém,“ hraje si se sluchátky. „Co posloucháš?“ „To mám jen tak, aby mě nerušily zvuky.“ „Vždyť je tu ticho, totální,“ jsem jak nit dentální. „Občas něco.“ „Bezpečí.“ Její světlemodré oči prosvětluje slunce do čiré bezednosti.

Mám pocit, že chce, abych už šel. Jdu, abych udržel světáckost nad divností, nádivností, nabílednost nad bídností. „Pak si to přečtu, až budu mít pauzu,“ ukazuje na tisk. „Budeš hodná.“ Je milá, fakt. Cestou k východu se usmívám na knihovnici, která mě sleduje pohledem „co za hovna jsi to hustil?“

Klidným, zmateným krokem scházím schody, zmajistě, smíšeně. To štěně mě zachránilo, pocitově, pointově, dílčí, dívčí pointa. Vzrušeně, nerušeně jdu dál, nevyloučeně do džungle-pouště předmětů pohyblivých významů. Venku za stěračem pokuta. Opodál sličná fízlyně. „Za dvě stě,“ nepohlédne mi do očí. Trochu mě tím urazí. Snad se stydí za tu razii.

S Jerry Lee Lewisem do Hradiště plavat. „… podvozek?“ ptá se mě chlápek, co vypadá jak Macháček v Dezertérovi, když se přesně po půlhodině plavání začnu protahovat. Nic neodpovím, protože nevím, co myslí. „Tos měl křeče?“ ptá se ve sprše. „Jen jsem se protahoval,“ odpovídám. „Žes najednou tak zarazil.“ „To já dělám no.“ Umývá znevýhodněného syna.

Vrch umprumky na slunku, hejno holubů skotačí, točí sem a tam. Kopec se zelená, slez sem na zen. Růžánky nabírají na síle, klasický dabl s tyrkysem. Nicota zaoceánských bojingů roste, roste. Nebe zmodralo. Prolínají se formy do tebe ze mě Země. Zvony na kostele Slunce ticho.

Má přítele, ale vlastně je to jenom člověk, se kterým tráví čas. Třiatřicetiletý. „Já mám taky třicet tři.“ „Kristova léta.“ „Dobrý věk. Dvě trojky. Jako srdíčka,“ zasměju se a ona se na mě podívá jako na dítě a taky se usměje. Match.

„Jsem Anička,“ podá mi teplou dlaň. Její stehno zdobí modřina. Má v lednu sukni. Bez punčoch. Když mluví, vysunuje rameno dopředu, jako by se chtěla přisunout. Podvědomě. Nebo já podvědomě. Podvodně do ní teču a ona do mě. Nebo jen básním? Scratch.

Snažím se, bažím. Obnažím, oblažím? Nořím se do bažin bázlivě balivé flow, pábím. Kéž bych nemusel nic, jen plout prost pout, sout se s ní, sesunout, usnout. Vzrušuje mě povrchnost, cizota, viklání, jak se do ní vkláním, propast trapnosti, závrať návratu v prostrou. Ale v čase?

Poprvé jsem ji viděl ve vodě, pod vodou plavat v bazénu. Zrovna jsem doplaval, protahoval se při pohledu na ni s vyplavenými endorfiny. Plavala prsa. „Přítel mě učí kraul.“ „Já plavu jenom kraul. Je to svobodnější.“

Kope do stran, odkopává mě a zase vtahuje dovnitř, do sebe, do tmy, ve které není nic vidět, ale všechno vědět. „Ty chodíš plavat,“ oslovil jsem ji. „Chodím,“ usmála se. „Vždycky v pondělí?“ „Vlastně každý den.“ „Klidně bych mohl být ve vězení. Akorát by tam musel být bazén. Každý den si hodinu pořádně zaplavat, pak bych mohl klidně celý den sedět.“ „To nevím, jestli někde mají. Můžeš to navrhnout.“ „Možná v Norsku.“ „V Rusku…“ „V Norsku.“

Ve spěšně-awkward experimentálně-seznamovací flow se někdy nedorozumíme, ale to je snad jedno. Možná přinese nic, možná překvapení, možná pousmání. Chodí běhat podél kanálu, ale teď je ještě studený vzduch. „Já tam jezdím na kole. Jezdíš na kole?“

„Já mám kolo z osmdesátých let,“ usmívá se omluvně, „nemá brzdy, ale občas s ním jedu do školy.“ „Jak se jmenuješ příjmením?“ „M. A ty?“ Šátrám do náprsní kapsy. Zvedá obočí. „Radši ti to ukážu.“ „Elchár? Můj přítel se jmenoval Elchára.“ „To je haluz. Co čteš?“

„Nějaký kluk v Paříži má potkat přítelkyni. Ale po čtyřiceti stránkách pořád nic.“ „Je to dlouhé, třeba ji ještě potká. Já čtu tohle,“ otevřu baťoh, „vidělas film Vicky Christina Barcelona?“ „Ne.“ „Tam hraje Javier Bardem. Znáš ho?“ „Ne.“ “

„V tom filmu se jmenuje právě Juan Antonio. Tu knížku napsal Juan Antonio Bardem. Tak jsem si říkal, jestli ho Woody Allen nepojmenoval podle něj. Znáš Woodyho Allena?“ „Jo. A pojmenoval?“ „Nevím. To vygugluju.“ „Kape ti to,“ ukáže seriózně, skoro direktivně na můj čerstvě vytažený čajový sáček.

„Díky za upozornění,“ spravím ho a zvednu šálek. „Popařil ses,“ pobaveně pohlédne na bundu, kterou jsem si polil. „Stalo se,“ usměju se bohorovně a ona nevěřícně, jako by nevěděla, že tohle je nejlepší z možných vesmírů, a já jí to chci vysvětlit a zároveň chci vysvětlit od ní to její, být pokořen spravedlivě nebo aspoň vzrušivě.

Je nesmírně, nepodloženě krásná. Teda nepředloženě. Vystřídat jejího přítele. Na chvíli, ne déle. Ten bývalý odjel z Damašku, když spadla v jejich ulici bomba na barák jeho učitelky. Jeho učitelka najednou nebyla. Ten samý den odjeli.

„Tak já tě opustím,“ stoupne si na holé nohy a obléká nad ně kabát. „Kam valíš?“ „Nakupovat. A pak vařit. S tím přítelem.“ Přítelem-nepřítelem. „Tos mě hodila trochu do depky.“ „Jo, to já umím.“ „Ne, za to nemůžeš. Jak jsem se k tomu dostali? Skrz to moje jméno.“

„Tak se třeba zase potkáme na Portále nebo v plavání,“ pronese povzbudivě. „Napíšu ti nejspíš na fejsbuku,“ pronesu pochmurně. „Dobře.“

A teď tu sedím v depce. Teda spíš před chvílí a trochu v ní trvám, abych ji mohl popsat. Ale v setrvačností nejsou přítomny kořeny. Jsou to padající listy příští sezóny, která nepřišla. Dým dotváří poslední obrazy, než se rozplynou.

Chci pochcat ohniště citů prostou potřebou. I mean, you know. Nezůstávat na nějakých modlách. I když tomu se nevyhneš, tak jako předsudkům. Dílčím dívčím pointám, cílům, lícům, mýtům, snům v bezstresové zóně očí. Roní vize, nové spoje, předhůdce těch mozkových, neuronových – pouhé myšlenky, představy, holky, stalky, statky neonových center, herecká periferie, to mezi tím, mezitímnost.

Někdy mám pocit, že už ze mě zbyla jenom ta psycha, že jsem se jim otevřel, podlehl, posloužil, posouložil, položil, podržel, pozdržel, podložil. Ožil jsem někdy, jak bylo zamýšleno, až bych všechno vyřešil?

Pohnutky se zašmodrchají, zašmelcují, zacizelují, posichrují, zbují. Jsem závislý na informacích. „Je to složité.“ „Povídej. Zajímá mě to. Nesmírně,“ píšu jí na fesjbuku v touze po styku. Ta lineární přesnost, závislost na přenosu všechno ničí. Fejsbuk je krok zpět, se kterým jsme se smířili.

Nejdou vidět mimochodné kroky. Je to strašidelná smířenost s daností. Se smrtí. Konverzace bez viny se zadanou šťabajznou místo rovnou se jí dotknout lžící. Probudit pannu spící nebo ji uspat nebo probudit pannu spící v ní. Cokoli, co je potřeba k synchronizaci. Jen nepodlehnout chronické idealizaci stávajícího stavu.

Ustálit a zůstat, zůstavit, stát se sebou, postavit před ni, zbavit se předložek. Věrni zůstaneme. Vždy připraven. Oddelit se od modly, polevit, eat my shit. Pod svícnem je nejvíc tma. Stanout stranou. Tam je svoboda. Ve stínu si tě najde svobodný pohled. Ves, město. Asi ne. Já nevím. Je to o ničem. O sexu. Není tam žádný víc beat.

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok, ne. Černé podkolenky, lhostejně světlé rty bez rtěnky, rovnátka. Obsedantně šeptá kámošce „kámo tohle, kámo tamto“, sugestivní grimasy jako ze štrýtu.

Dá jí ochutnat své červené víno a uskrne z jejího bílého. „Tohle je lepší,“ pokýve uznale hlavou na to bílé. Rozkošně, přiměřeně nešťastně kouká z nesprávné strany barikády. Kámoška brzy půlku vypitou a ona furt nic. Všimne si mě. Píšu na rozkroku, houpaje se na židli, přirážím. Připadám si bohatší, než kdybych vydělával.

Nad nimi na čtyřech kusech plechu vyšitý nápis BEZ TEBE NEJSEM NIC. Před chvílí jsem ji cítil, byl, ale zase se stahuju do statusu. Problém flow je, že se vzápětí, až opadne vzepětí, stává minulostí. Musíš setřást vědomí toho mezi námi, zdánlivě vydobyté statky, které se jinak stanou stalky. Musíš znova vstoupit do stejné řeky reality, zmatku, směsi, zjednat pořádek, zřeknout se flow úžasu now, wow, oh.

Nemusíš udělat nic a nestane se nic. Objednávám blondýně dvojku bílého. „Já jsem si všiml, že ti to nechutná,“ vysvětluju, když jí Martin se slovy „to je od tamtoho pána“ pokládá sklinku na stůl. Buší mi srdce. „Děkuju,“ červená se. Co teď? Upozornil jsem na sebe a teď už se na ni nemůžu bezlestně dívat.

Stydím se, víno byla lest, jak ji získat, svést, ale to bych nesměl psát. Červené teď stojí mezi dvěma bílými, síly srovnány. Špatně si vybrala a já jsem to napravil. Teď ještě tomu činu dát smysl. Vymyslet alibi pro svou kompulzi. Zápletku. Vybrat zisk ze své investice. Nebo ho aspoň zjistit. Jestli je. Tak to funguje, ne?

Je těžké režírovat a hrát, když zároveň píšu scénář. Už se na mě ve víru konverzace zapomnělo. Ani to bílé jí nevoní, moc ho nepije. Teď se napije. Znova. Má v sobě jih. Itálii. Když se v Česku řekne jih, myslí se Itálie. Jde o to, stát se vzpomínkou. Přítomnost musí být podložena vzpomínkou. Vzpomínka zhmotňuje přítomnost. Aby se dala obývat.

Dát o sobě vědět a zase bezvýznamně, smířeně zmizet. Může to být teoreticky sympatické, ale taky symptomatické, moc schématické, ale lepší, než nic. Všechno je lepší, než nic, věřte mi. Záleží na vnitřním volání, vzácném zenu alibistické komunikace, kdy si připadáš zlý, ale jsi očišťován pohledem druhého. To je podstata vztahu, který se pak taky často zvrhne v pravý opak.

Je fajn, být stín, neodolat někomu, kdo tak září. Obsedantně, planetárně. Ona je Země a já Měsíc, vlk. Slunce je to, co to všechno umožňuje. Za oknem den hasne, tady září žárovky každodenního pokroku, procitu, překvapení. Případně se zhejtovat za ten svůj stud, studovat realitu a vynahrazovat si to tu na papíru, na papíru vědomí propiskou spokojen, spojen s tím, co je mezi tím, co obklopuje a vyplňuje, co potencuje.

Život protancuje hmotou a ty jsi toho svědkem, tělem a zároveň máš tu čest, být tím životem, osudově rozdvojen do kolen a loktů, ale teď jeden, teď snad, jsitím, slet, sytím ženské. Čím jim být? Pozorností, vyklidněný Jim ukřižovaný na svém cock spiritu v americké noci? Nebo někdo, kdo překoná, nepodlehne lovné, serotoninové zavilosti, záplavě, která narazí na společenské zábrany a utvoří přehradu zmaru upřenou na pohled tak silně, až praskají kosti. Kašle krev, úplně ju pokašle.

„Jak se jmenuje to víno, co pije tvoje kámoška?“ ptám se blondýny, když z něj zase usrkne a tváří se, že jí pořád chutná víc. Asi jiná odrůda. „Klára,“ odpovídá její kámoška. „Aha. Ale já jsem se ptal, jak se jmenuje to víno.“ Přisednu a ptám se, jak se jmenuje blondýna. „Markéta? Andrea?“ nerozumím. „Adriana,“ opakuje. „Aha, promiň. Já jsem Adam,“ nepodám jí ruku. Chodí na zdravku a nejede na lyžák, protože ji nebaví lyžování.

„Tam by ses to právě naučila,“ říkám. „Já to umím, ale nebaví mě to,“ ona na to. Hm, zajímavé. Co za tím asi vězí? „Já jsem se na lyžování taky vykašlal. Ale bavilo mě to. Může to být nebezpečné, když to moc rozjedeš.“ „A když je moc lidí,“ vloží se Klára, „mě to baví, já jedu.“ Adriana je shy a cute, Klára trochu Hitler. „To červené je teda hnusné, jo?“ ptám se Adriany. „No, upřímně, my nejsme žádné znalkyně.“ „Jasně, buď hnusné nebo v pohodě.“ „Chcete se napít?“ vyká mi. „Ne, v pohodě,“ nevyvracím jí to. Usměje se.

„Tak já vás nechám, mějte se krásně,“ loučím se příliš přeslušněle, což nereflektují. „My už stejně jdeme,“ odmávne něco v ajfounu Klára. Zůstane po nich to červené. „Zase mi píše ten čtrnáctiletý Radovan,“ stěžuje si holka v protějším rohu kámoškám. „Ten, co ti říkal, že mu ho máš vykouřit?“ jedna kámoška na to. „Jo, hrozná doba dneska. Prostě je mimo. Možná časem, až vyroste.“ „Co až vyroste?“ směje se druhá kámoška.

Performens s psaním. Teatrálně na pódiu psát scénář, z neviditelného prsu sát inspiraci. Poletograficky se položit na prkna jako v posteli u dokumentu, okomentovat to, nějak dementně. Něco dělat. Nenásilně. Sledovat z mola hladinu lomu. Tiše se lišit, slyšet. All right, kotě, půjdem dál.

Dnes je přenádherná. Nadnádherná. Bohyně. Rty krvavé, vlasy zrzavé, dlouhé. Chceme to dlouhé, ale jsme schopni jen krátkého. Nemám čas – věčná výmluva. Tragická mantra se stává pravdou. Deprese. Bledý lid chce víc. Poprvé si všímám jejích očí. Oči pravé zrzky. Dívčí obličej, zvířecí pohyby úst. Ta kombinace.

Sklí mě až na pár mimovolných pohledů, které neovládne nebo schválně. Jsou přívětivé. Chtěl bych jí být věrný. Mohl bych být věrný jenom zrzce. Klidně odbarvené, ale pravá by byla lepší. Pravá by byla ta pravá. Ta pravá je ta první. V nějakém smyslu musí být první. Musím jí připravit místo. Místo pro její bustu, aby byla vidět. Místo pro její obraz, aby byla viset.

Jsou to jen úskoky na úpatí hory lásky. Hora mezi námi. Sahá až nad mraky, možná až do vesmíru nebo nesmíru, kam nikdo nepopatří, nepatří, ale láskou se na to napojí nebo smrtí, ta je stejně mocný sentiment, stejné tajemství, pokud jsme upřímní, a pokud ne, stejná nuda.

Nuda přítomnosti. Kudy na budoucnost? Přes darjeeling s mlíkem, dávné lži, plané plivance, splstěné symptomy, spadené neurony, nespasené listí. Jsem příkladně oddělený, na hranici výslovnosti. Nesmím si dovolit ani jeden úkrok, blahosklonný strach. Letěl bych dolů. Co by mi zbylo?

Co bych měl místo slov, (ne)smrtelných spojů? Znova zde. Jde. Vytrhuje mě z úvahy. Chtěl jsem jít až na dřeň. Co je mi víc, než slovo, ta přísně průběžná, proměnlivá přítomnost, kterou spravuju, o které zpravuju, kterou ztravuju, kterou se stravuju? Asi bych se bez něj marně snažil procitnout, to mi jde jen skrz něj, mimo něj, děj, mezi řádky.

Doufám, že chápete – tohle nejsem já. Je to jen průběžná proměna, shodou okolností pořád víceméně stejná. To víceméně je mimochodem stěžejní. Mimochodem je taky stěžejní. A pořád. A vůbec. Těch stěžňů je víc. Více slov pro jeden význam. Všechno směřuje k jednomu významu, ale nesmí být odhalen moc brzo. Včas součinností vědy a víry.

Abys chtěl. Neustále se rozpouští v těle možností, síti eventualit, sebestředném, nicotném mozku důležitém jako každý atom, nabývajícím a zase ubývajícím jako slabost pro každou jinou pláž, synonymum zmarněné, odplavené nevyhnutelným proudem. Zase bez ničeho. Jde kolem. Nevyspalá kousá do jabka. Otevírá dveře, zvenku je něžně pohladí. Pak se ruka vrátí, uchopí kliku a zavře.

Někdy bych si tě rád trochu víc prostudoval. Jsi krásná, jsi bohyně, neska ti to slušelo. Jako oslovit horu, přírodní krásu, aby se stala modelem mému myšlení, nektarem intelektuálně-sexuálního hladu, zahrát si se mnou allenovskou etudu, zprostředkovat moje nápady hadu, být pozitivně nebo negativně vypočítavým spojencem nebo protivníkem.

Jsme teď spojení ve vzpomínce (vzpomínka je nakažlivá jako pohled) v neexistujícím světě plném možností. Minulost je plná možností. Minulost existuje. Minulost je budoucnost, mysl vnímá zrcadlově. Proto se na obzoru smrti vynořuje radost a zrození halí mlha nevědomosti s nekonečnými možnostmi pro představivost, pro pomalu heroinovou lenivost.

To temno je do značné míry přitažlivé, ale musí jít. Život jde dál, it too shall pass. It’s still here but you can get above. Wave your wings. Fight the dark of come. Let live the disturbing feel. Exhaustion, ejaculation. It’s temporary, the illy scream of your inner dým-on. He means to live. Left with nothing, he changes into positive. Anger is fear. There’s nothing to fear but the fear itself.

Tendence, tennocce, placebo, nocebo. OK, go. You’re out on the streets, looking good. Baby, deep down in your heart, I guess, you know that it ain’t right. You never, never hear me when I cry. Honey, I cry all the time. „Buď dlouho zdráv a vyhýbej se práci,“ zpívá štamgast a sedá si jinému štamgastovi na baťoh. Ten ho spěšně oddělává. „Já bych tomu neublížil. Jestli tam máš sklo nebo vajíčka, já bych tomu neublížil. Ty myslíš, že bych tomu ublížil.“

Nic není míň sexy, než flákání. Teda váhání. Váhání odhání, do zrcadla koukání. Ty nejsi zrcadlo, unlike Charlie M said. Zvláštní, jak se lidi změní, když se rozejdou. Nikdo není pevný. Rozjedou se nebo zpomalí, ustrnou nebo zmizí. Úplně se zakompletují, přebukují jak po psilocybinu. Ztratí se, zase vynoří. Zhubnou, ztloustnou, zchátrají, zezdatní. Zestříbří, zezlatní, zlatentní, vyrýsují se. Často ve vlnách. Je to divné.

Když k té chybě v Matrxu dojde, když dítě My pojde, ale ještě trochu žije, sténá, než se ta energie rozplynuje, teda rozplyne do celé osobnosti, přegeneruje, budoucnost získá jiné geny, nebo jak to v osudu chodí, osobnost na sebe vezme všechny běsy. Stane se běsem, kterým osobnost vlastně je nebo se s tím vším osobnost prostě rozplyne, ale ne ve smyslu, že by se z ní stal stín, sen, sten, ale že (se) zhmotní všechno kolem ní nebo něco, stůl, uvědomění, že to tam je.

Efemérní odlhostejnění. Velmi vyzývavá vlna, na kterou poprvé asi nenaskočíš, i když jen první je ta pravá. Musíš ji nechat jít, počkat si na další. Tomu se říká dospělost. Ta první tě jenom smete a semele. Nemáš čas si uvědomit, že to je úplně nejlepší, poznáš to až na té další, na kterou se dostaneš, jen když tu první necháš jít. Přijde další a ty už budeš vědět, o co jde. Můžeš vstát a něco říct. Za sebe.

Ta holka mě většinou vůbec nechápe. I live in the underworld, jak říká Charlie M. V Jabku procházím Háemkem. Mezi slevami rozpoznám Aničku. „Já jsem myslela, že jsi někde v jiné zemi.“ „V Kanadě?“ „Myslím.“ „Ne, bavili jsme se na filmovce, a to už byla Kanada pasé.“  „Nejsem si jistá,“ vytáčí se, jako bych ji při něčem přistihl. „Duchovně jsem v jiné zemi. Možnás to telepaticky vycítila. Hodně budeš někde.“ „Možná.“

„Tady jsme se poprvé potkali. Nebo ne poprvé, ale potkali. Když jsme se ještě neznali.“ „Jo, asi vím.“ „Nezajdeš na čaj? Vůbec nevím, co v tom Zlíně dělat. Asi musím odjet.“ „Já teď nemůžu. Musím za deset minut někde být.“ „Fakt?“ Jsem fakt ready. „Fakt. Někdy jindy.“

Zamlžené brýle. Vedlejší účinky jsou někdy nejlepší. Kroonyho Klára má nejkrásnější oči. Nesebevědomé. „Jsem se v recenzi spletl a napsal jsem, že Kroony vždycky slamuje své holce Šárce. Spletl jsem si tě s Tukanovou holkou.

Pak jsem si to četl v sazbě a řekl si, že je divné, že byste se obě jmenovaly stejně a uvědomil si, že jsi vlastně Klára a ještě jim napsal, ať to opraví.“ „To je dobře,“ koulí dotčeně obříma očima, „a neslamuje mi vždycky. Jenom jeden je pro mě.“ „Jenom jeden? A chtěla bys víc?“ Významně kýve.

Nesebevědomost sama. Zbědovaně se na ni hooknu jako se v poslední době hookám na každou druhou, dotekem nebo pohledem. Moc sebevědomě. Úplně v tom. Možná je to s těmi našimi sebevědomími naopak.

Pravá přítomnost není při tom, ale v tom. Skutečná přítomnost je vtomnost. Běžná přítomnost je mezitímnost. Vtomnost je the shit. Juráň s napřaženou pravicí. „Nemačkat,“ upozorním. „Já jsem zapomněl,“ uvolní svalstvo. „Já jsem připomněl.“ „Možná ani nepodávat.“ „Stačí nemačkat.“

Kroony se jde na Juráňův popud kouknout na bekstejdž. Jsem u ní. Navázat na mezitímnost nebo říct dost a udělat, co chceš? Zahaluje ji růžová halenka, za ní zeď z narůžovělého mramoru, úplně splývá. Je celá růžová. Zvláštním, přitažlivým, znuděným způsobem vybledlá.

Kroony v šedém tričku s nápisem piko se vrací brzy, hledí si jí. Raně vztahovým diskurzem jí vysvětluje, jak to v bekstejdži vypadá. Je mi příjemně horko. Tón a diskurz nejde oddělit. Přítónnost. Ignoruju ji, abych mohl být s ní. O to víc. Magie psaní. Tvoří i ničí. Většinou obojí. Nejde to oddělit. Jde si pro razítko. Růžový nápis one way.

V čele stolu sedí Jaroslav Cerman a mluví o nějakých génijích a vizionářích. Růž prvního manželství, zaznělo včera ve filmu Phantom Thread. Přichází opoždění slameři. „Jsi ledový,“ říkám Tukanovi. A červený. „Je tam kosa.“ „Rychle zahřát na provozní teplotu.“ Anatol se zakecá s nějakou holkou. „Ve Znojmě určitě budem. Máme tam nějaké kontakty. V Třebíči jsme teď byli.“

Kroony jde na apel. „Máš krásné oči,“ říkám jeho holce konečně. „Děkuju.“ „Velké.“ Stydlivě je klopí. Ze všech slamů se jde podívat jen na ten Kroonyho. Ten na pódiu sedí a není vidět. Chtěl jsem ji bavit, ale jsem malé pivo. „Lepší je Boris, dokonce i Ivo,“ slamuje Kroony. Nepočká ani na jeho body. Míjí mě u přísálí. Usměju se do pohody, slamová maska, ona ne, jen se ohlédne dětsky otevřenýma očima.

Zůstanu uvnitř. Je mi teď dobře na slamu. Atmosféra. Adeladla. Pokecal jsem venku s Dibim. Najednou mi šáhl na krk. Že mi tam trčí chlupy. Ukázal mi svou pleť, která nepustí chlupa. Je jak mimínko. Áďa je chlupatější, než on. Říkám to Kláře, usměje se. Ráda drbe. Drby a cukr.

„Dej mi telefon, rychle,“ vrazí do nás Áďa ve dveřích. „My o vlku,“ zasměju se na dlouhána. „V práci zažít sukces. A liposukci. Pro zamilované šťastlivce oxytocin,“ slamuje. To poslední jsem určitě někde psal nebo se s ní o tom bavil. Nebo je to možná dneska evergreen. Kolektivní podvědomí. „Jen pro ten dnešní okamžik stojí za to žít. Hešteg čuslajf. Bez reklam.“

„Slam je, když banda kopyrajtrů nadává na komerci. Neska si každý dělá, co si Zemane,“ uvádí se Hrabal a vnáší do výsledných slamových produktů trochu života, průsaku. Klára se hrbí v prázdné kavárně nad instastories. Puding dává do začátku ticho, taky dobré. „Jsem starej, bezejmennej činžák na předměstí.“ Lepší by bylo čurák. Kdo dneska ví, co to je činžák? Čin-žák.

Prochází Mucha. Vypadá jak Freddy Mercury na prahu devadesátek. Klára chtěla Kroonyho sbalit v šestnácti, pak chodila s jeho kámošem. On ji sbalil na Stalinu, byla opilá. „Druhý tě vždycky chce, až když je ti to jedno,“ chápu. Měla před státnicemi na art managementu a ukazovala mu každou sochu a most v Praze. On ji dostal, ona se nedostala. Polkne antikoncepci.

„Jsi tady taková opuštěná, že?“ Kývne. „Mohl by se na tebe přijít podívat.“ „Chce se mi čurat.“ „Musíš po pravé straně hlediště a na konci chodby doprava. Anebo po levé straně, ale to musíš pak projít před pódiem.“ Vrátí se vzápětí. „Nebylo tam místo.“ „Zkoušelas to po levé?“ Nezkoušela.

„Bude to působit debilně, protože budu zpívat a budu u toho tančit. Ticho je drama,“ uvádí se Filipič. „Na Filipičovi mě odpuzuje jeho sebevědomí. V každém kousku jeho těla tepe Filipič. To bude tím, že je ze Sokolova. Tam na západě jsou všichni sebevědomí,“  pomlouvám ho s Klárou, ale později se s ním hodinu procházím po Brně a mluvíme. „To sebevědomí jenom hraju,“ říká. „Mám pocit, že mě nemáš rád,“ zahajuje konverzaci, „ale já to mám rád.“ „Taky mám rád tenhle druh motivace.“

Přicházíme na teorii psychologicko-performativních šablon slamerů, které se opakují. Protože zjišťujeme, že se hodně podobají slameři, kteří v té době se sebou předtím vůbec nepřišli do styku. Záhada.

„Kroony je taky sebevědomý,“ oponuje Klára. Když pak odcházejí, oslňujícně se na Filipiče usměje úsměvem, který zve do nejintimnějších partií. Na mě se ani nepodívá. Kroony se tváří korektně jako sturmbannführer s ledově modrýma očima. Odjíždějí na penzion.

Filipič říká, že v Kláře vidí jednu holku, se kterou má blízký vztah a že když se na Kláru dívá, tak vidí tu kámošku. Já to tak mám s Bohdanem Bláhovcem. Je to jeden kámoš ze střední, Bert. Flipičova holka se jmenuje Klára.

„Já jsem neříkal, že Kroonyho miluju. Ale ty jo,“ dodám. Příliš nadšeně, nacisticky pokýve hlavou. Je to její model. „A přitom ty jsi taková uťáplá.“ „Jsem sebevědomá,“ vyvrací mi původní premisu. „Já ho zabiju, jestli nepřijde,“ ukončuje první kolo. Diváci se řinou, Kroony nikde. Už jde. „Říká ti něco mobil?“ tmaví mu to Klára. „Tys mi psala?“ tváří se jak tvaroh. Vede ji na záchod.

Chytnu pohled Ellen, která mě do té doby zodpovědně sklila. Prší ambivalentní energií v žoviálním režimu. Po dlouhé době drbeme a bavíme se i intimně. Od ní se ale člověk moc senzací nedozví. „Měli jste spolu něco?“ ptám se. „Jo.“ „To?“ „Líbali jsme se.“ „A teď?“ „Od podzimu… Se mi líbí jeden kluk.“

Časem se o něčem rozohní, rozhovoří, úplně to navazuje, verbální  tanec, řetězí, bublá. „Tohle bys měla dávat jako slam.“ Pak to dává, i když jen úvod jako Hrabal a moc se směje, moc hledá důvod, hysterčí. „Já jsem psycholog, takže si to musím někde kompenzovat.“ Tatík od miminka vedle mě vyprskne smíchem. „Ta je dobrá,“ volá ženu.

Přejde na připravenou koncentraci informací, ambivalentní flow o tom, jak někdy chce a někdy ne slamovat, a jak pak do toho jde. Uklidňující, vážné. Symbolicky, expresionisticky to drhne. Je v tom ta reality show.

„Ale dobré impro je jen to vážné,“ vytýkám jí pak, „musíš to říkat stejně jako říkáš to naučené.“ „To nevím. Před lidma se umím jen zesměšnit.“ Dobré imrpo je možná prostě  takové, když ho cítíš. Když v sobě zesměsníš jing a jang. „Jsem největší teoretik impra v č r.“ „Jásněé.“

Když mu věříš, když věříš, že to, co myslíš a to, co říkáš, je v inkluzi. Němé tváře tě slyší a rozumí ti, i když mlčí. Ale hlavně, když to dokážeš rozjet plně, informativně. Na to musíš být pravdivý. Stát se pravdivým. To je jediný trénink.

Spalovna moci. Co o druhém víme, když je zájem ještě nezrozen, nezplozen? Hádáme a naše domněnky jsou v rámci kouzelní kontaktu pravdivé, často i opravdu.

Má komplex ze svého nosu? Svůj nos vytěsňuje. Celá její radost je, že její nos neexistuje. Patos. Já ho vidím. Civím. Vím, že bez něj by to nebyla ona. Ani bez toho komplexu.

Její radost není, že nemá nos. Spíš, že má nos jiný, než má. Vnímá mě jako týpka, který ten jiný nos vnímá. Přitom vnímám stejný nos jako ona. Její nos. Jen se mi líbí, protože se nesoustředím jen na něj. Není to pro mě střed světa.

Vnímám ho v kontextu rtů, tváří, tvarů. Pro ni je to střed v negaci. Prázdnota tvářící se jako radost. Tajný, slepý bod zvratu, o kterém nic neví. Myslí si, že to je dospělost, obecně sdílená cyničnost, cizost.

Cítí se tak cize uprostřed všech těch papírů, co má studovat, perspektiv bez ladu a skladu v hlavě. Ztracené jí to sluší. Slušný ji vrátím na cestu. Chytrý ji neprobudím do reality nosu.

Nepochopila by. Neukážu na tu věc. Spíš ji ukolébám do její funkce. Uklidním ji tak, že si uvědomí, že dýchá, a jak je to dobré.

Pak začne mít sama ráda i ten nos. Svůj nos. Napřed jí bude jedno, a pak s ním pocítí jednotu. Most na stranu života. Portál chrámu duše. Spadne z ní ta radost, které se držela jako čert kříže, i temnota tíže. Nadechne se a podívá. Setrvá. Ale zatím ne. Spěchá na arabštinu.

Stalo se, co se stalo. Stane se, co se stane. Sekuriťák jako páv shrabuje popkorn botou s rukou v kapse. Kartousek beat. Novela z prostředí slamu. Krize soustředěné zvětšeniny, nezředěné na bázi neuvěřitelné dřiny diagonálního bludu. Vstříc osudu.

Všechny rýmy jsou trapné. Rým rovná se póza. Pauza. Uplivnutí. Zásek. Čekání na uplynutí času, splynutí s časem i prostorem je mým motorem. Shit. Zkrátka s prostředím. Si to odsedím, prodýchám. Linie, původní důvod se rozplyne v překotném plození, lopotném cenění myšlenek na míse. Neví se.

Není zvykem soustrastně se rozplynout, když den hasne. Klišé je to samé, co rým. Co bez nich zbude ve zbídačené obyčejnosti? Rybí pohled. Některé slova si k sobě necháme připlout, jiné sledujem z dálky. Ty nejmilovanější se neúčastní války. Mihnou se myslí a všechno zodpoví. Nebo taky fotky. Vyjádří najednou bez dřiny všechno, cos chtěl vyjádřit, ale ty je nezařadíš, protože přítomnost. Prostě jdeš dál.

Je to pasé, není to aktuální. Nebo je to tak silné, že není třeba to zapisovat. Je to jisté. Nadsdělení je flek na matraci. Pointa? No sleep till heaven. Samozřejmost, souznění, styk, stáj, středa. Smysl? Se rozplývá, slívá, skvrna na zdi, tklivá magie hlásek. Co je teď, když už není láska? Nadsdělení se dozvíš z těch úvah, já ho zatím nevím. Ještě jsem je nevážil.

Game over, gravitace. Předběžná nadsdělení jsou proti mému přesvědčení. Předběžná nadsdělení neposkytuju. Všechno se dozvíš včas. Je to work in progres, čas. Nejsem část žádné korporátní mantry. Nestojím o vaše pařby, nedojím lajky. Nestojím na místě, pokračuju. I ain’t part of your intention, got my own invention.

Gesta, kódy, smrti, zrody. Chceš po mě veš, která kontroluje hlody? Jsem otrok svobody. Říct, co chceš, znamená rozhodnout se, co chceš. Rozhodnout se, co chceš, znamená, že chceš. Že chceš, znamená, že máš čas. V dobrovolném módu funguju nejlíp o samotě. S prachama přichází kompromis, strojenost. Nebráním se tomu nutnému zlu, ale pojím ho právě s prachama.

S neprachama pojím bohorovnou blahosklonnost, dopřeju ti sluchu svého hluku. Pokud ze styčných ploch našich slitin ukuje ohnisko jímavý tvar, dovolím ti ovlivnit mou věčně neohroženou niternost. To nabízím a nepoptávám nic, jen reaguju, neneguju. Tvůj zájem mi lichotí. Tvá značka mě nezajímá. Není pro mě prestižní. Zápisky starého prasáka s přesahem. Přesah je penis.

Zhasla žárovka. Barman ji spravil. Usmála se na mě a setrvala pohledem. Něco hledala nebo dokonce našla. Světlo se rozlilo a mně se chtělo zůstat. Objednal jsem si ještě čaj. Jen tak. Zelený. No jo, ale co bylo dál? I would of loved to talk to her at this very moment but she’s got a boyfriend who’s cool, too. Which I knew. I’m kinda hoping for another one to appear. I feel summery cause of the light and cause I got fever.

The world is turning around this sun of a lamp. So it seems. The now, the here. The nowhere. Decentralised. It’s just me circling round this little nowhere. My little inner meaninglessness. What a lovely word. Sums it up.

Smrtelnáhoda. Nepokračuješ, nevymýšlíš feat (new beat). Oč víc jsi před tím žil, oť víc teď umíráš. Co to ale je? To je chyba v Matrixu. To odhaluje akutní nedostatečnost jazyka. A nás. Zasypaní v dunách pseudovýznamů rejžujeme modlu. Ukájíme se nepatrnými smítky, prakticky prachem. Na všedním slunci se lesknou neméně, než metavalouny oslňující Nirvány. Ale koupíš za ně mnohem míň času. Čekáš apokalypsu. Konec schématu.

To se snadno řekne, ale hůře dodrží, snese. Kůži sedře řev první vnitřní skupiny obyvatel jdoucí na ortel. Každý je demokracie, má v sobě všechny rysy, rasy, lidi. Čudlík nejde jen tak zmáčknout. Jsem jen jeden z nás. Jen počkat, až uplyne okamžik, který volal po uchopení, ale nebyl. Nic se nestane, když nebude, protože vlastně byl-naplněn osudem.

Byl svým vlastním smyslem-časem a je-pořád výzvou, jen už bez té intenzity, informace. Má teď svobodu nesoudu rozběhnout se do nepředvídatelných, nesmyslných stínů, nestálých, nesexuálních simplexí, nespecifických, nevědomých, postranních úmyslů. Právě mizí a ty je chytáš jako děti ptáky a nikdy je nechytáš, ale hned jinde přijde jiná možnost chycení, jiný pták si nevzrušeně jde po svých a ty za ním a on utíká, uletí a ty nemáš křídla.

Nemáš na to, nemáš možnost na možnost, nemáš na chycení, ale to nícení tvým pohybem, vírou, radostí, nadšením trvá, spontánně ve tvé spontaneitě jsi chycen a chytáš, svobodný v nesvobodě jako dítě jsi pánem jen chvíle, situace, spáčem v luciditě, smáčen bez naplnění, jen to tebou teče bez zhmotnění v moři inspirace, bazénu snění.

Naplňuje se to, ano, někde jinde. Přijde další sen mezi tím, něco na plutí mezí ostrovy vědomí s otazníkem, šém mezi tím, co to vše znamená, všém. Otevře se nekonečno noci se svou zdánlivou bezvýznamností, bezcílností toho, co se zdá, ale totálními příběhy svědčícími o propojenosti světů při tom a daleko od toho zatím, které jediné nás dokáže pohnout, ohnout, zvednout, odrazit, rozletět, skrz zeď mezi tím, co je mimo jiné námi.

Je to slunce v očích každého. Tak mi ho ukaž. Tady a teď. Vryj se mi do představ. Buď můj předsah i přesah. Buď mě, když zapomenu, že hraju, že chytám ptáky, chystám páky, tlaky, tvořím příběhy a přitom umírám, trolím tři svaté a na satana se usmívám. Buj ve mně v noci i ve dne. Buj ze mě. Broj za mě. Ty, jež dlíš v každém neuronovém spoji i meandru, pomoz mi pochopit přehradu.

Nejde o to, získat energii, ale odblokovat energy ji. „Nechcete na tu růži vázu? Chcete, že? Ať se postaví.“ „Můžu ti dát růži?“ „Určitě ji pro někoho máš.“ „Nemám. Jsem věděl, že tě potkám.“ Energy je odblokovaná, když se ji přestaneš snažit užitkovat. Komerčně a tak. Čekat. Čekat je blok. Čekat na vlak, co ujel. Věčně ho poslouchat coming down the track. Took my baby. He’s never gonna bring her back. All right.

Pocitově se pochcat. Čekat, čekovat řád, přemítat, kam jet, kdy, s kým, jak a tak. Jatka atak. Poctivě zapisovat, rutinně rušit dosažený přesah, fašounsky spěchat, ordinérně závidět, nevidět, nevědět. Chaos není, když nepřemýšlíš. Chaos je přemýšlet špatně. Šipka ze špičky ledovce. V bolesti se ztrácíme a nacházíme, setkáváme.

The purpose of alcohol is to be able to lose it amongst people. On alcohol you let loose your need, lust to be heard. Sober you search a private spot to lose it. You don’t need, force others to hear you. Anyway, if you decide to be heard, there’s nothing anyone can do about it. Doesn’t matter if you’re sober or drunk. Your voice is your soul. You are your soul and others are soul and souls mingle.

The decision to be heard is the decision to become soul. To unblock it, to speak it, to speak love, to shout it, to write it, to be it, to send it to others or to yourself. You don’t need a voice with yourself. You need yourself with others. It’s not like you got yourself and that’s it, you’re the king of the world. It’s just a basic stone.

Základní věc na slam poetry je, že ti všichni řeknou, že jsi super. Aby nebyli za hajzly. Jediný, koho osočí, že není super, je ten, kdo podle nich není slušný. Kdo se chová jak hajzl. Třeba Islámský Stát. Mám rád barvu ponožek lidí. Vykouknou zpod gatí a lišácky na tebe mrknou. Udělat dobrý cover je větší umění, než vlastní věc.

Být sám sebou chce sebevědomí, být někým jiným navíc pochopení a vcítění. Být sám sebou chce zprvu odmítnutí. Všeho jiného. Radikálně ztišit. Být sám sebou chce být s druhými bez zrcadla, bez sebe před sebou. Tam pak může být cokoli. Rozpustit se v materii jako papír v hajzlu, ta absurdní nepostradatelnost, artefakt lidskosti.

Let’s lose it, forget and remember. Strach je opak spontaneity. Forget evil, stand up against fear. All that fun waiting in the barn. Is not real. Waiting is not real. No sleep, no sex. Is that what you want? Turn down that REM. Or turn it off. That was just a dream. That’s me in the corner.

When you want something, smile and you get it. There you are, have it. If you want to keep it, share it. Otherwise it dies so be wise. If it dies, there’s no way turning back. Gotta let go. Gotta go. To go. Go.

Share your life with other people. Your life is your brain. By changing your life you change your brain. And also the other way around. Sounds like some transpersonal cliché. Fucking Leary.  You walk the paths of your every day life as you do in your brain. Your little world. You’re someone inside. A spy, a cleaner. One thing you’re not. God.

You’re not your brain, you’re someone inside. What’s your power? Do you use your life for some purpose or do you simply live it? Better to say, try to live it, more like deal with it, fight it. Go on terms with it more than get with it. And so it goes with your brain. Aware of all possibilities of learning things, you can be only at one place at a time.

The now is more of a necessity than a bliss. The now is reality. It becomes a bliss when you use it. Cause it’s the only thing that you can use. There’s no need to rush. You just have to stand at one place and forget about the other places. See what you can do from this place.

You can think of other places and use them as memories, feelings and things. You just need not to think of being somewhere else right now. You need not to think of being here, there, before or later. Be just now. Just do it. You need not to be scared. If you’re scared, you don’t do it. You shit your pants and go home.

The distinction is important. Now is blessed and should be accepted and welcome in any form as it includes everything earlier and later. But everything earlier and later doesn’t include now. See the difference? Now is nowhere else than at the moment. At this very moment that’s already passed. This life that you see only as the past. This life that you copy, paste and hope it’s gonna ever last. This life where you never leave the bounds of your body, your paths, sacred things, truth or lies.

Your living room is a prison cell. Life is a prison untill you become its guard. Which is not as easy as it may sound. It’s greasy, slippery. You may stumble, too. Avoid any smug judgements. You know shit so far. I know shit. I’ve given up judging but can I judge the people who haven’t? I can’t, technically. Maybe I would if I could. If I didn’t strike myself down the road of roots and ceilings, emo-feelings. You’re never really down that road untill you’ve reached the end, negation of negations.

You’re still what you see on the other side. You still project your dark side that’s not even dark, divide your light. Look at your game, boy. See yourself separated from the rest of the world, universe, people. See yourself only in this division, distinction, prepared, dispaired secretly forever, silent, now, resting to be fresh for another life and maybe, yeah, you should try, smile, if you can, continue, brand new, whatever it is.

Everyone is on his own mission so speak or stay quiet. As you wish, as you think, not as you push yourself to. Sit or go, maybe it’s time or just listen. Something or someone might come. Maybe Jesus is on the run, Forest, run, catch the sun if you can and if not, leave it there. There’s no „most people“, no „so many levels“. There are no people. You’re people. It’s all just guessing so don’t stay resting. Don’t stand by settling. Them gonna need you.

Měl, co říct, ale nemohl navázat nit. Když navázal, zase ztratil. Napsal román, ve kterém popřel všechno, co si myslel o životě. Román nedával smysl, ale šel na sračku. Nerozumně věrohodným stylem se rozepsal o jejích vnadách. V její psýše se jen krkolomně nesrozumitelně porýpal.

Když se rozvášnil, zahltil klidně pár stran trsy absurdních metafor, tantrickým dýmem, motouzy do tmy. Nakonec jen otvíral ústa a mlel nějakou mantru, přestal psát a upadl v trans. Dávivě chroptěl, ejakuloval a rozněžněle zůstal ležet a pozorovat stíny na stropě.

Strnule poslouchal rozhovor z vedlejšího bytu a připadal si sprostý. Nerozuměl ničemu, bylo to vietnamsky, ale intonace stály za to. Šel z toho majestátný, akční klid letní bouřky. Katarze ticha.

„In my dreams I’m dying all the time,“ zpíval si před zrcadlem Pláž. Díky tomuhle vakuu mohl být kdekoli lusknutím prstů. Byl věčným svědkem všech míst světa, intence míjely. „Why does my heart feel so bad?“ Nechtěl odpovědi, jen se ptát. V poslední době toho bylo moc. Moc moci je nemoc noci. Nic moc mloci v géniu loci pokoje. Teď. Tady je. Sám.

Definice by byly. Idiomatický konsensus. Give us a kiss. Nechtěl do reality. Zároveň chtěl. Chtěl tak moc, ale nechtěl se pustit. Kdo ho držel? Co je tam venku? Moc štuboval, studoval zážitky, odosobňoval kouzlo sdílení do kulantních glos, které zajímaly jen jeho a pár pošuků v práci. Mozek mu zatemnily užvaněné beaty. Kam zimzely víly?

„Přestaň,“ obořil se na zrcadlo. Sebestředná sebelítost, ta spousta sebeslov už ho srala. Pocítil opravdovou lítost. Že je tu. Že je. Tu že je. Tuze zapuštěn v citu. V tomhle městě, v téhle kavárně spokojen s tím, že vnímá, na všechny sere.

Pěkně zpříma, bez deprese. Aby nezdržoval. Drsný příval emocí rozbouřil věčně stojatou vodu jeho intencí a tendencí, zvlnil očistnou cizost, jež se děje v každém těle dnes a denně bez naší participace, a tak se z ní přestáváme těšit.

Těšit se na ni. Z ní na ni. Nechápeme ty pojmy. Pojmi ty pojmy v jejich plovoucitě. Není tu místo pro negaci. Uvědomil si, jak je na ráně. Kouzlo prosté oddělenosti. „Feel all alone. Hey, hey, hey. Feel all alone. Feel all alone. Hey, hey, hey. Feel all alone.“ Kouzlo dobře míněného slova.

Pro začátek to nechat plynout. Neuzemňovat to myšlenkama, návratem k danosti. See what happens. Co se vlastně má stát v takovém snu? Ve snu člověk vidí líp, protože nepotřebuje oči. Potřebuje odvahu do toho jít bez ohledu na danost, tedy své tělo, o kterém zrovna neví, co dělá. Může jen doufat, že nic.

Vždycky se bojím, že to, co dělám ve snu, dělám i v reálu a někdo mě u toho pozoruje. Třeba rodič. Mám strach z ukrytého, neviděného pohledu. Pohledu, který nemůžu vidět, pokud chci zůstat ve snu. Snít znamená ztratit kontrolu. Možná je to můj vlastní pohled, který mi chybí. Nemožnost podívat se do zrcadla.

Možná je to strach z toho, že si dělám, co chci. Stopka pudozáchovného, socializovaného člověka, který se bojí toho, co chce. Taky strach z toho, že když už té schopnosti nabyl, že ji zase ztratí. Strach z možnosti i z její ztráty. To se na nás hodí. Ta možnost je svoboda, lucidita, flow.

Svoboda možná úplně luciditou není. Sartre tvrdí, že svobodu podmiňuje překonávání nějaké danosti, překážky. Tou je v reálu mimo jiné třeba naše tělo. Strach o snové tělo ve snu nemáme. Když už, je tam pořád strach o reálné tělo. O to, co asi dělá. Ten nás ze sna vytrhuje.

Požitkem z lucidity se zdá být svoboda. Dělat si, co chci. Jakmile si ale dělám, co chci, dostaví se strach ze sebe, z toho, co dělám reálně, že mě u toho někdo vidí, že dělám něco nepředloženého. Nebojím se zranění, bojím se čistě toho. Probuzení mě přitom vždycky přesvědčí, že nedělám vůbec nic. Spal jsem v soukromí.

V lucidním snu vlastně až tak svobodní nejsme. Můžeme se rozhodnout udělat něco nepředloženého, možnosti k tomu se nám ale nabízí z okolního dění jako v reálném životě. Není to božská moc rozvrhnout situaci, kterou si usmyslím. Je to svoboda v rámci kulis, jako počítačová hra. Snová svoboda tkví hlavně v tom, že je to jenom sen. Bez následků. Možná právě přetěžení toho vědomí nás vrhá zpět do reálného těla.

Lucidita je vlastně meditace. Nechat myšlenky volně plynout a jen je objevovat. Strach snít je jako ten oddat se meditaci. Opustit myšlenky, zůstat viset ve vzduchoprázdnu přítomnosti jen s tím, co přijde. Věřit, že se neztratím, nerozplynu, že jsem víc. Vzít myšlenkám jejich magickou moc tím, že si jich prostě nevšímám. Nebo všímám, ale nepodléhám jim. Jen být u toho.

Přemýšlení je vytržení. Myšlenky jsou vnitřní zrak. Vzdát se snahy je kontrolovat znamená stanout před tím zrakem ve slepé nahotě. Před soudcem sebe. Adrenalin nás většinou vcucne zpět. Tedy – nech se dívat. Jde o ten strach. Rozptyl. Není to s ním jen tak. Většinou je iracionální. Nechápeme jeho intenci, kadenci ani interpretaci. Nekontrolujeme ho.

Nejintenzivnější část snu, kdy jsem si nejvíc užíval, že sním, nejvíc si to uvědomoval a nejvíc viděl, kdy jsem se pozastavil nad tím, že vidím a věděl, že vidím něčím jiným, než očima, byla, když jsem se díval na cihlový dům v mojí rodné čtvrti. Byl fascinujícně nasnímaný. Nebyly tam barvy, ale příjemně. Jako by barvy byly vlastně rušivé. Jako by bylo důležité něco jiného, než barvy, jistá vnitřní ostrost, narozdíl od reality, ve které žijeme, kde rozdíl mezi požitkem z barveného a černobílého filmu je markantní. Nebylo to ale ani černobílé.

Čím vidíme sny? Jak je vytváříme? Převládá pocit, že se prostě dějou. Jsou plné překvapení jako život, který člověk taky žije a probouzí se z něj. Kam se z něj probouzí? Do jiných životů, energií, duší, všeho. Ten zmatek je možná víc fascinující, než když to jde, jak chceme. Fascinace je vlastně bezmoc.

Lucidita je možná vlastně fascinace. Přílišná snaha o moc nad událostmi ji ruší. Chce to snahu vybít ve zralé úvaze. Nechat, aby se nás zhostilo plynutí. Uvědomit si svou pozici, zabavit se tím uvědoměním, a nechat to okolo se dít a nabízet nám posibility. V životě jde taky dost o to vybouřit se a prostě se zabavit a nezlobit jako u dětí. Nekazit to. Možná jde o to, ve snu nebourat morální stereotypy z reálného světa. Proč pak ale snít? Asi stejně jako proč žít. Jen tak.

Fascinace je sebevědomá bezmoc. Tichá moc neuchopitelné pravdy. Neutopitelné. Nechat tichou vodu břehy mlít. Pravda bez sebevědomí je na hovno. Není. Jde o snové sebevědomí, nebojácnost, že mě někdo probudí. Nebojácnost ze snové smrti. Strach ze smrti budí ze sna podobně jako ze života. Nebo ne? Pamatujeme si jen sen, ve kterém se probudíme. Lucidní sen je vlastně poloprobuzený pořád. Balancovat na půli cesty. Míra.

Nebojácnost, v neposlední řadě taky nekajícnost před domnělým pohledem. Jak se nebát pohledu, který neexistuje? Asi ho vytváříme. Jako ten sen. Jenže ten sen najednou chceme využívat. Sen je vědomí a chtění je ego. Ego ruší vědomí, když se ho snaží vystřídat. Musíme respektovat sen. A nebát se před pohledem. Jakýmkoli.

Ze sna probouzí strach z probuzení. Jasně, je možné, že nás někdo nebo něco probudí. Nejpravděpodobněji se z něj probudíme sami. No a co? Je to jen sen. Věc magická, ale normální. Jistě, už se nebude opakovat. Ale bude zase jiný. Stane se, co se má stát. Ale teď řídím já, co se má stát. No, tak asi ne tak docela.

Možná si stanovit nějaký projekt. Nedělat jen prvoplánově to, co se v reálu nesmí jako snové dítě. Nedělat divnověci a juchat nad tím, že je sním. Snově dospět. Taky vlastně, když něco vědomě dělám, tak už až tak nesním. Dělat a snít – trochu rozpor. Nebo ne? Vášeň. Ať váš sen spálí vášeň. A třeba ho nespálí, ale udělá.

Mě vždycky na té holce zklame to, co se skrývá uvnitř. To, co se skrývá na povrchu, vždycky evokuje úplně něco jiného. A tak běžím po plovoucích prazích těch povrchů, podle kterých se mimochodem jmenuje Praha, podle plovoucích prahů, které dřív byly místo mostu, běžím po nich, protože jsem nepostavil most, too busy burning it, abych přebrodil ten vnitřek a neustále mě to táhne do něj spadnout.

Taky utíkám vstříc každé té holce, jakoby abych ji minul, přebrodil ten její vnitřek, sklouzl se po povrchu někam za ni, na další povrch a taky proto, že když běžíš, tak prostě běžíš jako manický Ježíš, ten to uměl po vodě, aniž by se omočil, běžel, aniž by se otočil, běžel, protože věděl, že to, co je dole, je i nahoře a naopak, vnitřek ho nepohlcoval, neponěmčoval, v čuracím snu se nepomočoval, když nebyl tázán, tak nepoučoval, když nebyl tázán, tak nepodkuřoval, když nebyl tázán, tak nepodporoval.

Nepreferoval podvodné taktiky, hysterickou mantru před důvodně jasnými, jasnozřivě metalurgickými, krystalicky vykrysenými analýzami spektra brutlasitního jasu, který nebourej, jen nabourej, aby se zase zacelil, přirozeně v rovnováze s výzvami průměrného konzumerismu, amerikansimu, který tady prostě je a je to v pohodě, i když ne, protože jak chceš bojovat proti korporátní sociopatii jinak, než adekvátní analogií, apatií, altruistickou ataraxií prubířské negace?

Topení konečně začalo topit, rozlévá se mi teplo, zima mě přestala hrotit, něco se vzteklo, řeklo, že peklo je velkou, vleklou větou, kterou nejde doříct, jen…

 

Přisednutí

Šel jsem po schodech z lázní. Vyklidněný, vyfoukaný, namaštěný, čistý, na tváři samovolný, samolibý, nafoukaný úsměv. Proti mně šla holka, kterou jsem dřív hodně potkával na cyklostezce. Jezdí na bruslích. Jednou jsem si na ni vzal telefonní číslo, ale asi to moc hrotil a nakonec jsme se nedomluvili. Usmála se na mě a já jsem se přestal usmívat. Pak jsem se vzpamatoval a usmál se na ni, ale pozdě. Potmě. Už to viděla jen koutkem oka.

Zase jsme se minuli, neprolnuli, natož abychom se promnuli, jak jsem zamýšlel, když jsem studoval na cyklostezce její siluetu. Zase proklouzla jako ryba, zase jsem si říkal, že jsem jí měl duchapřítomně, duchapřítulně zastoupit cestu a něco rázně říct, co by překonalo všechny strázně života a získalo ji pro lázně se mnou, ale bylo pozdě. „Ale to je možná dobře,“ chlácholil jsem se, když jsem čekal na přechodu, až přejedou auta, abych mohl přejít na červenou.

Asi to tak asi chci, nechávat ty věci proklouzávat. Třeba se to přestane bát a přijde to až ke mně. Ale stejně jsem byl nesvůj z toho neuvědomění té příležitosti, že jsem tam v tu chvíli nebyl, že jsem byl ve zmatku a ne ve flow. Ale není flow sebeospravedlňující? „Miluj svého nepřítele,“ říká Ježíš. „Pomalu ho získej pro svůj rytmus,“ říká Dušek. A to je vlastně celá story člověka a jeho života. Musíme do něho být pořád ponoření v jeho běhu, nezadržovat ho, nelitovat, ale zároveň decentně korigovat, promýšlet, plavat, tvarovat, tvářit se. Spokojit, ale jen na chvíli.

Šel jsem kolem Pštrosa a uviděl v něm Anetu s nějakou kámoškou. Zaplul jsem sebevědomě dovnitř, protože jsem ji znal, že jo, a protože jsem o ni neměl zájem, že jo, a pustil se s ní do žoviálního rozhovoru. Nabídl jsem si z jejích fotky z Erasmu ze Švédska, ležely na stole. Fyzické fotky focené na fyzický negativ. Taková staromilka. „Pořád pracuješ v Terryho ponožkách?“ „Pořád.“ „To jsi tam už úplný itinerář.“ „To jo,“ zasmála se. „Máš už nějakého přítele?“ „No mám, Kubu,“ odpověděla, jako by to bylo fopa a já jsem dostal pocit jako u Pobřežní hlídky. Supr seriál, ale patří minulosti. „Ale chvíli jste spolu nebyli, ne?“ „Přijel za mnou do Švédska, tam jsme se zase dali dohromady. “

Byl jsem u toho, když se znovu dali dohromady předtím. Oni spolu snad začali chodit tak, že se dali znovu dohromady. Kuba po jejich prvotním chození vypadl do Anglie. Takový ten mladistvý popud něco zažít, něco začít. Myslím, že jí kvůli tomu tenkrát dal košem. Vedl si tam dobře jako barista, ale vrátil se do Zlína.

Byl jsem zrovna s Anetou poprvé na pivko v Bloku. Schůzka typu „co bude“. Z Bloku jsme šli do Pštrosa, kde byla nějaká vernisáž. Pamatuju si, že jsem dával slívu, ona víno. Najednou se objevil ten Kuba. Od té doby spolu chodili. Dobrý timing. Kuba mi jednou definoval dilema vztahu. Jsem mu říkal, že každý kluk říká své holce, že je nejkrásnější na světě, ale myslí to tak jen v tu chvíli, když je s ní. „Já to Anetě neříkám. Protože není,“ on na to. Škoda, že tomu rozchodu nedal šanci. Zhroucení prvního vztahu je tak drtivé, až je stěžejní.

Já právě hledám tu, která mi bude připadat nejkrásnější na světě. Moc jich takových není. Když náhodou jo, tak ji to pěkně vyděsí. Milovat se musí tak akorát. Ani málo, ani moc. Jen to je vlastně láska. Když je to moc, tak je to taky láska, ale šílená, básnická. Tu asi vyhledávám, nebo jsem vyhledával. Kdy je teď?

Stál jsem tam zas trochu moc dlouho. „Jdu do Katovarny. Tak říkám kavárně Továrně,“ ohlásil jsem. Aneta se zvláštně podívala na svou kámošku. Říkal jsem jí předtím, ať pozdravuje Áju, její nej kámošku a teď i spolubydlící. Jednou jsem se s ní líbal v Golemu a ona se pak z toho rozbrečela. Byla asi opilá. Aneta z toho dělá big deal, je to asi nějaká tradovaná historka, nějaká modelovka, i když jsem se pak s Ájou párkrát v pohodě bavil. „Tak pěkný večer? Je už večer?“ loučila se roztržitě Aneta. Podíval jsem se ven. „Šedo.“ „Tak pěkné šedo,“ zasmála se a já jsem opustil prostor s pocitem, že jsem se tam moc vyndal, vydyndal.

V Katovarně seděla Ája s jednou holkou, kterou znám z olomouckých slamů, ale s tím vydyndaným pocitem a Anetiným tajnůstkářstvím, jsem k dámám nepřisedl, ani je nepozdravil. Sedl jsem si zády k nim. Vlastně jsem chtěl v klidu šéfovat holku, co tam obsluhovala. Takovou zrzku.

Seděl jsem v létě na lavičce v parku a přisedl ke mně bratr Adama ještě většího. Adam ještě větší byl kámoš Petra psycha. Oba myslím furt žijou, ale už je nevídám, proto ten minulý čas. Zlín je město duchů, všichni zmizeli. Bratr Adama ještě většího, nemůžu si vzpomenout na jméno, byl vždycky velký hulič a vůbec neřešil školu. Jednou jsem ho poktal se snowboardem, místo do školy šel na svah.

Kecali jsme. Jezdil pomáhat svému otci někam na farmu do Čech. Jejich otec byl despotický Slovák. Adam ještě větší po něm zdědil psycho povahu. Byl šílený hlavně když se opil. Přispěl k tomu, že jsem přestal pít tím, že mi při mém předposledním opití se na Silvestra 2012 před Blokem zhoubovaný a opilý strčil prst do oka.

Přišly nějaké dvě holky. Jedna byla hezká a usměvavá zrzka s prvorepublikovým mikádem. Byla jako zjevení. Byla by, kdybych ještě pil. Když jsem ještě pil, míval jsem hodně zjevení. Bylo to asi všeobecně tím, že jsem víc žil, i když skrz ty látky. To asi nejde oddělit. Teď mám víc odstup, na který se snažím balit buchty.

Buchty jedly jahody. Zrzka mě zaujala tím, že řekla, že už to nechce, že už tam jsou samé zhnilé, a pak se zeptala, jestli si někdo nedá. Bratr Adama ještě většího si jednu vzal. V klidu týpek. Já jsem se omluvil, že jsem před chvílí měl. Holky šly. Bratr Adama ještě většího říkal, že s nima chodil na umprumku do Hradiště. Vůbec jsem nevěděl, že tam chodil. Po vyhazovech z gymplů tam udělal maturitu. Napodruhé. Poprvé mu odmítli věc, kterou vyrobil. Chlubil se, že ji jenom nějak přetřel. Za půl roku ji obhájil. Takový gangster.

Myslel jsem na tu holku, že už ji nikdy neuvidím, ale pak jsem ji uviděl. Na plakátu na fasádě fakulty multimediálních komunikací. Byl to přímo billboard, trkl mě do očí. Každý obor tam měl jednu tvář, ona byla tváří marketingových komunikací. Ta indicie mi umožnila najít ji na fejsbuku. Jsem takový Hercule Poirot, akorát řeším pičoviny.

Napsal jsem jí úplnou pičovinu: „Viděl jsem tě na plakátu.“ Těžko říct, proč jsem se víc nesnažil. Uvedl jsem se  jako ne moc inteligentní šílenec, který hledá lidi na fejsbuku. Neodpověděla a já už jsem víc nepsal. Asi jsem si na ni nevěřil. Měla v sobě něco typicky zrzkovského. A já zhrzeného.

Jednou jsem šel kolem Bloku. Nakoukl jsem dovnitř přes sklo. Seděla tam s nějakou kámoškou na mém oblíbeném místě. Vešel jsem a sedl si vedle nich. Byl tam druhý oddělený stoleček, ale jednolitý gauč. Balancoval jsem na hranici taktnosti, všude byla spousta místa. Pak jsem se rozseděl a vklouzl do pohody.

Kámoška zrzky zastala všechen talking a bavila. Díval jsem se a poslouchal jak na divadle. Mám tenhle street art i radši. „Teďka mě objal a řekl, že jsem krásná. Že bych mohla mít na každém prstu deset kluků,“ řekla třeba. Myslela taťku. Myslím, že vnímala můj pohled a mluvila tak trochu pro mě, minimálně podprahově. Taky se mi celkem líbila, natuclá aperitivem rezonovala životem. A já jsem to vnímal všemi póry. Mám rád lidi, když nemluví na mě. Můžu být čiré vědomí. Takový voyeur.

Zrzavá vždycky jen něco přizvukla a já jsem si hověl nad zázvorem. Pak zavelela k přesednutí. Mluvící se ptala proč, ale dodala: „Jak chceš.“ Nebyla tak krásná a elegantní jako zrzavá, nemohla si klást podmínky. Viděl jsem ji párkrát už dřív a nikdy mi nepřišla zajímavá. Vytáhla to z ní až ta zrzavá.

Bylo to kvůli mně, nebylo pochyb. Ohlédly se po mně  takovým tím pohledem, u kterého víte, že jste předmětem. Dal jsem si další zázvor, aby nevzniklo podezření, že jsem tam seděl kvůli nim. Neseděl. Nebo tak napůl. Naproti mně usedl muž středního věku. Cinkal klíčema od auta jako na sedmnáctého listopadu, objednal si preso a nervózně pokukoval kolem a já jsem byl jediné vědomí v jeho zroném poli. Radikální karma.

V Katovarně mě zahrnuly vzpomínky. Dřív jsem tam chodil často. Pracovala tam Eva, rajcovala. Jednou jsem spadl z kola a zlomil si loket. Z úrazovky jsem jel rovnou tam a skrz tu sádru se s ní seznámil. Večer hráli nějakou trapnou divadelní hra. Dal jsem za ni kilo, díval se na ni s ní a s tou zlomenou rukou. Nechal jsem tam ten den pěťo. Ale seznámil jsem se.

Naproti mně teď seděl jeden obecní idiot. Okolí mate tím, že je pohledný jak americký herec, takže rozčarování  z toho, že má v hlavě nasráno, je pak o to větší. Já už jsem tím prošel, takže jsem bral v pohodě, když ke mně přisedl. V původním umístění měl pod sebou kaluž. Z baťohu mu tekla špatně zavřená šťáva a on se tomu hemal.

Servírky nevěděly, co si o té fúzi myslet. Tvářil jsem se neprohlédnutelně. Otravuje mě, zná? Možná došly k závěru, že jsme kámoši-pomoši. Jedna si pak všimla té kaluže a byla pěkně nepříjemná. Řešila to s ostatníma, pak mu nadávala, že mu to teče i v novém umístění, že dělá novou kaluž. Byla to hezká blonkca se stříbrným křížem na výstřihu. Nepokrytě nervózní, jako by si podprahově říkala o vyprcání ho prcala, jako by se pochcával. Vůbec  nebrala v úvahu, že je mentálně slabší a on se tomu smál.

Vystreslá knajpa, ale mám ji rád. Trochu komerční, musíte si něco objednat. Mara Weisz se té v formulaci v páře hrozně smál. Měl jsem na myslí samozřejmě druhou objednávku. Jak dopijete, začnou se obsedantně ptát, jestli je všechno v pořádku, jestli jste šťastní, ale ve skutečnosti vydírají, abyste si dali další drink.

Sedli jsme s Marou Weiszem k bazénu a ohlídli se po ženě, co šla kolem. „Někdy je to plavání aj dobré,“ usmál se na mě pán s flákem tuku přes ohanbí. „Je pěkná, ale má divné břicho,“ zhodnotil ji Mára, který má dokonalé tělo z posilky. „Je stará. Taková ta stará zachovaná. Jezdí na kole,“ řekl jsem Marovi. „Ty jo, ty máš informace.“ „Jsem novinář.“ Uvědomil jsem si, že je možná mladší, než já. Asi trpím dysmorfií. To jsou lidi, kteří se na sebe nikdy nedívají do zrcadla a žijí v bludu věčného mládí.

Vyložil jsem Marovi, jak jsem jednou té paní vyčetl, že plave moc sebestředně. V lajně na kondiční plavání mě napžed plácla do noh, když jsem byl pomalejší, pak naopak kopla do hlavy, když se po předplavání moc brzo zařadila. Příště jsem do ní po stejném počinu tak jemně vrazil. Osopila se. „Nemáte plavat jako kráva,“ řekl jsem jí tentokrát direktněji. „Co si to dovoluješ?“ zeptala se a plavala hned dál jako posledně.

Iritace vždycky prochází gradací a někdy si vyžádá katarzi. Podobně  to bylo s pořadatelem Mattem na slam poetry v Olomouci. Loni mě během slamu přišel nakopnout na pódium, protože jsem tam byl moc dlouho. Taková potupa. Letos jsem ho hodně prudce odstrčil, když se o mě opíral cestou na pódium. Na tom samém. S každým máme nějakou emocionální historii úprav, kterou si přímo neuvědomujeme.

Studený čumák servírka idiota tak podprahově dehonestovala, že se brzo dekoval. Vzápětí dorazila skupina dvou matek a pěti dětí. Hledaly místo a bylo jasné, že můj kulatý stůl pro deset lidí je jediná možnost. Přišla za mnou zrzka s direktivním dotazem, jestli bych si nepřesedl k jinému stolu, na který ukázala. „Já už sedím a je mi dobře. Můžou přisednout,“ odpověděl jsem asertivně. „Třeba chcou sedět sami,“ vysvětlovala jak blbému, ale bylo přece jasně proti logice, aby někdo někam přišel a chtěl stůl, kde seděl někdo jiný, bez toho jiného, protože tam chtěl sedět sám, zvlášť když to byly dvě nepozérské matky s dětma, nevyklidněnější skupina obyvatelstva.

„Můžeme přisednout? Nevadí vám to?“ zeptala se jedna z matek potom, co zrzka vyřídila mou nabídku. „Nevadí,“ usmál jsem se trochu nuceně, vystreslý z těch vystreslých servírek, které mě čekovaly, co jako dělám. Seděl jsem a nedělal nic. Ani jsem se nepohl. Přede mě si sedl blonďatý andílek, holčička. Studovala mě. Koukl jsem po zrzce, studovala mě taky. Nenápadně, po očku, které jsem zrovna vychytyal.

Myslím, že jí trochu, minimálně na nevědomé bázi, imponovalo, že jsem si před ní nelehl na zadní a uhájil svou pozici. Zrzavost je prý gen, který zůstal po nenandrtálcích. Mám hodně rád zrzky. I ty odbarvené, ale tahle byla přirozená. Měla to v sobě. Liška. Vytáhl jsem mandarinku její barvy a položil ji na stůl před tu holčičku. Zeptal jsem se jí, jestli ji nechce.

Holčička zavrtěla, hlavou a zasmála se na svou máti. Vzal jsem si mandarinku zase zpátky a hrál si s ní pod stolem. Holčička se střídavě dívala na tu mandarinku a na můj obličej. Ostatní děti se na mě taky dívaly, dětsky neomaleně. Já jsem se na ně díval jako Buddha – ani dospělácky, ani dětsky. Nevěděly, co si z toho vybrat. Sledoval jsem, jak se rozhodují a nijak jsem do toho procesu nevstupoval. Zrzce jsem říkal, že mi nevadí, když přisednou, ale ve skutečnosti jsem byl rád, že přisednou a sejmou ze mě tíhu samotky, i když jsem z toho měl taky napřed strach.

Kolem kulatého stolu jsme vytvořili propojenec tolerance, i když jsme spolu nepromluvili. Nepromluvil jsem ani s tou holčičkou, ale ona furt koukala. Něco jsme navazovali a teď kdybysme se někde potkali, tak bysme se znali. To Katovarnící nemohli dopustit. Museli nás atomizovat, protože dva oddělené celky na jednom platebním modulu bylo velký špatný.

Zrzka to vlastně jenom šla vyřídit. Dostala to rozkazem. Se svou milou energií se tam vůbec nehodila. Že si ji uchovala i tam znamenalo velkou vnitřní sílu, vpravdě zrzkovskou. Možná si ode mě v Bloku odsedla proto, že tam tou rezervovaností načichla. Jsem princ na vyklidněném koni, který ji přijel nehroženě zachránit ze spárů temné katovarnické energie. Nebo si odsedla proto, že jsem ji vzrušoval a ona má kluka nebo jinou kognitivní disonanci. Nebo jsem ji fakt sral.

Tehdy si přisedl bratr Adama ještě většího, ona přišla, pak jsem si přisedl já v Bloku a ona si odsedla a dneska řešila, abych si přesedl já. Taková zvláštní shoda náhod, řetězec souvislostí. Proto to píšu, toto. Vidím ji před očima, ale nemám ji vyjasněnou. V Herculu Poirotovi mluví podezřelý s detektivem, mluví o stejné věci a nejde o to, jestli je podezřelý vrah. Jde o to, jestli se to detektiv bude schopný dozvědět.

Ve vědomí je všechno předurčené a jasné, ale je třeba proměnit to v poznání, aby se to dalo uchopit a možná, možná i změnit. Než se tak stane, je třeba spokojit se se zmatkem a unikáním toho, co chceme. Nebo spíš smířit, se zmatkem se spokojit nedá, to by byl oxymóron. Nebo možná konat. Nevzdávat se svého místa na světě, nebát se svého másla na hlavě.

Na letu z Prahy do Šanghaje mi před půl rokem jedna Číňanka kladla na srdce, že když se budu chtít zalíbit nějaké holce, mám udělat nějaký bordel. Viděla, že jsem takový spíš klidný. Tím nechci říct, že se zrzce chci zalíbit. Jsem spíš klidný. Markeťačka. Trhovkyně. Reklame tělem? Myslela, že jsem nějaký zhulenec, když mě zná od bratra Adama ještě většího. Nemá ráda zhulence? Je na šéfy?

Já nejsem zhulenec, i když tak působím. Vlastně působím jako heroiňák. Nejtěžší věc na světě je překonat své působení svou přirozeností. Nebo ne překnoat, ale uvést na pravou míru. To chce odvahu vymanit se z olova strachu, koho ve mně vidí druhý. Být si jistý sám sebou, jinými slovy.

Uchopit svou tvář tak, aby bylo vidět, že jí jsem, že jsem vědomí, které tvaruje, že jsem při vědomí, dát vědět, netvářit se, dát vědět pouhým pohledem, pouhou absencí intence, že mi o nic nejde, že prostě jen nevinně jsem jako jsi nevinně ty, že jsme tu my, kolem jednoho stolu, rovnocenní partneři ve hře vědění, bez hradby ale i bez mostu, víme o sobě, hledáme se, hledáme něco, v čase, ztrácíme se a zase nacházíme, užasle jako zrovna zrozené dítě.

Ein zwei drei, zrzka nese čaj. Nechce slyšet to, co tisíckrát předtím, ale ani nic opačného, chce nějakou variaci, aby to znala, uměla, ale aby v tom zároveň bylo něco X, vhled, aha efekt, sebevědomí, prostě, když víš, co chceš, a víš to tak, že ona vidí, že to víš, a vidí to tak, že to ví, a ví, že to něco je ona, a ty, když vidíš, že to vidí, a ví, tak vidíš, a víš, že je to pravda.

Holčička si bere židli a dává si ji k mamce za mě. Vstávám a dávám svou židli na její místo a jdu platit zrzce pět korun dýžka. Neodpoví mi na shledanou. Jdu na Vraždu v Orient expresu. Mají poslední místo. Filmy jsou jako cesty. Musíte tam být včas k odjezdu. Strávíte tam nějaký čas, něco zažijete. Pak si o tom čtete a souhlasíte nebo ne. Zasvěceně si o tom vyprávíte s těmi, kteří tam taky byli. Ale hlavně – udělali jste to.

Okamura přehání jak formou, tím tokem vědomí, který se nechce nechat vyrušit a vytváří vtipné přehršle jako „chceme spolupracovat na programu a spolupráci“ dneska na tiskovce, tak obsahem, ve kterém jde až na dřeň, ideál, proto ho jeho podpůrci asi podporují.

Miluje Trumpa, trump znamená trumf. Jen se mu nelíbí, že trumpl své voliče nerozolutním dodržováním předvolebního programu. Trump má teď na stole docela masakr. Nepáchají ho lůzři, jak říká teroristům, ale opiáty, ať už ve street nebo předpisové formě.

Dvě celé jedno procento Amíků je frčí. Sto jich denně zemře na předávkování. Jen ta tři týdny si tato epidemie vyžádá tolik obětí, co útok na dvojčata. Je smrtelnější, než autonehody nebo AIDS za mlada. Trump to prý podceňuje, nedává dost peněz.

Lil Peep zemřel pár týdnů po jednadvacátých narozeninách. Raper se z rodného New Yorku přestěhoval do Los Angeles. Chodil tam s nějakou herečkou Bellou Thorne, která teď truchlí, ale rozešli se už pár měsíců zpátky. Teďka chodil s instagramovu celebritou Arzayleou Rodriguezovou, která chodila předtím s nějakým Australákem Lukem Hemmingsem, který teda ještě žije.

Lil Peep bral plata fetu. Mimo jiné Xanax, který není opiát, ale benzodiazepin. Bere se, když není opiát. Na zmírnění úzkosti nebo akutně proti depresi. Nejen Xanax, ale i další věci jako sirup proti kašli, ve kterém je kodein, a další, o kterých jste ani neslyšeli ani nechcete, v Améru frčí. Rapeři si ty věci dopřávají plnými doušky a taky o nich zpívají. Je to no loger a taboo. Drogový look je v módě.

Hodně poustujou, snaží se sdělit nesdělitelné. Hledí do toho objektivu a vidí tam něco, co tam není, pak hledí ven z obrázku jako symbol a marně se s ním snaží identifikovat jako jejich fanoušci, být svým fanouškem, ale jsou tu jen pro ně, ne pro sebe.

Myslím, že závislost na netu jde s tou na fetu ruku v ruce. U Lil Peepa ještě taky na tetu. Totálně potetovaný týpek. Tet je fet tím, že chcete pořád další a další tetováž, ale taky tím, že na vás zůstane stejně jako fet zůstane ve vás. Ten zážitek, který vám dal a taky ten neklid, bažení po dalším tetu, poustu, piluli, letu, něčem novém, vlastním, zvěčnění, momentu, minulosti, kterou už nikdy nezažijete, chvíli, kdy jste ten tet fakt chtěli mít, právě tenhle a žádný jiný, tomu už se nic asi nepřiblíží.

Styl, do kterého se řadil Lil Peep, se jmenuje emo. Není to ale emo, které vás napadlo – týpci s patkou a pifkou na své depky, které umně pitvají. Tady jde o emo, které se ve svých depkách nenimrá. Vzdává se naděje najít v nich nějaký smysl, ani nemůže, protože má mysl vymletou tím fetem. Čirá beznaděj.

Beat je zpomalený podobně jako člověk na tom fetu, flow přechází dezorientovaně, neukotveně z šepotu do křiku jako člověk na tom fetu, ale jinak je to monotónní, dubově unavené, spíš klátivé, než taneční. Peep má dobré videoklipy se surrealistickými prvky, na kterých je otevřeně vyjetý. Celkem šílené.

Vlastním jménem Gustav Ahr. Lil není jenom on, ještě je Lil Pump, Lil Uzi Vert a spousta dalších Lilů. Znamená to, že slovo následující po Lil se vyslovuje jako zdrobnělina. Taková infantilerie. Žánr se vlastně nejmenuje jen emo, ale emo trap. Trap je pokleslý druh rapu, který nic moc neřeší. Taky to znamená past.

V jednom songu Lil Peep zpívá: „Bother me with your lies.“ Teď ho přirovnávají ke Cobainovi. Taky proto, že jeho death možná nebyla úplně náhoda. Pár dní předtím poustoval na instáč foto svých potetovaných beder a k tomu napsal: „You’ll love me when I’m dead“. Policie tvrdí, že si zdříml a už se neprobudil.

Smrt už není, co bývala. Už není tak in, je jí všude moc. Teroristické útoky, války v přímém přenosu, net, instáč, odstup. Je to sdílená samota. Interpret je plátno pro projekci ztracených existencí. Lil Peep si ten paradox dobře uvědomoval. Přesto se ho snažil zbořit co nejsrozumitelnějšími texty. Jasně promlouvat.

Pár dní předtím, než zemřel, poustl na instáč story, na které leží, hází si do pusy xanaxy a nemůže se trefit. Pak poustl, že má v sobě šest xanaxů a jde na šou. Na jedné fotce má zavřené oči a na každém víčku dva xanaxy. Už to slovo je šílené. Čte se stejně tam i zpátky. No way out. Stejně jako Peep. A vlastně i Lil.

Písničkář a synonymum pro masovou vraždu. Matka alkoholička, prostitutka, krátce po jeho narození šla do vězení. On od třinácti do třiceti ve vězení, pak pár let venku, během kterých nechvalně proslul, pak doživotí. Teď smrt.

Když se v druhé půlce šedesátch let ocitl na svobodě, přišla za ním holka a podala mu květinu. „What’s going on?“ řekl si a jako zkušený sociopat zavětřil. Další holku oslovil sám. Měl šarm a nakažlivý smích. Jeho cílem byly holčičky s problémem, útěkářky. Měl na ně čuch. Složil jim písničku Look at your game, girl.

Vytvořily kolem něj věrnou smečku. Říkal jim, že je Ježíš a nemusel je moc přesvědčovat. „Jasně, každý chlap je Ježíš,“ odpověděl později ve vězení reportérce, jestli si to opravdu myslí. Jednou spolu se dvěma holkama stopl Briana Wilsona z Beach Boys. Holky se na celebritu nalepily, a tak je vzal k sobě.

Charles mu zahrál písničku Cease to exist, Beach Boys ji později nahráli pod názvem Never learn no to love. „Submission is a gift. Go on, give it to your brother. Love and understanding is for one another,“ zpívá tam. Podle Mansona mu nezaplatili jeho podíl.

Wilson je u sebe nechal nějakou dobu bydlet, ale když se tam nakvartýrovala celá Rodina, jak si lidé kolem Mansona říkali, a chovala se jako doma, zase je vypakoval. Usadili se na ranči Spahn. Majitel byl starý pán, nechal je tam zadarmo. Občas se za ním vydalo pár holek a udělalo mu pomyšlení.

Konaly se hromadné orgie. S Mansonem se prý každá cítila, jako by byla jediná, tak se o něj klidně dělily. Když Leslie Van Houten chtěla jednou odejít, vzal ji prý Manson na okraj útesu a řekl jí, ať skočí: „Tam venku tě nečeká nic jiného.“ Noví členové přicházeli i odcházeli, i kluci, ale většinou holky. Když přišly s dětmi, ty se hned staly věcí veřejnou a vychovávali je všichni. Bralo se elesdé, kouřila tráva.

Charles začal osnovat spiknutí. Tvrdil, že dojde k válce mezi bělochy a černochy. Byl rasista. Černoši prý vyhrajou. Rodina zbude z bělochů jako jediná a bude s nimi spolupracovat. Rodina se začala militarizovat. Sehnali si pušky a nože a učili se s nima jako polovojenská jednotka.

„Maybe we’re gonna have to help the blackies start it,“ usmál se prý Manson krátce před maskarem. Pamatoval si adresu domu, ve kterém bydlel šéf nahrávací společnosti, která nahrála jeho písničku, aniž by ho vyplatila. Poslal tam Texe Watsona a pár holek, kterým řekl, aby dělaly, co jim řekne Tex. Texovi řekl, ať zabijou všechny v domě.

Členové Rodiny jeho bludům odtržení od reality a pod vlivem jeho zřejmě až mentalistického umění manipulace věřili. To je ale neomlouvá, rozhodli se mu věřit. A vraždit. Linda Kasabian, Patricia Krenwinkel, Susan Atkins.

Producent už v domě nebydlel, pronajal si ho režisér Roman Polanski, který byl zrovna na natáčení v Anglii. V domě byla jeho žena Sharon Tate, filmová hvězda v osmém měsíci těhotenství, s polskými přáteli. Prosila Susan Atkins o milost, ta jí ale řekla: „No, bitch, you’re gonna die.“ Ubodala ji.

Jinak nejvíc obětí zaznamenala Patricia. Linda čekala v autě, jediná měla řidičský průkaz. Šla se podívat, co se děje zrovna, když vyběhl jeden z Poláků před Patricií. Silně krvácel a Patricia ho před ní dorazila. Linda pak u soudu zvěrstva dosvědčila a byla za to propuštěna.

Když bylo po všem, holky otiskly na stěny své zmáčené krví, což byla značka Černých Panterů, černošské rebelské organizace. Taky krví napsaly na stěny Pigs. Druhý den se jelo vraždit znova. Místo Lindy jela Leslie Van Houten. Obětmi byli manželé La Biancovi. Leslie pana La Biancu přidržela, zatímco ho Patricia bodala. Když byl mrtvý, Tex jí řekl, ať taky něco dělá. Párkrát ho ještě bodla.

Dostala doživotí a teď má být propuštěna. Byla k tomu doporučená už loni, ale guvernér, který má poslední slovo to nakonec nepovolil. Zatím se nově nevyjádřil. Je o tom velká diskuse. Odborníci tvrdí, že kdyby nebyla zatížená fenoménem Manson, byla by dávno na svobodě. Potomci La Biancových o tom nechtějí ani slyšet. Na druhou stranu dcera ženy zavražděné spolu s Sharon Tate, výslovně žádala soud, aby její vrah Tex Watson byl omilostněn, že už je to jiný člověk. Přímo je o to prosila.

At a certain, sudden, sad, sadistic moment, there’s nothing else, nothing more to this, to say. V univerzitní knihovně šlo skvěle dohromady šéfovat dvě vysmáté buchty a číst Reflex. Bavily se o někom, že funí. Smály se tomu a já jsem se smál něčemu v časopise, jako bysme se smáli spolu. Když odešly, uslyšel jsem hlasitě to funění. Byl to týpek vedle mě. Předtím jsem to nevnímal. Vnímal jsem ty holky. Vnímaly to za mě.

Přišla jedna taková, kterou jsem znal z loni, kdy jsem stál ve výstavním kontejneru Galerie Garáž a rozléval čaj těm, kteří se dívali na výstavu plakátů. Danzan ji zval na příští Čin, hladově jsem na ni hleděl. Rozdělala si noťas a sundala kožíšek. Skláněla se nad stolem v uplých gatích a červeném svetérku. Hell angel. Brutální všechno. Pojal jsem potřebu psát, napojit se na ni. Psát o ní, pojmout ji, pozřít. Podezřívavě se na mě podívala.

Přišel týpek s dlouhýma vousama a zastavil se vedle mě. Šéfoval prostor. Taky v téhle knihovně vždycky dlouho rozmýšlím, kam si sednout. Týpek dobře stavěný, somewhat sympatický, ultradivně oblečený, celkově divný knihovnový štamgast. Podobně jako já se furt někde potlouká. Střízlivý. Jsem s ním nějak spřízněný, snad proto se ho straním. Příliš samozřejmě bysme si padli do náruče.

Pohlédla na něj se směsí strachu a zvědavosti. Otočil to. Taky jsem musel jít. Hejtoval jsem opustit její tesknou flow. S těžkým srdcem jsem zamířil do městské knihovny. Ve sterilním sále se tam měl dít křest třetího dílu Terasy zlínské literární tržnice. Něco jsem tam poslal a Milan Libiger, novinář idnesu a redaktor Herberku, to tam dal.

Za oknem svítily Jížní Svahy a autobusové i vlakové nádraží. Vlakové ve Zlíně nestojí za řeč, čistě lokálkové. Navázal se mnou oční kontakt šedivý pán s mladistvou figurou a cigaretovým odérem. „Vy jste ten Milan?“ zeptal jsem se, neguglil jsem ho. „Já jsem ten Milan. Můžeme si tykat?“ zeptal se jako typický novinář. These guys hate to vykat.

V čele místnosti seděl na bubnovací krabici Majk a zbytek kapely Nadměrný náklad z Fryštáku. „Co teď děláš?“ zeptal se mě. „Na volné noze.“ Zní to líp, než nic. „Ani nevím, kdy jsem tě naposledy viděl,“ vraštil čelo. „No jo, zestárli jsme,“ přitakal jsem při tom pohledu. „Hodně diváků,“ poznamenal jsem ironicky, „a samí důchodci.“ „Třeba ty ne,“ opraví mě zpěvák. Dovnitř proudili senioři. Tak jeden za pět minut.

„Já budu číst.“ „A který jsi? Budu hádat. Stanislav Špaček.“ „To poslední.“ „Elchár?“ „Jo, to mám napsané na egu. Elšár se to čte.“ „Proč se to tak nepíše?“ „Tak to píšu, když to není důležité.“ „Proč?“ „Lidi pak nejsou zmatení.“ „A proč jsou jnak zmatení?“ „Protože tomu nerozumí.“ To nevadí, ne?“ „Já o tom přemýšlím. Potřebuju být srozumitelný.“ „To jo, ale ne, aby tě to nějak devastovalo.“ „Jestli ti připadám zdevastovaný, tak sorry.“

U stolu vedle kapely seděla celou dobu Zdeňka Ungerová, druhá čtenářka, která se dostavila. Zbytek autorů z almanachu zemřel nebo se vymluvil. Posadil jsem se do poslední řady. „Mohl by sis jít sednout tam dopředu za náma?“ přišel za mnou Libi. „Je to nutné?“ „No, bylo by to fajn. Abych tě pak nemusel vyvolávat. Budeš tam dobře slyšet kapelu.“ „Tak jestli je to nutné, tak jo,“ vstal jsem. „Ale jestli s tím máš problém, tak samozřejmě nemusíš,“ mírnil emoce.

„No, radši bych tu zůstal, jestli to nevadí,“ posadil jsem se zpátky. „Lepší by bylo, kdybys byl tam s náma. Jestli s tím teda fakt nemáš problém.“ Asi viděl, že s tím ve skutečnosti nemám problém. „Ne, v pohodě,“ zase jsem vstal. Byl takový strunovitý, vydrnkávač reality. Vydal sbírku básní, které napsal v Indii. Vždycky jsem přemýšlel, jak mu jde dohromady básnické střevo a novinářské ego. Zdá se, že to nějak zvládá.

Přesunul jsem se ke stolu vedle Ungerové a fejsoval to panoptikum. Program zahájila kapela písní, ve které se zpívá všeho všudy: „Vodovody a kanalizace. Ve vakuu Eva se evakuovala.“ Líbila se mi, ale zvuk mi šel jen do pravého ucha, na které slyším víc, než na levé. Nemám rád disbalanc.

Přišel Kovanda, Libigerův coworker z Herberku a zlínský literární fotr. Na gymplu jsme s ním měli besídku. Dával jsem mu po ní nějaké svoje básně. Odmítl je se slovy: „Z úcty k vám si je nepřečtu.“ Celkem zen. Milan Libiger milým, líbezným, básnivým, nenovinářským hlasem přednášel vtipné aforismy Osvalda Hozy. Kovanda, který zesnulého Hozu znal, vstal a řekl: „Můj nejoblíbenější je: ,Fantazie je věc, kterou si neumím představit.'“ Osanzenstvo se zasmálo.

Hleděl jsem do publika a nenacházel spřízněnou duši. Zatoužil jsem být tam a psát tamté o tamté, ne číst o jiných tamtých na tomto nepatřičném místě. Libiger usedl po mé pravici a readingu se zleva ujala Ungerová. Je ročník osmdesát čtyři jako já, píše od dvaceti čtyř, má dvě děti. Zatím publikovala na Písmáku a Totemu, kam žádný pisálek se sebeúctou ani neklikne. Podotkla, že ji už zvali do Prahy, ale odmítla. Čekala na ten správný čas, který přišel teď.

Pak zase Nadměrný náklad. Zpěvák se jal jalově krákat, moje ucho. Libiger kuřácky nervózně poposedával, což mi zvedalo adrenalin. Když na mě ale přišla řada, ožil ve mě performativně-poetický duch. Zaklekl jsem do startovacích bloků a čekal na výstřel.

Co jsem četl, se jmenovalo Vakuum. Poslal jsem ho do vsetínského literárního časopisu Texty. Pak jsem na něm ještě dělal. Zkrátil jsem ho, zkonformnil. Oni ho tam otiskli v původním šíleném znění posvěcené na stranách šestnáct až dvacet tři. Čtení bylo dvacátého třetího.

Nebyl jsem vůbec vyndaný, obutý. Nebyl tam nikdo, do jehož ucha bych stočil proud. Jako bych čural mimo pisoár. Byl tam Kovanda. Ale jednou mě pozvali. Jednou jsem kurva zasraný básník. Neohroženě jsem valil přes tu sevřenost. Čtu kotel, takže soustředění mám, ale jen v duchu. Hlas pokulhává, moc neintonuje. Navíc to bylo dlouhé, takže jsem spěchal. Jako bych ani nechtěl, aby to někdo chytal.

Chtěl jsem to za každou cenu dát celé. Cítil jsem Kovandu, jak se zvedl a šel ke dveřím. Asi se procházel. Libiger se vedle mě ošíval. Ty zhůvěřilosti mi způsobily jen drobná zaškobrtnutí. Cítil jsem, že je to dobré a všechno ostatní mi bylo jedno. Splnilo to účel, viděl jsem ten text jako poprvé a objevoval v něm nové významy a souvislosti. Dával docela, dočista smyl tak, jak byl. Včetně pointy.

„Ale to je jenom momentální procit,“ přečetl jsem poslední větu a vzhlédl. Jedna důchodkyně do mě s úsměvem vhlédala. Ilustrátor publikace nevesele, ale uznale pokyvoval hlavou a roztleskal to. Začal hrát Nadměrný náklad. Vydýchával jsem se. „Pročs nevybral něco kratšího?“ obrátil se na mě ustaraně Libiger. Byl jsem moc v zenu, abych nějak chlácholivě reagoval. Dával mi deset minut, ale říkal, že můžu přesáhnout. Nemám ponětí, jak dlouho jsem blábolil.

Třešničkou na dortu zahradní slavnosti bylo, že přišla knihovnová hosteska a dala mně a Ungerové po růži. Sedl jsem si do té své poslední řady a čekoval Kovandu, který mě nečekoval. ND vyložil poslední písně. Přišla za mnou stará paní a stěžovala si, že to bylo moc rychle, že nemohla udržet myšlenku. Omluvil jsem se. Přilitý týpek mi šahal na rameno a říkal, že by tomu pomohl dobrý editor. „To může být jen takhle nebo vůbec,“ odvětil jsem.

Libiger mě zval, ať s nima jdu sednout na Kanadu, ale omluvil jsem se, že půjdu psát. „Piš, piš,“ on na to. Říkal, že vyjdu v příštím Herberku. Vycházím. S růží budím pozornost. Cítím se jako někdo, kdo nese růži dívce. Takový je společenský tlak. Vzbouřený výkonem, překonáním, konám pokračování. Vracím se do univerzitní knihovny plný života. Pořád tam sedí.

Sednu si tam, kudy půjde, až půjde. Dám jí tu růži. Jde. Věnuje mi pohled. Usměju se, ona zamračí. Zase on. Nebo možná frustrace, že se po těch hodinách za počálem nedokáže usmát. Zase já. Zase sám. Frustrovaný, že jsem nevystoupil. Nešel jsem do toho. „Co mám?“ ptá se máti, když jí zamávám růží před očima. „Nic. Merci za to, že jsi,“ hladím psa. „Krásná.“

První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mě něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.

Vidím je, jak se o mě baví, ale kdybych se o to moc zajímal, stejně by to byla paranoia. Jsem jejich a nejsem to já. Herci zbourali hradbu mezi sebou a publikem, proto tak sebevědomě čumí. Před Pštrosem jsem potkal Oto Ivanovského. Dal jsem mu výtisk třetího dílu Terasy zlínské literární tržnice. „To je k Vánocům?“ zeptal se.

Když dělal Rorschachův test, řekl, že na obrázku vidí boření králíka. Odpověděl na tři sta šedesát pět otázek a doktorka mu řekla: „Máte schizofrenii.“ „Antipsychotika jsou jako filtr do komína. Když chybí, komín čadí. Léky tlumí centrum, které bez nich přebují a dusí jiná centra,“ vysvětloval Oto.

„Vypadáš normálně,“ vyseknu poklonu. „To je díky práci,“ usměje se. Uklízí hajzly na fízlárně. „Nezahulíte někdo? Mám Jacka Herera,“ vytasí dýlerák. „Tak to bych si dal,“ ozve se Mira, který tam kouří. Chodíval hodně s Ondrou Goňou. Čas byl rovná plantáž. „Teď přijdu z práce unavený, sednu k televizi a ráno do ní zase jdu,“ stěžuje si. „Za to jsme klíčema nezvonili,“ souhlasím. „Tak,“ směje se Mira.

Illy noise se jmenuje kapela Ondry Goni. „Nedávno jsem ho viděl v drogerii. Něco hledal,“ říkám. „Určitě dárek. Určitě,“ Mira na to. „Vypadal dobře. On má vždycky taková období.“ „Já nevím, neviděl jsem ho sedm let.“

„Já přijdu z práce a sednu k počítači,“ říká Oto. „Pořád kreslíš?“ ptám se. Měl na fejsu stránku, co vytvořila jeho máti a dávala tam jeho počítačové kresby. „Dělám spíš animace. Mám na internetu takový časopis. Nebo spíš skripta. Historie vesmíru.“ „Jako na fejsbuku?“ „No.“ „Jak se to jmenuje?“ „Normálně Oto. Oto Ivanovski.

„Nedávno jsem potkal Danzana. Říkal, prej: ,Adam…,'“ pokračuje Oto a podivně zachrčí, „neumím to reprodukovat. Ale chybíš klukům.“ „Já teď hodně píšu.“ „Co?“ „Co se děje. Dávám do souvislostí různé situace. Řízená psychóza.“

„To je kost?“ pozastaví se Oto nad jedním obrázkem z Terasy. „To je… Nevím. To je abstrakce. To připadá každému jinak. Já když jsem dělal Rorschachův test, tak jsem říkal, že tam je přesně to, co tam vidím. Přišlo mi všeobecně jasné, co tam je a zbytečné to říkat.“

Mira se zakašle ze skla. „Ale jo, něco tam bude.“ „Je to trochu slabší, mělo to moc slunka. Je to až třetí generace,“ omlouvá se Oto. „Ty první generace jsou hrozně zabijácké,“ říká Mira. Hulí s nima ještě nějaká holka. „Ahoj, já jsem Oto,“ řekne jí Oto mimozemsky. „Ahoj, já jsem Bětka,“ zasměje se ona.

Na gymplu jsem sedával v parku na lavičce. Jednou jsem seděl s někým, koho Oto znal, takže se Oto zastavil na pokec, když šel kolem, a když ten někdo odešel, Oto zůstal a dál vyprávěl mně. O nějakém zesilovači na kytaru. Fender. Nechápal jsem, o čem mluví, a proč to říká zrovna mně, ale poslouchal jsem. Jedno léto jsme tripovali a sbalili Markétu s Adélou. On byl totální blázen do Adély. Pak mu ji přebral Ondra Goňa, který se na ni málem užárlil.

S Markétou to bylo fajn. Jednou se se mnou přestala bavit, protože jsem pořád vzdychal, tak jsem se naštval a něco na ni zakřičel, ona se rozesmála a vykřikla: „Konečně!“ Jednou chtěla, abych ji škrtil a já jsem ji pak málem uškrtil a ona se kvůli tomu se mnou chtěla rozejít, ale pak to neudělala, ale udělal jsem to já. Byla to asi jediná ženská, se kterou jsem se choval jako chlap. Pak s ní taky chodil Ondra Goňa, ale to už byla hodně šílená.

To léto jsme s Otou hodně tripovali. Tehdy jsem přišel s teorií distinkce. Být oddělený. Jenom tělo. Oto řešil hudbu. „Úplně na ně onanovat,“ představoval si, že je zpěvák. Jednou jsme v parku pili víno a přišel Smolka, obecní feťák. Zeptal se, jestli se může napít. Odpověděl jsem, že ne a on mi začal bombit, že se jen slušně zeptal. Markéta mě bránila. Druhý den mi podal ruku a omluvil se. Měl jsem monokl. Povídalo se, že si jednou píchl vodku.

„Koupil jsem si novou bednu na kytaru,“ usměje se teď Oto a já mám déjá-vu. Když čumím na ni, tak taky nejde o ni. Zákon projekce. Nechci měnit běh času, jen přicmrndávat, korigovat, ale nelpět na poslechu. To ani nejde, i když to někdy bolí. Když si sloupávám nehet a jde to moc hluboko a já přesto pokračuju. Krvácí mi palec. Jdu z páry do sprchy a hlídám, aby za mnou nezůstávaly krvavé stopy. Sednu si s ručníkem na ochoz a čekám, až to přestane.

Viděl jsem dokument o jogínovi s nejdelšími nehty na světě. Nestříhal si je desítky let, z prstů mu tekly dlouhé spirály nehtů. Šílené. Nemohl s tím chodit, starali se o něj jeho apoštolové. Člověk se musí pořád holit, stříhat. Je to takový náš stín, ten neustálý, zbytečný růst. Tohle je taková dobrá rebelie. Zen je rebelie. Dnes jsem ale nějak podlehl. Chtěl jsem podlehnout.

Přichází velká skupina žen a já zase trůním u největšího stolu. Zrzka za mnou posílá týpka. Tentokrát kapituluju, ale beru si s sebou pohodlnou židličku. V novém umístění vedle mě důchodcovský kapl rozmlouvá o tom, že citrón tlumí pálení žáhy. „Ne naopak!“ zdůrazňuje babka a děda hrdě přispěchá s chemickým rozborem. „Zásadité prostředí!“

Přichází Ráďa se svou novou holkou a sedá si do mého fejsovacího pole. Jeho minulá holka mě v Hradišti po slamu překecala, abych s ní šel hrát fotbálek. Chtěla hrát ještě jedna holka, tak jsem jí to přenechal a šel pryč. Ráďova bývalá mi hrozně silně stiskla ruku a já jsem se nerudně vysmekl. Pak se tam hodně potácela. Ráďa teď spokojeně baví. Asi se rozešel on s ní.

Potkal jsem ji v univerzitní knihovně. Byla tam s Evou. Evu jsem potkal tak, že v téhle kavárně pracovala. Ta bývalá mě do ní jednou pozvala na tajemný rozhovor. Pak vyšlo najevo, že dělá bakalářku na téma psychicky narušených lidí dělajících umění. Dodal jsem jí potřebné informace, ale moc dobrý pocit to ve mně nezanechalo. Mohla to aspoň říct předem.

Zenový mistr se pozná podle toho, že u každé náhody nebo nehody hned dokáže definovat, k čemu je dobrá, vytyčit její pozitivum. Nejde o žádný násilný rohlík v ksichtě, spíš o osobní uvědomování, aby se člověk nevykolejil z flow, protože jen při přijetí všeho je možné být sebou a konat a pokračovat. Říká se tomu mezi buddhisty zušlechťování.

Vstanu a platím u pultu. „Adame, čau,“ volá na mě Ráďa, když odcházím, takže crew Katovarny vidí, že ten asociální grafoman je nakonec celkem socializovaný. „Čus,“ houknu zpět. Ráďa je určitě rád, že už je nefejsuju, i když jsem je nešmíroval, ta jeho mě moc nebere.

Ty antipsychotika sice zabírají jako filtr komína, ale ubírají pět až patnáct let, protože zanášejí játra. Málokdo v té facilitě, kde Oto pobýval, jich musí brát plnou dávku, ale někteří jo. „Někteří jsou na tom fakt špatně,“ říká Oto. „Já o tom dost čtu. Přehání se to s medikací a zanedbává s psychoterapií.“ „Medikace je zásadní, ale s tím člověkem musí pořád někdo být, někdo myslící. Ale je tam jen jeden doktor na sedmadvacet lidí.“ Simulanty to aspoň odradí od psychiatrické kariéry.

Včera jsem na Portále psal povídku o čtení. Finišoval jsem, tak jsem stáhl přisednout jednu modelku a pořád jsem všechno věděl, třeba, že je modelka a první focení bylo zadarmo, aby měla fotky do portfolia a že modelka pro mola musí mít nejmíň sto sedmdesát pět centimetrů, ale pak přisedl ožralý šéfredaktor Truňku. Já i modelka budeme v příštím čísle, takže si připadal důležitý a začal dávat rap battle o Okamurovi. Hrozně tlačil, tančil o ničem a ona se s ním pořád bavila, tak jsem utekl za Andreou, kterou znám od jara a která před chvílí přišla ještě s nějakou holkou k světu.

„Proč si za náma sedáš?“ zeptala se Andrea, tak jsem jí to vysvětlil. S tou kámoškou se zná od plenek. Alexandra měla červenou flanelovou košili smells like teen spirit a nesnášela drogy. Měla červenou rtěnku a pár červených flíčků u pravého oka, která se rozšiřovaly a rozšiřovaly, jak upíjela vína a smála se. Bylo jí horko. Přesedli jsme si k oknu, které otevřela, stoupla si k němu a foukala páru. Mohl jsem si ji prohlídnout. Stála za peklo.

Za chvíli odjížděla s taťkou do Trenčína k babičce z Ukrajiny. Úplně zčervenala. „Může to znamenat nemoc, ale nemusí,“ poznamenal jsem sečtěle a to může/nemusí jsem si pak v různých obměnách vyměnili ještě několikrát. Bavilo mě to s ní. Šťastná náhoda.

Meditovat, medikovat, všechno je mi jedno a já jsem jedno všem a všechno je krásné vždy a zásadně, den hasne, do duše se vkrádá vzpomínka na milování, do tváře nějaký nesouvisející stín, následný smích, tající led dna, dech, co tě posedne jako někdo jiný, konkrétní i nesouvisející, všechno je konkrétní i nesouvisející, vnímáš a jsi vnímán ani ne tak tím, co děláš jako tím, co neděláš.

Čumí na mě Dalí z plakátu, laská tu hmotu hrotu tripózním pohledem. Všechno spojit, všechno dát, erotace. Tak do tance, mládeži, zachránit city, lži. O pár minut později protáhnout mysl, poklesle protančit k ránu hodnot, v očích hodnotící hrot, hysterický cit. Nesmysl se rýmuje se smyslem a ty už ses léta nepodíval do zrcadla.

Ale to je asi jedno. Co není? Nic není. Ani jedno. Něco ani není vidět. Všechno je jen bránou k něčemu jinému. Viditelné ke skrytému. Je třeba se soustředit. S dovolením, máte tady všechno? Každý postulát je pouhou součástkou v příběhu, příspěvkem ke kvasu, posvátným ničím, co vede naše kroky slepotou. Krotce se vzdáváme iluzím, blaženému zenu svobody. Jsme jimi. Jsem Jimi.

Nesmíš to říct, jen tušit, protože to není ve hmotě, slovech, jen to s ní ňák spolupracuje. Všichni se usmívají do ajfounů jak ufoni. Nabízet něco lidem je trapné. Je třeba dýchat, prostě dýchat. Prostě prostý beat, nesmažit se přijít na tajemství vzpomínek, jak se hmota stává vzpomínkami, jak svět zmírá a vstává z popela. Nikdo to pořádně neprozkoumal.

Paranoia internetového kontaktu. Ó, jak je samota nevyhnutelná. Jako nádech. Jak ji potřebujeme, abysme mohli být spolu. Splihle vstřebat splynutí. I tu společnou jednotu vnímá každý sám a jinak. Je to pozoruhodně nesourodé, ty a já, ale v přírodě to dává smysl. Ó, jak bych o tom neměl psát. Ó, jak je všechno podmiňovací, jak každý rád porušuje pravidla. Je to snad smysl života.

Přijmi zodpovědnost svobody a procitni do vnitřního zraku, hromobití hormonálního vesmíru, náhlé jednoty. Náhlý strach, sobeckost, problém lásky. Malověrnost, sebevražda, Maharádža, Mahátma, matoucí vzdech, setrvačný triptych zpychl. Ó, reggae nicoty, jak je třeba opustit tu smyčku bláhových obav, uspat sanice utkané z věčnosti. Jak je možné, že mě ta zrzka tak psychuje a proč mě to tak baví, zrak tripuje, ale to není, o co tu jde, o co tu jde, tu je, to, co cituje a co to cituje.

Málo Berlína. Nové vlákno. Volnost Londýna. Její vlasy. Aby nedošlo ke zmatkům, nesmí dojít k nabídce, ke společné interpretaci nespolečného díla. Něco tak obyčejného jako láska a tolik komplotů. Takový problém. Jak by bylo hrozné, slyšet od ní něco zlého. Dneska jsem se nechal fakt vypsychnout. Všechny se mě ptají, jestli něco chcu, jen zrzka mě sklí. Chtěl jsem si dát ještě jeden, ale je to jedno. Jedno je dno, jeden strop, jeden post. Jednou je to tak.

Tvoje prsa v bílém tričku občas odhalí černá opona svetru a já se musím rozhodovat mezi svatozáří tvých očích a jima. Je to Sofiina volba, nechce se mi je tam nechat nepovšimnuta. Oči mě vidí, prsa ne, i když i ona koukají výmluvně.

Dívám se ti do očí a mluvím o něčem a ty je sklopíš a za tebou tři vesmíry. Je tam něco na koukání a něco na dotýkání. Nevím, jak to vzdát, jen to vnímat, tě, netěkat.

„Kdo se bojí, utíká,“ vyšívá pak žena ve vlaku. Možná to nešlo, možná šlo jen bojovat o předsudky. Jediné, co chci, je se jich vzdát, ale ještě víc chci dát. Ty mi nechceš dát free hug, protože nejsi ten typ, ani psát mou propiskou, ani za pravdu mi dát, když jen cítíš, že to je jinak, ani nevíš jak.

Jsem moc daleko v myšlenkách, vlak je na to ideální. Budu muset jít taky, v sobě tvoje rozpaky. Rozšířená plachost tvých zorniček a tvoje vlasy a to, jak sis přidávala cukr do čaje a to, jak ses občas rozpustile rozesmála, rozpustila v tom smíchu neobvyklost obvyklého.

Pak zase lhostejně stáhla do sebe, ale pak ses na mě zase zadívala, odezdila mě, a pak zase ošívala jak utahané kotě, vzdalovala a zase vracela, a pak odešla a já jsem zůstal sám a bránil vlastním očekáváním, sobě, abych se opustil.

Smířená, ovíněná, vyzařující, vibrantní, pulzující, učesaně rozevlátá si nonšalantně něco vyjme z oka, zesmutní a zase se pousměje, vlastně poprvé, z toho smutku. Pod bradou spojí z dlaní most a všechno do sebe zapadne. Nebo ne, všechno se rozpadne, padne na dno. Začnou pršet bezútěšně nesouvisející vzpomínky.

Vážíš každý krok, každý rok a ona tiká v srdci. Madona, primadona, první vzpomínka na rozkoš. Teď je všude, vzpomínka na zákon duše. Vroucí kašel střech rozbřesku. Dlaněmi obejme svou tvář, špičky prstů se dotýkají lícních kostí. Hodí si vlasy za rameno, ale jen na jedné straně. Spontánní asymetrie tvoří nevinný feel, ale je zlá a to tvoří sexy feel. (Člověk, jak roste, přestane se chlubit a začne zbožšťovat.)

Její vlasy plaší všechna předurčená psycha, vyšlechtěné práva a povinnosti. Zruší dojmy, vzruší prostor, hovoří, hoří, přichází ji políbit přítel, ale znamená to něco? Ne, je tam pořád stejně. Jde na cigáro, ve tmě lampy tahá dým a vyfukuje ven. Něco končí.

Kierkegaard opustil Olsen, až když mohl. Vymohl si svobodu jen promyšlenou, temnou spásu kompasu. Jeho strach vzdát se deprese byl strach vznést se, vyjadřovací obsese snaha vlézt se do mustru, který vynalezne jen on sám, ale ve výsledku se v něm ztratí, výsledek zhatí jeho plán.

V betonovém beatu decentralizace jmelí každý zápasí sám se sebou a není se čeho chytit, než dalšího pohledu v další vlně megamagorické inspirace mrazivým metronomem. Čím to, že se nekontrolovatelně obtiskuješ do všeho kolem?

Středoškolačka zrzavá, kudrnatá. Říká slova jako mrdat nebo srát. Odchází někam s kámošem. „Užijte si to,“ loučí se s nima kámoška. Ukáže na ni fakáč. Sleduje to seriózní alkáč s červeným vínem. Za chvíli taky odchází. Avizoval to barmanovi, který mu víno přinesl. „Já na chvilku pak odejdu jenom,“ smál se.

Ona se vrací v brýlích, vypadá seriózně. „S nima nevidím ani hovno,“ dává je kámošce, sedá si a kope panáka. „Vodečka,“ směje se a skleněnýma očima něco vysvětluje. Tváří se nad věcí, svobodně, půvabná a znova si nasadí ty brýle. „Marti, vypadáš něco mezi dvanácti a třiceti,“ říká jí kámoš.

Tolik jsem tu kalíval ve víru brutálních konverzací tak zvaného nevázaného veselí, nezávazného mamonu, vzdání se, redukce. „Víte, že je sněhová kalamita? Mamča mi píše,“ sklouzne po kůži gauče na zem a chvíli tam zůstane jako Bukowski na začátku Šunkového nářezu.

Barman mi nese zázvor, názor. Viděl jsem ho, jak krájí citrón. Spadl mu na zem, a pak ho dává na tácek. Nebo mu možná spadla ta část, od které ukrajoval tu mou část. Můžu se jen domnívat, tak se domnívám. Má morrisonovsky zastřený obličej a hluboký hlas jako Nico.

Dva middvacátníci popíjejí Bernardy a zostra rozmlouvají o nějaké cizí zemi. „Jdete taky?“ vstává ona a šátrá v krábě slimsek. Projde kolem mě a nepodívá se směsí přezíravosti a plachosti, ale vidí. Prozrazují to rozměry jejího těla. Dívčkost a ženskost v rozkolísané dokonalosti lepí démon chlast.

Vysvětloval jsem nějaké holce v knihovně, že a proč nepiju. Jmenovala se Hotová. Říkala, že taky nepije. Napadlo mě, že si s lidma, co nepijou, nemám co říct o moc víc, než když jsem pil. Jako by lidi bez chlastu nedovedli žít. Teda snít. Vždycky jen buď jedno nebo druhé.

Přichází dva týpci. Jeden v šiltovce, druhý v růžovém kulichu. Nedůvěřivě si mě měří. „Já jsem nevěděl, co mám dělat, psychický blekaut,“ říká řízným hlasem jeden z Bernardů. „V sedmnáct dvacet půjdem na tu kapelku, jestli bude a jestli ne…,“ vrací se ona.

„On píše určitě nějakou básničku,“ ukazuje na mě její kámoška kámošovi. Bázlivě vykukuje zpoza vlasů. Kámoš se na mě otočí. Ona jde na záchod. „Pak už půjdeme,“ sedá si zpět. „Co děláte?“ obléká si náručníky. V odcházecí náladě si prozpěvuje.

Je mi líto, že už nezachytím to tajemství, kterým trápí svět. To temno, které svítí v nekonečnu chlastu flow, než ho utnou nějakou bezodkladnou nutností. Kámoš jde na hajzl, brýlatá si jí sedne na klín. Dají si pusu a dlouhý hug. Napiju se zázvoru, zostřel.

Podívá se na mě tím zastřeným pohledem. Intenčně se pousměju a napadne mě jí říct, že o ní píšu a že jí to pošlu, jestli chce. Zalije mě adrenalin. Rozhoří se mi stehna jako dřív po prvním loku chlastu. „O prázdninách jsem se viděl s Domčou, zhubla patnáct kilo,“ říká někdo.

Když odchází, tak se na mě podívá. Pokynu jí, ať jde sem. „Já jsem teďka něco napsal a vystupuješ v tom. Nechceš to poslat?“ Kámoška vztyčí prst na kámoše, jsou teď rozprostření po celé délce baru. „Tak jo,“ řekne ona. „Mám ti napsat svůj email nebo mi napíšeš svůj?“ tážu se. „Napíšu ti svůj.“

Přisedne si ke mně a píše svůj. Napřed jde písmem nahoru, pak dolů. „Děkuju moc,“ poděkuju. „V pohodě,“ odhoví. Týpek v růžovém kulichu nekapíruje. Mám pocit, jako bych si dal druhý lok chlastu. Usmívám se a uvažuju, co vlastně mám co nabídnout.

Email mimochodem neexistuje. Jméno v něm obsažené jo a je to ona. Neprozíravě zalhala až za zavináčem. Tomu odpovídá i zlom nápisu. Mohl bych jí to poslat na tom fejsu, ale nechci být ztotožněn. Je to mladší sestra Anety.

Všechno je každou chvíli zapomenuto. Jen na chvíli to ulpělo a vzkypělo měkce v kvasu mozku, mostu mezi minulostí a budoucností, kterým je slovo, které taví osobu olovo do flow, která ti každou chvíli tuhne v patách a ty utíkáš dál k moři, kde se tuhne nejlépe.

Upoutaly mě její oči a energie, to s Anetou nemá, co dělat. Ještě můžu snít, to můžu vždycky. Se stíny v kapsách. Ne, nejsem žádný Hrabě. Jsem potulný stín mihotavých souvislostí. Jsem znovu se zrozující entita, když dostanu možnost zakotvit v náhodném tvaru, jehož náhoda působí radost, puls, život vždy ve svatém obalu, přesném obnosu, vzlínajícím přednesu, který bez ohledu ukazuje tvým směrem. Plachost je přednost. Patos.

Kypím nápady i beznadějí, ale můj směr je jasný, zatímco lidi kolem zmateně pokukují, lamentují, promachují prázdnem mě. Mou pozornost pohlcuje každý signifikantní detail narativu. Dřív bych tyhle papíry s chutí zahodil, spálil, zbavil se myšlenek, kterými jsem zabil čas. Mluví ze mě Kierkegaard. Četl jsem jeho Papíry, jak nadával na tisk a vysvětloval, proč zrušil zasnoubení s Olsen pořád dokola na oranžovém sofa v knihovně. Kniha byla taky oranžová. Nějaká holka teď mrdla medem.

Oranžové byly i mandarinky, které jsem loupal, na všechno kapal a koukal na holku, která mě vzbudila. Usínal jsem, když jsem uslyšel zipy baťohu, a pak další a další, a pak otevření dveří a vzápětí druhých. Z toho jsem poznal, že je to holka, holčičí záchod je za dvěma dveřma. Předpoklad se potvrdil, když se po návratu ozvalo decentní posmrkání. Tak smrkají jen osoby něžného pohlaví.

Vyhlížela provinile, když jsem se vztyčil. Nezlobil jsem se. Znal jsem ji z minula, kdy přisedla, ale ani jednou jsme se nesetkali pohledem. Její pohyby na pomezí činorodosti a neurozity mi byly blízké. Její přítomnost mě těšila o to víc, o co víc jsem se zdržoval zoufalých pohledů á lá ptáci krouží a neznají strach. Pak se zvedla a frčela fuč, ale teď tu byla zas. Vyzula si boty a nohy dala podélně na gauč. Bylo příjemné, že si udělala pohodlí. Sledoval jsem, jak čmelí prsty na nohou.

Jeden z Bernardů po druhém kousku kompletně přebral agendu a plynně hovoří: „Přejedeš nad Trondheimem a nakoupíš chlast. To je dobrý takhle udělat. Já jsem tam byl před deseti lety a nenarazils na tmavýho člověka. Dnes? Samý čmoud z čmoudákova. Já nejsem kretén, ale sere mě to, pičo. Tam jsou ty chatky, máš tam pohodu. Máš tam ledničku, vyspíš se. Oslo je na piču. Lillehammer jste si dali nebo nedali? Ta moje kráva ex, ty pičo, furt, kdy už tam budem. Vždyť za to neplatila nic. Kdybych měl přitelkyni, tak řeknu, vemu našeho Superba a jedem. Nechci se chlubit, ale já nepotřebuju v Norsku mapu. Hele, já se počůrám.“

Za mou sofa se na takových těch mačkavých lehadlech muchloval pomilováníhodný pár a jakoby nás pušoval k sobě. Přišla ženská oznámit, že zavírají, ať už se rozjedem do svých domovů. Zasmála se. Zeptal jsem se, co čte, zrovna ve chvíli, kdy vstala k odchodu. Ukázala mi hřbet knihy, na kterém stálo Simona Monyová. Ta, co ji zabil manžel.

„To je ta, co ji zabil manžel.“ „Jo, ale tady ještě ne. A co ty?“ „Bukowského.“ „To neznám.“ „Najdi si to, až budeš v knihkupectví. Určitě to budou mít.“ „Je to dobré?“ „Jo, je to takové sprosté.“ Pár za mnou se zasmál. „Tak jo, podívám se.“ „Tak se měj,“ propustil jsem ji, ale dočítala pak tu v knihu v hale. „Můžu přisednout?“ „Jasně.“

„Jsem se s ní rozešel, ale dvakrát jsem se s ní pak ještě vyspal. To už jsem si bral kondom. Se ptala, si myslíš, že jsem ňáká špína? Já jsem ji podvedl asi sedmkrát.“ „Za dva roky?“ „Za tři. Počkej, prcáš tu, která to nebyla. Tak se vyhneš trojce. To jsem dělal tak před rokem naposledy. Jsem tři měsíce neprcal. Samý stres. Šediví mi chlupy na péru. Si teď našla nějakého nového přítele. Jsem ho viděl. Ten vypadal hůř, než Pavel. Pavel, kterýho bys polil kyselinou. Se zas musím vychcat. Pak asi půjdem, co? Já přijel včera domů a naši se strašně hádali zase. Jsem myslel, že se seberu a odjedu.“

Mainstream tvý timeline, stereo tvýho typu. Kams to pách? Písmena, slova, strach. Dáváš smysl. Horská dráha vlasů spíš, než vlna. Spíš ve vlnách a mimo vlny hledáš nicotaj své proměny. Vina se sžírá s prostorem. Každý krok je výsledek, každý hejt vděk. Co září, se slévá, co tmí, se pohlcuje. Každá nabídka je zvážena, každá rána znovu otevřena.

Šálek přetek, křest na pařezu. Zmocnit se cizího pohledu a ztratit sebe nebo ho nechat se dívat a přestat před ním hrát. Přestat dávat mu význam a otevřít dlaň. Jít jediným směrem, který je, upít. Se vší vážností dělat, co chceš. Zvláštně a dobře, pomalu, klidně.

Osvoboď se do básní, ale dej pozor, abys neprobudil lesní lesby. Schovaly se před bouřkou v neprozkoumaném hradu. Já s tebou v básni. Mluvíme o jezeru, ve kterém se nesmí koupat. Koupeme se spolu a nesmíme stoupat. Jen koupat v prostoru přesyceném alektřinou. Hrozí nás spojit navždy. Na chvíli, která shoří, až se stane pravdou. Už hoří, i když jen nepoznanou.

Zleva, zprava, všechno se slévá. Blesková zpráva, přesah. Mnohem víc, než jen ty a já a bezprostřední konotace, tance na náplavce, stagnace ve stanu, emoce po ránu, stesk na stezce, na břehu moře obilí, moře přirozeného a nesvého. Místo polibku vize bažin, ostružin, angreštu a růží. Moře daného, vylhaného, vnuceného a zatajeného, horkého, stydkého, vlažného a pálivého.

Naštvaný nápis na symbolické stanici metra, víčko napřažené ve věčné nevědomosti, věčně promáchlý pohled do očí, věčně vláčný pád do zapomnění na něžné dno prázdní. Marně tě hledám mimo nálady, možná mi brání právě to hledání. Brání a zabrání v nicnedělání. Shovívavé úsměvy za mřížemi ostrova. Zkusit psát doslova.

Vidím věci a vidím slova a ti dva spolu bojujou v tom, čemu se říká komunikace s druhým, chceš další štace, nestagnace, ale je hell of a těžké vstát z postele ve jménu revoluce, když tady můžeš sledovat nekonečně mnoho videí revoluce a nekonečně slevovat a slevovat až do poluce, oslavovat boha pohody, vole, oslovovat myslící harddisky, toulat se skalisky svých tušin a ztrácet ocet práce, vykyselit krysí klitoris.

Literárně všechno je zkoumané všemi, prastaré v prachu ledové postele, pastelová past konkrétna, jsi vánoční dárek pod ztraceným stromem, nedutém, nedutám duší někde na Národní, neznám tě málo dní, jsi vánoční a já jsem vádní, chřadnu mezi znásilňovači reality a každý, většina nakonec podlehne, pohlédne do očí svému vrahovi a řekne střel, vzdá se svých těl v neochvějné víře, že je něco víc, duše schopná retuše.

Přitom je tak krásné procitnout do sebe, neztratit se v bludišti karikatur a viny, parodie a stihy, je to všechno krásné, ale je to všechno tak trochu k ničemu, venku úplněk a sirný mrak a výfukové plyny a love of your brother a zamilovaná sestra a autocenzura a ta nezměrná ochota položit hlavu na oltář kolektivní viny a dílčí psycha, rozptyly, které tě unášejí, unášejí čas, aby čas neunesl tebe, abys mu neusl v náruči a nenechal se odvát někam na mez.

Jen si hrajeme na lásku, protože máme strach, ústupky, to musí přestat, přestalo snad, pokud to vydržíš a já jsem ty, to je na tom asi nejhaluzovější a ty jsi trapný tep bez tváře, now is all that is real, moc nezáleží na vždycky, a tak leží to ve mně, ležím v posteli, v posteli je ležení mě, stěžejní vidění, vhled do světa vět a megapiexelů a neskutečně moc lidí, kteří se vidí a fascinují tím, že jsou viděni včetně mě právě teď, čtetě mě, ale není to to, co bych chtěl, není viděno, co bych chtěl já, a tak se ani nesnažím a vy čtete to, co není to, co bych chtěl, zoufalství z prachsprosté křeči před monitorem, monitor, simka a milión zmařených nadějí na kanálech, odběry hoven.

Slunce jde dolů za další horu. Let it slow. Opět mě obklopily múzy. Někde jinde, náhodně, kde bych to nečekal, i když jsem volal a čekoval. Ženu. Něžně lžičkou sbírá pěnu. Něžně rty, jazykem a tahem svého ústrojí přijímá. Víra daleko je tam, je ve mně, je mnou, vnímám. Strčí tam teď celou lžíci, začachtá a studuje si nehty. Vyjme lžíci, pozvedne hrnek a dá si loka. Čekuje ajfoun, nedočkavě, kofeinově. Číča kojí prostor čímkoli, co dělá. Nikdo, ani já, nezná moje pohnutky. Klidná v lednovém odpoledni, mladá, ledová, taje pod mým hledím, odhaluje se někde mezi. Její rty jsou moje život i smrt. Jaké štěstí, že si sedla zrovna mezi věšák a futra, vidím ji škvírou, uvězněnou v displeji.

This plays lineárně, já k ní lnu literárně. Červené nehty, další lok, zbytečný pohled ven, ožije pro mě v něm. Vidím její nejistotu tváří v tvář náměstí, dennímu jasu, času, sobě, samotě, prchá zpět do díry přístroje. Co tam asi studuje, zatímco já její realitu? Je mi vším. Čím to je? Čím to zakončím? Čím ona? Pokračuje, zvolna. Nemůže se schovat, nepůjčuje, je, čím je. Laskavost i zloba, někde uvnitř snad hodnoty, fakta, před očima data, výklad, ale venku zkrátka jen zkratka krásy, vede asi kam? Tam, kam se pomalu, ale jistě toulám. Pomalu, ale jistě vítám příště z tříště okamžiků, tu pravou z říše kliků do tmy. Mám z ní všechno, co můžu – dojmy.

Odmítá další přání, dává si šálu, časy se mění. Ani jednou nevyčněla, půvab. Jen se mihla, nevyčpěla, neutekla, nevztekla se, jen s roztomilou grimasou ve vlasech vypila kafe a dala se na cestu městem, s posmutnělým půvabem posmutnělým lednem. Sleduju v duchu její trasu, neznám lepšího kompasu, než její krásu. Krása tkví v oku pozorovatele, splín ať jde do prdele. Opředl tě stín, síť vin, domnělých, skutečných, na kterých záleží, kterým náleží řád, ale přichází dar – staromódní jaro, dar startu, slunovrat, kterýs nepotřeboval, ale přivítal jako vlastně vlastní narození – narodili se jen urození. Nejurozenější i umřeli. V plném vědomí, smyslně.

Psi smutně vyjí v přísných nádražních halách, ulice velkoměst obchází strach. Všude vidíš starou dobrou tragédii pracně propagovanou médii. Musíš vždycky vážit, jak to kdo myslí a proč. To kolem je zrcadlo, nezdvořile, bez upozornění nastavené tobě, v tobě, tebou, je tebou, v hrobě, naživo, teď. Napřáhni ruku, promáchni zeď, prázdno, ty. Dotkni se skutečného poznání. Co není ukáže na to, co je, co mizí na to, co zůstává. Podívej, co se rozteklo, obscénně, poddajně, mrtvě v přírodě, samsára, a co nepohnutě, nutně dál nastává, exploduje a imploduje v nedozírných efektech, nepoddajně vítězí na celé lajně tajně.

Pryč s tebou, kušuj, zmiz, dej pokoj, starej se o sebe, hrej si sám, čekej na rej světel po setmění. Po tom. Po čem? Po mně. Ti nic není. Skromně do mě v sobě. Rozezlení, rozuzlení. Tvoje klení pro mě není. Chvála-ponížení. Sbohem, slova, za dalším rohem výhra nebo pád, výtmav nebo vysvětlení, nic solidního, oficiálního. Obrysy se zhmotní po rozednění. Přijde, co sis předsevzal. Život zatím své si vzal, spal. Jeď, zajímej soupeře opeřen skandálem, opepřen tajemstvím, vrhej se do jídel, chutnej. Nebuď víc, než jsi. Netvař se, že jsi víc, než dojem, ale někdy tu pravdu ojeď, dojeb.

Hlas je duše, ale jen poslouchat nestačí, suše kývat času jako metronom, off and on. Žhnout jen uvnitř, ignorovat revoluci. Děje se na ulici, už šla, ale půjde zas, zasněn sněm, spasen teď teď teď ser na čárky, na všechno se připrav, připrav se bez příprav, bez příkras dej příkaz. Teď-zítra, spoj to vizí, která vězí mezi tělem a duší, v pochopení univerzálního, fejsu dorzálního, přítomnosti smíchu, v ruchu-tichu.

Prostě čekám na tu pravou, až se načte v pestrých barvách mimo dobro a strach. Věří úplně jinak, správně, dostane tě mimo oficiální linii. Nemá smysl, ale je smyslná. Fakt dobrá metafora, nový den fakt znova. Don’t let me down do spamu. Ježíš byl jen člověk. Nic není vidět, jen tvořit. Nic není získat, jen dvořit. Nic není jen dovnitř. Nic není zpátky, nic není vpřed. Nic není hrad, jen zeď.

Hle, dím, lebedím, dým tmy, rytmus, rým, rým, tus! Rytmusím k místům setmění kolem nestravitelného středu. Anděl padl za horizont nadějí. Znova a znova, marně stejná slova snáším. Sluší ti to nahodile jako každé mladé víle, která neví, co je smrt ani sex. Ve tvých očích běh, gravitace, synchronizace. Vědomí, že to všechno je ve mně, ale nemám k tomu přístup, odkaz, vztah.

Cítím přírodu. Vidím ve tvých očích vesmír a ty se ptáš, jak to vypadá. Nevypadá to nijak, nejde to popsat, zvěcnit. Buď o to ani nezavadíš nebo to přeženeš, nemáš, nezávidíš, jen tě to ovane, ovoní. Jí jako by se to ani netýkalo. Bylo by bláhové to v ní hledat, i když to v ní vzniká, ale ona není ta síla. Ta síla je tma. Pražádná víla, ta prasíla prasí, chce zalít, hnojit, nechat schnout, zvlhčit, zvlčit, zkropit, tropy, usednout. Vzpeřít se nebo podlehnout, vejít nebo odehnat? Vznést radikální požadavek světla nebo spadnout zpět do psychické pouště pouhých představ?

Volnost oceánu tužeb a přístav dne hasne snem zde. Kam dál se jde proti proudu přilnutí, proti prvnímu dojmu, který přinutí uvěznit se v lokální záplavě prvotního stenu, na samém počátku cesty skonat ve společnosti, nikdy už neodhlédnout od matoucího zrcadla, nevydat se do džungle dat na bezvadné bázi vlastního trika, trousit nápisy, roztínat a zatínat pěst marného světla ve své slastné tmě, která neexistuje, stopovat sladký svět, který levituje v dobře zvolených pohybech, hoří v excesivní exhibici a jediné, co můžeš, je dívat se a sumírovat? To je tvůj vliv, ve svém stavu to schovat a znova vyzářit do jejích komnat.

Ona je jen koncept a ty taky, ale něco z téhle planety, těch sil, to drží pohromadě. V pravé chvíli nebo možná nepravé se to přijde srovnat zrovna, když to nečekáš nebo možná čekáš a všechno je to mimo ze samé iluzorní podstaty zdánlivého paradoxu světla a tmy, který šíleně nechápeme a v tom vázneme, v bahně vzácné vazby, které říkáme vztahy. Vztah je život, světlo, vpřed, představa, stav, který upevňujeme, lijeme to bahno do forem a pálíme v pecích vzájemné iniciace.

Úsměv do prázdného křesla. Jak zaujmout publikum, když ho chci vyjmout z módu zaujímání osobního a svalit do zajímání se o vnitřní vnímání? Ona je všechno, ona se osvobodí. Zní to idealisticky, nikdy to tak nebude, a přesto to tak je. Všechno to životní dílo v pár slovech, pohledech zde, tvůj dech. Jen to musíš udělat správně, jen to nesmíš udělat, abys musel, jen musíš zapomenout a jít intuitivně ven vnitřní tmou maten kaskádami sobecké lásky, která svádí ze zásadního, podprahového, a teď už běž.

Nic tě nedrží kromě vlastní potřeby hořet v aktu tvoření. Měl bys jít, měl jsi jít, měl jsi ji, ale šels, protožes ji ve faktu neměl, jen sis s ní hrál a udržoval blízkost, pozemskou hřejivost, která spálila tvou zvídavost v hrdost. Dost, dávivost není odpověď, ani deprese. Není, kdo by litoval. Byly doby, kdy byl, ale užs vyrostl a byl okolnostmi přiměn licitovat se smyslem. Oko, ok, symboly, paměť, návody, křeč, chceš a nemůžeš, nevíš, jak. Jako bys nechtěl, ale chceš, ne? Změna přijde, ne? Uděláš to, ne? A co? A kdo jsi ty? Kdo jsem já?

Pro mě je důležitá rodina. Píšu úplně oproštěn od slov. Není to moje krev. A měla by být? Zaznamenávám momentální myšlenky, zhuštěný tón, myslím čistě fyzicky, hltím papír hieroglyfy, jejichž logiku chápu jen ve světlých chvilkách, zatímco vyvěrají z prosté, pusté tmy vědomí člověka asi.

Ještě si na ni vzpomenout, znova si ji dát, ten pohled v jejích očích, bezstarostný chlad, sten, co bych chtěl utišit, co nejde utišit, co sám sténám, jen v něm s tebou být, nebránit se mu. Proč jsme vlatně na světě, kotě?

Jsem spojený s marastem tmy a ty jsi tymián. Musím do dalšího pokoje, dalšího dělení, nemůžu zmeškat ani chvíli svého popření, opeření reality šokem tajemství, slovením vzpomínky ožijí. Přenos, přesah, tvoje tvář na dosah, není jen jedna, je jich mnoho jako ve snu.

Rozlévají se všemi směry, jsi mi všemi. Nemůžu se jimi vydat, jen zůstat a čekat a černat. Nebo jít a čekat a modrat. Nebo psát a čekat a červenat. Slušelo ti plavání ve vodě i pod ní. Moje tebe spatření bylo spáření, ale propásl jsem tě v páře a propsal na Portále.

Cesta je plavba. Když začneš kotvit, přestane platit slíbené, možné, složené ve skladu věčnosti vděčnosti k setkání z nicoty snít a čekat a ty a já jsem snem a sním a ty s ním, jiným, i když stokrát třeba se mnou, tak buď s někým úplně jiným, ale pak zase buď s někým tím jiným mým, mnou, i když nevěřím, neřiď se tím, zaváním zoufáním.

Nejsi tady, ale všude, konkrétní, animovaná jako třeba kaluž, do které prší, obludné ocelové monstrum. Kterou jsi teď z těch postav? Stav, strach špatně šlápnout, máknout na tom, zamilovat se a cestovat. Nevadí mi nevystopovatelná bolest, u které se nedá najít viník. Osvobozuje, zbožšťuje, vyšťavuje. Dostaneš žízeň zase uzdravovat, dát čas šanci víc a víc, furt na rty a nechat tě být cizí.

Mocné vize kloužou dolů DNA do nás. Jsme vzpomínky zmatené v drajvu, čeking, šéfing vyšinutý vším, cos zažil a tím, čím jsi, jsi to vyšinul, vyvinul sebe, hraješ dál sebe, jak ses našel, už ti ani moc nezáleží jak, ani na souloži, všechno je soulož, leží před tebou jako dotek, oslovení, podotek, vzpomínka, synchronizace, přitažlivost.

Šílené tvary se nenuceně roztékají do nejcennějších vpředstav decentralizoavného ega. Bereš to plaché nic do dlaně, dáváš tomu pozornost, díváš se na to a ono vrací pohled zpátky, konverzace nabírá oprátky. Jeden uhne a v tu chvíli i druhý a je to ztracený, než to jeden zase nastolí a ten jeden jsi vždycky ty, tak nehraj na city, buď soudobý, aniž bys předstíral tlustou čáru, klesl pod hladinu moudrého dobra, kibicoval bod obratu, udělal se na symbolu dna.

You know, you flow all the way up to where you want to be just free just be but you’ve been bad you come back or you’ve been good and you want something back for it so don’t do anything too splendid like you did before and you want more and more and more v nepřetržitém prahnutí po přirozenosti prakticky bez hnutí, pragmaticky, prolnutí, zaklesnutí, aby ani jeden neprozradil druhého but what’s going on around is kinda splendid or splendid enough and there’s nothing you did, je prostě svůj.

Znát je zrak-povrch, rozumět je uvnitř-dotek, pochopit je synchronizace, vědět je rozumět, láska je synchronizovat, ani nevíš jak, poznávat je sympatizovat. Láska-synchronizace je tu pořád, akorát máme potřebu jí rozumět.

Znát není podřazené rozumění, není to samozřejmé. Když jen rozumíš a neznáš, tak jsi taky sama, jako když nerozumíš a jen znáš. Pochopení-synchronizace-láska je, když znáš a rozumíš zároveň, takže to teoreticky můžeš cítit ke každému, ale je nám to dáno jen k někomu.

Když je tu synchornizace, tak se vypne rozumění i znání, pak je to samozřejmé, samovolné, rozumění-znání je v každém tvém pohybu, tvé pohyby jsou zcela jisté samy sebou, nemusejí vypočítávat vzdálenosti nebo přemýšlet, kam šáhnout. Zároveň to každou chvíli ztrácíš, ztrácíš a objevuješ, získáváš a obdivuješ. Kdyby tam byla jistota, tak se to zadusí.

Zrcadlení je rozumění i poznávání zároveň. Poznávání je zrak, rozumění sluch a tak podobně, prostě jing a jang. Synchronizace je pocit splynutí, ale při zachování samostatnosti obou, jedinečnosti každého, jisté cizosti, to je důležité. Fascinace blízkostí, bezprostředností cizího.

Když se snažíš být šťastná, tak se vlastně pořád opouštíš, proto jsi pak zase nešťastná. Musíš zůstat tam, kde jsi. Když někoho miluješ, tak mu odpouštíš věci, které jiným neodpouštíš. Měla by ses milovat, ne chtít jiné lidi.

Být šťastná, být na ně hodná, rozdávat lásku, ale chtít sebe. Odpouštět sebe, protože přece chceš být šťastná, proto chceš jiné lidi, ale šťastná budeš jenom, když budeš chtít sebe. Je to trochu utopie, ale občas se mi o tom zdá.

Eyeing, trolling. Her face is like pretty smiling, laughing. Seeing me, too, but not caring. Making faces, being interested in everything including me, indulging, drinking. Her nails are black, her hair is too, her sweater is as well, her skin on the other hand is white. Her hand holds her face after the flow of fun with her friend has faded down. Her expression now is not frowning but naked. They keep going but in a sort of a pretentious way. I keep going in the feeling of her.

Is it mine? Is it really her? All sorts of déja-vus explode in my head. How close would I have to get to her to really feel her or be with her? Is this enough? Is this countable? „Stop counting,“ I said to myself earlier. Flow is not counting. When you’re couting, you’re falling, you’re walking, running away to a ratinoial excuse, to the late realisation of the death of your life.

Opposite of life is not death. Opposite to death is birth. After which is life. But what’s after death? Adrenalin? Underworld? Life is after birth so what is after death? Does it exist? Does death exist? Is it a state or is it just life gone away? Like light gone out? Who presses it? Is it a decision or punishment? Or both or none of it or just a bigger change?

It’s a decision of who you are. Definitely. But you don’t know. So you’re staring at her and want to know her cause she’s pretty and funny and you would know ways with her, you’ve been taught, it’s in you so you’re getting going in her ready…

She’s leaving which is a sort of symbolic, shambolic. You catch the last glimpse and now you’re really sad. It sits down on you again. What’re you gonna do? There’s no chance now. Soical network would only kill it even more. Actually, social network is a sort of what happens after death. Confusion, distraction, destruciton of the previous hate, zen, flow.

I didn’t want to rušit. I was looking for the answer was the reason. Death is what happens when you’re looking for an answer. Life is the answer but eventually you fall asleep if you think too much. So the way is not to find out what is death but what is life but like not trying too hard. Co běží v novinách, leží v knihách. Knihu oživí až sen.

I couldn’t say anything or move cause I was forcing myself this hateful, sceptic mask. Sometimes it’s unbearable, the desperate gulit of doing it, of not letting live, leave, of it being so useless but how to quit this social network after death that permannently justifies death and glorifies and puts shadows where they’re not and smog of smug where we breath and we flow with no notice within realms of accepted death?

Death is not bad but accepted death is. Opposite to what we’re taught by the rich assholes who profit from our trans. There is no such thing as the king of rock’n’roll. Acquired death. To see death where there’s life is dreadful.

Dřín

Toť vlny, vruty, spát, rod, vni, viď, div, vloď se v nov, kontury k tlení, klidně teku (věrnost obrazu, ztráta), skane osten, stačí, stíní, samota je to samé, co nesmíš stříkat, a když, tak ne střídmě. Sitár tvého sváru, pomalu plavu, připrav půdu, zásadu, radu, obnov příkrov, konat, tonout, plivnout. Slíznu vinu nebo zvlhnu nebo Zlínu novou vlnu vrhnu Brnu? V Bakalově hrobě slamovat tobě, už ne Janin Nemrava čte Slova od Sartra.

Chci tu v rohu jakoby doopravdy, jakoby zralý na pravdu. Být či beat, toť je, oč tu běží, cesta do hlubin študákovy buše. Není Ještěd všem dnům kopec. Terakotová armáda dat před branama, předat střet dat. Středa, dveře. Zdviž vnitřního deště tvoje ještě mého, mrdej, moja, trvej, nadpozemská, zmrdy drbej v detailních mantrách, ách, ách, přijímám úkoly.

Navzdory všemu zapnu si zip zenu, vatra vášně září, vpřed! Vážky hoří, ovčák křičí, okleštěné války. Pro ně je báseň autorita, pro mě prožitek. Nezaznamenaný. Tohle je vyjádření marnosti, že to není TO. Jen trapně předstíráme, že je. Ona je šťastná ve svém vztahu. To neznamená, že by neztratila hlavu, ale ani, že by ztratila.

A právě proto se s ní nesmím seznámit, jen snít. Činy jsou ničím ve tváři lásky, náčiním zběha, writera copy lásky. Ona ho líbá a on ze srandy uhýbá, až se bouchne o zeď do ramene a má to tam pak bílé, a pak ji líbá. Vylitý šéf Truňku rejpuje, zmiňuje mě. Úzkost vede do krypt, trip vysvobodit.

Není nic hezčího, než okouzlená holka na zádech. Nořit se se do ní na nádech. Jako mech na berlínských zdech. Vysvobodit, a pak ji vodit a jak! By se ti líbilo, vtělit a nemít, co vrátit. Zapomnění, jen pocit. Procit do pasivity pschického stavu. Nezoufej, ale ani nedoufej. Vždy se objeví, zase se vynoří, všechno! Vyvodí jemnost jméno Temno.

Prázdno. Předchozí pátky byly takové tripové. Páry prchají do soukromí nebo se rozcházejí. Někoho to rozhodí, někoho rozchodí. Totálně nový svět. Potřeba sdělit. Někdy ani nechceš to, co chceš. Je to opice mysli, racionalizace. Vyargumentuje cokoli. Vygumuje tunel. Anuluje termín. Mapa v hlavě. Kam se vrtnout? A komu? Rittbergery, vruty.

Rozmýšlení, smýšlení, vážení, vrážení, alterotace, tribální inkrustace kastroštýlu, kvartální povaha tvého tripu, beat tvého lipu, typu tajskou tužkou. Kdy už opustit myšlenku a kdy ji ještě pronásledovat, hrotit, sát, ztratit? Zase najít.

Poměry se mění, postoje semení. Snad už to nechat být. Nezbavovat se toho, to ani nejde. Nejde vyndat z paměti vdrcené pojmy jako se nejde zbavit substanční závislosti. Jde ji jen nedrásat. Snad je to jasné. Jak bažina.

Hasne léto krásné, krásnější začíná září a končí. Říjen si tě zavolá na příjem. Chci jen říct, že to probíhá nepozorovaně. Nestřídmě se to střídá, přírodně. Hledáš na tom to krásné, na všem. Nebo bys měl nebos zapomněl v preordinované spáse.

Banální botox tvého pervitinu, přikurtovaný k prasamsáře půlminutových vrtů, předtančených preambulí jak v Sarajevu kulí jsi zvůlí. Přinuť ty podrápané ruce pátrat, předjeď peloton svých plicht akcelerací psych.

Turbovzdych. Gradace, pich. Miles Davis. Vše přetav v šeru představ. Deru se na sex jako kýžený serotonin mimotónin. Bez fasád zasítěn jen v okolnostech. Detailní vhledy do dívčích tváří. Divná indoktrinace. Sanace sensace, zdravé lpění, ušlechtilá vášeň.

Kuropění, původ slova zřejmý. Neříkej ne, dej mi. Ne dojmy, dej mi. Vhled. Ne do tváře, jsme v samsáře, v páře strop, mraky, top. Zasnil jsem se. Roztála i zbytky tenkého ledu a teď se top, básníku, nitkys splétal tak dlouho, ažs upletl bič. Bitch v čudu, nebudu Mitch.

Co budu? Všechno a nic. Rozmotám ten proces, zeptám se sám mas kam. Maskám dávám vale, ale váhám neustále. Jasně, to je princip pohybu. Pokus, omyl, omyl je víc. Psycho je pozitivní, stay psycho in the realm of ego. Brutální láska smrti, srdce, slzy, intelignetní, všechny ty negace, MC Loser, pochop ho.

Často se všechno slije. Bažíme kontrolovat chutě, stavy, ale spoje jsou nevědomé, koktejly. Bez zbraní přibitý na kříž fatálního orgáče posledního vědomí v mysli bez práce nech tělo chovat se. Je bůh a ty jsi prach, stařec a moře.

Prastarý nepoměr pramic, jing a jang. Rovnováha, když se vyrovnává, bouří. Osvícení v asketické impotenci celibátu. City, vjemy, trop. Nech ty šémy mladším šéfům. Teď to zní smutně, ale koncentrace ztiší rozserané koncerny. Každé přijetí je vodou na oheň prokrastince. Prokrastinace je Babylón.

Stržen další lucidní emocí toužím po pohledu, když se stmívá. Beat of the zrcadlení. She walks through me, eats my brain, oh, I need my brain, it´s insane enough with it. There she comes, great death in the mask of a lovely girl. What can you do with death? You´re noone to her. Love and death, what a pair. What a life! Planning too much.

Už nejsem smutný, už nejsem slovo. Chci číst v duších a vyznat se v nich z lásky, vysmát skřety krásy, pochválit jí vlasy, poprosit, promiň, mimoň tónin, vlny tvého života, God knows when but you´re doing it again.

Rozhodnutí je soud. Věř svému soudu. Soud je osud, série posvěcených náhod, tvých projevů. Žiješ si svůj diskopříběh a já svůj. Individualita je podmínkou společnosti, negace styku, kino koni. Watching bitches, counting stitches. Všechno má svůj čas, skoro mizí vlak, nepátrej v minulosti. Nepřijímej danajský dar předsevzetí, pozitivní předsudek. Jen teď ti letí hlavou, teď realizuješ ty turbulentní tendence, teď je vzdušný zámek, díků vzdání. Teď je zdání, teď je daní za teď.

Dobrokruh bezbřehé dotace, uzavřený systém, svoboda v sobě, vězeň vlastní moci tonoucí v intonaci, tribální draci v akci, koloběh, ty příběh. Povědomě masivní mutace disco slow pohlcuje hrou. Nenávist, ta bezdůvodná, beatuvzdorná. Rušení, to zlo v kouzlo vklouzlo, skoro násilně tě zhmotnilo. V rýchách, vrásách pominuté paměti, s nemohl vyhrát.

Tvůj strach je můj strach. Vyndaná v rytmu chillu tvá duše vytéká blank starem, házíš hlavou, setřásáš ze sebe zbytky sebe, vlasy, vlasy, úsměv hoří i hasí. Toužím po běžném, už žádná rukojmí příštímu Já, chytlavé charty, přechytřelé projekce. Přací panny káravě krvácí pod mosty bohorovných úsměvů pavích papalášů, trpíš nepřejícnými polotvářemi kaštanů. Nechci být s nikým, na tu kašnu kašlu, škálu šukání na střešních taškách. Z komína dým včerejších slov.

Je den, snažíš se v pekle. Koncentrace hravá, psycho jak tráva. Nikdo nevlastní čas. Nikdo neví, jaký je čas. Většina establishmentu funguje na záseku, ztrátě pozornosti a setrvačnosti. Pes na křesle přes přesně do shonu snu. Tušení, rušení, těšení. To vše je čas. Přímo teď ty a nikdy víc. Navždy nic. Jas grimas zčeřené hladiny. Hierarchizované hnití nepojmenovatelného hajpu, tvrdého mlčení, plačtivého chtění, chápání.

Plachá invaze. Flow je alibi proti nahotě bytí tváří v tvář. Poučky hoří tváří v tvář výzvám konfrontace v každodenním sexu energií, polétavém vidění, kategorickém připomínání květu pouště bezúnikového beatu. Slova jsou komety na obzoru zmaru, orbitu zmatku. Pohled je tekoucí tma. Nedává to mysl. Život je všechno, co je. Rozčasenost není uzel, ale úl.

Uchovat starost, stvořit příští Itálii správně omšelou, ve světle věcí fakovat inovaci, iritaci, splynout note for note, spojit, ztopořit stagnaci tady a teď. Seď. Svět. Změť. Zeď. Pleť. Ret. Pomalu se teleportovat zpět do původních významů vět a slov. Spleť síť samozřejmosti, zmosti známosti, kravaty, katalpy, plať. Běž postaru po zvuku sitáru na platanovou pláž. Padáš, vracíš úsměv zdánlivě bezvýznamné dívce, divíš se její neviditelné výtce času. Paranoia vyzývavosti živoucí jen dokud někam vede. Pláč pění řádky vln, palmy, pralodě v patovém smogu, zvrzané vize cikád. Běž bosky, jdeš správně, boříš se, plav. Blíží se konec a ty ho oddaluješ jen pokorou a eventuálním vzdáním se všeho nebo toho, co končí a vrací se v očích. Žiješ, pokračuješ, je to ještě zajímavější, jímavější za zátokou krizového tepla.

Čeho ses bál, byla iluze. To, cos chtěl, byla iluze a to, co si myslíš, že je dobré, je taky iluze. Slepota je bystrozrak mýticky se manifestující ve všem jako fatální jednota. Po všech těch filoválkách opravdu jednoduchost. Pach masa, sektářské násilí, ještě nezaschlý křik dětí. Symbióza, hegemonie splavuje křehká data, hranatost ducha, hrady z kostí a plastu. Bluestruny zmaru kvílí, mediální realita s sebou bere svět. Napodobuješ její idiomatickou synchronicitu, seriálové plynutí, pnutí. Sladěné loudění pozornosti, plochá plazma, palmové úsměvy, iluze, vina, všechno vplen, ven, s nima.

Falešná slovní spojení padají. Co bylo, bude, co je Teď? Průmět na zeď. Spoj, zkrat, text, bezdůvodný vhled, vrtohled. Všechno vytváříš, hraješ, tak zahraj div, hit. Zahoď vše a zachraň, co se dá, to Venku, viditelné, divitelné. Satan, svár nech, neživ, zacel, nech růst celer představ, nech jít mrkev představ. Nestresuj se tím, co bude, stresuj se tím, co je. Tím se stresovat nejde, protože to se stresuje samo, váhá, presuje do forem fatální improvizace. Teď je dojem, představení, právě teď, protože není oficiálně, rozuměj nikdo to neví, leckdo sleví ve své angažovatelnosti do venesmírné hry tajemství. Pohled pohladí, nic nevěstí, vidí. Za jak dlouho si uvědomíš, že jsi tady? Možná nikdy, možná dřív. Dřín uzavřen v hlavě, mozek se dostane ven polibkem, výstřelem. Jak si lehnem, tak si ustelem. Celá ta změna marná jako úsměv do dalšího pádu tmy v září.

Ještě ne, ještě Jiné café, jiný čaj, jiná servírka s jinými pohyby, jiná pohoda, pochyby, jiná proměna prudění v přijetí, jiné proudění dění, jiná cool hudba všechno vysvětlí. Pořád nic a pořád všechno, proměna marně narýsovaná, aby věci dostaly spád, pointa předem zmarněná, jdu srát. Prostě to není to, co v tom vidím. Jen projekce strachu a přijetí ve snaze využít jingjang k vzepětí, změně pojetí, ale to není to, co tady hledám vlastně; vlastně jen určitý prostor pro změnu, čas mám, ne na ženu, nikam se neženu, jen pár OK akordů to fade dlouho – it be all right, it be all right. Je to něco z paměti, ale není to regres. Vize udržitelnosti v dekadentních kulisách, klaustrofobní sitár.

Something kinda weird, kinda happy for the weirdness of it, weird blues of the sunrise, little girl, kinda new but no surprise, kinda natural but late, kinda kind but psycho like everything is kinda real all of a sudden but has to die again, like blinking unexpectedly and suddenly synchronically with other humble occurences, multiplying its shine which makes it happy and not interested in sinking back into the passive looking for reasons but eventually kinda wanting to, feeling like I should, doing it and ending up like it wasn´t what I expected and longing to get back to the beat, to the stroll, this time maybe make it reasonable, maybe connect the two but reason kills it or I don´t know how to do it yet, how to eat it.

Vzepřít se v sobě. Random realita (randomita), spousta realit, spoušť realit, teatralit, chemtrails realit, beat realit tě chyt, dej si šanci, prostor pro spor, řešit stín, šeřit za tři v říši tepla komplikace, implikace, akce, licitace leptá skla askeze, skrz něž vnímáš geneze rozbředlé tendence, ten den D, kdy jsem… Deep throat tvýho steepu za hranice lidského mokra do morku creepu stříkáš smysl, sbíráš situace dissu domnělé stagnace příliš dlouho viděného, vydíraného winu. Vlhnu, polknu chycenou slinu svatého slizu zpětného vlivu neodvratného snu. Satan sna vpravdě svat, vklad nemusíš jen srát, ale i semenit. Strašák, ale vzpřímený, sklízí úsměvy při vědomí své úlohy strašit ptáky, pátky, které prostál v patovém postoji, který teď ztrácí a hledá, trmácí se mezi stromy a zase se vrací a nikdo neví, že už není strašákem, protože navenek pořád je.

Teď, když může být vším, je nikým. Víc, než strašák, nebo míň? Neprobouzej se, všechno se popičí. Světla si hrají – vnitřní, vnější. Podzimní počasí se mění jako jarní. Pěkně prší do listů kaštanu ještě zelených, lemovaných zkázou. Musíš být chytrý, abys ve své anomálii spatřil aktuální výhodu, precizní extenzi, přestal být jen kazem. Přijmout či odhlédnout? Být vším. Ale co bude? Volitelná výzva vystoupit, vystřihnout, nepředstavitelná, nepředvídatelná, přesto zřejmě přicházející vlna, samo nepředvídatelno, zřejmě sama, zřejmě ne zcela pochopitelné schéma, snadno utopitelné samo v sobě. Jak ho vychytat? Jak ji přivítat, surfovat? Jeden chce být zachráněn, ale jen někým zdravým – sluncem, deštěm, zelenem přesně v pět v peřejích za zenitem patosu. Osvobodit znamená oživit mrtvý pohled, zkrotit kratochvíli a na jejím hřbetě hrdě vytoužit z možností i samotné této možnosti. Filosofie je zejména pocit. Zmateně za zenit, ale nezmizet. Procitnout do teď neposkvrněného předchozím teď – do teď, které nebude poskvrňovat jako všechna teď až do teď i teď.

Já nevím, já si to představuju. Děkuju. Co dělám? Zbavit slova, mysl patiny veřejného přeludu mínění loudícího soucit je jako dostat z lejna drahokam nebo jen o něco míň hard. Ona makes it hard zatížená dojmy stoupá nad domy jako pára snů, z oken koukají hlavy, z hlav oči, z očí pohledy, pohledy koukají jako ty musíš, protože nechceš. Konec zlaté éry Airbnb. Ty chceš prostě úplně demilitarizovat ego, měl bys ho spíš kultivovat. Cool, ty vole, nech to vyplynout, vylíhnout, vyvinit, vyvinout, vzniknout. Jak? Nech to mystériu. Ono se toho nakecá, ale v realitě se pak neubráníš dissu dirtu nebo se to uvolňuje pomalu jako šrouby na obličejové konstrukci po lebeční operaci nebo režimy. Může přijít normalizace, stud, kolaborace, rezignace, paušalizace, šulinizace (uvrhnout ve zmatek všechny kolem). Pozice je křehká.

Vás doma neučili se nejdřív zeptat, když někho fotíte? Piju černý čaj, ale zelený je lepší, a tak si tam aspoň přisypu mátu, prozelením zlo tříslovinové tmy. Když vidím foťák, slintám po profilovce. Trestuhodně jsem zanedbal oděv a bolí mě v krku a horší se to, jako bych umíral. Antibiotika by byla moje smrt. Bude to psychosomatické, symbolické. Ňáké takové období, i když teď na básnickém dně zásadité zdi zčistajasna jihnu. Cítím (přestat používat slovo cit)… Už nevím, co to bylo za pocit. Už je to jen zastydlý zacit uniklé ryby, která snad, i když spíš ne, mohla uvést vesmír ve smír. Nejspíš to byl jen nedělitelný článek, jedna z ryb. Dál žije svým životem, jen nebyla zpodobněna nebo právě byla a je tímto mletím. Uletím? Záliba zabila. Dneska už se byty nepronajímají, ale projímají. Kam se podělo Na? Vidina. Nadšeně fotí vším možným.

Svou myslí být, svou mysl zahodit. Zalíbit se bohům, pochopit vínem ovlivněnou ženu, rudou a rozknedlenou. Pochopit změnu pro změnu, čas a vše, oheň, déšť na střeše. Spěšně odchází a já, já, já, já najednou chci a nemám čím změnit svou pozici, je pozdě, pozdě, pozdě. Přestanu hodnotit svoje výstupy, minimalizace cenzury v příštím čtvrtletí. Vrt letí, rozštěpení mysli, jo, to odpovídá. Přitom se chovám normálně, asi je to u mě normální. Včera jsem hrozně honil, bojím se, že to je vidět. Jinak se ale právě vůbec nestydím, provádím spontánní afekty slamů, naprosto neintencionálně, konstantní standup, kontingentně vystupuju a cítím se v tom nepřirozeně, elegance drhne, i když navenek to asi působí kontingentně, teda konzistentně, díky té neintencionalitě. Jsem tím slamem nějak posedlý – sám sebou, sám, sebou, šém, tebou, vyviněný ze vztahů tvým odpuštěním. Vlastně jde o to, na co se těším. To je v přijetí stěžejní. Žvanivě stižený překážkou, padlým předpokladem, příkladně mdlý ve své analýze. Hejtr, hroty, hry.

Rušení je zajímavé, ruší vosí kroužení kolem modelovky, ruší snažení o výsledek, povzbuzuje rešerši, radikální rešerši zapomněním, ztrátu tahu, přechod na flow, hopefully, risk. Nikdo neví, co je za dalším rohem, blokem šílených náhod. Chce se ti chcát, hledáš záchod, hlídáš hlad. Třetí nálev darjeelingu chutná jako vývar z bramborových šlupek.

Šachy ducha, ruch a klid. Dívám se na ni a píšu, jako bych honil. Rozveseluje se. Elegantní je neprojevovat, sexy je nepotlačovat. Situace je soustavná vnitřní translace. Soustavná, aniž by ji někdo stavěl. Žádný kdosi, žádný tady, žádný sklady.

Pohotovost. Tvoříš svůj protějšek. Teď. V kroji svých myšlenek. Změť. Vlasy si nevybereš, střih si vybereš. Nebo nechat růst, nechat stáří žít. Odposlouchávat myšlenky jako chlácholivý pyroman. Škrtat, stopovat intence. Tančit, ničit tendence.

Ten den D, edice D, dvacátý druhý svazek. The importance of being Earnst. Zaseklý, ale schopný zůstat. She gets high. She´s fucking awesome. Battle trollů. Katr. Blato. Bratr. Razantní rety, threathy. Teatralita, syntax.

Pusť citečky z klece ven. Potměšilý producent vědomí ruší řádky právě čtené svou dezinterpretací, která je zároveň jejich zpracováním ve vaně vědění. Neví. Nevím. Ptám se po zadání a provedení případného protlaku.

Pátek s láskou. Šestý smysl sexu. Sleduješ reakce. Pobřeží majáků, věží. V hlavě běží klišé, ona smutná. Chytrý telefon na stole, v depresi. Chytit za vlasy a spát, spoutaná positivními stíny.

Tvý tao je mý čao. Tvůj meat je můj meet me. Co tím míním? Mýtus tripu, luciditu. Moc zapomenutého, jmenovitého. Mimo jiné jho. Nikdy neříkej nikdy. Teď nebo nikdy. Foun, dichotomický diktafon věrného soužení pod drnem. My pod trnem trnem, lnem k sobě snem.

Promarněné příležitosti. Jako by je pohled měl ospravedlnit, jako by pohled něco znamenal, jako by někdo něco znamenal. Čteš tmu, mutující matku pohnutek. Kvílí do prázdna pátku. Na ploše šera nového dříme nárok všetečné náhody. Ty z vize, pojď skrz krizi dál do tepla soudu, mimo stereotyp souměrných lajků tragicky zakuklen do svého tepu, výsměšným ránem rušen archetypy a mýty – vším, co je nebo bylo libo líbat, vítej.

Jihnu vzdor nudě vpřed k duně nahoru na voru proti proudu Gangy, zuby nehty se deru sepranými nýty kontinuity. Ubohé pohledy zacyklených kurátorů. V další etapě dýchám do smíchu zdebilených pichen vzpříčený prudám vlastního chodu. Brouk na zádech, otrok svého rodu. Plíživě vnímám svou nesvobodu, volbu sebou být otročen, parazitem, úročen. Přerývaný bol beatu společnosti. Sexuální energie poletují, trýznivý oxytocin, vina vidění, vina chtění, charta rýmů.

Svět se musí chvět. Víra je chtět zpět skrz strach ze sebe sama. Samsára, mandala, všechno znova jinak. Parkomat nevrací. Na piedestalu se střídají tváře, ale žádná nevypovídá – jen vrásky na božím čele. Bůh je Babylon, umělý konstrukt lidstva. Myslím to slovo. Na počátku bylo slovo. Impotence sdělit. Je třeba se obnažit a scelit. To se už stalo, takže uvědomit. To se už stane, takže plynout. To se už děje, jistě. Přímky, body, úsečky, umělá naděje na děje, strach vydávající se za víru, víra bojující se strachem, bojící se, kající, tající, mrazící box bad beatu, art and money. Máš, když na to máš. Šém.

Uber plyn a zhyň. I see the bad moon rising. Hope you´ve got your things together. Jim´s alcohol fueled flow. What´s the flow, anyway? WTF? Where do you go? Every thought is a program rolling, thinking in your brain as insane as a man who longs to be The man, the king, the God, a God-like figure at least. Nejsem smutný, jen jsem ve flow. The flow takes me away from „without a relation“ to „within a coincidence“. Actually I´ve never left. I´ve never come in.

The people around have been here since ever and they´ll appear again and rule my world and guard my doors of perception. Things will surely be hard and confused. I´ll surely miss chances and throw bad cards. Overrate and underrarte on daily basis. Sometimes, a lot of times, it will get absurd and sad. I´ll have to aim straight forward to get out. I´ll have to stay tuned. I´ll have to be sure. I´ll have to smile to ensure my supervisor. The things I love will pose the greatest threat. I´ll love the light behind the embarassment. I´ll love the death and hate the life while it should be opposite, shouldn´t it?

Sometimes it´s not too good but you make it good without changing it simply by putting it into a better light.

I like that dark side of hers. What a fucking cutie when she looks into her own reflection on the window, a summer widow, a yellow tree behind her. Her blue eyes lonely not knowing I´m right behind that reflection. She smiles at guys who come to the balcony and it´s like she´s gone. Then she stops smiling and here she is back again. She doesn´t look sad, just beautiful and cute and cool. I want to meet her. All the conflicts seem resolved. People who look good without smiling are the good ones.

Emotion is motion. Emoce je pohyb. Flow je emoce. Strnulá emoce se dusí, musí se prolít do akce, najít zapomenuté, stvořit zrakem v rozích zájem, stát se zájmem. She smiled at me with a sudden respect. Or was it mockery? Or mere amusement of passing me from A to B? The other one´s not smiling at me, she´s smiling at her friend. Her legs are spread at me. There´s no way for me to show my interest without ruining the whole thing. Another one always takes a look at me while changing her hair as if I was a mirror. Her eyes are pervitin sharp. She could cut chains with them or cure depression with a little help of her soothing smile.

Sex je základní zájem, zvědavost je povrchní zájem. Sex je základní výzva, síla. Stylizace je základní blízkost. Potřebuješ lidi, abys je mohl ignorovat a nenápadně pozorovat. Nevědomost je základní soulož, most přes cizelovanou tmu moudrosti zmutovanou v Něco, felace čistého počátku. Moc jsem se mýlil, moc promarněných možností, moc se to děje. Jakoby outta myself. Jakoby chtít tam a tím asi zároveň z toho vystupovat, jak říká Sartre. Tít hranu, chtít něco, co vlastně nechci, když tím prostě nejsem. Místo, abych tím prostě byl, jen Chci tím být. Místo, abych si to vzal a měl to, chci to mít. Chci chtít. Miluju lásku. Neviditelný poklad je hrozivý. Ty za zenitem, za oponou všech her, za smyčkou času, za zenem motivace. Krizen. Krysen kvízem denních tajemství. Uskutečnit mysl, umožnit tělo.

Je hezčí se dotknout nebo se dívat, němě vzývat? Co je špatného na honění? Obojí je v klidu. Rovnováha hlasů, vize mizení. Jaký je rozdíl mezi znát a neznat? Naučená bezmoc brutálních vrat. Jsem blázen. Naučená dvojzeď, no way out. Jaký je rozdíl mezi bezmocí a nemocí? Bezmoc je v klidu, bezmoc je proč a kdyby a spousta odpovědí, geniálních reflexí. Oh my fucking God, was I crazy! And I still am, I don´t know when. Oh man, all that has been is now just ashes, illusion. And we live in it. We keep living  it, leaving it, realising it but finally staying. For some reason we´re going on for what else is out there for us to do? Misery of being yourself. By yourself. Ain´t it a crazy scheme? So it goes, so it seems. Or is it just what I see or what I make it for others to look? Way to go but where? Go, just go. Ego or depression? What do you go for?

She gives me some seducitve looks, sedative. Or do I dream? Is it just beacuse I´m here, around? Why did I go for her friend instead of her? Cause I liked her friend amically while this one I like sexually. My mind deprives me of sex. What is there to say? Go for sex. If you want. Sex is kinda scary if you look at it from outside, isn´t it? If you like knock on the doors of sex and wait till it opens, you kinda freak out, don´t you? Meanwhile, it´s just here all the time. If you deconstruct it , there´ll be nothing left. Lidi jsou příliš živí.

Přijmout znamená dát význam. Flow je nepřenosná, musí být vždy znovu neúprosně nastolena. Jen nevědoucí pohled je vidoucí. Jste moc krásná, mohl bych se dotknout vaší ctěné krásy? Dotek provází pohled jako neodbytný strejček. Dotek je už v pohledu. Pohled se dotýká. Cizí pohled námi přímo cloumá. Tak moc, že v nejistotě, jak působí ten náš, bojíme se pořádně podívat, jako by byl pohled zbraň, jako by měl ubližovat.

Co můžeme dosáhnout pohledem? Jen to projevené, projevené pohledu, koukatelné. Pro dotek je viděné neprojevené, jen mapa. Dotek dosahuje, pohled leduje. Dotek pohladí, poladí. Opravdu se nám projeví jen to zmocněné dotekem. Zrak je myšlení. Myslící člověk čumí. Kladu vám na srdce, že dotek je základ, ne pohled. Dotek tvoří překonáním strachu nebo bezprostředností nevinnosti. To líp.

Dotek posvěcuje, nejde ho nepřijmout. Bere si význam, je mu dán. Je to bůh, ale lidský. Bohdan. Pohled navnaďuje, nastoluje téma, dotýká se tématu – doteku. Teku svými žilami, všechno se ve mně dotýká. Jsem dotekem, který chce potvrdit své bytí tím, že se bude dotýkat. Sebe víc nemůže – vše je objevené, ne vědomě, ale samotným bytím tím. Můžu se poznávat, ale tím se sebe nedotknu. Zůstanu netknut, neposkvrněn, neživ. Vše je ve mně rozdvojené, ale pojí se to synchronicitou, ne dotekem.

Pohled uděluje význam, ze kterého nejde vystoupit, jen se mu schovat neupřímností. Lepší, než ho odmítnout, je s významem, který mi udělí cizí pohled, pracovat. Ten význam není pevný, je to proměnlivý konsenzus. Je myšlený. Je to ohnisko mezi myšlenými významy, které si dvě osoby vzájemně udělí. Jeden se mění v druhý a druhý v první. Zrcadlení.

Člověk si někdy neuvědomuje rozdíl mezi významem, který udělí jedna osoba druhé a významem, který jedna osoba udělí sama sobě skrz druhou osobu.

Význam, který udělí osoba sama sobě skrz druhou osobu, je paranoidní význam – to, co si osoba myslí, že si o ní myslí druhá osoba. Druhá osoba si myslí, že to, co si myslí první osoba, že si o ní myslí ona, druhá osoba, si první osoba myslí naopak o ní, druhé osobě. Blbě čumí. Je to ale pořád menší urážka, než kdyby se druhá osoba dověděla, že první osoba si o ní nemyslí nic, že jediné, co ji zajímá, je, co si myslí druhá osoba o ní. Postoj první osoby znemožňuje pokračování komunikace. Egoistický postoj.

Ani při vzájemném úspěšném udělení významů se nevyhneme potížím. Přes zkazky o věčně trvajícím prvním dojmu je úděl (udělení) významu vždycky dočasný. Mění se v čase. Vzpourou je idealizace. Udělený význam uniká, stává se iluzí. Když bereme paranoidní význam vážně, vrháme se do Babylonu. Nebo na Facebook – tam pohled zcela ztrácí význam, protože počítá se svou věčnou dohledatelností. Tam je pravou iluzí, tím spíš, že jí věnujeme tolik pozornosti. Je to jen součet informací a pixelů, bažina jednotlivostí, umělá inteligence, kterou se učíme myslet a která nás odvádí od skutečné intuitivní, přírodní inteligence, kterou jsme se myslet ještě nenaučili.

Rychle z tama pryč zpět sem do jednoty času a místa, ohniska, poctivého mixu energií, které se jen tak míjí, mimochodem protékají, nebo se slévají ve vírech – tvoří všechny představitelné (vygooglovatelné) vodní jevy. Je to přírodní mix řiditelnosti a nevypočitatelnosti. Pořád stabilnější, než elektornické přátelství na dosah kliku. Internet je taky úžasný, ale jinak. Z jeho samsáry je třeba co nejdřív procitnout do této. Net představuje další stupeň oddělenosti, kam se vědomí může vylít z těla, z pohledu, ze života. Virtuální tělo už nám nenávratně zůstane, jakmile jsem k němu jednou přičichli, jako má abstinent navždy tělo alkoholika. Musíme ho aspoň kultivovat a skloubit s tím fyzickým.

Net je tragicky nefyzický. Tragicky proto, že skýtá dokonalou platformu pro lenost. Plytké konverzace, obohacující kontakty, studium. Můžete strávit celý život v posteli, aniž byste viděli všechny ty úžasné, reálné pohledy. Postelové pohledy končí u porna. Komunikace fotkami a slovy jednoho naplní, když má rád umění, ale musí si uvědomit, že je to pořád jenom počál. Nejsou to obrazy, knihy ani hlasy. Není to expanze, jeden u monitoru bude vždycky jedním. Umění by mělo směřovat k realitě, ne se jí jenom inspirovat, požírat ji.

Net taky, ne? Ale tím, jak koksově působí na mozek, svádí realitu na svou temnou stranu. Stáčí přímku lásky a života do bludného kruhu okouzlení, výzev, samoty. Mozek má pak ten koksový rauš za realitu. To se netýká jenom pornáčů. Realita chodí zbytečně na net. Pere tam špinavé prádlo nejasností, neviditelných energií. Ve skutenčosti je ale právě špiní. Realitu chápeme až pozdě a nikdy ne definitivně. Na netu je všechno popsané tady a teď. Ale divně. Pokud disponujete technikou, možnosti jsou zdánlivě neomezené. Ale není to to.

To je každému asi jasné. Myslím to, když kolem sebe lidi chodí lhostejně s tím, že kdyby něco, tak jim každý může napsat na netu. Nebo políbit prdel. Jsou naštvaní, že jim ještě nenapsali nebo že jim napsali moc. Druhý neví, která bije. Net je černá díra zájmu. Místo, abychom ho budili, dáváme ho spát. Chodíme se na net sbližovat, bez výsledku. Net je mimoteď. Nejsme to my. Jsme pohled.

Domlouváme se na netu, kdy se potkáme. Pak se potkáme, ale ani se nepozdravíme, protože jsme se ještě nedomluvili. Když se konečně domluvíme, není to to, protože to není teď. Net je fet. Je to řízené vnitřním Babylonem. Vnitřní baby strádá, chce objevovat. Domlouváte něco, co nechcete. What a life!

Co je teď? Kontinuita. Teď je vždy definováno předchozím ted. Vyplývá z akce, bez pohybu není teď, i kdybyste mu tak říkali. Když teď myslíme, zkamení. Když myslíme na sebe, nejsme. Na netu na sebe myslíme, tam hodně nejsme. Myslí na nás i druzí, ale jen jakoby. Jen plní potence dané programem. Váš přítel má narozeniny.

Net je únik do lajn, v tom se podobá psaní. Asi se na něj trochu vymlouvám. Net rovná se psaní. Místo pro lidi, kteří rádi úkolujou. Útěk od občasnké povinnosti někým být, volit se, prodírat džunglí signálů cizích i svých a hledat výhodné východisko. Můžeme být pohodlně nikým a spřádat konspirace v rámci svého vypočítavého počítačového avatara. To platí i o psaní, umění. Známé alterego. Umění není umění být někým. Umění je umění být někým jiným. Definovat svůj paranodiní význam.

Místo, aby se osoba vyvíjela zdravě, nekontrolovatelně, netrolovatelně, neřízeně, kooperací s jinými jsoucny, bere si na triko vlastní pěst, honí smysl jako stádo na statku sebereflexe. Timeline. Čas ale plyne nejen nepozorovaně, ale taky jen nepozorovaný. Plyne jen, když ho nesledujem. Smysl času je, aby plynul, čili srát na něj. Čas je smysl, který plyne. Čas je smysl plynutí jako je smysl očí pohled. Člověk ho v sobě musí kultivovat, obnovovat, otvírat, protože v naší společnosti se moc nečasí.

Časit znamená žít. Nejde se to naučit, jen tančit. Nebo mučit. Čas jsi a v čas se obrátíš. Včas se obrátíš. Čas jsi, čas je, čas je každý. V čase se setkáváme. Setkáme se včas? Lady be good, do what you should. It´s gonna be all right. Všechny ty flows jsou jen úniky od základního doteku stejně opovážlivého jako velkorysého, oboustranného, vyplynulého i iniciovaného. Všechno je nic ve finále, ale my jsme teprve v základním pavouku. Hrát a soustředit se na každý další mač, na každý fiftýn. Zapracovat na psychice. Výplet je základ. Trénovat, odpočívat. And all that.

Chovat se, prožívat, volit, uvažovat, dívat se, dotýkat, vnímat, jíst, spát. Kde je tomu konec? Kde je začátek? Čemu? Přístupu. Tvému, druhému. Přístup je světlo. Světlo dělá věci. Vrhá na ně světlo. Dobré, špatné. Málo platné. Věci jsou jen vábnička na naše vlastnické choutky. Svět je světlo. Své tělo.

Moving, doing it, you know. Frapantní frutarián. Míříš na sny. Prsa. Plavala. Lokace Pálava. Já jsem poletoval, poskakoval po stromech, lákala mě dolů. Při pohledu na její poprsí jsem proti původní intenci (původně jsem jí unikal) v náhlé potenci slétl a rukou přímo pod plavky na ta prsa. Vidím jako teď její úsměv, zjev, vlnité vlasy, jen tak se smála, nelákala už, už jsem tam byl, poněkud udivený, proti původnímu přesvědčení, ale plný pudu, šťastný, vědomí té hry, prostě přítomnost – zvědavě do vody, úsměvu, koz.

Ráno v reálu mi napsala A: „Moc se navazuješ na čas, proto pak vždycky prcháš.“ Zrovna jsem odeslal do Artiklu článek o čase. „Jo, s časem mám trochu problém,“ odepsal jsem spoko s tou odpovědí. Předevčírem se mi o A zdálo. Byli jsme v přírodě a ona se vysvlékla do naha, krásně tvarovaná HD prsa. Něžně jsem se na ni vrhl a ona pohoršeně: „Co blázníš?“ Pak jsme seděli se dvěma skautama v kroji a něco řešili.

Ráno v reálu jsem dal po dvou měsících mobil do nabíječky. „Čau A, dáme founa?“ poslal jsem jí. „Nula devatenáctko, ty jsi. Zrovna jsem na tebe myslela, zdál ses mi,“ odepsala ve 2:43. Nula devatenáct končí moje číslo. „Rád bych se s tebou spojil, devatenáctko,“ odepsal jsem jí. Před měsícem měla devatenáct.

Nějak jsem tušil, že mi napíše, že se jí o mně zdálo. Nedávno jsem taky tušil, že Fil mi na jednu povídku napíše, že je šílená a napsal to. Vesmírně mě obě naplněné předtuchy potěšily. Poslední zpráva, kterou jsem A před těmi dvěma měsíci napsal, byl sen, který se mi o ní zdál. Dal jsem jí v něm pusu a ona z toho pak měla těžké výčitky svědomí. Ta pusa byla luxusní.

Jednou se mi to s jednou depresářkou stalo. Seděli jsme v Golemu, klopili piva a řešili, jestli je na mně něco arabského. Prý možná oči. „Vždyť je mám modré.“ „Vlastně pohled.“ Tlačila na mě, co se týkalo kontaktu, jako by byla nesnesitelně nadržená. Normálně bych to utnul, z chtivých žen mám fobii, ale byla fakt hezká. Po líbačce se zhroutila v slzách. Pak cestou ještě několikrát, bez líbačky. Romanťárna.

Detox od A byl detoxem od mobilu. Už jsem tu magickou věc nedával. Nirvána. Dlouhou jsem čekal na esemesku, po které jí budu moct přestat psát. Svou esemesku, od ní nic nechodilo. Sny jsou bezelstné, osvobozují. O detoxu nemůžu moc napsat, už v něm nejsem. Zase na ni myslím, na mobil.

Když jsem s ní nebo když o ní píšu (když je tady), oddělím se od zbytku sebe. Nemám přístup k ničemu jinému, než k tomu, co se ve mně týká jí. Všechno je v mlze, touze, fascinaci, paralýze, klečím, brečím, křečím myšlenkama v Praze, jejích místech, kámoších, nápadech, slovech, hlasech, situacích. Vážu se na čas, čekám na její zprávu a nic.

„Se ti asi zdálo něco jiného než mně,“ píšu hořce holce, bořce mého klidu, lásce mého živlu. Očekávám omluvu. Hoří to ve mně přízní, pak vztekem, že jsem se zase stekl s peklem. Chystám se to pořádně rozflejmovat, ale nakonec naštěstí napíšu jen: „Tak ahoj A, zas kdys.“

Zhasnu, ležím ve tmě, je mi pěkně, peklo měkne. Ráno ale stejně zapnu mobil. Píše to s tím časem, odepisuju to s tím problémem. Venku razantně fučí, poloolistěné stromy tančí v poryvech jako šílené děvky, vrásy na čele, stárnu smířený v marnu, srkám pránu v autu, v hlavě mantru nepřerušitelného hlasu, v duši proces, v těle rytmus, v očích stíny a barvy, průrvy, stavy, sny, nýty, free me dancing mimo téma ima ima.

Letíš autem do Hradiště. Proč jsem tady? Vždycky všude. Give thanks and praise to the Lord and I will feel all right. Slunce, mraky, lampy, tvary. Dvě věže kostela na náměstí, jen na jedné hodiny. Na té druhé kolečko pro hodiny, ale nechali ho prázdné. Považovali za zbytečné, aby vedle sebe odcejpaly dvoje hodiny. Tak jsou tam jen jedny. A prázdné kolečko.

Už vím, proč jsem tady. Ten článek o čase jsem psal před týdnem v Jiném kafi. Jedna servírka mě tam dostala ze dna. Taková jedna, inspirovala mě. Takovým nevinným způsobem jí není nic svaté. Už vím, proč tu jsem. Není to zbytečné.

Psal jsem o pohledu. Že nemá na dotek. Pak šel kolem Nemrava a já jsem sklouzl do hate speeche o netu, marnosti monitoringu. Zprznil jsem to povznesení, protože jsem se jí nedokázal dotknout, jen čumět. Čumění vyšumí. A nechal jsem se rozptýlit Nemravou. Vždycky se nechám rozptýlit.

Dopsala mi propiska, jdu si k ní půjčit stejně jako před týdnem. Můj hlas je ubrečený, jsem ňáký ztripovaný. Půjčuje mi stejnou jako minule. Žlutou. Ochotně s výrazem šukací panny. Tak vypadá. Je tak krásná. Ale když jsem psal o A, vůbec mě nezajímala. Kolegyně se shovívavě usmívá.

Chtělo by to můzu, mízu, beat. Ani jedno z těch slov se mi vlastně vůbec nelíbí. Tak co by to chtělo? Ona je prostě nevinně normální. Já jsem funkce, metoda. Nebo naopak? Když jsem přišel, tak jsem se na ni usmíval a tak, teď píšu, vlkodlak.

Moje zajímavost zmizela, když jsem přestal kouřit, ale už se to stejně nesmí. Kuřáci už nesmí být důležití, musí bezzubě hledět jako zbytek. Včas jsem to transformoval do transkribce. Kouření je zacyklenost v čase. Napíšu A: „Fetuju tě.“ A napíšu téhle. Najdu si ji a napíšu jí. A té z nového Jináče na náměstí. Jak to zvládá.

Sklízejí cukry, utírají stoly, staví židle do konstantních pozic. Uvidím ji zase za týden jako panic. Fucking Pessoa. Nasákl jsem v Austrálii alešstvím jako dýmem tabáku. Myslím strejdu, u kterého jsem tam byl. Hodně kouří a mluví normalizačním slangem. „Když jsi starý, líbí se ti úplně všechny mladé ženské,“ říká.

Vždycky řekne ženské na rovinu, že nic nemá. Taky jsem trochu mimo vlak, vlka skepse, thinking I don´t have a thing. Říkal jsem mu, že to je blbost, že musí být sebevědomý, věřit si a že je hustý a on je, ale já ne nebo já taky nebo jsme oba loseři nebo něco mezi nebo jsme prostě Žáci.

Ona je fakt nádherná, líbila by se mu. Co takhle dát Austrálii? Vzpruhu, ukrojit dluhu. Moc projekce? Jsem staré železo dedukce? Dobudu duhu ostřejší, než dřív, rozmasíruju ztuhlé svalstvo. Šetřit s patosem, rovnou za nosem. Šetřit s bohem. Sbohem, reallygion.

Out of domněnky, out of out of domněnky, out of slova. Nebo ne, do domněnek. Domněnky jsou v pohodě. Domněnky mojí pomněnky. Nečekat na zázrak, hlavně se neposrat. Keep calm and follow that ass.

Jiří je ve Vietnamu, Roman v San Franciscu. Fil v Berlíně, já ve Zlíně. Z protějšího rohu mě pozoruje starý muž. Má takový ten pohled, když v někom vidíte sebe. Mluví s mladým mužem. Německy. Vlasatý chlápek dal čtyři rumy, dvě piva, telefonát a zvadl.

The unspeakable untouchableness of words, of love, of words of love. They are worst to speak and worst to understand. They don’t catch it all. They don’t catch it at all. They don’t catch the unspeakable feelings. How to explain them in the moment of her overwhelming presence? Everything is drawing the attention away. When she goes away, the undescribable feelings become painful.

She’s much more than anyone could hope for but once you’ve experienced her, she becomes a burden. A burden to live without. Now she’s here. It would be foolish to do anything else than just bath in her light. Swim and sink and drown in this privilege. To try to make sense out of it in order to feel better afterwards would be to waste it. You would waste it for the feeling that you’ve spoken your mind and everything is clear in the world, it’s clear how you feel and how important it is to love you, the sensitive human being that feels these feelings. It´s not.

These feelings cannot be canned and placed somewhere for the rainy days. They cannot be sent or squeezed or erected or resurrected. No feelings can. All the hope to persuade her to love you has been wrong. Actually, it´s been the safest way to the hottest stories of hell. Depression. The better you think you are in the so-called feelings explanation, the worst you end up in the hell of D.

What you should do is you should just sunbath in the thing that you think you can’t do without. You shouldn’t try to catch it anyhow in prose, facial expressions, sexual tension, attention, in anything that you think that could make it last for a night or forever. It doesn’t matter how long. If you want something to last, you’re just chasing waterfalls.

Stop looking for forever, it doesn’t exist. Be yourself. Be whatever you want to be. I know, it’s hard. Take your time to find out what it is. Maybe, if they see that you try, that you’re not just catching in the rye, they’ll join the search. They’ll help you search and they’ll search for themselves, too. We’re all looking for the same damn thing. Human identity. That’s what keeps us close. We’re not looking for each other or one another. We’re looking together for whatever there is to look for so that we don’t get bored or weird or bad. We must shave so we don’t get a great bad beard.

Sometimes we look for something that’s already gone. We must give it up. Look for what’s around, what’s now. Start there and proceed to the further space and time. You might even find a way to the past. First thing is the eye contact. Don’t think too much. That one is hard. That’s why people give a lot of shots to drinking in order to not thinking.

Don’t think too much, don’t drink too much. You need a bit of thinking. You need a bit of standing. A bit of smiling. You need to look positive. Like you’re looking for something in your fucking life, not just that you’re looking for some fucking in your life. Look like you don’t go for just anything. Cause you’re not just anything. She is not, too. She is too looking for fucking. Everyone is, right? Maybe not as explicitly as you, not as directly and desperately, precisely aiming at one thing, staring as you.

Looking for yourselves together is fucking. Bring her luck in her search. You can’t find her the way she want’s to be found. She needs to find herself first. But you might give her some ideas and like fuck her hard. Don’t fuck her up, no hard feelings, no big tension, overdimension, oversensation, overintention. No overdosing her by throwing your buggage of the past at her, your hope that it’s gonna last cause it didn’t before, trying to make her lift it and carry it. She won’t.

Čistá světla. Antimelancholický prostor, bílý, teplý. Psycha z lidí. Prostěradla na stěnách. Porcelánový papouch na piedestalu. Minimalistické obrazy stromů. Moc minimalistický popis. „Jsou takové česko-japonské.“ „Co je na nich japonského?“ „Ten styl.“ „A českého?“ „Ty stromy.“ „Myslíš, že v Japonsku nemají stromy?“ „To asi jo, ale tyhle vypadají česky.“ „Jo, tyhle jsou jasně české.“

Za obrazy plátna s různými stereotypními smyčkami působí psychedelické optické efekty. Maximalistický proslov. „Marek je výtvarný umělec. Krajina nese paměť. Je dějištěm různých událostí, časových, které se můžou různě přelévat.“ Simultánní překlad v cizím jazyku. Japonština? „Já myslím, že už děkuju za pozornost. V devatenáct hodin v patnácté budově zvu vás srdečně na film. Obrazy rámovali pan a paní Slavíkovi.“

„Pravda je to, čemu člověk věří, ale to vy víte. Všechno víte, ale nemáte na to přijít sem a říct to,“ řekl jsem na pódiu a publikum se konečně ozvalo. Napřed smích, pak potlesk. „Radši to udělejte,“ vrátil jsem mikrák do stojanu. Cestou klubem jsem chytil pohled jedné holky, se kterou jsme se předtím na sebe dívali. Byl vyděšený. Nenávistný?

„Pět, sedm, osm, šest, šest,“ četl moderátor Bob body od samozvaných porotců. „Nevadí, aspoň se bude moct soustředit na report,“ neviděl to na postup do druhého kola. V Hradišti mě uvedl jako slamera, který nemá žádný slam stejný. Teď jsem byl zase sporťák. Ještě jsem mu posledně po reportovací pauze psal, že posílám report za to, že mě neuvedl jako reportéra.

Chtěl jsem za to nic nenapsat, Bob mě ale už zkorumpoval finanční odměnou a dal víc než loni Tvar. „Jak se máš?“ juknul jsem o pauze na Ellen. Přisedla si za mnou na schůdky k pódiu. Uvedla výčet relativit, studuje psychologii. „Jak se máš ty?“ zakončila to. Nevěděl jsem. „To je karma v praxi. Jaký pocit vyšleš, takový se ti vrátí,“ řekl jsem místo odpovědi. „Jasně. Do koho jako jedeš?“ chápala. „Co říkáš na produkci?“ stočil jsem řeč na to, proč letos sere na slam.

„Můžu přisednout?“ zeptal se jí Ježíš a ona se posunula. Zabrali jsme celé schody. „Nemůžu se moc soustředit, za šest hodin vstávám,“ stěžoval si sociální pracovník. „Ale měls to dobré,“ chlácholila ho Ellen. „Přijde mi, že se k tomu musí něco říct. Ta politika je teď celkem zlo. Ale potřeboval bych na pódiu trochu času, abych to uvedl. Ptal jsem se Boba a on hned: ,Běží ti čas‘.“ „No jo, kvalifikace jsou šílené. Já si to taky ráda trochu okecám,“ souhlasila Ellen. „Slam nemá úvod. I když můj slam je vlastně okecávání,“ řekl jsem. „Taky pravda,“ zasmála se Ellen.

Z pódia šel Matt, Bobův kopořadatel. Opřel se o moje rameno, aby zdolal velký schod bez pomoci těch tří, které jsme okupovali. „Pat, nechceš zajít ven?“ zeptala se Ellen osamělé kámošky, kterou opustila u stolu. „Ne, v pohodě.“ „Nechceš dát nějaké pití?“ „V pohodě,“ mávla rukou a něco psala na ajfounu. „Ani se projít?“ „Tak jo.“ „Tak jdem,“ vstaly.

Ježíš mě přikurtoval k podlaze jako svodidlo svého svěřování se, které ale bylo určené Ellen. Prokrastinoval jsem odchod. Matt šel zpátky. Mezi mnou a Ježíšem po Ellen bylo místo na průchod, ale vzal to zase přes moje rameno. Zapřel se bez upozornění, tentokrát víc, potřeboval nahoru. Před už položenou rukou šlo těžko uhnout, i tak jsem se pokusil dotek odmítnout. Výsledek byl, že se po mě zasápal ještě víc.

„Co na mě šaháš?“ vstal jsem a odstrčil ho. S lepivou rozčarovaností mě pacifikoval. Vymanil jsem se a vrazil do něj ještě jednou, tentokrát víc. Ztratil balanc, zavrávoral dozadu, ale zase se našel. „Nešahej na mě,“ upozornil jsem ho, než se vzpamatoval. S mírným zpožděním dorazil Ježíš, položil mi ruku na rameno. „Já se na něho vrhnu, protože na mě šahá a ty přijdeš a šaháš na mě taky?“ zeptal jsem se Ježíše. „Hej, v klidu. Co jako děláš? Vždyť on je pořadatel,“ promluvil. „Nepleť se do toho.“

„Co blázníš, proč jsi agresivní?“ chtěl vědět dobrou češtinou s americkým přízvukem Matt. „Proč se o mě opíráš?“ já na to. „Sedíš na schodech, jak jsem měl projít?“ „Bylo tam místo. Ale i kdyby ne.“ „Myslel jsem, že jsi umělec. Byl jsem tvůj fanoušek. Už asi nejsem. Nic jsem ti neudělal. A ty jsi tak agresivní.“ „Pro mě to tvoje bylo taky agresivní. A co na duo slamu, jaks nás přišel na pódium s Follem nakopnout? To se mi taky nelíbilo.“ „Vy jste nechtěli odejít. Zdržovali jste.“ „On nechtěl odejít. Já jsem zůstal s ním, protože to byl duo slam.“ „Někdo vám musel něco říct.“ „Říct jo, ale tys nás nakopnul.“ „Ale tys do mě vrazil takhle,“ personifikoval můj žduch vymrštěním ruky ve frustrovaném gestu s nasranou grimasou.

„No tak jsem do tebe vrazil. Jsi chlap, ne?“ „Tohle se nedělá. Vypadni,“ zavelel odvetným tónem učitel z výšky zvyklý tvarovat studenty. Ale výška není školka. „Nevypadnu, ty to tady neřídíš.“ „Vypadni.“ „Když chceš být ukřivděný, tak buď,“ otočil jsem se a sešel z pódia. Nešlo si tam notovat věčně. Nikdo si nás nevšímal.

Vypadnout mi přišlo jako dobrý nápad. Byl jsem moc vypěněný na pokračování ve slamovém diskurzu. Sedl jsem si mezi Bobovu mládež a vstřebával. „Kdo koho napadl? Odejít by znamenalo přiznat chybu,“ dumal jsem. Matt šel kolem v bundě a s nějakýma věcma. Vypadnul. Vzduch čistý. Jo, je to pořadatel. Jo, odstrčil jsem ho agresivně.

Naposledy jsem takhle vytekl v Thajsku, kde jsem ochrstl vodou vtíravého shemala. Na základce mě provokoval spolužák, ať se jdu prát. Odstrčil jsem ho a on spadl hlavou na roh zdi. Všude krev. Matt to ustál. Párty vesnice uprostřed tropického lesa, základní škola, poetry slam. Happy z toho nejsem. Atak je waste of energy. Atak je hřích. Mám rád svůj strach, nerad se ho zbavuju.

Agrese nejde využít. Když ji v sobě vnímám, jak roste, uchopím ji a vědomě použiju za nějakým účelem, pak už to není agrese, ale zlo, válka. Když agresi použiju jako agresi, afekt, spontánně, nevinně, nepřipraveně v konstelaci iritací, nemůžu ji zase efektivně využít k žádnému účelu.

„Ty ses do toho vůbec neměl plést,“ řekl jsem Ježíšovi na hajzlu, když si mě nedůvěřivě měřil. „Jako jo, já jenom, jsi v pohodě?“ „Jsem úplně v pohodě,“ ujistil jsem ho. „Tak jo,“ podal mi ruku. Nechci se soustředit na nějakou nenávist. Možná se moc soustředím na lásku a potřebuju změnu. Moc soustředění škodí. Soustředění je touha po moci. Všechny ty třenice, slamové opice. Začíná mi to připadat jako sociální agregát. Ale jaký je jeho smysl?

„Čus, co tak pozdě?“ zeptal se mě Mara Weisz, kterého vždycky o víkendu potkávám v lázních, chodí jen o víkendu. „Však v pohodě, ne?“ Bylo tři čtvrtě na jednu. „Já už po. Co tamta?“ „Teďka jsem potkal na slam poetry jednu z Břeclavi.“ „Zas? Šak předtím taky, ne?“ „Z Břeclavi?“ „Na slam poetry.“ „Na slam poetry vždycky. O tom to je. Ses oholil, úplný maturant. Bys taky mohl, kdybys nebyl zadaný.“ „Bych nedělal nic jiného. Prudce ti závidím.“

Do Olomouce Kejmi přijela podpořit Schweitzera. O pauze vstoupila s baťohem, koupila si na baru víno a šla ven. Vypadala čerstvě, optimisticky v komunisticky nervózním slamově olomouckém Tibet klabu. Šel jsem k pódiu, kde seděla Ellen a trochu s ní pokecal. Chytl jsem se s pořadatelem, který si ze mě dělal zábradlí. Po skončení seděla ta bytost sama u stolku. Byla milá, třikrát mě viděla na pódiu. Znala mě.

Na bělounké paži tetováž petrklíče, drsná nevinnost. Tweeterka. Lesní víla. Roztomilost sama. Taková rozkolísanost mezi radostí a nešťastností ze života a v tom ten late high school spirit zmatek, jestli to už je nebo ještě ne, nevědomost, že to nikdy nezačne, že to je neuchopitelné. Nevědomost nakažlivá, ale nejde ji uchopit.

Píše do šuplíku, tak jsem jí řekl, ať mi něco pošle. Poslala pak slam, ale chtěl jsem víc. Něco víc osobního, míň rýmovního. Její básnické tělo. Ohradila se, že se neznáme. „Ukaž mi aspoň Břeclav,“ napsal jsem jí. „Jak to myslíš?“ zeptala se. „Myslím zase procházku.“ V noci v Olomouci jsme se krásně prošli, i se Schweitzerem a dalšíma břeclavákama. Víc lidí je v pohodě. Že ráda. Ukáže mi svou Břeclav. Zajedu tam. Je to trochu z ruky, ale ne tak, abych tam nezajel. Jih.

Terezie je taky lesní víla, ale ne tak roztomilá, víc zemitá, z Plzně. Potkal jsem ji na kvali v Brně, druhý den nastupovala na lesňáckou univerzitu. Vyzná se ve stromech – jinan, dřín, buk, kub, není problém. Vyznává chůzi. Neztratí se. Já jsem ji ztratil, asi jsem šel moc pomalu. Doprovodil jsem ji na kolej. Měl jsem pocit, že když jsme se loučili, tak mi chtěla dát pusu a já jsem to nepochopil. Pak jsem si to vyčítal, ale zároveň se snažím nesoudit své činy a chápat i věci, které si vyčítám, tak, že jsem je vlastně chtěl.

Psali jsme si na fejsu a dohodli se, že přijede za mnou na chatu. Ztratil jsem pak zájem, neoficiálně. Jen jsem přestal být milý, fejsbukově. Net přenáší energii víc, než se myslí. Verča taky říkala, že jsem byl milý a zábavný a zničehonic jsem… „Odpadl?“ napověděl jsem jí. Já jsem hrozný mániodepresář, no. Moc jsem pak ani nechtěl, aby přijela na tu chatu. Nebo jsem se toho spíš bál. Jestli mě třeba nebude srát. Tak jsem jí přestal psát pěkné věci. Jen jestli teda přijede a kdy teda přijede a tak. A ona pak nepřijela.

Přijet měla taky Bernadeta, třiadvacetiletá básnířka a studentka scénáristiky z Brna, toho času na Erasmu v Krakově. Četl jsem o ní v novinách. Vyhrála nějakou významnou soutěž. Napsal jsem jí email. Adresu jsem tipl. Odepsala: „Kdo to je?“

Na filmovce v Hradišti jsem seděl na Portále s Havelkou z Please the trees a Karlem z Ulitého kafe a jeho Aničkou, se kterou vždycky řešíme deprese, se kterýma ona má zkušenosti. „Ty nejsi depresář?“ zeptal jsem se Havelky, který něco lovil v telefonu. „Na to nemám čas,“ on na to. „My na to čas máme,“ já na to a usmál jsem se na Aničku a ona měla ten vesmírný výraz, který na ní mám rád.

Kolem šla Bernadeta. Znal jsem ji z obrázku. Měl jsem zrovna lepší náladu, tak jsem ji spontánně oslovil a chtěl telefonní číslo. Karel s Havelkou čuměli, Havelka zadaný, ale Karel taky na holčičky. Kvůli Aničce se rozvedl. Bernadeta mi číslo napsala, i když totálně nečitelně. Odešla pak s týpkem, se kterým tam byla. Druhý den jsem ji s ním potkal. Brečela. Pak jsem potkával už jen jeho. Byl to její spolužák, který ji poslal k vodě a ona to vzhledem ke své křehkosti neuplavala.

Psali jsme si na tom mejlu. Domlouvali setkání, ale vždycky to odřekla buď ona nebo já. Zhroutila se jí třeba spolupracovnice z práce a ona ji musela utěšovat. A že počkáme. Psávala nevyprovokovaně depkovní věci, takové ty zbytečné depkovní věci. To mě štvalo. Nepoužívala slovo deprese. Anička zase hodně používá slovo deprese, ale nikdy neříká ani nepíše nic depkovního. Vždycky jsem jí říkal, ať to slovo nepoužívá, ať ho vyřádí, že se na něho vymlouvá, ale už mi dochází, o čem to je. Je to nepřenosné, zvlášť v rané komunikaci. Zvlášť netové.

Časem jsem ji vlastně přestal chtít. Viděl jsem v ní velkou silnou básnířku, což asi vidím pořád, ale ty depky jsou fakt depka. Ale i když někoho nechcu, tak když mám pak depku já, tak ho chcu. Domluvili jsme se na tu chatu. Byl jsem polichocený, že někdo chce přijet. Měla přijet víkend po Terezii, to bylo zase trochu moc. Nakonec nepřijela ani jedna.

Bernadeta psala, že už má koupené lístky, a jestli to platí. Já že jasně. Pak jsem nic nepsal a ona se pár dní předtím zase ozvala, jestli to platí, že už se jí stalo, že ji někdo nechal na nádru. Neodpověděl jsem. Měla prostě přijet, ne? Druhý den napsala, že to věděla a že zrušila lístky. Napsal jsem, že tam určitě budu, ale že se jeví trochu šíleně, že bych se napřed prošel a oba bysme se rozhodli, jestli na tu chatu chceme jet. Přinejhorším by zkoukla Zlín a večer jela domů do Brna. To je legitimní, ne?

Pak už nic nepsala. Za měsíc jsem jí napsal: „Overreaction.“ Zeptala se co. Já že to, že vůbec nepíše. Poslala mi dlouhý dopis o smutku, různé klišovité definice deprese, ale samotné to souhrnné slovo tam nezaznělo, ale už to bylo takové přiznané, nebyl to opruz mezi řádky. Četlo se to dobře. „Jasně, deprese,“ odepsal jsem. „Klidně se rozepiš víc.“ Nemyslel jsem to ironicky. Zatím víc nenapsala. Napsala tam taky, že jí bylo týden špatně po tom mém ucouvnutí. Deprese jak Brno.

Na exhibici v Brně, kde jsem myslel, že bude Terezie, ale nebyla, jsem potkal Gabrielu z prváku žurny. Psala tam svůj první report. Už dřív jsem si říkal, že bych četl nějaké reporty ze slamů, ale nikdo je nepíše. Šel jsem příkladem a psal je sám. Napadlo mě udělat nějaký workshop tvůrčího slamově reportážního psaní, ale na to jsem málo organizátor.

Osud mi přivedl do cesty tuhle křehkou dívku, abych se na ní vyřádil a vyjádřil. Usmál jsem se na ni a hned promluvil, aniž bych věděl, že je rejportérka jako já. Vzápětí jsem se to dozvěděl a počastoval ji slušnou skrumáží know-how. Byla z toho trochu zaskočená a brzy mě opustila. Já jsem tam zůstal a přisedla za mnou slamerka Kamila Kamila.

Gabriela to viděla, takže zjistila, že nejsem sňatkový podvodník a zbytek večera jsme strávili rozhovorem v bekstejdži. Domlouvali jsme se pak na fejsbuku na nějakém setkání s magicky nevysloveným účelem. Nabídla termíny, já jsem souhlasil. Pak nic. Pak napsala, že se omlouvá, že se neozvala, že je hrozně špatná v ozývání se. Odpověděl jsem, že v pohodě. Už se neozvala.

Nokil z Boskovic jsem potkal v Brně na kvali loni. Je to kámoška Kamily Kamily. Neslamuje, ale píše deník. Umí dobře francouzsky a má ráda Kunderu, kterého já ne. To mimochodem Kejmi taky. Kunderu a Hraběte. Hraběte taky neberu. Nokil mi přečetla jednu svou báseň o tom, jak by kouřila péro v tramvaji. Intenzivně jsme pak chatovali. Na chatu, ne na chatě. Došlo k chatovému prolnutí duší jako kdysi s Banánou. Psal jsem jí všechno a ona zase mně bez dalších perspektiv. Prostě čistý zvířecí net.

Zval jsem ji do lesa, ale nechtěla, měla přítele. Pak odmaturovala a přestali jsme si psát. U ní to byla částečně asi předmaturitní prokrastinace. Pak začala být taková povrchní asi proto, že jsem byl moc vulgární. Teď je to už v pohodě. V Brně se sestěhla se svým klukem a včera jsme si po dlouhé době trochu víc chatli.

Rozešli se. Teda on s ní. Teda ona to navrhla a on neprotestoval. Přitom byla podle svých slov „dobrá“. „Možná nestačí být dobrá,“ napsal jsem jí a možná tak konečně objevil svůj epitaf. Verča se divila, že jako básník nemám epitaf. Ona má všechno ready, i scénář pohřbu a tak. „Dobrý být nestačí.“

M jsem potkával na Portále v Hradišti. Vždycky, když šla kolem mě, nervózně se ohlédla. To mě bavilo, připadal jsem si důležitý. Měla asi takový ten pocit, že se na vás někdo dívá. Vy chcete ten pocit zahnat, tak se podíváte, ale on se opravdu dívá. Schválně. Já. Byl to nepříjemný pocit? Dráždivý? Nevěděl jsem, jestli ji štvu nebo zajímám. Je krásná a zároveň nenápadná. Důstojná kombinace. A mladá. Vypadá na míň, než na matruantku.

Neodvážil jsem se ji oslovit. Až na filmovce, která Hradiště promění novou energií. I tam to byla náhoda. Šla za mnou se svou takykoukatelnou sestrou a já jsem se na ně v nějakém afektu otočil a hodil impro. Zjistil jsem jména, což mi pomohlo při šerši jejich fejsů, po kterých jsem předtím marně pátral zkoušením různých jmen ve veřejné skupině Uherské Hradiště.

Našel jsem je a zaváhal, které napsat. Ségru M jsem potkával na Portále ještě víc a párkrát o ní i psal. Dívala se na mě normálně, přímo a příjemně. M to dělala oklikou s tou přitažlivou nerozhodností a  ještě něčím, co nejde pojmenovat, respektive na tom pracuju. Když jsem je nedávno viděl, jak šly spolu kolem, bylo mi to jasné. Byl to ten pohled. To zní jako začátek nějakého psycho románu. Pocit to byl patetický. Patetický na popis, jinak autentický. Au, ten pocit!

Napsal jsem jí až pár měsíců po detekci jejího profilu. Ani za počítačem jsem se nemohl rozhoupat. Odepsala. Není to žádná korespondentka. Krátké zprávy, čisté. Zeptal jsem se, jestli si je vědoma toho svého pohledu, a proč to dělá. Prý se dívá, protože neví, proč já se tak dívám. To zní jako chat z belle époque…

Pozval jsem ji na analýzu pohledů. „Radši ne,“ zasmála se. Pokecat prý někdy můžem, ale kdy, nehrotila. Jednou jsem ji na Portále potkal se ségrou, malovala se před prodlouženou. Jindy s kámoškou. Stavila se za mnou cestou ze záchodu a prohodili jsme pár vět. Awkward. Hlavně já, protože jsem byl po psaní. Ona po víně.

Předevčírem tam byla se ségrou i s kámoškou. Já jsem psal. Napřed odešla ségra, pak najednou kámoška. Ona zůstala. Dostal jsem trému. Přišla za mnou, jestli může přisednout. Ona za mnou! Měla dvě knížky Krchovského, tak jsme si četli. Básně, které se mi líbily, jsem jí dal přečíst. Smála se. I když tam byl sexual content. Možná hlavně při něm. Občas jsem si odmyslel hovor, rozum a koukal jen, co dělají těla, oči. Co je ve vzduchu. Uzávorkoval jsem její pohled. Šlo to těžko, bylo těžké si ho uvědomit. Byla moc sama sebou. Byla jím. Bylo to zajímavé. Vůbec ne awkward.

Měla odřená kolena, spadla, když běžela na vlak. Vstala, že musí běžet na vlak, akorát vzápětí zjistila, že je to bus, který je dál, takže bude muset fakt běžet, takže jsem nabídl, že ji svezu svým vozem. Vždy připraven. Ostýchala se zneužít mojí pohostinnosti, ale přemluvil jsem ji. Nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí. Koupil jsem si cestou falafel, zapatlal se a odhalil své méně vyklidněné, nekavárnové, automobilistické já, které všechno čekuje a poučuje.

Zrovna udělala řidičák. „Když je značka nebezpečí zvěře na silnici, nedávej dálkáče, protože ta zvěř na světlo reaguje nehybností,“ říkám. Vždycky, když nějakou vezu, vezme to špatný drajv. Na fejsbuku taky. S touhle ale ne. Nebo nevím. Znáte to. Nesmíte nic vědět.

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl. Adélin look je nervózní, podmanivý, trochu outistický. Hodně se směje, ale pak je zase hodně jinde. Napíše, pak zas ne. Nejde s ní mít kontinuální vztah, jen kontingentní. Spala se čtyřma klukama a každého jednou podvedla s jedním jiným z těch čtyř. Zvláštní rovnice, zvláštní neznámá, nestálá, nová, stejná. Múza básníka i filozofa. Múza blázna.

„Pomnožka činí dělitele svázaným. Množina všech činitelů dělí vázanost. Vázanost množí činy,“ napsala mi včera, když jsem jí psal: „Napiš něco psontánního.“ Spontaneita, to je ona. Zničehonic vyleze na lešení, zničehonic se s ní octnete uprostřed žebříku komína jen, abyste se jí zavděčili. Mrdne dolů lahváč a je pryč. „Krásné dada, mladá dámo. Trochu jako kohout plaší smrt.“

Teď jsem z ní měl trochu krizi. Ne, že by to bylo něco tak vzácného, ale už se párkrát stalo, že jsem ji fakt miloval a nikam to nevedlo. Přenesl jsem se přes to, přenesl to na jinou, jenže ta jiná to neunesla. Spadlo to na zem a psontánně se vrátilo zase k A. Když už se to vrátilo párkrát, vznikla spirála a začalo to odtékat někam, kam nevidím. Už teď v létě jsem nějak nechtěl. Chtěl, ale cítil i nechtění.

Přes tu nepřekonatelnou sobeckost lásky se z toho patosu otřepete a vyrazíte ven nebo aspoň na jiný fejsbukový profil. Pár vortexů zpátky jsem četl moudra na zdi Erika Taberyho. Komentovala tam nějaká studentka psychologie, revolucionářská modelka, Milada Horáková v sukních. Poznal jsem ji podle obrázku, potkal jsem ji předtím na exhibici v Brně s Verčou a Davčou. Byli vysmátí. Bavil jsem se s Verčou a tahle Banána se na mě křenila. Pak jsem na ni myslel, už ji nepotkal, ale zapamatoval si ji.

Verča taky studuje psychologii, je ze Zlína. Potkával jsem ji tam, byla to největší víla, teď taková ezo bio vychrtlina, jak říká Bělobrádek. Chodil jsem pak s Bau a zjistil, že Verča je její nejlepší kámoška. Bau je teď pro změnu tlustá z antidepresiv, tehdy byly ale obě šik. Rozešel jsem se s Bau a chtěl Verču, ale Verča nechtěla. Ohrozit jejich přátelství a asi ani mě.

Napsal jsem Banáně na fejsbuku a domluvil si s ní schůzku v Brně, kde studuje tu psychologii. Sešli jsme se v Atlasu a shodli se, že se navzájem ztripováváme. Nakonec řekla, že je s tou schůzkou spokojená. To mi přišlo jako divný statement, ale byl jsem hooked.

Další setkání proběhlo ve Falku. Bylo rané jaro, cestou jsem jí koupil kočičky. Poděkovala, ale neuvědomovala si romantickou symboliku zrovna kočiček. Říkala, že trochu moc kalí, ale to říká pořád. Měla mi napsat večer, jestli někam nezajdem.

Zatím jsem měl sraz s Marií. S tou jsem se potkal na slam poetry v Pardubicích, teda ona mě. Napsala mi pak email, že jsem byl dobrý. Pak jsem ji stalkoval. Když se to uklidnilo, stali se z nás přátelé. Marie studovala filmovou vědu, zašli jsme na fildu na italský film z čtyřicátých let. Když jsme vyšli, náhodou jsem narazil na Banánu.

„Mám vybitý mobil, proto jsem ti nenapsala,“ omlouvala  se. „Máš vybitý mobil, jo?“ zeptal jsem se jen tak konverzačně, ale Marie se tomu pak smála, že to znělo ironicky. Přidal jsem se k ní a její kámošce. Marie se odpojila, protože je nedávala. Jeli jsme do nějakého studentského klubu, kde byli samí její psychologičtí spolužáci.

Banána si mě moc nevšímala, byla s tou kámoškou. Docela vážně jsem nad nápojovým lístkem přes svou slavnou abstinenci zvažoval nějaký chlast. Nakonec jsem si dal čaj, něco prohodil s okolosedícími a rozloučil se docela rozhozeným hlasem s Banánou, až na mě její kámoška vrhla lítostivý pohled.

Když jsem platil na baru, cítil jsem úlevu. Cestou zpátky jsem hodil na chodník knížku Jak se věci mají, kterou mi půjčila, plnou buddhistických klišé a rázně ji nakopl. Já jsem jí půjčil Sartrovu Transcendenci ega, vydělala. Spal jsem u Marie, která pro Banánu neměla moc pěkná slova, myslím pipka. „To hezké holky bývají,“ já na to. „Hezká óká, ale tyhle holky…,“ rozjela typologický monolog. Teď studuje scénáristiku na FAMU.

Výsledek schůzky jsem si kladl za vinu, ale když jsem Banánu s Marií mezi řečí označil za piču, cítil jsem satori. Druhý den jsem měl ze sebe depku. Za pár dní jsem Banáně napsal něco smířlivého. Napsala, že jí to tam přišlo moc jednostranné. Časem jsme si začali psát a hodně, protože jsme byli oba závislí na netu.

Informovala mě o klukovi, kterého miluje. Že se nemůže udělat. On. Ona prý může i jen silou myšlenky a taky stříká. Napadlo mě, že to možná není jen jeho vina. Vyšlo najevo, že ji vzrušují defekti, takže mi nijak nelichotilo, když se do mě zakoukala, navíc jen skrz psaní.

Někde uvnitř pro mě navíc zůstala pičou a v zásadě jsem si jen hojil ego, i když jsem k ní cítil určitou sexuální přitažlivost, taky jen skrz psaní. V létě sjížděla s rodinou Baťův kanál a dali jsme sraz v Napajedlech. Už se mi nelíbila. Člověk chce mít to, co nemůže. Navíc jí smrdělo z úst. Doma jsem si vyhonil a víc to neřešil. Ona mi psala esemesky, že na mě myslí a tak.

Na další exhibici v Brně nebyla. Byl tam Davča, přítomný sympaťák a s ním Anička, extrémně krásná a chytrá studentka chemie. Měla v sobě něco a vůbec. Šel jsem s nima do Skleněné louky a přemýšlel, jak to mají hozený. Chtěl jsem pak už jít. Volala na mě, ať počkám. Vezl jsem je autem domů. Napřed Davču, který úplně nesouhlasil s tím pořadím, ale pak se s Aničkou rozloučil nesmělou pusou.

S Aničkou jsem se rozloučil smělou pusou u ní vy kuchyni, kde mi dělala čaj. Svítalo a já jsem měl před sebou řízení do Zlína. Byl červen. Byl jsem jí úplně plný jako léta. Psal jsem jí, ale fejsbuk… Sklouzlo to do depky. Má kluka a líbala se se mnou jen z vděčnosti za svezení. Byl jsem z toho zoufalý. Začala být fakt krutá. S gustem jsem nabíhal na vidle. Koupil jsem si letenku do Portugalska. Taky řešení.

Lucie je něco podobného jako Adéla. Měl jsem jejich čísla stejně vrytá do paměti a stačilo mi, když odepsala aspoň jedna. Jenže Lucie pak přešla z éček na smah krátce po tom, co se kvůli smahu rozešla se svým přítelem a kouzlo z ní vyprchalo. Po delší době jsem ji potkal loni na filmovce, když jsem se procházel s nějakou Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil. Pak jsem ji potkal letos, když jsem se procházel s nějakou Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil.

Před chvílí na Portále, když jsem zrovna pomyslel na to, že by se mohla objevit a přisednout si za mnou a být divná. M mi tu posledně říkala o svém tumblru, že vůbec nikomu neřekla jeho adresu. Řekl jsem jí o jedné holce, kterou jsem tu potkal, která taky nikomu neřekla adresu svého tumblru, ale mně ji řekla. A vzápětí tam ta holka přišla. A to jsem ji půl roku neviděl.

Lucie přisedla. Dal jsem jí mandarinku a Texty. Dala mi vonící pásek z časopisu a chtěla ještě mandarinku. Chce od včerejška mandarinku. Řekla, že mi to sluší. To říká často. „Taky ti to sluší,“ řekl jsem, ale neslušelo jí to tak jako před čtyřmi lety, kdy byla víla, kdy byla klidná, nedělala nepředvídatelné, trhané pohyby a rozhodnutí, nebyla chvíli tady a chvíli jinde, kdy byla.

Adéla je podobně rozlítaná, ale naštěstí si frčí jenom v hulení, chlastu a cígách. Člověk vždycky čeká, že ta holka bude nevinnost sama, ale i M na mě vybalila, že dává dvě éčka měsíčně. Zítra měla dávat tripa, ale nakonec si to rozmyslela. Lucie se loučí. V Respektu čtu článek, že někteří lidi v Silicon Valley se dopují malými dávkami tripu. Líp se pak soustředí. Mají to prý místo kafe.

Chceš do toho kafe papír? Jen půlku, díky. Beru jen sebe, svět a lidi. Jsem moc divný na to, abych se nudil. Mladí lidi tenhle trip nechápou, protože se ještě ve svém životě nedotkli bodu obratu, uvědomění vlastní smrtelnosti. Smrt je ten fet. Temporalizace. Nevermind. „Pomalu frčím,“ loučím se u baru. „Proč pomalu? Proč pomalu? Frč rychle,“ objednává si jeden divný koštamgast preso.

„Eskalace nenávisti na sociálních sítích,“ slýcháme z televizních zpráv, které virtuální flejmy rády prezentují jako něco skutečného, protože se jim to hodí do senzačního krámu. Eskalace nenávisti zní jako důvod k panice, je to ale opravdu tak? Má slovní násilí na síti blízko k tomu skutečnému?

Ty útoky se odehrávají ve virtuálních skupinách, sociálních bublinách, kde deviantní názor nabývá na důležitosti, v realitě se ale takové stádo nesetká jen, aby takový názor sdílelo, natolik pro ně zase není důležitý, chtějí ho jen tak plácnout. Spíš, než objektu hejtu, je určený ostatním hejtrům, vyřčený v dikurzu, který v rámci skupiny není až tak hejtovní.

Písmo nemá řeč těla, mnohý pokus o vraždu tak může být jen svérázným vtipem. Takové hejty nejsou osobními statementy, kterými by se daný chtěl prezentovat. Jsou to pšouky, kterými setřásá stres. Jsou to necenzurované myšlenky, které by na veřejnosti neřekl. Dostávají se tam jen díky kouzlu volného netu. Necenzurou, svobodou slova se tito spíkři své mysli ohánějí a mají do jisté míry pravdu.

Když má možnost mluvit jedna část spektra, proč by nemohli oni, zastávající opačný názor? Formulují ho deviantně možná ze zoufalství, a opět frustrace, že média protežují multikulturní pravdoláskaře, že je to nová, oficiální, správná linie na věčné časy a nikdy jinak. Je to chyba i tak zvaných elit, jejich samolibosti, izolacionismu, povýšeného pozitivismu, který se dá vidět i na jiných tématech, třeba u příznivců a odpůrců ANO. Určitá nevraživost, která má dokonalé hřiště právě na internetu.

Přitom nějaký ten deviantní post není třeba brát o nic vážněji, než ten rádoby altruistický, který ale jen pózuje před kamerami jako politici na povel odsuzující hejty na teplickou základku, aniž by někdo z nich přidal něco originálního, osobní pohled na věc, aby to téma zhmotnil. Pozouni. Právě tahle bezobsažná samozřejmost, ta znuděnost a neochota se tématem hlouběji zabývat zamrzla Česko.

Pohledem na uprchlický problém jako na něco všedního napodobujeme Německo, ale nepřijímáme ho. Ne snad uprchlíky, ale ani to téma. Není to pro nás téma. Ani jsme nevyřkli tu otázku, jestli zavřít a dát karanténu nebo pustit a pomoct se všemi důsledky, pustit ty, kteří utíkají s rizikem toho, že proklouznou i ti, před kterými utíkají.

Když se izolujeme od potřebných, izolujeme se i od sebe navzájem, od něčeho v sobě, od svého problému, problému národní povahy, zvlášť, když tento problém řeší většina EU. Jistě, jsme v jiné pozici. Jako je vůči nám ve středověku Blízký východ, jsme my ve středověku vůči Západu.

Je ale třeba zaujmout pozitivní přístup, kterým izolace nebo dání islámu na blacklist zločineckých organizací není. Jít hlouběji do souvislostí, hlavně politických, podívat se na situaci v arabském světě trochu hloub a taky na tu svou, v čem jsou styčné body s českou historií. To by pomohlo nejen s rozmrznutím uprchlického tématu, ale i s uvědoměním české identity, protože zavření očí nad uprchlíky očividně brání pokroku v sebepojetí.

Tak jsme si to vybrali. Nechceme pokročit západním směrem. Máme pocit, že pomoc uprchlíkům by nás dostala do západních problémů, na které nejsme psychicky připravení. Ve skutečnosti by v Česku vznikli uprchlíci čeští a zodpovědní bychom za ně byli jen my. Nejsou žádní univerzální. Z toho možná máme strach.

Vzniká pesmisitická obava, že by to dopadlo jako s Romy, na které se díváme ošklivě a stereotypizujeme jejich národní DNA a tím je uzamykáme v osudu spodiny. Že se sem uprchlíci nehrnou? Výše než finanční nevýhodnost stojí naše nevraživost. Částečně virtuální, rozumová, rozhodnutá na základě nejen strašáku, ale i opravdového zla terorismu.

Díváme se na ně, jako si myslíme, že se oni dívají na nás. Nemůžeme mezi sebou tolerovat někoho, kdo mezi sebou toleruje teroristy. Za takovou toleranci považujeme, že vyznávají stejné náboženství. Je ale opravdu stejné? Bylo by ku prospěchu věci se ho vzdát a nechat ho teroristům?

Bylo první naše nechtění pomoct nebo nechtění uprchlíků přijet? Můžou ti, kteří sem chtějí, za ty, kteří sem nechtějí? Uvádí se pár příkladů těch, kteří Česko využili jako přestupní stanici, naposledy to udělal Stropnický v OVM. Generalizovat několik takových případů na všechny potenciální azylanty je kladení kolektivní viny a alibismus.

Alibismus je taky pohoršování se politiků nad komentářem pod fotkou třídy teplické základky s arabskými žáky, že by tam někdo hodil bombu. Češi na vládní úrovni nechávají děti bombám dnes a denně. Bombám, které nehážou jen teroristé, ale taky diktátorský režim, se kterým spolupracujeme a ve který se pomalu taky proměňujeme.

Když ne bombám, tak nejistotě a zoufalství v táborech, když bych mohli pomoct a pomohli bychom tak i sobě, jak psychicky, tak před zbytkem EU. I přes možnost každého adepta na azyl předem důkladně prověřit jsme všechno zastavili. Místo pomoci v symbolickém rozsahu, kterou bychom demonstrovali solidaritu nejen s uprchlíky, ale i s EU, jsme zvolili symbolickou nepomoc, kterou jsme demonstrovali lhostejnost a strach.

Tady jde o ně až v druhé řadě. Tady jde o nás. O naši identitu, kontinuitu a taky imidž. Ale to nejde rozumově, to je třeba cítit. V tom jsme pozadu. Nemůže za to ani tak ateismus jako ukřivděnost z historie a v důsledku fatalismus, materialismus, neochota se babrat v nějaké filosofii, nedejbože něčem duchovním.

Na Západě je běžné, že lidi žijou vědomí si zákonu karmy. Dělají druhým dobro ne snad z nějakého altruismu, ale prostě ví, že se jim to vrátí. Aktivně s tím principem pracují. Tady žijeme spíš podle: „Čiň ďáblu dobře a peklem se ti odmění.“

To je ten systém, o který jde, který nejde. To je ta vláda, ve kterou nevěříme. Na jedné straně důvěřiví vítači, zfetovaní sluníčkáři přisátí na neziskový prs, na druhé varovní tmáři s průměrnými platy, vysokými nájmy, historickými daty a dalším teroristickým útokem v novinách: „Vari od našeho prahu, ty jeden lstivý vrahu!“ Pravdu hledá každý ve svém životě.

Moc na jedno použití, moc myslíš na to jedno. Filosofie jsou kódy, a když se je naučíš, je to pak zajímavé. Taková věda myšlení. Bloudit ulicemi. Všechno je jen symbolické, oddělené, udělené, představené. Chtěl bych se ti podívat do očí a podivit se. Chtěl bych stihnout tamten sen těch kolemjdoucích slečen, ale jít tam, už by to nebylo to. Jít do kina, ale nechce se mi.

Bloudit ulicemi sem a tam v zjihlém vlhku volného sedmnáctně listopadového večera. Kdo, když ne my, kdy, když ne teď, kde, když ne tu? Netušíš, kam jít, ale tvé kroky kráčí. Nakonec dokráčí do domnělého konce, cíle, k počítači snů. Uvrhnout kauzalitu opět v otázku, v ukázku. Doplnit si znalosti svých vylhaných konstantních konstelací a vykřičet je do světa teď, teď a teď. Už jsi za vodou a kloužeš po zmrzlých kalužích svých detailních nálezů.

Nedokážeš opustit. Abys mohl odpustit, musíš taky napustit. Všechno je jen situace. Chovám malou syna mojí sestřenice a ona se na mě usměje. Jen trochu a jen na chvíli a je to moc dobrý. Usínám nad klávesnicí v krizi svých intencí dlouholeté, vlekoucí se. Tam venku je všechno v pohodě. Tam venku je všechno, a proto nemá cenu cokoli měnit.

Začít je vzdát to. Všechno je vzdát to kromě bezedné flow. Beze dna, beze dnů, beze DNA. Soumrak tvých snů a nadějí tady na klávesnici. Prsty tančí, drancuješ myšlenky svých starostí, ale za tím vším je skrytá radost a hra jen nachystaná vyrazit zpod tvých nehtů jako pološílený zázrak plný šílených nápadů.

Jen je nechat, jen přestat drancovat ty myšlenky a naděje a popisy děje. Blížím se k semaforu a zdravím jednu holku. Napadá mě, že dospělý člověk nezpychne, ale zpsychne. Dívá se na mě její kámoška, která se mi líbí. Ptal jem se jí v chatu, proč je tak bezohledná a ona na to, že se soustředí na sebe, že se stydí. Něco v tom smyslu.

Když mě oslovila, měla mánii, tak jsem se jí v dalším chatu ptal: „Co mánie?“ Ona že není. Říkal jsem jí, že to není mánie, ale jenom filmovka. Nechám je jít a jdu dál sám kolem Katovarny,  Bloku, Pštrosa, Retra a Archy. V multikině se rozhoduju, jestli jít na Ligu spravedlnosti, ligu mistrů.

Tam hraje Superman a Batman a taky jedna kočka, ale nejdu na to, nejdu na to. Stojím tam a dívám se na trailery. Kolem jdou nějaké holky a já si představuju jejich životy. Přijdou mi docela prokouknutlené. Jsou to normální holky snažící se have some fun takhle v pátek. V takový zvláštní pátek boje za demokracii a svobodu.

Představím si, jak by bylo fajn s nimi promluvit a dojde mi, že celý život jenom inscenujeme situace, které nám přijdou, že by bylo fajn zažít a honíme je až zpětně, a že to je vlastně taky rozdíl, když chcu napsat nějaký článek a když jen tak píšu, nebo když se snažím zapamtovat si nějaké slova, nějaké významy, že je pak použiju, a když se jen odevzdám nějaké flow.

Je už pomalu devět, v butikách budou zavírat. Jdu kolem jednoho a vysává tam nějaká kočka. V těch butikách pracujou jenom kočky. Panuje tam taková luxusní atmosféra. Ta kočka se sklání s vysavačem a je jí dokonale vidět pod blůzu, tak tam setrvám pohledem, eviduju. Teď si to v pohodě vybavím, jako by se to právě dělo. Jdu dál a už to neřeším.

Všechno se musí stát právě v tu chvíli, aby se to mohlo stát. Všechno se tak taky děje. Když se snažíš podle toho žít, tak působíš jako šílený herec, protože to nejde žít, jde to jen snít, takže jsi totální snílek, který se snaží prohlédnout skrz zastřenou oponu svého vědomí, budoucnosti a minulosti a někdy to dáš, ale druzí lidi to moc nedávají, protože oni takhle nepřemýšlí, prostě se chovají podle intencí a kauzalit, netvoří to selektivně-esteticky omámení představou, a tak si jdeš radši lehnout do solidní postele na záda, a jako bys ještě byl tam venku, ale je to úplně bez stresu, začne se ti tvořit DMT, začneš halucinovat překrásné děje, které se začnou dít prapodivně vyhroceně reálně.

Úplně do toho vstupuješ se svou bláznivou náladou, vezeš se, je to úplně brave new world, ale přesto to není realita, není to ani sen-realita, je to spíš takové kino, ale přesto cítíš, že je to hodně podobné jako reálný svět, takže reálný svět je taky kino, jenom taková projekce, mejtrix, jak se říká, ale kdo to řídí a proč a jak, kdo, když ne my, kdo, když ne teď, asi my, asi já, je já nebo je jen my, je jakési my, ale kdo je ten druhý, já jsem ten první i ten druhý nebo jsi ten druhý ty, kdo je ty, kde se tu vzalo a proč je to pořád někdo jiný, nejlepší by bylo, kdyby to byl pořád nikdo stejný, opravdu by to bylo lepší? nebo je lepší stres z neustálé proměny, z neustálého frčení a rozmýšlení-nerozmýšlení, rozmrdání  toužení, skroušení na zastávce dlouhého míru, zkoumání perspektiv, zkracování intervalů, zdolávání valů postaru?

Chci se k tobě přiblížit a spoutat tě, ale to jsou zase jen pudy, je to všechno vlastně dohromady, destigmatizace sexuálního pudu, demýtizace, vidím se, že píšu, co píšu, je důležité, co píšu nebo je to jedno, je to jenom žité, moc jednolité, moc složité, moc jedno, abych se toho nějak chopil, ale přesto to musí být něco, jen je jedno, co, může to být cokoli, a proto je tak těžké vybrat a snadné to nechat být jen ničím a jenom zírat, protože nic nezaručí žádnou výhru, žádný statement není směrodatný a ty to víš, lásko, lásko, chci ti to tak napsat, chci to napsat někomu, chci to napsat komukoli, jasně, mám pár adeptů, teď ještě vybrat a odhodlat se nebo to všechno přeskočit a prostě to udělat nebo to neudělat a jenom se udělat? ne, musí to být procítěné, musí to být směrodatné.

RušeNí

Vyvolávám pocity v té mně komoře, klíč k loučení, všechno je naopak, než včera, a pak jinak, než naopak, ale ne původně a už vůbec ne tak, jak by sis přál, držet bobříka Adélky, Adélko, ukaž mi ji, jak září stáří sexy mozku, chtěl bych tě vidět vylízat z podoby, vnímat, vím ať, oplzlíňák, prázdniny doznívají v jizzíku Portáče, institutu prokrastinace, kde jsem profesorem čumění po ženských, placen tmou za jejich smích, dušen uhlíkovou stopou psych, slečna vedle čte Bukowského Láska je pes, jsem pes lásky, kdy láska je maska, pod kterou je sex, všechno by bylo v pohodě, kdybych napsal něco v pohodě, něco pohodnotného, podhled, proč posté prostě tady předstírám nápady, pozdní prázdniny, láska je jen model a ty jím zůstáváš, tiráž zpátky v inkongnitu jménem bezelstnost, nevydíral jsem tě dost, jen miloval a láteřil, mířil v tekutém obdivu tlačítek, smířeně stek do tvých stěn.

Přišlo ňáké rozvrněné kotě a řeklo té s Bukowským: „kotě!“, všechno je v pohodě, aniž bych napsal něco hodnotného, stačí psát, sbírat, říkat včas, zamiloval jsem se a zapomněl, co je láska, což každá láska obnáší, jas a zmatek, znamení matek, znavení tepu, co stačilo, nestačí, co mňouká, štěká, tváře nabyly rozporu v sobě a smíření ve mně, zmařené záření vykrystalizovalo, šel jsem na počál k baru odepsat té, co si s ní píšu na fejsbuku, psala zrovna, že vnímá můj pohled a vrtá jí v hlavě, proč se dívám a že dneska nic, má sraz s kámoškou, přemýšlím, co odpovědět, omluvit se za svůj vrtohled, když tu přichází, opravdu s kámoškou, tak to vypnu, vyptám na baru papír, se dvěma povzbuzen adrenalinem sednu a v její přítomnosti začnu jakoby psát.

V nemístné nutnosti konce prázdnin se lehce opíjí ve vedlejší místnosti a já místo, abych se rozešel ve stabilním beatu, cítím se v klasutrofobně v cimře svého typu, když je tu, louhuje se mi Daarjeling, nechal jsem ho dlouho, hrozně hořký, piju ho až studený a v Echu 24 další článek o depresi, vlastně prokrastinaci, vlastně závislosti, vlastně je to všechno to samé, přemýšlím, jestli tady nesedím, jen abych tady seděl, až půjde ta holka, asi jo, ten čaj jsem si objednal kvůli ní, nejdůležitějsí je mít to tak, jak to je, takže mlít, jak to přijde na mysl, i když je to samozřejmě tekuté, záleží, jak tím třepeš, tou nádobou, někdy spadne náhodou, teď mi věci hodně padají, naposledy skleněný top pánve, ale nerozbil se, pak klíče od auta, když jsem je strkal do zapalování.

Je šest a ručička rovná, lesby na protějěším gauči leží o sebe opřené, všechno záleží a zároveň je jedno, nalevo dvě školačky s růžovým vínem u okna, které jsem před dvěma hodinama otevřel a teď se ta jedna chudák mlázgla do okenice, ale směje se tomu, nakoukne bledý přítel Jany, Jana má ráda bledost, zdravím ho stylem „nechci se s nikým bavit“, což je škoda, mohl mě rozptýlit, zpřítomnit, abych nebyl monolit, ony se ovíněné baví a já v depce, že nic nemá smysl, což je sice ad nihilo pravda, ale pokud to nevede k vyvstátí smyslu, který smysl má, nedochází k přehodnocení, ale jen znehodnocení a člověk si připadá bezcenný, ale to přejde, je to jen takový zadržený dech, aby se vzápětí těšil ze všech těch možností o to víc, i když je ukojen tím vědomím nechá zase být, ale to se může změnit.

Usměju se úsměvem, který znamená prázdný žaludek, hořko na patře a „možná večer zajdu do kina“a ona jde kolem i s kámoškou, která mě vědoucně prohlédne a jde na záchod a ta moje se směje a jde pro další vína, vrací se s nima a nezastaví se za mnou, asi neexistuju nebo existuju příliš, příliš v té situaci, protože o ní píšu a ona coby žena mi odráží reálný stav věcí, to unikání života, když odmítneš jeho-svou povahu a jsi isolovaný v literární, až komiksové postavě smutného StanduPéra, kterého dneska nikam na oběd nepozvou a holky žádný mu nepíšou, a tak píše.

Přemýšlí, jestli je lepší ji nechat být nebo narušit její prostor, jestli je lepší se domluvit na fejsbuku nebo si ho zrušit a nechat si obnovit prvouku, přitom ta situace ani neexistuje, je jen v mé hlavě, modelová modelovka, kterou neustále ohledávám, protože čekám, že mě ta autodestrukce osvobodí a vrhne do života jako kdysi, ale ta hrana už je moc zaoblená a já uštvaný dolováním distiktního depa beatu a touláním se periferií banálního bizáru, ve kterém trénuju zrak a ona jde na záchod a oddělává si vlasy z tváře.

Předsudek je slovo, které chybělo, nebudeš na mě srát, protože tě mám rád, tako výnový rozměr toho, metamytologie kiksu, letalita lucidního beatu, kdy nejen, že nemusíš, ale ani se nenutíš k ničemu magickému, nesnažíš se být nalezen, zapovězen, stihnout stihu, zapsat, zaspat, spěchat vlakem okolností, co tě zmostí k nevinnosti Ní, protože když utíkáš k něčemu, utíkáš od něčeho, je to tah, který ale kličkuje, čímž se liší od flow, která je přímá, tah se snaží o upřímnost, ale motivován předsouděním toho, co by chtěl, předsudečným ziskem, tím, co si myslí, že je zisk, čím získá, ji míjí, zatímco flow jí je, je upřímná sama sebou, není upřímná ani neupřímná, protože upřímný může být jen někdo, kdo je souběžně neupřímný, jak říká Sartre.

Proč se tedy zříkáš flow, nevěříš jí, že tě přivede ke zisku? Protože potřebuješ potrvrdit svou svobodu, aby získaný zisk byl tvůj a ne jen univerzum. Vlastním, tedy jsem. Potřebuješ komplikaci, sebe, druhé, schéma, drama, mapu, distinkci, rozptyl, paskill pokoutního vědění, protože je těžké přijmout přítomnost, to, co je, to teď, uchopit to, to ho, sebe, flow jako realitu, nevýslovnou praxi, od které jakákoli teorie jen odvádí, přímo odráží, i tato, jako by se bytostně nešlo vyhnout projekci do pak, ale to je přece jen zvyk, slabost, všeobecně tolerovaná a sdílená rozkolejenost mozku, stigmatizace spontaneity, nedovedeme si představit, že nemusí být jen zběsilá a zhýralá, ale i konstruktivní a geniální, a tak je náš chudý a splihlý holobeat osudově vzrušován kypící hypotézou frenetického chtění, sužován premisou oproštění každou další surreálnou sensací, nekonečně, nevědomě, nevyřčeně řetězen.

Třeba zrovna není dobře, ale dobře není tady a tady to je jediná možnost, fanaticky hájím tady, aktivně držím pasivní posici křečovité lásky proti drtiflow ega, kterou zvu tahem zmámeným touhami a myšlenkami, které přistupují navíc k touhám a myšlenkám flow, které jsou v pořádku, všechno je v pořádku, problém nastává až v druhé vlně aditivního nárazu a odrazu, který je spontánní a zároveň spontaneitu ruší, je opravdu těžké to nějak popsat, je to past stejně jako samotný akt rušení, vzniká kognitivní disonance, protože obojí je flow, tah i flow, jen já je ve své malověrnosti podle svých světských smyslů dělím na preferovaný a zlovolný a vzdávám se tak všech do nebe volajících posibilit. Není to jen póza?

Ten akční klid, totální válka držení bunkru nebo zmatený kámen, jak tomu říká Topol, samozřejmě symbolizuje, ztělesňuje, zalesňuje, realizuje psaní, ve kterém vidím flow, přitom je plné kliček a komplikací, což odpovídá tahu, pod kamennou tváří psář vytváří fatální tvary, škály srdečného zrcadlení, efemérních svodů, úchytů, úskoků, které vedou ruku překážkovou dráhou ducha ve fascinaci snem se právě realizujícím, vlastními myšlenkami na papír se rozlévajícími, vnímá lapený do sebe spojení se světem znovunalezenou, znovustvrzenou, znovuvrstvenou kontinuitou, kterou intenzivně obnovuje v nevýslovném požitku, ke kterému slova přistupují jen navíc a zbytně, nechává se unášet okamžikem sebou k sobě, kolem sebe, stropem na dno. Zkrátka jsem vidět.

Vidím se a cítím se společností v sobě, pohybem ve strnulosti, lehkostí v těžkosti, v radosti z aktu osvobozování se od zkamenělosti svého života, nad níž na chvíli vítězím a čím byla zkamenělejší, tím líp nebo možná musí být spíš trochu předkypřená, čím tragičtější, ale prolehčená smíchem, tím líp se osvobozuje tou rádoby ušlechtilou onanií ega, nedělej z toho něco, co to není, stay beta beat, blaženosti dostup v sebekritice, která tě zbaví posledních pochyb o své vhodnosti, ne snad dobrosti, ale upřímnosti, která je ale největší falší ze všech, ego se ve vší té svatosti najednou vynoří, zapluje, láteří, troskotá v útsech svého studu, který je pýchou, jak říká Sartre, vyvrženo z neudržitelnosti své flow, která byla předstíráním, upřímným předstíráním, což ji mělo zbavit hříchu.

V té upřímnosti hledá alibi, odhaluje se v rýmech, opakování písmen na začátcích slov, významových ekvivalentech a ekvilibristikách, na svastikách stenu staví protiklady, stereotypy, serepetičky v kruhu, vlastním neuměním mutuje v ignoraci, hnije v mylném přesvědčení, doufá v poslední naději na ospravedlnění – humor, který je v tom všem špetkou flow, protože funguje jen nechtěný, a tak je nevinný, je to svoboda, opravdová radost, nedělá jen něčemu zadost, kdy jsi něčím, čím si myslíš, že máš být, na co poukazují tvoje kličky a stud, přirozené síly víru víry studeného tahu inside moře real flow, jde jen o zmatení forem, já a ty a to a ona, neustabilní vyvstávání na pohled stejných, ale uvnitř vždy jiných jevů (zmatený kámen) jako jsou lidi, noci a já, který přes veškerou snahu uniká vlastnímu poznání.

V nevěřícnem módu bytí, k zblití, kam jíti zasíti růži, jíž semeno je mi v sobě míti, kam vrýti jméno, jímž jsem ti chtěl býti? Zenu náhražku za ženu míti je v píči, býti ničím dáno, dáti další etapu trapu. Ve vesmíru kdes mele ze mě pes. Chtěl jsem já, já tělo, uchop, utop záměr, po pár krocích umřel můj sen, ta smrt tam as byla i předtím, zavinila zasvinila vůle vniveč všude roztroušená vzpomínka vědomí, úlet, štěstí, smutek, chceš bulet. Vlaštovka, muž v růžovém, vodotrysk, tu tíhu nemůže nikdo unést.

V bílém budeš krásná, náhlá něha, kobercový nálet dotyků. Strach si to představit, zredukovat na skeleton banalit, bonton, bonmot, beton žít. Jako by nebylo, co bylo, proměnit v nicotu psaní, vzbudit se za stmívání. Chtěl jsem, abys mě nesla, snesla takového, jaký jsem. S patosem jsem tě chtěl snídat, dívat, vídat penisem, víš jak. To téma tane na mysli, když si hrajem s čísly. Nevím, jestli je to mnou nebo tím, že to tak prostě je, že to dospěje do postele smrti, kde bych chtěl prostě umřít.

Psaní nesbližuje, jen mě se mnou a ta smrt je křehká, zranitelná, zvratitelná, miloval jsem tebe a teď miluju smrt, obojí je na hlavu, hrál jsem dada, zavrhl smysl, sebe, svobodu, ono je to krásné z té posice vidět a jakoby vědět, ujet potřebě ujet, přebujet, andělská havěť, mravenci, pavouci, satan pes.

Chci žít v předlistopadovém Československu, všichni byli v létě tam, zevlit, hajpovat manko svobody k letálním afektům. Jen takový nápad, radši táhnu s děvkama chrápat, vylízat z posledně letního vzduchu relitkní záření vzruchu, haluzově ho oživit mentálním vzepětím vzpomínky, střelou pod břevno na lavičce nadčasově vnímat čas, dilema, bachrat vjemy se hroutit v intenční klenbě. „Co to?“ „Nic,“ řeknu samozřejmě, až se mě zeptají na tebe, ultrapřítomné déjávu samozřejmosti mýlení.

Jsem zasraný básník. Přítomnost skurvila mou generaci, příští se poučí. Člověk nejvíc učí, když neví, že učí jako prvok pod mikroskopem, i to je smrt. Jah bless dětskou flow, to je vedle mužského a ženského třetí princip. Digging the přítomnost na dřeň. Jah bless ty, co je napodobují. Co se asi teďka děje na náplavce? Někdo levituje s pivkem a zrychtění frajeři skáčou do Vltavy.

První vyhnání z Ráje, z kapsy vyhrání Máje, září dost lost chlad viděl jsem sálat sadem sedm let zpátky na Zélandu, ptáky volně se prohánět mezi mladými kmeny jabloní zhulený, dlouhý mrak se nehýbal, dlouhý splín se nelíbal, jak se najít mezi tím? Pocítil jsem lásku k masu, kterým jsem, stroj zákonitostí, ale i možností protkaný dalšími těly, mými nebo cizími, snažil jsem se přijít na rozdíl mezi nimi vylučovací metodou negace, kastrace jazyka v původním znění s titulky. Všechno se mění sledem vět, let, dokumentuju slet žárlivých významů a zapomínám. Zrcadlení, blikání. Podléhám, když říkám, že tě miluju. Pluju s nezměněným kurzem.

Přemýšlím nad neurologií toho procesu. Je to třeba nebo se stačí kouknout na seriál ČT Děti? Dávají několik dílů po sobě, sedíš a směješ se, ale něco ti uniká, nechceš být spokojený, chceš špatně spát, aby se ti chtělo vstát, a žít a říct  Ano a pokračovat v kampani na exit svítání, líbání anděla rozběhlého beatu, vlak, zkrat, akt nezodpovědnosti, myšlenky ti cukají zpátky k schématu, chceš ho dotvořit u sklenky směsi meduňky a čaje, zamíchat složením sil jinou zbraň nemaje, dívat se vpřed, dívat se sem, v noci se mi zdál sen.

Zdál se mi sex, samozřejmě i láska, něco jsme spolu měli, nějaké negace, disputace, těsně tělesný styk, nemůžu o tom moc říct, během dne se to postupně vynořovalo a dál bude, prosvítalo to mezi slovy Anatolova cestopisu, který jsem četl a Babylon system, kterou jsem se učil, procházel se mezi zrcadly, prociťoval, to je jediný způsob, jak si vybavit sen, život, sebe, tělo, představit, přetavit do něčeho konkrétního, hmatatelného, viditelného, sdělitelného poznání, blbě bych to vyjádřil jako „myslet na to jen na půl“, protože je to minulost jako všechno, život, tělo, sen, nejde vědět, co to bude, co tam bude, co se tam stane, je to tu všechno, asi záleží, co vybereš, mám na mysli vliv, který se snažíme vtisknout svým životům, vliv je, ale vynořuje se kontingentně, ne kontinuálně, není to sled situací jako v dětském seriálu s jasnou pointu, klidná říčka ustící do sladkého oceánu tužeb hezky poskládaných v šuplíčku a my se vědomě rozhodujeme, komu je ukážeme a komu ne, ne, vědomí je pravá záhada.

Jsme při vědomí. Co je ve vědomí? To, co víme? To, co vidíme právě teď? Prostorové dělení na podvědomí, vědomí a nevědomí kulhá, protože nepostihuje dění, které vypichuju, vědomí akční, ptám se, co vědomí dělá, reflektuje, kam se ohlíží, jak prociťuje, vědomí je akční, ne pasivní, i když je pasivní, je akčně pasivní, strašně křečovitě se drží, zmatený kámen, freudiáni mají schéma plovoucího ledovce, ze kterého vidíme jen špičičku, rozplývají se nad nevypočitatelnou přírodu, ale koukněme se na to zčistajasna, nezkresleně, vědomě z hlediska toho, co je možné, to, co je možné, je jen to, co je uskutečnitelné, ne usmutečnitelné, schémata nekonečnosti, fatální rozlehlosti a nerozlišenosti jsou jen nostalgií, protože jasně, svoboda se potřebuje manifestovat na překážce a ta je vždycky po ruce.

„Nejdeš ven?“ napsal jsem jí. „Možná tam přijdu,“ odepsala. Tam znamenalo asi Portál. Stavil jsem se v lázních, do jedné plavčice tam každý den květnatě hustí a rozmáchle gestikuluje jiný starý plavčík, ona bedlivě naslouchá a přikyvuje a je úplné bílá a občas se rozesměje a já se na ni dívám a ona taky a já se poroučím ke dnu a stojím v zenu ve vodě, uvidím tam poprvé plavat taky úvaháře InZlinu a rozesměju se nad výrazem úvahář. „Co děláš?“ „Úvaháře.“

Cestou Fordem se brutálně rozpršelo a pršelo i v Hradišti, tak jsem  vytáhl svačinu a poslouchal v rádiu Humoriádu, kde luxusně dával Luděk Kopřiva intelektuálního holiče, na Portále jsem pak měl high, zeptal jsem se lidí z redakce gympláckého časopisu Truňk, jestli tam můžou přispívat jen gympláci a oni že ne a já že jestli můžu teda přspět a oni že jasně, tak jsem řekl, že jim něco pošlu a oni že super a že mám přisednout a já že v pohodě a šel jsem si sednout za roh a četl Tvar.

Pokukoval jsem po dveřích, jestli nepřichází tamta, přisedla si za mnou Veronika, které jsem jednou pochválil baťoh, vyfotila mi profilovku, pak přišel Oliver, nervózní týpek se skicářem a nakreslil mě na profilovku, přicházelo víc a víc lidí, ale ona ne, přisedla za náma ještě Barbora a jedna holka, která když mluví, tak se všichni smějou, když mluvil Oliver, tak jsem se smál já s Veronikou, vždycky když někdo mluvil, tak se někdo smál, ale nevadilo to dobrému rozpoložení, protože nikdo moc neřešil ego, nebo řešil, ale kompenzoval ho tím smíchem.

Už jsem opravdu nevěděl, co tam dělám, jen jsem čuměl po ženských, kterých tam bylo kotel a ony čuměly zpátky, vybavoval jsem si tu akčnost, když jsem sem přišel, byla teď ukotvená, uvězněná, nakreslená, vyfocená společností, ve které jsem seděl a bál se, že přijde Anička, kámoška Barbory, která mě nezdraví od té doby, co jsem jí poslal báseň a před pár dny jsem jí pochválil slohovku, co byla v Truňku, že je tajemná jako ona a ona odepsala: „nepiš mi!“

Na záchodě mi přítel Jany řekl, ať se ozvu, že by někam zašel ve Zlíně, studuje tam audiovizi a taky Davida, divného týpka, který miluje maniodepresivní Míšu, která mě během filmovky oslovila s tím, že mě asi před rokem viděla v buse a že jsem měl hroznou schýzu a že jsem divný a že se se mnou chce bavit, David říkal, že už ji vypustil, že potkal nějakou čtyříctku, která má přítele, ale že prej se má někdy stavit, moje skupinka kouřila na balkóně, tak jsem Veronice řekl, že zase někdy zadrbem a rozloučil se.

Cestou k autu jsem málem zkosl a doma napsal tamté, že jsem tam byl a ona že ona ne a já že to vím že ty ne a ona že mohli jsme se minout a já že ok dáme teda někdy něco a ona že někdy a já že nechceš to hrotit a ona že co tím myslíš a já že konkretizovat termín a ona že je ráda spontánní a že se tam někdy objeví a já že jsem myslel že se domlouváme a ať se teda někdy někde objeví dobrou a ona že se bude snažit brzy dobrou.

Druhý den mi došlo, že je druhého září, Adélka má svátek, ale já už jí nepíšu, už dva dny a je to dobrý, ale když má ten svátek a já to vím, to by mohla být taková sváteční štamprle, i když dva dny abstinence jsou absurdně málo, ale zrovna jsem na profilu Biancy Bellové narazil na album zamilovaných fotek Serge Gainsbourga a Jane Birkin a začal si hrát s variantami blahopřejné esemesky.

„Všechno nejlepší k svátku“ je trapné, takové „vím, že máš svátek, heč“, chce to něco hlubšího, ale vždyť už jí nepíšu,“vše nej“ je celkem cool, ne, co takhle „stej nej“, to je hipsta cool, tak jsem šel k mobilu a naťukal to světelnou rychlostí, položil ho, nadechl se, vydechl a napadlo mě, že z toho ani nepozná, že vím, že má svátek, co vlastně znamená to „stejnej“, jasně „stay nej“, ale já jsem napsal „stej nej“, co to do prdele znamená?

Šel jsem pro ten mobil, položil ho na stůl, hleděl na něj, ťukl na něj, jestli něpřišla odpověď, položil ho, odstrčil ho, hleděl na něj s tím odstrčeným pocitem a poslal do Truňku sebrané dopisy jí.

Přítomnost je vybičovaná reflexe minulosti, míra blízkosti reflexe ke svému předmětu, jak moc jsi při tom, intenzita, s jakou reflektuješ, senzitivita, schopnost zvědomňovat probíhající děje a ukládat je do kroniky zreflektovaného, čímž očišťuješ momentální pohled, vyklízíš mu místo pro další vjemy, jsi aktivní filtr, který nevědomě ukládá dovnitř, nakládá, přijímá, dostává a to, co obdržel, užívá, užitkuje pro příběh svého života, navazuje na nit minulosti a ve chvíli, kdy to dělá, se mimo jeho zrak dějí další děje, takže musí taky hledět, ale jen na půl, musí odpočívat ve funkci skladníka a pracovat jako receptor a taky jako reflektor a kronikář, koordinovat jejich kooperaci, precizně cenzurovat, zamezovat stagnaci citlivým stanovováním metod, disciplinovaně motivovat bezelstný zájem a vesmírné smíření s tím, že si to uvědomím pozdě a uvědoměné uplatním až v budoucnosti, projekci, práci.

Vědomí, kterému říkáme přítomnost, je vědomí pozdě, rychlost, neustálý běh, se kterým se všechno děje, rozptýlení se trestá ztrátou sledovaného objektu, je už za námi, je třeba se od něj co nejrychleji odpoutat, protože další jsou před námi, vlastně on sám je před námi, jen v jiné reinkarnaci, v jiné kvalitě, jak říká Sartre, a jakmile zastavíš, jsi sám, protože jsi mimo, protože to jede dál, jedeš dál, jen tvá vůle se zastavila, zapřela a drží proti vší té energii, flow, flow je energie, vzepřela se tomu koloběhu, kyne, rudne za oknem soumrak, další noc, odevzdáNí.

BlaZen

Hned druhý den ráno jsem nějaký zráněný a kupuju si v nestřežené chvíli na netu lístek zpátky domů. Jdu ještě s Filem na kafe. Je dotčený. Myslel, že tam budu aspoň tři čtyři dny něco šéfovat. Jde na kafe s počítačem psát žádosti o práci. Byl teď chvíli muž na mateřské, jeho žena Manana pracovala. Teď si to zase otočí. Je z toho rozmrdaný, připadá si nezaměstnatelný. „Posledně jsem po osmi měsících dostal pěkný burn out.“

Mlčky kráčíme konstrukcí berlínských ulic. Míjíme obří grafiti na barácích, které se tu neodstraňují nebo jsou snad i legální nebo pololegální nebo tak. Mlčíme. Immigration is not a crime. Fick neoliberalism. „Berlin,“ říká hipsterská hospoda. Prostě všechno, než nicota. Svádím vnitřní boj a zároveň ho studuju. Z čeho pramení ta moje vyka lenost? Ocenil bych radu, radost. „Mně je to jedno, ale je to divné,“ říká zasmušile Fil.

Ve Weddingu, kudy jdeme jsou vždycky jen tak dva lidi, dva podniky na ulici. Imigranti a hipsteři. My jsme obojí. Přicházíme do nejšílenější kavárny, jakou jsem kdy viděl. Na zahrádce je autobus se stolečky. Venku palmy a hrozně pohodlné dřevené lavičky. Fil si balí cígo. V Berlíně si všichni balí cígo. Sedí na slunku, já ve stínu. Kafe voní, z nedalekého letiště vzlínají letadla. „Reklama na dovolenou.“

„V září jedu do Řecka s Mananou a Nýčem.“ „Do Athén?“ „Jo, na dva týdny. Řecko je v klidu. Mananin bratr nám tam zařídí vilku u moře.“ Vova dělá ochranku mafii, má přes dva metry a sto padesát kilo. „Pak už budu muset fachat.“ Přichází grupa Albánců s ledvinkama jak z Kušturicova filmu. Pijou kafe, smějou se. Kouří normální cigára. V Berlíně všichni kouří.

Přijde chlápek s kamerou a chlápek s mikrákem. Natáčejí buznu s blondýnou s dobrou prdelí, jak pózují talking. Vlezou do autobusu, popíjejí kafe a rozplývají se. Týpek s kamerou si stoupá na židle a ignoruje hosty, což je ještě jedna holka, která si tam kreslí. Z vedlejší haly, kde probíhá mistrovství Evropy ve fotbalových nožičkách, hlavičkách a tak, začne hrát Deutschland über alles, což tomu všemu dodá surreálný břink.

„Dobrý Kubrick,“ komentuje kameramana Fil. Přemýšlím, jestli skončit v nejlepším, nechat se unést tou reklamou na cestování a jet domů, a pak jet někam jinam ještě plný sil nebo zůstat tady. Stejně bych nikam nejel. Vyptám heslo na wifi a stornuju jízdenku. Fil jde pro Nýčeho do školky, přisednu za tou holkou. Jsem unavený, ona hodně rychlá, takže si říkáme jen takové slogany.

Přisedne k nám produkční od těch filmařů a ptá se, jestli nám nevadí, že budeme v reportáži o cool místech v Berlíně. Odpovídáme, že nevadí. Vedeme zenové kecy. Chce po mě adresu blogu, fejsové jméno a adresu, kde si může koupit mou knihu, samozřejmě úplně zbytečně. Napíšu jí to, a pak napíšu na stůl: „Adam and Lorane spoke here.“

„Napiš taky nějaký street art,“ říkám jí. „Heavy brain greate energy,“ napíše. „V tom greate na konci nemá být to e,“ upozorním. „Sorry, já to tak píšu,“ omlouvá se. „V tom případě to tam má být,“ já na to a ona se zasměje. Hezká pointa.  Obejmeme se. Jdu a je mi horko. Prý jsou tu nějaká jezírka. Zahlídnu ukazatel na Plöztensee. Ptám se na cestu. Nikdo nerozumí mojí výslovnosti. Až když řeknu swimming, tak řeknou: „Ah, Plécnzé!“ „Yeah, Plécnzé!“

„Plécnzé, plécnzé,“ snažím se osvojit si ten bizarní přízvuk. Baví mě lidi, kteří mi vysvětlují cestu. Plécnzé mám v piči, chladí mě společnost. Když je člověk schválně sám, nejvíc ji ocení. Sympatická paní, taková Joplinka. Roztomile vysvětluje, zavírá u toho oči, roztržitá, srozumitelná. Jakmile se někoho zeptáte na cestu, ten člověk to okamžitě pojme jako svůj úkol. Položí se do toho s takovou angažovaností, až vás to někdy obtěžuje. Musíte tam stát a sledovat, jak řeší svůj problém, ne váš.

Pak takový sympatický místňák. Člověk si uvědomí, že nemusí vůbec vytvářet nějakou umělou toleranci vůči nějakému národu. Prostě jsou lidi, kteří vám sedí a lidi, kteří ne. Lidi, kteří vám sedí jsou všude stejní jako lidi, kteří ne. Simple as that. A zároveň je málo lidí, kteří vám sedí úplně, ale to už je moc matika. Tenhle týpek mi celkem sedí. „Have fun,“ loučí se, což mě trochu znervózní. U plécnzé to pak pochopím. Je tam kýčovitá narvaná pláž. Plécnzé je oplocené. Fun.

Sednu na lavičku vedle holky, která čte se sluchátky v uších a paranoidně se po mě ohlíží. Je mi horko. Jdu do vedlejšího parku, kde je parádní tráva a stín. Zuju boty, koukáme po sobě s nějakou černoškou. Chvíli chci jít za ní, ale pak si lehnu a splín a spím. Probudím se do Berlína, na prstech štípance od komárů. Jdu k Filovi, což vůbec není můj styl. Většinou splynu se štrýtem a něco schýzuju, ale v poslední době je mi líp v nějaké konverzaci. Lidi jsou cesta. Když nemám jinou energii vlézt do cizích člověků, než ptát se jich na cestu, musím vyhledat nejbližší domov.

Filův byt je v nejvyšším patře na Groninger štráse 48. Sednu si na gauč. Ptají se mě s Mananou, kde jsem byl. „Daleko, na plécnzé.“ „To je dvacet minut.“ „Šel jsem oklikou.“ Je tam Nýče, jejich dítě. To je jeho kmotrovské jméno ode mě, Fil totiž studoval filosofii. Objevuju tu cestu v tom být s nima, v přítomnosti u jejich berlínského každodenního života. Není ani dobrý ani špatný jako každý každodenní život. Je to satori stereotypu a stereotyp satori jako každý život.

Venku zapadá slunce, což je vždycky uklidňující. Kecáme s Filem, žereme meruňky od Turka, obsedantně pijeme senču. Řeč přijde na migraci. Jeho máti na poslední návštěvě řekla Nýčemu, aby netančil na arabskou hudbu, když se romanticky linula zvenku. Fila tím zhnusila. „Cti otce i matku,“ já na to. Fil se stal otcem, jeho hlas zhrubnul, ale i zněžněl. Psycho je dobré, to je základní premisa.

Obývák vyplňuje vůně nádherné marihuany z květináče na balkóně. Vzorek s názvem Think different. Už ji nezneužívám, ale chodím k ní vonět. Fil ji zalívá s příměsí hnojiva, aby co nejvíc zhulovala. Nýče ho napodobuje se svou dětskou konví. Fil mu říká, ať nechodí na balkón, a když tam vleze popáté, tak ho seřve. Nýče řve, chtěl jen být jako jeho vzor. Pak rozbije sklinku na víno, pak mě s ním Fil vyfotí.

Nýče si šahá na své velké péro a usazeně poslouchá můj zpěv Candy says. Po dlouhé době někomu zpívám, ale stejně se nemůžu zbavit pudu být zpět v nicotě a nic neřešit a přitom řešit všechno jako Češi řeší imigraci, když tu není. V Německu je a nikdo ji neřeší. To je jediný způsob, jak něco přestat řešit. Musí se stát, co se řeší. Jdeme ven jako za starých časů do nějaké knajpy ulicemi Weddingu, které jsou plné migrantů a ty to vůbec neřešíš, protože ten problém zůstal doma a taky to není tvůj problém, jestli to teda problém je.

Problémy vždycky zůstanou doma. Venku to protáhneš, necháš jít, odkotvíš pohybem, přijdeš na nové myšlenky a čím dál, tím líp. Chvíli to trvá, řešíme dál, ale je to už spíš takový fajt. Fil je zacyklený. Tím nechci říct, že já taky ne. Mluví o morálce, že některé věci se prostě nesmí, že by se všechno smělo, kdyby člověk byl jen dobrý, ale člověk není jen dobrý. „Já nejsem jen dobrý!“

Nýče má období vzdoru, tak se asi vypořádává s rolí autority. Oponuju, že poznání je možné jen s láskou, že jen láska umožňuje poznání, což ho vydráždí k hejtu na duškovské kecy, ale já jsem to myslel jen tak, že člověk může něco poznat jen, když to nesoudí, odsudku nadřadí poznání té věci. Že by tedy Fil měl nechat máti s jejím názorem, když ona nežije v Berlíně. „Ty teď ale taky vnucuješ svůj názor,“ on na to. „Jen reaguju.“

Ze slepé uličky nás vysvobodí až ta knajpa. Je fakt nádherná, lehké žluté osvětlení, hladina hovoru ani hlučná ani tichá, plná konzistentních skupinek mladých lidí kultivovaně se o něčem bavících. Sedáme k baru, splyneme v šmírovacím rozhovoru. Sledujeme lidi a popisujeme je, teda pomlouváme. Je zábava mluvit o nich před nimi česky. „Ta má dobré žádné kozy. Where are you from?“ „Here. Berlin.“ Fil pije pivo, já nic. Píšu Adélce, že jsem v knajpě, kde by jí to slušelo.

Druhý den prší. „Ideální počasí na Neukölln,“ čte mi Fil myšlenky. Jedu metrem za dvě osmdesát do Neuköllnu. Vystoupím na Hermanplatzu. Procházím se kavárenskou čtvrtí. Narazím na kavárnu, kde jsem loni psal, na křižovatce Hobrech štráse a Sander štráse. Chvíli chci psát, ale pak to zavrhnu. Psaní je projekce do budoucnosti, chci jen rimbaudovsky jít dál. Jediný problém je, že není žádný problém.

„Nikde se nezastavit, nic nekupovat, následovat nic do extatických komnat, konat jen další krok, nechat se konat budoucnost,“ jdu a v hlavě si prohlížím Adélčiny fotky z fejsu, které jsem shlédl skrz Filův profil, protože jsem bloklý. Ty fotky mě splavují do zapomnění všeho ostatního, do fejsového zapomnění, fascinace. Jdu pryč z Neuköllnu, nezajímá mě, máš mě ráda? Rady kamaráda, zrady, vnady, dva v mé hlavě, v mé hlavě se to nějak stáčí, stočí, stéká.

Stačí. Lehnu si na ochoz řeky. Slastně teče. Z kapsy mi do ní padá pět eur v drobných. Každá rada marná, mraky mění tvary. Teď je to pes, teď a tady. Co teď? Co dál? Za chvíli už ne. Město měst. Berlín, Praha, Zlín. Chčím, kde chci. Nejlepší falafel na Kottbüser Tor. Podnik se jmenuje Marouch s fotkou Bejrútu v třicátých letech, domácím ayranem s mátou a dvěma vyklidněnýma týpkama, přestože tam je plno nebo proto. Bílý Turek na mě čumí, cestovatelé žerou.

Jdu. Co tady dělám? Teď a tady. Myšlenky úplně selžou, ale ani na chvíli nepřestávám věřit na zázrak stoku, iniciace, indicie, inscenace, scénář. Kašlu na Kreuzberg. Minulost nás vede do budoucnosti, svádí zpět, ale zároveň navádí vpřed, když si včas všimneme. Totálně mě uchvátí paneláky mezi Kreuzbergem a Alexanderplatzem. Natáhnu se mezi nimi na chviličku na lavičku. Lavička je mystická svatyně městského tuláka. Poslouchám řev arabských dětí.

Jdu dál chladivou zelení, z pravých úhlů šedých paneláků sálá něco svěžího, živého, lidi, zelené balkóny. Na jednom se pohupuje hipík obklopený rajčaty do kytarové verze Imagine. All the people sharing all the world. Démonický pohled Němce v teplákovce. Něco řekne německy, rozhodím rukama. „You´re just walking,“ usměje se. „Yeah.“ V duchu mu děkuju, vystihl mě, dal mi smysl. Všiml si, že nikam nejdu. Nechci nikam jít. Teda chci, ale jen domů. Ale přesto chci jít. Ten rozpor.

Vyjdu z paneláků k nějaké divné budově, monument s betonovými pruhy. Zpod země vyrazí řeka, zaleskne se, zastudí, přítomnost vody. Napravo uvidím dominantu Berlínské věže. Divná budova je židovské muzeum s bezpečnostními rámy. U ní zahrada, vlhká. Tohle je berlínské satori. Usměju se na prvního člověka v Berlíně. Je to starší gay. Jdu do zahrady, kde ho uvidím průhledem tím betonem, zamávám na něj. On poměrně toporně na mě a vydává se za mnou. Netečně pokračuju jako nedostižná víla do berlínské galerie s nadrženými hipstery kupujícími poslední kus tlusté publikace a artové pohlednice za euro. Jdu za ní, musím jít, řešit cestu bez mapy, proto jsem tady. Nechat si poradit.

Fil, falafel, felace davem, pohledy napospas, musím zadem, zas, nechat ladem každou z krás, objevit třas, který vede dál. Tebe, dítě. Nýče tančí na What goes on. In your mind. Let it be good. Principy mužské a ženské se stírají jako árijské a ostatní. Ty a já. V noci píšu Adélce, že budu druhý den v Praze a že mě musí někam přijít obejmout.

Letenský metronom na půdě domácí, moje já se potácí, tvoje přichází a jsi hezčí, než to, co bylo, než ty fotky na fejsu, jsi hezčí, než, co jsem si myslel, že jsi, jsi hezčí, než hvězdy v noci, když padne tma a jsem svobodný v neznámých ulicích, jsi hezčí, než to všechno, když běhám nahý po nákupech vjemů, jsi hezčí, než to všechno, protože to dáváš do pohybu, protože na tebe u toho myslím, protože na tebe u toho čekám.

Za barem Lodi na Letní Letné si děláš vrásky, ráda si je děláš. Tvůj obličej se rozsvítí, a pak zase pohrouží do končin, které bych chtěl poznat, zchladit se v nich, potápět, plavat, zadržet dech mimo čas a spěch.

Nejsem si jistý, co tím myslím, asi jen tak píšu, nejspíš, no jistě, jen se tak procházím, čekám na tebe a melu si pod fousy. Čekám na něco, co možná nepřijde. Možná je právě možná stěžejní. Ať jdu kamkoli, jdu za tebou a tam ten trip i končí, ve tvé náruči. Teda měl, ale ty mě nechceš obejmout. Je tam Barbora Žentelová.

Zase píšu, pořád píšu a ty to zase, pořád nepotvrzuješ ani nevyvracíš, jsi v tom dobrá, být jen nevýslovná, neutrální váha, duch, žena obnažena na Neptunu, daleko, nestřežena, nedostižná mě vyhladovět, výživná, tajemná, jasná, tajemná předtím i pak, jasná teď, pyšná Jasněnka, divadlo, prádlo, pádlo, proud v mojí hlavě je tebou, je s tebou totožný v mé hlavě, proud, který všechno strhne a svrhne, protože pořád prší nevýslovné, než slunce vrhne světlo s tebou.

Do tvých komnat jsem se zblásnil a teď nemám, nemám sil. Jen bych ležel a kvasil a tasil, syl slova do mezisfér. A ty? Venku poměrně letní noc plná řevu motorů a lidi milující řev motorů a já v úctyhodné vzdá lenosti od řevu motorů i od řevu vnitřního draka, který řve, když je tě, teď jen v říši bezkontaktních těl ležím jetě.

Zase jsem se sjel myšlenkou na tebe, jako každý předchozí večer. Ležel jsem na posteli a čekal, až se v sedm slunce odrazí od zrcadla a oslní mě. Brzy padne tma a zmatek a já ti začnu psát jako maminčin mazánek na den matek, že bych tě chtěl zmateně pomilovat jako v americkém filmu, aby nebylo, co dodat, abys mě objala, jako kdyžs byla opilá. Jako Zdeněk Svěrák.

Aby ses ke mně přitulila, jako kdyžs nehulila a jen jsi pila. Na nebi byla bílá koule v mlze a tobě svítily očka drze. Ale nejvíc se mi líbíš, když jsi střízlivá a prostě živá, ale to ty víš, že jsem chodící zdravá výživa, protože už mi moc času nezbývá. Přeruš mě, nebo mi to zůstane, budu celou noc rýmovat!

Napřklad, dovol mi ti zavolat, to by bylo příkladné přerušení. V té tmě je mě moc a nic tu není. Jen to moje noční snění a štěkot psů v pozadí, automoto dění v našem regionu, odrazy světel. Chtěl bych, abys mě milovala. A světový mír. A světový rým. Dovnitř sen. My jsme se tam vlastně možná rozešli…

Rozejít se s tebou ale znamená rozejít se jako rozběhnout. Není jak ven ze slastných pout, hrozí mi žíly rozetnout, protože všechno může znamenat cokoli a cokoli je nic, slastné nic. Chtěl bych tě zmateně pomilovat a napsat ti to a levitovat. Nechat si žílama protékat sto watt pocit, že to budeš readovat a radovat se z toho, stát se z toho, prostě to mám rád, i když nevím co a jak.

Venku horko, hrnu vlnu, drhnu strunu, vrhnu mantru, dumám v chladu domu nad černým čajem s příměsí něčeho zeleného. Žádný skandál, rozhozený sandál, sranda. Lehnu jako ty uprchlické děti, co jim nedali azyl. Upadly do protestního bezvědomí, třeba i na pár let.  Vybředly, až když dostaly azyl a díky tomu ho taky dostaly, a když nedostaly, tak jsou v něm pořád, zpátky ve své zemi. Zpětně to popisovaly tak, že byly v hlubině oceánu ve skleněné kostce, a kdyby se pohly, tak by to prasklo. Vcucly by se jim mozky do sebe a z černých pasažérů by se staly černé díry. To se děje už asimilovaným dětem, already oblíbeným v kolektivu, když je chcou vyhostit.

Já už tebou poměrně oblíbený, ale stále odmítnutý, jsem upadl do této bezbřehé letargie snění, psaní, básnění tobě. Napíšu nějakou myšlenku a mnohem víc ji tím procítím, jako by ji uskutečním, ručkuju, laním po různých výkladech, hledám výklenky na zdech, které bych mohl lézt, lezu tě jako horu v sobě. Prahnu po tom, abys to opětovala, abys mi taky psala, zavolala, neměla mě za vola, ale cítím i tu druhou stranu věci, že ty moje kecy možná floutujou líp, když mlčíš, jen čteš, tím je v podstatě  se mnou píšeš, protože je ze mě vytahuješ tím tichem, ale přesto samozřejmě chci odpověď, dozvědět se, co ty na to, a tak se vždycky ptám: „A ty?“ Nebo: „Et toi?“ Jak můžeš být tak cool?

Neodpovíš, napíšu něco dalšího a dostanu výčitky svědomí, že ti píšu, i když se se mnou nebavíš, většinu lidí štve veš v mobilu, tak ti píšu, jestli je to óká, jestli to neva, že ti píšu svoje myšlenky a výstřelky a tečky a vztečky, napíšu to takovým aktivnějším tónem, vždycky odpovíš, když se trochu nablížím realitě, když se to týká něčeho konkrétního, hmatatelného, dělám to jen málokdy, radši cpu vatu bezintencionálna, mlhu hry, na jejímž transcendentálním poli se s tebou právě chci setkat, tam, kde slova jsou jen jedním z mnoha prostředků, jak se dotknout významu a já to tam jakoby zařizuju a ty se tam za mnou jen občas přijdeš podívat a netuším, na čem to závisí, co se děje ve tvém životě tam za hradbou zprávového vlnění a třísetkilometrového vzdálení, nevím nic a nevím ani, jestli je, co vědět, neznám tě a miluju tě možná o to víc, jak zpívá Glen Hansard ve Falling Slowly a nevím ani, jestli ten můj pocit telepatie je založený na něčem skutečném, jestli to není jen peripetie, periferie nebo něco takového, nebo jestli se něco nezměnilo, jestli jsem to neposral použitím nějakého temnějšího odstínu, který občas použiju, aby to bylo skutečné, protože píšu vždycky všechno, co píšu, you know.

Jsem taky dost paranoidní a nesebevědomý, kdybych byl sebevědomý, tak bych se častěji odvážil napsat něco konkrétnějšího a reálnějšího, ale to jsou jen samá kdyby a moje dojmologie, která je samozřejmě směrodatná, ale musí zůstat dojmologií, jinak se stane demagogií, je to moc komplexní a zajímavé, než abych to bořil nějakou intencí, nějakým zvýrazňováním své role v tom, tu zvýrazňuju dost samým psaním, sáním sebe z ní, slova zní mezisférami.

„Miluju tvou literární postavu. A ty?“ napsal jsem jí v jednom takovém procitu. „Naše mezisféry, které se musej držet na uzdě,“ odepsala, když se vrátila z Berlína, z Weddingu, kam jsem já zavítal pár dní po tom a chodil ulicemi, meziférami a cítil to v nich kvasit, zasít je třeba jen jednou za čas, jinak se ty semena začnou masit, ta láska začne požírat samu sebe, na to jsem expert, ale ona dává desert v pravý čas. „Říkají, že jsem konzerva,“ řekla mi jednou. A prý se s ní kluci rozcházejí, protože je drží moc na uzdě a neuznává jejich chyby a já se s holkama proto taky rozcházím, ale teď to právě vůbec nemusíme řešit, protože se to nachází v té prefázi sedmi nanosekund po Velkém třesku, ale pak už to šlo ráz na ráz, vznik atomů, vznik barev, vznik divadla, vznik podprahových signálů, vznik telepatických výlevů, vznik slamu, vznik esemesek.

Je to slast, držet to tam, jako tantrický sex s tím oragsmem ve formě volného tahu nebo jak se to nazývá, člověk si to dokáže vychutnat, jen když je svobodný a svobodný je člověk, jen když je spokojený se svým životem a já jsem včera zrovna byl docela spokojený se svým životem, možná proto, že byla Barumka a noví lidi, něco se dělo, nějaký závod, mám rád návštěvy a napsal jsem jí, jestli tím mým zpravováním netrpí, že to bych asi nechtěl, byla to chůze po tenkém ledě, protože mi taky mohla napsat trpím a já bych měl utrum.

Před pár dny jsem fantazíroval o našem duo slamu, kam jsem nás přihlásil, že ona je vlastně moje publikum, tím jsem narážel na to, že mi neodepisuje přes výzvy k aktivitě a podobá se tím tomu publiku, které jen pasivně přijímá a ve slamu by právě nemělo, mělo by se zapojovat, ale taky to moc nedělá, teda mně, možná proto, že ho k tomu vždycky vyzývám, tak jsem jí napsal, že by mohla být v publiku a já bych něco říkal a ona by se projevila, až by uznala za vhodné, něco by třeba řekla a přišla na pódium, jak by chtěla, v další zprávě jsem jí napsal, že by vlastně ani nemusela přijít na pódium, jenom by mohla třeba rozbít sklenici, protože ráda rozbíjí věci, pouští je a kochá se, jak se rozprsknou a ona hned za pár sekund napsala:  „A můžu ji hodit po tobě?“

Nevěděl jsem, jestli je to reakce publika na můj předlouhý slam, to psaNí, nebo reakce na mě, že ji považuju za publikum, říká, že to, co jí píšu, je jen literatura a že jsem si ji vypsal, nebo jestli je to reakce na to, že jsem ji chtěl nechat v publiku při našem slamu nebo jestli mi nepíše vlastně proto, že když jsem se vracel z Berlína přes Prahu, tak na mě měla čas, ale až druhý den a já jsem jel domů, protože jsem byl Mr.Tvý, takže jsem vyměnil osobní kontakt za netový, což dělají stalkeři a stalkeři jsou hrozní, to já nechci být a koukl jsem se na sebe do zrcadla a prostě takové tíživé pochyby dané ani ne tak pochybnostmi o ní, ale o sobě, protože ona je tabula rasa, k ničemu se nevztahuje, je čistou kontingencí řečeno se Sartrem, nechává ty moje snahy o to zamotat ji do zakomplexovanosti svého příběhu marnými.

Zůstávám sám s těmi nitěmi minulosti a ony mi mizí v rukách, zůstávám na chvíli zoufalý, že o ně přicházím, ale vzápětí lehký a krásný, a tak to cením, ale to je jen takový stav, všechno je jen takový stav, taky tohle teď, a pak bude zase jiný a ve skutečnosti bych měl být úplně někde jinde a dělat něco jiného, samozřejmě, nebýt tady v říši literárních trollů trolících své teorie sebekontroly a taky ji nezneužívat jako předlohu k dílu, ale je jako zrozená k popisu, myslím, že i chce být, možná ode mě nechce nic, než abych ji popisoval a já jsem si tu lásku vymyslel, abych ji mohl popisovat, všechno je možné a je nutné, aby všechno zůstalo možné, to před ní pořád říkám, takovéhle věci, koučující kecy a přitom se to přímo bije s tím, jak bych ji chtěl svázat a zlíbat nebo musím chtít nebo bych měl chtít, jak vyplývá ze Satrtrovy teorie lásky, jasně, možná bych se měl na všechny teorie vykašlat a vykasat jí sukni, prostě to dělat, jak to cítím.

Já to cítím a jsem si těmi pocity jistý a podle jisté teorie, která potvrzuje moje pocity, vlastně ona jenom čeká, až zapadne do mého příběhu a já ji tam vlastně nepouštím, dokud moje pocity nebudou potvrzeny, no a ty pocity jsou například to, že to musí být úplná svoboda, ale to je vlastně asi jasné, že jo, ona na mě působí tak, jako by to všechno věděla a chovala se podle toho, ale Fil říkal, že určitě ne, když je jí osmnáct, že se ke mně určitě nechová s nějakým záměrem, ale mně připadá strašně zatraceně moudrá nebo na mě jenom sere?

Tak jsem se jí včera zeptal, jestli mým zpravodajstvím teda netrpí, aspoň nebude moct říkat, že jsem se jí nezeptal a třeba napíše jo a já budu svobodný, ten pocit se zdál skoro jako vykoupení, ale vzápětí jsem si uvědomil, že by to byla poslední kapka do mysu beznaděje nebo třeba napíše jo, piš dál a bude to v pohodě, ale ona hned za pár sekund, je hodně spontánní, takže když se rozhodne, tak je to instantní, napsala: „Mám to moc ráda.“

Rodit neurony povídáním, sledovat hodinové ručičky s tebou, ťukat na nebesekou bránu do klávesnice, nemusím ti to přece všechno psát, vždyť existuje nepředurčenost a samota, která není samotou, protože je to komunikace se všehomírem a jen ti, kteří to neumí, cítí samotu, je to vnucená samota, samota vynucená systémem, samota vsugerovaná reklamami, realitami, reelní samota, která ti nedává stvořit nic nového, která krní, která chrní v divočině, kde neuronové cesty zarostly strachem a ty betonové rostou jako houby po dešti.

Už nevím, kde to všechno mám s tou divokou spouští kolem sebe, vzpomínám, kolik čeho bude, kolik všeho bylo a kde a jednotlivosti najíždí spolehlivě jako svěží básně kdysi v tratolišti ještě čerstvé krve pod stromy, ale možná se to tak všechno jen zdá, kdyby nebylo toho věčného pláče, všechno by dávalo legitimní smysl, vždyť toto zápolení se sebou samým o své další pokolení se dělo odjakživa, ta samota od někoho, kdo byl ve skutečnosti blízko, to blouznění, nostalgie nad právě uplynulým momentem, se linulo celým mým dětstvím a nešlo ji utišit a nejde ji utišit a momenty radikální čistoty, svobody od toho zmaru, že život protéká mezi prsty smrti, které později gradovaly v distinkci a ještě později v kontingenci a rozptyl a válka a popření hodnot a narušení a nadšení, to všechno se děje právě teď a tady jen tak mezi řečí, jen na to zaměřit svůj dosud nezkalený zrak, jen to neztratit, jen to nezpatlat, protože tracení, zvracení, ztracená energie a panna, která krvácí, to jsou všechno jen domestikované pojmy, do kterých porcujeme pocity, které emanují z jednoho neděleného a nedělitelného citu, z já či z nadjá či z jáství či z esence mě či z entity jsoucna, jsou to čiré hlasy, jimž je třeba pozorně naslouchat ze své pomalu se ohřívající kádě s jedovatým lékem jménem pohodlí, ze kterého brzo už nebude úniku, tak snad příliš drasticky to teď vidím, malosměšně denně, když jsem se vzdal drog jako je kolo nebo ženských, ne že bych se jich vzdal, ale všechno jsem vždycky směřoval k nějakému úniku, výjezdu, ale ten únik není možný, je to smrt, je třeba se neustále vytrvale obelhávat a žít, jít dál, obdělávat transcendentální pole své samoty orbou hygieny a setbou iluzí a poctivě sklízet to, co jsme zaseli, když člověk směřuje k tomu úniku, který není možný a není tedy reálný, tak v tom reálném životě často dělá iracionální rozhodnutí, které se neshodují se životem, ale to k tomu asi patří, konečky se třepí, filtry se ucpávají, všechno se mění teď, co je svět, co znamená, co znamenají jména?

Co je to literatura? Pár postav v análech, pár snaživých prodejců papíru, co jsme chtěli ty a já, x ksichtů, x poznámek ke klasicistní cystě tvého nádobí, nástřel tvého bigbítu, pít pivo z pódia v Golemu s Lucií na koncertě Psích Vojáků, s Filem a Víznerovou, všichni spolu a nikdo vyčleněný, s Šilem, ty vole, všechno dává takový smysl, až se z toho chce napsat opus, ale on se píše sám, pravý spisovatel musí jednoznačně dojít k vyjádření v pouhém pohledu, začne psát pouhým svým hledím jako Salinger, každý spisovatel se musí vrátit k bytí každým člověkem, kterým okouzlen jal se psát, jal se sát prs publika a zapomněl na úctu k jednotlivci, začal se podobat nejhoršímu populistovi a ve vyhnanství svého kumbálu bušil do klávesnice a v jeho duši rostl neklid a přerůstal v paranoiu, že někdo otevře dveře a vleze dovnitř a fatálně ho přeruší, stačilo by, aby zaklepal a navždy ho zrušil, a tak den po dni padala noc a žánry se střídaly a prolínaly, až jednoho krásného neomylného večera splynuly v jeden a on se stal metaforou na cit a uvědomil si, že tímto úspěchem se k němu nikterak nepřiblížil, že jen mařil čas, protože přiblížit se k citu, to chtěl, skrz druhé, ale minul se cílem, marně bušil na nebeskou bránu, marně skládal psí písmena do kombinací slov fascinován tím, jak to bylo jednoduché, marně, marně, marně a přece tak slastně, že už to nikdy nedokázal přestat dělat, teda pokud nebyl hodně silný jako Rimbaud, podle kterého se jmenuje i Rambo, spisovatel je masochista, který je váben nezdarem, protože v něm se vymaní z nadvlády hodnot peněz, z penězovodů dusících inspiraci, ale nevyzraje nad nimi, jen se uklidí jako každý druhý v systému, v alternativním systému psaní je vyhraněnost reakcionářství, spisovatel si něčeho všimne a začne kolem toho skákat a nic jiného nedělám ani já teď, milé dítě, To Adélo, top Adýlko, stop, to tílko prodej, dej, vyměň, víš, mně, znáš, mě, máš, mě, máš, se, máš To ráda, máš Ho ráda, a kdo je On?

Miluju soumrak, rozsvítili lampu, do zad mi vráží komár, přestávám vidět na písmena a o to víc září slova, snažím se vymyslet otázku, která by se na něco ptala a nejde mi to, jsem obyčejný hříšný spisovatel, ztracený grafoman, obehraná gramofonová deska, ale co tím získám, když se budu pleskat včera, dneska, zítra, a tak sedám na postel a chci ti psát city blues, lásku hrůz, ale je to ve mně moc ucpané, a tak zase k počálu hledat spásu v nějaké literatuře nebo si něco říct, verbatuře, nebo někomu napsat, někomu jinému, než tobě, ale není komu, všechny jsem zapomněl a ti, jejichž kontakt mám, snad zapomněli mě, nebo se mi jeví zlí, ale dneska jsem procházel Zlín a potkával lidi, které jsem nevěděl, že znám, jednoho po druhém a oni mě zdravili, teda když jsem je pozdravil já, pro lidi vždycky musíš udělat něco napřed ty a oni ti to pak oplatí a každý ten pozdrav mě táhl z hlubin, slyšet a vyslyšet ta prostá čau, ahoj a zdravím, začalo to už v lázních, ty lidi znám zběžně, ale stavěli se ke mně něžně, jako bych byl someone good, ten otec autisty, co ho vždycky přenese z vozíku do páry nebo ten týpek, co ho znám přes Verču z nějaké přednášky a ta holka ze Pštrosa, co má dítě a most of all ten týpek, co jsem se s ním jednou seznámil, protože jsem myslel, že je to šéfredaktor Zlínského nočníku, se kterým jsem komunikoval na netu a on se se mnou normálně seznámil, podal mi ruku a od té doby se bavíme jako staří známí a přitom to vůbec není on a psaní je prostě kronika deprese, jinak by ani nevzniklo, neexistovalo, je to antipřítomnost, přítomnost psaní ruší.

Přestaneš se usmívat do zrcadel, udržovat vztahy na fejsbuku, dáš si sprchu, vlasy necháš suché, něčemu se rozesměješ do zrcadla, pak znova, abys zjistil, koho sis v té chvíli připomínal, ale podruhé už to není věrohodné, je to věrolomné, zhroutíš se na postel, cítíš nezdravou pachuť v nose, hledíš na svoje kraťasy, co se suší na topení a přijdou ti tak cizí, celý tvůj pokoj ti přijde cizí, všichni lidi ti přijdou cizí, protože aby ti nepřišli cizí, tak s nimi musíš každou vteřinu udržovat vztah, a jakmile to pustíš, jsou tragicky cizí a všechno, co pustíš, je cizí a to, co nepustíš, je tvoje mysl a smysl, který si dáváš, ale přijde ti absurdní ve světle toho tvého opuštěného světa, který ti teď připadá tak jasný, schématický, zbavený tajemství tvého chtění, tvůj život jako klec, tvoje životní energie jako deprese, tvoje láska jako trapná náhražka a nejhorší je, že to je všechno pravda, protožes přestal vyvíjet ty mechanismy, kterými se to všechno transcenduje v něco lepšího, do nějakého možného lepšího zítřka a to, cos původně mínil jenom jako experiment, je tady hmatatelné, věnovals tomu dostatek času, jsi v tom docela zaběhlý, takže ti to nepřipadá ani drastické, dramatické ano, ale ne tragické, vlastněs to tak chtěla.

Nevím proč jsem napsal chtěla, měls to za jediné okno do svobody, jedinou možnost, jak setřást tu beznaděj, zhmotnit ji tady jednoho krásného judgement dne, a tak to tady je a už není se čemu bránit, s čím bojovat, před čím utíkat, ani k čemu a není to způsobené drogama, ze kterých by ses musel vzpamatovat, a pak na to jen nostalgicky, romanticky vzpomínat a žít dál život akčního neklidu a potácet se oázami, což je krásné ale není to to, to tohle, o čem mluvím a právě o tomhle teď mluvím, o tom, co cítíš, když se diskonektuješ sám se sebou, aniž bys sám sebou samozřejmě přestal být, to nejde, dokud žiješ, tak jsi sám sebou, hmotou, egem, ale jsi taky vědomím a to vědomí je většinu času více či méně zkalené, rozmazané tím během událostí, ale když to všechno ustálíš, zakleješ do symbolů, uzemníš, uklidníš, můžeš na to pohlédnout jako na něco, co je od tebe odlišné, jak se to píše v Bytí a nicotě, musíš, nevím proč píšu musíš, můžeš zapomenout na všechny ty poučky, kterýma jsi divný, na všechna ta očka, která nechápeš, můžeš si uvědomit všechny ty katastrofy, do kterých se ženeš, protože je chceš na bázi, kterou si neuvědomuješ, ale děje se to, ta tragika, ta mystika a můžeš s láskou pohlédnout na ten marast, se kterým jsi nevýslovně spjat a který je tím marastem možná právě proto, abys na něj mohl pohlédnout, protože kdybys v tom marastu nějak fungoval, tak by to možná nebyl až takový marast, ale samsárou pohrdáš.

V tom vědomí mrtvosti všech věcí se taky skrývá naděje, něco jako duchovní adrenalin, ale taky hodně nenávisti k tomu, kdo tě v tom lapil, tedy mimo jiné k sobě, jsou v tom všechny možné emoce a všechny kolem tebe lítají a sedají si na tebe jako včely na nakousnutou hrušku a ty je necháváš, protože víš, že když se po nich nebudeš ohánět, tak ti nic neudělají, že hybnou silou všeho je strach a taky asi teda láska a najednou si uvědomíš, že vůbec nevíš, co to je láska, že víš, co je to strach, ale že lásku celý život zaklíváš do nějakých chimér, se kterýma žongluješ jako alteromaniakální básník, a že jsi básník právě proto, že netušíš, co to je láska, že báseň je antiláska, láska ze zkumavky, ale ani se nad tím nepozastavíš, protože přece nevíš, co to je a teď víš, že nevíš, co to je, víš, co je za ztrátu času přemýšlet o něčem, o čem nic nevíš, a tak se vracíš k tomu, o čem víš, ke strachu.

Jemně nad ním zvedneš koutky, ne snad, že by ses ho přestal bát nebo spíš že by ses jím přestal bát, to jen v tuto prchavou chvíli jsi od něj v distanci, dislokaci a vidíš všechny ty vzpomínky, scény jím způsobené, teda samozřejmě sebou, strachem, oddělené od něj a tak bezvýznamné jako film, na který se chceš dívat jen trochu, a tak vidíš i tu současnou scénu, tu momentální aktuální přítomnost freneticky bující jakoby samu o sobě bez tvého přičinění, ale teď vlastně ne, díváš se na ty trenky a přemýšlíš, jak se na ně díváš, jestli nenávistně nebo láskyplně a snažíš se tomu pohledu dodat nějaký význam, ale on té snaze odolává, je jistý jako láva, když tuhne, jako přírodní síla, je jistý jako ztracená intence, která se našla v nicotě, je jistý jako bludný Holanďan, který zjistil, co je nicota, a že to je všechnota, ale pořád je to nicota a je prchavá a to všechno ho pudí k tomu, aby spadl zpět do bludu, do děsu, běsu svých dědů, který vidí všude kolem, v krvi, v obviňujících božích očích, v realitě, která se vymkla kontrole, ve vině, která se vymkla soudu, v náhodě, která se vymkla osudu, ve všem, co se vymklo a semklo a vytvořilo šik a nakonec dospělo až do tohoto bodu.

„Destruction of the poor is their poverty, destruction of the heart is the vanity,“ line se z počálu, záclona povlává v poledním vánku zvenku žáru depku od denku srpna, některé věci je třeba zničit, jiné živit, Bondy prý zastával jeden den jeden názor a druhý den nějaký diamterálně odlišný, jsem teď četl v Babylonu, Banána psala z Bermud, že je to tam krásná pohoda a já že už psala, že má depresi a ona že ale teď to nepíšu a já že jasný defétismus a ona že v čem a já že jen trolím a ona že když tě to baví, jak bylo v Berlíně a já že mdleditace a ona že everything shall pass a já že klišé prosím ne radši to trolení a ona že za klišé člověk něco označuje když mu dojdou argumenty defétismus je falešný game over a já že fuck you in the ass right now a ona že srdíčko.

A ty a já že a háže mi to ňáký stáže na západě Afriky, vyprodané trafiky, dovnitř se line vůně sena, libě plní mé nozdry víra v den, ale nemůžu se dokopat a zašlapat, celkové chátrání okamžiku, zabij mě teď, ale každý na to sere, zabít mě, a pak za to dostat karmický termostat, kurva drát, já byl zlý na ňu, já byl zase nespokojený se svým životem, sprostý, hnusný jak Mubarak Husní, neukojený a musel jsem na někoho shodit ten napalm, na krásnou krajinu jejího dětství, přišel jsem o své jediné dítě a teď asi o to víc cítím to organické bdění za okny, obnažený tančím před zrcadlem a zpívám: „My cup is full and running over and I just can´t take anymore. Get your guns and get your ammunition. Revolution now for sure. Revolution now for sure.“ Nejsem si tím až tak jistý, i když jsem nachystaný jak podzimní listí na shrabání všehomíra, ale k tomu je třeba určitá síla, zahájit razantní antiprokrastinančí kampaň, vzývat určitou modlu a já jen zase píšu u toho divného čaju, saju vzdech, uklidím v kuchyni, zdravím pavouky na zdech, spolknu ovoce, to není úplně revoluce, spíš devoluce housewife tichého beatu, vyndám síto z hrnku, vydyndám z něj kapky, položím ho na stůl, zbylé kapky zanechávají ostrovy rozličných tvarů a barev.

Revoluce vlastně vzniká sama, stačí dát jí prostor, přestat jí stát v cestě, přestát ji nebo si ji užít, zhulit se na revoluční nadšení do sametu stavu, zorganizovat podmínky, aby mohl nastat přirozený stav, zpívat písně lásky a svobody v potu těla vzrušení, vyrušení z vzrušení zažehnat rušením všeho, co bylo, ne, to ne, stačí chvilku počkat, netlačit na pilku, ono to neuteče, není co, přirozenost je tu pořád, to jen ty stolíš zlořád nebo utopii lepšího zítřka a horšího včerejška, ale máš vše potřebné, máš to jen použít, pouze žít, doslovně předat dojemné sdělení, dovol se, ale koho, na kom dnes mámit tu svobodu?

Je příliš mnoho proměnných, příliš mnoho šílených dojených, a tak víc, než kdy dřív, vyvstává otázka boha či ženy či čehokoli, co by nějak metafyzicky osvítilo cestu, ale obojí selhává, když se tím jen zbavuješ vlastní hlavní role, ty jsi ta cesta, vyklízíš pole, ztrácíš se v změti úvah, agrese, patafyzicky zacyklený v dalším novodobém bůžku deprese a postfaktuality a skoro středního věku a rozličných úchylek vnucených nositeli normality, proti kterým nedokážeš promluvit, protože ji máš v krvi i ty, i ty jsi nositelem normality, morality, natality básní, a tak se střídavě měníš v to, proti čemu bojuješ a v toho, kdo bojuje, a tak je to marný boj, ale co dělat, když ne bojovat, vycítit pravý stav věcí právě, ale jak?

Pudy jsou silné a nudy je hodně, vlastně celá ta válka tkví v zabití nudy, rotující megasen, alterdystrofie tykadel a ona se vždycky najde nějaká tragická banalita, která ti udělá radost, ta radost je tu pořád, ty informace, ta možnost ponořit se do vody a prostě plavat, ta možnost projít se a personifikovat do toho všechny ty životní kroky, prohlídnout si kérky svého mozku, posadit se na lavičku a promyslet všechny ty letité spory zase o kousek dál a napsat to, naprojektovat, a pak předstírat, že jsi někdo úplně jiný, někdo běžný nebo si to představovat při pohledu do nebeských vrat očí kolemjdoucích, některé znát, na rande zvát, ale není so easy je vykopat.

Portál. Zahraješ mi na klavír. Nebo klidně Kafé v kině. Kafe v klíně. Líně se probouzím v dopu beatu zránění. Chceš se vytrácí, felíš felaci beta samců v beatu braku mraku, brachu, na škále metamúz. Nějaké sny. Sny, to víte, co to je, ale nevíte, co to je hnití v bezbranných nátěrech sofistikované malby jménem křehký kámen na jemném povrchu dívčího úsměvu se trolí láska a padá do moře, tvoří tsunami, hromobití následné lásky u počálu, čaju ťukáš, máš v hlavě nabíledni něžnou omítku pozitivity, jak rád by ses řízl, ale nemáš na to myšlenky, přijals je všechny, povšechné proudění víry, rýmy tmy, mizantrop nadějí, odlajkuj kal na dně svých duší i mokro mě suší, máš ráda pizzu, máš ráda sushi, každý má rád sushi, akorát je ho málo.

Zasraně zráněný výčitkou ducha, nedořečeností základních nadějí, kdy se v tobě bije lambáda skvrn, až se nad ně povzneseš a koukáš, jak se kreslí indoktrinace impersonalizace, impeachment, odpočineš si a načneš nový život, novou šanci, je to závislost, zavilost, roztrub do světa tuhle naději, horko těžko se klesá znova do chladu mentálního hrobu ježka, jsi moje muška jenom zlatá, střapatá, skoro, brzo budeš a brzo nebudeš v tom tichu na tebe jednu šťastnou hodinu zapomenu, možná jen na hodinu, na život, jsi možná už dávno daleko, já jsem tě prostě chtěl mrdat a nechcu tě bez toho, abych tě mohl mrdat, to prostě nemá vejšku, nicotu sebe, na prstech zebe, v hlavě jebe a není to to, co by to bylo, kdyby to bylo destruktivní, život sám o sobě je dekadence, takže se do toho můžu kdykoli ponořit a zase z toho vystoupit a usmát se do toho zrcadla, ale je to kinda sick.

To Adéla

Po Boskovicích jsem mlčel, mutoval, hledal východisko v bezelstném sledu esemesek, jejichž adresátkou byla nezvladatelná, nezodpovědná, nedbalá Adéla. Napadlo mě vyrazit do Prahy, putovat tam ode zdi ke zdi, prahnout po opětovném protkání a v koutku šílené duše i po určitém opětování z její potutelné strany, ale jen jsem obešel stanici Zlín střed kolem dokola a sedl zase na třicet šestku zpět do Kostelce, protože jsem na to neměl na něco tam čekat, chtělo se mi Topolovsky spát, psát si nějaké věci v chládku své klece, snít, psát jí, udržovat se ve stalkovací schýze, která je mým odrazem její záhady, která v kombinaci s její bezprostřední zapovězenou intimitou vzlíná v něco vzrušujícího, pohoršujícího všechny struktury stereotypu, osvobozujícího dekadencí k životu.

„Napiš mi jen jedno slovo. Je to moc?“ prosil jsem ji po sté zprávě a zabralo to. „Glazura,“ odpověděla. „Hm, to je dobré. Lastura,“ já na to. A vzápětí: „Teplo.“ Rozlévalo se mi z její náhlé přítomnosti po celém těle. „Stávek,“ navázala na naši předchozí konverzaci, ale já už jsem chtěl něco nového. „Dít tě teď, dítě,“ napsal jsem nebo něco na ten způsob a ukolébaný letmým dotykem usnul. Když napíše, jako by tam byla. Probudilo mě další zadrnčení mobilu. „Mohli bysme zajít do Klubovny na letní kino, dávají Kouř.“

Say no more, skočil jsem do studené sprchy, zguglil jízdní řád a už jsem frčel slunným podvečerem do Práglu, před sebou další dobrodružství nesmiřitelných rozměrů. Celou cestu jsem manicky trénoval mluvidla s jednou kámoškou ze Zlína, kterou jsem potkal v kupé. Od České Třebové se k nám přidala i konzultantka z hradišťského Úřadu práce, rozjela těžký slam. Na Hlaváku jsem si koupil lístek na metro a vydal se do Dejvic do Klubovny. Čekovali mě revizoři. „Tentokrát mám,“ ukázal jsem jim žoviálně jízdní doklad, ale nezasmáli se. „Všechno je jinak. Mamka zítra jede na dovolenou a chce mě tu,“ přišlo mi vzápětí. „Já taky!“ odepsal jsem, vystoupil na Malostranské a vychcal se.

Na Prahu padla čerstvá noc, všude proudili opilí lidé. Zase ta Praha bez ní, dobře jsem ji znal. Já sám s myšlenkama na ni, paranoidně ji vidící všude, vrtkavě kráčící v bahnu kroksek. Byl bych býval raději seděl doma a nějak pozitivně zpracovával svou love depku do kadenčních reflexí. Cestou chlastající Prahou jsem se vyklidněně usmíval, ale spíš jen setrvačností. Sedl jsem k Veršomatu na Kampě, točil si s kotoučema a četl básně. Jednu jsem jí přepsal a poslal. Kdysi jsem z téhle Prahy utekl, z Prahy bez ní. Teď jsem té vyzývavé Bohyni zase hleděl do očí. Dobře jsem ji poznával a bázlivě uctíval. Zkusil jsem zvolit starou trasu na náplavku, ale po pár metrech nábřeží jsem to otočil, nedával jsem to banální veselí. Jediný způsob jak to stověžaté monstrum dávat byl dávat ho nazdařbůh.

V Neustadtu jsem pozdravil Kobzu a vzal si Babylon, výborné noviny, které jsem dlouho neviděl a cítil se líp. V jednom autě jsem čekat na červenou viděl Evu Josefíkovou jak blank staruje do ajfounu a zasmál se. Bylo třeba hledat spaní. Z ráje boskovického lesa s ní do betonové džungle bez ní. PraHa. Na kočičích hlavách jsem cítil úzkost hraničící s panikou a zvrtával si nohy. Neměl jsem k tomuhle dobrodružství valné vlohy, ale už se dělo jako se všechno už děje a nejde zastavit jako moje prsty na mobilu píšící jedinému číslu, které znám.

Zamířil jsem na Žižkov do Boudníka a cestou potkal Evču, kámošku ze Zlína, co tu bydlí. „Co tady děláš? Zrovna jsme měly sraz s Karčou a s Marky a mluvily jsme o tobě.“ „Jak se má Karča?“ „Dobře.“ „Nešlo by u tebe spát?“ Kdysi říkala, že se mám ozvat, kdybych potřeboval. „Er… Ne.“ „Jasně, v pohodě.“ Přišel její přítel se psem Edou, který štěkal a skákal jak pominutý a já jsem se bránil. S jejím přítelem jsem se před dvěma lety bavil, jak oba opustíme džoby, jak je potřeba žít a nezůstávat na jednom místě jen proto, že to člověku jde, že to musí cítit, ale džob jsem opustil jen já a on pořád džobuje a pořád je s Evčou.

Boudník byl fully booked, Jump in taky, hostel s nezapamatovatelným jménem taky. Vrátil jsem se do Boudníku na net kouknout na Booking.com, ale zrovna odbyla dvanáctá a házelo to už jen nabídky na další noc. Jak v takovém případě postupovat? Vůbec se mi vlastně nechtělo hledět do netu. Hrálo tam Easy od Faith no more a hrozně mě vyklidňovalo. Šel jsem prostě bloudit ven, ale brzo mi došlo, že nevydržím dlouho, nebyl jsem po Boskovickích vůbec dospaný, protože předchozí noc jsem psal povejdku vo tom, abych jakože nějak Adéle zaimponoval, prostě já se fakt snažím, vole, píšu a tak, ale to psaní je do značné míry k hovnu, asi to začne působit až za sto let na někoho jiného nebo je to možná jenom ironie, parodie.

Toulal jsem se po Žižkově a mlel z posledního, když jsem narazil na hostel na kolejích na Švehlovce kolejích. „Yeah, I have place,“ řekl nadějně důležitý Somálec. Následovala nekonečná zapisovací procedura. Můj požadavek zhlédnutí ubytování před zaplacením odmítl, i když šlo o samostatný pokoj. Stál sedm kil a byl zcela v rozporu s feng šuej. Přímo u hlavy jsem měl ostrou hranu psacího stolu. Povlečení na peřině bylo krátké, dobrá pětina čouhala. Jaký rozdíl oproti Bangkoku, kde jsem dostal klíč, ať se jdu sám podívat, pokoj byl luxusní, recepční usměvavý a cena čtyři kila. Místo závěsu tady bylo lino. Vyčistil jsem si zuby a ulehl, ale nemohl jsem pořádně spát, zdálo se mi několik zajímavých snů, ale žádný si nepamatuju.

Ráno jsem si dal sprchu bez ručníku. Venku svítilo sluníčko. Napsal jsem Adélce: „Pojď ven! Zráním.“ Zránění je její novotvar, ráno zrát, taky je v tom trocha zranění a taky stav být zráněný, určitý syndrom rána. Něco jako jiný její novotvar zpoutaný jako zhulený. To slovo se docela teď hodí na mě, jsem dost zpoutaný. Poutám ji, poutám sebe, poutám slova, poutám páté přes deváté a zauzlovávám a snažím se, ale spíš škodím, šajt. Tak jsem teda vyslal tenhle signál a zašel do Luxoru podívat se, jestli tam mají moji knihu, neměli, pak do Office na boty, ale zase mi žádné neseděly, asi je to součást mého stavu, že nemůžu narazit na boty, které by se mi líbily nebo byly pohodlné a mám z toho už docela trauma, asi bych měl chodit jen bosky někde po pláži.

Pak jsem dostal zprávu: „Jedu do Vlčkovic.“ Jo, to jsem věděl, že jede do Vlčkovic, ale myslel jsem, že třeba nepojede, když mamka jela na dovolenou a má volný barák a že budu spát třeba u ní, takové blouznění. „Tak přijď aspoň teď,“ odpověděl jsem existenciálně z piazzety Národního divadla, která byla v rámci nějakého uskupení rostlin nebo umělecké instalace zaplněná stovkami květináčů s trsy trávy, týpek to zrovna kropil. „Je to tu super,“ dodal jsem, aby to vypadalo, že se aspoň trochu bavím. Mohl jsem být naštvaný a taky byl nebo spíš zhrzený, zklamaný, osamělý, ale zároveň mi docházelo, že přesně tenhle necitlivý přístup, který mě nechává samotného plavat potřebuju a že si o něj asi přímo říkám, abych se mohl bahnit v těch svých analyticky tvůrčích depkách a reflektovat a vyvíjet se, akorát bych chtěl, aby byla zároveň se mnou, aby to nebyl fucking, ale teaching, vůbec jsem nevěděl, co z toho to je, možná ani jedno, na to je ona totální expert, totálně cool, ty jo.

Byla mi zima, tak jsem vstal a vydal se do Hany Bany ma hermelín. U Divadla Na Zábradlí mi napsala: „Tak tam počkej, pojedeme kolem na kole.“ Chvíli jsem se tam uraženě nechtěl vrátit, už na to kašlat, ale chtěl jsem ji vidět, a tak jsem to otočil na cestu zpět a těšil se, co se stane a cítil se jako před slamem, tak jsem si zase sedl a pokračoval v četbě Babylonu o neurologovi, který dostal těžké deprese po návratu z Asie a 23. března nastoupil do bláznice a já jsem se 23. března vrátil z Asie, výborný rozhovor, už kvůli kterému ten výlet stál za to a najednou tam stojí ona. „Vypadáš starší, málem bych tě nepoznala.“ Já jsem hned sklouzl pohledem na její nohy s nepatrnými jizvami z různého skotačení v riflových kraťasech a fialové kecky a třešničkové náušnice a vůbec během chvilky jsem ji totálně proskenoval, musela to vidět. „Já vím, ani jsem nechtěl, abys mě viděla.“ „Fakt? Tak já zase půjdu.“ „Ne, sedni si,“ cpal jsem jí židli. „Ne, budeme muset jet na vlak.“ „S kým?“ „S Máňou. Ale měj se pěkně.“ „Čau.“ Jen se tam tak zjevila, vystřihla mi kompliment a zase byla pryč.

Přemýšlel jsem nad smyslem tohohle a napadlo mě, že to byl možná smysl života, mám s ní pořád pocit, že všechno, co dělá, je tak, jak má beat a to mi asi brání cokoli iniciovat, inscenovat, inzerovat, jen prostě psát, co mě napadne a čekat, co řekne, co udělá, fascinovaně takříkajíc zírat na tohle dílo přírody a kýčovitě se rozplývat a pořád přemítat, jestli mě má ráda, a kam to všechno směřuje, a jestli opravdu je to moje psaní jí a o ní jenom oslava nějakého konceptu lásky, jak to nazvala s tím, že jí se to vůbec netýká.

Pak řekla o Hraběti, koupil jsem jí v Boskovicích jeho jedinou prózu Horečka, já ho teda rád nemám, ale ona jo, že by ho asi milovala a když jsem se zeptal proč, odpověděla, že proto, že oslavoval koncept lásky, že to nebral sobecky a tak. Já z ní prostě strašně nevím, jen cítím, že jsme si úplně souzení, souznění, souhlad, ale možná je to jen opravdu moje nemoc, thajská horečka vyklidněnosti, erotomanie, grafomanie, snažím se procitnout do svojí situace, zrekapitulovat co k tomu teď všechno vlastně vedlo, jaké tam byly tendence a kadence, naše komunikace, ostrá dekadence, nedávno sem myslel, že už ji nikdy neuvidím, protože jsem se rozvulgárnil korespondencí s jednou holkou z Boskovic a ona mě pak nazvala vulgárním přízrakem a uložila si mě tak v telefonu, ale možná je to dobře, předtím mě neměla uloženého vůbec. Mám na ni být drsnější nebo co nejněžnější? Volím to druhé, ale asi bude chtít to skloubit.

Bude chtít? Šajt, nebude. Proč mám pořád nějaké naděje, že bude? Proč by měla? Kdo to vůbec je? Asi ji fakt miluju. Podívám se i na jiné, ale tu jízdu si chci užívat jen s ní. Dívám se na jiné jako na figuríny, ona je jediná živá, jediná má duši. You make me real, you make me feel like lovers feel, jak lakonicky zpívá Morrison, jen s ní to chci pustit a odpustím jí všechno. You know why you can do anything, say anything, see me when you want and you know I´m gonna be waiting. Cause I´m a fool for you, baby, jak zpívá Hendrix. I thought I´d try it, I just couldn´t do it. Neříkám, že to tak bude navždy, asi je třeba přijmout, že nebude, kdybysme někdy náhodou byli spolu, přijmout tu trýznivou dočasnost, která se nese každou láskou jako její hlavní ingredience. Svádí k tomu to všechno úplně posrat. Smrt lásky je slast, rozkoš. Láska je touha a smrt je orgasmus. Oh, come on, jak jsem hříšný, jak jsem přísný, jak beznadějně nadržený v nádrži myšlenek na ni, které jsou až fyzické.

Chtěl bych být s ní, a pak umřít. Ten neurolog v tom rozhovoru říká, že narazil na nějakou pláž, kde si říkal: „Tady by se dalo a mělo umřít.“ Psycholog mu na to řekl, že to byla ta deprese, že zdravý člověk by řekl: „Tady by se mělo žít.“ Žít s Adélkou nebo umřít. Určitě tu smrt beru jenom jako sex nebo chci opravdu umřít? Chci umřít tak, aby mě někdo oplakal? Když jsem ráno opustil v Boskovicích náš stan a šel nakoupit, říkala, že myslela, že se někde houpu na stromě. Je třeba tyhle schémata opustit nehrotit to na teď, nechat ji žít a jet si to i sám. Třeba. Ale určitě v téhle sílené emocionalitě existují nějaké vhodné rady? Nebo prostě to všechno spontánně vyplyne?

Zajdu do knihovny a zhltnu pár stránek Vizí Codyho, jdu na záchod a kdo nejde proti mně než Zéma s obřím knírem, guru mojí image, nejlepší kámoš ze střední, který se se mnou nebaví. „Kam valíš?“ ptám se. „Na záchod.“ „Já taky.“ „Otevřu.“ „Většinou nečurám do pisoáru, ale že jsi to ty. Pak valím do Hany Bany ve tři.“ „Na tři?“ „Ve tři tam otvírají. Nepiju. Už čtyři roky.“ „To je krásné.“ „A ty?“ „Já občas piju.“ „Taky krásné.“ „Tak se třeba potkáme ve tři v Hany.“  „In the pines in the pines where the sun don´t ever shine, I´d shiver the whole night through,“ hraje tu Cobain. Myslel jsem, že tu bude, ale asi říkal spíš: „Na tři.“ Asi myslel, že jsem v Praze. Ale nejsem. Vláčím se z tohohle ráje kočích s ajfounama nočním vlakem hnít do Zlína bez valnějších emocí, protože nevyhnutelně svobodný za každých okolností.

Nemůžu ji dostat z hlavy ani na vteřinu, je to pocit. Celý včerejšek jsem nechtěl s nikým mluvit, držel jsem bobříka mlčení. Miluju ju a zblázním se, chci se zbláznit. Když si tak hrajeme se slovy, víš, jak bysme si hráli spolu? „Nechci,“ řekla přísným hlasem, který mě měl k tomu ji chtít víc, než kdyby řekla chci nebo nechci mile, takže bylo všechno jak mělo beat. Ona, ona, ona, rozumíte mi? Už se to nějakou dobu nemění, budí mě ze spaní. Budiž její vůle. Už dávno, všude a šíleně mě šílí. Čo ši myšlí? Čo še děje?  Chci být u ní, chci se k ní přitisknout, chci s ní splynout, plynout, plesnivět, plynatět, naletět, uletět, vzdát se, smát a brečet, když je to dojemné.

Zírám v nočním Riegeráči na Prahu a nevím, jestli mě bere. Nadechnu se a ne. Prostě je krásná a není spásná. Potácím se a snažím navázat na tvé srdce drát svých slov, abys začala křičet a já tě přišel zachránit. Ale ty nic neříkáš a já trpím zbitý souvislostmi. Zázemí tvojí pozornosti zmizelo. Řeklas mi jménem s tím, že teď už existuju. Ale teď o to víc neexistuju.
Ty mizíš, já mízím, ty já, já sám, tvůj smích, musím tě mít. Říkal jsem, že tě nemusím mít, ale to jsem jenom říkal. Když tě vidím, tak bych… V zenu do tebe vženu mízu svého šému. Chci tě navzdory všemu mít za ženu. V sobě už tě mám, teď chci tam. Chci, musím. Budu žárlit, chci se spálit. Chci ti být vším, chci ti bít v srdci. Chci tě brzy, drzý ke tvé tvrzi, chci tě prznit vrzy, prachprostý týpek, čekat u ohně tvých pitek.

Chci se dívat na svět skrz tvé vlasy. Chci tě se vším všudy a chci tě bez ničeho. Chci tě, jak ke mně přijdeš, i když budeš jeho. Chci tě, jak to bude chtít bůh, můj svět je tvůj kruh, pruhy jsou schody ke tvým rtům, oči dům. Když jsi se mnou, chci být v tobě. Když se mnou nejsi, chci být s tebou. Slyšet tě, číst, myslet na tebe, cítit tě ve flashbacích. Chci být s tebou, jaký jsem, láska všechno ospravedlní, je to sen, zen, slam, když jsi se mnou v něm a říkáš svým hlasem slova, volíš významy svou svobodou.

Jsi to ty, jsi tam ty, jsi tady a jsi to ty, tak mě vzbuď, celou tuhle realitu opakujícího se času proměň na mě, Adélko, udělej mě po svém a já tebe, zbav mě slov, zabav svou pletí moje prsty, budu na ni psát, stát, bát se s tebou, smát se, když se budeš bát sama, líbat tě, hlídat, umývat, hřát, hrát si s tebou, na co chceš.

Topíš mě ve svém smíchu, kotě, líhnu se ve tvé mysli a ty v mé, vnímáme, v ní máme slovní spojení, co ubližují dálku, Adélko, tisknu se k nicotě, která nás dělí, emoce sdělí, scelí na celtě, mechu, na dohled dotyku hladina dní pění, svítí jen pár temp blízko je nádech, hladit tě, kam dovolíš, výš, níž, blíž.

Úsměv o samotě, představy jsou mocné, jako by se stalo, přítomnost je nemocná, když není tvá, jen tebou prostoupená jako voda světlem, světlo teplem a barvami, vzduch větrem a zase úsměv, jako když vlna narazí na písek, vpije se do bezpečí pláže, lže, že jsi ta, o které sním, že ji sním, že když píšu ty, tak jsi to ty a posloucháš svýma ouškama, čteš a nepřemýšlíš nad ničím jiným.

Možná si říkáš, že mi šplouchá na maják, ale ty jsi ten maják) jsi i ta voda, já jenom šplouchám, tramvaják, který se do tebe zblásnil, bereš to jen tak, i když je to vážné, vážné sdělení, dělení na já a ty a tajné my, nevýslovná láska, nevíš, love laská, skála, kam jsem se dostal a další krok už může být jen zpět a já chci jen sem, co teď?

Léto je tak milosrdné, někde jsem četl, že léto je sex, vánek mě hladí po nohách, všechno ladí, svádí věřit, zapřít strach, není to jen ve hvězdách, taky v hlavě, srdci, mám na to vpliv, je to samozřejmě v tobě, ať už jsi kdekoliv, tělo, co nevědomky svádělo Sinclaira lhostejným půvabem a zvědavým pohledem nebo to, co roste spolu se stromy, hoří v listech, šustí přísliby budoucnosti, co mě uklidňuje, až znevládňuje.

Kdybys do toho najednou promluvila a odpověděla na tu otázku, asi bych nenapravitelně ožil, řekla bys moje jméno a já bych se složil a všechna slova, co končí na ožil, kočku bych vložil, složil se ti na výlet, protože v tomhle světě máš křídla ty a já se toužím proletět, Andělko, máš čísla i slova, nejsem žádný tvůj učitel, jen jsem tě uviděl v tramvaji, venku hráli Cigáni a svítilo slunce.

Srpnová srnko, vrníš v jehličí, voní smůla, přišel jsem se tebou nechat zachránit a vyplašil tě, jak jsem si mohl myslet, že tě chytím ve tvém světě, zmizelas hned jako led na jaře a já jsem upadl pod bod obratu, potřebuju překlad tvého ticha, láska je depka, když tu nejsi a nejsi ani tam, zmizíš si na neurčito a já mízím od slova míza, zním tím tichem sám, nemůžu se vymanit z času, tratím trasu, nemůžu už říct nic směrodatného, pěkného, jen dvojsmysly, trojsmysly, smysly mají hlad, hladit tě slovy nejde, hlasem snad, kdybys mu dala sluch, byl bych spasen, teď masen mízou, co teče nečtená, splavuje mě zpátky k čekání a věření, že dřív nebo později budeš zase poblíž pro ten pramen, jsi jeho koryto, domov vody, kterou jsem já a zdroj je příroda, přesah, bůh, jehož prsty nás sbližují a zase vzdalují a dávají znamení, která tu byla vždycky a my je teprv objevujeme, odkrýváme vrstvy, hledám tě hloub a hloub, v duši, stoupám se k tobě nadechnout, k tělu, hmotě, láska je kamínek v botě, musíš se zout a jít dál trochu jinak, modifikovaně, ležím ve vaně vědění, že to je, jen to nějak smotat v realitě, zvednout, zvadnout, není-li tě, být s tebou, bít beat, tvoje blít a mou mízu, vypnout televízu, v níž jsi zpoutaná skrz mou analýzu, být bez rolí soukolí, co se točí, čas, společnost, strach a tak, devadesáti devíti procent věcí se není třeba bát, radost, prostě být a dost a vidět a říkat, vidět ptáky lítat například, a jestli za to nestojím, tak je to konec celého konceptu lásky a to by bylo vlastně dobře nebo ne, je to jeden velký paradox nebo my ho z toho děláme nebo hlavně já tím popisem, nechci tě krást pro slova, ale nemůžu odolat to udělat, je tak krásné si tě představovat, protahovat svými sny, jsi moje múza, transfúze mízy, musím se dlouho vyklidňovat, jsi zlato, ne kov, spíš to moře obilí, jak se vlní na slunci nad Boskovicemi, nechci ztratit tohle vlnění, vilnění, vilné snění, vně ní nic není a přitom chci od tebe definitivní odpověď, možná už jsem ji dostal, ale nepřijal, vytěsnil to tvoje ne a ty se zlobíš, zdobíš se pro někoho jiného a já jsem jen přízrak, píšu té, která není a ty máš pocit, že čteš cizí dopis, protože nereaguju na tvoje předchozí slovo, což je proti pravidlům, jen na ty svoje předchozí, člověk pořád slyší, co chce slyšet a pamatuje si, co je mu příjemné, shromažďuje důkazy pro svou teorii, odcizuje se a levituje ve své chiméře, já vím, to tvoje ne, nesmíš, nechci, musím, domů, protože chci, být sama, já vím, já vím, ó ká.

Nedávám rozhovory, umělé vůně, dýžka, reklamy, zvídavé děti, důležité rodiče a vůbec, všechnu tu interakci. Jsem ponořený do vize nepředurčené přirozenosti. Asi jsem zamilovaný a zároveň v depresi. Zamilovaný, depresivní týpek. Přízrak sebe sama, který bych ti chtěl zprostředkovat.

Realita je pole pro tvůj dojem, dál je jen svoboda představ. Jako když se díváš na mraky, nebo když proletí hejno ptáků. Narušují to jen stereotypní trajektorie tryskáčů. Všemu vládne vize, vlak vzpomínek, zrak určuje cenu budoucnosti. Stromy stojí odevzdané osudu, vyndané v létě. Lidi jdou, negujou.

Co je to láska? Je ona ta deprese? Nalézáme se, setkáváme, ztrácíme se v sobě a zase nalézáme, v sobě, svéhlavě, scelujeme se náhodou, nevědomky. Jakou roli hraje záměr? Původní emoce zapříčinila ponor, ztrátu prostého dechu, kontaktu, touhu ho znova najít v sérii odhodlaných rán, nastolením nové souvislé budoucnosti.

Deprese je vlastně až nechuť se s ní prát a překonávat ji. Není to ale jen nechuť, je to i chuť zůstat tady a teď poblíž té entity a mít v piči jako stromy, ani se nehnout, žasnout nad tím pohybem kolem obklopen bolem, bohem, stát skolen, nahý psát, řvát: „Přítomnost je bulšit. Chce jen vaše peníze!“

Co když se mě ta entita zřekne, nezareaguje? Není taková otázka už aktem nelásky, tryskáč předjímání, předsudek k nezdaru, odpadu zpět k cyklickým činnostem, z nichž jsem se nikdy pořádně nevynořil, protože jsem nikdy pořádně nevěřil, nežil, živořil?

Pořád se snažím pochybovat, hledět na sebe zvenku, každou myšlenku obrat od dogmat, abych se neztrapnil, a teď bych měl jít s kůží na trh, nedívat se zpátky do slunce, jestli je brzy nebo pozdě, protože to je jen jedno velké ne-teď?

Najednou nevíš, k čemu to vlastně je. Tolik ses zabýval tím, jak toho afektu dosáhnout, žes zapomněl na podstatný detail – k čemu ho využít? Ona se zdá vhodná, ale musí ji to děsit. Moje vytřeštěné oči, schéma, které se vzhledem ke všemu dříve napsanému jeví jen jako vlna. Je správné, když jedna postava, zvlášť postava tak tajemná, zná myšlenky jiné postavy, která to vše píše?

Může jedna postava psát jinou? Ne. Buď nejsem postava a ty jsi nebo ty nejsi a já jsem jen ve svém příběhu nebo se svým příběhem, běžím podél něj sám jako kameraman. Není divu, že chátrám. Žiju něčím, od čeho jsem bytostně oddělen. Váhám, masturbuju, spaluju, sleduju, časuju, bráním se rozptýlení-budoucnosti jako čert kříži, přibíjím se na kříž distinkce-minulosti a soudím rozervanou přítomnost. Budím se s pistolí u hlavy a při tom vím, že je požehnaná.

Hmotné pozlátko bičuje satana nádherou, pravda nejde vydestilovat. Kde jsi? Síla, sláva, láva. Když jsi pryč, jsem ztuhlý v ní, galantní, sám, víš, co to je? Scházím. Zamilovaný. Můj pesimismus, moje militantní tma, moje matka-rozum, moje smrt, to všechno končí tam, kde začínáš ty, život, zázrak. Já vím, že nejsi anděl, všiml jsem si, jsi holka. Ale něco v tobě je andělského, ó ká?

Léto letí v rytmu tvého cigaretového tepu, usmívám se u extatických písní, kloužu do představ-vzpomínek, to je oxymóron, představy jsou před, vzpomínky po, všechno je oxymóron v poslední době, sedím u okna v Café Portál v Hradišti, venku lítají holubi a vlaštovky, je léto, tvé teplo, ale není čas, čas je přítomnost, jsem mimo, procitnu, spálím vědomím to zoufalství, nebát se podívat, podívat se na to, podívat se kolem, baví mě nebát se dívat, ale jsou to jen vteřiny, a pak se do toho musí zas, pořád to-se obnovovat, oslovovat, pořád mluvím nebo zpívám nebo řvu, v autě nebo sám doma, to mě baví, věřím, letím nad tím vším, někdy si věřím až moc a nezpomalím, hrotím, ale mám to pod kontrolou, zatím, to mě baví, jsem trochu pohlcený sebou, toho se bojím, moc sám sebou, vyklidněný, polomrtvý, ale taky hodně živý, jak se to vezme, ty stromy, co obtáčejí jiné stromy, až z nich vysají všechen život, to se ve skutečnosti děje uvnitř člověka, obtáčí sám sebe, roste, rotuje, jeden pes byl sedmnáct dnů zahrabaný v noře a přesto se vyhrabal, nebyl to žádný pesimista, hledím na sebe do okna, usměj se, čuráku, to je z jednoho filmu s Brucem Willisem, koupu se v čajovém potu, melting potu vzpomínek, co jsou buď vzpomínky nebo představy, tvoje symterické prstýnky, gesta, osobnost nejde vysledovat, vepsat, ztrestat, je to svoboda, rád bych, kdybych se tě mohl dotýkat, pořádně bych tě zmačkal za to všechno, za to, že jsi, pročítám si tě, počítám, najdu si tě v té změti, a pak si tě znovu namaluju, nově tvoje tělo, tvoje literární postava obživne, to je krásná, krajní představa, nehlídám se na zbrusu čistých papírech do tiskárny, které jsem zrovna vyptal na baru, netuším, jak z toho ven, jak zpět k sobě, vlastně ani nechci a já dělám jen to, co chci, to je prokletí, nemůžu ale ani zůstat, něco se musí stát, bezčasí, nadbytek času vyprší, to, co jsem chtěl, se rozplyne v tom, co jsem chtěl doopravdy, jen jsem to nevěděl, v tom, cos chtěla ty, protože jsem tě nepřesvědčil, co zůstalo je jako iluze, já pako s tebou v knize zráněný v posteli mžourající skrz žaluzie, haluze, průměty, průsmyky, flešbeky, záseky, žasnu, dost, radost, nevědomost, most přes řeku reality, která jsi ty, já, ale taky ona sama, dívám se na ni a doufám, že se v ní octnu, ale musím ji tvořit, bude vždycky jenom taková, jaká je a já budu přicházet a odcházet, zkoumám svůj ksicht v okně, kdo to je? neznám ho, hledám shodné rysy s tebou, odpověď, jak asi vypadám? hledám emoci, ale nic tam není, nic víc, než nic, hledám tě v sobě, ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, kde je pravda? rýt, psát, nezastavit, nezatavit smysl, nezabalit to, balit, dál k další aktualizaci, uzlu, dějství, aktu, kultu, restrukturalizaci, zapomnění při uchování, uschování a pokračování, nekonečné psaní, chci se v tobě zabít, být tím, kým jsem, to je podle Sartra smrt, vztah je smrt, která ti dá život, odstoupit z veřejnosti, chci to říkat jen tobě a s tebou, kéž bys rozuměla, chápala, kéž bys byla ta pravá, ale možná pro mě máš jen smích, nevidíš v tom smysl, nezchladíš mi horkou hlavu, sám v tom smyslu zkysnu, půjdu něžně ke dnu, on fakt neexistuje sám o sobě, jen sdílením, zájmem, já sdílím, ať zájem je nebo ne, to je můj problém, to je špatně, sdílím ze zvyku, podstaty, moje sdílení nikam nevede, sdílím s veřejností a tváří v tvář veřejnosti je člověk nikdo, je jen jejím odrazem, otrokem, tak píšu tobě, bojím se, že až tě zase uvidím, bude pozdě, vždycky se bojím, že bude pozdě, proto píšu, už to spojení „bude pozdě“ obsahuje odpojení, všechno bude, jen já už nebudu, proto tak spěchám, padám, je to spíš energie, kterou takhle formuluju, snad agresivita, která prostupuje lásku jako jing jang, vymýšlím si, abych to měl v hrsti, dostal to z já, které je zrádné, uhýbavé, přelétavé, ty toho moc nenamluvíš a přitom jsi pořád stejná, skutečná a já útočný, nehmotný, slovím tě, střílím po tobě otrávené šípy, ale máš protilásky.

Psal jsem zaníceně Adélce další dopis, výtrysk, spodní tok, který mele a mele, melodramaticky se dere k milovaným uším, ale přišla pražská kavárna a neptala se, jestli ruší, mluvila, jako by bylo třeba něco překřikovat, tak jsem psaní schoval a pokračoval čtením statí S. d. Ch. v  Ádvojce, které mě fakt rozesmály. Pražská kavárna byli kluk a holka, týpek byl literát a chtěl jí přečíst něco svýho a ona že si to radši přečte sama, že to má radši a on že on taky, protože špatně slyší. Bylo roztomilé, že to měl vytisklé, dal jí to přečíst, ona si to přečetla, a pak o tom diskutovali.

Pak přišel Karas, lokální básník, zježil se mi vlas, musel jsem ho poslouchat mluvit nahlas. Přiznávám, že z nějakého důvodu čtu jeho tweety, mají určitou poetiku banality. Přišel s Aničkou, kvůli které se seřízl do seriózního ustrojení. Když s ní začal, už se se mnou bavil míň, a když jsem si s ní párkrát napsal, už vůbec. Taky jsem býval takový a bývalá, Karolina říkala, že to na klucích nejvíc nesnáší, když se rozkmotří dva kámoši kvůli nějaké holce, není to asi moc mužné.

Pražák, který špatně slyší, řekl Karasovi, že špatně artikuluje, nevěděl, že Karas má vadu řeči, Pražák tvrdil. že líp rozumí Aničce, i když mluví potišeji. Karas na to, že to asi proto, že Anička studuje artovou školu a Pražačka vykvikla smíchem: „Ty jo, to je dobrý.“ Karas zabubnoval jakože Show Jana Krause a sedl si vedle Pražáka, aby srovnal jejich hendikepy, což bylo milé. „Ale ty taky studuješ ártovou školu, FAMU,“ řekl literát, i když ji Karas teprve začne studovat, dostal se na scénáristiku. „Fakt?“ „Jo, to je umělecká škola. Nebudeš Bc., ale BcA.“ „Ou jé,“ na to Karas. Pořád říká „ou jé“. Tím, že si přesedl vedle literáta mě začal fejsovat, takže už jsem se nedokázal držet textu. Připadal jsem si v tom rohu o to víc sám, že jsem se začal cítit tak, že se tvářím, jak se tváří Adélka, když nad nějakým jevem kroutí hlavou, takže mi začala chybět. Vnitřně jsem se s nimi v tom zjitření smířil a tím k sobě Adélku jako by přivinul.

Exl jsem čaj a zaplatil u baru se slovy: „Situace se velmi zhoršila.“ Byl jsem vyklidněný a nevěděl, co dělat, moc jsem se nemohl hýbat. Někdo za mnou na schodech začal dupat, tak jsem před východem čekal otočený s úsměvem, že ho pouštím, když tak spěchá a byl to Karas. „Čau,“ řekl jsem. „Čau čau,“ odpověděl a spěchal dál, snad pro cigára. Šel jsem se vyčurat do parku, odpustit, pak zpátky přes náměstí do pizzerie, kam jsem nešel, nedokázal jít, a zase ho potkal s nějakým týpkem, kterého zrovna potkal on a ptal se ho: „Co ty?“

Chodil jsem bezcílně ve vedru městem a zpíval si: „Black hole sun, wonť you come and wash away the rain“ od týpka, kterého jsem včera objevil skrz to, že spáchal sebevraždu. Sedl jsem si před budovu hradišťské měšťanky do stínu, přešlo přes mě slunce a zase zašlo za jinou budovu a začala hrát cimbálovka propagační písně o víně. Zamířili ke mně mormoni. „Sorry, teď něco píšu,“ omluvil jsem se. „Někdy jindy,“ oni na to. „Nashle.“ Nějaká holka se zmrzlinou se na mě dívala, podíval jsem se na ni taky, chvíli jsme se na sebe dívali, pak se podívala jinam a proletělo nade mnou hejno ptáků. Zvedl jsem se a šel se zase vyčurat a potkal zase ty mormony.