Příští

Asi se opakuju. Zase se opaluju. Hráč košíkové – košer. Kaliči, kteří najednou mají děcko, říkají, to ještě není všecko. Když ti je krásně, připadá ti každý krásný. Třeba na sluníčku. Ale ve stínu nebo ve tmě hledáš světlo a teplo krásy. Je to pak droga, která tě uvězní. Já tu pravdu nechci. Chci ji jen vábit, svědit, teda svádět, lapit, teda lepit. A tak dál.

Zrovna prošla s modrou složkou výkresů. Měl jsem vše vyskartovat a vystartovat. Ale nechtělo se mi činit se přitalživým. Nevím, civím. Ale všimla si mě. Třeba někde bude. Tahle táhle procupitala. Vlála. Kdo ji viděl, na toho sáhla. Na bujných kudrnách sluchadla. Čím víc se lidi ignorujou, tím víc po sobě čumí. Do knihovny vstoupí děva a pozdraví, ale jen personál.

Sednu si naproti zrzce. Už jsem ji dnes potkal. Čtu Revolver Revue. Napřed se na ni ani nepodívám, ale pak jo. Vyklidněn táním neuhlídám pohled. Nechám ho po ní téct. Co si to dovoluju? V RR Krištof Kintera, slavný umělec. Chodíval jsem s jednou vršovickou partou hrát fotbal a on taky. Vůbec nenahrával, vždycky musel zakončovat sám, ale nikdy to nedal. Možná jednou. To byla oslava. Jeho tvorba si taky nedělá násilí. Já jsem haluzář, vždycky se trefím nazdařbůh. Mám rád i spolupráci. Kombinace a uličky vydají za góla. Góly nikdy neslavím.

S obrovskou chutí čtu básně nějakého Tadeáše Birona, ale vím, že jen ta zrzka jim dodává teplo, teplo, které je smyslem, přitažlivé jako výstražné, protože je krásná a den pomalu chátrá, už jen ten klasický oranžovo-tyrkysový soumrak a přítomnost je najednou křehká jako úsměv dítěte a říkám si, ať nikdy neodejde, ale už se zvedá, odejde. Čtu o Bironovi, vlastním jménem František Kouřil.

Všechno mě to zajímalo, jenom když tu byla. Fakt mě to zajímalo a ona mi na to svítila, jenže teď ta víla už tu jenom byla a zbyl jen suvenýr a naděje, že třeba někde bude, že hodně někde bude, ale podmínkou je, že já někde budu, tak doufám. Musím umřít jako Dionýsos, abych se mohl zase zrodit. Možná proto to dělám-nedělám, abych mohl plodit, plotit čas, který…

Vznesu se nad trasu prostým činem, ne v transu. Nebo skloubím obojí? Rád kloubím. Čtu Kouřila. Hle, básník! To o něm se zvrhne v proud expertizmů, tak se vrátím k básním, ale teď, když jsem z nich něco udělal, něco, co doporučuju, jako by tam už nebyly. Básním se nedá poroučet stejně jako ženským. Jsou tu jenom chvíli, pak můžeš objíždět čtení, ale neudržíš je, ale můžeš je zase potkat, je nebo jiné.

V poezii je to jedno, když vzlíná ze samoty, žádná není tao pravá, tak pravá jako ty. Cesta je cíl, jsi na cestě, v cíli mrákoty, jazyk na vestě. Každá je jen některá. Ani jsem nečekal, že budu dneska tak odvážný a překročím konvenci jednoty sebe a pravosti, ospravedlnitelnosti všeho osobou nějakou někde v budoucnosti. To není rezignace, ale alibi.

Na místě zrzky je teď oplácaný holohlav mého věku. Změna je život. Horlivě hodnotí něco na monitoru, hoví si. „Ztajené chátrání má v tváři každý, koho jsem ve městě potkal.“ Hledám jiný verš, ale nemůžu ho najít. Je vždycky těžké najít konkrétní verš. Najdeš vždycky spoustu jiných. Způsobů, jak zasytit hlad po stylu. Tenhle: „Klíč k té ženě je následovat jemnost a něžnost do všech odstínů. Teprve pak se otevře její bytost v podobě nového listu až k temnému vytí.“ To má plné koule.

Kouzlo usednutí se rozplývá. Musím si vychodit nové. Poslouchat poryvy svého těla. Starat se. Vysrat se. Problém je, respektive problém to není, že ve stavu plných koulí se cítím v péči něčeho vyššího. Vyjadřuju se v zapomnění, jsem se plný. To zní negativně, protože jako bych nevnímal okolí, ale tak to není. Vnímám plně, ale jenom průzor. Je toho víc než dost. Zároveň je tu vždycky tendence to shodit, smazat jako mandalu, začít znova postaru. Jako bych se bál dojít daleko, protože se stejně budu muset vrátit. Z výšky spadnout. Všechny tyhle metafory. Všechno je tělesné. Neobmyslitelné.

Místo zrzky teď sedí starší paní, zamyšlená hypnotizuje monitor. Monitor, který ji z mé strany kryje, nese nápis sucho. Je ostražitě pobavená. Jím banán. Sexy ovoce. Obsahuje serotonin. Spousta napětí asi vyplývá z toho, že člověk pořád přemýšlí, jak to, co chce udělat, bude vypadat. Většinou to pak neudělá. Na vině není objektivní konvence, ale autocenzura. Na vině je, že člověk to nemá pořádně vysvětlené. Autocenzura není v zásadě špatná. Je samozřejmě nutná. A je objektivní, jen když si odmyslíme, že všechno je subjektivní. Objektivní znamená pozitivně subjektivní. Negativně subjektivní znamená iracionálně vystrašená.

Pozitivně subjektivní znamená občas si něco kontrolovaně dovolit, a tak posouvat hranice klece. V běžném režimu jinak normálně štelovat ježka. Žádná reálná-konkrétní konvence není. Zákon se vždycky vykládá různě. Od toho jsou právníci. Konvence je plovoucí podlaha. Posouvá se kontrolovanými excesy, které se umí samy ospravedlnit. Třeba úsměvem. Stanou se pak precedenty jako Kvílení nebo Trenky. Lidi často zaměňují konvenci s iracionálním strachem. Nenamáhají se něco si pod ní představit. Zapomínají, že jsou jejími spolutvůrci. V jistém smyslu dokonce absolutními tvůrci. O komunikaci spolutvůrce a absolutního tvůrce jindy.

Hlavním programem žurnalistiky není jen jet ve stereotypech, ale taky je nabourávat. Toho si někdy všimněte. Oni je udržují a zároveň nabourávají. Je to velký byznys. A kýč. Jasně, že bych si dal radši pivo než čaj. Něco, u čeho nemusíš čekat, až to zchladne, aby sis neopařil hrtan. Něco, co můžeš agresivně hltat a s každým hltem vstupovat do bezpříčinné minulosti, která je přítomná. Ne si furt se svým druhým já přehazovat horký brambor příštího okamžiku. Drsně sosáš jak Bukowski, když za pozdní noci bušil do stroje jako za mlada a pokoj plnily nevypočitatelné vibrace cikád.

Pivo je od slova pít, protože se nekompromisně saje jak matčin prs. V poušti všedního dne vytryskne pramen americké vize. Jo, jsem alkoholik. Ty poslední týdny jsem měl v baťohu vždycky skleněný prs lahváče tak jako teď banán, pomeranč, jabko, kaki, avokádo, mandarinku, mango, lososa, kešu a tak. Měl jsem skelný pohled a hadrovitý výraz, když jsem s ním předtím vytřel letitou kocovinu. Tak jsem tam hodil neutrál a nechal to dojet. (U vedlejšího stolu. „Dáte si ještě?“ „Jo.“) Vystoupil jsem a dál šel pěšky lesem mentální emancipace.

Na chlast se hodí všechny charakteristiky heráku. Vždycky jsem ho bral jako výlet do jiného realmu. Žádné společenské cucání falu pospolitosti. Zlomilo se to ve Photogetheru. Tehdy tam operoval Danzan. Měl tuny slívy. Stačilo si cestou v Bille koupit pár studených třetinkových kol a najít si nějakou zasutou komnatu. Photogether je atomový kryt, říká se mu taky Bunkr. Pak už se jenom pěkně vycajchnovat panákem za panákem a zalívat je tekutým cukrem. Danzan byl můj dealer slívy. Byla zadara. Celkem kombinačky. Zároveň ve mně budil určitou společenskost, výřečnost.

Bouchl jsem do stolu a začal razit politiku hesla „je třeba se osvobodit z Danzanova kultu“. Zbavit se otcovské figury a změnit konfiguraci. Nastal kult slamu, nezkalené otevřenosti. Danzan začal dělat Garáž. Uplynulo sedm let. V poslední sobě jsem se začal odvracet od kultu slamu, což byl vlastně kult Hýska, další otcovské fugury. V sobotu pořádá Danzan slam. Já jsem sehnal lidi. Snad přijedou. Protnuly se přímky. Stopníkem je můj vlastní kult.

Než jsem se stal slamerem, byl jsem Morrisonem. Na Hybridu jsem v sobotu dal místo slamu Morrisona a dostal jsem zpět skvělou energii. Přitom jsem jenom více méně řval. Ale kontrolovaně. Byla to úplně jiná energie než nicota mých bezhlavých imper. Ale byl jsem to taky já. Možná i víc. Možná jsem prostě impersonátor. Pár měsíců předtím jsem na stejném místě v Míru na kvali dal poprvé hlavé impro. Říkal jsem realitu, něco, co se stalo. Jen jsem to nově spojil, stvořil.

Jako teď, když vyvolávám minulost, abych z ní vymodeloval něco použitelného. Už není tak lehké mě vyrušit. Jedu po liniích, vnímám tvar. Není jasný, ale vystupuje. Zní to jako Stár wars. Vzestup Adama Řidiče. Asi je to předslamový hype. Ten pocit, že všechno vyplyne. Všechno vypne a bude jen teď. O tom jsem hodně psal v reportech. Že je to svátek slova. A tak. Vůbec jsem nevnímal realitu. Je to spíš svátek lidí. Setkání. Můžeš někoho potkat. Potrkat.

Asi jsem do těch slamů projektoval photogetherové sensace. Psal jsem tenkrát dobré básně, dokonce je dal Buddeus do Psího vína. Postchlastová doba je doba psaní. To je můj Bunkr. Je podobně opojné, jen to není zadarmo. Jde z něj kdykoli vystoupit bez vezdejších účinků. Účinkuju sám. A je to jenom moje. („Ještě pivo?“ „Tak poslední.“) Drogou je teď každý příští okamžik. A pokračovat a nezčeřeně. I to je na hlavu. Lidi v psaní vidí něco magického. Možná jo, ale jenom trochu.

Nic není dokonalé. Není třeba se kát a mrskat. Když člověk zruší svůj dopaminergní stereotyp, docela se mrská. Jak ryba zčerstva vytažená sama sebou. Divná změna. Člověk spíš končí než začíná, ale něco v něm přece jen začíná. Projevuje se to úsměvem. Ten úsměv, který se sám usmívá a chce jen, aby ho nikdo nehasil. Musíš ho respektovat, ne potlačovat. Je to osvobozující. Akorát se pak usmíváš a nevíš proč. Proč ne?

Přestání jako začátek. Divný pohyb. Hrozí se zavařit motor. Vlastně ztratí tah. Hledáš palivo, ale spíš musíš vyměnit motor. Nakonec hledáš úplně nový dopravní prostředek. Nakonec nehledáš vůbec nic a zkoušíš používat mozek. Ale to ti nikdy moc nešlo. Hledáš duši. Tím se dá zabavit. Duše má klíč k mozku. Jen ji musíš nechat jednat. Tři, dva, jedna… Přestaň kecat. Nečekej zázraky. Tahle realita je zázrak. Přestaň se tvářit jak kakabus. Nech se být děckem.

Vzpomínka na rauše zůstává. Sensace trolingových nocí. Člověk se tak vžil do role, že se ráno probudil mrtvý. Nejvíc mě nebavilo to neustálé čekání na život. Teď je to zase čekání na rauš. Ale nedám si, nevzdám to. Vím, jaké to je. Tohle je nové. Pořád. Ono to přijde. Musí se tomu pomoct. Pomůžeš? To jsou takové motivační myšlenky, které jsem začal tlačit vzápětí po svém vzepětí. Skončil Golem, začal Fénix. Je to zažehnávací mantra bažení. Docela nuda, ale někde to i frčí.

Pomalu přestávám věřit, že někdy přestanu razit, i když tuším, že je to další metaxa. Je to o dost těžší. Přestávám každou chvíli, ale vždycky zase začnu jako Egon Bondy. Je to trochu OCD. Úzkost nezařazené svobody kompenzuje kompulze formluace a vyrytí myšlenky. Já fakt nepíšu, ale ryju. Orám jak orkán. V tom písmu to všechno je. Pak ho vyhodím, nechám jen chladný přepis. Je to jako praní špinavého prádla. Ta špína jsem já. Potřebuju alternativu ke svému korytu.

Kolem mě je zábava v plném popruhu a ve mně všechno končí. Ale stačí se překliknout. Dneska se všechno hodně děje fejsbukově. Šel jsem teď s jedněma klukama nějakou náhodou a oni mě seznámili s nějakým týpkem a on mi teď třese rukou jako že čáu. Má mě v přátelích. A to stačí. Jsme v konstantním boji s tím, co nám stačí a v čem hnijem, a přirozeným prahnutím po něčem novém, co nás posune, ale co taky musí vyjít z nás.

Je to na pako. Úsměvy nás děsí, nechápeme, jak fungujeme. Planeta je v krizi a já to řeším, protože potřebuju peace. To je pro mě vědět co a jak mě ovlivňuje. Začalo to válkou, která už neměla přijít. Jsem trochu souložitý člověk. Rozvětvené souvětí. Plejády. Abys je uviděl, musíš hledat, ale pak se zas nesmíš dívat moc upřeně. Trochu jak s těma ženskýma.

Vlastní

Nejde o to, zvolit střední cestu, ale vlastní cestou. Cestu. Vlastní cestou je časopis Bernardu, jehož název je psaný divným fontem, takže vypadá jako Nasty cestou. Ale pořád lepší než střední cesta. Ten pojem nic neříká. Každý má jinde ty póly. Když už, tak vlastní střední cesta. To je diagnóza moci. Aby to byl střed mezi tvými vlastními extrémy a ne nějaká momentálně společensky převažující normalita.

Když jsem odcházel z pozice administrátora blogů a diskusí iDNES.cz do opozice svého vlastního blogu, jehož název se skládá z prvních dvou vteřin, teda třetin mého jména, abych nemusel pořád trnout, co mi na můj článek řekne který oldskůlový trol, napsal jsem si do loučícího se článku na redakční blog (napsal jsem si vlastní nekrolog): „Adam El Chaar se vydává vlastní cestou“.

Dlouho jsem volil mezi různými variantami. Napadaly mě různé euforické útočnosti, ale nakonec jsem zvolil neutrální formulaci. Když už jsme u toho, zjistil jsem, že často používám slovo vlastně, takže ho teď asi budu používat ještě víc. Snaha být co nejvíc vlastní vlastně není ani tak egoisitická jako neutralistická. Nejsem ani sem ani tam, jsem prostě tady. Proti ani zpět ani vpřed, prostě jsem jen tím, čím jsem. Nepotřebuju se nikam cpát.

Jenže člověk se nemění. I když je vlastní, pořád je stejně lačný. Pozornosti. Tím víc, když je teď vlastní. Tu svou vlastnost začne prezentovat, protože úplně mizivý zase být nechce. Něco znamenat chce. Něco navíc, ne jen to vlastní. To je pak horší než být sem nebo tam. To pak jsem sem nebo tam, ale navíc ještě dělám, že nejsem. O to víc je vidět, že chci být něco víc. Napadá mě, že být vlastní možná ještě znamená být přítomný. Vlastně je anglicky actually. Aktuálně.

Začíná hrát Heroin. Až neskutečně se to do téhle situace hodí. Poslouchat nebo pokračovat v myšlence? Dilema. Život nebo psaní? I don’t know just where I’m going. But I’m gonna try for the kingdom. If I can. Cause it makes me feel like I’m a man. When I put the spike into my vain. Man, I tell you things aren’t quite the same. Když vezmu do ruky pero a začnu jím jezdit po papíře. Všechno se změní, moje myšlenky zní. Musím přestat a poslechnout si to. I guess, I just don‘ know. And I guess that I just don’t know.

Přijde pár a sedne si mi přímo do průzoru. Městských lišek prý žije čtyřicet na kilometr čtvereční, zatímco v přírodě jen tři. A ty městské jsou prý míň agresivní. When I’m rushing on my run and I feel just like Jesus son. Najednou nechci být sám, potřebuju nějakou společnost, abych jim mohl konkurovat. Takhle mě vyloženě týrají. Nemůžu se na ně nezaměřovat, když si sedli přímo přede mě.

Ruší můj poslech a zároveň psaní. Už předtím jsem marně kloubil poslech a psaní. Away from the big city where a man can not be free of all of the evil of this town and of himself and those around and I guess that I just don’t know and I guess, I just don’t know. On si dal kafe, ona mojito a povídají si a mně bylo tak příjemně o samotě. Věděl jsem, že to nebude trvat navždy, ale proč si sedli přímo přede mě? Možná bych to měl brát jako lichotku. Jsem proklatě přitažlivý. Aktuální. Nebo přitalživý? Jsem svíčka, když vypli proud.

Neměl bych tolik lpět. Nebo pět? Měl bych vnímat pozitiva toho, co přichází. Nic jiného mi nezbývá. Jsem v kavárně. Zrovna jsem si říkal, že už nebudu pořád kritizovat. Vymezím si pro to prostor. Jinak jsem v izolaci. Vždycky na holce najdu nějaký kaz, který mi kazí jazz a nechám ji jít a jsem zase sám a přitom na dotek je každý jiný, je to jiný level, který mi uniká pro moje kontaminační psycho.

Obsluhuje tu hipster, který vypadá jak ještěr z kreslené pohádky. Byl jsem admin. Admin Adam. Když jsem pojal zaječí úmysly, smazal jsem si všechny články ze svého blogu. Zrovna jsme najeli na nový systém, ve kterém si bloger už mohl mazat články. Předtím to nešlo. Předtím když bloger zveřejnil článek a rozmyslel si to, musel o smazání požádat redakci, která to povolila jen ve zvláštních případech. Teď už mohl mazat sám, ale pořád to nebylo žádoucí. Nijak jsme tu novou možnost nekomunikovali. Ale já jsem si jí všiml. A využil. A všechny články smazal.

Šéfa jsem se nenápadně zeptal, jestli když si smažu články, tak budou opravdu smazané. Řekl, že ne. Pořád budou v centrální registrále. Napsal jsem do centrální registrály na Slovensko a nenápadně vyptal, aby odtamtud smazali všechny moje články. Nechápali proč. Komunikoval jsem s nějakou sexy Slovenkou. Neviděl jsem ji, ale byla sexy. Nakonec je smazala. Některé jsem použil do dvou eknih. Ostatní jsem si schoval. Poslal jsem si soubor s nimi na mail.

Mail se mi časem omylem vymazal, takže by bývalo bylo fajn mít články v té registrále. Ale mazání je větší heroin než psaní. Když jsem tam pracoval, psal jsem blogy každý den. Když jsem předtím viděl, že bloger má ve svém infu nápis ADMIN, vždycky jsem si myslel, že psaní blogu je součástí jeho práce. Lidi si to pak mysleli zas o mně. Ve skutečnosti to tak nebylo. To jsem po nástupu rychle zjistil.

Začal jsem na svém blogu reportovat svou práci. Proč jsem co smazal a tak. To mi bylo rychle zakázáno. Tak jsem pokračoval klasicky. To mi nebylo zakázáno. Pokračoval jsem v intimitách. Ponechal jsem si pocit, že je to součást mojí práce. Pomáhalo mi to ji přežít. Když jsem se rozhodl to tam zabalit, přestal jsem psát i blog. Už mě tam nic nedrželo. Jednou jsem šéfovi mezi řečí napsal, že jsem si smazal ty články. Pozval si mě na kobereček a já mu tam pěkně nasvinil, protože jsem už šel vlastní cestou a ta je vždycky bahnitá.

Moje pole zaplevelili lidi. Průzor ucpán. Bude přednáška a já sedím přímo u repráků. Předtím jsem byl v Bille a dostal zvláštní pocit. Představoval jsem si, jak všichni ti lidi, kteří nakupují, uvnitř svých hlav myslí, počítají, syslí slevy, oslí můstky do příštích událostí, které chystají, položek, které uvaří. Představoval jsem si, co se skrývá za světem vnějším, zjevným, ve světě skrytém, latentním. Jaká je sranda, kolik toho zjevně namyslíme a přitom to vůbec není vidět. 

Ono to jde vidět, jenom když se člověk snaží, prezentuje. Dává vám prezent svých myšlenek. Dárek svého nitra. Ale to už je to stejně něco jiného, přetaveného. To vnitřní nejde sdělit. Jde jen bruslit po povrchu, jak zpívá Topol: „Ta silueta na ledu bruslí jako o život a led pomalu a bez soucitu taje. Až jednou provždy pohřbí ty jeho srdceryvný jinotaje.“ Ten klavír do toho. To je taky nářez

Pořád se zajímáme o to, co je venku, co je daleko, co je nejdál. Chceme dohlédnout. Díváme se a divíme a měříme a řežeme. Ale co je uvnitř, co je nejblíž, co je skoro ty, co je my, to nevíme. Je tu lidí jak nasraných a všichni si mě nasraně měří, protože si je nasraně měřím já. O nitru máme jen představu. Představa je před. Nitro je teď.

U pečiva jsme po sobě koukli s nějakou sličnou. Vnímala mě? Často mám s někým prokazatelně intenzivní oční kontakt, pak se s ním seznámím a on přísahá, že mě vidí poprvé v životě. Člověk si připadá tak intenzivní, ale je zahalený mlhou, zahleněný balastem, kterým není on. Člověk se tak bojí, že ho všichni sledujou, a pak je naštvaný, že ho nikdo neregistruje. Chce to střední cestu. Vlastní.

Zvyšme laťku. Slyšme lásku, která se hlásí o slovo. Když se rozplyne představa, zbyde prázdná hlava, ale jde o to, dosáhnout nezaujaté plnosti, vnímavé, pozorné, všímavé… Dosti mladé dvě holky přicházejí přednášet svůj piece Napříč USA, takže si musím přesednout. Zmeškalová a Kilhofová. Vtipně negativní jména. Holky šetří na jídle, ale za vstupné do nějakého parku dají klidně pět litrů. A ne jednoho. Opak mě.

Naproti mně sedí malá holka, rozsvěcuje prostor a já se rozplývám. Dětská vylazenost je cool. Pije vodu s mátou, máti lízlá vínem, s tátou je sranda po pivku. Láskyplní k ní i k sobě navzájem. Cestovatelky sedí v rohu poněkud pohřebně, asi mají trému. Vyčkávají svého osudu. Ta jedna někam odejde a vrátí se s kloboukem. Rozveselí se. Už vyčkávají nadějeplněji s prázdným kloboukem. Everybody’s got a hungry heart.

  

Pozornost

Soupeří o mou pozornost. Moje pozornost soupeří se mnou. Když přemůžu svou pozornost, vlastně když jí pomůžu a přemůžu mužnou ostýchavost, zvolním do dětského módu, tak se stanu viditelným. Moje pozornost, vlastně spíš pozornost na mě, se uvolní, stane se neplnou. Moje obavy vzplanou, obava se ukáže planou a můžu začít.

Možná se budete divit, ale já jsem ještě nezačal. Vlastně jsem spíš přestal. Kdysi kdesi v něčem zacyklen jsem začal klást nespočet otázek. Teď můžu začít mlčet, zamlčet to. Volnost spočívá v nezávislosti na přítomném okamžiku. Musíš vědět, co bude v tom příštím. Ne přesně, ale nástřel. Jako když si napíšeš na papírek myšlenku, a pak ji napíšeš někde jinde jinak, ale je to variace na ten původní papírek. Takže psát si papírky.

Máš to vymyšlené. Jsi ready jak Freddy. Víš, že to vyzpíváš. Vnímáš a vykrýváš. Soustředíš se. Jsi koncentrovaný jak koncentrát a nedáš svou energii, volnost zadarmo. Nedáš duši za každou možnost. Ždímáš výrony univerza. Distribuuješ pozornost. Anglán vždycky v pátek doučuje malou holku. Minule jsem si na ně otevřel kešu.

On se oversnaží, ona je znuděná, zívá a rýpe se v nose. On tělem i duší vysvětluje nová slovíčka, ona ho sleduje jak divadlo. On se jí ptá, jestli je unavená, ona na to, že ne. On se jí ptá, jestli je smutná, ona na to, že ne. „Ale vypadáš dneska nějak smutně.“ Směju se na ně. Anglán se směje zpátky, vždycky mě vesele zdraví, i když se neznáme. Ostře kontrastující ostrůvek pozitivity v moři vezdejšího fatalismu.

Holčička vypadá fakt smutně. Při pohledu na ni mě napadá ještě možná otázka: „Do you have any uresolved childhood trauma going on?“ On ji pak za něco pochválí a ona se rozsvítí. Ne jako když se rozsvítí lustr, nenuceně, jako když slunko vyjde zpoza mraků, a pak zase zajde. Takové ty dny, kdy je na nebi spousta mraků, ale taky spousta modrého.

Je v té nenucenosti hrozně roztomilá. S učitelem tvoří jing a jang expresivity a introverze. Pak se ty protipóly sblíží, když se sesednou, aby četli z knihy. On se ztiší a ona začne víc spolupracovat. Už není tak roztomilá, když se dostane do hry, do boje, zapadne do své role ve scéně, kterou sleduju. Už komunikuje, nepotřebuje mou pozornost, která ji prudila k tomu být normální

„Let’s begin a tour. I’ll show you this, I’ll show you there. A tour,“ říká učitel a ona zas zívne a roztáhne přitom labužnicky ruce, jako by tu teatrálnost od něj odkoukala. Z mé pozornosti se začíná těšit kozatá zrzka, která čte. K mému dlouhému stolu uprostřed místnosti, v jehož čele sedím, si sedají dvě týnky, ani se na mě nepodívají. Šermují mobily a vapují, šíří se slazený zápach.

Hledím na ně jak na zjevení, kterým jsou. Lidi dneska ignorujou. Ignorujou dnešek. Pro malou přijde táta. Učitel říká, že je všechno v pořádku. Ona si nazuje růžovou čepici s ušima a drží tátu za ruku. Usmívá se a pozoruje, jak lámanou angličtinou konverzuje s Anglánem. Je v pohodě. Child is just floating in the breeze.

„Já si sednu na druhou stranu stolu a vůbec tě nebudu rušit,“ přichází Davidova holka. Týnky si zatím přesedly na místo uvolnivší se holkou, která od barmana sháněla nabíječku na mobil, on ji neměl, ale slitovala se nad ní zrzka a půjčila jí ji, a ona pak ponořená do mobilu furt pokašlávala a přiváděla mě k šílenství.

„Nevadí?“ „Tady se to za chvíli uvolní,“ ukazuju na místo Anglána, který se tam ještě vykecává. „Dobře,“ dá si na můj stůl kabát, „tak já si zajdu pro kafe, a pak si tam sednu.“ „Dík. Já tady mám takový průzor.“ „Jasně, abys viděl.“

No, myslel jsem spíš energetický průzor. Vrátí se s kafem a sedne si do křesla, které je u zdi navíc. Aby mi nestínila. Vysílá ke mně neptunskou pozornost. Čekáme, až odejde Anglán. Ne a ne odejít. Nakonec ale jo. Ona si tam sedne a já se k ní o půl hodiny později přidám, když si k mému stolu přisedne trojice postarších žen, ze kterých hrozně táhne slivovice. 

Hodím jí na stůl kokino od Ukrajinky a omluvím se, že když píšu, tak jsem smrtelně vážný. Ona že v pohodě. Pokecáme. Kokino si beru zpět, protože je veganka. Sedí v křesle, kde seděl Anglán a já tam, kde seděla holčička. Vyklidním se a taky začnu zívat. Asi jde o to, udržovat druhého trochu v adrenalinu. Možná proto jsou školy tak psycho. A taky tady není vzduch.

Teď si za ní ještě přisedává nějaký kámoš a dost živě se baví, takže jsem rád, že jsem ji vystrnadil. Soustředím na svůj piece. Přítomnost má jediný smysl. Jsou to dveře do budoucnosti. Dohromady je to pohyb. Svatá trojice. Pohyb je duch svatý. Spíš než o to být tady jde o to tady nebýt. Být nad tím. Letět.

Když zrzka vzhlédne od četby, tak je to na mě. Něco takového asi produkuju i já. Disturbuju. V knihovně jsem předtím v meditativní atmosféře vyrušil Ukrajinku. Kolem byli lidi ponoření do učení a já jsem narušil ticho. Poděkoval jsem jí za sweets. Ona že v pohodě. „And write me. I wrote you,“ dodal jsem a doprovodil to gestem kmitajících prstů. Ona se zakabonila a že yeah a odhlédla zas do počítače. To yeah bylo evidentně no. Ignorace je pozornost v negaci. Je třeba ji konfrontovat.

Možná je správný mechanismus, obrátit agresi ve správnou chvíli na sebe, když by měla zasáhnout někoho nevinného. Co nejvíc druhého člověka odradí, je, když se za něj druhý člověk stydí. Před kýmkoli. Zároveň to nesmí být opak studu. Vědomí spočívá ve vedení více časových linií. V jejich vědění, vyvstávání a vnímání. Všímavost je medění.

Kritika

Znám ji ze základky. Jedna z holek, na které si netroufneš. Jedna z nejhezčích holek na škole. Chodila s takovým šéfovním gólmanem. Byla to fotbalová sportovka, já jsem byl v nesportovní třídě, ale fotbal jsem hrál každý den. O tom jindy, teď jde o to, že ta holka je teď troska. Hard core. Byla hrad a teď je zřícenina. She don’t get along. Párkrát jsem si jí všiml už dřív. Vždycky mě to hodilo do zenového údivu nad proměnami času a prostoru. Šel jsem nádražní uličkou a ona proti mně vykročila a zeptala se na drobák. Sáhl jsem do náprsní kapsy přímo na srdci, kde nosím své zdroje. Nastavila dlaň v červené rukavici a já jsem jí do ní vložil dvacku. Pěkně poděkovala. Podíval jsem se jí někam pod levé oko a řekl, že v pohodě.

Šel jsem dál a vykročil proti mně takový týpek. Taky hodně pohledný, i když v poslední době dost ztratil, jak to bývá. Ještě je jeden takový pán, sedává u řeky. Sympatický, úplně normálně vypadající. Pohledný. V poslední době šel do kytek. Vůbec to nedává. Říká se, že atraktivní lidi to mají lehčí. Těžko říct, proč je tolik pohledných bezďáků, když podle výzkumů je fyzická atraktivita volňáskem do lidských srdcí. Fešák se mě ptal na drobák. tak jsem zase zašátral. „Ty tam něco najdeš,“ povzbuzoval mě s důvěrou.

Dřív vždycky stával u obchodňáku a ptal. Představte si Brada Pitta, jak někde vyptává drobák. Zvláštní scéna. Jednou jsem ho viděl v raptusu na něco hrozně nadávat. Asi na systém. Teď byl jak mílius. Už nebyl tak pohledný. Dřív měl dlouhé vlasy, teď byl nakrátko a i jinak se sdrcl. „Pětikačku,“ říkám. „Super,“ vystrčil dlaň. Ve snaze vyhnout se kontaminaci jsem mu ji do ní hodil z lehké distance, což zapříčinilo, že spadla na zem a zkazila dojem z mojí dobročinnosti. „Sorry,“ říkám. Ty už si to najdeš. 

Kritika je stavění protikladů, malování sebečerta na zeď, malování černobílého světa, který pak musí ozvláštnit určitá náhoda, jinak je to nuda. Velkou část zabere strohý popis, informace. Pak je to předstírání, že existuje nějaká ideální jednota, jak by to mělo být, že autor je té ideální jednoty znalcem a hlídačem, ne-li strůjcem. Přitom jde jen o jeho ego. Bez něj to nejde a s ním taky ne. Existuje jen roztříštěnost nedosažitelných subjektivit, které mohou být jen myšlené, nabízené a nadbíhané. Nebo obmyšlené, to je potom troling.

U veškerého psaného projevu jde o ztotožnění. Existuje určité preferované psaní, jak to autor myslí, ale čtenář to myslí zase jinak. To znamená, že dílo si žije vlastním životem. Kritika díla je taky dílo, nezřídka autorovi slouží k vlastnímu udělání. To mluvím o sobě. V kritice díla autor mluví o sobě. Co je mu po kom? Co je komu po kom? Autor díla si z toho může vzít, co chce. Čtenář taky. Autor kritiky taky. Ten z toho má hlavně dopamin. To mějme na paměti. Paměť procesuje dopamin. Pak ještě existuje kritika kritiky, ale to se dnes moc nedělá, všichni jenom nadávají.

Problém je, když někdo o někom píše jako o sobě. Ale jak jinak to dělat, aby to nebyla úplná nuda? Pokud do toho neprojektuju sám sebe, tak do toho projektuju tabulky. To radši sebe, ne? Fikce je lepší než akademie. Fikce slouží k pochopení reality líp než učebnice. Fikce je svoboda. Akademie je honění v kabinetě. Chtěj víc. Je logické, že na stejném místě tě budou napadat stejné věci. Budou tě napadat stejní lidi.

Vzniká představa (to je blbost, představa je před, takže už musela vzniknout, předtím, teď je tu jen jako pohled zpět, kterým se snažíme hledět vpřed, kritika je vlastně představa), že každá nová možnost přinese něco nového, novou barvu, novou bokovku, každý nový rok přinese novou variaci na lidský úděl. Spíš je to ale pořád to samé. Same same. Je rozdíl, co chceme a co můžeme, co je nám umožněno samotnými možnostmi.

Hrát si na filozofa, to by mi šlo. Moje trolení je out of control. Back to meaning. Keep it real. Realita je fejsbuk. Přátelé, akce, to se mi líbí. Čím větší síť přátel, čím víc to se mi líbí (odbytiště dopaminu, my vlastně dopamin i dáváme, ne jen dostáváme, nejsme jen pasivními příjemci mozku, mozkem i jsme), tím menší koncentrace člověka. Řízením osudu zředěni na nudu.

Měl jsem ji rád, svým způsobem jsem ji miloval. Ale nebyla pro mě dost dobrá. To ničím netrumfneš. Prostě to nebylo na takové to poflakování se pospolu trnitými zákoutími každodenního psyla. Asi mi chybí smysl pro intimitu. Mám silný smysl pro smysl. Nemám rád zbytečnosti. Občas smrdím nebo mám roztrhané boty. Otázka zní, co má smysl? Je to jen pocit. Smysl má pocit. Lidi se nezamilovávají do lidí, ale do pocitů.

To, co člověk zrovna dělá, vysvětluje pocit, který z toho má. Nebo síť pocitů. Pocity jsou barvy. Barvy vyvolávají pocity. Když člověk začne mít vztah s pocitem, ty ostatní vyblednou. Pocity mají tendenci k egoismu. To si musí vyřešit každý v sobě. Jaký si to uděláš, takový to máš. Jak to máš v sobě, tak to máš venku. Tak si to řeším. Otázka je, kam to vede. Jestli ke zlepšení, nebo to bude ještě horší, až to bude vyřešené. To je kruciální otázka.

Kritika je vypíchnout bezvýznamný detail a, postavit ho na roveň signifikačním axiomům systému, využít ho jako červí díru do systému a rádoby vymyslet nový pohled na věc, ale to je jen hra, you know, i když všechno je jen hra, tak proč by tohle nemělo být? To jsem zároveň uvedl příklad. Všechno je jen hra. Souhlasíte? Tohle je jen hra. Souhlasíte.

Čtu v Tvaru sloupek Lukáše Senfta o samotě. Píše, že nepřichází zevnitř, ale člověk je jí obklopen. Žije v hustém želé všech možných různých nepřítomností, přítomností, které kdy ztratil. Good friends we’ve had, the good friends we’ve lost (and I mean it) along the way, jak zpívá Marley. In this bright future you can’t forget your past so dry your tears, I say. No woman no cry. Tím mimochodem nemyslí „kdyby nebyly ženy, nebyl by pláč“, jak si lidi často myslí, ale „ne, ženo, neplač“. Čárky tam asi nedal schválně.

Já si nemyslím to, co si myslí Senft, ta metafora mě nějak nerajcuje. ale něco na tom bude. Nejhorší je, když jsou ty nepřítomnosti právě přítomné jako ty buchty u vedlejšího stolu. Ta, co přišla první, ve mně probudila orgiastický pocit ze sna, který se mi v noci zdál o jiné holce, ale tahle vyvolala ten pocit do reality a já jsem se do ní zamiloval na první pohled, ty jo. Když se nám o někom zdá, nikdy to není jen přímo ten člověk. Pokud si z toho snu zřetelně pamatujeme třeba jeho tvář, vidíme, že nevypadá přesně stejně. Je divně, snově řízlý.

Co je ve snech důležité, jsou pocity a tahle holka ten můj dokonale ztělesnila. Byla nádherná! Zklesle jsem seděl na dně své sinusoidy a neměl myšlenky na cokoli. Hleděl jsem na ni a ona na mě taky, tak jsem si řekl, že musím. Ale jak? I další věci mi připadaly, že sedí. Všechno zapadalo. Já taky. Seděl jsem zapadlý v křesle a taktizoval. Myslel jsem na jednoho youtubera, co křižuje svět s nějakou sexbombou a často se v myšlenkách, když v nějaké tribální lodi za západu slunce frčí na nějaký ostrov, vrací do časů, kdy se bál oslovit holku, jak jeho mysl vždycky vymýšlela výmluvy.

Moje mysl nevymýšlela výmluvy, nevymýšlela vůbec nic, protože jsem celý den psal. To na tom mám právě rád, že to vyčistí hlavu, jenže ono ji to spíš vyplení. Psaní je heroin. Psal jsem. Neospravedlnitelná nepřítomnost pravdy je samota. Tenhle můj pocit naprosto nezapadal. Pravda není, tak jak může být nepřítomná? Řešily Netflix. Pak Červeného trpaslíka. Bavil ji jen do šesté série. Pak Přátele. Jediné dva seriály, o kterých bych něco věděl. Když ji miluješ, všechno se spikne, jak říká Coelho.

Cítím se puzen všemi okolnostmi. Hey listen, I’m lonely, I need some love. Hej, dneska vůbec nemám energii na balení, mohla bys mi napsat? Hej, prosim tě, nešla bys někdy na kafe? Jsi takové roztomilé zvířátko. Dala bys mi číslo? Protože se mi celkem líbíš. Jsi nádherná studna dopaminu. Jen šrafuju. Dám to. Musím si stoupnout. Bez toho to nepůjde. „Ahoj, mohl bych si k vám na chvilku přisednout?“ „Ne.“ „Ne?“ „Prosím ne.“ „Tak jo. Tak dík.“ Proč ne? 

Flow

Swimming, walking, writing, rewriting, cafés going, reading. Temporalization. Myslíš, že to, co vnímáš, ovlivňuje to, jaký jsi? Myslím tvoje tělo. Jen když se necháš být, budeš vnímat, jaký jsi. Správně. Poulím oči na čaj. Přede mnou to pluje. Časově. Soudy hodnotící fakticitu mě motoricky znásilňují. Izolují. La Isla Isola.

Když potkám dobrou holku, tak mě většinou konfrontuje s tím, že jsem nula, nebo ji možná právě kvůli tomu považuju za dobrou holku, nebo možná proto, že je většinou tak zvaně slušná, šprtka, nemá ráda filozofii, nevidí můj rozměr, vidí jen, že mluvím jak filozof, a já když vidím, že mi někdo nerozumí, tak mluvím jak piča místo jak kniha. Neztenčeně teče do bot, studna prázdná beze dna.

Když ji chceš, tak bojuješ se svou plachostí, a tak se na ni někdy nutíš, takže to chce to nějak vyladit mezi tím, aby viděla zájem, ale ne boj, aby viděla všímavost jen něžnou, aby ji nespláchla bezmyšlenkovitě si dovolující vlna tak zvané pohodovosti, aby ji jen lehce, kontrolovaně ocákla, aby z toho se svou zdrženlivostí nevyšla jako namyšlená kráva, prostě se držet námětu. (I write with many colours. Kudrlinka se může jevit jako spirála, a tak svým děsem přijdeš třeba o něco hezkého.) Hlavně si neprdnout na hlas ani na smrad. (I feel like out of time, I mean in time but out of myself, like a nightmare, completly in and out of lovely level.)

Sami nic neznamenáme, existujeme jen v očích druhých. Vždycky v ráži sbalím nějakou holku, a pak mě veškerá ráže opustí, zůstanu zpustlý, zápěstí zapustí. Světové problémy se nás netýkají, je to hrozné, ale je to tak. To víc kterýkoli člověk, kterého potkáme. Upnu se na ni, jako bych dosil bájného grálu. Nevyvažovat, nevyzařovat, nevyřazovat, nevyžadovat pozornost, to stačí, to zčadí. V kavárně ruch, ataka normality, pruh ne kruh, bublinknutí v konvici, kontextura, dotknout se někoho předvídavostí, předzájmem je mentalismus. Mentalismus je, že to ani nepoznáš.

Mentalismus je obyčej, hřištěm mentalismu je obličej. Mentalismus je obyčejnost, ale moc lidí ho ignoruje. Mentolismus je něco jiného, souvisí s mentorismem. Když je někdo pozér, to poznáš. Může být mentolista mentalista? If he’s meant for it. A kdo je metabolista? Existuje věc jménem bolit, hodně zářivý meteorit, který občas náhle na chvíli promění noc v den, ale vybije vám všechna okna, tlaková vlna (on totiž vybuchne v atmosféře, což způsobí tu záři), ne ten šutr, ten pak musíte jít hledat. Existuje mentorit? Not really. I mean, you would really have to be out of it. Too out. You can’t really be that out even if you wanted to. Not even on ketamin which is a sedatvie for horses. Horses are cool.

Obávám se zranění vzniklých z věcí, které mi nevadí. Nevadí teď, pak jo, když je too late. Having a good time doing it but afterwards regretting it. Už vím, proč jsou lidi tak uzavření, aniž by to tak mysleli. Protože neumí impro. Otázka je, jestli neumí nebo nechtějí. Myslet. Každý myslí, jde jen o to, vytasit se s tím. Oslovil jsem ji, ověsil slovy a ona něžně přikyvovala a něco u toho ťukala do počítače, dělala dvě věci najednou (pokud nezapisovala, co jsem říkal).

Možná jsem ji otravoval. Mně bylo skvěle. Bavilo mě se poslouchat. Po dlouhé době jsem mluvil anglicky. Dneska mi na stůl hodila nějaká kokina. „No!“ zvolal jsem reflexivně. Já to nejím. Ale ona už byla pryč. Vrátila mi ten přeslazený jed, kterým jsem ji včera očkoval. Podíval jsem se na kokina a zjistil, že jsou z Ukrajiny jako ona. To jim dodalo zbrusu nový, symbolický rozměr. Zastyděl jsem se, že jsem se choval tak hystericky.

Jak zabít čas? Sám, čaj. Alkohol ne. Alkohol je slušnost. Jsem ten mentalista. Je mentalista metalista? Oba mají rychlá sóla. Jaký je rozdíl mezi kočkou a psem, kockou a packou, přítelem a přítelem, ničím a něčím? Flow je stah tvořivého svalu. Flow je stav ztopoření ptáka nebo spíš nadrženost bez manisfestace. Obyčejnost flow je mentalistická těžba. Mentalista musí přijmout vše jinak ztratí vše – signál. Je na hraně ohně. Někdy je rušivá i sama flow. Co ruší? Život, zvěř.

„Co píšeš?“ prý. „Flow.“ „Flu?“ „Flow.“ „Můžu?“ „Já ti to ukážu. Prostě flow.“ Předpokládám flow ve svém písmu už obsaženou.  „Můžu se podívat?“ „Radši ne.“ Když jsem byl ještě highschool, klidně bych cokoli přečetl. Neschovával bych se za flow. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, co flow je.  „Ale klidně seď.“ „Já se možná vrátím. Tak za pět minut.“ „OK.“ „Ty jsi nachlazený?“ „Ne.“ Přátelství je prostor pro spontaneitu. ale i její obžerství.

Myšlenky čekají ve frontě na štěstí. Flow je strastná-slastná ztráta času. Flow je slepota světlem. A pak je vyprahlost a lidský dotek ve tmě. Bavit se s někým jen na fejsbuku je jako sledovat ho v odrazu okna a plně ho vnímat a přitom si ho vůbec nevšímat, být ho plný a přitom pro něho neviditelný, jako sledovat sebe v odrazu svého písma s kamennou tváří myslet a psát a popírat přitom svou podstatu, brát, co je, hltat pocit kontaktu, bezkontaktní sousvět, that could surely be it. Flow, to nemůžeš vidět. Flow, opájím se svou spontaneitou, low, louč, loučím se s tvou.

Malér

Furt v jakémsi stejném rozpoložení dosahu, rozsahu. Sociálních sítí? Co cítí ti, z jejichž nití jsme šiti? V lásce zabředlí, ciráty o spáse, paseme po něčem novém, věčném, bezpečném, kurva dokonalém. Ve slonovinových věžích svých narcisismů se si smějeme z cizích ksichtů, vzájemně, záměrně, dnes už odcizení, zauzlení soustavně v soustavě svých nadějí. Řečním na papír, všechno je někdejší, něco mě konejší.

Až budeme číst nějaký padesátý článek o klimakatastrofě, tak uprostřed nějaké věty díky nějakému spojení nás to trkne. Nikdo nechce být rušen dotekem ani pohledem, ani dojmem, který je dojen (doyen) přirozenou zvídavostí, a tak se nás zhostí (ten dojem) nehledě na nás a naše starosti o vlastní štěstí, prostou přitažlivostí živého dítěte v nás. Dojem je všemocný, nezávislý na tom, kdo ho vzbudil. Je námi a my jím a nic mezi tím a najednou je to tady a co teď?

Hlava. Hlava je stejně jako dlaně a chodidla končetinou. Končetinama něco děláme, ale hlavou ne. Hlavou jenom myslíme, pokud teda nejsme fotbalisti a nehlavičkujeme. Hlava je končetina kulatá, nemá tedy žádný zjevný konec. Neslouží k žádném závěru-záměru. Slouží k otáčení, k navracení podnětů, provádění vznětů, předávání signálů v netu neuronů. Hlava je zprostředkovatel nejen nás pro sebe (pohyb těla, pohyb života), ale i nás pro druhé, hlava má výraz, díky kterému se na pozadí miliardy plovoucích úkonů a někdy i starostí můžeme bezstarostně smát.

Ksicht záměr má. Ksicht je končetina psychiky. Je to všechno zázrak. Buď jeho součástí. Más volbu. Být tady je fantastické. Být tady znamená chápat. A předávat. Je příliš snadné (vlastně těžké) být jen tím svým. Nic není jen tím svým. Být svým je náhoda, v tom je to krásné. Být svým vždycky nakonec překazí dojem. To je taky krásné (i když těžké), být svým dojmem dojen.

Látky a receptory. Lidi jsou jako látky a lidi jsou jako receptory. Takže člověk je látkou (láskou) i receptorem (příjemcem) zároveň. Receptor zprostředkovává (aktivuje) poselství (účinek) látky tělu. Někteří lidi nás aktivují (jsou agonisty) a jiní blokují (jsou antagonisty). My jim pak můžeme v té aktivaci bránit, když usoudíme (podvědomě), že nám ubližují (imunitní systém). Pak se někdy můžeme bránit (cytokiny) i těm, kteří nám neubližují, to když nemáme moc nepřátel a jsme nevybouření (alergická reakce). Je to všechno zahaleno tajemstvím.

Základní poselství je, že na některé lidi máme receptory a na jiné ne. A někteří lidi pro nás ještě akorát blokují jiné lidi nebo blokují naše receptory na ně jako třeba kofein blokuje adenosinové receptory a společensky tak znemožňuje látku, která nás znavuje, takový je mechanismus jejich stimulačního účinku. Husté, co? Jo a někteří lidi zas samozřejmě mají receptory na nás a někteří ne. Jak to působí na nás, tak  působíme i my na ně. Akorát ve stavu příjemce jsme celým úžasným vesmírem a ve stavu odesilatele pouhou nicotnou částečkou vesmíru, nýmandem, voličem.

To, že jsme vesmírem, neznamená, že ten vesmír chápeme. Nějakou tou intuicí. Žádnou instituci intuice nemáme k dispozici, jsme vlastně nýmandi i coby vesmír. Přesto máme všichni coby vesmír určitý majestát. Maje stát jsem upad. Majestát vnitřního vesmíru je ta sartrovská zodpovědnost. A vlastní nicotnost ve vztahu k vnějšímu vesmíru je absurdita. Nebo je absurdita možná to dvojí bytí – vesmírem a jeho částečkou. Dvojí vnímání. 

Dojen dojmem jsem zdvojen. Všechno to působí halabala (chaos) a zároveň podle řádu, kterému říkáme vyšší, protože ho nechápeme. A tak je to někdy halabala a někdy řád, přijde na to, jaký z toho máme dojem, jak jsme zrovna zpraveni kompatibilními látkami. Ale vypovídá to všechno něco o realitě nebo spíš jen o systému? Často nás přitahuje někdo, kdo nám někoho připomíná. Buňky mají paměť. Nejvíc na tom člověku (myšlence) pak oceňujeme to, že není tím, koho nám připomíná.

Hraniční porucha osobnosti. Hra-nič-ní porucha osobnosti se vyznačuje tím, že se snažíš být tím druhým člověkem místo být s ním, chceš mu splnit každé přání, což vede k přehřání a žehrání, místo zrání to zraní, kdo to přehání, ten to vyhání do extrému, věrný všemu, věrný šému, milášek lásky plný, ale prázdný utíká k utopii, chce cítit všechno na hra-nic-i možností, nechápe vlast-nic-ké vztahy, ustává, povstává, povlává ve větru jako větrosměr, volnostpták, hroznohovna, trapné seance, v Analogonu jsem si přečetl, že surrealistovi Dryjemu, který píše místo listy listeny, se dost nelíbilo rané Na stojáka, že se ho při sledování zmocnily trapnost a stud a já tu trapnost právě žeru, možná je to špatně, jsem na špatné straně barakudy, ale co je lepšího, než být otevřeně trapný nebo vyjukaný?

Je to konfliktní a katarzní zároveň, kruh života ustrne v oku hurikánu, hraničáři právě postrádají střed své osobnosti, jinak je to mimochodem nejčastější důvod hospitalizace, ale s věkem se to zlepšuje, Buddha byl možná jenom hraničář, kterému dojela hranice a nirvána byl první dobrý dojem v jeho životě a Jimbo to byl taky a Buk a Jack, hraničáři často fetujou, aby tím nahradili ten střed, ale celá tahle civilizace vede člověka k drogám, pekla rodin a hodin s občasnými symbiózami, I ain’t talking about no revolution and I’m not talking about no demonstration, I’m talking about having some fun, I’m talking about having some fun this summer, I’m talking about some love, I’m talking about some love, I’m talking about love, love, love, love your fucking neighbour and love him, come on!

Říkala, že nechce být jen šuk, tak jsem byl kámoš, ale pak jsem přestal být kámoš, protože jsem měl být šuk a jako šuk kámoš být nemůžu, buď kámoš nebo šuk a dneska se mi mihla ve snu, jen prošla s tím svým modrým baťohem, to by mohla být báseň, báseň je vášeň, shluk slov je do básně vnášen, báseň je prostor, báseň je krátké sdělení, jaképak honění smyslu a zmocňování se podstat?

Schod

Je důležité, co si lidi myslí. Ne jestli je to pravda. Není cesta jim to vyvracet,, ale pracovat s tím. Na každém šprochu pravdy trochu. Člověk si ztotožňuje to, co si myslí, s tím, co je, a proto je vyvracení cesta do pekel. Radši zaujmout postoj „není to důležité“ a stavět na něčem jiném. Stavět co? Co vlastně chceme? Šířit DNA svého světonázoru? Nebo poznat konkrétního člověka a skrz něj svět, protože každý má jiný? Asi obojí.

Holka u vedlejšího stolu říká: „Kámoška říká dveřmama a přitom já jsem kráva.“ Typ umpramačka. „Matka mi říká, co to máš na stole za pičičandy?“ Pičičandy jsou drobnosti. Má velké okuláre a vypadá jako tvor. Černý podlouhlý tvor s výraznýma očima. Tapír. Vlastně nevím, jak vypadá tapír, myslel jsem mravenečníka, ale tapír zní líp, trochu jako papír. Nenápadně tasí pičičandy z kabely, strká si je do pusy a chřoupe. Za ní ji rámuje velký obraz modřínového lesa na podzim. Žlutě zbarveného, protože modřín je jediný opadavý jehličnan.

Odchází holka ve fialovém kabátě. Usmála se na mě dříve, ale už jsem v takovém off-koukacím módu, kokot v kavárně. Najdu si ji na fejsbuku blabla bla, život plyne jak svině. „Zpičihněv,“ variuje tapír název města Spytihněv. To mě nikdy nenapadlo. V noci se mi zdálo, že jsem v Thajsku a mám něco s nějakou bohatou holkou, která má kluka. Lítali jsme po velké hale na něčem zavěšení jako loutky a v jednu chvíli mě vzala za ruku, což v tom snu znamenalo mnoho. Jiná dějová linka byla, nebo možná jiný sen, že jsem bydlel v nějakém psycho hotelu a pořád se odhodlával ztama vypadnout a bylo to těžké, stejně jako dokopat se vyrazit někam na cestu. Prostě odjedu, vždyť hotely jsou všude, říkal jsem si. Stává se mi to i na cestě, že se zaseknu a nechce se mi razit dál. Živořím někde v nějakém zapadákově a těžce to tam zkoumám. Mám problém s opouštěním, spíš setrvávám. Jsem štrekař.

A odkladač. Jak čeho. Všeho, co se samo nenabízí. Třeba když mám natankovat, je to vždycky o fous. (Natancovat.) Všude jiná cena. Jiná prodavačka. Jiná pumpa. Když to vyjde ke spokojenosti a proběhne to příjemně, je to výhra. Samozřejmě je nejlepší experimentovat. S pumpama. Bože, co to zas píšu? A hrozně velkým. Kam spěchám? Popsat všechny papíry světa? Je to značná rozkoš. „Existancialismus. To byl Kamy? A ten druhej. Sartre!“ zdvihá kámoška tapíra ruce ve vítězném gestu, zatímco tapír zamyšleně špulí spodní pysk. Má na sobě vánoční svetr s nápisem Merry Chimichanga. Vůbec se na mě ještě nepodívala, i když mě má jak na dlani. Já ji přímo dlábím.

Nerozlišuju druhy zájmů. Buď mi druhý přijde sexy (to byla ta fialová, kdysi jsem ji viděl v nějaké síťovině, vyzývavá jak něco, ale nikdy mi nevěnovala žádnou přízeň, až dnes) nebo zajímavý nebo působí moudře, a podle toho pak zvolím přístup. To právě nedělám. U mě to je prostě Zájem. Přišli kámoši a sedli k vedlejšímu stolu, protože píšu. Martin má vonoční modrý svetr s bílýma vločkama a sedl si tak, že ho rámuje obraz rozbouřeného moře, což zvláštně nesedícím způsobem sedí, zvlášť proto, že se zrovna vrátil z Maroka, takže konečně poprvé letěl, ale bylo to bez jídla, tak mu říkám, že jestli v letadle nežral, tak ani neletěl. Omlouvám se, že tady mám kancelář a že píšu článek. „Však to dopiš, Adame a pojď sem.“ „Šak v pohodě, ne?“ Martin vypadá jak z hořké vánoční komedie. „Hulili jste?“ ptám se na to Maroko. „Bylo nám to nabízeno, ale já nehulím.“ „Jo, ty jenom houbuješ.“ Smějou se.

Dneska jsem zrovna přemýšlel nad vtipy. Proč přijdou druhým vtipné, když je tak člověk ani nemyslí. Protože ta nadsázka, pro odesilatele zjevná, příjemci v první moment vyzní docela vážně. Až pak si uvědomí, že je to legrace, ale ten první moment rozhodne o všem. Lidi berou realitu úplně vážně a únikem jsou vášně smíchu. Ty nehulíš, jenom houbuješ. Oni jednou houbovali na filmovce a já jsem si po velkém váhání nedal. Houby bojuješ. Ty houby vyzněly v kontextu toho mého vtipu, že jsou míň než hulení, přitom je to naopak, psylo je víc psycho než hulo. Psylocin s pomocí svého prekurzoru psylocibinu pojaší člověka víc než THC a CBD a další terpeny obsažené v silici konopí jako té vlahé noci, mohlo to být dobré. Ten jejich smích tu byl v neposlední řadě houbový. „No vidíš, teďka bych se cítil opuštěně tam,“ říkám klukům, když jdou čadit. Smrdí to tu klobásama, byli předtím u ohně v obci jménem Šarovy (tam mi to patří) u týpka, co tam dělá galerii a zrovna měl vernisáž.

Přišla satanova děvka. Když ignoruješ známky iritace druhého člověka, jak se můžeš divit, že tě začne ignorovat? Lidi nemají náladu někomu něco vytmavovat. Nikdo není důležitý. Nic není důležité. Aby se někdo akceleroval do nějakých dramatických speed limitů. Viz klimapolitika. Všechno má víc tváří, každý se drží spíš zpátky, než aby si jednu z nich nadsadil. Lidi chou spíš něco dostat než změnit. Spíš cítit než ctít praktickou stránku věci. Proto je to, co cítíš víc než všechno ostatní. Proto lidi odpadávají jak stromy na podzim. Slova jsou jen pomůcky. Pak pomníky. Nejsou důležitá. A dost už s tím.

Tapír si sundala brýle a ukázala, že je cute. „Vy pijete a kouříte, to je nepřijatelné,“ odrážím další pozvánky k přisednutí ke klukům, kteří kalí pivka a panáky stolichnaye. Vysvětluju jim, proč preferuju oddělené stoly a kecáme hlasitě. Tapír má červenou čepici s černým nápisem NO! Vlastně jsou ty barvy naopak. Týpci mě ruší. Já chci holku, která se mi bude úplně líbit (na šukání), protože vím, že takové existujou. Nebo možná věřím. Abych nemusel přemýšlet, jestli se mi líbí a vybírat, co se mi na ní líbí, prostě takovou, kterou budu chtít slupnout jak malinu. Se vším všudy. Tapír vypráví, jak ve škole při zkoušení řekla orgasmy místo organismy. Dneska jsem v lázních potkal Hrabala, teda Hradila. Měli jsme ho na gymplu z biologie.

Přišla banda mačistů a hrajou stolní hru Secret Hitler a hrozně u toho vykřikují. Vyhodili takovou zrzku s kámoškou, se kterou jsem včera zároveň odcházel ztadyma. Šla ještě s jednou holkou, kterou už dlouho hledám na fesjbuku. Řekl jsem to Kubovi a on říkal, že se mu ta zrzka líbí. Předtím chodil se zrzkou Pavlou, kterou přestal milovat. Martin zase přestal milovat Alenku, se kterou dlouho chodil. Teď spolu chlastají. Řekl jsem Kubovi, že bych za ní možná přisedl a nějak z ní dostal jméno té holky, kterou hledám, a on se na to nějak upnul, jako že by taky rád přisedl, ale nemá na to, do toho jít. Je to takový Kerouac. Ponouká mě, abych to realizoival a já na to: „je to na tobě“ a on: „já to nikdy neudělám“ a je vidět, že to myslí vážně. To nechápu, já jsem taky introvert, ale tak dovedu se hecnout, o nic nejde, ne?

No! se strojí k odchodu, tak si ji naposledy užívám „Užij si rozchod,“ loučí se s kámojdou. Když je rozchod, tak by mohl existovat i schod, co? Stoupá po schodech. Přes koho ji najít? Tahle projekce, prokrastinace seznámení do virtuální oblasti je docela fatální zlozvyk. Všechno se děje jen tady a teď, v realitě smrdutých zrajících sýrů smrtelných entit. Docela trauma. Místo, abych do ní šel, tak do ní píšu. Cítím orgasmus. Jako bych ho měl. On občas přijde sám, když to člověk nehrotí. Tak nějak zespodu, zevnitř. „Tu roli, ty pičo!“ křičí mačista. Kuba navrhuje název mých sklepních seancí Schodištní moudrosti. Říkám, že se mi líbí to slovo schodištní, že je vypovídající a přitom nevycizelované. Prý to tak říkají v Německu. Ale asi německy, ne? Nechápe, že se mi líbí zvuk toho slova. Čeština. Taky jsem někde použil metaforu, že psát je jako jít po schodech dolů. Člověk jde dolů, ale duch stoupá. Jo.

Jako by se to přelilo. O co jde komu stejně jiného, než se udělat? Touha-objekt-slast-marast. Jaký je jediný důvod, pokud to jde aspoň trochu obejít, to hrotit? Proud vědomí – zaraženost – city – nedefinovatelno – nedýchatelno. „To se dalo čekat, ty kurvo! Pičo, jak se to stalo?“ Klukům došla kámoška, která hodně vypadá jak z hořké komedie, takže mě přestali využívat jako třetí vrchol trojúhelníku. V úhlopříčce sedí holka jak cumel. Není to můj civilizační okruh. Nevím, jak to říct, ale je dokonalá. Ale jen tady a teď. Pod oknem. Sedím na ni přesně namířený, jako by mi to dělala. Koukne po mně chladně, jak jinak, když si tu na ni honím, aniž bych chtěl cokoli jiného. Cokoli jiného než line. Martin je na tom obraze taky dokonalý, fešák, ale vůbec ne šefovní, v čemž tkví ta dokonalost. Dokonalost té holky tkví v tom, že ji chci. Jen to je dokonalost. A zároveň chyba. Ta holka nikdy nebude ona (dokonalá). Jenom touha. „Takže do toho nejdeš, Adame?“ přijde už dost opilý Kuba. „Já tomu asi ponechám tajemství,“ vymluvím se, ale později za nima přisednu a zjistím fejs té holky, kterou jsem hledal. „Tady budeš radši cucat ty svoje čajíčky?“ 

K mačistům přichází další a podává jednomu z nich ruku tak razantně, že ho sundá ze židle a všichni se smějou. Jedna holka u vedlejšího stolu se tomu směje hrozně šukézně a já si říkám, že je to fakt v piči, jak tu u čajíčku píšu. Nevím, jestli není pozdě na to to říct, a jestli to vůbec jde v tomhle chrámu preferované reality, kterou stárnu, jako bych jinak stárnul chlastem, něco říct. Furt porovnávám šikmé plochy vyhlídek a chlastu a slov a psaní a spaní a snů a spásy a cítím se jako Kerouac. Pokoutné skupinky se zase změnily ve společenstva a zvýšila se hladina hlukového smogu. Hlavní součást zaujetí člověka jiným člověkem je úžas – kde je? Nesmíš se ní bavit, jako by to byla už tvoje ženská. Nebo možná musíš. Tak jako Kuba, když se připojil, zatímco já jsem jen tak provozně přikládal do konverzace tak, jak jsem si myslel, že by měla vypadat. To bylo poučné. Pak mi bylo strašně horko a úlevně jsem vypadl do mrazu.

Spousta lidí má slovo topit spojené s ohněm, ale ve skutečnosti jde o přenos tepla vodou (asi). Láska je, když bys v životě nedal pusu holce s rovnátkama, a pak naopak nechceš líbat žádnou jinou pusu než tu s rovnátkama. Nejlepší na čase je (a možná to je jeho hlavní znak), že se na něj nedá (nebo naopak dá) zapomenout. A takhle jsme v čase všichni ztratitelní, zranitelní. Ještě lepší, než chápat okolní nepochopitelné vztahy, je vzdát se (zdravě) jejich chápání. Velmi hlasitě mluví o tom, že dává Praha-Zlín za dvě hodiny, maximálně dvě třicet (to mi připomene I will never be untrue od Doors „never stay out drinking, no later than two, two-thirty), ale že to je o papíry, a pak o hádce s matkou, která mu vyčítá, jak žije. Jeho přítelkyně, modelka s velkýma náušnicemi se zamilovaně usmívá. Takový týpek ze Samotářů, cholerik, což je ale legitimní temperament. Velmi nejasná zpráva o konci roku 2019. Všechno se spíš prostírá v přítomnu-v přítemnu a výsledek není dokonalý, zato vypovídající. V Bille jsem potkal Pana Václava a šel s ním do divadla na Testosteron. Proč nedokážu odhadnout, která ženská by mě fakt brala? Můj mozek je mým nepřítelem. Kámoš toho Neala navrhne road trip a Neal na to: „Hlásím se dobrovolně.“ Jsou fakt filmoví. Sedí s nima ještě gay, který mě kotel eyuje. Říká, že to tam (v Retru) vypadá jak ve fast foodu z Návratu do budoucnosti. Zná Návrat do budoucnosti, to je malé bezvýznamné plus. Když do nikoho nejdeš, všechno je jenom randomní. Konec roku je vždycky totální dojezd.

     

Společenstva

Všechno je závislé na formě. Vědomí na hmotě. Láska na situaci. Sežral jsem deset pomerančů a pět jablek. Plaval jsem hodinu a půl. Jako nic. Díky adrenalinu, který mi uvolnil starší bratr kámoše (Koženého), který u lázní čekal s autem na parkování a já jsem se tam náhle zjevil a zasunul, zrovna když někdo konečně zvedl kotvy. Prostě jsem byl ve správný čas na správném místě a chtěl jsem tu až silvestrovskou přesnost vypíchnout, ten kámoš ještě právě minule přesně takhle mi tam vjel, zatímco já už jsem měl pěkně zpocenou prdel, ale já jsem zabojoval a vjel mu tam a teď jsem ho trumfnul zas v pravý čas, sice to nebylo morální, ale legitimní jo, protože tady platí, že kdo dřív chodí, ten dřív mele a čekání se sice počítá, ale taky je povinnost toho člověka si to místo nějak blokovat, jinak platí zákony džungle, a když jsem tam teda tak bleskurychle zajel, nebyl čas na tvrdou sílu, ale spíš diplomacii, což by ale znamenalo určitou poníženost, kterou asi Koženého bratr nemohl v danou chvíli aplikovat, a tak skouzl k ataku.

Za mnou asi pět minut jeli policajti a před tím mým zásunem přibrzdili, ale správně usoudili, že situace nespadá do trestního práva, a tak na to vzápětí zase šlápli, kteréžto přimhouření možná bratrovi Koženého ještě víc rozhodilo sandál, takže místo aby vznesl lucidní námitku, po které bych samozřejmě ustoupil, otevřel mi dveře, ještě jsem ani nevypnul motor, dřív jsem toho bratra v lázních potkával a zdravili jsme se, ale teď vyletěl jak čertík z krabičky: „My jsme tu čekali, okamžitě vypadni, Elšáre, nebo tě z toho auta vytáhnu.“ Tak jako až pitoreskně. Než jsem stačil cokoli říct, což by bylo něco ve stylu: „jasné, pohoda“, mlázgl dveřma a vracel se do svého vozu, tak jsem tam holt hodil erko, vycouval a prdl to před gympl, i když námitka byla poněkud nepřiměřená, ale je nejsem žádná žlutá vesta, spíš bílá přilba.

V čekání na parking mám docela praxi a chápal jsem, že v člověku, který neprovádí duchovní praxi, může nastále situace vzbudit rozličné pocity. Do lázní jsem přichvátal poněkud vykolejen, taky dosud nejsem Buddha, jaksi adrenalizován, což jde skvěle využít jako palivo pro plavání, do kterého se člověk jinak někdy musí nutit. Oni mají tu agresivitu trošku v rodině, Kožený míval ve zvyku v afektu boxnout do zdi, a pak si o ni i zlomil ruku, kterou mu diletantsky operovali v Chorvatsku, takže to pak přestal dělat, ale taky se rozvedl, bratr žije stále ve svazku. Nešel jsem do páry, seděli tam, jen jsem si dal studenou sprchnu a skočil rovnou do lajny a začal křižovat agresivním kraulem, bratr pak plaval ve stejné lajně a já jsem ho párkrát předplaval, což bylo zadostiučinění, kultivovaný battle, plaval jsem jak najatý, ani na chvíli jsem se nezastavil, abych mu nemusel pohlédnout do tváře, buď proto, že jsem se bál nebo proto, že mi to bylo trapné, když ji před chvílí přede mnou ztratil, v Thajsku je největší faux pas ve společnosti ztratit tvář, tam jsem nikoho na nikoho křičet neviděl, v duchu jsem mu ale děkoval za tu energii a říkal si „jasné, to nasere“ nebo „jasně, vlastně jsou Vánoce“ nebo „jasně, asi dlouho nebyl plavat“ nebo „vy čuráci!“ (v tomhle pořadí).

Když je člověk moc cool, občas si na něm někdo chladí žáhu. Docela mě ten incident vlastně dojal, protože jsem to ve svém hraničním absolutismu pojal jako celkostní kritiku svého životního stylu, v poslední době jsem s Koženým hodně kecal v páře a on pak možná zpíval, on vždycky zpíval, když jsem chodil s Karolinou, vždycky jí na mě všechno vykecal, na to jsem úplně zapomněl, kde jsem koho držel za ruku a tak, a ona pak „všechno věděla“, dřív jsem ho nesnášel, jeho přislazený styl, než jsem s ní začal chodit, tak s ním kamarádila a jednou mu (prý jenom) vyhonila, a když jsem z toho byl v piči, tak řekla, že ho má malého, menšího než já a teď ve sprchách vidím, že kecala, ale mám ho docela rád, taky už jsem přisládl nebo je mi to prostě jedno, když člověk přestane řešit kundu, začne mít spoustu lidí rád, každopádně si už budu dávat pozor, co mu říkám, protože to je možná horší, než to napsat na blog.

Plaval jsem a retrospektivně regredoval do averze vůči Koženému, ale když mě pak oslovil ve sprše svým žoviálním čau, odpověděl jsem mu vyklidněným čus a za ním byl ten jeho bratr a tvářil se furt stejně nakrknutě, docela zfotrovatěl, takže se mi ulevilo, když byli konečně v čudu, nebyl to žádný velký deal, pro ně asi ne, ale já jsem takový citlivý člověk, což mě někdy v kombinaci s láskou k provokaci přivádí na samou hranici, každopádně mám radši drsnou konfrontaci (ne násilí), než sváteční přetvářku, která beztak pozdější výbuch iniciuje. Když jsem se obouval, nahá slečna si nandávala podprsenku a to byl balzám na moje testosteronem popraskané rty, bezskrupulózně jsem si ji měřil vyklidněný hodinuapůlovým swimmingem, a pak ve foyer žral ty pomeranče, a ona když vycházela, tak se mi dlouze podívala do očí a za ní šel její typus a v křesle vedle vánočního stromu nějaká paní nějakému retardovanému pánovi masírovala chodidla a všichni to po očku sledovali a ona po očku sledovala ty pohledy a já jsem se tam díval jenom tak nenuceně, předtím když přišel do sušárny, tak mi řekl: „zdravím tě“, dobrý týpek.

Ta holka zašla s týpkem do bufetu a já jsem si říkal, jestli nebudu opět konfrontován, ale nechala si to pro sebe, možná se jí to líbilo, mám dneska takový orgiastický den, včera jsem byl na tom Společenstvu vlastníků a tady ten incident byl jak z toho, když člověk něco vlastní nebo má pocit, že to vlastní, tak se chová jak debil a asi je to proto, že nevlastní sám sebe nebo že nemá ten pocit, není napojen, jak říká Klus, to se týká třeba i názorů a lpění na nich, ale nechci sklouznout do nějakého buddhistického mentorství, z toho je vždycky akorát depka, každopádně není většího okovu než vlastnictví pravdy nebo spíš pocit jejího vlastnictví, klidně třeba i jen preferovaného modelu, jenže my máme tendenci do těchto chomoutů strkat hlavu, mám zas chuť se akorát dívat, jak si kundy hrají s vlasy, to bude ten můj postoj v pomyslném osazenstvu kolem stolu vlastníků společenské smlouvy, orgiastický a taky teatrální.

Mimochodem, nechápu ten název Vzestup Skywalkera, teda chápu, že to je ne zcela ideální vybruslení z neřešitelného překladatelského ořišku originálního názvu The Rise Of Skywalker. Ten Skywlaker je totiž navzdory převládajícímu přesvědčení v tomto případě ženská. Býval to chlap, ale tady už jde o ženskou, o tom ale předtím nikdo neví, takže je to takový dvojsymysl s překvapením. Ta ženská přijme jméno Skywalker až na konci přijme až na konci. A předtím povstane. Skywalker na vzestupu by bylo allright. Takhle by to muselo být Vzestup Skywlaker. Nebo Skywalkerové.

Sedím v Arše, šel jsem se vysrat a zatím přisedla paní, napřed jsem to hejtoval, ale navodila hrozně příjemný, nenucený vajb, díval jsem se z výkladní skříně a zachytil pohledy pár lidí a vůbec nic jsem najednou nepředstíral, cítil jsem se přesně svým ksichtem, snad proto, že na něm byl dočista bezvýraz, paní telefonovala a říkala někomu, že se zrovna dověděla o smrti své kamarádky, takže je docela v laufu, pak šla platit a já jsem zjistil, že i když je něco mezi starší a stará, tak je sexy, má ty tvary a vláčnost, a když šla zpět, tak jsem se na ni pousmál, skoro neznatelně a ona přesně to samé opětovala, oblíkla se, měla nějaké tašky ze šik butiků, usmáli jsme se na sebe teď už vřele a řekli si na shledanou, úplné Vánoce.

Známe jen svou fakticitu a ne hodnotu. Nesmyslnost požadavku ega je, že neznáme, nemůžeme znát hodnotu své fakticity, možná ani žádnou hodnotu nemá (fakticita), je to prostý fakt, u kterého je jen částečně ovlivnitelná kvalita, metoda zacházení. Základní funkcí je přicházení (na věci). Týpek cukruje na holku, ale na bartendra při objednávce zhlídá jako na nepřítele. Pochopitelně. Sex je to samé co hejt, jen v jiné kvalitě. Proto v opravdové lásce není na pořadu dne. Svět se stává rušivým, i když za to nemůže. Tvoří se společenstva, ve kterých ze všeho toho miliskování vznikají různá pnutí, takže se různě tváří, především na mě, protože se nabízím. Satanova čubka jde s týpkem kouřit. Smích a ne pocity a já šmíruju tu, která se mi líbí(la) včera, šel jsem za ní náměstím, než zmizela, pak jsem na několika platformách včetně platformy mezi budovami 14 a 15 zpíval Doors.

Jak to všechno souloží s tím, že všechno je jen odrazem tvé mysli? Nejlíp se mi píše asi zelenou. Co dělá člověk zkoumající odrazy své mysli, místo aby ji používal? Nežije cizí život? Svůj jako cizí. Je zajímavý, to zas jo, ale ta zajímavost ho ničí tak, že se bojí, že nějaký z těch odrazů mu rozbije držku, protože zkoumavý výraz je velesroucí, zvlášť pro tupouny, kterým je reflexe velecizí. Na druhou stranu mám tyhle tupouny fakt rád, jsem jeden z nich, jen v negaci. Miluju satanovu čubku za to, že má týpka a já si tu v rohu můžu medit a vidět, že je v tváři bílá jako smrt, ale oči má černé jako život a jde z ní divný beat a já se necítím sám, ale nevím, jestli je dobře, když se tomu pocitu poddám, píšu pak jak zamilovanej píčus, celkem inspirace, ale nepíšu román se zamilovaným píčusem.

Superwoke sleduju nějakou holku při interakci se společenstvem a je to výsostně nudné, zachytím pohled satanovy čubky a ten můj je úplně vymletý, ona mě tu vymletost jakoby učí, proto jsem v poslední době tak vehemetně samolibý a spoko s flow. Napiju se čaje a tvářím se, jako bych pil odvar z belladony. Mňam do píči. O sex nejde, jde o styk. Vnímáš ten posun? Nebo zásun? Člověk se směje do té doby, než zjistí, že se není, čemu smát. Nevadí mu, že má velkou prdel. Pěkně si ju vyprcá. On má zrovna dokonalé tělo, znám ho z lázní. Oba jsou plavci.

Ptám se Naty, jestli nedá slam, ale prý neslamuje a já jsem si myslel, že jsem ji viděl slamovat. Možná se tak tváří, že slamuje. Zdálo se mi o ní. Možná jsem ji jen potkal ve městě. Pozdravila mě hodně radostně. Ale to byla opilá. Sedl jsem si k ní a bavili jsme se o tom, že prej rejža má demenci, říkala ona, že jí to někdo říkal, že je pořád zmatený a já jsem říkal, že má o demenci teda zajímavé představy a přišla satanova čubka a prej že ty ses na mě dneska vysral a já že no a ona že tak příště a já že příště, taková morrisonovská scéna, ale taky jsem si říkal, co mi tady jako dělá scény, to je snad normální, že jsem se na ni vysral, ne?

Pak se po ní dívám a hledám nějaký svůj vliv, pusinkuje se se svým přítelem docela nezávisle, trochu dementně, asi jí ještě nikdo pořádně neolízl čuňu. Možná jenom díky psaní jednou zjistím, že mám demenci. Nebo už jsem to zjistil? Minimálně digitální, tu máme všichni. Grrrrr. Takže pár plavačů, moje čubka má špičku, pokrývá potřebu lásky, dva týpci sdílejí frustraci, Naty na baru s kámojdou a čytři masivní společenstva neprohlédnutleně spletitých vztahů.

Ty

Kundy se maj plnit aspoň o Vánocích. Není žádný přesný model, ale je určitá kolektivní představa, jak mají určité věci vypadat (hlavně pak Ty), které navazují na univerzální touhy v jejich vyjádření v původním znění s titulky, tedy nevtíravém překladu, který připraví solidní podmínky pro připomínky, případně kompletní přeměnu režimu, aby byl vhodnější pro empatetickou populaci.

Chytnout příležitost za pačesy v mohutném hromobití její jemné podstaty (když chce)š, aby tvůj pohled nějak vyměkl, teda vyzněl, abyses s ní nějak spojil. Přes její nespornou krásu bych ani nechtěl úplně mrdat, ale dokáže mi něco zprostředkovat, půjdu se na to vychcat, vědomý proud v míse nechám bublat. Pořád hledat nějaké Ty. V kostele se satanovou děvkou, která mě promění v havrana. Bohoslužba začíná. Připadá jí divná, tak jdeme ven. Zkratka vede oplocenou zahradou. To je můj dům. Ty nemáš ani kůlnu.

Mám výhled na kundu, dám si další rundu. Třeba přijdeš taky. Myslel jsem, že otevírají až zítra, nesmíš mi všechno věřit. Ověřovat z více zdrojů. Moje slovo nemá váhu ani patu. Říkáš, že má, ale to je právě klam. Ležím v kómatu na posteli. Něco odepíšu. To je jedno co. Najednou je jedno co. Prostě se to děje. Já se pak vždycky směju. Sex je největší joke. Když šukám, tak jsem joker.

Už je tu dost lidí. Nechci, aby ke mně někdo přisedl. Týpek z minulosti. Komunikuju s kundama v opačném rohu místnosti. A s jednou hned vedle. Ta vzadu je daleko a černá, tahle je blízko a bílá. A jemná. To je jedno. To je dva. Není žádné teď. Jen tady. Teď je tady. Teď znamená tady. To ti v mnoha ohledech může ulehčit skutečnost. Sedím v rohu, ale na stěně je okno. V jeho odrazu vidím schody. Rád vím něco víc. To něco víc mě zajímá víc než to tady.

Okno vede do šachty, jsem v podzemí. To je níž než přízemí. Odsává mě to, čekovat. Jsem navíc. Mám na víc? Mám takovou nadpřirozenou schopnost. Tak jako ty nežárlit. To zas neumím já. Teda umím, ale cítím se pak jako kokot a to nemám rád. Nejsem vůči tomu imunní. Možná to mám dokonce rád, cítit se tak. I ty máš někdy brutální vánoční kocovinu a myslíš na to, jak být dobrá.

Ta jemná říká, že v republice moc neznají rčení na Štěpána není pána, že to znají jen v blízkém okolí. Černá má oranžovou čepici a upozorňuje na mě svoje společenstvo. Najdu si ji na fejsbuku, teď není čas. To je ten odraz v okně. Teď musím hledat pointu. Člověk to musí nějak uzavřít. Vykalibrovat. Zapsat se a prchnout, aby mohl být zase miminko. Vypsat se a odejít. Pointa je, když to skončí. Kdykoli to skončí. Pointa je pořád, a tak to může začít. Přes všechna příkoří.

Party společenstev je v plném proudu. Rozlil jsem čaj a mokro vytvořilo skvrnu ve tvaru fucku nebo cocku. Cock je fakticita fucku. Je tu jedna holka, která když mluví nebo se směje, tak se jí na čele udělá žíla. Je to sexy. Společenstvo připíjí. Pivo je doping na kecy. Mluvit bere energii. Nenechám si brát žádnou energii. Být sebou a jít do toho. Někdy. Atomizované skupiny a já. Vidím dál. Malinko miminko. Míša mi tak říkala. Píšu ti to a ty na to, že nebudeš moje matka, ale o to vůbec nejde.

Kolem mě se tvoří bigotní společenstva vlastníků. Přemýšlím, co vlastně vlastníme, a jaký zastávám postoj v pomyslném osazenstvu kolem stolu. Jaký jsem, jestli vůbec nějaký. Nějaký asi budu. Hledám pointu. Takže vlastně příběh. Jsem denní snílek. Ta poslední mi říkala vlk. Temný kouč. U těchhle lidí by stačilo jedno pivo, aby se ti líbily. Někdy to je flaša rumu. Proč to píšu? Je to setěr. Funkční stěrače v každé zatáčce. Kritik je vždycky na značce. Prádlo se točí v pračce. Slast to pustit a už se to mele. Prášek je šém. Pak je to čisté.

Setřít není špatné, nemá to původ v haně. Jen aby bylo vidět. Větřit a setřít. Stírám za tři. Ostřikovací kapalina stříká. Velký třesk stírá smysl a reliktní záření slov. To mi ho teda vyndej. Setřu velkou vránu. Skon. V dlani svírám její srdce. Bije jako zvon. Let go. Letí. Nezkřivil jsem jí vlas, jen jsem ji chytil a pustil. Jen jsem zvířil čas. Letí. Ty jás. My ne, nic takového není. Leda bys ztratila sebe. Jó, to vadí. Ty to víš.

Typ. Kdysi jsem ho znal, ale asi ne dost, páč místo ke mně přisedl ke kundám. Židli jsem mu dal a on si ji vzal. Jeho duše je zjizvená. Součástí jejich kruhu se stal, nebo spíš chtěl, ale ony dál melou svou a on jen bezprizorně procesuje a snad přemýšlí, co by řekl. Těká očima a tváří se jak Pete Doherty. „A jak se máš ty?“ otáže se červené, když se vytvoří červí díra. Časem si jejich pozornost svou vytrvalostí zaslouží nebo spíš vynutí. Občas se podívá mým směrem. Komunikuju s celým sálem.

Myslím, že to mám lepší, protože stírám, zatímco on se neodvažuje rozstřelit jejich vláhu. Na druhou stranu je tomu blíž než já, který v rohu skapal. Z fleku na stole cocku už je jenom žalud. Bílá se koukla do mýho outra. Stírat jde jen, když je mokro, to je hodnota vody (mokrost je fakticita vody). Jedna z jednoduchých až krutých pravd pro Vodníka. Tohle je ještě mládí, co svádí. Já svádím boj s časem. Nesmiřitelný. Nesetřitelný. S bílým vlasem displeje.

V poslední době jsem začal chodit do kina zadarmo, dobré znamení. Už jsem nějakou dobu všechno bezmyšlenkovitě platil. To je na jednu stranu čestné, na druhou fatalistické. Nejde o peníze, ale o pocit nebýt ovce. Přechcat to a sklidit ovace noradrenalinu. Nebo když mi cestou dolů od lázní skočí do neutrálu zelená, která tam bývá jen pár vteřin. Dopamin. Fejsbuk taky dává. V poloze spícího tygra, trup zkroucený jak hňup. Radši v kavárně sbírám pohledy, občas se chytí. Musím si dát šanci. Musím si dát čas. Není čas spěchat, jak říká Fil. Dneska odjel do Palerma. Prý to tady nedává.

Typ, co sedí vedle holky, se kterou jsem se eyoval, zařval vyhoďte toho zmrda, když jsem se zadíval na knihovničku ve snaze vypátrat tam nějaký papír. Asi jsem ho vyprovokoval svou katatonií. Začíná to mít grády. Ta holka ho uklidňuje a dívá se na mě. Jako bych se zamiloval do holky od nácků. Baví mě být vulnerable. Žádný flaming, Jdu si ještě pro vodu do konvičky. Říká, že mi ji donese, ale pak donese úplně nový čaj. Černý. To je dobře, ten předtím byl zelený s nechutným mentolovým aroma.

Nevím, jak se věci mají. Mám ho platit? Myslím, že mi ho nepočítal, že mi tam ten nový čaj dal omylem. Má toho kotel. Udělal věc navíc, jako když někdo na věc zapomene. Zapomněl v negaci. Stejně to trochu zastavilo stavidla mé výmluvnosti. Proud mé výmluvnosti je jediný důvod, proč mě to tu baví. Musím se do něj vrátit. Mě vždycky rozhodí nějaká blbost. Praktická stránka věci. Nemůžu přicházet na věci, jen dumám nad něčím, co není důležité.

Na zemi leží cigáro. Další skupina na mě upozorňuje. Takový týpek, co chodívá s jiným týpkem a vždycky mě řeší. Takoví zajímaví a vypadají sympaticky. Nejde to moc reflektovat, když jste narcis. Eyuju tu holku, týpci mě docela hejtujou. Jsem tématem, až mi z toho raší pot na čele, taky z toho čaje, ale nic mi nehrozí.

Ta holka je kinda pretty. Má příjemnou řeč těla. Jsem zcela spocený. Splacený? Prý jo. Všechno je bezcenné. Chceš to setřít. Dneska jsem viděl jednoho kluka z gymplu. Jmenuje se Létal. Napadlo mě, že to zní jako lethal. Město je dnes prázdné, dá se v něm dobře zpívat.

Egometrie

Jde o to, navyknout si na co nejmenší odměnu. Nejlíp na nic. Odměna jako něco, co dělá radost, je třeba, aby byl život snesitelný, aby pokračoval. Kam? Rameny pokrčoval. Asi do svobody. Hledám teď přesně tu míru krásy a hnusu, kterou jsem viděl v ní.

Sex posvěcuje hnus. A duch, ač vším hýbe, když v něm člověk setrvá ve snaze trvat a trvat a trvat, zase nedojde k ničemu. Popis ke skutečnosti přistupuje zvenčí, čili chtít něco dělat je absurdní jako chtít lapit dívčí sen, odkládat naději na později.

Les posledních nadějí a moře posledních útesů. Je třeba počítat s lidmi a jejich vklady psych, které přišly vniveč při posledních touhách. Vrhají na tebe svoje psí pohledy a zapovězené intence se v nich setkávají a ztrácejí a vracejí v nečekaných honitbách, které tě teprve upozorňují na povahu skutečnosti a hlavně jejího uskutečňování v řetězené benevolenci a hlavně k čemu to všechno je a vede.

Všechno je provizorní a chemicky ošetřené a podmíněné a autentické jen v upřímném sebevyoutování. Nejlíp si připadám v divnosti, lapený v plném proudu, když se to rýsuje, rýhuje nezávisle na mně, když mi klouže propiska, když mě nezdraví kotě, když mě haní včerejšek a já jsem rozpolcený v dalším literárním směru, vyvlastněný v erárním slovu jako obmyšlený stalker v panice cítěného reálu.

Líná huba nešuká. Řekl bych, že těžko říct. Na vině je pravda.